Vladko

GRIM

ČEREMÍN A DEVANIN CHRÁM

Nadešel podzim. Vladko popadl svou roztahanou šálu a punčochy s nešťastnými oky, ale tyhle chyby mu pranic nevadily, protože kousky upletl sám a na to byl hrdý. Za pár šál, které stihl uplést pro Věravany dostal výplatu několika kočků, a za ty si koupil teplý kabátek a jídlo na cestu.

Rozloučil se se všemi obyvateli (mnoho jich nebylo), poděkoval Plavušce a táhl dál. Tentokrát netušil, kam míří. Pokusil se zastavit jednoho vozku a zeptat se, jak daleko je nejbližší město, ale pán buď měl naspěch, nebo si Vladka nevšiml. No nic, dříve nebo později na město narazí sám.

Za dobu mnohem kratší, než na jakou se připravoval, vkročil na půdu čeremínskou. Jakmile od kolemjdoucího zjistil, jak se město jmenuje, poskočilo mu srdce v hrudi, protože název poznával. Čeremín je přece to místo z písničky, kterou zaslechl ve Zdevicích! Připadalo mu to na věky daleko, ale tohle jméno si moc dobře pamatoval.

Však si také písničku tolikrát přezpívávali s Tolčetem, byť nesprávně.

Z Čeremína se vyklubalo vcelku veliké město. Jediný způsob, jak se v něm Vladko vyznal, bylo sledování obrovské budovy, kterou snad viděl odevšad. Přemohla ho zvědavost a ihned se vydal jejím směrem. Jen tak mimochodem se zeptal náhodného člověka, pro co je Čeremín známý (napůl čekal, že mu odpoví „pro pěkné chlapce“). Bylo mu sděleno, že pro chrám bohyně Devany a Vladko s radostí shledal, že se jednalo právě o onu vysokou stavbu.

Když k ní konečně dorazil, nebyl zklamán. Tyčila se tak vysoko, že nedohlédl vršku. Zdála se celá tesaná z pískovce zdobeného rytými i malovanými podobami zvěře a porostů. Vladko stavbu několikrát obešel v marném hledání bohyně, která, jak mu řekli, byla někde namalována také.

Umínil si, že vstoupí dovnitř, i když mu ta myšlenka naháněla hrůzu. V Bratěžalce žádné chrámy nebyly a veškeré, na které kdy narazil byly malinké, jen místa pro odložení

obětin, s ponejvíce jednou nevysokou soškou. Přesto se ale přemohl a pokorně vkročil do budovy.

Jaké ohromení! Takový prostor! Vladko si byl jistý, že by se sem vešla snad polovina Věravy. Skoro nikdo tu nebyl, tak se chlapec jal v klidu procházet celým chrámem, zkoumaje každou maličkost. Na stěnách visely obrovské vyšívané látky s podobnými vzory jako vnější zdi, podlahu zdobila uskupení malých kamínků, které tvořily větší obrazy – tohle Vladko viděl poprvé v životě a byl nadšen – a když vzhlédl ke stropu, zajíkl se chlapec úžasem. Byl prosklený. Pestrobarevné plochy lámaly sluneční svit a Vladko si poprvé všiml, že jeho vlastní kůže hraje všemožnými odstíny. Netušil proč, ale tohle ho plnilo nekonečnou radostí. Spolu s ním a hrstkou návštěvníků se v chrámu pohybovalo pár pracovníků, které Vladko poznal podle jednolitého oděvu. Nesměle k jednomu přikráčel a zeptal se, kde se tu tak nádherná budova vzala. Když mu pracovník odpověděl, že se jedná o dílo lásky, byl Vladko zmatený. Pracovník, vida jeho nechápavý výraz, mu nabídl, že mu poví příběh o založení stavby, což Vladko přijal. Pracovník se usmál a počal vyprávět.

DEVANA A SEŽKA

Mladá Sežka se jednoho dne vydala do lesa maliny trhat. Doma po dlouhém hledání objevila narychlo naškrábaný návod na koláč, který jí kdys babička předříkala, neb ona sama psáti neuměla. To již bylo před tolika lety. Chopila tedy Sežka košík a vzhůru do hvozdu. Jako děvče si v něm ráda hrávala, stavěla domky z chrastí a utíkala matce pod setnutými kmeny, kam ona se dostala jen s těžkostí. Znala Sežka onen hvozd jako svou dlaň a nikdy se neztratila.

