Brána 07/15

7-8/2015

design a fotomontáž ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

červenec srpen 2015.indd 1

6/25/2015 3:24:18 PM

Inzerce

Ä?ervenec srpen 2015.indd 2

6/25/2015 3:24:28 PM

oBsah

Milí čtenáři, tak jsme se konečně dočkali prázdnin, času lesa a zralých malin, vody a slunce – a taky starostí, co s dětmi, když je nemá kdo hlídat a škola i družina jsou zavřené. K tomu občas práce i za kolegy na dovolené, a rozpálené ulice města a… Takový je náš svět. Nic není jen dobré a nic jen zlé.

My bychom ale rádi to dobré, toužíme po něm, zápasíme o ně. Je to tak dobře. Kázání Pavla Mošnera nastaví naší snaze biblické zrcadlo. Vidím v něm církev – tu, o které píše apoštol, církev slavnou, svatou, bezúhonnou, církev bez poskvrny či vrásky. Krásnou církev.

Je to církev, kde se už nehřeší? Spíš tam vidím církev omilostněnou, a proto i milosrdnou, církev s otevřenou náručí.

Přiznávám, že mne obraz takového společenství přitahuje.

Nesouhlasím s těmi, kdo nad církví zlomili hůl, většinou jde o lidi, kteří nevědí, o čem mluví. Já taková krásná společenství napříč křesťanskými denominacemi opakovaně potkávám. Naposledy třeba v píseckém Elimu, odkud jsem přivezl rozhovor. Tamní kazatel Martin je odvážný muž, dovede nejen přijímat přicházející, má odvahu vycházet vstříc, třeba i do ulic a mezi ploty, nabízet i věci v prostředí církve značně netradiční. Přitom dokáže pevně stát na osvědčených a tisíckrát prověřených biblických principech.

Hlavním tématem tohoto čísla je ale pohled do minulosti.

Mistr Jan Hus, mimořádná postava českých dějin, která se nám s počátkem července opakovaně vrací. I když si letos připomínáme už 600. výročí jeho mučednické smrti, dokáže stále klást aktuální otázky. Třeba ta letošní: Některé zarazilo, že se v televizní trilogii Jan Hus objevila hlavní postava jako „holobrádek“. Volali po reformátorovi s vousem a vůbec nechtěli slyšet, že tehdejší kněz vousy prostě nenosil. Jako by se Mistr Jan ptal i dnešní církve, jak že je to s tou naší pravdou a na čem nám v posledku záleží.

To je nakonec ale věčná otázka církve, kterou si opravdu potřebujeme klást stále znovu. Ať se Vám to daří i nad tímto prázdninovým vydáním. Váš PetR Raus šéfRedaKtoR

červenec srpen 2015.indd 3

04 Ježíšovo zrcadlo 06 Rozhovor Hledání dospělé víry 12 Téma Potížista z kazatelny 20 Zápisník Ghanou trochu jinak 22 Zkušenost Jak si užíváš důchodu?

26 Etika Tichost 32 Podobenství Opylování vojtěšky

Příště Jím, tedy jsem Pavel Hošek

tiRáž Číslo 7-8/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 1. 7. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

6/25/2015 3:24:29 PM

SLOVO

lukáš 7,47

Ježíšovo zrcadlo K

lepšímu pochopení příběhu pomůže přečíst si, co mu předchází. K Jordánu přišel Jan a kázal nevyhnutelnost pokání. „Boží soud je na dosah,“ říkal a mluvil také o tom, že lidé mají poslední možnost, jak napravit svůj život. Byl přísný, byl nesmlouvavý. Nejen k druhým, ale i k sobě. Jedl málo, zřekl se pohodlí. Dost lidí přivedl svými hrozbami k obrácení.

Chodili k němu vojáci, celníci, lidé, kteří neznali zákon, i všelijací provinilci. A on jim radil, co mají a nemají dělat. Ale kdo z nás se dokáže vlastními silami změnit? Kdo z nás je tak silný, aby po pár týdnech znovu nepodlehl?

Byli tam i lidé, kteří s Janem sice v zásadě souhlasili, ale pokřtít se nedali. Z prostého důvodu – z přesvědčení, že oni žádnou zásadní změnu života nepotřebují. Byli to lidé, kteří věřili Bohu celým svým srdcem a kteří se od dětství snažili žít podle jeho slov. V čem by se právě oni mohli ještě změnit? Celý život jim přece šlo právě o to, aby byl oslaven Bůh a aby se přiblížilo Boží království. Nejedli nic nečistého, nevzali nadarmo Boží jméno, nic neukradli, neporušili sobotní odpočinek.

Takových lidí bylo v Izraeli hodně. Říkali si farizeové a jejich vliv rostl. Byli to zbožní, věrní, slušní lidé, pracovití a většinou chudí. Jestli jsme někomu podobní, pak právě jim.

Když král Herodes dal Jana Křtitele zavřít do vězení, vystoupil na veřejnost Ježíš. Také mluvil o blízkosti Božího království, také kázal, že se máme napravit a změnit. Ale dělal to jiným způsobem než Jan. Nehrozil lidem Božím soudem, ale získával je slibem Boží pomoci a milosti. Nabízel Boží odpuštění a přátelství. Věřil, že se každý člověk může změnit. Dával naději dokonce i lidem, kteří sami

nad sebou už zlomili hůl. A aby uvěřili, že to myslí vážně, zval je ke stolu. U stolu se k nim choval tak, jako kdyby nikdy nic zlého neprovedli.

Zbožným se to nelíbilo. Zbožní sice také odpouštěli, ale teprve až těm, kteří se napravili. Jenže Ježíš to obrátil! Odpouštěl dopředu a věřil, že to lidi napraví. Podle zbožných to nemohlo fungovat. Copak je možné dát lidem nejdříve výplatu a potom po nich chtít práci? A proto jako se o Janu Křtiteli říkalo: „posedlý – přehání to s těmi svými vizemi Božího soudu“, tak o Ježíšovi se říkalo: „žrout a piják vína“. Pořád by se s lidmi jen radoval a veselil.

A přece ho jeden z farizeů jménem Šimon pozval k sobě domů na jídlo. Proč? Co mu táhlo hlavou? Kdo ví? Třeba si říkal, že jsou to jen pomluvy.

Možná si chtěl s Ježíšem promluvit a vysvětlit mu, aby se přestal chovat tak hloupě jako doposud. Koneckonců farizeje lidé vyhledávali právě pro jejich moudrost a vzdělanost.

Farizeové udíleli rady svým sousedům. Ale dřív než na to přišla řeč, do místnosti vstoupila jakási žena a klekla si u Ježíšova lehátka. Šimon ji znal a věděl, jací lidé vyhledávají její služby. Mohl ji vyhodit, ale čekal, co udělá Ježíš. Pozná-li, co je zač, může být prorokem.

A jestli ne, je jasné, že prorok není.

Nic neřekl, ale Ježíš věděl, na co myslí. Všechno, co se nám daří jakž takž držet pod maskou svých úsměvů, sladkých slov a důstojného chování, má Bůh před sebou. Neschováme se. Možná je to skličující, ale na druhé straně i úžasně osvobozující. „Konečně si ani já nemusím nic nalhávat! Všechno, co se bojím říct, Bůh už ví!“ Díky Bohu za Ježíšovo zrcadlo, ve kterém si vidím nejen na špičku svého nosu, ale i na dno svého srdce.

červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 4

6/25/2015 3:24:29 PM

Ježíš vypráví Šimonovi – tak jako kdysi vyprávěl prorok Nátan králi Davidovi – podobenství. Kraťoučký příběh, vlastně hádanku o dvou dlužnících. Jeden dluží „pět set“, druhý „padesát tisíc“. Věřitel oběma odpouští. Který bude vděčnější? Jasné jak facka.

Uzdravený z rakoviny bude přece šťastnější než vyléčený z nachlazení!

Ježíš ale tímto příběhem odkrývá dva směry lidských životů. Úzkou a širokou cestu. Šimona by nenapadlo porovnávat se s tou ženou. Brzy však zjistí, jak se prozradil svým vlastním chováním. Myslel si, že Ježíš bude vděčný už jen za to, že byl pozván ke stolu. Proto jej přijal tak chladně a rezervovaně.

Chtěl si od Ježíše držet odstup. Nejdříve ho vyzkoušet. A pak, když jeho „přijímacím pohovorem“ projde, nabídne mu víc. Proto mu nepodal ani vodu na nohy, jak bylo zvykem.

Ta žena na rozdíl od hostitele zahrnula Ježíše láskou. Měla mu být za co vděčná. Tolik jí odpustil.

Uvěřila, že může ještě znovu začít. Za svou upřímnost a přiznání nedostala vyhazov, ale novou šanci.

To, k čemu sama už neměla sílu, se jí díky Ježíšovi podařilo nastartovat. Našla opět možnost si sama sebe vážit. A teď se dozvěděla, kde Ježíš je, a přišla mu za to poděkovat. Když uviděla jeho nohy špinavé od písku a plné prachu, použila místo vody svých slz. Stejně plakala už u dveří. Místo ručníku mu nohy otřela svými vlasy a namísto laciného oleje na nohy mu je potřela vzácnou mastí. Byla šťastná a neměla důvod svou vděčnou lásku skrývat. Šimon si je však sám sebou jistý. Zná zákon, pečlivě ho dodržuje. Obejde se bez Ježíše. Sám je dost silný a dost věrný tak, aby byl se svým životem spokojený. Je nám zrcadlem. Třeba pro chvíle, kdy Bibli a kázání posloucháme, protože se chceme ujistit, jak jsme v jádru dobří. Když ve své zbožnosti soutěžíme s druhými. Když jdeme k večeři Páně, protože jsme slušní, věrní a spolehliví. A možná opravdu jsme. Ale kvůli tomu se přece k večeři Páně nechodí. Vždycky, když člověk spoléhá sám na sebe, něco důležitého

Pavel Mošner (51) Po absolvování teologické fakulty na Univerzitě Karlově v Praze začínal jako kazatel ve sboru Karlovy Vary a v současnosti slouží ve sboru Praha 2. Své obdarování vidí především v praktickém křesťanství.

Za klíčové považuje Ježíšovo lidství. S manželkou Lenkou mají čtyři dospělé dcery.

Miluje tebe!

V nejdražší Knize zvečera jsem četla a všecka radost ve mně uvadla.

Srdce mé na mne dívalo se z řádků jak zjizvená tvář z broušeného zrcadla.

Dál, celou noc jsem četla ve své Knize, až promluvila při úsvitu ranním: To tebe miluje Bůh věčným milováním! Žasnu a mlčím. Jen dva vlahé proudy padají z očí ke křehnoucím dlaním.

Marie Rafajová

mu chybí. Někteří lidé jsou téměř dokonalí, a přitom jsou bez lásky. Možná se na vás i usmějí, jenže to udělají z povinnosti. Třeba vám i pomůžou, ne však proto, že by vás měli rádi, nýbrž kvůli sobě. Snad se za vás i pomodlí, ale jen proto, že to je snadné.

Tento příběh však říká, že Ježíš bude v našem životě vždy jen natolik veliký, nakolik si připustíme svou vlastní slabost. Naše vděčnost i radost, naše životní síla i odhodlání bývají přímo úměrné tomu, kolik si toho dáme odpustit.

Podívejme se ještě jednou na Šimona a popusťme uzdu své fantazii. Klobouk dolů nad tím, jak pečlivě dodržuje všechna pravidla slušného chování.

Sprosté slovo od něj neuslyšíte. Svou manželku oslovuje vždy jen slovy „má milovaná“. Všechny děti má ukázněné, přímo vzorně vychované. Ale ve skutečnosti má rád jen sám sebe. Ruku vám nepodá, a když ano, je studená. Neusměje se, a když ano, jeho úsměv vás neobejme. Vaše starosti ho ve skutečnosti nezajímají. Ne, není to šťastný člověk!

Neumí se radovat ze života, z přátelství, z blízkosti jiného člověka. Kdybyste v životě zakopli, tak vás s ledovým náboženským klidem hodí přes palubu.

Ale pohleďme na tu ženu. Co ta se natrápila! Jak ta sebou pohrdala! Nyní je šťastná. Ta nebude mít ráda jenom Ježíše, ale všechny lidi! I vás! Taková žena vám pomůže, budete-li v nouzi, vyslechne, nebudete-li si vědět rady, podělí se s vámi, budete-li hladoví, nechá vás u sebe přespat, ujede-li vám vlak.

Půjčí peníze, i když nebudete s to jí je vrátit, bude se za vás modlit, i když o to nebudete stát. Lidé jako ona jsou světlem na tomto světě. Vzorní Šimonové světu nepomůžou, vděčné ženy ano. ■ červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 5

6/25/2015 3:24:30 PM

rozhovor Rozhovor s Martinem Běle

Hledání dospělé víry V dětství na smrt nemocný, v dospělosti úspěšný sportovní trenér.

Muzikant, člen školské rady, nad to nade všechno ale kazatel evangelia. Jaká byla životní cesta muže, kterého nemoc přivedla k víře a který přivedl nezávislý sbor do církve? V čem vidí hlavní úkol křesťana?

Martine, jak ses dostal k víře?

Stalo se to v roce 1983, kdy mi bylo šestnáct. Od nějakých pěti let jsem byl vážně nemocný, vnímal jsem, že ta nemoc může opravdu znamenat brzký konec. Asi mě to ovlivnilo, věřil jsem v něco nad námi. Nebránilo mi to ale dělat v životě „bejkárny“.

Když jsem se dostal do puberty, mamka na mě nestačila; utíkal jsem z domu a nakonec jsem se odstěhoval k tátovi. Byl na mě hrozně hodný, a zároveň měl hodně svých problémů. Viděl jsem ale, že se občas schází s věřícím člověkem.

Jednou se mě táta ptal: „Co chceš vlastně v životě dělat? O školu se nezajímáš, jde to s tebou z kopce, někde furt lítáš za holkama nebo hraješ na kytaru. Čeho chceš v životě dosáhnout?“ Já tenkrát vzal papír, namaloval jsem kruh a řekl jsem: „Tohle je můj život.“ A pak jsem tam namaloval takový malý bod a řekl jsem: „Tohle je Bůh. Já nevím, co chci dělat, ale chci dojít k Bohu.“

A co na to táta?

Byl překvapený a zřejmě o tom s tím svým známým mluvil. Jednoho dne, když jsem byl doma jen s babičkou, ten člověk přišel, zazvonil a říká: „Můžu s tebou mluvit?“ Patřil ke generaci mých rodičů, pro

Martin Běle (48) Původní profesí elektrikář, absolvoval teologické studium při Radě CB. V 90. letech otevřel a vedl celkem pět knihkupectví Elim. V letech 1998 až 2013 trenér mládežnického basketbalového týmu píseckých Sršňů, pořádal asi dvacítku basketbalových kempů. Od roku 1999 v kazatelské službě, od roku 2011 kazatelem CB. Ženatý, má tři dospělé děti.

mě to byl starý člověk, ale říkám si: Dobrý, chviličku to snesu… A on se mě zeptal: „Ty prý věříš v Boha?“ „No, věřím.“ A on říká: „A má to ve tvém životě nějaký význam?“ Neříkal to ale nijak vyčítavě, prostě jen začínal rozhovor. Přiznal jsem, že ani ne, že o tom jen tak přemýšlím.

Začal mi vyprávět evangelium, používal přitom profesní slang církve, takže říkal: „Já s Pánem chodím deset let.“ A já na to: „Já chodím s holkama…“ – nevěděl jsem, co si pod tím mám představit. To podstatné jsem ale pochopil. Na závěr řekl: „Tak vydej svůj život Pánu Ježíši, řekni mu o všech svých selháních a popros ho za odpuštění. V tu chvíli se staneš novým člověkem.“ A já řekl: „To chci!“ Takže stačil asi hodinový rozhovor. Pán Bůh si mě našel, i když jsem k tomu neměl žádné předpoklady.

To musel být velmi silný zážitek…

Chtěl jsem se modlit sám. Když host odešel, zaklekl jsem ke křeslu a poprvé v životě jsem s tím Bohem, ve kterého jsem už věřil, začal mluvit a opravdu jsem mu vyznal svůj hřích a prohlásil jsem ho za Pána svého života. Poprvé jsem mluvil s Bohem a nevěděl jsem, jak se to dělá. Jak jsem tak v tichu šeptal, přišla z kuchyně babička a nevěděla, co se děje. Chodila tam s prachovkou, pokukovala, „Martine, co ti je?“ Já jsem neodpovídal, protože jsem mluvil se svatým Bohem a nevěděl, jestli můžu ten rozhovor přerušit.

Od té doby ale věřím, že patřím jemu.

A jak ses dostal do Církve bratrské?

V té době uvěřil i můj brácha; hráli jsme spolu v kapele. Měli jsme radost, že jsme mohli oba prožít znovuzrození. Hledali jsme společenství, chodili po píseckých kostelích a farách a v Církvi bratrské jsme narazili na opravdu živé společenství. Byla tam mládež, byl tam kazatel Pavel Hojka, který se o nás hned zajímal. Znamenal pak v mém životě strašně moc.

červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 6

6/25/2015 3:24:30 PM

Jak vás vtáhl do života sboru?

Mluvil o tom, že každý křesťan by měl být služebníkem. Sbor byl z minulosti hodně postavený na tom, že kazatel ráno zatopil v kotelně, pak dojel pro „tetičky“, pak odkázal – bylo to takové „one man show“. Pavel Hojka tohle nechtěl. Rozděloval úkoly, rozděloval odpovědnosti a my jsme v tom rostli.

Na druhou stranu byl výraznou osobností, za kterou jsme se trošku schovávali. On to tak nechtěl, opravdu stál o to, abychom byli dospělými křesťa-

ny. Když potom zemřel, setkali jsme se jako starší sboru, většinou docela mladí kluci, a řekli jsme si: Teď je čas dospět. Je opravdu čas vzít odpovědnost chlapů, Božích mužů, abychom byli pastýři. To bylo hrozně zdravé.

Foto jana šenfeld

Mám pocit, že praktikoval to, čemu dnes říkáme učednictví. Opravdu se snažil vychovat Ježíši Kristu učedníky, kteří budou zdraví a kteří budou hledat Boha. Nebudou jenom nominálními křesťany, co si odbydou biblickou hodinu ve středu a v neděli kázání, ale lidmi, kteří do toho půjdou naplno. Nechával svobodu, zároveň ale měl nároky, byl hrozně přísný.

