Brána 02/17

foto Konsept | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

02| 2017

www.i-brana.cz

ODPOVĚDNOST Bojíme se vzít ji na sebe?

VÍRY

inzerce

Otevřít

ŠKOLA Denní a kombinované studium: teologie, pastorace, sociální práce.

EVANGELIKÁLNÍ TEOLOGICKÝ SEMINÁŘ Vyšší odborná škola teologická a sociální

Přihlášky do 31. 5. 2017, přijímací řízení 2. 6. a 21. 8. 2017.

Přihlaste se ještě dnes!

INSTITUT Atraktivní nabídka pro ty, kdo slouží druhým. www.ETSpraha.cz Zkuste jeden kurz!

Pomáháme měnit životy

a růst

EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU 4 Slovo

Světlo na svícnu

6 Rozhovor

Chci být blízko lidem v těžkostech

14 Téma

Odpovědnost víry

20 Zápisník

Kraj solí prosolený

24 Etika Upřímnost 26 Reportáž

Godzone Tour v Praze

32 Podobenství

Zvenčí nebo zevnitř?

PŘÍŠTĚ

Pavel Raus

Konflikt

TIRÁŽ Číslo 2/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 1. 2. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus

dostáváte do rukou únorové číslo časopisu Brána.

Na Hromnice (2. února) o hodinu více. Když na Dorotu (6. února) svítí slunce, ponesou hodně slepice.

Když slunce na sv. Juliánu (16. února) stromy osvítí, bude mnoho jablek. Svítí-li o masopustě (20. února), bude pěkná pšenice a žito podzimní. To říkají lidové pranostiky. Únor začíná vracet světlo, a to je člověku hned veseleji. V trvalém šeru duše uvadá a chmurné myšlenky mají pré.

Jako křesťané máme na tomto světě svítit jako hvězdy, které tento svět osvěcují. Nebo možná jako lampy postavené na zdaleka viditelný svícen. Pomáhat lidem v orientaci, odhalovat skutečnost, vnášet jasno. Ale také povzbuzovat, pozvedat náladu, přinášet veselost, protože jako Boží děti máme mnoho důvodů k radosti.

U toho obrazu lampy na svícnu se zastavil Pavel Benák. Upozorňuje, že biblická výzva postavit lampu na svícen a neschovávat ji pod postelí vlastně žádnou výzvou není, že to je zaslíbení, že tu jde o dar. Tím radostnější je to zvěst!

Být světlem, které druhým může svítit na cestu, to s sebou ale nese i odpovědnost. Jistě, jsme především příjemci nezaslouženého daru, je ale na nás, jak s ním naložíme. Tématu odpovědnosti se věnuje hlavní článek z pera Daniela Kvasničky. Možná nám místy půjde proti srsti, to je ale dobře. Pokud nás motivuje k přemýšlení, bude to k užitku, ať si už závěr uděláme jakýkoli, jen když bude dobře a zodpovědně promyšlený.

Inspirující mi přijde také rozhovor s Janou Matulíkovou. Mluví o sounáležitosti s lidmi v těžkostech. Těch máme kolem sebe každý dost, ba tolik, že bez Boží pomoci bychom před nimi asi spíš utíkali. Kristův příklad nás ale předchází a vede. Díky všem, kteří se nebojí zvednout se a pro druhého něco udělat. Jen mne ještě napadá, že bychom někdy potřebovali promýšlet i sounáležitost s lidmi úspěšnými. I to jsou naši bližní, i když je snadnější jim jen závidět.

Ať se vám dobře čtou i všechny další rubriky, včetně Okénka, vždyť křesťanský pohřeb je vlastně vyprovázením na cestu za světlem bez hranic. Váš

Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Mgr. David Kašper – Bc. Kateřina Korábková Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu www.i-brana.cz – brana@cb.cz

PETR RAUS, šéfredaktor

SLOVO

Marek 4,21–25

SVĚTLO NA SVÍCNU text PAVEL BENÁK ilustrace BRÁNA

K

dyž čteme slova Pána Ježíše, kterými začíná náš text, znějí známě: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?“ (Mk 4,21) Nejspíš se nám vybaví podobné místo v Matoušově evangeliu a my bychom mohli být s výkladem rychle hotovi. Je třeba svítit, dělat, sloužit. Křesťan našeho západního typu se zaměřením na výkon víry, na svítivost víry, by byl jistě spokojen. Nahlas o výkonu víry sice nemluvíme, protože je to nesmysl, ale tlak na vykazatelnost tíží.

Jenže pokud čteme text pozorně, je o něčem trochu jiném. Celá čtvrtá kapitola Markova evangelia vypovídá o přicházejícím Božím království.

A to přichází právě v tom, kdo se dává světu tak zvláštním způsobem poznávat. I tyto verše budou zřejmě především o Ježíši Kristu samém. Dříve než začneme svítit my, musí nám přece zářit Kristus. Prozradím, že před sebou nemáme nějakou výzvu, ale spíše zaslíbení. Ujištění o duchovní skutečnosti, která do naší víry vstupuje jako dar.

Text má dvě části, které mají vzájemnou souvislost, i když to tak na první pohled nevypadá. Nejprve zde čteme o lampě, tedy o světle (Mk 4,21–23), a pak o jisté míře (Mk 4,24–25). Zvláštním pojítkem je tu řeč o skrytosti, o tajemství. Užitá slova nemluví o tajemství, které zůstane navždy skryto, zahaleno jako nedostupné. Skrytost je tu proto, aby byla odkryta, abychom uviděli. Boží království se nemusí zdát vždy zjevné, ale bude znatelné, jednou se jistě ukáže jeho skrytá sláva. Skrytost nám někdy přináší zklamání třeba při mo-

4 únor 2017

mentálních neúspěších. Naše vytrvalost může být prověřována dlouhými obdobími, kdy se zdánlivě nic neděje, ale která jsou nutnou součástí života vedoucí ke zjevnému prosazení slávy Pána Ježíše Krista. Tady oceníme zaslíbení, která nám pomáhají vidět za horizont ohraničenosti našeho lidského bytí.

K už zmíněnému 21. verši patří i verš 22.: „Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“ Slovo „světlo“ (v. 21) lze přeložit i jako „lampa“. Lampa se zpravidla někam přinese, postaví a zapálí. Ale tady světlo přichází samo. A přichází právě proto, aby bylo vidět, ne aby zůstalo ukryto. Není zde výzva, ale konstatování, že se tak děje.

Už ve Starém zákoně bylo světlo (svíce) obrazem Slova i Hospodina samého. U Jana pak Ježíš říká: „Já jsem světlo světa.“ (J 8,12) Světlo přichází.

Nedá se schovat pod nádobu nebo pod postel. Sám Bůh se postará, aby se dostalo na svícen. První učedníci i my sami vedeme zápas o prohlédnutí.

To, co mohli zahlédnout snad jen starozákonní proroci, se stává nepřehlédnutelné. Právě v Kristu smíme spatřit skrytého Boha: „Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2K 4,6) Světlo přichází bez ohledu na to, co momentálně vidíme nebo co si o tom myslíme. „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ (v. 23) Kdo má uši… ironické vyjádření. Dnes můžeme slyšet ledacos, ale jakou váhu, míru vážnosti tomu vlastně dáváme? Pán Ježíš pokračuje:

Pokání V temnotách tichých V šedavém stínu Pocity pýchy Zajaté v splínu V temnotách tichých Zlomená hrdost Plačící hříchy Zářivá milost LiD

„Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám, a ještě přidá.“ (v. 24) Dost často nejzvučnější hlas bývá také nejdutější. Boží hlas býval tichý a jemný. I náš pes ledacos slyší, ale reaguje jen na to, co chce. Právě ta míra je důležitá.

Jakou míru pozornosti Pánu Bohu věnujeme. Jak vážně bereme, co říká, o čem nás ujišťuje.

Pokud jsme Bohu v životě vyměřili malou nebo žádnou míru váhy, mnoho naděje, že uslyšíme nebo uvidíme skrytého Boha, nemáme. Snad jde o neměřitelnou míru otevřenosti našeho srdce. I ta naše největší pomyslná míra je vůči Bohu příliš malá. Bohu stačí v jistém smyslu překvapivě málo, aby přidal. Bůh žehná pro slávu svého jména, ne pro naše zásluhy nebo výkony víry. „Neboť kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (v. 25) Dar v Ježíši Kristu je dán. I my své dary dáme opět tomu, kdo je s radostí přijímá.

A kdo o ně nestojí, nedostane příště nic.

U obou částí textu můžeme vnímat jistou dynamiku víry i života. Možná Pán Ježíš naráží na staré přísloví, které odráží trpkou životní zkušenost, že „bohatý zbohatne a chudý zchudne“. Jenže tady se vše obrací jiným směrem. Světlo je v pohybu.

A kdo zůstává v pohybu víry, tomu bude dáno.

Kdo ustrne, ztratí i to, co má.

Ke zdravému životu patří zrání duchovní osobnosti. Zralá osobnost opět není prvotně charakteri-

zována spočitatelnými úspěchy, ale vyzařuje něco cenného, co buduje. Pokud nesetrváme v pohybu víry, zatuhneme. Sportovec musí cvičit nejen proto, aby dosáhl lepších výsledků, ale i proto, aby neztratil formu. Jako bývalý sportovec dobře vím, že pokud se přestanu hýbat, neznamená to rozhodně, že si šetřím tělo na horší časy. Naopak ztrácím sílu, klouby tuhnou, svaly slábnou a hůře se mi dýchá. Když mě začnou bolet kolena nebo záda, nemohu čekat, až to přejde, ale musím se donutit k více či méně smysluplnému pohybu. Jinak by to bylo ještě horší.

Ne nadarmo jinde čteme: „Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“ (Žd 12,12–13) Ani zde se přece nejedná o dobrou radu, jak si udržet fyzickou kondici, ale jak neztratit duchovní svěžest.

Kdo má živou víru, pozná její účinnost i naplnění.

Kdo nemá, ztrácí před Bohem i to, na čem si třeba v životě tolik zakládá. Světlo, o kterém čteme, je udržováno v pohybu Boží milostí. I naše víra se udrží v pohybu jen očekáváním Boží milosti. Možná nám naznačená duchovní zákonitost připadá poněkud skrytá. Nevidíme, že by tomu tak vždy bylo. Ale jednou to zjevné bude.

Učedníci tehdy slyšeli, že světlo přichází. Boží království v Ježíši už přichází. V tuto chvíli mohou být povzbuzeni, aby jejich víra zůstala v pohybu.

Ještě všechno nevidí. Je před nimi dlouhá cesta, kterou s Ježíšem půjdou ke kříži, vzkříšení a pak ještě dál. Dosavadní skrytost bude zjevena. A tady se k nim připojujeme i my. Pochyby, otazníky, jak dlouho ještě, opravdu to má cenu, za čím se to vlastně ženu, čemu věřím, uvidím někdy? A Ježíš nenápadně odkrývá svoji skrytou velikost a slávu.

Sám jsem vděčný, když mohu čas od času nově poznat, že „Ježíš je větší“, když k tomu mému malému poznání vždy něco přidá. Občas se přede mnou vynoří velikost lidské hlouposti (i mé vlastní), ale zároveň se mi odkryje i kousíček tajemství, že On je ještě nad tím vším.

Až vám bude zase jednou někdo něco vykládat, neděste se. Dejte si pozor, jakou míru váhy mu dáváte a jakou Bohu. Ta Boží skrytost tu je proto, aby byla zjevena. Světlo přichází a všichni to jednou uvidí. Není v lidských silách s tím něco udělat, ani tento Boží záměr zmařit. Nestarejte se v tuhle chvíli o svítivost své víry, ale přijměte z tohoto Ježíšova zaslíbení povzbuzení.

Ing. PAVEL BENÁK (56) Absolvent ČVUT, kazatel CB v Českých Budějovicích, nyní už na čtvrtém sboru. Bývalý letitý pracovník s dorostem a mládeží.

S manželkou Markétou má dvě dospělé dcery.

■

2017 únor

5

ROZHOVOR

CHCI BÝT BLÍZKO LIDEM V TĚŽKOSTECH připravil PETR RAUS foto BRONISLAV MATULÍK

M Od rozhovoru s pastorační asistentkou, tajemnicí Odboru pro manželství a rodinu a vězeňskou kaplankou v jedné osobě bychom možná čekali víc mravokárných ponaučení.

Mluví spíše o práci na dobrých vztazích a o chápání lidské slabosti. Možná je to důležitější.

ohla by ses nám stručně představit? Odkud pocházíš? Z jakého prostředí?

Jsem původně z Moravy, ale skoro polovinu života už žiju v Čechách. Předškolní věk jsem strávila u babičky, pak už jsem žila u rodičů a narodila se moje sestra. Potom se moji rodiče rozvedli, založili nové rodiny a narodily se další dvě sestry. Moji rodiče byli lékaři, velmi racionální lidé, ateisté z přesvědčení. Obě babičky byly křesťanky, ale dnes bych to možná popsala jako formu lidového katolictví. Nicméně Pána Boha obě znaly a obě se modlily, což mi následně otevřelo moji vlastní cestu k Bohu.

Kde se vzala tvoje víra?

Uvěřila jsem zhruba v době, kdy jsem přicházela na vysokou školu. Najednou jsem si nevěděla rady se životem, některé věci se mi dost vymkly z ruky a neměla jsem nikoho, komu bych si řekla o radu a pomoc. Nebo možná jsem ani nikomu nechtěla říct, jak blbě žiju.

Co bylo podstatným faktorem tvého obrácení? Co tě tak oslovilo, že ses rozhodla odevzdat svůj život Kristu?

To, že mi Pán Bůh odpověděl hned, když jsem zavolala, a dal mi do života zpátky dobrý směr. Tehdy jsem prožila to, co křesťané označují slovem „pokoj“. Ale 6 únor 2017

ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se dověděla, že je potřeba dát věci s Kristem do pořádku, nejen zapomenout na minulost a tvářit se, že žádná nebyla.

A pak jsem uvěřila, že nejde jen o to, prožít tady na zemi tak nějak přijatelný život, ale že jde o život věčný s Kristem, nebo bez něj.

Dnes jsi manželkou kazatele a dlouhodobě se věnuješ službě na několika frontách. Kde zejména?

Všechna moje práce je práce s lidmi – ve sboru jsem pastorační asistentka, pro celou církev pracuji jako tajemnice Odboru pro manželství a rodinu a čerstvě jsem vyměnila dobrovolnickou činnost ve věznici za profesi a od ledna na jeden den v týdnu jezdím do Vinařic jako kaplanka.

Chtěl bych se dnes soustředit na tvoji službu manželským párům. Jak ses k ní dostala?

Začátkem devadesátých let nás naši katoličtí přátelé pozvali na kurz Manželská setkání. Po dobu deseti let jsme se jich aktivně účastnili. Výborná zkušenost, kdy jsme mnozí „objevili Ameriku“, a sice že některé věci nejsou jen naším problémem, ale zažívají je tak nějak všichni. Že se spousta praktických i komunikačních dovedností dá naučit a že skoro všechno je možné vylepšit. Pak jsme už žili ve sboru a dělali přípravy na manželství se snoubenci. Tam jsme předávali především své zkušenosti a vedli rozhovory se zkušenými dlouholetými manželskými páry, kde jsme je pro změnu nabírali.

Co tento rozměr tvojí práce obnáší dnes? Kde působíš a co vlastně děláš?

V podstatě je to hodně podobné. V rámci sboru mluvím s lidmi, a pokud otevřou otázku svého manželství, řešíme to. Spolu s manželem děláme předmanželskou přípravu snoubenců. V rámci Odboru připravujeme s kolegy konference a semináře a také přednášky a programy na míru podle požadavků toho, kdo nás pozve. Také chceme připravovat zajímavá setkání pro nezadané a podobně.

V čem je možné manželským párům pomáhat?

Pomoci se dá téměř ve všem. V běžných záležitostech pomůže pastorace a ve vážnějších případech je možné obrátit se na odborníky. Abych to zkonkretizovala, z naší zkušenosti víme, že lidé třeba neumí správně komunikovat – používají „zakázaná“ slova, předpokládají, že druhý něco vycítí, že oba přemýšlejí stejně…

Tohle se dá naučit. Je možné pomoci i ve vážnějších manželských krizích, ale tam už by to zřejmě chtělo odbornou pomoc, protože kořeny problému bývají hlubší.

Některým se ale pomoci nedá a je lépe se včas rozejít. Myslím tady například na případy různých závislostí, fyzická napadení, zadlužování se a podobně. I když Pán Bůh někdy udělá zázrak a může se spravit i takovýto beznadějný vztah.

Má pomoc zvenčí nějaké předpoklady, podmínky, které by bylo třeba splnit, aby pomoc mohla být účinná?

Člověk musí být pravdivý, přiznat si, že problém existuje, a chtít nechat si pomoci.

Taky musí být ochotný přiznat svůj podíl viny. A musí chtít změnit to, co je třeba.

Jak taková pomoc může vypadat, aby ji současný člověk vůbec dokázal přijmout?

Myslím, že je stále dobré držet se principů, které se dají najít v Bibli. Určitě není možné striktně přikazovat nebo zakazovat, není také možné „šťourat“ lidem do životů bezdůvodně; to dělají myslím v sektách a nestandardních společenstvích. Pomáhající za žádných okolností nesmí zneužít svoji roli nebo postavení a lidmi jakkoli manipulovat. Také nemůže dát najevo despekt nebo nepochopení. Musí si být vždycky vědom toho, že sám je hříšný a všeho schopný. Ten, kdo se rozhodne o pomoc požádat a přijmout ji, má větší šanci, když svému protějšku může věřit a ví, že všechno, co se řekne, bude důvěrné.

Prožívá dnes institut manželství skutečně krizi? A jestli ano, v čem je

její jádro? Rostoucí počet rozpadlých manželství je smutný důsledek – čeho ale? Kde je ta základní chyba?

Statistiky to potvrzují. Změnila se ovšem sociální funkce manželství. V ještě poměrně nedávné době se lidé brali aspoň proto, že manželství přinášelo určité výhody – výhodnější půjčky, člověk si mohl požádat o větší bydlení, bylo do jisté míry nepřijatelné přivádět na svět nemanželské děti.

Pro dnešní mladou generaci je poměrně jednoduché být nezávislý, pokud je člověk ekonomicky zajištěný. Koupit se dá téměř všechno, není třeba se skoro vůbec ome-

JANA MATULÍKOVÁ (52) členka Sboru Církve bratrské v Praze 1, absolvovala ETF UK, pracuje jako pastorační asistentka ve sboru v Soukenické, v Odboru pro manželství a rodinu a jako kaplanka ve Věznici Vinařice. S manželem Bronislavem mají dvě dospělé děti.

2017 únor

7

ROZHOVOR

zovat, na nic čekat, kvůli něčemu se něčeho jiného vzdávat… Určitě neříkám, že takto žijí všichni, ale tohle pokušení jistě existuje. Ale možná jsme všichni náročnější ve svých požadavcích na život, na partnerství, na životní úroveň. A manželství člověka do jisté míry omezuje.

Asi všichni, kdo v církvi žijeme delší řádku let, známe případy manželství, která se snaží budit nejlepší dojem, při bližším pohledu ale objevujeme velmi nepěkné vztahy. Není to přesně to, na co poukazoval Pán Ježíš, když mluvil o obílených hrobech?

Ano, obílené hroby jsou podle mě obrazem nějaké falše. Ale situace je jasná jen teoreticky. Mnozí se bojí přiznat problém, protože vědí, že ne všichni budou mít pochopení pro lidskou slabost stejně jako Kristus, a spíše se pohorší a podiví, jak se toto mohlo stát! To otevřenosti příliš

ti“. Ale někdo by měl snoubencům taky říct, že budou mnohdy z různých důvodů unavení, a proto budou na sebe třeba nepříjemní a protivní. Ale že to zase přejde a bude to zase hezké a prima.

Jakou hodnotu má výběr partnera?

Je zásadním faktorem úspěšnosti manželství, nebo jsou i důležitější vlivy?

Myslím, že dobře vybrat partnera je zásadní. Úspěšné manželství, které funguje, ve kterém vyrůstají dobře vedené děti, to, které přežije běžné životní karamboly i vážnější krize a vydrží, i to, kde jsou lidé šťastní se svým partnerem, a každý večer se těší, že se doma potkají, předpokládá, že se vzali lidé, kteří si nějak vyhoví. Takoví, kteří mají podobné hodnoty, podobný náhled na službu a její intenzitu, podobné životní cíle, podobný vztah k majetku. Ale měli by se umět domluvit i v situacích, které jsou do jisté míry hraniční nebo zatěžu-

VĚŘÍM KRISTU, NEJSEM ZÁVISLÁ NA DŮVĚŘE LIDEM. nepomůže. Kéž bychom uměli prakticky milovat hříšníka a nenávidět hřích, nést břemena jedni druhých, odpouštět. A nepřipomínat, ale také nemlčet ke zjevnému hříchu. Na obíleném hrobě totiž pracují obě strany. Ta aktivní i ta pasivní.

Jak se na manželství připravit?

