Brána 17/04

04 | 2017 foto PEXEL | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

brana.cb.cz

PASCHA

Pravoslavné Velikonoce vyzývají k radosti

Čerpadlo Setkání dorostových vedoucích a rádců

Kuchařka aneb jak každý týden uvařit dobrou schůzku?

21.-22.4.2017        

Na programu: zážitkové drama ducháč jako larp může být ducháč vrchol schůzky? zaujmu dorostem bez klasických her?! výměna zkušeností z našich dorostů jak najít svou vlastní formu dorostu? vše si vyzkoušíme prakticky předpůlnoční chvály

pořádá dorostový odbor CB

inzerce

místo: CB Praha s sebou: oblečení na zašpinění, baterku, přezůvky, spacák, karimatku

EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU 4 Slovo

Svítání po temné noci

6 Rozhovor

Život na stromě

14 Téma Pascha 20 Zápisník

Město na Temži

24 Etika

Duchovní rodičovství

28 Povídka Tíha 32 Podobenství

Úskok na mořském dně

PŘÍŠTĚ

Pokušení dnešní mladosti

Radislav Novotný

TIRÁŽ Číslo 4/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 2. 4. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek

tak už tu máme skutečné jaro, alespoň podle kalendáře. Den se prodloužil, mnohá duše pookřála.

Někdo vnímá příchod jara jako svítání po dlouhé noci – a tady se dotýkáme velikonoční zvěsti, která je hlavním poselstvím tohoto čísla Brány. Svítání velikonoční neděle se před námi rozjasní už v kázání Mirka Tichého. To nám připomene všecku nejistotu oněch dní, obavy a strach, neschopnost řešení vlastními silami, ale pak i novou Boží blízkost a věrné zajištění na cestě nového poslání.

K básničce, která je ke kázání připojená, je třeba přidat několik slov. Napsala ji Delicie Nerková, autorka, se kterou se budeme v letošním ročníku časopisu setkávat vždycky, když u kázání zůstane volný prostor. Její básničky jsou psané ve formě haiku. Jde o klasickou formu japonské poezie, představovanou sedmnáctislabičnými básněmi členěnými na tři verše o pěti, sedmi a znovu pěti slabikách. Hodně svázaný tvar, pokud ho ale autor dokáže využít, přináší možnost podivuhodného vystižení skutečnosti.

Hlavní tematický článek je věnovaný Velikonocům. Podíváme se na ně tentokrát optikou pravoslavného křesťana. V návaznosti na chápání staré Jednoty bratrské věříme v jedinou Kristovu církev žijící různými formami, v rozmanitých „jednotách“. A protože Duch vane, kam chce a kudy chce, tedy nejen našimi zavedenými cestami, na které jsme zvyklí, chceme druhým pozorně naslouchat a i z jejich chápání víry se učit. Bývá to užitečné.

V dalších rubrikách můžete nahlédnout do světa právníků, kteří chtějí i ve své profesi žít svou křesťanskou víru, zamyslet se nad křtem jako nad pečetí počátku nového života, vydat se do Londýna, potkat nového vikáře nebo se zamyslet nad aktuálními úkoly teologie ve světle díla kazatele Ľudovíta Fazekaše, kterého Pán Bůh nedávno odvolal do nebeského domova. Pokračujeme v exegezi Markova evangelia, promýšlení etických témat, v představování Ústavy Církve bratrské, hledání zajímavých autorských děl, tentokrát nejen literárních, ale i filmových atd.

Přeji Vám příjemné a užitečné čtení! Váš

Mgr. David Kašper – Bc. Kateřina Korábková Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

PETR RAUS, šéfredaktor

SLOVO

Jan 21,1–14

SVÍTÁNÍ PO TEMNÉ NOCI text MIRKO TICHÝ ilustrace BRÁNA

K

aždé evangelium svědčí o setkání vzkříšeného Krista s učedníky. Každé evangelium si všímá jiných momentů.

Jan píše o třech zjeveních po vzkříšení. Těch setkání bylo pravděpodobně víc, ale ta, která máme zaznamenána, jsou zaznamenána proto, abychom uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a vírou získali věčný život.

Budeme se nyní věnovat třetímu zaznamenanému setkání podle Jana, které se odehrálo u Tiberiadského moře. Není to žádné neznámé místo, ale pouze jiný název pro Galilejské jezero, které známe i z ostatních evangelií. Z uvedení místa tedy vyplývá, že učedníci se vrátili zpátky do Galileje. Ukřižováním Krista pro ně skončilo tříleté období intenzívního učednického vztahu s Ježíšem a nová etapa jim zatím nebyla plně zjevena. Je sice pravda, že hned při prvním setkání se vzkříšeným Ježíšem – jak to zaznamenal evangelista Jan – od Pána uslyšeli slova vyslání: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (J 20,21) A poté na ně dechl, aby přijali Ducha svatého. (v. 22) V tuto chvíli zřejmě prožili znovuzrození, ovšem ještě nerozuměli tomu, co bude následovat. To je zřejmé z toho, že odešli zpátky do Galileje a Petr se vrátil ke svému původnímu povolání. Následovali ho i další z učedníků. Začátek obnovené živnosti nedopadl nijak slavně. Té noci neulovili vůbec nic. Výsledek snažení připomíná jiný neúspěšný rybolov, jak jej zaznamenává Lukáš. (Lk 5,1–11) Mám zato, že podobnost tu není pouze náhodná.

U Lukáše Petr ani další učedníci ještě Ježíše neznají. Přesněji řečeno jistě Ježíše znají jako syna Josefova a učitele Zákona, neboť ho Petr oslovuje „Mistře“ (Lk 5,5), ale nejsou s ním ještě v učednickém vztahu. Petrovi se tu prvně dostává zjevení, že

4 duben 2017

Ježíš je nejen Mistr, ale i Pán. Zároveň přitom prožívá svoji hříšnost. Slyší z Ježíšových úst ujištění: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ V reakci na to zanechává Petr a jeho kolegové lodě u břehu, opouštějí své dosavadní živobytí, a tak začíná jejich tříleté učednické období.

V Janově evangeliu vidíme, jak se učedníci po velikonočních událostech vracejí ke své staré živnosti. Dá se to pochopit, a dokonce to vypadá jako rozumné jednání. Právě mají za sebou největší duchovní krizi svého života. Návrat k původnímu jednání může znamenat, že to nejhorší zklamání už překonali a život se vrací do starých kolejí. Tuto část lze interpretovat různě. Někteří vykladači tvrdí, že Petr ani další dosud neměli jasné pokyny od Pána, co bude následovat, a proto se vrátili do Galileje, aby rybolovem zajistili živobytí svých rodin. Jiní v tom naopak vidí reakci na zklamání, které pro učedníky znamenalo ukřižování Krista a odklon od svěřeného poslání.

Ať už to bylo rozumné či nikoliv, důležité je, co toto rozhodnutí přineslo – prázdné sítě. Petr i jeho kolegové si nemohli nevšimnout, že jejich první rybolov po třech letech skončil stejným nezdarem jako jejich rybolov poslední, předtím než do jejich životů neočekávaným způsobem vstoupil Ježíš. V tomto se situace opakovala. Říká se sice, že do jedné vody dvakrát nevstoupíš, ale tady se mi zdá, že učedníci museli dvakrát vstoupit do té samé vody Galilejského jezera, aby jejich vlastní snaha dvakrát vyšla naprázdno.

Kde zůstalo původní nadšení, se kterým opouštěli lodě, když prvně uslyšeli Ježíšovo povolání? Proč vstoupili zpátky do lodí, které už jednou opustili? To je otázka, která mě při tom nutně napadá. Ano, prožili bolest, zklamání, vlastní selhání, dokon-

Požehnání Pomezí noci nepřeje rybolovu břeh nedohlédneš Nedoufáš a přec je tvá síť náhle plná živého stříbra Z hlubin naděje ze Slova vyřčeného noří se zázrak Delicie Nerková

ce i smrt toho, ve kterého doufali. Ale potom jim Pán dal poznat, že žije. V příběhu zjevení Ježíše u Tiberiadského jezera přece čteme, že se jim opět zjevil. Nestačilo jim to, aby věřili? Nevím. Možná nestačilo. Možná museli zakusit, že návrat ke starým jistotám prostě není cesta, na kterou byli povoláni. Otázku, kterou chci položit sobě i vám: Nevstupuješ do lodi, kterou jsi už jednou pro Ježíše opustil? Možná jsi od té doby prožil pěknou řádku zklamání nad sebou, nad druhými lidmi, možná dokonce vnímáš, že tě zklamal sám Bůh.

Vrátit se ke starým jistotám se zdá jako rozumné a správné řešení.. Ale je to opravdu tak?

Všimněte si, že výsledkem celonoční námahy byly prázdné sítě! Když učedníci naposledy lodě opouštěli, byly plné ryb, a přesto jim nebylo zatěžko nechat je u břehu, protože našli Ježíše. Teď se vracejí k prázdným lodím, snaží se je naplnit, ale neúspěšně. Marná sláva, mám zato, že pokud jsme jednou něco pro Ježíše opustili a později se opět vracíme, protože jsme zklamaní a zahořklí, vydáváme se na cestu prázdných sítí.

Další moment příběhu v Janově evangeliu mi v něčem připomíná dva Ježíšovy učedníky na cestě do Emaus. Tady i tam se zjevuje Ježíš, ale oni ho nepoznávají. Dalo by se spekulovat o tom, že

stál na břehu a učedníci byli asi sto metrů vzdáleni, a tak mu nemuseli vidět do tváře. Navíc nemuselo být ještě dostatečné denní světlo. Ovšem Ježíš s nimi mluví a oni ho nepoznávají ani po hlase. Mnohem více mi to proto připadá podobné situaci, kdy něco zastřelo oči učedníků, takže nemohli Ježíše poznat. V tomto případě jako by něco zmátlo jejich uši.

Jsou neúspěšní, nemají nic k jídlu, ale neznámý muž na břehu jim říká, aby hodili sítě na pravou stranu. Zajímavé je, že s ním nediskutují, neodporují jeho pokynu. Dělají to, co jim říká. Že by přece jenom záblesk důvěry v temné noci? Vzápětí na to zahrnuli ohromné množství ryb, takže síť ani nemohli utáhnout, tak byla plná! V tomto okamžiku jeden z učedníků poznal, že neznámý muž na břehu je Pán. Co mu otevřelo oči?

Mám zato, že se mu vybavila situace rybolovu na počátku jejich cesty za Ježíšem. Vzpomněl si, že něco podobného už jednou prožil. Ten člověk na břehu proto nemůže být nikdo jiný než Pán. Řekl to Petrovi. Jakmile Petr uslyšel, že to je Pán, oblékl se a vrhl se do moře, aby byl co nejdřív na břehu. Nečekal, až tam dopluje na lodi. Budoucí pastýř Božího lidu se brodí po kolena ve vodě, aby byl jako první u Ježíše. To je dobrý příklad pro všechny další pastýře církve.

Na břehu je čekal nejenom Pán, ale také připravená snídaně. Zatímco oni nic k jídlu neměli, Bůh má, čím je nasytit. To platí i o nás. Pán nechce, abychom zůstali hladoví a nenasycení. Zve nás proto – obrazně řečeno – k prostřenému stolu, na kterém nechybí ani chléb ani ryba. Nikdo z učedníků nepochyboval, že jsou v přítomnosti vzkříšeného Krista. Dramatická a neúspěšná noc se rázem proměnila v jitro vzkříšení a nasycení v Boží přítomnosti.

To není pouze symbolika Janova evangelia, ale poselství Božího slova. Naše neúspěšná noc může mít jinou podobu než tehdejší neúspěšný rybolov.

Společným jmenovatelem je ovšem to, že nejsme nasyceni a nemáme nic, čím bychom mohli nasytit sebe či druhé. Naše sítě zůstaly prázdné a naše snaha je naplnit vyšla naprázdno. Poselství Janova příběhu je v naději, že vzkříšením Krista temná noc ustoupila svítání. Prázdné sítě jsou opět naplněny a my budeme jíst do sytosti v Pánově přítomnosti.

Mgr. MIRKO TICHÝ (45) Absolvent Evangelické teologické fakulty UK v Praze. Pak misijní pracovník Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, vedoucí azylového centra Naděje tamtéž, následovala studijní stáž v severoirském Belfastu. Od roku 2004 v Církvi bratrské: vikář ve Veselí nad Lužnicí, po kazatelské ordinaci správce sboru v Kyjově, kde slouží doposud.

S manželkou Petrou mají čtyři děti.

K jeho koníčkům patří zahrada a vaření.

■

2017 duben

5

ROZHOVOR

ŽIVOT NA STROMĚ připravil DAVID KAŠPER foto ARCHIV AUTORA

Vystudoval krajinářství, věnuje se péči o stromy, přitom ale prožil zřetelné povolání Pánem Bohem do duchovní služby. Kdysi založil Křesťanské společenství v Horažďovicích, dnes je kazatelem a správcem Sboru CB v Sušici.

Zajímavý život!

6 duben 2017

J

aké to je mít dvě práce? Jde to skloubit?

Myslím, že ano. Žiji tak už asi dvacet let a dosud jsem se nezhroutil, nevyhořel ani nepomátl – a ani to neplánuji.

Tím ale nezakrývám, že to někdy je velmi náročné, rozhodně se nenudím! Sloužit při zaměstnání je v mém případě ale spíš věcí osobního povolání. Rozhodně si nemyslím, že je to ten nejlepší a jediný způsob. Oba modely mají svoje výhody i nevýhody. Myslím, že církev potřebuje plně „uvolněné“ služebníky, kteří slouží na sto procent, buď za mzdu, nebo i bez ní. Ale mám dojem, že v poměrně blízké budoucnosti bude třeba řada podobných lidí sloužících při zaměstnání.

Co ses na práci se stromy naučil pro život? Co tě na nich fascinuje?

Stromy jsou bezesporu úžasnou, propracovanou a velmi funkční přírodní entitou.

Jsou to od Boha dané symboly klidu, vytrvalosti, trpělivosti, houževnatosti, ale i majestátu. Znovu a znovu mne fascinuje, jak jsou stromy užitečné v živém či mrtvém stavu – těší nás, inspirují, uklidňují, chrání, jak se říká, od kolébky po rakev.

Svoji práci dělám přes dvacet let, a občas se mi stává, že se opět dostávám k ošetření stromu, který jsem už kdysi ošetřoval. A to je velmi poučné. Náhle vidím svoji práci prověřenou časem. Co se kde povedlo, co se nepovedlo, co bylo zbytečné, jak to šlo udělat lépe. A je to občas pokořující. Snad i proto, že stromy jsou živé organismy a na všechny zásahy jednoduše reagují.

Někdy si říkám, jaké stopy zanechává na lidech moje práce pastora. Doufám, že jsou to stopy zhojení a uzdravení spíše než ošklivé jizvy.

Jaký strom je tvůj nejoblíbenější?

Mám mnoho favoritů, ale vyzdvihnu mezi nimi buk. Pro jeho eleganci, vzletnost, kvalitu. Když na jaře probleskují sluneční paprsky právě zrozenými bukovými lístky, je to nejkrásnější píseň, voňavá pohádka a pastva pro oči! Pocházím z Liberce, z Jizerských hor. Západní svahy tohoto pohoří spadají k frýdlantské rovině. Tam jsou nádherné žulové skály zasazeny do prastarých bukových lesů. Jiná krása na jaře, jiná v létě, úžasný, neskutečný podzim, velebná zima. Tam jsou mé kořeny.

A teď klasická otázka: Jak jsi uvěřil?

Uvěřil jsem v roce 1987 ve svých 20 letech v Praze na studiích. Předtím jsem byl nefalšovaným ateistou, který však postupně zjišťoval, že jeho život nemá žádnou budoucnost, oporu ani směr. Byl jsem rozčarovaný a zklamaný sám ze sebe. Nechápal jsem, jak jsem mohl dopustit, že zrazuji svoje vlastní hodnoty a pravidla. Připadalo mi, že jsem odsouzen k šedivé průměrnosti, že celý další život bude jen vršení kompromisů, přetvářek, hraní her, nalhávání sobě i druhým. A přitom jsem kdesi hluboko v sobě cítil, že život je úžasně čistý a nádherný, že je nesmírně hodnotný. Věděl jsem ale, že je to pro mne už nedosažitelné.

Pak uvěřila Ježíši moje dívka, se kterou jsem chodil čtyři roky, a – rozešla se se mnou! Dala mi ale na rozloučenou Bibli.

Měl jsem na jednu stranu na Ježíše iracionální vztek, že mi přebral holku, na druhou stranu jsem viděl, že ona je šťastnější než kdykoliv předtím se mnou. Protože jsem ji ale opravdu miloval, tak jsem jí to přál. Četl jsem občas Bibli se záměrem, že přijdu na důkaz, že je to pouhá krásná lidská konstrukce a budu moci vysvobo-

dit svou dívku z krásného bludu. Stalo se však, že Bible přečetla mne. Některé Ježíšovi výroky o pravdě, o lásce, o hříchu, o naději… Byly to dokonalé trefy do mého černého, beznadějného srdce. Bál jsem se Bohu poddat v domnění, že zcela ztratím svou osobní svobodu. Zároveň jsem hluboko v srdci věděl, že toto JE naděje.

A pokud toto naděje není, tak pak už nic jiného na světě.

Kam ses s touto novou nadějí obrátil?

Začal jsem občas navštěvovat sbor v Praze na Maninách, který mě ovlivnil zcela zásadně. Tehdy mi ale občas připadali jako banda šílenců, skoro ničemu jsem nerozuměl, ale zvláštním způsobem mne přitahovalo kázané Boží slovo. Na jedné evangelizaci jsem ale poklekl a vyznal Pánu své hříchy, vydal mu svůj život a skočil do připravené Boží náruče i s vědomím, že ztratím sám sebe. Věděl jsem, že je to má jediná šance. Domů na kolej jsem jel s neskutečným, hlubokým vědomím, že jsem jiný člověk, že jsem Boží dítě.

Dodnes toužím a vlastně i pracuji na tom, aby sbor byl místem, kam se hrnou hladoví lidé, protože jim tam voní ŽIVOT! A který vítr tě zavál do Pošumaví?

V roce 1991 jsme s manželkou Lenkou – ano, s tou, která mi v roce 1987 dala ty kopačky – přijali výzvu jít na kastelánské místo na Rabí. Motivem ale bylo naše rozpoznání duchovního povolání do této oblasti a některá prorocká povzbuzení. Měli jsme vizi a touhu sloužit lidem v Sušici a okolí. Překvapivě jsme ale založili sbor v Horažďovicích, kde jsme se „zasekli“ na 17 let. A až pak přišla Sušice.

JAN SPĚVÁČEK (1966) Vystudovaný krajinný inženýr.

Má malou soukro­ mou firmu na arboristické práce a zároveň slouží jako správce sboru CB v Sušici. Má čtyři dospívající děti.

Jaké to bylo dělat kastelána?

No, bylo mi tehdy 24 let, byl jsem velmi nadšený, ale v mnohém nezkušený. Bylo to velmi intenzivní, krásné období, ale zažili jsme i mnoho ústrků, odporu a protivenství. Nakonec mne vyhodili. Neměli jsme bydlení ani práci, žádné peníze a Lenka byla těhotná s prvním dítětem.

Někteří nám radili, ať utečeme za lepším.

2017 duben

7

ROZHOVOR

Ale s Boží pomocí jsme vše nějak překonali, a ohlédnu-li se dnes zpět, myslím, že jsme udělali dobře.

Dnes bydlíš v nádherně zrenovovaném starém statku v Čermné. Podle čeho sis dům vybral?

Dům jsme chtěli v Sušici nebo v jejím blízkém okolí, protože jsme stále věřili, že jednou tam budeme nějak sloužit.

Jako ruinu jsme jej koupili v roce 2002, tedy řadu let před naším příchodem do CB Sušice. Opravoval jsem jej svépomocí devět let. Všechny naše dcery i syn to umějí s lopatou, vědí, jak se čistí staré cihly, co to je olovnice, vodováha, fanka, rajblík...

Na domovním štítu máte pověšenou obrovskou lodní kotvu. Co pro tebe znamená?

Je to symbol naděje a přístavu – domova.

Získal jsem ji darem od jedné staré rybářské vdovy ze švédského ostrůvku Kalv-

Jsem přesvědčen, že ten proces započal dávno předtím, než jsme do Sušice přišli.

Sbor zažil období náročné koupě a rekonstrukce nové modlitebny, kterou ve víře budovala parta nadšenců se lvím podílem členů klatovského sboru CB. Na vrcholu tohoto času jsme zde začali působit. Ve společenství v té době ale z mého pohledu vládla jistá vyčerpanost, únava, u některých i deziluze. Zhruba prvních 4 až 5 let jsem vnímal, že sbor potřebuje konsolidaci, upevnění vztahů a novou naději. Jsem rád, že jsme se, věřím, úspěšně posunuli k chuti a síle stát se samostatným sborem.

Jsme nyní dospělejší, plní očekávání. Čas ukáže, jací jsme a co předvedeme. Bůh nám buď milostiv!