Někdy jsme s tím nesouhlasili a já vlastně dodnes nevím, kdy jsme měli pravdu my a kdy Pavel. Určitě se mnohokrát mýlil, i v té péči o nás, ale rozhodující bylo, že o nás měl zájem. Vnímali jsme, že za tím nebyla žádná chorobná touha mít na někoho nějaký vliv, že mu šlo o Boží království, To pro nás bylo hrozně přitažlivý.

A kudy vedla tvá cesta k ordinaci na kazatele?

Pavel požádal mě a Tomáše Pospíchala, abychom se stali pomocnými kazateli. Připravovali jsme ordinaci, pořád jsme se ale vnímali jako pomocníci. Do toho pak vstoupila Pavlova nečekaná smrt; ordinace byla původně plánovaná asi týden nebo čtrnáct dní po pohřbu. Už jsme to neměnili, jen jsme museli strašně rychle, ve smutku z té ztráty pochopit svoji novou roli. Nevím, jestli jsme to tehdy úplně domýšleli.

Když potom přijel bratr Toušek, zjišťoval, jestli se na ordinaci opravdu hodím. A mimo jiné se zeptal: „A co na to manželka?“ Odpověděl jsem, že vlastně nevím, nezeptal jsem se jí. Tak jsme Elen zavolali, museli jsme ty věci probrat. Jako kazatelské dítě si určitá rizika uvědomovala. Rizika pro naše děti, protože kazatelské děti to nemají jednoduché. Mnoho lidí v církvi očekává, že přece budou perfektní, protože to jsou děti kazatele nebo misionáře. Když červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 7

6/25/2015 3:24:31 PM

rozhovor tohle slyším, tak se mi ježí chlupy na zádech, protože to hodně ubližuje. Ona si to uvědomovala, já ne, já byl úplně prostinkej. Možná je dobře, že jsem pořádně nevěděl, do čeho lezu. Nakonec jsme ji přinutili radostně souhlasit…

Všechno mi vysvětloval, protože já neměl o basketbalu ani páru. Pomohlo mi i studium odborné literatury. Skrze ni mě pak ovlivnil ještě jeden křesťan, americký trenér, který krásně spojoval svou víru s působením na mládež – to se mi líbilo.

V roce 2011 ses tedy stal nástupcem Pavla Hojky v píseckém sboru…

Jak se vašemu klubu dařilo?

Jako staršovstvo jsme si řekli: Měli jsme tady silnou osobnost, taková osobnost už mezi námi není a možná je to dobře. Budeme týmovým vedením.

A snažili jsme se, aby vedení sboru bylo opravdu týmové. Dnes už to přehodnocujeme. Uvědomujeme si, že jsme v tom týmu možná nebyli úplně funkční, protože jsme si nedefinovali, kdo je tou autoritou, která nakonec musí říct třeba i „ne“ tam, kde je to důležité, kde to pomůže a vytvoří bezpečí. Ne autoritářsky, ale v autoritě Boží.

Čemu jste se tehdy věnovali?

Zaměřovali jsme se hlavně na mládež, která strmě rostla a opravdu byla hnací silou sboru. Dělali jsme různé kluby, kavárnu ve městě jako kontaktní místo, koncerty v divadelním klubu, koncerty chval, v létě spoustu kempů – všechno to byly aktivity, na které se zvali lidé.

V té době také padlo rozhodnutí postavit sborový dům. Uvědomovali jsme si tehdy, že úžasným nástrojem, mostem mezi církví a světem může být sport. Mosty jsme chtěli mít, nechtěli jsme se stát uzavřenou komunitou a dodnes s tím bojujeme, abychom k tomu nesklouzli. Postavení kostela, který je současně sportovní halou, nám přišlo docela přirozené.

Vzhledem k tvému zdravotnímu stavu v dětství bych nečekal, že se budeš věnovat sportu. Jak se to stalo?

Začalo to někdy v roce 1998, kdy jsme s manželkou přemýšleli, jestli dát své vlastní děti na sport. V té době jsem navštívil trénink basketbalu a úplně mě nadchlo, jak trenér s dětmi pracoval. Pěti-, šesti-, sedmiletým dětem řekl krátkou větu a ony to dělaly.

Byly jak jeden organismus, což mně jako člověku, který pracuje se slovem, přišlo fantastické. Tak jsem přihlásil děti na basket – a uvědomil si, že to je úžasná možnost. Šel jsem za trenérem a zeptal se, jestli bych nemohl pomáhat a trénovat taky. Nechtěl jsem být pomáhající tatínek, ale opravdu trenér. Doporučil mi strakonického trenéra Vondřičku, basketbalovou legendu, který vychoval spoustu dobrých sportovců. Rok jsem pak k němu jezdil do učení.

Nezaložili jsme křesťanský basketbalový klub, ale stali jsme se s kamarádem Petrem Schönfeldem trenéry Sokola. Obešli jsme mateřské školky, rekrutovali jsme si děti – vrstevníky našich dětí. Vznikly týmy, které byly velice silné. Ročník ’91 vyhrál několikrát mistrovství republiky, ročník ’92 asi pět let neprohrál. Jeli jsme do Francie, hráli v Maďarsku.

Kam jsme přijeli, tam jsme vyhrávali. Něco jsme se naučili a dělali jsme ty věci důkladně. Snažili jsme se ale pěstovat i všeobecnou pohybovou dovednost,

Bůh si mě našel, i když jsem k tomu neměl žádné předpoklady. dělali jsme pro děti klub, kde jsme hráli ping-pong a pak jsme si povídali o Pánu Bohu a modlili jsme se… Byla to opravdu taková všehochuť; děti se krásně vyvíjely a vyhrávaly, kam přišly.

Jak dnes vnímáš efekt té práce?

Ještě to nemám úplně zhodnocené. Na jednu stranu vidím pár kluků, kteří jsou ve sboru, z toho mám radost. Na druhou stranu spousta kluků zvedla ruku, že chtějí následovat Krista, a když je dnes potkávám, sice nějakou víru mají, vůbec ale nejdou Boží cestou. Čekám, jestli se ukáže, že bylo dobrý, na čem jsem stavěl, nebo jestli to bude ta sláma, která shoří. Co mi ale připadá zajímavé, když si KAM dělal nějaký průzkum religiozity mládeže, v Písku našli nápadně víc kluků, kteří věří, že Bůh je. Něco zůstalo, protože to byly opravdu stovky lidí, které jsme ovlivnili, vedli jsme několik týmů, několik ročníků, dělali jsme basketbalové kempy… V tom je moje naděje, že to ovoce přece jenom přijde.

Co je pro tebe nejpodstatnější misijní aktivitou dnes?

S basketem jsem skončil před dvěma lety a další kontakt s nevěřícími lidmi pracně hledám. Jsem rád, že se mohu víc soustředit na sbor, něco jsem ale ztratil a vím, že to není úplně zdravé. Ježíš nás posílá

červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 8

6/25/2015 3:24:31 PM

Sbor, ve kterém je Martin Běle kazatelem, se stal zřizovatelem veřejné školy s družinou.

Obě zařízení působí v prostorách modlitebny.

která dbá na množství vědomostí, učíme ale také, jak s informacemi zacházet.

Oceňujeme důvěru rodičů, kteří do toho šli, a to i těch mimo náš sbor. Ještě jsme nevěděli, jestli škola získá povolení, a oni už nedali své děti k zápisu jinam, aby je mohli nechat zapsat v naší škole. Měli tehdy víc víry než my! Jsou spokojení a nemlčí o tom.

Pracuješ jako kazatel – naplňuje tě tato služba? do světa, ne do modlitebny. Jako sbor teď hledáme, kam nás Pán Bůh posílá, úplně to nevíme.

Od září máme v modlitebně školu. Hlavní myšlenkou bylo ovlivnit nejmladší generaci už od raného dětského věku. Toho se držíme, pomáhá nám to pokračovat, protože celý projekt je velmi náročný na organizaci, na peníze, čas i síly.

Jaká škola je a jaké má žáky? Škola vznikala jako ekumenický projekt, nechtěli jsme budovat školu Církve bratrské. Jsme zřizovatelem, byli bychom ale rádi, kdyby tam chodily děti rodičů z nejrůznějších sborů z Písku a okolí. Za zdravé pokládáme, když je asi polovina dětí ve třídě z nevěřících rodin a polovina z rodin křesťanských.

Počet ale není rozhodující, podstatné je, že to chceme dělat pro děti jak z věřících, tak z nevěřících rodin.

Od začátku jsme také deklarovali, že nechceme být alternativní školou ve smyslu netradiční výuky, jsme docela konzervativní škola s konzervativními metodami. Samozřejmě chceme, aby se tam děti cítily dobře, proto máme malotřídky – do patnácti dětí ve třídě. Jde ale o klasickou výuku,

Naplňuje, mám z ní radost. Je to veliké privilegium, když člověk může sloužit v Božích službách.

Zároveň je to ale i velký závazek a musím říct, že mockrát nevím, jestli to, co dělám, je správné.

Mám rád Boží slovo a mám rád Pána Boha i lidi, takže to všechno mě naplňuje, i když samozřejmě prožívám zápasy rodinné, vnitřní, jak vlastně ten úkol plnit dobře. Přál bych si, až se jednou setkám s Pánem Ježíšem tváří v tvář, aby mi řekl: „Tak aspoň něco bylo dobrý.“ Chtěl bych, abychom nebyli jenom údržbáři církevního života. Toho se dost děsím, mám z toho noční můry, protože vidím, jak má náš sbor po určitém období růstu tendenci ke stagnaci. Modlím se za to: „Pane Bože, kudy do toho, abychom otevřeli dveře Duchu Božímu, aby nás mohl přetvářet. Abychom se nestali takovou tou hezkou, usedlou církví, kde je všechno v pořádku, kde je klid a chybí tam ten binec z toho, že tam přicházejí noví lidé a působí všelijaké komplikace.“ Protože tím se šíří Boží království. Kristus nás jako církev vede k tomu, abychom v tomto světě žili misijně. Je to veliká výzva a já mám pocit, že v tom jako církev strašně selháváme.

■ Připravil Petr Raus

Inzerce / oznámení

■ RAKOUSKÉ ALPY – „GRÜNE AU“ – Křesťanský samoobslužný rekreační dům (+ bungalov pro 2 rodiny) – St. Wolfgang, Salzkammergut. Celoroční prvotřídní dovolená, místo, kde i duše může dýchat.

Cena Eur 20,50/osobu,den – děti a skupiny sleva www.christliches-freizeitheim-gruene-au.de

■ Česká pobočka mezinárodní křesťanské společnosti Trans World Radio chce poděkovat za 25 let svého fungování bohoslužbou, která se uskuteční v sobotu 19. září ve 14 hodin v prostorách BJB v Brně, Smetanova 20.

červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 9

6/25/2015 3:24:31 PM

církev bratrská Jarní konference Odboru pro manželství a rodinu

Manželství normální a nenormální J

sem vůbec normální? Jsme vůbec normální?

Tahle otázka občas napadne každého člověka.

Je možné, že hledání odpovědi na podobné otazníky přivedlo do Havlíčkova Brodu více než sto účastníků výroční konference Odboru pro manželství a rodinu. Konference, určená především pracovníkům v Církvi bratrské, kteří se věnují (nebo chtějí věnovat) problematice manželství a rodiny, s názvem Manželství normální a nenormální se uskutečnila poslední únorovou sobotu v modlitebně Církve bratrské v Havlíčkově Brodě. Jako jediný a hlavní řečník byl pozván Jaroslav Max Kašparů.

Osobnost řečníka Max Kašparů (se všemi tituly prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c. – jedná se o držitele největšího počtu vysokoškolských titulů) působí jako teolog, jáhen, pedagog, psychiatr a spisovatel. Jako student medicíny konvertoval ke katolické církvi, je členem sekulárního řádu želivských premonstrátů. Hojně publikuje,

vydal přes dvacet autorských knih, jiná díla přeložil z více jazyků. Je osobností s širokým záběrem, která má k uvedenému tématu jistě co říci.

Až nebo už?

Pro mě byla klíčová dopolední přednáška s následnou bohatou diskusí věnující se tématu Manželství normální a nenormální, která umožnila nahlédnout do původu nemocí manželství a rodin v dnešním světě.

Max Kašparů uvedl, že v současné době vyrůstá třetí generace, která neměla možnost vidět pro svoje manželství pozitivní vzory. Při budování „normálních“ vztahů je navíc nesnadné se o cokoliv opřít. Žijeme totiž ve světě relativizovaných hodnot – jedním z neduhů manželství a rodin dnešní doby je právě to, že se nic nepovažuje za pravdu. Těžko se hledá normální a nenormální, pokud nemáme něco pevného, o co je možné se opřít, něco, co se za normální dá prohlásit.

Je potřeba žít podle přirozených hodnot daných Božím řádem při stvoření světa tak, jak Bůh „normálně“ nastavil. Domy našich manželství a rodin je třeba stavět rovně, podle olovnice Boží pravdy, kterou nalezneme v Písmu svatém. Tak se zvyšuje pravděpodobnost vybudování zdravých a „normálních“ vztahů.

Aby vztahy „normálně“ fungovaly, musíme se v nich setkávat nejenom s Boží pravdou, ale i s Boží láskou.

Odlišnost mezi lidskou a Boží láskou činí jedno písmeno – je to rozdíl mezi „až“ a „už“. Budu Tě mít rád, až … „mi budeš vařit teplé večeře, budeš se mnou chodit do divadla, budeš se mnou víc mluvit…“ Bůh miluje bezpodmínečně, proto je Jeho láskou láska „už“.

Jestliže máme být „dokonalí jako náš Otec nebeský“, zkusme být dokonalí v tom, že druhé budeme mít rádi „už“. Neoddělitelnou součástí zdravých vztahů pak musí být i pokora a vděk. Vlastně to k tomu „už“ přirozeně patří. Tam, kde bydlí Boží láska, není místo pro působení zlých mocností, které reálně existují a usilují o obsazení posvátného prostoru, kterým jsou vztahy mezi mužem a ženou podle svatého Božího plánu.

Jedním z hříchů či nemocí současných partnerských vztahů je zaměnění prostředků a cílů. Manžel nebo manželka se stávají prostředkem k uskuteč-

10 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 10

6/25/2015 3:24:32 PM

nění cíle, naplnění vlastních potřeb nebo tužeb.

Pro zdraví ve vztahu je potřeba přijmout, že cílem je ten druhý, a vše ostatní je jenom prostředkem k dosažení cíle – naplněného vztahu.

Druhá, popolední část se věnovala tématu Jak rozpoznat psychopatologické jevy v manželství a rodině. Kromě seznámení s dopadem temperamentů a psychopatologických fenoménů na vztahy v manželství jsme byli povzbuzeni ujištěním, že krize (ty životní i manželské) jsou normální – co je živé, dostává se do krize, mrtvé už krizí neprochází.

Důležité je „projít krizí s kapitálem pro budoucnost“.

Tento výrok spojil konferenci roku 2015 s konferencí minulého roku, protože pan profesor tady citoval nedávno zesnulého bratra Křivohlavého, který byl jejím hostem. Osobně jsem vděčná za toto propojení, které je pro mě dotekem laskavého Božího provázení životem Odboru a manželství a rodin vůbec.

Přetrvávající vliv Konference usilovala o další vklad na poli vztahů v křesťanském manželství a rodině – a to se jí opravdu povedlo, viděno očima účastníků i organizátorů. K jejímu zdaru přispělo i umístění konference do středu České republiky a laskavá a vzorná péče havlíčkobrodských, kteří si vzali na starost naše tělesné potřeby.

Myslím si, že mohu říci, že konference sice oficiálně skončila, ale vlastně pokračuje svými dopady na životy těch, kteří se jí účastnili – a vzhledem k tomu, že se jednalo především o ty, kteří pracují s rodinami, tak snad nejenom jejich.

■ Bohuslava Horská, členka Odboru pro manželství a rodinu

Nahrávky z konference najdete na: http://portal.cb.cz/2015-manzelstvi-normalni-a-nenormalni-mp3-audio.

foto archiv a kip

ohlasy účastníků „Název byl trošku tajemný, nevěděl jsem, co vlastně čekat – ale ujasnil jsem si názory na některé jevy, zejména z oblasti poruch osobnosti.“ „Cením si toho, že výklad byl fundovaný, ale podaný tak, aby mu rozuměl i laik.“ „Pro mě bylo důležité slyšet, že nemám toho druhého mít ráda, až on začne mít rád mě a lásku mi projevovat. Pořád jsem čekala, až on začne, vždyť je hlava rodiny. Nevím, jak to půjde, ale zkusím se zaměřit na to ‚už‘ a vůbec přijmout odpovědnost hlavně za sebe. Koneckonců, vždyť se z toho budu jednou zodpovídat. Bylo to pro mě takové… úlevné.“ „Odvážím si hodně podnětů k přemýšlení nad naším vztahem. Některé věci teď vidím jinak. Bylo důležité všechno slyšet nejenom pro naši práci se snoubenci, ale hlavně pro nás. Jeli jsme sem kvůli druhým, ale nejvíc si odvážíme pro sebe.“ „Oceňuji, že dr. Kašparů směle vyznává tradiční hodnoty, nestydí se za křesťanství, naopak poukazuje na jeho pozitiva. Myslím si ale, že jako křesťan by měl více dodávat nadě-

ji v Kristu a poukazovat na zázraky, které se děly v době Bible, v minulosti, ale i současnosti. Že změna člověka je možná, když to on sám chce, činí pokání a má Boha jako svého Pána a Spasitele (vidíme takové lidi kolem sebe).“ (reakce na druhou část konference) „Odvážím si povzbuzení pro řešení věcí ve vlastním manželství. Odnesla jsem si mnoho nových vědomostí, optimismu, lepší budoucnosti pro mě samotnou, mé děti i manžela.“

„Konference mi dala ujištění o tom, že to nemám vzdávat, a nové povzbuzení k budování vztahu. Jsem rád, že naše manželství žije, i když prochází krizemi.

Vždycky jsem si myslel, že je to naopak, že krize manželství zabije. Teď ještě mít dost odvahy a síly do toho jít.“ „Přebrala jsem si to tak, že normální manželství je manželství postavené na Božích základech.

Když to řekne někdo s akademickým vzděláním, jehož jméno má nějaký zvuk, tak nikdo nemůže říct, že je to výlev nějakého fanatika. Můžu se o to opřít, když jsem v kontaktu s lidmi, kteří řeší svoje nefunkční vztahy.“ „Mám jasno ohledně toho, jak postupovat ve své situaci, v jakém směru jít.“ „Z konference odjíždíme se zajímavými pohledy z praxe řečníka, nadhledem a vhledem do oblasti manželských a rodinných vztahů.

