MONIKA BURÁŇOVÁ
Předmluva pro lepší pochopení ukázky
Drahý čtenáři, srdečně tě vítám u ukázky mé knihy. Nahlížíš do rozeběhlého příběhu dohodnutého sňatku mezi dvěma královstvími. Tyto dny probíhají námluvy princezny Czeleste a jejího budoucího manžela krále Sorena. Na začátku dne se princezna setkává s blízkou vládce Anapilie, aby získala informace o svém nastávajícím a jeho zemi.
ale i tak vstávala brzy. Chtěla si připravit otázky na setkání s Milicou v dámském salonu. Bleskově se umyla. Když se oblékala, přemýšlela, na co se bude ptát. Jak dlouho se se Sorenem znáte? Kde jste se potkali? Jste jeho komorná? Jako jeho komorná se staráte o šaty, koupele i postel? Kolik času s králem trávíte? Proč si Soren myslel, že jste ideální osoba, která by měla sledovat náš vztah? Zasekla se. V hlavě se pokárala, že použila slovo vztah na místo námluv. Možná se Milica rozmluví sama.
Otočila se k zrcadlu. Nenucený a nic neříkající výraz trénovala celou noc, protože nemohla usnout. Byla nervózní, že dnes uvidí členy šlechty a oba budou muset trávit věčnost před zraky těch patolízalů. Nepříjemné otázky na tělo, pohledy otcových přátel, dotěrné vyzvídání i skupiny nafoukaných hraběnek a manželek bez respektu. Všechno jí to sálo energii, jen na to pomyslela.
Dřív princezně setkání rady ani přítomnost šlechty nevadily.
Pořád se jednalo o stejně otravné osoby, ale mezi všemi bylo jedno slunce, které projasňovalo její den. Dio. Teď měla pocit, že se ocitla v bouři.
Sama se nachystala. Potřebovala víc prostoru se svým vlastním nitrem, aby ho mohla poslouchat. Sebrala kus papíru a napsala: Jsem hotová. Dámský salon. Nerušit!
Po cestě si v mysli opakovala všechny dotazy, aby na nic nezapomněla. Blížila se k chodbě, která končila salonem. Uvnitř nikdo nebyl. Na stolech už čekaly čerstvé květiny. Uslyšela tiché kroky. Natáhla ruku po jedné váze. Milica se objevila ve dveřích a udělala pukrle.
„Jdeš pozdě,“ řekla Czeleste namísto pozdravu.
„Omlouvám se, Vaše Výsosti, vaše komorná mi včera sdělila, že budete v salonu nejdříve v sedm ráno,“ hlesla dívka.
„V tom případě jsi tu brzy.“ Czeleste nenechala Milicu říct nic navíc.
„Nebyla jsem si jistá, kolik času zabere cesta sem, proto jsem vyrazila dřív,“ usmála se přívětivě dívka.
Czeleste vytáhla kytici z vázy. Byla prázdná. Dio nechal přinést květiny bez vody? Chtěl tu cizinku chránit? Vrazila kytici zpět do vázy. Ještě chvíli naštvaně stála a těkala očima po pokoji. Nebylo tam vůbec nic, odkud by mohla vodu vzít. Salon byl jednou z mála místností, kterou žádná voda neprotékala. Nádherné vodopády, nebo malé potůčky průzračné tekutiny byly pro palác typické. Dámský salon je neměl. Místnost vypadala chudě a smutně bez ohromných vitrážových oken a zpěvu kapek. Zbývalo se tedy jen naštvat a počkat, až živel přijde sám.
Princezna napodobila dívčin medový hlásek a pozvala ji dovnitř. Milica vstoupila a Czeleste zavřela dveře. Od otce věděla, že mentální hra je důležitá. Dala tím té křehulce jasně najevo, že teď je tu uvězněná.
Czeleste nabídla Milice křeslo a hned na-to občerstvení. Snažila se působit maximálně pohostinně. Chtěla informace a doufala, že bude stačit opít děvče přívětivostí.
