HELENA ERBANOVÁ
Jmenuji se Asman. Mé jméno znamená nebe. Nebeská Asman. Přišla jsem na svět v Kandaháru dvanáctého dne měsíce února roku 1989, tři dny předtím než poslední sovětský voják opustil Afghánistán. Narodila jsem se do hrdé země, která byla na pokraji totálního zhroucení. Stala jsem se součástí hluboce věřícího národa, který byl roztržený ve dví odcházejícími okupanty a přicházející občanskou válkou. O ničem z toho jsem tehdy nevěděla. Vyrůstala jsem v milující rodině, která mě chránila před vnějším chaosem a poskytla mi útulné a hřejivé dětství.
Můj domov, to byla poušť, řeka, modré nebe a ovocný sad. Bylo to nikdy nekončící léto. Byla to dědečkova granátová jablka, obstarávaná jako nevinná růžolící batolata. Byla to láska, kterou mi dávali mí bratři a sestry jako nejmladší člence rodiny. Byla to maminčina péče a tatínkova moudrost. Bylo to štěstí. Všechny mé vzpomínky z nejranějšího dětství jsou spojené s rodinou, mou kotvou v rozbouřeném moři událostí, které formovaly dějiny poslední dekády dvacátého století. Ale jste-li bohem vyvolení k tomu narodit se v mé zemi, nejste nikdy tak zcela daleko od chapadel historického dění.
Už od útlého věku jsem přesně věděla, čím chci být, až vyrostu: mámou. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Dát vzniknout novému životu, starat se, pečovat, zahrnout láskou, předat mu svou životní zkušenost a dát mu šanci stát se součástí nového světa. Dát svému národu novou generaci.
Být mámou byla v mých očích ta nejdůležitější role ženy. Až o mnoho let později jsem si uvědomila, že je to také ta nejtěžší úloha, protože s sebou nese obrovskou zodpovědnost a nutnost dělat těžká rozhodnutí.
1
V dospívání jsem také zatoužila stát se učitelkou. Zcela jistě mě k této touze dovedly dědečkovy příběhy vyprávěné ve stínu marhaníků granátových. Doprovázely mne v prvních pěti letech mého dětství, ale rezonovaly ve mně po zbytek života. Byly to příběhy o statečnosti a odhodlanosti jednoho národa, kterému se mělo v budoucnu přezdívat hřbitov impérií. Z vět, které vycházely z dědečkových úst se v mé mysli formovala představa nepohnuté síly, která vedla statečné bojovníky přes překážky k velkému vítězství. Otec vždy kroutil hlavou a káral dědečka, svého tatínka, aby mi nepletl hlavu hloupostmi. Avšak zatímco nejstarší sourozenci trávili čas ve škole či prací kolem domu a na plantáži, já jsem dál poslouchala dědečka a žasla nad těmi neskutečnými výzvami, kterým museli čelit stateční paštúnští bojovníci, kteří úspěšně ubránili zemi před mnohými kolonizátory. Mongolové, Angličané ani Rusové si nikdy nedokázali podrobit náš velký národ.
Dědečkova vyprávění se však časem stávala stále temnější, strašidelnější a reálnější. Čím dál častěji lamentoval nad pádem Sovětského svazu a hudroval, že to přinese zkázu a chudobu Afghánistánu. Otec ho vždy napomínal, že to Sověti byli morem, který nás málem vyhubil a tvrdil, že Afghánistán zanechali tak zdevastovaný, že od něj radši dali všichni ostatní ruce pryč. Ničemu z toho jsem tehdy nerozuměla, ale zažehlo to můj zájem o dějiny.
Dědečkův poslední příběh byl ze všech nejstrašidelnější. Pojednával o skupině mužů, kteří vyrůstali daleko za hindukušskými hřbety, vyrvaní ze svých domovů vnější silou, krví Afghánci, kteří však nikdy nepoznali vlastní zemi. Byli
2
to muži oddaní studiu boha, kteří tajně snili o tom, že se jednou vrátí a vezmou si svou vlast zpět. Jejich odhodlání bylo stále radikálnější, ale jejich představa ztracené domoviny, za kterou chtěli položit život, byla mýtus. Znali ji jen z vyprávění. Sami do své země nikdy nevkročili, vyrůstali v uprchlických enklávách za hranicemi, vytržení z milujících náručí svých matek, vychováváni jinými muži v nepřátelství k ženám a lásce k bohu, připraveni vybojovat si svou zem zpět a nastolit svůj řád.
