milan krčmář
vše je na dobré cestě
Hotel Alfa v Třebíči, kde se ubytovali Šárik s Podveským.
harska a vůbec podobných končin, jejichž obyvatelé podle Šárika umějí jen krást a brát slušným lidem práci.
„Ty diety jsou taky tentokrát víc než solidní,“ poznamenal Podveský.
„Jo jo, šéf se fakt práskl před kapsu. Je vidět, že si váží slušných lidí, kteří dovedou pracovat,“ souhlasil Šárik huhňavě – to kvůli tomu, jak se snažil prstem vylovit maso, které mu uvázlo mezi zuby.
Ani on, ani jeho kolega si příliš nevšímali svého okolí. Nezaznamenali tak mladého muže sedícího v rohu, který znuděně popíjel pivo a sledoval velkou televizní obrazovku, na níž běžel sestřih sportovních utkání. Televizor byl ale ve stejné přímce jako stůl, u nějž seděl Šárik s Podveským – takže mladík měl dokonalý přehled o obou z nich. A byl připraven okamžitě sáhnout po telefonu, kdyby se snad oba Slováci chtěli vypravit na večerní pro-
cházku, aby zkontrolovali svůj náklaďák zaparkovaný jeden a půl kilometru odtud. Asi by se totiž divili, kdyby věděli, co se tam nyní děje.
Jen co Šárik s Podveským dorazili na hotel, což bylo krátce po šesté, přijela na Žďárského ulici dodávka s registrační značkou Banskobystrického kraje. Auto bylo polepené naprosto stejně jako Šárikův DAF stojící v odstavném pruhu podél silnice. Řidič se otočil a nacouval k zadní části DAFu. Necelé dva metry od sebe tak stály dva vozy v barvách firmy TransSlov. Z dodávky vystoupili dva muži ve stejných firemních tričkách, jaká měli Šárik s Podveským.
Jeden z mužů vyndal z kapsy klíčky, zcela samozřejmě jimi otevřel zadní dveře nákladního auta, zmáčkl tlačítko ukryté uvnitř a z nákladního prostoru sjela až téměř k zemi zdvihací plošina. Oba muži na ni nastoupili a nechali se vyvézt do nákladního prostoru, nyní zcela prázdného. Kdyby je snad někdo pozoroval, viděl by, že v rukou mají malé akušroubováky.
V nákladním prostoru přešli až k protější stěně – tak dokonale navazující na postranní stěny, strop a podlahu, že to vše vypadalo jako jednolitý celek. Oba muži ale prsty lehce přejeli přes rozložitou plochu stěny a postupně našli třicet zamaskovaných šroubů. Kdyby toto hledání několikrát nenacvičovali, když byl DAF před dvěma týdny „v opravě“, zřejmě by zde nyní strávili dlouhé minuty. Teď však bylo záležitostí několika vteřin, aby akušroubováky párkrát jemně zavrčely a stěna se za pomoci dvou párů rukou tiše poroučela k zemi.
Mezitím, co takhle pracovali uvnitř náklaďáku, přišel k jejich dodávce asi padesátiletý muž. Na zádech měl kožený batůžek, oblečený byl v lehké sportovní větrovce, v teniskách a v kšiltovce
Žďárského ulice v Třebíči. Šipka ukazuje na rozšířené místo, kde 4. září večer parkoval slovenský DAF s tajným prostorem, do kterého Smolkowského muži umístili samopaly a granáty.
vražené do očí, na kterých měl brýle s výraznými obloučky. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe, a když viděl, že široko daleko není ani noha, zadními dveřmi vstoupil do nákladního prostoru dodávky. Zde byl před zraky veřejnosti schovaný ještě jeden člověk, asi šedesátiletý. Šedesátník svou lysou hlavou pokynul padesátníkovi na pozdrav a trochu se odsunul stranou, čímž návštěvníkovi udělal prostor.
Ilja se v duchu pousmál, jak se zde Sokol tísní ve společnosti množství krabic a několika dřevěných beden, pak se ale dal do práce. Namátkou vytáhl pět krabic a zkontroloval jejich obsah. Ve všech byly vždy dva kusy samopalu vzor 61 Škorpion. Pak krabice zase zavřel a podíval se do beden, v nichž našel granáty. Sokol mu následně ještě ukázal několik menších bedniček se zásobníky a podpažními pouzdry.
„Fajn,“ přikývl Ilja, předal Sokolovi tlustou obálku, pokynul
mu na rozloučenou a opět z dodávky vystoupil. Přešel na druhou stranu silnice a po chodníku se pomalou chůzí odebral na dva kilometry vzdálené nádraží. Při pohledu na své Pobědy s uspokojením konstatoval, že mu to vyšlo přesně podle plánu. V 17.19 dorazil do Třebíče osobním vlakem z Brna, po šesté večer přišel na Žďárského ulici zrovna v okamžiku, kdy na ni přijela dodávka, pět minut strávil v dodávce a nyní má čas tak akorát na to, aby v 19.08 odjel rychlíkem zpět do Brna. V Brně je na služební cestě, na níž chce osobně dojednat subdodávky pro chystaný mrakodrap
DC Tower 2. Ten se od roku 2025 bude tyčit na vídeňské Donauplatte jen několik desítek metrů od „jedničky“, tedy svého staršího bratra.
