Spásné tělo; vřelá krev sklidili jsme stejný med na rtech, jedna modrooká dávná, a ta vnadná sloka při úsvitu nevinná pohledem, jenž proklíná posaď mne a potom zdviž nebudu však stejná, již z doteku tvé němé tváře vtisknu slzy do herbáře napíšu ti o třešních trpká vůně, známá chuť na jazyk usedá rtuť z patra, sálá závěť a můj soupeř, podlý vrah nahraď mne a pak se vrať pohrdavá havěť
Jsem vším
cos nedokázal korigovat pravdou skrytou ve lsti zlatem, jež směls opěvovat vůní skrytou v dešti jsem jedovatý břečťan ve své plné kráse notoricky obdivovat ale chovat v čase nočním běsem, za oponou smyslného přání
najdi si mne za úplňku nechť jsem ještě k mání prvním přáním, nostalgicky zažehavou láskou odkopnout a pomilovat nad skutky pak žasnout nuznou strunou, elegicky pán mne seslal z nebes tvou sladkou, lehce ovíněnou zmírající neřest
Adagio 5
Vtiskni prsty do polštáře krví zastři do herbáře jméno mé a tvoje plage rajská noc, živé nebe ležím na tvém nosném těle svíjím se a kážu vřele zabal mne do stvolů růží procitám, po jedu toužím ulehnout v tvou němou louku v řízný cit a v píseň horkou vlij mi něhu do mé tváře nektar, sliby od oltáře vznes mi triumf po šesté třešně; pihy od deště
Uštkni mne
v ráji svůdného žáru svou plnou hruď pomalu svlékni a přiveď k varu nemáme čas
noc se nám kajícně vzpříčí sám pod svou hlavní a chycen v bolavém chtíči zavadils o ruku nejčistší krve té, která žhne a kázní se chvěje v obratu jezdce své proradné dámy chytni mne pod krkem a vyřkni svá přání
Svázal mi ústa smogem metropole stiskl náruč – tupou zbraň a co žhne, to nejde zhasit leda by mi duši vzal kolem jeho krku měď po špičkách mne cestou vedl rudozlaté břímě
slyšela jsem strádat, klít co měla jsem jen jeho být střežil si nás střídmě ale co má všechny, nemá nic každá múza chtěla víc král usíná v zimě v jeho srdci roztál led praskla muka, vzplanul jed smrt se žalem vine teplo vystřídalo chlad včas dej se na útěk vlci už mají hlad
Vlij mi ji zahřátou a přímo do hrudi tu královskou sečtělost která i vítězné přebolí když nemůžou si přát sečti mi krásy své proradné duše tíhu mé zimy která rychle kluše a při úplňku rozprostři celičkou noc mé síly, též muky jež volá o pomoc pod třešní svlékej svůj pobledlý stesk pod nadvládou slunce všech milionů hvězd a do vlasů všeptej co vím, že mám dost tak vraz mi dnes do srdce svou prohnilou zlost