Tady najdete mne a vše o mé nové knížce:
Venku byla zima, ale to Haroldovi nevadilo. Stál na terase a pozoroval měsíc v úplňku, jehož bledou tvář co chvíli odhalovaly ubíhající mraky. Zuby vytrhl korkový špunt z hrdla lahve, vyplivl ho směrem k balustrádě a pořádně se napil.
Za chvíli se přece jen otřásl chladem, ale do sálu se už vrátit nechtěl. Sešel po schodech z terasy a namířil si to ke stájím. Uvnitř pod stropem visela rozsvícená lucerna, vrhala světlo na dvůr, ale Harold nikde neviděl Petricu. Pak mu došlo, že podkoní dostal na dnešek volno a určitě si ještě dole ve vesnici vylévá hrdlo.
Když vstoupil do stájí, několik koní si odfrklo, jeho Serafín ho ale okamžitě poznal a radostně zaržál. Harold došel až k němu a poplácal ho po krku, pak ho políbil mezi nozdry a usadil se na slámě, která byla navrstvená na kamenné podlaze. Zády se opřel o chladnou zeď a přihnul si podruhé. I když mu šla pára od úst, musel uznat, že ve stájích je mnohem větší teplo než venku. Otočil lahev vinětou k sobě a ve světle lucerny se snažil rozluštit, jaké víno si to vlastně vzal. Suché. Víc nedokázal přečíst
Uslyšel zavrzání pantů a trhl sebou. Tiše položil lahev na zem a pomalu vstal, aby se podíval. Svíčka v lucerně ozařovala vchod do stáje dostatečně na to, aby poznal, kdo stojí mezi dveřmi. Nemohl uvěřit svým očím. Byla to jeho černovlasá kráska s uhrančivým pohledem.
„Schováváte se?“ zeptala se medovým hlasem.
„Neschovával bych se, kdybych věděl, že jste ještě tady,“ odpověděl. Překvapilo ho, že ze sebe dostal srozumitelnou větu – tolik byl z jejího nečekaného zjevení rozhozený.
v 3 v
„Vidíte, a já celou dobu čekala, až mne vyzvete k tanci…“
„To jsem měl v úmyslu, ale pak jsem vás už nikde neviděl. Jinak by nejeden tanec byl jen váš, to mi věřte. Kam jste zmizela?“
„Když jsem viděla, že se věnujete jiným dívkám, šla jsem se raději na chvíli projít. Žárlila jsem na ně,“ řekla a usmívala se přitom takovým zvláštním způsobem. Zatímco mluvila, vstoupila do stáje, a právě v té chvíli začali koně vyvádět, jako by je popadl ďas. Neklidně ržáli a vzpínali se.
„Tohle nikdy nedělají,“ znepokojil se Harold. „Co je to popadlo?“ Pokusil se zklidnit alespoň svého Serafína, ale bezúspěšně. Kůň byl stále neklidný a zdálo se, že by nejraději rozrazil vrata stání a vyběhl ven do tmy.
„Dovol mi, abych něco zkusila,“ řekla dívka a přistoupila ke koni. Dívala se mu přímo do oka a hladila ho. Kromě toho neudělala nic, a přesto si Harold s překvapením všiml, že se Serafínovo nepravidelné, rozrušené dýchání zpomaluje. Uběhla jen chvilka a kůň byl zase dokonale klidný.
„To bylo úžasné!“ ocenil její umění Harold. „Jak jsi to dokázala?“
Otočila se na něj a jemu se zatajil dech. Vypadala skoro přesně jako jedna z těch dívek, které si představoval ve svých hanbatých fantaziích a divokých snech. Měla snad ty nejsmyslnější rty, jaké kdy viděl, pronikavé oči, lesklé vlasy a ve výstřihu kyprá, leč pevná ňadra. Bylo na ní cosi dráždivého – připadala mu jako nymfa, snažící se vlákat smrtelníka do svých osidel. Dočista ho očarovala.
„Tak neříkej nic, Harolde,“ řekla a položila mu ukazováček na rty.
Cítil stoupající vzrušení a rychle se dostavující erekci. Zdálo se, že si toho všimla. Stáhla prst z jeho úst a pootočila
v 4 v
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se rozechvěle, když mu došlo, že ona jeho jméno zná, ale to její mu dosud zůstalo utajeno.
„Loreta,“ odpověděla.