Jakýmsi nedopatřením se ale stalo, že si pan ředitel Kissler zapomněl na hotelovém pokoji telefon, a tak jeho signál stále přebíraly brněnské vysílače. Těch několik zmeškaných hovorů však nehraje roli, vždyť pan ředitel má zřejmě jednání. Po návratu zpět, až bude Ilja mimo dosah kamer na nádraží, v jedné z bočních uliček za náměstím Svobody poputují tenisky, kšiltovka a větrovka do nějaké příhodné popelnice, odkud si je jistě ještě týž večer vezme některý z brněnských bezdomovců. Brýle s výraznými obroučky, zato bez dioptrií, skončí rozlámány v kanálu. Z batůžku budou opět vytaženy italské polobotky, tak krásně ladící k saku dosud schovanému pod větrovkou, znovu se objeví na nohou svého majitele a dámy na hotelové recepci si zase budou jako vždy špitat, jaký je Herr Kissler fešák. Na zmeškané hovory pan ředitel Kissler rychle odpoví, poté si zajde do hotelové restaurace na dobrou večeři, jako obvykle se usměje na servírky, ráno po snídani uhradí pobyt svou černou kartou American Express a pak se vrátí do Vídně z úspěšné služební cesty ke své milované Heike.
Se Sokolem se Ilja domluvil předem, že zásilku takto zkontroluje. Byl to sice do jisté míry risk, ale Ilja chtěl mít jistotu, že se do DAFu opravdu naloží zbraně. Sokol chtěl být pro změnu nejen u převzetí zásilky ve své garážové skrýši, ale i u překládání kontrabandu do náklaďáku. I on tak pokoušel štěstí, nicméně věřil, že policisté dodávku na té krátké trase mezi garáží a Žďárského ulicí snad nezastaví – a že v průmyslové čtvrti už bude takto navečer klid a překládání nákladu nevzbudí žádnou pozornost. Proto nyní z nákladového prostoru dodávky dohlížel na oba muže. Ti patřili ke Smolkowskému – stejně jako mladík v restauraci hotelu Alfa, v němž by Ilja a Sokol možná poznali onoho střízlíka, který doprovázel Smolkowského do Toblachu.
Sokol už před několika týdny obdržel od Poláka zásilku s rozloženými krabicemi na samopaly. Krabice sám poskládal a všechny škorpiony až na osm, které umístil do jedné z beden, do nich vložil. Do každé škvíry také nacpal starý papír či bublinkovou fólii, aby se při převozu ani nepohnuly. Se Smolkowskim při jednom z předchozích jednání v Dusti vyřešili i výrobu bedniček na zásobníky a podpažní pouzdra. I tyto bedničky mu Smolkowski dodal, takže na dnešní odpoledne bylo vše připravené.
Výhodou garážové kolonie, v níž se skrývala jeho skrýš, byla její anonymita. Garáží tu bylo tolik, že jen málokterý její majitel znal svého souseda. Mnozí také garáže využívali podobně jako Sokol – tedy jako skladiště. S tím Sokol kalkuloval. Nikomu nepřišlo divné, když se zde občas objevilo auto nějaké firmy s muži, kteří do něj překládali materiál či zboží.
Podobně jako se to stalo právě dnes. Kolem páté hodiny zastavila před Sokolovou garáží nenápadná, zcela bílá dodávka s registrační značkou Kraje Vysočina, tedy kraje, pod který spadá Třebíč. Z do-
dávky vystoupili dva mladí muži a z garáže přemístili do nákladního prostoru několik beden. Pak začali vynášet jakési krabice, většinou po pěti až sedmi. Stačilo tedy, aby oba mladíci šestkrát vběhli do garáže a zpět a i tento náklad byl naložen. Jejich počínání nevzbudilo nejmenší pozornost, stejně jako počínání majitele garáže, který zamkl vrata a pak si sedl do nákladového prostoru dodávky.
Jeden z mužů za ním zabouchl zadní dveře, pak se rozhlédl, a když v blízkosti neviděl ani živáčka, vytáhl zpod sedadla spolujezdce velké magnetické plasty, na kterých byla natištěna loga firmy TransSlov. Plasty přiložil na bok dodávky, kde okamžitě držely jako přibité. Druhý muž vytáhl zpod sedadla řidiče registrační značky Banskobystrického kraje, zručně odstranil značky Kraje Vysočina a místo nich dal slovenské. Protože v blízkosti nebyl žádný z majitelů sousedních garáží, nemohl si nikdo ničeho podezřelého všimnout.
Mladíci netušili, co vlastně do dodávky nakládají. Smolkowski jim to neprozradil a Sokol jim předával krabice a bedny již uzavřené. Pro Poláka pracovali už několik let, platil je velmi dobře, a tak si zvykli na nic se nevyptávat. Jen se jako vždy řídili Smolkowského instrukcemi – toho člověka z garáže nechají nastoupit do dodávky a společně s ním přejedou na nedalekou Žďárského ulici. Zde najdou náklaďák firmy TransSlov, v němž je falešná stěna, kterou si nedávno zkusili cvičně demontovat. Pokud snad během demontáže stěny někdo navštíví člověka v jejich dodávce, nebudou nic nedávat najevo.
Tyto příkazy svého šéfa splnili do puntíku. Pak stačila půlhodina a celý kontraband byl přemístěn z dodávky do DAFu. Byl už večer a pracovníci podniků na Žďárského ulici odešli domů ještě před příjezdem dodávky. Během překládání nákladu proto projelo