S košíkem došla tam, kam chodívala na maliní vždycky a počala sbírat. Ten rok však byli bozi nepřízniví a úroda

krušná; Sežka sotva pokryla dno svého košíku. To jí na koláč stačit nebude. Holt bude muset jinde hledat. Jala se tedy sledovat, kam ji strniště dovede. Sukně si kasala, by je ostny neroztrhaly, a k tomu zdvíhala kolena, jak vysoko mohla. Nedošla moc daleko, než o kořen zakopla a do trní padla.

Mladá Sežka vykřikla bolestí a pokusila se vstáti. Když však z lehu vzhlédla vzhůru, zřela, že vůbec není v lese, kde prve maliny česala. Místo známých borovic se nad ní sklánělo listoví, mezi nímž prosvítal útlý srpek měsíce. Dívka se pokusila vstáti, ale ať se snažila, jak se snažila, keře ji nenechaly. Sotva však spustila poškrábané tělo dolů, aby si chvilenku odpočinula, uslyšela nelidské zvuky. U ucha jí cosi čmuchalo, za hlavou dopadaly těžké kroky a vysoko nad ní kroužil černý tvar. Sežka zadržela dech a ze srdce doufala, že si jí zvěř nevšimne. Když však vlk dlouze zavyl, věděla, že je ztracena. Tři tvorové se na ni vrhli. Vlk skousl její rameno, sokol jí uklovl palec u nohy a medvěd jí sápal břicho. Nemohouc se bránit, Sežka křičela a křičela, její šaty rudé jako maliny v košíku.

Tu najednou postřehla pohyb. Počal v dáli, ale s každou vteřinou byl blíže a blíže. Dívka zamhouřila oči a skrz slzy pátrala, kdo se to u její paty ocitl. Před ní stála panna v hávu mysliveckém, se sojčím pírkem na čapce z choroše a ořechovým lukem přehozeným přes rameno.

„Buď mou,“ zašeptala.

„Pomoz!“

Tak tedy panna natáhla ruku, by ji Sežka uchopit mohla, a jedním pohybem dívku z víru zvěře vytrhla. Pro Sežku jako by se otočil svět, a když znovu stála pevně na vlastních nohou, byla jinde, než odkud ji panna vysvobodila. A jakmile se jí hlava přestala točiti, zjistila, že její tělo je celistvé, její šaty čisté a její košík v rukou panny. Ta jí ho právě podávala, po okraj plný malin.

„Pojď se mnou, upečeš mi koláč,“ řekla panna a Sežka neuměla odmítnout.

Šly dlouho, předlouho, až začalo svítat. Panna Sežku dovedla k domku obklopenému ze všech stran bílými vrbami, jako by chránily velké jezero. Kdyby ji sem panna nebyla dovedla, Sežka by nevěděla, že tu domek je. Srubové stěny s doškovou střechou, v takovém domě bydlíval dědeček, i když ten jeho byl malovaný. Obě děvčata vstoupila dovnitř, kde to vypadalo přesně tak, jak si Sežka představovala; uprostřed nad kamenným ohništěm na kovovém kozlíku visel kotel, v jednom rohu stála vyřezávaná truhla, ve druhém bylo skromné slaměné lože pokryté zaječí kožešinou. Třetí kout zabírala ohromná hliněná pec. Tam se vejde koláčů, pomyslela si Sežka.

Hned se rozpomněla na to, co po ní panna žádala, a jala se zkoumat, kde asi skrývá mouku. Teprve tehdy se panna zasmála, načež jako by se Sežka probudila ze sna a poprvé od chvíle, kdy ji panna osvobodila, si uvědomila, že tu vlastně není sama.

„Jmenuji se Devana,“ řekla panna a Sežka pochopila, i když nevěděla co. „Pojď, pomohu ti.“ Tak v to podivné ráno Sežka s bohyní lovu upekly malinový koláč. A byl to nejlepší malinový koláč, jaký kdy Sežka ochutnala.