„To je hezké jméno.“
„Italské,“ dodala na vysvětlenou a přiblížila se k němu ještě těsněji. Neodporoval, když ho přitiskla zády ke zdi a rozepnula mu dva horní knoflíky. Rukou mu shora zajela pod košili a dotkla se jeho holé kůže. Přestože se mu tato hra líbila, mimoděk se otřásl chladem.
„Já vím, to ty moje studené ruce,“ usmála se. „To mám odmalička. Prý kvůli krevnímu oběhu nebo co.“
v v v
Razvan byl důstojníkem v říšské armádě, ale pít uměl jako carský důstojník. Jeho žena se vždycky divila, kolik je toho schopen do sebe nalít, aniž by mu bylo zle nebo ho jenom bolela hlava. „Pít musíš umět,“ říkal jí na to pokaždé.
Dnes měl velmi dobrý důvod k tomu, aby nezůstal střízlivý. Tenhle den v roce 1666, tato hodina byla jeho nejšťastnější, neboť se mu konečně narodil vytoužený syn. Po sedmi letech manželství a dvou dcerách mu Anasztazia porodila syna. Té noci pak s přáteli prolil hrdlem nesčetné množství kořalky a vína, aby svého syna jaksepatří zapil. Panáky meruňkovice nepočítal a tokajské pil, dokud nevyprázdnili sud.
v 5 v se tak, že se mu stehnem pod látkou šatů otřela o penis. Nepochyboval o tom, že to byl záměr. Vydechl studený vzduch a pomyslel si, že tento večer přece jen začíná nabírat obrátky.
A zase mu nebylo ani trochu špatně. Jeho přátelé, kteří toho vypili méně než on, a přesto se vzbudili s ukrutnými bolestmi hlavy, mu tiše záviděli.
Jméno chlapci vybral už dávno před jeho narozením. Muselo to být jméno, ze kterého čiší síla a možná i strach – a to, které nakonec zvolil, mu tak vždycky znělo, ačkoliv vyjadřovalo něco docela jiného. Miodrag – to bude jméno, pod nímž se chlapec proslaví, až z něj bude chrabrý voják. Jméno, které mu nebude dělat ostudu, až ho budou povyšovat na důstojníka. Razvan si totiž byl jistý, že syn půjde v jeho šlépějích.
Miodragova matka si ovšem synovu budoucnost představovala odlišně. Tělem i duší byla katolička, a tak by nejraději dala syna studovat na jezuitskou kolej v Razvanově rodné Kluži. Jaká škoda, že se hned po sňatku přestěhovali do Budína v Královských Uhrách, odkud sama pocházela… Věděla, že Razvan má se synem jiné plány a že si vždycky, když mezi nimi došlo k výměně názorů, dokáže prosadit svou. Ona se ale nevzdávala lehko. Někdy se pohádali dost rázně, zvlášť když se Razvan posilnil něčím ostřejším. Ani ji, ani jeho však nikdy nenapadlo zeptat se Miodraga, co by vlastně chtěl on sám.
Anasztazia nakonec ustoupila, soustředila se na budoucnost svých dcer a starost o synovu výchovu přenechala jeho otci. A byla to spartánská výchova. Mladý Miodrag si celkem oddychl, když ho otec poslal na vojenskou školu, kde byl stejný dril, ale méně peskování. Jak dospíval, začaly se u něj projevovat jisté povahové rysy. Možná to bylo kvůli přísnému a citově chladnému otci, ale vlastně si už ani nepamatoval, kdy ho naposledy objala jeho matka. Věděl, že měla zakázáno projevovat vůči němu jakékoliv city, protože
v 6 v
Tak se stalo, že Miodrag ve věku čtrnácti let zatrpkl a naštval se na celý svět. Stáhl se do sebe a chodil po kasárnách s neustále zachmuřenou tváří. Byl plný hněvu a srdce měl prázdné. Bývaly dny, kdy nepromluvil jediného slova, pokud to nebylo nutné při vojenských cvičeních. Ostatní kadeti ho měli za podivína, a proto neměl žádné přátele. Z jeho zasmušilého výrazu, se kterým bloumal po chodbách, měli trochu nahnáno. To s sebou neslo ale i výhody. Nikdy ho nikdo nešikanoval. Naopak to byl on, kdo pro zábavu trýznil a ponižoval mladší kadety. Vidět ty hošánky bulet mu skýtalo zvláštní potěšení. Vždy si při tom pomyslel, že on takový není a nikdy nebude. On není ubrečená holka, jako jsou tihle. Ať se děje, co se děje, nikdy neuroním ani slzu, říkal si.