Nabízelo by se číst příběhy o manželství v Bibli. Ale tam aby člověk šťastné manželství pohledal! Některá jsou více méně funkční, ale hodně jich tam je mírně řečeno opravdu velmi složitých. Tak možná spíše poslouchat zkušenější, načíst dobrou literaturu, ptát se, dívat se, samozřejmě se modlit a modlit a modlit.

I přesto člověk může mít nereálné představy o životě v manželství. Svatba bývá obvykle pěkná, člověk by čekal, že bude následovat „a žili šťastně až do smr 8 únor 2017

jící. Podřídit se jeden druhému, obětovat své osobní blaho pro druhého, a nemusí to být vždycky jen žena.

Už jsem viděla některá manželství, kdy se vzali dobří křesťané, ale například jeden z nich byl velmi otevřený, měl rád velké návštěvy, měl kdykoli čas na kohokoli, kdo potřeboval pomoc, a druhý byl uzavřenější, časté návštěvy ho po dlouhém pracovním dni příliš netěšily, raději se modlil, než dlouze rozprávěl s jinými lidmi. Každý z nás má nějakou únosnost a jinou schopnost zvládat různé zátěže.

Co je v manželství nejdůležitější? Víra v Boží pomoc, snaha udržet věrnost smlouvě za každou cenu nebo ještě něco jiného?

Všechno, co jsi jmenoval, je velmi důležité. Možná bych přidala taky to, že si part-

neři mají jeden druhého vážit, že mají být přátelé, mají si být „nejbližnějšími bližními“.

Vybírá pro nás nejvhodnějšího partnera Hospodin, nebo se máme snažit najít někoho sami?

Mám za to, že si vybíráme sami. Ovšem při tom vybírání doporučuju zohledňovat to, co jsem zmiňovala výše o vhodnosti či nevhodnosti. Myslím si totiž, že příběhy o tom, kterak si chudá dívka vzala prince a klapalo to, jsou příliš optimistické.

A moudré je, aby mladí, kteří hledají partnera, věnovali pozornost také tomu, co jim říkají rodiče nebo přátelé. Ti totiž můžou vidět něco, čeho si zamilovaný nevšímá, ale co může být potenciální problém.

Co nabízí OMAR sborům a co jednotlivým manželským párům?

OMAR je servisní organizace. Pokud budou sbory nebo senioráty potřebovat pomoci zorganizovat něco pro manžele a rodiny ve sborech (den pro rodinu, přednášku, diskusi), stačí se ozvat. Taky mě osobně už pozvaly některé sbory k programu pro ženy, takže stačí napsat a domluvíme se. Kromě toho jsme s manželem k dispozici k rozhovorům jednotlivým párům, včetně kazatelských. Pokud by tedy k nám kdokoli našel důvěru, jsme připraveni ho vyslechnout a v rámci možností pomoci nebo navrhnout jiné možnosti pomoci.

Pojďme se ještě podívat na tvoje působení mezi vězni. Co tě přivedlo do této oblasti?

Poprvé jsem byla ve věznici ještě v Brně s bratrem kazatelem Stanislavem Heczkem. Když jsme bydleli v Trutnově, požádal bratr Pavel Kaleta mého muže, zda by ho po dobu jeho nemoci nemohl zastoupit ve věznici v Odolově. No a můj manžel pak o Vánocích a Velikonocích vzal s sebou náš pěvecký sbor. Člověk brzo zjistí, jestli ho toto prostředí stresuje, nebo tam může být. Po přestěhování do Prahy se můj manžel přihlásil do Vězeňské duchovenské péče a začal docházet na Pankrác.

Rodina jako ohrožený druh.

Setkání s maminkami a jejich dětmi patří k té povzbuzující části pastorační práce.

Já se přidala jako dobrovolník. Vidím práci s těmito lidmi jako důležitou, protože skoro nikoho nezajímají.

úmyslnou trestnou činnost. Ovšem mnozí z nich vědí o tvrdosti života mnohem víc než kdokoli z nás.

Lidové vnímání vězeňství dnes není úplně v souladu s oficiální linií. Většina lidí by vězně především izolovala, aby nemohli škodit ostatním. Investice do vězeňství by maximálně omezila, protože to jsou stejně vyhozené peníze a vězni si je nezaslouží. A měli by si zvykat, že život je tvrdý. Jak to vnímáš ty?

Jaká je šance, že služba vězeňského kaplana někoho ovlivní?

Samozřejmě je potřeba ty, kteří škodí ostatním, izolovat. Ale jinak mě tenhle názor spolehlivě nazlobí. Už páter František Řezáč, který žil v letech 1857 až 1934, věděl, že je potřeba s takovými lidmi pracovat, umožnit jim získat návyky, které do té doby neměli, a doplnit si vzdělání.

Je potřeba si uvědomit, že do vězení se opravdu může dostat i člověk nevinný.

A pokud ne nevinný, tak třeba provedl něco, co nebyl promyšlený trestný čin, a jeho to bude i tak trápit do konce života. A bude-li tím viníkem náš blízký člověk, asi na to budeme nahlížet jinak. Ale samozřejmě většina trestaných je tam za

Evangelium pracuje s důvěrou. Je to ve věznici přiměřený nástroj?

Malá, ale určitě ne nulová. Myslím, že tahle služba je rozsévání, a to dělám. Kam to spadne, to se teprve uvidí. Ale ve věznici jsou kaplani k dispozici i zaměstnancům, nejen trestaným. Tak třeba i tam budou otevřené dveře.

Věřím Kristu, nejsem závislá na důvěře lidem. A jak už jsem říkala, za svůj úkol považuju přinášet vězňům Boží slovo. Ale chci jim být blízkým člověkem a nepřistupovat k nim jako k těm, kteří mě chtějí podvést vždycky a všude. Jen je třeba být opatrný.

Dá se rozpoznat poctivost? Jak? A jestli ne, jak potom pracovat?

Možná se dá poznat podle toho, že člověk prokáže aspoň nějakou sebereflexi a jeho pokažený život ho trápí, nebo nad ním aspoň přemýšlí. Pokud se tam setkám s ně-

kým, kdo se sebevědomě prezentuje jako dobrý křesťan, mluvíme o tom.

Potkává se nějak tvoje služba vězňům se službou manželským párům?

Uvědomuju si, jak moc důležité jsou pro lidi ve věznicích vztahy, jak stále mluví o svých rodičích, partnerech, dětech.

Když se jim tyto vztahy hroutí, je to smutek k neunesení a oni vlastně nemají žádnou šanci něco s tím udělat. To my všichni na svobodě máme. Takže kéž bych uměla všem manželům, kteří řeší nějaké problémy a už to chtějí vzdát, připomenout, jak velmi vzácné je, že můžeme na svých vztazích pracovat. Kromě toho, vyrůstají-li děti v pevných rodinách, je to jedna z dobrých forem prevence kriminality.

Kde bereš k takové službě sílu? Stačí čtení Písma a modlitba?

Nevím, já mám totiž kolem sebe ještě další, kteří se za mě modlí, a taky já se za jiné modlím. Také míváme v rámci VDP různá školení, kde se potkáváme, sdílíme, ale i vzděláváme, protože dobrá informovanost taky pomůže tuto práci zvládnout. Ale samozřejmě čtu Písmo a modlím se.

■

2017 únor

9

ŽIJEME V CÍRKVI

Proč pohřbíváme?

POSLEDNÍ CESTA ČLOVĚKA text PAVEL ČERNÝ foto ARCHIV BRÁNA

Patří pohřeb do dnešní doby? Nejde jen o relikt minulosti zatížený nadbytečným sentimentem?

Otázky, se kterými se setkáváme v životě společnosti i církve. Autor článku se ohlíží po smyslu i bohatství tohoto rituálu.

N ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Emeritní předseda Rady Církve bratrské i Ekumenické rady církví. Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS. S manželkou Hanou žije v Praze.

Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

10 únor 2017

aše mezilidská komunikace je odkázána na užívání různých symbolů a znamení, které jsou propojeny s našimi smysly. Lidská společnost od nepaměti používá znamení, jako jsou např. vlajky, uniformy, květiny a dárky k narozeninám a výročím, udělování řádů, medailí a vyznamenání. Opakovaně slavíme osobní, církevní i světské svátky. K vyjádření určité společně sdílené skutečnosti slouží rituál – opakující se způsob lidského jednání.

Celý náš život je obestřen různými rituály. Patří k nim přivítání narozeného dítěte, ukončení studia – promoce, uzavření manželství, různá výročí a samozřejmě také pohřební rozloučení. Rituál nám nabízí oporu, umožňuje solidaritu s druhými, vyjádření radosti či smutku srozumitelným způsobem. Ritualizované chování je pomocí člověku v jeho komunikaci s druhými.

Některé rituály jsou spojeny s různými barvami a typickým oblečením. Nevěsta bývá v bílých šatech a pozůstalí na pohřbu v černých společenských šatech. Pro jiné události v jednotlivých kulturách zdomácněly různé způsoby chování a mluvení, jako jsou např. přání a různé výroky ve formě veřejných poděkování, gratulací a kondolencí. V církvi bychom za rituál mohli označit požehnání dítěti,

křest, svatou večeři Páně, sňatek, ordinaci kazatele a jeho instalaci ve sboru. Rituál se odlišuje od běžného jednání a pomáhá zvládat různé mimořádné a přechodové životní situace. Rituál veřejně vyjadřuje, že něco končí a něco nového začíná.

Lidský život ve společnosti nekončí lékařským konstatováním smrti. Život na zemi končí rituálem pohřebního rozloučení. Zde se dostáváme k jedné závažné skutečnosti dnešní doby. Velmi se rozšířilo pohřbívání bez jakéhokoli obřadu. Lidská společnost ráda žije, jako by smrt nebyla. V některých kruzích se o smrti nemluví a myšlenka na konec lidského života se zatlačuje do vzdálené budoucnosti. Přesto smrt k lidskému životu patří a je třeba na ni reagovat.

Pokud nás zasáhne smrt blízkého člověka, potřebujeme nějakým způsobem symbolicky vyjádřit realitu smrti, vykročit vstříc bolesti z této ztráty, vzpomínat společně s druhými na zesnulého, hledat novou identitu a smysl života a přijímat povzbuzení a podporu ze strany druhých lidí. Pohřeb je veřejným vyjádřením nové totožnosti, např. vdovské či sirotčí. Bez pohřebního rituálu společnost a přátelé nevědí, jak se k pozůstalé osobě chovat. Nelze také opomenout důležitost pohřbu pro uvědomění si vlastního faktu smrtelnosti a potřebné přípravy na smrt.

Pohřeb pomáhá pozůstalým v hledání nového uspořádání života a je korekcí tohoto stálého hledání i u dalších účastníků pohřbu. Každý pohřeb je v jistém smyslu předjímkou pohřbu našeho. Účast na pohřbu je veřejným vyjádřením podpory a povzbuzení pozůstalým. Svou přítomností vyjadřujeme nabídku možné pomoci do budoucna. Pohřební rituál dává možnost společenským způsobem vyjádřit city a solidaritu. Fyzickou přítomností na

pohřbu vyjadřujeme ochotu sdílet bolest loučení a přinášet povzbuzení a pomoc.

Vynechávání pohřebního rozloučení má z psychologického hlediska negativní dopady. Pohřbení blízkého člověka bez obřadu zanechává pachuť neukončenosti života a nerozloučení se s blízkými a přáteli. Je to, jako kdyby někdo odešel bez rozloučení. Neukončený život blízkého člověka bez pohřebního rituálu se později různými způsoby vrací a blokuje smíření se s faktem smrti.

Někteří psychologové připomínají, že člověk má na pohřební rituál právo. Vždyť pohřeb je více než jen uznání faktu smrti.

Pozůstalý člověk má právo požádat ostatní členy rodiny a přátele o pomoc při uspořádání pohřbu. V řadě věcí se projevuje shoda mezi současným pohledem odborníků a křesťanské církve. Při pohřbu je možné vyjádřit vzpomínky na zemřelého. Připomenutí života je důležitým momentem loučení. Vzpomínky jsou naším důležitým lidským dědictvím. Při pohřebním rozloučení je také prostor k vyjádření emocí.

Pohřeb věřícího člověka je v církvi zvláštní událostí. Platí tam všechno to, co

jsme si připomněli o pohřebním rozloučení obecně. K tomu všemu je při církevním pohřbu zvěstováno Boží slovo. V Bibli se často píše o smrti, loučení, oplakávání zemřelých a pohřbu. Pán Ježíš Kristus nepodceňoval fakt smrti a několikrát do loučení zasáhl svou nadpřirozenou mocí. V případě smrti přítele Lazara evangelium zaznamenává i Ježíšův zármutek a slzy.

Kristovo evangelium chápe smrt jako lidského nepřítele, který tvrdě poznamenává život Ježíšových učedníků. Přesto je jasně podtrženo, že ten, kdo věří, má život. To dává křesťanským pohřbům zvlášt-

ní obsah. Pohřební loučení s vyznávajícím křesťanem bývá slavností na znamení přechodu z časnosti do věčnosti. Při takovém pohřbu smíme vděčně a s nadějí děkovat za Kristovo dílo spásy a za otevřené dveře do věčnosti. Při pohřebním loučení církev předává svého člena z pozemské matriky mezi nebeské zástupy. Boží slovo dostatečně hovoří o radosti a o nové dimenzi života v Božím království, abychom mohli své bratry a sestry slavnostně propustit do nebeské církve, která se už s Kristem raduje z vítězství.

■

oznámení

Studentka teologie koupí v Praze malý byt (cca 40 m2) v cenovém rozmezí 50 000 až 60 000 Kč za metr, lokalita nerozhoduje. Preferuji dostupnost metra. Nabídky zasílejte prosím na adresu: milanaciprova @seznam.cz

Omluva redakce Omlouváme se autorovi článku Na dě­ tech záleží publikovaného na straně 19 prosincového čísla Brány; při technickém zpracování nám z textu vypadl podpis. Článek napsal Ing. Zbyšek Šikula, národní ředitel DM v ČR.

2017 únor

11

FOKUS

FUSION ZMĚNIL NEJEN MŮJ ŽIVOT P text FILIP SZTURC

foto FUSIONDARY MEDIA

Fusion je projekt, který byl při svém vzniku inspirován aktivitami YMCA, je ale výrazněji spojený se životem místní církve.

12 únor 2017

řed více než sedmi lety jsem mohl být u zrodu úplně prvního Fusionu u nás v Havířově. Tehdy to všechno začalo. Přijel k nám pěvecký sbor s názvem Tensing, který vedl Terry English.

Společně s mým taťkou Milanem Szturcem se rozhodli, že tahle banda mladých lidí nám pomůže rozjet projekt Fusion.

Zarezervovali kulturák, obešli havířovské ředitele škol a dopoledne, místo školy, se někdy v březnu konal první zahajovací koncert, který měl přitáhnout mládež ve věku 13–20 let na první zkoušku. Bylo mi 14 let a byl jsem součástí příprav vzniku Fusionu.

Odpoledne přišlo asi 40 nových lidí, kteří se poprvé ocitli v budově, kde se scházela církev. Zdálo se, že je to i baví. Na první zkoušce jsem se cítil trošku trapně, ale s každým dalším týdnem tenhle pocit odcházel a já se najednou cítil být součástí něčeho většího. Nejenže studenti chodili každý týden, ale zajímaly je nové věci, a tak se učili a potom se zapojovali. Nezajímali se jen o věci hudební, ale o všechno, co bylo spojené s námi. Co děláme, proč se chováme tak, jak se chováme, čemu věříme a podobně. Tou dobou jsem si už začal uvědomovat, že to, čeho jsem se stal součástí, je mnohem víc než jen pěvecký sbor.

ZKUŠENOST

Náhodný výběr Letní Fusion kemp jsem si vybrala na konci deváté třídy jako alternativu svých krachujících plánů na letní prázdniny, aniž bych tušila, jak mi tento „náhodný“ výběr změní život. Zpětně smekám před tím, jak promyšlené kroky Bůh v našich životech má, tehdy jsem to ale přičítala pouze náhodě. Se základní školou jsem opustila i školu hudební, která mě provázela odmalička, proto byl Fusion jednoznačnou volbou – šlo mi o hudební prostředí. Zakrátko jsem pochopila, že je to něco úplně jiného než základní umělecká škola, ale možná právě proto mě to bavilo.

Místo pojmů jako disciplína či dril se tady člověk setká s příležitostmi, skupinovým nadšením, odreagováním se a velkou vnitřní motivací něčemu se učit (např. hrát na hudební nástroj, dirigovat, zpívat) jednoduše proto, že opravdu chci. Důvěra vedoucích, že zvládnu učit sbor a dirigovat písně, mě nakopla natolik, že jsem se tomu opravdu začala věnovat. Rok na to, kdy jsem poprvé jela na

Od té doby Fusion vznikl v desítkách měst, a to nejen v České republice. Přicházejí jak naprostí hudební amatéři, tak profesionálové. Každý se může samozřejmě rozvíjet v tom, co umí, nebo se učit to, co by umět chtěl. Hlavní ale je, že v průběhu toho všeho si člověk uvědomí, že není jen členem zájmového kroužku, ale skupiny, kde jsou lidé k sobě otevření, ochotní sdílet své životy a přesvědčení. A to je důvod, proč je pro mne Fusion tak důležitý. Věřím tomu, že není lepšího místa pro sdílení evangelia než v autentickém přátelství, ve kterém druhá osoba ví, že o ni máte doopravdy zájem. A Fusion je místem, kde taková přátelství vznikají. Je jich spousta.

■ autor je členem Evangelikálního Společenství Křesťanů Havířov a národního týmu FUSION

INFOBOX

Fusion je projekt hudební služby pro mladé. Vznikl v březnu 2009 v Evangelikálním Společenství Křesťanů v Havířově. Spadá pod misijní organizaci Josiah Venture, na české národní úrovni pod Křesťanskou akademii mladých.

Skupina Fusion je vždycky součástí místního sboru křesťanské církve, členem se ale může stát kdokoli.

Fusion kemp, jsem už byla členkou týmu lokálních vedoucích v Karviné, což v praxi znamenalo, že jsem byla se svými „fusionisty“, ale zároveň pro ně mohla dělat i něco navíc. Byl to důsledek obrovského posunu, nejen na „viditelné“ úrovni, ale i uvnitř. Během léta jsem se rozhodla vydat svůj život Ježíši, který ve mně po celá ta léta před Fusionem pracoval a který mě vedl a stále vede k větší a větší důvěře v něj a v jeho plány…

Po několika letech ve Fusionu jsem dostala příležitost spolupracovat i na národní úrovni, a mohla tak být u zrodu a realizace mnoha zajímavých kroků, které tuto službu dále rozvíjejí. Nejpřínosnější je pro mě práce s dobrovolníky, o které teď mohu psát i svou závěrečnou práci na univerzitě. Je toho spousta, co by člověk mohl zmínit. Všechny ty příběhy, proměněné životy a nové příležitosti zabírají mnohem víc prostoru než jeden článek v časopise. Důležité je pro mě vidět, že si Bůh tuto službu nějakým způsobem používá a mění životy nás všech.

KLÁRA MADEJOVÁ, 21 let, Český Těšín

2017 únor

13

TÉMA

14 únor 2017

ODPOVĚDNOST VÍRY text DANIEL KVASNIČKA ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

Víra na nás klade břemeno odpovědnosti, kterou je potřeba nést. Odpovědnost za sebe, ale i odpovědnost za druhé, protože Pán Bůh se nás bude i na ty druhé ptát, jako se ptal už kdysi Kaina. Máme odvahu ji na sebe vzít a nést ji společně?

K

do chce klid, pohodu a všechno, co uctívá dnešní doba, nemá si komplikovat život vírou! Věříme? Pak máme sami se sebou velký problém. A tím spíš se světem. Svět je složitý a nepochopitelný. Nic tu není jednoduchého! Řeči o jednoduchosti jsou obecně směšné! Kdyby byla alespoň prostá vysvětlení. To hledání prostě bolí. Říkáme si: Zdravý člověk ty rozpory udrží. Unese odpovědnost za své místo, za svou úlohu. Nevzdá se, ač poznává svoje limity. Nemocný se kloní ke krajnostem. Buď si obhájí vše, nebo se proklíná.

A ani jedno není dobře.

Odpovědnost vůči sobě samému Pamatuji si, že jako nejpodstatnější mi byla vždycky představována víra. K ní směřovaly všechny výzvy při evangelizačních shromážděních. Úspěšnost takové výzvy se měřila počtem spasených, tedy těch, kteří byli schopni hovořit o zážitku jistoty spasení. V nejlepším případě se život spasených začal měnit. Většinou vytanuly na povrch daleko složitější věci. Prostě neumíme žít, neuneseme odpovědnost za život.

Pokud jsme vzali odpovědnost vůči své osobnosti jen ze strany spásy, pak se naše starost soustředila na úzký horizont věrouky probuzeneckého typu a na vlastní prožitek spásy. Pak se klidně mohlo stát to, co někteří vyprávějí z dějin našich sborů. Existovali jedinci, kteří se zapomněli ve své

minulosti, třeba i v hrubém zanedbávání hygieny duše, a dokonce i těla.

