foto archiv, design a fotomontáž ondřej košťák
cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz
11/2016
\ç¢ġÆÞàÈ àçĕÆàÕĜ ġ e ó÷ç ¢«ĄÆ
}§÷þçĕ à© Þç¢ØÆĄ Ĝ ó÷ç ÕØĊÕĜ ÃçØÕĜ e È÷Õ Ò§¢àç¢Ċ ÃĞ Ã ĕ§÷þçĕ àĞ Ã Þç¢ØÆĄ§ ó÷ç ÷Ēġà© óùÈاģÆĄçûĄÆő @ØĊ Æ ÃçØÕĜ ÞçÃçĊ û ÞÆ à§ ç ûóçا à« û ÷ç¢Æ Æ óùÆĕÈĄ Ą àçĕĞ ¢§àŎ ó碫Õçĕ Ą ġ ûĕ© ØÈġÕ©Ŏ ÷ ¢çĕ Ą û§ ġ çģÈÃç ûĄĕçù§àÈ Æ Ò§¢àç¢Ċ ÃĞÞ ġóĒûç §Þ ĕĜÒ ¢ùÆĄ ¢Ēĕ«÷Ċ ĕ çģÈ ç Ã÷ àĊő \§ĕà ĕ ġ Ŏ ƒƗƙ Ʀ ƒƙƑ ÞÞŎ
e@ 3 B3 @ e\PB JPel J Ãç÷àÈ ƈƉŎ ƈƏƉ ƇƇ \÷ à Ə ş H 3B obchod@dumbible.cz ş l B 284 693 926
Õ Ą Øç½çĕ© ÈûØç ƒƙƖƓŎ ƒƚƙ @
Ą§Þ§ ûóçا à« Æ ØÆ Õ© óùÈ «ÃĜ l§àĄç ĕĞ «÷ Æ ØÆ ÕĞ Ã óùÈ «ÃĒ Ò§ ÈاૠóùÆġóĒûç §à óçĄù§ Þ ÞçģàçûĄ§Þ ÷çġ¢çĕ ¢«àĞ Ã ġ Èà ÒÈ È Ã Ą§à ùĒ Ò§ÒÆ Ã Ċà ĕ§àĞ Ã ÷ç¢Æ Ēő J«ÕĄ§÷ Ã÷ ĕ ûØçĕ Õ÷ ĄÕ© ĕ«ĄĜ ÒûçĊ ĕ ÕàÆġ§ ġĕØ þą ġĕĞ÷ ġà«àĜő «ĄÆ Æ ÷ç¢Æ § Ą Õ ÞçÃçĊ û¢ÈاĄ ÷ ¢çûĄ ġ§ Ą§àÈ ûóçا à« óçġà ĕ Ą Æ ØÆ Õ© óùÈ «ÃĜő \§ĕà ĕ ġ Ŏ ƓƒƖ Ʀ ƓƗƑ ÞÞŎ Õ Ą Øç½çĕ© ÈûØç ƒƙƖƗŎ ƔƓƙ @
ó÷ç ûĄĊ¢§àĄĜ §ûÕçŢ à½ØÆ ÕĞ JçĕĞ ġ Õçà
eØçĕç à §ûĄĊ ţ J§Ė BÆĕÆའl÷ àûØ ĄÆçà P óù§ÕØ ¢Ĝ ĕĜ à ġ§ÒÈ ġ§ ûóçا à© Ą÷ ¢Æ § óù§ÕØ ¢Ċ lç BÆĕÆà½ Æ Ø§ ĊûÆØĊÒÈ ç Ò§¢àç¢ĊþþÈ ûØçĕàÈ ġ ûç Ċ ĕ§ØÕçĊ û÷çġĊÞÆĄ§ØàçûĄŎ ûóÈþ§ à§ģ ç ¢çûØçĕàçûĄő Ą§à ù Ò§ Ą Õ ĕ§¢§à Õ ĄçÞĊŎ Ĝ à§óç÷çĕà ĕ Ø Ò§¢àçĄØÆĕ ûØçĕÈ Õ Ŏ ا óçàçùÆØ û§ ¢ç ¢§ØþÈ Ã ó û ģÈ Æ ØÆ Õ©Ãç Ą§ěĄĊő açġÃçĕç÷ ç çĊ óù§ÕØ ¢Ē Ą Õ ÞĒģ§ ĞĄ ġ ÒÈÞ ĕĞÞ óçġĕ àÈÞ à§Ò§à ¢ç ûĕ«Ą à½ØÆ ĄÆàĜŎ ا Æ ¢ç ûĕ«Ą ÆàĄ§÷ó÷§Ą § Æ ØÆ Õ©Ãç óçû§ØûĄĕÈő \§ĕà ĕ ġ Ŏ ƒƓƑ ě ƒƙƑ ÞÞŎ Õ Ą Øç½çĕ© ÈûØç ƒƔƔƓŎ Ɠƚƙ @ H«ÕÕ ĕ ġ Ŏ ƒƑƑ ě ƒƖƑ ÞÞŎ Õ Ą Øç½çĕ© ÈûØç ƒƔƔƒŎ ƒƖƙ @
§ûÕçŢ à½ØÆ ÕĞ JçĕĞ ġ Õçà
§ûÕĞ §ÕĊÞ§àÆ ÕĞ óù§ÕØ ¢ ţ J§Ė 3àĄ§÷à ĄÆçà Ø }§÷ûÆçà
Ą§à ùÆ ÞçÃçĊ óç÷çĕà ĕ Ą Æ ØÆ ÕĞ Ą§ěĄ ĕ§ ¢ĕçĊ ĕĞġà ÞàĞ Ã óù§ÕØ ¢§ à ţ ĕ §ûÕ©Þ §ÕĊÞ§àÆ Õ©Þ óù§ÕØ ¢Ċ J§Ė 3àĄ§÷à ĄÆçà Ø }§÷ûÆçàő @àÆà ҧ ĕÃç¢à Ą Õ© ó÷ç ûĄĊ¢§àĄĜ à½ØÆ ĄÆàĜŎ ÕĄ§ùÈ ÃĄ«ÒÈ ûóçÒÆĄ óçġà ĕ àÈ Æ Ø§ û§ ûĄĊ¢Æ§Þ Ò ġĜÕ Ŏ óùÈó ¢à« ó÷ç ÆġÆà §Ŏ ÕĄ§ùÈ û§ óçÞç È Æ Ø§ ÞçÃçĊ ġ¢çÕçà Øçĕ Ą ĕ§ ġà ØçûĄÆ §þĄÆàĜő \§ĕà ĕ ġ Ŏ ƒƑƑ ě ƒƖƑ ÞÞŎ Õ Ą Øç½çĕ© ÈûØç ƒƔƒƖŎ ƒƚƚ @
ÕĄĊ ØàÈ ÕçÞóاĄàÈ à È¢ÕĊ e à اġà§Ą§ ĕ ÆàĄ§÷à§Ąçĕ©Þ ç Ã碫
inz CBS Brana 2016-11 - 06.indd 1
ĖĖĖő Æ Ø§ûÃçóő ġ 29.09.2016 10:21:06
obsah
ù Ã
óő ġ
0:21:06
Milí čtenáři, ve vší skromnosti vám naše redakce předkládá listopadové číslo, které se ve své hlavní části věnuje sebevědomí. Ve světě práce je minimálně v posledním desetiletí v módě být takzvaně asertivní. Znamená to umět se prosadit – věřit tomu, že úlohu, kterou před nás klade zaměstnavatel, zvládneme lépe než ostatní. Můj známý, když dával personálnímu oddělení zadání pro pozici nového asistenta, vyjádřil přání, že chce, aby kandidát byl pokorný, aby znal svou neznalost a byl ochoten a připraven učit se od píky. Personalisté se však nedokázali popřít a tento požadavek k inzerátu připojit. Napsali, že chtějí asertivní osobnost… Budiž křesťanům požehnáním, že se nemusí tvářit, že jsou lepší a zdatnější, než ve skutečnosti jsou. Neboť Bůh zkoumá naše srdce a má nás přečtené. Přijímá naši slabost a vyslýchá naše kajícné prosby. A jsme-li snad na pracovním pohovoru, víme, že naši hodnotu zná Bůh a že můžeme cítit svobodu od toho, jak nás bude posuzovat ten který personalista. Jaká je pak dobrá práce z křesťanského hlediska, tím se zabývá Adam Mackerle v rubrice Etika. Rovněž vám předkládáme závažný příběh sestry Frömelové, svědectví o jejím modlitebním zápase s Bohem poté, co ztratila dcerku. V kulturní rubrice je věnován větší prostor zbožnosti v pojetí Jana Asszonyiho – důraz, který je v naší církvi obzvlášť vítaný. Konečně bych chtěl jménem redakce vyjádřit velkou vděčnost za vaše reakce a příspěvky, které nám zasíláte. Patří mezi ně i P. S. sestry Průšové. Jednotlivé rubriky mají pevné rozsahy, proto chcete-li nám zaslat svůj příspěvek, neostýchejte se napsat předem a zeptat se na konkrétní rozsahy případně jiné formální náležitosti. Obzvlášť bychom uvítali různá svědectví, reakce na články, zážitky z cest, ale nebojte se nám napsat, ani s kým byste si chtěli přečíst rozhovor či jaké kázání se vám v poslední době líbilo, abychom se pokusili danou osobnost oslovit. Pěkné čtení přeje liboR DucheK VýKoNNý ReDaKtoR
04 Přílišná spravedlnost 06 Rozhovor Cesta z konzumu 10 Evangelium v Desateru Křesťan a lež 12 Téma Mezi nebem a peklem 20 Zápisník Myanmar - země pagod 24 Etika Dobrá práce 32 Moderní podobenství Dělalo se to tak vždycky
PříŠtě Kristus kosmu, Kristus kříže Daniel Pastirčák
tiRáž Číslo 11/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 2. 11. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz
SLOVO
Kazatel 7,16
Přílišná spravedlnost N
ebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý, proč by ses měl zničit?“ Jako by to ani nebylo z Bible. Snad by to mohlo být lidové pořekadlo, intuitivně vypozorovaná moudrost na způsob rčení „Nehas, co tě nepálí.“ Lidé už dávno zjistili, že je lepší starat se o své věci, držet se při zemi, nerozčilovat se nad nespravedlností, protože to přináší jenom samé problémy. Víme ale také, že bez lidí, kteří najdou vnitřní sílu vystoupit z davu, aby se ujali toho, komu se děje příkoří a nespravedlnost, by společnost i celý tento svět byly už dávno v rozkladu. V Písmu máme bezpočet ujištění o tom, že Pán Bůh stojí na straně těch, kteří o spravedlnost usilují. „Hospodin zná cestu spravedlivých.“ (Ž 1,6) Pak ale najednou čteme v Písmu i něco na první poslech zcela opačného: „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý, proč by ses měl zničit?“ Povím vám příběh, který jsem slyšel vyprávět o jednom pohřbu. V jednom sboru zemřela sestra, která mnoha lidem pomohla a posloužila, a i ve svém okolí, v obci kde žila, byla ve velké vážnosti. Pozůstalí projevili přání, aby na jejím pohřbu zaznělo evangelium, které by mohlo oslovit i sousedy z té vesnice. Bylo to v době normalizace, kdy mnoho příležitostí k oslovení lidí nebylo, a pohřby, na které se sjela převážná část obce, byly vítanou příležitostí ke zvěstování evangelia. Bratr kazatel v dobré snaze mluvit o Pánu Bohu, který zachraňuje a přijímá lidi bez jejich zásluh, z pouhé milosti, několikrát zdůraznil, že zesnulá – tedy ta vážená paní – nebyla za svého života spravedlivá. Pozůstalá rodina z toho měla velikou listopad 2016
ostudu, protože celá vesnice si z pohřbu pamatovala pouze to, jak nad hrobem mluvili o tom, že zesnulá nebyla spravedlivá. A protože se říká „o mrtvých jen dobře,“ musela to už být nějaká nespravedlnost, když to farář tak rozmazával!
Všeho moc škodí? České přísloví praví, že všeho moc škodí. Může ale existovat větší a menší spravedlnost? A byla by potom taková spravedlnost ještě spravedlností? Boží spravedlnost je ale jiná než spravedlnost lidská. Náš Pán je více milostivý než spravedlivý. Pokud soudí, nikdy to nečiní se zavázanýma očima, nikdy nesoudí podle litery zákona, ale vždy s ohledem na člověka. To není přijímání osob, to není tak, že by měl někdo protekci kvůli svému postavení, zbožnosti či jiným „zásluhám”. Pán Bůh hledí k srdci, ke konkrétní situaci každého člověka a vždy soudí v jeho prospěch. Nepotřebuje trestat, chce vychovávat! To je pro nás v naší „přílišné“ spravedlnosti někdy těžko stravitelný oříšek. Proč Bůh někdy jedná se zjevnými hříšníky a svévolníky tak, jak jedná. Proč odpouští sedmdesát sedmkrát i tam, kde my jsme už dávno zlomili hůl? Proč dává stejnou mzdu tomu, kdo se lopotil celý den, jako tomu, kdo pracoval jen chvilku? To je jen několik málo momentů z těch, které neuvěřitelným způsobem provokovaly lidi v Ježíšově okolí. A často to byli jeho nejbližší, kteří nebyli schopni pochopit podivuhodnou nespravedlnost svého Mistra. Samozřejmě nejvíce byli uraženi „spravedliví“ farizeové a zákoníci. A to tak dalece, že spravedl-
nost farizeů přivedla Pána Ježíše na kříž! Nemohli přijmout Ježíše jako Mesiáše, protože nevyhovoval jejich představě o tom, jak by měl jednat. Za spravedlivé a správné považovali to, aby Mesiáš mocí meče zbavil Jeruzalém nadvlády Římanů a nastolil Davidovo království. Za spravedlivé a správné považovali proto i své rozhodnutí, že musí jeden člověk zemřít za lid. Spravedlnost farizeů byla zrůdná a Pán Ježíš se jí podrobil, přestože nemusel, aby alespoň někteří pochopili, že Boží spravedlnost je jiná než lidská! Pán Ježíš nemusel umřít proto, že si to Bůh přál. Nemusel umřít proto, aby Pána Boha usmířil s námi. Šel na smrt, aby nás usmířil s Pánem Bohem. To my jsme byli uražení, my jsme byli dotčení Boží nespravedlností, protože Pán Bůh nesplňuje naše představy o tom, jak by měl jednat v našem životě, v našem okolí, v našem světě.
Dva biblické příklady Chtěl bych ilustrovat na dvou příbězích z Bible, jak sebezničující může být někdy naše představa o spravedlnosti. Prvním z nich je příběh Jiftáchův (Jefte) z knihy Soudců. Jiftách byl synem Gileáda a nevěstky. To mělo svůj duchovní význam. Nebylo to tak, že by si jeho otec chtěl trochu užít, a tak si odskočil do nějakého nočního klubu. V té době se jednalo o pohanskou, kultickou prostituci – být s takovouto ženou byl prakticky náboženský úkon. Jiftách pocházel z prostředí, kde se mísilo pohanství s uctíváním Hospodina, které vyznávalo pohanské představy o Pánu Bohu. Jiftách žil jako zbojník. Přece se ale zdá, že v Izraeli nikoho lepšího nenalezli, a tak se na něj obrátili, zdali by je nepomohl vysvobodit od Amónovců. Hospodin se k tomu přizná, na Jiftáchovi spočine Duch Hospodinův a Amónovci jsou poraženi. Problém je ale v tom, že Jiftách měl pohanskou představu o Pánu Bohu. Snažil se Hospodina nějak zainte-
Jiří Bartoloměj Sedláček (53) vydavatel časopisu Brána, podnikatel v polygrafii, výtvarník. Vyrůstal v prostředí sboru CB v Praze 1 – Soukenická, v mládí významně ovlivněn kazatelem M. Košťálem, který ho vedl ke službě. Více než čtvrt století slouží jako laický kazatel na stanicích Sboru CB v Praze 1, ale rád přijímá pozvání i na jiná místa.
resovat, nějak ho zavázat, jak to viděl u pohanských božstev. Složil neuvážený slib, že v případě vítězství obětuje Hospodinu první, co mu vyjde naproti z jeho domu. Víme, že to byla jeho jediná dcera. Dívka, která měla život ještě před sebou. Jiftách byl zničen: „Má dcero, uvrhla jsi mne do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět.“ (Sd 11,35) Najednou se v tomto bývalém zbojníkovi probouzí jakýsi smysl pro spravedlnost. Považoval za správné a spravedlivé, že musí být splněn jeho slib, byť by to bylo za cenu nejvyšší. Ani jeho dcera se nijak nebrání, nevzbouří se, říká: „Otče, učiň se mnou, co jsi vyřkl za to, co Hospodin pro tebe učinil.“ (Sd 11,36) Něco za něco! Hospodin svůj slib splnil, teď je řada na tobě. A tak došlo k jedné z největších lidských tragédií, o kterých v Písmu čteme. Zrůdná spravedlnost otce připravila o život dceru. Pohanská představa o bohu, který ve své spravedlnosti požaduje vykonání nesmyslného slibu. Pohanská představa o tom, že za vše se musí bohu platit. Něco za něco. Nic není zadarmo! Je pro mne zarážející, že ještě nedávno se mi dostala do rukou kniha, která tento příběh vydává za příklad lásky a oddanosti muže Hospodinu a postoj Jiftáchovy dcery za příklad poddanosti ženy muži. Pohanské pojetí boha a jeho spravedlnosti je v nás možná zakořeněno více, než se sami domníváme. V evangeliích máme také příběh o člověku, který byl spravedlivý příliš. Byl spravedlivý tak, že se tím sám zničil. Myslím na muže z podobenství z 18. kapitoly Matoušova evangelia. Jde o příběh muže, který nebyl schopen splatit svoje dluhy, a proto mu je panovník odpustil. On ale následně vymáhal nesrovnatelně menší dluh na svém spoluslužebníkovi. Někteří vykladači soudí, že jej vymáhal proto, že nebyl schopen přijmout „nespravedlivé“ rozhodnutí svého pána, byť bylo v jeho prospěch. Bylo pro něj příliš ponižující přijmout milost a rozhodl se, že svůj dluh splatí stůj co stůj. Jeho pojetí spravedlnosti vylučovalo, že by bylo možno přijmout velkorysé odpuštění dluhu. Jeho pojetí spravedlnosti nenechávalo žádný prostor milosrdenství. A tak začal z té strany, kde tušil, že to půjde nejsnáze – u svého dlužníka. Jeho představa o spravedlnosti ho přivedla ke zkáze. Je to tak výjimečný případ? Nestává se to někdy i nám? Vím, položil jsem více otázek než odpovědí, ale snad nám to pomůže, abychom si nebyli tolik jisti svou vlastní spravedlivostí a moudrostí. ■ listopad 2016
rozhovor Rozhovor s Matjažem Črnivcem
Cesta z konzumu Generální tajemník slovinské biblické společnosti a literární komparatista srovnává náboženskou situaci ve své zemi a hledá křesťanská řešení – prorocký hlas v soudobé konzumní společnosti. Slovinsko je relativně malá země, dokonce menší než Česká republika. Mnoho Čechů stále nerozumí tomu, proč se Jugoslávie rozdělila na tolik jednotlivých zemí… Řekl bych, že mnoho Slovinců tomu také tak úplně nerozumí. Běžná odpověď by asi byla, že kultury jednotlivých zemí se natolik lišily, že prostě nebylo možné je sladit v rámci jednoho státu, což je celkem pravda. Západní republiky byly historicky pod vlivem západní Evropy a jsou převážně římskokatolické, zatímco východní republiky měly spíše orientální charakter. Byly totiž pod vlivem Konstantinopole či Moskvy, a proto jsou hlavně pravoslavné, ale i s nezanedbatelnou populací muslimů. Přes to přese všechno si myslím, že rozdělení Jugoslávie bylo způsobeno především politicko-ekonomickým napětím v 70. a 80. letech. Kvůli ekonomické krizi bylo mnoho lidí nespokojeno s komunisticko-sociální vládou, a tak se protivládní hnutí zvláštně snoubilo s nacionalismem, který zdůrazňoval rozdílné zájmy jednotlivých republik, zatímco stará komunistická ideologie zůstávala jako poslední zastánce společného státu. A právě kvůli tomu idea Jugoslávie nemohla přežít – neměla žádné demokratické zastánce v období politického přerodu.
