Ahoj mami,
Vždycky mi přišlo psaní dopisů svým způsobem kouzelné, osobní a osvobozující, tak ti jeden taky píšu s vědomím, že si ho nikdy nepřečteš.
Poradila jsi mi, abych se ze svých pocitů vypsala, že to prý hrozně pomáhá. Nevím proč, ale měla jsi pravdu, asi jako vždycky předtím. A tak jsem psala a psala a psala, až vznikla celá kniha mých pocitů. Pocitů, které jsem měla před tím, než jsi odešla, během i potom. Šílené co? Doopravdy napsat, že tady nejsi. Nechci svůj život rozdělovat na život s tebou a bez tebe, ale jinak to ani nejde, jelikož jsem s tebou v ten den odešla taky, a ty to moc dobře víš.
A protože byly věci, které jsme si nestihly říct, nebo jsem se ti je bála říct, konečně se dostaly ven. Některé jsou hodně bolestivé i když je píšu, některé už bolet přestaly, ale i tak bych chtěla, abys o nich věděla.
Knihu jsem rozdělila do dvou částí, ta první je plná básní o boji mého vnitřního já a všeho, co se ve mně odehrávalo, o mých láskách, zlomených srdcích i přátelstvích. Jsou to ale věci, které jsem ti nikdy neřekla, protože jsem ti nechtěla ubližovat, vím že by tě to bolelo stejně moc jak mě.
Druhá část jsou věci, které už ti nikdy říct nemůžu, i když bych neskutečně ráda chtěla. Od léta v tom plavu, a jen tak se tvářím, že je všechno v pořádku, ale obě moc dobře víme, že mi tohle přetvařování šlo, ať už jsem byla sebevíc vyčerpaná. Naučila jsi mě, abych v každé situaci viděla něco hezkého, a i to se snažím hledat ve tvém odchodu. Ať ale hledám, jak hledám, nic jsem zatím nenašla.
Doufám, že ti všechna moje vyznání nezlomí srdce.
S láskou Tvoje holčička.
Hlavně se do mě nezamiluj.
Vezmu tě do muzea, do parku i do nejhezčích kaváren, které znám.
A políbím tě na každém z těch míst, jen abys je nemohl navštívit, bez myšlenky na to, jak chutnám. Stejně jako krev v tvých ústech.
Zničím tě tím nejkrásnějším způsobem.
A až odejdu tak zjistíš, proč mají hurikány lidská jména.
Zničení lidi ničí lidi.
A tak, jako slunce míjí měsíc, jako asteroid, co skoro trefil Zemi, jsem já míjela tebe a ani jeden život nám nestačil na to, abychom si uvědomili, co k sobě cítíme. – moje srdce truchlí za každou verzi mě, která neskončí s tebou
Pamatuji si, jak se ti chvěl hlas.
Ještě aby ne, když voláš své dceři, abys jí řekla, že umíráš.
Nemám ti za zlé, že jsi se bála, že snad tajit jsi mi tohle chtěla.
Jak se tyhle zprávy oznamují, bez následného zhroucení na obou stranách?
To ticho.
Mezi Prahou a Ostravou. Mezi mým číslem a tím tvým.
Trvalo snad 10 sekund, pro mě ale nikdy neskončilo.
Obě jsme věděly, co dřív nebo později přijde. Ani jedna z nás to nevyslovila.
To ticho mezi námi vydalo za tisíc slov.
Nedokážu pochopit, proč nebe potřebovalo jediného člověka, kterého jsem tady potřebovala já.
– jednou se tam potkáme
Nevím, kolik zítřků ještě mám, a ty mi budeš chybět v každém z nich.
SAMA, SOBĚ, SI
Doufám, že se znovu zamiluješ. Do života. Do hudby. Do umění a knih. Doufám, že budeš o půlnoci plavat v moři a tancovat pod hvězdami noci. Doufám, že nebudeš zavírat oči před tím vším magickým okolo tebe a nikdy nezapomeneš, že ty jsi výjimečná taky. Doufám, že poběžíš za svými bláznivými sny a po hlavě se do nich pustíš, i kdyby měly být sebevíc nesplnitelné. Doufám, že budeš všechno dělat s takovým elánem, jako doteď. Doufám, že budeš objevovat tajná místa, které jsi nikdy neviděla.
Že potkáš plno nových lidí, co se do tebe zamilují. Doufám, že budeš zpívat tak nahlas, že vzbudíš sousedy.
Doufám, že víš, že žít život je privilegium, že to, že můžeš běhat, smát se a milovat lidi okolo sebe, je dar. Doufám, že na to nikdy nezapomeneš, a budeš se tak ke svému okolí chovat. Snad najdeš krásu na místech, kde bys ji nehledala.
Doufám, že až nadejde ten čas život nechat za sebou, budeš spokojená a pyšná na člověka, kterým se staneš.
Co kdyby nebylo zítra?