Na začátku práce naší církve totiž přišli všelijací pohůnkové, čeledíni a služky, kterým se nikdo jinak nevěnoval. Ale ne každého se podařilo vzdělat do podoby samostatného člověka. Třeba ani nechtěli. A naši otcové je zas nechtěli ztratit a přizpůsobili se jim. Křesťanství bylo v pořádku, když jásalo či chválilo texty ze zpěvníku a odpověďmi z katechismu. Stačí, když se chodí pravidelně do shromáždění. Tělo bylo téměř spasené – a tak, dokud neumřelo, nesmělo dělat potíže nebo se ty potíže musely skrývat a prapodivně léčit.

Ještě provokativněji: Zdá se, že úplně na začátku to bylo trochu jinak. Péče zahrnovala více celou osobu člověka. Potřebu kultivace lidských životů, vzdělání, pohyb. V prvních modlitebnách naší svobodné reformované církve byly knihovny a tělocvičny. Dnes jsou z knihoven třídy pro dětskou bohoslužbu. Z tělocvičen jsou třeba jídelny, protože není nad posezení u kávy.

Jiný příklad: Z doby socialismu zůstaly návyky ze Socialistického svazu mládeže či jiných struktur.

A protože probuzenecká víra občas neměla potíže ze souběhu s režimem a jeho strukturami, místy ještě dnes žijeme v procedurách socialistických a revolučních schůzí, hrajeme soudružské hry a vyžadujeme stranickou kázeň podle jednotlivých stupňů. Žádná změna. Máme sborové schůze.

DANIEL KVASNIČKA (57) je ve službě od roku 1985, nejprve při zaměstnání v Děčíně a pak jako kazatel pro sousboří v severočeských městech od Chomutova po Děčín.

Působil deset let v Náchodě a dalších bezmála deset let na Zápraží v Říčanech.

Dnes je druhým rokem v Litomyšli.

S manželkou Mirkou má čtyři dospělé děti a taky už dva vnuky.

Když říká, že miluje církev, tak za těmi slovy je kus práce.

Celou svou bytostí kazatel usazený v církvi, vychovaný klasickou tradicí, ale oběma nohama ve světě ekumeny, médií, regionálního a místního rozvoje občanské společnosti.

Pravdoláskař.

2017 únor

15

TÉMA

Nijak nezpochybňuji přednost víry v Pána Ježíše Krista a nestydím se klást výzvy. Ale zvu ke změně celého života.

K přijetí sebe sama a postupnému, poctivému zápasu o nový charakter.

Odpovědnost vůči společnosti Ať si to připouštíme nebo ne, na každém z nás bude záviset, jaké budou poměry v naší době. Rabbi Jonathan Sacks, bývalý šéfrabín British Commonwealth, přednášel v think tanku First Things šest měsíců od odchodu do důchodu. Bylo to v březnu 2013. Vyrovnával se s novou si-

tuací svého života a díky tomu působivě vyložil podstatu vyvolení svého národa. Židovský národ nikdy neměl být veliký, nemusel mít politickou či ekonomickou sílu a moc, ale vždy měl být kreativní minoritou, česky tvůrčí menšinou. Ve všech nejistotách a osobních zmatcích měl Izrael vynalézavě a třeba i provokativně šířit věčné hodnoty. Být lidem smlouvy, kterou Hospodin nikdy nemění. To platí až dodnes.

Toto myšlení je nám vlastně cizí. Úzká čára mezi loajalitou s většinovou společností a vyznavačskou pečlivostí vůči své-

mu Bohu vyžaduje více osobitosti a odvahy. Nesedět zklamaně, protože nás nikdo nezve řečnit ve Sněmovně lordů. A na druhou stranu, pokud máme vliv, tak se nedat koupit, nedat si zavřít ústa. Jindy zase zdržet svou revolucionářskou horlivost a mluvit tak odvážně, abych ohrozil jen sebe a ne své okolí. Věříme přece v Boha, který není limitován svým územím a možnostmi jako jeho pohanské alternativy, ale má svou moc kdekoliv a kdykoliv. A víra v něho mění svět!

Na prahu existence samostatného českého státu kázal 1. ledna 1993 v katedrále

ZKUŠENOST

Zažila jsem kroky odpovědné víry NOEMI KOMRSKOVÁ

Když jsem byla malá, tatínka vyhodili z práce za jeho aktivity (zpívání spirituálů a podporu lidí v trápení). Náš domov na­ vštěvovali podobně zkoušení lidé a já jsem věděla, že doma a ve sboru je pravda a svo­ boda. Když nám pak zavřeli bratra kazate­ le Polanského a další bratry, viděla jsem statečnost jejich manželek a sboru. V této situaci začal dědeček organizovat mládež litomyšlského sboru, a tak jsme prožívali zvláštní soudržnost a důležitost reálné víry.

Z této skupiny mládeže vyšli čtyři ka­ zatelé (Pavel Černý, František Marek, Jan Drahokoupil, Pavel Lukáš) a další věrní služebníci. Po okupaci a maturitě jsem odjela do Skotska k rodině dcery Jamese a Rut Stewartových, kteří tam zakládali sbor. Viděla jsem život víry ve svobodné zemi a našla jsem tam stejnou víru a stejný zápas s hříchem, který vedeme i my. Byla jsem přijatá jako vlastní a zažila jsem důkaz, že Duch Boží vede své děti stejně na celém světě – k lásce.

Odpovědnost dospělé víry I já jsem chtěla sloužit Pánu Bohu a dostala jsem za manžela kazatele. Zažívali jsme ži­ 16 únor 2017

vou víru Božích dětí v Bratislavě, Českých Budějovicích, v Českém Krumlově, v Tr­ hových Svinech, v Horním Dvořišti, v Praze na Žižkově i v Úvalech, ve Vysokém Mýtě, v Litomyšli, v České Třebové, v Brně i v Bo­ humilicích. Zažili jsme ovoce Božího Ducha v realitě sborového i civilního života. Jak vypadá opravdová láska, radost, pokoj, dob­ rota, věrnost… Prošli jsme mnoho těžkého i krásného s rodiči dětí s postižením i jejich přátel při letních pobytech.

To hledání cest lásky měnilo život nám i hledajícím lidem. Byla to chvějící se víra, která nás vedla k založení Diakonie celo­ církevní i k založení stacionáře na Žižkově, kvůli holčičce Kačence, kterou nám Pán Bůh do sboru dal. Zažívali jsme moc Božího slova, která těší naše nitro, protože nám některé milované děti už odešly do věčné­ ho domova: Filípek, Petr, Kačenka, Ilonka, Anička, Pavlík, Verunka.

Jistotu víry na konci života nejlépe vyjádřil Pavlík, který řekl své mamince v nemocnici: „Mami, až sem přijdeš a ne­ budu tu na posteli, tak už mne nehledej, to já už budu u Pána Ježíše. A dáme si sraz u Božího trůnu, tam tě budu čekat.“ Taková

Mgr. NOEMI KOMRSKOVÁ Léčebný pedagog, muzikoterapeut, supervizor, psychoterapeut; dnes působí v Pobočce Diakonie CB ve sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově. Manželka kazatele Daniela Komrsky, matka dvou dětí a babička šesti vnoučat.

víra otevírá a usnadňuje cestu na věčnost i nám. Tak nás Pavlík posunul ve víře a při­ pravil nás pro práci v Naději v Mýtě se seni­ ory i v Brně ve sboru a v Diakonii.

Můžeme dál hledat, jak spolu v odpověd­ né víře stát i jednat v každé situaci a až do konce. I ve víře platí: „Co nic nestojí, za nic nestojí.“ Jen Boží milost je zdarma, ale cesta víry přetváří naše nitro často nejlépe v těž­ kých situacích.

■

sv. Víta a Václava profesor Jakub Trojan. Svoje dnes už zapomenuté kázání, které rozzuřilo některé politiky doběla, nazval Cesty k sídlům. Na Izajášovu 58. kapitolu kázal: „Do Evropy můžeme vstupovat jen tak, že se vzepřeme rasové nenávisti, že ‚před námi půjde spravedlnost‘, jak o tom mluví prorok. Tento signál musí ostatní země kolem nás zachytit jako první. Bez něho jsme Evropě, která churaví, nepotřební. Vyrábět víc a lépe umí kdekdo.

Uzdravit raněné lidství, stát se obcí, která pamatuje na humanitu, na dědictví, jež do základu našeho obnoveného státu po první světové válce vložili otcové, je naším prvořadým úkolem.“ Jisté dnes je, že jsme v Evropě chtěli jen výhody a neznali jsme odpovědnost. Deset let po kázání Jakuba Trojana, při referendu a o rok později při vstupu, byla Evropa lidem celkem lhostejná.

Spíše jsme byli schopni Evropě spílat pro její nedokonalosti. V referendu kladné hlasy naházeli lidé jen pro ty výhody, pro nic jiného.

O odpovědnosti jsme nekázali, nevedli jsme k ní. A když, tak jen v úzkém rozměru církve. Diakonie se rodila pomalu a s nesnázemi.

Na kom odpovědnost za společnost ležela, měl v církvi potíže. Argumentem pro odchody bylo, že takový člověk nedovedl zařadit. Proč musel v Písku odejít Pavel Hojka a s ním zárodek nového sboru? Takové příběhy měly i ostatní církve. Každá hovořila o svých zápasech a o svém zajetí v Babylóně. Žádná analýza našich chyb, pádů a selhání. Po velké únavě z nejistot totality byla znát úleva z obecně přívětivého soužití státu s církví.

Navykli jsme si kooperovat a mít se v úctě, že až zapomínáme na odpovědnost víry, která musí někdy říci jednoznačné stanovisko a riskovat.

Stará Jednota bratří byla schopna vysílat do světa poselství, zda by se nenašli správní křesťané. Vyjížděli z Litomyšle. Hledali ve Slezsku a Polsku, byli i v Rusku a v Řecku, došli až do Jeruzaléma a do Egypta. A závěr? Jednota nemá se čemu od jiných učiti…

Zvláštní. Nehledali, komu by pomohli. Při svých cestách v letech 1491 až 1492 hledali jen správnou víru. A více než dvě stovky let na to vyšli jejich potomci z Berthelsdorfu jako misionáři, aby víru nesli ven. Nechali dohadování, co je lepší, přáli si to i to pojetí víry a sloužili druhým. A zasáhli svět!

Citlivé svědomí Má se odpovědnost víry řídit naším svědomím? Filozof Jan Sokol mluví o svědomí jako o čtyřech troubách mluvících každá na svou stranu. Upravme to na motouz, který obvazuje balíček a jde do všech čtyř stran. Drží nás pohromadě tím, že na jednu stranu táhne a chválí naše činy, na druhou stranu šponuje a haní naše dílo. A křížem na to je další tah a napětí. Na jedné straně soudí naše činy a na druhé straně je obhajuje. Religionista a psycholog Tomáš Halík říká, že svědomí je náš postoj víry, který je v souladu s vnitřním člověkem, s vědomím.

V odpovědnosti vůči sobě samému, celé společnosti a také k celku církve či její denominační autoritě nemůžeme přehlušit hlas svědomí. Pro mnohé je ale svědomí skrytá ID karta (občanský průkaz nové generace nabitý informacemi), na kterou nikdo

KOMENTÁŘ

Jen jedno pravidlo DAVID KAŠPER, kazatel Církve bratrské na stanici v Berouně

Při četbě Danielova článku se mi vrátila vzpomínka na putování po Norsku. Společně s přáteli jsme procházeli přírodní rezervace, ve kterých můžete ujít i desítky kilometrů a přitom nikoho nepotkat. Kupodivu i uprostřed takové pustiny jsme narazili na dobře vybavený srub s postelemi, plynovou bombou a solárním článkem. Viselo zde jediné pravidlo: Smíte tu přespat jen jednu noc. Správa parku předpokládá, že návštěvníci jsou rozumní a nebudou pohostinnost zneužívat.

Obecná pravidla parku začínala dlouhým výčtem, co všechno člověk může. Pravidlo č. 1: Stanovat můžete kdekoliv. A až na konci stála asi dvě doporučení, co by člověk neměl dělat. Kupodivu chyběl striktní zákaz lézt po ledovcových polích. Předpokládalo se, že všichni návštěvníci jsou zodpovědní a rozumní lidé, kteří nemají v úmyslu devastovat přírodu anebo v ní spáchat sebevraždu.

Také bych si přál církev v podobném duchu jako Daniel, v níž vládne „rozumná bratrskost“, „laskavá autorita“ a která „je otevřená k rozhovoru a lásce“. Nemám rád kulturu členského shromáždění, které se musí ohlásit X týdnů předem, kde volíme zapisovatele, podepisujeme prezenční listinu atd. Dodnes vzpomínám na jednoho bratra, který napadl platnost členského, protože jsme si na úvod nezazpívali píseň (Řád 2011, čl. 46). Svým způsobem měl pravdu, ale…

I já bych rád církev plnou zralých, ohleduplných lidí, kde tajemství víry nemusí být za každou cenu správně vysvětleno. Také bych si přál minimum omezujících regulí, protože kvas Božího království kyne, jak chce, svým vlastním tempem. Ve všech kuchařkách přece stojí: „Nechte těsto odpočívat v klidu.“ Snad to tak Pán Ježíš zamýšlel?

Ale Pán Ježíš zrovna tak nechává v platnosti Mojžíšův zákon, včetně možnosti se rozvést – pro „tvrdost lidského srdce“. Právě ta naše tvrdost často vítězí nad zodpovědností a rozumností. Proto stále platí Zákon a nakonec i Řád, jakkoliv je to z hlediska věčnosti slepá a politováníhodná cesta. Čím bude Církev bratrská plnější zralých a zodpovědných bytostí s dobrým rozlišením věcí podstatných a nepodstatných, tím menší bude potřeba podrobných pravidel. V ideálním stavu by nám stačilo jen jedno jediné Ježíšovo pravidlo: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

2017 únor

17

TÉMA

nemůže nahlížet. Jen se s ní v pravou chvíli, když jsme napadeni, vytasíme. Na své svědomí se odvoláváme. Připustíme občas, že svědomí je trochu obtíženo, ale ani to nás nemůže vyrušit. Rozhoduje to, že svědomí je součást našeho výlučného soukromí. To je důležité!

Co je to svědomí? Biblický pojem je trochu jiný. Převážně jen v Nové smlouvě

co bylo už jednou v paměti nahráno. Svědomí vždy probíhá v teologickém napětí rozhovoru. Žijeme v kongregační církvi, která má rozhodovat hlasováním celé konference, celého kongregačního shromáždění. Postihla nás ale pýcha hlasování. Rozhodujeme o záležitostech, ve kterých se nevyznáme a pro chybějící fakta či jemnou

se tím domněle svobodným hlasováním zruší svoboda.

Proto nás svědomí musí občas vyhnat z klidu a všeobecné oddanosti. Kazatel Hus, univerzitní mistr Jeroným, řeholník Luther, právník a teolog Kalvín nemohli jinak. Vyznávali svou víru, byť je to přivádělo do nebezpečí. A samozřejmě se i mýlili. A po nich spousty neznámých vyznavačů rozmanitých typů a vyznání.

A to až podnes.

Odpovědnost jednotlivce je v základu všech hodnot moderního světa a vyšla z odpovědnosti vůči Bohu a církvi. Není možné se střetům pro svědomí bránit a vyhledávat jen klidné vody. A už vůbec ne v církvi! Nic nelze skutečně vyřídit autoritativně. Přílišná a někdy nerozumná touha po nezávislosti nesmí být brzděna zdůrazňováním poslušnosti. Zbrzdí ji laskavá autorita. Je třeba zachovat rozhovor bez alibismu.

Odpovědnost víry

se mluví o svědomí jako o spolu-vědomí s vyšší autoritou. Řecké slovo v originále Nové smlouvy je syneidesis (syn – dohromady a eidea – vzezření, od eidos – podoba, způsob, zření). Kdybychom měli najít moderní výraz, pak je to s-vědomí, spolu-vědomí, tedy citlivá vrstva naší bytosti. Disk počítače nebo operační paměť, kterou ale sdílíme v jednom cloudu spolu s Bohem – s jeho vědomím, jeho myslí.

Silný kabel spojující kosmonauta s mateřskou lodí v kosmu. A nejenom s Bohem nás spojuje naše svědomí, ale skrze našeho Pána také s těmi druhými.

Citlivé svědomí tedy vyjadřuje spíš místo rozhovoru než soukromý názor.

Svědomí je připraveno neustále upravovat svoje data, přičemž nikdy nezapře nic, 18 únor 2017

manipulaci se ani vyznat nemůžeme.

Nemáme šanci dohlédnout na dno toho, o čem hlasujeme. Ale co, hlavně že to nezadrhává a jedeme dřív domů.

Například volíme jednoho z jednoho kandidáta s velmi pochybným zdůvodněním a výčitkami, že nikdo nechce kandidovat. Dávno mohli být jmenováni do čela pověření zástupci oblastí a seniorátů. Při posledním hlasování o Řádu církve obstará právoplatnost rozhodnutí precedens, tedy vysvětlení předchozími příklady, přestože schválení polovičním počtem hlasů riskuje oslabení důvěry. Namísto rozumné bratrskosti jásáme nad slabým výsledkem, jako by se hrálo o góly a ne o důvěru. Nic nelze vyřídit takzvaně svobodným hlasováním bez ohledu na to, že

Papeži Františkovi se vytýká, že katolickou církev protestantizuje. Polskem kolují vtipy o tom, jak Benedikt XVI. nutí Františka opakovat: „Věřím v jednoho Boha…“ Když se ruší výlučnost moci, vypadá to nebezpečně. Je to ještě naše víra? Nastupují intriky, dosavadní držitelé moci vyhrožují a kladou podmínky. A skutečně, biskupové, kteří fakticky církev řídí v diecézích, dovedou razantně zakročit proti kněžím, kteří církev mění tím, že jí nabízejí širší pohled. Zápas o laskavou autoritu a lidské křesťanství se vede v každém společenství.

Jednota bratrská vnímala své okolí jako další jednoty – utrakvistickou, římskou, lutherskou… Ale k tomu musela dozrát.

Celibátní Jan Blahoslav či Lukáš Pražský neobstáli se svým kategorickým zdůrazňováním panictví a odmítáním kněžských manželství. Bratři nic nezískali nedůtklivým napomínáním Martina Luthera. Až se člověk diví, kde se brala taková pýcha.

Jednota nad svým řádem pracovala více než sto let. Nakonec se pojetí záležitostí církve dělilo na věci podstatné, služebné a případné. Každá věc měla odliš-

KOMENTÁŘ nou váhu. Bratři řád přijali a v rukopisech šířili po synodu v roce 1616 v Žeravicích. Ovšem o tisku, a tedy o skutečném rozšíření rozhodli bratři až v Lešně roku 1632. V době, kdy byla církev už v exilu či na cestě mimo vlast. Nejsvětlejší okamžiky tohoto zápasu o podobu církve byly ale jinde. Například v roce 1495 v Rychnově, kde bratří došli k tomu, že v Jednotě je doma stejně moderní a otevřený směr, jako i ten, co lpí na tradičních postojích.

Z toho vyvozuji, že přehnané lpění na tom či onom vyhání člověka z církve. Církev nemá mluvit lidem do života a do svědomí, protože církev nejsou biskupové, ale vždycky všichni věřící.

Jen potud má církev mluvit do života, pokud nás usadí k jednomu stolu: Já bratr a ty bratr. Otevřené a vnímavé, dokonce laskavé a rozumné jednání dělá církev přijatelnou. Ne pro otevřenost ke hříchu, ale pro svobodu myšlení a věření. A tedy pro setrvalý rozhovor nad Biblí. Tak, abychom dokázali pečlivě a pozorně číst, protože pak přestaneme hledat nálezky na římské jednotě a uvidíme taky naše vlastní přílepky a doplňování slov.

Přes hranice křesťanských denominací se právě v rozhovoru nad Biblí posiluje odpovědnost a nachází se síla k činu. Žijeme stisknuti lidskou obyčejností, někdy chorobami, venkovskou malostí a běžným dnem. Prostě jsme si blízko. Mluvíme spolu, diskutujeme. A Bůh je mezi námi! Spiritualita římskokatolických venkovských farářů Václava Vacka či jezuity Jana Rybáře a salesiána Františka Beneše si na nic nehraje. Je otevřená k rozhovoru a lásce. Tam je prostor pro vzájemně prostřený stůl, protože spolu o tajemství večeře Páně mluvíme.

Pak slyšíte slova, která dávají všemu jiný smysl: Skutečnou monstrancí těla Páně je člověk, který chléb Páně přijímá a podává dále. A starý jezuita vám vysvětluje, že z večeře Páně má zaručeně víc náš Pán, který s námi stoluje, než my. Najednou bratřím nepotřebujeme nervózně připomínat, že se chléb a víno neproměňuje.

A nemusíme opouštět svá bratrská vyznání a začít se klanět tomu, čemu se pokloní naši bratři. Ctíme jeden druhého a nerýpeme do sebe navzájem. A stejně tak ve vztahu ke druhým denominacím.