Praxe ukáže, jak moc to bylo užitečné a co jsme si vlastně vzali. Důležité je povzbuzení, které jsme dostali.“ „Odjíždím s tím, že naše manželství není až tak špatné.“ ■ červenec-srpen 2015 11

červenec srpen 2015.indd 11

6/25/2015 3:24:33 PM

tÉMa

Kým vlastně byl ten muž?

Bojovníkem proti mravně zkažené církvi? Heretikem vzpírajícím se autoritě?

Autorka snímá nánosy, které na Husovu tvář nanesly dějiny.

B

yl a je Mistr Jan Hus jednou z největších osobností českých dějin – či snad vůbec jejich největší postavou? Tak je třeba se ptát v roce, kdy si připomínáme 600. výročí smrti českého reformátora.

Je třeba se tak ptát v době, kdy žijeme, pracujeme, myslíme a mluvíme jinak, než jak tomu bylo na přelomu 14. a 15. století, tedy ještě ve středověku. A je to třeba o to víc, že naší současnosti je Hus cizí, aspoň mluvíme-li o tzv. většinové společnosti.

A přece v anketě České televize Největší Čech (2005) se Jan Hus umístil mezi „největšími osobnostmi naší historie i současnosti“ na sedmém místě. Eva Kantůrková prozrazuje v epilo-

gu své knihy o Janu Husovi ambici „vyprávět snad největší lidský příběh českých dějin“. Výsledek ankety ovšem příliš mnoho nevypovídá o tom, jak naši současníci a spoluobčané Husa vnímají a proč jej tak poměrně vysoko hodnotí. V té části naší společnosti, která Husovi dala své hlasy, se s největší pravděpodobností drží tradiční představa o hrdinovi, který se postavil tehdy vševládné církvi, stál na straně chudých a utiskovaných a byl také českým vlastencem.

Eva Kantůrková psala svou knihu v polovině osmdesátých let a tehdy, na sklonku obecně nenáviděného komunistického režimu, bylo možné vnímat postavu Jana Husa jako model statečného člověka odmítajícího současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní.

Dnes se s ním po této stránce těžko ztotožníme.

V čem tedy Husova velikost spočívá skutečně? Proč opravdu patří, jak jsme o tom přesvědčeni, k největším postavám českých dějin? Na to se ptají obě ekumenické komise, které byly k problematice Husovy osobnosti, jeho života a díla v posledních desetiletích zřízeny; obě vidí svůj úkol a cíl v tom, pokusit se objevit a ukázat Husa takového, jakým ve skutečnosti byl, bez nánosů všemožných historických ideologicky ovlivněných představ.

Nalézt historickou skutečnost je však vždy velmi obtížné a často nemožné. Reálné je spíše pojmenovat ony představy, kriticky je posoudit a po příslušné korekci se k některé z nich přiklonit jako k nejméně falešné.

falešné představy Velmi zhruba řečeno jsou takovéto představy tři.

O první zde už byla zmínka – je to představa proticírkevní a nacionalistická, někdy v radikálnější, jindy v umírněné podobě. Právě tuto umírněnou formu v zásadě dodnes sdílejí členové českých protestantských církví. Druhou nazvěme tradičně katolickým hlediskem – „tradičně“ proto, že tento názor, totiž že Hus se zásadně mýlil a byl zatvrzelým heretikem, dnešní katolíci zastávají spíš jen výjimečně. Jako třetí můžeme vymezit názor, k jakému dnes více či méně dospívá jak práce historiků, tak ekumenických komisí. Hus byl podle nich věrným synem církve (řekneme-li katolické, je to zavádějící, neboť jednak katolická znamená „obecná“, jednak je rozlišení na katolíky a protestanty pozdějšího data) a šlo mu o její nápravu. Šlo mu o záchranu jednoho každého věřícího, proto byl tak neúnavným kazatelem. Jeho často nevybíravé útoky na bratry v kněžském úřadě byly dány tímto zájmem, zájmem o spásu duší nejen jejich, ale především lidí, kteří jsou na nich v duchovním životě

Foto archIv

Jana nechutová

12 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 12

6/25/2015 3:24:36 PM

závislí. Do jaké míry se Husovo pojetí církve, které bylo v jeho procesu hlavním kamenem úrazu, příčilo ortodoxnímu učení, není zcela zřejmé.

Totéž platí o jeho učení o predestinaci, tedy o předurčení věrných a zavržení hříšníků. I s tímto problémem pracovala tzv. husovská komise v 90. letech, a i z katolické strany tehdy zazníval názor, že pro dnešní katolickou teologii, tak jak se utváří od 60. let 20. století po Druhém vatikánském koncilu, by Husovy názory odsouzeníhodné nebyly. Vezměme také v úvahu, že Hus navazoval na různé proudy v katolické teologii raného křesťanství i středověku, a mnohé z toho, za co byl odsouzen, najdeme i v nezávadných spisech starších církevních autorů.

Jaká asi byla skutečnost?

Kým Jan Hus skutečně byl, toho je opravdu těžko se dopátrat. Historikové vědí, že otázka, jak to ve skutečnosti bylo, je až nepatřičná. Jsme vydáni všanc nejrůznějším interpretacím minulosti, jak jsem je právě stručně představila. Podívejme se ale, co o sobě říká Mistr Jan sám v úvodu své polemiky proti Angličanu Janu Stokesovi: „Mezi kněžími ten nejmenší, ale přece jen, doufám, kněz Páně, od narození příslušník Království českého, poddaný nejjasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského krále Augusta a krále českého, a posléze absolvent a člen slavné Univerzity studia pražského.“ Vyjdeme-li z této Husovy vlastní charakteristiky, první výpovědí se Hus jako poddaný svého krále hlásí ke své zemi. Za druhé a hlavně však o sobě vypovídá, že je knězem, a patrně to pro něj bylo nejdůležitější.

Co jeho kněžství znamenalo? Byla to především péče o duše, o lidi, kteří byli jeho pastýřské péči svěřeni.

Víme, že velký, ba největší důraz kladl Hus na kázání. Oč mu v jeho kazatelské práci šlo?

Na srdci mu ležela záchrana těchto lidí, chtěl je svým slovem osvobodit od Antikrista, který už sto let obcházel, hledaje, koho by pozřel, a který ke svému zhoubnému dílu zneužíval dokonce a bohužel snad především kněze. A to tak, že je sváděl k nemravnému životu, což mělo za následek, že špatný život kněží byl zhoubným vzorem pro laiky, pro prostý lid.

Dalším následkem pak bylo, že mohla být zpochybněna samotná kvalifikace nehodného kněze k jeho úřadu a poslání. Nehledě k tomu, že zkažený život kléru byl příliš nákladný, a tyto náklady nesl laický lid, který kde za co platil.

A pak zde byla povinnost placení desátku. Zde se objevuje pojem svatokupectví, což bylo vůbec to nejhorší, co církev té doby kazilo – ostatně Hus sám napsal o tomto zlořádu samostatný velký český spis

O svatokupectví. Vždyť jak učil Hus spolu se svým vzorem, anglickým reformátorem Viklefem, desátky jsou prostě jen almužny, a jak bylo možno dovodit z kanonického práva, vše, co kněz za svou službu přijme kromě toho, co nezbytně potřebuje k jídlu a k ošacení, to je krádež.

Hus tedy svou kritikou míří především na kněžský stav. Ne proto, že by jej chtěl znevažovat, to mu opravdu bylo cizí, ale z toho důvodu, že právě v rukou kněží byla cesta ke spáse laického lidu, na níž Husovi tolik záleželo. Tento cíl, k němuž Hus mířil svým kazatelským úsilím, vyjádřil velmi přesně ve své knize o Janu Husovi z počátku 60. let minulého století belgický benediktin Dom Paul De Vooght – vyrvat lidi z hříchu. (Právě na základě této knihy se tehdy začalo uvažovat o možné rehabilitaci Jana Husa katolickou církví.)

Dále o sobě Hus říká, že je člen slavné Univerzity studia pražského. Hus nejprve studoval artistickou fakultu a získal na ní titul bakaláře (1393) a poté mistra (1398), dosáhl pak bakalariátu na teologické fakultě. Byl také děkanem artistické fakulty (1401) a pak i rektorem univerzity (1409). Na univerzitní půdě se odehrávala nejen jeho teologická, ale namnoze i politická činnost.

Na pohled nejvýraznějším výsledkem Husovy politické aktivity bylo vydání Kutnohorského dekretu v dubnu 1409, ale skutečným jádrem nejen jeho univerzitního působení v tomto kritickém období byl boj o Viklefovo učení. Šlo mimo jiné o arcibiskupský výnos z léta 1410, na jehož základě měly být všechny Viklefovy knihy odevzdány a spáleny. V té souvislosti vystoupil Hus hned s několika obranami Viklefa, jejž nazýval evangelickým učitelem (doctor evangelicus).

Rozumějme tomuto výrazu správně: mistr držící se evangelia a ve shodě s evangeliem píšící i učící.

PhDr. Jana Nechutová (1936) Profesorka filologie latinského středověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zabývá se latinsky psanou literaturou středověké Evropy i samotných Čech a Moravy, zvláštní pozornost věnuje už od počátku své odborné činnosti textům české reformace (Matěj z Janova, Mikuláš z Drážďan), v poslední době pracuje spolu se svými žáky na vydávání latinských spisů Mistra Jana Husa.

Je aktivní členkou Českobratrské církve evangelické ve sboru v Brně-Židenicích.

červenec-srpen 2015 13

červenec srpen 2015.indd 13

6/25/2015 3:24:36 PM

TÉMA téma Jan Viklef (John Wycliffe, † 1384) byl anglický reformní teolog a myslitel, působil na oxfordské univerzitě. Jeho učení o církvi, o kněžství, o postavení a moci papeže, o světském panování duchovenstva i o zodpovědnosti světské moci, ale také o eucharistii (svátosti oltářní – večeři Páně) byly církevními úřady nejednou odmítnuty a prohlášeny za kacířské. V 90. letech 14. století se dostaly Viklefovy knihy do Čech prostřednictvím českých studentů, kteří studovali v Anglii, s Viklefovým dílem se tam setkali a byli jím zaujati. Úlohu sehrálo i to, že za anglického krále Richarda II. byla provdána česká princezna Anna, dcera Karla IV. S těmito spisy se seznámil i Mistr Jan Hus a stal se Viklefovým věrným stoupencem, ve svém vlastním díle jej nesčetněkrát cituje a užívá jeho argumentů i argumentační metody. Před koncil a posléze na kacířskou hranici přivedla Husa právě tato nepřehlédnutelná skutečnost spolu s tím, že byl zaníceným kazatelem; že své a konečně i Viklefovy teze – zejména ty, které měly praktický smysl pro denní život středověkého posluchače – hlásal mimo akademické prostředí, z kazatelny.

To nejdůležitější Stále jsme se však nedostali k tomu nejdůležitějšímu, k tomu, co je možno považovat za sám princip a jádro Husova učení. Je to pojem Božího zákona. Často se takto s Husem spojuje pojem pravdy. Té Pravdy, na níž a za níž český reformátor stál a za niž položil život. Mluví-li se takto o Husově „pravdě“, málokdo se ptá, co tento výraz znamená, co jím Hus myslel a jak věděl, že se věci mají právě tak, jak je on o nich, o této pravdě, neústupně přesvědčen.

Může se říci, že touto pravdou rozumí Hus Boží zákon. Boží zákon, který byl lidem zjeven a dán ve vtěleném Ježíši Kristu; normu, podle které je každý křesťan povinen se řídit a měřit jí všechny momenty svého života. Má jím však, a to i za přispění vlastního svědomí, měřit oprávněnost různých rozhodnutí církevních i světských nadřízených. To ovšem otřásalo běžným středověkým povědomím o autoritě a v důsledku toho o poslušnosti.

Situace je zde ale složitější. Dějiny dogmatu nás poučí, že zásadní nadřazenost přirozeného (Božího) zákona nad zákony lidskými byla ve středověkých teologických systémech samozřejmě přijímána s tím,

sonda

Mistr Jan Hus, jeho pojetí pravdy, víry a života Pravda, víra a křesťanský život jsou součástí Husova reformačního úsilí o obnovu církve i společnosti v jeho době. Ale aktuální jsou i pro nás po šesti stech letech. Vystoupení Jana Husa jako teologa, vynikajícího kazatele, děkana fakulty a později i rektora Univerzity Karlovy v Praze se událo v kritické době, v které „se jeho hlas zvedá jako hluboký nářek křesťanstva týraného nepořádky v církvi a schismatem.“ (Paul de Vooght, 1997) Pravda Tento pojem je obsažený ve známých Husových slovech: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, miluj pravdu, prav pravdu, braň

pravdu až do smrti, pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ Z citovaných slov je patrné, že Hus spojuje pravdu s křesťanskou věrností, láskou a svobodou. To ukazuje k biblicko-teologickému pojetí pravdy, které pojímá v sobě Písmo svaté, osobu Pána Ježíše, jeho slovo a činy, lidské svědomí a pastýřskou službu.

Patrně i proto Hus vyznával, že „každý křesťan by měl být hotov pro tuto pravdu obětovat svůj život“.

Co se týče spásného významu osoby a díla Pána Ježíše jako pravdy, Hus ho představuje slovy Janova evangelia: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než

skrze mne.“ (J 14,6) Těmito slovy Hus upozorňuje své současníky na jedinečné spásné Boží jednání v Kristu, které v jeho době ustoupilo do pozadí. (J. Hus, O církvi) Kromě toho Hus poukazuje na vztah pravdy k lidskému svědomí.

Jeho pojetí lapidárně vystihuje vlastní životní příběh z vězení v Kostnici, kde ho navštívili někteří z jeho přátel i významných církevních představitelů a radili mu, aby se podřídil církvi, odvolal své dřívější učení, a tak si zachránil život. Ale právě tuto nabídku Mistr Jan odmítl, protože nechtěl jednat proti poznané pravdě a vlastnímu svědomí. Osobně mám za to, že tento Husův postoj nelze vysvětlovat ani jako svéhlavou zarputilost, ani jako Husovu osobní agresivitu, která v podobě ovečky obléká na sebe „kůži vlka“, jak to tvrdí někteří odborníci na Husa. (Paul de Vooght, 1997)

14 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 14

6/25/2015 3:24:36 PM

že rozkazy nadřízených, které by s tímto výsostným zákonem byly v rozporu, prostě neplatily. (Olomoucký profesor fundamentální teologie C. V. Pospíšil odkazuje ve své recenzi poslední husovské monografie Františka Šmahela na tzv. Potvrzenou řeholi sv.

Františka z Assisi, v níž je jasně řečeno, že poslušnost vůči představenému má jasnou mez ve svědomí podřízeného.) Patrně tomu není tak, že by koncilní otcové s touto zásadou nesouhlasili – i oni Boží zákon teoreticky respektovali, ovšem ve vlastní institucionální interpretaci.

Tento jedinečný zákon je nutno poznávat z Bible. Ta byla pro Husa předním zdrojem argumentace i autority, a proto pevně držel právě při výsleších během svého procesu především to, pro co měl oporu v Písmu.

Zajímavé je, že v Husových textech, a to i v tom, co bychom označili jako suché teologické výklady, se objevují proklamace, že je nutno tuto Boží pravdu, obsah Božího zákona, hájit i za cenu ztráty života. (Nacházíme to třeba již ve výkladu Žalmů z roku 1405.)

V jeho procesu, zejména v osudových závěrečných dějích v Kostnici, Husovi přitížilo jeho odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu z podzimu 1412.

Poznání, že pravda se nedá oddělit od svědomí, velmi aktuální v dobách Husových, bylo velmi citlivé i v dobách minulé komunistické ateistické společnosti u nás a je velmi aktuální i v naší současnosti, v níž „se postmoderní myslitelé hledání univerzální, konečné pravdy vzdali“, a to ve prospěch „množství protichůdných výkladů či bezpočtu lingvisticky vytvořených světů.“ (Stanley J. Grenz, 1997) I dnes platí zásada, že život v souladu pravdy a svědomí je součástí lidského štěstí, a kde to člověk ignoruje, prožívá ve své duši mnoho úzkosti a trápení.

Vedle výše uvedených aspektů Hus spojoval pravdu i s pastýřskou službou, kterou vykonával věrným zvěstováním Božího slova v Betlémské kapli, kde utvrzoval víru svých posluchačů, povzbuzoval je i napomínal. Hus si uvědomoval, že přímluvné modlitby mají hluboký pastorační význam,

Na tomto textu je podstatné to, co vyplývá právě z kategorie Božího zákona jako nejvyšší autority.

Kristus je Pán, on je hlavou církve, je tudíž vyšší instancí než sám papež a je tedy možno se od soudu papežova k soudu Kristovu odvolat. To bylo pro představitele soudobé církevní instituce nemožné a příčilo se to všem přijatým právním normám. Ostatně nejen normám tehdejším. Svár mezi poslušností vůči pozemské vrchnosti na jedné straně a respektem k transcendentnímu mravnímu nároku na straně druhé je stejně starý jako vznik lidských institucí.

Příkladem i dokladem toho je hrdinka Sofoklova řeckého dramatu Antigona (5. stol. př. Kr.).

Husův odkaz Nyní je čas položit otázku, zda – pokud nás Hus ještě dnes nějak zajímá a něco nám říká – nespočívá jeho poselství dnešním lidem především v jeho životních postojích spíše než v jeho učení a spisech. Úžasná je na Husovi jeho pevná a neochvějná víra a důvěra v Boha, jeho odhodlání následovat Ježíše až po hořkou smrt. Odhodlání, které vyplývá z jistoty, kde je pravda. Úžasné je jeho odhodlání nevzdat

i ve vězení v Kostnici se přimlouval za věřící a přátele v Čechách, aby vytrvali v poznané pravdě až do konce. Recipročně Mistr Jan žádal bratry a sestry v Čechách o přímluvné modlitby, aby mu Bůh dal „moudrost, trpělivost, pokoru i statečnost k setrvání v jeho svaté pravdě“, a to i ve vězení, mučení a v úzkosti z blížící se smrti.

Prof. ThDr. Ján Liguš, Ph.D. (1941) absolvent ETF v Praze a postgraduálního studia na univerzitách v Oxfordu a ve Wuppertalu.

Kazatel Církve bratrské, pedagog; působil jako hostující profesor v USA, na pedagogické fakultě UMB v Banské Bystrici, doposud přednáší na HTF UK v Praze, podle potřeby vyučuje na ETS v Praze.

Víra Některé Husovy důrazy tehdejší pojetí víry přesahují. Víra vzniká tam, kde se vykládá Boží slovo, a je základní podmínkou vztahu Boha s člověkem.