Vidíš budoucnost církve spíš v „sousboří“, nebo je podle tebe dobré se spíš osamostatnit, byť za cenu jistého nepohodlí a nejistoty?

Myslím, že to je věc konkrétní místní situace. Co je dobré a prospěšné jednomu

DODNES TOUŽÍM A VLASTNĚ I PRACUJI NA TOM, ABY SBOR BYL MÍSTEM, KAM SE HRNOU HLADOVÍ LIDÉ, PROTOŽE JIM TAM VONÍ ŽIVOT!

sund. Kdo chce vědět další podrobnosti příběhu, musí k nám přijet na čaj.

společenství, může jinde být předčasné nebo vůbec nevhodné. Chce to kombinaci odvahy, moudrosti a prozíravosti.

Jak se žije a daří tvé rodině?

Jsme ve fázi pomalu se vyprazdňujícího hnízda. Nejstarší dcera Jana je v Plzni na archeologii, Sváťa se chystá na studia také, Blanka bude maturovat příští rok. Vojta mne velmi brzy doroste a asi i přeroste.

Inu, život letí.

Naše církev je nastavená na pravidelné výměny kazatelů. Ale na rozdíl od doby, kdy jsem začínal, nyní vikáři vstupují do služby v stále starším věku, navíc jsou s místem organicky srostlí. Jaký bude podle tebe další vývoj? Je systém kazatelských koleček udržitelný?

Během tvého působení se ze sušické stanice stal sbor. Jaký to byl proces?

Asi není dlouhodobě udržitelný plošně a jako jediný model. To je už nyní zcela

8 duben 2017

zjevné. Myslím, že než přidávat další výjimky z výjimek, bylo by lépe otevřít další funkční modely, kde budou i jiná kritéria než pouze odsloužené roky.

Napadá mě, že každý kazatel je více méně svéráz. Jak vidíš dosavadní strategii, aby kazatel byl pokud možno „univerzální voják“?

Do jisté míry by kazatel měl být opravdu natolik proměněný, duchovně zralý i odborně zdatný, aby se popasoval s téměř každým sborem a skupinou. Na druhou stranu jsou i kazatelé pouze lidé v tom smyslu, že mají svá specifická obdarování, kulturní přednastavení, temperament.

Aby si kazatel se sborem „sedl“, k tomu vedou dvě zdánlivě protichůdné, ale současně správné cesty: 1) nejlepším plánovačem je Pán Církve, 2) vždy bude docházet k lámání charakteru.

Mohl bys nám prozradit, jaké bylo přejít z Křesťanského společenství do CB? Na co sis musel zvykat?

Ve svých 50 letech mám, doufám, už určitý nadhled. Mám dojem, že nezáleží až tak na konkrétní denominaci, jako spíše na konkrétních lidech, kteří ji tvoří. V obou denominacích jsou nádherní Boží lidé, kteří mne inspirují a mám se od nich co učit. Každá denominace má svou specifickou příchuť a zadělání, které je od Boha.

Každá však také má svého náboženského ducha, který rozhodně od Boha není. Blahoslavená denominace, která je schopna to vidět, přiznat si to a bojovat s tím.

Díky Bohu jsme z KS do CB nepřestupovali z důvodu nějakého útěku, tlaků, neshod nebo něčeho podobného. Po několik let předem jsem ve sboru v Horažďovicích připravoval své spolupracovníky i členy, že jednou odejdeme. Když přišel ten pravý Boží čas, rok jsem nejdříve jezdil jako host kázat jednou za měsíc do CB Sušice. Potom jsem naopak opět rok jezdil na jednu neděli v měsíci opačným směrem. Přechod byl pro nás jako rodinu i pro obě společenství snad nejvíce „soft“, jak je to jen možné.

Osobně jsem vnímal přijetí v CB jako srdečné, bratrské a přejné. Samozřejmě

Jenda se už zase kochal... Život v Čermné na Šumavě si přímo říká o dobré terénní auto. Ale ani tak ještě není vyhráno.

jsem si musel zvykat a zorientovat se v trochu jiných zvyklostech, strukturách, vztazích a kontaktech. Ale to je úplně normální při takovéto změně i v běžném životě.

Je pravdou, že jsem vnímal určitou těžkopádnost a zdlouhavost v některých procesních či rozhodovacích postupech ve srovnání s menší denominací.

Celkově se mi však zdá, že rozdíly mezi oběma denominacemi jsou ve skutečnosti mnohem menší, než je běžně vnímáme, nebo lépe řečeno, než jaké předpokládáme.

S humorem vzpomínám na určitý pěkný příklad, jak složité bylo pro zaběhaný systém zakomponovat můj netypický případ do svého organismu. Byly to jmenovky na konferencích a pastorálkách, jichž jsem se zúčastňoval, a to v tomto pořadí: Ordinovaný kazatel Ing. Jan Spěváček, II. kazatel Klatovského sboru Jan Spěváček, Bratr vikář Jan Spěváček, Kazatel Jan Spěváček a nakonec Jan Spěváček.

Osobně jsem mohl sledovat tvoji poněkud zdlouhavou cestu za uznáním ordinace v CB. Mohl by ses tady na chvíli ohlédnout?

To, co je zvláště pro lidi „z venku“ při příchodu do KS příjemné a vstřícné, je určitá civilnost projevu. Tedy to, že mezi lidmi nevěřícími a věřícími je minimální kulturní rozdíl (mluva, oblékání, hudba…). Jako kaž­dé skupině se silně vyhraněnou náplní se i církvi může stát a stává, že vytvoří vlastní slang, módu, zvyky. Postupně se stává uzavřenou a ostatním lidem nesrozumitelnou. Proti tomu by měla vědomě pracovat.

Sice je psáno „nepřizpůsobujte se tomuto věku“, ale myslím, že to se týká především věcí duchovních – hříchu, svědomí, víry.

V KS Horažďovice jsem (s nadsázkou řečeno) požíval velmi příjemné pozice „otce zakladatele“, lidé mne brali jako autoritu a obecně uznávali. Dokonce jsem byl řadu let v Radě KS. V CB jsem musel začít pěkně odspodu, postupně získávat důvěru lidí, zúčastňovat se vikariátního procesu atd. Myslím, že to pro mne bylo velmi zdravé období. Člověku rozhodně neuškodí se pokořit, podřídit. Byl to takový test od Pána, o co mi vlastně jde a co je pro mne důležité.

Mají Křesťanská společenství nějakou tradici, zvyky nebo hodnoty, které bys viděl užitečné i pro nás?

Mohl bys nám prozradit, jaké máš koníčky?

Miluju hory v létě i v zimě, pěšky, na lyžích i na kole. Podnikáme občas výpravy do dalekých krajů. Naposledy vloni na Island. Za mlada jsem byl opravdu náruživým horolezcem na skalách, ale i v Tatrách, Alpách. Dnes jsem vycukaný ze stromů až až, takže lezeme s dětmi jen příležitostně. Hitem posledního období je však skákání padákem. Líbí se mi anglický název tohoto sportu – skydiving, tedy „noření se v nebesa“, což zní docela duchovně.

Kde sbíráš inspiraci ke kázání? Co tě sytí?

Výše popsané aktivity jsou jistě zdrojem intenzivních zážitků, ale inspiraci čerpám velmi často z úplně obyčejných životních situací, setkání s lidmi, z života naší rodiny, z jevů v přírodě. Rád čtu knihy obsahující reálné lidské příběhy. Doufám, že nejpodstatnější inspirací je pro mne Bůh.

Jsem z něj nadšený! V poslední době mne inspiruje a motivuje Jeho schopnost být kamarádem i duchovním partnerem lidem, kterým já nedůvěřuji nebo jim nerozumím. Bůh má tak široké srdce! Tímto směrem bych se chtěl posouvat.

■

2017 duben

9

FOKUS

CÍRKEV NA POLI PRÁVA text ONDŘEJ KUBŮ foto JAN LUHAN

K tradici Církve bratrské patří už od počátku spolková činnost. Církev tak v souladu s celosvětovým evangelikálním hnutím hledala efektivní způsoby služby světu. Dnes na tuto tradici navazuje, jedním z takových spolků je i Sdružení křesťanských právníků.

10 duben 2017

P

ro mnohé lidi je i dnes sousloví „křesťanský právník“ podobně nesmyslným spojením jako „hodný čert“. Přesto čeští křesťanští právníci existují a sdružují se už téměř 12 let. Prvotní impuls k takovému sdružování dala iniciativa tajemníka České evangelikální aliance Jiřího Ungera v roce 2005, dalším výrazným podnětem byla návštěva několika našich zástupců na celosvětovém setkání křesťanských právníků Advocates International ve Washingtonu roku 2008.

Po neformálním období scházení bylo při setkání v Táboře dne 9. 10. 2010 založeno občanské sdružení (dnes spolek) Křesťanští právníci. Zakládajících 22 členů se od té doby více než zdvojnásobilo na 47. Asi třetina členů spolku patří do

CB, jinak jsou mezi nimi ale také členové všech ostatních evangelikálních denominací, ŘKC i ČCE. Nejhojněji zastoupenou profesí je advokacie, následují soudci či asistenti soudců, státní zástupci, mediátoři, úředníci či exekutorská koncipientka. Významnou skupinou členů jsou také studenti právnických fakult.

Rozměr profesního křesťanského společenství dávají spolkové činnosti zejména pravidelná celorepubliková setkávání na jaře a na podzim. Na každé setkání se snažíme pozvat nějakého zajímavého hosta nebo hosty, jimiž dosud byli např. senátor Libor Michálek, filosof Jan Sokol, psychiatr Max Kašparů, ombudsmanka Anna Šabatová či ústavní soudci Kateřina Šimáčková a Tomáš Lichovník. Přes narůstající počet členů spolku se na těchto setkáních stále daří zažívat atmosféru sourozenecké blízkosti, což přináší opravdové povzbuzení účastníkům v následování Krista i v pracovních úkolech. Možnost společné modlitby a chvály Hospodina napříč denominacemi i profesemi je jedním z nejdůležitějších přínosů našeho spolku.

Na některých místech se konají rovněž setkání regionální, kde se účastníci také sdílejí se zkušenostmi z praxe a společně se modlí.

DORUČENO

Ohlasy Reakce na článek

Předseda Ondřej Kubů s Evou Jandovou moderují diskusi na setkání spolku v Náchodě.

denty ze všech našich právnických fakult; a konečně studentům nabízíme spolupráci na uspořádání veřejné přednášky některého křesťanského právníka pro jejich kolegy na fakultách. V roce 2016 se takové přednášky uskutečnily na fakultách v Brně i v Praze.

Třetí důležitou oblastí, která se mezi aktivitami našeho spolku objevila až v loňském roce, je pomoc čínským žadatelům o azyl, kteří do naší republiky přišli kvůli pronásledování pro svou křesťanskou víru ve své zemi. Spolek v této věci poskytuje spíše určité zázemí těm svým členům, kteří jsou do této pomoci aktivně zapojeni, a to zejména jako advokáti. Čtvrtou rozvíjející se oblastí je vymezování náboženských svobod ve veřejných institucích, kde spolek spolupracuje zejména se Sítí křesťanských učitelů, na jejichž setkáních někteří naši členové vedou odborné semináře. V poslední době podobným způsobem spolupracujeme také s křesťanskými zdravotníky.

Oblastí poslední, nikoli ovšem svým významem, je pak spolupráce našeho spolku s neziskovými organizacemi v postpenitenciárním sektoru, tedy s lidmi, kteří s velkým nasazením pomáhají jak obětem trestné činnosti, tak odsouzeným pachatelům trestné činnosti v době uvěznění i po ní. V současnosti podporujeme na tomto poli zejména projekty Mezinárodního vězeňského společenství.

■ Autor je soudce a člen Sboru CB Tábor.

JAROSLAV VOKOUN, Domažlice.

Poznámka k článku o filmu Anděl Páně 2 Můj názor je, že ve filmu jsou nebeské duchovní postavy svým způsobem zlehčeny, ztrácejí svatost či svůj hluboký význam, a tím je zneuctěna i křesťanská zvěst. Lidé pak mají dojem, že to jsou jen pohádkové bytosti a všechno je jen zábava jako jiné pohádky s čerty. Proto je to pro mne nepřijatelné.

JAN LACHMAN

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz

oznámení

Mimoto v činnosti spolku postupně krystalizuje pět hlavních oblastí aktivit zamířených „směrem ven“. Tou první je oblast mediace, v níž si klademe za cíl přiblížit křesťanskému prostředí tento způsob mimosoudního řešení civilních sporů, které se i na půdě sborů a farností stávají čím dál běžnějším jevem.

Rádi bychom byli určitou platformou zjednodušující přístup k mediátorům, kteří jsou členy našeho spolku, a to jednak poskytováním potřebných informací, případně i určitou finanční pomocí těm, kdo by si služby mediátora nemohli dovolit, ale mají o tento způsob řešení sporu zájem.

Druhou významnou oblastí je spolupráce se studenty právnických fakult. Už třetím rokem nabízíme studujícím křesťanům možnost absolvovat stáž u praktiků z řad našich členů, tedy např. u soudu, na státním zastupitelství či v advokátní kanceláři. Atraktivní je pro ně především možnost působení u státních institucí, kam se dostanou přece jen obtížněji než k advokátům. Na našich stážích mají možnost strávit například týden se soudcem v jeho kanceláři i v jednací síni, vidět mu zblízka „pod ruce“, diskutovat s ním o způsobu jeho přemýšlení a rozhodování, obdržet zpětnou vazbu ke svým vlastním písemným výstupům, a získat tak mnohem hlubší vhled do fungování soudní instituce. Dále pro studenty připravujeme projekt mentoringu, tedy možnost pravidelné konzultace s křesťanským praktikem v oboru; workshop, který by mohl propojit křesťanské stu-

Vážená redakce, v únorovém čísle Brány mě velmi zarazila jedna věc, a po delším váhání jsem se rozhodl na ni reagovat. Jedná se o str. 17, kde se píše: „Jisté dnes je, že jsme v Evropě chtěli jen výhody…“ Kdo my? Zahrnuje autor i sebe? „V referendu lidé naházeli kladné hlasy jen pro ty výhody, pro nic jiného.“ Odkud to autor ví? Myslím, že takovéto řeči spíše než do křesťanského časopisu patří někam na setkání sluníčkových farizejů, kteří se cítí a možná i jsou elitou vědomostně i morálně přesahující většinový am ha-arec (lid země), jehož břemena ovšem nenesou.

Byl bych rád, kdybychom se v Bráně setkávali spíše s postojem Ježíše, který měl soucit se zástupy lidu. Nereagoval bych (i tak s reakcí váhám), kdybych už nějaký čas neviděl nejen u nás, ale i v Německu, že se lidé cítí opuštěni církvemi a vyhlížejí někoho, kdo jim řekne: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi…“ I já bych se s Ním rád setkal v Bráně. Zdraví

Změna adresy webových stránek Brány Z technicko-organizačních důvodů bylo nutné změnit webovou adresu stránek našeho časopisu.

Nová adresa je brana.cb.cz (bez www. na začátku).

2017 duben

11

ŽIJEME V CÍRKVI

Vyznání sounáležitosti s Kristem

KŘEST – INICIAČNÍ AKT NOVÉHO ŽIVOTA text PAVEL ČERNÝ foto ARCHIV BRÁNA

Od nejranějších počátků církve se ti, kteří přijali apoštolské slovo, nechávali pokřtít.

Vyznávali tak svoji příslušnost ke Kristu i k církvi. Přemýšlejme s autorem článku, co znamená křest pro nás, jaká je jeho praxe a jaké přináší důsledky.

P

očátek duchovního života je v prvotní církvi spojen se křtem. Po Petrově letničním kázání zaznívá k lidem osloveným evangeliem jasné slovo: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38) Apoštolové pak začnou plnit Spasitelův příkaz jít ke všem národům, získávat učedníky, křtít je trojičním křtem a učit je zachovávat vše, co jim Ježíš přikázal. (Mt 28,19n)

Křest jako znamení

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Teolog a učitel na ETS

12 duben 2017

Křest je znamením počátku cesty víry a učednictví, které trvá po celý život. Při křtu je věřící ponořen do vody nebo je na něj voda vylita. Podle Ježíšova příkazu křtíme ve jméno trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Křest je ale založen i na Ježíšově příkladu. On jako Spasitel a Pán se dal pokřtít Janem Křtitelem. Svým křtem se solidarizoval s námi ztracenými lidmi. Ježíšův křest vyjadřuje jeho ztotožnění se s hříšníky tohoto světa, zároveň vyjadřuje poslušnost nebeskému Otci a ochotu jít cestou utrpení, smrti a vzkříšení. Ježíšova poslušnost je potvrzena ujištěním o tom, že je Božím mi-

lovaným Synem a zároveň na něj sestupuje Duch svatý. (Mk 1,9–11) Náš křest je viditelným znamením přijetí Kristova života, smrti i vzkříšení. Ve křtu je viditelně potvrzeno, že umíráme starému způsobu života a rodíme se do nového života v Kristu. Vyjádřeno starým obrazem používaným mystiky, dochází ke „sladké výměně“. My dáváme Kristu svůj hřích a Kristus nám místo toho dává svou čistotu a svatost. Jaká je to úžasná výměna! V Bibli najdeme celou řadu křestních obrazů. Tak jako voda omývá špínu těla, tak křest stvrzuje Boží odpuštění a omytí hříchů.

Křest jako začátek nového života Pokřtít se dávají ti, kdo činí pokání. To znamená, že lidským předpokladem křtu je pokání. Kající člověk zahlédl Ježíšovu čistotu a poznal svoji špínu.

Zde je třeba připomenout, že se zdaleka nekají jen viditelní hříšnici, kteří přicházejí ke Kristu obtížení hříchy, například ve formě kriminálních činů, které i náš právní řád odsuzuje. Před Bohem se kaje i ten, kdo poznává pod vlivem Božího slova a při působení Ducha svatého svou vnitřní zkaženost.

Dost dlouho je možné před druhými maskovat sebestřednost, ješitnost, lakotu, závist, dychtění po tom, co patří druhým. I z lidského pohledu „hodní lidé“ se mají z čeho kát. Pokání není jen statickou lítostí. Řecké slovo pro pokání a životní obrat – metanoia – znamená změnu mysli, a tím změnu životního zaměření. Nesmíme zapomínat, že křest je začátkem nového života se vzkříšeným Kristem a tím i nové etiky. Apoštolové připomínají a vykreslují život, který se liší od hodnot a způsobů společnosti, ve které žijeme.

Církevní bezdomovectví?

Křest vyjadřuje, že ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, jsou „vekřtěni“ do Kristova těla (církve), jehož on je hlavou. V Kristově církvi se naplňuje to, co někteří označují slovy „sociologická nemožnost“. V církvi se setkávají lidé různých kultur, povah, sociálních vrstev, různého vzdělání či odlišných etnik a politických názorů. Z vnějšího pohledu je takřka nemožné, aby tito tak různí a odlišní lidé tvořili jednotu Božích dětí v jedné církvi. A přece se to děje!

Pokřtění se stávají součástí Kristova těla v univerzální církvi.

Je ale nenormální, jestli ne zcela nemožné, hlásit se k univerzální (neviditelné) církvi a nepatřit do místního a viditelného vyjádření církve – v místním sboru, obci, farnosti. Je nesmyslné a zcela proti duchu Bible být církevním bezdomovcem a nebýt součástí konkrétního společenství křesťanů. Proč by měl ten, kdo na sobě nese jméno Ježíš, žít ve světě sám a nemít oporu v místní církvi a zároveň svým přínosem nesloužit druhým?

Bible to popisuje obrazným vyjádřením, že „jsme údy jeho (Kristova) těla“. (např. Ř 12,51; 1K 12,12–25; Ef 4,25. 5,30)

Ideální místní církev na tomto světě není.

Skládá se sice z pokřtěných, ale přesto lidí dosud zápasících s útoky a recidivami hříchu. V církvi pokřtěných musí být zvěstováno Boží slovo, řádně vysluhovány svátosti a také zachovávána určitá křesťanská kázeň. V církvi pokřtěných mezi námi Ježíš zbořil zeď, která lidi rozděluje. (Ef 2,14)

Praxe křtu Po všechna staletí se v církvi diskutuje otázka způsobu křtu. Jsou některé větve Kristovy církve, které křtí jen lidi vědomě činící pokání a Ježíše vyznávající. To je označováno jako křest na znamení vyznání. Jsou ale i církve, které z velké většiny křtí nemluvňata věřících rodičů. V Církvi bratrské je ponechána v této věci svoboda. Většina křtěnců přichází z české pohanské společnosti a je křtěna na základě osobního vyznání. Také většina věřících rodin ponechává křest svých dětí až k jejich životnímu rozhodnutí dát se pokřtít na potvrzení víry. Svoboda je přána i těm rodičům, kteří přinášejí svá nemluvňata ke křtu podle staré křesťanské praxe a na základě svého vyznání Krista a slibu křesťanské výchovy.

