Po návratu jsem se dozvěděl, že dnes skutečně letíme a na letišti musíme být před pátou. Takže po čtvrté hodině budeme odjíždět od hotelu. Počasí je dobré, na Barneu je -29 °C. Abdullahovi se náhle vynořil jeden problém, který byl zdrojem našich veselých narážek. Dnes přijela dívčí skupina
Evropsko – Blízkovýchodní, která bude také putovat na severní pól. A v ní je mladá účastnice ze Saudské Arábie.
Abdullah by měl být první ze své země na Severním pólu, ale kdyby tam dorazila první Saudka, tak by to pro něj byla ostuda. Oba Arabové mají spoustu sponzorů, a ti očekávají jejich úspěch a reklamu.
V pět hodin konečně odjíždíme na letiště. Na letišti nás nečeká žádné odbaven. Nastupujeme přes skladiště rovnou do staršího, speciálně pro arktické podmínky vyvinutého ruského letadla. Let na stanici trval skoro tři hodiny.
Na Barneu jsme přistáli uprostřed Severního ledového oceánu, na ledové kře. Je slunečno, -32 °C. Ani jsme se na stanici nezastavili, hned jsme věci přemístili k helikoptéře. Asi po půlhodině letu přistáváme. Místo našeho startu je 89 °s. š., 140 ° v. d. Toto místo bylo vybráno tak, abychom mohli příznivě využít driftu kry a neztráceli draze vybojované kilometry. Drift ker může být i více než 4 km za den. Rychle vyndáváme věci, motory se zde nevypínají. Pak odstoupíme asi 40 m od helikoptéry, která nám ve víru sněhu mizí za obzorem.
Ocitli jsme se tak na pustém místě, kolem jen nakupené kry, mráz -37 °C. Vedle velkých ploch rovného ledu nás na cestě k pólu čeká překonávání barier nakupených ker, které jsou vysoké i několik metrů a také obcházení ploch nezamrzlé vody mezi krami.
Po asi půlhodinovém pochodu pro zahřátí stavíme svůj první tábor na ledu. Stany musíme upevnit ledovcovými skobami, ty se zavrtávají do ledu. Udělali jsme si večeři. V podstatě to znamená uvést benzinový vařič do chodu
a z rozpuštěného sněhu připravit dostatek vařící vody. Jde o zdlouhavý proces, a tak si každá dvojice ve stanu vaří zvlášť a zároveň si stany trochu vyhřejeme. Rychle jsme se uložili ke spánku, je už po půlnoci, ale slunko svítí ve stejné výšce nad obzorem prakticky celý den.
Ráno jsme vstali v sedm hodin. Je -38,5 °C. Udělali jsme si ve stanu snídani, navařili vodu na cestu a balíme. V tomto mrazu jde všechno dost obtížně. Je třeba zahřát zapalovač. Napumpovat tlak ve vařiči, ale pumpička je zamrzlá a jde ztuha. Ze stanu na nás padá jinovatka a co nebylo ve spacáku, je zmrzlé na kost. Ale žene nás představa dosažení severního pólu. V devět hodin ráno vyrážíme na sever.
Cesta ubíhá pomalu. Musíme překonávat spousty nahromaděných ker, torosy. Po každé hodině a třičtvrtě je malá přestávka na jídlo a pití. Pokud se jde, tak mráz zas tak nevadí, jen s taháním čtyřicetikilových saní přes nahromaděné kry dost práce. Ale jak se zastavíme, musím si hned obléci péřovku, jinak se rychle promrzne.
Vyndání věcí ze saní se musí dělat v pracovních rukavicích, a to není příjemné. Na každý den mám připravené balíčky energetického jídla a pití. K jídlu špek, salám a energetické tyčinky, k pití izostar a čaj. Odpoledne je tuhá potrava zmrzlá na kost. Pití v termoskách však vydrží teplé. Budu muset denní dávky potravin nosit na těle. Na druhé straně fotoaparát Olympus funguje dobře a ani nemusím měnit baterii.