Na tomto místě ptejme se Husa: Co je obsahem víry a jaká víra existuje?

Odpověď na první otázku zní: Obsahem víry jsou všechny činy spásy trojjediného „Boha jako Otce, Syna i Ducha svatého“, jak to vyjadřuje Písmo svaté, Apoštolské krédo a jiná starokřesťanská ekumenická vyznání víry. To zároveň prokazuje, že Husovo trojiční červenec-srpen 2015 15

červenec srpen 2015.indd 15

6/25/2015 3:24:37 PM

TÉMA téma se pro vlastní záchranu poslušnosti vůči nejvyšší normě dané Bohem a neopustit poslání, kterým byl pověřen, poslání kazatele a správce Božího lidu. To, co hlásal, svým životem dosvědčil.

Jenže asi nestačí toto o Husovi takto všeobecně vědět, na základě povrchní znalosti a vágní představy si k němu opravdový vztah nevybudujeme. Měli bychom Husa občas číst nebo slyšet. Kdo pozorně čte například některá kázání Husovy postily z posledního období jeho života nebo jeho kázání z Betlémské kaple, zaslechne leccos, co platí stejně pro moderního člověka jako pro toho, kdo žil na přelomu 14. a 15. století.

Stejně tak při četbě Husovy korespondence, která nám jej přibližuje i po lidské stránce. Stará čeština, Husův jazyk, může být pro mnohé z nás obtížná, pokus proniknout do ní se ale vyplatí. Tomu, co sděluje, porozumíme a navíc budeme obohaceni o požitek z jejího půvabu. Mnohé z Husových latinských spisů jsou do češtiny přeloženy, a mohou tedy být díky novějšímu jazyku srozumitelnější než spisy ve staré češtině.

Dva aktuální pohledy na závěr Ke třem způsobům, které jsem na začátku tohoto článku představila, jimiž se naši různě orientovaní

pojetí Boha kotví v Písmu a v patristické církevní tradici. (J. Hus, Výklady) Co se týče přístupu k víře, Hus nabízí kladné i záporné hodnocení. V negativním smyslu zmiňuje „víru mdlou“, která odmítá božství Ježíše Krista; potom je to víra „bez ctnosti“, tj. víra bez skutků (Jk 2,20); ani jedna z obou neprostředkuje spasení. V pozitivním smyslu náš reformátor definuje víru jako určité přesvědčení o tom, že „Bůh je“; potom je víra bezvýhradná, celoživotní důvěra „v pravdivost Božích řečí“. Tato víra netouží po důkazech, „přístupných smyslovému vnímání“, nýbrž spoléhá se na Boží sliby v Písmu, které jsou předmětem budoucí naděje. (Žd 11,1; J. Hus, Výklady) V návaznosti na církevního otce Augustina Hus hovoří o víře ve spojení s láskou, takže „věřit znamená milovat Boha nad vše ostatní, jít s ním životem a milovat svého bližního“. Z toho je zřejmé, že víra není

současníci staví k Husovi a jeho odkazu, přičiňme teď na závěr ještě dva. Prvním, jejž musím pro úplnost uvést, je naprostá lhostejnost a nezájem jakkoli se s postavou českého reformátora seznámit. Ten druhý, vycházející ostatně ze solidní moderní husovské literatury, stojí rozhodně za úvahu a za eventuální přitakání nebo popření. Podle něj se Hus mýlil v odhadu své situace, žil a jednal v iluzi, že je koncilu a jeho představitelům partnerem. Ve skutečnosti byl podezřelý z kacířství a od jistého momentu už skoro usvědčený kacíř. Domníval se, že dostane možnost svobodně mluvit před koncilem a hájit své názory před nestrannými soudci, ale bylo tomu zcela jinak.

Toto očekávání jako by Husa usvědčovalo z naivity.

A pak – byl nepřiměřeně tvrdohlavý. Ze strany koncilu mu byly předkládány k odvolání stále vstřícněji redukované formulace, jejichž podpis mu mohl zachránit život, on však s naprostou důsledností trval na svém: Toto jsem neučil. Je to tak, jak jsem ve svých textech napsal – a dokažte mi z Písma opak.

Ano, takovíto lidé bývají jiným lidem, zhusta celé společnosti, na obtíž a také se jim říká „potížisté“. Jsou to však lidé s láskou k pravdě; taková láska nezná kompromisů, a nemáme-li ji my, většina společnosti, pak si

ani dobrý skutek, ani napodobování některých vlastností vtěleného Pána Ježíše, nýbrž je to celoživotní vztah lásky člověka k Bohu a bližnímu skrze Pána Ježíše spojený s pravdou a důvěrou v Boží slovo. Život Biblické požadavky Mistr Jan nedefinuje jako Boží příkazy, nýbrž jako „dary Ducha svatého“, které člověka osvobozují od smrtelného hříchu.

Patří k nim „bázeň před Bohem“, „dobrotivost, která odhání pryč závist“, „moudrost, která odpuzuje hněv“, „statečnost, tichost, chudoba v duchu“ a jiné. Tyto dary Ducha „charakterizují člověka jako duchovní chrám“. (J. Hus, Postilla) V jiných souvislostech Hus hovoří o „dvanácti radách“ důležitých pro pozemský život, „které nebude třeba v nebi“. K nim patří chudoba jako projev dokonalosti (Mt 19,21), poslušnost

vrchnosti (Ř 13,1nn), sebezapření (Mt 16,24), láska k nepříteli (Mt 5,38nn), odmítnutí přísahy (Mt 5,33) a pokrytectví (Mt 6,5), bratrské pokárání (Mt 18,15–17) a jiné. Tyto biblické rady pro život víry Hus nechápe ani jako lidské zásluhy před Bohem, ani jako středověké napodobování poníženého Krista, nýbrž jako život z moci Ducha svatého, který se skrze víru projevuje službou lásky Bohu i bližním.

Nový život ve víře v Krista je podle Husa následek poznání Pána Ježíše jako pravdy, která vysvobozuje od hříchů, smrti a zahynutí a osvobozuje člověka k životu ve víře, v pravdě, v lásce a naději v následování Krista.

Tímto pojetím křesťanského života se Hus vyhnul jak středověkému důrazu na napodobování poníženého Krista, nebiblickému zákonictví, tak také pozdější svobodomyslnosti, na kterou upozorňuje Kempenský (Následování Krista). ■

16 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 16

6/25/2015 3:24:37 PM

važme těch, kterým byla dána – ať jsou to disidenti v komunistickém režimu, v současných církvích, nebo středověcí zatvrzelí kacíři, jakým byl Hus. A buďme za ně vděčni, na obtíž by nám být neměli.

Také bývá slyšet a můžeme číst, a to z úst velmi kompetentních a ve středověkém právu poučených, že z hlediska tehdejší církevní legislativy byl Hus odsouzen náležitě.

Dejme se ve všech těchto aspektech poučit i nedávnou historií naší země. František Šmahel konstatuje v této souvislosti v závěru své nové monografie o Janu Husovi (str. 234), že Husovo upálení „nijak neospravedlňuje zjištění, že se proces odehrál v souladu s kanonickými předpisy. Což vedení hrdelních procesů sovětským prokurátorem Vyšinským nebo odsouzení Milady Horákové neproběhlo podle formálních náležitostí tehdy platného práva?“ Hus bývá v běžných představách a výkladech spojován s pojmem pravdy. Dnes – v době, kdy se právem mluví o všeobecném znevážení hodnot, kdy lidé nevědí, kudy kam, čemu věřit a čeho se přidržet, kdy to často nevíme ani my, kteří se nazýváme věřícími křesťany – v této době, jde-li na nás někdo s pravdou, ptáme se jako Pilát: Co je to pravda?

Jan Hus se na rozdíl od nás (a od soudce Piláta) nedal zmást, jakkoli to bylo v jeho době stejně nebo aspoň podobně jako dnes s pravdou všelijaké. Vládl všeobecný nebo skoro všeobecný rozklad hodnot, lidé příliš nevěděli kudy kam, o co se opřít a čemu vlastně věřit.

Pro Husa byl touto jistotou, oporou a pravdou onen Boží zákon nám lidem sdělený v Písmu a vtělená Pravda – Ježíš Kristus. Jej přijal za svého pána, jemu uvěřil a rozhodl se jej následovat. Pochopímeli Mistra Jana Husa takto, můžeme se na jeho příkladu poučit i o tom, co je pravé křesťanství. ■

KOMENTÁŘ

Naplněný život Jan Hus pocházel z chudé rodiny v šumavském podhůří. S vděčností vzpomínal na zbožnou matku, která jej naučila modlit se. Také se za něj prý sama vroucně modlila, když ho vodila do školy v Prachaticích. K osobnímu vyznání víry se ovšem propracoval postupně. Do Prahy neodcházel jako bojovník ochotný za pravdu evangelia zemřít, jeho cíle byly mnohem jednodušší. Upřímně svůj cíl později vyznává: „…abych měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen…“ Do kněžské služby vstoupil až kolem třicítky, kdy už ale měl v postojích jasno a byl ochoten všechno z původního cíle obětovat, jak se ukázalo později, protože našel jiný, který vše převážil.

Pod vlivem Jana Wycliffa, o kterém svědčí známá Husova poznámka na okraji jednoho ze spisů tohoto anglického reformátora („Viklef, Viklef, ty nejednomu hlavu zvikleš“), došlo zřejmě v jeho životě k rychlému a upřímnému obrácení, které po jeho vysvěcení roku 1402 vyústilo v neohroženou kazatelskou činnost zasahující širokou veřejnost. V té době už dosáhl mistrovského titulu a stal se děkanem artistické fakulty (1401). Základem poznání pravdy mu bylo Boží Slovo, kterému zcela podřídil svůj život a činnost. Pro ně nakonec také položil život, jak sám před svojí popravou prohlásil: „…A pro to evangelium, které jsem celý život hlásal, chci dnes vesele zemřít…“ Aniž by o to sám usiloval, stal se v Praze velmi oblíbeným kazatelem. Mezi jeho posluchači byli šlechtici i prostí lidé, kteří na jeho česká kázání směřovali do Betlémské kaple po tisících. Nenechal se však zaslepit úspěchem ani přízní lidí a stejně jako Ježíš se k tomuto nebezpečí dokázal otočit zády. (Lk 14,23) Důležitější, než „aby byl lidem vzácen“, byla pro něj nyní pravda evangelia. Ani na otevřeném fóru, jakým Betlémská kaple byla, se neostýchal vystoupit s kritikou života soudobé církve.

Bojoval za svobodu svědomí před Bohem. Nehlásal ale bezbřehou svobodu, jak bychom ji mohli chápat v dnešní době, ale svobodu plynoucí z poslušnosti Božímu zákonu, jak ji vidí Písmo, ať už se jednalo o otázky manželství nebo kterékoli jiné.

Jan Hus nadřadil Boží zákon nad každou jinou autoritu, nad řády a zákony církve i světské moci. Autorka hlavního článku cituje charakteristiku, kterou Jan Hus sám o sobě podává. Sam sebe vidí jako kněze, příslušníka Království českého a absolventa pražské univerzity. Neměl v úmyslu se bouřit, horlit pro Boží věci ale nepřestal. Žil v době, ve které se naplnilo, co napsal: „…kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.“ A nebylo to poslední období, které k tomuto vedlo.

Dokonale využil vlivu, který měl. Svými kázáními v češtině, sborovým zpěvem a častým vysluhováním večeře Páně i pro laiky probouzel v lidech hlad a žízeň po duchovních věcech, vzbuzoval touhu po Ježíši a Jeho pravdě, povzbuzoval je k vlastnímu čtení Božího slova a přemýšlení nad ním. Znovu oživoval obraz církve jako nevěsty, která má být čistá a připravená, dychtivě očekávající příchod Beránka. Snad mu právě tento výhled do budoucnosti umožnil, že si zachoval svůj radostný pohled i ve vězení, když tváří v tvář smrti hájil pravdy, které hlásal, a zároveň dokázal odpustit těm, kteří se od něj odvrátili. O tom se při návštěvě Jana Husa ve vězení přesvědčil i jeho bývalý přítel Jan Páleč. „Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti z života,“ prohlásil Jan Hus krátce před popravou. „Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo je usmrcován, protože žádné jemu neškodí protivenství…“ O sobě ironicky napsal: „Husa sice není vznešená labuť ani dravý orel, vysoko nevyletí, je krotká – do tenat se ale chytit nedá a nastražené sítě potrhá.“ Jeho pohled byl pohledem naděje. „Dnes pečete hus,“ napsal, „ale přijde labuť, kterou nebudete moci upéci.“ Tím předpověděl službu Martina Luthera a dalších, neboť budoucnost církve není v lidských, ale v Božích rukách.

Jen Kristus je tím, kdo může našemu životu otevřít nadpřirozené duchovní bohatství. Pro takový život pak stojí za to i zemřít, jak můžeme vidět u Jana Husa.

Pravda v Kristu zvítězila i nad smrtí. ■ Olga Gebauerová, Armáda spásy

červenec-srpen 2015 17

červenec srpen 2015.indd 17

6/25/2015 3:24:37 PM

TÉMA

Rozhovor s režisérem Lubomírem Hlavsou

Cesta bez návratu Připravuješ jeden z nových dokumentů o Janu Husovi – nebude jen dalším z řady podobných děl?

stojí. Vidí jeho přínos v zájmu o každého jednotlivého křesťana. Setkal ses s takovým Husem?

Právě dokončujeme scénář, který se pravděpodobně odklání od všeho, co se kolem nás teď o Husovi píše či natáčí. S autorkou scénáře, dramatičkou Milenou Štráfeldovou z Českého rozhlasu jsme zachovali Husovy myšlenky; ve filmu samozřejmě najdete i většinu podstatných faktů, které by měl každý o Husovi znát. My jsme se ale soustředili více na postavy z Husova nejbližšího okolí, a to v období, kdy byl vězněn v dominikánském klášteře v Kostnici. Hlavní postavou filmu je žalářník Robert (historická osoba), který se o Husa ve vězení stará. Forma hraného příběhu nám umožnila dostat Husovo myšlení a jeho postoje v otázkách víry do příběhů dalších lidí, kterým to změnilo život.

Na myšlence zájmu o každého jednotlivého křesťana jsme film postavili. Není to o Husovi, který káže davu, ani o Husovi, který píše knihy, je to především o Husovi, který v našem příběhu osobně přivádí konkrétního člověka k pokání.

Jana Nechutová v hlavním článku píše, že „model statečného člověka, odmítajícího současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní“ dnes neob-

V čem tvorba filmu o Husovi ovlivňuje tvůj současný život?

Jsem rád, že mohu na něčem podobném pracovat.

Z jedné strany je to velmi náročné, protože se jedná o téměř kompletně hraný film, z druhé strany je to ale velká duchovní škola, za kterou jsem Bohu velmi vděčný. Musel jsem toho o Husovi hodně přečíst a také jsem se s ním musel svým způsobem nějak ztotožnit.

Je fakt, že tentokrát jsem hodně dlouho čekal na tzv. „zajiskření“ Tak nazývám situaci, kdy se člověk do námětu zamiluje – je to podobné jako se ženou. A to nastalo ve chvíli, kdy jsem dostal od paní Štráfeldové

18 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 18

6/25/2015 3:24:37 PM

první verzi scénáře. Najednou jsem tam byl, chodil jsem kostnickými uličkami a dýchal vzduch středověkého města. Najednou jsem seděl s Husem ve vězení a poznával ho z očí do očí. Stal jsem se žalářníkem Robertem a spolu s ním jsem prožíval pokání prostitutky, spolu s ním se nechávám znovu a znovu překvapovat nezměrnou Boží láskou a milosrdenstvím.

Jan Hus ve filmu říká: „Vydal jsem se na cestu pravdy – je to cesta, která nemá návratu. Nemohu zradit Boha ani pravdu, kterou jsem v něm poznal.“ Když tak nad tím přemýšlím, je to i má cesta, ač neprožívám takovou bolest a strádání jako Jan Hus. A nazval jsem tak i samotný film: Jan Hus – cesta bez návratu.

Byl to trochu oříšek, přece jen se nejedná o klasický hraný film, spíše o doku-drama, které má logicky několikanásobně nižší rozpočet. I když je to ještě v jednání, jsem rád, že nám svou účast přislíbili Vladimír Javorský, Eliška Křenková, Petr Štěpán, Jiří Štěpnička, Miroslav Táborský, Luboš Veselý, Pavel Rímský, Štěpán Benoni a další.

Kde všude se bude film natáčet?

I tady jsme měli poměrně velký problém, protože nemáme tolik peněz na to, abychom si nechali v době sezóny uzavřít celý hrad. Produkce to ale nakonec

FILM

Jan Hus – Cesta bez návratu Hraný hodinový dokument České televize a společnosti Vistafilm; název je zatím pouze pracovní.

Film na pozadí příběhu historické postavy Husova italského žalářníka Roberta (kterému Jan Hus skutečně napsal traktát O manželství) a prostitutky Markéty přibližuje události v Kostnici a poslední měsíce života Jana Husa.

Na osnově určité fabulace chce zdůraznit některé z Husových myšlenek a přiblížit je současnému divákovi. Je nabízen do vánočního vysílacího schématu České televize.

nějak zvládla, například i pomocí pondělků, kdy je většina turistických objektů pro veřejnost uzavřena.

Takže budeme točit na hradě Točníku, Helfštýně, na zámku Velké Losiny a pravděpodobně také v areálu Anežského kláštera v Praze.

foto jakub hlavsa

Můžeš nám prozradit, koho ve filmu uvidíme?

Jaké máš další plány? Budeš ještě pokračovat v projektu Česká protestantská historie?

Nabízejí se jména jako Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský nebo Jan Karafiát. Musím se ale přiznat, že jak pomalu stárnu, uvědomuji si, že ubývá sil a nejsem už schopen toho udělat tolik, kolik bych si představoval. A tak jsem v posledních letech hodně bilancoval a samozřejmě se i dotazoval, jaký úkol mně Pán Bůh připravil.

Dnes mohu říct, že mou největší osobní vizí je vytvoření internetové platformy jako společného prostoru pro aktivní členy všech církví, kteří budou ochotni spolupracovat. Je to projekt profesionální křesťanské internetové televize, od kterého si slibuji, že může propojit všechny církve, a jehož hlavním cílem bude oslovit především mladé lidi a mladé rodiny v sekulárním světě.