Mohl byste stručně popsat náboženskou situaci ve svojí zemi? Podobně jako ČR je i Slovinsko velmi sekulární stát. Je sice pravda, že nominálně 60 %, či dokonce 70 %
Matjaž Črnivec (1970) studoval literární komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity v Ljubljani. Pracuje jako generální tajemník Biblické společnosti ve Slovinsku. Je aktivní mluvčí a přispěvatel v několika křesťanských organizacích a evangelikálních církvích ve Slovinsku. Má ženu a dva syny.
listopad 2016
populace se hlásí k náboženství (především k římsko-katolické církvi), ale aktuální statistika ukazuje, že někteří z nich dokonce nevěří v existenci Boha, a pouze 30 % věří v posmrtný život. Návštěvnost kostelů je ještě slabší, pouze 5 % obyvatel chodí pravidelně do kostela. Protestanti představují skromnou menšinu; 1 % populace jsou lutheráni a dalších 0,1 % patří svobodným evangelikálním církvím – především baptistům, letničtím a nezávislým charismatikům. I přesto hráli protestanti klíčovou roli v historii našeho národa. Jeden z našich hlavních představitelů protestantismu Primož Trubar napsal první knihu ve slovinském jazyce – Katechismus (1550), který obsahoval souhrn biblického učení. V této knize je poprvé v historii použito slovo Slovinci, které označovalo obyvatele našeho regionu, který byl tehdy spravován pod třemi různými politickými celky. Trubar pak přeložil Nový zákon a Žalmy. Jeho žák Jurij Dalmatin přeložil celou Bibli a vydal ji roku 1584. Překlad byl natolik dobrý, že ho přijali dokonce i katolíci, a tak toto dílo ustavilo slovinštinu jako literární jazyk a zároveň dalo podnět k vytvoření slovinské národní identity. Význam to má o to větší, že v naší zemi neexistovala žádná „naše“ politická instituce až do 20. století – neměli jsme žádnou vlastní aristokracii, natož krále. Obrovský význam protestantismu pro naši kulturu a národ je v poslední době uznáván většinou obyvatel a 31. říjen se stal státním svátkem.
Obě naše země byly po mnoho let pod vládou Habsburků, kteří až do 18. století protestantismus netolerovali. Jak se protestanství podařilo ve vaší zemi přežít? Historický protestantismus přežil pouze v severovýchodní části Slovinska zvané Prekmurje. Tato část byla pod Maďary, kteří byli více tolerantní než Habsburkové. Prekumrje se stala součástí Slovinska v roce 1919. A v současné době je centrem luteránské církve na Slovinsku, přičemž se luteráni mimo ten-
to region příliš nevyskytují. Stejně jako ostatní evangelikální církve i my uznáváme klíčovou roli misie z vaší církve. Byl to právě Anton Chráska, který strávil první desetiletí 20. století v Ljubljaně a který také přeložil celou Bibli nově do slovinštiny. Nový překlad byl pak vydán Britskou a zahraniční biblickou společností v roce 1914. Ačkoliv se Antonu Chráskovi v jeho době nepoštěstilo vidět mnoho z výsledků jeho úsilí, tak práce kolportérů Biblické společnosti přinesla Písmo mnoha lidem. Ostatně i Věkoslav Korošec, švagr Antona Chrásky, stál na začátku Baptistické církve ve Slovinsku ve 20. letech 20. století. Takto se tedy započala cesta evangelikálního hnutí u nás.
V České republice je více než polovina obyvatel ateisty či více méně věřící v něco, co nás přesahuje. Zároveň mnoho lidí věří v astrologii. Jaká je situace na Slovinsku?
foto borut krajnc
Řekl bych, že to je u nás dost podobné. Lidé odmítají křesťanství a nechodí do kostela především kvůli historickým příčinám. Cítí, ať právem či neprávem, že církev v minulosti zneužívala své mocenské postavení. Přesto mají stále touhu po „něčem, co je přesahuje“. Mnoho lidí je zklamáno falešnými přísliby současné konzumní společnosti a hledají nějaký druh spirituality. Takže různé podoby New Age jsou zde také velmi oblíbené. I tak věřím, že toto může být pro křesťany dobrou příležitostí, výzvou, abychom představili evangelium přiměřeně a věrně těmto novým hledačům.
V naší zemi stoupá popularita různých diet jako vegetariánství, veganství, makrobiotici či meatatariáni. Zdá se, že obtíže, které s sebou dodržování těchlistopad 2016
rozhovor
Podobné. Domnívám se, že to souvisí s vaší předešlou otázkou na nové spirituality, které bují v našich zemích. Na druhou stranu ovšem, je zajímavé, že jako křesťané nemáme vůbec žádnou všeobecnou teologii zdraví, ačkoliv tvrdíme, že naše těla jsou chrámem Ducha svatého a že bychom se tedy o ně měli starat. Pouze obecná, dobře promyšlená a v Písmu pevně zakotvená teologie by nám pomohla vyjasnit naše postoje, zřetelně a přiměřeně mluvit k současné generaci a podle ní se pak i chovat. Křesťanská teologie se vždy vyvíjela v dialogu či v polemice se soudobými problémy. Myslím si, že je čas, abychom začali přemýšlet o otázkách jako: Jaký je biblický model zdravého života? Kdy se starost o zdraví stává modlou? A kdy se nedbání na zdraví stává hříchem proti Bohu, který nás stvořil jako tělesné bytosti, které musí být dobrými správci toho, co jim bylo svěřeno? A zašel bych dokonce o krok dál: Jak můžeme vysvobodit lidi ze zhoubného kruhu, který je vytvářen konzumem v mediálních reklamních kampaních? Velkoobchodní propagace požitkářství v plytkých chutích sladkostí a nezdravých fast foodů, které vytvářejí nezdravé stravovací návyky, způsobují chronické nemoci nebo podporují závislost na farmaceutických produktech. Možná to bude znít jako provokace, ale myslím si, že je hluboce nekřesťanské, pokud někdo uvízne v tomto kruhu.
Během komunismu nás učili, že náboženství je pouze berličkou pro slabé a že to je něco, co mělo pomoci lidem porozumět jevům, kterým dosud nerozuměli. Ačkoliv nikdo už nevěří v plánované hospodářství, toto pojetí náboženství přetrvalo. Setkáváte se podobnými postoji? Ano, samozřejmě. Myslím si, že to je globální jev, který vyžaduje od křesťanů moudrou odpověď. Domnívám se, že problém je i v tom, že obvinění vznesená proti křesťanství, či přesněji křesťanstvu, jsou zčásti pravdivá. Je prostým faktem, že jsme měli v Evropě po tisíc let státem podporované „křesťanství“ – „Svatou říši římskou“, která formálně skončila až s Napoleonem, ale jejíž opravdový konec přišel až s první světovou válkou. Ta byla v každém ohledu sponzorovaná státními církvemi. Od té doby se stala veřejná debata o Bohu kulturně nepřijatelná a všechny náboženské otázky byly vykázány do soukromé sféry. „Náboženství jako berlička pro slabé“ je jedna z nejvíce groteskních a militantních forem tohoto vykázání náboženství do soukromí. listopad 2016
Jaká by byla odpověď křesťana na tuto kritiku? Řekl bych, že by zaprvé měl otevřeně a jasně přiznat „hříchy našich otců“, i kdyby naše společenství nebyla s nimi přímo spojená. Zadruhé by měl zdůraznit, že projekt osvícenství, který nastartoval kritiku náboženství někdy v 18. století, vyústil mimo jiné v komunistických režimech ve 20. století. Byl to jeho vrchol – nejradikálnější forma. Skutečnost, že tyto myšlenky vzešlé z osvícenství způsobily smrt stovek milionů a že ještě mnohem více lidí zatlačily do zoufalé situace, ukazuje, že tyto zdánlivě pěkné a optimistické ideje lidského pokroku nejsou zas až tak přínosné, jak se jeví – společně s jejich povýšeným a arogantním zavrhováním náboženství. Osvícenecká víra, že si člověk vystačí sám bez pomoci ze shora, se jasně ukázala jako utopie. Dvě světové války toho byly zřejmým důkazem. Lidstvo má problém ve své podstatě – má přirozený sklon k hříchu a ke zlu, jakkoliv se to dá nazvat i jinak. Zatřetí musíme zdůraznit skutečný problém, a sice novodobý konzum, který je takovým „kapitalismem na steroidech“. Jestliže socialisté mylně věřili, že lidská bytost je v podstatě dobrá a zdokonalitelná, nová ideologie prostě ví, že člověk je zlý, chamtivý, sobecký a narcistní, nicméně na základě této skutečnosti se dají vydělávat „slušné“ peníze! Idea Boha je nebezpečná právě proto, že se zdá být jedinou věcí, která by tyhle vysoce lukrativní lidské rysy mohla potlačit.
Jakou roli by měla hrát v takto nastavené společnosti církev? Osobně věřím tomu, že by křesťanská církev měla být ve společnosti prorockým hlasem, který se
foto Matjaž Črnivec
to diet nese, lidem přinášejí i jistý smysl života. Jaké jsou trendy ve Slovinsku?
Okamžik založení Evangelikálního partnerství ve Slovinsku v roce 2013. Jde o neformální asociaci duchovních a lidí pracujících v různých denominacích církve. Vlevo: Typický kostelík na jezeře Bohinj.
ozývá proti klamům a ničivým důsledkům soudobého konzumu. Samozřejmě tento hlas musí být doprovázen skutky. Naše společenství by měla být – a s milostí Boží jimi skutečně být mohou – svobodnými zónami, bezpečnými útočišti, velvyslanectvími Království Božího, kde pravidla trhu pomíjejí a kde lidé mohou navzájem navazovat vztahy nikoli ze sobeckých zájmů, nýbrž z pravdivé, svobodné lásky – Boží agapé.
Jestliže má být církev prorockým znamením proti konzumu, způsob, jakým je financovaná, by měl být tomu podřízený. Nedávno v ČR církve obdržely kompenzace od státu za majetek ukradený komunisty. Vzbudilo to ve společnosti velkou vlnu nevole. Jak lidé ve Slovinsku reagují na majetek církve? V naší zemi měla Katolická církev před komunismem obrovský majetek a vše jim bylo fyzicky vráceno, ne ovšem formou finančního vyrovnání. Nicméně spravovali to velmi špatně, což vzbudilo velkou kritiku. Domnívám se, že je to spojené s tím, o čem jsme hovořili před chvílí. Jestliže se církev veřejně prezentuje jako hráč na stejném poli „Trh, výdělek, zisk…“, pak to není hlas křičící na poušti, ale jen potvrzuje kritiku, která je vůči ní vznášena, že vše je pouze záležitost osobních nebo institucionálních zájmů a prestiže. Myslím si, že otázka církevního majetku je velmi delikátní, obzvlášť vezmeme-li v úvahu tisíciletou historii velmi bohaté církve. Samozřejmě církev
potřebuje financovat své zaměstnance a budovy. Ale jak můžeme autenticky volat: „Požehnaní jsou chudí!“ (Lk 6,20), když sami nejsme chudí – přinejmenším relativně? Věřím, že je to otázka, která stojí za zvážení, jelikož na ní závisí budoucnost věrohodnosti hlásaného evangelia. Jestliže má být církev prorockým znamením proti konzumu, způsob, jakým je financovaná, by měl být tomu podřízený. Pokud jsme institucí z milosti Boží – a milost je zdarma – pak to je způsob, jak by naše ekonomika měla vypadat – měli bychom být financovaní ze svobodných darů. To by učinilo přinejmenším obtížné vyžadovat financování z jiných zdrojů, byť by to bylo míněno či ospravedlněno jakkoliv.
Standardní církve nejsou obecně příliš atraktivní pro duchovní hledače. Duchovně strádající upřednostňuje výběr ze širšího vějíře, a sice něco, z čeho lze zase snadno odejít, pokud se mu očekávaný přínos nepotvrdí. Církve nenabízejí tak snadný únik. Jak se s tím můžeme vyrovnat? Jaké prostředky používá vaše církev, aby nalákala lidi ve svém okolí? Naše církev konkrétně oslovuje hodně lidí pomocí letních English kempů. Jednoduše slouží mladým lidem v tom, co potřebují – zlepšit si angličtinu. Lidé se na nás obyčejně neobrací se svými hlubšími potřebami, takže musíme nabídnout něco jednoduššího, abychom rozbili ledy našeho konzumního individualismu. Obecně si myslím, že by církve byly více atraktivní, kdyby uměly ukázat, že máme odpovědi na zásadní soudobé problémy, jak jsem už naznačil. A pevně věřím, že tyto odpovědi máme – v evangeliu Ukřižovaného a Vzkříšeného, v Písmu jako celku. Potřebujeme je jen najít a nově formulovat, protože se nacházíme v nové kulturní situaci.
■ Připravil a přeložil Libor Duchek listopad 2016
Exegeze
deváté přikázání
Křesťan a lež Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. (Ex 20,16)
N
ebudeš lhát,“ řeknou někteří, když mají toto přikázání vysvětlit. Pán Ježíš přece říkal zřetelně: „Vaše slovo buď ,ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,37) Není to snad jasné? „Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími,“ (Žd 11,31) říká list Židům a apoštol Jakub komentuje: „Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou?“ (Jk 2,25) Ospravedlněná žena, která lhala. Mohu to povědět ještě zřetelněji: Kdyby tehdy řekla pravdu, izraelské zvědy by tím vydala na smrt. Rachab byla ospravedlněna, protože lhala! Jasné to tedy není.
Duch a litera Apoštol Pavel kdysi napsal důležitou větu: „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,6) Mnohokrát jsem slyšel vysvětlovat, co všechno tato slova neznamenají. My ale potřebujeme vědět, co znamenají, proč je apoštol napsal a proč je Boží Duch nechal zařadit do biblického kánonu. Asi nenajdeme obecný a vždycky platný návod stanovující, co z Bible ještě platí a co už ne. Žádný neexistuje, platí vlastně všechno a současně je mnoho věcí už překonaných, proměněných do nové podoby. Jsme lidé Nové smlouvy, nežijeme pod zákonem, v určitém slova smyslu už pro nás neplatí ani to desatero, na které se mnozí rádi odvolávají s pocitem, že kdyby všichni lidé dodržovali desatero, bylo by na světě lépe. Kdyby to bylo možné, nemusel by Pán Ježíš umírat na kříži. Desatero není řešením, řešením je teprve a pouze evangelium. To evangelium, které ovšem nacházíme i v desateru.
Jak to tedy je?
Ing. Petr Raus (1956) Absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, obor rostlinná výroba, původní profesí entomolog. Od roku 1992 v médiích (TWR-CZ, Česká televize). Od prosince 2009 místopředseda Rady CB, od roku 2014 na plný úvazek. Ženatý, otec dvou dospělých dcer. 10 listopad 2016
Je tedy přípustné lhát? Řekl bych, že takové otázky prozrazují nepochopení evangelia. Nebylo by lepší se ptát, proč bych neměl povědět pravdu? Abych se snad neukázal ve špatném světle? Abych nepřišel o nějaký zisk? Abych se v očích druhých neshodil? To jsou špatné motivy. Nebo budu svou lží chránit čest či život někoho druhého? To není jen teoretická otázka, na východě Ukrajiny, v Nigérii či v Sýrii je stále velmi aktuální. Říct pravdu a prozradit pronásledovaného, nebo lhát a pronásledovanému pomoci? Podstatné je, jestli myslím především na sebe, nebo jestli je v kořenech mých činů skutečný zájem o druhého. I úsilí o svatost může být jen důsledkem
o
sobectví nebo projevem pýchy, v takovém případě ale nemá žádnou cenu.
Úkol a odpovědnost svědků Ani u tohoto pohledu na pravdomluvnost ale ještě nemůžeme skončit. Jsme pozváni být Božími svědky. Naši otcové tu slyšeli výzvu k mluvení, mluvíme ovšem nejen slovy, jde o celý náš život, o postoje, které druzí lidé vnímají a které je oslovují. V tom všem máme být svědky toho, co jsme se svým Bohem prožili. Je možné být nepravdivými svědky? Ano, je. Je možné mluvit o Božích činech, které se ve skutečnosti nestaly, o uzdravení, které je jen mým pocitem, o zázracích, které jsem si vysnil. To všechno jsou lži, bolestně zbytečné, protože náš Bůh je nepotřebuje, jeho slávu nezvyšují. Stejně zlé je ale mlčet o tom, co Pán Bůh v mém životě skutečně udělal, protože i takové mlčení je lží. A asi nejhorší formou těchto svědeckých lží je označovat sám sebe za křesťana, Kristovce, a žít po způsobu tohoto světa v soustředění především na svoje bezpečí, svůj prospěch a svoje pohodlí. Desatero vlastně neříká „Nebudeš lhát“. Mluví výslovně o křivém svědectví proti druhému člověku. Taková lživá výpověď může být motivována nenávistí, závistí, škodolibostí, ale také strachem o sebe či vlastním komplexem méněcennosti. Evangelium nás vede k jiným postojům: „Buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ (Fp 2,2–3)
Evangelium devátého přikázání desatera nacházím právě tady: Milý křesťane, milé zachráněné dítě Boží, nepotřebuješ vydávat křivá svědectví proti druhým, nepotřebuješ je snižovat ani je odklízet ze své životní cesty, nepotřebuješ sobě ani jiným dokazovat, že jsi lepší než ostatní. Jsi Boží milovaný, v Boží očích nesrovnávaný s nikým dalším, nikým druhým proto neohrozitelný.
Milost svobody A v novozákonním rozšířeném důrazu na pravdivost: Ani kvůli sobě samému nepotřebuješ lhát, vytvářet o sobě falešný lepší obraz, nepoctivě bojovat o výhody ani klamat ostatní. Jsi svobodný, protože tě osvobodil Kristus. Tato svoboda nás ale zavazuje. Nikoli k tomu, abychom za každou cenu lpěli na liteře a kvůli vlastní svatosti obětovali někoho druhého. Jsme zavázáni raději obětovat sami sebe po příkladu svého Spasitele, který se kvůli nám s hříchem dokonce ztotožnil. V životě mohou nastat případy, kdy je kvůli záchraně druhého na místě dát v plen i vlastní svatost. Podstatné je, o co jde, protože „soustředění na sebe je Bohu nepřátelské“. (Ř 8,7a) A to i v případě, kdy jde o stud, o nadměrnou péči o vlastní image, trému či strach se v očích druhých shodit. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví, protože jeho zájem ti bude cennější než zájem vlastní. O to jde, ne o pravdomluvnost za každou cenu. Proč? Protože náš Bůh si cení každého z nás víc než sám sebe. Prokázal to na Golgotě, platí to tak dodnes. Díky mu za to. ■
oznámení
■ Prosba o modlitby
Od 10. 12. 2015 je v súdánském vězení dlouholetý pracovník organizace Hlas mučedníků a člen kladenského sboru Církve bratrské Petr Jašek. Byl uvězněn spolu s dalšími třemi súdánskými představiteli tamní křesťanské církve. Obžaloba v jeho případě mluví o špionáži a rozvracení republiky a o ilegálním překročení hranice z Jižního Súdánu na sever před několika lety (což je poněkud sporné obvinění vzhledem k tomu, že hranice není jasně označena). Fakticky je důvodem Petrova obvinění podpora místní církve a šíření křesťanské víry.
O Petrův případ se zajímá řada zastupitelských úřadů, které sídlí v Chartúmu, jedná se o něm i na půdě OSN. To jsou ale jen lidské naděje. Jako Kristova církev věříme, že rozhodující slovo má i v této situaci náš Bůh. Prosíme proto i o vaše přímluvné modlitby. Více na http://www.hlasmucedniku.cz/petr-jasek.html.
■ Ekologická sekce České
křesťanské akademie zve na besedu o pražírně kávy Fair&Bio s jejím vedoucím Martinem Třešňákem. Beseda se bude konat v úterý 8. listopadu 2016 od 17.30 v přízemí kláštera
Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. Fair&Bio je iniciativa spojující ekologické hospodaření, spravedlivý obchod a sociální podnikání.
■ Upozorňujeme na přednášku
Povoláním člověk, která se uskuteční v kavárně Cesty domů, Soukenická 15, Praha 1, přední dům, ve čtvrtek 24. listopadu od 18.30. Přednášet bude Karel Satoria, farář na Dobříši a autor stejnojmenné knihy. Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická ve spolupráci s domácím hospicem Cesta domů.
listopad 2016 11
TÉMA
fotoMontáž brána, Graf autorka
DaNiela seDláČKoVá
12 listopad 2016
Sebevědomí je ošidná věc. Hodně nebo málo, obojí může být špatně a držet se zlaté střední cesty bývá pro některé mimořádně obtížným úkolem. Neschopnost odlišit sebevědomí od domýšlivosti negativně poznamenala výchovu mnoha křesťanských dětí. Následující text nabízí řadu podnětů, jak se v této oblasti vyznat, o co usilovat a na co si dávat pozor.
