Brána 0916

9/2016

ilustrace a design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

Inzerce

Obsah 04 06

10

Milí čtenáři, tak už tu máme zase září, měsíc probuzených škol. Měsíc počátku. Sice tvrdíme, že nový rok začíná 1. ledna, ve skutečnosti ale začíná už 1. září. Nejen vzdělávací zařízení, my všichni žijeme rytmem školy, vymykají se tomu snad jen účetní – ani ti ale nemají uzávěrky k 31. prosinci.

Má to něco do sebe. Kalendář se sice váže na slunovrat, počátek roku v září nám ale připomíná, že základy je nutno kopat dřív, než stavba začíná být vidět. Charakter věcí a jevů bývá určen v dalekém předstihu.

Všimněme si příběhu marnotratného syna, jak ho nabízí rubrika Slovo. O opětovném přijetí hříšníka se tu nerozhoduje až v momentu, kdy se zbídačelý syn objeví na dohled otcovského domu. Už dávno předtím, kdy syn ještě řádí uprostřed špatné společnosti, ho jeho otec s nadějí v srdci trpělivě i nedočkavě vyhlíží. Podobně poznání Pána Ježíše Krista, jak je můžeme vnímat v Rozhovoru, začalo dávno před tím poctivým, i když poněkud divokým hledáním duchovních hodnot, neboť „kdo hledá, nalézá“.

Hlavní tematický článek tohoto čísla otevírá otázku vedení křesťanského sboru. Kdo určuje směr daného společenství a má v něm nejvyšší autoritu? Kdo rozhoduje o financích, kdo o výběru kazatele a starších? Otázek je mnoho, odpovědí také.

Jejich kvalita významně ovlivní život sboru, povede k růstu nebo zmenšování, možná i k zániku daného společenství.

Dobré odpovědi (a i těch dobrých může být nemálo) budou ty, které budou sledovat výpověď Písma v jeho celku a poznané principy aplikují na stav současného světa. Špatné budou ty, které vytrhnou jen to, co se jim v Písmu líbí, a budou na tom trvat bez ohledu na skutečnost, že okolnosti jsou dnes poněkud jiné, než bývaly v biblických dobách. To vše je třeba promýšlet a řešit už dnes, pokud možno dřív, než se objeví první potíže. Že to všechno bývá příliš složité? Ano, život není jednoduchý. Naštěstí se můžeme svěřit do ruky tomu, kdo mu opravdu dobře rozumí, jak nás k tomu v tomto čísle motivuje Příběh.

Ať se Vám i další rubriky pěkně čtou! Váš petr raus, šéfredaktor

12

20

24

34

Příběh ztraceného syna Rozhovor Dobrodružná cesta k víře Evangelium v Desateru Ochrana požehnání manželství Téma Sbor, staršovstvo, kazatel Zápisník Severní Čechy Etika Stěhování Diskuse Učitel našeho dětství

příště

Oslava a slavení Daniel Fajfr

tiráž Číslo 9/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 31. 8. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Judita Košťáková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

SLOVO

Lukáš 15,11–24

Příběh ztraceného syna D

nes máme před sebou jen první část Ježíšova podobenství. Jaký byl ten mladší syn? Zaprvé, byl hodně nezdvořilý, netaktní, protože si žádal svůj díl majetku ještě za otcova života. Nepočkal, až nebohý otec zemře. Teprve tehdy se mělo rozdělovat dědictví. On nečekal. Možná si říkal: „Kdo ví, jak dlouho budu čekat, peníze potřebuji hned.“ I dnes bývá v rodinách největší svár kvůli majetku. Majetkové spory umí poznamenat i další generace dědiců. Nejde ale jen o hmotný majetek, o bankovky, krávy, pole, stodolu a dům. Žánr podobenství nám staví před oči pouhý obraz toho, o co jde ve skutečnosti. Jde o duchovní bohatství, o dobré věci, které máme u Pána Boha.

Je to obraz toho, co všechno jsme získali, když nás Pán Bůh jako dobrý otec adoptoval do své rodiny. Nejsme přece praví synové Boží, jsme adoptovaní. My jsme se narodili v chudé rodině plné hříchů a bezbožnosti. Nás se Boží bohatství netýkalo. Teprve ve chvíli našeho obrácení nás Bůh adoptoval do své rodiny a považuje nás za právoplatné syny a dcery. Stvrzením toho, že se to skutečně stalo, je podíl na jeho dědictví. Kdybychom byli pouze služebníky, neměli bychom podíl na ničem. Otec nás přijal za syny se vším všudy. To je ta dokonalá otcovská láska. Nemusel, ale přesto nás přijímá a dává nám veškerá práva, jako bychom od věků byli jeho syny. Ano, je to Boží milosrdná láska, která se nedívá zpět, nepočítá křivdy a nevzpomíná na minulost.

dary. Dostali jsme všechno, co potřebujeme k životu a ke zbožnosti. Nic nám nezamlčel, nic nám nezakryl, nic nám neodepřel, ke všemu máme přístup.

Máme přístup k Otci a díky němu máme přístup k celému jeho bohatství, ke všem zaslíbením, která nám daroval. Někdy, když se potácíme, když si přestaneme uvědomovat Otcovu velikost, dobrotu a štědrost, potřebujeme slyšet právě toto.

To je první lekce.

Je důležité, jak budeme s tím, co jsme dostali, zacházet. Mladší syn si vyžádal majetek svého otce a chtěl ho mít neprodleně. Vidíme, že otec se na něho nezlobí, neprosí ho, aby počkal, aby byl trpělivý. Jde a vyhledá právníka, jde na katastrální úřad a rázem polovina otcova majetku patří synovi. Kdysi se právní úkony stvrzovaly v městské bráně, kde seděli stařešinové. Před nimi oznámil, že polovina majetku patří jeho synovi. Tak jednoduché.

Syn však potřeboval hotovost, proto majetek zpeněžil.

Je tady další Boží lekce. Jak zacházíme s Božími dary, které nám svěřil? V našem příběhu se to událo velmi rychle. Nebezpečí spočívá v směňování toho, co má věčnou hodnotu, za to časné, co se počítá tady a teď.

Přesto nevidíme otce, který by synovi domlouval, nevidíme vztyčený prst, který by ho upozornil, že dělá chybu. Neříká: „Dej si pozor, co děláš. Je to něco, čeho jsme nabyli jako rodina, ty to teď chceš zpeněžit a prohýřit a mít to jen pro sebe.“ Nic takového. Nechává ho svobodně odejít.

Boží dary

Jaký je nebeský Otec?

V podobenství dostal syn od otce všechno, co pro něj bylo dobré. My jsme také dostali všechny dobré

Ano, toto podobenství je o marnotratném synu, chcete-li, o dvou marnotratných synech, ale přede-

září 2016

vším je to podobenství o dobrém a laskavém nebeském Otci. Pokud se něčemu máme naučit, naučme se především, jaký je Pán Bůh. Jaký je a jak reaguje na naše vědomé i nevědomé chyby, nedostatky, pády, ale i návraty, prosby o odpuštění a přijetí zpět. Dává synovství a spolu s ním i svobodu v rozhodování.

Možná se ptáme, proč Pán Bůh nezastaví někoho, kdo utíká od Boha a řítí se do duchovní propasti. Protože nám dal svobodu rozhodování, dal nám svobodnou vůli. On nám dává všechno, co potřebujeme, a nechává na nás, jak se budeme rozhodovat.

Zdali jsme se něčemu přiučili doma, u svého otce!

Zdalipak jsme v něm viděli ten vzor rozhodování?

S politováním musím říct, že ani jeden ani druhý syn nejednal tak, jak by jednal jejich otec. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, v tomto případě však obě jablka padla hodně daleko. Myslím si, že když byli doma, měli možnost svého otce sledovat, měli možnost se od něho učit, ptát se ho, vidět, jakým způsobem zveleboval majetek. Možná chtěli zkusit něco jiného.

Hodnota člověka Mladší syn byl veselý a dobře se mu vedlo, dokud měl peníze. Když peníze ztratil, ztratil i přátele. Tady máme další lekci z Božího slova. Pokud si budeme zakládat jen na přátelství v tomto světě, na dobrých vztazích se svými kamarády a přáteli, můžeme být dříve nebo později velmi zklamáni. Člověk člověku přispoří velká zklamání, frustrace. Dokáže ho zranit. Když něco máš, jsi někdo, když nic nemáš, nejsi nic. Tvou hodnotu určuje tvůj majetek. Významný člověk je ten, kdo si drží dostatečnou rezervu na účtu, kdo má investiční portfolio, má zabezpečené stáří a zabezpečil také svoje děti.

Existují ale lidé, kteří mají problém vyjít s penězi do příští výplaty. Nemají z čeho investovat ani finančně zabezpečit svou rodinu. V tomto světě naznamenají nic. To je pravidlo, kterým se tento svět

Bc. Matúš Kušnír (30) Po absolvování Varšavského teologického semináře (bakalářské studium, obor pastorální teologie) sloužil jako vikář ve Sboru CB Hrádek ve Slezsku, dnes kazatel Sboru CB v Opavě. Je členem týmu Cesta obnovy, který působí v rámci Odboru pro zakládání a obnovu sborů a stanic. Žije s manželkou a třemi dcerami v Opavě.

řídí. Nicméně Boží království je jiné, v něm nezáleží na tom, kolik máš peněz na účtu, jakou máš rezervu, jestli ses zabezpečil nebo ne, jestli jsi zainvestoval nebo ne – je to úplně jedno. Boží království se řídí jinými zásadami, v něm má každý bez rozdílu rasy, věku, příjmu stejný přístup k Otci, může směle prosit a Otec mu dá ze svého bohatství.

Klíčové rozhodnutí To, co prožíval mladší syn, si dnes dost dobře nedokážeme představit. Byl ponížen, byl hladový, na jeho jídelníčku bylo žrádlo pro vepře, ale ani to mu nebylo dopřáno. Byl někdo menší než nula. Zažil obrovské ponížení. Prošel si něčím, co stěží někdo z nás dokáže pochopit, z otcova syna se stal pasáček vepřů. Tato ponižující situace ho však přinutila přemýšlet. Vejít do sebe. Rozhodnout se: Tak takto dále ne, vstanu a půjdu. Byl to zlomový bod jeho života.

Možná prožíváš něco, co je na míle vzdáleno tomu, co pro tebe má Pán Bůh. Je na čase, aby ses rozhodl. Vstaň a vrať se. Dokud alkoholik tvrdí, že není závislý a nepotřebuje pomoc, opravdu mu nikdo pomoci nedokáže. Jen ten, kdo přijde a řekne: „Mám problém, jsem alkoholik. Nevím jak z toho ven, jsem zotročen a chci to změnit.“, může počítat s opravdovou změnou. Doktor dokáže pomoct tomu, kdo přijde do ordinace a řekne: „Jsem nemocný.“ Otec syna nenutí ani teď, nechává mu volbu, jestli se rozhodne vstoupit do sebe, jestli začne přemýšlet. Ďábel se bude snažit nám v přemýšlení bránit. Jakmile ale začneme uvažovat a srovnávat život v otcově domě se svým životem, který vedeme, zjistíme, že tam je rozdíl. Něco je špatně. Pro ďábla by bylo nejlepší, kdybychom nad ničím nepřemýšleli a pluli si svým životem bezmyšlenkovitě. Jakmile ale začneme přemýšlet, objeví se velká naděje na změnu našeho stavu. Změna začíná v myšlenkách („řekl si“), dotýká se také vůle („vstanu a půjdu“), změna se také musí projevit v činu („vstal a šel“). Nestačí si říct, že od Nového roku budu jiný, je třeba jít a udělat to.

Tak šel. Hladový, s roztrhanými šaty. Připravil si uvítací řeč: „Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ Otec jeho návrat očekával. Běží, aby mohl syna co nejdříve obejmout. Syn začíná nesměle: „Otče, zhřešil jsem…“ Ale otec ho nenechává domluvit. Skáče mu do řeči: „Už nic neříkej! Teď budu mluvit já.“ Krásné svědectví o Božím odpuštění, o milosrdenství nad těmi, kteří se vracejí a zjišťují, že jsou na začátku, že nemají nic. Líbí se mi vyjádření „pohnut soucitem“. Otcovo srdce je pohnuto soucitem se ztracenými. ■ září 2016

rozhovor Rozhovor s Ondřejem Havelkou

Dobrodružná cesta k víře Hledání duchovních zážitků dnes láká kdekoho, málokdo ale dokáže vzít tuto touhu tak vážně jako Ondřej Havelka. Hledal poctivě, nejprve v Asii, později v Africe. Tváří v tvář zlu pochopil, že „krásná východní filozofie nemá větší sílu než příjemná literatura“. Proti všemu svému očekávání nakonec našel Krista.

Z jakého duchovního prostředí jste vyšel?

Narodil jsem se do prostředí duchovního analfabetismu, stejně jako manželka. Nelze říci, že bychom pocházeli z ateistických rodin, protože ateista má svoji, často velmi zdeformovanou představu Boha, kterého popírá. V našich rodinách panovalo úplné duchovní vakuum. V dospělosti jsem paradoxně dříve nastudoval principy buddhismu, než jsem se poctivě začetl do Písma. Oba jsme se ale vždy považovali za věřící, tedy věřili jsme, že všechno kolem nás má smysl a nevzniklo to náhodou.