Učíme se žít evangelium a věříme, že to tím učíme i nám svěřené.

Občas se stává, že svůj diskusní kruh rozšíříme. A bratři a sestry jsou s námi rádi. A tu se ukazuje, že jezuitská nedůtklivost, kterou známe z Jiráska, je vlastní dnes spíše protestantským církvím, které povstaly z amerických misií. Dovedou věroučně štěkat jako psi.

Závěrem Odpovědnost víry je břemenem, které se dá nést. Dá se nést společně. K odpovědnosti víry se dá zrát a můžeme si k ní i vzájemně pomáhat. Meze autorit a církevních vrchností růstu nepomohou.

Nervozita z nedokonalosti a věčné revolucionaření také ne. Meze církevních obcí nám nemohou klást meze, náš rozdílný původ spíše dává nové podněty a pomáhá porozumět. Zdá se, že takovému rozhovoru se daří ve venkovské atmosféře, která má šanci pracovat s lidmi nablízko. Na venkově si není třeba na nic hrát.

Snad se to dá přenést i dále.

Nejsem si jistá JANA CHRÁSKOVÁ, Sbor CB Praha 5 – Smíchov

Hlavní článek tohoto vydání Brány jsem si se zájmem a zvědavostí přečetla. Zajímalo mě, jakým způsobem se autor vypořádá s tématem, které mi vůbec nepřipadá jasné a jednoduché.

Po přečtení musím přiznat, že si vlastně nejsem jistá, co autor sděluje. V jednom odstavci se mluví o odpovědnosti víry, v jiném o odpovědnosti vůči sobě, v dalším o církevních nedostatcích zjevných či skrytých a někde uprostřed jsem se dověděla i o autorově nelibosti k hlasování během poslední konference.

Nejsem si jistá, zda se mi po přečtení článku něco objasnilo či mě posunulo někam dále v přemýšlení nad tématem odpovědnosti. Na druhou stranu jsem našla i různé zajímavé podněty, které by stálo za to rozvést.

Nejsem si jistá vlastně ani samotným tématem. Co je to odpovědnost víry? Zní to velmi křesťansko-církevně, ale může mít víra nějakou odpovědnost? Snad se jedná o jakousi jazykovou nadsázku. Zdá se mi ale, že tato nadsázka sama o sobě zatemňuje, o co se jedná. Nejsem si jistá, ale myslím, že víra nemá a nemůže mít odpovědnost. Odpovědnost může mít jen člověk. Existuje odpovědnost věřícího člověka.

Vůči komu a čemu mám být odpovědná? Pokud jsem věřící, žiji s vírou v Pána Boha, jsem odpovědná vůči Pánu Bohu za svoje chování a rozhodování, myšlení, chtění a cítění. Ale mít odpovědnost vůči Bohu také nestačí. Tady přichází na pomoc vyjádření, že nesu odpovědnost. Denně nést a přinášet před Pána Boha. Nést odpovědnost za život je velmi těžké břemeno. A tak občas pociťuji tíhu odpovědnosti, která leká, a snad bych pod ní mohla klesnout. V takových chvílích si však musím připomínat, že to ne já jsem si vyvolila Pána Boha, ale on si vyvolil mne a ustanovil, abych nesla ovoce. On moc dobře ví, co se ode mne dá čekat. Nejsem si jistá, ale zdá se mi, že díky Bohu je odpovědné žití dobré a chvályhodné, ale ne spásodárné. Bůh mě nezbavuje odpovědnosti, ale nabízí mi pomoc.

Nejsem si jistá, ale snad se dá odpovědnost také chápat jako povinnost ručit za něco a často i za někoho. Tady se moje odpovědnost věřícího člověka odehrává v rovině vzájemných mezilidských vztahů. A co to znamená, je potřeba odpovědně hledat v každé situaci a každém vztahu.

Konečně tedy se mi jeví, že jako věřící člověk mám odpovědnost vůči Pánu Bohu, nesu odpovědnost za svůj život a mám odpovědnost za druhé lidi.

■

2017 únor

19

ZÁPISNÍK

KRAJ SOLÍ PROSOLENÝ text a foto PETR KUČERA

V

PETR KUČERA posel dobrých zpráv od Boha, milovník karpatského oblouku a divokého východu

20 únor 2017

e své paměti uchovávám vzácnou sbírku krajin. Na čestném místě v ní vždy bude podivuhodná i podivná krajina rumunského Meledicu. Nachází se daleko od velkých měst.

Otevírá se tu samotné jádro země a na povrch pronikají poklady jejího nitra.

Vystoupili jsme z autobusu ve vesničce Chille a hned se nás zmocnil pocit, že jsme právě cestovali časem. Malý rozbitý domeček – policejní stanice.

Na rozpadlých schodech četník a nad ním zplihlá rumunská a eurounijní vlajka. V malém obchůdku jsme se napojili zteplalým pivem a vyrazili dál prašnou cestou směrem k vysněnému Meledicu.

Pochod byl horký a úmorný. Vzduch se chvěl teplem, kobylky rytmicky vrzaly a v mělkých studních s vahadly stála vlažná, lehce slaná voda. Před námi se vynořovaly nízké kopce s podivnými bílými útvary na temných skalách. Po sestoupení do vesnice Meledic nás zaujala bílá homole vysoká snad dvě tři desítky metrů. Celá slaná!

Lidé nás poslali kamsi na kopec. Tam jsme našli opuštěný kemp, v němž žili jen místní kozy a opuštění psi. Při obhlídce jsme zjistili, že je tu snad všechno slané. Kdo ví, snad i ty žáby v mělkých náhorních jezírkách. Ze skalních propastí vystupovaly plyny a na skalách se z nich vysrážely jemné bílé krystalky soli vytvářející velké skvrny.

Na cestách kaluže nafty. Nejprve jsme si mysleli, že jde o klasickou rumunskou lajdárnu, posléze nám však došlo, že se jedná o četné přírodní ropné prameny. Louky kolem byly posety mladými i starými dřevěnými kříži. Cítil jsem se tu dobře, dotýkal se mě zvláštní pokoj. Zdejší kraj mě uhranul tak, že jsem se do něj po několika letech vrátil.

Tentokrát jsme si na obhlídku vyčlenili celý den. Sestoupili jsme ke dnu bahnitých propastí, proplížili skalnaté, mrtvé údolíčko vyřezané úporně slaným potokem. Ráno jsme se svezli rozvrza-

ným autobusem. Během cesty jsme si všimli hezkého zvyku. U každého domu stála studna a u ní kříž nebo Boží muka. Krásné! Zazpíval jsem si pro sebe starou píseň o prameni, který prýští z Kristových ran. Kdybych měl někdy studnu, postavil bych u ní kříž.

Na konci dne jsme vystoupali k dalšímu divu světa – Focul viu – Věčnému plameni. Ve svahu v trávě jsme objevili velké spálené a vyšlapané místo a uprostřed mezi kameny tryskal ze země hořící plyn. Večer celý plácek zmodral plameny, které za dne nejsou vidět. Na hořáku jsme uvařili večeři i snídani. Být to tak v Čechách, je tu přísně chráněné místo. Zde klídek a hořák hučí už staletí.

Po ranním ztišení nad kříži u studen jsem se tu setkal s obrazem plamene Ducha Božího. Některé syčící plameny v prasklinách jsme se pokoušeli ucpat a udusit. Bylo to marné, objevily se hned někde vedle. A zkuste zadupat oheň Ducha Božího!

Onen podivuhodný kraj se nám nechtělo opouštět, čekaly nás ale dva týdny v horách. To už je ovšem na jiné vyprávění.

■

diákon sboru CB Třinec-Sosna

Narodil jsem se v Nýdku, v podhorské obci ve Slezsku, která hraničí s Polskem. Vyrůstal jsem ve věřící rodině se čtyřmi sourozenci. Po vyučení v hutnickém oboru jsem pokračoval ve studiu na průmyslové škole opět hutnického zaměření a v současné době pracuji už 35 let na středním stupni řízení na ocelárně v Třineckých železárnách. Jsem ženatý a mám tři dospělé dcery.

Věřící rodina mi dala základ v Bohu, ale skutečné odevzdání a rozhodnutí žít s Ježíšem přišlo až po ukončení základní vojenské služby. Právě tehdy jsem si uvědomil, že i když jsem členem církve, nic jsem s Bohem skutečně neprožíval a osobně jsem neznal Ježíše ani práci Ducha svatého. Na základě intenzivního hledání a touhy srdce jsem na evangelizaci argentinského pastora Claudia Freizona v Čechách prožil znovuzrození a hluboký dotek Ducha svatého ve svém srdci.

Z této letniční zkušenosti se zrodila touha po hlubším vydání sebe sama Božímu dílu.

Nadále jsem v procesu Boží výchovy proměňováním srdce i charakteru, okolnostmi svého života, v rodině i v církvi. Než byla založena misijní stanice Třinec-Sosna, byl jsem členem Sboru CB Hrádek, kde jsem aktivně sloužil v dorostu, na dětských táborech, v pěveckém sboru a také jako starší sboru.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ vychází jako příloha časopisu Brána

JOSEF WISELKA

V

zápasu za ztracené duše jsme se několik let modlili za sídliště v Třinci. Po modlitbách a vlivem misijní skupinky se znovuzrodili mladí lidé i celé rodiny do Božího království; bylo potřeba se těmto lidem věnovat a vést je dál na cestě učednictví Ježíše Krista. A tak od roku 2007 začala misijní stanice CB Třinec-Sosna oficiálně fungovat.

Od jejího samého začátku jsem byl starším sboru, zároveň vedoucím dorostu a podílel jsem se na všech aktivitách, které sbor organizoval pro děti, mládež a město Třinec. V letošním roce jsem byl Radou Církve bratrské ordinován na diákona misijní stanice v Třinci na Sosně.

Touhou mého srdce je vidět zachráněné, uzdravené a osvobozené lidi dle Matouše 28,19–20: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Uvědomuji si, že naší zodpovědností není jen být „dobrým křesťanem“. Lidé kolem nás bytostně potřebují slyšet evangelium a vidět v nás Ježíše Krista. Mottem v mé práci jsou slova Matky Terezy: „Dělej malé věci s mimořádnou láskou a služ jednomu po druhém.“ Díky Boží milosti a věrnosti spolupracovníků na Boží vinici Boží dílo v Třinci na Sosně roste a za to patří našemu Pánu chvála a dík.

■

02 | 2017

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2017 ▪ Rada svolává květnovou konferenci Církve bratrské na dny 12. a 13. května do Písku. Hlavním tématem bude modlitba.

▪ Zářijová pastorální konference Církve bratrské se uskuteční tradičně na Milovech v termínu 25. až 27. září 2017.

▪ Rada se seznámila se změnami, které souvisejí s přijetím Řádu správy CB. Dosavadní „tandem tahounů“ předseda-tajemník nahrazuje tandem předseda – 1. místopředseda, který zodpovídá zejména za duchovní vedení církve.

Tajemník je podle nového Řádu více oddělen k organizačně-správnímu vedení. Řád nově formuluje i vlastní poslání Rady a pastoraci předsedy, vizitace, mění se zodpovědnost předsedů odborů, celoživotní vzdělávání kazatelů apod.

▪ Rada schválila nový Základní dokument Církve bratrské, který bude podle požadavku zákona o církvích předán k registraci na Ministerstvu kultury.

▪ Rada zvolila svým druhým místopředsedou Davida Nováka.

▪ Rada jmenovala předsedou Odboru pro dorost s platností od 1. ledna 2017 Petra Kučeru.

▪ Rada projednala a přijala vizitační zprávy z Litomyšle, Prahy 3 – Žižkova, Písku a VsetínaMajáku.

▪ Rada projednala žádost Sboru CB Liberec a ukončila Jilemnici status samostatné stanice.

▪ Rada v návaznosti na schválení Řádu správy CB prodloužila funkční období seniorů takto: Asszonyi Petr (Východní Čechy sever) do 28. 2. 2018; Dvořáček Petr (Jihomoravský) do 31. 5. 2018; Hart Robert (Pražský) do 31. 10. 2018; Kadlec Oldřich (Jizerský) do 30. 6. 2018; Kaleta Daniel (Západočeský) do 28. 2. 2018; Kučera Petr (Severomoravský) do 30. 9. 2018; Legát Martin (Východní Čechy jih) do 31. 12. 2017; Sliž Josef (Těšínský) do 30. 6. 2018; Šimmer Petr (Severočeský) do 31. 10. 2018; Škrobák Pavel (Hanácko-Valašský) do 31. 12. 2019; Talán Jan (Střední Čechy a Vysočina) do 30. 11. 2019 a Welszar Ernest (Jihočeský) do 30. 6. 2019.

▪ Rada vzala na vědomí, že kazatelem a správcem Sboru CB v Sušici byl s platností od 1. 1. 2017 zvolen Jan Spěváček.

▪ Z důvodu přechodu na Slovensko Rada souhlasí s ukončením pracovního poměru kazatele Daniela Jurči dohodou k 31. ledna 2017.

40 DNÍ S BIBLÍ PRO RODINU

M

atematika je můj koníček. Když jsem učil na pardubické univerzitě, dělalo mi největší radost, když studenti pochopili látku hned na mých cvičeních. Přesto jsem je nabádal, aby si to doma ještě znovu prošli. Důvod byl prostý – když náš mozek něco pochopí, neznamená to ještě, že to umí. Proces uchování informace závisí také na frekvenci jejího dalšího posilování. Jakmile tyto informace přestaneme používat, časem slábnou a je stále těžší si je vybavit. Soustřeďme se však na duchovní aplikaci rozdílu znát–umět.

Všichni známe Bibli. Umíme se jí však v životě řídit? Ovlivňuje náš život? Otvíráme ji, přemýšlíme nad ní? Pokud jde o naše děti, určitě stojíme o to, aby se naučily Bibli číst. Pak ovšem musíme vzoreček znát–umět zodpovědně aplikovat i na sebe.

Apoštol Jakub varuje lehkovážné křesťany, aby neodcházeli od zrcadla Božího slova s povrchním dojmem. (Jk 1,22–25) Když budou děti vidět, že my sami umíme Písmo pravidelně číst a naslouchat mu, budou to přirozeně napodobovat. (Je to hlavní nástroj učení se a zrání předškolních dětí.)

Jeden besídkový vedoucí se zeptal dětí, jak si jejich tatínkové čtou Bibli. Synek kazatele odpověděl, že jeho tatínek si Bibli nečte nikdy. Nakonec se zjistilo, že tatínek vstával každý den brzo ráno a četl Písmo, takže když děti vstávaly, už měl svoji chvilku za sebou. Když mu to vedoucí besídky vyprávěl jako vtip, došlo mu, jaký příklad dětem dával, a začal si číst Písmo také s dětmi.

Setkal jsem se s věřícími rodiči, kteří se obávali, aby se v besídkách děti nezatěžovaly přílišným memorováním Božího slova. Logika jejich argumentace stála na tom, že biflováním je můžeme odradit od autentického křesťanského života.

Společným jmenovatelem takového názoru je falešně pochopená svoboda, která se dá shrnout asi takto – dejme duchovní výchově volný průběh, nezatěžujme děti informacemi, spíše je nechme autenticky duchovně zrát. Znám dokonce rodiče z jedné denominace, kteří tento názorový proud dotáhli k dokonalosti – my se s dětmi raději ani před jídlem nemodlíme, aby si neosvojily nějaká pokrytecká klišé.

Snažím se takové rodiče pochopit, obávám se ovšem, že cedili komára, ale spolkli velblouda. (Mt 23,24) Pokud se v dnešní době tabletů a chytrých telefonů vytratí z našich životů živé Boží slovo a zúží se na pouhé slyšení ve shromáždění či promítání z dataprojektoru, odnesou to v dlouhodobém horizontu především další generace dětí, které vstřebávají vše, co děláme a jak to děláme. Ďábel si nebude dělat starosti, jaké pojetí autentičnosti máme, a vysměje se naší obavě z pokrytectví. Zcela nepokrytě nabídne našim dětem pozlátko dnešního technologicky vyspělého světa a s radostí jim uprázdněné místo v jejich hlavičkách naplní zbytečnostmi.

Naši otcové intuitivně pochopili jednoduchou pravdu: Klíčem k moudrosti je úcta k Hospodinu, v poznání Svatého je rozumnost. (Př 9,10) Úcta k Hospodinu začíná respektem k Božímu slovu – Bibli. Jak budeme Boží slovo „žít“ před svými dětmi, tak se jich bude dotýkat jednou v dospívání. Jsme však generací rodičů, kteří jsou vystaveni ohromnému časovému tlaku. Tento tlak se může stát tak přirozenou součástí našeho života, že problém modlitby před jídlem bude najednou úplně bezpředmětný. Proč? Protože nebudeme schopni se ke společnému jídlu ani sejít.

Není tohle daleko vážnější nebezpečí než obava z pokrytectví? Znát problém však ještě neznamená umět si s ním poradit.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2017 Dvě věci jsou jisté: (1) nejbohatším zdrojem zjevení Ježíše jako Krista je Písmo a (2) největší dílnou učednictví je rodina. Když tyto dva předpoklady spojíme, vznikne 40 dní s Biblí pro rodinu.

Dětský odbor RCB přichází už potřetí s doplňkem dospěláckého čtyřicetidenního čtení Písma před Velikonocemi, který jsme nazvali 40 dní s Biblí pro rodinu.

Tento projekt si neklade za cíl naučit děti číst Písmo denně. Tento užitečný návyk ale v rodině začíná. Naším cílem proto je, aby se sešla celá rodina a strávila nad Božími pravdami v Písmu alespoň jeden den v týdnu.

Připravili jsme zkrácenou variantu 40 dní s Biblí pro dospělé, kde jsou pouze základní milníky příběhu o Mojžíšovi. Doplnili jsme je o příběhy ze života a rébusy, aby mohli rodiče věkově přiměřenou formou nastartovat svá společná setkávání s dětmi. Ke každému příběhu ze života jsou k dispozici otázky, které mají jediný účel – rozproudit s dětmi dialog. Možná vás vaše děti překvapí nebo zaskočí svými vlastními otázkami, ale to je moc dobře. Buďte si jistí, že se nad danými příběhy rozvine docela užitečný rozhovor. Od koho jiného by se děti měly prvně dozvídat o základních biblických pravdách než od rodičů a jak lépe než rozhovorem?

Následují úkoly k biblickým tématům v podobě obrázků, křížovek, doplňovaček a různých šifer. Je to pomůcka pro rodiče, aby děti udržely pozornost a nenudily se dlouhodobou jednostrannou činností. Platí totiž mnemotechnická pomůcka: Děti jsou schopny věnovat vám svou jednostranně zaměřenou pozornost jen po určitou dobu – tou dobou je jejich věk přeměněný na minuty plus tři minuty navrch.

Hrou se dítě nejvíce učí, jak je známo od Jana Ámose. Aby se však v dnešní době sešla celá rodina, je třeba takové chvíle: (1) naplánovat předem a (2) oprostit se od všeho spěchu, zvonění telefonů a starostí.

Uvidíte, jak to děti ocení.

A jak postupovat?

BIBLICKÝ PŘÍBĚH Základem je biblický příběh formou vyprávění nebo společného čtení z Bible. Odkaz je uveden vždy tučným písmem v záhlaví každého týdne. Vysvětlete dětem, že až do Velikonoc chcete, aby se celá rodina společně scházela nad Biblí doplněnou o příběhy ze života a luštěnkami.

Malým dětem a předškolákům, kteří ještě neumějí číst, je dobré biblický příběh převyprávět. Musíte jej však dobře znát. Proto si přečtěte biblické odkazy předem.

Další variantou je přečíst daný příběh z dětské Bible a použít při tom obrázky, které v ní najdete.

Se staršími dětmi čtěte přímo z vašeho oblíbeného překladu Bible. Můžete se ve čtení vystřídat, děti se tak cítí být více zapojeny. Zapojení podněcuje pozornost.

PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA Na biblický příběh navazuje příběh ze života, který dětem pomůže dokreslit biblickou pravdu daného týdne. Zkuste si zahrát na rozhlas a přečtěte příběh pomalu, zřetelně a měňte hlas. Příběhy jsou vystavěny na životních situacích, se kterými se děti mohou běžně setkat. Přes mocný vliv multimediální doby zůstává osobní kontakt s rodiči nezastupitelnou součástí rozvoje dítěte.

▪ Rada pozvala k rozhovoru Daniela Litvana (Sbor CB Havířov). Volání ke službě v církvi i podporu lidí z CB prožíval od roku 2010.

Nejprve pracoval ve Slezské diakonii, kde si uvědomil, že chce pracovat s lidmi a sloužit jim.

V té době začal pod vedením staršovstva a kazatele občas kázat. Následně pracoval necelý rok v Tanzanii. Má za sebou rok studií na ETS, aktuálně studuje Institut ekumenických studií na ETF v Praze. Má zkušenost i z práce s dětmi v Milíčově domě. Rada Daniela Litvana přijala do vikariátu s platností od 1. února 2017, jeho mentorem určila Romana Touška.