V žádném případě by neměla rozdělovat praxe ve způsobu křtu. Mnoho křtěnců dnes žádá křest ponořením, který názorně vyjadřuje pohřbení starého života a povstání s Kristem k životu novému. Polití malým množstvím vody může právě tak vyjádřit začátek nového života. Svátost nepůsobí sama o sobě, ale její účinek je vždy spojen s Božím slovem a Duchem svatým. Neplodné diskuse o způsobu křtu by měly být nahrazeny zápasem o dodržení a rozvíjení křestního závazku nového života v Kristu.

■ oznámení

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země, která se uskuteční v úterý 25. dubna 2017 od 19.00 v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (u Karlova mostu). Kázáním poslouží Mgr. Renata Wesleyová, farářka CČSH v Praze-Ďáblicích, zpěvem pěvecký sbor Gabriel.

2017 duben

13

TÉMA

PASCHA text JAN KŘIPAČ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

Občas hledáme v oslavách Velikonoc pozůstatky pohanských zvyků. Méně promýšlíme pohledy jiných křesťanských tradic, i když se v nich mohou skrývat poklady. Velikonoční článek představuje tyto svátky očima pravoslavného křesťana.

V

elikonoce jsou ústředním svátkem pravoslaví. V něm se ozřejmuje pravý smysl Božího spásného díla pro člověka: Bůh se stal člověkem, aby vykoupil lidstvo z područí hříchu a vyvedl ho ze smrti k věčnému životu. Proto k oslavě Kristova vzkříšení směřují všechny další svátky a období církevního roku.

Na spásné dílo poukazuje rovněž název svátku, který pravoslaví pro označení Velikonoc používá – Pascha. Řecké slovo je odvozeno od aramejského

14 duben 2017

„pascha“ a hebrejského „pesach“, což znamená beránek. Křesťané si tím připomínají Kristovu oběť na kříži završenou ve zmrtvýchvstání: Pakliže ve Starém zákoně vedlo obětování beránka Izraelity k jejich vyvedení z Egypta, novozákonní oběť Krista – nového Beránka – vede od smrti k životu.

Označení Pascha navazuje přímo na slova apoštola Pavla v Prvním listu Korintským: „Tó páscha imón etýfi Christós – Náš beránek Kristus byl obětován.“ (1K 5,7)

Pravoslavná Pascha se slaví podle juliánského kalendáře, používaného nerozdělenou církví prvního tisíciletí. Důvod je prostý, dodržuje se tím pravidlo Prvního všeobecného sněmu, konaného roku 325 v Nikaji, které stanovuje slavit svátek Kristova vzkříšení až po židovském svátku Pesach.

Odpovídá to jednak posloupnosti evangelijních událostí (Kristus byl vzkříšen až po začátku Pesachu), jednak křesťanské zvěsti, podle níž je v Kristu naplněn židovský Starý zákon (tudíž Pesach nemůže následovat po Velikonocích, jak se to občas děje podle gregoriánského kalendáře).

Přípravné období Velkého půstu Pasše předchází čtyřicetidenní přípravné období nazývané Velký půst. V něm se mají křesťané zastavit ve shonu světského života, ztišit se a v pokání očekávat událost Kristova zmrtvýchvstání. V tomto tichém očekávání se připodobňují samotnému Kristu, který se před svým veřejným vystoupením postil čtyřicet dnů na poušti.

Kajícný charakter Velkého půstu je vyjádřen ve slovech modlitby sv. Efréma Syrského (4. stol.),

kterou se pravoslavní křesťané modlí v průběhu tohoto období v soukromí či během chrámových bohoslužeb: „Pane a vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému. Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův. Amen.“ Smysl půstu tak nespočívá pouze ve střídmém jídle a zřeknutí se masa, mléka a tuků. Tělesná askeze je důležitá, neboť zbavuje člověka „tyranie“ těla vyplývající z jeho padlé přirozenosti a činí ho schopným přijmout duchovní pokrm na posilu v zápase se zlem.

Stejně tak důležitá je ovšem i vnitřní askeze od špatných myšlenek, pomlouvání, povyšování a všech dalších vášní hříšného života. Pravoslavní křesťané v době půstu obvykle přestávají chodit za zábavou – navštěvovat divadla, kina, plesy či sportovní utkání. Ušetřený čas věnují duchovní četbě, modlitbě a návštěvám bohoslužeb. Takový je alespoň ideál a staletími prozkoušená praxe.

(Ve starém Rusku byla například během Velkého půstu zavřená všechna divadla.)

Součástí postního období je i větší důraz na rozdávání almužny (charitativní činnost v různých oblastech) a snaha o usmíření s těmi, s nimiž jsme se znesvářili. Ve všem tomto úsilí však křesťan – jak vyplývá ze slov modlitby sv. Efréma – spoléhá na Boha, neboť sám, pouze svým vlastním přičiněním, není takových skutků schopen.

Postní bohoslužby Církev slouží během Velkého půstu řadu svébytných bohoslužeb, které posilují věřícího v jeho vnitřním ztišení a provázejí ho na duchovní cestě směrem ke světlu Vzkříšení. V prvním týdnu „svaté čtyřicátnice“, jak je toto období rovněž nazýváno, se v chrámech čte každý den kánon sv.

Ondřeje Krétského (7. st.), který svým kajícným obsahem vyjadřuje smysl postní periody, spočívající v návratu od hříchu ke Kristu.

Množství příkladů ze Starého i Nového zákona, které jsou v této skladbě použity, slouží jako vzory křesťanského způsobu života, jenž by se měl během Velkého půstu upevnit. Ve středu pátého týdne

JAN KŘIPAČ (1977) Pochází z moravské katolickoprotestantské rodiny. Pravoslaví přijal v roce 2003.

Dálkově vystudoval pravoslavnou teo­ logii na Prešovské univerzitě. Žije s manželkou Jeka­ těrinou v Praze, kde působí v Národním filmovém archivu.

Texty a překlady o pravoslaví publikuje na blogu Nitria.

2017 duben

15

TÉMA

půstu je kánon čten celý znovu spolu s Životem sv. Marie Egyptské, jehož autorem je rovněž Ondřej Krétský. Vypráví o prostitutce ze čtvrtého století, která radikálně změnila svůj život, stala se křesťankou a žila až do své smrti v palestinské poušti. Hovoří o reálné zkušenosti obrácení, odpuštění a zřeknutí se světa ve prospěch Království nebeského.

Uprostřed velkopostního období se nachází Neděle svatého kříže. Během bohoslužby je doprostřed chrámu vynášen z oltáře kříž, který zde zůstává stát po celý týden. Nejedná se o předzvěst Velkého pátku, nýbrž o obřad, v němž věřící – znavení dlouhým a vyčerpávajícím půstem – obnovují svou naději v Kristu a posilněni vstupují do druhé poloviny čtyřicátnice. Kříž představuje tíhu zkoušek a utrpení, jež na sebe musí každý křesťan vzít, a zároveň radost z konečného vítězství, které je uskutečněno Kristovým zmrtvýchvstáním.

Slova z Markova evangelia, které se čte tuto neděli – „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ – mají naplnění ve Spasitelově kříži.

Utrpení, které na sebe bereme, je marné, pokud zároveň nepřijmeme Kristův kříž, 16 duben 2017

jenž nás vyvádí od smrti k životu. Pouze v jeho kříži, nikoli v našem, je spása.

V této perspektivě křesťané vyhlížejí tajemství velikonočních událostí.

Během Velkého půstu je pravoslavným věřícím posilou rovněž časté svaté přijímání. To znamená, že společné liturgie, na nichž se lidé sjednocují s Kristem skrze jeho tělo a krev, se konají nejen o nedělích a svátcích jako v průběhu celého roku, ale také ve všední dny, konkrétně ve středu a v pátek. Na těchto bohoslužbách, jež se nazývají „liturgiemi předem posvěcených darů“, nedochází k proměňování chleba a vína na tělo a krev Páně, nýbrž věřící přijímají dary proměněné při liturgii předchozí neděle. Tento dávný zvyk z pátého století tak umožňuje zachovat skrze specifické modlitby a hymny kajícný charakter půstu (jenž je opakem radosti neděleních a svátečních liturgií), a zároveň mít účast na eucharistii. Liturgie předem posvěcených darů se potom konají také první tři dny Svatého týdne.

Svatý týden Velký půst končí na Lazarovu sobotu, den před Květnou nedělí, jež je radostnou oslavou Kristova příchodu do Jeruza-

léma. Po ní následuje Velký neboli Svatý týden, v němž vrcholí postní a modlitební úsilí před samotným svátkem Vzkříšení.

Bohoslužby prvních tří dnů Svatého týdne připomínají poslední slova, která zanechal Pán Ježíš svým učedníkům. Opakujícím se motivem je podobenství o deseti družičkách vyzývající k duchovní bdělosti před příchodem Spasitele. Na Velkou středu se slouží liturgie s pomazáním nemocných olejem uskutečňovaným na památku Kristova pomazání v Betánii. (Jk 5,14–15) Středa je též dnem, kdy Jidáš zradil Krista, proto je od apoštolských dob spolu s pátkem postním dnem v průběhu celého roku. Liturgie Velkého čtvrtku připomíná poslední večeři Krista s jeho učedníky, večer je pak čteno tzv. Dvanáctero evangelií – tucet úryvků ze všech čtyř evangelií, které chronologicky vyprávějí události od Kristových posledních přikázání přes zatčení v Getsemanské zahradě až po ukřižování na Golgotě.

Velký pátek začíná čtením tzv. Královských hodinek složených z pasáží žalmů, proroků, epištol a evangelií. Odpoledne je sloužena velkopáteční bohoslužba s vynášením pláštěnice (obrazu na plátně znázorňujícího Kristovo tělo připravené

KOMENTÁŘ k pohřbení) z oltáře doprostřed chrámu. Tento obřad zpřítomňuje Kristovu smrt a uložení Spasitelova těla do hrobu. Jakkoli je Velký pátek důležitým svátkem, v pravoslavné tradici na něho není kladen takový důraz jako v římskokatolické církvi. „Západní křesťanství vidělo v utrpení dobrou věc. Kristus trpěl na kříži, snášel utrpení, abychom byli spaseni. Utrpení je proto prospěšné. Pro západní křesťany má tudíž Kristovo utrpení, pašije, ukřižování, zásadní význam pro spásu. Pravoslavní naopak zdůrazňují vzkříšení. Naším největším svátkem není Ukřižování, ale Vzkříšení. Dokonce i během Svatého týdne zpíváme: ‚Uctíváme tvé utrpení, Kriste, ukaž nám i své slavné vzkříšení.‘ I ve smutku a bolesti myslíme na radost a vzkříšení. Naše víra neříká, že utrpení je dobré. Kdyby tomu tak bylo, Kristus by nikoho neuzdravoval. Avšak on uzdravil tolik lidí, kolik mohl. Utrpení není dobré. Naše víra je vírou radosti. Proto se každý křesťan raduje ve svém smutku a utrpení – nikoli proto, že trpí a že je smutný, ale proto, že ví, jaký bude konec. Že všechno, co ho tíží, přestane, a on se bude radovat. Všechno skončí a on spočine tam, kde spravedliví odpočívají,“ říká současný duchovní, starec Nikon ze Svaté hory Athos.

Velkým pátkem – smrtí na kříži – Kristovo vykupitelské dílo nekončí. Pokračuje Velkou sobotou, sestoupením Krista do pekel, odkud křísí prvního člověka – Adama, a definitivně poráží smrt, jak zobrazují ikony Vzkříšení a opěvují písně bohoslužeb Velké soboty.

Vzkříšení Samotná Pascha, nazývaná též svátek svátků, začíná v sobotu před půlnocí. Kněz bere z místa uprostřed chrámu, které symbolizuje Kristův hrob, pláštěnici a odnáší ji zpět do oltáře.

Lidé opouštějí tmavý chrám se svícemi v rukách. Začíná procesí, které třikrát obejde chrám za společného zpěvu písně: „Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích; dejž, abychom i my na zemi čistým srdcem tebe oslavovali.“ Poté se průvod zastaví před zavřenými dveřmi chrámu a kněz pronáší několik biblických veršů vztahujících se ke Kristovu vzkříšení.

Poprvé je shromážděním zpíván paschální tropar, který se pak vrací v průběhu celého veli-

Klíčové je vzkříšení!

VIACHESLAV LYTVYNENKO, Evangelická teologická fakulta UK

Článek napsaný Janem Křipačem nabízí vynikající obraz pravoslavných Velikonoc. Rád bych se ve světle Janovy reflexe krátce podíval na jeden specifický důraz článku jako na něco, co se z něj můžeme učit. Ten důraz souvisí s pravoslavným soustředěním na Kristovo vzkříšení.

Je zajímavé pozorovat, jak západní křesťané obvykle kladou největší důraz na Velký pátek, slaví Velikonoce jako ujištění, že spasení bylo dokonáno. Naproti tomu v pravoslaví je to neděle Vzkříšení, které je věnována největší pozornost a která je slavena jako klíčový den. Proč tomu tak je a co se můžeme z tohoto pravoslavného důrazu na vzkříšení naučit?

Důvodem, kvůli kterému klade pravoslaví hlavní důraz na vzkříšení, je odlišný pohled na důsledek Kristovy smrti. Vidí v ní nejen odstranění našich vin, ale také zrušení našeho zotročení mocí smrti a ďábla. Myslitelé rané církve (jako Efrém Syrský, kterého Jan zmiňuje) s pohnutím rozpoznávají, že největším problémem, na který lidstvo naráží, je jeho smrtelnost. Proto mluví o Kristově smrti jako o něčem, co odstranilo naši smrt. Jinak řečeno, kvůli Adamovu pádu se všichni lidé rodí mrtví, odcizení Bohu a neschopní toto odcizení jakkoli zvrátit. Kristova smrt a vzkříšení zbavily naši fyzickou smrt moci a obnovily rozbitý vztah. Slouží jako pečeť potvrzující, že i my budeme jednoho dne také fyzicky vzkříšeni.

Podívejme se na to trochu podrobněji. Víme, že Kristus je druhou osobou svaté Trojice, ale že od okamžiku vtělení byl také plně člověkem. To znamená, že od okamžiku vtělení byla jedna z osob sdílejících společenství Trojice osobou plně lidskou. Tímto způsobem je Kristus druhým Adamem, člověkem, který znovu navázal vztah s Bohem. Ten vztah, který Adam kdysi ztratil.

Na tuto osobu, která sdílela společenství Trojice, padla na kříži všechna tíže lidského hříchu (nikoli jejího vlastního, ale našeho). Kristus byl sražen Božím hněvem, jako člověk trpěl naprostým odcizením od Boha a zemřel. Lidskost jeho osoby reprezentuje moji lidskost, mne samého, takže jeho utrpení může plně zastoupit utrpení, které jsem si zasloužil já. Vzkříšením a povýšením Kristovy osoby jakožto osoby lidské bylo obnoveno společenství Trojice, jaké existovalo na počátku. To znamená, že tato osoba narozená jako člověk a strádající odcizením od Boha byla přijata zpátky do vztahu, který jí chyběl (a znovu: ne kvůli jejímu vlastnímu hříchu) – jak prokázala výkřikem na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Právě proto, že jeho lidství reprezentuje naše lidství, můžeme být do tohoto společenství obnoveni i my, a být tak znovu sjednoceni s Bohem. Stejně jako Boží skutek odcizení Syna od Otce zastupuje naše odcizení od Boha, které jsme si zasloužili, tak i Boží čin přijetí Syna zpět do společenství s Otcem zajišťuje spojení, které potřebujeme, abychom i my mohli být obnoveni.

Toto zavržení a znovupřijetí božského Syna v jeho lidské přirozenosti se nás týká, protože jeho lidská přirozenost je spojená s naším lidstvím a prostřednictvím tohoto „propojení humanitou“ můžeme být i my vtrženi do společenství s Bohem.

Jestliže nám Kristova smrt odhaluje, že náš Bůh je nám teď nepředstavitelně blízko, Kristovo vzkříšení nám ukazuje, jak podivuhodně blízko jsme se svému Bohu dostali my.

2017 duben

17

TÉMA

konočního období: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“ Chrámové dveře jsou otevřeny a věřící vstupují do rozzářeného chrámu vyzdobeného květinami. Kristův hrob se proměnil v místo vzkříšení.

Smrt je potřena, peklo přemoženo, hřích zničen.

Boží stvoření přechází od smrti k věčnému životu.

Následuje velikonoční jitřní bohoslužba plná oslavných písní. Na konci se čte kázání sv. Jana Zlatoústého: „…proto vejděte všichni v radost Pána svého. I první i druzí mzdu přijměte. Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůl jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek – zjevilo se společné království.“ 18 duben 2017

Jitřní bohoslužba potom volně přechází ve svatou liturgii, která je onou královskou hostinou vzkříšeného Krista s jeho církví. Eucharistií se věřící sjednocují se Spasitelem a mají účast na věčném životě. Stará rozdělení způsobená hříchem padají, aby opět „všichni byli jedno“ (J 17,21) a na zemi zavládl Kristův pokoj (Kol 3,15).

Takto posilněni svatým přijímáním vstupují křesťané do reality nového stvoření. Pascha je v pravoslavné tradici nahlížena jako „osmý den“, v němž je obnoveno Boží stvořitelské dílo. Kristovým vtělením, obětí na kříži a zmrtvýchvstáním je člověku navrácen jeho původní stav před Adamovým pádem. Lidská přirozenost, porušená hříchem, je očištěna a člověk může začít svobodně uskutečňovat svůj život v jednotě s Bohem a participovat tak na stvořitelském plánu být „k obrazu a podobě Boží“.

Pascha se tímto stává předobrazem všech nedělí v roce, které v týdenním cyklu následují po židovském sedmém dni – sobotě. V ruštině dokonce, jak známo, přešel tento vztah do jazykového užívání a neděle je označována slovem „vzkříšení“. I v liturgickém roce jsou všechny nedělní dny počítány od Paschy, stejně jako se od ní odvíjejí ostatní pohyblivé svátky.

Realita „osmého dne“ ukotveného v Božím království je vyjádřena specifickým liturgickým charakterem celého velikonočního období, jež následuje po Pasše. Odráží se v radostném obsahu bohoslužeb, v jejich paschálním řádu či v pozdravu, kterým se věřící vzájemně vítají: „Kristus vstal z mrtvých.“ – „Vpravdě vstal z mrtvých.“ Toto období začíná Světlým týdnem a končí svátkem Nanebevstoupení Páně. Oněch čtyřicet dnů je chápáno jako jeden nekončící den.

Velikonoční zvyky Se svátkem Paschy jsou v pravoslavném prostředí spojeny některé další zvyky. Věřící si nechávají posvětit košíky s jídlem, od něhož se během postního období zdržovali – vajíčka, sýry, maso.

Oblíbeným pokrmem ukrajinských křesťanů je tradiční pečený moučník kulič. Řekové zase rádi vaří jehněčí polévku, Kypřané ovšem dávají přednost pečenému beranovi.

Po skončení paschální liturgie se pravoslavní křesťané scházejí nad ránem ke společnému stolování, které je přirozeným pokračováním chrámové eucharistické slavnosti. Další tradicí je pak posvěcování kvašeného chleba – artosu – označeného pe-

KOMENTÁŘ četí kříže či vzkříšení na znamení Kristova vítězství nad smrtí. Tento chléb, symbolizující toho, kdo je skutečným „chlebem života“ (J 6,48), zůstává během Světlého týdne v chrámu. Teprve po přijímání na liturgii Světlé soboty je lámán a rozdáván věřícím.

Paschální radost Na závěr mi dovolte ocitovat slova významného pravoslavného teologa dvacátého století, otce Alexandra Schmemanna, která podle mě vystihují pravý smysl Paschy: „V Kristu už není smrt koncem, ale je rovněž začátkem. Není něčím bezvýznamným, co dodává pachuť bezvýznamnosti celého života. Smrt znamená vstup Hospodinovy Paschy. To je základní tón, základní melodie celého liturgického roku v pravoslavné církvi. Křesťanství je především zvěstováním Kristova vzkříšení v tomto světě. Pravoslavná duchovnost je svým vnitřním obsahem paschální a skutečným obsahem církevního života je radost. Mluvíme o svátcích; svátek je výrazem radostnosti křesťanství.

Jedinou skutečnou věcí, kterou dítě lehce přijímá, je právě radost. My jsme učinili naše křesťanství tak starým, vážným, smutným, pompézním, že jsme ho téměř připravili o radost. Přesto Kristus řekl: ‚Dokud nebudete jako děti, nevejdete do království Božího.‘ Být jako dítě podle Krista znamená být schopný té duchovní radosti, které dospělý člověk už skoro vůbec schopen není.

To znamená vstoupit do vztahu s věcmi, přírodou, ostatními lidmi bez podezření ze strachu a zklamání. Často používáme slovo milost. Ale co je milost? Cháris, charisma v řečtině znamená nejen milost, ale také radost. ‚A já vám dám radost, kterou vám nikdo nevezme…‘ Pokud na tento bod kladu takový důraz, je to proto, že jsem si jist, že jestli máme nějaký vzkaz pro lidi, pak je to poselství velikonoční radosti, která vrcholí o paschální noci.