Hodně jste toho procestoval. Vaše výpravy by se ovšem, pokud vím, nedaly označit za běžné turistické cesty…

Ondřej Havelka (1980) Narozen v Jablonci nad Nisou, vystudoval humanitní vědy na Univerzitě v Hradci Králové, teologii na Univerzitě Karlově v Praze a management na CBS v Praze. Procestoval více než 100 zemí světa, včetně oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Vydal cestopisy Nahá Afrika (2006), Cesta vzhůru, cestou v dál ZÁPADNÍ AFRIKOU (2011), Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU (2016) a pohádky Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny (2015) a Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem (2016). Žije s manželkou a třemi dětmi v Jizerských horách, studuje etiku na Univerzitě Karlově, podniká a nadále cestuje do nejzazších koutů světa.

září 2016

Nikdy to nebyly běžné turistické cesty. Hned po maturitě jsme se s kamarádem vypravili stopem do Indie a potom jsem stopem procestoval celý svět.

Nejčastěji jsem cestoval sám, nikdo nevěděl, kde jsem. Cestoval jsem stopem a pěšky, přespával jsem ve stanu. Několik let jsem prožil v nejodlehlejších a nejnedostupnějších místech světa. Setkal jsem se se všemi významnými světovými náboženstvími a začal si klást existenciální a filozofické otázky.

V té době jsem byl fascinován východními náboženstvími, zejména buddhismem.

Když jsme se v roce 2001 poprvé dostali do odlehlého buddhistického kláštera uprostřed Himálaje v Ladakhu, mysleli jsme, že jsme našli tu pravou duchovní cestu. Cítili jsme se jako v ráji, jako bychom našli ztracený domov. A to jsme cestou museli překonat válečnou zónu v Kašmíru. Cestovali jsme pěšky navzdory několikatýdennímu zákazu vycházení.

Jedna z vašich cest obrátila váš život vzhůru nohama, a nebyla to výprava do Asie. O jakou cestu šlo?

V letech 2004 a 2005 jsme s manželkou Michaelou uskutečnili dlouhou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Když jsme odjížděli, bylo nám dvacet tři let. Oba jsme na cestu vyráželi jako duchovní hledači, tedy ti, kdo věří, že Něco nad námi je, ale nejsou schopni to blíže uchopit. Toužili jsme po duchovním poznání a také po dobrodružství.

Po předchozích cestách stopem po Asii jsme chtěli prožít něco extrémního, něco, co posune naše hranice až na krajní mez. Vypravili jsme se tedy na celé dva roky do Afriky. Bez plánu, bez zajištění, abso-

Jak se dá v Africe stopovat?

Velmi těžko. Stopovali jsme všechno možné i nemožné a nejčastěji něco mezi tím. Karikatury vozidel, které by v Evropě už ani nenastartovaly, překonávají v Africe nejnáročnější terén za přispění obdivuhodné schopnosti improvizace domorodců a nemenší

dávky kouzel místních šamanů. Často ale do cíle nedojedou. Válečné zóny jsme překonávali na střechách humanitárních kamionů nebo kamionů se zbraněmi a municí, někdy tak záhadně promíchaných, že nebylo jasné, co vezou, na čí straně stojí a kam vlastně dojedeme. Jediné, co bylo zřejmé, byli odstřelovači, kteří pálili do všeho, co projelo jejich územím, a proto bylo potřeba splynout se střechou kamionu.

Tam, kde se stopovat nedalo, jsme šli pěšky.

Koneckonců ta nejkrásnější místa jsou většinou velmi odlehlá a jinak než pěšky se tam dostat nelze.

Jsou to místa, kde do současnosti prosvítá původní kouzlo Afriky. Jsou to místa prolomených výhledů do minulosti, snad k onomu původnímu, co nás tak fascinuje. Místa, kde lze stále zakusit život

foto michaela havelková

lutně svobodně. Naši cestu neomezoval nedostatek času ani předem stanovená trasa, která umí dokonale zadusit rodící se radost z volnosti. Náš směr ovlivňovala pouze politická situace a války v zemích ležících před námi, období dešťů nebo naopak sucha, která uzavírala mnohé oblasti na řadu měsíců, a smrtící nemoci, jako byla ebola v západní Africe.

Cestovali jsme velmi levně, neboť jsme celou cestu absolvovali stopem a nocovali jsme ve stanu.

září 2016

rozhovor mezi civilizací nezasaženými domorodými kmeny.

Místa, kam se turista nepodívá, protože mu v tom zabrání lenost a strach. Pro tato místa stojí Afrika za dlouhou cestu, protože mimo ně, tedy na většině území černého kontinentu, najdete odporný hnus, zapáchající špínu, bující nemoci, šokující brutalitu, tupou, nefunkční byrokracii a nepochopitelný africký nesmysl.

Dostat se na místa, kam turisté nechodí a kde domorodé kmeny nejsou zasaženy civilizací, musí být velmi nebezpečné…

Je to nebezpečné a zároveň inspirativní a plodné.

Na cestě jsme prožili mnoho velmi nebezpečných událostí, většinou pramenících z kulturních rozdílů. Jeden příklad za všechny, z území Dogonů.

Plánovali jsme během týdenního pochodu projít jedno z nejdivočejších míst na světě – útes Bandiagara. Je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký, plný jeskyní. Obývají ho Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené

Před branami Damašku vyvrcholila cesta našeho duchovního hledání. na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nikdo nám nedokázal vysvětlit proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou. září 2016

To je zážitek skoro jako z nějakého dobrodružného románu. Jak se vám podařilo uniknout?

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati primitivním kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem, co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze, a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme. Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.

Podařilo se vám později zjistit, o co domorodcům šlo?

Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují.

Na této straně: Etiopský „svatý muž“ ponořený do studia Bible u kamenného kostela v Lalibele. „Svatí muži“ jsou etiopští křesťanští poutníci, kteří zcela bez majetku putují pěšky po horách a těší se velké úctě lidí.

Na straně vlevo: Manželé Havelkovi potřebovali překonat rozsáhlé jezero v Togu. Nešlo jinak, než se domluvit s rybářem a za cenu jedné menší ryby se nechat převézt.

foto ondřej havelka

se dozvěděli o Kristu. Seznámila nás s několika dalšími misionáři a byli jsme také svědky vymýtání ducha z posedlého v domorodé vesnici Fulbů. Tak začala naše cesta ke křesťanství. Ačkoli jsme ještě nebyli pokřtění, v Africe jsme poznali sílu modlitby.

Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.

Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.

Bylo to tedy toto nebezpečné setkání s Dogony, co vás přivedlo na cestu ke Kristu?

Ne, bylo to paradoxně voodoo, se kterým jsme se v Africe nečekaně tvrdě střetli. Zejména západní Afrika je jím zcela prostoupená. Byli jsme tak lační po jakémkoli duchovním zážitku a tak otevření všemu, že nás zlo zasáhlo téměř fatálně. Vůbec jsme netušili, s čím si zahráváme.

Dá se povědět, o co šlo?

Dostali jsme se do nepříjemného kontaktu s šamanem v Beninu. To setkání bylo hrůzné. Hleděl nám do očí s takovou živou nenávistí a silou, že jsme byli oba dva paralyzováni. V okamžiku jsme pochopili, že budhistická meditace nepomůže a krásná východní filozofie nemá větší sílu než příjemná literatura. Bylo životně důležité se bránit. Několik týdnů nám bylo nesmírně zle, neměli jsme sílu pokračovat v cestě, vnitřně jsme chátrali…

Naštěstí jsme brzy na naší cestě stopli holandskou misionářku Chrisje, která nám vysvětlila, co je voodoo a že je také možné se proti tomu bránit. Poprvé jsme

Jak pak vaše africká duchovní cesta pokračovala a kde skončila?

Po několika podobných zážitcích jsme vnitřně stále silněji mířili ke Kristu. Bible se nám poprvé dostala do ruky v Etiopii, na velmi zvláštním místě v Lalibele, kde je jedenáct kostelů vytesaných do skály a zapuštěných do země tak, že nejvyšší bod je v bodě terénu.

Původ těchto kostelů není zcela objasněn. Zatímco u nás je zvykem stavět kostely do výše, aby věže symbolizovaly výstup k Bohu, v Lalibele jsou kostely postaveny opačným směrem, tedy do hloubky.

První český překlad Bible jsme do ruky dostali až v Egyptě, kde jsme se díky své znalosti arabštiny dostali jako instruktoři potápění do archeologické expedice zkoumající pravděpodobné místo přechodu Hebrejů vedených Mojžíšem přes Rákosové moře. V Africe jsme se potápěli ve spoustě fascinujících podvodních lokalit, ale potápění pro archeologickou expedici bylo nejzajímavější.

Po dvou letech v Africe jsme i my překonali Rudé (Rákosové) moře v podobném místě jako Hebrejové, ovšem na lodi a vyšli jsme vstříc Damašku, do kterého jsme původně namířeno neměli. Před branami Damašku jsme si uvědomili, že vyvrcholila cesta našeho duchovního hledání a že hluboce toužíme po křtu a další cestě na poli křesťanské teologie, snad podobně jako židovský učenec Šavel z Tarsu (apoštol Pavel). Také on mířil do Damašku s jiným cílem a prožil své dramatické obrácení před jeho branami.

Po příjezdu domů jsme okamžitě začali s přípravou na křest a po něm pokračovali studiem teologie, které nás dodnes naplňuje.

■ připravil petr raus září 2016

Exegeze

sedmé přikázání

Ochrana požehnání manželství Nesesmilníš! (Ex 20,14)

S

edmé (v jiných tradicích šesté) přikázání má negativní formu zákazu: „Nesesmilníš.“ Dvě věci si řekněme hned v úvodu. Tou první je, že jestli se komentář k tak instinktivní, silou nabité a třaskavé části života dostal do Desatera, pak to samo o sobě ukazuje na její význam a důležitost. Lidská sexualita zkrátka není banální záležitost na okraji života. Je velkým hybatelem. Druhá věc, která stojí za povšimnutí, pak je skutečnost, že k této oblasti života je řečeno pouze jedno jediné slovo. Víc není potřeba dodávat.

Pokusíme-li se podívat na sedmé přikázání z opačné strany a místo zákazu budeme hledat to

pozitivní, co se jím bere v ochranu, pak se ocitneme ve vztahu muže a ženy (nejen) v manželství.

Pozitivní stranu mince přikázání „Nesesmilníš“ vyjádřil velice pěkně autor knihy Přísloví: „Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice. Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky? Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou. Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny; její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral?“ (Př 5,15–20) Zvláště pak poslední řečnická otázka se zdá být sama o sobě dobrým výkladem sedmého přikázání: „Nesesmilníš! Proč bys to vůbec dělal? Co tím získáš?“

Kolébka života

Jan Asszonyi (50) Kazatel sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; s manželkou Danielou má dva syny (15 a 17).

10 září 2016

Sedmé přikázání se dotýká jednoho z nejsilnějších lidských instinktů. Kdo ví, zda by lidstvo vůbec přežilo, kdyby nebylo jeho síly. Spojení muže a ženy je kolébkou života. Oba dva, muž i žena, dostávají od Stvořitele privilegium podílet se na vzniku života.

Ne bezuzdně, divoce a instinktivně, ale se silami, které nám lidem byly dány, abychom instinkty ovládali, kultivovali je a dávali jim to místo, které jim patří. Nový život, který počíná ve spojení lásky, má pak ve vztahu lásky i nadále vyrůstat.

Vztah lásky muže a ženy, v němž oba dva neustále (!) objevují a rozvíjejí také svět své vlastní sexuality, má tedy svou obrovskou hodnotu v pokračování lidského rodu (v početí a výchově) a v pěstování manželského vztahu. Zde se před námi otvírá na jedné straně prostor vděčnosti za dar sexuality, na

straně druhé prostor k jeho rozvíjení. Není právě zde část Božího evangelia o životě?

Zdrcující účinky cizoložství Cizoložství, zdá se mi, je většinou rezignací na pěstování vztahu s manželským partnerem, a to nejen na tělesné rovině. Ostatně proto Pán Ježíš dosti příznačně cizoložství přesunuje z oblasti tělesného styku do srdce, jež je podhoubím každé nevěry. (Mt 5,27–28) Jistě stojí za úvahu se ptát, proč k tomu dochází. Je ale také potřeba dodat, že za cizoložstvím nemusí být rezignace na vztah vždycky, může jít také o podlehnutí nečekanému pokušení. Zprvu nevinné flirtování se může vymknout kontrole. Možnosti a okolnosti života společnosti tomu významně nahrávají.

Nevěra se projevuje různými způsoby, zdá se ale, že cizoložství má na vztah skutečně devastující účinky. Málokdy si člověk dopředu uvědomuje, že překračuje pověstný Rubikon, že se v dané chvíli děje něco výrazně většího, než je schopen či ochoten si připustit, ať už je to ve vztahu před manželstvím, nebo v něm. Jedná se o krok, který nelze vzít zpět.

Písmo i zkušenost nás dopředu upozorňují na zkázu, kterou přináší. Server iDnes v květnu 2015 v článku o nevěře poznamenal toto: „Nevěra je neomluvitelným činem, už zdaleka ale nejde o takové tabu jako v dřívějších dobách. Ať už k nevěře dojde z jakéhokoli důvodu, jen těžko se její následky napravují.“ Pán Ježíš dokonce v tomto případě připouští rozvod.

Manželství je tak vzácný životní vztah, že bylo potřeba ho výslovně chránit přikázáním Desatera.

A mimo to pak i sankcí, která má následovat v případě cizoložství: „Kdokoli by cizoložil s manželkou svého bližního, musí zemřít – jak cizoložník, tak cizoložnice.“ (Lv 20,10) My dnes manželskou nevěru trestem smrti netrestáme, ale je dobře, abychom ze starozákonních nařízení vyčítali informaci o obrovské hodnotě, kterou tato sankce chrání.