▪ Rada vzala s vděčností na vědomí hodnocení vikářů Daniela Šrámka a Romana Kysely za rok 2016, v případě druhého jmenovaného obdržela i žádost o ordinaci. Romana Kyselu pozve k rozhovoru na své únorové jednání.

▪ Rada letos nebude rozesílat dopisy se zprávou o plnění úkolů celoživotního vzdělávání kazatelům ani staršovstvům, kazatelé budou o stavu loňského studia informováni na pastorálce.

▪ K jednání Rady byla přizvána Michaela Veselá, ředitelka Diakonie Církve bratrské. Diakonie má obrovský potenciál ve vedoucích samostatných středisek. Jsou to lidé na svém místě, dokáží pracovat samostatně. Pozice ředitele je více manažerská (ekonomická a organizační).

▪ Rada schválila podání konferenčního návrhu, který mění vydavatele časopisu Brána. Jeho vydávání je zajištěno pouze do konce roku 2017, konference musí rozhodnout o jeho další budoucnosti.

▪ Koncem roku 2017 rovněž končí funkční období šéfredaktora časopisu Brána. Personální návrhy na obsazení pozice šéfredaktora mohou příslušné subjekty podávat do 11. dubna.

▪ Rada projednala žádost Sboru CB Kladno a vyslovila souhlas s prodejem samostatného domu (ubytování kazatele) v Kladně, ul. Trojanova 514/18, za účelem financování stavby modlitebny v ulici Zápotockého v Kladně.

▪ Rada schválila žádost Petra Asszonyi o studijní volno v termínu 1. až 28. února 2017.

▪ Rada s povděkem přijala informace o akci 40 dní s Biblí, kterou doporučuje všem sborům.

Texty nedělních kázání jsou sladěny s materiály pro děti, které zdařile připravili členové Dětského odboru Rady Církve bratrské.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2017 ▪ Rada přesunula letošní třetí vikariátní cvičení na rok 2018.

▪ Rada vzala na vědomí informace z jednání Severočeského seniorátu a Odboru pro dorost.

▪ Rada jmenovala Petra Jareše mentorem celocírkevního pracovníka s mládeží Ondřeje Svatoše. Jeho úkolem bude otevřít Ondřeji Svatošovi vhled do sborového provozu a osobního života kazatele po dobu, kdy se bude jako přizvaný host účastnit vikariátních cvičení.

▪ Rada schválila žádost předsedy o služební cestu v termínu 20. a 21. března 2017 do Vídně na setkání představitelů evropských církví po modlitební konferenci v Jižní Koreji a přijala závazek uhradit cestovné.

▪ Na základě žádosti sboru Vsetín-Maják Rada souhlasí s uzavřením pracovního poměru s misijním pracovníkem Stanislavem Mikulíkem od 1. února 2017 do 31. ledna 2018.

▪ Na základě umístění vikáře do sboru v Havířově Rada souhlasí s uzavřením pracovního poměru s Danielem Litvanem na práci vikáře od 1. února 2017 do 31. prosince 2018.

▪ Na základě žádosti Sboru CB Praha 5 Rada souhlasí s uzavřením DPP na 25 hodin měsíčně s Janou Valešovou (pastorační asistentka) od 1. února do 31. prosince 2017.

▪ Rada nařídila všem zaměstnancům Církve bratrské absolvovat dle Vyhlášky č. 79/2013 Sb. o provedení zákona č. 373/2011 Sb. periodickou lékařskou prohlídku nejpozději do 31. května 2017.

▪ Od ledna 2017 zvýšilo Ministerstvo financí sazbu za použití soukromého vozidla na 3,90 Kč za kilometr a snížilo vyhláškové sazby cen benzínu a nafty. Rada ponechává jednotnou paušální sazbu pro použití soukromých vozidel pro služební účely ve výši 5,50 Kč, protože změny kilometrové sazby a vyhláškových cen pohonných hmot se ve výsledku prakticky ruší.

▪ Rada přesunula termín svého červnového výjezdního zasedání na 12. a 13. června 2017.

Informace doručená po jednání Rady: Předsedou nové Komise pro Řád byl zvolen Pavel Chráska ml.

OTÁZKY Na konci každého příběhu jsou otázky. Ty plní důležitou úlohu nastartování dialogu. Nejprve se zeptejte na první z nich. Pokud si děti nebudou jisté odpovědí, pomozte jim doplňujícími otázkami. Podstata účinného vyučování je, aby nad příběhem samy přemýšlely. Proto jim ponechte prostor, aby se mohly ptát nebo vyjádřit svůj pohled. Odpovědi pod každou otázkou jsou pro vás pouze vodítkem.

Nechtějte vyvolat dojem, že existuje pouze jedna jediná správná odpověď.

Tím byste děti odradili nebo otrávili. Tento problém mohou mít mladší školní děti (1. až 3. třída). Předškolní děti mohou mít s odpovědí také problém, ale mohou vás překvapit. Teprve pokud si opravdu nevědí rady, doplňte správnou odpověď. Neříkejte jim však odpovědi jako opravu, ale jako váš vlastní postřeh, vaši vlastní odpověď. Postupně projděte všechny otázky.

MODLITBA Na závěr se s dětmi modlete. Nechte děti modlit se vlastními slovy. Dbejte na to, ať vaše vlastní modlitba je krátká a srozumitelná a týká se tématu, o kterém jste mluvili. Můžete se také modlit za každé dítě zcela konkrétně. My rodiče jsme zvyklí v modlitbě „kázat“. Vím, že to myslíte dobře, že chcete tento úžasný okamžik ještě narychlo něčím podstatným doplnit, ale nedělejte to. Někdy méně je více.

BIBLICKÝ VERŠ V záhlaví každého dne je kurzívou uveden biblický verš, který shrnuje poselství dne.

Přečtěte si jej s dětmi na závěr. Můžete jej napsat na papír a vyvěsit na viditelném místě, aby vás celý týden provázel.

Pozbuďte děti tím, že se jej společně naučíte zpaměti. Příklady táhnou, proto vaše děti jistě ocení, budete-li se verš zpaměti učit také. Nemusíte jen memorovat, můžete například rozstříhat verš po slovech a po zamíchání kartiček srovnat do správného pořadí. Nebo jeden začne prvním slovem verše a další pokračuje následujícím. Když někdo neví, pokračuje další. Takto se v kruhu můžete střídat, až se verš všichni naučíte.

LUŠTĚNKY A PŘÍLOHY Součástí programu pro děti jsou také luštěnky a rébusy. Vždy nějak souvisí s biblickým příběhem. Plnit je s dětmi můžete společně, nebo nechte na dětech, ať si je vyluští v průběhu týdne samy. V každém případě si však udělejte čas na vyhodnocení a jejich snahu oceňte.

■ RADEK KALENSKÝ, člen Dorostového odboru Rady CB a misionář Awany v ČR

připravil Petr Raus místopředseda RCB

STALO SE

GLOSA

Pronásledování křesťanů na vzestupu Počet pronásledovaných křesťanů ve světě neustále roste. K tomuto závěru dochází ve své výroční zprávě z 11. ledna křesťanská organizace Open Doors, která se pomo­ ci pronásledovaným křesťanům věnuje řadu desetiletí. Podle nejnovějších údajů žije v zemích, ve kterých je vysoký stupeň pronásledování, celkem 200 milionů křesťanů.

Rozšiřování islamistických skupin vedlo ke značnému nárůstu počtu pronásledova­ ných věřících ve světě. Většina zemí, ve kterých jsou křesťané nejvíce perzekuováni, leží na Blízkém východě a v Africe, nicméně nejhorší situace je už po léta v komunistické Severní Koreji. Tam mohou křesťané žít pouze v podzemí, a pokud jsou odhaleni, hrozí jim pracovní tábor nebo poprava. K nejhorším zemím dále patří Somálsko, Afghánistán, Pákistán, Súdán, Sýrie, Irák, Írán, Jemen a Eritrea.

S výjimkou komunistické Severní Koreje a Eritreje je ve všech dalších zemích důvo­ dem pronásledování islámský extremismus. Například v Sýrii či Iráku byla před válkou v tamních tvrdých sekulárních diktaturách relativně uspokojivá náboženská svobo­ da a sekulární stát křesťany před islámskými extremisty chránil. Tlak na křesťany ale roste i v dalších zemích, například ze strany hinduistických nacionalistů v Indii či v buddhistickém Bhútánu.

O značném navýšení počtu pronásledovaných křesťanů mluvil v homilii na svátek mučedníka Štěpána i papež František. Podle něj jsou mučedníci dneška početnější, než byli ti z prvních staletí. „Když čteme dějiny prvních staletí tady v Římě, vidíme spousty krutostí páchaných na křesťanech, ale říkám vám, že dnes se na křesťanech páchají stejné a častější krutosti,“ řekl ve své homilii 26. prosince 2016.

Evropské setkání hnutí Taizé Na přelomu roku se v litevském hlavním městě Rize sešlo na 15 tisíc mladých lidí z celé Evropy na tradičním setkání hnutí Taizé. Ve svém pozdravném poselství papež Fran­ tišek účastníky vyzval, aby křesťané ukázali slovem i činem, že zlo nemá v dějinách poslední slovo. Dále papež označil ve svém dopise Ježíše Krista za „věrného přítele“, který mladé lidi nikdy nezklame.

Představený komunity Taizé bratr Alois zdůraznil, že setkání potvrdilo, že si mladí lidé přejí další společné soužití v Evropě. Katolický arcibiskup z Rigy Stankieviczs uvítal, že toto hnutí staví mosty mezi konfesemi a národy. Příští evropské setkání komunity Taizé se uskuteční na přelomu roku ve švýcarské Basileji, předtím se konalo ve špa­ nělské Valencii za účasti 25 tisíc mladých lidí.

Podle IDEA a Radia Vatikán zpracoval (ve spolupráci s

) –juml–

NO COMMENT Vánoční rap aneb jak zvěstovat evangelium dnes.

Vikář Matthias Mockler v mnichovském sboru naší sesterské církve FeG měl o Vánocích problém – nepodařilo se mu sehnat dost lidí do smíšeného sboru ke zpěvu vánoční písně. A tak si musel pomoci sám. Napsal vánoční píseň, kterou v rytmu rapu a za doprovodu elektronických bicích přednesl svému shromáždění. Nakonec to byl šťastný nápad – během několika dnů video s písní vidělo na serveru Youtube více než padesát tisíc lidí. O úspěšnosti nahrávek tamního smíšeného sboru nejsou žádné zprávy.

Proč se stydím PETR VAĎURA, kazatel sboru ECM v Tachově

Čas od času se stydím.

Nejvíc za sebe, ale hodně za druhé. Třeba když někdo posílá „Cikány do plynu“. Nedávno jsem se styděl, když mi jeden křesťan na Facebooku nadával za to, že i muslimy pokládám za své bližní.

V téže době jsem se dozvěděl, že jistý kazatel odchází ze sboru. Někomu řekl, aby něco udělal, on to udělal, jenomže za tu věc nesla odpovědnost jiná osoba a ta se urazila. Žádná zlá vůle v tom nebyla, bylo to jen nedorozumění. Kazatel se pokusil vše vysvětlit, za svou chybu se omluvil, ale semínko hořkosti vyklíčilo a dnes je z něj mohutný strom. Sbor je rozložený a kazatel odchází.

V téže době se v jiném sboru pohádali kvůli křtu dětí. Někdo ho vyžadoval, jiní byli zásadně proti. Někteří lidé to nepřekousli a odešli.

V téže době se jiný sbor rozdělil kvůli průběhu bohoslužby.

V téže době se celá jedna církev otřásala napětím, jež vyrostlo mezi tradičními a charismatickými křesťany.

Proč jsem se styděl?

Protože v tu samou dobu padaly bomby na nemocnice v Aleppu, křesťané prchali z iráckého Mosulu, neboť jim šlo o život. A v Číně zaživa vyřezávali z konkrétního člověka (křesťana nebo příslušníka Fa-lun-kung) játra a ledviny pro transplantace určené bohatým cizincům.

Konkrétní křesťané v Severní Koreji, Vietnamu, Číně a v řadě islámských zemí ve stejnou dobu stáli před rozhodnutím zapřít Krista a přežít, nebo jej nezapřít a jít do koncentračního tábora či rovnou na smrt.

Bylo jedno, zda ti trpící byli pokřtěni jako děti nebo jako dospělí, jak probíhaly jejich bohoslužby a zda s nimi kazatel jednal diplomaticky.

Jen my řešíme malichernosti. Kdo by se nestyděl?

2017 únor

21

EXEGEZE

Marek 4,21–25

SVĚTLO A MÍRA text TOMÁŠ PAVELKA

A řekl jim: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo…“

A

řekl jim… (21) Jen u podobenství o roz-

sévači je nám zanechán výklad. A to spíše jako návod k tomu, jak podobenství chápat ve vlastní situaci, než jako jediný možný výklad. U dalších podobenství je naší prací – ale také naší svobodou – je vykládat. Na rozdíl od příkazů Zákona nemají podobenství jen jeden význam. Zákon, to jsou všem dané hranice života. Za hranou Zákona život končí. Evangelium je život ve své různosti. Následují tedy jedna z možných pochopení: Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu? Dále se rozvíjí téma nutného plýtvání osiva

TOMÁŠ PAVELKA farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 únor 2017

z podobenství o rozsévači. Také světlo svítí, aby postupně zanikalo ve tmě. Svíčka v našem domě neosvětlí celou ulici ani zahradu za domem. Jen jedno „Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“, jinak tma světlo dále od zdroje pohlcuje. Dosah našeho úsilí je omezený. Ale schováním pod lavór se světlo neušetří. Jeho podstatou je, aby se vydávalo, aby jeho paprsky hltala tma.

Předtím jistě světlo stihne okolí osvítit, má praktické výsledky, jako i některé zrno plodí stonásobně. U světla jde ale hlavně o princip: Světlo svítí, aby se samo nestalo tmou. Bůh už v počátcích říká Kainovi: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ A Daniel Nebúkadnesarovi: „Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím.“ Někdy konáme dobro ne proto, abychom změnili svět, ale aby svět nezměnil nás.

Především ale, i když svíčka v kuchyni už třeba ulici neosvětlí, přece je z ulice vidět. Podle studie Kolumbijské univerzity z roku 1941 může být světlo svíčky ve tmě viditelné až do padesáti kilometrů. Nepředstavitelně vzdálené obrovské hvězdy vidíme sice jen jako malé tečky, ale dálkou nezhasnou. Světlo našich slov a činů možná osvítí jen pár metrů kolem nás, ale z nebes je uprostřed tmy jasně vidět. Máme svítit také prostě proto, abychom nebyli tmou, ale světlem. Aby se světlo a tma ukázaly jako rozdílné.

Nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. (22)

Skutečně těžko můžeme posoudit, co je opravdu v člověku, Ježíš o tom mluví na mnoha místech. To ale neznamená, že to nemůže posoudit Bůh! Někdy jsme shovívaví ke špatnostem druhých hlavně proto, abychom si nechali otevřená zadní vrátka pro sebe. Často snáze omluvíme to, čeho bychom byli sami schopni. Lepší je být shovívavý spíše v tom, v čem jsem sám silný. Právě u toho, u čeho moc nechápu, jak to mohlo být pro někoho pokušením. Nezdržujme se soudů proto, abychom navěky rozmlžili spravedlnost nad druhými lidmi ale souběžně i nad sebou. Jde spíše o to, mít pochopení pro ty, které nechápu.

Každé tajemství má konečný účel, nemá smysl samo v sobě. Hříšný skrývá hřích, aby získal uznání lidí; lže i sám sobě, že je bez viny, aby měl dočasně dobrý pocit. Dosáhl svého cíle na zemi, vybral si svou odměnu. V budoucím čase pravda vyjde najevo. Spravedlivý ukrývá svou spravedlnost, protože nechce, aby byla posuzována a od-

POZNÁMKY měňována tímto světem. Také přílišná pozornost okolí by mohla brzdit jeho počínání.

Nedělá to ale proto, aby se na dobré navěky zapomnělo. Před Vánoci nebo před milovanou osobou také neskrýváme dárek proto, aby zůstal navěky schovaný, ale proto, aby byl efekt větší.

Aby radost byla větší. Spravedlivý se svými skutky nechlubí, koná dobré skrytě, aby dostal odměnu věčnou. Skutečně nezištný může být jen ten, kdo tuší či ví, že jej někdo z nebes vidí. Že svůj zisk má jinde.

Nakonec, že Boha nikdy nikdo neviděl, to se zdá různým jiným náboženstvím jako vrchol. Pro nás je to důležité proto, že se nakonec plně zjevil v Kristu, v hmatatelném, viditelném těle. Jak sám Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ A přece to předchozí skrytí Krista v ustanoveních a dějích Zákona, v obětech ovcí a kozlů, příbězích Josefa, Samsona, Davida atd. nám lépe umožňuje chápat Krista, kterého vidíme cele.

Bůh se dal v Kristu poznat na dotek. A věčnost je v tom, že jako je Bůh nekonečný, je také možnost jej nekonečně poznávat. Možnost, aby radost stále rostla.

Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno. (24) Boha pravdivě poznáváme, když od

něj vše očekáváme, učí staroreformovaná teologie. Vše hezké, co vidíme, je nakonec dílem Boha.

I pěkný dům či vůz je v posledu pěkný díky hlubším Božím geometrickým pravidlům – i pěkné oči.

Kdo od Boha na věčnosti čeká mnoho, nemusí se tolik shánět tady. Co dnes máme, jeví se často dost dobré, pokud to chápeme jako provizorium.

Je jaksi třeba nachystat si pořádný, prostorný batoh na dary Boží na věčnosti. Ono to chvilku počká, než se naplní. Tím pádem také člověk může být velkorysejší, shovívavější a štědřejší zde, když jej na věčnosti čekají takové věci. Na tomto světě nás neubude; žádná ztráta zde není nastálo, tím méně zisk.

Království Boží Teologové se celkem shodnou na stručném vystižení království Božího: „Už, a přece ještě ne.“ Z církve by mělo být možné si o budoucím království Božím udělat hrubou představu. Církev k tomu má směřovat (a často směřuje), ale ještě královstvím není. Už v Žalmech je Izrael takovým předobrazem pobývání lidí s Bohem. Ale příznačně hlavně při popisu bohoslužby v chrámu a různých svátků. V bohoslužbě jako bychom byli už u Boha: Jsme pozváni k jeho stolu, slyšíme jeho Slovo, předkládáme mu své prosby, zní chvála atd. Čím více z toho zůstává do všedních dnů, tím se církev království Božímu více blíží.

V obrazech podobenství vlastně království Boží ve svých počátcích není tak úplně kolektiv. Rozhodně ne kolektiv zformovatelný vůlí a důmyslem člověka. Různá zrnka zapadají vedle sebe do půdy, aniž by o sobě věděla. A těsně po setbě vypadají zrna jako ztracená a zmařená.

Není vidět, že by se co dělo, a pomalu se porost nepostřehnutelně spojí do souvislého lánu. Hořčice, chudák, roste dokonce úplně sama, ale jednoho dne pod ní hnízdí ptáci. Asi jako ty hvězdy, které svítí z hlubin tmy. Nedomlouvají se na tom, a my je přece vidíme jako souvislý celek oblohy.

Království Boží jsou zatím má osobní dobrá slova a skutky, které nikdo nevidí (svítí jak ta svíčka jen na pár metrů) a dobrá slova a skutky jiných, o kterých zase nevím já. Jako Elijáš nevěděl o těch sedmi tisících, „jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila“. (1K 19,18) Možná jako o tom mluví apoštol Petr: „Pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ Říká to církvi, a přece asi myslí každého z bratří zvlášť. V tom opravdu důležitém a vážném bývá člověk sám.

My nějak tušíme, že to Slovo porůznu klíčí. Když skrytě účinkuje na nás, lze se důvodně domnívat, že i na ostatní pod kazatelnou. Že to často nevidíme, není zas takový div – nejsme Bůh. Dnes je královstvím Božím má poslušnost Bohu, v den věčnosti to bude hostina u jednoho stolu.

Kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. (25)

Kdo se však strachuje o své malé jisté zde, je proto úskočný, lakomý a zbabělý, ten nechápe Boha jako štědrého dárce. Ne jako někoho, kdo dává, ale spíše jako někoho, kdo číhá, aby mohl vzít.

Tak řečtí a jiní pohané chápali své bohy: Jak se někomu víc daří, bohové závidí a vezmou mu to.

Kdo chápe, že je dědicem království Božího, všeho užívá, na ničem nelpí. Kdo lpí na tom málu, co zde má, ten toho ani nemůže užít. Asi jako když

drahé auto necháváte v garáži, aby se náhodou neodřel lak. Lakomec, sobec, zbabělec neužije ničeho a ani to, na čem tak lpěl, si do hrobu nevezme. Spravedlivý nakonec někdy užije legraci, aniž by to čekal, a ještě pak s věčným životem získá vše myslitelné. A ještě víc než je dnes vůbec myslitelné.

■

2017 únor

23

ETIKA

UPŘÍMNOST text ROMAN TOUŠEK foto BRÁNA

Křesťan má mluvit pravdu, ale i tou lze někdy ublížit. Kde je potom správná hranice upřímnosti? Máme si navzájem říkat věci „natvrdo“, nebo raději taktně mlčet?