Vedle rozlámaných a navršených ker je tu ještě jeden problém, a to nový led, nebo volná voda. I když si myslíme, že jedeme po silném ledu, pořád je slyšet praskot a takový ten dutý zvuk, jako když se hodí kámen na zamrzlý rybník.
Ve čtyři hodiny odpoledne už toho má Peter dost, a tak končíme. Stavíme stan a připravujeme jídlo. Pak je příprava na spaní. Oba Arabové jsou hrozně promrzlí. Přesouváme tedy vařič z předsíňky do stanu a za chvíli je v něm teplo. Teplé jídlo také zvedlo náladu. Ušli jsme dnes asi 18 km, ale
k severnímu pólu jsme se přiblížili jen o 16 km. Cesta vede sice po zamrzlém oceánu, ale není kvůli obcházení volné vody vůbec rovná. Také překonávání nahromaděných ker nás stojí dost sil.
PONDĚLÍ 16. DUBNA.
Vstáváme v obvyklou dobu, tedy v sedm hodin ráno. Ranní rituál je pořád stejný. V noci mi byla zima převlékl jsem se tedy do teplejšího merina. Sice se dnes oteplilo, ale stále je -30,6 °C. Po deváté hodině se vydáváme na cestu. Asi po hodině přicházíme k volné vodě a mladému ledu. Trhlina je tak 20 m široká. Nedá se přejít, a tak jdeme podél ní a hledáme místo, kde bychom se mohli dostat na druhou stranu.
V jednu chvíli jsme byli svědky zajímavého, až děsivého úkazu, kdy se kry začaly přibližovat k sobě. Museli jsme rychle vylézt na vyvýšené místo, dál od tenkého ledu. Tato scéna byla doprovázena hlukem, jako když přilétá helikoptéra a kry se začaly lámat. Náhle vše utichlo.
Našli jsme příhodný přechod a mohli jsme pokračovat dál v našem směru. Vzdálenost starých ker byla malá a nový led celkem pevný. Při hledání přechodu Keith zkoušel pevnost ledu. Když se pod ním led začal vlnit, rychle odtamtud zmizel. Tato překážka nás zdržela asi dvě hodiny.
V šest hodin jsme vybrali místo na táboření. Po celodenní námaze jsem měl hlad a snědl jsem dvě večeře. Na další den jsem si lépe připravil jídlo. Na noc jsem dal dvě denní dávky do spacáku a pak jsem je nosil na těle.
ÚTERÝ 17. DUBEN.
Opět se oteplilo. Už je jen -24°C. Je ale mlha a není tak hezky. Dnes vyrážíme v půl desáté. Za chvíli přišly problémy. Dostali jsme se do něčeho jako ledopád – naskládané velké kry, které musíme přelézat. Obejít se to nedá. Tak jsme sundali
lyže a saně přenášíme. Jde to špatně. Nohy se ve sněhu boří, a když narazí na led, kloužou. Pod sněhem není vidět pevný povrch, který je plný děr a ostrých hran ker. Přitom musíme přenášet těžké saně přes ledové balvany i dva až tři metry vysoké. Je to nebezpečné. Kdyby si tady někdo zlomil nohu, byl by to velký problém.
Pole torosů jsme překonali a za chvíli se objevily nové překážky. Kam oko dohlédne jen tenká vrstva nového ledu a otevřené vody. Šířka asi 100 m. Našli jsme místo alespoň trochu zamrzlé, tak šel Keith zkusit, jestli nás nový led unese. Rozhodl že ano a postupně, po jednom jsme nový led překonali. Ostatně, nic jiného nám nezbývalo. Dál už byla cesta více, méně bez problémů. Šli jsme ale dlouho, až do půl sedmé.
STŘEDA 18. DUBNA.
