VITA HUMANA VIKTOR ULIP
VŘíjen se chýlí ke konci. Téměř celé prázdniny se mi hlavou honily nejrůznější myšlenky ohledně toho, co se událo na přelomu června a července.
Auxila ani starce v bílém šatu jsem od té doby nepotkal. Nic, co by vybočovalo z průměru mého běžného života, mě od té doby nepotkalo. Nebýt toho podivného papírku s nápisem „Vita Humana“, který stále nosím v náprsní kapse své bundy, hodil bych to všechno za hlavu daleko dříve.
Počátkem nového školního roku začaly moji mysl opět zaměstnávat běžné problémy. Na děti jsem nepříjemný, protože se s nimi nepříjemně cítím. Mohou si za to samy. Málokomu něco slevím a probíranou látku s nimi procházím strojově přesně podle osnov. Neuspokojuje mě to, ale jinak to s nimi nejde. Možná bych mohl zkusit jinou školu. Třeba mám jen smůlu a jinde bych opět narazil na třídy, ve kterých bych mohl skutečně učit.
Sedím v kabinetu a opravuji písemky. Co někteří dokážou vyplodit za nesmysly… skoro si myslím, že to dělají schválně. Až jim na příští hodině
testy rozdám, jistě se budou ostatním chlubit, jaké hovadiny se odvážili učiteli odevzdat, a ukájet se svou výjimečností a rádoby odvahou. A ti, kteří to napsali o něco méně špatně, je budou obskakovat, smát se jejich výtvorům, popřípadě je mít za hrdiny. Jak hloupé.
Znechuceně vstávám od stolu. Zastavuji se u okna a sleduji venkovní ruch. Naproti škole stojí kostel, nikterak starý, stavěný ve funkcionalistickém slohu. Nepůsobí tak okázale jako například vysoké gotické sakrální stavby, ale půvab i jistou dávku mystiky v sobě nezapře. Vychází z něho lidé v černém zahalení do smutku. Pohřeb. Donutí mě to přemýšlet o tom, jak malicherné jsou většinou problémy, které lidé řeší. Uvědomuji si, že i ty moje jsou často naprosto nicotné. Co na tom sejde, jestli někdo dostane špatnou známku z dějepisu nebo zeměpisu? Stejně jednou všichni skončíme zahrabaní v zemi nebo spálení. Věčným příbytkem nám pak bude nádoba podobající se nevkusné váze s pokličkou.
Pesimistické rozjímání naruší klepání na dveře. Lehce sebou trhnu.
„Dále!“ zvolám, aniž bych se otočil.
„Filipe, tady pán se po tobě ptal, máš chviličku?“ ozve se za mými zády hlas jedné z kolegyň.
„Jistě, Jani, děkuju,“ odvětím a obrátím se čelem k příchozímu.
Do kabinetu vstoupí vysoký muž středního věku s lehce prošedivělými vlnitými vlasy spadajícími mu na ramena. Za skly brýlí s kruhovými obroučkami na mě shlížejí temně hnědé oči. Kolegyně za ním zavře dveře a nechá nás o samotě.
„Dobrý den, pane učiteli.“
„Mohu vám pomoci?“ táži se. Předpokládám, že se jedná o rodiče některého z žáků.
„Vy mně?“ odvětí udiveně.
„Jistě… nebo zde hledáte někoho jiného?“
„Ne, to ne. Hledám právě vás.“
„A co tedy potřebujete?“
„Já nic, to vy hledáte odpovědi.“
„Prosím?“ zeptám se trochu nevrle. „Nechápu, o čem mluvíte.“
„Jistěže chápete. Podal bych vám ruku, ale…“ větu nedokončí a jen se pousměje. „Auxilus, jméno mé,“ dodá nakonec.
To, co říká, nedává smysl. On přece není Auxilus! Přesto mi vyslovení jeho jména značně zrychlí srdeční tep.
„Auxilus? To… to má být nějaký vtip? Navedl vás snad Honza?“ ptám se nedůvěřivě.