K
dyž jsem byla malá a chtěla jsem se podívat na sebe do zrcadla nad umyvadlem, abych viděla, jak vypadám, musela jsem si přitáhnout stoličku a stoupnout si na ni. Pokud si mě při tom všimla maminka – což bylo téměř vždycky, protože stěhování stoličky se neobešlo bez hluku – řekla: „Aby se ti tam neukázal čert!”. Moc jsem tomu nerozuměla, ale pohled do zrcadla jsem měla dlouho spojený s něčím pekelným, hříšným, a tedy nežádoucím. Proto jsem se raději podívala do výlohy nebo okénka auta při cestě do školy. Na druhou stranu se dnes lze často setkat s rodiči, kteří ve svých dětech vidí za všech okolností malé andílky. A to bez ohledu na to, že třeba právě řádí jako neposedná čertiska, která se schválně od hlavy k patě matlají čokoládou. Každý člověk si o sobě utváří svůj vlastní obraz. Tento obraz závisí nejen na tom, co člověk vidí, když se podívá do zrcadla, ale především na tom, co se o sobě, přímo nebo nepřímo, dozví od jiných lidí. Sebevědomí se týká hodnoty, kterou každý sám sobě přisuzuje. Je známou skutečností, že neschopnost některých lidí vážit si sebe sama takovým způsobem, jaký odpovídá jejich skutečné hodnotě, je závažným činitelem, který může přispět ke vzniku duševního onemocnění. Sebevědomí není totéž co domýšlivost. Je samozřejmé, že v dětech nemůžeme pěstovat pýchu a domýšlivé mínění o nich samotných. Zdravé sebevědomí nevyplývá ze zveličeného mínění o své osobě, ale z uvědomění si toho, že na člověku záleží lidem, které má rád, kteří jsou za něj zodpovědní nebo s nimiž pracuje. To samozřejmě (a možná s ještě větší intenzitou) platí také pro lidi, kteří spolu vytvářejí křesťanské komunity, sbory nebo farnosti. Zdravě sebevědomý člověk nečeká se strachem, až ho ostatní přistihnou při chybě (hříchu), ale počíná si tak, jak to se svými schopnostmi nejlépe dokáže. Zdravé sebevědomí vyplývá z vědomí, že pochopení, které člověk poskytuje druhým, by měl poskytnout také sobě samému. Sebevědomí je odvozováno z kontaktu, spolupráce a srovnávání s druhými lidmi při dosahování cílů a z toho, jak jsem jimi uznáván a respektován. Sebevědomí je vlastnost, která není u každého stejně vyvinuta. Jen málo lidí má sebevědomí dostatek a je mnoho těch, kteří ho mají velmi málo, a proto touží po větší sebejistotě. Na první pohled se sebejistota zdá být jednoduchou záležitostí, ale není tomu tak. Je totiž hluboce provázána s ostatními vlastnostmi člově-
ka. Stojí tu tedy proti sobě dobré, zdravé sebevědomí a sebevědomí spíše nemocné.
Mapa sebevědomí Na obrázku, který je součástí tohoto textu, vidíme znázorněn model sebevědomí, který vytvořil americký klinický psychoterapeut Chris Mruk. Každý model obecně představuje stručné a názorné ztvárnění určitého jevu, které může mít grafickou, matematickou nebo slovní formu. Modely jsou určitými symboly, jež zobrazují skutečnosti a struktury, které je obtížné plně zvládnout přímo. Na představeném modelu vidíme, že sebevědomí je utvářeno vzájemným působením mezi vědomím vlastní ceny a kompetencemi jedince. Tyto dvě složky můžeme chápat jako samostatné stavby sebevědomí (znázorněné v grafu dvěma osami), které jsou ve vzájemném dynamickém vztahu. Vodorovná osa znázorňuje první dimenzi sebevědomí – kompetence. Kompetence jsou kombinací vlastností a schopností člověka, které bychom mohli charakterizovat jako souhrn talentů, dovedností, vědomostí, postojů a hodnot umožňující uplatnění a osobní rozvoj jednotlivce nebo jako předpoklady či schopnost zvládat určitou činnost, situaci nebo funkci. V pojetí Chrise Mruka směřují kompetence více k chování a k tomu, zda jakýkoliv čin je vzhledem k výsledkům efektivní – účinný. To vysvětluje znázornění kompetencí na horizontální ose, která směřuje od negativního (neúčinného) k pozitivnímu (efektivnímu) výsledku. Tím je vyjádřeno, jak člověk ve skutečnosti vykonává to, co vykonává – například jak řeší problémy, čelí životním výzvám a podobně. Na svislé ose je promítnuta druhá dimenze sebevědomí – vědomí vlastní hodnoty. Toto vědomí je mnohem obtížněji měřitelné zejména proto, že do hry vstupují zážitky, zkušenosti a dojmy jedince, jeho osobní prožívání, které se týká tak subjektivních jevů, jako je vnímání vlastní hodnoty v rodině, ve škole, v zaměstnání, ve vrstevnické skupině
PhDr. Daniela Anna Sedláčková, Ph.D. Učí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, je autorkou knihy Rozvoj zdravého sebevědomí žáka (Grada 2009). Má tři dospělé syny a jednoho vnuka, s manželem Jiřím žije v Černošicích.
listopad 2016 1
TÉMA tĂŠma nebo v cĂrkevnĂm spoleÄ?enstvĂ. ÄŒasto se odvĂjĂ od okolnostmi Ĺživota lĂŠpe neĹžli Ä?lovÄ›ka s jakĂ˝mkoli mĂry ocenÄ›nĂ, kterĂŠho se Ä?lovÄ›ku v ĹživotÄ› dostĂĄvĂĄ. jinĂ˝m typem znĂĄzornÄ›nĂ˝m na tĂŠto pomyslnĂŠ mapÄ› Chris Mruk vĹĄak takĂŠ uvĂĄdĂ, Ĺže tato hodnota ocesebevÄ›domĂ. ÄŒlovÄ›k s vysokĂ˝m sebevÄ›domĂm je nÄ›nĂ mĹŻĹže bĂ˝t relativnĂ, protoĹže ocenÄ›nĂ v nÄ›kterĂŠ mĂŠnÄ› kritickĂ˝ k sobÄ› samĂŠmu, odolĂĄvĂĄ snadnÄ›ji oblasti nebo v rĂĄmci nÄ›kterĂŠ skupiny mĹŻĹže mĂt pro tlaku okolĂ, je schopen jednat podle vlastnĂho pĹ™eÄ?lovÄ›ka vÄ›tĹĄĂ vĂĄhu neĹž jinĂŠ. svÄ›dÄ?enĂ a hodnot, pevnÄ›ji stĂĄt ve svĂŠ vĂĹ™e a Ĺ™Ădit ProtnutĂm tÄ›chto dvou os vznikĂĄ kĹ™ĂĹž. Symbolise pĹ™ijatĂ˝mi etickĂ˝mi principy. Je mĂŠnÄ› omezovĂĄn ku tohoto grafickĂŠho ztvĂĄrnÄ›nĂ nenĂ tĹ™eba dlouze vlastnĂ ĂşzkostĂ. vysvÄ›tlovat. VlastnĂ hodnota mĹŻĹže bĂ˝t vnĂmĂĄna ObecnÄ› Ĺ™eÄ?eno – vysokĂŠ sebevÄ›domĂ pĹ™inĂĄĹĄĂ jako psychologickĂĄ zĂĄtěŞ, jako bĹ™emeno – „kĹ™ĂĹžâ€?, svĂ˝m vlastnĂkĹŻm lepĹĄĂ pĹ™ipravenost obstĂĄt v rĹŻzkterĂ˝ si nese Ĺživotem nĂ˝ch ĹživotnĂch tlakaĹždĂ˝ z nĂĄs. ZĂĄroveĹˆ cĂch a problĂŠmech. ! "# $% tento kĹ™ĂĹž rozdÄ›luje ÄŒlovÄ›k s tĂmto plochu na Ä?tyĹ™i kvatypem sebevÄ›domĂ dranty – plochy, ktezaĹžil na svĂŠ ĹživotnĂ rĂŠ pĹ™edstavujĂ Ä?tyĹ™i cestÄ› ĂşspÄ›ch a zĂskal zĂĄkladnĂ typy sebetrvalĂŠ vÄ›domĂ vlast vÄ›domĂ. Od nich je nĂ hodnoty. Pokud moĹžnĂŠ odvodit prose pĹ™ed takovĂ˝m stĹ™ednictvĂm komÄ?lovÄ›kem otevĹ™ou binacĂ kompetence urÄ?itĂŠ moĹžnosti, znamenĂĄ to vĹždy a vÄ›domĂ vlastnĂ hodnoty dalĹĄĂ varizaklapnutĂ dveřà za anty sebevÄ›domĂ. moĹžnostmi jinĂ˝mi. RĹŻznĂŠ typy sebeTo, Ä?emu dĂĄvĂĄ pĹ™ed
vÄ›domĂ patřà k zĂĄnost, odpovĂdĂĄ snaze kladnĂ struktuĹ™e lidvyhnout se takovĂ˝m skĂŠ povahy. KaĹždĂ˝ situacĂm, ve kterĂ˝ch Ä?lovÄ›k proĹžĂvĂĄ sebeby se cĂtil i choval vÄ›domĂ svĂ˝m osobimĂŠnÄ›cennÄ›. I kdyĹž tĂ˝m zpĹŻsobem, a to vzestupy a pĂĄdy ovlivĹˆuje jeho reakci patřà do zkuĹĄenostĂ na rĹŻznĂŠ ĹživotnĂ situace. JednotlivĂŠ chovĂĄnĂ se vlikaĹždĂŠho Ä?lovÄ›ka, sebevÄ›domĂ˝ Ä?lovÄ›k je nevnĂmĂĄ vem vĂ˝voje postupnÄ› upevĹˆuje, stĂĄvĂĄ se urÄ?itĂ˝m jako ohroĹžujĂcĂ a ochromujĂcĂ. VysokĂŠ sebevÄ›domĂ, pokud mĂĄ pĹŻsobit pĹ™ĂznivÄ›, mĂĄ svoje limity. NÄ›ktevzorcem a nakonec zĂskĂĄ vĂ˝slednou podobu jednoho typu sebevÄ›domà – vlastnĂ cestu, kterĂŠ dal Ä?lovÄ›k rĂŠ obtĂĹže ve vztazĂch bĂ˝vajĂ u lidĂ s vysokĂ˝m sebepĹ™ednost pĹ™ed ostatnĂmi. To samozĹ™ejmÄ› neznamevÄ›domĂm Ä?asto spojeny s nedostatkem pochopenĂ, nĂĄ, Ĺže kaĹždĂĄ oblast je uzavĹ™enou zĂłnou. Kdokoliv vhledu, cĂtÄ›nĂ a empatie. Proto radÄ›ji pouĹžĂvĂĄme mĹŻĹže mĂt zkuĹĄenost s kterĂ˝mkoliv z typĹŻ sebevÄ›termĂn zdravĂŠ (stĹ™ednĂ) sebevÄ›domĂ. domĂ, ale jeden typ sebevÄ›domĂ dodĂĄvĂĄ osobnosti ÄŒlovÄ›ka, kterĂ˝ je obdaĹ™en tĂmto darem, ktejejĂ svĂŠrĂĄznĂŠ rysy, potenciĂĄl, vĂ˝vojovĂĄ omezenĂ, ale rĂ˝m zdravĂŠ sebevÄ›domĂ bezesporu je, bychom na i mnoĹžstvĂ pĹ™ĂleĹžitostĂ. naĹĄem grafu nalezli takĂŠ v pravĂŠm hornĂm kvadrantu, ale spĂĹĄe v blĂzkosti jeho stĹ™edu – prĹŻseÄ?Ăku VysokĂŠ sebevÄ›domĂ onoho pomyslnĂŠho kĹ™ĂĹže. ZdĂĄ se, Ĺže zdravĂŠ sebeV hornĂm pravĂŠm kvadrantu vidĂme kombinaci vÄ›domĂ sice postrĂĄdĂĄ urÄ?itou mĂru kompetencĂ vysokĂŠ kompetence a vysokĂŠho vnĂmĂĄnĂ vlastnĂ a vnĂmĂĄnĂ vlastnĂ hodnoty – coĹž se pojĂ s vyĹĄĹĄĂ hodnoty, kterĂŠ logicky ĂşstĂ do vysokĂŠho sebevÄ›mĂrou zranitelnosti. Na druhou stranu se vĹĄak domĂ. VysokĂŠ sebevÄ›domĂ svou ochrannou funkcĂ lidĂŠ se zdravĂ˝m sebevÄ›domĂm vyznaÄ?ujĂ vÄ›tĹĄĂ tĂŠměř neumoĹžĹˆuje propad zpÄ›t a dolĹŻ do obranschopnostĂ pĹ™iměřenĂŠho pohledu na sebe, vhledu nĂ˝ch pozic. To, Ĺže si je Ä?lovÄ›k vÄ›dom, Ĺže mĂĄ hodnodo svĂŠho nitra a orientace v nÄ›m, vÄ›tĹĄĂ schopnostĂ tu, Ĺže je kladnÄ› pĹ™ijĂmanĂ˝ a zĂĄroveĹˆ mĂĄ co nabĂdsdĂlenĂ proĹžitkĹŻ, a tĂm zĂskĂĄvajĂ bohatĹĄĂ vztahovĂŠ nout (kompetence), ho chrĂĄnĂ pĹ™ed nepĹ™ĂznivĂ˝mi moĹžnosti. 14 listopad 2016
Nízké sebevědomí Nízké sebevědomí je vyústěním nedostatku kompetence i vědomí vlastní hodnoty. Člověk se stává zranitelný na dvou frontách. Ohrožují jej nejen druzí lidé a svět okolo něj, je často obětí i sebe sama. Na prvním místě vnímá pocit nedostatečnosti, bezcennosti, který způsobuje, že se člověk obtížně zapojuje do vztahů, ve kterých se nakonec cítí ponižován, kde mu nikdo nepomáhá, nikdo ho nenese, nemá se o koho opřít. Vzhledem k tomu, že tyto negativní vztahy k druhým často sílí, člověk jen těžce nachází zdroje, které by mu při utváření vědomí vlastní hodnoty pomohly (např. kladné hodnocení od druhých, pocit, že má význam, aby kvůli druhému něco udělal), což často ústí do naučené bezmocnosti. Někdy se překážkou paradoxně stane i pozitivní změna. Pokud se člověk s výrazně nízkým sebevědomím setká s prostředím, kde by byl vnímán jako hodnotný nebo schopný (například v církevním společenství nebo v novém zaměstnání), naruší to jeho zaběhlý vnitřní model sebevědomí a vyžádá si to změnu, které je možná lépe se vyhnout, než se jí postavit tváří v tvář. Tak se člověk může dostat do bludného kruhu, který zaručí stálé utvrzování pocitu bezvýznamnosti a bezcennosti. Podobně platí, že nedostatek kompetencí vede takového člověka k výběrovému zaměření pozornosti na problémy místo na jejich řešení. Proto je méně tolerantní ke svému selhání a je sám ze sebe zklamaný a rozčarovaný. Konečně nízké sebevědomí utvrzuje člověka v negativním
komentář
Země, která čeká na zrno Při letmém čtení dotazu, zdali bych byl ochoten napsat komentář k článku o sebevědomí, jsem měl dojem, že to je přesně jedno z těch témat, k nimž nemám co říct, a klidně mohu odmítnout. Při čtení se mi ovšem začaly v hlavě rojit myšlenky, které mne dovedly nakonec k tomu, že se jich pár pokusím svěřit papíru. Po skončení čtení jsem totiž měl dojem, že někdo před mýma očima připravil pole, které čeká na zasazení dobrého zrna Božího evangelia. Vědomí vlastní hodnoty a životní kompetence nějak získáváme, nějak se v nás rodí, případně toto vše nějak objevujeme. Můžeme uvažovat o roli, jakou v tomto procesu hrají lidé a jakou Pán Bůh. Na to druhé se soustředím, a to formou několika otázek, odpovědí a citací Písma. Co o mně, o mojí ceně a hodnotě vypovídá skutečnost stvoření? Úvodní statě Písma hlasitě mluví o tom, že jsem zrozen z lásky – především Boží, ale posléze i lidské. Apoštol Pavel v listu Efezským jde ještě dál, před příběh stvoření, když mluví o tom, že „v něm (Pánu Ježíši) nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ (Ef 1,4) V Boží mysli bylo naše dobro již před stvořením. Stáli jsme Bohu za to, aby už před stvoření uvažoval o oběti svého Syna, aby nás učinil svatými. Co o mé hodnotě vypovídá skutečnost spasení, tedy inkarnace, život, smrt, vzkříšení a nanebevstoupení Pána Ježíše? To, co bylo v Boží mysli před stvořením světa, se stalo skutečností v dějinách. „Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1Pt 3,18) Nebeskému Otci jsem stál za to, aby trest za můj hřích nesl v těle a na tomto světě namísto mě jeho Syn. Není to svědectví o tom, jako cenu má můj život v očích Nejvyššího? Co o mé hodnotě a kompetenci vypovídá dar Ducha svatého? „V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“ (Ef 1,13–14) Dar Ducha je závdavkem mnohem většího bohatství, které je pro každého připraveno: „Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení.“ (1Pt 1,4–5). Skrze Ducha svatého a jeho dary se stáváme kompetentními pro službu, na kterou bychom dříve nepomysleli. Vzpomeňme na Mojžíše, který se brání úkolu od Hospodina. Co mu na jeho pravdivé námitky pověděl Hospodin? „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ (Ex 4,11) Naše kompetence je darem od Boha. Apoštol Pavel to říká takto: „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. (…) Jedny povolal, (…) jiné povolal… k dílu služby…“ (Ef 4,7n) Celé úvodní tři kapitoly listu Efezským nejsou věnovány ničemu jinému než posile „vnitřního člověka“. Apoštol barvitě popisuje, kdo jsme byli dříve a kdo jsme nyní v Kristu (synové a dcery), co je nám dáno (vykoupení, moudrost a prozíravost, Duch svatý, dědictví), k čemu jsme povoláni a vybaveni Duchem (jednota, vzájemná služba). Apoštol Petr v úvodu svého prvního listu podobně jako Pavel líčí ohromné bohatství, které je nám dáno pro Pána Ježíše od Otce i u Otce. Petr přitom připomínkami o nehynoucím dědictví vyzbrojuje věřící k tomu, aby obstáli v pronásledování. Zdá se, že bez vědomí vlastní hodnoty před Pánem Bohem a bez jeho pomoci lze jen stěží čelit lidskému zlu, nenávisti a pronásledování. Jsme-li naopak obklopeni lidmi, kteří posilují vědomí naší vlastní hodnoty a povzbuzují nás k rozvíjení potenciálu, který nám byl dán, je to Boží dar. Skutečnost stvoření, spasení a obdarování Duchem odhaluje jedinečnost nejenom mé existence, ale i ostatních lidí. Hodnota a kompetence mého života nalezená v Kristu určuje mé vztahy k druhým, protože i jejich život je v Pánu Ježíši jedinečný. Snad i proto svatý Bůh říká: „Miluj bližního jako sebe samého.“ (Ga 5,14)
■ Jan Asszonyi
listopad 2016 15
TÉMA smýšlení o sobě. Člověk s nízkým sebevědomím mívá tendenci k výrazně negativním postojům, které se odrážejí v chápání sebe sama i druhých lidí a okolního světa.