Když stojíme ve dveřích chrámu a kněz zvolá: ‚Kristus vstal z mrtvých!‘, pak se noc slovy sv. Řehoře Nysského stává ‚světlejší než den‘. Toto je tajemná síla, pravý kořen křesťanské zkušenosti. Pouze v rámci této radosti můžeme chápat všechno ostatní.“

Oslavy a radost PETR KUČERA, kazatel Sboru CB Frýdek-Místek

Jeden bratr starší v našem sboru mě považuje za „kryptopravoslavného“ křesťana. I když se o pravoslaví zajímám, po přečtení krásného a obsažného textu přítele Jana Křipače o slavení Velikonoc jsem si uvědomil, že o pravoslaví, pravém-slavení, vím jen velmi málo.

Vážný pravoslavný křesťan by měl velikonoční svátky strávit v chrámě. Bavilo mě v článku sledovat ono velké mnohatýdenní divadlo symbolů, gest, obrazů a písní, a tak vnitřně prožívat Kristovu smrt a vzkříšení. Mít osobní spoluúčast všemi smysly. Líbila se mi myšlenka posílení se Kristem vprostřed postu. Kolikrát během oněch čtyřiceti dní dochází síla! Jiná skvostná myšlenka je chápání Paschy jako osmého dne, v němž je obnoveno Boží stvořitelské dílo. Ano, byl jsem čtením textu obohacen. A letos v době Velikonoc z něho jistě mnoho dobrého využiji.

Při čtení se mi před očima zjevila suchost a strohost evangelických bohoslužeb. Čtení z Bible – písně – kázání – případně večeře Páně. Sám se snažím velikonoční bohoslužby v našem sboru nějak více prodchnout samotnou zvěstí evangelia. Čteme delší pašijové texty, na Velký pátek večer chodíváme s křížem na místní vrch Štandl a po cestě každý z nás zkouší kříž chvíli nést. Na Vzkříšení se východně zdravíme: „Kristus vstal z mrtvých – jistě vstal z mrtvých.“ Čítávám úryvky z Exultetu (slavné modlitby, která se čítává jen na vzkříšení) i z pravoslavných chorálů.

Pokud to někdy vyjde, je krásné prožít na Vzkříšení křest nebo jeho obnovu.

Teorie slavení je nádherná, praxe už pokulhává. Sám jsem se účastnil pravoslavného slavení Paschy v ukrajinské vesničce Luh. Přiznávám, že jsem byl z reality oslavy vzkříšení spíše rozladěn. Kolem chrámu totiž stály davy lidí s košíky plnými jídla a celkem znuděně čekaly, až z něj vyjde průvod. V potemnělém chrámu se nacházelo jen nemnoho věřících. Nakonec průvod se vší slávou vyšel branami kostela a netrpěliví čekající pokládali své košíky k cestě, kudy šel kněz, aby je posvětil mocným kropením. Poté mu zaplatili a spěchali domů.

Pokud si ovšem myslíme, že jsme na tom my evangelíci se slavením Velikonoc lépe, pak se mýlíme. Nezapomenu na velikonoční komentář Davida Nováka: „No Velký pátek je Velký pátek, ale chalupa je chalupa…“ To řekl po bohoslužbách v poloprázdné modlitebně význačného sboru naší církve. Nakonec i já jsem ve dvou sborech musel slavení velkopátečních bohoslužeb obnovovat! Článek bratra Křipače nechť nás inspiruje ke slavení. K hledání staronových společných i osobních forem, aby v nás velikonoční slovo Kristovo přebývalo v hojnosti a proměňovalo naše životy.

A to nejlepší na konec. Z článku dýchá radost. Jak jsme v něm mohli číst: „Utrpení není dobré. Naše víra je vírou radosti.“ Jestli si z něčeho mají vzít evangelíci od pravoslavných příklad, potom především z důrazu na radost. Vždyť, jak jsme se dočetli, „charis – milost – v řečtině znamená i radost“. Proto východní pravoslavní překládají milost výrazem blagodať. Z tohoto slova není slyšet ono západní soudně-právní pojetí křesťanství, ale něco blaženého, nádherného a radostného. Je to jako pozvání na velkou hostinu Boží lásky, kam jsou zváni podle Jana Zlatoústého „ti, kdo se postili, i ti, kdo se nepostili“. Co se týče radosti, hlásil bych se k pravoslavným hned.

■

2017 duben

19

ZÁPISNÍK

MĚSTO NA TEMŽI text a foto KATEŘINA PAVLÍKOVÁ

V

KATEŘINA PAVLÍKOVÁ budoucí cestovatelka – zatím ve skrytu duše

20 duben 2017

září roku 2012 a v říjnu roku 2014 jsem měla možnost vycestovat do Londýna.

Jednou na sedm a jednou na osm měsíců.

V obou případech jsem se vydala dělat au-pair.

Jde o výpomoc v domácnosti a starání se o děti, za něž dostáváte pravidelné týdenní kapesné, stravu a střechu nad hlavou.

Dostat se do Londýna není nijak obtížné, letadlem to trvá dvě hodinky. Já si ovšem zvolila kostrbatější možnost – autobus. Cesta autobusem vám vezme přibližně osmnáct hodin. Když ovšem máte štěstí a natrefíte na správný spoj, čeká vás dvou- až čtyřhodinová plavba trajektem ze severní Francie do Velké Británie. A pokud ještě navíc zastihnete slunce, které vychází zpoza hladiny moře, nelze této cesty litovat! Pravděpodobnější, avšak také méně zajímavá je cesta eurotunelem, která trvá přibližně 90 minut.

Na Londýnu se mi líbí, že zde žijí lidé z celého světa vedle sebe a nikdo s tím nemá problém. Je pravda, že na první pohled každý někam spěchá, ale i přesto se nemusíte obávat se kohokoli zeptat třeba na cestu. Podle mé zkušenosti vám každý rád s úsměvem poradí. Podle mě tu jsou lidé obecně milí a laskaví. Celkově jsem si v Londýně připadala uvolněněji než v Česku.

Anglie je známá jako země s ne příliš příznivým počasím a častými dešti. Mně se v ní ovšem podařilo bez úhony strávit patnáct měsíců bez deštníku. Docela komický pohled nastává v momentě, kdy napadne sníh. Stává se to sice velmi zřídka, ale když už, stojí to za to. Drtivá většina řidičů totiž nevyužívá zimní pneumatiky, a tak se snadno stane, že uvíznete na několik hodin v koloně.

Cestování napříč městem není úplně nejlevnější záležitostí. Ti, kteří nechtějí utrácet spoustu peněz za dopravu, se mohou rozhodnout cestovat pouze autobusy. To vám ušetří hodně liber, ale také sebere spoustu času. Kam například metrem jedete dvacet minut, pojedete autobusem třeba hodinu a půl. Takže je to pohodlí a rychlost

versus nízká cena. Naštěstí většina památek, za kterými se do Londýna vydáte, se nachází v první zóně – v centru.

Měla jsem možnost navštívit tři tamní sbory – Hillsong Church London, který funguje v dalších šesti městech po celém světě; HTB Church – anglikánská církev, ve které v roce 1977 vznikly kurzy Alfa; Capstone Church – původem malý indický sboreček založený v Londýně, který díky silnému Božímu vedení velice rychle roste a který se v době mého pobytu v Londýně stal mým domovským sborem. Do každého z nich se jednou velice ráda vrátím.

Pokud zatoužíte po tom, na chvíli vypnout, doporučuji strávit nějaký čas v parku. Ať už totiž vejdete do kteréhokoli, okamžitě zapomenete, že se nacházíte uprostřed jednoho z největších a nejrušnějších měst světa.

A čaje o páté se už nenosí.

■

vikář Sboru CB v Havířově

Pocházím z Orlové na Ostravsku, kde jsem vyrůstal se svými čtyřmi sourozenci.

Vždycky mě velmi bavila příroda, ale když jsem se v patnácti rozhodoval co dál, počítače se zdály být nejlepší volba. Po studiu IT na střední škole jsem zjistil, že to nejlepší volba nebyla, a zkoušel jsem různá přechodná zaměstnání. Dostal jsem se až do Slezské diakonie, kde jsem začal pracovat jako asistent pedagoga na speciální střední škole pro studenty s postižením. Mezitím jsem začal studovat teologii na ETS a zdálo se mi, že mám život pěkně uspořádaný. Přišla však velká změna s velkou výzvou odjet na rok jako dobrovolník do Tanzanie. Vyšlo to, a tak jsem strávil téměř rok prací v základní škole v zapadlé vesničce Dongobesh. Po návratu jsem zaměnil svá studia na ETS za ETF a přestěhoval jsem se do Prahy. Od začátku roku 2017 jsem zpět ve Slezsku v Orlové a začal jsem zde službu „naplno“.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ vychází jako příloha časopisu Brána

DANIEL LITVAN

M

á cesta ke službě vedla už od dob střední školy, kdy jsem začal své první kroky ve službě v dorostu pod vedením Davida Kubíčka. Tehdy se zrodila myšlenka, že bych jednoho dne mohl vstoupit do kazatelské služby. Byla to slova z Izajáše, 5. kapitoly, která ke mně mluvila a vyzývala mě překročit hranice své bezpečné zóny: „Co víc se dalo učinit pro mou vinici, než co jsem pro ni udělal?“ Významně to změnilo můj život i přijímání věcí, které do něj přicházely. Vše jsem bral jako školu, jako přípravu, kterou mě Bůh provází, než do služby vstoupím naplno. Chtěl jsem si zkusit civilní zaměstnání i život v zahraničí. Všechno dobré i špatné, co mě potkávalo, jsem se snažil brát jako lekce do budoucna. I tak se mi samozřejmě cennost všech zkušeností hodnotí lépe teď, zpětně.

V roce 2016 jsem začal cítit, že už nastal čas. Vnímal jsem, že moje čekání už není sbíráním životních zkušenosti, ale že už před službou utíkám jako Jonáš. A utíkání nefungovalo.

Potřeboval jsem čas podívat se na svůj život s odstupem. Dobře mi k tomu posloužila pěší poutní cesta do španělského Santiaga. Dostal jsem k vykročení nový verš, tentokrát z Matoušovy 14. kapitoly – jednoduché Ježíšovo: „Pojď.“ Když jsem učinil rozhodnutí jít do toho, vše se zázračným způsobem sešlo, aby to klaplo. Poslední věcí, která mě výrazně odrazovala od vikariátu, byl můj věčně svobodný stav.

A přeberte si to milí čtenáři, jak chcete, ale tři dny po svém rozhodnutí jsem dostal požehnání i v tomto směru.

Výzvy mám rád a jednu takovou mám před sebou. Být dobrým nástrojem v Božích rukou.

Nevím, co všechno mě čeká, ale vím, že bez něj nemůžu činit nic. Zato u Něj je možné vše. ■

04 | 2017

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE březen 2017 ▪ Rada na základě žádosti staršovstva Sboru CB Vsetín-Maják ustavila samostatné stanice Na Cestě (Brno) a Metro (Olomouc) s platností od 1. dubna 2017. Současně pověřila předsedu a oba místopředsedy, aby zahájili rozhovor s Bedřichem Smolou a Danem Hurtou o směřování stanice tohoto sboru v Šumperku.

▪ Rada vzala na vědomí informace o životě chotěbořské stanice Sboru CB Horní Krupá. Je současně připravena jednat s hornokrupským staršovstvem o dalším rozvoji stanice v Chotěboři.

▪ V návaznosti na Řád správy Církve bratrské připravil Odbor pro vzdělávání nové znění Pravidel vikariátu. Rada jeho znění schválila, vyslovila rovněž svůj souhlas s připojením dalších pomocných (nezávazných, ale užitečných) souborů (formulářů).

▪ Rada vzala na vědomí informaci o jednomyslném zvolení Zbygniewa Lipuse kazatelem Sboru CB Vysoké Mýto.

▪ Jednání Rady navštívil Miroslav Pavlíček z Rakovníka, který s podporou svého staršovstva žádá o vstup do vikariátu. Bratr vnímá volání do kazatelské služby, má dlouhodobé zkušenosti se službou v místním sboru. Jeho rozhodnutí je umocněno i situací ve sboru v Rakovníku, který aktuálně hledá kazatele. Inspiraci pro kázání čerpá z četby Bible více než z teologické literatury. Má zkušenosti ze studia typologie člověka.

Období vikariátu chápe jako přípravu ke kazatelské službě, zatím ještě není schopen sám sebe vnímat jako „klasického“ správce sboru. Rada přijímá Miroslava Pavlíčka do vikariátu od 1. dubna 2017 ▪ K rozhovoru byl rovněž přizván Tomáš Trávníček, který působí jako misijní pracovník ve Sboru Praha 1 – Soukenická na stanici v Neveklově.

Bratr se dle možností účastní vikariátních cvičení bez směřování k vikariátu. Po nastěhování do Neveklova tam rozvinul další duchovní práci.

V současné době vnímá, že je i se svou rodinou viditelnou součástí Neveklova. Svou práci vnímá v několika rovinách. První z nich je práce s místními členy sboru, další rovinou je misijní práce, resp. osobní misijní kontakty. Za klíčové pokládá osobní rozhovory a pastoraci, a to víc než jednotlivé misijní akce. Shromáždění v Neveklově se koná každou neděli, s příchodem Trávníčkových přišlo do shromáždění dalších cca osm lidí (včetně jeho rodiny).

TEOLOGIE A DUCHOVNÍ INSPIRACE KAZATELE FAZEKAŠE

S

tudium teologie každého nějakým způsobem poznamená. Existuje dobrá a poctivá teologie, ale existuje i teologie špatná a pokřivená. Kritické zkoumání Bible a studium myšlení o Bohu se dotkne každého studenta bohosloví. Teolog se musí prodírat houštinami poznatků dobrých i špatných, zástupně projít různými krizemi, které jsou spojeny se studiem křesťanského myšlení dob minulých i současných, a odvážně nahlížet i do destruktivních a rouhavých lidských projevů. To vše proto, aby teolog mohl plnit roli, kterou mu církev svěřuje v práci s lidmi v církvi i ve společnosti.

Tak jako lékař musí něco vědět o patologii a projevech nemocí lidského těla, musí teolog znát nejrůznější lidské přístupy jak k poznávání, tak i k popírání Boha a jeho díla v Ježíši Kristu. Na teologii zdaleka není tím nejtěžším studium biblických jazyků, ale spíše těsný kontakt s různými filozofiemi, teoriemi náboženství i komplikovanými církevními dějinami. Přesto teologie zůstává fascinujícím studijním oborem, který mnohé uchvátí na celý život. Teologie umožňuje hlubší a plastičtější vstup do světa Bible a v lidském myšlení může přinášet důslednější oddělování plev od zrn. Církvi má teologie poskytovat strážnou službu proti nejrůznějším scestím, interpretačním omylům a herezím.

Teologie nám stále něco boří, protože biblická zvěst se zařezává do naší mysli i praxe života a Boží slovo – meč na obě strany ostrý – proniká jako skalpel do nejskrytějších koutů lidského srdce. Křesťanská církev potřebuje neustálou reflexi a poměřování poselstvím Bible v našem měnícím se světě. Přes své studijní nároky a obtížné etapy je toto studium úžasné, fascinující a také povzbuzující. Teologie v posledu přináší člověku útěchu a radost.

KRISTUS – PÁN A BERÁNEK Inspirativnost a aktuálnost teologické práce si můžeme připomenout na díle kazatele doc. ThDr. Ludovíta Fazekaše, který byl 21. února 2017 povolán do nebeského domova. Už ve své disertaci se zaměřil na Kristovo panství v Novém zákoně na pozadí helenistických kultů. Toto téma ho fascinovalo celý život. Mnohokrát jsme od něj slyšeli v přednáškách i v kázáních, že nestačí mít Krista jako Spasitele, ale že Nový zákon zřetelně vede k přijetí Kristova panství.

Ten, kdo je Bohem spasen, přijímá Krista jako Pána svého života. Právě v tom spočívá jeden z rozdílů mezi helenistickými mysterijními kulty a křesťanskou vírou. Lidé mohou věřit v různé kulty, a přitom si ponechat svůj způsob života. To v křesťanské víře není možné. Přijetím Spasitele člověk předává klíče od svého života tomu, kdo je jeho Pán a Bůh.

Christologií a soteriologií (učením o spáse) se Fazekaš zabýval i dál. Byl fascinován dílem svého Pána a Spasitele. Postupně vznikala rozsáhlá biblická studie Markova evangelia (1–8) pod názvem Syn člověka: Vladař království. Ježíš začíná své veřejné působení vyhlášením příchodu svého království. To, co ještě není všem viditelné, je záležitostí víry a společenství s Kristem. Následovala druhá část výkladu (8–16) na téma Syn člověka: Trpitel za lidstvo. Ježíše Krista představuje jako Božího Beránka.

Fazekaš zvýrazňoval zvěstování kříže, které bylo jeho celoživotním kazatelským zápasem. Jak se dnes sklonit pod Kristovým křížem a jak dnes zvěstovat Kristův kříž? A jak následovat Krista v jeho utrpení na kříži? To je osa Fazekašova životního

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE březen 2017 zápasu a hledání. Při jeho kázáních na našich konferencích jsme mohli některé nalezené a biblicky zdůvodněné důrazy slyšet opakovaně, předkládané až s vášnivou horlivostí. I ve sborech zaznívala jeho christocentrická kázání s osobním apelem.

Hluboký ponor do Písma umožňoval konkrétní aplikaci.

BOŽÍ TAJEMSTVÍ A VŠEDNÍ DEN K oblíbenému Markovu evangeliu se Fazekaš znovu vrátil a napsal knihu Tajemství osoby Ježíše Krista na základě evangelia podle Marka. Nejde mu pouze o zprostředkování znalostí o osobě Syna člověka. Rozvíjí výklad evangelia tak, aby probouzel lásku ke Kristu. Systematické biblické studium se projevilo v napsání dalších biblických komentářů. Dobrá zpráva o záchraně je výkladem nejdelší Pavlovy epištoly Římanům, která je kompaktním celkem věrouky a také etiky Božího království. Zájem Ľudovíta Fazekaše o etiku se projevil v několika dalších rovinách. Křesťanskou etiku srovnává a popisuje na pozadí dialogu s velkými náboženskými systémy, které tvoří kontext religiózního prostředí dnešního globálního světa.

Důležitost etiky se projevila v mimořádné studii Posvěcení jako bohoslužba všedního dne. To je knížka, která v něčem připomíná tezi „liturgie po liturgii“, kterou v ekumenickém rozhovoru rozvíjel rumunský pravoslavný teolog Ion Bria. Naše liturgie nekončí závěrečným požehnáním bohoslužby. Po liturgii – bohoslužbě našeho shromáždění, následuje liturgie všedního života. Bohoslužba tak není omezena jen na šabat, ale pokračuje všedními dny naší práce a služby.

Fazekaš uchopil toto téma ještě doplněné z jiné perspektivy. Po naší nedělní bohoslužbě má následovat bohoslužba všedního dne a v ní se má projevit naše posvěcení.

Zde se autorovy teologické výklady zaměřují na třetí osobu Boží trojjedinosti – na Ducha svatého. Kniha o křesťanské etice je zároveň rozvinutím učení o Duchu svatém. Zde se Fazekaš dotýká základu probuzenecké zbožnosti, která stála u kolébky Církve bratrské. Posvěcení je chápáno jako oddělení se od světa, jako pozvání k čistotě života v silovém poli Ducha svatého. Kniha ale neústí do podtržení distance od světa. Naopak! Církev se nesmí zakřivit do sebe a posvěcení je třeba žít ve světě.

Dodnes je tato kniha pro jednotlivce i církev inspirativní a provokující ke zkoumání probuzenecké tradice a obrácení se k životu ve světě. Při její četbě se vrací myšlenka

▪ Rada vzala na vědomí vyjádření zájmu Jiřího Serbuse o postupné ukončení vikariátu a směřování k ordinaci. Bratr už byl ordinován v jiné církvi, protože ale nezpracovával ordinační práci, Rada mu ukládá vypracovat tři kázání, esej a exegezi podle zadání Odboru pro vzdělávání.

▪ Rada pověřila Petra Rause účastí na květnové konferenci CB na Slovensku, zároveň pozve slovenského delegáta na českou konferenci do Písku.

▪ Rada vyslovila souhlas s uzavřením pracovního poměru s Václavem Andršem (Sbor CB Vsetín-Maják) a s Miroslavem Pavlíčkem (Sbor CB Rakovník) na práci vikáře na dobu určitou od 1. dubna 2017 do 31. března 2019.

▪ Rada vyjádřila souhlas s ukončením pracovního poměru s Petrem Šedým dohodou ke dni 31. května 2017.

▪ Rada doporučila působení Čestmíra Sušky (sbor Praha 1 – Soukenická) ve věznici prostřednictvím Vězeňské duchovenské péče.

▪ Rada schválila výroční zprávu, která bude odeslána pro potřeby Ministerstva kultury, zároveň bude zveřejněna na webových stránkách církve.

