Pokud by se v minulosti Radima někdo upřímně zeptal, proč nevyhledá odbornou pomoc, když svoje emoce v záchvatech vzteku nezvládá, upřímně by odpověděl – kdyby na tak upřímnou odpověď ovšem měl dost odvahy – několika důvody.
Ten první byl docela prostý. Styděl se. Vyhledat psychologa nevyhnutelně znamenalo otevřeně přiznat, že má problém, který neumí zvládnout sám. Odmalička mu přitom bylo vštěpováno, že chlap musí zvládnout všechno sám. Zajistit rodinu, vyřešit vždycky všechny problémy, a hlavně u toho nikdy nebrečet. Radim tedy nechtěl dopustit vlastní porážku, ale nešlo jen o to. Bylo tu ještě něco, a to něco bylo mnohem děsivější než představa, jak selhává coby člověk, kterým se očekává, že je nebo bude. Největší strach se v něm usídlil v podobě myšlenky, že ani odborník mu nepomůže. Že i kdyby terapeutovi na stovce sezeních odvyprávěl svůj život do nejmenších podrobností, nic by se tím nezměnilo. Snad jen jeho konto by to pocítilo. Ale co on? Nedovedl si představit, jak by mu kdokoli mohl pomoct od vzteku, který v sobě měl zakořeněný a pravděpodobně i nějakým způsobem zakódovaný v DNA. A protože v hloubi duše tušil, proč v něm žije tolik zla, hluboce pochyboval, že má ještě nějakou jinou možnost než se s tím vším smířit a svůj úděl přijmout.
Navíc se zdálo být nereálné, aby s pomocí psychologa došel k poznání, ke kterému ještě sám nedospěl. Totiž jak by mu o něm samotném mohl cizí člověk říct víc, než už o vlastní mysli a vlastním těle věděl a které znal jako nikdo? Nedokázal si představit, že by mu terapeut doporučil nějakou kouzelnou techniku, jak se vzteku zbavit, anebo mu prozradil, jak ty geny a vzpomínky v sobě potlačit či je dokonce úplně zničit. Radim chápal, že psycholog není žádný mág, který by ho mávnutím kouzelné hůlky napravil.
Že je to jen obyčejný člověk, který pitvá cizí problémy a nachází jejich příčiny. Takže co tedy, když on už příčinu svých potíží znal?
A tak se ze všeho nejvíc Radim nebál za psychologem jít. Nejvíc se bál toho, že za ním půjde, ale nic to nezmění. Že mu doktor kromě diagnózy nepoví nic dalšího. Děsil se představy, že jeho poslední, nejkrajnější možnost selže. Protože když mu nepomůže ani odborník, co potom?
Byť tušil, co stojí za vznikem jeho lability, nedokázal v sobě najít víru, že se kdy bude umět kontrolovat alespoň natolik, aby mohl vést normální život. Byl si až moc dobře vědom skutečnosti, že tenhle boj za něj nikdo nevybojuje, a to ani kdyby připustil, že ho psycholog přece jen dokáže navést na správnou cestu.
Jednoduše řečeno: celé se to jevilo jako krajně frustrující, pekelně demotivující, otřesně nepříjemné a zoufale nejisté.
Po odchodu z baru chlapec bezcílně procházel hlučícím davem lidí a bloumal vlastními myšlenkami, až zastavil na konci fotbalového hřiště a zadíval se k tribunám. Tam se ve stínech rýsovaly povědomé siluety jeho přátel. Věděl, kde je hledat. Chvíli je pozoroval a přemýšlel. Už tam byly jen Klárka se Severkou.
Radim si povzdechl. V poslední době si připadal zvláštně, sám sobě cizí. Jednak tu byly ty excesy vyvolané agresí, jednak uvědomění, že více než kdy jindy přemýšlí nad svými pocity. Že prochází vlastními vzpomínkami a má nezvyklou potřebu rovnat si myšlenky. Uvažoval, zda je to kvůli terapii, kterou hodlal absolvovat. Zda právě kvůli ní neotevřel dokořán dveře skříní, ze kterých začali vypadávat kostlivci.