Antidotum cizoložství Jak se vyvarovat pokušení smilstva? Apoštol ordinuje institut manželství a péči o něj: „Abyste se však uvarovali smilstva (porneia), ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ (1K 7,2) Martin Luther napsal v roce 1520 svou první publikaci v němčině Řeč o dobrých skutcích. Přikázání Desatera jsou zde pojata jako příležitost k pozitivnímu pěstování dobrých skutků. Luther zde říká všem, ať už žijí v manželství, nebo ne: „V tomto přikázání se nám ukazuje dobrý skutek, který obsahuje mnoho dobrého a mnoho neřestí zahání. Je to čistota neboli cudnost… Vidíme pak, že svět je plný ohavných skutků necudnosti, hanebných slov, anekdot a písniček, i jak jich následkem nemírných žranic a chlastů, zahálky a zbytečné strojivosti denně přibývá…“ „Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice. Proč by ses kochal, můj synu, v cizačce, proč bys v náručí cizinku svíral?“ ■

oznámení

■ Horizonty: Zajímavá nabídka odborné veřejnosti

Ve dnech 13. a 14. října 2016 pořádá Evangelikální teologický seminář v Evropském školicím centru v Litomyšli seminář pro odbornou veřejnost (kazatele a vedoucí pracovníky v církvi)

Pastorace konfliktů a jejich prevence Kurz začíná ve čtvrtek ve 14.00 a končí v pátek ve 14.30, vyučuje Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol, Ph D.

Gospelový workshop v Orlové 14.–16. října 2016 Keep smiling gospel, amatérský gospelový sbor pro všechny generace působící pod hlavičkou spolku YMCA Orlová, zve na gospelový workshop s Davidem Danielem (Londýn) a Gabi Gasior (Polsko), který proběhne ve dnech 14. až 16. října 2016 v Husově domě Českobratrské církve evangelické, Fr. Palackého 787, 735 11 Orlová-Město.

Podrobnější informace a on-line přihláška na http://keep-smiling.cz/2014/info-pro-ucastniky/.

Cena kurzu je 980 Kč, ubytování v EŠC 400 Kč. V případě potřeby je možné požádat o sponzorskou dotaci kurzovného.

Přihlášky on-line na: https://etspraha.cz/cs/branches/public_courses

září 2016 11

TÉMA

Jiří unger

Kdo má v Kristově církvi rozhodovat? Kdo nese největší odpovědnost a kdo má mít poslední slovo? Má sbor převzít i roli zaměstnavatele svých vlastních pracovníků? Autor článku hledá na tyto a další podobné nelehké otázky odpovědi reflektující zvláštnosti současné doby se zvláštním zřetelem na Církev bratrskou. Mnoho věcí se mění, možná se musí měnit i církev ve svých podobách, organizačních strukturách a metodách své práce.

ři svých rozhovorech s kazateli jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku fungování mnoha společenství v naší zemi a často i do spleti vztahů a vlivových vazeb, struktur a dilemat, kterým kazatelé i staršovstva čelí. Je nesmírně poučné sledovat, jak se jednotlivá společenství liší v souvislosti s tím, kdo a jak je vede, ale také jak jednotlivá zřízení církví ovlivňují kulturu jednotlivých společenství a jak odrážejí hledání biblického pojetí správy a vedení církve.

Specifikem českých církví je, že jsou stále početně malé a jejich struktura vedení a zaměstnanců je proto relativně stálá. Většina společenství doroste počtu kolem sto členů a pak se jejich růst zastaví nebo se začnou zmenšovat. Z mnoha důvodů jsem přesvědčen, že příčinou je nepřipravenost sborů a jejich vedoucích na změny v pojetí vedení, které větší počet členů vyžaduje.

Církve se proměňují, otázky zůstávají Biblický rámec prvotní církve považoval pastýře, starší a biskupy za víceméně zaměnitelné pojmy a tyto role se rapidně vyvíjely především pod tlakem heretických hnutí a zvýšené potřeby jednoty a centralizace církve. Silně hierarchizované a centralizované pojetí autority v církvi, které omezilo vliv laiků a kongregací, samozřejmě změnila reformace, ale proces hledání pokračuje v jednotlivých církvích dodnes. A výrazné změny jsme mohli zaznamenat i v některých českých církvích během posledních desetiletí (např. v Jednotě bratrské).

Otázky ale zůstávají po celá staletí velmi podobné: Kdo určuje směr daného společenství a má v něm nejvyšší autoritu, jaká je role kazatelů/pastorů/správců ve srovnání s neordinovanými star-

ilustrace ondře košťák

P

TÉMA téma šími (Křesťanské sbory například žádné pastory nemají), kdo vykonává církevní kázeň, jaká je role starších ve srovnání s diákony či dalšími zaměstnanci včetně kazatele, jaká rozhodnutí přináleží jen celému sboru, jsou starší povoláni vést a spravovat nebo jim byla delegována i autorita v oblastech vylučování členů a strážení doktrinální ortodoxie, kdo rozhoduje o financích sboru, kdo rozhoduje o výběru kazatele a starších a kdo je volí, jaký hlas mají laici potažmo celý sbor v rozhodovacích procesech atd.

Odpovědi na tyto otázky se zásadně liší v závislosti na pojetí autority Písma a jeho dostatečnosti, na základě tradic, doby, v nichž se formovaly, i osobností, které stály u jejich zrodu či které nastoupily bezprostředně po nich. Nastavení formálních struktur autority a míra byrokracie v církvi má samozřejmě obrovský dopad na efektivitu fungování sborů a jejich vedení, ale rovněž hraje obrovskou roli v krizových situacích, kdy dochází k zásadním sporům v oblasti učení či směřování sboru. Osobně jsem velmi rád, že se Církev bratrská vydala v reformě Řádu směrem k většímu byrokratickému zjednodušení, flexibilitě a odpovědnosti staršovstev.

Kromě formálních struktur autority ovšem vstupují do hry také faktory, které se žádnou ústavou postihnout nedají. Jaká je mezi kazateli a staršími míra důvěry a jednoty a jak budují vztahy mezi sebou i shodu ve věcech teologických i praktických? Jak vedoucí fungují jako tým, který využívá na maximum obdarování jednotlivých vedoucích a starších? Jak jsou fakticky nastavena očekávání od kazatelů a jak je vnímána jejich role? Tyto faktory často rozhodují o dobrém vedení sborů mno-

Mgr. Jiří Unger (41) Vystudoval religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a mnoho let se věnoval službě mezi univerzitními studenty. Přes deset let je tajemníkem České evangelikální aliance a po dvě období byl i prezidentem Evropské EA. Je předsedou Správní rady KAM a jedním z vedoucích M4 – mezinárodního hnutí, které podporuje zakládání sborů v Evropě. Do minulého roku byl součástí vedení European leadership fóra. Je členem redakční rady Života víry a Školské rady ETS. S manželkou Michaelou mají čtyři syny a patří do sboru Církve bratrské na Praze 13, kde je Jiří také starším.

14 září 2016

hem zásadnějším způsobem než ústava či řád dané církve.

Nedostatek supermanů Volání po „kazatelské církvi“ je do velké míry voláním po tom, aby kazatelé byli mnohem aktivnějšími hybateli vize a směřování sboru, a zároveň důsledkem nedůvěry mnoha lidí ke kolektivnímu vedení.

To vše odráží také proces zásadního posunu ve vnímání role kazatelů. Zatímco dříve bylo rolí kazatelů především kázat slovo Boží, vysluhovat svátosti a pastoračně sloužit členům sboru, dnes jsou očekávání mnohem širší. Mnozí mají za to, že kazatelé jsou nadpřirozeně obdařené bytosti, které jsou nejen skvělými komunikátory a učiteli, ale také vizionáři skvěle zvládajícími administrativu, management lidí, budov a financí, psychoterapii nebo nejnovější trendy v církevním leadershipu. Těchto supermanů je ale jen velmi omezené množství. Řada církví navíc řeší akutní nedostatek kazatelů, což v praxi znamená tlak na mnohem větší odpovědnost starších a také, že si sbory často nemohou vybrat kazatele, kteří by jim takzvaně sedli, což je pak zdrojem konfliktů a nedorozumění. Jsou samozřejmě církve, které se buď z teologických či praktických (nové a finančně slabší sbory) důvodů musejí obejít bez placených pastorů. Jak ale ukazuje například vývoj v Křesťanských sborech, má v dnešní hektické době vedení sboru staršími bez placených zaměstnanců svá velká omezení.

V praxi vidíme, že Církev bratrská už v mnohém kazatelskou církví je – vliv kazatelů, pokud mají důvěru sboru a starších, jako většinou jediných placených zaměstnanců na rozvoj sboru je enormní.

Kromě kázání samotného, které je i jistým nástrojem vedení, jsou většinou zodpovědní i za rozvoj vedoucích ve sboru, předsedají staršovstvům a silně ovlivňují jejich agendu a jsou většinou klíčovými lidmi v komunikaci a tvorbě vize sboru. Idea „kazatelské církve“ založené na silném vedení kazatelem se většinou oslabuje až v situaci rostoucího a aktivního sboru, který dosahuje 150–200 členů a potřebuje rozšířit kapacitu vedení i zaměstnanců ve více oblastech a úrovních, což zpětně mění role kazatelů i staršovstev.

Vztah kazatelů a staršovstev Vztahy kazatelů a staršovstev v českých denominacích jsou jedním z nejsložitějších a nejhůře definovatelných vztahů, s nimiž jsem se v podobných typech organizačních struktur setkal. Tento vztah odráží duchovní přesvědčení, teologické a organi-

zační předpoklady i kulturu daného společenství. Je nesnadné jej jasně vymezit a přitom v sobě skrývá ohromný potenciál – k dobrému i ke zlému. Pokud je dobře nastaven, může se v řadě případů předejít nedorozuměním, frustracím a polarizaci, které někdy vedou i k předčasné rezignaci kazatelů. Podívejme se ale na modely vztahů mezi kazateli a staršovstvy, se kterými je možné se v praxi setkat.

Dekorativní staršovstvo – kazatel (většinou silná osobnost a vůdčí typ) řídí církev a starší se většinou podřizují jeho rozhodnutím. Nevedou, ale pomáhají kazateli naplňovat jeho vize a plány.

Dominantní staršovstvo – kazatel je najat či zaměstnán staršovstvem, aby zajistil kázání a vyučování, ale má minimální nebo jen formální vliv na vedení a směřování sboru. V některých zřízeních není ani součástí staršovstva nebo nemá hlasovací právo.

Staršovstvo sobě rovných – kazatel je de facto jedním ze starších a je jediným placeným starším. Účastní se jednání a rozhodování, které se většinou děje konsenzem.

Vedené staršovstvo – kazatel staršovstvu předsedá, do velké míry řídí a určuje jeho agendu, ale nemůže činit rozhodnutí bez diskuse a souhlasu starších.

Exekutivní staršovstvo – placený kaza­ tel zcela chybí a řízení jednotlivých slu­ žeb zajišťují starší.

Staršovstvo coby „duchovní správ­ní rada“ – sbor má řadu placených zaměstnanců či kazatelů a staršovstvo především určuje hodnoty, cíle a mantinely, koná kázeň a je strážcem učení a vize. Řízení a vedení samotné služby je větší měrou delegováno na zaměstnané vedoucí. Hlavní kazatel je kromě kázání zodpovědný za řízení zaměstnanců a zajištění, že jednají v rámci společné vize.

Kongregacionalistické staršovstvo – velký podíl rozhodování je dán sboru jako celku, který zásadně určuje mantinely i zadání starším i kazatelům.

Vyvážené staršovstvo – kromě kazatele a staršovstva existuje v rámci struktur sboru ještě řada dalších laických komisí

komentář

Hlavně nepřekážet Přiznám se, že při čtení článku bratra Jiřího Ungera jsem byl místy na pochybách, je-li ještě řeč o církvi, nebo již o jakémsi manažerském projektu. Mám za to, že se bez větších problémů shodneme na tom, že ideální stav vedení sboru je týmová spolupráce kazatele, staršovstva a všech dalších spolupracovníků z různých oblastí sborového života.

Nabízí se však otázka: Co je vlastním smyslem a obsahem vedení sboru a je takové vedení vůbec nezbytné? Bezesporu každá větší skupina lidí musí být nějak organizována. Představa, že pouhý zápal pro dobrou věc, společný zájem a cíl, případně dynamické vedení vanutím Ducha postačí ke zdaru společného díla, se mnohokrát v historii církve ukázala být spíše cestou do pekel než do Božího království.

Na druhou stranu názor, že zdravý život, růst a rozvoj sborového a církevního společenství nemůže existovat bez jasného a pevného vedení (bez přesně formulované vize, silného týmu, který je schopen ji realizovat, a bez propracovaného projektu poskytujícího vykazatelné výsledky) je také na pováženou. Moje zkušenost z více než čtvrt století trvající služby v církvi i z práce při vedení menší firmy odkazuje na důležitý aspekt vedení – přiměřenost prostředků a citlivost při jejich uplatňování v kolektivu.

Nemohu se zbavit dojmu, že duchovní povolání kazatelů a staršovstev – za které považuji především poslání studovat a vykládat Písmo, sloužit svátostmi, vést lidi k poznání Božího milosrdenství zjeveného v jeho Synu a našem Pánu, modlit se a být nablízku každému jednotlivci, který o tuto blízkost stojí – bývá v poslední době často nahrazováno organizací a realizací rozličných projektů. Ty samozřejmě mohou být velkou pomocí duchovnímu životu sboru. Pokud ovšem nedojde k tomu, že energie vynaložená na zvládnutí „technologie“ je nepřiměřená získanému výsledku. Je to podobné, jako by někdo chtěl využívat sázecí program, na kterém vytváří náš grafik časopis Brána, k tomu, aby napsal obyčejný dopis.