obranné sebevědomí Občas se můžeme potkat s lidmi, kteří sami sebe vnímají a popisují jako ty, kteří mají vysoké sebevědomí, ale tato charakteristika se neshoduje s tím, jak je vidí jejich okolí. Tito lidé nejenže trvají na svém zkresleném vidění sebe sama, ale navíc jsou schopni odfiltrovat informace, které získávají ze zpětné vazby od svého okolí a které jsou v rozporu s jejich vlastním viděním. A to s jediným cílem: ubránit svoje sebevědomí – odtud je odvozen pojem obranné sebevědomí. Existují dva způsoby, jakými může člověk obranné sebevědomí prožívat. První způsob (levý horní kvadrant grafu) zahrnuje jedince s narcistickým sebevědomím, kteří zažívají vysoké vědomí vlastní ceny a podle toho také jednají. Zároveň vidí sami sebe jako osoby kompetentní a schopné, přestože toto vnímání sebe sama není podpořeno žádným důkazem o jejich úspěších. Takový člověk popírá skutečnost, že ve svém životě postrádá dovednosti a schopnosti potřebné k tomu, aby byl v životě opravdu úspěšný. Často tedy musí jakékoli svoje dovednosti a úspěchy přehánět, a tím chybějící schopnosti kompenzovat. Vyhýbání se bolesti je dalším faktorem, kterým může být člověk motivován k tomuto sebeklamu. Postavit se realitě s vědomím svých nedostatků znamená uznat bolestnou pravdu. Jedinec s tímto typem sebevědomí je také umístěn do levé horní části grafu – na místo, kde jsou kompetence nízké, ale vědomí vlastní hodnoty se pohybuje v kladných číslech. Takového člověka v běžné řeči označujeme 16 listopad 2016
jako rozmazleného, nafoukaného a sebestředného. Tato sebestřednost je typem sebevědomí, které je více nepříjemné pro okolí než pro jedince samotného. Častou variantou tohoto chování je tedy na sebe zaměřený, chlubivý člověk s velikým zájmem o sebe a naléhavým zájmem o své postavení ve společnosti – a to zvláště v případě, že si toto postavení musel získat vlastní tvrdou prací. Vyhrocením tohoto typu sebevědomí je člověk extrémně citlivý na kritiku a náročný na bezpodmínečné přijetí od ostatních v každé situaci. Ať udělá, co udělá, ať říká, co říká – vždy musí mít pravdu, nikdy se neomluví. Na opačné straně grafu (vpravo dole) nalezneme jedince s obranným sebevědomím neboli pseudo-sebevědomím. Tento typ sebevědomí spočívá v kombinaci dostatečné kompetence bez odpovídajícího vědomí vlastní hodnoty. Tito lidé by mohli být ve skutečnosti zruční a schopní v mnoha oblastech – fyzicky, společensky nebo intelektově. Mohou i v reálném životě zažívat výrazné úspěchy, jak tomu často bývá v případech snaživých žáků, pilných a svědomitých pracovníků v zaměstnání nebo obdarovaných a obětavých služebníků v církvi. Přesto jejich sebevědomí někde v základech postrádá vědomí vlastní ceny. Tento nedostatek zkresluje jejich vnímání prožitých zkušeností i chování. Tito lidé se často strachují o svůj výkon a bojí se vlastního selhání. Myslí si totiž o sobě, že jsou neschopní a bezvýznamní, nebo nejsou schopni poznat uspokojení z úspěchu. Cosi je neustále nutí dokazovat vlastní hodnotu, což v jejich případě znamená vytvářet nepřetržitý řetězec úspěchů. Toto pseudosebevědomí se může objevit také u člověka, který je přiměřeně, nebo dokonce vysokou měrou kompetentní, a přesto žije životem založeným na manipulaci, zneužívání ostatních,
lidem kolem sebe ubližuje, škodí a zraňuje je. V extrémním případě, například u antisociálních osobností se sadistickými sklony, je takový člověk schopen zažít vědomí vlastní hodnoty jen tehdy, ponižuje-li někoho druhého. Myslí si, že jako člověk nestojí za nic, a proto se ani všelidské hodnoty – například slušnost a mravnost – v jeho chování nevyskytují. Tyto problémy jsou o to závažnější, že takoví lidé působí svojí patologií negativně na okolí. Při pohledu na schéma sebevědomí je důležité si povšimnout skutečnosti, že každý typ sebevědomí se pohybuje v termínech stupňů a intenzity. Jedním ze způsobů, jak blíže porozumět těmto rozměrům sebevědomí, je rozlišovat mezi problémy se sebevědomím, které jsou klinicky významné, a těmi, které se týkají rozvoje sebevědomí a otázkami s ním spojenými. První rovina patří do péče klinických odborníků. Druhá rovina, ve které se běžně pohybuje většina z nás a která je ještě v pásmu „normality”, by však také neměla uniknout naší pozornosti. Pokud tyto neklinické problémy se sebevědomím provázejí svého nositele, aniž by se jimi zabýval, mohou vést ke snížené spokojenosti i zvýšené úzkosti a zranitelnosti. Otázka vztahu křesťanské víry a sebevědomí přesahuje svým rozsahem možnosti tohoto článku, více jsem se jím zabývala před několika lety (Brána 11/2008). Během své téměř dvacetileté zkušenosti z práce s věřícími manželskými páry jsem měla možnost poznat, že i v křesťanském prostředí lze nalézt všechny výše popsané typy sebevědomí. Většina z nás se pohybuje v onom prostoru mezi nebem a peklem. Podívámeli se ráno do zrcadla, neměli bychom tam zahlédnout ani anděla ani čerta. Jako lidské bytosti jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. To je měřítko, kterým bychom se měli dívat na sebe i na lidi ve svém okolí. ■
komentář
Sebevědomí a sociální status Sebevědomí každého jedince se nevytváří jen na podkladě jeho vlastního uvažování a zvnitřněného, neboli interiorizovaného hodnocení, ale také dle hodnocení skupiny, do které náleží či je za jejího člena považován. K této diferenciaci a sebehodnocení patří tedy často i status povolání, které vykonává. Pro lepší zviditelnění se v mnoha společnostech používají třeba tituly. Nemyslím tím uvedení jména a titulů a adresy na vizitkách. Vizitka má dávat co nejúplnější informaci lidem, s kterými jednáme. Tam jsou tituly a z nich odvozená profese správné. Spíše za doklad otřeseného sebevědomí naší společnosti považuji současnou „titulománii“. Uvedení různých titulů u jména toho, koho představujeme, je tedy výrazem (nerada to píši) určité nejistoty lidí, kteří jsou představováni či druhé představují. Obávají se, že samotné jméno nic neznamená, chtějí tedy doplnit hodnotu dotyčné osoby dalším upřesněním. Tato touha či potřeba odlišit se či být odlišen je vlastně výrazem našeho nízkého sebevědomí. Sebevědomí není tedy jen naše představa o sobě samých, ale také zařazení do určité sociální skupiny. Někdy se tomu říkává sociální status, jindy přijaté sociální role vázané na společenské postavení. Ještě zde žijí generace, které byly zvyklé se představovat jako syn či dcera toho či onoho, později zase uvádět svůj původ, případně ještě později svůj „třídní původ“. V zahraničí na přednáškách a dnes i našim studentům po dvaceti šesti letech od převratu jen těžko vysvětluji, co znamenala rubrika „třídní původ vašeho otce, matky, prarodičů…“ v dotaznících a přihláškách třeba na vysokou školu. Přikládal se tomuto původu velký význam. Jaksi automaticky se předpokládalo, že jedinec, třeba dělnického původu, bude mít takové či onaké hodnocení dané třídním zařazením jeho rodičů. Od tohoto zařazení že se bude odvozovat jeho hodnocení událostí a jednání a také jeho sebevědomí. Kdybychom byli statickou, tedy poměrně dlouho se neměnící společností, asi by to fungovalo. Ale v současnosti, kdy se během několika desetiletí změnil sociální status a z něj odvozené vědomí skupiny a sebevědomí jedince, je toto zařazení problematické. Nefunguje tak jasně jako ve statické, dlouhodobě se neměnící společnosti. Příslušník šlechtického rodu měl sebevědomí vytvořené a jemu vštěpované dle genealogie, tedy dle historie rodu, a to ho ovlivňovalo často nezávisle na jeho opravdu získaných schopnostech a znalostech. V druhé polovině dvacátého století se i toto sebevědomí podstatně změnilo. Společnost se opakovaně otřásla v základech, bohatí se stali chudými a naopak, vzdělání opět není privilegiem, peníze a bohatství rodiny pokleslo a nyní opětně nabývá na významu. A my, kdo v této sociálně často znejistěné společnosti žijeme, občas nevíme, co jsou či nejsou opravdové hodnoty, které bychom měli uvádět, když se představujeme či se chceme zařadit do určité skupiny. Ani tak zvnitřněné hodnoty, jako je třeba náboženské přesvědčení, nejsou dnes zcela jasné. Jsem věřící? Jsem katolík, jsem evangelík? Třeba, ale pak hned je třeba uvést jakého zaměření. V současné společnosti je proto obtížné prezentovat svoje sebevědomí uvedením svého sociálního statusu. Odznakem či nějakou legitimací to také nejde. Proto je vhodné odvozovat svoje sebevědomí od vlastního přesvědčení. Vyjádřit vlastní přesvědčení ale není možné ani na vizitce, ba ani v curriculu vitae. Snad by to šlo uvedením postojů, povolání, jednání v určitých obdobích života, jehož jsme byli podílníky. Je to ale vždy podkladem pro sebevědomí? Jedná se spíše o podnět pro rozhovor, poznání a sebepoznání, či dokonce pro sebeobhajobu. ■ jiřina Šiklová
listopad 2016 17
příběh Setkání s „nespravedlivým“ Bohem
Chci vidět sebe, nebo nebe? S
odstupem roku a půl pohlížím na naši bolestnou ztrátu. Dlouho jsem nedokázala uchopit slova doktora, který měl tehdy službu na áru: „Je to špatný, děvčátko zemřelo. Asi před hodinou.“ Děvčátko …zemřelo? Ale Julinka přece žije! Opustila nás, odešla Domů, ale… žije! Jak se s tím máme vyrovnat my, kdo jsme zůstali tady na zemi? Jak tady máme žít bez ní? Když jsme ve 32. týdnu těhotenství zjistili závažnou srdeční vadu s nejistou prognózou, dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná říci: „Buď vůle tvá, Pane.“ Od jejího narození do jejího odchodu to byly každodenní otazníky. Zvládne její srdíčko tento den? V ten den poslední, kdy ji odvezli na áro a mě poslali domů s tím, že si mám za dvě hodiny zavolat, jsem stála před nemocnicí a vysílala k Pánu modlitbu: „Bože, prosím, buď ji zázračně uzdrav, nebo si ji vezmi k sobě do ráje, ale už prosím neprotahuj tuhle nejistotu. Ty víš, co bychom si moc přáli, ale… buď vůle tvá, Pane. Moc prosím o zázrak, ale hlavně ať se Julinka netrápí…“ Asi do hodiny si Pán života povolal Julinku k sobě. Doteď nerozumím tomu, proč si Bůh, stvořitel celého vesmíru, pro nějž nebyl problém pohnout malou srdeční chlopní, vybral tu druhou možnost. Ten pocit zklamání někým, komu jste tolik důvěřovali!! „Bože, já jsem ti ji přece vydala mnohem dřív, než byla vůbec počata – a ty jsi dal tohle?! Proč jsi nám ji tedy vůbec dával, když sis ji zase hned vzal??“ Jak veliké muselo být zklamání učedníků, když viděli Ježíše viset na kříži! Jaké otázky se jim honily hlavou? „Zradil jsi moji důvěru, Pane!“
Od zklamání dál Co ale teď? Velice brzy jsem si uvědomovala, že nemám kam jít. Není jiné cesty. Já prostě nemám kam jít! „Jedině ty máš slova věčného života, Pane. Nemůžu žít bez tebe. Jak ale mám žít s tebou? Jak ti mám po tomhle dál důvěřovat? A jak tady mám žít bez Julinky?“ Věděla jsem, že potřebuji Bohu vydat svoji bolest, otevřít mu svoje srdce i v bolesti a nechat se prostoupit vší plností Boží. „Jak po mně můžeš něco takového chtít, Pane? Ty jediný jsi mě mohl od téhle bolesti uchránit, tak proč jsi to neudělal?!“ Až když jsem pozvedla oči od výčitek, byla jsem schopná vidět, že Bůh už v té bolesti dávno je. Dokon18 listopad 2016
ce až na samém dně utrpení. On šel tu cestu přede mnou. A já mám na výběr – buď projdu tímhle temným údolím sama, nebo s ním. On ale zná cestu. Jak tedy dál? Vybavila se mi slova známé písně: Kdo chce dál, ten musí cestou chval. Rozhodla jsem se Boha chválit. Ne že bych to tak cítila, ale prostě jsem se tak rozhodla. Byl to čin mé vůle. Chvály u nás zněly od rána do večera. Chvála mě opravdu mocně pozvedala. Ale uvědomování si toho, že tady na zemi už nikdy Julinku neuvidím, mě znovu a znovu ubíjelo. „Proč tady moje holčička není, Pane???“ Do mysli se mi vtírala myšlenka odpustit Bohu. Troufalé, že? Kdo jsem já, abych odpouštěla Bohu? Ale život s Bohem je přece o vztahu! A když vás ve vztahu někdo zklame, tak přece není možné jít dál bez smíření. A smíření, jak známo, začíná odpuštěním. Bůh smířil svět se sebou a nás povolal k tomu být posly stejného smíření. Rozum tedy dobře věděl, co má udělat, srdce ale nechtělo. Prostě se mi odpouštět nechtělo. Trucovala jsem. Požadovala jsem odpovědi na svoje otázky: „Bože, proč jsi ji nezachránil? Proč jsi ji neuzdravil?“ Do nitra začal pronikat tichý hlas: „Ona ale JE zachráněná, ona JE uzdravená. Žádnou srdeční vadou už teď netrpí.“ „Ale proč jsi mi ji dal jenom na chvilku? To jsi mi tak málo důvěřoval?“ „Právě tolik moc jsem ti důvěřoval, že na tak krátký, vzácný čas, kdy byla na zemi, jsem ji svěřil zrovna TOBĚ...“ „A jak mám vyprávět lidem o dobrém Bohu, který mě tolik miluje, a přitom mi nechá umřít miminko?“ „Já jsem nechal umřít svého jediného Syna. Právě kvůli lidem, tobě, tvému miminku… Abyste mohli žít věčně. ,Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.‘ ( 2K 4,17–18) Důvěřuj mi, dívej se na věčnost.“ „Byla tak krásná, Pane…“ „Teď je mnohem krásnější, však jednou uvidíš. Tady na zemi je to jenom na chvilku.“ Dostala jsem tedy odpovědi na některé otázky. Byly v souladu s mojí nadějí a vírou. Na moji bolest mi ale odpověď nedaly. Moje srdce neutišily.
Po čase se znovu začala vynořovat ta stejná myšlenka – odpustit Bohu. A ani po čase se mi odpouštět nechtělo. Věděla jsem, že odpuštění je věc rozhodnutí, ne pocitu. Je to moje volba. Bojovala jsem. A jednoho večera jsem se pro smíření rozhodla. Jako Jób jsem Pánu vyznala: „Nyní uznávám, že všechno můžeš. Ty jsi Bůh! Já ti, Pane, odpouštím a přijímám tvoji cestu. Ničemu nerozumím, nikdy bych si to takhle nevybrala, ale důvěřuji ti. Toužím s tebou jít dál. Prosím, odpusť mi moje neodpuštění. Už ti nechci nic vyčítat.“ Následující den jsem si začala uvědomovat zvláštní pokoj. Pokoj, který jsem předtím neznala. Tenhle pokoj zaměřoval moje oči, mysl i srdce, můj každý další den na nebeskou realitu. Umožňoval mi vidět nebe místo sebe. Byla jsem schopná radovat se z Julinky, jaká je teď, a netruchlit po tom, jaká byla tady. Ano, děvčátko zemřelo, to je pohled časnosti. Na věčnosti ale povstala nádherná bytost, se kterou má Pán vesmíru svůj záměr. A tuhle nádhernou bytost jsme mohli mít celé čtyři měsíce i my tady na zemi! Byli jsme poctěni její přítomností. Prožila jsem vděčnost za to, že jsme ji tu měli. Do té doby jsem prožívala pouze bolest nad její ztrátou, byť „jen“ ztrátou dočasnou. Apoštol Pavel naléhá: „Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by skrze nás vyzýval. Na místě Kristově
prosíme: Smiřte se s Bohem.“ (2K 5,20) Ve smíření s Bohem moje srdce nalezlo volnost. Okolnosti se nezměnily. Nezměnil se ani Bůh. Změnil se postoj mého srdce. Věřím, že tato změna postoje mi umožnila prožít Boží dotek. Intelektové poznání duchovních pravd nestačí. Bůh s námi chce jednat na rovině srdce. Jenom Boží dotek mohl utišit moji bolest a dát odpověď ztrápenému srdci. Věřím, že Bůh má pro nás plnou náruč útěchy a pokoje, ale… přijdeme si? Smíření s Bohem dává život. Nevím, proč byl Julinčin pobyt na zemi tak krátký, ale Bůh to ví. Má s ní nějaký plán. Počítá s ní pro věčnost. Boží pohled je tolik jiný. Jak píše P. Yancey (parafrázuji): „Z pohledu člověka uvězněného v čase se Bůh může v některých momentech jevit jako nespravedlivý.“ – Může se jevit, ale není! Věci prostě tady a teď nějak vypadají, ale jenom Bůh ví, jaké doopravdy jsou. Kristovo ukřižování se jevilo jako totální prohra, ale Bůh už tehdy viděl i slávu vzkříšení. Bůh vidí dál a já se chci učit vidět Božíma očima. Jednou poznáme plně. Bože, smiluj se a uč nás vidět věčnost už tady na zemi. Odtrhni náš zrak od nás samých a dej, ať ve své zahleděnosti do sebe nemineme nebe. Ať nemineme, Pane drahý, TEBE.
foto archiv
Když pochopení nestačí
■ Jiřina Frömelová, Sbor CB Brno-Betánie
listopad 2016 19
Zápisník
Daniela Kořínková člověk, který toho už viděl víc, než si kdy myslel, že uvidí.
J
sou tomu už tři roky, kdy jsem se doslova přes noc musela rozhodnout, jestli absolvuji poznávací zájezd do exotické země jménem Myanmar, pro nás známější pod starým názvem Barma. Do země, kterou jsem do té doby vůbec nebrala jako potencionální cíl jakékoli své zahraniční cesty a která je stále ještě v pozadí sousedních turistických destinací, jakými jsou Thajsko či Kambodža. Exkurze byla naplánovaná na únor. Jednak proto, že je lepší do těchto oblastí odjíždět v zimním období, a také proto, že výpravu organizoval náš docent z katedry zeměpisu, který mohl odjet až po zkouškovém období. Do Myanmaru se můžete dostat různými cestami. My jsme zvolili leteckou přes Soul, tedy hlavní město Jižní Koreje, a odtud přímo do Yangonu, hlavního města Myanmaru. Časový posun je zde šest hodin napřed oproti času českému. Po příletu o půlnoci místního času nás jako první přivítalo děsné horko. Takové to vlhké, co člověk nemá rád. Tedy já rozhodně ne. Na letišti jsme si vyřídili potřebná víza a vyrazili vstříc novému poznávání. Myanmar je pro Evropany dosud neobjevený ráj. Lidé se sem stále bojí jezdit kvůli občanské válce, která tu na většině území trvala do roku 2004. Konflikt stále ještě není zcela uzavřen, hlavně na severu, ale ostatní části země jsou už bezpečnější a oproti sousednímu Thajsku i velmi levné. Kurz v době, kdy jsem tam byla já, byl 100 dolarů = 85 200 čadů. Pro lepší představu: pivo stálo 500 čadů, coca-cola 1 500 čadů. Barmánci jsou si dobře vědomi toho, že turistický ruch je budoucností jejich země, a tak se snaží pro návštěvníky udělat maximum. 20 listopad 2016
Jak už z titulku vyplývá, Myanmar je země pagod. Z prvních padesáti jsem byla opravdu uchvácená, pak už moje nadšení pomalu opadávalo. Rozdíl mezi pagodou a chrámem je v tom, že do pagody se nechodí. V mnoha případech to ani není možné, protože některá nemá ani dutý vnitřek. Hned první den ve městě jsme měli možnost navštívit nejstarší pagodu v Myanmaru, a to pagodu Sule, která leží přímo ve středu města. Dále je zde k vidění i největší ležící Buddha na světě a také jedna z nejzlatějších pagod Shwed Agon Paya. V rámci celého pobytu jsme se mezi jednotlivými místy přesouvali různorodě – využili jsme všechno od obyčejného autobusu přes letadlo, které už dávno nemělo létat, loď, ze které se během plavby musela vylévat voda, až po vůz tažený koňmi. Přesun pochybným letadlem jsme využili už čtvrtý den našeho pobytu. Přemístili jsme se jím z hlavního města do severnější oblasti, kde jsou k vidění další skvosty: chrám Mahargargarion, ve kterém žije 1 500 mnichů; řeka Iravadi, přes kterou se člověk dostane k pagodě Mingun, největší na světě; oblast Baganu, s několika tisíci pagodami; Ubeinův most, což je nejdelší dřevěný most na světě, a mnoho dalších. Kromě kulturních památek je v Myanmaru i kouzelná a téměř nedotčená příroda. Měli jsme možnost do této divočiny pouze nahlédnout, a to výletem k vodopádům Anisakan. V ledovější vodě jsem opravdu ještě neplavala. Co napsat závěrem? Snad jen to, že vám všem přeji tyto krásy zažít osobně. ■
Foto autor
Myanmar – země pagod
vedoucí stanice Sboru CB Brno-Kounicova v Bohumilicích
Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána
Tomáš Vrána
Narodil jsem se v roce 1976 v Českých Budějovicích, tamtéž jsem později začal s rodiči navštěvovat shromáždění Církve bratrské. Přes besídku a dorost jsem dospěl do euforické porevoluční mládeže. Když mi bylo 15 let, došel jsem k racionálnímu rozhodnutí, že jsem Boží dítě a už nemohu víc pochybovat o Boží existenci ani o jeho významu pro svůj život. V mládeži jsem poznal svou manželku Zuzanu, s níž se snažíme vychovávat čtyři děti – Tobiáše (12), Gabrielu (10), Jonáše (8) a Jáchyma (5). Celý profesní život se věnuji počítačovým sítím, konkrétně internetu. Od roku 2003 v tomto oboru podnikám.
L
etos je tomu už čtrnáct let, co jsme se usadili v jihomoravské obci Borkovany a stali se tak součástí sboru Brno-Kounicova, konkrétně stanice Bohumilice. V roce 2004 jsem se poprvé zapojil do práce ve staršovstvu naší stanice, avšak po pěti letech jsem ji opustil, neboť jsme prožili, že služba je v tuto chvíli na úkor rodiny, která mne potřebovala více. Jsem přesvědčen, že základem zdravého společenství jsou právě funkční a zdravé rodiny. V roce 2014 jsme s manželkou prožili povolání sloužit dětem ve skautu, kam v té době chodily už tři z našich dětí. Většina vůdců v našem středisku jsou věřící křesťané (nejen z naší církve), takže kromě praktických dovedností a morálních hodnot můžeme naše děti vést k evangeliu. V uplynulých letech jsme si kladli otázku, proč a zda vůbec chceme patřit do Církve bratrské. Nebylo to lehké období, ale dnes jsme za něj Bohu vděčni, protože nám umožnil nově prožít sounáležitost se sborem i církví. Z toho následně vyplynulo rozhodnutí znovu se zapojit do služby ve sboru. Letos na jaře jsem přijal kandidaturu do staršovstva, byl zvolen a Rada Církve bratrské mne na návrh staršovstva jmenovala vedoucím stanice. Ani v současné chvíli není úplně jednoduché najít správné rozdělení času mezi práci, sbor, rodinu a skaut. Každá z činností by si zasloužila samostatný úvazek, a proto jsem velmi vděčný, že manželka je mi v nich partnerem a Boží vedení v otázce priorit můžeme hledat společně. Stanice Bohumilice, byť má více než stoletou historii, patří v církvi k menším společenstvím. Služba v takovém společenství se dá nejlépe přirovnat k zaplňování mezer v hradbách. (Neh 4,7) V současnosti na stanici přemýšlíme o poslání malého společenství v malé obci a snažíme se poznat Boží záměr s námi. Z lidského pohledu nejsou perspektivy příliš nadějné – obec je velmi malá, dopravní obslužnost špatná, pracovní příležitosti v místě prakticky neexistují. Navzdory tomu věřím, že Bůh má plán i s naší stanicí a jde jen o to, abychom mu dobře rozuměli. ■
7/2016
listopad 2016
• Rada projednala, případně vzala na vědomí konečnou podobu konferenčních návrhů. • Rada projednala a schválila návrhy jmen osob, které navrhuje do konferenčních orgánů; s navrženými kandidáty postupně jedná a žádá o jejich souhlas s nominací. (Do uzávěrky tohoto čísla ještě nebylo možné souhlasy navržených kandidátů získat.) Revizory hospodaření navrhne ekonomka Rady CB. • Rada potvrdila návrh programu Společné konference CB, jak vzešel ze společného jednání Rad české a slovenské části církve 26. září. Za Radu české části církve se Společné konference zúčastní jako řádní delegáti členové Předsednictva Rady CB, jako host bude přizván stávající předseda Komise pro aktualizaci Vyznání víry a Zásad Pavel Černý.