▪ Rada vzala na vědomí zápis z únorového jednání Dorostového odboru RCB. ▪ Petr Dvořáček informoval staršovstvo Sboru CB Brno-Betanie o možnosti zúčastnit se výjezdu do USA (Disciple-making training for Czech leaders) pod vedením misionáře Nathana Becka (Sbor CB Opava) a za účasti dalších dvou pracovníků CB (kazatele Matúše Kušníra – Sbor CB Opava a Jakuba Mrázka – Sbor CB Ostrava).

Půjde o příležitost navštívit čtyři sbory, ve kterých probíhá systematická výchova vedoucích postavená na učednictví, misijním stylu života a zakládání nových sborů až do 9. generace.

Součástí cesty je společné studium literatury.

Staršovstvo s vysláním kazatele Petra Dvořáčka na tuto služební cestu v termínu od 28. dubna do 11. května 2017 souhlasí, Rada tuto služební cestu rovněž schválila (bez finanční spoluúčasti Rady).

▪ Rada v modlitbách děkovala za propuštění Petra Jaška ze súdánského vězení.

připravil Petr Raus místopředseda RCB

PŘIPOMENUTÍ ŽIVOTA ĽUDOVÍTA FAZEKAŠE

o potřebě dvou obrácení. Tím prvním je obrácení člověka ke Kristu, tím druhým je obrácení s Kristem ke službě světu.

CHARISMA POSLUŠNOSTI Doc. ThDr. Ľudovít Fazekaš se narodil roku 1929 na východním Slovensku. Po ukončení Evangelické bohoslovecké fakulty (1951) působil jako kazatel Církve bratrské v Prešově (1951–1957) a Levicích (1957 až 1962). Za nedovolenou výchovu mládeže ho komunisté přeložili do Benátek nad Jizerou (1962–1968). V roce 1968 byl rehabilitovaný a znovu instalovaný jako kazatel v Levicích, kde působil až do roku 1990. V letech 1990 až 1993 byl předsedou CB na Slovensku a v roce 1993 se podílel na založení Katedry evangelikální teologie a misie na Univerzitě Mateja Bella v Banské Bystrici. Napsal řadu odborných teologických publikací, přednášel v Německu, ve Švýcarsku a v USA. Má dva syny, čtyři vnuky a jednoho pravnuka. Jako senior žil v Levicích, odkud si ho Pán Bůh povolal do nebeského domova 21. února 2017.

Kazatel Fazekaš se nezabýval jen studiem Nového zákona, i když to byla jeho primární parketa. Z jeho teologické dílny vychází například komentář knihy 1. Samuelova, kap. 1–15, Charisma a instituce. V něm je zachycen nesnadný přechod od vedení Izraele charismatickými soudci k instituci králů. Spravování a vedení Božího lidu chápe Fazekaš jako charisma, které musí být pevně spojeno s poslušností toho, kdo stojí v čele.

Když si Izrael vydupal svého krále, neměl to být začátek rozvoje monarchie.

Skutečným Králem měl zůstat Hospodin a izraelský král měl být jeho poslušným nástrojem. Biblický komentář rozebírá důvody, proč došlo k selhání Saula a jak povolaný vůdce lidu má být poslušný a odpovědný Hospodinu. Tento spis byl dokončen před revolucí v roce 1986. Kniha nesměla v době totality vyjít, protože tehdejší nekritizovatelní vůdcové v ní viděli řadu narážek na svou svévoli.

K vydání došlo až v roce 2000. Téma odpovědnosti vůči Bohu a stálé napětí mezi charismatem a institucí je nekončícím zápasem církve o věrnost a poddanost.

Starý zákon vykládá také Fazekašova kniha Nehemiáš. Příběh poslušného a věrného vůdce Nehemiáše je dobrým protikladem selhání Saula. Nehemiáš jde odvážně a obětavě obnovovat Svaté město a jeho hradby. Jeho duchovní přístup je vzorem pro dnešní pověřené pracovníky církve.

PROMĚŇUJÍCÍ TEOLOGIE ĽUBO BECHNÝ redakčně upraveno

Aktuálním úkolem současné teologie CB je připomenutí vlastních evangelikálních kořenů v teorii, ale i s praktickými aplikacemi. Z díla kazatele Fazekaše nám tento apel připomíná jeho praxis pietatis (praxe zbožnosti), kterou sepsal na základě obsáhlého studia, zvěstovatelské služby i pastoračních zkušeností a vydal pod názvem Duchovní růst. V této česky psané knížce je uloženo velké bohatství z práce pastýře, kazatele a teologa CB. Kniha začíná duchovním znovuzrozením, které tvoří součást identity církve a každého křesťana. Pokračuje teologickým vyjádřením Boží věrnosti projevující se v missio Dei (Boží misii) v tomto světě. Knížka prochází důrazy sebeodevzdání se člověka Ježíši Kristu. Oproti některým zjednodušujícím evangelizačním příručkám se zde dostáváme na biblicky vyvážený půdorys Bohem připravené cesty spásy. Silně vyniká propojení Starého a Nového zákona a pozvání do jejich barvitých příběhů.

Některé výklady částí dějin spásy a praxe zbožnosti jsou průzračně jasné a psané dialogickou formou. Takovou srozumitelnou formou je možné psát na základě hluboké znalosti Písma nejen v textech vykladačsky jednoduchých, ale i v otevřeném rozhovoru s texty složitými a tajemnými. Dobrá teologie vždy vede k proměně života. Ježíšovo dílo je spojeno s církví, službou v rodině a angažovaností ve světě. Podnětná kniha, dobře využitelná pro vyučování v biblických hodinách či domácích skupinách, končí, jak jinak, u Kristova panství a jeho dovršení v Božím království.

■ PAVEL ČERNÝ Odbor Rady CB pro vzdělávání

STALO SE

GLOSA

Úleva po nizozemských volbách S ulehčením reagovali zástupci církví na výsledky březnových voleb v Nizozemsku.

Zároveň vyzvali politiky k rozvážnosti. Hlavní výzvou bude pro novou vládu vytvoření zdravé sociální rovnováhy, protože rozevírání sociálních nůžek nahrává extrémistům nalevo i napravo. Protiislámský populista Wilders vyrůstal v katolické rodině, z církve ale vystoupil a označuje se za agnostika. Minulou menšinovou vládu premiéra Rutteho tolerovaly dvě malé konzervativní protestantské strany – ChristenUnie a (ultrakonzervativní) SGP. Je možné, že budou mít i nadále vliv na vládu, ať už přímou účastí, nebo jejím tolerováním.

Křesťanská televize vysílá v arabštině Arabský program křesťanského satelitního vysílání SAT 7 se sídlem v kyperské Nikósii za posledních šest let téměř zdvojnásobil týdenní počet diváků z 11 na 21 milionů.

Křesťanská televize provozuje také kanály v turečtině a perštině. Stanice má kromě Kypru studia i v Káhiře, Bejrútu a Istanbulu. Vedle křesťanského vysílání provozuje rovněž tzv. SAT 7 Academy, která nahrazuje školní výuku uprchlickým dětem, které by jinak ke vzdělání neměly přístup. Televizní stanice přispívá rovněž ke smíření mezi muslimy a křesťany, když v jejím vysílání například vystoupili členové rodin obětí teroru a pověděli, že pachatelům odpustili. Promluvili tu i umírnění muslimové. Na serveru YouTube lze najít působivý záznam večera arabských křesťanských chval, který televize zorganizovala v Cave Church v Káhiře.

Křesťanští vedoucí proti Trumpovým škrtům V USA se více než sto známých křesťanských vedoucích pracovníků obrátilo dopisem na tamní Kongres, aby zabránil plánům prezidenta Trumpa na masivní škrty americké mezinárodní rozvojové pomoci. Zatímco plánovaný rozpočet počítá s velkým růstem výdajů například na obranu a bezpečnost, mezinárodní rozvojová pomoc má dostat téměř o třetinu méně peněz. Křesťanští pracovníci vyzývají zákonodárce, aby i nadále financovali programy, které „chudým, hladovějícím, zraněným a vykořeněným mužům, ženám a dětem přenesou naději“. USA jsou požehnány blahobytem, zdůrazňují pisatelé.

Donald Trump chce zmíněnými škrty ušetřit asi 16 miliard dolarů. Mezi signatáře dopisu patří evangelikální pastor Samuel Rodriguez či arcibiskup z New Yorku kardinál Michael Dolan. Oba duchovní se modlili při Trumpově inauguraci. Dále například prezident Evangelikální aliance v USA Leith Anderson či hudebníci Michael W. Smith a Amy Grant.

Podle IDEA a Christianity Today zpracoval (ve spolupráci s

) –juml–

NO COMMENT Ateistů bude ubývat Počet ateistů během 21. století dramaticky klesne. Vyplývá to ze studie amerických a malajských vědců v časopise Evolutionary Psychological Science. Badatelé se ptali čtyř tisíc studentů na počet jejich sourozenců. Výsledek: V Malajsii mají ateisté v průměru o 1,5 sourozence méně než věřící, v USA je rozdíl menší, ale rovněž významný. Je ironií, že ateisté vytvořili metody kontroly porodnosti, které vedou k tomu, že prakticky pomalu vymírají, píší vědci.

Kontrasty Petra Jaška DANIEL RAUS, publicista pracující pro obecně prospěšnou společnost Energeia

Václav Havel bručel kdysi ve vězení, a pak se stal prezidentem. Možná si pamatujete ten bezmála pohádkový kontrast. Cosi podobného zažil Petr Jašek. Prošel pěti súdánskými věznicemi, dostal dvacetiletý trest, a poté pro něj přiletěl vládní speciál s ministrem Zaorálkem. Súdánští strážci tomu prý nemohli věřit. Ministr letí pro obyčejného vězně? Zvláštním letadlem?

V následujících hodinách hodně lidí u nás i v zahraničí slavilo. Ministr Zaorálek poslal tweety z letadla, po Facebooku se šířila dobrá zpráva. Nešetřil jsem lajky, panu ministrovi jsem poslal děkovný tweet. On a mnozí další si zaslouží pochvalu. Je jich dlouhý seznam.

Režim v Chartúmu je tvrdý a neprůhledný.

Petr vezl peníze na léčbu popáleného studenta a dostal po prstech. Prý byl špión, podvracel autoritu režimu, rozséval nepokoje mezi komunitami, dokonce vyfotil cosi vojenského.

Představivost vyšetřovatelů a žalobců vskutku omračující.

Ale ještě k tomu seznamu. Za propuštění Petra Jaška bojovalo mnoho lidí. Naši diplomaté, konzulové, velvyslankyně v Káhiře, europoslanci Pavel Svoboda, Jaromír Štětina, Tomáš Zdechovský, Michaela Šojdrová a mnozí další.

Velké úsilí vyvinuli Švýcaři a taky bratia Slováci: Ján Figeľ jako zmocněnec Evropské komise, Branislav Škripek jako europoslanec.

A pak jsou tady lidskoprávní organizace: Amnesty International, Human Rights Watch a další. Iniciativa Citizen Go přišla s peticí za Petrovo propuštění, získala pod ni statisíce podpisů. Mnoho lidí se modlilo. A byli další a další, jejichž jména vůbec neznáme.

Není všechno černé, co se děje. Vážně ne.

Díky.

2017 duben

21

EXEGEZE

Marek 5,21–43

DVĚ ŽENY text TOMÁŠ PAVELKA

Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. Tu přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá…“

S

hromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. (21) Do krajiny

Gerasenské se Ježíš plaví, aby získal chvíli odpočinku. Tam jej však hned čeká posedlý a místní ho vzápětí prosí, aby hned odešel. Plaví se tedy zpět na izraelskou stranu – a zase zde na něj čekají nemocní. Jako by si lékař vybíral dovolenou, ale na cestě musel ošetřit lidi z nabouraného autobusu a z nezdařené dovolené se pak vracel do stále plné ordinace.

Přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos… (22) Představeného synagogy

si nejlépe představíme jako zámožného člověka s přirozenou autoritou, který dává „na kostel“ podstatné částky, od kterého se čeká moudrá a praktická rada. Můžeme si představit stavitele, strojaře či ekonomy v našich dnešních sborech.

Představený synagogy je někdo jako „nejdůležitější starší“. Úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá…“ (23)

TOMÁŠ PAVELKA farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 duben 2017

Není nezvyklé, že „slabým místem“ takové silné a výrazné mužské figury je právě dcerka. Spatříme občas na ulici dvoumetrového vypaseného tatínka vedoucího za ruku drobnou dcerku na nedělní procházce. Jairos je dobrým příkladem síly. Jairos ví, že je předák, to nemusí nikomu dokazovat, ani sám sobě. A tak vzhlíží k tomu, co je naprosto jiné než on – ke křehkosti, jemnosti, nevinnosti. Jako skutečně silný člověk zná také omezení své síly, a proto plně uznává sílu větší – padá k nohám Krista.

…žena, která měla dvanáct let krvácení. (25)

Dvanáct let je zároveň Jairově dceři. Dvanáctý rok je pro dívku v mnoha kulturách prahem dospělosti, protože jí začíná menstruační krvácení.

V jakési snové logice jako by ty dvě byly tatáž osoba. V Ježíšových uzdraveních nejde jen o nemoc samu, ale i o sebepochopení nemocného.

Zde se zřejmě příběh dotýká těžko popsatelných otázek ženského sebepřijetí. Ženská ladnost a půvab s krvácením kontrastuje. Podle všeho bohatá, elegantní dáma v zástupu je ve skrytu stižena krvácením. Jairova dcera, nevinná dívenka, se mění v ženu. Jako by s počínající dospělostí umírala svému dětství; možná jako by hynul úzký vztah otce k jeho dceři. Nemocná žena zase stále krvácí, a přece nezemře. Jako by její stárnutí bylo stálým umíráním. O takových věcech se z dobrých důvodů mluví šeptem. Ale jako Ježíš přichází mezi hroby v Gerase, ani tato oblast není místem, kde

by Bůh nebyl. „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobo­ zena!“ (28) Takové uvažování nám může přijít

pověrečné a skutečně i sama žena dle 33. verše zřejmě považuje své jednání za ne zcela správné. Ve hře je i to, že jako stižená krvácením byla rituálně nečistá, její dotek znesvěcoval. Ve verši 34. však Ježíš její jednání schvaluje. Na tom vidíme, jak důležitá je samotná Ježíšova osoba. Že v křesťanství nejde jen o Ježíšovo učení nebo dílo, jako by to samé mohl hlásat a konat nakonec kdokoliv jiný – kdokoliv z nás. Ten, kdo mezi námi chodil v Galileji a Judsku, je skutečně Bůh. Boha bylo možné se dotknout. Bůh může být blízko až na dotek.

Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla… (30)

I když Ježíš uzdravuje slovem, mocí svatého Ducha, ještě to automaticky neznamená, že jej to nestojí síly. Vzpomeňme jen, že třeba člověk, který souvisle dvě hodiny mluví, bývá pak unaven,

POZNÁMKY

Mužské a ženské problémy

i když „jen mluvil“. Nebo student, který dvanáct hodin v kuse dopisuje diplomovou práci a vlastně „jen myslí“, je na konci zcela vysílen. Projevy Ducha se v tomto světě dějí obvykle v rámci běžné fyziky; i zvuk modlitby či písně je chvějící se vzduch. Když Ježíš uzdravoval, také to „nějak“ dělal. Na jiných místech jej dokonce někdy vidíme používat terapeutické postupy, užívané v jeho době i jinými (např. když léčí slinou apod.).

Setkání se stárnoucí i s dospívající ženou se odehrávají na opačném břehu než předchozí setkání s posedlým v Gerase. Vypovídají cosi o jisté odlišnosti typicky mužských a typicky ženských temných stránek.

I při nedostatečné vědecké průkaznosti, přece jen se jeví jakási přímá úměra mezi mírou tělesné mužnosti a problémovým chováním. Měřeno velmi primitivně, muži s vyšší hladinou mužských hormonů v krvi se častěji dopouštějí trestných činů, mají mnohem více zlomenin a jiných zranění, častěji propadají alkoholismu a jiným drogovým závislostem. Síla, která nemá cíl, se obrací k ničení a sebeničení: „Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením…”

Různé kultury vynašly za staletí docela elegantní způsoby, jak s mužskou nespoutaností pracovat. Především sport, ve kterém jsou agresi a soutěživosti vytyčeny velmi úzké hranice.

A to i tehdy, když opravdu padají rány, jako v boxu, kde vlastně můžete použít dost omezenou škálu útoků. U mnohých přináší podobnou pozitivní změnu vojenská služba.

S temnými stránkami ženství je to poněkud obtížnější, protože na jejich projevy nejde ukázat tak snadno jako na zlomeninu nebo záznam v rejstříku. Bývá to agrese mnohem více do sebe obrácená: sebepoškozování, (zejména v dospívání) poruchy příjmu potravy a zdraví ohrožující diety. I když je agrese obrácena dovnitř, okolní lidi jaksi bere s sebou. Mluvíme o „tyranii slz“, která dovede lidmi hýbat a zraňovat ne méně než fyzická agrese.

Klasická evropská kultura řeší ženskou otázku jakousi oklikou – otevírá ženám dveře, pomáhá jim do kabátu, přestože si každá žena umí obléct kabát či otevřít dveře sama. Starší kultura ukládá mužům konat vlastně to, co bychom konali pro nemocného, stářím zesláblého apod. V nejhlubším základu je to možná prevence jistého ženského sklonu poutat na sebe pozornost slzami a stálou nespokojeností. Péče a pozornost přichází dříve, než je vůbec věcně potřebná.

„Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v po­ koji…“ (34) Ježíš oslovuje ženu „dcero“, i když

jemu samotnému je kolem třiceti a žena trpí krvácením dvanáct let, takže je minimálně stejně stará jako on. Ježíš vstupuje do jejího trápení z vyšší roviny, s hůry. Ježíš je svobodný od rozpaků či strachu, které by měl z takové ženy leckterý muž. Mluví s ženou jako s někým, kdo má duši, nejen tělo. Mluví s ní jako s dcerou nebeského Otce. „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mis­ tra?“ (35) Ježíš říká ve verši 34. uzdravené ženě

„dcero“, hned nato se mluví o dceři, která zemřela. Tím se podtrhuje souvislost nemocné ženy a Jairovy dcery. Je znát skrytý úšklebek nad Ježíšem. Asi ve stylu: „Mistr měl něco důležitějšího na práci než zachránit tvoje dítě.“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě…

(37) Zřejmě v duchu vlastních slov „neházejte

perly před svině“. Vzkříšení je vznešené tajemství, mají je vidět jen ti, kdo mají úctu.

Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí. (39) Poněkud záhadná věta. I Ježíš, který

Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dově­ dět… (43) Ježíšova moc vzkřísit dívku vychází

z jeho budoucího ukřižování a zmrtvýchvstání.

V této chvíli ještě nikdo nemůže vidět vzkříšení dívky v pravých souvislostech. …a řekl, aby jí dali něco k jídlu. (43) Že člověk jí, bývá v Písmu často znamením, že je naživu a normálně funguje. „Najez se“ je v Písmu velmi častá výzva. Je třeba, aby se člověk z každého velkého zážitku dovedl vrátit do normálu, protože skutečný život je běžný život.

■

oznámení

má moc křísit z mrtvých, je přece sám pohnut k slzám smrtí Lazara. Smrt, i při plné a pevné naději vzkříšení, zůstává vážnou a smutnou věcí.

Je možné, že dcerka (na rozdíl od Lazara a dalších) opravdu zatím jen usnula/upadla do kómatu a Ježíš prostě lépe určil diagnózu. Ježíš zde může být tím, kdo nevidí věci černější, než jsou.

V kavárně Cesty domů, Soukenická 15, Praha 1, přední dům, se v průběhu měsíce dubna uskuteční vždy od 18.30 tato setkání: Ve čtvrtek 6. dubna Dobrá smrt, přednáška socioložky a publicistky Jiřiny Šiklové, autorky knih Deník staré paní, Dopisy vnučce, Matky po e-mailu nebo Vyhoštěná smrt.

Ve čtvrtek 27. dubna Krása nejistoty, přednáška bratislavského kazatele, básníka, prozaika a výtvarníka Daniela Pastirčáka autora básnických sbírek (Tehilim, Kristus v Bruseli …) a knih (Damianova rieka, Čintet alebo more na konci světa …).

Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická ve spolupráci s domácím hospicem Cesta domů.

2017 duben

23

ETIKA

DUCHOVNÍ RODIČOVSTVÍ text DAVID NOVÁK foto BRÁNA

Mladším křesťanům se někdy doporučuje, aby si našli staršího důvěrníka a přítele, který je bude doprovázet na duchovní cestě.

Co se od takového člověka žádá? Můžeme a máme všichni nabízet duchovní vedení mladším ve víře?

V Bc. DAVID NOVÁK, M.Th. (51) kazatel CB v Praze 13, předseda Evangeli­ kální aliance a Evange­ lizačního odboru Rady Církve bratrské. Druhý místopředseda Rady Církve bratrské. Učí filosofii, misiologii a etiku na Evangeli­ kálním teologickém semináři. S manželkou Danielou má syny Adama a Martina.