Domnívám se, že za občas zmiňovaným pocitem přetížení některých kazatelů i za příležitostnou neochotou bratří a sester ke službě ve staršovstvu se může skrývat obava z toho, zda dobře zvládnou „technologii“ vedení. Případně ti, kteří ve svém zaměstnání pracují jako manažeři, nemají sílu pokračovat v tom ještě v době a na místě, kde by každý očekával změnu: odpočinek, vlídné slovo, laskavý pohled, podanou ruku, prostor pro selský rozum a tvořivost.

Během let práce s lidmi jsem zjistil, že tak jako si každý potůček a každá stružka časem najde a vymele svoje koryto, tak je nejpozději po půl roce spolupráce s konkrétním člověkem možné zjistit, jaké jsou jeho schopnosti, co ho těší, co se mu daří, jaká je jeho cesta a jeho místo v kolektivu. Ve sboru či v církvi je to navíc umocněno tím, že se obvykle díky Prozřetelnosti (nebo díky přírodní rozmanitosti, chceteli) scházíme jako lidé velmi různí. Samozřejmě, tato různost musí být nejen tolerována, ale chtěna a pěstována. Potom obvykle nebývá problém najít toho, kdo má obdarování k organizaci, koho těší práce s penězi či s motykou, kdo umí dobře mluvit nebo naopak lépe zpívá.

A když takové bratry a sestry máme kolem sebe, potom je nejdůležitější úkol kazatele a staršovstva hlavně nepřekážet. Sobě navzájem ani těm druhým…

■ Jiří Bartoloměj Sedláček, vydavatel časopisu Brána, podnikatel v polygrafii, výtvarník

září 2016 15

TÉMA téma či výborů, které silně ovlivňují směřování a provoz sboru. Řada těchto modelů se v praxi objevuje, i když je zřízení dané denominace jiné. Některé formy jsou natolik byrokratické, že vyžadují ohromný počet lidí a hodin strávených na nejrůznějších setkáních. Některé formy obsahují obrovská rizika v případě zneužití moci (dekorativní) a jiné mu dobře předcházejí.

V situaci, kdy si například v jisté denominaci vybírá starší kazatel bez potvrzení sborem a kazatele jmenují biskupové či jiní nadřízení, je vliv sboru a jeho členů minimální. Mnohé denominace se také silně liší v tom, jak může do jejich života a výběru vedoucích zasahovat denominační vedení církví. V některých existují ještě další vlivové skupiny – laická misijní hnutí (např. Křesťanské společenství v rámci SCEAV), hospodářské a další výbory, volební komise atd., které mají také své priority.

Různé formy vztahu starších a kazatelů a jejich podílu na vedení se také liší v různých fázích vývoje sboru. U nově vznikajících nebo malých sborů jsou například staršovstva mnohem exekutivnější.

Mnohé sbory, které dlouho fungovaly bez kazatele, mají někdy ze setrvačnosti tendenci k modelu dominantního staršovstva. Zcela zvláštní kategorií jsou pak sbory, které mají větší počet zaměstnanců, a to včetně starších, kteří mají ve sboru nějaký úvazek.

Církev bratrská i jiné církve zápasí kromě nedostatku kazatelů i s nedostatkem kandidátů do staršovstev. Kromě přetíženosti lidí je z mého pohledu důvodem i to, že téměř neexistuje systém přípravy vedoucích na roli starších. Lidé, kteří jsou osloveni jako kandidáti do staršovstev, mají často jen mlhavou představu, co se od nich čeká (kromě časového nároku), a pokud vědí, do čeho jdou, ne vždy považují službu ve staršovstvu za výsadu či radost.

Realitou je, že většina sborů je spokojená, pokud získá pro volbu starších alespoň požadovaný počet kandidátů, natož aby si mohla vybírat. Protože je ale při současné velikosti českých sborů využití obdarování starších ve vedení sborů klíčové, vydaly se některé sbory či sítě sborů směrem systematické výchovy ke staršovství. Zvláštní péči věnují i teologické reflexi a sdílení společných hodnot, protože ty jsou ve skutečnosti klíčové pro překonávání konfliktů, které se ve sborech objevují vždycky. Klíčová je ale především systematičnost investice do dalších vedoucích ve sboru na všech úrovních.

Týmová práce a budování jednoty a důvěry I když je CB v mnoha ohledech kazatelskou církví 16 září 2016

už dnes, nemůže si dovolit nevyužívat plně obdarování a potenciál dalších starších a vedoucích. Úspěch vedení sborů do velké míry závisí na kvalitě týmové práce staršovstva a na důvěře, která v něm panuje. Staršovstvo a kazatel také silně určují kulturu daného sboru. Pokud je ve staršovstvu atmosféra dobré týmové práce a důvěry, je velká pravděpodobnost, že se tento duch promítne i do zbytku sboru.

Týmovou spolupráci na úrovni vedení sboru přitom může narušit mnoho věcí – jednotlivci, kteří mají tendenci ovládat rozhodnutí staršovstva nebo prosazovat své zájmy či zájmy nějaké vlivové skupiny ve sboru, nedostatek shody v teologických otázkách nebo dalších hodnotách, na kterých je sbor založen, nedostatek loajality či špatná komunikace a nastavení rolí.

Klíčové je proto vybírat starší, kteří nebudou prosazovat své osobní zájmy, ale budou v tom nejlepším slova smyslu prosazovat zájmy vlastníka církve, kterým není sborové shromáždění, ale sám Ježíš Kristus. Je samozřejmě nezbytné počítat s vůlí sboru a maximálně se snažit o budování vlastnictví a spoluvytváření vize sboru s celým společenstvím a zvláště zásadní rozhodnutí nechat potvrdit sbor jako celek, protože tím roste i mandát a legitimita vedení. To většinou vyžaduje pečlivou komunikaci se sborem a prostor, kde může společenství o klíčových otázkách diskutovat.

V rámci staršovstva je ale nezbytné, aby za sebou jednotliví členové stáli, chránili se navzájem, potvrzovali se jak v soukromí, tak veřejně (nemluvím samozřejmě o věcech nějakého hříšného jednání) a pracovali na budování hlubších vztahů. Důvěra mezi staršími a kazatelem je naprosto nezbytná a bez ní je vedení sboru zásadně ochromeno.

Staršovstvo si na druhou stranu musí být vědomo jedinečnosti role kazatele i zvláštních břemen, která nese především v pastýřské péči, vyučování a vedení lidí, a respektovat jej, povzbuzovat a podporovat. Kazatelé jsou vystaveni mnohem většímu tlaku konfliktů a kritiky než kdokoli jiný ve sboru. I proto si zaslouží větší míru ochrany, ocenění a povzbuzení.

Tam, kde atmosféra důvěry existuje, se vedoucí nebojí přiznat své chyby a slabé stránky a jsou schopni se lépe doplňovat, požádat o pomoc a spolupracovat nad rámec svých svěřených odpovědností.

Jsou ochotnější přijímat zpětnou vazbu, aniž by se báli nějakých postranních motivů ostatních členů týmu. Mohou se pak na společná setkání více těšit, protože neztrácejí čas předstíráním, a mohou se věnovat klíčovým věcem a být kreativní.

Potřebujeme se navzájem Řada staršovstev se proto snaží formulovat hodnoty, na nichž chtějí stavět svou práci, i písemně. Ještě důležitější než psaná pravidla jsou ale věci, které prohlubují vztahy mezi vedoucími.

Mnoho staršovstev má proto pravidelný rytmus společných výjezdů, kde se sdílí o svých životech, budují vztahy a zároveň diskutují o strategických otázkách budoucnosti sboru. Hodně pomáhají i občasná společná jídla či zážitky. Starší, kteří mají zkušenost společné služby nebo zápasu o nějakou věc, mají k sobě automaticky mnohem větší důvěru. Některá staršovstva se věnují i poznávání obdarování svých jednotlivých členů, jejich osobnostních profilů i stylů vedení, protože i to může pomoci předejít některým nedorozuměním, a využít naplno jejich potenciál. Samostatnou oblastí je také vytváření kultury vděčnosti a děkování za službu lidí i umění konstruktivní zpětné vazby.

I ten nejtalentovanější kazatel potřebuje povzbuzení a podporu. Zvláště pro začínající kazatele je spolupráce se staršími klíčová. Zároveň bychom ale měli uvažovat, jak uvolnit kazatele od zbytečné administrativy a jiných odpovědností, které se dělat nemusejí nebo se mohou dělat na jiných úrovních. Dobrá sekretářka či administrativně/organizační pracovník by někdy vyřešil mnohem víc, než se zdá. To ale souvisí s financemi. „Kazatelská církev“ nesmí nikdy znamenat neomezené vedení kazatelem ani praxi, kdy musí kazatel dělat vše, protože je za to přece placený.

Pokud má CB i v budoucnosti růst, je třeba, aby kazatelé byli uvolnění pro klíčové oblasti služby, které budou odpovídat jejich unikátní roli a obdarování, a zároveň budou doplňováni dalšími pracovníky i dobrovolnými služebníky v závislosti na velikosti a růstu sboru. To se však neobejde bez učednictví ani bez systematické a trvalé investice do rozvoje služebníků sboru. ■

komentář

Péče o členy staršovstva Jsem velmi vděčný za tento článek a rozhovor o tématu vedení. Jiří přináší myslím důležité rozšíření obzorů, jak je možné církev vést. Jsme zvyklí na nějaký model, ale existují i jiné. Dobrý vedoucí zvolí model, který nejlépe vyhovuje dané situaci. Tím také odkrývá jakýsi mýtický závoj, který někdy na otázkách vedení leží, kdy je vedení vnímáno jako jakási neuchopitelná záležitost Ducha svatého, kterou nikdo z nás neovlivní a vlastně by ani neměl. Pro mnoho lidí je vedení dokonce až sprosté slovo, které bychom v církvi vůbec neměli užívat. Možná se tím také otevře příležitost o vedení více mluvit, více se učit a pochopit, že vedení je jak umění, tak dovednost.

Otevírá také důležité téma toho, že vedení není v církvi jenom otázka výkladu Bible, kázání a pastorace, ale také jiných dovedností, které ovšem kazatele většinou nikdo nikde neučí.

Pro mě je velikým vzorem v otázkách vedení náš partnerský sbor, který má v přístupu k vedení dva základní předpoklady – vedoucí pracují jako tým a vedoucí si potřebujeme vychovat sami. V našem prostředí, které Jiří nazývá kazatelskou církví, máme velké požadavky na kazatele, ale mnohem menší na starší. Věřím, že je potřeba vidět všechny vedoucí v církvi na stejné rovině, ale ne tak, že snížíme roli kazatele a jeho důležitost, ale tak, že zvýšíme úroveň a důležitost starších na stejnou rovinu. Potom je skutečně možné pracovat jako tým, uvědomit si a ocenit různá obdarování a dát prostor v nich pracovat.

Právě díky tomu, že při vedení církve jsou potřebná jiná obdarování a dovednosti, mohou tuto roli jednoduše zastávat starší místo kazatele.

Mohou mnohem lépe vést setkání staršovstva a různých týmů, protože porady vedou každodenně v práci a mají mnohem více zkušeností. Také často přinášejí realitu života mimo práce na plný úvazek v církvi do rozhodování o směřování církve.

Pozice starších v církvi také souvisí s tím, kolik času věnujeme jejich přípravě na roli starších. Pro kazatele máme konference, systém vzdělávání, vikariát, kde se zkoumá, jestli někdo je nebo není schopný sloužit, ale pro starší nemáme nic takového. Začali jsme experiment dvouletého cyklu přípravy starších a vedoucích, který je poměrně náročný. Přesto se setkal s velkým zájmem. Jedná se o přípravu teologickou, praktickou, a také v otázkách společné vize a hodnot, které chceme držet. Bez těchto věcí si neumím představit, že by tým mohl dobře fungovat.

Nepostradatelnost takovéhoto tréninku asi nejlépe ilustruje příklad jednoho z jeho nejstarších účastníků. Posledních více než 20 let věrně pracoval ve staršovstvu, pravidelně kázal, podílel se na klíčových rozhodnutích sboru. Jednou z prvních věcí, kterou jsme se v našem tréninku zabývali, byly otázky výkladu Bible. Hned po prvním setkání přišel šokovaný s tím, že mu nikdy nikdo neřekl, jaká jsou pravidla výkladu Bible a proč. Nebyl jediný. Narazili jsme na mnoho takovýchto oblastí. Jestli je toto realita člověka, který vyrostl v církvi, dlouho se podílel na vedení, mnozí by ho považovali za jednoho z důležitých vedoucích v církvi a má dlouholeté zkušenosti, co potom ostatní?

Jsou věci, které my jako kazatelé vzdělaní ve výkladu Bible můžeme a potřebujeme přinést ostatním. Stejně tak ale existují věci, které se potřebujeme učit od nich nebo přenechat těm, kteří jsou zkušenější a schopnější.

■ Bedřich Smola,

kazatel sboru CB Vsetín-Maják

září 2016 17

příběh

Ze života Petry Veselé

D

o svých osmnácti let jsem prožívala „klasický příběh dívky z křesťanské rodiny“. Vyrůstala jsem v nádherné vesnici s ještě kouzelnějším názvem Bohumilice a jako dítě věřících rodičů často poslouchala kázání na téma: V Bohumilicích žijí lidé Bohu milí. Řídit se vším, co mi řekli rodiče a co jsem slyšela v nedělní škole, mi přišlo úplně samozřejmé. Ve svých šestnácti letech jsem byla pokřtěná a zanedlouho se stala také členkou sboru. Byla jsem velmi aktivní ve zpěvu, v dorostu, často jsem recitovala a připravovala se na dráhu učitelky češtiny a dějepisu.