Podzimní pastorální konference kazatelů Církve bratrské
P
odzimní pastorálka kazatelů s manželkami proběhla jako obvykle na Milovech, letos 26. až 28. září. Její program připravil Odbor pro obnovu a zakládání sborů, hlavním tématem byla právě obnova.
Z jednání RCB v Praze říjen 2016 • Na svoje listopadové setkání pozvala Rada CB seniory, celocírkevní pracovníky a předsedy odborů Rady CB. Na tomto společném setkání mají být otevřena témata: celoživotní vzdělávání kazatelů, diagnostika Církve bratrské, návrh tematické oblastní konference, časopis Brána, reflexe pastorálky či nový Řád. Pozvaným byla nabídnuta možnost navrhnout další témata k rozhovoru, potřebný čas je rezervován i pro vzájemné sdílení zúčastněných. • Rada se sešla se staršovstvem Sboru CB Vsetín-Maják a se zástupci jeho stanic. Zajímala ji zejména koncepce a struktura sboru, jeho definice stanice a role kazatele a staršovstva v životě a vedení sboru. Správce sboru Maják, kazatel Bedřich Smola uvedl, že koncepce sboru se příliš neodlišuje od práce „obvyklého“ sboru CB, přičemž sbor zůstává plně kompatibilní s Řádem CB. Celý sbor Maják sjednocuje vize zakládání sborů. Ve sboru funguje mládež, Awana, setkávání maminek, začíná i klub seniorů. Misijně se využívá fotbalové hřiště. Pokud jde o stanice, zatím hledají rovnováhu mezi vlastní samostatností a společnou činností v rámci celého sboru. V diskusi byly konzultovány podmínky (možnosti) případného osamostatnění stanice. Celosborové staršovstvo se schází cca jednou za dva měsíce, pro vedoucí a aktivní členy sboru mají v Majáku
listopad 2016
Pondělní program
První referát konference nesl nadpis Biblické příklady duchovní obnovy, přispěl jím kazatel vsetínského sboru Maják Bedřich Smola. Pojal obnovu jako návrat ke kořenům, mimo jiné upozornil na nebezpečí konzumní víry (nepotřebujeme teologii, důležitý je vztah s Bohem) a pragmatismu (co funguje, to je pravdivé). Varoval před strachem ze změny, upozornil, že v procesu obnovy musejí hrát roli mladí lidé. Na Bedřicha Smolu navázal předseda Rady CB Daniel Fajfr referátem Ecclesia semper reformanda (Neustále obnovovaná církev). Připomněl, že změna je nezbytná. Měníme se, ať chceme, nebo nechceme. Církev navíc není definována svou povahou, ale posláním. Jsme tu pro svět, ne pro sebe. Emeritní předseda naší sesterské německé církve Peter Strauch říkával: „Jestli je církev po letech stále stejná, zpronevěřila se svému poslání.“ Po těchto dvou pondělních referátech byl dán prostor zprávám z Rady CB. Kazatelé se rozloučili se třemi kazatelskými páry, které ukončily aktivní službu v CB (Černí, Drahokoupilovi a Lukášovi). Byli představeni tři noví vikáři: Vojtěch Furák, Pavel Bischof a Richard Hrdý a kandidát na celocírkevního tajemníka pro mládež Ondřej Svatoš z píseckého sboru Elim. Rada informovala o problému ukončení služby několika kazatelů kvůli manželským haváriím. Svoji současnou situaci představil Odbor pro mládež a rodinu (OMAR) a nabídl církvi konkrétní podobu své služby, o připravovaném Evangelikálním fóru na téma islám promluvil Pavel Černý. Byla rovněž prezentována současná činnost Diakonie CB.
Co přineslo úterý
První velký úterní referát přednesl Samuel Jindra, který se věnoval dynamice duchovní obnovy jednotlivce. V obnově jde o návrat,
o následování bez ambice zalíbit se Kristu vlastním úsilím. Na člověka jsme se v tomto uvažování dívali jako na strom, promýšleli jsme jeho růst a s ním související proměny. Růst je opakující se obnova, střídají se v něm více a méně dynamické periody života. Střídá se každodennost s fázemi mimořádných změn. Vliv na růst mají jak vnější, tak vnitřní podmínky. Strom vypadá nehybně, uvnitř se ale děje mnohé, proud živin teče i proti gravitaci. Upozornil rovněž, že život víry je věcí restaurování starých pravdivých obrazů. S tím ale souvisí i potřeba odkládání nezdravých představ, byť i zažitých. Druhý velký referát úterního dne otevřel téma proměn sborové kultury, přednesl ho Daniel Pastirčák. Zdůraznil, že změna sborové kultury není cílem, o který bychom měli usilovat. Každý sbor církve nějakou kulturu má, otázka je, je-li to kultura živá. Přirozenou kulturní změnu sboru ovšem nemůže způsobit sociální inženýr, ten vytvoří leda masku. Podstatná je vzájemnost, široký záběr, respekt a úcta k lidem, kteří jsou jiní než já. Církev má žít se ztracenými, nikoli ve svém chráněném prostoru a ztracené do něho jen zvát! Pramenem života sboru je rozjímání a hluboká meditace. O to je třeba usilovat. Na tyto dva hlavní referáty navázala druhá část církevního zpravodajství, zprávy z církve. Obsahovaly představení bratra Daniela z Mongolska, působícího ve Sboru CB Praha – Jižní Město a manželů Kolmanových z opavského Elimu, zprostředkovaně zazněl pozdrav nepřítomného vojenského kaplana Míly Kloubka, který se stává podplukovníkem. Tomáš Pospíchal seznámil kazatele s potřebami Elimu Vsetín, Jan Valeš informoval o situaci Evangelikálního teologického semináře. Pavel Javornický představil knihu – druhou část Rezonančních příběhů, Daniel Kaleta pověděl zprávy o Petru Jaškovi, vězněném už více než deset měsíců v súdánském vězení za misijní aktivitu. Na to navázal Martin Škoda několika slovy o stavu českého vězeňství. Kazatelé byli informováni, že Sbor v Chomutově hledá dobrovolného pracovníka, který by se do Chomutova přestěhoval a pomohl sboru jako neplacený dobrovolník. Podobně byla popsána situace časopisu Brána, který hledá nové redaktory, i Trans World Radia, rovněž naléhavě potřebujícího spolupracovníky. Odpoledne patřilo seminářům: Duchovní obnova v Engedi v Bystrém (Samuel Jindra), Činit učedníky z „nevěřících“ lidí? Myslel to Ježíš vážně? (Petr Dvořáček), Jak začít novou práci – stanici, sbor (Tomáš Grulich, Ján Máhrik), Projekt Cesta obnovy (Martin Tabačan) a Jak zvládat nesnadné změny v kazatelských rodinách (manželé Matulíkovi). V úterý večer pak byl oficiálně zahájen další běh vikariátu.
Poslední den konference
S prvním referátem středečního dne přišel Petr Dvořáček, který na základě zkušenosti Sboru CB Brno-Betánie mluvil o hledání Boží cesty pro sbor. Krize tam přinesla restart, ale i otázku: Proč stále dokola krmit nakrmené? Jako kazatel si musel uspořádat priority, předat většinu administrativy sboru jiným lidem. Tím vznikl prostor k hledání Boží cesty. Prioritou jsou dnes konkrétní lidé a hledání
zpracovanou řadu materiálů k biblickému vyučování. Služba starších je podmíněna absolvováním určeného penza studia včetně závazku aktivní spolupráce. Pět členů sboru studuje teologii v Rakousku. Další diskuse směřovala k představení dalších sborových aktivit. Zaměstnanci (včetně kazatele a vikáře) vykazují svou činnost formou denních výkazů. Večeře Páně se vysluhuje zpravidla jednou měsíčně. Příprava na členství probíhá zpravidla jeden rok, křest souvisí se členstvím. Maják spolupracuje s mládeží Sboru CB v Žilině. Rada práci Sboru CB Vsetín-Maják ocenila, s vděčností přijala některé praktické podněty a vyjádřila přání dalšího Božího vedení i požehnání. • Rada se sešla i se staršovstvem Sboru CB Velká Lhota. Sbor je momentálně bez kazatele, působí v něm vikář David Uhřík, administrátorem sboru je správce Sboru CB Vsetín-Maják Bedřich Smola. Místopředseda staršovstva vyjádřil, že sborem v minulých letech prošli celkem tři vikáři, přičemž žádný z nich nezůstal v kazatelské službě. Sbor se tak ocitl v jisté krizi a nevěděl jak dál. Starší na Velké Lhotě vnímají jako mimořádné Boží vedení, že jim v té době podal ruku Maják. Administraci bylo v minulosti možné vnímat jako
Z jednání RCB v Praze říjen 2016 jakýsi „udržovací“ stav, s Majákem ale začalo něco úplně jiného. Je zde patrná snaha posunout sbor někam dál, což se děje mílovými kroky. Osobní doprovod zajišťují Dan Hurta a Bedřich Smola, sbor navštěvuje i kazatel Josef Fišer. Sbor na Lhotě se učí týmovému modelu služby, spolupráce je přínosná a plodná. Starší sboru zároveň vyjadřují, že pěstování stylu jednoho muže bylo v minulosti zásadní chybou. Je patrné, že spolupráce s Majákem sbor na Velké Lhotě viditelně restartovala. Staršovstvo chce lidem ze sboru představit další podněty, proč je třeba dělat misii a pracovat na obnově sboru. V příštích třech až čtyřech měsících proběhne celosborová diskuse. V posledních pěti letech se na Lhotě obnovila práce s dětmi a dorostenci, a to i z okolí sboru. Do modlitebny chodí každý týden až
listopad 2016
60 dětí (klubová činnost). Této službě se věnuje cca deset vedoucích. V létě byly pořádány dva kempy. Provoz rekreačního střediska je omezen pouze na letní prázdniny, aby prostory modlitebny mohly být využívány ke klubové práci s dětmi. Velmi dobrá je zkušenost i ze spolupráce s vikářem Davidem Uhříkem. Staršovstvo sboru doporučuje, aby vikariát probíhal i jako „vzájemné společenství“, ve kterém se lépe rozpoznají silné a slabé stránky osobnosti. • Rada vyslovila souhlas s rozesláním dopisu Stavebního odboru RCB sborům CB s informacemi o nových pravidlech Stavebního fondu, která přijala letošní květnová konference CB. Jmenovitě jde o upozornění na způsob podávání žádostí o zápůjčku, o výzvu k využívání možností přímých mezisborových zápůjček a o výzvu k co nejrychlejšímu splácení stávajících dluhů jak u Stavebního fondu, tak u Waderovy nadace. Na splacené částky totiž už čekají další žadatelé o zápůjčky. • Rada doporučila službu Jany Matulíkové ve Věznici Vinařice a souhlasí s udělením diakonské ordinace. • Rada vzala na vědomí zvolení Jiřího Borta jako druhého kazatele Sboru CB Praha – Jižní Město a Pavla Paluchníka jako kazatele a správce Sboru CB Poděbrady. • Rada jmenovala mentory nových vikářů takto: vikář Vojtěch Furák – mentor Pavel Plchot, vikář Ondřej Vavrečka – mentor Dalimil Staněk, vikář Richard Hrdý – mentor Martin Legát. • Rada vzala na vědomí zápis z jednání ŘV ERC. Pro jednání orgánů ekumény určila toto personální obsazení: Zasedání leuenberského společenství: Daniel Fajfr, Petr Raus, Bronislav Matulík. Valné shromáždění ERC: Daniel Fajfr, Petr Raus, Marek Orawski. Mediální komise: Aleš Čejka. • Rada dále vzala na vědomí zprávy celocírkevních tajemníků Davida Beni a Jana Homolky, zápis ze setkání Těšínského seniorátu a přijala zprávu ze studijního volna kazatele Zbygniewa Lipuse.
Připravil Petr Raus, místopředseda RCB listopad 2016
Boží cesty. Většinu času je třeba být s lidmi a s Bohem. Začal číst velké bloky biblického textu, založil celou řadu malých biblických skupin složených z nevěřících (hledajících) lidí. Misie není jednorázový akt (nejde o „vydání svědectví“), ale společná cesta s lidmi. V Betánii se naučili ptát: Co je jádrem poslání církve? Jaký efekt mají naše programy? Jak sloužíme lidem v různých etapách jejich růstu? Žijeme v odtělesněné (mediální) době, není naše víra už jen virtuální? Dovolíme si být Božími spolupracovníky? Pasivita není svatým postojem, nepřevládá v našem způsobu vedení étos stability a jistot? Nestala se nám církev cílem? Neměla být jen místem odpočinku a pohody! Nejde o to, dostat lidi do církve, ale dostat Krista k lidem. Poslední referát konference nadepsaný otázkou Potřebuje Církev bratrská obnovu? patřil Davidu Novákovi. Mluvil o tom, že se stávající stav církve, byť by se nám zdál optimální, nedá zakonzervovat. Bez neustálé obnovy se kostely mohou stát náhrobky mrtvé církve. Obnova není krizovým managementem. Je ovšem spojená s poznáním pravdy a to bolí. Několik dalších podnětů z jeho příspěvku: Každá silná stránka v sobě skrývá riziko. Naší silnou stránkou je slovo. Lidé pod kazatelnami se ale nemění. Aby slovo člověka proměnilo, musí s ním člověk udělat zkušenost. Víra se nám scvrkává na ortodoxii, ono ale jde o důvěru. Důležitější je následovat než uctívat. Teorie bez praxe nemá cenu. Vědět a nekonat znamená nevědět. Je potřeba překročit hranici komfortu a vykročit do nejistoty. Nestalo se nám členství ve sboru a účast v nedělních shromážděních cílem? Celou konferenci uzavřel předseda Rady CB Daniel Fajfr.
■ PetR Raus
Vzpomínka V pondělí 26. 9. 2016 se uzavřel požehnaný život kazatele Pavla Kalety. Vyrůstal v Hrádku nad Olší, po studiu na Biblickém ústavu v Kutné Hoře a po svatbě se s manželkou přestěhovali do Trhového Štěpánova, kde vychovali čtyři děti. Celý život pracoval jako dřevomodelář, od roku 1962 ale souběžně působil jako kazatel; ordinován byl v roce 1970. Po odchodu do důchodu byl kazatelem v Kutné Hoře a v Rakovníku, později ještě v Úpici. Vzpomínku na kazatele Pavla Kaletu z pera Jaromíra Vlčka najdete na webových stránkách CB. ■
stalo se
Předseda FeG kritizoval koncept „křesťanského národa“
GLOSA
Na velké konferenci naší německé sesterské církve FeG, která se konala na začátku října v Oberhausenu, kritizoval předseda církve Ansgar Hörsting koncept „křesťanského národa“. Ve své promluvě připomenul, že vysoký počet uprchlíků působí v mnoha lidech strach z islamizace země. Dále kritizoval, že politická strana Alternativa pro Německo tyto obavy lidí kanalizuje a staví do popředí německý „křesťanský národ“. Podle něj jsou však všechny národy smíšené, „křesťanský národ“ není koncept pro budoucnost. „Jako svobodná církev ho považujeme za chybný,“ dodal. Naše sesterská církev pokračuje v mírném růstu, za poslední dva roky se počet členů zvýšil ze 40 373 na 41 203 a počet sborů ze 471 na 479.
Vrazi křesťanů v Turecku po devíti letech potrestáni Po více než devíti letech od vraždy tří křesťanů ve východotureckém městě Malatya bylo na začátku října pět hlavních obžalovaných odsouzeno, každý na trojnásobný doživotní trest. Soudní proces měl celkem 115 stání. Muslimští extrémisté 18. dubna 2007 zavraždili německého pastora a teologa Tilmanna Geskeho a jeho dva turecké křesťanské spolupracovníky. Pachatelé je před smrtí brutálně mučili. Vrazi uvedli jako důvod svého zločinného jednání nacionalistické a náboženské motivy, podle soudu jednali z nenávisti vůči křesťanským misionářům. Celkem bylo v procesu obviněno 21 lidí, jeden plukovník a jeden major byli odsouzeni k více než 13, resp. více než 14 letům vězení. Měli falšovat dokumenty a dopustit se zločinného spolčení. Ostatní byli osvobozeni. Vdova po pastorovi, Susanne Geske uvedla, že se jí ulevilo, když jsou hlavní pachatelé ve vězení. Zároveň je však zklamaná, že početní viníci v pozadí, kteří tahali za nitky, potrestáni nebyli. Podobně se vyjádřil i Spolek protestantských církví v Turecku. Podle IDEA a Radia Vatikán (ve spolupráci s
) zpracoval –juml-
no comment Nad modlitebnou nevěstinec nebude Po dlouhých sporech soud na začátku října smetl ze stolu plány vybudovat v patře nad modlitebnou letničního sboru v německém Rosenheimu nevěstinec. Podle pastora sboru Tonyho Kerkela bylo dlouhé dohadování o stavbě nevěstince, pečlivě sledované médii, velmi namáhavé. Ale našel v tom i něco dobrého: Díky mediálnímu povyku se jeho sbor stal velmi známým a mnoho lidí jim vyjádřilo podporu.
Daniel Raus Dělal jsem v životě leccos, ale závozníka zřídka. Snad během nějaké studentské brigády. Tuhle jsem si to zopakoval. Bylo třeba zajet do firmy, kde lisují cédéčka audioknih biblické poezie. Paní Wadowiec volala, že je to na skladě.
Být závozníkem Paní Wadowiec je z Polska, má zajímavý příběh, sympaťačka. Sepsali jsme papíry a ona povídá: „Jeďte na rampu, někoho pošlu, ať vám pomůže nakládat.“ Nezná moje malé auto. Kéž se to do něj vejde. Biblická poezie je příliš velká na můj malý ford. Najíždím k rampě číslo 2, otvírám dveře, sklápím sedadla. Moje žena posuzuje kvalitu aut zásadně podle velikosti kufru: malý kufr - špatné auto, velký kufr - dobré auto. Něco na tom bude. Přijíždí chlapík s paletou. „Ještě přivezu jednu,“ povídá. Stojím před autem: Vejde se to? Chlapík kouká do kufru a praví: „Vy jste věřící?“ Otočím se udiveně: „Jo, proč se ptáte?“ „Já nejsem věřící,“ povídá, „podle mě Bůh není. Hodněkrát jsem ho prosil o pomoc a vždycky se na mě vykašlal.“ Na mě občas taky, myslím si. Ale navenek mám pocit, že se musím Hospodina zastat. Nejde o logiku. Nejde o to, že když Bůh není, tak se snad na nikoho nemůže vykašlat. Jde o to, že všechno je mnohem komplikovanější. Nakládáme spolu, debatujeme. Palety se do fordíku nakonec vejdou. Zázrak. Loučíme se. Chlapík povídá: „Tak až se vám ten Bůh zjeví, dejte vědět.“ Odpovídám: „Až se zjeví vám, dejte vy vědět.“ Odjíždím od rampy, říkám si: Být závozníkem je docela fajn práce... ■
listopad 2016 21
DO PÍSMA
Genesis 35,1–29
Přes Bétel do Chebrónu M
ěsto Šekem, kvůli zrádnosti a lstivosti Šimeóna a Léviho, nebylo pro Jákobovu rodinu nadále bezpečným místem. Tolik lačnili po pomstě za křivdu vykonanou na rodné sestře, až vyvolali nelibost u okolních obyvatel. Ve své náboženské horlivosti vzplanuli a spáchali ještě větší hřích – bez milosti vyvraždili celé město. Přesto se nechystají k útěku. Jakým způsobem jejich otec zareaguje na tak velikou míru nenávisti a hřích svých synů? Každý by reagoval po svém. Někdo tutlá a dělá, jako že se nic nestalo, zametá pod koberec, ustrašení a pokrytci. Jiný začne s obviňováním okolí: „Když oni si začali, oni to vyprovokovali, kdyby neměl po ruce nůž…“ Někteří se naopak stáhnou do ulity viny a jednají přecitlivěle. Uzavřou se do sebe, do samoty a hořkosti a nedokážou odpustit ani sobě, ani ostatním (Lában). Nezřídka si přivodí psychosomatické nemoci, deprese, neurózy, závislosti, nemoci srdce, někdy i rakovinu. Jákob reaguje jiným způsobem, a tak se stane vzorem pro příští generace. 1 I řekl Bůh Jákobovi: „Vstaň a vystup do Bételu, usaď se tam a udělej tam oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem.“ Jákoba a jeho rodinu čeká pouť do Bét-elu. Je patrné, že nejde o pouhé přemístění z místa na místo. Děje se to z popudu Hospodina. Odkrývá se pozadí historie každoročních kajících poutí do Bét-elu. Boží příkaz k „výstupu“ do Bét-elu vyjadřuje zvláštní sloveso ´-l-h, které označuje nejen pohyb vzhůru, ale také pouť do Hospodinova domu: „Zara-
Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.