Po jídle ji Devana zavedla za chaloupku, skrz vrbové listoví, kde se k Sežčině nadšení skvěla oplocená zahrádka, a vedle ní šťastně kvokaly slípky. Dívka si málem nevšimla malého políčka brambor vzadu.

„Vytahej plevel a nakrm slepice,“ ozvala se Devana, kterou Sežka opět vypustila z hlavy, „já se postarám o oběd.“

A podala dívčině rýček. Sežka bez reptání vstoupila do zahrádky, a když se otočila, Devana už tam nebyla. Počala tedy dívčina rýt. Práce jí šla lehce, a ještě si k tomu zazpívala pěknou písničku.

Když byly záhony vyplevané, chtěla Sežka nakrmit slípky. Zrní nemusela hledat dlouho, v domku na truhle ležela mělká mísa plná pšenice. Devanu nikde nenašla. Ale co, to přece není moje starost. Já mám krmit slepice, říkala si.

Sežčina maminka kdysi chovala slípky, proto si dívka nelámala hlavu, jak to, že neutečou, když nejsou zavřené.

Věděla, že i kdyby se jedna zatoulala, na noc se skoro jistě vrátí. Také neodolají krmení, zasmála se; jen vyšla z domku s mísou v rukou a hned se všechny seběhly ze všech koutů.

Když měla Sežka všecko hotové, vrátila se do Devanina obydlí, kde bohyně právě nosila na stůl dvě mísy plné horké polévky. Prý byla bylinková, z vlastní zahrádky. Na peci odpočíval pekáč s pečeným zajícem. Jak se Devana dostala do zahrádky, když ji Sežka celé dopoledne plevala, a proč se ani jednou nesetkaly v domku, Sežka neměla tušení.

Při obědě Devana nedala jinak, než aby Sežku obsloužila. Nosila jí nádobí i příbory, pokládala jí na talíř brambory jednu po druhé, dolévala jí sirup ze džbánu, zkrátka se k dívce chovala jako ke vzácnému hostu. Když se Sežka s rudými lícemi ptala, nač ta pohostinnost, odpověděla jí, že jako díky za odvedenou práci. Netřeba říci, že Devanino vaření chutnalo lépe než cokoli, co kdy Sežka jedla, ale zda to opravdu bylo jídlem, nebo pozorností, kterou jí bohyně věnovala, to nikdo nepoví.

Když z pekáče zmizel nejmenší kousek masa, chystala se Sežka k odchodu; že děkuje, ale už musí domů.

„Nesmysl,“ řekla Devana, a dodala skoro šeptem, „zůstaň se mnou.“

Sežka nevěděla, co na to říci, tak se na dlouhou dobu usadila a přemýšlela. A nakonec, proč by ne? Líbí se jí tu, doma na ni nikdo nečeká, a tady nebude sama. Rozhodla se tedy s Devanou zůstat.

Bohyně se chovala, jako by neměla pochyb, že Sežka nakonec zvolí takto, ale dívka měla pocit, že v jejích očích zahlédla ozvěnu pečlivě skrývané radosti. A když se podívala blíže, snad pochytila rychle udušený plamínek vděčnosti. To ji utvrdilo v dojmu, že udělala dobře, když svolila.

Odpoledne strávily obě mytím nádobí, úklidem, skládáním uschlého prádla pověšeného na šňůře před domkem,

a protože na to byly dvě, měly čas na podvečerní procházku. Devana Sežku prováděla lesem, ukazovala jí, co kde roste, na jakých místech lze odpočívat, jakým se naopak vyhýbat, a když dorazily k malému jezírku, přitáhla bohyně Sežku blízko k sobě, aby je obě skryla před srnkou se dvěma kolouchy, kteří se tam přišli napojit. Devana měla oči upnuté ke zvířatům, ale Sežka nemohla ty své spustit z bohyně. Když matka s mláďaty odešly, shlédla Devana k dívce ve svém náručí, usmála se a řekla, že je čas se vrátit.