Jednoho dne jsem se sama stala součástí toho příběhu. Psal se rok 1994, když dědečkovo vyprávění najednou ožilo spolu s jeho hlavními protagonisty, kteří si přišli pro svůj domov. Stáli v naší vesnici, odění v tradičním šatu, s turbany na hlavě, hustými plnovousy a po zuby ozbrojení. Přinesli s sebou radikální učení, které nebylo součástí naší tradice. Pro nás islám nebylo náboženství ale způsob života. Ti muži však nabízeli alternativu, která pro nás nebyla akceptovatelná. Vesnice se jim postavila na odpor, ale každý, kdo se jim odvážil čelit, byl zastřelen. Byl mezi nimi můj nejstarší bratr. Bylo mu šestnáct let. Zastřelili také mého dědečka. Měli ho za komunistu.
Ten den mi změnil život. Bylo mi pět let, ale měla jsem za to, že mému dětství odzvonila hrana. Tálibán mi ukradl dvě nejmilovanější osoby mého života. Bylo to poprvé, kdy jsem byla ochromená strachem a kdykoliv poté ve mně pocit nebezpečí vyvolal totální paralýzu. Zprávy o jejich postupu se navíc šířily rychle. Tálibán dobil celou kandahárskou provincii. Byli jsme obklopení smrtí a zoufalstvím a nebylo jiné cesty než uprchnout. Babička s námi neodešla a mnoho
3
dalších také ne. Nebyl čas rozloučit se s nimi se všemi, ani se zahradou a granátovníky, dát sbohem jedné kapitole života, než jsme vtrhli do nové. Čekala nás dlouhá pouť a na jejím konci byl Kábul.
Bylo to v našich myslích téměř mystické město, centrum veškeré politické i ekonomické moci, místo, které Tálibán nikdy nedobije a které nás ve své monstrózní anonymitě ochrání. Jaké bylo naše zklamání, když jsme ho spatřili poprvé. Kábul byl ruina, rozbombardovaný a rozstřílený po letech občanských válek. Ta tam byla bujná a svěží zeleň kandahárských nížin. Kolem nás se výhružně tyčila nekonečná zasněžená pohoří, která nám naznačovala, že odtud nebylo úniku. Cítili jsme se absolutně odříznutí od zbytku země.
A já jsem poprvé ochutnala pocit samoty. Všechno, co mi bylo drahé, jsme zanechali na jihu, napospas krvelačným příšerám, které stravovali krok za krokem celou zemi. Nic jsme nevlastnili, nikam jsme nepatřili. Stála před námi nelehká úloha vybudovat náš život od začátku. Já a mí sourozenci jsme byli ještě děti a zdálo se nám to jako nemožný úkol. Jak jsme mohli začít znovu, když naše jádro nám bylo vyrváno, naše identita ukradená a všechno kolem bylo cizí?
Ale jak roky plynuly, Kábul se přeci jen stal naším domovem. Otec s matkou nám krví a potem vybudovali nové zázemí a jejich odhodlání a pracovitost byly to jediné, co nás dělilo od ostatních, ze kterých se stali vysídlenci bez střechy nad hlavou a budoucnosti. To město mi svým způsobem učarovalo, jeho hudba a chutě mě k němu připoutaly. Už jsme nebyli jen špinaví chudí venkované jezdící na oslech a spící v polorozpadlých chatrčích. Ve městě jezdila opravdová auta,
4
tekla tu voda, fungovala elektřina, konaly se kulturní akce a byl tu skutečný život, který nás fascinoval. Pro mě a mé sourozence byla ta změna jednodušší než pro naše rodiče, kterým se události propsaly do tváří. Zatímco my jsme si utvářeli nová přátelství a zapouštěli postupně kořeny, matka s otcem starostlivě pročítali noviny a sledovali dění na jihu. My jsme však byli okouzleni novými možnostmi, které nabízelo velkoměsto a tak jsme ani nevnímali zprávy o tom, jak se naše milované zahrady proměnily v pole opia a s láskou opečovávané granátovníky nahradily makovice, které směřovaly k producentům heroinu po celém světě. . . .