Začala zlehka, tázala se, kdy a kde se Soren a dívka poznali. Předstírat náklonnost bylo tak náročné. Cítila, jak přemlouvá každý sval, aby udržela úsměv. Obě dámy teď seděly. Milica sledovala střídavě svůj a střídavě princeznin šálek. Nakonec si maličko usrkla a nechala doušek převalovat v ústech.
Po chvíli polkla a začala vyprávět: „Bylo to v období slunovratu. Sorenovi bylo sedm a mně šest.“ Znovu si usrkla. „Vlastně to byla úplná náhoda. Byla jsem kousek od hlavní ulice, chtěla jsem tam prodat nějaké květiny. Král společně se Sorenem byli ve městě pozdravit lid. Dělali to každý rok. Všichni je chtěli vidět, tak mě napadlo, že je to větší šance vydělat nějaké peníze. V průvodech se házely květiny, ale ne každý si nějakou donesl. Proto jsem tam byla. V davu jsem narazila na partu kluků, kteří mi sebrali košík a začali mě mezi sebou strkat. Soren mne zachránil. Všiml si potyčky v davu. Když král zjistil, co se dělo a dozvěděl se o mně víc, navrhl abych se k nim připojila na zámku. Bylo to od něj velmi laskavé.“
Proč by měla krále zajímat nějaká dívka z ulice? „Zajímavá historka, skoro jako pohádka,“ řekla Czeleste. Chtěla, aby to znělo laskavě, ale i ona ve vlastním hlase cítila sarkasmus. Kousla se nervózně do rtu.
„Ano, pro mě to byla pohádka. Od té doby jsme se Sorenem přátelé,“ odpověděla s úsměvem Milica.
„Vaši rodiče jistě museli mít radost, když jste si udělala známosti rovnou u koruny,“ řekla trochu znechuceně princezna.
„Já ale nemám rodiče,“ odpověděla Milica.
Czeleste na ní hodila nechápavý výraz a dolila jí šálek.
„Tedy jistě, odněkud jsem se vzala, jako každý, ale byla jsem příliš malá, když mne od nich oddělili. Nepamatuji si na ně,“ konstatovala Milica.
Nevypadala smutně ani zdrceně. Princezna neudržela svou zvědavost: „Vás netrápí ztráta rodičů?“
„Ne, princezno. Nemůže vás trápit ztráta někoho, koho neznáte a nikdy jste ho neměla.“ Czeleste svou matku také neznala, ale chyběla jí každý den. „A co zvědavost?“ ptala se dál.
„Vím, co se stalo mně i mým rodičům. Má mysl je čistá,“ zazněla vyrovnaně Milica.
Czeleste nechápala, jak může být tak pozitivní, když se jedná o lidi, kteří ji měli provést světem. Obě si usrkly kávy.
„Také jsem svou matku neznala, ale přesto na ni často myslím,“ přiznala Czeleste.
„Vy jste ale svou matku znala. Možná ne osobně, ale z vyprávění,“ odvětila s mírným úsměvem slečna.
Bylo to strašné. Milica byla úplně odříznutá od své rodiny, proto netruchlila. Ona je skutečně neznala a neměla nikoho, kdo by jí pověděl, jací byli. Neměla pro koho truchlit.
„A co se stalo vaší rodině?“ vyzvídala Czeleste. Její odhodlání se vytrácelo.
„Víte, mí rodiče měli velmi cenný dar. Myslím, že jsem byla na světě jen pár dnů, když mne odvezli. Vyrůstala jsem v sirotčinci. Po letech jsem se zajímala, proč nejsem u rodiny, našla jsem příběh o zradě a závisti. Myslela jsem si, že jsem sirotek kvůli nenávisti, ale museli mne milovat. Museli vědět, že o všechno přijdou, a odloučením mi zachránili život.“
„Aspoň že máte Sorena,“ vzdechla Czeleste.
Už neměla náladu Milicu zpovídat. Její minulost byla plná bolesti a Czeleste nešlo do hlavy, jak se s ní dokázala vypořádat.
Byla odvážná. Milica na to použila jiné sousloví – silné nitro.