v v v
„Rákóczi padl!“ zakřičel náhle někdo z kuruců. „Rákóczi je mrtvý!“
Mezi muži, kteří zbyli z kuruckého vojska, se začala šířit panika. Přelévala se jako vlna z jednoho na druhého. Nejprve šlo o jednotlivé vojáky, potom už to byly celé jednotky. I ty, které doposud bojovaly, se dávaly hromadně na útěk. S vědomím, že jejich vůdce je mrtev, nedokázaly už čelit cí-
v 7 v otec říkával: „Mazlení z něj chlapa neudělá. Potřebuje zocelit a poznat už v dětství, co je to vojna. Když si rozbije koleno a bude ti fňukat v náručí, bude z něj jenom další ubrečená holka.“
Miodrag ten zběsilý úprk pozoroval s pohrdáním. Vypadalo to, že uprostřed bitevní vřavy stojí už jen on a jeho syn.
„Nebudeme zbaběle utíkat,“ pronesl vyrovnaně.
„Ne, to nebudeme,“ souhlasil Ionel. „Budeme bojovat do posledního dechu.“
Miodrag rozhodně zavrtěl hlavou. „Musíme se vzdát, chlapče.“
Ionel se na něj nechápavě podíval. Byl odhodlaný bojovat, ale jeho otec – ten muž, kterého tolik obdivoval pro jeho odvahu – chtěl složit zbraně. To je přece ostuda, pomyslel si.
Kdyby šlo jen o Miodraga samotného, nikdy by se nevzdal. Ale teď šlo především o Ionela – nemohl dopustit, aby jeho syn zemřel.
Miodrag hodil svou šavli do trávy před sebe. Ionel udělal totéž se svou mušketou, ale věnoval přitom otci obzvlášť pronikavý pohled. V jeho očích bylo obsaženo všechno, co neuměl vyjádřit slovy.
„Kdybys měl syna, pochopil bys to,“ řekl mu Miodrag. „Jsi můj jediný potomek. Musíš přežít.“
„Co si myslíte, že s námi udělají, otče?“ vyštěkl Ionel. „Stejně budeme všichni do jednoho mrtví! Zajmou nás a pověsí.“
„Snad ušetří alespoň ty nejmladší,“ namítl tiše Miodrag a sledoval, jak se k nim přibližuje další nepřátelský oddíl. „Dokud žijeme, pořád je tu naděje.“
v v v
v 8 v sařskému vojsku, proti němuž měly na začátku bitvy téměř trojnásobnou převahu.
Slunce už dávno zapadlo, když se několik osob, mezi nimiž byla i Nicoleta a rudolící biřic, sešlo u křižovatky za městem. Jáma už byla vykopaná. Z celé té situace mrazilo. Nicoleta se ohlédla přes rameno na cestu vedoucí k městu. Doufala, že spatří přicházejícího kněze, že před uložením do hrobu někdo přece jen poskytne Miodragovi rozhřešení. A skutečně! Po cestě někdo přicházel. U boku se mu v měsíčním světle cosi blyštilo. Co to jen může být? pomyslela si a nadále sledovala přibližující se postavu. I na dálku poznala, že jde o muže, ale protože byl oblečený celý v černém, nedokázala v té tmě rozlišit nic víc. Jakmile byl tak blízko, že mu viděla do tváře, pocítila, kterak se jí zmocňuje hrůza. Toho člověka už několikrát viděla v hostinci a v kostele, kde měl své vyhrazené místo stranou od dalších lidí. A před pár lety byla svědkem toho, jak tento muž u nich na náměstí přibíjel jednomu nebožákovi jazyk ke kůlu. Nevěděla, co ten chudák spáchal, pamatovala si jen, jak nechutná to byla podívaná.
„Co tady dělá kat?“ zeptala se Nicoleta biřice hlasem, v němž se mísil strach, nervozita i pohrdání.