A děsilo ho, že najednou bylo prakticky nemožné je zastavit.
Přitom až donedávna bylo v jeho hlavě všechno ohromně jasné a nekomplikované.
Ve škole se soustředil na své výsledky, po škole na úkoly nebo na práci. Jakmile spustil počítačovou hru, zbytek světa přestal existovat. V případě, že jeho otec přišel domů opilý, snažil se mu jít z očí. Jakmile se pokusil ublížit matce, snažil se tam od určité chvíle být a chránit ji. Když ho někdo naštval, dal mu ránu. Když sám dostal ránu, oplatil ji. Kdykoli někdo v práci přišel s neřešitelným problémem, vyřešil ho restartováním počítače. Takhle prosté to obyčejně bylo.
Snad jen s holkami to bývalo těžší. Ne že by nevnímal zájem, příležitosti se objevovaly, ale když už se mu nějaká holka zamlouvala, brzy došel k závěru, že nemá smysl do vztahu s ní investovat víc času, protože se nezdála být tou pravou. Žádná nevypadala, že by dokázala pochopit, natož zvládnout všechny jeho démony. Cítil proto, že je lepší vzdát to dřív, než něco pokazí, odhalí své pravé já a dotyčnou zklame. Bál se nechat vyjít monstrum na povrch, jelikož to by s sebou přineslo prozrazení a odsouzení. Bylo snazší držet si odstup. Stal se z toho zvyk. Jenomže pak potkal tu drobnou dívku s dolíčky a očima, které říkaly, že všechno bude fajn, a on takovému pohledu od někoho poprvé vážně i věřil. Chtěl mu věřit a ji chtěl poznat. Něco ho k ní přitahovalo způsobem, který mu nebyl dosud známý. Znal touhu dobývat, znal chtíč a znal i vzrušení, jež vycházelo ze schopnosti zaujmout a zalíbit se, ale tohle bylo jiné. A nerozuměl tomu. Víc než vzrušení v něm ta dívka probouzela klid, pocit souladu a porozumění. Přesto se napomínal, že ji prakticky nezná a že by se ve své momentální chaotické situaci neměl s kýmkoli sbližovat. Měl strach, že jí ublíží. Jakkoli ublíží.
Chlapec přešlapoval na místě a zpovzdálí dívky pozoroval. Rozhodoval se, co dál. Chvíli uvažoval nad Dominikovými slovy. Nebyl ovšem schopen brát je příliš seriózně. Vždyť jeho kamarád byl ten poslední člověk, který mohl v otázce,
jak dívce neublížit, komukoli radit. Dominik nechápal, že předcházet problémům je mnohem lepší než si jich spoustu nadělat a pak od nich prostě odejít. Samozřejmě, jemu to tak procházelo, proto takhle uvažovat ani nemusel. Nikdy nemyslel na to, jak se druhá strana asi cítí a nakolik jí svým sobeckým jednáním ubližuje. Přesto však v Radimovi zažehl jiskřičku, která ho naváděla, aby se svým pocitům nebránil a zkusil štěstí. Aby se chopil šance. Už kvůli Dominikovi, který se kolem Klárky motal víc, než se mu líbilo…
Radim znal tu moc, kterou jeho kamarád nad opačným pohlavím měl. Kolikrát už Dominik vedl řeči, že ho nějaká holka vůbec nezajímá, aby se nakonec ukázalo, že jeho pudy vzaly těm slovům veškerý význam. V Radimovi zahořel vztek už jen z představy, že spolu ti dva něco mají. A skutečnost, že Dominik nemusí být jediná jeho konkurence, ho také příliš neuklidňovala. Pokoušel se namluvit si, že když je Klárka katolička, nepodlehla by Dominikovi jen tak, že určitě není taková. Napadlo ho, že by měl počkat a mezitím se dát trochu dohromady. A potom, až snad bude vyrovnanější, by třeba mohl o Klárce uvažovat. Vlastně… původně se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že by si na katoličku vůbec myslet neměl. Docházení do kostela, čekání do svatby, to si neuměl představit. A čím víc nad tím přemýšlel, tím silněji si uvědomoval, že začínat něco zrovna teď a zrovna s ní je ten možná nejhorší nápad vůbec. A přesto… přesto neodolal pokušení vytáhnout z kapsy telefon, najít její číslo a otevřít jejich společný chat, který byl čistý a prázdný jako tabula rasa. A začít jí psát zprávu.