„Nejspíš jste náš čas chtěla využít k získání informací o králi
Anapilie,“ odhalila ji dívka.
Princezna uhnula pohledem. Když znala její příběh, bylo náročné lhát. Jejich čas vypršel. Obě dámy se zvedly a zamířily ke dveřím.
„Vaše Výsosti, kdykoli budete mít v budoucnu chuť na nějaké klepy o Sorenovi, ráda se s vámi pobavím na jeho účet,“ Milica na ni spiklenecky mrkla.
Nakonec se z té otravné dámy stane dobrý zdroj. Czeleste původně chtěla Milicu vyprovodit a sama jít chodbami pro služebnictvo, ale rozmyslela si to a na snídani dorazily společně.
Soren vstával téměř za rozbřesku. Dnes byl důležitý den. Poprvé ho uvidí členové rady a šlechta Nerdenu. Hlavně nebýt nervózní. Vlastně měl štěstí, že mohl krále i princeznu potkat dříve než ostatní. Oblékl se do honosného šatu. Vybral si krémovou košili, na ni dal sako s lemováním. Kalhoty zvolil o odstín tmavší. Kontroloval se v zrcadle, když si nandával náramek a korunu s černými kameny. Podíval se na matčin prsten. Nosil jej vždy u sebe, aby jej jednoho dne mohl předat své nastávající. Byl to malý zlatý kroužek s rytinou uvnitř.
Navždy.
Cítil se divně, jako struna. Měl včera připravit Milicu na rozhovor s princeznou? Stejně nevěděl, co by jí řekl. Nezbývalo než
doufat, že byla slušná a možná za něj ztratila nějaké dobré slovo.
Vyšel z komnat a ve společnosti Noxe a dalších stráží se vydal na snídani.
V sále už na něj čekal král a kupodivu i princezna s Milicou, které byly kousek od jídelního stolu. Z hovoru je nevytrhnulo ani oznámení jeho příchodu, natož pak samotný Soren. Od krále se mu dostalo vřelého přivítání a nabídky usazení.
„Odpusťte, králi, ale nemohu sedět, když má drahá stojí,“ ospravedlnil své chování Soren.
Lehce pokynul směrem ke špitající dvojici. Czeleste se vřele usmála na Milicu, ještě něco řekla a pak se připojila ke stolu. Za ní zaraženě stála Milica. Dívala se přímo na Sorena. Netušil, co se děje.
„Židli pro královu drahou,“ rozkázala Czeleste. Sluhové se tvářili malinko zmateně, ale poslechli. „Řekl jste, že se neposadíte, dokud nebude sedět i vaše drahá. Já jsem vám už řekla, ať mě tak neoslovujete, tím pádem to patřilo Milice,“ škádlila ho princezna.
Říkal jí tak rád, protože se mu líbil její roztomile vytočený výraz.
„To patřilo vám, Czeleste,“ nadhodil Soren s potutelným úsměvem. „Hrajete si s ohněm,“ řekla princezna. Působila nadmíru vážně.
Přesto měl pocit, že zaznamenal drobný úsměv.
Ani netušíš, jak rád.
Czyron radostně zahájil snídani. Soren cítil, jak rudne, a snažil se schovat za šálek čaje.
Během jídla probrali plán na večer. Šlechta se s nimi přijede přivítat na oběd a zdrží se do večerních oslav. Po snídani mají uvolněný salonek, kde může probíhat další oficiální část námluv.
Král chce listovním oznámením sdělit poddaným, jak probíhá
seznámení dvojice. Soren nabídnul Czyronovi text, který připravila Milica.
Czeleste neměla možnost si přečíst, co o nich dívka napsala. Lidé si zaslouží rozptýlení a z doslechu od Lei věděla, že se služebnictvo nebaví o ničem jiném. Zapomněli na to, že nemají kde složit hlavu, přivřeli oči nad nízkými výplatami a rozhodli se mlčet o tom, co princezna dovede svou mocí, aby nevyděsili hosty. Mohla to změnit, problém byl, že potřebovala jeho peníze. Nerden žil několik desítek let v míru, ale uvnitř se ho stále nepodařilo sjednotit. Něco padlo na vojsko, něco na chod země, část na korunu a zbytek ukradli zloději, kteří se kolem
Nerdenu plavili, když byla země slabá. Přemítala nad smutným osudem, který stihl její lid i matku. Vyplenili její domov i srdce.