Zásadní zlom Puberta u mě snad ani neproběhla, všechno vypadalo naprosto jasně a samozřejmě. Pak ale přišla revoluce, osmnácté narozeniny, první velké zklamání v lásce a – všechno bylo jinak. Ocitla jsem se na JAMU na katedře činoherního herectví, začala objevovat ten velký svět, který se po revoluci ještě zvětšil, a především vzala jsem život naprosto do svých rukou. Vyzbrojená zázemím milujících rodi18 září 2016

čů, spousty přátel ve sboru i dobrou znalostí Bible jsem se vrhla do poznávání všeho, co dřív leželo za hranicemi mého světa. Všeho zkuste, dobrého se přidržte, bylo moje heslo. A já zkoušela všechna tabu, co je na nich tak odpudivého.

Putovala jsem labyrintem světa a přicházela k poznání, že všechno je marnost. Herecká kariéra se rozjížděla slibně, ale trošku mi vadilo, že tam nemám všechno pevně ve svých rukou. Byla jsem závislá na rozhodnutí divadla mě obsadit nebo ne, na názoru režiséra, jak má moje postava vypadat. Šla jsem tedy studovat na DAMU režii, vždyť kdo jiný než režisér má všechno ve svých rukou. Ale i tam jsem narazila, po čase se mnou nechtěl nikdo pracovat, protože jsem měla… ano správně… všechno až příliš ve svých rukou.

Začala jsem cítit, že se potřebuju někam vrátit.

Někam ke kořenům. Milující rodiče zůstali daleko v malé vesničce, přátelé ze sboru daleko v Brně a já stála na vlastních nohou v Praze a myslela si, že teď dělám jedinou správnou věc – jdu studovat teologii na Karlovu univerzitu. Už na začátku studia mě

ilustrační Foto brána

Svěřit se mu do rukou

zaskočil výrok jednoho profesora: „Studium teologie vám víru ani nevezme, ani nedá.“ Přišlo mi to fér.

Vždyť já víru mám. Školu jsem nedokončila, hledala jsem odpovědi, ale neznala otázky. Studovala jsem školu možná spíš proto, abych sama sobě dokázala, že se Bohu nevzdaluju. Vedla hluboké akademické disputace, ale srdce zůstalo zavřené.

Taky jsem musela z něčeho být živa. A protože jsem chtěla mít všechno ve svých rukou, otevřela jsem si restauraci. Byla jsem na sebe hrdá, že všechno zvládnu – rekonstrukci, personál, jídelníček, každodenní provoz, studium, obíhání castingových agentur. Ale restaurace nevydělávala. Za dva roky bylo na mém kontě mínus pět a půl milionu korun.

Hrdost se vytrácela, srdce zatvrzovala, poslední přátelé buď zmizeli sami, nebo jsem jim dlužila, takže jsem přerušila kontakty já. Milující rodiče a sourozence jsem nechtěla do svých problémů zatahovat, takže jsem najednou zůstala sama, daleko a měla poprvé pocit, že ve svých rukou mám jen velkou prázdnotu.

Bod obratu Chodila jsem k psychiatrovi a postupně jsem si nechávala předepsat větší a větší dávky léků. Až jsem jich nashromáždila dost na bezpečnou sebevraždu, začala jsem o ní velmi intenzivně uvažovat.

Jednou asi o půl třetí v noci jsem seděla v kuchyni, promýšlela svůj plán a v televizi běžela německá detektivka, na kterou nikdo nekouká – proto se dá vysílat jen o půl třetí ráno – a najednou slyším, jak tam nějaká komisařka fackuje mladou předávkovanou dívku ležící na zemi a křičí na ni: „Co si o sobě myslíš, ty sobče, ty si uděláš dobře, ty si tím vyřešíš svoje problémy, ale co všichni ti, co tě mají rádi, co tady zůstanou a budou se muset s tvojí sebevraždou vyrovnávat po zbytek svého života, budou si vyčítat, že ti nepomohli?“ Byla jsem jako omráčená.

Pán Bůh otevřel moje oči i srdce. Vzal to do svých rukou.

Vyhodila jsem všechny léky. Začala se víc modlit a hledat zaměstnání, abych umořila svoje dluhy.

A zase přišel ten můj dětinský postoj – to zvládnu sama, mám to pevně ve svých rukou. Vystřídala jsem asi pět zaměstnání, ale o umořování dluhů nemohla být řeč. Znovu jsem musela padnout na kolena a vyznat, že sama na to nestačím a znovu můj milující nebeský Otec vzal můj život do svých rukou. Lidsky neuvěřitelným způsobem mě přivedl do nadnárodní firmy, kde jsem se po krátkém čase stala manažerkou pro Střední a Východní Evropu a dluhy začaly mizet.

Nesměle jsem se Bohu pokládala do rukou a občas až žasla nad tím, jak zcela nezaslouženě přichází jeho milost. Ale časem zase přišla ona stará známá chuť ukázat, že už na to mám, že už to zase zvládnu sama. Dluhy byly skoro splacené. Ještě jsem stihla absolvovat další vysokou školu a teď jsem se rozhodla, že založím vzornou rodinu a všem ukážu, jak to teď rozjedu na poli matky-manažerky.

Život nejde hladce A ejhle, firma restrukturalizuje, máte okamžitou výpověď. Můj šéf byl asi hodně překvapený, když jsem po těchto jeho slovech nezačala ani brečet, ani křičet, ani se vyptávat. Obrátila jsem oči k nebi a začala se tiše usmívat. Říkala jsem si: „Pane Bože, ty jsi vtipný, přivedl jsi mě sem, abych splatila dluhy, a já už zase plánovala bez tebe. Díky za probuzení.“ Naprosto jsem se odevzdala Boží vůli a začalo to doslova svištět. Hned druhý den poté jsem potkala svého současného manžela a od prvního momentu jsme oba věděli, že to je z lidského pohledu zázrak, z Božího pak završení jednoho úžasného plánu.

I manžel má za sebou život plný zvratů a kotrmelců. Ale najednou nám ty bolestné a těžké zkušenosti dávají smysl. Pomáhají nám být opravdu pokorní, nespoléhat se na sebe a svoje síly a schopnosti, ale dávat se cele a s důvěrou do Božích rukou.

Lepší cesta Tenhle příběh díky Bohu ještě neskončil. Vím, že je před námi ještě mnoho starostí a zkoušek. Znovu a znovu se vrací ta stará touha mít věci pevně v rukou, mít všechno pod kontrolou. Ve chvílích, kdy je člověk unavený, když se navrší hora problémů, když naroste stres, ta chuť dostat věci pod kontrolu je zase první na ráně a spolehnout se na někoho, koho nevidíte, se zase jeví jako čiré bláznovství. A vidíte, je to přesně naopak. Jak píše Pavel v 1K 3,18: „Staň se bláznem, abys byl moudrý.“ Ano, přicházejí lidé, kteří mě znají jako tu rozhodnou, ráznou, samostatnou a sebevědomou ženu, která si vždycky ví se vším rady. Přicházejí problémy, které jsem byla zvyklá řešit svým osvědčeným způsobem bez porady s Pánem Bohem. Jasně, chytře, rázně, jednoduše. Ale já už teď vím, že existuje lepší cesta a že stojí za to občas počkat, nenechat se udolat strachem, nepodlehnout touze po jednoduchém, rychlém a lidsky chytrém řešení, nemít to zkrátka ve svých rukou, ale spolehnout se na neuvěřitelnou lásku a dobrotu našeho Otce v nebi.

■ Petra Veselá,

Sbor CB Praha 1 – Soukenická

září 2016 19

Zápisník

Petr Raus milovník procházek českou i jinou krajinou

Z

ápisník bývá věnován krajinám cizím, nejednou i velmi vzdáleným. Zkusme se dnes podívat do země blízké, vlastně naší vlastní, a přece čímsi cizí.

Do země podivuhodně krásné, současně ale zraněné, nedůvěřivé a plaché.

Strávili jsme s manželkou větší část své dovolené v severních Čechách, především v Českém Švýcarsku a ve Šluknovském výběžku. V zemi lesů, skal, průzračných potoků, zchátralých kostelů a mnoha turistů. Potkali jsme zemi pokrytou stopami dávných generací, stopami marnosti lidského počínání, fyzickou ilustraci knihy Kazatel: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Ty generace sem pozvali dávní čeští králové. Hledali pilné ruce, které by kolonizovaly neosídlené oblasti pohraničních hor.

Ruce tenkrát přišly z německých zemí a daly se do práce. Po staletí obdělávaly zemi a v potu tváře dobývaly svůj chléb ze země kamenitě tvrdé. Zůstala po nich řada stavení, od těch čistě hospodářských přes obytné budovy až po kostely. Mnoho kostelů.

Spousta těch budov dnes chátrá. Na téměř zříceném domě v zatáčce silnice v obci Lobendava visí cedulka: „Na prodej nebo k pronájmu.“ Zoufalá snaha zachytit cosi z unikajících a mizejících hodnot.

Nejvíc mne oslovovaly kamenné zídky v lesích.

Objevují se i na jiných místech naší země, tady ale měly odlišný charakter. Nešlo jen o narovnané kameny vysbírané z polí, tady jsme potkávali skutečné stavby, zdi z pečlivě otesaných kvádrů, pracná stavební díla. Výmluvný je akvadukt u Dolní Chřibské, vodní náhon, jakých najdeme v českých zemích tisíce. Náhon bývá veden prostým vyvýšeným kory20 září 2016

tem podél hlavního toku, to ale není v této mimořádně členité krajině plné úzkých údolí možné.

Chřibský náhon tedy protéká korytem vyzděným, mezi kilometry srovnaných otesaných pískovcových kvádrů, občas podzemní stokou, občas skalním tunelem, na jednom místě dokonce vyvýšeným akvaduktem, kamenným mostem přes hlavní tok Chřibské Kamenice, mostem nikoli pro lidi, ale pro vodu. To množství práce vynaložené na zajištění přívodu hnací síly mne uchvátilo.

Pozoruhodné jsou i kostely.

V zemi, kam přišlo obyvatelstvo německé řeči, by člověk čekal kostely luterské, tak tomu tady ale není. Krajina byla zřetelně katolická. Objeli jsme všech šest poutních míst Šluknovského výběžku, od prosté kapličky v polích po baziliku ve Filipově, tiché svědky víry synů té země. Ne všechno je tam tak, jak by mělo být, kostely už zřetelně prožily období větší slávy a většího zájmu, přesto je ale zřetelné, že nezůstaly bez péče. Zatímco na jiných místech severních Čech jsme potkávali kostely zapomenuté a zchátralé, tady bylo zřejmé, jak se život víry pomalu vrací.

Nejzřetelnější znamení naděje návratu dobrých věcí jsme potkali kousek dál na jihozápad, na zámku Jezeří nad městem Most. O stavbu komunistickou vládou kdysi odsouzenou k rychlému zchátrání a pádu, takže už ani nebyla zakreslována do map, se dnes stará kastelánka s malým týmem nadšených zaměstnanců. Zaujetí pro obnovu památky z nich přímo čiší. V jakémsi výmluvném obraze nám tak připomněli starozákonní svědectví o Bohu, který vysílá své služebníky zazdívat trhliny a obnovovat stezky k sídlům. ■

Foto autor

Severní Čechy

stalo se

Předseda německých evangelíků se sešel s papežem

GLOSA

Předseda Rady EKD (Evangelické církve v Německu) biskup HeinrichBedford Strohm se 21. dubna sešel ve Vatikánu s papežem Františkem.

Přitom spolu jednali o společném slavení 500. výročí Lutherovy reformace, která by měla mít ekumenickou formu Slavnosti Krista (Christusfest). Myšlenka našla u papeže pozitivní ohlas. František po setkání uvedl, že ekumena znamená „být společně na cestě“. Podle předsedy Německé evangelické aliance Michaela Dienera je setkání obou církevních představitelů důvodem k vděčnosti. Rozhovory křesťanů napříč konfesními hranicemi označil za „niternou tužbu“ aliance, která sdružuje asi milion německých pietistických a evangelikálních křesťanů.

Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Koch k tomuto tématu řekl, že mohou být vděční za padesát let dialogu s luterány, který jim dovolil poznat styčné body. Nezbytné je však také veřejné uznání vin a pokání. Reformace nám totiž připomíná rozdělení církve a kruté náboženské války 16. a 17. století, zejména třicetiletou válku, která změnila Evropu v moře krve. Katolíci, stejně jako protestanti jsou tedy voláni k pokání, bez něhož nelze hovořit o skutečně ekumenické připomínce výročí reformace, řekl kardinál Koch.

V Rusku přituhuje Misijní aktivity budou v Rusku drasticky omezeny. Prezident Putin podepsal 6. července balík protiteroristických zákonů, které předtím schválila Duma i Rada federace. Zákony vstoupily v platnost 20. července a jejich některá ustanovení se bezprostředně dotýkají církví. Tak například nebude povolené slavit bohoslužby v bytech nebo kancelářích, nýbrž pouze „v náboženských budovách“. Stejně tak je zakázána misie jak v ulicích, tak v bytech. Kdo tento zákaz poruší, tomu hrozí vysoké pokuty: privátním osobám v přepočtu mezi 11 až 20 tisíci korunami, právnickým osobám pak v přepočtu mezi 38 až 380 tisíci korunami. Také situace zahraničních misionářů se znatelně zhorší. Musejí si nejprve pořídit povolení a nesmějí působit po celé zemi. Pokud nesplní podmínky, mohou být ze země vyhoštěni.

Podle IDEA (ve spolupráci s

) zpracoval –juml–

no comment Pokémonová mánie dorazila i do kostelů Ve hře Pokémon Go, která pobláznila děti a mládež po celém světě, jde o to pomocí mobilního telefonu chytit komiksové figurky. Ty jsou schované v reálném prostředí – včetně hřbitovů a kostelů. Evangelický rozhlasový novinář Thomas DörkenKucharz uvítal, že především mladí lidé díky této hře přijdou do kostelů. „Snad tam najdou něco víc než jen Pokémony,“ doufá pracovník německé EKD.