Nechci, aby to byla přímá evangelizace, spíš preevangelizace. Svou představu bych shrnul do citátu, který kdysi řekl Pavel Raus o knihkupectví Návrat domů a já ho nyní jen mírně upravuji: „Nechceme dělat filmy jen pro křesťany, chceme být zajímaví i pro ostatní. Nechceme být misií, lidem ze světa ale chceme ukázat, že křesťanství je něco, o čem stojí za to občas přemýšlet.“ ■ Ptal se Petr Raus červenec-srpen 2015 19

červenec srpen 2015.indd 19

6/25/2015 3:24:38 PM

Zápisník

Daniel Horský Boží syn, dobrodruh a student medicíny

R

ád bych se s vámi podělil o pár zážitků ze svého dobrodružství v Ghaně. Jednalo se o misijní a zdravotnický výjezd s organizací Operace Mobilizace do severních oblastí, které jsou velice chudé, a převládá tam islám. Oslovila mě možnost prezentovat evangelium slovy a také praktickou pomocí.

Náš český tým se skládal ze čtyř lidí: Pavel (vedoucí OM v ČR), Petr (gastroenterolog), Aška (zubařka) a já. Vzhledem k tomu, že Afričané mají jiné představy o termínech a plánování, neměli jsme v podstatě tušení, jak bude vypadat ghanský tým, kolik lidí se k nám připojí a jestli se vůbec zúčastní nějaký místní lékař. Byli jsme velice příjemně překvapeni, když jsme se po příjezdu na základnu OM dozvěděli, že na sever s námi pojede několik zdravotních sester, lékařů, farmaceutů, pastorů a v neposlední řadě kuchařek.

Spali jsme ve dvou vesnicích u místních lidí a každý den probíhal obdobně. Ráno jsme sbalili věci potřebné k ošetřování a vyjížděli do okolních komunit. Lidé o nás většinou věděli a čekali na nás.

Prvním úkolem bylo sehnat překladatele. (V Ghaně se mluví více než čtyřiceti jazyky.) Jednalo se o učitele, místní pastory a některé mladé lidi, kteří uměli anglicky. Já jsem spolupracoval s medikem z Ghany, který měl už bohaté zkušenosti s podobnými zdravotnickými výjezdy.

Přestože jsme pracovali dohromady a dostali základní trénink, nebyl jsem na první den vůbec připravený. Všechno pro mě bylo naprosto nové

a nevěděl jsem, kam dřív skočit. Pacientů bylo nepočítaně a častokrát se stalo, že jsme nestihli ošetřit všechny. Po prvním týdnu jsem se jakž takž naučil rozlišovat některé z tamních nejběžnějších nemocí podle symptomů.

Asi nejčastější chorobou je malárie. Překvapilo mě, že někteří místní vůbec nevěděli, jak se malárie přenáší, a tak jsme se začali více zaměřovat na prevenci a vysvětlovali jsme lidem, že mají používat moskytiéry. Hodně se objevovala i průjmová onemocnění, která jsou způsobena nekvalitní vodou a naprosto nehygienickými postupy při přípravě a konzumaci jídla.

Poslední den výjezdu přišlo mnoho lidí.

Ošetřovali jsme až do pozdního večera. Já jsem zůstal poslední, kdo ještě přijímal pacienty, a další už začínali balit věci, protože jsme potřebovali odjíždět.

Když jsem viděl, jak všichni, kdo zůstali neošetření, ještě bojují o místo v řadě, napadlo mě, jak je svět nespravedlivý. Mohl jsem se klidně narodit v jedné z těchto vesnic a pravděpodobně se nikdy nepodívat za hranice Ghany. Ale já jsem dostal to privilegium a narodil se v České republice, kde máme naprosto neomezené možnosti – ve srovnání s tím, co jsem viděl v Africe. Naše tělo dostává veškeré látky, které potřebuje pro vývoj, můžeme studovat zadarmo, máme přístup ke kvalitní zdravotnické péči a mnoho dalšího. Na cestě zpět jsem o tom musel přemýšlet a došlo mi, že ta výsada je zároveň obrovskou zodpovědností. ■

FOTO portrét: Tomáš Kerepecký

Ghanou trochu jinak

20 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 20

6/25/2015 3:24:38 PM

STALO SE

Papež přijal letniční pastory Papež František přijal ve čtvrtek 8. května soukromě asi stočlennou skupinu pastorů evangelikálních církví letničního směru. Delegaci vedl letniční pastor Giovanni Traettino, jehož sbor v jihoitalské Casertě papež navštívil loni v létě. Pastoři pocházející z různých částí světa projevili touhu po setkání s papežem. To proběhlo v salonku vatikánské auly Pavla VI. a vyznačovalo se velkou srdečností a duchem modlitby za jednotu. Zúčastnil se ho i kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Giovanni Traettino má přátelské vztahy se současným papežem ještě z Argentiny, odkud oba pocházejí.

V březnu se papež František vyjádřil v rozhovoru pro mexickou televizi pochvalně o „opravdových“ evangelikálech. Těm se podle něj daří více přiblížit lidem. „Lidé jednou přijdou na jejich bohoslužby, a příští neděli už na ně čekají u dveří, znají jejich jméno a pozdraví je,“ řekl papež. Atraktivní jsou pro lidi z necírkevního prostředí také dobrá a biblická kázání. Naproti tomu některé katolické výklady jsou podle papeže Františka „katostrofa“ a nezasahují srdce posluchačů: „Jsou to hodiny teologie nebo abstraktní a nudné výklady.“ Také proto nedávná encyklika Evangelii Gaudium (Radost evangelia) dává takový důraz na kázání, uvedl papež.

Referendum v Irsku schválilo sňatky homosexuálů Katolická církev v Irsku se musí konfrontovat s realitou a začít přemýšlet o tom, jak mladým lidem lépe zprostředkovat své učení. Po celostátním referendu z 22. května, v němž převážná většina Irů hlasovala pro uzákonění homosexuálních sňatků, to stanici RTÉ řekl dublinský arcibiskup Diarmuid Martin. Pro sňatky osob stejného pohlaví se v plebiscitu vyslovilo 62,1 procenta voličů, přičemž pro hlasovali i obyvatelé konzervativnějších venkovských regionů. „Je to společenská revoluce,“ uznal arcibiskup Martin, podle nějž by se měli církevní představitelé probudit do reality. „Většina lidí, kteří volili ano, je produktem dvanácti let strávených v našich katolických školách,“ řekl.

V Irsku došlo za posledních 20 let v uznávání práv homosexuálů k velkému posunu. Teprve v roce 1993 tu byl zrušen zákon z 19. století, který zakazoval sexuální styky mezi muži, a Irsko tak dekriminalizovalo homosexuální styk jako poslední ze zemí EU. V roce 2010 Dublin povolil registrované partnerství a nyní jako první země na světě schválil homosexuální sňatky v referendu.

Podle IDEA, ČTK a Radia Vatikán zpracoval –juml-

no comment Nedobrovolná vigilie Zvláštní velikonoční noc prožila 74letá žena v kostele v německém městě Kempten. Původně chtěla navštívit velkopáteční bohoslužbu v kostele, a tak vstoupila do otevřených dveří chrámu. Zatímco si odskočila na toaletu, kostelník vrata kostela zavřel, protože si zde jen něco zapomněl. Bohoslužba se konala na jiném místě, a tak věřící žena strávila nedobrovolně velikonoční noc v kostele až do rána. Naštěstí byla dobře oblečena a podle jejích slov ji hřálo i vědomí blízkosti Krista.

GLOSA

Daniel Kvasnička Je to pár hodin, co Elon Musk představil naprosto revoluční změnu v nakládání s elektřinou. Lidské sídlo bude s novými bateriemi bez vazeb na distribuční společnosti. Fascinující

Je čas změna! Není to stvoření nového světa, je to jenom logické řešení současných potřeb. Svět se otáčí směrem ke třetí průmyslové revoluci, díky níž budeme vidět všechno jinak, říká Jeremy Rifkin.

Na kterou stranu se postaví církev?

Zatím, jak se zdá, patří církev mezi ty nejpomalejší a nechce v pokroku riskovat tím, že bude dělit mezi zlým a dobrým. Sami se odvoláváme, že naše myšlení a způsoby musí být zakotveny v tradici. Velké ale: Co když ten přicházející Pán je důležitější než tradice?! Co když nám nechtěl napsat nový zákon, ale chtěl nás naučit myslet? Co když chtěl, abychom měli ruku na tepu času a přestali se bát?

Za přínos se považuje pokora vynikající solidárním mlčením. Chyby se nepřiznávají, nikdo se neomlouvá.

Zahraniční noviny, říkal Erik Tabery, denně uveřejňují několik oprav minulého čísla spolu s omluvami.

Takovou rubriku u nás nenajdeme ani v novinách, ani v církvi. My jedeme stále dopředu, na všechno je řešení, nic jsme nezkazili. Důležité věci odhlasuje zmatená hrstka, které se říká většina. A také se na ni všichni vymlouvají. I když tuší, že hlasování bylo zmatečné a nekompetentní, v nouzi času bez skutečné diskuse.

Kudy ven? Pro nás je „stále vhodný čas“ na změnu, řekl jednou Kristus. ■

červenec-srpen 2015 21

červenec srpen 2015.indd 21

6/25/2015 3:24:39 PM

zkušenost

Ze života šednoucího kazatele

Jak si užíváš důchodu? bvykle se lidé na čas důchodu těší. Dokonce pro mladší generaci se důchod může stát jakousi vidinou nového, krásného období, v němž si budou moci naplnit své sny. Četl jsem v jedné duchovní úvaze, že život v penzi, po kterém mnozí touží, se stává jakýmsi „vykoupením ze stresu z povolání“. To pak může mít i stinné stránky – jednotvárnost a osamělost. Není totiž jednoduché přejít z pracovního procesu do stavu, v němž se od člověka mnoho nečeká.

Jsem čtvrtým rokem v penzi a otázku „Jak si užíváš důchodu?“ jsem slyšel v poslední době poměrně často. Například na pastorálce při setkání s kolegy, kteří stojí v činné kazatelské službě. Někdy se za takto položenou otázkou skrývala očekávaná odpověď o „užívání si“ důchodu v podobě „dělat si co chci, spát dokdy chci, nic nedělat“ apod.

Myslím si, že přechod do důchodu není pro nikoho snadnou záležitostí. O to víc pro kazatele! Jak to myslím? Prostě tak, že z kazatele v činné službě se stává kazatel „důchodce“ a s tímto novým stavem se člověk musí dobře „srovnat“. Už nestojím v čele a upro-

střed sborové služby, postrádám autoritu jako pastýř sboru, jsem prostě řadový člen, i když stále mnoho věcí vnímám s jakousi „kazatelskou zodpovědností“.

Myslím si, že tato „změna stavu“ může u některého kazatele důchodce způsobit i jisté potíže.

Zkušenost spolužáků V tomto směru jsem byl obohacen mimořádným setkáním s bratry, kteří studovali čtyři roky v kazatelském semináři na St. Chrischoně u Basileje ve Švýcarsku. V listopadu 2011 se konalo jejich jubilejní setkání – 40 let od ukončení studia. A poněvadž jsem na St. Chrischoně s touto třídou strávil jeden rok (v rámci fakultního studia teologie v Praze), byl jsem také pozván.

Shledání s bratry po tak dlouhé době bylo výborné. Každý z nás měl povědět něco z toho, co prožil za tak dlouhý čas. Potom jsme přešli do současnosti. Po výměně zkušeností jsme se dostali k aktuálnímu tématu – jak kdo prožíval svůj odchod do důchodu. Bratři se svěřovali, že přechod z kazatelské služby do penze byl docela obtížný. Už neplati-

foto archiv

O

22 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 22

6/25/2015 3:24:39 PM

MY a SVĚt lo „bratr v centru“ sborového života, už ne „pan kazatel“. Nyní se učili obstarávat ty nejpotřebnější služby jako řadoví členové sboru. Toto setkání s chrischonskými bratry mě povzbudilo a také i „vyzbrojilo“, jak si právě jako začínající (3 měsíce) důchodce mám v novém období počínat.

Jiné úkoly Znovu se vrátím k otázce „Jak si užíváš důchodu?“. Obvykle odpovídám asi takto: „Jsem stále ,ve službě�, ale mám jen ‚jiné úkoly‘.“ „Jaké?“ ptají se. Odpovídám: „Máme s manželkou vnoučata, na která jsme dříve neměli mnoho času.

Například s nimi trávíme (kromě příležitostných návštěv) každé léto jeden týden na chaloupce, a to bez jejich rodičů – posledně jich tam s námi bylo sedm.

V libereckém sboru, který je diasporní, jsem zapojen do služeb kázáním (1 až 2 v měsíci na některém místě). Dále to byla dlouhodobá péče o manželčiny rodiče (maminka zemřela v 88 letech v roce 2011 a tatínek začátkem dubna 2014 v 93 letech). V péči se manželka střídala se svou sestrou, já se švagrem Milošem jsme také vypomáhali. Všichni jsme byli moc rádi, že oba rodiče mohli skonat doma, jak si přáli. Kromě toho tu byl ještě jeden osobní úkol: mohl jsem uzavřít takřka osmileté postgraduální studium a nebýt v důchodu, patrně bych disertační práci nedokončil…“

Kazatel do důchodu neodchází Jak si užíváš důchodu? Ano, užívám si.

Mám snahu využívat ho k věcem, na které v minulosti nebyl čas. Nakonec bych ale chtěl povědět, že mě moje takřka čtyřicetiletá kazatelská služba v církvi poněkud „poznamenala“ – samozřejmě v dobrém slova smyslu. V tom, že si dost dobře neumím představit, že bych mohl být v důchodovém věku zcela spokojen, kdybych nebyl nějak zapojen do služby ve spojitosti s církví či duchovními aktivitami. Pro tento věk i úkoly v něm mě povzbuzuje žalmistovo slovo, že „ještě i v šedinách ovoce ponesou“. (Ž 92,15)

■ štefan PaluchníK, Kazatel cB

Brazilská „církev bratrská“

Na přelomu dubna a května 2015 se konala konference naší sesterské církve v Brazílii ve městě Caraguatuba asi 200 km od Sao Paula.

Hlavní téma Rodina ve službách Božího království se promítalo do všech přednášek a rozhovorů ve skupinách. Tamní církev vede podobný zápas jako my o pěkná manželství a rodiny. Jako jeden z řečníků jsem mohl oslovit asi 400 účastníků s tématem Rodina v období zápasů a krizí. Snažil jsem se odvodit z mnoha biblických textů, že krize jsou nedílnou součástí života našich rodin. Některým můžeme předcházet, jiným musíme čelit. V jedné skupině jsem potom sdílel něco ze života naší církve.

Byl jsem velmi povzbuzen krásnou duchovní atmosférou, brazilskou bezprostředností a vstřícností. Brazílie je rozlehlá země, a tak někteří účastníci, mnohdy celé rodiny s dětmi, strávili v autech a autobusech přes 15 hodin, aby dorazili na místo. Setkání se odehrávalo ve venkovském prostředí hotelového kempu. Místo mi připomínalo Velkou Lhotu, jen s tím rozdílem, že jejich kongresové centrum může pojmout až 700 účastníků.

Svobodná evangelikální církev v Brazílii patří do rodiny IFFEC (Mezinárodní společenství svobodných evangelikálních církví). První sbor vznikl v roce 1958, v současné době mají 47 sborů, 3 450 členů a osm projektů zakládání nových sborů. Jde o misijně zaměřenou církev s rozvinutou prací jak doma, tak i v zahraničí.

sbírka pro syrské uprchlíky

Na začátku roku 2015 vyhlásila Ekumenická rada církví sbírku na pomoc pronásledovaným syrským křesťanům a uprchlíkům.

Církev bratrská se k této výzvě připojila a zprostředkovala další možnost podílet se na pomoci trpícím, a to nejen křesťanům.

Výzva vyvolala okamžitou odezvu. Vzhledem k tomu, že tato akce následovala bezprostředně po sbírce pro Ukrajinu, jde o cenný projev solidarity s trpícími.

Na účet naší sesterské církve v Libanonu jsme poslali 270 000 Kč (10 798 USD). Tato církev pomáhá syrským uprchlíkům a Kurdům přímo v jednom uprchlickém táboře v Sýrii, sama kromě toho otevřela prostory ve vlastních objektech v Bejrútu i na dalších místech. Další částka 487 202 Kč byla poukázána z části prostřednictvím Apoštolské církve na práci Nehemie přímo v Sýrii, z části prostřednictvím Českobratrské církve evangelické na projekt švýcarské organizace Stiftung Hilfswerk der Evangelischen Kirchen Schweiz se sídlem v Zürichu, která tuto částku ještě navýší.

Překlad dopisu Josepha Najema: Drazí bratři, děkujeme za dar lásky ve výši 10 798 USD, přijatý 12. března 2015 ve prospěch syrských uprchlíků v Sýrii a Libanonu, kterým jste vyjádřili svoji lásku a solidaritu s námi v krizi, kterou jsme trpěli v průběhu posledních měsíců a stále ještě trpíme.

Buďte ujištěni, že tento dar byl použit moudře, aby posloužil utečencům v Sýrii i v Libanonu k pokrytí některých z jejich potřeb během těchto těžkých časů. Váš dar se stal vůní Kristovy lásky ukázané nám praktickým způsobem. Děkujeme Vám, že na nás myslíte, i za Vaše modlitby.

Kéž Vám Hospodin požehná a rozmnoží ovoce Vaší lásky i služby.

S žehnáním v Kristu Rev. Joseph Najem Předseda Rady svobodného evangelikálního svazu Libanonu daniel faJfR, Předseda Rady cíRKve BRatRsKé

červenec-srpen 2015 23

červenec srpen 2015.indd 23

6/25/2015 3:24:39 PM

DO PÍSMA

Genesis 8,15–22

Restart lidstva po potopě I

promluvil Bůh k Noemu: „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ Tak jako Noe na Boží příkaz stavěl archu, vešel do ní, teď ji na jeho příkaz opouští a vyvádí všechno tvorstvo, které je s ním. Všichni dostávají příkaz, aby rozvinuli na zemi nový život. První, co Noe udělá, je oběť díků. Postaví oltář a na něm přináší první oběť po potopě.

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích.

Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

Co k ní použije? To, co měl s sebou v arše. Bere z prvotin, ne z toho, co se urodí po prvních žních, nebo z toho, co se nejprve po potopě narodí. Z požehnání, které teprve dostane. Kupodivu vezme zachráněná čistá zvířata (bral od každého druhu sedm párů) a nedělá si dál starosti. Bůh zabezpečuje člověka.