Ve městech se zrodila silná opozice, o které ale nevěděl nikdo, kdo nebyl její součástí. Být jejím členem bylo samo o sobě rozsudkem smrti. I můj otec v ní sehrál svou roli. To jsem pochopila až o několik let později, když jsem studovala dějiny na univerzitě. Můj otec nenáviděl Táliby z celého svého srdce. Vzali mu jeho otce i jeho syna, vzali mu domov i budoucnost jeho rodiny. Pohrdal jimi. Nazýval je ignoranty a nevzdělanými idioty. Po večerech se při světlech svíček stýkal s kábulskými intelektuály, profesory, doktory a teology, se kterými komplotoval propojení se Spojeneckou frontou, která stále držela sever země, a následné svrhnutí vlády. Kvůli němu žila celá naše rodina příštích pět let v nekonečném strachu. Matka otce prosila, aby toho zanechal a jeho aktivity byly příčinou jejich častých hádek. A když maminka zemřela, dávala jsem mu to za vinu. Její velké srdce puklo,
5
když mi bylo deset let a já jsem byla neochvějně přesvědčená, že to bylo z let prožitých v neustálých obavách. . . .
Vzdělání se stalo naší směrovkou v začarovaném lese, světýlkem v temnotě, které nás vedlo skrze beznaděj všedních dnů.
Zavírali jsme oči před násilím, které existovalo tam venku. Náš život se odehrával na stránkách knih pečlivě ukrytých v podšívkách matrace. Až do 9. září 2001. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to poprvé a naposledy, co jsem viděla otce plakat. Přestože nám smrt a strach dělaly společnost po mnoho let a odmítaly nás opustit, nikdy předtím nedohnaly mého otce k slzám. Ty přišly až v momentě, kdy vyhasla poslední naděje. Když mu toho dne přišli přátelé oznámit, že al-Káida zavraždila Ahmada Shaha Massouda, otec se zhroutil do sebe. Byla jsem vystrašená. Otce jsem znala jako člověka nezlomné vůle a jeho pláč byl pro mě něco nového a děsivého. „Bůh si k sobě povolal největšího z mužů,“ vysvětloval mi. „Vůdce a bojovníka, jakého Afghánistán nikdy předtím neviděl. On jediný mohl zvrátit náš osud. Jsme odsouzení ke zkáze.“
Ale o dva dny později se zkáza odehrála na druhé straně světa. Měl ji na svědomí stejný muž, který dal osobně povel k vraždě Massouda. Ten stejný člověk vytvořil kulisy nejohavnějšího teroristického útoku v moderních dějinách, který vstoupil do historie jen jako číslo: 9/11. Bylo to jeho největší vítězství a největší prohra zároveň. Ten muž nebyl jedním z nás, byl to Saud, ale Tálibán ho po mnoho let
6
skrýval v naší zemi. Jeho jméno nevyslovím nahlas, protože si nezaslouží být součástí mého příběhu. Pravdou však je, že to on vrátil moji zemi na mapu světa. O dva měsíce později, když nebe nad Kábulem přineslo první příslib přicházející zimy, jsme vyšli do ulic svobodní. Občanská válka skončila, ál-Káida a Tálibán byli vyhnáni bleskovou odplatou Američanů a tisíce afghánských uprchlíků se mohly vrátit domů. Život se znovu objevil v ulicích Kábulu, Džálálábádu a Heratu. Ženy se navrátily do zaměstnání a dívky do škol. Mezi nimi i já. Byla jsem právě na prahu dospívání, plná neklidu a touhy otevírat doposud uzavřené šuplíky poznání.
7