Anežka Vaňková
Lamačka
PROMLUVME SI!
Ani jednomu z nich se z místa nechce. Není to bezpečné místo, ale i přesto se tam cítí klidně a spokojeně. Když Paul navrhne, aby jeli domů, Agnès souhlasí. V autě sedí mlčky a ona si jen představuje, co všechno se mohlo stát. Paul jí vlastně zachránil život, už podruhé. Představa toho, že její život byl dvakrát v jeho rukou, ji docela děsí. Co se má stát, stane se a Paul si s jejím životem hraje. Hrál si tenkrát a hraje si i nyní. Co má v úmyslu? Agnès nedovolila nikomu, aby rozhodl o jediném jejím kroku, a teď? Nechá se unášet na neznámé vlně. Jsou doma a Agnès si vydechne. Posadí se na pohovku. Paul si chce sednout vedle ní, ale než si sedne, chce ještě něco říct. „Chci si promluvit!“ Zní to skoro jako příkaz. „Nechci mluvit…“ odpoví mu. Paul si sedne hodně blízko a nahne se k ní. Chvíli se jeden druhému dívají do očí, ale když začne neznámá síla působit, Agnès se rychle zvedne a odběhne k baru. Stojí z jedné strany, Paul však přistoupí přímo k ní.
„Je to nezbytně nutné, promluvit si. Spojuje nás minulost, teď přítomnost a já bych chtěl i budoucnost. Promluvme si o tom večeru před lety, kdy jsem tě vytáhl z vody. Promluvme si, jak si mě tvůj strýc vybral, o našem setkání na večírku. O tom včerejším polibku a tvém ledovém chování.“ Agnès se otřásla, jako by ji hluboko zasáhli nožem do těla.
„Nevím, zda je to osud, abys mi neustále šlapal na nohy, nebo nějaký tvůj rozmar. Či mužský pud tvých nejnižších potřeb? Nikdy jsem ti nebyla vděčná, žes mě tenkrát zachránil. Nikdy jsem tě nehledala a hledat nechtěla. Nikdy jsem tě nechtěla políbit a nikdy jsem tě nechtěla cítit ve svém domě!“ Agnès začíná zvyšovat hlas.
„Proč jsem tě měl nechat utopit? Jsi tady proto, abys žila, abys milovala a mohla být milována. Proč nedokážeš lásku přijímat? Proč ji nechceš dávat? Máš zálibu lámat srdce na potkání?“ Agnès dýchá zrychleně, protože Paul si nebere servítky.
„V ten den zemřela moje matka, hlupáku! Měla jsem odejít s ní. V ten den jsem ztratila svoji matku a bohužel potkala tebe. Teď jsi tady a neustále mi připomínáš ten večer! Moji opilou matku, která kvůli mému nevlastnímu otci spadla ze schodů! Byl to tyran, a kdybych neutekla, možná bych tu teď nestála a nestavěla tyhle ledy! Kvůli tobě tady jsem a trápím se výčitkami. Nemysli si však, že se změním! Já jsem taková, ledová!“
„Nejsi! Nejsi, Agnès. Jsi krásná a silná žena, která mi nedá spát. O ženy též nemám nouze a taky se nestarám, jak jim je, když je odmítnu, ale dělám to nevědomky. Taky nejsem dokonalý. Dej mi šanci, abys mi mohla věřit, prosím.“ Oběma se zpomaluje dech.
„Jsi muž a s nimi já se nekamarádím! Vždy měl každý potřebu mě vlastnit a pak se mi mstil, protože znal má tajemství, prodal mě do bulváru. Mužům se nedá věřit!“
„Co když jsem vyjímka, nejsem tady jen tak. Jak říkáš, je to osud, který z nějakého důvodu chce, abych tu byl s tebou.“ Přijde k ní, velmi blízko.
„Nesmíš se do mě zamilovat! Já se zase nesmím zamilovat do tebe. Poté můžeme být přáteli. Buď tedy se mnou, protože si neumím představit, kdybys tady nebyl. Neumím to vysvětlit, ale možná chci cítit tvoji blízkost.“ Dotknou se čelem a oba zavřou oči.