D

Mgr. ROMAN TOUŠEK (1975) kazatel Církve bratrské v Havířově, absolvent ETF UK, manžel, otec tří skvělých dětí, aktivně slouží také v pěveckých sborech Effatha.

íky předvolební agitaci jedné nejmenované politické strany se nejspíš navěky vrylo do národní paměti motto „Myslím to upřímně!“ A nemyslím, že by toto „vyznání“ vzbuzovalo v obecném lidu obdiv a uznání. Spíš je jakákoli řeč o upřímnosti torpédována vtípky a podezíravým posuzováním. Na druhé straně nejspíš každý mnohokrát zažil od druhých buď projevy neupřímnosti, ať z jakéhokoli motivu, nebo naopak projevy bezohledné upřímnosti, která si ze zásady nebere servítky. Zkrátka během života jsme svědky jisté komunikační slabiny, která vytváří zmatky ve vztazích, nebo se dokonce stává zákeřnou a neuvěřitelně účinnou zbraní proti druhým.

Nejspíš není možné pojmenovat snadno, čeho všeho se otázka upřímnosti týká. Přesto se o to aspoň neuměle pokusme. Tušíme, že je to něco, co má hodně co dělat s komunikací mezi lidmi, při které se zabýváme otázkou, zda v dané chvíli vyjádřit něco upřímně, nebo volit raději neupřímnost – ať z pudu sebezáchovy, nebo s ohledem na druhého. Někdy věc vyřešíme (alibistickým) mlčením; tedy nejsme ani upřímní, ani neupřímní, prostě tam nejsme.

Kritické momenty Co je upřímnost?

Při ohledávání dotčené oblasti je třeba jasně deklarovat, že upřímnost se automaticky nerovná pravdě ani správnému jednání. Někdy je totiž spíš dílem exhibicionismu, slabé sociální inteligence, pocitu nadřazenosti, profesorského komplexu, nebo naopak komplexu méněcennosti, hulvátského chová-

24 únor 2017

ní apod. Její pravý význam budeme naopak hledat v projevu férovosti, průzračnosti nebo v projevu zájmu o druhé a snahy druhé vychovat, korigovat či ochránit.

Vychází nám tedy, že správné a přínosné uvažování o upřímnosti nás povede ke dvěma ohniskům jednoho životního prostoru. Na jedné straně jde o přirozený projev našeho charakteru a na druhé straně jde o vztah k druhým. Zdá se mi, že tato dvě ohniska nám pomáhají pochopit rozmanitost, komplikovanost, ale také potřebnost se tématem upřímnosti upřímně zabývat.

Pokud je upřímnost přirozeným projevem našeho charakteru, znamená to zjednodušeně řečeno, že mluvíme a jednáme podle toho, co v nás opravdu je. A to bez ohledu na to, jestli se na nás zrovna někdo dívá, nebo jsme sami. Vyjadřujeme se k dané věci stejně, ať jsme doma, v práci či v církvi. To tvoří důvěryhodnost upřímného člověka.

Ve vztahu k druhým to zároveň znamená, že právě na míře a podobě upřímnosti se projeví náš opravdový (upřímný) vztah k druhým – a obráceně. Jde-li mi jen o sebe, tak jim bez uzardění vpálím cokoli, co si právě myslím, aniž bych řešil, co to s nimi provede. Anebo jim naopak upřímnost upřu, jelikož se nechci dostat do potíží. Je-li ovšem můj vztah k druhým vpravdě upřímný, půjdu přirozeně i do rizika konfliktu či zranění, nebo naopak něco řeknu velmi ohleduplně, protože mým motivem je udělat to, co druhému prospěje.

Nakonec bych rád zmínil několik kritických momentů, se kterými se upřímný člověk musí vypořádat, chce-li být upřímný v pravém slova smyslu.

Vaše „ano“ ať je ano, vaše „ne“ ať je ne! To, co od nás Hospodin žádá, je jasná řeč, která nebude mást druhé a bude v souladu s tím, jak to doopravdy myslíme. Upřímný člověk zkrátka tolik netaktizuje, ale říká, jak věci skutečně jsou.

Vidíš-li třísku v oku druhého, nejdřív se zbav svého trámu! Zdá se mi, že téměř vždy, když uvi-

díme na druhém něco k řešení, bude nejspíš ve hře můj vlastní trám, který nevidím. Cílem ovšem není pokorně neřešit přešlapy druhých, ale zbavovat se všeho, co nám ve vzájemné službě tahání třísek brání.

Kdybych byl upřímný, ale lásku bych neměl, jsem jen upřímným zabijákem druhých! Pravda bez lásky i láska bez pravdy je vražedným nástrojem. Jedno vyžaduje druhé, což tak žel často není.

Berme ohled na slabost druhých! Mám-li před sebou nestabilního člověka či nestabilní situaci, mohu být nevědomky příčinou kolapsu, bez ohledu na nejlepší úmysly, které vůči druhým mám. Někdy je kupodivu čas nechat věci tak, jak jsou, a nesnažit se je zachránit.

Laskavá upřímnost se neobejde bez moudrosti Božího Ducha!

I sebelaskavější a sebepokornější upřímná řeč může narazit na odmítnutí. Když se naše mise nezdaří, klade si pokorný člověk otázku proč. A moudrá pokora dokáže zhodnotit, zda nastala chyba, za kterou je třeba se omluvit, nebo je zkrátka na příjemci, aby se s upřímnou zvěstí porval. A jelikož se dotýkáme světa druhých, za který neneseme přímou odpovědnost, náš vstup do něj je třeba činit s prosbou, aby nás provázel Boží Duch, který zná všechna skrytá zákoutí každého člověka.

Celkově se dá tedy říci, že mluvíme-li o upřímnosti, mluvíme o velmi složité a mnohotvaré problematice. Záleží na tom, co máme my sami v sobě a čím jsme si doposud prošli my i adresáti našeho sdělení. Neméně záleží na našem vztahu vůči druhým a na jejich vztahu k nám. Záleží na naší schopnosti dát se vést Božím Duchem, ať k naší vlastní proměně skrze pokání, nebo k našemu zmocnění posoužit druhým tam, kde je to třeba. Záleží v posledu na tom, o co nám v životě jde a zda jsme ochotni to prosazovat i za cenu zápasů a riskantních podniků.

MŮJ NÁZOR Před více než rokem jsme se přestěhovali z východních Čech na severní Moravu. A je pro mě velmi zajímavé sledovat náturu obyvatelstva v jedné a v druhé části naší země, včetně toho, jak se kde ve vzájemné komunikaci používá nástroj upřímnosti. Zatímco Východočeši mají spíš tendenci chodit kolem horké kaše a jakýkoli razantní projev na ně působí nepatřičně, na severní „razovité“ Moravě se naopak věci říkají bez obalu, rychle a úderně.

Bo neni čas! Samozřejmě je to absolutně zjednodušený pohled, který mi jen slouží jako příklad k vyjádření mého názoru.

Mám za to, že oba projevy mají v sobě své výhody i velké slabiny. Někdy bych u „razovitých Haviřovaků“ uvítal více východočeské ohleduplnosti vůči druhému. Ale mám zároveň v živé paměti zbytečné a zdlouhavé rozhovory o tom, co tomu druhému přece musí dojít, místo aby se věci pojmenovaly přímo, jasně, bez obtěžujícího kroužení.

Nakonec asi nejvíc záleží na tom, co ten který způsob v konkrétní situaci přinese. A v tom není možné určit tu pravou metodu. Spějme ke zralosti našeho lidství a dejme se vést Božím Duchem, aby kroužící i bodrý způsob sloužil nakonec k dobrému. A myslím to upřímně!

■

2017 únor

25

REPORTÁŽ

Godzone Tour v Praze

NA NOVÝ LEVEL V KRISTU text TEREZA BUBIKOVÁ foto GODZONE

K

dyž jsem 19. listopadu vešla do tělocvičny pražské sportovní haly Královka, uviděla jsem obrovské pódium, které bylo nasvícené a připravené pro umělecké projevy všeho druhu.

Pódium bylo zahaleno do obrovské látky, na kterou se po zhasnutí spustila projekce. Začal projekt Godzone tour s podtitulem Nový level.

Pak látka spadla a ozvaly se tóny první chvály. Nestíhala jsem popadat dech.

čeho jsem se jako věřící z charismatické církve trošku bála. Ale i toto slovo mi naprosto vzalo dech. Ani na vteřinu jsem si nemusela říkat, že by se rozdíly, které jsou v našich věroukách, nějak dotýkaly toho, co říkal. Tento kněz věděl, o kom mluví, a mluvil o něm naprosto pravdivě, naprosto ostře.

Nejkrásnějším zážitkem z celého Godzone pro mě však byl okamžik, kdy nás jeden z vedoucích chval vyzval, abychom

světýlka zářila jako malé střípky naděje do dalších dní.

Godzone tour se konalo ve více městech, kromě Prahy třeba také v Žilině, Košicích nebo Popradu. Celkem se projektu zúčastnilo 22 tisíc lidí. Během jednoho večera jsem rozhodně viděla střípek Božího království u nás na zemi, u nás v Praze.

Nebylo to ani tak v programu, nebylo to ani v modlitbách nebo skvělém po-

Na pódiu se střídaly chvály se scénkami, následovalo svědectví, scéna se nám neustále měnila před očima. Zhlédli jsme taneční vystoupení, chvály s klavírem, se smyčci.

V polovině celého večera vystoupil na pódium katolický kněz ze Slovenska. Až do této chvíle mě nenapadlo, že by většina vystupujících nemuseli být protestanti. Rozhodně jsem neměla problém chválit Boha svobodně a v Duchu. Nicméně slovo katolického kněze bylo něco,

rozsvítili baterku na svých telefonech a zvedli je nad hlavu, pokud v našich životech někdy Bůh udělal zázrak. Věděla jsem, že Bůh v mém životě udělal už tolik zázraků, že není nad čím přemýšlet.

Rozsvítila jsem svůj telefon a zvedla ho nad hlavu. Po chvíli jsem se otočila. Právě ten pohled, který následoval, mi vrhl slzy do očí. Bylo naprosto dech beroucí vidět prakticky každého, kdo v sále stál, jak najednou drží svítící mobil nad hlavou. V sále, který byl tmavý a černý,

vzbuzení od řečníků. Spíše šlo o to, že jsem viděla téměř 300 mladých lidí, kteří celou tour zorganizovali a kteří byli věrní Bohu v malých nebo i velkých věcech.

A dokázali tak oslovit dalších 22 tisíc lidí, kteří to nutně potřebovali. Pro mě osobně jsou toto hrdinové víry a jsem moc vděčná za to, že jsem se rozhodla na tento večer vyrazit. Vidět Godzone tour v akci stálo rozhodně za to.

26 únor 2017

■

OTÁZKA PRO

Hovory s Janem Rybářem

Petra Kučeru

Může vám připadat levné, že si někdo půjčí český název

Rybář J., Beránek J., Deník venkovského faráře. Hovory s Janem Rybářem.

Vyšehrad a Karmelitánské nakladatelství, Praha 2016, 244 pp.

knihy od Bernanose. Přesto chápu, proč to Josef Beránek udělal. Venkov, dnes trutnovské panelákové sídliště, má v životě tohoto jezuitského kněze téměř rozhodující místo. Josef Beránek vysbíral klenoty českých duchovních osobností působících na venkově. Minule to byl Václav Vacek, dnes Jan Rybář. František Lízna, další jezuita, píše sám. Tito muži srostli s lidmi, které vzdělaní městští křesťané neberou moc vážně. Tito muži zvládli život a dostali se tak blízko k evangeliu, jak mnozí evangelikálové nejsou. Dráždit nás může i to Tovaryšstvo Ježíšovo.

Ale, řekněme popravdě, oni ti chlapi za něco stojí! Josef Beránek zpovídal před časem i ty z města – Petra Koláře a další. Ludvíka Ambrustera vyzpovídal Aleš Palán.

Proč číst zpověď jezuity a moravského katolíka?

Protože se nebojí kriticky sledovat sebe, svou církev i svět. Provokuje k odpovědi. Nemusíte souhlasit, ale budete obohaceni. Čte a vykládá Bibli a člověk je mu k ní komentářem. Taky proto, že je mu pětaosmdesát a stále drží jeden styl. Mluví tak, že mu dobře rozumí i evangelík.

DANIEL KVASNIČKA ■

O zájmenech osobních Slavné dílo židovského myslitele Martina Bubera Já a Ty

Martin Buber Já a Ty Portál, Praha 2016, 128 s.

se dostává do rukou českého čtenáře v novém překladu.

Buber definuje člověka pomocí dvou prostých vztahů, a sice Já–Ono a Já–Ty. Já a Ono je vztah věcný či předmětný. Naopak pro život zásadnější je vztah druhý – Já a Ty. Zatímco ve vztahu Já–Ono stejně jako ohraničuji předmět se i mé Já omezuje k účelu konkrétního vztahu, když mám proti sobě Ty, vstupuji do vztahu celý.

Ty nelze omezit, ohraničit, zaškatulkovat. Ty je brána do celistvosti, do věčnosti. Tento vztah nelze ukončit, zavřít – lze ho ignorovat, ale pořád tu bude. Avšak čím častěji do něj budeme vstupovat – budeme s Ty hovořit – poroste i naše celistvé Já. Člověk má tendenci věci kontrolovat, zavírat, zjednodušovat… spoléhat na určité trvání vlastností toho kterého předmětu. Ve vztahu k Ty je však život – nepolapitelný, který lze pouze osvědčovat, den za dnem.

Buberovi se tak daří pomocí velmi jednoduchého modelu popsat tendence člověka v zápase o víru. Ukazuje častá scestí, líčí úskalí náboženského života, která lidem někdy brání, někdy je však táhnou do Středu bytí.

kazatele Církve bratrské a bývalého učitele stavitelství na SPŠ stavební

Dne 16. 12. 2016 nás opustil Ing. arch. Pavel Vaněček, který mimo jiné vtiskl tvář řadě modliteben Církve bratrské. Mohl bys nám připomenout jeho odkaz?

Ing. arch. Pavel Vaněček je pro mě nejpřednějším autorem modliteben Církve bratrské.

Jeho první realizace vznikaly v době unifikovaného socialistického stavitelství. Uprostřed tehdejší šedi působily jako zjevení.

První jeho velkou stavbou byla modlitebna ve Vsetíně – Jasence. Nápadná budova ve svahu, s asymetrickou sedlovou střechou, se vzdušným sálem. I dispozice byla propracována do detailů. V době, kdy bylo unifikováno snad vše, včetně jednotných klik, vznikla modlitebna s nadčasovým vzhledem.

Další Pavlovou významnou realizací byla modlitebna v Husinci, navýsost citlivá přístavba ke staré modlitebně. I zde se autorovi podařilo spojit nespojitelné – vysokou estetickou hodnotu a odlehčenou neokázalost.

Modlitebnu v Trutnově navrhnul ve tvaru šipky a krásně ji vtěsnal do řadové zástavby. Střechu vynesl elegantním lepeným vazníkem.

Jako liberecký architekt mohl také navrhnout modlitebnu pro vlastní společenství.

Opět decentní, promyšlené, nápadité i levné řešení. Tuším poslední církevní stavbou byla katolická kaple Vzkříšení. Který architekt si může na sklonku života realizovat kapli s takovým názvem a potom v ní zvěstovat evangelium! Snad jen Pavel Vaněček.

Vnesl do stavitelství Církve bratrské důležité hodnoty: přívětivou a domácí atmosféru uvnitř; neokázalost, a přitom výtvarnou hodnotu vně, multifunkčnost dispozičního řešení.

Kéž je jeho památka mezi staviteli v naší církvi ctěna!

LIBOR DUCHEK ■

2017 únor

27

KULTURA

Anděl s čertem na zemi? Jednou za rok to jde

ANDĚL PÁNĚ 2 text DAVID KAŠPER

A

nděl Páně 2 láme žebříčky návštěvnosti českých kin a to je překvapivé z více důvodů: Jde o žánr klasické pohádky, který lidi do kina obvykle nepřitáhne, a k tomu jde volné pokračování po dlouhých 11 letech. V zdánlivý neprospěch také hovoří křesťanské motivy, ať už tradiční, nebo folklórní, které jsou přítomny na téměř každém filmovém políčku. Čím to je, že „ateistický národ“ vzal tuto pohádku za svou?

Režiséru Jiřímu Strachovi se zřejmě podařilo vcítit se do rozdvojené české duše, ve které je kus tradičního katolíka i neznaboha. Takovou polaritu dobře rozehrává herecká dvojice Ivan Trojan (Petronel) a Jiří Dvořák (Uriáš).

Anděl Petronel je na první pohled naivní, roztomilý „matlas“. Už jeho velké bílé roztomilé palčáky dávají tušit nejenom bezbrannost, ale i riziko, že mu věci snadno vyklouznou z rukou – jako například jablko poznání, které omylem spadne na Zemi v den sv. Mikuláše a způsobí poprask. Petronelova víra je prostá, naivní a důvěřivá, avšak někdy černobílá. Rád by nastolil v nebi pořádek a spravedlnost, přitom mu ale uniká tajemství Božího milosrdenství a odpuštění. Díky charizmatu herce IVana Trojana působí postava anděla roztomile komicky, nikoliv však trapně. Stále čertovi zůstává rovnocenným protihráčem.

Naproti tomu čert Uriáš v něčem vystihuje rezervovaný a kritický odstup „českého bezvěrce“, který občas sice vklouzne do kostela, ale raději tak, aby tam nikoho nepotkal. Uriáš není k Bohu neuctivý. V jednu chvíli před Ježíškem

28 únor 2017

Anděl Páně 2

zmínit, že teprve třináctiletá Anna Čtvrtníčková zahrála svůj part perfektně. A na její filmovou maminku (Vica Kerekes) je více než hezký pohled. Dokonce i Petronel by se kvůli ní s Uriášem popral.

Na závěr bych ještě rád otevřel otázku svérázného humoru. Jiří Strach, sám praktikující katolík, opatrně hledá hranici.

A ta existuje: Bůh v podání Jiřího Bartošky sice budí úsměv, ale zůstává moudrý a důstojný. Zato svatého Josefa andělé nešetří a nakreslí mu křídou nad hlavu parohy.

I další narážky pochopí spíš dospělý člověk než dětský divák. Třeba když Marie varuje Petronela, aby po oslavě u Silvestra neskončil u sv. Apolináře.

Osobně mám dojem, že odvážný humor nikdy nezašel za hranu dobrého vkusu. Pohádka má dobrý spád a podmanivou atmosféru. Rozhodně doporučuji!

filmová pohádka, ČR 2016, 99 min., režie Jiří Strach

dokonce poklekne. Také patří mezi Boží služebníky, jen se rád drží stranou. Uriáše poznání dobrého a zlého odcizuje a zároveň mu dává podivnou moudrost, díky níž může manipulovat nejen s lidmi, ale i s Petronelem. A to si náramně užívá.

Na konci ale nemá, kdo by se ho zastal.

(Nebo snad ano? Ale nebudu prozrazovat zápletku.)

Nechybí zde ale skutečné zlo, ze kterého mrazí? S takovým se spíš setkáme na straně lidí. Nejvíce v hamižném mistru Košťálovi (Boleslav Polívka), který je potrestán tak, jak se na pohádku sluší.

A když už jsme u vedlejších rolí, je třeba

■

NÁŠ TIP Adam Walach – koprodukční televizní dokument z cyklu Filantrop Režie Jana Počtová, 26 min.

Dokumentární cyklus Filantrop se věnuje lidem, kteří investují vlastní prostředky do pomoci ostatním.

10. prosince 2016 ČT odvysílala díl představující člena CB Adama Wala­ cha. Celý cyklus najdete v archivu ČT na internetu: www.ceskatelevize.cz/ivysilani/

Nezapomenout Knížka, kdysi slavná, otevírá dnes vzpo­ mínku na trapný úsek našich národních dějin. Neslavné období. Dokazují to četné příběhy té doby.

Kniha byla vydána ve slovenštině už v roce 1963. Od spisovatele i vydavatel­ ství to byl tehdy odvážný čin, který musel být probojován. Autor, přesvědčený komu­ nista, který v tisku referoval o slavných úspěších socialistické výstavby, jak si teh­ dejší režim přál, přijde najednou s něčím, co zavání kritikou! Ano, v plánu to neměl, ale cítil, že se tomu vyhnout poctivě ne­ smí. Na stavbách, v rozhovorech, v soukro­ mí slyšel o jiných zkušenostech než těch hlásaných režimem. Vzpomíná, že mu trpce

Opožděné reportáže Ladislav Mňačko Československý spisovatel, Praha 1964, 188 stran

A on ji poctivě vzal. Ve dvaapadesátém ho zavřeli. To musí být omyl, vždyť stará, prohnilá policie už přece neexistuje a socialističtí soudci střeží lidové právo!