22 listopad 2016
doval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! … Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny.“ (Ž 122) 2-3 „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očisťte se, převlékněte si šat, budeme putovat do Bét-elu.“ Neobvyklá příprava na cestu. V Bét-elu se nacházel Jákobův oltář. Jákob zavelí k přípravě: a) Odstranění toho, co má vztah k cizím bohům. Vše, co bylo ukradeno, amulety a kouzelné předměty ukořistěné v Šekemu (34,27), bůžkové od Lábana (31,34). b) Rituální očista. Někdy šlo o koupel, jindy stačilo symbolické očištění. c) Výměna oděvů. (srov. Ex 19,10.14) Na znamení odhodlanosti a proměny mysli. d) Odstranění klatého. Vše je zakopáno pod posvátný strom v Šekemu. To má zabránit opětovnému vykopání. (srov. Joz 24,23) Podobná očista se objevuje na vícero místech. (Ex 23,27; Joz 10,10; Sd 7,23 aj.) Později se nazývá posvěcením, uvedeným slovy: „Posvěťte se!“ Přichází ve chvíli, kdy se očekává zjevení Kadoš Adonaj – svatého Hospodina. e) Bohoslužba u nového oltáře v Bét-elu. Jákob vděčně připomíná, jak mu Bůh odpověděl ve dnech úzkosti a neopustil ho na cestě. Slíbil mu vybudovat oltář. Možná nám to připomene zvyk z naší krajiny, kdy lidé stavěli kříže a malé kapličky připomínající Boží ochranu nebo nadpřirozený Boží zásah. 6–8 Jákob v Bét-elu. Bylo to právě zde, kde se mladičkému Jákobovi osobně zjevil Hospodin. Od té doby se událo mnoho věcí, které Jákobovu víru (důvěru) utvrdily. Teprve opakovaná osobní zkušenost dotvrzuje naše správné rozhodnutí Bohu věřit. Víra je stvrzená pravdou. Pochybnosti a pády se mohou objevit, leckdy vyvedou na poušť, lidé žádají Boha o jasnější a zřetelnější odpovědi a Bét-el se stává místem naděje Božího zjevení. Proto se také
lidé vydávají na poutě. Osmý verš připomíná původ Debořina Posvátného dubu pláče. 9–15 Jákob následuje Boží zjevení. Bůh se ukáže a bez okolků Jákobovi žehná. Není tu náznak zápasu o požehnání jako minule u Jaboku. Bůh znovu potvrzuje Jákobovo nové jméno – Izrael. I nadále Bůh bude mluvit. Bude to způsob, jakým bude komunikovat se svým lidem. Není to žádný obraz nebo vidina, ale SLOVO – jasně formulované, lidsky pochopitelné, živé Slovo do situace člověka. Věty, které tu zazní, spojují dvě předchozí události – zjevení v Bét-elu a u Jaboku. Nejde o minulost, ale o budoucnost. Vztyčený kámen je odrazovým můstkem pro všechny, kdo sem později přijdou. Je svědkem, který říká: „Učte se spoléhat na Boží zaslíbení! Mně to pomohlo!“ 16–20 Těžké rány těsně po požehnání. Boží požehnání nespočívá v tom, že člověk obdrží vše, co si jeho srdce zamane. Spočívá v tom, že hrůzy lidského života, bezradnost, ztráty a těžkosti uneseme s pomocí Boží, v jeho síle a s jeho podporou. Přichá-
zí dvě rány. Nejprve nedaleko Efraty (Betléma) umírá milovaná Ráchel po narození Izraelova dvanáctého syna Benjamína. Není „Ben-oní“, tedy syn mého zmaru, ale stává se „synem zdaru“, doslova synem pravice, jihu (arabsky Jemen). Kdo hledí k východu, má po své pravici jih – šťastnou a slunnou oblast – a tam jsou synové jihu, kmen Ben-jamín. Poté Rúben selže. (viz poznámka) 23–29 Dlouhá Jákobova cesta končí v Chebrónu. Zde dochází k dojemnému závěru velkého sporu dvou bratrů Jákoba a Ezaua. Společně pohřbívají svého otce Izáka. Podobně jako předtím jejich otec Izák pohřbil se svým bratrem Izmaelem jejich dědu Abrahama. Izák umíral s nadějí, že se naplní Boží zaslíbení v jeho vnucích. Mohl pokojně odejít stár, sytý svých dnů, v úctyhodných 180 letech. Zaslíbení se ještě zcela nenaplnilo – Izraelci jsou tu jen hosté, příchozí – ti z aramejských rovin. Izák ve víře zahlédl a čekal, umřel smířený. Stejně tak čekáme i my, než se Boží zaslíbení naplní do posledního puntíku. ■
poznámky Selhání syna – zármutek otcův 22 „Když Izrael přebýval v oné zemi, šel Rúben a ležel s ženinou svého otce Bilhou. Izrael se o tom doslechl…“ Z ničeho nic se zde objevuje jediný verš o Rúbenově činu. Není zde náhodou. Po Ráchelině smrti čteme seznam dvanácti synů, teď už kmenů Izraele. Každý seznam v Bibli věstí začátek nového období. Rúben je prvorozený syn Jákoba. Narodil se Lee. Svedená Bilha patřila tetě Ráchel. Převzít ženy z harému někoho, kdo má autoritu, znamená uzurpovat si výsadní postavení. Rúben chce posílit svou pozici v rodině ještě za otcova života. Podobný mrzký čin se opakuje v Písmu několikrát. (David a Abšalom 2S 16,21; Šalamoun a Adonijáš 1Kr 12,17) Izrael na to nezapomene a Rúben si ponese důsledky hanebného činu – zbaví ho prvenství: „Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; povzneseností a mocí překypuješ. Přetekls jak vody; nebudeš však první, protože jsi vstoupil na otcovo lože. Tehdy znesvětils je. Na mé lůžko vstoupil!“ (Gn 49,3–4) Nejenže Jákob prožil ztrátu milované Ráchel, ale ještě utrpěl potupou svého syna. S těžkostí v srdci, ale důsledně (moudře), musí jednat v každé situaci.
Zajímavost z putování Jákoba Existuje jedna velmi zajímavá zvláštnost stojící za povšimnutí. Podíváme-li se do této kapitoly, objevujeme zde zmínky o význačných místech. Pouť začíná v Šekemu, pokračuje přes Bét-el do Bét-lehemu (Efrata) a končí v Chebrónu. Když Izrael přišel z Egypta do zaslíbené země, procházel tou samou cestou – nejprve v době soudcovské byl významným místem pro soudce i pozdější krále Šekem, poté přišel na řadu Bé-tel za krále Saula a nakonec Bet-lehem za kralování Davida. Později nabyl na důležitosti Chebrón, kde se nechal David korunovat a také zde sídlil. Opět se vracíme k tomu, že pouť do Bét-elu je cestou pokání, návratu k Hospodinu, jehož předpokladem je nejprve vnitřní i vnější očista – rozchod s modlářstvím, vděčnost, poté připravenost slyšet Boží slovo osobního Boha do osobní situace člověka, a nakonec ochota Slovo poslechnout. Pokud chceme přijmout od Pána Boha, musíme být ochotni se nejprve vzdát. „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ (Lk 18, 29–30) ■
listopad 2016 23
Etika
Dobrá práce Jak si volit zaměstnání? Jaká práce je podřadná a jaká prestižní? Jakým povoláním se pokud možno vyhýbat? Je snad každá práce ke slávě Boží, nebo naopak trestem za Adamův hřích?
K
dyž jsem se před několika lety zeptal studentů, proč sedí přede mnou v lavici na přednášce, dobrali jsme se záhy k odpovědi, že chtějí mít vysokoškolský diplom, aby vyhověli rodičům či – jak se vzápětí opravili – aby měli prestiž ve společnosti. Jejich odpověď mne tehdy zarazila. Je dosažený diplom opravdu hlavním kritériem a je z toho a z příslušné práce plynoucí společenská prestiž to nejdůležitější? To vede k otázce mnohem hlubší: Podle čeho si zvolit práci? Jak se pozná „dobrá“ práce? Je nějaká práce důležitější než jiná? Nejde mi nyní o (ne)poměr významu práce a finančního ocenění, nýbrž o hodnotu práce jako takové. Je nějaká práce čestnější než jiné a naopak nějaká práce podřadná? Tatáž otázka položená teologicky: Je v Božích očích nějaká práce cennější než jiná? Záleží na tom, jak vnímáme smysl lidské práce. Chodíme-li do práce, abychom udělali zadost nutnosti vydělat peníze na živobytí, potom ano. Práce může
ThLic. Adam Mackerle Th.D. (37) učitel Starého zákona a biblické etiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, římsko-katolická církev. S manželkou má syna Jonáše.
24 listopad 2016
získat aspekt příslušnosti k nějaké společenské „kastě“: Já jsem vysokoškolský akademik; já jsem podnikatel; já jsem doktor... A kdo je víc?! Potom je logické, že nechceme pracovat v nějakém sektoru, protože by nás to snížilo v očích druhých lidí. Je však to, jak nás skrze naši práci vnímají druzí, správné kritérium pro hodnocení významu práce? Když za Janem Křtitelem přišli různí lidé a ptali se ho, co mají dělat, každému poradil, jak v tom, co dělá, může jednat k Boží slávě, čestně a poctivě. (L 3,7–14) Evangelista Lukáš jmenuje velmi diskutabilní povolání – celníky a vojáky, tedy v očích lidí státním systémem chráněné zloděje a násilníky, samá horší povolání. Neřekl jim „Změňte zaměstnání,“ nýbrž: „Vykonávejte svou činnost poctivě a svědomitě.“ Ano, jsou živobytí, která se s křesťanskou vírou neslučují. Asi těžko bychom si dokázali představit vstřícnou Křtitelovu odpověď prostitutkám; křesťané v prvních staletích odmítali být vojáky nebo herci. To však už není řeč o důstojnosti povolání, ale o tom, že etické standardy společnosti jsou v takovém rozporu s etickými požadavky křesťanství, že povolání, která jsou ve společnosti přijatelná, jdou jako taková proti křesťanskému životu. Jezuitské heslo zní: Omnia ad maiorem Dei gloriam – Vše k větší slávě Boží. Vše, tedy veškerá lidská činnost: „práce“, kterou si vyděláváme na chléb, naše činnost ve „volném čase“, náš odpočinek, čas strávený jídlem, modlitbou, spánkem... Ve všem oslavujeme Pána. Je-li práce tím, čím oslavujeme Boha, pak mnohem důležitější, než do jaké „kasty“ patříme, je, jak svou práci vykonáváme. Ne CO děláme, ale JAK to děláme. Exupéry říká ve své Citadele totéž, jen trochu z jiného úhlu pohledu: Žádná práce není podřadná, jestliže se proměňuje v dětský smích. Je-li smyslem práce zajistit vlastní rodinu, postarat se o druhé a blízké, zajistit, aby se mé dítě mohlo v klidu a bezpečí smát, a to není málo, potom opět žádná práce není podřadná. Práce má také velice důležitý sociální aspekt. Žijeme ve společnosti, kde každý přispíváme svým dílem ke společnému dobru. Apoštol Pavel užívá v 1. listu Korinťanům (1K 12) při popisu Božích darů jednotlivcům obraz těla složeného z různých údů.
můj názor Přibližně před rokem jsem náhodou narazil na přehled vybraných dětských hraček. Titulek zněl ve smyslu: Asi byste nechtěli, aby si vaše děti hrály zrovna s tímto. Mezi většinou opravdu bizarními hračkami se ovšem objevil i uklízecí vozík. Poselství bylo jasné: Kdo by chtěl, aby si jeho dítě hrálo na uklízečku? Děti si hrají na doktory, požárníky, vojáky, učitele. Ale na uklízečku? Ještě aby dítě napadlo, že by se třeba touto prací někdy chtělo živit. Od té doby se mi tato scéna vrací, zvláště když vidím naše uklízečky, jak jezdí s vozíkem po chodbách a poctivě nám uklízí. Bez jejich práce by nikdo z nás nemohl vykonávat tu svou. Jejich práce, byť je vidět na každém kroku, zůstává pro mnohé neviditelnou – a podřadnou. Podobně jsem se před pár lety setkal s větou: „Neříkejte mi doktorko, já jsem JEN zdravotní sestra.“ – Ono „jen“ bylo velmi výmluvné. A konečně jsem byl udiven, když mi jeden člověk na dotaz, co dělá za práci, s obavami a velmi opatrně řekl, že je řidičem kamionu. Pak mi vysvětlil, že když to řekne, mají lidé tendenci se od něj distancovat. S hodnocením lidí podle zaměstnání se setkávám relativně často a podobné postoje mne vždy rozesmutní, zvláště když si je uvědomím u sebe.
funkci, kterou vykonává. Tento obraz je ze starověku známý z více míst (např. v roce 494 př. Kr. jej využil Menenius Agrippa, aby usmířil lidové bouře v Římě) a výstižně popisuje skutečnost, že člověk má ve společnosti své místo. Každý svým způsobem svou prací přispívá k dobru a spokojenosti druhých. A tak každé povolání má své místo a je důležité právě proto, abychom se ho zhostili odpovědně. Neboť to, jak poctivě se mu věnujeme, ukazuje, jak moc nám záleží na druhých lidech a na našem okolí, pro které to děláme, na „těle“, jehož jsme údem. Pavel navíc dodává, že Bůh právě „přehlíženým údům dal hojnější čest“. Tato skutečnost má však ještě druhou stranu mince. Nejde jen o to, jak děláme svou práci, ale také o to, jak umožňujeme druhým, aby dělali tu svou. Právě během nedávné nedělní bohoslužby zazněl úryvek z 8. kapitoly knihy Ámos. Prorok Ámos v ní pranýřuje ekonomické vykořisťování slabších členů společnosti, krádeže, šizení na vahách a v důsledku to, že druzí lidé se vinou chudoby dostávají do otroctví, tedy dnešními slovy do velmi nepříznivého a nevýhodného zaměstnaneckého poměru. O něco později působící prorok Micheáš neříká nic jiného, když hovoří o lidech, kteří neváhají pro svůj zisk obětovat štěstí druhých. Otázkou v tomto smyslu je, nakolik umožňujeme druhým, kteří jsou na nás ve své práci závislí, aby svou práci mohli vykonávat s radostí a aby se v ní mohli rozvíjet, aby svou prací mohli oslavovat Boha, aby jim byla radostí a příležitostí k růstu, a ne utrpením, které snáší proto, aby se jejich děti mohly smát. A opět nezáleží na tom, JAKOU práci dělají, ale JAK ji mohou dělat. A v tomto je odpovědnost zaměstnavatelů a vedoucích klíčová. ■
Foto archiv
Jeho slova zaznívají v okamžiku, kdy se vyjadřuje ke sporům v korintské komunitě, kdo je „důležitější“ v závislosti na Božím daru, který obdržel, a na
listopad 2016 25
KULTURA dvojitá oslava
V
Soukenické ulici v Praze se v bývalých prostorách klubu Samaří uskutečnila oslava na druhou. U příležitosti otevření dobročinné kavárny Cesta domů, kterou provozuje stejnojmenný domácí hospic, se konala vernisáž výstavy litografií profesorky Ivany Noble, teoložky a pedagožky na ETF UK a Institutu ekumenických studií, která sloužila jako husitská farářka, odbornice na pravoslavnou teologii a náboženskou zkušenost. Mediálně známá je z Českého rozhlasu, kde vystupuje v pořadu Ranní meditace. Ve vkusně upravených prostorách kavárny se tísnilo množství návštěvníků. Mohli se občerstvit u baru s nápoji a koláči a letmo se očima zastavit u vystavených obrázků. Po úvodním uvítání jsme
to, na co si můžeš sáhnout. Hora Proměnění, naplněná jasem, je v nás zapsaná podle jiného klíče. Cesta vede shora dolů, od Boha k nám. Ten Proměněný jde před námi. Podá ti ruku, když se bojíš.“ „O čem spolu vlastně mluvili? V utrpení člověk nechce zůstat. Petr chce stavět stany. Jako slavnost díkůvzdání… Ještě ne, Petře – musíte najít ještě jinou cestu – tou cestou je můj milovaný syn.“ Druhé téma byla Samaritánka – zaujal mě popis lidí, kteří po Samařančině pozvání vyšli za Ježíšem: „…jako velbloudi s prázdnými hrby běželi Samaritáni…“ Nakonec zazněla báseň o Marii, matce Páně, o napětí, které musela prožívat, když ztrácela to, co bylo, a ještě nedošla k tomu, co bude.