Došly do domku, vysvlékly se do dlouhých košil a Devana pozvala Sežku k sobě mezi zaječí kožešiny. Dívka strávila noc v objetí bohyně.

V Devanině obydlí strávila Sežka sedm dní. Všechny se odehrávaly podobně jako onen první a Sežka milovala každý z nich. Milovala les, milovala domek, milovala zahrádku a milovala Devanu. Přesto ale, když nadešel čas odejít, necítila lítost. Věděla, že tu nemůže zůstat věčně, a zároveň si byla jista, že v domku není naposledy. Než ale překročila práh, chytila ji Devana za paži a řekla jí toto: „Nesmíš nikomu povědíti, žes v mém domu byla. Ni slůvko nepromluv, žes se mnou mé obydlí navštívila, ni slůvko o tom, cos tam viděla. Věz, že hlesneš-li jeden šept o tomto místě, nalezneš ve mně pomoc další nesnadně.“

Sežka cítila, že by tímto požadavkem měla být zaskočena, a přece jí z nějakého nepochopitelného důvodu dával dokonalý smysl. Nikde se nezmínit o tom, kde sedm dní strávila. To přeci zvládne. Nechala se tedy bohyní dovést k vysokému stromu uprostřed lesa. Naposledy Devanu políbila na líci, překročila kořen a když se ohlédla, byla sama v malinovém křovišti.

Teprve když přišla domů si uvědomila, že si u bohyně zapomněla košík. Dobře ale věděla, že by bylo nerozumné se pro něj vrátit. Nu což, alespoň má Devana něco, podle čeho si ji pamatovat, než se znovu setkají.

Druhé ráno po svém návratu uslyšela Sežka klepání na dveře. Bylo nesmělé, jako by návštěvník předpokládal,

že není doma. Otevřela a hleděla tváří v tvář Prohynštovi a Bronce, svým dobrým přátelům. Rádi spolu trávili čas na louce, kde sledovali ptactvo a poslouchali bzukot čmeláků, a často vyráželi na dlouhé vycházky do hor. Zkrátka byli Sežka, Bronka a Prohynšt blízkými společníky.

Od nich se Sežka dověděla, že opravdu nečekali, že ji najdou doma. Prý sem chodili každé ráno po tři dny a všem nahlásili, že se ztratila. Ovšem, pomyslela si Sežka, to se dalo čekat. A hned se jí vyptávali, kde celou tu dobu byla. Vědouc, že jim nemůže povědět pravdu, snažila se urputně vymyslet nějakou věrohodnou lež. Sama ale slyšela, jak se jí třese hlas a viděla, že její přesvědčování jen prohlubuje jejich pochyby. Ze všech stran na ni doléhala otázka za otázkou, kde jsi byla, kde jsi byla, co jsi dělala, až to Sežka neunesla a vyhrkla, ke své hrůze: „Bohyně.“

Jen to slovo jí z úst vyšlo, hned ji tělo zastudělo, jak by padla v ledovou vodu. Oči jí poletovaly ze strany na stranu, hledala nevěděla co, až jí zraky utkvěly na zajíci pod oknem. Prohynšt a Bronka se zájmem se doptávali, kde a jak a co a kdy, ale ona ničeho neslyšela, jen ke zvířeti vystrašeně hleděla. Ihned poznala, že na samou bohyni se dívá. Ty oči, které jak ořechy byly zbarvené, vídávala tak často ve tváři její, když jí složené prádlo podávala, když s ní večeři chutnala, když v jejích polštářích se probouzela. Však milost, kterou v těch očích pokaždé našla, nyní tam nebyla. Místo ní sálal z nich strašný soud, tvrdá výčitka za to, že porušila jediný slib, který kdy musela Devaně dát.

Tu zajíc jal se utíkat a Sežka nemohla než stát jak strom a v duchu bohyni volat, by se na patě otočila a vše jí odpustila. Bronka a Prohynšt jak by nebyli.