Petr Vaďura Nedávno jsem mluvil s mládežníky o šikaně. Zaujalo mě, kolik jich s ní mělo zkušenost, ať už jako oběti, pozorovatelé nebo pachatelé.

Vyslechl jsem řadu příběhů, v nichž

O šikaně sehrávali mnohdy smutnou roli i učitelé. Nejen že se šikanovaných dětí nezastali, ale ještě si přisadili.

Když se děti bránily a snažily se problém řešit, stávaly se často cílem posměšných poznámek a další šikany. Málokterý dospělý tuší, jaké peklo prožívá dítě, když se mu ostatní posmívají nebo mu dávají najevo, že mezi ně nepatří.

Při povídání o šikaně zazněl i jeden pozitivní příběh. Jistý učitel na průmyslovce studentům občas říká: „Jsi pro mě důležitý. Jsem rád, že tu jsi.“ Nevím, proč jim to říká. Žáci si z toho dělají trochu legraci, ale ve skutečnosti je jim to příjemné. Jeden z nich, jmenuje se Josef, mi vyprávěl, jak o přestávce potkal na chodbě spolužáka, který bývá často terčem vtipů a poznámek. Je to typický outsider třídy.

Když ho míjel, s lehkou ironií mu řekl: „Jsi pro mě důležitý.“ A šel dál.

Nic tím nemyslel, prostě si z něj udělal malou legraci. Večer mu od onoho spolužáka přišla SMS zpráva: „Děkuji ti za to, co jsi mi řekl. Moc mě to povzbudilo. I ty jsi pro mě důležitý.“ „Strašně jsem se styděl,“ vyprávěl mi Josef. „Nemyslel jsem to vážně, byla to legrace. Ale ten kluk to vzal vážně. Došlo mi, jak jsem hloupý.“ Jak málo by stačilo, aby se nám na tom světě žilo lépe, že? ■

září 2016 21

DO PÍSMA

Genesis 31,1–54

Útěk Jákoba a smlouva s Lábanem J

estliže je někdo utiskován a manipulován k něčemu, co nechce, pak musí tyran počítat s reakcí, byť by i ponížený mlčel a nechal si to dočasně líbit. Lában byl sobec. Utlačoval své dcery, pak obelhával svého zetě. Jákob mu dvacet let sloužil.

Rozhodl se utéci. Ráchelina krádež otcových bůžků by se dala pochopit jako msta nad tyranem. O svém otci se vyjádří: „Cožpak pro něho nejsme jako cizí?

Vždyť nás prodal a stříbro shrábl.“(15) Lában Jákoba dostihne a zahrne ho výčitkami. „Cos to udělal? Přelstils mě. Mé dcery jsi odvedl jako válečné zajatce. Proč jsi ode mne uprchl tajně jako zloděj a nic jsi mi neoznámil?“ (30) „Proč jsi ukradl mé bohy?“ (26–27) Násilníci často zahrnují své oběti také pěknými slovy, že to mysleli dobře: „Byl bych tě radostně vyprovodil s písničkami, s bubínkem a citarou. Nedopřáls mi ani políbit mé vnuky a dcery.“ Jákob nevěřícně sleduje svého tchána, jak slídí, přehrabuje věci v jeho stanu, pokračuje ve stanu Leině, hledá u služek a nakonec u Ráchel, která ho obelže. Zbavený svých bohů se cítí opuštěný a bezmocný jako každý, kdo přijde o své modly a uctívané idoly.

V Jákobovi naopak vzkypí lety hromaděný hněv. Šest veršů výčitek, křivd, ústupků a ponižování: „Byl

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

22 září 2016

jsem u tebe celých dvacet let. Tvé ovce a kozy nezmetaly. Berany z tvého bravu jsem nejídal. Co bylo rozsápáno zvěří, jsem ti nevykazoval, nahrazoval jsem to ze svého; vymáhals to na mně, byl jsem okrádán ve dne i v noci. Ve dne mě sužovalo vedro a v noci chlad.

Spánek prchal od mých očí. Celých dvacet let jsem ti v tvém domě sloužil: čtrnáct let za tvé dvě dcery a šest let za tvůj brav. Mou mzdu jsi změnil desetkrát.

Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mě teď s prázdnou. Bůh viděl mou trýzeň a námahu mých rukou a na dnešek sám rozsoudil.“(38–42) Jákob považoval svůj útěk za zdařilý. Pro něj to byla Boží odpověď na bezpráví, kterého se proti nim Lában dopouštěl.

Lábana Bůh varoval ve snu: „Měj se na pozoru!

Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ (24) Oba tedy vědí, že stojí před Bohem na jedné rovině.

Oba jsou zahnáni do kouta, přitlačeni Hospodinem.

Jákob Hospodina označí Strachem Izákovým. Oba vnímají hrozbu pomsty samotným Bohem. Není kam ustoupit. Musí rozhodnout. Ne, jak by chtěli oni, ale jak chce On. Lában pronese větu, před kterou bychom se asi ohradili a těžko s ní souhlasili: „Toto jsou mé dcery a toto jsou moji synové. I brav je můj, ano, všechno, co vidíš, patří mně.“ (43) Někteří biblisté soudí, že Lában měl nárok na všechno, co patří Jákobovi.

Sňatkem se totiž muž zapojoval do rodu své ženy.

Odpovídalo to prý zvykům a právům té doby. Starozákonní vyprávění znají ojedinělý případ, a tím byl Samson, který si vzal ženu Pelištejku. Ta zůstala u rodičů. Jákob od začátku dával najevo, že se vrátí se svými manželkami a stády. Rozhodl se přece odejít na Boží rozkaz.

Hrozí krveprolití. Má Lában zavelet a spustit bratrovražednou řež? Dá zavraždit svého zetě, jeho služebníky a nakonec odvede své dcery i vnoučata jako zajatce? Lában ale má mluvit s Jákobem jen v dobrém. Nakonec se ke konfliktu postaví rozumně: „Co však za těchto okolností mohu dnes udělat pro své dcery, pro ně a pro syny, které porodily? Nuže, uzavřeme teď spolu smlouvu, a Bůh ať je svědkem mezi mnou a tebou!“ (43–44) Oba se chtějí domluvit. Smlouvu neberou na lehkou váhu. Budoucí smlouvě vztyčí Jákob ponejprv sloup. Kámen je svědek, symbol, pomník domluvy.

Je dobré vytvářet takové symboly, připomínkovače paměti. Takové symboly vzájemné smlouvy nosíme někteří na svém prsteníčku. Poté vykonají společné (!) dílo. Vytvoří z kamenů val, na kterém slavnostně hodují. Společné dílo, jídlo, modlitba dvě znepřátelené strany sbližují. Důležitost uzavření smlouvy ilustrují rituály, které se nesmí opomenout. Slavnostní jídlo je součást oběti, kterou strany přinášejí. Část bývá obětována na oltáři a část rituálně snězena. Muži se dostatečně nasytí, teprve pak přistoupí k vyjednávání. Val Lában nazve aramejsky Násep

svědectví a Jákob hebrejsky Val svědek, dnešní Mispa. Hospodin bude na hlídce jako mstitel, kdyby se někdo odvážil nedodržet smlouvu.

Obsah smlouvy je dohodnut až při hostině.

Násep bude natrvalo hranicí mezi Izraelem a Aramem. Bude je chránit před vzájemným napadením a nežádoucím vlivem. Násep slouží též jako stůl k bratrské hostině. Vyjednáváním Lában zajistí výsadní postavení dcer. V případě dalšího Jákobova sňatku nebudou posunuty na podřadnější místo. Za tím vším je majetek, který získal Jákob v Cháranu.

Bude patřit synům jeho dcer. Nakonec vzývají Boha, který bdí nad dodržováním smlouvy. Lában jmenuje Boha Abrahamova, bohy Náchorovy a připojuje bohy jejich otce. Jákob se zapřísahá při Hospodinu – Strachu svého otce Izáka.

Tímto se uzavírá Jákobovi jedna životní etapa.

Před dvaceti lety Bůh slíbil, že s ním bude v cizí zemi. Hospodin není vázán na území, ale na osoby. Vysvobodil ho z domu služby a otevírá mu cestu domů. Končí období cháranské a přichází nové kenaanské. Než vypukne, čeká ho nejtěžší zkouška – střetnutí s vlastním bratrem Ezauem. ■

poznámky Paralela útěku z Egypta V útěku Jákoba nacházíme několik paralel s údělem izraelského lidu v Egyptě. Těžký úděl Jákoba v otroctví u despoty Lábana. Chvatné opuštění – vysvobození Hospodinem, který se na jeho utrpení nemohl dál dívat. Lában dohání Jákoba a jeho rodinu jako později faraon, ale je bezmocný, protože ho Hospodin zastavil a on nakonec zůstává s prázdnou, bez svých bohů, v jejichž moc a ochranu tak silně doufal.

Není to Jákob, kdo je vítězem dnešního dne. Je to Hospodin, kdo dal zdar svému požehnanému Jákobovi, kterého ochránil.

Nebylo to pro jeho dobré chování, ale z milosti. Přestože nechal Jákoba dvacet let v područí Lábana, nakonec ho vyrval z jeho rukou a ochránil. Jákob neodchází s prázdnou, stejně jako neodejde Izrael z Egypta. Zřejmě to není zásluha Jákobovy vychytralosti a mazanosti, ale opět dar Boží milosti. Sám přiznává: „Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mě teď s prázdnou.“ (42)

Smlouva řešením konfliktu Stojí za povšimnutí, že na začátku není zcela jasné, na čem se mají Jákob s Lábanem domluvit. Mají vytyčený cíl: Chtějí se domluvit! To považuji za velice rozumný přístup ke konfliktům. Pokud lidé mají mezi sebou rozpor, to nejdůležitější je, aby měli vůbec vůli se dohodnout. V lidském životě se objevuje mnoho konfliktních situací. Často má jeden ze dvou pocit, že je mu nějak upíráno, že s ním není počítáno, není respektován, že jsou přehlíženy jeho potřeby a práva. Někdy bývá spor zástupný. Může být projevem dávné hořkosti. Nahromaděný hněv propukne a my jsme svědky emotivní reakce. Vztek vyplaví nahromaděnou bolest. Řešení pak vyžaduje delší čas.

Důležité je mít čas všechno otevřít, vynést zasuté na světlo, probrat, pochopit, přehodnotit, pak urovnat a odpustit. Pomocí je pak přenastavit nové podmínky vztahu a upravit je vzájemnou smlouvou. Někdy je třeba nově vytyčit hranice, které ani jeden nesmí překročit. Smlouva je Hospodinův vynález. Představte si svět, kde by se lidé chtěli vždycky domluvit a kde by se dohodnuté smlouvy respektovaly. Proč k tomu nedochází? ■

září 2016 23

Etika

Stěhování a zodpovědnost vůči sboru Když se přestěhuji, znamená to, že nechávám svůj původní sbor „na holičkách“? Mám při rozhodování o stěhování zohledňovat potřeby své rodiny, nebo je přednější služba? Nestačí být prostě součástí obecné Kristovy církve?

Z

náte příběh o muži, ženě a dítěti, kteří cestují a při cestě se střídají v jízdě na oslíkovi? Projíždějí vesnicemi a tamější obyvatelé, kteří vidí jen kousek jejich cesty, posuzují jejich konání: „Co je to za chlapa, sám se veze a manželku s dítětem nechá jít pěšky? – To je dneska mládež, rodiče jdou po svých a dítě si jede jako pán! – Co je to za matku, že se nechá vozit, zatímco chudák táta vleče dítě?“ Téma stěhování a přesunů v souvislosti se zodpovědností vůči sboru a službě zahrnuje řadu situací, které nemají jedno správné řešení. Často vidíme „jen kousek cesty“ z života těch, kteří se rozhodují o přesunu nebo setrvání ve svém sboru, a bez zna-

Mgr. Michaela Toušková Vystudovala Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, je manželkou kazatele CB v Havířově a maminkou tří dětí (13, 11 a 7 let). Pracuje jako vedoucí Kanceláře Křesťanské akademie mladých.

24 září 2016

losti kontextu a motivů můžeme snadno sklouznout k unáhleným úsudkům jako vesničané z uvedeného příběhu.

V našich sborech pak slýcháme podobné příběhy.

Třeba o rodině, která prožila povolání do služby na jiném místě a sklidila hodnocení: „To jsou zrádci, co jdou za lepším!“ Nebo o rodině, která se rozhodla přestěhovat a sloužit v náročnějších podmínkách a setkala se s nepochopením: „Oni se snad zbláznili? Měli by myslet na své děti!“ Nebo o někom, kdo se ze zodpovědnosti rozhodl zůstat ve svém sboru a byl ohodnocen jako ten tradiční, co se nepohne.

Vyprávění v úvodu tohoto zamyšlení vezměme jako brzdu vůči podobným jednostranným soudům.

Málokdo dnes zůstává po celý život na jednom místě a v jednom sboru. Mladí lidé odcházejí na studia, na zahraniční stáže, mění bydliště po svatbě, lidé odcházejí za prací, za lepším bydlením, kvůli příležitostem i kvůli službě. Vzhledem k tomuto pohybu si příslušnost k církvi těžko můžeme představovat jako příslušnost k jednomu sboru. Církev není sbor ani denominace, církev je tělo Kristovo tvořené jeho následovníky po celém světě! I když se lidé stěhují na nová místa, do jiných sborů nebo denominací, jsou pořád součástí jedné Kristovy církve! To je na ní krásné!

