Deníček postižené matky aneb
Všichni tady umřem e
Magda Sobotková
OBSAH:
1. ČÁST:
Deníček postižené matky aneb všichni tady umřeme
• Magda Sobotková
2. ČÁST:
Krátké texty aneb přepestrý život se zdravotním hendikepem
• Lucie Skálová
• Jindra Landová
• Václav Uher
• Ivona Kavalierová
• Petra Langová
• Společnost pro ranou péči
Ilustrace: Lucie Skálová
DNO
Volný pád je zvláštní případ pohybu rovnoměrně zrychleného s nulovou počáteční rychlostí. Jedná se o pohyb tělesa volně puštěného v blízkosti povrchu Země ve vakuu.
BŘEZEN 2019 (1 DEN)
Vakuum, vzduchoprázdno, meziprostor. Tak nějak by se dala popsat doba mezi tím, kdy je vám při císařském řezu vyoperováno z dělohy vaše dítě, a okamžikem, kdy budete opět spolu. V poslední době se rozšiřují možnosti otců u císaře, aby se ve vzduchoprázdnu neocitlo alespoň novorozené dítě. Snad je do jisté míry možný i kontakt s maminkou, bonding na jejím těle, seznámení se. Přivonět, políbit. Ten mezičas odloučení, separace, pak trvá jen okamžiky a nezanechává hluboké šrámy.
Byl navázán kontakt.
Základní předpoklad ale je, že dítě a matka jsou v pořádku, jinak není na seznamovací očichávání čas.
To jsem si tak plula ve vaakuu ještě několik hodin, ve stavu nevědomí, na drogách, byl to zvláštní psychedelický zážitek. Je to vlastně hezká vzpomínka.
Na mobilu jsem se kochala fotkou z inkubátoru, kterou mi poslal manžel, sestřičky mi chodily stimulovat odsávačkou bradavky, aby se mi spustila laktace, a zdálo se, že všechno bude brzy dobré.
Ale čím víc času uteklo, tím bylo jasnější, že já v tom vzduchoprázdnu nepluji na obláčku.
Že padám.
Že pád začal už týdny před jejím narozením.
Že pád bude trvat ještě dlouho.
Dokud jste v pohybu, není to tak zlé.
Pak přijde dno, na ten náraz si pamatuje celý život.
Na zemi můžete zůstat ležet.
Nebo se posbírat a vracet se opatrně vzhůru.
Možná zjistíte, že to dno bylo jen z kartonu, náraz sice zabolel, ale a vy se propadáváte dál, do hloubek svojí duše.
Nezůstanete na aktuální úrovni zoufalství, ale propadáváte se hloub a hloub, jak přicházejí další, nové informace.
Je to, jako když se položíte na vršek dětské kuličkové dráhy.
Chvilku jedete…
Ťuk
Spadli jste o patro níž
Au
Dráha zrychluje
Podobně jako tep vašeho srdce, váš dech.
Ťuk
Další patro
Ťuk – ťuk – ťuk
… tak teď už jsem na dně, nebo je za zatáčkou další tobogán do hlubin?
Velká holka
Dospělost označuje stav jakéhokoli zralého organismu, ale obvykle referuje o člověku, který už není dále dítě nebo nezletilec a stává se ženou nebo mužem.
ČERVEN 2019 (3 MĚSÍCE)
Dnes jsem byla poprvé s dcerou na fyzioterapii a u místní dětské neuroložky.
Sama za sebe, jako máma, matka.
Už ne ta maminka z nemocnice, se kterou se specialista často mine, a jsou-li náhodou přítomni u dítěte ve stejnou dobu, stejně mluví k ošetřujícímu lékaři, a ne k vám. Můžete ho překvapit otázkou, ne že ne, ale tak nějak jste pořád ještě malá holka a ten lékař z oddělení, kterého už pár týdnů znáte, je vaše jistota.
V propouštěcí zprávě se objeví větička: Maminka poučena. Tak maminko, do hluboké vody, na můj pokyn!
Tři
Dva
Jedna Plaveme!
A jestli se neutopily, tak v tom plavou dodnes.
ČERVEN 2023 (4 ROKY, 3 MĚSÍCE)
Jak určit hranici, že už jsem dospělá?
Odmalinka slyším, že už jsem velká holka. Velká a šikovná.
A taky že jo!
Děsně dospělá jsem byla ve třinácti, v sedmnácti, a co teprve ve dvaceti.
Až jednou, to už jsem asi měla v kapse i nějakou tu zkoušku
z vejšky, jsem nabyla dojmu, že jsem možná šikovná, ale ani trochu velká. Že jsem vlastně pořád dost malá a nevím, co se sebou a co s životem.
Do háje, tak to už je asi opravdická dospělost.
Aspoň, že mi zbylo to ego.
Uteklo dalších pár životních mezníků a našla jsem další hranici, třiatřicet.