24 duben 2017

šichni, kdo máme děti, se asi shodneme, že se jedná o „křehký materiál“. Jinými slovy, že děti jsou velmi zranitelné. Když se narodí a jsou ještě malé, vnímáme především jejich fyzickou zranitelnost. Jak postupně stárnou a vstupují do velkého světa, stále více vnímáme jejich zranitelnost psychickou a duchovní. Ne nadarmo se říká malé děti – malé problémy, velké děti – velké problémy. Postupně nám dochází, že drogy jsou větším nebezpečím než laryngitida, špatná parta je horší, než když někdo utiskuje moji ratolest na pískovišti, a předčasný sex je horší zářez na duši, než když je na mého miláčka ošklivá paní učitelka ve školce. Právě proto, že si uvědomujeme zranitelnost svých dětí, nikdy nebudeme zpochybňovat potřebu moudrého rodičovství. Věříme, že to, co do dítěte vložíme v jeho dětství, mu pomůže v dobách dospívání, kdy náš vliv bude slábnout.

Nepředpokládáme, že se dítě o sebe postará samo, ani že má vrozené dobré vlastnosti, které se budou samy rozvíjet.

Proč tento úvod spojený s rodičovstvím? Mám za to, že velmi podobný princip funguje v křesťanství. Poté, co se člověk znovuzrodí a vstoupí do Boží rodiny, potřebuje při svých prvních křeh-

kých krůčcích víry pomoc a vedení. Zvláště když pochází z prostředí, kde se o Bohu a víře nemluvilo, má o víře zkreslené představy a očekávat, že ty se napraví díky nedělním kázáním a přípravě ke křtu, je naprosto naivní. Ano, může se stát – zázraky se dějí, ale většinou se to nestává. A právě snaha pomoci druhým v růstu víry je podstatou duchovního rodičovství, kterému jiní říkají učednictví, jiní duchovní doprovázení a jiní ještě jinak.

Ale na názvu až tak nesejde. Jde o princip, a tím je potřeba novým, ale i stávajícím křesťanům pomoci na cestě víry a nenechat jejich klíčící život s Bohem napospas náhodě.

Když se hovoří nebo píše o duchovním rodičovství, pak se nám mnohokrát vybaví metody. Jak často se s dotyčným scházet, co spolu dělat, jak si spolu číst Písmo atd. Jistě, i metody jsou pomocí a různých „učednických manuálů“ lze dnes najít mnoho. Jenže duchovní rodičovství není pouze věcí metod, jde především o vpuštění druhých do svého života, o otevření se těm, kdo svou cestu víry začínají, a to vše s cílem předat zkušenosti z cesty za Pánem Bohem. Pod pojmem „zkušenosti“ nemám na mysli jen to, co jsem s Pánem Bohem prožil, ale i různé návyky, které jsou pro křesťanův život dobré, základy toho, v co vlastně věří atd. Zda to dělám na skupince, v osobním setkávání, podle těch či oněch materiálů, je věc druhá. Nikoli nepodstatná, ale ani klíčová.

Když se podíváme na současnou praxi sborů, vidíme, že máme učitele, ale těch, kdo by se věnovali duchovnímu rodičovství, je málo. Jenže Kristus od nás očekává více než předání byť dobrých a pro život víry nezbytných informací o křesťanství. Naše pojetí křesťanství je silně postavené na slovech a na víře, že skutečná proměna člověka přijde vlivem správných poznatků. To je sice pravda, zároveň ale platí, že člověk je víc než „chodící rozum“ a že nás formují nejen informace, ale i zkušenosti s nimi. Duchovní rodičovství je snaha druhému křesťanovi předat jak poznatky, tak i jejich propojení s životem.

Apoštol Pavel píše do Korintu o dvou skupinách lidí. (1K 4,15–16) První jsou vychovatelé, podle některých anglických překladů strážci, instruktoři, trenéři, podle Bible kralické pěstouni, v řečtině a latině pedagogové. Všechny tyto výrazy ukazují na někoho, kdo se o svého svěřence stará a kdo postihne mnoho složek lidské osob-

nosti. Konkrétně trénink, ochranu, informace, základní životní nasměrování atd. Jenže pak Pavel pokračuje a píše o druhé skupině křesťanů, které nazývá otcové. Jakkoli se role otce a učitele, trenéra i ochránce v něčem prolínají, v něčem jsou naopak odlišné. Otec nad to, co poskytují výše vyjmenovaní lidé, poskytuje hluboký vztah, emocionální oporu, je tím, za kým dítě může svobodně přijít a na cokoli se zeptat. Pochopitelně se to v průběhu let mění, ale táta, otec, je víc než učitel a asi není třeba se rozepisovat, proč tomu tak je.

To, co lidé přicházející, ale i ti, kdo do církve chodí pravidelně, potřebují, jsou právě otcové (a matky) ve víře. Myslím, že instrukcí máme dost. Nebo to můžeme říct i jinak: Dobrých instrukcí není nikdy dost. Jenže instrukce nestačí. Potřebujeme duchovní rodiče.

Jaké by měly být rysy duchovního rodičovství? Pokusím se vystihnout pár z nich: Ochota a schopnost druhému naslouchat a zároveň s ním bez odsuzování řešit jeho zápasy. Ochota s druhým trávit čas. (Nikoli neomezeně času, ale věnovat se mu. Až to vytváří prostor pro vztah.) Schopnost s druhým otevírat Písmo, modlit se a předávat mu základní křesťanské návyky. (Někdy totiž hrozí nebezpečí, že se z duchovního doprovázení stane jen vztah. Jenže ten je základem, prostředkem, nikoli cílem.) Ochota i odvaha druhého nejen povzbudit, ale i napomenout a sdělit mu, když něco dělá špatně.

MŮJ NÁZOR Osobně jsem zažil požehnání v tom, že mi v počátcích mé víry pomáhalo několik lidí. Po biologických rodičích byl jejich vliv na můj život klíčový. Vedli se mnou nekonečné rozhovory, naslouchali mým někdy hodně telecím názorům, otevřeli mi svůj život a Písmo. Předali mi informace i kus sebe. Později jsem se rozhodl, že bych chtěl dělat to samé. Proto jsem měl po většinu života s Pánem výsadu být obklopen několika lidmi, se kterými jsem sdílel svůj život. Viděli moje chyby, přednosti, úzkosti, prostě život s Kristem se vším, co k tomu patří.

Neviděli anděla, ale člověka, který do své bídy pouští Krista. Trávili jsme spolu čas na horách, doma, modlili se spolu, četli Písmo, sloužili Pánu Bohu, snili podobné sny. Když jsem se stal celocírkevním pracovníkem, rozhodl jsem se, že i kdybych byl ve strukturách církve kdekoli, výsadu s někým osobně pracovat si nikdy nenechám vzít. A jakkoli si vážím, že jsem byl zvolen předsedou Rady CB, jeden člověk, který i díky mému duchovnímu rodičovství mohl nabýt zralosti v Kristu, pro mě znamená víc než předsedování. Proč? Protože být otcem, i tím duchovním, pro mě bylo, je a bude více než jakákoli funkce.

■

2017 duben

25

KULTURA

Rozhodnutí Jde o román Abrahamova života. Autorka pozorně sleduje biblický příběh, nechává se jím vést a nabízí obraz dobových událostí. Čtenář je uveden do města Uru, což bylo významné assyrské město, v tehdejší době však v područí babylonské velmoci, říše u známých řek Eufratu a Tygridu. Tady vládne pověstný zákonodárce Chammurapi, jenž se honosí písemnými dokumenty vypalovanými do hliněných tabulek a uctívající krvežíznivého boha Marduka. Zde tedy nalézáme Abrama, syna Téracha, Hebrejce žijícího v relativním městském blahobytu, zatímco jeho rod pochází z kočovného prostředí pastevců stád putujících řídce obydlenými kraji a bydlících ve stanech.

Úmluva Zofia Kossaková Lidová demokracie, Praha 1967, 368 stran.

šeností – z utrpení ustrojených bezhlavými pronásledovateli židovstva, z utrpení, které sama zakusila za války v koncentračním táboře v Osvětimi, později ve Varšavě a na útěku. Národu, jenž je na pokraji vyhubení, zůstává jen vzpomínka na dávné zaslíbení, úmluvu. Zdá se, že není moci, která by zastavila zhoubce. Může Bůh tak dlouho mlčící vůbec splnit nemožné? Abram, kterému chybí syn, dostává nové jméno Abraham – otec národů. V té chvíli věří. I tento Abraham zápasí však s otázkou, jak může Bůh svůj slib splnit, jestliže tak dlouho otálí.

Když se pak Abrahamovi syn opravdu narodí a vyroste, má být ztracen obětí, která tak podivně připomíná Mardukův nárok na babylonské prvorozené synky? V Božím nároku je cosi nepravděpodobného, co nás stále udivuje a co snad nikdy nepochopíme.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

Město – původně sumerské – obětující bohu Nannar-sinovi změnilo boha. Jaká zvrácenost! Ochotně se teď klaní babylonskému Mardukovi, ačkoli obyvatelstvo potají lne ke starým domácím božstvům.

Abram ztrácí jistotu, že lidé a nakonec i kněží vůbec božstvům věří. Za takovým náboženstvím je jedině zájem o hospodářský zisk. Přemýšlení ho dovede k jedinému skutečnému Bohu, stvořiteli všeho, kterému se podrobuje. Slyší jeho výzvu, aby odešel z tohoto prostředí poddanství falešným božstvům a králům a vydal se na cestu svobodného, nezávislého pastevce, který vzývá pouze jediného skutečného Boha. Abram odchází, ačkoli odchod není bez nebezpečí.

Následuje svobodný život pastevce.

Zpočátku je to útěk uctívače jediného bezejmenného Boha před pronásledovateli.

Opustil bohatství. Putuje cestou pouště k občasným studnicím a cisternám do vyprahlé pustiny. Najde útočiště v Egyptě 26 duben 2017

Abraham zasvětí život Bohu Tvůrci. Ten mu slíbí a dá syna a pak jej žádá jako oběť.

Nepochopitelné! – Přijde však čas, kdy Bůh sám obětuje svého jednorozeného Syna na kříži.

a děj se odvíjí, jak je znám z biblického vyprávění. Slyší někdy podivné volání: „Abrame, Abrame!“ Božímu volání odpovídá: „Tu jsem, tu jsem!“ Toto vrcholné dílo polské spisovatelky Kossakové vyvěrá z těžkých osobních zku-

Spisovatelka neuhýbá od těchto krutých otázek praotce Abrahama. V těžkých chvílích následujících po zániku hříšné Sodomy líčí scénu setkání Abrahama se zavrženým a hříchem zdrceným synovcem Lotem, který Sodomu přežil. Nechává zde hovořit Abrahama, který byl s to, jak říká, odpustit viníkovi v srdci svém, ale nebyl s to zahladit hřích, jehož se Lot dopustil. Hřích trval, těžký jako balvan, nesmiřitelný, a jeho následky měly přecházet z pokolení na pokolení.

Abraham říká zoufale Lotovi: „Běda, synu Áranův, vina tvá leží mezi námi a nikoho tu není, kdo by ji smyl.“ „Nikoho,“ přiznává Lot a odchází jako psanec. Abraham pak toužebně zvolá v srdci svém: „Pane! Sešli toho, který smyje hříchy světa!“ V těchto vrcholných scénách, které míří k evangeliu, oběti, ke kříži, spisovatelka uzavírá své porozumění smyslu příběhu a román končí.

■ BLAHOSLAV KOŠŤÁK

OTÁZKA PRO

Co se ve škole neučí

Václava Fialu

Křesťanství je v Japonsku zakázané a věřící se musejí skrý-

Mlčení Režie Martin Scorsese historické drama Mexiko / Tchaj-wan / USA 2016.

vat. Do země přijíždějí dva mladí jezuité s cílem šířit zakázané křesťanství a také najít svého učitele, který se údajně zřekl víry. Právě tak začíná nejnovější film oceňovaného amerického režiséra Martina Scorseseho. Celý snímek se odehrává v sedmnáctém století v císařském Japonsku, které je ale zcela uzavřené kontaktu se západními zeměmi. Při svém pátrání se mniši skrývají po vesnicích, kde křesťanství tajně bují. Než se ale dostanou na stopu svého učitele, jsou rozděleni a čeká je nejspíš ta nejtěžší zkouška víry.

Více než stošedesátiminutový film možná leckterého diváka může odradit právě kvůli téměř tříhodinové stopáži. To je ale škoda. Režisér Scorsese o natočení filmu podle stejnojmenné knihy japonského spisovatele Šúsaku Endóa snil několik let. Kdo čeká typický americký „trhák“, bude možná trochu zklamaný. Snímek spíš dává možnost zamyslet se, co všechno by byl člověk pro svou víru ochotný vytrpět. Navíc rozšiřuje obzory. O této kapitole japonských dějin se v českých školách totiž podle mě moc často neučí.

PAVLA LIOLIASOVÁ ■

Dvanásť statočných Procházel jsem jednou kolem lodi kotvící u břehu řeky.

Ľubo Bechný (ed.)

Dvanásť statočných VIFO, Žilina 2016, 139 s.

Kulatými okénky v jejím boku bylo možné nakukovat do jednotlivých kabin. Protože to nebyla loď vojenská, byla každá kabina jiná. Ne trochu, lišily se podstatně. Bylo vidět, že si je jejich obyvatelé, jakkoli dočasní, přizpůsobili svému naturelu. Bez ohledu na to, všechno to byly kabiny jedné lodi, která mířila k jistému cíli. Pomalu, dlouho, ale věděla, kam míří.

Nová kniha Ľubo Bechného mi tento obraz připomněla.

Připomněla mi pozvání na cestu k lákavému cíli, po kterém lidé touží. Lidé rozmanití, lidé různých povah, ba možná i různých představ o onom cíli. Ten cíl jim ale byl společný.

A všichni věděli, že k jeho dosažení je třeba něco udělat, přijmout určité potíže, něco obětovat. Ten cíl jim za to stál.

Rozhovory s dvanácti statečnými vyprávějí o odvaze vystoupit z řady. Někdy udeřit do stolu, jindy se stát služebníkem těch nejposlednějších. Žíznit po spravedlnosti, ale také vyčistit pramen. Tvořit pokoj, třeba i neustálým obtěžováním těch, kteří dělají nepravosti. Je to dobrá kniha o poctivých křesťanech ve službě veřejnosti.

PETR RAUS ■

mezinárodně uznávaného sochaře z Klatov

Co je to krása?

Je krása relativní, nebo absolutní?

Jinou krásu nachází žena, jinou krásu objevuje muž.

Je krása pozitivní, nebo negativní?

Jakou krásu vnímá válečník a jakou krásu objevuje zahradník?

Je krása zraňující, nebo povznášející?

Je krása omezená, nebo nekonečná?

Je přelétavá, nebo věrná?

Vzniká z lidských dotyků, nebo z božského zásahu?

Je krása ukrývaná v hlubinách všednosti, nebo je vzácností obtížně dostupnou?

Je krása neviditelná, nebo se povaluje okolo nás všem na očích?

Je krása falešná, či upřímná?

Je záludná, nebo čirá?

Láká nás do hlubin propasti, nebo nás povznáší ve slunečním opojení?

Je krása ošklivá, nebo je krása krásná?

Krása je mocný zásah, proti kterému jsme bezbranní. Šťastní ti, které moc krásy zasahuje. Šťastni ti, kteří ji vnímají.

Krása se tvoří v našem zraku a rozprostírá se v naší duši.

A tam usazená se stává krásou absolutní.

2017 duben

27

POVÍDKA

K

arel prohlásil: „Zase ti to hodili na hřbet? To přežiješ. Vezmeš si pár dní volna a zmizíš.“ „Zmizel bych, ale kam?“ „Že jsem kamarád, tak já mám chalupu.

Není to sanatorium, ale dá se tam zatopit. Kolem ráj. Lužické hory. Zdarma. Sbal se a zítra ti přinesu klíče. Jak se tam dostaneš? Tys asi ještě neviděl autobus. A pak kousek pěšky, máš nohy, ne?!“ Chvíli jsem klíči šťoural do dveří, ale povolily. Musím hned zatopit, v kůlně je prý dříví. Bylo tam uprostřed nemožného harampádí, navrch hozené staré těžké kolo a vedle na hřebíku děravý kabát. Zatopil jsem a pověsil opatrně svůj spacák nad sporák, abych si ho nahřál. Pak jsem usedl blahobytně na studenou lavici a začal přemítat o nastávající budoucnosti. Po chvilce kolem zavládlo kouřmo a sporák zmizel v modré mlze. Štiplavý kouř mi zahltil plíce a já se nepříčetně rozkašlal. Rychle jsem otevřel okno, abych zlepšil tah. Než se to rozhoří nebo

vynaložím, mně přijde k dobru na zpáteční cestě. A to bude z kopce. Těšil jsem se, jak to pak samo pojede. Serpentýny byly nekonečné. Ta hora byla patrně vyšší, než jsem očekával. Jak se bude Karel divit, až mu budu líčit tenhle výlet!

Konečně jsem stanul na vrcholu. Bylo kolem poledního. Dokonalý úspěch.

Restaurace mě nevábila. Popošel jsem a našel místo, kde byl báječný výhled do kraje. Inu, Lužické hory. Zdarma! Zajásal jsem. Ta pohoda, ticho! Kolem lesy, kopce a kopečky až do dálky. Občas střecha chalupy. Karle, měl jsi skvělý nápad!

Oběd z batohu jsem zapil v restauraci sodovkou, poseděl ještě na vyhlídce a vyňal mapu. Cesta zpět byla nutně z kopce, to bylo nasnadě. Nerad chodím dvakrát stejnou cestou. Serpentiny oželím. Začetl jsem se do mapy. Byla tu také značená cesta druhým bokem hory do sedla a dolů. Bude asi strmější, ale to zvládnu.

TÍHA

text BLAHOSLAV KOŠŤÁK ilustrace SÁRA KOŠŤÁKOVÁ

zhasne, musím pryč. Vyběhl jsem ven a zíral na kopečky kolem. Kraj je tu krásný. Hned jsem se rozhodl: Vyspím se a pak někam vyrazím na výlet. Nebudu tu sedět!

Druhý den se mi nikam nechtělo ani ven ze spacáku. Zaváněl zle kouřem, ale hřál. Tak jsem zase usnul. Ve vhodnou dobu jsem pak zatopil a prohrabal se v konzervách. Odpoledne bylo už na výlet pozdě. Dostal jsem nápad. Na tom kole z kůlny by se možná dalo jezdit. Vytáhl jsem ho ven a nahustil gumy. Sedl jsem na něj, zavrávoral, zkusil zabrzdit, stroj zaskřípěl a zastavil. Výlet na kole bude to správné dobrodružství. Na poličce byla stará mapa, zorientoval jsem se. Tady je chalupa, tam vesnička a tady kýžená hora jako stvořená na výlet. Budu muset asi trochu víc šlapat do pedálů.

Zachvátilo mě nadšení. Batoh jsem zásobil, klíče, pumpičku a mapu přidal. Popel už žhavý nebyl, jak Karel varoval, požár nehrozil, posnídal jsem kalorie, nasadil čepici. Gumy pérovaly, ale držely. Vesničkou jsem šťastně projel, objevil značku, našel dle mapy cestu na kopec, kde u vrcholu měla být dokonce malá restaurace. Času dost. Žádné závody. Kolem křoví, pak hustý les. Klid!

V serpentinách jsem musel kolo vést, ušlapat se to všude nedalo. To mně náladu vůbec nekazilo. Vícepráce, kterou teď 28 duben 2017

Našel jsem žádanou stezku a vedl kolo zatím pěšky, protože strmá, kamenitá cesta klouzala. Pak jsem nasedl, ale hned jsem musel hodně brzdit. Kolo nebylo na delší brzdění vůbec navyklé. Střed zadního kola se brzo žhavil, jak jsem tvrdě brzdil nazpět pedálem. Ještěže to řetěz vydržel. V tom sešupu jsem proto slezl, sedl si vedle a s výhodou příjemně odpočíval, zatímco kolo chladlo. A jedu dále.

Pak jsem ale náhle přejel skrytý pařízek a zarazil se ve svahu o doubek. Chvíli jsem nic nechápal, jen se postavil na nohy.

Cítil jsem se přijatelně. Vyvázl jsem s nějakými šrámy, ale na to je dobrý cyklista zvyklý. Pak jsem prohlížel bicykl. Nelíbilo se mi přední kolo, už nebylo kulaté a vidlicí neprošlo. Řídítka pootočená. Nebylo však pochyb, že mě ten doubek vlastně v tom kopci zachránil, jinak bych to neubrzdil. Byl jsem poněkud otřesen a pochopil jsem, že na nepojízdném kole dále nepojedu. Není moje a zahodit ho tady nemohu. Jediná možnost byla ho nést. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo to tak.

Otřel jsem si kapesníkem oděrky, prohlédl modřiny, kolo zvedl, nahodil si je rámem přes rameno a dal se do pohybu. Přitom jsem se zakymácel. Zkusil jsem jinou polohu, rám podložil na rameni kapesníkem, ale to bylo k ničemu. Tíha měla navrch a bota dřela!