Toto široké pojetí církve by se ale nemělo stát zástěrkou pro křesťanský individualismus hlásající, že víra je jen mezi mnou a Pánem Bohem. Obecná církev totiž neznamená neviditelná církev! Být součástí církve znamená zapojit se do některé její konkrétní části. To může mít různé podoby: Jinak to bude vypadat v případě „běžného člena“ zapojeného do některého místního společenství, jinak v případě člověka, který se záměrně stěhuje na místo, kde sbor není, aby založil nový, jinak v případě nadsborového pracovníka nebo misionáře, který slouží mimo

Foto archiv

můj názor Je tomu rok, co se naše rodina z idylického prostředí v Orlických horách stěhovala do Havířova. Většina lidí nechápala: Proč zrovna Havířov?!? Korunu tomu nasadila úřednice při vyřizování nějakých formalit po přestěhování: „Co vás vedlo do tohoto Bohem zapomenutého kraje?“ – „No, asi vás to překvapí, ale Pán Bůh!“ začala jsem se smíchem vysvětlovat účel našeho přestěhování.

Nicméně nepopírám, že moje přípravy na stěhování provázely i typické maminkovské obavy: Zvyknou si děti na život ve městě, na nové školy? Co životní prostředí a bezpečnost? Najdu tam práci? – Zkrátka nemohu sloužit svědectvím o statečné víře, s níž jsem se ve jménu služby stěhovala na místo, které se z lidského pohledu zdálo méně výhodné. Ale můžu přinést svědectví o Bohu, který zná nejlépe kontext našeho života a ví lépe než „náhodní kolemjdoucí“, a dokonce než my sami, co je v kterém úseku pro nás dobré. Kdo by čekal, že naše jedenáctiletá dcera rok po přestěhování vyhodnotí: „Tady v Havířově je skoro všechno lepší!“

svůj sbor. Na rozličné životní situace jsou konkrétní pravidla zkrátka krátká. Nezbývá, než se ve víře v Boží vedení ptát: „Pane, kde mě chceš mít a jak tam mohu být součástí tvé církve?“ Dalším obecným principem by mohla být výzva: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, nejen jemu.“ (Fp 2,4) V souvislosti s tak „osobní“ záležitostí, jako je stěhování a zapojení do církve, může tato výzva znít až neadekvátně. Máme přece svobodu! „Jen nemějme svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služme v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13) V kontrastu k tomu se někdy setkáváme s církevním konzumem – křesťané se stávají hosty, kteří si vybírají ze sborových jídelníčků to, na co mají zrovna chuť, nebo střídají sborové restaurace podle toho, kde se zrovna lépe vaří. Je v pořádku, když lidé přicházejí do církve s očekáváním, že najdou duchovní pokrm, je v pořádku i to, když se umí nechat pohostit nebo když se občas inspirují cizí kuchyní. Ale nemělo by se vytratit nastavení, čím já můžu přispět ke společnému stolu, jak já můžu pomoct sytit hladové.

Mít na mysli to, co slouží druhým, může mít ovšem v praxi různé podoby. Pro jednoho to může znamenat zůstat i přes obtíže tam, kde jsem, pro druhého hledat na novém místě, jak se užitečně zapojit, pro jiného to může být povolání jít do nejistoty nové služby nebo „nerozumné“ rozhodnutí jít do nepohodlí, nebo dokonce nebezpečí. Ten, kdo zná kontext naší životní cesty lépe než „náhodní kolemjdoucí“, a dokonce než my sami, ví dobře, jaká je správná cesta pro každého z nás. Dokonce nás některé úseky cesty nechá bez výčitek „projet na oslíkovi“, abychom pak s novou silou mohli sloužit druhým. Na rozličné životní situace jsou konkrétní pravidla zkrátka krátká. Nezbývá, než se ve víře v Boží vedení ptát: „Pane, kde mě chceš mít a čím tam mohu sloužit druhým?“ Popřít v sobě individualismus a mít na mysli to, co slouží druhým, je ovšem nesnadnou výzvou i pro ty, kteří zůstávají v místě a sboru, z nějž jiní odcházejí. Často je to spojeno s pochopitelnou lítostí nebo i pocity ohrožení, jak bude život a práce sboru dále fungovat. Jako zástupce vylidňujícího se regionu, který tyto zkušenosti zná, vidím jako náročný, ale důležitý krok nedívat se jen na to, co slouží nám, ale i jiným částem církve, rozhodnout se investovat do mladých pracovníků, kteří pravděpodobně stejně odejdou na studia či za prací jinam, a vysílat služebníky do jiných míst a služeb s radostí a požehnáním. Nezbývá, než se ve víře v Boží vedení ptát: „Pane, kde mě chceš v našem sboru mít a jak mohu nahradit ty, kteří odešli?“ ■ září 2016 25

KULTURA Kázání pro písmáky

Provázky víry Z

kázání farářek a farářů Českobratrské církve evangelické byla sebrána tučná kniha kázání vydaná ku příležitosti šestistého výročí upálení kazatele Jana Husa. Českého reformátora tak chtějí autoři nejen připomenout, ale i patřičně oslavit tím, že navazují na jeho dílo a stejně jako on přinášejí laickým věřícím srozumitelný výklad Písma.

Provázky víry – Jubilejní postila 2015, sestavili Joel Ruml a Ondřej Macek, Kalich, 431 s.

Sbírku sestavili Joel Ruml, bývalý synodní senior ČCE a někdejší předseda Ekumenické rady církví, a Ondřej Macek, který doposud publikoval odborné texty v oblasti církevních dějin a zabýval se mimo jiné zbožností Martina Luthera a evangelictvím předtoleranční a toleranční doby. Autory jednotlivých kázání spojuje služba stejné církvi, přesto však společně tvoří pestrý výběr. Nalezneme mezi nimi ženy i muže, profesory, faráře i kazatele, mladé i staré.

Přes množství autorů mají kázání jednotný ráz.

Jsou psaná metodicky, povšechně se důsledně odvíjejí od biblického textu, otvírají jeho hloubku a pocti26 září 2016

vě usilují o aktualizaci zvěsti současnému čtenáři.

Vyhýbají se svévolným výlevům či moralizování.

Vesměs jsou čtivá, některá stručná, jiná košatější.

V závěrech zůstávají na obecné rovině, aby mohla oslovit širší okruh čtenářů.

Kázání jsou řazena podle církevního roku. Ke každé neděli či svátku je přiřazen jeden evangelijní text podle starocírkevních perikop a jeden starozákonní podle výběru původní Jednoty bratrské. Kázání jsou obvykle dvou až třístránková.

U každého je v úvodu citován příslušný biblický text a na závěr doplněna stručná modlitba vztahující se k textu kázání. Pro jméno autora konkrétního kázání musíme zalistovat do obsahu, autoři nám tak chtějí nejspíše připomenout, že při četbě jde především o jméno Boží. Stejně tak na konci kázání nenalezneme tradiční „Amen”. Toto přitakání zvěsti (amen = skutečné, pravdivé, z hebr.) nechávají autoři na každém čtenáři.

Text doplňují černobílé ilustrace, které si zakládají na abstrakci. Ve své jednoduchosti ale skrývají hluboké myšlenky a silné emoce. Ke každému obrázku je přidán odkaz z Bible, k němuž se vyobrazení váže. Brilantně zvládnutou kompozici jen ruší dojem, jako by se při tisku odřízlo několik milimetrů po levé straně obrazu. Ilustracím by také pomohlo mírné zvýšení kontrastu. Jinak jsou díla Petry Jarmily Fisherové velmi vhodnou volbou k obrazovému doplnění textu.

Evangeličtí faráři společně uvařili výživný pokrm pro své čtenáře, kteří při četbě ocení především teologickou odbornost i různost stylů jednotlivých autorů. Přesto na některých místech budou možná postrádat konkrétnější aplikaci či jim budou připadat závěry až příliš obecné. Autoři někdy jako by se báli myšlenku rozvinout a vložit do textů více své osobnosti, snad kvůli snaze napsat univerzální a metodicky přesné kázání. Celkově se ale jedná o soubor kvalitních kázání, která písmáka jistě zaujmou.

Sbírka může posloužit jako průvodce pro vlastní ztišení i biblické vzdělávání. Osloví jistě široké církevní křesťanstvo, nejen to evangelické. Na věku čtenářů až tolik nezáleží, důležitý je zájem o Písmo.

■ sára košťáková, jan macek

Zlaté hodinky McGahern – Zlaté hodinky a jiné povídky.

Kalich, Praha 2015, 293 s.

Sbírka povídek vysoce oceňovaného prozaika představuje různé úseky životních příběhů, které se odehrávají především na irském venkově v druhé polovině 20. století. Povídky nedisponují výrazným epickým napětím ani dialogickou ekvilibristikou. Spíše se jedná o záznam velmi citlivého pohledu na lidské interakce. Čtenář se v knize často setká s hrubou a velmi neotesanou mluvou, skrze kterou si postavy spíše stvrzují své pozice, než že by si chtěly něco podstatnějšího sdělovat. Uzavřenost a nekomunikace bije do očí.

Ale i tak můžeme vnímat náznak nijak bezvýznamných emocionálních dějů, které se za jejich slovy či mlčením odehrávají. Tvrdá skořápka postav je ztuha otevírána, aby na nás nakonec vykoukla pouze temná puklina pootevřeného ořechu. Můžeme se jen dohadovat, co přesně se vevnitř skrývá.

Lidé zůstávají tajemstvím. Vypravěč nás sice nechá nahlédnout do mysli hlavního hrdiny, i ten však bezradně naráží na neproniknutelnost ostatních. Vzniká tak jedinečné napětí nenaplněného očekávání, touhy po porozumění, které se nedostává, a přece mezi řádky lze vnímat určité smíření či laskavost, jež je podtržena vzdušností a vůní krajiny a kterou můžeme pociťovat i navzdory tomu, že komunikace nefunguje.

Libor Duchek

Tvrdá deska P.O.D. – The Awakening. Nu-metal, Universal (T-Boy Records), 45:30 Na přelomu tisíciletí patřili P.O.D. k nejúspěšnějším nu-metalovým kapelám světa. The Awakening, jejich nejnovější a zároveň první koncepční album, dokazuje, že muzikanti nezapomněli řemeslo a neztratili ani kreativitu.

Chybí jim ale hitový potenciál.

To by vlastně ani nemuselo vadit. Příběh o životních rozhodnutích, kde dějová nit provléká jednotlivé písně prostřednictvím mluvených vstupů, je sám o sobě zajímavý nápad. Po stránce produkce se podařilo zachovat typický zvuk P.O.D. a citlivě ho doplnit moderními prvky. Syrové kytary příjemně kontrastují s bohatými plochami vokálů. Jen v občasných kytarových sólech bylo syrovosti dosaženo na úkor dynamiky. Skladatelsky dokázala kapela sympaticky vyvážit přítomnost charakteristických znaků P.O.D. a s chutí a odvahou objevovat nové výrazové prostředky, a ne jen recyklovat recepty na úspěch z let minulých. Temnější atmosféra hudby koresponduje s námětem, přesto potenciál koncepčního alba nabízí spoustu prostoru pro uměleckou realizaci. Tento prostor však zůstal nevyužit.

Ano, starší nahrávky P.O.D. jsou hitovější, energičtější, barevnější, zkrátka lepší. Pokud se ale oprostíme od srovnávání s dřívější tvorbou kapely, The Awakening si zaslouží uznání. Je to tvrdá, nepodbízivá a hlavně kvalitní deska. daniel matulík

OTÁZKA PRO Davida Beňu, tajemníka odboru Rady CB pro vzdělávání Jak poznám, že následuji zdravý rozum?

Snad podle toho, že na svůj rozum přehnaně nespoléhám.

(Př 3,5) Zdravý rozum totiž ví, že existují věci, které nevyrozumuje, které nám musí být řečeny, kterým musíme uvěřit: že jsme stvoření, že jsme hříšní, že Bůh nás v Kristu miluje.

Zdravý rozum ví, že není ušetřen nemoci sebeklamu ani hříchu.

Rozum je však zcela na místě! Z 254 veršů, v nichž se v ekumenickém překladu vyskytuje slovo s kořenem -rozum-, vyznívá jen asi 15 varovně. Zbývající drtivá většina veršů s rozumem buď prostě počítá, nebo ho dokonce chválí (srov. Přísloví): Prvním uživatelem rozumu je sám Stvořitel; i člověk má o rozum usilovat. Nerozum sluší leda oslu.

Jak se pozná zdravý rozum?

Sebekritickou pokorou: je ochotný se učit, dát se poučit, uznat omyl, naslouchat, ano, poslouchat Boha i lidi. Jasností: mluví zřetelně, umí se postavit, přiznat barvu. Realismem: nepřetírá svět na růžovo ani ho nevidí jen černobíle, nýbrž nahlíží věci z různých stran. Žízní po spravedlnosti: nesmíří se s matením slov, hledá pravdu, s bezprávím se pouští do křížku; ba spolu s ukřižovaným Kristem se i Boha samého zeptá, kde že je právo a věrnost. (Gn 18,25; Mk 15,34 aj.)

Zdravý rozum zná své místo; ovšem také se za ně nestydí!

Věří, že Bůh hledá lidi z masa a kostí, se srdcem na pravém místě a s rozumem v hrsti. ■

září 2016 27

KULTURA Morální odpovědnost – Thomas Schirrmacher

Etika zdravého rozumu P

řekladateli René Drápalovi, učiteli etiky na ETS, Institutu Komenského a nakladatelství Návrat domů patří vřelé díky za vydání další, v češtině teprve druhé knížky z dílny německého teologa, antropologa a sociologa Thomase Schirrmachera. Ke čtenářské obci – nejen teologické! – pak směřuje vřelé doporučení laskavé pozornosti.