„Strašně moc tě chci políbit,“ zašeptá Paul.
„Jenže nesmíš!“ řekne smutně Agnès.
Lepidlo začalo působit. Nelze se odtrhnout. Oči, dech ani srdce se nechtějí odtrhnout. Večer sice končí uzavřením přátelství, ale láska se ještě více posílila, Agnès nechtěně prozradila, že nějaký cit tam je. Pak s těžkým srdcem pustí Paulovu náruč a jde pomalu nahoru po schodech. Ráno
bude líp, řeknou si oba. Odchází spát. Agnès je z celého dne velmi unavená. Usne hned, jak zavře oči. Paul cítí své otlučené pěsti a nedaří se mu usnout. Sáhne po knize, která mu ležela na nočním stolku. Agnès spala po celou dobu klidně, ale těsně po půlnoci ji přepadla noční můra. Opravdu hrůzná noční můra, která ji donutila zoufale křičet. Viděla sebe, jak ji drží skupina mužů. Byli to ti z dneška. Drželi ji a ona se dívala na svou matku, jak jde opilá po schodech, padá a ona jí nemůže pomoct. Je tam i její nevlastní otec a směje se, odporně se směje. Agnès křičí ve snu i ze spaní. Paul jí okamžitě uslyší a vpadne do pokoje. Agnès má na čele pot a všechno z postele shodila. Paul se jí snaží rychle vzbudit a sedne si k ní na postel. Jakmile otevře oči, vyděšeně se přitiskne Paulovi na hruď, zhluboka dýchá a jakoby nabírala k pláči. Paul jí klidným hlasem konejší a hladí jí po vlasech. Oba jsou z toho vedle. Večer dole vedli zvláštní rozhovor a teď? Tisknou se na sebe jako milenci. Však ani jednomu to nevadí, zdaleka ne! „Neopouštěj mě!“ řekne udýchaně Agnès. Paul si je jist, že v tom šoku neví, co říká. Nebude podle toho raději usuzovat. Ve snu měla Agnès strach a vztek na muže a teď s jedním leží ve své posteli a silně ho objímá. Pro pocit chvilkového bezpečí je Paulova náruč ta pravá. Samozřejmě se Paul do svého pokoje už nevrátí. Agnès usla na jeho zvedajícím se hrudníku a až do rána v klidu spí jako nemluvně. Paul si užíval každého nádechu a výdechu, který udělala. Svým hrudníkem jakoby ji houpal na vlnách. K ránu ho však přemohl spánek a též tvrdě usnul.
Brzy ráno se sešla Chantal s Brunem, protože byl pátek a jeli společně za jejími rodiči. Museli ještě vyzvednout Agnès, která nezvedala mobil. Bruno měl ještě klíče, proto vešli dovnitř domu. Nikoho zde nezastali, šli tedy nahoru. Zaklepali a otevřeli dveře jejího pokoje. Oboum se vryly slzy do očí, když to uviděli. Usmívající se Agnès v Paulově náruči. Jakoby spatřili anděla. Celé to bylo jako zázrak, zůstali na místě přikovaní. Nemohli se otočit a odejít, byli doslova okouzleni. Vypadali oba spokojeně a Paul držel jemně
Agnès za ruku. Usoudili však, že musí odejít. Posadili se dole a čekali až se vzbudí. Agnès chvíli potom otevře oči a první, co uvidí, je její ruka sevřená v mužské ruce, potom zvedne hlavu úlekem a uvidí spícího Paula. Chvíli se dívá ledově, ale jeho spící obličej jí okouzluje natolik, že se trochu usměje a pohladí ho po tváři. Opatrně se vysouká, ač nerada, z jeho náruče a ještě chvíli sedí na posteli a pozoruje ho. Po jejím těle proudí příjemné teplo. Chce jít dolů, aby se raději dnes nepotkali, ale ještě se vrátí a váhavě ho políbí na čelo. Potichu mu zavře dveře a s blaženým výrazem jde po schodech jako zmámená. Její blaženost zaznamenají i ti dva. Agnès je trochu zaskočená. „Byli jste nahoře?