V sedle jsem si už musel sednout. Tady cesta ovšem zdaleka nekončila. Až po delší chvíli jsem pokračoval s kolem na druhém rameni. I to brzy hlásilo, že to nesnese. Šel jsem tupě, cesta neměla konce. Dojdu k silnici? A co potom? Dosud jsem nikoho cestou nepotkal. Stezka zahnula do širšího lesního průseku. Tam jsem kolo zlostně svrhl na zem, padl, zavřel oči a dýchal zhluboka.

Byl jsem v koncích.

Bohudík, ležet jsem tam nezůstal. Když jsem oči konečně otevřel a trochu se rozhlédl, viděl jsem nedaleko nějakou kapličku. Pochopil jsem ovšem brzy, co to je. Průsekem vedla do kopce křížová cesta. Kapličky byly omítnuté, bíle svítily a já se zvedl, abych se trochu rozhýbal. Vykročil jsem pomalu, abych posoudil, jak je opravili. Dříve to byly všude už jen ruiny. Dobře, že se někdo o ně teď stará!

Nahlédl jsem dovnitř za zamřížovaná vrátka, pak nahoru na obraz. Nebylo to žádné mistrovské dílo, spíše jen lidovka. Co je na něm? Čtu: „Kristus pod křížem klesá. Kristus pod křížem klesá!“ A já? Mě bolí otlačená, přetížená ramena.

On už svůj kříž nemohl unést! Já to kolo také ne.

Vzpamatoval jsem se. Nepochyboval jsem, že Ježíš i kříž byl skutečný. To je historie. Byl souzen, ukřižován. To vím. Představoval jsem si ovšem, že to asi nesl všechno velmi statečně, možná hrdě.

Byl znám zvláštní duchovní silou. Ale tady byl zřejmě docela lidsky v koncích. Klesal pod křížem cestou na popravu. Každý by klesl. Hrozné pomyšlení! Člověk na konci svých sil! Musel do toho jít? Opravdu, nemohl nějak uhnout? Všechno je asi jinak. Dovrávoral jsem k ležícímu těžkému, hroznému kolu, hodil ho zase na rameno a dovlekl se s ním až dolů k silnici.

Nepovím více než to, že jsem Karlovi vrátil klíče a přiznal, že jsem mu zničil to staré kolo z kůlny. Řekl, ať si nedělám starosti, že se na to podívá, ale že by na takovém kole nikdy nejezdil na výlet. Přikývl jsem a dodal, že mě od těžkého kola rameno pořád ještě bolí. Bylo to strašné kolo. Byl jsem v koncích. „Nediv se, že mi teď také leží v hlavě Kristus, co nakonec pod křížem klesal. To musel být Někdo, když se s křížem na cestě bez návratu vyrovnal. Za tím musí být nějaká velká pravda.“ Řekl jsem si, že si o tom něco někde ještě vyhledám. Kde? Kde jinde, asi na internetu. „V tomhle případě,“ radil Karel, „nespoléhej na internetové informace. Měl jsem spolužáka,

a to byla rodina věřící už za komunistů! S tím nehnula žádná propaganda. Takovému bych věřil. Zajdi za ním, sjednám ti to.“ Byla to nejlepší rada. Karel je dobrý kamarád.

Zašel jsem tam zvědavý, co se dozvím, ale s obavou, aby na mě nezačali nějakou složitou teologií. Vypověděl jsem svůj nečekaný zážitek, a že mi leží pořád v hlavě ten Kristus klesající pod křížem. A ten kříž a vůbec, co to má znamenat?

Za tím bude ještě nějaká vážná pravda. „Správně uvažujete,“ řekl mi, „už jen ten dřevěný kříž byl nad lidské síly. A navíc ten těžký balík, co nesl!“ „Balík?“ užasl jsem. „Jaký balík?“ „Lidské hříchy.

Balík hříchů světa!“ řekl, ztichl, zamyslel se a dodal: „Co je těžšího než lidský hřích?“ □

2017 duben

29

CÍRKEV BRATRSKÁ

Ústava CB článek 8, odstavce 3 až 5

DALŠÍ POZNÁMKY K ORDINACI připravil PETR RAUS

Z kazatelské ordinace vyplývá povinnost zachovávat zpovědní tajemství, jehož principy a pojetí stanoví Řád. O udělení nebo zrušení kazatelské ordinace pro službu v Církvi bratrské rozhoduje vždy Konference, a to na základě doporučení Rady. O dočasném odebrání ordinace nebo volitelnosti za kazatele v Církvi bratrské může v odůvodněných případech (např. z kázeňských důvodů, při dlouhodobém nevykonávání činností ordinačního pověření apod.) do rozhodnutí nejbližší Konference rozhodnout Rada. Za kazatele ke službě v Církvi bratrské může být ustanoven pouze ordinovaný bratr, který kazatelskou ordinaci získal v Církvi bratrské nebo byl ordinován v jiné křesťanské církvi a o jeho volitelnosti za kazatele v Církvi bratrské předem rozhodla Konference na základě doporučení Rady.

30 duben 2017

PAVEL ČERNÝ Komise pro Řád Církve bratrské

Duchovenská ordinovaná služba je spo-

jena s veřejným složením slibu ordinanda, s modlitbami, s požehnáním církve a s vkládáním rukou. V právním systému našeho státu umožňuje kazatelská ordinace oddávat snoubence a je spojena s povinností zachovávat zpovědní tajemství.

Mlčenlivost o zpovědních záležitostech je chráněna zákonem republiky. Ordinace umožňuje volitelnost za kazatele sboru. Z tohoto důvodu rozhoduje o ordinaci Konference jako nejvyšší orgán církve.

K ordinaci jsou služebníci církve připra-

vováni studiem teologie a v době svého vikariátu praktickou službou i dalšími studijními úkoly.

V protestantské církvi není ordinace udělována „indelebilis“ (nezrušitelně či nesmazatelně). Pokud se v životě ordinovaného objeví problémy, které protiřečí Vyznání víry CB či etickým zásadám, může být ordinace či volitelnost za kazatele pozastavena, či dokonce odebrána.

Pokud se ke službě v Církvi bratrské hlásí někdo, kdo byl už ordinován v některé křesťanské církvi, může mu být Konferencí na návrh Rady udělena volitelnost za kazatele CB. Sbory si své kazatele volí a ti jsou uváděni do služby slavnostní instalací. Při tomto veřejném uvedení do služby slibuje kazatel péči o sbor a členové sboru spolupráci s kazatelem.

Kazatelskou ordinací se dovršuje proces,

během něhož se dotváří Boží povolání kazatele ke službě. Když se vysloví „Boží povolání“, představíme si něco velmi osobního, něco mezi člověkem a Bohem. To je na jednu stranu pravda, na stranu druhou ordinace je potvrzením, že Boží povolání nerozpoznal jen ten, koho se týká, ale i církev. Domnívám se, že ve službě kazatele musí platit obojí. Jistě někdo může namítnout, že k vedení sboru, zachování zpovědního tajemství, kázání slova a vy-

DAVID BEŇA Komise pro Zásady Církve bratrské

sluhování svátostí nepotřebuji skládat ordinační slib. Ano, vše vyjmenované může dělat i neordinovaný pověřený služebník.

Proč tedy ordinace?

V kazatelské ordinaci nejde primárně o to, jaké úkony smím či nesmím dělat,

HISTORIE ale o to, že jsem přijal povolání kazatele se vším, co k tomu patří. Zároveň ordinace potvrzuje, že k tomu mám nejen jisté schopnosti a obdarování, ale především povolání Boha a církve a že s tímto povoláním spojuji svůj život. Ordinace v sobě skrývá mnohaletou moudrou tradici církve, která se snažila, aby Boží lid nevedl kdejaký duchovní nadšenec nebo nejsilnější jedinec. To nikdy nevedlo k dobrým koncům. Ordinace není mandát k vládnutí nad druhými, ale výsada a životní pověření ke službě Bohu i lidem a zároveň povolání k nesení evangelia.

DAVID NOVÁK Rada Církve bratrské

Kazatelé jsou Kristovým darem církvi – jsou po-

voláni, aby svým „úřadem“ i celou osobou sloužili Božímu dílu. Nedělají to ale i jiní? A neslouží kazatelé Kristu i na jiných pozicích?

Reformace znovuobjevila „kněžství věřících“ (1Pt 2,9n; Ex 19,5n): Podle jedněch je ordinovaná služba reprezentací všeobecného kněžství, podle druhých tomuto kněžství, spočívajícímu v privilegiu svobodné víry a modlitby, specificky slouží.

Ordinovaný „stav“ je od nepaměti formován souzvučným, ba záměnným čtením několika novozákonních míst, zvláště Mt 16,16–20 a Mt 18,15–20: kazatelská služba je službou pastorační, pastor je pastýřem duší. Pozornému čtenáři však neunikne, že zatímco Mt 16 mluví o Ježíši a jeho identitě, Mt 18 mluví o bratru a jeho hříchu; a že zatímco Mt 16 oslovuje Petra, cílí Mt 18 na kohokoli z učedníků.

Zvěstování Mesiáše-Krista je – už s výkladem, co tento starobylý hebrejský a řecký pojem vůbec znamená – logicky svěřeno autorizovanému, vyučenému člověku. K péči o duše jsou pak z povahy věci „rovnostářsky“ voláni všichni co bratři a sestry. Kazatel – právě jakožto kázající Krista ukřižovaného (Mt 16,21nn) – vystrojuje své bratry a sestry, aby si vzájemně byli pastýři (Mt 18,10nn). Ne že by přitom on sám také nebyl jednou z ovcí!

O pokání a zpovědi Pokání zajisté z daru Božího a přisluhování slova jeho jdoucí, jest pravdivé vnitřní uleknutí se Boha a hrůza jdoucí z spravedlivých soudů a pomst jeho, nejen však s sebou svědomí znepokojené a hnětoucí a mysl tesklivou a srdce hrůzami sevřené nesoucí, ale také po milosrdenství Božím toužící… Tak hle pravé pokání nejen činí mysli předěšení a po milosti toužení, ale i mysli a úmysla změnění a od hříchů a příčin jich stálé odvrácení.

Protož potřebí jest, aby lidé pro hříchy zkormoucení a kající ku Pánu Bohu se celým srdcem obraceli a skrze víru v Pána Ježíše odpuštění jich hledajíce, milosrdenství Božímu se dověřili, a tak nemajíce vlastní spravedlnosti, prosili, aby je pláštěm spravedlnosti své Kristus (Beránek Boží za hříchy světa obětovaný a je shlazující) přioděl. I stane se, jakž zaslíbil Bůh: „V den soužení vzývej mne a vytrhnu tě.“ (Ž 50,15) Potřeba také, aby kdokoli opravdově kající jest, „přestal zle činiti a učil se dobře činiti“. (Iz 1,16.17) A tu teprva zbělejí hříchové jeho jako sníh (v. 18), to jest nejen pokuta hříchů prominuta bude, ale i vina sňata i špína a mrzkost smyta a bude čist od nečistot svých, jako by nehřešil. (Ez 36,23) A tak tedy „pokání pravé nejvíce v umrtvení v sobě starého člověka a svláčení jeho, obláčení pak nového podle Boha stvořeného záleží“. (Ef 4,22.23.24; Ko 3,5) I toto věříme dobré býti, aby kající člověk s hříchy svými k správci duše své šel a z nich se Pánu Bohu před ním vyznával. Ne jako nucen jsa všecko vyčítati, aniž to možné jest, aby vyčteni byli (poněvadž i David v Žalmu dí: „Poblouzením kdo vyrozumí“, Ž 19,13; 40,13), ale pro dosažení rozhřešení (prohlášení, že Bůh hříchy odpouští) mocí klíčů království Božího církvi svěřených službou od Krista zřízenou a nabytí rady a naučení k snadnějšímu vyjití z spletků svědomí svého. Což když se stane, má kající člověk i rozhřešení své z hříchů minulých i radu o utíkání zmatků dalších od Kristova služebníka dověrně jako od samého Krista (Lk 10,16; Mt 18,18) přijmouti, svědomí své upokoje, milosti Boží vděčen býti, nadarmo jí nebrati a v hříchy se nenavracovati podle řeči Páně: „Aj, zdráv jsi učiněn, nikoli víc nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo.“ (J 5,14) A apoštolské: „Jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy.“ (Žd 10,26) Věříme pak, že základ moci spasitedlné pokání pravého jest zásluha Kristova, smrti a vzkříšení jeho, dle jeho samého řeči: „Pokání čiňte a věřte evangelium.“ (Mk 1,15) Item: „Musel Kristus trpěti a třetího dne z mrtvých vstáti, aby ve jméno jeho kázáno bylo pokání a odpuštění hříchů.“ (Lk 24,46) Ovoce pak pokání (život nový, od poškvrn již vzdálený) že býti musí předně pro důvod a jistotu, že pokání pravé jest při nich samých a že se k Bohu cele navracují, potom pro skutečné se s církví a s bližním svým smíření až i pro bázeň a příklad jiným bližním. (1Tm 5,20; Mt 5,23 etc.)

Naposledy věříme, že kdokoli, dokud živ jest, pokání ve jménu Pána Ježíše nečiní, ten konečně zatracen bude dle předpovědění Páně: „Nebudete-li pokání činiti, všichni zahynete.“ (Lk 13,3) Confessio aneb počet z víry a učení i náboženství Jednoty Bratří českých.

Z článku 5, Amsterodam, 1662

■

2017 duben

31

SERIÁL

Klamavá vstřícnost

ÚSKOK NA MOŘSKÉM DNĚ text TOMÁŠ KEPR foto BIOPIX

Ďas mořský je jedním z dvanácti druhů rodu Lophius, hlubinných ryb z čeledi ďasovitých (Lophiidae), která žije téměř ve všech mořích a oceánech tropického a mírného podnebného pásma. Náš druh obývá pobřeží západní Evropy, od Skandinávie po severní pobřeží Afriky. Nejčastěji žije v hloubkách od 20 až po 1 000, některé literární prameny uvádějí až 2 000 metrů. Ďas mořský se specializuje na život ve velkých hloubkách; občas ho můžeme zastihnout i ve vodním sloupci, zejména však ukrytého na mořském dně. Jeho stavba těla ho k tomu přímo předurčuje. Má tělo dorzoventrálně zploštělé, tedy nízké a široké. Nejširším a současně i nejníže položeným místem je jeho obrovská, téměř bezedná tlama, lemovaná řadou ostrých a zahnutých zubů; dolní čelist přesahuje přes horní. Objemově tvoří hlava asi jednu třetinu těla, hmot-

Zneužití světla Nenechme se oklamat satanem – jeho úmysly nám přece nejsou neznámé.

2K 2,11; B21

S

tejně jako v moři slané vody, i v moři lidské společnosti na tomto světě, který se zvenku jeví lidskému oku jako modrá planeta, je mnoho míst, kde buď není světlo vůbec žádné, nebo existuje jen stálé, zrádné příšeří.

Tam se nejen věci a barvy, ale i tváře jeví mnohdy zcela jinak, než tomu ve skutečnosti je. A po pravdě to může být čítan-

32 duben 2017

Ďas mořský Lophius piscatorius, Linnaeus, 1758

kově „nebetyčný“ rozdíl. Na druhé straně víme dobře, že naopak plamínek rozškrtnuté sirky je v noci dobře vidět na kilometry daleko, což může být zase fatální třeba pro vojáky ve válečném konfliktu.

Lampička. To je dostatečné řešení pro mnohé situace doma i venku. To ví i malá světluška za letní noci v lese. Lampička leckdy jako tichý přítel navozuje pocit většího bezpečí a pomáhá nejen v orientaci. Můžeme při jejím světle číst, pracovat, jen odpočívat se vzpomínkami nebo třeba upravovat plány na druhý den. Navíc ještě teplem žárovky jemně zahřívá naše ruce, případně i tvář. Je užitečná a zároveň i milá.

Lampička, kterou mistrně používá mořský ďas, se v hlubinách oceánů tváří naoko stejně. „Pojď, zastav se u mne na

chvíli. Pobudeme a uvidí se, co dál…“ Nejčastější příčinou, proč živočich neodolá a přiblíží se až na nebezpečný dosah zubatých čelistí, je jeho přílišná zvědavost.

Ostatně v tamních končinách je malé světlo fenomén skutečně zřídkavý, a tak není divu, že tenhle cílený fígl funguje a predátor s takovou výbavou má v drtivé většině případů úspěch zaručen.

Světlo má podobně i mezi lidmi velkou moc nalákat k sobě zvědavce a upoutat je. Za denního světla v letním poledni bychom si světelné reklamy na ulici téměř nevšimli. Ale v noci, třeba v mrazivém lednovém počasí, je nejen velmi dobře viditelná, ale zároveň se stává i psychologicky přitažlivější. Na to také autoři reklam programově hrají. Jde o velký byznys.

inzerce

Rádio 7 nabízí v měsíci dubnu mimo jiné: nostně až dvě třetiny. Malé oči jsou umístěny nahoře na hlavě. Kaudálním směrem, tedy k ocasu, se tělo, které není pokryto šupinami, zužuje. Svrchu mořský ďas působí trochu jako velká kapsa. Dorůstá délky až 2 m a váží 40 kg i více. Wikipedie uvádí zdokumentované stáří jednoho jedince 24 let.

Rozmnožování u tohoto druhu probíhá v hloubce okolo 180 metrů. Jikry jsou do vody kladeny v dlouhých, rosolovitých pásech širokých od 60 do 90 cm a dlouhých i několik metrů. Velmi zvláštní zajímavostí je také skutečnost, že rybky mají po vylíhnutí z jiker spíše vysoké tělo s velkými hrudními a předními ploutvemi. Zhruba po čtyřech měsících, při velikosti okolo 5–6 cm, ale dochází k proměně tvaru těla a zploštělé rybky usedají na dno.

Nejčastěji leží ďas ukrytý mezi řasami a nerovnostmi na dně a jeho mimikry v daném biotopu ještě umocňuje zbarvení těla, které je velmi proměnlivé, od hnědého nebo červeného k zelenošedému, a je doplněné nepravidelně rozmístěnými skvrnami. Na povrchu kožovitého těla se navíc nachází značné množství drobných masitých výrůstků, které dobře splývají s okolními řasami a umocňují tak tímto originálním maskováním iluzi predátorovy neviditelnosti.

Kromě klasických ploutví se nahoře na veliké hlavě mořského ďasa nacházejí tři modifikované výběžky, které připomínají hmyzí tykadla. Na prvním z nich je umístěn zvláštní světélkující útvar, který slouží jako návnada při lovu. Nejenže světélkuje, ale ryba jím může podle potřeby i pohybovat. Ďasova kořist je tak přilákána do blízkosti jeho tlamy a po překonání hranice bezpečné vzdálenosti po ní predátor rychlým výpadem vystartuje, vsaje ji a – opona padá, je po všem. Za potravu slouží mořskému ďasovi rybky, korýši i hlavonožci.

Ďábel je velký herec a psycholog. Není to přece ten ošklivý chlupatý a rohatý čert, který na potkání dští oheň a je cítit sírou z pekla, jak nám ho nabízejí v podobě masek lidské ruce a autorská představivost. Vůbec ne. Je to často naopak jemný, ale důsledný manipulátor, který je převlečen a vybaven právě tak účelně, aby uspěl. Někdy hlučný, jindy našeptávající, někdy vědomě oslepující, někdy také jako malá, zdánlivě nenápadná lampička ve tmě.

Je třeba mít se stále na pozoru. A přesto, nebo právě proto, je nám dáno ku pomoci kvalitativně zcela jiné světlo – Pán Ježíš Kristus. Je to úžasný Boží dar, dar našeho milujícího Otce v nebi.

Nese ovšem s sebou dvojí aspekt: „Užívej ho, ale také předávej dál. Jsi nemocný nebo slabý? Jsi starý, máš sebevědomí na nule či pocit, že nic nezmůžeš? Možná, ale svítit můžeš i tak.“ „A to světlo svítí v temnotě a temnota ho nezachvátila.“ (J 1,5) ■ příště: Nerozptylovat se

Čtrnáct měsíců mimo domov člověka změní. Změní se jeho duchovní život, vztahy, které měl doma, změní se on sám. Jakou proměnou prošel Petr Jašek ve vězení v Súdánu? Co dnes vidí a zažívá jinak než dříve – v rodině, ve vztahu k Bohu, sám před sebou? A jaké má plány do budoucna? Nalaďte si v sobotu 8. dubna v 8.00 rozhovor, který s ním pro pořad Na sobotní frekvenci Proglasu připravila Kateřina Hodecová (repríza ve středu 12. 4. od 22.00).

Kniha se zvláštním názvem Žbluňk je prvotinou Michala Valehracha. Snaží se postihnout, jak asi Ježíšovy poslední dny na této zemi vnímali jeho současníci a často i přímí aktéři. Pašijový příběh budeme procházet krůček po krůčku ve čtení na pokračování od 12. dubna vždy v pondělí, ve středu a v pátek od 12.15, s reprízou v neděli od 22.30 do půlnoci. Pro vysílání Rádia 7 čtení nastudoval herec Michal Bumbálek. Žijeme v zemi, kde máme svobodu a klid. Není zde válka, křesťané nejsou pronásledováni. Vede nás to při pohledu na velikonoční události k vděčnosti? Neslavíme jen pohodové Velikonoce, v nichž kříž a utrpení raději moc nezmiňujeme? O Velikonocích s pohledem na pronásledovanou církev bude řeč ve Fortepianu ve středu 12. dubna od 13.00. Hostem Lenky Malinové bude pastor Bohuslav Wojnar (repríza v sobotu 15. 4. v 10.00).