Napila se sladké limonády, aby zahnala hořkou pachuť v ústech. Vzhlédla. Její pohled byl smutný, ale odhodlaný. Otec se tvářil maličko roztržitě a zaraženě. Soren byl naopak velmi vyrovnaný.
Jak jinak… Omluvila se, aby mohla odejít. Když se zvedla, vstal od stolu i Soren. Nechápala proč, rozhodla se tomu nevěnovat pozornost a prostě odešla.
Měla namířeno do zahrad. V posledních měsících v nich cítila podivnou útěchu. Dřív se nejlíp cítila v džungli. Procházela kolem keřů a sluhů, kteří běhali v uličkách a opečovávali zeleň. Posadila se na kamennou lavici naproti fontáně uprostřed. Několikrát kolem sebe slyšela kroky, ale nevnímala. Byla příliš uvnitř sebe, než aby slyšela cokoli jiného.
Musím přestat myslet na hlouposti. Otec má pravdu, můj lid mne potřebuje. Ukaž mu, že na tebe může být hrdý. Zapomeň na Dia. Nebuď sobecká!
Něčí ruka dopadla na její rameno. Byla to dívka. Na sobě měla světlé oblečení a očividně patřila k Sorenově družině. Na krku se jí houpal černý korálek. Chvíli mluvila a jen nečinně stála.
Když pochopila, že jí Czeleste nerozumí, ukázala na vědra plná vody a na záhon s červenými květy. Dívka sebrala jedno vědro a postupně zalila záhon. Vrátila vědro na vozík a chytla za jeden konec madla. Naznačila princezně, že se má chopit druhého konce a pomoct jí vozík odtlačit.
Czeleste se v rychlosti prohlédla. Vypadala jako princezna.
Měla šaty a korunu, nemohla ji zaměnit se služebnou. Musela vědět, že mluví s princeznou, a přesto po ní chtěla takovou věc?
Czeleste se nezbedně usmála.
Chceš, aby tvá budoucí královna zalévala záhony? Jestli jsi dost drzá na tohle, určitě zvládneš pohled na můj živel.
Princezna zvedla ruce. Voda ve vědrech se dala do pohybu.
Nejdřív se jen nejistě zatřepotala, ale pak se zvedla do výšin v plné síle. Z několika chapadel se stal obrovský kolos. Přelil se nad vozíkem. Získal tvar a lačně se vrhnul na dívku. Zakřičela.
Soren odcházel z jídelny. Požádal Noxe, aby vzal korunu a plášť zpět do jeho komnat. Chtěl jít s Czeleste do domluveného salonku.
Připadala mu uvolněnější, když s ní nemluvil jako vládce. V okolí východu ji nikde neviděl. Prošel pod klenbou a po cestě se zeptal služebné, která mířila ze zahrad, jestli tam neviděla princeznu.
Potvrdila mu, že zahlédla Její Výsost u fontány. S úsměvem se mírně klaněl novým tvářím. Byli to členové šlechty, kteří zřejmě nemohli vydržet ani do oběda. Lidé se tady toulali v naději, že na něj narazí. Čirou náhodou, samozřejmě.
Se všemi se v rychlosti pozdravil, ale na formální představení nedošlo. Snažil se působit vlídně a přátelsky, ale nechtěl ukázat, že by snad mohl zpochybnit králův harmonogram. Oficiálně jej ještě nemají znát.
Viděl ji v zahradě. Mluvila s dívkou z jeho země. S úsměvem sešel schody a po štěrkové cestičce se blížil k nim.
Křik. A pak to spatřil. Kolos vody mířící k dívce s vědrem v rukách.