Dříve, než si všimla, že jí tekou slzy, ale později, než je mohla před svými společníky skrýt, vyběhla Sežka z domu a zamířila do lesa. Po cestě zoufale hledala zaječí stopy, ale žádnou nenašla. Dostala se k maliní a zoufale odkopávala zapletené trnoví, doufajíc, že klopýtne o bludný kořen. S každým krokem ztrácela dívka naději, když tu v trní

něco objevila. Byl to její košík, položený vedle silného kořene. Sežka už přes slzy skoro neviděla, ale teď nemohla ustat. Překročila kořen a rozběhla se známou cestou k Devanině domku. Nebe nad ní bylo osvětleno jen měsícem, plným a krvavě rudým. Listoví kolem ní šeptalo kletby, skrz něž zaslechla skřípavé volání sokola nad sebou, mručení medvěda za sebou a žalostné vytí vlka v dáli. I kdyby jí srdce nebilo v hrdle, v hrudi by pro něj nebylo místa.

Na místo přiběhla po době delší, než když od něj naposledy odcházela. Vůbec ale nevypadalo tak, jak si jej pamatovala. Sežka zděšeně zírala na rozvalinu pece, obklopenou zbytky dřevěné chatky stižené velkým požárem. Slípky by na místě hledala marně, a tam, kde dříve plevala zahrádku, zelo pouze hrubě rozorané pole. Právě zde Sežka padla na kolena, neschopna stát na vlastních nohou, a bez hnutí hořce plakala.

Zůstala v lese pouhou chvíli a zůstala v něm staletí. Poté vstala a když zřela, že není nic, čím by zde mohla svou škodu napravit, vrátila se do vlastního světa. Prohynšt a Bronka přiběhli do maliní, jako by konečně Sežku dohonili, když se vydali za ní po tom, co utekla ze svého domu. Dívka jim padla do náručí a oni ji dovedli zpět. Tam Sežka ulehla a po sedm dnů nevstala. Už neplakala, neb neměla v sobě více slz. Její přátelé jí den co den nosili jídlo, ale pochopili, že bude nejlepší, když ji nechají o samotě.

Po sedmi dnech Sežka konečně překročila svůj práh, a ačkoli měla tělo stále malátné, v hlavě se jí vynořila myšlénka, kterak odčinit alespoň část své chyby. Moc dobře věděla, že už nikdy nebude, co bylo dříve, ale mohla přinejmenším přispět k nápravě. Proto sesbírala pár klacíků a donesla je do prázdné mýtiny, odkud nebylo široko daleko vidět jediného člověka. Tam větévky shromáždila do docela malinké stavby, tak malinké, že se do ní sotva vešla svíčka. Tu tam také vložila, tak, aby knot vyčníval ven, a ten

zapálila. Když celá svíčka dohořela, vrátila se Sežka domů. Takhle jednala každý den, a pokaždé se svíčkou přinesla něco, co věnovala Devaně. Někdy to byly klasy pšenice, někdy zaječí tlapka, ale nejčastěji k větévkám položila maliny. Netrvalo dlouho a Sežčini sousedé si všimli jejího chování. Žádali ji tedy o vysvětlení. Trvalo dlouho, než svolila, ale když se tak stalo, pověděla jim všecko. O malinách, o kořenu, o domku v lese, o Devaně. Pověděla jim, co bohyni slíbila a pověděla jim, co se stalo, když slib porušila. Pověděla jim, jak se svou chybu snaží napravit. Sežčini sousedé dívku litovali, tak se rozhodli, že jí pomohou. Na mýtině vystavili kostru velikého chrámu, který určili Devaně. Stavěli jej dlouho, a Sežka se nedožila jeho dokončení. Mnoho pokolení ale pokračovalo, než byl chrám hotový, poháněno kupředu Sežčinou vzpomínkou.

A byl to nádherný chrám! Tesaný z pískovce, rytý a malovaný, s vrškem barvícím svit slunce dopadající dovnitř. Ten chrám tam stojí dodnes, a den co den se v jeho okolí mihne šedivý zajíc.