Pouhých třiatřicet let života, tři roky se Sofií, a já už byla vymačkaná jak citron, vyhořelá, topící se a kopající okolo.
A už jsem se necítila ani velká, ani šikovná.
Protože se mi nepodařil můj dosud největší životní úkol, rozchodit Sofii.
A tady umřelo definitivně mé dětství.
Teď je mi zase o rok víc a těch posledních dvanáct měsíců patřilo asi k nejtěžším v mém dosavadním životě, prošla mi hlavou první krize středního věku – a kolik těch krizí asi ještě bude?
U žen se tento stav údajně projevuje buď příklonem k ezoterice, nebo umělými prsy.
Já ukončila kojení Betty, definitivně se rozloučila se svým poprsím a vyrazila tančit do meditační pyramidy.
Pyramidální energii už sice čerpat nechodím, ale trošku mě mrzí, že jsem si zavčas do šuplíku nenafotila nějaké erotické fotky s dekoltem plným mléka. Mohla bych nad nimi jednou ronit slzy vzpomínek s nechápajícími pravnoučaty, jak bělovlasá lady z Titanicu.
S prsy nebo bez, v posledním roce jsem si porovnala v hlavě
i nahlas vztahy se svou rodinou, manželem, a hlavně sama se sebou.
A jestli přijetí sama sebe
A jestli přijetí diagnózy vlastního dítěte
Nejsou známkou dospělosti
Tak pak už fakt nevím.
Mimochodem od přijetí přes smíření až k osvícení vede ještě dlouhá trnitá cesta.
A tak moc si zase nefandím.
Ale myslím, že jsem ušla kus cesty.
A ať už malá, nebo velká holka, hrozně moc si zasloužím
Prááázdniiiiiny
Bonus: 10 pravidel, jak mluvit
s postiženou matkou
Postiženou matkou pro účely tohoto textu rozumíme ženu, která
pečuje o dítě se speciálními potřebami. V jiném chápání je možné postiženu matku definovat jako Magdu Sobotkovou, ročník 1989. Podobnost s ostatními ženami stejné profese je čistě náhodná.
1. „Hlavně že máme zdravý děti.“
Snažte se téhle větě v hovoru prosím vyhnout, protože buď mě nevědomky uvrhnete do deprese, nebo vám vysvětlím svou situaci a s těžkou duší a hloupým pocitem budete hovor opouštět vy. Obecně bych doporučovala se tomuto klišé vyhýbat v hovoru s kýmkoli. Teda pokud nejste pediatr.
2. „Bude to dobrý.“
Neříkejte mi prosím, že to bude dobrý, pokud nejste jasnovidec, šaman nebo Bůh. Lékaři mají v tomto bodě výjimku, ale ti zase viděli už příliš mnoho, než aby sršeli optimismem.
3. „Je mi to líto.“
I mně je to líto a věřte, že víc než vám. Ale teď mám o důvod víc, cítit se mizerně. Tak dík, abych vás nakonec začala utěšovat.
4. „Jsi statečná.“
Neměla jsem na výběr. Žiju, jak nejlíp umím. A rozhodně se nepovažuju za hrdinku.
5. „Aspoň nemusíš chodit do práce.“
No jasně, jsem na celoživotní dovolené. Možnost na pár hodit týdně někde upíchnout odumírají mozkové buňky (a na-
víc za peníze) patří mezi jedno z mých velkých přání od budoucna. Jen bych si přála, aby si můj případný zaměstnavatel nepřipadal, že dělá charitu. Mám totiž vážně pochybnosti o stavu svého myšlení po dalších pár letech strávených v domácnosti.
6. Mluvte se mnou, ptejte se, vtipkujte.
Nebo klidně mlčte. Na domněnky, klišé a obecné pravdy nemám čas ani náladu.
7. Když nevíte co říct, čokoláda bude mluvit za vás.
8. Místo čokolády stejně dobře poslouží i domácí buchty nebo koláč s láskou kupovaný.
9. Kašlete na pravidla a všechny rady, včetně těch mých.
Snad kromě bodu 7. Prosím, buďte k mým dcerám empatičtí a láskyplní, ke mně upřímní a otevření. To úplně stačí, spolu s tou čokoládou.
10. Čokoládu už jsem říkala?
Skvěle se mi bude hodit ke kafi.
Hořkou s pomerančem.
Nebo vlastně raději mléčnou s oříšky.
Případně růžovou s malinami, bílou s mandlemi a kokosem.
Věnečky, makový cheesecake, čokoládovou pitu.
Borůvkový koláč, bavorský vdoleček, vánočku. Rozumíme si…?
Pozn.:
V případě, že potkáte postiženého otce, řiďte se pravidlem
číslo 10, jen místo sladkostí použijte pivo.
Na zdraví!
Na lásku!
Na štěstí!
Jinak tady všichni umřeme.