Nemyslel. Konal. Rozeběhl se. Vyndal z kapsy kamennou černou kuličku. Hodil ji. Kámen se vznesl. Voda se v mžiku začala přelévat do zářící černé tečky, snažila se do ní vměstnat. Až ji pohltila. Pak pukla.
Stála ochromeně před vyděšenou holkou. Její voda! Byla pryč! Ohlédla se a viděla Sorena, jak se zvedá ze země. Oprášil si oblečení a přišel k Czeleste.
„V pořádku?“
Nečekal na odpověď a stejnou otázku položil dívce. Ta vyděšeně kývla a padla mu k nohám. Něco drmolila, ale nedalo se jí rozumět.
Mluvila příliš rychle.
Kam přesně princeznin živel zmizel? Neviděla nic neobvyklého až na malou kuličku rozdělenou v půli. Sehnula se ke střepům.
Byl to stejný korálek, jako měl muž na lodi na vousech, stejný kamínek, jako dívka na svém labutím krku. Stejný drahokam, jako na Sorenově koruně.
„Co to je?“ ukázala střepy Sorenovi.
„Anapilijský kámen,“ odpověděl, jakoby se ptala na barvu nebe. Prostě a věcně. Král položil dívce ještě pár otázek v jejich jazyce. Pořád klečela, ale už neměla roztřesený hlas. Nabídl jí ruku a ona přijala, při tom se dívala na Czeleste.
„Itier Wui?“ zašeptala dívenka.
Soren přikývl a mlčky přiblížil ukazováček k ústům. Měla mlčet. Potom se jí na něco zeptal a ukázal na náhrdelník. Sundala ho a král si jej pozorně prohlédl. Uznale kývl a vrátil jí řetízek. Dívka mohla odejít.
„Je v pořádku, jen ji to zaskočilo,“ řekl klidně Soren.
„Co přesně je ten váš kámen?“ princezna mu dala střep přímo před oči.
Rozhlédl se kolem. Incident muselo vidět zřejmě jen pár sluhů, ale každou minutou začínalo být v zahradě rušněji.
„Nařizuji vám, abyste mi řekl, co přesně je tohle za věc,“ zavrčela rázně.
„Nařizujete?“ řekl král s očividným pobavením.
„Jste v mé zemi, tedy ano, nařizuji,“ založila si princezna naštvaně ruce na prsou.
„Neunáhlujte se, ještě to není vaše země. Vládne váš otec,“ chytil ji za zápěstí a sebral střípek, který držela.
„Myslíte, že když máte korunu, jste někdo? Moje země to zatím není, ale vaší nikdy nebude!“ křikla princezna.
Soren posmutněl. „Pokud to chcete vědět, řeknu vám to, ale až po svatbě, Czeleste.“ Sebral druhý střípek kamene a oba si dal do kapsy. Upravil si sako, rukou si znovu pročísl kadeře, párkrát se zhluboka nadechl a nasadil úsměv. „Salonek, drahá?“ nabídl jí rámě.
„Hodláte se tvářit, jakože se vůbec nic nestalo?“
„Alespoň než dojdeme do salonku,“ prodrala se mu odpověď mezi zuby, které tvořily široký úsměv pro přihlížející.
„A pak mi to řeknete?“ vyptávala se dál Czeleste.
„Až budeme sami, povím, co se stalo, a až bude po svatbě, budu sdílný i ohledně informací o kameni.“
Pořád se usmíval, ale jeho zaťatá pěst značila opak klidu a radosti.
Tato rozhodná a možná i trochu naštvaná Sorenova stránka se jí líbila. Ještě maličko ho popíchne. Bude to zábava, ne?
„Takže,“ přijala rámě, „dokud vám neřeknu své ano, nic mi o tom šutru neřeknete?“
Zastavil se a sjel ji pohledem. Jeho oči byly v jednom ohni. Tvář měl strnulou a čelisti zaťaté. Po strojeném úsměvu nebyly ani památky. Czeleste cuknul koutek radostí z vítězství. Všiml si toho. Pohled mu sjel k jejím ústům a usmál se. Zavřel oči a znovu se párkrát nadechl. Povolil zaťaté svaly.