Ji vystěhovali z bytu, bytečku, a chtěli, aby se s mužem rozvedla. Po měsících přišlo, že jí povolují desetiminutovou návštěvu ve vězení. Jela tam konečně za ním, ale on už měl změněnou mysl. Spatřil svou ženu a nepoznal ji, nehlásil se k ní! Inu, blázen. Už jen blázen! Po čase ho pustili, že to byl omyl. Omyl? Zbyla tu přece oběť – blázen. Zákon jsou oni, proroci slavné budoucnosti. Jen podepište, že budete mlčet, co jste viděl, slyšel, zažil! Ona zemřela ve třiapadesátém.

Stalo se to vše po válce. Ve válce se roz­ padne právo. Jaképak právo, když se střílí.

Je tu idea nové spravedlnosti. Po té válce

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

říkali: „Napiš, co se děje. Pomoz! Nám se pomoci nedá. Tak nás aspoň vyslechni!“ Nenapsal všechno, ale aspoň něco. Zmínil přitom i pochybné budovatelské nadšení té doby. Tak vznikla knížka. Bylo to první otevřené slovo, po kterém se ozvali i jiní a přišlo Pražské jaro 1968.

Mňačka nemůžeme podezírat, že by něco chtěl zatajit nebo naopak něco zve­ ličit. Byl komunista, a tak nevynechal ani tu naději, že se přehmaty opraví. Proto je tato knížka vzácným dokumentem, který je třeba vzít vážně. Je zdrženlivým dokladem tehdejší skutečnosti plné zklamání, bezmo­ ci a strachu.

Kniha začíná na hřbitově. Nalezneš tam opuštěný šedivý kámen s nápisem: Zemřela 1953. Za Slovenského národního povstání prožila ústup přes vrcholky Velké Fatry v zimě 1944. Hluboký sníh a hladový pochod. Všichni už zmizeli a v bunkru ležel zchromlý velitel partyzánského oddílu. Omr­ zly mu nohy. Drobná, statečná žena. Ošet­

Poválečné sliby svobody a blahobytu nahradilo područí bezpráví. Zhasla národní hrdost a pýcha. – Bojme se neuvážených proroctví. Budoucnost patří střízlivosti a pokoře. řovala ho, sháněla léky, omývala sněhem, krmila, povzbuzovala, že už jsou Rusové blízko. Byli, nebyli. Nakonec přišli a on si ji vzal za ženu.

Zůstal na Slovensku a přišli soudruzi: Veliteli, hrdino, komunisto, vezmi tu funkci!

se bláhově očekával zázrak blahobytu. Prá­ vo třídního boje. Nepřítele je nutno zničit, nenávidět. Jdeme na to! To je požadavek nastupující ideologie. Mnohým komuni­ stům, kteří přežili nacizmus, se nabízela vidina nového života, nového pořádku. Bylo to nové náboženství. Uvěřili a sloužili stra­ ně. Staré zbourat, nové zbudovat. Uvěřili v neomylnost, spravedlnost strany, která vytyčí nové zákony, jaké bude potřebovat moc. Další zvětřili příležitost kořistit v kal­ ných vodách bezpráví. Mnozí měli strach a stali se obětí těch kalných vod. Jen zvolna chápali omyl. Svůj omyl. Tak přišlo pražské jaro 1968.

Tato doba je svědectvím o těžké ráně, in­ fekci zla v duších. Je neslavným poučením.

Pamětníci oněch událostí valem vymírají.

Nová generace žije v jiném světě. Minulost je jim často nepochopitelná. A přece nebez­ pečí infekce kdesi přežívá.

■ BLAHOSLAV KOŠŤÁK

2017 únor

29

CÍRKEV BRATRSKÁ

Ústava CB článek 6, odstavce 3 až 7

RADA CB připravil PETR RAUS

Výkonným a řídícím orgánem Církve bratrské v dané zemi je Rada, která je volena a odvolávána Konferencí, které se ze své činnosti zodpovídá. Rada provádí usnesení Konference a Společné konference. Rada řídí Církev bratrskou v době mezi konáním Konferencí a rozhoduje o záležitostech Církve bratrské, pokud o nich nerozhodla Konference nebo Společná konference nebo pokud si takové rozhodování nevyhradily do své působnosti. Rozhodnutí Rady nesmí být v rozporu se závaznými dokumenty Církve bratrské. Volbu Rady, způsob jejího jednání a délku funkčního období stanoví Řád, který zároveň upravuje způsob ustavení oprávněných osob, které jsou statutárním orgánem Církve bratrské.

30 únor 2017

KAREL FOJTÍK v době zadání textu člen Rady Církve bratrské

Rada má být výkonným a řídícím segmentem CB mezi Konferencemi. Co to znamená, to se ze stručného textu čl.

6 nedozvíme. Rada se ze své činnosti zodpovídá Konferenci, která je svolávána jednou ročně. Stačí tedy, aby Rada přečkala dvoudenní jednání, a má na další rok „vystaráno“? Tak jednoduché to není.

Co by mělo být posláním Rady během roku? Z dokumentů, kde jsou činnosti Rady rozvedeny, vyniká, že má být živou součástí rodiny sborů. Nelze se spokojit s plněním nějakých usnesení, ale má působit jako stmelující prvek podporující modlitebně, pastoračně, ekonomicky

i jinak dění, které se odehrává zejména ve sborech.

Chce-li Rada duchovně provázet (nejen formálně „řídit a vést“), musí usilovat o propojenost s radostmi i starostmi sborových společenství. Nestačí se objevit na sboru jednou za pět let na vizitaci nebo při nějakém hlasování. Je zapotřebí mít čilý kontakt s kazateli, se staršovstvy, iniciovat, zkoumat a podporovat osvědčené i nové aktivity. Ovšem devět členů Rady (z toho tři na plný úvazek) nemůže postihnout vše. Proto jsou pro specifické oblasti (mládež, misie, dorost, vzdělávání, investice, obnova a zakládání sborů, rodiny aj.) k dispozici odbory nebo další organizace (Diakonie, ETS). Zde se může Rada opřít o zkušenosti dalších pracovníků, kteří zajišťují mnohé potřeby. Pokud k tomu připočteme podíl dobrovolné služby, pak se může dařit lépe sborům i církvi jako celku.

Nabízí se přirovnání Rady k vládě, tak jako

Konference k Parlamentu. A zůstaneme-li u této paralely, pak si dovedeme představit, jak ten který člen prosazuje vlastní zájmy a zájmy resortu, jejž spravuje, na úkor druhých. Podobně nám ještě může vytanout na mysl první ministr neboli předseda, který je natolik silnou osobností, že se chová jako monarchistický autokrat, nebo naopak předseda slabý a nevýrazný, který neúspěšně čelí silnému protihráči, například v podobě ministra financí.

Tak tak to v Radě Církve bratrské nesmí být a není, třebaže se to stát může, či

BRONISLAV MATULÍK Komise Církve bratrské pro Ústavu

dokonce v historii stávalo. Rada je duchovním společenstvím bratří (Řád umožňuje, aby v ní byly i sestry!), je ve své podstatě orgánem výkonným, a tedy řídícím, který se podle toho musí chovat. Církev však tento úřad nutně potřebuje a ve svém stávajícím kongregačně-presbyterním uspořádání se bez něho neobejde.

HISTORIE A protože je Rada úřadem, byť duchovním, pohybuje se na tenkém ledě, neboť musí mnohé rozhodovat. Členové Rady chtě nechtě vidí do života církve a sborů víc než kdokoli jiný, mnohdy dokonce i víc než delegáti na Konferenci. Je na ni proto položena velká odpovědnost. Není tedy divu, že je její funkce časově omezená, jako jsou Ústavou a Řádem omezené i její pravomoci, a Rada se musí ze své činnosti zodpovídat nejvyššímu orgánu církve.

JIŘÍ VANĚK Komise Církve bratrské pro Řád

Tak jako sbor řídí staršovstvo zvolené na člen-

ském shromáždění, má obdobně i Církev bratská svoje „staršovstvo“ zvolené na konferenci všech sborů, které se nazývá Radou. I úkoly Rady vůči sborům jsou obdobné, jaké má staršovstvo vůči členům sboru. Na jedné straně je podporuje, povzbuzuje a poskytuje zázemí pro duchovní rozvoj, na straně druhé má pravomoc napomínat a káznit. Rada vybírá kazatele a vikáře, uvádí do služby misijní a pastorační pracovníky, stará se o vzdělání pořádáním nejrůznějších regionálních či celostátních setkání a konferencí. Čas od času pak zástupce Rady přijíždí do sboru na vizitaci. Při ní se seznámí s duchovním stavem sboru a dává zpětnou vazbu poukazem na jeho silné a slabé stránky. Možná bychom i my jako členové sborů potřebovali čas od času vizitaci od našeho kazatele či staršího, abychom se podívali společně s někým druhým zpětně na svůj život. Práce Rady je ale nejen duchovní. Rada se musí starat o majetek Církve bratrské, vyplácí mzdy, zřizuje účelová zařízení, vydává jejich stanovy atd.

Stejně jako starší v našich sborech potřebují modlitby za moudrost do svého rozhodování, potřebují naše modlitby i „radní“. Jistě o nich platí, co o sobě říká apoštol Pavel: „Kromě těch vnějších věcí je tu ještě to, co proti mně povstává každý den: péče o všechny sbory.“ ■

Počátky Rady Církve bratrské a její začínající činnost Důležitým mezníkem ve vnitřním budování Svobodné církve reformované byla konference v r. 1904, kdy byl schválen a ustaven nejvyšší výkonný orgán církve odpovědný konferenci, tzv. církevní výbor. Vedle dvou zástupců misie (Clark a Porter) v něm byli tři kazatelé (Adlof, Urbánek, Hochman). V r. 1911 byl církevní výbor rozšířen o jednoho laika. Avšak už předtím se objevoval laik v církevním výboru na jednom ze tří míst. Tak se v tomto počátečním období 15 let stabilizace a institucionalizace církve podílelo na řízení 14 bratří (dva misionáři, sedm kazatelů, pět laiků). Církevní výbor zasedal průměrně jednou za měsíc, ale byly podle potřeby a situace menší odchylky (8 až 14 schůzí v roce).

Církevní výbor pracoval podle usnesení konferencí, připravoval konference, projednával běžné a neodkladné záležitosti církve. Hned v r. 1904 připravil k vydání péčí A. Adlofa vyznání víry a církevní zřízení s úvodním kázáním J. S. Portera o konferenci 1904. Kazatel Fr. Marek připravil do tisku německou verzi. Téhož roku byl zaveden vizitační řád s vizitačními otázkami (rovněž péčí br. Adlofa), ale nebyl hned jednoznačně přijat. Protest proti němu zvedl hlavně kaz. V. Cejnar krátce před svým odchodem do USA. Dále byl založen (péčí kaz. Urbánka) Věstník, který měl vycházet jednou za rok a přinášet zprávu o průběhu konference a zaznamenávat konferenční usnesení.

Mnoho pozornosti věnoval církevní výbor otázkám vzdělávání kazatelů a stanovení podmínek pro kazatelskou ordinaci. V r. 1909 byla ustavena při církevním výboru bohoslovecká komise (Adlof, Urbánek, Zelinka, Hušek), která se snažila dost protichůdné názory na podmínky kazatelství sjednotit. Krajním zastáncem akademismu byl AI. Bílý, který doporučoval jako minimum tři roky studia na biblickém ústavu a sedm let kazatelské praxe. Adlof naproti tomu obhajoval po tříletém studiu na biblickém ústavu jen jeden rok praxe, ale nadto dával možnost ordinace i bez studia na biblickém ústavu po třech letech úspěšné praxe, vyjádří-li se v tajném hlasování pro kandidáta většina ordinovaných kazatelů církve. „Mít akademicky vzdělané kazatele, to budiž naše skrytá tendence. Kdyby tu byl Duch svatý náhradou za vzdělání, pak pryč se vzděláním! Ale jak to pak dopadá, když není ani Duch svatý – ani vzdělání!“ Tak zněla Adlofova památná slova doprostřed této diskuse. Komise pak stanovila zkušební předměty a povinnou literaturu, ale ponechala si volnost v posuzování předpokladů jednotlivých kandidátů.

Po delších rozhovorech byl v r. 1909 přijat návrh na katechesi dětí, jehož autorem je opět Adlof. O veřejnoprávné uznání vyučování dětí církve byl po léta sváděn tuhý zápas, a zdá se, že v této době už vítězně.

V r. 1910 byl také poprvé stanoven sborům poplatek do ústředí z každého plnoprávného člena, a to 20 haléřů ročně. Ale dlouho ještě trvalo, než se tato finanční pomoc vůči ústředí stala samozřejmostí. Bylo mnoho členů církve z nejnižších a nejchudších vrstev společnosti, nemluvě o sociální bídě kazatelů, evangelistů a kolportérů, a sborům se často nedostávalo prostředků na nejnutnější vlastní výdaje.

Miloslav Košťál, Probuzení v druhé polovině 19. století a Svobodná církev reformovaná 1880–1919. In: Sto let ve službě evangelia, 1880–1980. RCB, Praha 1981, pp. 33–34. (redakčně kráceno)

2017 únor

31

SERIÁL

Likvidace spadaného jehličí

ZVENČÍ, NEBO ZEVNITŘ? text PETR RAUS foto macromite.wordpress.com

Představu lesa asi většině z nás formují smrky. Dnes tvoří většinu lesů naší země. Nebývalo tomu tak ale vždycky, a to i když myslíme třeba jen na krátký časový úsek křesťanského letopočtu. Jak ukazují pylové analýzy půdních profilů, v historii Evropy se složení lesních porostů mnohokrát změnilo v závislosti na změnách klimatických podmínek.

Poslední změna, která ze smrku udělala nejběžnější dřevinu našich lesů, ale nebyla vyvolaná změnami počasí. Byla podmíněná ekonomicky a způsobil ji člověk. Přibližně od druhé poloviny 18. století začaly být v Evropě vysazovány smrkové monokultury, protože se zdály být ekonomicky nejvýhodnější. O slabé odolnosti jednodruhových společenstev, která byla navíc stejnověká, protože byla vysazována na velkých plochách najednou, se tehdy nevědělo nic.

Leštěním povrchu se vnitřek nenapraví Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše a mísy, aby se stal čistým i jejich zevnějšek.

Mt 23,26

S

nad největší prostor evangelií zabírají polemiky Pána Ježíše s farizeji.

Zdá se mi, že to má církvi co povědět, a vzhledem k četnosti těchto textů asi něco hodně důležitého. Je proto zvláštní, jak málo se farizejské problematice věnujeme ve svých kázáních. Jako bychom měli strach se s farizeji ztotožnit. A přece

32 únor 2017

Pancířník Atropacarus striculus, typický druh horských smrčin.

jsou i tyto texty o nás, stejně jako ostatní části evangelií. To my máme tendenci přejímat způsoby farizeů, proto nás na ně evangelia stále dokola upozorňují. O nás evangelikálech to asi platí dvojnásob.

V čem spočívalo jádro farizejského problému? Vzali vážně, co Hospodin pověděl prostřednictvím proroka Ezechiela: „Dal jsem jim svá ustanovení a oznámil jsem jim svá nařízení, v nichž bude mít člověk život, když je bude plnit.“ (Ez 20,11) Boží pravidla jako zdroj pravého života! Není to krásné? Pán Bůh sám nás učí, jak máme žít. Budeme se o to tedy snažit. Budeme dělat všechno přesně tak, jak to Hospodin nařídil. Tak to nakonec platilo už za Mojžíše. Když Pán Bůh tehdy Mojžíšovi a Áronovi něco řekl, synové Izraele to

udělali nebo měli udělat „přesně tak“, jak bylo řečeno. (Ex 12,28) A tak se mezi upřímně věřícími židy rozšířila za dnů římského impéria představa, že je třeba, aby všichni židé do posledního puntíku naplnili Zákon. Až se tak stane, přijde Mesiáš. Farizeové jako ti nejhorlivější z horlivých a asi také nejupřímnější z upřímných začali dohlížet na chování své i všech ostatních. Začali kontrolovat dodržování Zákona, začali k němu nutit v naději, že řádný život všech otevře dveře Mesiáši, přivede Hospodina zpátky k jeho lidu. Možná i v naději, že se řádný život stane zvykem, který následně promění i lidské srdce.

Kolik z nás trpí stejnou představou, totiž že se životu podle Božího zákona

inzerce

Teprve mnohem později lidé pochopili, co v takto zřízeném lese dokáže udělat přemnožení škůdce či extrémní počasí.

Nešlo ale jen o vliv monokultury, významné bylo, že se smrk dostal do prostředí, které mu nebylo vlastní. Původní souvislé smrkové porosty se nacházejí v severní a severovýchodní Evropě. Pokud jde o střední a jihovýchodní Evropu, kam smrk rovněž přirozeně patří, tady tvoří přirozenou složku horských a podhorských lesů; v nižších polohách pak v minulosti rostl jen na podmáčených plochách nebo v některých chladných a vlhkých uzavřených údolích.

Smrk nemá rád sucho, to ho tlačí i do chladnějších poloh. To nás přivádí k jedné zajímavé skutečnosti, která prohlubuje nevhodnost pěstování smrku v nižších polohách a která je i vlastním tématem našeho dnešního zamyšlení.

Ve svrchní vrstvě půd žijí po celém světě drobní pancířníci, méně než milimetr velcí roztoči ze skupiny Oribatida. Živí se organickou hmotou a významně se podílejí na vzniku a formování půdy jako takové. V oblastech původního rozšíření smrku žijí druhy, které jsou schopné rozkládat opadané smrkové jehličí. To není nijak snadný úkol, smrkové jehlice jsou poměrně odolné. Pancířníci žijí ve vnitřním prostoru jednotlivých jehlic a živí se nejprve jejich obsahem. Takto zpracované jehličí se nakonec úplně rozpadne.

Tyto druhy ale nedovedou žít v teplejším a sušším prostředí.

Pokud tedy smrk vysadíme mimo jeho původní areál, pancířníci opadané jehličí nerozloží. Protože ale v přírodě nic nezůstane ladem, nastoupí na místo roztočů vlákna hub. Ta přistoupí k celému procesu odlišným způsobem. Nevnikají dovnitř jehlic, rozkládají je zvenčí. Porůstají je, tím ale postupně vytvářejí kompaktní plochu jehličí a houbových vláken, která brzy přestane propouštět vodu.

Ta pak po povrchu lesní půdy stéká a stromy strádají suchem.

můžeme naučit, že se člověk změní zásahem zvenčí, vlivem norem a předpisů nebo tlakem podmínek? Pán Ježíš tento způsob zásadně odmítl. „Běda vám, farizeové, pokrytci!“ Proč pokrytci? Což to nemysleli upřímně? Mysleli, ale dbali víc na povrch než na vnitřek.

Tentýž Ezechiel, který mluvil o životě ukrytém v Božích nařízeních, zvěstoval i Boží nabídku daru nového srdce.

(Ez 36,26) To je něco jiného než srdce ukázněné, srdce vychované zákazy, příkazy a nařízeními. Otcové Církve bratrské to rozpoznávali dobře, proto kladli takový důraz na znovuzrození, tu klíčovou zkušenost křesťanského života. Naučená slušnost, která nevyrůstá z duchovní proměny srdce, nemá v Kristových očích cenu.

A nejen to. Jako vlákna hub oplétající spadané jehličí zabraňují průniku vody, může naučená slušnost a navenek řádný život se starým srdcem účinně bránit vlivu Slova i Ducha.

■ příště: Položit život za přátele

napadlo vás někdy, že byste chtěli

studovat teologii na Univerzitě Karlově?

A víte, že si tenhle sen můžete splnit?

Dobrodružství kritického myšlení a společenství víry pod jednou střechou naleznete při studiu oboru

teologie křesťanských tradic ▶ budování mostů mezi učením a praxí různých křesťanských církví ▶ budování mostů mezi teologií a jinými disciplínami ▶ ekumenicky otevřený a teologicky fundovaný přístup ▶ rozvíjení duchovního života ▶ jedinečné prostředí přátelských vztahů mezi vyučujícími a studenty ▶ organizace studia příznivá pro pracující nebo studující jiné VŠ ▶ bakalářské studium zajišťované Evangelickou teologickou fakultou

Další informace na facebook.com/ekumenapraha a www.iespraha.cz.

Kontakt: jandejsek@etf.cuni.cz 736 222 573

Přihlášky ke studiu se přijímají do 28. února.

DISKUSE

ŽIVOT SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI připravil PETR RAUS

ROMAN KYSELA vedoucí Pobočky Diakonie CB Most

Jako církev žijeme uprostřed ostatních lidí.

Patříme k nim a podle Písma jim máme nejen svědčit, ale i sloužit.

To vyvolává otázky; jedna taková nedávno proběhla tiskem: Proč s růstem blahobytu u nás roste i nespokojenost lidí?

34 únor 2017

O blahobyt už nemusíme tolik usilovat a trpíme

krizí z nadbytku, jak říká moje skvělá kolegyně.