Taková je logika muže víry. Čteme, že Hospodin ucítil z oběti libou vůni. Ne že by Bohu vonělo spálené maso. Hospodinu voní pokora, prostota, jednoduchost a statečné kroky víry. Noe vyznává svým činem: „Hospodin Bůh je Pán, vládne všemu, životu i smrti, celý mu patřím a vše, co mám, je od Něj. On sám naloží se mnou, jak uzná za vhodné.“ Je to princip, který vyzdvihne Pán Ježíš u ženy, která dává finanční oběť ze svého nedostatku. „Zavolal své učedníky a řekl jim: ‚Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ (Marek 12,43–44) Hospodin cítí vůni, vdechuje ji a ta ho inspiruje k významnému prohlášení. Sloveso cítit (hebrejsky r-v-ch) znamená stejně tak čichat, jako vdechnout inspiraci. To je význam i latinského „inspiratio“ – vdechnutí. Bůh vdechnul vůni oběti a ta ho inspirovala k vyznání: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,21–22) Nic proti, ale někomu se může zdát, že tento výrok trošku postrádá logiku. Pokud je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý, pak by Bůh zlořečit měl. To by bylo spravedlivé. Hřích je proti

24 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 24

6/25/2015 3:24:39 PM

Bohu a zaslouží si trest! Jde o větu, kterou lze jen velmi těžko přeložit. Slovo „přestože“, hebrejsky „kí“ má význam také „tak jako“. Tak jako je člověk pořád zlý, tak to Boha neovlivní, On bude stále pevný, věrný a zlořečit člověku nezačne. Jinými slovy to říká Pavel v 2. Timoteovi 2,13: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ Lidský hřích prostě nezlomí Boží dobrotu a milosrdenství, které má Bůh k nám. Člověk si to má navždy zapamatovat!

Potopa skončila. Katastrofa je zažehnána. Ale co bude dál? Stejně jako voda křtu symbolizuje krev Ježíšovu, která omývá špínu minulosti. Můžeme se ptát, co bude následovat. Čistá voda symbolizuje nový počátek. Potopa omyla svět od staré špíny a zla.

Zachránilo se pouze osm lidí z celého světa. I dnes platí, že jenom věrný ostatek, proutek z pařezu, hrstka přeživších, bude tím semenem nového království, kde bude vládnout Boží spravedlnost a pravda. „Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který

nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. Proto i vy ve zbývajícím čase života nebuďte oddáni lidským vášním, ale vůli Boží.“ (1Pt 3,20b–4,2) Další příběh, který se bytostně týká nás. Tak jako je Země očištěna, křivda napravena, hřích smířen, spravedlnosti dosaženo. Hospodin zaslibuje jistotu – pravidelnost přírodního koloběhu, ročních období, střídání nocí a dnů, tepla a chladu. Příroda bude nadále předvídatelná, ale stále může kdykoliv překvapit. Nyní se ale Boží slovo ptá: Co bude dál s člověkem? Jakou napíše historii? Co bude dál s tebou?

Byls pokřtěn? Prošel jsi vodou a byl jsi zachráněn.

Začal tvůj restart. Jaká bude tvá historie? Jsi ochoten podstoupit i utrpení, abys skoncoval s hříchem a zachoval dobré svědomí? ■

poznámky Potopa ve světových mýtech Možná jste slyšeli, že zpráv o potopě bylo ve starověku více. Svou zprávu mají Peršané, Indové, Afričané, Melanésané, Inuiti, Indiáni, Australané i Evropané (např. tři řecké báje a pověsti – Ogygés, Deukalion, Dardanos). Zpráv, mýtů a legend o potopě nalezneme po celém světě více než pět set. Většinou jde o odplatu seslanou božstvy. Číňané naopak mají množství legend oslavujících hrdinství a zápas s potopou a povodněmi, které nenesou známku odplaty. Inuiti například věří, že jednou přišel z moře tak velký příval, že hory byly pokryty mušlemi. Zachránilo se jen pár lidí ve člunech a zvířata na nejvyšší hoře.

Dlouho se předpokládalo, že Izraelci převzali vyprávění o potopě od Babylóňanů. Avšak babylónský epos o Gilgamešovi vypráví na IX. tabulce o potopě zcela odlišně. Kdo ví, možná mají oba příběhy společný ještě starší zdroj v Sumeru. Jaké jsou nejpodstatnější rozdíly mezi babylonskou bájí a biblickou zprávou? Posuďte sami: 1.

2.

3.

4.

Babylonské pojetí je polyteistické. Hospodin rozhoduje sám.

Potopa nepřichází jako soud za lidskou zlovůli a zkažení celé Země, ale jako rozmar bohů.

O důvodu, proč staví loď, babylonský hrdina Uta-napištim druhým lidem lže. Noe o tom, co ví, s nikým vůbec nepromluví.

Na loď jsou vzati kromě rodiny také lodivod, řemeslníci a kromě zvířat také zlato a stříbro. Noe bere ženu, syny a jejich ženy.

5. Není uveden důvod, proč jsou vzata zvířata. Noe dostal příkaz.

6. Uta-napištim vypouští holubici, vlaštovku a krkavce. Noe vypouští nejprve krkavce a pak holubici.

7. Babylónská báje má čistě místní zabarvení. Biblická zvěst je globální.

8. Při potopě je samým bohům úzko. Ištar křičí jako rodička, zatímco v biblickém podání má vše Hospodin pod kontrolou.

9. Uta-napištim se nestává praotcem, ale je přijat mezi bohy. Noe a jeho rodina se stanou počátkem nové civilizace.

10. Sám hrdina navrhuje rozměry lodi (600 x 600 x 600 loktů) a dělí ji do sedmi pater. Hospodin připravuje Noemovi podrobný plán.

červenec-srpen 2015 25

červenec srpen 2015.indd 25

6/25/2015 3:24:39 PM

České ém

Etika

Tichost Vlastnost, kterou velmi vyzdvihují evangelia, byla vnímána jako jedna z vrcholných ctností ve středověku. Naopak v dnešní době je tou poslední, kterou by se dala získat práce. V čem spočívá požehnání tichosti?

T

ichost není právě z těch vlastností, které by dnešní doba nějak zvlášť cenila. Moderní člověk by přece měl být (řazeno abecedně): aktivní, asertivní, cílevědomý, ctižádostivý, dominantní, dynamický, emancipovaný, energický, extrovertní, hrdý, charizmatický, komunikativní, originální, progresívní, razantní, rozhodný, sebevědomý, soutěživý, šarmantní, vtipný a zábavný. Ne snad, že by každá jedna z těchto vlastností byla pravým opakem tichosti, ale je zřejmé, že tichost do celku tohoto výčtu žádoucích vlastností jaksi nezapadá.

Naopak jednoznačně pozitivně hodnotí tichost Boží slovo: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5), „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22–23); „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová absolvovala Husitskou teologickou fakultu UK, obor Husitská teologie a psychosociální vědy; desátým rokem je farářkou Církve československé husitské v Teplicích. Působí jako kaplanka Vazební věznice Teplice. S manželem Miroslavem mají tři děti: Rozálii (8), Bartoloměje (6) a Julii (5).

čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví.“ (Ef 4,1–2); „A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo.“ (Jk 1,21) a další.

Ale co je to ta tichost? Myslím na velké biblické postavy, na mnohé příkladné Boží služebníky: Abrahamovi jeho sebevědomí umožnilo vytáhnout neohroženě do boje proti čtyřem králům a v tom boji zvítězit. Jákobovi jeho ctižádost pomohla získat bratrovo prvorozenství. To, že se Josef v Egyptě opakovaně vypracoval z naprosto beznadějné situace do nejvyššího myslitelného postavení, svědčí o jeho nebývalé cílevědomosti.

Když Jozue přešel s lidem izraelským Jordán a začal obsazovat zaslíbenou zemi, projevil tím jistě velikou rozhodnost. Dále mohu připomenout například razantnost Petrovu, když napadl mečem veleknězova sluhu a uťal mu ucho. A jací asi museli být povahou Jakub a Jan Zebedeovi, když jim sám Pán Ježíš dal jméno Boanerges, což znamená Synové hromu. A jistě bychom mohli nacházet další a další příklady dynamických, energických a progresivních Božích služebníků.

Abrahamovo sebevědomí, Jákobova ctižádost, Josefova cílevědomost, Jozuova rozhodnost, Petrova razantnost a jiné, jsou vlastnosti, povahové rysy, které kolidují s naší představou tichosti. Problém je v tom, že ona tichost, o níž se hovoří v Bibli, není lidská povaha nebo temperament. Povaha, psychické (nikoli volní!) vlastnosti a temperament nám jsou vrozeny. Bůh nás s nimi stvořil. A nenesou morální náboj. Není morálně kvalitnější flegmatik než cholerik, introvert než extrovert. Ne naše genetická dispozice, ale naše rozhodování, naše jednání, naše volby jsou nositeli morálních kvalit.

Tichost, k níž nás vyzývá Bible, není povahový rys, nýbrž volba. Ochota upozadit sám sebe, neprosazovat své vlastní zájmy, volit proti sobě, bojovat za někoho jiného, než jsem já sám. Takto se může chovat i člověk geneticky nadaný jižanským temperamentem. Opakem takové tichosti pak není hlučnost, ale sebeprosazování, egoismus, sledování

26 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 26

6/25/2015 3:24:40 PM

Když jsem svému manželovi prozradila téma svého nového příspěvku do Brány, nevěřícně na mě vytřeštil oči a povídá: „TY?!“ Naprosto chápu jeho překvapení. Odjakživa jsem dost hlučný člověk: Nahlas mluvím, nahlas se směju, nahlas kýchám… Jsem hlučná, když se leknu i když mě něco bolí. Nahlas také diskutuji. Odtud mnohá nedorozumění, když se mí partneři v diskusi domnívají, že se hádám.

Hlučnost je jeden z mých nejvýraznějších povahových rysů.

Jak jsem už uvedla, tichost, o níž hovoří Bible, není povahová vlastnost. Mohu tedy být klidná. Pán Bůh mě má takovou, jakou si mě stvořil. Kdyby mě chtěl mít tichou, stvořil by mě tak. Nebude mě soudit za můj temperament. Ale co když je má hlučnost trnem v oku lidem v mém okolí? Co když je obtěžuje, zraňuje, pobuřuje? Co když jsem svou hlučností svému bratru kamenem úrazu? (Ř 14,20) Mohu být pořád klidná?

Nechci pohoršovat ty, pro které je hlučnost v rozporu s jejich představou o kvalitách křesťana. Apoštol Pavel píše, že „je tedy dobré (…) nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.“ (Ř 14,21) Ono je ale těžší ovládnout své decibely než nakrmit hladové, obléknout nahé, ujmout se pocestných a navštívit uvězněné.

vlastních zájmů. Ony „lokty“, o kterých často rodiče svým dětem říkají, že je musí mít, jinak to nikam nedotáhnou. Kdo má „lokty a hubu“, ten to na této zemi nesporně dotáhne daleko. Ale ať to dotáhne sebedál, zemi dostanou za dědictví tiší. (Mt 5,5) Tichost tedy není povaha, ale jednání. V životě často nastávají situace, kdy si klademe otázku, zda je třeba takto – tedy tiše – jednat vždy a za všech okolností, nebo je v některých momentech možné či dokonce dobré razantně prosadit své postoje, použít „lokty“. Pán Ježíš ve chvíli svého soudu slovy Izajášovými „byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel“ (Iz 53,7), tedy choval se tiše až pasivně v situaci, kdy by každý jiný bojoval za záchranu života nebo alespoň o zmírnění utrpení či o zachování zbytků cti.

Ale tentýž Pán Ježíš ještě před nemnoha hodinami velmi razantně s bičem v ruce vyháněl kupce z chrámu. (Mt 21,12; Mk 11,15; L 19,45) Když máme my tendenci chápat se biče, abychom prosadili správnou věc, měli bychom se nejprve posadit, abychom si jej tak jako Pán Ježíš upletli z provazů. (J 2,15) Ovšem ne proto, aby naše argumenty byly pádnější, nýbrž proto, abychom získali čas ujasnit si, zda se chystáme opravdu hájit onu správnou věc, či zda nemůže jít ve skutečnosti o naši hrdost, náš názor, naše zájmy, naše postoje. Ať už názory, zájmy a postoje naše vlastní, nebo názory, zájmy a postoje nějaké skupiny.

Myslím, že jakousi kontrolkou při tom rozlišování nám může být pocit: „Přece si nenechám(e) dělat na hlavu.“ Když se tato kontrolka rozsvítí, odložme bič, protože nejspíš opouštíme tichost a vydáváme se směrem k prosazování vlastního já. ■

ilustrační Foto archiv

můj názor

červenec-srpen 2015 27

červenec srpen 2015.indd 27

6/25/2015 3:24:40 PM

KULTURA Ilustrovaný průvodce současností

Labyrint upgrade K

niha Labyrint upgrade, jak název napovídá, se dovolává Komenského snad vůbec nejčtenější knihy. Vzhledem k dlouhodobému zájmu autora o život a dílo Jana Ámose můžeme tuto knihu nahlížet jako seriózní pokus o vyrovnání se s předlohou s cílem adaptovat ji pro dnešní svět. Komenského Labyrint se v duchu starozákonního Kazatele snaží zhodnotit lidské činnosti a úsilí, přičemž si neodpouští v rámci pedagogické potřeby popisovat svět výrazně podrobněji a pokud možno i komplexněji. Komenský užívá kupení různých slov popisujících všeliké činnosti a předměty a vykresluje nejrůznější karikatury moci a vědění. Vše kolem poutníka se točí v rychlém víru a člověk ve světe nenalézá spočinutí ani pokoje.

V tomto ohledu Jan Hábl zůstává Komenskému věrný, samozřejmě s výjimkou jazyka, který je velmi dobře čitelný. Společný mají také pedagogický záměr, byť v Háblově textu svět není popsán zdaleka tak komplexně jako u Komenského. V tom lze spatřovat rys moderní doby. Spíše jsou vyzdvihnuty konkrétní motivy z předlohy a děj je kolem nich mnohem více centralizován. Čtenář se tak může znovu setkat s Centrem Securitatis, Věží Fortuny či tržištěm a jinými. Průvodcem je opět Všudybud a epizodní roli sehraje i Mámení.

Zvláštní kapitola je věnována školství, kde se kromě vtipných narážek na současné trendy v pedagogice setkáme i s oceněním antického a středověkého vzdělání, které vedlo ke ctnostem. Na tržišti je ke karikatuře přivedeno Sokratovo poznání: „Je tolik věcí, co nepotřebuji.“ Skrze růžové brýle se odporné a škodlivé věci zdají lákavé a nezbytné. Cesta ke hradu Štěstěny připomíná známé japonské hry plné pohyblivých plošin, kol a žebříků.

náš tip Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět.

Karolinum, Praha 2014, 502 s.

V rozsáhlé publikaci přední katolické teoložky se dočteme nejen o životě a základních teologických důrazech apoštola Pavla, ale také o světě, ve kterém působil. Autorka se mimo jiné věnuje i Pavlově vztahu k rodině a sexualitě.

Postavy, až na Všudybuda a poutníka samého, nemají žádnou hloubku, ale o to ostřeji plní své funkce. Kniha je tak duchovním blížencem Alenky v říši divů, která snad byla také autorovým inspiračním zdrojem. Napovídá tomu rovněž celkové zarámování a obliba poprav na královském dvoře.

Nicméně zde roli povrchní a dětinské královny zastupuje král a naopak osoba udělující milost chybí, popravy se tedy uskutečňují.

Jan Hábl – Labyrint upgrade.

Návrat domů, Praha 2015, 176 s.

Zajímavým momentem je občasné předjímání děje, které se snaží posílit roli vševědoucího vypravěče, ale zároveň zřejmě neúmyslně narušuje jinak snovou dějovou linii. Stejně narušující se mi zdají reformní úspěchy hlavního hrdiny u dvora. Ztrácí se tak základní vlastnosti člověka – nepokoj a nemožnost nalezení naplnění ve světě (u Komenského zřetelné).

Oproti předloze tu takřka nenalezneme kritiku stavu duchovních, což je vzhledem k jejich roli v současných mocenských strukturách české společnosti pochopitelné. Jedinou narážku na duchovní a snad i skrytou kritiku kalvinistů lze spatřovat v chrámu Nicoty, který, jak jeho název napovídá, je zcela vyprázdněný, a to i od nábytku.

Náboženský moment je v Háblově Labyrintu obecně oslaben, dokonce vyústění knihy je především mezilidské, byť skrytě silně křesťanské. Srdce jako sídlo Božího pokoje je ponecháno Komenskému.

■ Libor Duchek

28 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 28

6/25/2015 3:24:41 PM

Na populární vlně Michael W. Smith – Sovereign - pop, 56:38 vyd. Capitol / Sparrow Records, česká distribuce ROSA Music

OTÁZKA PRO

Album Sovereign by mohlo být dáváno za příklad bezchybně zvládnutého řemesla. Michael W. Smith by mohl být dáván za příklad umělce, který ani po desetiletích neztratil autorskou lehkost a samozřejmost, s níž tvoří silné hudební motivy.

Kolekce dvanácti nových písní, z nichž u většiny najdeme Smithe jako hlavního autora, se pevně drží současného nekonfliktního rádiového popu. (To znamená, že kdyby to místo Smithe zpíval Chris Martin, nepoznali byste, že to nejsou Coldplay.) Po kompoziční stránce nepříliš komplikované skladby s důrazem na výrazné refrény podporuje vynikající práce producentů. Ani aranžím není co vytknout, naopak takhle to má v moderní popové hudbě vypadat.

Sovereign však trpí stejnou nemocí jako velká část současných nejen křesťanských nahrávek – povrchností. V textech se žádného velkého umění nedočkáme, Smith si vystačí se stejnými frázemi jako celá worship (chválící) scéna. Žádný pokus o hlubší umění, jen známá hesla na emocionální „první dobrou“.

Michael W. Smith tak ve výsledku natočil vkusnou, ale ne moc osobitou desku s velkým množstvím chytlavých momentů (např. první singl You Won‘t Let Go, You Are the Fire či I Lay Me Down), která rozhodně nikoho neurazí a možná i někoho nadchne. Daniel Matulík

Bronislava Matulíka,

Teologie opomíjených Jiří Mrázek Nakladatelství Mlýn, Jihlava 2013, 173 s.

Známý český novozákoník přichází s útlou studií teologie několika biblických knih. Dominantní postava Pavla v kánonu Nového Zákona a obraznost Janovských spisů si po staletí získává pozornost a badatelské úsilí mnoha učenců, které ústí v nepřeberné množství komentářů a monografií, zatímco některé další spisy jsou přehlíženy a zanechány ve stínu jako teologicky značně nedokonalé. Jiří Mrázek se snaží dokázat, že autoři těchto opuštěných spisů nebyli o nic fragmentárnějšími teology než například apoštol Pavel či Jan, byť jejich důrazy a problémy, kterým se věnovaly, už dohrály svou historickou úlohu.