„O co se snažíte, drahá?“ řekl nakonec. „Slíbil jsem vám informace, které dostanete, své slovo držím.“
Znovu se do něj zavěsila a zamířili k salonku. Nazvala náš posvátný drahokam šutrem. Dobrá práce, Sorene, jen zůstaň v klidu. Přece tě nerozhodí tahle holka z Nerdenu. Tahle temná kráska, která pomalu hltá tvé srdce i mysl. Sledoval, jak si ladně sedla do křesla. Položila sklenici s nápojem a ukousla si polovinu zralé jahody. Šťáva z ovoce jí zabarvila rty.
Do salonku vedl most s klenbou přímo ze zámku. Obrovské okenice byly otevřené a celý prostor vypadal spíš jako altán na
úpatí hory. Byli sami, ale příliš na očích. Někteří lidé stáli na mostě a předstírali, že se kochají výhledem z oken. Další byli asi metr pod nimi na protější terase. Také slyšel rozhovory osob, které se bavily na jednom z balkónů o patro níž.
Posadil se, aby viděl jak Czeleste, tak i nejbližší obecenstvo pod nimi. Slyšel veselé švitoření a cítil pohledy jiných.
„Vám to nevadí?“ opřel se o pěst, aby mu nešlo odezírat ze rtů. Očima pohnul k balkonům, aby ho pochopila.
„Vypadám jako někdo, kdo s tím může něco dělat?“ zeptala se princezna skepticky. Výraz po chvíli vystřídaly oči v sloup. Opřela si záda o područku a obě nohy hodila přes druhou. „Jejda, takto by princezna sedět rozhodně neměla,“ zazněla Czeleste hlasitě, „ach, snad se to nedozví můj otec, byl by pohoršen takovým chováním,“ zahrála srdceryvně.
Nahlédla nenápadně přes opěrku na balkon pod nimi. Některé výrazy byly pobavené, jiné naprosto konsternované. Dva lidé odešli. Otočila se zpět a naštvaně si povzdechla.
„Pro lásku boží, jak mám opuchlé nohy,“ pokračovala. Vyhrnula sukni a z rozparku jí vykouklo snědé lýtko. „Nezdá se vám?“ nabídla mu svou kůži.
Ať už se snažila o cokoli, on se výborně bavil. „Nepřipadá mi, princezno.“
„Že ne,“ zvedla se a přišla k němu, „podívejte se pořádně.“
Na to si vyhrnula sukni až ke stehnům, nohu ladně zvedla a položila mu špičku chodidla na koleno. „Nepřipadají vám oteklé?“
Dusil v sobě smích a touhu. „Možná to vyřeší masáž, princezno,“ řekl tiše Soren.
„A byl byste tak laskav, králi?“ zeptala se ho Czeleste. Pomalu přejela palcem na noze po jeho stehně a přitiskla mu svou nohu k tělu.
Ovládej se, Sorene!
Už cítil jen chtíč. „Je to skutečně dobrý nápad se tady nechat masírovat?“ zeptal se jí nejistě.
„Ten nejlepší nápad,“ zasekla se v půli věty, „drahý Sorene,“ dokončila.
Pomalu zvednul ruku z opěrky. Její výraz se v ten moment změnil. Před pár vteřinami byla vyzývavá a sebevědomá. Trochu se vzdálila, jen o pár centimetrů. Jakoby si až teď uvědomila, co vlastně po něm chce. Rozvázal šňůrky na sandálu, který jí sklouzl z nohy. „Už jsou pryč?“ zeptala se neslyšně.
Pod řasami se podíval na balkon. Ano, skoro všichni byli pryč. Pár lidí nenápadně vykukovalo z oken, ale šlo by je spočítat na jedné ruce. Co by asi udělala, kdyby tam někdo zůstal?
„Ještě ne,“ zalhal.
Zakoulela očima. Letmo se dotkl jejího nahého lýtka. Cukla, ale neodtáhla se. Ten dotek ho pálil. Její kůže studila. Nedávalo to smysl. Polkl. Bříšky prstů tvořil obrazce. Něžně ji tlačil. Sklopil pohled. Díval se na lýtko a přemlouval své oči, aby se nestáčely jinam.
