kniha hvězd
PETRA KMOCHOVÁ
Rozdělení sbírky:
Nalomené hvězdy
Popraskané hvězdy
Rozpadlé hvězdy
Střípky hvězd
Hvězdy byly, jako by je někdo namaloval
a i tak jsem neměla šanci je vidět všechny…
Pocit tu být, je jako pocit mít dokola a dokola smůlu.
Co je se mnou špatně? I přes to, že mám kolem
Sebe milující lidi, se stále cítím sama?
Nikdy nenazývej své sny blbostí. Nikdy nenechej někoho, aby je takto nazval.
Jsou to tvé sny a ať už sníš o čemkoliv, je to tvé a nikdo nemá právo tomu říkat blbost.
A co ty?
Co se ti honí hlavou, když mi bolest působíš?
Co vše se musí změnit, abys pochopil, že se k sobě sice nehodíme, ale i tak to můžeme změnit.
Můžeme to zkusit změnit…
Mám strach, že nebudu dobrá kamarádka. Že nebudu dostatečná podpora a nebudu už dost, protože si poznala něco lepšího a já mám strach, že už nebudu dost.
Dost ve všem…
Nenávidím se za to, co jsem si k nim dovolila cítit.
Nenávidím se za to,
že jsem jim ukázala, kde jsem zranitelná,
že jsem jim ukázala své sny, touhy, cíle, slabiny,
že jsem jim ukázala, kde jsem silná.
Jen aby to pak zničili.
Nenávidím se za to,
že jsem jim dovolila, aby mě poznali.
Člověk by prý své emoce měl ovládat.
Ale já nyní toužím rozebrat tu klec do které jsem je zavřela.
Rovnou řekni,
že by bylo lepší kdybych neexistovala.
Co kdybys mi to do obličeje zařvala.
Co kdybys mi to řekla, ať se můžu trápit pořádně.
Řekni mi, jaké jsem pro tebe zklamání,
jaké by to bylo, kdyby tohle zklamání neexistovalo.
Dala jsem ti své srdce, ale já to tvé nemám.
Snad tvůj pohled nebude působit jak jed, nebo bude snad můj lék? Co vlastně bude?
Bude to lék, když po něm toužím?
Nebude plný nenávistných kulek, které snášet nevydržím.
Bude to jed, plný nechutenství s kapkou hořkých pocitů?
Které v tobě vzkvétaly jak od růže planý květ, přebarvený ve falešném soucitu.
Snad tvůj pohled nebude
jako tisíc rudých nožů. Slůvek mých pak ubude, když o bolesti své všem zalžu.
Zalžu o pocitech mých, abych volnost dala tvým. Kdysi tak nevinných, teď však o nich už nemluvím.
Snad tvůj pohled moc bolet nebude…
Je jen dívka, srdce z mnoha kousků má tvořené, jinou duší kdysi tak milované, všem ostatním jejich celistvost závidí.
Je jen dívka, která správnou cestu nevidí, oči má pláčem poznamenané, hluboko do slz byly ponořené.
Je jen dívka, tváře má třpytivě potřísněné, vlasy studeným větrem rozcuchané, že přes ně nic neuvidí.
Je jen dívka s city, které tak moc nenávidí, často možná jsou dost přehnané, ale rty má k polibku stvořené.
Je jen dívka, její srdce již není otevřené, myšlenky na lásku má zakázané a pocity milování nenávidí.
Je jen dívka...
Sladce spím
Trpce sním
Nevím proč, ale slova jako láska nebo miluju tě, už nedokáží popsat to, co k tobě cítím.
Hledám tě na místech, kde vím, že tě nenajdu…
Zlato, svou láskou mou duši jsi otrávil a mé srdce do ní ponořil. Však tvá láska jedem nebyla, ale málem moje srdce zabila.
„Slečno, proč se na svět tak mračíte?
Kdo vám úsměv z tváře vzal?“
„Proč úsměv na tváři mít, když jej nikdo nenazval krásným.“
Ty své srdce alkoholem proléváš a doufáš, že opije se s tebou do lepších citů.
Já své srdce poezií prolévám a doufám, že ze slov nit se stane a mé srdce zašije.
A
hvězdy padaly, jen abys věděla, že tě chtěly zkontrolovat z blízka…