„Ale kdeže,“ zasměje se. „Jsem ten, koho hledáte. Nebo lépe řečeno, hledal jste. A jsem tu proto, abych vám pomohl pochopit to, co jste před pár měsíci prožíval. A také objasnit proč. Omlouvám se za tu časovou prodlevu od našeho posledního setkání… měl jsem v uplynulých týdnech docela napilno.“
Mlčím a nedůvěřivě si neznámého prohlížím. Ani v nejmenším není podobný Auxilovi. Ne, nevěřím mu. Ví jen to, co jsem pověděl Honzovi. Typické! Jen se divím, že něco takového vymyslel až po takové době.
„Vím i to,“ pokračuje, když pochopí, že se k rozhovoru s ním moc nemám, „že vás zajímá více to, co mladé atraktivní slečny ve vlaku čtou než ony samotné. Což tedy mezi muži nebývá zas tak obvyklé.“
Jistotu, že se jedná jen o laciný šprým mého kamaráda, rázem střídá přesvědčení, že tomu tak rozhodně není. Ihned si vybavím situaci z onoho deštivého dne. To, co ten muž naznačuje, se z velké části odehrálo jen v mé hlavě. Jak by tohle mohl někdo vědět?
„Ale, jak… vy nemůžete být Auxilus. Ne ten Auxilus, který se mi jako Auxilus představil!“ zvolám a sesunu se na svoji židli. Všechno zase začíná postrádat smysl. Tak jako před měsíci.
„Nedejte na vzhled. Ostatně, já nejsem člověk, což vy už moc dobře víte. Dovolte mi prosím, abych ještě chvíli zůstal tajemný,“ pronese se šibalským úsměvem na tváři a podivnou jiskrou v očích. „Sladké sny!“
„Ale co…“ větu nedokončím. Není to poprvé, co mě pohltí nedobrovolný spánek.
Divadelní sál… místo, kam jsem zavítal po hodně dlouhé době. Pouze červené nouzové osvětlení narušuje čirou tmu, díky čemuž vše nabývá značně tajemného
dojmu. Teprve po chvíli si všímám, že chybí sedačky. Není, kam se posadit, snad pouze na studenou zem.
Procházím pomalu uličkou uprostřed. Ačkoli po sedačkách zůstala na podlaze jen tmavá místa, tedy alespoň je tuším, neboť skrovné osvětlení mi nedovoluje rozeznávat takové detaily, jako by mě něco nutilo jít pouze tou cestou, jež byla k chůzi původně určena. Nejspíš se bojím, že by tam přece jen někde mohla zůstat osamocená židle, o kterou bych zakopl.
Posouvám se bokem, jako když procházíte kolem lidí, kteří se kvůli vám zvedli ze svých sedadel. Na tváři mi dokonce hraje i ten omluvný výraz, jakým chce dát člověk dostatečně najevo, že diváky zabrané do děje ruší jen velmi nerad. Avšak… žádné představení, žádné sedačky, žádní diváci. Přesto jako by to tu všechno bylo.
Zničehonic se rozsvítí světlo nad jevištěm. Reflektor vrhá kužel červeného světla přímo do jeho středu. Žádný herec ale na scénu nevstupuje. I tak začnu ze zdvořilosti tleskat. Sedím na zemi uprostřed prázdného sálu bez sedaček, bez diváků a bez herců. Sedím a tleskám. Čekám, co bude dál.
Prázdným prostorem se rozezní hudba. No, hudba… spíše fanfáry, které se sem ani trochu nehodí. Zdaleka nejsem nadšený, ale považuji za povinnost ono nadšení alespoň předstírat.
Fanfáry konečně dozní, avšak kužel červeného světla zůstává stále na stejném místě a nikde není vidět jediného herce, jedinou kulisu. A já tleskám… frenetický potlesk osamocených dlaní se rozléhá prázdným sálem.
Vzbudí mě nečekaná rána.
„Zasraný sny!“ ulevím si, aniž bych si všimnul malého, asi pětiletého chlapce stojícího spolu se svojí matkou, mou kolegyní z učitelského sboru, na protější straně místnosti. Upadla mu učebnice, kterou nesl své mamince z vyučovací hodiny. Školka je dnes výjimečně zavřená a ona nesehnala hlídání. Chlapec na mě zůstává zírat s otevřenou pusou, přičemž kolegyně se na mě mračí a káravě kroutí hlavou.
„No co, tvůj syn ve svém životě uslyší ještě daleko horší slova,“ zabručím otráveně, a aniž bych čekal na případnou reakci, vstanu a odejdu.