Dnes jsme vyrazili až v deset hodin. Zpočátku byl terén dobrý, ale pak se objevily nové problémy, velké kry. Při jednom přenášení saní a lyží se mi saně zasekly mezi kry a dlouho jsem je doloval ven. Jinde jsem se opřel o hůlku a ta zmizela v díře. V jiné jámě zmizela Petrova noha, pod sněhem nejsou díry vidět.
Jednou jsem při přetahování saní spadl na záda na hranu ledu. Tak to jsem si už myslel, že je konec „výletu“, ale naštěstí se mi nic nestalo, jen jsem se potloukl.
V poledne jsme v půli cesty k pólu na 89°30´ s.š.. Opět jsme ještě přecházeli nový led, dost to pod námi praskalo. Končíme v půl sedmé, po devíti a půl hodinách pochodu. Začal se zvedat vítr.
Ještě bych dodal pár slov k nocování. Člověk přijde zmrzlý a unavený do stanu. Padá z něj sníh a jinovatka, ale v tom mraze tomu nevěnuje pozornost. Pak si ve stanu zatopí a udělá večeři. Sníh a led roztaje. Vše je tedy vlhké. Před spaním vypne vařič a vše zase zmrzne, voda, oblečení apod.
Spát chodí kolem deváté hodiny večer. Ráno zase zatopí a vše je opět vlhké. S tím už nic nenadělá, to se musí vydržet. Co se týče stavu mého těla, tak nejlépe jsou na tom nohy. Na ně mám dobrou výbavu. Také kalhoty nejsou problém. Na těle už je cítit chlad, ale při lyžování se člověk zahřeje. Při zastávkách je výborná péřovka. Nejhůř jsou na tom ruce. S teplými rukavicemi se nic nedá dělat, takže při každé práci, stavění stanu, balení, vaření, jídle a toaletě se musí sundat a v pracovních rukavicích, nebo i bez nich, je hned zima a prsty promrzají. K nejhorším zážitkům patří toaleta. V noci můžeme malou potřebu vykonat do lahve ve spacáku. Na velkou je třeba si vzít lopatu a kus za táborem udělat díru. Pak se rychle vyprázdnit. Mezitím vlhké ubrousky, které by na to byly nejlepší ztvrdnou na kost a nedají se použít. O zimně, která s tímto úkonem souvisí, ani nemluvím. Tyto podmínky nás provázely celou cestu.
ČTVRTEK 19. DUBNA.
Zase se trochu oteplilo, je -18°C. Vítr se k ránu utišil. Dnes jsme jeli více méně rovně na sever. Problémů bylo málo, a tak to byla celkem pohoda.
PÁTEK 20. DUBNA.
Zpočátku jsme měli velké problémy s vysokými barierami a bylo to i dost nebezpečné. Keithovi zapadla noha i s lyží do díry mezi krami. Také je těžké na tomto povrchu při přenášení saní udržet rovnováhu a o něco se opřít. Kry jsou ale krásně sytě modré a celá scenérie je tajemná a nádherná. Dnes je nejteplejší den, je jen kolem -15 °C.
Po poledni se už terén zlepšil, a tak jsme pokračovali pořád dál, i po novém ledu, dál na sever. Keith chtěl dnes dojet až na pól. Jel jsem hned za ním, ostatní ztráceli kontakt a museli jsme na ně občas čekat. Ke konci jsme toho měli všichni dost. Mně se jelo ale docela dobře, jen se mi už nechtělo saně přenášet. To nás ale naštěstí nečekalo.
Ve 20:53 hodin středoevropského času jsme stanuli na severním pólu. Po jedenácti hodinách pochodu. Trochu jsme museli na GPS hledat přesně 90°s.š., ale pak se to objevilo. Měli jsme velkou radost z dosažení cíle i tak trochu z toho, že už dál nemusíme. Následovalo obíhání zeměkoule, „jdu na sever, jdu na jih...“ a jiné blboviny. Také jsem volal Blance satelitním telefonem, ale až na po třetí telefon zvedla.