Vedle nepavlovských a deuteropavlovských epištol se autor věnuje i teologii Zjevení a synoptikům. Systematicky vyhledává zásadní témata, která jsou později rozvinuté křesťanské teologii vlastní, a sice nauku o Bohu, o spáse, o Duchu, o církvi a o posledních věcech. Přes toto systematické dělení Jiří Mrázek respektuje jedinečnost jednotlivých spisů a v přehledné argumentaci na velmi malé ploše představuje jejich autory jako zralé teology, kteří byli voláni k otázkám své doby.

Libor Duchek

kazatele CB Smíchov Může být člověk uspokojen činností, nebo je pokoj darem eschatologickým mimo tento svět?

V čem lze uspokojivě hledat naději pro náš život?

Chce se mi odpovědět, že naději lze uspokojivě hledat v Pandořině skříňce, kde zůstala její větší část zabouchnutá.

Nicméně naděje je v křesťanství jedna z teologických ctností a patří k věcem podstatným, jak učili v Jednotě bratrské. Takže opravdu uspokojivě lze naději nacházet vždy jen v Bohu, který vzkřísil ukřižovaného Krista, a to i navzdory beznaději jeho učedníků.

Platí však pravdivé rčení, že naděje umírá poslední. A proto je ve své podstatě každá naděje uspokojivá, dokud nezemře. Naději má dítě, že v náručí matky dostane napít a upokojí svůj hlad. Naději má student, že bude přijat na školu nebo že dobře zvládne státnice. Naději má chlapec, že mu jeho vyvolené děvče nedá košem.

Naději má každý člověk, který se pouští do jakékoli práce, že ji dokončí a že se mu ve výsledku zdaří. Naději má maminka čekající dítě, naději má pacient na uzdravení a naději má i křesťan na spasení. Naději má celý svět, že nebudou použity zbraně hromadného ničení a že Islámský stát bude zastaven ve své brutální praxi šířit kolem sebe strach a hrůzu. Naději mají i Židé, třebaže o ni téměř přišli v čase holocaustu.

Naděje doslova všechno drží při životě, nedá se bez ní vůbec existovat.

A na konec se bez ní nedá ani umírat.

Někdo má paradoxně naději, že po smrti nebude nic, jiný má zase naději na věčný život. Nicméně teprve za branou smrti se naděje každého člověka ukáže jako pravdivá, či falešná. ■

červenec-srpen 2015 29

červenec srpen 2015.indd 29

6/25/2015 3:24:41 PM

církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 6

O Kristu Věříme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, se svým narozením stal pravým člověkem. Svou zástupnou smrtí na kříži na sebe vzal naše hříchy, a tím nás smířil s Bohem. Svým vzkříšením a nanebevstoupením zvítězil nad všemi mocnostmi zla a stal se Pánem celého světa a hlavou církve.

Petr Raus

nat, Stvořitel nás proměňuje a otvírá nám nebe. Pán Ježíš se tam vrací, už však ne sám. Táhne s sebou všechny, kteří ho přijali za svou hlavu a Pána.

Rada Církve bratrské

Jan Valeš Jako křesťané se nazýváme Kristovým jménem, část našeho vyznání, která mluví o Pánu Ježíši, je tedy jeho srdcem. Jestli se starému Izraeli stala největším projevem Boží milosti Tóra, dar Slova, Řádu a Smyslu, pak novozákonní církev nachází vrchol milosti v Božím ztotožnění s člověkem. Tvůrce vesmíru, svrchovaný vládce nebe i země tak touží po lidské lásce, že se svým vtělením stává jedním z lidí.

Nejen „jako“, ale opravdu, podstatně. Obléká Slovo do šatu lidského těla, Řád a Smysl vnáší do lidské všednosti a proměňuje ji ve svátek a zázrak. To mne stále znovu přivádí k úžasu.

Druhou stranou vtělení je pak Ježíšova oběť. Nechal se zabít, a to způsobem navýsost znevažujícím.

Nemyslím, že by to „vítězství nad všemi mocnostmi zla“ mluvilo o zápase se satanem – na toho stačí Boží nejmenší slovíčko, Hospodin je opravdu svrchovaný. Šlo o vítězství v konkurenčním boji, o zápas o lidské srdce. Pán Ježíš tolik stojí o naše svobodné a dobrovolné odvrácení od zlého a rozhodnutí pro Boha, že se rozhoduje sám sebe zmařit. Bůh se v něm zříká sám sebe v naději, že člověk pochopí a otevře mu své srdce.

Vzkříšení, které vyznáváme, pak představuje pečeť na Božím slibu přijetí člověka do Boží rodiny.

Smrt je definitivně překonána. Zřetelně je ukázáno, že zánik pozemského těla ještě nemusí nic zname-

Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

U studentů ETS zjišťuji, že učení o Ježíši Kristu je v církvi trochu zanedbávané. Jednou z mezer je Ježíšovo lidství.

Vyznání chce vyjádřit význam Ježíše Krista ve třech větách. Podobně jako v apoštolském vyznání víry důraz leží na narození, smrti a vzkříšení. Stojí tu však také, že „svým narozením se stal pravým člověkem“.

Na cestě následování už řadu let objevuji Ježíše člověka. Je mimořádným myslitelem. Netuším, zda se jeho myšlenky rodily jednoduše nebo postupně. Jisté je, že evangelisté zachycují dokonalé formulace a geniální myšlenky. Například při řešení zvláště složitých problémů jsem zjistil, jak neocenitelná je jeho zásada: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ (Mt 7,12) Těžký rozhovor nebo dopis jsem si zkoušel představit z obou stran – jaké by bylo dostat tento nepříjemný dopis. Jak bych si ho přál dostat, kdybych byl na druhé straně? Nebo modlitba „Otče náš“, to je špičková teologie, proto se ji také rád modlím.

Se zkušeností ředitele zodpovědného za řadu projektů žasnu nad Ježíšovou efektivitou, ukázněností v rozhodování (např. Mk 1,38), prostě nad tím, kolik

30 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 30

6/25/2015 3:24:41 PM

toho stihl za zhruba tři roky. Kdo z nás může po třech letech předat firmu, opustit projekt, který založil, jít na další sbor nebo vstoupit do nové služby?

Ježíš si prostě získává mou obyčejnou úctu a respekt. Díky tomuto respektu pak ještě jinak oceňuji, že za mě dal svůj život právě on a jak to udělal – o tom pak mluví další dvě věty vyznání.

Ján Henžel Komise Rady Církve bratrské pro Zásady

Ježiš z Nazareta bol človek ako každý iný, a predsa odlišný od každého. Zvestoval ľuďom Boha ako otca, ale mal s ním jedinečný vzťah. Hovoril o Božom kráľovstve, ale v tomto kráľovstve má jedinečné postavenie.

Večný osud človeka závisí od jeho vzťahu s Ježišom. Ako vtelený Boh urobil Ježiš ľudskú skúsenosť svojou vlastnou a od vtelenia je Boží Syn navždy bohočlovekom. Ježišova ľudská prirodzenosť sa prejavuje od jeho splodenia a narodenia, ktoré je novým stvoriteľským aktom Boha. Stvoriteľ sa stal stvorením; Sudca sa stal odsúdeným, aby tak zmieril svet so sebou.

Historickým kontextom Ježišovho života bol palestínsky judaizmus prvého storočia a biblický príbeh izraelského národa. Život a služba Ježiša Krista bola od počiatku kresťanstva kľúčom pre porozumenie celej Biblie. Písmo ukazuje Ježiša, ktorý splnil rolu trpiaceho Služobníka z proroka Izaiáša. Ježišovo ukrižovanie bolo historickou udalosťou. Jeho ukrižovanie patrí k jadru evanjelia, ale keby bol zostal v hrobe, žiadne evanjelium by neexistovalo.

Ježišovo vzkriesenie nebola resuscitácia, po ktorej príde smrť. Toto bolo vzkriesenie k životu, ktorý je imúnny voči smrti. Ježišova rehabilitácia neskončila jeho vzkriesením.

Ježišovo povýšenie na Otcovu pravicu znamená, že spolu s ním zdieľa vládu nad nebom i zemou. Bol určený za Sudcu celého sveta.

Jeho nanebovstúpenie viedlo k zoslaniu Svätého Ducha, prostredníctvom ktorého je stále s nami. Ako náš Advokát u Otca sa neustále prihovára za nás.

■ připravil petr raus

HISTORIE O Kristu Spasiteli a ospravedlnění skrze víru v něho Věříme pak o Pánu Kristu podle Písem, že pravý, věčný, přirozený a jednorozený Boha Otce nebeského Syn jest, spolu s ním a s Duchem svatým nerozdílný Bůh, věčné a nestvořené Slovo, skrze nějž všecko stvořeno, blesk a obraz podstaty Otcovy etc., tolikéž člověk pravý, vlastní bratr náš, duši a tělo jako i my mající, totiž pravou a plnou lidskou přirozenost, kterouž z Marie Panny, matky své, vzal, jakž evangelista dí: „A to věčné slovo tělem učiněno.“ To pak obojí přirozenosti v Kristu spojení, věříme, že stalo se bez smíšení jich, aneb ztracení vlastností jedné neb druhé přirozenosti, takže jedna a táž nedílná osoba, jediný Kristus, Bůh i člověk jest, Immanuel (s námi Bůh), král, kněz, prorok, vykupitel náš, prostředník a smírce nejdokonalejší i zástupce, plný milosti a pravdy, abychom všickni z něho bráti mohli milost za milost. „Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost pak a pravda skrze Ježíše Krista.“ Tu pak milost a pravdu jeho učíme se znáti a věrou spatřovati ve všech jeho spasitedlných skutcích, vtělení, narození, umučení, pohřbení, z mrtvých vstání, na nebesa vstoupení, na pravici Boží sedění a příchodu k soudu živých i mrtvých. V těch skutcích jako v pokladnici že všichni spasitedlní užitkové uloženi jsou a věrným v účastnost skrze víru dáváni bývají, i plně při blahoslaveném vzkříšení dáni budou, věříme.

Učíme se pak znáti, že víra ta ospravedlňující vlastně jest srdečné povolování každé pravdě Boží v evangelium zvěstované, kteréž člověka v mysli jasně osvěcuje a v srdci mocně pohybuje, aby Boha a Spasitele svého Krista právě poznaje, zamiloval a za svého jedinkého Spasitele přijma a spasení svého samému se cele dověře, jeho se stále přidržel, ve všem následoval, z něho se těšil a že pro něho samého a zasloužení jeho Boha k sobě milostivého má a v něm i skrze něho život věčný míti bude, plné naděje a doufání požíval podle slibů jeho: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný.“ A málo výše: „Tato jest vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější.“ A Bůh sám o něm: „Známostí svou služebník můj spravedlivý ospravedlní mnohé.“ Kdož pak již skrze takovou v Krista víru ospravedlnění dojdou, takoví že před Bohem dobrého a pokojného svědomí užívati, z milosti Boží sobě stále se těšiti, spasením svým se ujišťovati a bezpečiti mohou a mají, věříme. Nebo tak věřiti Apoštol nás učí, že „nás mrtvé vinami Bůh s Kristem Ježíšem obživil a s ním vzkřísiv, na nebesích posadil.“ Nebo prý „milostí (již) jsme spaseni skrze víru, ne sami z sebe, darť jest to Boží.“ A jiný apoštol, Jan: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, abychom synové Boží slouli. Nyní synové Boží jsme, ačkoli se ještě neukázalo, co budeme; víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme.“ A hned za tím: „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života.“ Třetí pak apoštol, odkud tato spasení jistota jde, ukazuje, že prý „moc Boží ostříhá věřících k spasení.“ A pro tyť příčiny artikul tento (o ospravedlnění) za nejhlavnější a k spasení nejpotřebnější u nás se drží a že správcové církevní největší o to snažnost míti mají, aby jej v lidská srdce uvodili a jako ratoléstku z stromu života v ně štěpovali a vkořeňovali, poněvadž na tom všeho křesťanství summa záleží. ■ Confessio aneb počet z víry a učení i náboženství Jednoty Bratří českých, 1662

červenec-srpen 2015 31

červenec srpen 2015.indd 31

6/25/2015 3:24:42 PM

SERIÁL

Opylování vojtěšky Polní dělba práce

budu teď popisovat horní z obou zobrazených květů. Je tvořen pěti okvětními plátky. Horní nepárový

Každý má svůj úkol Jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? (1K 12,5.29a) Medonosná včela vojtěšku opylovat může. Pokud k poli navezeme dostatek včelstev, najde se dost ještě nezkušených včel, které některé květy opylí. Bude to ale drahé a velmi neefektivní, protože zkušené včely vysávají nektar z květů bez opylení – pro další opylovače pak už tyto květy nebudou atraktivní. Zkušený agronom se proto bude snažit zajistit vojtěšce jiné, vhodnější opylovače. Naveze k poli úlky s hnízdy čmeláků, rozmístí v porostu svazky krátkých

rákosových stébel s kokony samotářských včel z rodu Megachile nebo upraví agrotechniku tak, aby v poli či v jeho bezprostředním okolí zůstal dostatek ploch s holým půdním povrchem, kde budou hnízdit zemní samotářky.

Třeba Rhophitoides canus. Není totiž jedno, kdo bude jeho vojtěšku opylovat.

S církví je to v něčem podobné. Pán Bůh jí dává rozmanité duchovní dary, ovšem každému křesťanovi jednotlivě. Nemají

tvoří tzv. pavézu, do stran zasahují dvě křídla a zbývající dva plátky srůstají v útvar, kterému se říká člunek. V něm jsou uzavřené generativní části květu, pestík s bliznou a tyčinky. Potíž je v tom, že tyto části květu, srostlé v tzv. generativní sloupek, mají tendenci zaujmout jinou polohu, než jakou jim uzavřený člunek dovoluje.

Generativní sloupek je přirozeně zakřivený, v relativně rovném stavu ho drží pouze stěna člunku.

Projeví se to v okamžiku, kdy na květ dosedne včela. Slabý šev

všichni všechno. Velmi často se stává, že člověk touží vykonávat službu, ke které není Pánem Bohem povolán, ke které potřebné dary nedostal. Taková služba mu může být i příjemná; medonosné včely, které se naučily „pašovat“ nektar vykousanými bočními otvory v květních trubkách, létají na vojtěšku rády, udělají ale víc škody než užitku. Člověk, který třeba i rád dělá službu, k níž není obdarován, Božímu dílu rovněž příliš neprospívá.

Potíž je v tom, že si to ne každý uvědomí. Leckdo se nechá svést pocitem, touhou svého srdce nebo třeba i dobrým a upřímně myšleným přáním pomoci. Posuzovat obdarování ale musí církev,

foto archiv

Mým prvním výzkumným úkolem ve Výzkumném ústavu pícninářském bylo zkoumání způsobu života drobné samotářské včelky Rhophitoides canus. Zdálo se totiž, že by mohla sehrát významnou roli ve zvýšení výnosů semene vojtěšky. Člověka hned napadne, proč se věnovat nějaké samotářce, když máme osvědčenou, zvladatelnou a všestranně užitečnou včelu medonosnou. Problém vyplývá ze stavby vojtěškového květu. Vidíme ho na obrázku;

32 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 32

6/25/2015 3:24:43 PM

Inzerce

na horní straně člunku mezi oběma květními plátky nevydrží zvýšené mechanické namáhání, povolí a umožní generativnímu sloupku, aby se vymrštil do polohy, která mu je přirozená. Mluvíme o otevření květu.

Spodní květ na obrázku je už otevřený; uvolněný, zvednutý bílý generativní sloupek je na něm jasně patrný.

Pokud na květ usedne včela medonosná, generativní sloupek ji poměrně velkou silou udeří „do brady“, do citlivého kořene sosáku. Včela se brzy naučí, že tyto květy jsou nebezpečné. Protože ji ale vojtěškový nektar láká, naučí se na květy sedat z boku, vykousat do květní trubky otvor a nektar vysát, aniž by květ opylila.

Když na vojtěškový květ přiletí čmelák, otevře ho také, jeho sosák je ale natolik dlouhý, že ho úder generativního sloupku nezasáhne. Drobné samotářské včely sice úder dostanou, zasažena je ale až střední část jejich těla, tvrdá a pevná hruď. Takový úder je nijak nevyvede z míry. Jak samotářky, tak čmeláci proto vojtěšku opylují hojně a efektivně.

jedinec se může velmi snadno zmýlit, zvláště když posuzuje sebe samého.

Ani církev ovšem není neomylná, i ona se potřebuje modlit, potřebuje pozorně naslouchat Božímu hlasu, ale i hlasu celého svého společenství.

Potřebuje dostatek trpělivosti, protože Pán Bůh mluví ve svém čase, nikoli když my máme pocit, že už přece promluvit musí.

Zásadní je však vědomí, že nikdo z nás nemůže sloužit, čímkoli si zamane. Někdo má dělat to, a jiný zas ono. Něco se dá naučit, něco nám musí být dáno. Medonosná včela je všestranně užitečný hmyz, v semenných porostech vojtěšky se ale stává spíš škůdcem.

■ Petr Raus

Příště: Pytel písku

červenec-srpen 2015 33

červenec srpen 2015.indd 33

6/25/2015 3:24:43 PM

K DISKUSI žijeme v církvi

Autorita a svědomí Dokážeme ještě v církvi respektovat svobodu svědomí a odpovědnost všeobecného kněžství? Nebo je lepší, když církev stanoví závazné meze?

David Novák kazatel Sboru CB Praha 13

Na svobodu svého svědomí jsme velmi citliví.

V určitých věcech mi žádná lidská autorita ani instituce nemá právo přikazovat, co mám a nemám dělat, podle čeho se mám rozhodovat, nebo dokonce jak smím myslet. Toto platí bezezbytku – tedy včetně církve či duchovního. Zasahování do osobních svobod v církvi či v křesťanských organizacích považujeme za projevy sektářství. Stejně tak jsme jako církev velmi opatrní k tomu, abychom obecně vyhlašovali, co se smí a co se nesmí. V naší tradici je těžko představitelné, že by vedení církve vydalo

Církev je nová společnost, která v sobě nese znaky a příchuť Božího království. Ve středu této společnosti je Kristus a jeho výklad i naplnění Písma. Církev se vždy snažila držet svobodu svědomí i závazné principy. Desatero a další biblická pravidla jsou směrovkami a pomocí na cestě životem. V jejich uplatňování číhají dvě veliká nebezpečí: Zákonictví nadřazuje striktní poslušnost pravidlům a ještě pravidla rozpracovává do dalších detailů. Liberalismus nadřazuje rozum člověka nad Písmo, otupuje svědomí a překračuje stanovené meze.