“ zněla její první otázka. Chantal s Brunem to pro jistotu popřeli, usoudili, že to bude tak lepší. Mluví spolu docela nahlas, proto se Paul probudí a než otevře oči, hledá po hmatu, jestli tu Agnès stále leží. Pak se rychle zvedne a jde jí hledat. Když ho Agnès uvidí na schodech, celá zrudne a podívá se na něj tázavě. Paul popřeje všem dobré ráno a z jejího výrazu pochopil, že nemá o ničem mluvit. Oba jsou však průhlední. I kdyby je Bruno se Chantal neviděli, poznali by, že tady se něco stalo. Paul se postavil vedle ní a zavadil o její ruku, jiskra prolétla a vše bylo na světle. V tu chvíli tu sílu cítili i Bruno se Chantal. Podívali se na sebe s úsměvem a pohledem si řekli, že oba chápou, co se děje. „Převleču se a vyrazíme,“ Agnès odběhne zpět do pokoje a Paul s nimi zůstane dole. Agnès si oblékla moc hezké šaty a její obličej zářil, proto byla naprosto okouzlující. Když šla zase po schodech dolů, mohl na ní Paul oči nechat, ostatně jako vždy. Vypadalo to, že se stále neprobudil. „Paul nám říkal o včerejšku...“ řekla Chantal. „Co?“ Agnès se vylekaně podívala. „O té rvačce...“ upřesnil Bruno. Agnès si nahlas oddychla. „Jo tak, no už o tom nemluvme.“ Stoupla si ke dveřím a už chtěla naznačit, že chce jet. „Tak si to užíjte, snad brzy přijedete.“ Podívá se na Agnès, která zavírá dveře a ta se malinko usměje a v očích se jí zablýskne. Jakmile zavře dveře, políbí jí její múza a těší se na divoké noci, které prožijí. Přes den budou vzorné děti a večer vyra-
zí do světa. Agnès se na rodiče Chantal moc těšila, měla je též moc ráda. Strávili příjemné odpoledne, ale jakmile je políbil večer, běželi se připravit. Nahodili své večírkové outfity a kde uslyšeli hudbu, zapadli dovnitř. Agnès se zase předváděla, s alkoholem nešetřila a s tancem také ne. Ve svém tempu nevnímala pozornost mužů, vyjímečně se soustředila jen na sebe a na Chantal. Bruno se seznámil na baru s nějakým chlápkem a nebyla s ním už řeč. Ty dvě věděli, že Bruno potřebuje jen mužskou společnost, i když ví, že z toho nic velkého nebude. Chantal je jako vždy nervozní a pořád hlídá svůj telefon, jakmile zazvoní, běží ven do klidu. Volá jí ten opilec, má zase problém, že se Chantal šla bavit. Sám sedí jen doma a jí hlídá na každém kroku. Chantal je omámená pouze jednostranou láskou a má ruce svázané. Když se Agnès ocitne na parketu bez společnosti, usoudí, že je čas se napít. Jde k baru a hned jí obklíčí skupinka mužů. Všichni byli hezcí a galantní, ale to jsou na začátku všichni. To Agnès dobře věděla. Bylo načase vytáhnout svoje pravidla. Stačilo pět minut a všichni jí leželi u nohou. Jakmile to vyvrcholilo a Agnès se chystala zasáhnout jejich ega a poslat je do háje, přišla dovnitř Chantal a vůči Paulovi se jí vůbec nelíbilo, že se nechává Agnès tak obletovat. Bruno už byl dávno omámen pánským parfémem a byl naprosto nepoužitelný. Agnès vytáhla telefon a chtěla zveřejnit společnou fotku z párty. Chantal se přihrnula ke skupince a chtěla to Agnès zakázat. „Agnès nech toho, uvidí to Paul a zase se toho chytnou média!“ Pánové se tomu začnou smát a vidí Chantal jako nudnou. Agnès, jelikož je trochu opilá, protestuje. „Hele, Chantal, svět nesmí zapomenout, kdo je Agnès Moreau, že se umí bavit a umí chlapi sbalit...“ Začne se sama smát vlastnímu rýmovanému vtipu. Cvakne fotku a sápe se ze židle dolů mezi smrtelníky. „Pánové, ani jeden mi za strávenou noc nestojíte. Papa, já mizím.“ Popadne Chantal a jdou najít Bruna, aby rychle vypadli. Bruno se i s kontaktem v kapse rozloučí se svou společností a všichni odcházejí. Bruno s Agnès dorazí ve strašném sta -