Ahoj, rád bych pozval jednu fakt skvělou a talentovanou slečnu na rande, ale nevím, zda mám vůbec šanci, protože mě zatím zažila jen ve srabu a musí si myslet, že jsem naprostý zoufalec. Co myslíš, mám to přece jen troufale zkusit?
Tu zprávu napsal rychle a bez přepisování. Pečlivě si ji po sobě přečetl a teprve pak ji odeslal. Vzápětí ho přepadla zvláštní touha vzít ji zpět, utéct, vypnout telefon a dělat mrtvého brouka. To ale jen dokud nevzhlédl od telefonu k tribunám, kde uviděl – v té tmě sice jen velice neurčitě, ale uviděl –, jak displej ozářil dívčin obličej. Několik nekonečných chvil Klárka seděla bez hnutí, ale pak začala pohybovat prsty.
Radimovi nezbývalo než doufat, že odepisuje právě na jeho zprávu a nepíše jen komentář pod nějaký příspěvek na sítích, nebo snad dokonce nechatuje s někým jiným.
Mihl se jí přes tvář úsměv, anebo si jen tak moc přál, aby ji jeho zpráva potěšila, že si ho vybájil? Na tu dálku se neodvažoval odhadovat, jaká je pravda.
Jeho šmírování přerušila drobná vibrace v dlani. Shlédl dolů. Klárka odpověděla. Vlna úlevy a radosti ho zaplavila ještě dřív, než si stačil její zprávu přečíst.
Myslím, že některé slečny mají pro zoufalce vyloženě slabost.
Záleží ovšem, jakou slečnu máš na mysli. A jakého zoufalce.
Radim se nad tou zprávou bezděčně usmál a úsměv mu z tváře nezmizel, ani když do něho nechtěně vrazili podnapilí kolemjdoucí. Sotva vzhlédl, když se mu jeden z nich začal omlouvat – víc okolní svět v daný okamžik nevnímal.
Další zprávou už chtěl chlapec Klárku pozvat na rande přímo, ale pak zaváhal. Přestože si s ní přál vyjít hned teď, svědomí ho zastavilo dřív, než stačil naťukat odpověď. Věděl, že hned teď to nepůjde. Přikázal si počkat, dokud monstrum nebude pod dohledem. Nyní navíc potřeboval vyřídit jinou důležitou věc, k níž se odhodlával už několik dní. Ano, alespoň tomu ať se ještě před schůzkou s Klárkou postaví čelem. Bylo mu jasné, že lepšího člověka to z něj ze dne na
den neudělá, ale byl to začátek. Cítil, že je to zásadní pro to, aby mohl začít paralelně na nové koleji.
Zhluboka se tedy nadechl a rozhodl se vyřešit první ze dvou věcí, která momentálně stála mezi ním a jeho setkáním s Klárkou. Opustil chat, otevřel seznam kontaktů a bez dalšího váhání vytočil Kryštofovo číslo. Věděl, že jeho přátelé jsou už doma, protože nechtěli nechat štěně po dobu ohňostroje samotné. Okolnosti mu tak byly nakloněny.
Kryštof přijal hovor na třetí vyzváněcí tón a Radim ihned spustil: „Heleď, jste doma? Mohl bych se na chvilku zastavit? Je to moc důležitý. Opravdu jo.“