Velikonoce budou tentokrát ve vysílání Rádia 7 tiché – nakolik tedy rádio může vytvořit prostor tichu. V pátečním odpoledním vysílání dostanou prostor hudební hodinová zamyšlení Jiřiny Giny Čunkové o lásce a oběti, jejích otiscích, o lásce a jejím působení a její slávě.

Záznam bohoslužby nás v 15 hodin přenese do sboru Církve bratrské v Brně, káže Jan Asszonyi.

Tichá sobota bude ve znamení vyprávění lidí, kterým velikonoční příběh změnil život – své svědectví nabídnou například Dana Kenningová, Verunka Hájková, Michal Tomica a další.

V neděli nás čeká například výprava na velikonoční Srí Lanku (v týdeníku Za obzor od 19.00), pokračování čtení z knihy Když Bůh mlčí (Večer pod lampou ve 20.00), ale i bohoslužba ze sboru BJB Litoměřice s kázáním Jaroslava Plevy (ve 14.00) a nahlédnutí do knihy Corrie ten Boom Poselství o Boží hojnosti. „Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?‘“ K rozhovoru a zamyšlení nad touto otázkou si do pořadu Kudy kam pozval Petr Janoušek ředitele Evangelikálního teologického semináře v Praze Jana Valeše. Kromě jiného budou také hledat odpověď na to, zda existují nějaká česká specifika v problematice odpuštění a smíření. K poslechu jste zváni ve středu 26. dubna od 20.00 živě anebo v repríze v pondělí 1. května od 13.00.

Další informace o vysílaných pořadech a možnosti poslechu hledejte na www.twr.cz nebo www.radio7.cz, kde je k dispozici i obsáhlý archiv pořadů ke stažení. Aktuální informace najdete na stránkách FB – www.facebook.com/radio7cz.

DISKUSE

TŘI OBRAZY PŮSTU připravil RADISLAV NOVOTNÝ

KAMIL HVOLKA kazatel Sboru Apoštolské církve, Orlová

Jak je půst vnímán ve vaší tradici a co pro vás znamená osobně? Zeptali jsme se bratra z letniční církve, rabína a muslimky z Pražské obce.

Půst je běžnou součástí křesťanské spirituality.

Dovolil bych si dokonce říct, že křesťan se musí postit, chce-li v poznání Boha růst. Půst nemůže nahradit modlitbu, studium Písma ani obecenství církve, ale může být jejich doplněním. Před obrácením ke Kristu jsem se postil jako jogín v den úplňku a počítal každou hodinu, která zbývá do konce. Po obrácení jsem se prvně postil před křtem.

Pak přišly pohnutky nové – obrácení mladých lidí ve městě, touha po darech Ducha svatého. Zjistil jsem, že mi byla dána milost se postit.

Zdržet se pokrmů se stalo příjemným a snadným. Místo toho jsem zakoušel něco nového, začal se měnit můj život, pociťoval jsem sice také

neobvyklé konflikty kolem sebe, ale můj spirituální život se zásadně prohloubil. Hledal jsem míru milosti půstu. Po třech dnech bez pokrmu a vody jsem zakoušel Davidovo „ jako laň žíznivá toužím po tobě Bože“. Byl jsem překvapen, že je to tělu možno. První dlouhodobý půst jsem obdržel (dlouhodobý půst je darem, nestačí se rozhodnout) za zvláštních okolností – přecházel jsem Slovensko po hřebenech až na Ukrajinu. Nesl jsem zátěž k přespání venku, ušel denně desítky kilometrů v horách a byl intenzivně v modlitbách. Dlouhodobé půsty se opakovaly, těšil jsem se z nové lásky k Bohu.

Postím se zpravidla dva dny v týdnu a z milosti 40 dnů nepravidelně. Porozuměl jsem své metodě – jak vejít do dlouhodobého půstu, co mi pomáhá v průběhu a jak jej správně ukončit. Každého povzbuzuji k neochuzení se o milost danou půstem v jakékoliv míře, každému je dána k velkému užitku.

Naše tradice zná šest půstů. Pět z nich připomíná

tragické chvíle našeho národa. Gedaljášův půst je památkou zavražděného židovského místodržitele nespravedlivě obviněného z kolaborace s Babylóňany. Dalším vzpomínáme obléhání Jeruzaléma Babylóňany. Třetí, Esteřin půst, slavíme před svátkem Purim. Čtvrtý je 17. den měsíce tamuz, v němž se podle tradice stalo pět tragických událostí: Mojžíš rozbil desky Zákona, judský král Menaše postavil modlu do Chrámu, ustaly každodenní oběti v druhém Chrámu, jistý Apostomos roztrhal a spálil svitek Tóry a Římané prorazili jeruzalémské hradby. Celodenní šestý půst provází Den smíření – Jom kipur. Je vyvrcholením deseti dnů pokání (aseret jmej tšuva) po Novém roce (Roš Hašana).

Na provinění vůči Hospodinu dostačuje vyznání hříchu(ů), prosba o odpuštění a pevné rozhodnutí do budoucna se takových hříchů vyvarovat.

34 duben 2017

DANIEL MAYER rabín, Židovská obec Praha

Deset dní je poslední možností, kdy můžeme napravit své poklesky vůči svým bližním, nahradit bližnímu způsobenou škodu a poprosit o odpuštění. Jom kipur není dnem smutku, ale dnem naděje pro nás všechny a dnem vzájemného odpuštění. Tímto půstem se máme osvobodit od všech pozemských záležitostí a své srdce a mysl bychom naopak měli povznést výše k nebesům. Podobně jako andělé nejedí a nepijí, tak ani my o Dni smíření nejíme a nepijeme, celý den jsme pohrouženi do modliteb a jsme oblečeni do bílých talitů; tím se podobáme bezhříšným andělům.

Cestou do Emauz Půst vyjadřuje nejen pokoru, ale i naději každého člověka v odpuštění. Pomáhá mi při introspektivě. Bez zevrubného zpytování svědomí, kdy se musím zahledět do svého nitra a uvědomit si své chyby, není opravdového pokání – tšuva šlema.

ZUZANA AMRANI Muslimská obec Praha

Půst znamená vzdát se tělesných potřeb

a požitků čistě kvůli Bohu, a tak jednoznačně povýšit duchovno nad materiálno, alespoň dočasně. V islámu je natolik významný, že je třetím z pěti pilířů (po vyznání víry a modlitbě) a je povinný pro všechny dospělé a zdravé muslimy v průběhu lunárního měsíce ramadánu (29–30 dní). Vedle ramadánu jsou ještě další dny doporučeného půstu, ty však jsou dobrovolné. Po konci postního měsíce následuje třídenní svátek.

Postní den trvá od svítání do západu slunce a muslimové se při něm zdržují jídla, pití, sexu, hádek i špatných slov a myšlenek. Naopak se usilovně snaží posilovat svou zbožnost, častěji se modlit, číst Korán a přemýšlet o jeho významu a konat více dobrých skutků.

Půst je někdy obtížný, avšak velmi přínosný a lze ho chápat a prožívat na mnoha různých úrovních. Například je jedinečným praktickým cvičením v sebeovládání, posiluje soucit se strádajícími bližními a společně prožívaný půst a sdílené večerní jídlo při přerušení půstu také upevňuje vztahy mezi lidmi.

Hlavní smysl půstu je však duchovní, protože je podobně jako modlitba skutkem uctívání. Během půstu si věřící hlouběji uvědomuje svou víru a vztah k Bohu; půst tak je potenciálně velmi obohacujícím narušením každodenního stereotypu, ve kterém je náš čas strukturován spíše pravidelným jídlem než pravidelnými modlitbami a rozjímáním nad smyslem našeho života. Mysl dočasně osvobozená od starostí o tělesné potřeby se může plně soustředit na Boha. Duchovně prožívaný půst je časem svátečním i uprostřed všednosti.

Jdou spíše vlečou své zvadlé kroky kamením zaváté jdou domů kam každý spěchá rád oni však čekají jenom chlad Tma je obestírá na konci dne který skončil navždy bez naděje na paprsek rána teď už jen šeď a naděj rozbředlá nad smrtí jejich Pána Jak zhaslý plamen tak zklamání jak by duši vyklovalo ani to pokorné amen Cizinec jde s nimi odkrývá slovy výmluvnými to co už znají najednou ty kameny na cestě ožívají a zšedlou krajinu budí proutek svitu jde se jim lehčeji až k domovu tam cesta končí Však tomu cizinci nelze říci sbohem „vždyť nasytils nás slovem zůstaň“ stůl je prostřen pro tři…

Když On rozlomí chleba jako když puknou ledy a otevřou se oči už ho tu není třeba Ti dva už vědí že cesta dál nepůjde tou šedí že rozbřesklo se… jejich Mistr, Pán

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Lydie Trnková Sbor CB Praha-Vinohrady 2017 duben

35

DOTEKY

JARNÍ ÚNAVA text MARIANA RYŠAVÁ ilustrační foto BRÁNA

M

I KDYŽ PŮJDU ROKLÍ ŠERÉ SMRTI, NEBUDU SE BÁT NIČEHO ZLÉHO, VŽDYŤ SE MNOU JSI TY. Žalm 23,4

36 duben 2017

ůj příběh začíná 21. dubna 2005. Je překvapivě chladné ráno a já jdu – spíše se snažím jít – na autobus. Jedu do nemocnice. Mám za sebou dva měsíce krušných chvil, kdy jsem pozorovala, jak mé tělo slábne, jak se postupně nezvládám učesat, najíst, dojít do školy.

Dohady o mé diagnóze byly různé: nejdříve únava z chřipky, pak jarní únava a nakonec ze mě byl hypochondr. Před pár dny jsem upadla na přechodu pro chodce a nemohla se zvednout. Když se mi to podařilo, upadla jsem znovu tak, že jsem se už skoro ani nepohnula. A tak mě konečně poslali na vyšetření na neurologii.

Moji „záhadnou“ diagnózu stanovili už první den. Pan doktor po vyšetření na EMG řekl, že to je vážná věc a že je to na celý život. Dozvěděla jsem se, že jediná naděje je operace; jenže v tomto stavu nebyla možná. Bylo mi divně. Ani jsem doktorům neřekla, že se mi špatně dýchá, protože by mě nechtěli operovat už vůbec. Později jsem se dozvěděla, jaké to pro mě bylo riziko, a říkám si, že nade mnou držel ochrannou ruku sám Bůh.

Teprve po čase jsem zjistila důsledky nemoci.

Není to hrozná bolest, spíše fyzická slabost, při které člověk nemůže nikam dojít a nic pořádného dělat. Nejhorší v té době pro mě ale bylo, jak se zachovali lidi kolem. Opustilo mě hodně přátel a během doby návštěv mi bylo hodně smutno. Necítila jsem od lidí podporu, i když za mnou každý den chodila mamka.

Jsem věřící asi tak od devíti let, nicméně nemám úplně věřící rodinu. A když člověk kolem sebe nemá dobré vzory, tak v pubertě zvlčí. To se stalo i mně. Byla jsem necitlivá, střídala vztahy, ale nikoho jsem neměla doopravdy ráda. Snažila jsem se „užít si život“ tak, jak jsem to viděla kolem sebe: Nosí se zvonové džíny, tak si koupím zvonové džíny. Moje kamarádky mají kluka, tak si ho taky pořídím. Láska? Ani jsem nevěděla, co je to láska. Myslím, že dotyční, se kterými jsem měla vztah, si zažili svoje.

A najednou se celý tento svět zřítil jak domeček z karet. Kamarádi, kluci, ti všichni byli pryč a ne-

chali mě v tom. Zbyla tu jen ta malá slabá holka, která neměla nikoho. Ale… někoho snad přece!

Měla jsem Pána. Pán Bůh mi asi tu nemoc poslal, abych si uvědomila, jak je důležité zdraví, které mi dal. A pak někdy mi ho zas vrátí zpět – pokud to bude jeho vůle. Možná za týden, možná za dva měsíce, kdo ví…

Zanedlouho se můj stav stabilizoval a doktor mě 14. června 2005 poslal na operaci. Týden poté jsem šla poprvé ven před nemocnici a mohla jsem bez problémů chodit! Zírala jsem. O týden později mě doktor pustil domů.

Nejsem dnes ovšem úplně zdravá. Nemoc se občas projevuje, ale myslím, že si to Pán v mém životě používá, abych poznala, co je správné. Člověk by nikdy neřekl, jak pozná lidi. Myslím, že kdybych byla zdravá, nikdy bych si nevšimla toho úžasného kluka, se kterým teď chodím. Možná bych chodila s jedním z těch, kteří mě už odepsali, když se dozvěděli, že jsem nemocná.

Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem Bohu vděčná za utrpení a za svou nemoc, ale vím, že si to používá. Nicméně stále věřím, že jednoho dne si použije i mé úplné uzdravení.

■ Autorka pochází ze Sboru CB Ostrava-Poruba.

Převzato ze sborového webu, redakčně kráceno.

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 28. 4. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Drakobijce od autorů Juraje Hajkovského a Marka Domese. Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

Tajenka z čísla 03/2017: Ať není mezi vámi kořen plodící jed a pelyněk.

Knihu Milost – O jedinečnosti křesťanství vyhrává Pavla Svobodová, Chýnov. Připravil Dušan Karkuš.

2017 duben

37

POST SCRIPTUM

OTA ŠTANC šumař a lékař CB Černošice

APRÍL text OTA ŠTANC

„A

príííl!!!“ Děti se svíjejí smíchem a plácají se do kolen, jak se jim v ten sváteční jarní den zase jednou podařilo dospělého napálit. A my jim tu radost kazit nebudeme, ačkoliv jsme průhlednou lest dávno prohlédli a šlo jen o to vydržet a dohrát celé divadélko s kamennou tváří až do očekávaného rozuzlení. Ale kdo z nás aspoň jednou nepoznal to sladké potěšení vyvést své nejbližší aprílem?

Historie jarního škádlení má staré kořeny, a to nejen u nás, ale po celé Evropě. Pravým rodištěm aprílového šprýmování je prý země galského ko-

KDYŽ SE APRÍLOVÝ ŽERT VYVEDE, VYVÁDĚNÝ PAK VYVÁDÍ.

houta. Na dvoře francouzského krále Karla IX. se v polovině šestnáctého století začal slavit žertovný svátek s názvem Poisson d'avril, tedy Dubnová ryba. Obyčej se rozšířil i do sousední Itálie, a to pod jménem Pesce d'aprile. Principem celého žertu bylo vystřihnout rybu z papíru, napsat na ni nějaký veselý text a vyhlédnuté oběti ji připevnit na záda tak, aby o tom nevěděla. Inu Francouzi zkrátka vždycky uměli vzít legraci za pačesy.

V anglicky mluvících krajích se pro 1. duben vžil název All Fools Day neboli Den všech bláznů.

U nás jednoduše Apríl. Zajímavý je ovšem právě 38 duben 2017

český obrat „vyvést někoho aprílem“. Mé chudé etymologické znalosti mi nedovolují kopat příliš hluboko u kořenů tohoto sousloví. Vzniká však ve mně dojem, že aprílem postižený člověk je z něčeho nebo odněkud „vyveden“, a to pravděpodobně z pozice své domnělé důstojnosti či moudrosti. Je zde tedy určitý souzvuk s Angličany – všichni můžeme být za blázny. Ano, i malé dítě může sebevědomého kmeta vyvést aprílem z iluze neomylnosti. Čeština poskytuje slovu „vyvedení“ zajímavý potenciál. Pokud se například akt vyvedení opakuje, vzniká z něho „vyvádění“. Což je také dvojznačný výraz. Může totiž nastat situace, kdy se aprílový žert vyvede a vyváděný pak vyvádí.

Pro biblisty a písmáky však vyvádění není zdaleka nic nového. Jsou dobře obeznámeni s tím, že sám Mojžíš minimálně dvakrát vyváděl. Jednou Izraelce z Egypta a podruhé, když je nachytal před zlatým teletem. Pokud trochu zvážníme, můžeme si s novozákoníky vzpomenout, jak byl Pán Ježíš Duchem vyveden na poušť. Ano, motiv vyvádění skutečně není Písmu cizí. Naopak. Lze konstatovat, že je to jedno z ústředních témat křesťanství.

Chytré hlavy už tuší onu aprílovou paralelu.

Být vyveden aprílem je totiž velmi symbolická věc.

Může nás nejen varovat, že nejsme neomylní hegemoni, nýbrž jen „All Fools“, ale také připomínat, že charakteristickým stavem věřícího křesťana je právě být „vyváděn“. Vyváděn z pocitu bezmocnosti, i bohorovnosti. Z nejistoty, i z jistoty. Z vězeňských pout, i od plných egyptských hrnců.

Hospodin vyvádí na svobodu, vyvádí ze smrti…

Kristus sám sebe charakterizoval jako Cestu.

Cestu, která nás vyvádí ze zatuchlých závětří bezrozporných pravd do bouřlivých nečasů skutečného křesťanství. Ať už jste letos aprílem někoho vyvedli, či nevyvedli, byli jste, či nebyli vyvedeni, přeji vám, aby se vám do příště vše vyvedlo tak, jak si přeje ten, který nás vyvedl ze smrti do života.

■

2017 duben

39

Dějiny umělecké avantgardy v první půli 20. století jsme zvyklí sledovat převážně na příkladech z oblasti malířství.

Soudobí sochaři, stojící poněkud ve stínu zájmu o své slavnější malířské kolegy, se nicméně na novém promýšlení možností uměleckých forem i samotného smyslu umění podíleli nemenší měrou. Za jednoho z čelních představitelů moderního sochařství je pak pokládán Henry Moore.

Rodák ze severoanglického Yorkshiru projevoval náklonnost k modelování už od dětství a pro své budoucí povolání se definitivně rozhodl v jedenácti letech pod dojmem příběhu o heroickém životě Michelangelově. Po drastických zkušenostech ze zákopů první světové války prošel Moore ve 20. letech sochařským školením, podniknul několikaměsíční studijní cestu po Itálii a slavných evropských sbírkách a nakonec se stal profesorem na londýnské Royal College of Art.

1938

HENRY MOORE TVOŘÍ NEJSLAVNĚJŠÍ Z LEŽÍCÍCH POSTAV V té době jej zaujaly i příklady primitivního a mimoevropského sochařství, zejména pak díla egyptského a mayského umění. Tento vliv začal zpracovávat ve 30. letech, kdy v jeho tvorbě dominuje silná tendence k abstrakci, přestože pole figurální tvorby neopouští. Ikonickým dílem této fáze je Ležící postava, kterou si pro terasu svého nového domu v Sussexu objednal v roce 1938 architekt rusko-židovského původu Serge Chermayeff. Ten však už následujícího roku přesídlil do USA, socha přešla znovu do autorova majetku a záhy byla nahoře: Henry Moore, zakoupena do Tate Gallery, kde dnes patří k nejznámějším a nejcennějším dílům.

Ležící postava, 1938, Téma ležící ženy, které dominuje celé Moorově tvorbě, je zde zpracováno zcela novým Tate Gallery, London způsobem, na samé hranici abstrakce, která čerpá svoji tvarovou zásobu nejen z námětu samého, ale také z okolní přírody: „Lidská postava je to, oč se co nejhlouběji zajímám, ale zákony tvaru a rytmu jsem našel při studiu přírodních objektů, kamenů, skal, stromů či rostlin.“ Pro toto pojetí je někdy Moore považován za „krajináře“ mezi sochaři.

K nejvýznamnějším přínosům jeho raného období patří soustředění na „vnitřní objemy“ figur a jejich rozklad na primární organické tvary, které se někdy doslova rozpadají, a jedna socha je pak tvořena z navzájem nespojených částí. Tento přístup mu tehdy vysloužil nepochopení a pro obvinění z primitivnosti a nemorálnosti svých soch musel čelit i tlaku na to, aby se vzdal místa na Royal College of Art. Pozoruhodné je, že podobná vlna kritiky se vzedmula i v minulém roce (!!), kdy několik set studentů Columbia University v New Yorku podepsalo petici proti umístění jedné z Mooreových Ležících figur v kampusu prostě proto, že se jim „nelíbí“. Udivuje to tím více, že Mooreův umělecký humanismus se stal v poválečném období vlastně mainstreamem a jeho díla zdobí veřejný prostor v desítkách světových metropolí.

V době, kdy rozšířil svůj námětový rejstřík o téma rodiny, pak Moore získal rovněž řadu zakázek od anglikánské církve. Nejznámější realizací je jeho Madona s dítětem z roku 1944 v Northamptonu či monumentální kruhový oltář pod kupolí kostela sv. Štěpána ve Walbrooku.

■ PHDR. JAN KLÍPA, Ph.D., kurátor Národní galerie Praha; foto zdroj: The Henry Moore Foundation.