„Přišel, aby provedl určitá opatření,“ odpověděl biřic. Než se ho však Nicoleta stačila zeptat, jaká opatření má na mysli, kat přišel blíž a byl na doslech. Podíval se po nich a na pozdrav sotva znatelně kývnul hlavou. Nicoleta ho po očku bázlivě sledovala. Zřejmě za nimi přišel přímo z katovny na samotě za městem, kde bydlel. Ačkoliv podle toho, jak byl zarostlý a neupravený, mohl dost dobře jít i z nějaké nálevny. Nicoleta zajela pohledem na jeho nedbale zapnutou košili. Horní knoflík zapnul do nesprávné dírky, v důsledku čehož všechny knoflíky byly v dírkách, do kterých nepatřily, a u spodního cípu košile, jež mu čouhala přes kalhoty, jako kdyby jeden knoflík přebýval. Jakmile si povšimla ono-
v 9 v
„Kde je tělo?“ zeptal se kat hrubým hlasem, který byl až hmatatelně znepokojující. Biřic mlčky ukázal k vyhloubené jámě, vedle níž mrtvý spočíval. V té tmě bylo špatně vidět. Kdyby nebylo dvou mužů, kteří u jámy drželi lucerny, nebylo by kromě stínů vidět nic. Kat opět pokývl a přistoupil k Miodragovu tělu. Oběma rukama popadl svou sekeru a chtěl se rozpřáhnout…
„Počkejte!“ vykřikla Nicoleta. „Co to děláte?!“
Kat si sekyru opřel o zem a tázavě se podíval na biřice. Mnoho toho nenamluvil, ale jeho pohled říkal všechno. „Vy jste jí nic neřekli?“ stálo v něm.
„Je to moje chyba,“ ujal se slova biřic a pokusil se o mírný a uklidňující tón. Ona musí pochopit, že tohle je to nejlepší, co mohou udělat. Že je to pro blaho všech. „Měl jsem vás na to upozornit dopředu. Měl jsem za to, že pro vás bude lepší, když o tom nebudete muset celou tu dobu přemýšlet. Jenže jsem se spletl, měl jsem vás na to připravit.“ Aniž by si to uvědomoval, tak už dávno přešel v sebeobviňující se tón.
Styděl se za to, co budou muset udělat. Bylo to jasně slyšet v jeho hlase, když říkal: „Musíme mrtvému oddělit hlavu od těla.“
Nicoleta se horní polovinou těla naklonila dopředu a začala zvracet. Nevěděla jistě, jestli to způsobily nevolnosti
v 10 v ho knoflíku, který vypadal, že je našitý navíc, všimla si i jiné věci – to, co viděla lesknout se mu u pasu, byla jeho popravčí sekyra. Nebyla si jistá, ale připadalo jí, že na ostří vidí zaschlou krev nedávno popravených. Mimoděk se otřásla odporem. Právě v tu chvíli zachytila katův pohled a rychle se otočila někam jinam. Byl jí odporný a měla z něj strach. Asi jako všichni. Zdálo se jí, že z něj cítí smrt a bolest těch, které vystavil právu útrpnému.
„Nenechám vás to udělat,“ pravila odhodlaně se znovunabytou sebedůvěrou a postoupila o několik kroků dopředu k vyhloubené jámě, na jejímž okraji Miodrag ležel. „Teď už je v rukou Božích a žádný smrtelník nemá právo mrzačit jeho tělo.“
Kat nepromluvil. Jen se ohlédl po biřicovi a čekal, jak na to bude reagovat.
„Jestli to neuděláme,“ ozval se biřic a snažil se rovněž působit odhodlaně, ale moc mu to nešlo, „tak se může vrátit jako nemrtvý. Tohle je ten nejúčinnější způsob, jak tomu zabránit.“
„Ne,“ vyhrkla Nicoleta. „Za nic na světě vám to nedovolím!“ Na to udělala dva rychlé kroky, jimiž se dostala do bezprostřední blízkosti Miodragova těla. Klekla si do hlíny vedle něj a v posvátné tichosti se na něj dívala. Teď už konečně vypadal jako kdyby spal. Byl upravený a oči měl zavřené. Ležel tu před ní na zádech s rukama na břiše. Natáhla k němu ruku a jediným pohybem mu upravila nákrčník na krku. Hlavou jí proběhly všechny ty chvíle, které spolu strávily. Nikdy na ně nezapomene.
v 11 v nebo představa toho, jak se chystají naložit s tělem jejího milence, ale bývala by se vsadila, že šlo o tu druhou možnost. Když se jí konečně ulevilo, narovnala se a podívala se katovi, jemuž by se do této chvíle neodvážila zpříma pohlédnout do očí, do zachmuřené tváře.