Pán Ježíš odmítal kazuistické aplikace a vyučoval principy. Jeho vyučování ponechávalo prostor pro svědomí. Vždyť v životě se často stává, že v nesnadné situaci musíme volit ze dvou nouzových cest tu, která je menším zlem. Osobní odpovědnost vůči církvi zde také musí být. Přesto svoboda svědomí je nad odpovědností církvi. Každý člověk se v posled-

závazné prohlášení například k antikoncepci nebo umělému oplodnění, jak je tomu v ŘKC. Necháváme to na svědomí a respektujeme svobodu. Nejedná se jen o oblasti etické, ale také o mnohé další.

Jako kazatel se setkávám s tvrzením „Já v tom mám svobodu“. Stejně tak jsem se setkal s rozhořčenými reakcemi, když se někteří duchovní pokoušeli vlamovat do svědomí těch, které vedli. Toto rozhořčení se odvolávalo i na to, že v našich kruzích je tradice všeobecného kněžství. Ta nepopírá určitou církevní hierarchii, ale omezuje ty, kteří stojí na jejím pomyslném vrcholu. A právě v tomto bodě se dostáváme k určitému napětí. Na jednu stanu hovoříme o potřebě duchovních autorit, na stranu druhou ale – pokud se nejedná o zjevný hřích – každý je veden Bohem a každý má toto přímé vedení poslouchat, i kdyby mu lidská autorita říkala něco jiného.

Autorita duchovního ani církve mi nesmí nahradit Boha, zároveň se ale nesmím stát Bohem sám sobě.

Dokážeme v tomto dilematu žít?

Pavel Černý kazatel Sboru CB Praha 1 – Soukenická

ku nebude zodpovídat ze svých slov ani činů církevnímu grémiu, ale svatému Bohu. To ovšem nevyvazuje církev z povinnosti hledat podle Písma a pod vedením Duchem svatým nejlepší cestu a stanovovat etické principy.

Autorita církve ve věcech víry a etických principů je velmi důležitá, je ochranou našemu nedokonalému poznání i hříchem narušenému svědomí. Přesto má své meze tam, kde složitost situace vede člověka,

34 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 34

6/25/2015 3:24:45 PM

oznámení

aby uplatnil hlas svého svědomí. Rozumná církev definuje a nabízí společnou cestu podle biblických principů, ale brání se spoutávat jednotlivce břemenem zákonictví a zbavit je osobní odpovědnosti před Bohem.

Rostislav Staněk

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

kazatel Sboru CB Náchod

Předně si vyjasněme pojmy. Všeobecné kněžství znamená, že každý věřící v Krista má skrze víru svobodný přístup k Bohu, takže k tomu už nepotřebuje jiného lidského prostředníka – kněze. Pokud se ale ptáme na to, jestli máme právo si v církvi navzájem mluvit do svědomí, tak se to netýká ani tak úřadu kněžského, jako spíš prorockého, pastýřského a učitelského. Ano, pověření služebníci mají odpovědnost mluvit do svědomí, jak opakovaně připomíná apoštol Pavel mladým kazatelům Timoteovi a Titovi. A nejen oni, ve zdravé církvi si všichni ve vzájemné spoluzodpovědnosti sloužíme i tím, že se napomínáme a povzbuzujeme. Nemíchejme to ale s pojmem „všeobecné kněžství“, to je něco jiného.

A co si představujeme pod „svobodou svědomí“? Všichni lidé máme svědomí jako dar od Boha a vzácný relikt z Edenu. Jenže všichni je máme nějak pokřivené. Není tedy záruka, že svědomí ukazuje vždy správně.

Proto jsem opatrný k požadavku „respektování svobody svědomí“. Kdekdo toho zneužívá k prosazení svévole. Svědomí si předně potřebujeme nechat kultivovat Božím slovem, Duchem svatým a bratrským napomínáním. S takto formovaným svědomím je pak legitimní svobodně překračovat meze, když nejsou Boží, ale lidské. Je tedy správné, když v církvi vytýčíme zdravé meze podle Božího slova, a ty pak závazně držíme, s čistým svědomím. Jenže pouze silou autority hranice neudržíme. Tu moc má jen evangelium Ježíše Krista, jež mění srdce a buduje charakter. Jím vždycky začínám, u sebe i u druhých.

■ připravil petr raus

Reakce na „Velikonoce, my a naše doba“ Vážená redakce, při čtení čísla 4/2015 jsem měl pocit, že postmoderna na svém ústupu z kaváren zabloudila i do Brány. Na s. 14 oblíbený citát „debatérů tohoto věku“ o konci tzv. velkých příběhů. V kontextu ovšem Lyotard mluvil o konci velkých vyprávění, jmenovitě o osvícenství, marxismu a víry ve vědu, přičemž význam slova vyprávění posunul (konec ideologií).

Vyprávění ve vlastním slova smyslu naopak v postmoderní době zažívají nové ocenění, což nabízí i nové šance velkému vyprávění dějin spásy (které naopak pro modernu bylo málo abstraktní, jak by se prý slušelo na pravdu).

Vrací se ovšem i vyprávění ve smyslu řeckého ekvivalentu tohoto slova, čili mýtus – Nietzscheho očekávání, že posun od faktu k bájím přinese „zbáječnění“ světa se ovšem nenaplnilo, pouze přišla mediální „reality“ namísto skutečné reality, což nám paradoxně umožňuje nově uvidět realitu Kristova vzkříšení opět v rovině faktů a nejen interpretací. Americké evangelikální prostředí tyto šance registruje, informovaně o tom může napsat doc. Hošek.

A hned dál čteme další postmoderní bonmot, otázku, zda „velké příběhy“ nejsou „jen naše řečové hry“? Jazykové hry, Sprachspiele, ovšem nejsou „jen“ hry, jak se to v povrchním „diskursu“ postmoderny obvykle vnímá. I téma jazykových her pochopili američtí evangelikální teologové v jeho významu, třebaže zde je diskuse kontroverznější; u nás se teologickými možnostmi filosofie jazyka (s důsledky pro modlitbu, kázání aj.) zabývá například baptistický kazatel Blahoslav Fajmon.

Interpretace evangelia možná opravdu nabízí „nekonečný počet vytvořených jazykových světů“, ale to není nic proti evangeliu, svědčí to o potenciálu Božího slova. Problém je v tom, že medializovaná postmoderna vidí tyto věci jako hravě nezávazné a libovolné, jenže to právě nejsou.

I třetí „povinná citace“, tentokrát Derridy, ve formě otázky o nutnosti dekonstrukce centrální pozice slova je vhozena do prostoru s postmoderní lehkostí, jejíž smysl mi uniká.

Derridova kritika logocentrismu samozřejmě může být předmětem diskuse právě v církvi užívající slovo jako hlavní médium, třebaže se Derrida podle mého pochopení obrací proti něčemu jinému. Čili diskutujme o tom, ale do hloubky, vidíme-li zde problém. „Před Pánem nemá valnou cenu opakování názorů, které jsme někde slyšeli,“ říká Petr Raus v úvodníku šéfredaktora, a já s ním souhlasím.

S mnoha pozdravy a celkově velkou pochvalou Vaší práce Jaroslav Vokoun, Domažlice

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

červenec-srpen 2015 35

červenec srpen 2015.indd 35

6/25/2015 3:24:45 PM

DOTEKY

Moje cesta do Tim 2,2

Foto archiv

V

Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Římanům 4,21

yrůstala jsem v křesťanské rodině. Spolu s rodiči a bratrem Martinem jsme chodili do sboru Církve bratrské v Rakovníku. Když jsem dospívala, pociťovala jsem touhu veřejně vyznat, že Ježíš je mým Pánem a Spasitelem. Ve svých 17 letech jsem se nechala pokřtít.

Jako malá jsem moc ráda zpívala, a proto mě rodiče přihlásili na zpěvavý tábor Klauníci pod vedením Manuely Jungové. Na první tábor jsem přijela v roce 1998. Učili jsme se zpívat dětské písně o Bohu, které jsme poté zpívali na koncertu pro rodiče. V roce 2001 jsme na táboře nacvičovali muzikál Boží hvězda, kde jsem si zahrála hlavní roli královny Ester. S touto postavou jsem se hodně sžila a některé z písní si dodnes zpívám.

Při studiu na vysoké škole jsem se modlila za Boží vedení do svého budoucího povolání. Vystudovala jsem obor Cestovní ruch na Fakultě mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické v Praze. Stále více jsem vnímala, že bych moc ráda pracovala tam, kde budu moci sloužit druhým. Nevěděla jsem ale, co konkrétně pro mě Bůh má. Na škole jsem se ve své vedlejší specializaci dostala k tématu neziskového sektoru a od té doby jsem začala přemýšlet tímto směrem.

V době mých studií jsme se s Manuelou opět setkaly a zůstaly jsme v kontaktu přes Facebook.

Za Boží směřování pro svůj život jsem se pravidelně modlila, stále jsem ale nevěděla, co má Bůh pro mě připraveného. V době, kdy jsem úspěšně zakončila studium, mi Bůh vložil do hlavy myšlenku napsat Manuele, zda nehledá posilu do svého týmu. Manuela byla mým zájmem potěšena a spo-

lečně jsme hledaly cestu, jakým způsobem bych mohla sloužit.

V té době měla Manuela naplánovanou schůzku s Eliškou Krmelovou, zakladatelkou preventivního programu na školách Etické dílny; šlo o certifikaci. Eliška si dělala velké starosti s tím, jak tento proces zvládnout administrativně, organizačně a v neposlední řadě časově. V tu chvíli jí Manuela řekla o mně, mimo jiné zmínila mé organizační schopnosti, které jsem jmenovala mezi svými silnými stránkami. Nyní jsou Etické dílny jednou z oblastí, ve které sloužím. Zajišťuji administrativní záležitosti a připravuji podklady pro certifikaci. Pro Elišku jsem byla odpovědí na její modlitby.

Když jsem se o této situaci později dověděla, vnímala jsem to jako potvrzení, že mě Bůh v Tim-dvadva chce skutečně mít.

Ráda komunikuji s lidmi a už na škole jsem měla mimo jiné ráda předměty, kde se procvičovaly komunikační dovednosti. Je skvělé, že tyto získané dovednosti mohu používat pro Boží království. Do Tim-dva-dva jsem nastoupila v listopadu 2014 a už v únoru jsem měla ve sboru první prezentaci. Se stánkem Tim-dva-dva se také účastním křesťanských konferencí. Činnosti, o kterých jsem psala, jsou malé kousky mozaiky znázorňující poslání, které mi bylo svěřeno. Vidím, že mají smysl.

Jsem ráda, že mohu mít podíl na plnění vize, aby každé dítě v České republice mohlo slyšet evangelium názornou, srozumitelnou a atraktivní formou. Vnímám, že tato služba je součástí Božího záměru, který se mnou Bůh má.

■ Lucie Brabcová,

Sbor CB Praha 9 – Černý Most

36 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 36

6/25/2015 3:24:46 PM

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 21. 6. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Jana Hábla Labyrint upgrade.

Výhru věnuje autor.

Tajenka z čísla 5-6/2015: Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Knihu Přervaný život vyhrává Monika Kubicová, Račice.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

červenec-srpen 2015 37

červenec srpen 2015.indd 37

6/25/2015 3:24:46 PM

POST SCRIPTUM

Tibor Máhrik

Ano, šéfe!

V

ýchova dětí je náročná a mimořádné zodpovědná činnost. Nejsou to jen zlatíčka, ale i pořádní prevíti. Pokud se jejich výchova nezvládne, důsledky budou neodvratné. Nejen pro jejich rodiny, ale i pro celou společnost. Nejeden rodič se ptá, v čem spočívá úspěšná výchova. Blahoslavený je, pokud se ptá ještě před vlastní svatbou. Pokud se začíná ptát až při vlastních dětech, hodně riskuje. Pokud však tato otázka začne zaměstnávat rodiče v době, když prohrává boj s vlastními teenagery, je definitivně pozdě. Co však s rodičem, který radu dostane, ale ignoruje ji?

Zdá se, že i v gurmánském umění nebo gastronomii je to podobné. Znáte pořad Ano, šéfe!, ve kterém renomovaný kuchař přichází do neprosperující restaurace, aby jí pomohl dostat se z problémů?

Tentokrát nemáme před sebou děti, ale majitele, kuchaře či servírky, kteří čelí kritickým poznámkám experta. A mnozí s tím mají problém. „Já dělám ten vývar takhle už nějakou dobu a nikdo si ještě nestěžoval,“ říká kuchař. „Ale děláte to špatně,“ zní ortel.

Je jasné, že jestli má provozovna nabrat nový směr, musí přijít změna, a to ne jen tak nějaká,

Zvládnutá výchova je jako trezor s mnoha zámky.

Zvládnutá výchova je jako trezor s mnoha zámky.

Na jeho otevření potřebujeme více klíčů. Jedním z nich je problém autority.

U nás v Žilině bývá jednou za rok houslová dílna. Nejtalentovanější děti různého věku z celého Slovenska se sejdou na několik dní, aby předvedly své umění před skvělým houslovým pedagogem a aktivním koncertním umělcem v jedné osobě.

Každému se věnuje asi půl hodiny. Je to zážitek!

Jeho komentáře, rady a praktický (nezřídka vášnivý a emocionální) vstup do hudebního světa dětí všichni přítomní sledují s respektem, pozorně a hlavně tiše. Jsou mezi nimi rodiče, ale i učitelé. „Jak to stojíš?“ „Drž výš ty housle!!!“ „Proč nepoužíváš celý smyčec?!“ „Znáš vůbec noty? Četla jsi tu partituru…?!“ Určitě je nepříjemné a těžké pro kteroukoliv učitelku poslouchat před desítkami kolegů (a vlastním žákem!), že její žák NEUMÍ DRŽET SPRÁVNĚ HOUSLE... Ano, housle je potřeba držet správně, protože jinak nikdy nebudou hrát tak, jak mají.

ale změna podle kvalifikované rady! A tu náš šéfkuchař má, o tom není pochyb. Některým majitelům se podaří změnit situaci velmi dobře a rychle, některým to jde velice pomalu. Málokdo rady ignoruje, vždyť jde o život – a štamgast není blbec!

Ten – na rozdíl od majitele nebo kuchaře – opravdu umí!

Zdá se, že všechny oblasti života společnosti fungují na stejném principu – existují experti, znalci v dané branži, a pod jejich vedením jdou věci dopředu. Důvod je jednoduchý – svět má svůj řád a jeho základní principy jsou zjevné. Pak je třeba je usilovně vnášet do praxe, anebo obcházet respektive ignorovat.

Platí to i pro život ve sborové komunitě? A co správa církve? Odkaz sborům ve Zjevení naznačuje odpověď. Bůh posílá své služebníky, kompetentní a odborně zdatné. Dát jim prostor, jak učí dějiny reformace, není vůbec věc samozřejmá. Pak „ano, šéfe“ může znamenat totéž jako „ano, Šéfe“. A pamatujme – štamgast, ten umí! ■

38 červenec-srpen 2015

červenec srpen 2015.indd 38

6/25/2015 3:24:47 PM

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová červenec srpen 2015.indd 39

6/25/2015 3:24:48 PM

o

bdobí první republiky bylo předně obdobím nečekané svobody.

Hnutí Pryč od Říma vyvedlo z katolické církve desetitisíce lidí a církve evangelické se ocitly před netušenými možnostmi náboru nových zájemců.

I Jednota českobratrská byla v tom-

to pokušení opustit svoje eklesiologické důrazy a otevřít se těm, kteří odešli z katolické církve často spíš z politických důvodů.

Dvacátá léta se ovšem vyznačují naopak tendencí ještě zřetelněji zpřesnit proOchota křesťanů buzeneckou pozici. „Návrat ke Kristu je věcí pro nás nejdůležitější. Zvěstovat ke spolupráci to životem i slovy a tvořit krásnou církev Pána Ježíše v národě našem pokládáza své poslání,“ uvádí například prohlášení Rady JČ z roku 1919. Jednota vždy prospívá věci me tedy zpevňuje vlastní pozice. I onen odkaz ke staré Jednotě bratrské je prograevangelia. mem větší vyznavačské určitosti a také novým zdůrazněním potřeby posvěcení a rozvoje duchovního života. Namísto překotného přijímání nových členů zavádí nový Řád v roce 1926 dokonce trojí stupeň členství: čekatelství, přípravné členství a členství plnoprávné. Čekateli se mohou stát ti, kdo hledají duchovní zkušenost obrácení ke Kristu a stojí o společenství Božího lidu. Takoví mají být vyučováni v biblickém učení a zásadách Jednoty. „Když pak čekatelé vyznají, že dosáhli z milosti hříchů odpuštění, jistoty spasení a nového života, mohou se státi členy přípravnými. Přípravní členové, kteří se osvědčili, mohou potom přijati býti jako řádní členové do sboru.“ Po neúspěšném pokusu o sjednocení probuzeneckých evangelíků pod odkazem staré Jednoty bratrské z roku 1919 přinesly další roky spíš odstup od ostatních a zpevňování vlastních pozic. Když např. v roce 1927 vznikl Svaz evangelických církví, Jednota českobratrská se nepřipojila...

Léta třicátá přinášejí ale znatelnou změnu v přístupu. Ve vztahu vůči ČCE měl velký význam rostoucí vliv jejího teologa J. L. Hromádky, který z podnětů teologie K.Bartha přinášel výrazný kurz revize některých liberálních východisek a také větší otevřenost pro pietistické a probuzenecké důrazy. Hromádkovy přednášky na Husově bohoslovecké fakultě byly Radou JČ doporučovány kazatelským kandidátům, některým se otevřela i cesta ke Protikatolickou náladu samostatného studiu na fakultě. Výrazným zastáncem změny kurzu byl Československa charakterizovalo stržení František Urbánek a byl to mj. i jeho vliv, který způsobil, mariánského sloupu na Staroměstském náměstí že konference uložila Radě, aby zahájila jednání o vstupu 3. listopadu 1918 (foto nahoře).

František Urbánek (vlevo) a J. L. Hromádka do výše zmíněného Svazu evangelických církví. Zásady (vpravo), významné osobnosti JČ a ČCE. církve zůstávaly stejné, ale rostla otevřenost vůči druhým a ke spolupráci s nimi.

■ RoBeRt haRt

červenec srpen 2015.indd 40

Foto archIv

První republika

6/25/2015 3:24:50 PM