byli vyzváni, abychom postoupili do salonu, kde čekala Ivana Noble a Štěpána Škampová, violoncellistka, jinak sestřička z hospicové péče. Moc se mi líbily skladby, které vybrala – vyzněly plně navzdory tomu, že violoncello bylo jediným nástrojem –, i její přirozený, civilní projev. Potom se slova ujala Ivana Noble. Bylo to slovo oslovující, něco mezi kázáním a vyprávěním milého, blízkého člověka. Vycházela ze své knížky Opravna duší, vybrala několik poetických ukázek a komentovala je vlastními slovy. Po chvilce jsem neodolala a i za cenu drobného šustění nahmátla v kabelce propisku a kus papíru a začala jsem si dělat poznámky, o které se s vámi ráda podělím. První téma se týkalo cesty na Horu Proměnění. „Je to kopec, na který nemůžeš jít sám. To bys viděl jen
Před výzvou k samotné prohlídce výstavy, kterou označila autorka jako „poezii v obrázcích“, ještě připojila několik slov o ikonách. Chtěla je malovat, ale přátelé jí řekli, že by se ikonami zkazila, ty se učí napodobováním. V čem je pravoslavné umění jiné? – zeptala se známého malíře ikon. Vysvětlil jí, že u nás evangelíků je Bůh jako houska na krámě, jsme břídilové. Zeptala se: A co Vincent van Gogh? To je taky břídil? Odpověděl: Ne, ten je podle mne ikonopisec. Můj pocit ze zhlédnutých litografií s biblickými výjevy korespondoval s názorem autorky – skutečná poezie. Povedený večer v prostorách útulné nově otevřené kavárny ještě dlouho pokračoval rozhovory se známými a kamarády napříč církvemi. Nezbývá než se těšit na další setkání u kávy i při dalších programech pořádaných klubem Samaří. ■Daniela Sedláčková
26 listopad 2016
Foto Jan voves
Biblické litografie – Ivana Noble
Jednoduše oduševnělé Love Riot Newsboys – Love Riot. Pop-rock. Fair Trade, Columbia, 37:44 s. Co čekat od kapely, která existuje třicet let, vydala už téměř dvacet studiových alb, z původní sestavy v ní nezbyl nikdo a na všech postech se protočilo takové množství muzikantů, že byste z toho poskládali i čtyři regulérní skupiny? Pokud se ta kapela jmenuje Newsboys, čekejte dobrou desku. Moderní popový zvuk vkusně kombinující elektroniku a kytary, jemuž dominují zkušeně vystavěné melodie, pohání úderná rytmika. Skvělá producentská práce podtrhuje všechny kladné stránky alba. Kromě vynikajícího aranžmá nástrojů a zpěvů (už jsem to psal několikrát, ale v Americe opravdu vědí, jak zacházet s backvokály) se podařilo i při zachování popových forem a charakteristických jednotících prvků docílit pestrosti jednotlivých skladeb. Pochvalu si zaslouží také texty, které mohou ukázat velkému množství křesťanských kapel cestu jednoduchého, ale ne prostoduchého vyjadřování. Slabou stránkou nahrávky je tak pouze absence větší skladatelské odvahy, která by trochu vyvedla písně z předem připravených šablon a dodala jim více momentů překvapení. Těch několik neočekávaných tónů, zvuků nebo mimotonálních akordů patří k vrcholům Love Riot. Výsledným dojmem je tak smíšený pocit – od dobré práce k vynikající práci nechybělo mnoho. Daniel Matulík
Písně věčně živé Hudební skupina BTM Brno Komplet 3 CD: Pamatuj, láska se vrátí, Nádherné mne moci chrání, Ať dobrý Bůh je stále s vámi. Folk-pop. BTM Brno, 59 písní, 207:11. Hudební skupina ve složení: sourozenci Ranšovi – Libuše, Jarmila a Jiří, dále Samuel Kaleta a Petr Kolek, vznikla v 80. letech při BJB Brno. Z této doby pocházejí i tři CD digitalizovaných písní, které byly mimo jiné využívány pro ilegální vysílání křesťanského rádia TWR z Monte Carla. Po sametové revoluci skupina vystupuje pod hlavičkou Brněnské tiskové misie v novém složení, Samuele Kaletu a Jiřího Ranše nahradil Karel Novák, původně člen Filharmonie Brno Skupinu lze řadit ke stylu folk-pop. Repertoár tvoří zčásti cizí autoři, ale hlavní pilíř je sestaven z vlastní tvorby sólové zpěvačky Libuše Ranšové. Skupina si brzy vytvořila svůj osobitý styl založený na podmanivém, barevně originálním hlasu zpěvačky a bohatém aranžmá s doprovodem řady sólových nástrojů (housle, flétna, lesní roh, klarinet, saxofon, el. kytara aj.). Ty pak v různých kombinacích vytváří barevnou pestrost skladeb. Skupina je dodnes zvána ke svým vystoupením nejen do církevního prostředí. Mgr. Petr Pilát, Člen Filharmonie Brno
OTÁZKA PRO Jana Asszonyi, kazatele Sboru CB Brno-Kounicova, autora knihy Zbožnost je užitečná Jak pěstovat zbožnost ve shonu dne? Kdy se modlit v kleče, kdy za chůze? Zbožnost vnímám jako protiklad bezbožnosti a vnímám ji v nejširším slova smyslu jako cosi, čím je prodchnut celý život. Každá myšlenka, každé slovo, každý čin anebo ne-čin buď je, anebo není zbožný podle toho, zdali přináší Bohu čest a slávu, zdali skrze něj je posvěcováno Boží jméno. Myšlenka na Boha ve shonu dne může být katalyzátorem pro dobré jednání. I (právě) ve shonu dne je možná rychlá modlitba, třebas jen ve formě prosebného povzdechu. Přitom jsem ovšem přesvědčen, že právě ve shonu dne se ukáže, máme-li z čeho čerpat. Kdo je hluboce zakotven v Bohu a dobu ne-shonu využívá také k pěstování vztahu s Pánem Bohem u Písma, u modlitby, ve společenství, ve službě (diakonie či misie), takový člověk ve chvíli shonu má z čeho čerpat. Je připraven. Nemusí v sobě Pána Boha složitě hledat, protože o něm ví. Postoj při modlitbě? Vybavila se mi stará židovská anekdota: Ptá se student rabína: „Rebe, smí se při studiu Talmudu kouřit?“ „Ne, nesmí!“ Student zklamaně odejde, ale kamarád ho utěšuje: „Zeptal ses špatně, to musíš jinak: Rebe, smí se při kouření studovat Talmud?“ Kdy se modlit tak či onak? Jednou tak a jindy jinak. Jde o to, aby vnitřní dispozici duše odpovídal vnější projev. Jen je dobře mít na paměti, kdo jsem já a ke komu se vlastně modlím. P.S. Modlitbu za volantem příliš nedoporučuji. ■
listopad 2016 27
KULTURA péče o duši
Zbožnost je užitečná E
xistencialisté tvrdí, že člověk byl vržen na tento svět bez jasného návodu, bez data o spotřebě, bez místa původu. Není jisté, odkud jsme přišli. Není jisté, kam jdeme, natož co tu máme dělat. Tento postoj má ve svém základu hlubokou nedůvěru k tomu, co vidíme a co slyšíme. Nedůvěru k lidem okolo, nedůvěru k našim rodičům a autoritám ve společnosti. A přece je natolik zřejmé, že alespoň někteří z nás se tu ocitli z lásky dvou rodičů, kteří se tu lásku, jež chovali vůči sobě navzájem, rozhodli předávat i nám. A kromě toho, když pobereme trochu rozumu a začneme se ptát po původu života jako takového, zaslechneme odpověď, že i ten byl stvořen z lásky a že Bůh nás miluje i přes naše nedostatky, že dokonce poslal svého Syna, aby napravil vztahy, které byly takřka nenapravitelně zkaženy. Křesťanství tedy nabízí odpověď, že člověk se tu ocitl jednak z lásky lidí, která však může být mnohdy porušená, a jednak z lásky Boha, která přesahuje všechna naše očekávání. A stejně jako rodiče očekávají kromě mnoha jiných věcí od svých dětí především to, že je budou milovat, tak i Bůh očekává od člověka tuto odpověď. Člověk, který se o tuto odpověď snaží, je člověkem zbožným. Zbožnost je užitečná. Zbožnost je totiž pravým posláním člověka. Jan Asszonyi ve své graficky i obsahově velmi zdařilé knížce představuje zákruty, brody a úžiny cesty zbožnosti. Na svou cestu vstoupil s modlitbou, s Biblí v ruce a bohatou osobní zkušeností. V úvodní kapitole se zabývá situací člověka po pádu. Člověk je slabý a ve svém duchovním životě kolísá, proto se v následující části autor věnuje nejúčinnějšímu prostředku proti lidské slabosti, a sice modlitebnímu
náš tip ERC – Křest, eucharistie, duchovenská služba v církvích ERC. Dostupné na sborech CB. Ekumenická rada církví vydala brožuru, ve které je možno se stručně a přehledně seznámit s rozdíly a shodami v pojetí svátostí křtu a eucharistie i duchovenské služby mezi církvemi, které jsou členy Ekumenické rady.
28 listopad 2016
životu, přičemž kazatel Asszonyi neopomíjí rozdávat z široké škály zkušenosti své, ale i významných osobností křesťanské historie. Modlitba zdaleka není prostředkem k naplnění našich či cizích přání, ale je místem niterné komunikace s Bohem, místem zastavení, kde můžeme kontemplovat dobrotu Boha a jeho stvoření – radovat se z ní. Na modlitbách máme Bohu předkládat i naše negativní pocity, prosit o proměnu srdce. V modlit-
Jan Asszonyi – Zbožnost je užitečná. Biocont Laboratory, Modřice 2015 K dostání na http://cb.cz/brno/zboznostjeuzitecna/
bách totiž nemáme v prvé řadě prosit o změnu světa, ale prosit o Ducha svatého, který má moc proměnit naše srdce. Třetím druhem modlitby, který autor uvádí, je prosba o naplnění pokojem. Pokračuje dary Ducha svatého – v prvé řadě mluví o daru lásky, ale i jak růst v ostatních ctnostech. V další části rozebírá pokušení a zkoušky, jimiž člověk prochází. Po projití těchto dvou pólů duchovního života se už vrhá vstříc úzké cestě zbožnosti. Bratr kazatel závěrem připomíná, že po této cestě nejdeme sami, ale že křesťané žijí ve společenství, které nám je nejednou zásadní posilou na nesnadné stezce. A zdůrazňuje skutečnost, že i děti od samého narození patří Bohu a že nejdou po nějaké vedlejší cestě, která se jednou, dá-li Bůh, střetne s tou naší, ale je důležité vnímat, že jdeme s dětmi po jedné cestě ■ Libor Duchek a že i ony jsou nám pomocí.
V zajetí božstev a králů Babylonské zajetí je jedním z ústředních témat dějin židovského národa. Jím katastrofálně končí jedno důležité období jako Boží trest, a přece se zaslíbením budoucího návratu. Román si neklade za cíl líčit osudy židovských osadníků v cizí zemi, ale přiblížit prostředí a události v Babyloně, středisku tehdejšího světa. Zde se mísilo množství národností za mohutnými hradbami velkoměsta ovládaného zvůlí bezohledných panovníků a zrůdných božstev. Není to historický dokument, ale široký obraz zaměřený na situaci před rozhodnými převraty blížícího se návratu ze zajetí, totiž na závěr vlády krále Balsazara, který se před svým definitivním koncem v opilosti při hostině zděsí té záhadné ruky a zápisu na stěně: „Mené, mené, tekel, ú-parsín.“ Pouze židovský prorok, moudrý Daniel, je ten strašný nápis schopen králi rozluštit: „Tvé dny jsou sečteny a shledán jsi lehkým.“ A pak přijde ten strašný pád. Království padne a Babylonu se zmocní vítězný dobyvatel Kýros II. Veliký. K tomu došlo roku 539 před Kristem. K vítězství krále Kýra podle románu sami přispěli právě židé – jeruzalémští starci usedlí u řeky Chebaru, a to vzácnou radou. Připomněli totiž Kýrovi staré, pískem zaváté kanály vykopané kdysi královnou Nitokris k odvodnění Eufratu při stavbě mostu přes řeku. A mohutné babylonské pevnosti byly chráněny právě tou řekou, Eufratem... Román není ovšem strohým obrazem politických událostí. Využívá milostného příběhu krásné pastýřky Nanai, která se setkává nedaleko
hradeb s vojákem, jenž jako rychlý posel spěchá do města. Dívka netuší, že je to v přestrojení sám statečný Nebuzardar, vrchní velitel chaldejských vojsk a idol všech babylonských dívek. Ale v okolí se potlouká také skupina náhončích lovících dívky pro babylonské chrámově slavnosti. Nanai jim padne do rukou. V kritické situaci je nečekaně zachráněna střelami tajemného lukostřelce, muže ukrytého v jeskyni. Časem se ukáže, že tímto mužem byl perský vyzvědač kníže Ustiga. Odtud se rozvíjí spletitý příběh děvčete mezi dvěma úhlavními nepřáteli. Moc v Babyloně není jednotná. Jsou tu dvě soupeřící strany. Vládnoucí královský dvůr s armádou čelí vychytralé mocnosti chrámového města – Esagily. To sleduje své zájmy a hájí nedotknutelnost svého bohatství pod rouškou vlády božstva, jímž je Marduk. A chrámové město podléhá radě, která se neštítí žádného úskoku proti vládě, ba neváhá nabídnout spojenectví blížícímu se nepříteli, to jest Peršanům. Ve městě probíhá skrytý boj těchto mocností, zatímco obyvatelstvo bezstarostně a nesmyslně hýří v domnění naprosté bezpečnosti a nedobytnosti hradeb. Oddává se přitom obřadům celé hordy různých bohů. Avšak vnější nepřítel se přibližuje a skrytě agituje velkomyslnou povahou mocného Kýra. Vyzvědači se připravují na boj. Je to napínavý a dobře upletený román, který čtenáře zaujme dějem, líčením prostředí, města, královského paláce i náboženství, které se často vymyká naší představivosti. A v závěru přichází válka starověku s mnohými zvraty a taktickými obraty na bojištích. V pozadí se pak potácí ten, jenž před Bohem Danielovým byl shledán lehkým, prostopášný a zhýralý král Babylona Balsazar, na jehož místo přichází schopný a rozmyslný nástupce Kýros. ■ blahoslaV KoŠŤáK
Margita Figuli: Babylon. Nakladatelství Svoboda, Praha 1971, 821 s.
”
Nahlédnout do nekonečných zápasů civilizace starověku je poučením i varováním. Světská sláva a bohatství se vždy znovu ocitnou na Boží váze. Blahobyt je věčným pokušením, které špatně končí. – A nový vládce? S bohatstvím přebírá i odpovědnost.
listopad 2016 2
církev bratrská
Ústava CB, článek 6, odstavce 1 a 2
Konference Nejvyšším orgánem Církve bratrské v každé z jednotlivých zemí jejího působení je Konference, která je shromážděním delegátů podle ustanovení Řádu. Je svolávána nejméně jednou ročně. Konference je jediným orgánem Církve bratrské, který rozhoduje o Řádu a dalších záležitostech či dokumentech Církve bratrské v dané zemi s výjimkou záležitostí a dokumentů uvedených v čl. 7 odst. 1 Ústavy. Vnitřní strukturu a průběh jednání Konference stanoví Řád.
Štefan Evin Komise Církve bratrské pro Řád
Zemská Konferencia je praktickým vyjadrením nášho historického aj aktuálneho presvedčenia, že sme vzájomne prepojeným zväzkom zborov. Vidím v tom nielen výslednicu hľadania z roku 1904, keď bolo v základných rysoch rozhodnuté o tejto forme cirkevného zriadenia. Je v tom tiež snaha o aktuálne pokračovanie v apoštolskej praxi spoločného duchovného skúmania aj prijímania dohodnutého záväzku, na ktorom sa podieľa celá rodina zborov. Je to aj jeden z prejavov našej jednoty. Táto vzájomná väzba je silnejšia ako pri rýdzo kongregačnej forme. Reálny život cirkvi, ktorá zvestuje a žije evanjelium, sa odohráva v miestnom zbore, ale zbory zverili Konferencii niektoré práva, napríklad rozhodovanie o ordinácii kazateľov, o vzniku nových zborov, o spoločných dokumentoch. Potom aj niektoré procesy v praktickom živote zborov sa riadia rovnakými zásadami. Konferencia je podľa ústavnej definície „najvyšším orgánom Cirkvi bratskej“, pravdaže pozemským. A na nej sa stretávajú rôzne pozemské rozmanitosti. Zároveň v sebe obsahuje asymetriu – totiž, že na rozdiel od iných orgánov cirkvi, ako je Rada, členské zhromaždenie, staršovstvo či správca zboru, Konferencia má veľkú právomoc, ale už 30 listopad 2016
sekundu po jej skončení nemá tento najvyšší orgán žiadnu zodpovednosť za dôsledky svojich rozhodnutí. Preto veľmi záleží na procese aj na duchu prijímania jej rozhodnutí, ktoré majú dopad na zbory aj na jednotlivcov.
Bronislav Matulík Rada Církve bratrské
Mistr Jan Hus se po klatbě v roce 1412 odvolal ke Kristu, což v církvi vzbudilo pozdvižení, nic takového neznala. „Hle, opíraje se o tento nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého rozsudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolci Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při. V tom následuji šlépěje Spasitele… svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“ Z tohoto dějinného pohledu Konference není nejvyšším orgánem církve. Samozřejmě musí rozhodovat o nejdůležitějších záležitostech a ke Konferenci se dokonce lze i odvolat na protest proti rozhodování Rady. Nicméně za čtvrt století, co bývám na konferencích, nic takového nepamatuji. Zřejmě by
bylo i pro náš nejvyšší orgán neřešitelným problémem, kdyby nějaký sbor následoval mučedníka Jana. Píši to proto, abychom si uvědomili meze, které máme i my v Církvi bratrské. Ani nejvyšší orgán není s to postihnout a vyřešit všechny záležitosti církve. I my se musíme mít na pozoru, aby na stolci Mojžíšově neseděli zákoníci a farizeové, kteří to sice myslí s církví dobře, ba nejlépe, ale přece škodí a snadno se mýlí. To když zapomenou, že hlas církve není automaticky hlasem Ducha a že Kristus musí stát nad všemi nejvyššími orgány.
David Beňa Komise Církve bratrské pro Zásady
V Ústavě naší církve se praví, že „nejvyšším orgánem Církve bratrské (…) je Konference, která je shromážděním delegátů“ (čl. 6,1). Nejvyšším proto, že Konference upravuje a schvaluje Řád, správní stránku církevního a sborového života; diskutuje a schvaluje návrhy ordinací ke kazatelskému úřadu, a je tak poslední a rozhodující instancí na dlouhé cestě k této službě; úkoluje a kontroluje Radu; dohlíží na vizitace, na hospodaření atd. Konference zkrátka spravuje mnohé, co mnoho různorodých sborů spojuje do společné denominace. Každý delegát potvrdí, že leckdy je to úkol vpravdě úmorný. Existují i jiná funkční církevní zřízení: kongregační (svazek svobodných sborů), synodální (s parlamentem zasedajícím více let), episkopální (s monarchickou hierarchií) atp. Každé z nich ovšem ztělesňuje i teologické porozumění církvi. Například zřízení episkopální vyjadřuje víru v charisma shůry dané úřadu, jemuž je tedy nutno se pro vlastní dobro, časné i věčné, podřizovat, ba ho poslouchat. Naše zřízení zas kopíruje reformační přesvědčení o „kněžství všech věřících“, přesvědčení zárodečně rovnostářské a v dějinách Západu i reálně demokratizující: Každý křesťan je údem těla Kristova; hlas každého má být – třebas jen prostřednictvím zvoleného zástupce – slyšen. Úřad je podroben případné kritice těch, jež vede a jimž slouží; církev je i koinónia, vzájemnost, společenství lidí.
■ připravil petr raus
historie
IV. Konference 1. Za příčinou vzdělání a porad sejdou se jednou za rok zástupcové sborů ke konferencím. 2. Členy konference jsou všichni kazatelé sborů a evangelisté na stanicích a na každých 50 členů jeden zástupce ze sboru volený. Počet těchto volených zástupců z jednoho sboru nesmí přesahovat pět. Tito všichni mají právo hlasovati, voliti a volenu býti; ostatní členové církve jsou hosty, kteří mají právo býti ve všech schůzích přítomni kromě těch, jež jsou jen pro zástupce sborů určeny. 3. Sborové dávají právo konferenci, aby dohlédla k těmto věcem: 1. aby do sborů byli přijímáni toliko obrácení lidé, pokud my můžeme posoudit, a aby se kázeň dle slova Božího přesně konala; 2. aby soukromý život kazatelů a starších shodoval se se zásadami Písma a aby sbor vyplňoval své božské poslání; 3. aby se kázalo čisté evangelium; 4. aby byly podniknuty potřebné kroky ke zkoušce kandidátů; 5. aby práce literární (záležitosti tiskové) sloužily opravdu království Božímu; 6. aby v lásce byly vyřízeny záležitosti mezisborové, když je toho třeba; 7. aby činila usnešení poradná a závazná a bděla nad jejich prováděním; 8. aby povzbuzovala sbory k rozšíření misijní práce; 9. aby v dorozumění se sbory se pronášela o tom, kdo studuje v souvislosti s církví; 10. aby mladé kazately přidělovala starším ke zkušebnímu roku. 4. Usnesení konference musí býti přednesena sborům, neboť sbor jest poslední instancí své správy. 5. Jestliže konference prohlásila některé usnesení za závazné, musí výbor nad tím bdíti, aby se provedlo. Když některý sbor se nepodřídí, podá své námitky, kteréžto námitky výbor zkoumá a se sborem jedná. Když sbor ani na opětovné usnesení následující konference ničeho nedá, považuje se za sbor, který do svazku konference svob. ref. církve nenáleží. Závazná usnesení musí býti přijata třemi čtvrtinami hlasů. 6. Na přání třetiny sborů musí i mimořádně konference být výborem svolána.
■ Vyznání víry a zřízení svobodné reformované církve. Praha 1904, pp.18–20.
(Biblické citace byly redakčně vypuštěny.)
listopad 2016 31
SERIÁL
Dělalo se to tak vždycky Hnízdo moudivláčka lužního
Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) u svého hnízda při krmení mláděte.
Nebezpečí tradice Hle, všecko tvořím nové. (Zj 21,15b) Člověk je tvor konzervativní. Jakmile odroste dětským střevíčkům a skončí i jeho mládežnická léta, snadno přestane vyhledávat změny. Má tendenci sázet na jistotu, držet se toho, co má vyzkoušené, v čem vyrostl a co si oblíbil. Každou změnu začne vnímat jako nebezpečí, jako ztrátu osvědčených hodnot, jako ohrožení svého vlastního stabilizovaného světa. Je to přirozené, tak žijí zvířata v lese, ptáci ve větvích, ryby 32 listopad 2016
v řekách. Tak to bylo Stvořitelem dáno do vínku všemu stvoření. Příběh života se v přírodě odehrává na hraně bytí a nebytí; udržitelnost bytí je tu zajišťována úspěšnou zkušeností. Tvorové se drží toho, co si ověřili. V lese chodí zvěř po stále stejných stezkách, tažní ptáci sledují stále stejné trasy, stejně jako lososi vracející se do svých rodných říček. Zkoušet nové věci s sebou přináší příliš veliké riziko. Pouze nedospělá mláďata se chovají jinak.
poměrně běžným druhem našich rybničnatých oblastí v Podkrušnohoří, Polabí, jižních Čechách i ve značné části Moravy. V současné době se ale z českého území opět zvolna vytrácí. Moudivláčka si člověk většinou ani nevšimne, není nijak nápadný. Jeho jedinou ozdobou či nápadnějším znakem je černá páska táhnoucí se přes celou tvář na jinak šedavé hlavičce. Daleko častěji člověku padne do oka jeho hnízdo. To je v naší přírodě sku-
Člověk to má v genech úplně stejně, je ale povolán k něčemu jinému. Není to snadné, není mu to přirozené, má to tak ale být. Člověk je volán k novým věcem. Ne nadarmo říká Pán Ježíš: „Jestli (…) nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Náš Bůh je totiž Bohem nových věcí. Cožpak ale tradice nemá svoji hodnotu? Jistě má, je v ní bohatství zkušenosti Božích svědků, vzácný poklad víry minulých generací. Má ale svoje rizika, případ moudivláčka lužního na ně ukazuje velmi zřetelně. Jeho genetická zkušenost byla formována prostředím bez deště. Když se dostal do jiných podmínek,
Foto T. Staurula, Wikimedia Commons
Moudivláček lužní je malý ptáček osidlující téměř celý palearktický region, od čínského pobřeží a korejského poloostrova až po východní či střední Evropu. Na území Čech se až do konce 19. století nevyskytoval, na Moravě se v té době objevoval pouze vzácně. Přelom 19. a 20. století ale přinesl jeho expanzi na západ, nejvýraznější nárůst jeho populace v českých zemích byl pozorován mezi lety 1940 a 1960. Koncem 20. století se pak stal
tečnou raritou, a pokud na ně někdo narazí, určitě ho zaujme. Svým vzhledem připomíná hnízda afrických snovačů. Je vakovité, spletené z kopřiv a lýka divokého chmele, zavěšené na tenkých pružných větvičkách zejména bříz nebo vrb někde na břehu rybníka či slepého ramene řeky; samice je pak vystýlá ochmýřenými nažkami vrb nebo topolů. Je to bytelná, pohodlná stavba, měkce polstrovaná, nabízející ptačím holátkům nejvyšší komfort. Zavěšení hnízda na nejtenčí větvičky značně komplikuje přístup případných predátorů, takže i z tohoto pohledu jsou mláďata v bezpečí. Co ale přináší takové množství výhod, má i svoji stinnou stránku. Domovinou moudivláčka jsou především rozsáhlé oblasti asijského kontinentu, kterými sice protékají řeky s řadou slepých ramen, kde ovšem také poměrně málo prší. I když moudivláček žije u stojatých či pomalu tekoucích vod, s vodou shora se dobře vypořádat neumí. Pokud dlouho a vytrvale prší, hnízdo nasaje vodu a ztratí tepelně izolační vlastnosti. Navíc nabobtná, vstupní otvor se zúží a nakonec i uzavře, takže se dospělý pták už dovnitř nedostane. Mláďata uvnitř pak zahynou chladem, hladem nebo udušením.
nebyl schopen svoje chování upravit. Doplácí na to životem svých potomků. I naše životní podmínky se zvláště v posledních letech podstatně změnily. Procházíme asi největší proměnou lidského světa od vynálezů ohně či kola. Digitalizace zásadně změnila postavení a hodnotu informace, a tedy i zkušenosti. Většina zkušeností předcházejících generací ztratila svoji cenu. Je potřebné držet se toho, co je neměnné, je třeba opouštět všechno, co odnesla řeka času, i když jsme to třeba měli rádi. Nebudeme-li toho schopni, doplatí na to příští generace. Jako církev jsme posláni předávat věčné Boží slovo, nikoli svoji krátkodechou zkušenost.
