Následující den ve škole jsem měla pocit, jako by ke mně promlouvali profesoři. Jako by se mi snažili něco říct skrze svůj výklad. Chvílemi jejich přednáška ani nedávala smysl, protože mi přišlo, že mluví zcela zcestně. Začala jsem ztrácet kontakt s realitou. Den jsem se snažila přečkat i přes všechny nástrahy, které byly venku. A nejen venku, ale už i za dveřmi školy. Bylo to všude. Neustále jsem si říkala, co se to děje kolem mě. Otázka byla špatně položená. Měla znít, co se děje se mnou. Na chodbě jsem potkala holky, jak se dívají do mobilu a četly si nějaké zprávy a náramně se u toho bavily. Já měla pocit, že mají mou konverzaci s mamkou. Protože jsem si s ním o tom, co se mi honí v hlavě a co vidím, psala. Snažila jsem se tomu těmi zprávami přijít na kloub a taky jsem tím uvolňovala napětí, které se ve mně hromadilo. Neustále jsem v tom hledala nějaký smysl. Ale blud nemá dávat smysl, ale to jsem nevěděla, a já se mu ho proto neustále snažila dát. Sbalila jsem svých pár švestek a rozhodla se vrátit do Vyškova dřív. Cestou na kolej jsem ze všech stran cítila sledování. A cestou na Florenc tomu nebylo jinak. Na poslední chvíli se mi podařilo sehnat poslední volný lístek do busu. Rychle jsem utíkala, abych to stihla. A dostihlo mě to i na autobusovém nádraží. Viděla jsem, jak chlap převlečený za jeptišku nastupuje do autobusu. To jako fakt?! Přestávala jsem věřit na prapodivné náhody. A hlavou se mi honilo, tohle někdo dělá. Cestou po dálnici stály na všech výjezdech auta Policie ČR, anebo Celní správy a svítily svými předními světli na cestu. Celou dobu před 1.hospitalizací jsem všude pozorovala stojící auta pouze s rozsvícenými předními světly, zejména ve večerním vyškovském parku u zimního stadionu. Ty světla jsem vnímala jako oči, který mě všude sledují. Při příjezdu do Brna byl prostor před Grandem téměř vylidněný. Probůh, co je tohle za prapodivné náhody, honilo se mi hlavou. Proč? Proč se to děje? U Grandu mě vyzvedl děda, mamka mi řekla, abych mu o tom neříkala,
že má svých starostí hodně, a tak jsem také udělala. Děda mě zavezl domů, a tam jsem propadla v neskutečný záchvat zoufalého pláče, byla jsem úplně sama, ale konečně jsem se cítila v bezpečí. Ale najednou jsem zase uslyšela zvenku sirény policejního auta. Byla jsem vyděšená, ale současně jsem tím pláčem uvolnila napětí, které jsem měla ve své hlavě. K večeru jsem jela k rodičům, a tam jsem začala vše líčit mé mamce. Taťka mi řekl, že jsem magor, a že bych se měla jít léčit. Po rozhovoru mé mamky s pracovnicí psychiatrie, jsme se rozhodly pro návštěvu psychiatrie. Jak se říká všechny cesty vedou do Říma, u mě to bylo, že všechny cesty vedou na psychiatrii. Věděla jsem, že kdybych šla na Policii ČR a tam jim to všechno začala líčit, odvezli by mě na psychiatrickou kliniku. Proč by mě někdo sledoval a ještě k tomu v takové míře a proč by tohle dělal. Prostě nic mi nedávalo smysl a já si začala připouštět, že je se mnou něco v nepořádku. Takže psychiatrie byla jasná volba, ušetřila jsem si jednu cestu. A tak jsem jely. I tehdy jsem měla pocit, že nás ty auta sledují na dálnici. Psychický nátlak byl prostě všude.
Na krizovém centru jsem vylíčila vše pracovnici psychiatrie, a ta se rozhodla, že si mě tam nechají. A já byla ráda. Sice to bylo psycho, protože v areálu nemocnice neustále houkaly sirény, proč by taky ne, když jsem byla v nemocnici. Po pravdě – byl to docela očistec, slyšet ty sirény všude kolem. Byla jsem hozená do vody a musela jsem se v tom naučit plavat.
Byla to taková léčba šokem. Jediné, co mě drželo nad vodou bylo, že jsem neviděla nic z toho, co se dělo venku. Bylo mi konečně mnohem líp. Léky začaly zabírat a moje hlava se hodila do odpočinkového modu.