Tomuhle říkal masáž? Bylo to mučivě krásné a ona nechápala proč. Když byly doteky intenzivnější, musela zatnout čelist. Zahnat vzdechy, které se draly na povrch. Otočila hlavu. Dívala se z okna na skály. Modlila se, aby ji to uklidnilo.
Výš, Sorene…
Jejich oči se opět střetly a ona trhla hlavou směrem k pozorovatelům. Zaznamenala jeho mírné zavrtění. Motýlci v břiše se jí rozlétali po celém těle. Chvěla se.
„Musí být únavné stát na jedné noze,“ řekl Soren zlehka.
Nechápavě mu hleděla do očí, než si uvědomila, že se třese.
Její tělo bylo plné adrenalinu, který kvůli silné vůli musel zůstat nevyužit. Celá se klepala. Chtěla uvolnit nohu a nechat ji klesnout. On ji ale zachytil.
„Teď ne, prosím,“ zašeptal s úsměvem a ruměncem ve tváři. Ruku si dal přes vlastní klín a hladil ji lehce na kotníku.
Úplně změnil tón i konverzaci. Měl zarudlé líce a stejně neklidný dech jako ten její, ale zněl normálně. Vyrovnaně. Mluvil o nově příchozích hostech. S některými se pozdravil, ale nechtěl být neslušný nebo hrubý, proto nechával formální představení na jejím otci. Zmínil se o přání mít v zahradách část pro Anapilii, ale netrval na tom. Bude stačit jeden skleník. Přiznal jí, že se mu stýská po domově. Pomaličku přejel rukou na nárt, kde ji nechal.
„Je to lepší?“ zeptal se.
Na mysl jí přišlo, co by dělala, kdyby se octla v jeho kůži. Sama, někde mimo Nerden, jen s pár lidmi, bez otce. Poslední stopy divokých myšlenek zmizely, když jí zavázal stuhy od sandálů. Nyní byla klidná. Zvládla to. Ovládla své emoce, aniž se projevil živel. Dmula se pýchou. Vítězně si sedla do křesla a pohodila vlasy. Usrkla si šťávy a zhluboka se nadechla. Je čas na práci.
„Co řekneme o oficiální schůzce?“ zeptala se s mírným úsměvem
Czeleste.
„Po tom vystoupení bude potřeba ještě něco říkat?“ tázal se Soren.
Snažila se působit přísně a velmi vážně, ale tváře měla jako pivoňky.
Chodbou se hnal Dio. Když ho uviděla, zpomalil. Nadechl se: „Vaše Výsosti, můžete na slovíčko?“
Omluvila se králi a poodešla s rádcem hloub do chodby. Prý, že je neslušná a on ji osahává. Věděla, že se o tom bude mluvit, ale že Dio přiběhne do pár minut sem a bude ji peskovat, rozhodně nečekala. Stále na něj byla naštvaná.
„Pořád spolu nemluvíme kvůli rozpočtu? Sí, pochop, bylo zbytečné ti to říkat. Finance nejsou, válčit nemůžeme, protože se neumíš kontrolovat. Spíš bys měla být vděčná, že jsem všechno zařídil tak, abychom mohli být co nejdéle spolu,“ vysvětloval rádce šeptem.
Byla vzteky bez sebe. Nejraději by mu dala pár facek a seřvala ho jako dítě. Tak být vděčná… A za co? Za muže, který jí nakukal všechny ty hlouposti o lásce? Za člověka, který ji nikdy nepodpořil a bojí se její moci? Za co by měla být vděčná?
„Dostaneš po vdavkách vyšší plat?“ zajímalo princeznu.
„Ano, ale to s tím nemá nic společného,“ snažil se ji Dio utnout.
„Nelži!“ štěkla po něm.
„Když už to musíš vědět, tak ano, jde o peníze. Chtěl jsem pro nás pořádný zlatý padák, abychom mohli utéct.“ Dio to skoro vykřiknul, takže to slyšel i Soren.