Budeme na pólu nocovat, tedy v jeho blízkosti, protože se vlivem driftu ker posouváme pryč. Postavili jsme stany, ještě se vyfotili a v půl jedné jdeme spát.
SOBOTA 21. DUBEN.
Ráno na Severním pólu bylo překrásně. Svítí sluníčko, je takové zvláštní osvětlení. Jsme tu sami a pořizujeme poslední fotky. Přišla nám informace, že vrtulník pro nás přiletí v 11:30, dopraví nás na základnu Barneo, a pak hned budeme pokračovat letadlem do Longyearbyenu. Ale ani to nebyl konečný plán našeho návratu z pólu.
V 11:15. skutečně vrtulník přilétá. Rychle dobalujeme a nasedáme. Za půl hodiny jsme opět na Barneu. Tady se setkávám s jedním českým horolezcem, už tu čeká dva dny na odlet, ale na rozdíl od nás odpoledne odletěl. O hosty je tu dobře postaráno. V obvyklých hodinách se podává snídaně, oběd a večeře. Volně si můžeme brát kávu a čaj.
Budeme muset na Barneu přespat. Snad odletíme zítra ráno, ale jisté to není. Není tu co dělat, kam jít. A tak sedíme v jídelně a povídáme si. Harwymu jsem vykládal o české historii, docela ho to zaujalo. Někdo se odešel do noclehárny natáhnout.
Tady jsme také potkali onu Arabku ze Saudské Arábie, co Abdulla trochu znepokojovala. Té druhý den pochodu, kdy ještě byly velké mrazy, omrzly ruce a museli ji vrtulníkem dopravit zpět na Barneo, kde ji ošetřili.
Po večeři jsme trochu oslavovali. Popíjelo se šampaňské a vodka. Spát jsme šli po půlnoci. Byl to ale horror. Spali
jsme ve velkém stanu asi po dvaceti. Ten stan byl vytápěn zvenku proudem horkého vzduchu, hnaným kompresorem. Na mne zbylo bohužel jen místo kousek od rour „klimatizace“. Bylo mi strašné vedro a kompresory dělaly rámus. Za chvíli jsem byl zpocený. Jednu chvíli se ale vytápění vyplo. Už jsem se těšil, že bude klid, ale šlo jen o poruchu, kterou ruští technici hbitě opravili. Je ale pravda, že když bylo topení vypnuté, rychle se začalo ochlazovat. I za těchto podmínek jsem asi ve 2 hodiny usnul. Moc jsem se nevyspal.
NEDĚLE 22. DUBNA.
Ráno jsem se probudil v sedm hodin, trochu mne bolela hlava. Dnes bylo relativně teplo, jen -10 °C. Přeci jen se hlásí jaro. Keith přišel s dobrou zprávou. Naše letadlo už je na cestě a my tedy pravděpodobně odletíme v 11:30.
Letadlo přilétlo v 11:15. V poledne konečně nasedáme a opouštíme Barneo. Před třetí odpoledne jsme v Longyearbyenu, opět na pevné zemi, po devíti dnech na zamrzlém oceánu. Zde nás očekává Annie a Rick. Ze saní jsme si vzali všechny své věci a jedeme konečně na hotel. Poněvadž jsme tu o dva dny dříve, než máme rezervace, Rick pro nás zajistil pokoje na Svalbard hotelu na dvě noci.
Pak přišla koupel, na kterou jsem se tak dlouho těšil. Také jsem usušil mokré věci a umyl nádobí. Zahájil jsem léčení omrzlin (nos a prsty na rukou) mastí. V sedm hodin odpoledne byla společná večeře a zhodnocení cesty. Dostali jsme certifikáty, diplomy a ještě dárky. Podepsali jsme si vlajky a po večeři se rozešli. Byla to dobrá parta. Škoda, že už se asi nikdy nesetkáme na nějaké expedici.