Jídlo, střecha nad hlavou, teplo a zdravotní péče, tedy určitá forma blahobytu je dostupná téměř každému a tato úroveň blahobytu je považována za státem garantovanou samozřejmost. Díky tomu pomalu přestává platit rčení „Bez práce nejsou koláče“. Blahobyt je v porovnání s minulostí snadno dostupný, jenže člověk si toho, co je snadno dostupné, často neváží. Naopak, je nespokojen a už neví, že se má dobře. Chce stále víc stejně jako rybářka z Werichovy pohádky O rybáři a jeho ženě.

RADISLAV NOVOTNÝ druhý kazatel Sboru CB Praha 1 – Soukenická

Od dětských let nám vštěpovali, že životní úspěch

se hodnotí podle toho, co člověk má, jak vysoko vystoupal, případně jakými zážitky se může pochlubit. Kdo však přisoudí hodnotu tomu, čeho jsme dosáhli? Lidé uvěřili hodnotám materialismu. Pochopitelně v poválečné době bylo všeho málo. Lidé žili pohledem dnešní doby v příšerných podmínkách. Blahobyt slibovaný komunistickou ideologií zněl spásně. Až budou mít všichni lidé dostatek, přestanou mezi lidmi spory, nastane ráj.

Moderní technologie, dostupné úvěry, vyšší mzdy, pokrok ve zdravotnictví, to vše umožnilo, že se materiálně máme mnohem lépe než před 25 lety. Ale podle otázky, na kterou se snažím odpovědět, spokojeni nejsme. Svou roli v tom hrají i mezilidské vztahy, které se zhoršily (křesťany nevyjímaje). Příčiny zhoršení kvality vztahů jsou různé, ale pravděpodobně se shodneme, že vést spokojený život bez dobrých vztahů je téměř nemožné.

Líbí se mi následující verš: „Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist.“ (Př 15,17) Bible neříká, že hlad a k tomu láska je lepší než steak servírovaný s nenávistí. Říká, že lepší je „obyčejné“ jídlo s láskou a dobrými vztahy. Tím nám ukazuje to, co ve skutečnosti víme, totiž že spokojenost souvisí se stavem lidského srdce. Háček je v tom, že srdce člověka nezmění a neuzdraví ani sebelepší bydlo, to už je ale jiné téma.

Komunismus očekávání nesplnil. Ani nedokázal reagovat dostatečně rychle. Zvyšováním úrovně rostla chuť po ještě vyšší úrovni, ale úrovně Západu komunisté nedosáhli. Démon žádosti blahobytu ale dál hlodal. Blahobyt se stal přirozenou potřebou.

Nadnárodní koncerny materialistická přání Čechů vyslyšely. Nabídly nové náboženství konzumu. Postavily mu chrámy v podobě supermarketů a nákupních parků. Otevřely denně včetně neděle. Vztyčily nové ikony mediálně profláknutých star z oblasti byznysu, zábavy a sportu. Vykřičely lákavá zaslíbení: „Peníze, popularita a naše výrobky tě udělají šťastným!“ Vše navlékly do lákavých obalů a nabídly v nejlepším lesku v dokonale upravených reklamách.

Dosáhli jsme zaslíbených met, ale spokojenost se nedostavila. Nechceme si přiznat, že staronové

DORUČENO náboženství konzumu, stejně jako kdysi baalismus, nás oklamalo? Vysokou daň jsme zaplatili!

Nefunkční rodiny, snížený počet narozených dětí.

Lidé se nechali zotročit bankami, od kterých si na blahobyt půjčili. Lidé nemají čas, musejí vydělávat, aby mohli uspokojit svou nenasytnou modlu.

VERONIKA PROCHÁZKOVÁ Sbor CB Třebíč

Miluji barvy. Nejen v přírodě, ale i na běžných

věcech, které nás denně obklopují. Třeba i na oblečení a doplňcích. Ve stále propracovanějších letácích a internetových reklamách můžeme sledovat vše, co se snaží nás zlákat ke koupi. Vznikají nová a ještě lepší nákupní a zábavní centra. Životní úroveň v naší zemi je solidní. Žijeme v době blahobytu, takže není problém si dnes spoustu věcí koupit. Jenže jsme díky tomu opravdu šťastnější? Na tvářích lidí v supermarketech a mega centrech určených k nákupu mi to tak nepřipadá. Zpravidla tam vidím unavené a ne příliš nadšené obličeje. Pravda, o Vánocích to bývá i horší. To kromě zmíněných pozoruji i pocity zoufalství, zda se podaří vše sehnat…

Nechci zde popírat, že nemůžeme mít z koupených věcí nějakou dobu radost, ale co dál? Za vším tím pachtěním se za hmotnými předměty nebo zážitky bychom měli raději zvolnit nebo se zastavit úplně a dát šanci Bohu, aby k nám mluvil. Věřím, že on nás může obdarovat mnohem lepšími věcmi, než jsou ty pozemské – hlubokým pokojem, skutečnou radostí a… láskou.

V Bibli (ČEP) můžeme číst v Matouši 6,19–21: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ A v Římanům 12,2 se píše: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Kéž to všechno, co pro nás věrný Stvořitel má, v té jeho „výloze“ nepřehlédneme.

■

Sloupek o užitečné zbožnosti Vážená redakce, sedím v nové brněnské art vinárně a píšu tento čtenářský sloupek, což je v tomto prostředí akt prý přímo bohémský. Myslím, že nejsem bohémka, neumím to. Zato jsem bohemistka. A jako taková jsem měla tu čest jako poslední před tiskem číst rukopis knihy Zbožnost je užitečná Jana Asszonyiho – a mám dojem, že je to vážně dobrá kniha k přečtení, diskutování, k obdarování, ale především k rozjímání.

Domnívám se totiž, že může směle konkurovat na trhu s duchovní literaturou.

Je jen škoda, že je kvůli autorově skromnosti zasunutá, nevychloubá se, stojí a čeká, až ji někdo objeví. A ten, který ji objeví, začne padat do hlubin zbožnosti.

Začne se potápět, čas se zpomalí a četba každé kapitoly zabere notnou chvíli, protože Asszonyiho kniha svým obsahem zve k tomu, aby člověk nejlépe ihned aplikoval napsané. Na čtenáře totiž padne chuť urovnat svůj vztah s Pánem Bohem a v tu chvíli se modlit a mluvit s ním. Na člověka číhá „nebezpečí“, že ustrne v jedné kapitole a bude chtít být upřímný k sobě i Bohu, bude chtít definovat sebe i toho, ke kterému se upíná. Bude mít chuť čerpat radost z Boží blízkosti, jak je to předvedeno v kapitole Radost – vagón radosti v Božím vlaku.

V čem tedy tkví přitažlivost Asszonyiho knihy? Dotýká se skutečného života.

Autor prokazuje, že má dobrý vhled do zcela praktických záležitostí křesťanského života. Uvedu dva příklady ze své čtenářské zkušenosti s touto knihou. První se týká veřejné spontánní modlitby, jež je dle autora „obvykle duchovním darem, který má být užíván k povzbuzení víry“. Jsem díky tomu svobodná ve svém mlčení po kázání. Autor mi pomohl sejmout ze mne „povinnost“, dal mi definovat si, že obdarování hlasité modlitby ve shromáždění nemám. Byla to vcelku úleva, která ovšem nesnížila mé vnímání bohoslužby.

Pak jsem se potýkala s pokušením. Bylo silné a sžíravé. Potřebovala jsem podporu a pomoc zachytit se Pána Boha. Pomáhaly mi pak kapitoly týkající se zkoušek a pokušení a právě Asszonyiho laskavost, která chápe slabost člověka, mi byla oporou a díky Bohu jsem se pokušení vzepřela a – zvítězila. Jak vidno, praktický průvodce Zbožnost je užitečná je tichým průvodcem křesťana. Jak toho, který si šlape cestu víry už nějaký ten pátek, tak i toho, který se nedávno znovuzrodil. Ale i přátelé našich sborů mohou díky této knize lépe chápat, co je být zbožný.

Více než padesát krátkých kapitol jako by nahrávalo třeba i postnímu období, v němž více než kdy jindy můžeme prakticky využít kapitoly o modlitbě, o ctnostech, o pokušeních a zkouškách, o cvičení ve zbožnosti i o společenství církve, v němž jsme všichni zakotveni. Každá z kapitol je korunována výňatkem z Písma vedoucím k modlitbě. Přístupnost ke čtení i zanoření se do rozjímání nad sebou a Pánem Bohem velice usnadňuje i čtvercový formát knihy, který text jako by nadnášel, což je v přehlceném světě plném publikací příjemná a úlevná změna.

Zatím se Asszonyiho kniha ukrývá v několika skříních autorova domácího sboru, ale přála bych jí ze srdce, aby mohla vyjít na světlo a doprovodila všechna statečná srdce k Boží blízkosti.

KATEŘINA VÁVROVÁ, Sbor CB Brno – Kounicova

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

2017 únor

35

DOTEKY

NESTRACHUJTE SE! NEBUĎTE ZMATENI. COŽ JSEM TI VŠE NEOHLAŠOVAL A NEOZNAMOVAL UŽ PŘEDEM? Izaiáš 44,8

DILEMA text O. CH. (BOCHNÍK) foto BRÁNA

U

dálo se to, když jsem ještě chodil trénovat. Kdysi jsem dělal capoeiru (bojový sport) a jakožto správný fanoušek jsem také hledal každou příležitost si zacvičit, vidět nějaké dobré bojové video, potkat nějakého mistra capoeiry a třeba se s ním i vyfotit.

Jednou jsem byl na workshopu, kde jsem se dověděl, že asi za dva a půl měsíce přijede do Brna jistý Camisa. To jméno je pro každého alespoň trošku znalého capoeiristu skoro modlou. Je to asi, jako kdyby někdo amatérskému běžci zprostředkoval setkání s Usainem Boltem, nebo tomu, kdo chce být slavným zpěvákem, sraz s Elvisem.

Zanedlouho po tom, co jsem se začal těšit, jak uvidím samotného Camisu, jsem telefonoval s jedním z vedoucích naší mládeže, který mě v hovoru pozval na víkendovou akci pro kluky. To teda fakt díky!

No, kdy jindy to mohlo být než ten samý

36 únor 2017

víkend! Přitom jsem věděl, že právě tuhle akci potřebuji. Být s kluky z naší mládeže a probrat věci, které se jen tak někomu neřeknou. A mít opravdu požehnaný víkend.

Taky jsem chtěl začít alespoň trošku poznávat Pána Boha (lépe řečeno, spíše jsem věděl, že On chce, abych ho poznával).

Prostě jsem věděl, že na capoeiru se moc těším, ale sem jet potřebuji – z povinnosti vůči Bohu a taky kvůli sobě a věcem, které neřeším jenom já.

Bylo dobře, že jsem se s tímto dilematem svěřil své mamce. Poradila mi jedinou věc: „Modli se.“ Jak překvapivé. Chtěl jsem tenkrát poradit nějak jinak (samozřejmě především tak, aby z toho vyšla vítězně capoeira), ale ono ne. A myslím, že mi poradila ještě něco: „Řekni to Pánu Bohu tak, jako mně.“ A tak jsem to zkusil. Řekl jsem to Pánu Bohu asi takhle: „Pane Bože, ty víš určitě, že si vyberu capoeiru.

Tak mi prosím nějak pomoz, zruš třeba víkend s mládeží nebo něco takového. Ale kéž bys mi tam nechal ten workshop.“ Po této modlitbě jsem měl naráz pocit, jako by jedna z těch akcí neměla být. Ale co víc, najednou už mě ani tak nemrzelo, jestli to třeba bude i trénink s Camisou.

A pak zanedlouho už byl akorát čas se na jednu z těch akcí zapakovat a připravit.

Skončilo už i přihlašování na víkend pro kluky, tak jsem šel zavolat brněnskému trenérovi, abych zjistil, co, čeho a kolik si s sebou mám vzít. Řekl mi něco, co mnou dost zalomcovalo: „Ono se to nekoná, to nevíš? Camisa, jak už je starší, tak má nějaký problémy.“ Opravdu jsem tomu nemohl uvěřit.

A tak jsem ještě volal vedoucímu mládeže, jestli je tam pro mě ještě jedno místo, že bych jel. Řekl mi, že stejně doufal, že nakonec pojedu, tak místo určitě bude.

Abych to zkrátil, řeknu jen, že jsem za ten víkend moc vděčný.

A taky jsem vděčný Bohu za jeho laskavost. Za to, že mě tam tehdy nevzal násilím nebo, řečeno naopak, že se postaral, aby mi to, co jsem potřeboval, opravdu neuteklo. Dnes bych byl možná o trošku silnější a snad bych měl sílu se rozhodnout sám. Ovšem i tuto větší rozhodnost mi dal zase jen Pán Bůh. Tenkrát jsem ale potřeboval opravdu jeho pomoc.

Pán Bůh člověku dokonale rozumí v jeho schopnostech i slabosti. Díky tomu velikému a zároveň laskavému Bohu za to.

■

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 20. 2. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Jde sem lesem od Daniely Krolupperové. Výhru věnuje nakladatelství Portál.

Tajenka z čísla 01/2017: Jeho velikost zastíní celou zemi. Knihu Páté evangelium vyhrává Josef Vosahlík.

Připravil Dušan Karkuš.

2017 únor

37

POST SCRIPTUM

PRAVIDLO MUŠTÁRNE text TIBOR MÁHRIK

P

ravidlá muštárne (1999) je skvelý film o živote, jeho zložitosti a tajomnej sile, ktorá k nemu patrí. Príbeh plný sily a krásy života, bizarne riešených etických dilem, ale aj odvrátenej strany človeka a vzťahov, ktoré dokáže vytvoriť. Život naozaj nezastavíš. Ide ako rieka svojím vlastným korytom s úžasnou silou k svojmu cieľu.

V poslednom čase sa mi akosi často vynárajú rôzne spomienky a príbehy z detstva. Čím to je?

Je to dané vekom a iným vnímaním samého seba a zložitostí života? Alebo tým, že sme k nám počas Vianoc zobrali moju 95ročnú maminku na vozíku?

Neviem. Možno je to hľadaním súvislostí pri uvažovaní nad problémami v spoločnosti a v cirkvi. Možno preto, že som roky pracoval s mládežou a teraz sa zaoberám otázkami (ne)funkčného rodičovstva, výchovy detí a analogicky situáciou v zboroch.

Spomínam si na jeden taký príbeh. Mal som 8–9 rokov. Bývali sme na dedine a v štátnom byte.

Súčasťou areálu školy bola veľká záhrada. V ten rok sa urodilo ohromné množstvo jabĺk. Každý v dedine mal na rozdávanie. Zvyčajne sa prebytok dával domácim zvieratám, ale teraz už aj zvieratá mali dosť. Ľúto mi bolo to množstvo jabĺk na zemi.

KEĎ PRÍDE ÚRODA – TREBA ROBIŤ MUŠT!

Medzi kamarátmi som zachytil zaujímavú informáciu. Vraj sa z jabĺk robí mušt. Utekal som domov a zvestoval radostnú novinu: „Oci, spravme z jabĺk mušt!“ Prekvapene sa pozrel a snažil zneutralizovať môj entuziazmus. Vysvetlil mi, že je k tomu potrebný drvič jabĺk, preš a iné inštrumenty. Nič z toho však nemáme! Ostalo mi smutno v duši. Ale jablká sme mali!! V mojej hlave sa zrodil plán.

38 únor 2017

TIBOR MÁHRIK kazatel pro pastoraci Sboru CB Žilina I

Vybehol som za kamarátmi. Objavil som dôležitú vec – nie každý, kto robí mušt, má všetky nástroje. Ľudia si požičiavajú veci, ktoré potrebujú. Ďalej som zistil – u nás v dedine si radi pomáhajú a vedia si pomôcť! Laci báči bol ten kľúčový človek! Nakoniec som vyskúšal, ako to funguje, keď zaklopem na cudzie dvere a odvolám sa na autoritu otca: „Laci báči, otecko vám odkazuje, či by ste nám nepožičali preš na jablká...“ Isteže požičal. Aj fúrik k tomu. A vysvetlil celý postup ako preš zložiť a použiť. A pomohol aj naložiť náradie na fúrik neveriac, či chlapec uvládze náklad.

Cesta nebola ľahká. Najmä ten briežok ku škole.

S vypätím všetkých síl som fúrik zaparkoval pod lipou. Čo teraz? Tam, kde sa chce, aj riešenie sa nájde. Fúrik som prekotil na bok a náklad opatrne vysypal na zem. Stačilo už len všetko postaviť, zmontovať, doniesť jablká... a 35 litrov skvelého muštu uzrelo svetlo sveta ešte do západu slnka!

Každému, kto mi z dediny pomohol, som priniesol na koštovku. Vraj chutil výborne. Veď hovorím, že sme mali výborné jablone. Človek sa stavia rôzne k výzvam života. Niektorí sa vezú, iní dokážu vystúpiť z radu a ísť za cieľom napriek prekážkam. Veľké umenie je vedieť zvoliť múdre ciele, rozpoznať dôležité úlohy. Platí to aj pre cirkev, ktorá má jediné poslanie naprieč stáročiami. Áno, časy sa zmenili. Laci báči už nežije a v dedine si už ľudia bežne nepožičiavajú veci. Aj niektoré jablone sú preč. Ale iné vyrástli. Kontext sa zmenil. Ale keď príde úroda – treba robiť mušt!

■

2017 únor

39

Marcel Duchamp – umělec a šachový mistr, který snad nejhlouběji ovliv­ nil vývoj umění ve 20. století – patřil na počátku desátých let k pařížskému kubistickému uměleckému okruhu. S ním i s tradičním uměleckým světem se však rozešel v roce 1912, ve svých 25 letech, kdy bylo na Salonu nezá­ vislých odmítnuto jeho dílo Akt sestupující se schodů. Pro Duchampa to nicméně neznamenalo odmítnutí umění jako takového.

Zcela nové však byly otázky, které lze z Duchampovy tehdejší tvorby a poznámek odvodit. Čím dál méně jej zajímal svět umění jako estetické ka­ tegorie a naopak stále více přemýšlel o prvku náhody a odosobnění v procesu (umělecké) tvorby. Mluví o „uměleckých dílech bez umělce“ či o „tvorbě děl, která nejsou umělecká“. Vyústěním těchto úvah je pak série slavných rea­ dymades, běžných průmyslově vyráběných předmětů, povýšených určitým aktem či gestem na umělecká díla.

Prvním z nich je Kolo bicyklu z roku 1913, přední vidlice s kolem připev­ něná na dřevěnou stoličku. O rok později následoval slavný Sušák na lahve, což byl prostý vinařský sušák na lahve, který Duchamp po obvodu pode­

1912 –1914

MARCEL DUCHAMP TVOŘÍ PRVNÍ READYMADES psal. Duchamp svými readymades otevřel zásadní témata a dokonale podryl dosavadní koncept vysokého umění.

Jde o otázky zcela zásadní: Co je umění? Jak je poznat? Kdo stanovuje, co je umění a co už, resp. ještě ne? Tyto otazníky se doslova zhmotnily v Duchampově nejznámějším díle. V roce 1917 zaslal tajemný pan R. Mutt na výstavu nezávislých amerických umělců dílo nazvané Fontána. Šlo o polo­ žený pisoár opatřený datem a podpisem. Na výstavu bylo bez výběru přijato všech 2 125 zaslaných děl kromě jediného – odmítnuta byla právě Muttova (Duchampova) Fontána.

V obraně, kterou následně Duchamp uveřejnil, byla formulována teze, že umění je aktem výběru – umělec vybírá předmět, mění jeho význam, obdaří jej novou myšlenkou, a tak vzniká umělecké dílo.

Nikoli řemeslnou zručností, ale autoritou umělce. Tento paradigmatický obrat postupně zásadně proměnil přemýšlení o umění i jeho tvorbu ve druhé půli 20. i na a počátku 21. století.

Obratem od tradičního a institucionalizovaného světa uměleckého provozu se Duchamp ve svých dílech přiblížil samým počátkům uměleckého projevu, které spočívaly v náboženské sféře a měly výhradně transcendentální povahu. Jeden teoretik přirovnal readymades k primitivním fe­ tišům či monumentům dávných civilizací.

Sám Duchamp velmi zřetelně vnímal společný fundament své tvorby a náboženské zkušenos­ ti: „Umělec je dnes jakýmsi misionářem. Umění nahradilo náboženství a lidé vůči němu zaujímají stejně uctivý postoj jako kdysi vůči náboženství.“ Podobně unikavá a otevřená jako podstata jeho tvorby však nakonec byla i vlastní Duchampova religiozita, k níž se vyjádřil těmito slovy: „Nechci říci, že jsem ateista, ani že jsem věřící, vůbec nechci o tom mluvit…“ Přes tuto zdrženlivost si byl vědom souvislosti umělecké a náboženské zkušenosti, která míří k tomu, co člověka převyšuje – k posvátnu. Proto má podle Duchampa umělec „udržovat při životě velké duchovní tradice“.

■ PHDR. JAN KLÍPA, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha Repro foto: Stauffer, S. (1992). Marcel Duchamps: Interviews und Statements. Stuttgart: Cantz, S. 132.

Sušák na lahve, originál 1914, replika z roku 1964 nahoře: Kolo bicyklu, originál 1913, replika z roku 1964