■ Petr Raus
Příště: být v něčem jiný
listopad 2016 33
DISKUSE O věcech posledních
Půjdou zvířata do nebe? Nikdo neví, koho potká v nebi, …ale co němé tváře? Co bude s nimi?
Sbor CB Náchod
Přiznám se, že mě tato poněkud absurdní myšlenka také někdy napadla, třeba když jsme s dětmi pohřbívali jejich milované morče nebo když se dnes zadívám do oddaných očí našeho psa. Nejsme ovšem buddhisté, kteří ve všem vidí duši a nezabijí ani mouchu, protože by to mohla být převtělená nepříjemná sousedka. V Bibli se nic neříká o tom, že by měli živočichové žít věčně. Kdyby tomu tak bylo, bylo by naše pojídání masa kanibalismem a spoluvinou na vraždách – tak to asi vnímají zásad-
Touto otázkou se dostáváme k završení Božího plánu spásy. Ano, čekáme nové nebe a novou zemi! Dříve jsem si myslel, že země bude zničena a spasení lidé budou odesláni kamsi do vzdáleného nebe. Pokud se ale podíváme na více biblických textů, zjistíme, že „nové nebe a nová země“ neznamená konečné zničení a vznik něčeho nového, co nemá žádnou souvislost s původním stvořením. Nová smlouva také neříká, že vše ze Staré smlouvy je bezcenné. To, že jsme novým stvořením, neznamená, že vše z našeho starého života zmizí. Nové Boží stvoření dává nový status, navazuje na naši osobu, transformuje a činí nové věci. Už starozákonní proroci čekali epochu po Božím soudu, kdy nastane čas sociální a ekologické harmonie. (např. Oz 2,16-23) Bude to doba, kdy nebudou války, mezilidské vztahy budou vyrovnané a bude zde nová smlouva mezi lidmi, polní zvěří, nebeským ptactvem a dalšími zvířaty. Podobné výhledy nám zachovává i Izajáš: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. 34 listopad 2016
ní vegetariáni. Jen si uvědomme miliardy zabitých užitkových zvířat a ptáků! Nebo třeba starozákonní slavnosti, při nichž byly Bohu obětovány hekatomby zvířat – přiznávám, že bych při těchto obětních jatkách nechtěl být. Pán Ježíš nebyl vegetarián, jedl ryby i beránka. Sám Bůh ukázal Petrovi některá zvířata a vyzval ho: „Zabíjej a jez!“ (Sk 10, 13) Na druhé straně, dovedete si představit krásný věčný svět neoživený rostlinami, motýly, ptáčky a vším živým? Jediné řešení, které si však nedovedu představit, naznačují zvláštní prorocké zmínky o „novém nebi a nové zemi“. (Iz 65,17 a 66,22; 2Pt 3,13; Zj 21,1) Nevěřím jako svědkové Jehovovi, že jen vyvolení budou trávit věčnost v nebi a ostatní na zemi. Ale nějaké zemi podobné nové stvoření tedy zřejmě bude. Že by bez rostlin a bez zvířat? Jan si libuje, že moře už tam nebude. Chudáci ryby, delfíni a velryby!
Pavel Černý Sbor CB Praha 1 – Soukenická
Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu...“ (Iz 11,6-9) Jistě je více intepretací těchto slov, ale jedno nemůžeme pominout. Zmíněné a další texty jsou velmi měřitelné, fyzické a pozemské. Nové nebe a nová země nejsou viděny bez souvislosti se současností. Rozhodně není naznačeno, že by naše věčné společenství s Bohem mělo probíhat v jakémsi odtělesněném prostoru nebeského vakua. Spíše naopak, nové stvoření má mnoho podobností s naším současným světem, ale bude to život bez bolesti a utrpení. Boží království je spojeno s Boží transfor-
Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.
Pavel Javornický
mující mocí, uzdravením a vládou v každé oblasti stvoření, ať duchovní, či fyzické, mentální, sociální i environmentální. Hans Küng tvrdí, že „Boží království je uzdraveným stvořením“. Noe na Boží rozkaz naloďuje nejen zástupce lidstva, ale také každého živočicha. Žár ohně v 2Pt 3 působí jako katalyzátor definitivní očisty stvoření. V našem vyhlížení věčnosti zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Proto naše odpovědi mají být střízlivé a neúplné. Nedovedeme pochopit, jak by se vlk, lev, levhart a medvěd mohli přeškolit na vegetariánskou dietu. Jestli ovšem my lidé budeme vzkříšením proměněni cele v nové stvoření, potom nemám problém se zvířaty v nebi. Dokonce by se mi tam líbila. Nevím, zda tam najdu svého milovaného psa, ale podle většiny indicií tam zvířata budou!
Petr Raus Sbor CB Brno-Kounicova
Klíčovou výpovědí, o kterou můžeme své představy opírat, je zřejmě text apoštola Pavla z listu Římanům: „I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,21) Nejen člověk, ale celé tvorstvo očekává vysvobození. Plně to zapadá do biblického konceptu spásy, zvláště když si uvědomíme, že podle velmi dobře známého verše z Janova evangelia (J 3,16) nebyla důvodem Kristovy oběti Boží láska k lidem, ale ke světu. Jaké to ale v nebi bude, to nám Písmo pouze naznačuje. Mám zkušenost z rozhlasové i televizní práce. Na jejich porovnání jsem si mohl dobře uvědomit, jak ošidné je, když člověk musí domýšlet něco, k čemu nemá dostatek informací. Rozhlas řekne, co ví, televize k tomu musí připojit obrázky, a to i v případech, kdy vůbec netuší, jaké by věcně měly být. Říkával kazatel Jan Urban: „Až přijdeme do nebe, překvapí nás tam přinejmenším tři věci: Že tam budou lidé, které bychom tam nikdy nečekali. Že tam nebudou ti, jejichž nebeská budoucnost se nám zdála nezpochybnitelná. A nakonec, že tam budeme my sami.“ V tomto kontextu nechávám otázku, jakou formou bude všechno stvoření v nebi přítomné, raději otevřenou. Nějakým způsobem tam ale nepochybně bude, včetně rozmanitých tvorů.
Vážená redakce, dovolte, abych napsal několik vět k článku bratra kazatele Nováka Vztah k vlastnímu tělu“(Brána 10/2016). Bránu si rád přečtu a k některým článkům mám bližší vztah. Zvlášť ke sportu, s čímž souvisí vzhled člověka, osobní nasazení, pevná vůle, vytrvalost. Jak je dobře napsáno v článku bratra Nováka: „Ochablé tělo se může stát problémem, který může ovlivnit i náš duchovní život.“ Tento článek sice konstatuje pravdivé skutečnosti, nic ale neřeší. Jsou to jen věty oznamovací. Autor zřejmě nemusel a nechtěl nic řešit. Mluvil jsem s jedním kazatelem (a nejen s ním) o tom, jak by měl sloužící vypadat, jaký by měl být jeho vzhled, ale dostával jsem většinou stále stejnou odpověď s odkazem na 1Tm 4,8: „Nebo tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení“. No jo, hezky se to čte i poslouchá, ale v mnoha případech je to jen ubohá a levná odpověď. Což nemá kazatel i svým vzhledem reprezentovat služebníka Kristova? Ale proč vlastně píši: Jsou tomu asi dva roky, kdy jsem se na pozvání jednoho člena Rady zúčastnil pastorálky kazatelů na Milovech. Byl jsem tam asi dvě hodiny a mohu říci, že jsem byl „překvapen“. Nejen tím, že večeři Páně roznášel nějaký kazatel v otrhaných džínách, ale i řadou „velice dobře živených kazatelů“. Jistě existují zdravotní důvody, které některým kazatelům nedovolují sportovat, ale… S potěšením jsem si přečetl vzácnou knihu Alois Adlof – 150 let – život, služba, odkaz. Byl jsem nesmírně překvapen, když napsal, že u nových modliteben, které pomáhal stavět, bylo pamatováno i na tělocvičnu. Tento muž pamatoval na duchovní i tělesné zdraví členů sboru. Nezaspali vedoucí činitelé naší Rady dnes i v minulosti, když při stavbách nových modliteben na takovou „maličkost“, jako jsou tělocvičny, nepamatovali? Slyším odpověď: Přece posilovny a tělocvičny jsou dnes téměř na každém rohu. To je sice pravda, ale sejití členů sboru v budově modlitebny, to by bylo „jiné kafe“. Miloš Kotrla (redakčně kráceno)
■ připravil petr raus
Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz
listopad 2016 35
DOTEKY
Od zklamání k pravdě
Foto archiv
V
Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Římanům 8,8)
36 listopad 2016
yrostla jsem v křesťanské rodině a o Bohu a o Ježíši měla od malička jasno. Nechápala jsem, jak lidi okolo mě můžou žít „bez Boha“ a že jim vůbec nechybí. Na střední škole jsem začala vnímat rozpory mezi tím, co se učí v církvi, tím, co říká Bible, a tím, co vyučují v psychologii. Přišly první pochybnosti, jestli náhodou celý život nežiju v bludu a co kdyby ten Bůh byl nakonec fakt jenom berlička pro slabé nebo pro oblbnutí davu, sugesce? Co když se rodiče mýlili a my jak trotlové usilujeme o utopii, kterou nelze naplnit? Každý dospívající kriticky reflektuje dění okolo sebe a stává se radikálem, přestává dětsky přijímat vše jako dané. Moje otazníky vyústily v rozhodnutí věřit v Boha, zpočátku pro strach z neznáma, kdyby náhodou nebyl, poté pro ujištění, že Bůh Otec mě zná a dává mi bezpečí na každý krok. Na vejšku jsem vyjela mimo naši republiku a opět se mi rozšířily obzory. Poznala jsem jiné církve a taky se střetla v plné palbě s tím, jak žijí „nevěřící“. Jejich hodnoty se točily okolo letmých vztahů a alkoholu, malicherných starostí ohledně krásy nebo precizních výsledků, pohrdání rodiči a závislostí na seriálech a drbech… Byla jsem hrdá, že mám své priority poskládané jinak a že mi rodiče a církev dali dobrý vklad do života. Byla jsem si tak jistá, až přišel pád. Díky přátelům jsem se začala víc potloukat po hospodách a koncertech, naslouchala jejich příběhům a z prvotní pozice člověka, který umí poradit a povzbudit, jsem přešla do role, kdy jsem taky musela přiznat, jak jsem nešťastná se svým klukem a jak ho neumím opustit, ač by mi to prospělo. Pak
už se začalo sypat vše. Můj další vztah, rozvod rodičů po 24 letech, blbá práce… Pořád jsem se modlila a věřila, že Bůh existuje, ale byl to někdo daleký, kdo na mě dlabe a má své práce dost. Do církve jsem nechodila a o Bohu mluvila pouze s rodinou. Mí kamarádi, za které jsem se dřív modlila a přirozeně s nimi mluvila o Boží lásce, se mě začali ptát, kam se poděla má víra. Brečela jsem a volala k Bohu a někde hluboko vevnitř jsem věděla, že se musím omluvit a přiznat, že pánem je Bůh a ne já, ale ne a ne to vyslovit doopravdy. Jednou se mi chtělo přijít do shromáždění, tak jsem sebrala odvahu a šla. Poslouchala jsem příběh o smíření. Bůh skrze Ježíše zbořil zeď hříchu, která rozděluje a působí svár. Věděla jsem, že to přesně platí pro můj život, a modlila jsem se k Bohu za odpuštění. V ten moment nastal někde uvnitř zlom, ale ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu. Chtěla jsem se plně vrátit a žít pro Boha, ale nešlo to. Proč? Bůh bere všechno, aby mohl plně požehnat. Já se ale nechtěla vzdát svého vztahu. Až mi nakonec ten kluk dal kopačky a nezůstalo mi nic. Začala jsem si uvědomovat, kolik času jsem mu věnovala, kolik názorů jsem přebírala, kolik nesprávných věcí jsem „s láskou“ omlouvala a jak pokřivený pohled na svět jsem měla. Bůh dává moudrost a ostré vidění, rozlišení dobrého a zlého. Člověk tápe, zbrkle soudí, nerozumí nebo příliš omlouvá a snaží se být „dobrý“. Bez Boha se ale nikdy nezbavíme svého sobectví a svévole. Jsem ráda, že mou kotvou a stabilitou na moři je Ježíš Kristus, který mě učí žít správně.
■ Týna V., Sbor CB Liberec
KŘÍŽOVKA
Tajenku zašlete do 20. listopadu 2016 e-mailem na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Umění být od Ericha Fromma. Výhru věnuje nakladatelství Portál.
Tajenka z čísla 10/2016: Neboj se, já ti budu pomáhat. Knihu Etika od W. Hubera získává Markéta Pavelková, Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu
listopad 2016 37
POST SCRIPTUM
Noemi Průšová
Dobrý den J
e pondělní ráno, spěchám do práce jako obvykle. Při přestupu na metro se zarazím. Něco tady chybí. Ano, není tu paní Dobrý Den. Pravidelně touto dobou tu stává v zelené bundě, přes ruku stoh novin a každého velmi vlídně zdraví: „Dobrý den!“ A tisíckrát opakovaným gestem nabízí čerstvé Metro. Kolikrát to za to ráno musí říct? Zjevně jí to nevadí, nepůsobí mechanicky a možná je to první dobře naladěný člověk, kterého mnozí ten den vidí. Nezapomene pochválit čtyřnohé kamarády důchodcům, kteří si také přichází pro noviny a svoje Dobrý den, i když nikam nejedou. Zvykla jsem si jí úsměv oplácet, i když od ní nic nechci. Dnes tu není. Proč asi?
padesát let starší než já. Zdvořile se usmívám a odpovídám na jejich Ahoj svým Dobrý den. Úsměv mi už trochu tuhne na rtech. Moc o těch lidech nevím, ale mám je svým způsobem ráda. Patří k mým každoročním prázdninám. Přichází návštěva a babička se s ní hlasitě vítá. Děda se ke mně přitočí. „Všimni si, holčičko, že když chce být babička hodně srdečná, říká: Dobrý de –he- héén.“ Blýskne mu šibalsky v očích a mně taky. Odteď je vše daleko zajímavější. Už nikdy nepřestanu podvědomě hodnotit srdečnost babiččiných pozdravů dědovým měřítkem. V metru otvírám Bibli ve svém mobilu a znovu si připomínám Žalm 73, na který bylo včerejší kázání.
Všimni si, holčičko, že když chce být babička hodně srdečná, říká: Dobrý de –he- héén. Jedu po eskalátoru. Lidé se většinou nezdraví. Vlastně skoro vůbec. V anonymitě velkého města ani není divu. Jen občas zahlédnu povědomou tvář, někoho ze školy dětí nebo prodavačku z místního obchodu. Všichni zahledění do sebe ani žádný pozdrav nevyhlížejí. Ani já ne. Přitom do mailu dnes jistě Dobrý den několikrát napíšu místo oslovení, když nebudu vědět, zda je adresát Milý nebo Vážený. Dřív mi to přišlo divné, psát pozdrav někomu, koho nevidím, ale už si zvykám. Trochu se mi ty pozdravy usadí v hlavě. Co si vlastně lidé přejí v jiných jazycích? Nejspíš také dobrý den. Izraelci si přejí pokoj. To by se mi asi líbilo víc, toho není nikdy dost. Nechám se unést docela starou vzpomínkou na dávné prázdniny. Neubráním se lehkému úsměvu ani po těch letech. Přicházím do shromáždění s babičkou a dědou coby starší školačka. Je to maličké společenství, kde jsou všichni účastníci nejméně o 38 listopad 2016
Nemůžu na něj přestat myslet. Napřed se z něj valí popis všech křivd úspěšnějších svévolníků a zoufalé situace žalmisty, jako by mi do toho znělo povědomé stýskání si na politiky, neprávem zbohatlé podnikatele a poměry, které si lidé často vyměňují i anonymně místo pozdravu a úsměvu. Ovšem žalmista nezůstává u pouhého popisu příkoří, které se mu děje. Přidává i poctivou sebereflexi. Hledá východisko u Hospodina, i když to není jednoduché. A hlavně – je tu ten úžasný závěrečný verš, na který se už od včerejška tak těším. Není to žádný laciný happyend, ale hluboce prožitá pravda: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.“ Ano, v Boží blízkosti může i ten můj dnešní den být dobrý a můžu o Jeho činech vyprávět. Jak? To ještě uvidím. Dobrý den! ■
Poslední dvě letošní zastavení v putování po moderních sakrálních stavbách protestantských církví věnujeme nedávným realizacím z dílny jediného architekta, kterými se na mapu soudobé (nejen církevní) architektury výrazně zapsala jako stavebník Církev bratrská. Někdy v prvních letech nového tisíciletí začal černošický sbor CB pociťovat jako kapacitně nevyhovující své dosavadní shromaždiště v jednom z místních rodinných domů a rozhodl se pro novostavbu modlitebny. Následující období bylo vyplněno sháněním financí – stavba je ze dvou třetin financovaná z darů a prostředků sboru, zbytek tvořila ministerská dotace. Město se na novostavbě finančně nepodílelo. Bez komplikací se neobešlo získání vhodné-
architekt Zdeněk Fránek
ho pozemku, když na místo původně vytipované dostala církev k dispozici parcelu při hlavní silnici na vrážském kopci, sousedící s parkovištěm obchodního domu. S návrhem oslovil sbor brněnského architekta Zdeňka Fránka, a to na základě jeho dosavadních realizací, přestože mezi ně až doposud nepatřila žádná sakrální stavba. Projekt kostela byl hotov v roce 2008 a modlitebna byla slavnostně otevřena a předána k užívání 24. listopadu 2010. Stavba je vynikající ukázkou soudobé organické architektury rezignující na tradiční pravoúhlý rozvrh a inspirující se ve svých Exteriér s hlavním nárožím a velkým přirozených tvarech v rostlinné či živočišné říši. Kapkovitý půdoparabolickým oknem a pohled do prostého rys modlitebny s výraznými zahrocenými nárožími dodávajícími interiéru shromažďovacího sálu. nevysoké stavbě na spirituální vertikalitě byl podle architekta inspirován představou andělských křídel. Tu podtrhuje i struktura jemně vroubkovaného povrchu, která v součinnosti se slunečním světlem dopadajícím pod různými úhly dodává stěnám na měkkosti a přívětivosti. Fasádu měly ještě opticky oživovat odlesky z obklopující vodní hladiny, na niž však bylo nakonec z větší části rezignováno. Nejvýraznějším prvkem exteriéru je vedle šikmé rampy na severu i veliké parabolické okno konvexně vystupující z jižní fasády, které ve svém objemu ukrývá i schodiště do nadzemního podlaží. Tam se nacházejí společenské místnosti, byt kazatele a terasy. Interiér přízemí je komponován na podélné ose a obsahuje společenskou místnost s typickým Fránkovým podpisem – knihovnou složenou z jednotlivých recyklovaných boxů různé velikosti, sociální zázemí a malý sál propojitelný s hlavním sborovým sálem. Vybavení vlastní modlitebny odpovídá primárně kazatelskému prostoru a vyznačuje se jednoduchostí a pokorou, s níž jsou tvarovány prosté dřevěné lavice, ambon, oltář i dominantní kříž. Osvětlení prostoru je převážně nepřímé, což změkčuje stěny a přispívá k intimní atmosféře. Prvek vroubkování vnějšího pláště je invenčně zopakován na poprsni empory. Modlitebna se otevírá okolnímu prostředí výraznými vertikálními i horizontálními trhlinami v oblém plášti a stejně tak je stavba otevřena i vůči všem příchozím. Neslouží totiž pouze jako modlitebna, ale od počátku byla zamýšlena i jako nové kulturní a společenské centrum této části Černošic. Mgr. Jan Klípa Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze
Foto fránek architects
Modlitebna Církve bratrské v Černošicích