vu. Chantal poslední dobou nezná, co to je. Neužívá si už vůbec nic. Sobotní ráno se všichni válejí na pláži a užívají si poslední letní dny. V půlce dne volá Agnès její strýc. „Musím se o tobě dozvídat jenom v novínách?“ řekne trochu rázně, pak to položí. Agnès ještě celá rozlámaná začne hledat na internetu. Vyskočí na ní hned poutavý článek s titulkem „Lamačka srdcí už opět řádí!“ Protočí panenky a pošle mobil Brunovi a Chantal. „Moc ti to tam sluší s těma gorilama!“ řekne ironicky Chantal. „Jsem zvědav, co řekne Paul...“ ozve se Bruno. Agnès se podívá do dálky a v tu chvíli, co Bruno řekl jeho jméno, vzpomene si na jeho vůni, úsměv, náruč a nekontrolovaně se usměje. Pak připluje mrak a hned se propleskne. „Co by asi říkal. Co je mu do mých večírků? Můžu si dělat, co uznám za vhodné a hlavně nemá se mnou nic společného!“ Chantal s Brunem se na ni podívají výhružně. „Agnès, lásko naše, přestaň všechno schovávat.“ Agnès se otočí a rychle zamrká, aby se zbavila pocitu pláče. „Jste si ho snad na mě najali? Proč tu ten člověk vůbec je, kazí mi všechno, co dosud fungovalo. Měla jsem svůj dům, svůj řád, svůj spánek i to mýdlo na záchodě bylo jen moje a teď? Všude je on a všude ho cítím, voní se až přehnaně moc!“ Schová si obličej do dlaní a začne zhluboka dýchat. Bruno na ní kouká s otevřenou pusou a Chantal si potvrdila to, co už v duši věděla. „Agnès, všemu se ubráníš, ale lásce ne!“ Bruno přikývne. „Není to lás... já nevím, jak tomu říkáte...“ Bruno se usměje. „Říkejme tomu tedy jinak. Uznej, že tvoje srdce reaguje jinak, než mozek. Říkejme tomu „Buch, buch.“ Agnès už nic neříká a jde zavolat strýci, jestli už se pokusil udělat něco, aby ten titulek stáhli. Vzpomínka na Daniela připlula jako tsunami. Blížil se večer a ona potřebovala být sama. Procházela se po pláži, kde už nikdo nebyl, nacházela mušle a nechala se unášet větrem. Když se podívala proti zapadajícímu slunci a proti větru, začali jí pálit oči a po tváři jí stekla slza. Sama sebe uvnitř uklidňovala, že je to díky větru, ale co když nebylo. Mohlo se v ní něco probudit, co po dlouhou dobu uspávala. Zamračila se a rázným krokem
se za šera vracela domů. Večer se všichni společně dívali na film. Agnès byla ve svém kruhu rodiny. Se Chantal a jejími rodiči, s Brunem. V těch chvílích jí nic nechybělo, nikdy, ale tentokrát jako by tu někoho postrádala. Samozřejmě svého strýce, ale ten tu nikdy nebyl. Hlavně on byl opravdu její krev a bylo to prostě jiné. Tihle lidé nebyli její pravá rodina a přesto k nim cítila nepřetrhnutelné pouto. Tak kde je ten skvělý pocit, že jí nic nechybí? Nejvyšší čas si zase promluvit sama se sebou. Posadila se pak k zrcadlu a vedla dlouhý rozhovor až do noci. Ráno vstali brzo, aby se vyhnuli provozu.