VLADKO SE UBYTOVÁVÁ

Vladko spustil ruce podél těla a pořádně se rozhlédl kolem sebe. Takže tohle místo je dílem vzpomínky mladé dívky na čas, který strávila s bohyní divočiny. Krásné, povzdechl si, a žalostné. S úsměvem pokývl hlavou k pracovníkovi jako vyznání díků a pokračoval ve své prohlídce chrámu. Zdálo se mu, že necítí nohy, ale to ho nezastavilo. Přešel do malé místnůstky oddělené od hlavního prostoru hladkými pískovcovými cihlami, a tam spatřil desítky zapálených svící. Byly postaveny na zemi i na poličkách, mačkaly se ve visutých svícnech, byly tenké vysoké i nízké baculaté. Uprostřed místnosti stála truhla, a na ní položené v látce zabalené křesadlo. Vladko z truhly vytáhl jednu z mnoha

svící, které v ní byly uloženy, zapálil ji a položil na poličku. Skoro na ni nedosáhl, ale lepší místo zde nenašel. Pro vás, pomyslel si. Kéž se znovu setkáte.

Nevěděl, co ho k tomu vedlo, ale v tu chvíli se Vladko rozhodl, že podzim stráví v Čeremíně. Nepotřeboval být pořád na cestách, mohl se zastavit a jen žít. A když už byl tady, proč nepožádat Devanin chrám o ubytování? Zašel tedy za pracovníkem, který mu pověděl celý příběh, a vysvětlil mu, že by rád přečkal podzim ve městě. Jestli prý může bydlet s Devaninými služebníky, že rád vypomůže s čímkoli bude třeba. Tak se Vladko připojil k řádu bohyně. Chrám tvořil jen malou část oblasti, která celá patřila řádu. Co Vladko považoval za domy obklopující náměstí Čeremína se celé skládalo z budov náležících Devaniným uctívačům. Čeremín byl tedy o mnoho větší, než si Vladko dřív myslel. Ubytovali jej právě v jedné z oněch budov, nevysoké, ale dlouhé. Uvědomil si, že chrám je největší stavbou oblasti, a všechny ostatní dosahovaly nejvýš její poloviny. Uvnitř také nebyly zdaleka tak zdobené, ale Vladko s radostí shledal, že ač toho zdejší pracovníci (říkali si kavoníci) neměli moc, o všechno se s láskou starali a z budov utvořili milovaný domov. Cítil se mezi kavoníky stejně vítaný, jako u Plavušky ve Věravě.

První den strávil procházením každé budovy v oblasti. Tak zjistil, že kavoníci mají kuchyni, nemocnici, sklad jídla a sklad náčiní, jedním oknem zahlédl studnu a rozsáhlý les. Všechno bylo tak velké, že mu to připadalo jako celé město, v němž on je pouhým mravencem. Ložnice, ona dlouhá nízká budova, kde jej ubytovali, byla společná. Kavoníci spali vedle sebe na jednotlivých ložích, a byly tu ženy i muži. Vladko přemítal, zda by se tu našel i někdo jako Tolče.

Všichni kavoníci spolu dobře vycházeli, byli přátelé na život a na smrt. Každý, kterému se Vladko představil, mu pevně stiskl ruku a on věděl, že jej přijali za svého. Jeden z kavoníků se jmenoval Zachar, a Vladko přísahal, že už to

jméno někde slyšel. Dumal a dumal, až si najednou vzpomněl. Chrt Zachar, medvěd Zalém a myš Matan – vždyť to byli svarožíci, o kterých mu vyprávěli Tolče! Vladko viděl, že má kavoník vlasy svázané do culíku a hned mu bylo všechno jasné. Jakou on měl radost! Nikdy by ho nenapadlo, že narazí na dalšího svarožíka, zvlášť ne tady. Hned počal Zacharovi vyprávět, jak potkal Tolče, jak spolu cestovali, jak mu Tolče pověděli o něm a dalších ze svých přátel, a jak je neskutečně rád, že ho poznává.

„Nápodobně,“ odvětil Zachar. Jeho hlas zněl jako med, tak byl klidný a táhlý. Vladko si s podivem všiml, jak moc se kavoník nepodobá Tolčeti; kde oni poskakovali nadšením a zářili jako slunce, tam on tiše shlížel ze skály a hledal smysl ve hvězdách. Oba přístupy se Vladkovi líbily. Rozložil své lože vedle Zacharova a požádal jej, aby ho naučil, jak to v Čeremíně chodí.