Dovolte mi prosím osobní úvod: Když jsem v roce 1996 odcházel do Basileje studovat teologii, těšil jsem se zejména na jednoho učitele – Thomase Schirrmachera. Znal jsem ho už z namátkové četby jeho monumentální etiky (jejíž druhé vydání je ještě o pár set stran monumentálnější). Uchvátila mě vzácná kombinace širokého odborného rozhledu, biblického ponoru a plastické praktičnosti. U Schirrmachera neplatí „buď teorie, nebo praxe“, obojího u něj člověk užije v samozřejmé vzájemnosti a v hutných porcích.

V Basileji jsem vysněného učitele sice nezastihl – půtky teologů ho odvály – ale během let jsme ho s kolegy asi dvakrát navštívili v Bonnu, kde žije s rodinou. Mezitím se Thomas Schirrmacher stal globální celebritou, uznávanou autoritou mezi evangelikály i v ekumeně. Jeho činnost zahrnuje vyučování, přednášky a publikování, organizaci škol, ale také humanitární, lidsko-právní či ekologické aktivity, a to na všech kontinentech (kromě Antarktidy, či snad i tam?), a nyní tedy, písmem, i v ČR. Knížka „Morální odpovědnost“ vychází z prosté otázky, jak se my křesťané rozhodujeme, či jak se máme rozhodovat, správně rozhodovat. Už knižní obálka – jejíž barvy popravdě mohly hrát v duchu

náš tip Druhý život husitství, Národní památník na Vítkově, Praha, 13. 5. 2016 – 26. 3. 2017 V národním památníku na Vítkově se návštěvníkům otevírá výstava, která sleduje reflexi husitství v moderních českých dějinách.

Mimo jiné ukazuje, jak důležité je znát dějiny, abychom rozuměli jejich účelovým interpretacím, kterým se nevyhýbá ani současnost.

28 září 2016

knihy živějšími barvami – naznačuje, jak autor odpoví: Křesťanské morální rozvažování zahrnuje zásadně tři hlediska – zaprvé shůry danou biblickou normu; zadruhé konkrétní situaci, v níž se člověk nachází a jež právě vyžaduje řešení, a zatřetí existenciální stanovisko, srdce a přesvědčení jednotlivce. Ke každému křesťanskému rozhodnutí mají své co říci jak slovo Boží, tak lidská moudrost a individuální svědomí.

Thomas Schirrmacher, Morální odpovědnost.

Tři rozměry etického rozhodování.

Návrat, Praha 2016, 131 s.

Knížku v jistém smyslu můžeme číst jako obhajobu „zdravého rozumu“, jako pozvánku k živému, odpovědnému křesťanství! Bible nás volá ne k fundamentalistickému papouškování a k jednoduchým řešením, nýbrž k aktivnímu zápasu: k horlivé lásce, poctivému myšlení a pilné práci, řečeno s autorem.

Bible nám poskytuje normy a modely, nápovědi.

Každá situace však vyžaduje jejich příhodnou, leckdy tvůrčí aplikaci, jak vidíme už v Písmu, tu takovou, jindy onakou. Tomuto umění se ovšem člověk musí učit, musí sbírat zkušenosti, musí žít – a trpět – v reálných vztazích a úkolech.

Právě na „křesťany ve světě“, jak říká Th. Johnson v předmluvě, zejména na vedoucí, se Schirrmacher obrací. Nedílnou součástí každé kapitoly je proto vždy hned několik praktických aplikací látky do života rodičů či dětí, kazatelů a starších, zaměstnavatelů či zaměstnanců, politiků a občanů.

Nejedná se o suchopárnou, odtažitou učebnici, nýbrž o šťavnatou a čtivou knížku, o učebnici pro život.

■ david beňa

Skotský rybář nevšedním knězem Rybářský synek, milovník přírody chudého, ale krásného Skotska, jako katolický kněz pokorně přijímá od biskupa poslání do neznámé Číny s upozorněním, že to nebude žádné chytání lososů. Opravdu nebylo. Pracoval, jak byl zvyklý, k Boží slávě, která jak byl přesvědčen, nezáleží ani v nádheře obřadů, ani mystickém zanícení, ba dokonce ani v počtu duší.

Po lidské chvále netoužil a také ji nezískal.

Není pochyb, že si čtenář tuto výjimečnou postavu zamiluje. Spatří tu vzor kněze pokorného, nenáročného, ale houževnatého, jak už tomu rybářský synek v mládí přivykl. Má pro chudé děti tohoto světa stále vzácné porozumění, dost trpělivosti, bohatství lásky, pracovité ruce, a je-li třeba, i pár grošů kdesi v cípech ošoupaného taláru.

Církev tonoucí ve své slávě a bohatství je mu těžko pochopitelná.

Přesto se jí nikdy nezříká a odplácí jí poslušností. Vůči církevní vrchnosti není vzpurný, naopak poddajný a vděčný, i když zde nenalézá pochopení a cítí odstup. Nezávidí úspěch, ale není schopen přizpůsobit se mocným a jejich cestám. Není to buřič ani reformátor a maně si položíme otázku, kde by se matka církev ocitla, kdyby se právě takovými kněžími více hemžila. Vždyť u něj nenalézáme to apoštolské zanícení, které dobývá svět. Bojí se velkých slov a laciných zázraků. Není to podivín, který postrádá něco z nutné obchodní podnikavosti? Není tu málo nadšení, kterým je nutné světu čelit, něco z té chytrosti utlačovaných, která vzdoruje násilí mocných?

Román tedy vnáší na scénu nejen obdivnou křesťanskou skromnost a pokoru, ale i vážné otázky. Ano, jsou to i nesnadné životní a teologické otázky, kterým se ani tento prostý kněz nemůže vyhnout a nevyhýbá.

Vždyť v jeho rodném Skotsku byl i mezi chudými vážný spor o víru. V převaze byli protestanti, v menšině katolíci. Spory si nevyřizovali v rukavičkách, a často končili pěstmi. Rodiče byli ve víře rozděleni. Rybáři i dělníci v loděnici byli jednotní pouze v nouzi. V parku, pod širým nebem, se konala denně horlivá laická kázání za doprovodu harmonia. S otevřenou Biblí v ruce kázal místní pekař, zatímco jeho pekařská živnost nezadržitelně upadala a na sirotku se šetřilo.

A katolický kostel? Ten živořil a snažil se dobýt z oveček tu hrstku grošů, jíž bylo nutně zapotřebí k údržbě talárů a oltáře. Kněží přirozeně usilovali o postup na lepší místa, kde už končí chudoba a začíná snazší život spojený s důstojností úřadu. Čína, kde se ocitl, mu nabídla úkoly a další otázky. Našel tu lidský kotel bídy a bohatství na pokraji hladu a nemoci, vydíraný nájezdy banditů. Byl tu buddhismus i stará filozofie Konfucia. Vedle katolíků tu byli i američtí metodisté! Našel tu i zbytek staré portugalské misie. Kdo tu má navrch?

Kdo hlásá pravdu? Kdo drží ty klíče království nebeského? Čtenář se může spolehnout, že tu najde pokornou touhu po spáse nuzných, nikoli jednostrannou nápovědu pravého náboženství. Najde tu i realistický pohled na Čínu v období před a po první světové válce. Najde tu návody a pobídky praktického křesťanství. Najde tu, ovšem, i ty otevřené otázky skutečného života a k zamyšlení i otázku klíčů…

Archibald Joseph Cronin, Klíče království nebeského.

Nakladatelství Josefa Šimona, Praha 1995, 310 s.

”

Náboženství pravé a hodné dobré pověsti hledá pokorné a pracovité učedníky a kněze. Ježíšovi učedníci byli prostí rybáři! – Kde jsou klíče království nebeského?

■ bLahOsLav kOšťák

září 2016 2

církev bratrská

Ústava CB, článek 4, odstavce 5, 7 a 8

Správa sboru Své záležitosti si Sbory spravují samostatně, není-li v Ústavě nebo dalších závazných dokumentech Církve bratrské stanoveno jinak. Za plnění svého poslání se Sbory zodpovídají Konferenci. Nejvyšším orgánem Sboru je shromáždění Členů Sboru. Členské shromáždění je oprávněno samostatně rozhodovat o všech záležitostech Sboru, určovat zásady jeho činnosti a personální obsazení jeho orgánů, pokud to není v rozporu s Ústavou nebo dalšími závaznými dokumenty Církve bratrské. Výkonným a řídícím orgánem Sboru je Staršovstvo. Staršovstvo je voleno a odvoláváno Členským shromážděním, kterému se zároveň ze své činnosti zodpovídá. Rozhodnutí Staršovstva nesmí být v rozporu s Ústavou ani dalšími závaznými dokumenty Církve bratrské ani s žádným z usnesení Členského shromáždění.

Tomáš Holubec Rada Církve bratrské

Při správě sborů těžíme z principů demokracie a přijímáme i její omezení. Sice se říká, že v církvi má být teokracie (vláda Boží), a ne vláda lidu, ale jsme dosud na zemi a sotva vymyslíme něco lepšího. V NZ najdeme jak „slovo vůdců“, tak potřebný souhlas církve.

Pán Bůh spravuje církev skrze lidi, které povolává a církev potvrzuje. Někdy by se nám hodilo autoritativní biskupské řešení, aby se věci rychleji pohnuly, a navíc víme, že většina nemusí mít vždy pravdu.

To je lákavé zejména v patových situacích, ušetřili bychom si spoustu času, námahy a jalových diskusí, ale dlouhodobě to přináší problémy jako neprůhlednost, nedůvěru a odcizení „generála od vojska“.

Volitelnost a vykazatelnost kazatele, staršovstva i sboru je důležitá jak pro pocit vzájemné odpovědnosti, tak pro ochranu před nedotknutelností. Nicméně si kladu otázku, jestli bychom například při volbě staršovstva neměli nějak kombinovat demokracii a „slovo vůdců“. Ačkoli jde o zásadní věc v životě sboru, přenecháváme celý proces více méně volební komisi a pak finální demokratické volbě (a snad 30 září 2016

i modlitbám). Stávající vedoucí ovlivňují sbor i církev ve velkých i drobných věcech po řadu let a je paradoxem, že když přijde na klíčové předávání štafety, mají se téměř odmlčet, aby církev neovlivňovali.

Petr Geldner Komise Církve bratrské pro Řád

Než k tomuto tématu vyjádřím cokoliv dalšího, chtěl bych potvrdit, že jsem vděčný za Církev bratrskou, jsem rád jejím členem a kazatelem, vážím si cesty, kterou v průběhu svého života ušla, a respektuji formy, které ji určitým způsobem charakterizují.

To se týká i správy sboru. Poměrně dlouhou dobu jsou sbory spravovány tak, že členské shromáždění je jejich nejvyšším rozhodovacím orgánem, a staršovstvo pak jediným řídícím orgánem. Určitě je to dobrý způsob, nicméně se nabízí otázka, zda je nejlepší. V různých diskusích se toto otázka opakovaně otevírá, ale pokud vím, zatím se nám nic lepšího najít nepodařilo.

Jaká úskalí mám na mysli? Třeba že členské shromáždění je i v menším sboru stále příliš velkou

a různorodou skupinou na to, aby mohlo efektivně a operativně fungovat. Například v otázce hledání směřování sboru nebo stanovování cílů, což by měla být činnost nadřazená staršovstvu. U staršovstva v jeho současné podobě pak spatřuji úskalí v tom, že jeho úkolem je najít sboru vizi, stanovit cíle z ní plynoucí, udělat úkoly, které k naplnění cílů směřují, vyhodnotit tuto činnost a odměnit se. Popřípadě potrestat, pokud cílů dosaženo nebylo.

Vím, že jsou to otázky podstatné, a přitom nesnadné. Mám však naději, že naše hledání bude pokračovat, a pokud někde něco lepšího je, že k tomu s Boží pomocí dojdeme.

Jan Asszonyi Komise Rady Církve bratrské pro Zásady

Můj dědeček, kazatel Jan Urban říkával, že církev nemá být divoké stádo. I ta tlupa židovských otroků byla po odchodu z Egypta na Boží pokyn hned zformována do vojenských šiků.

Církev v dějinách měla a dodnes může mít různé „biblické“ uspořádání. To se ovšem nesmí stát překážkou na Boží cestě k člověku a cestě člověka k Bohu. Naši otcové zvolili takový model církevního uspořádání, v němž chtěli zachovat prvek samostatnosti sborů (spojený s odpovědností) i vzájemnou vazbu (spojenou se solidaritou a podřízeností).

Věříme, že se Boží vůle projevuje předně ne skrze jednotlivce (biskupa), ale skrze Duchem Kristovým obdarované společenství (staršovstva, členů sboru, delegátů konference). Přitom si ovšem musíme být vědomi toho, že automaticky neplatí, že většina zvolí vždy dobře.

Boží vůle se totiž někdy může projevit i skrze jedince, který stojí proti všem. Sbory se tedy spravují samostatně, a přece ne zcela svévolně.

Své vrcholné vyjádření tento model má v rozhodnutích členů sboru, kteří předávají jistou část odpovědnosti za vedení sboru volené radě starších.

Jak v kontextu sboru, tak i v kontextu církve zůstane napořád aktuální otázka vypořádávání se s kompetencemi jednotlivých „úřadů“. Ústava a Řád se je snaží konkrétněji nastínit.

historie K vedení sboru Teologicky vzdělaný kazatel nemůže být jediným pracovníkem církve, který by hrál svoji úlohu na jevišti života sboru, zatímco všichni ostatní věřící by zůstávali jenom pasivními diváky v hledišti. Týmová, tj. skupinová práce ve sboru předpokládá, že se vedení a správy sboru účastní též i další. (…) Mezi všechny tyto spolupracovníky mají být rozdělovány různé povinnosti duchovenské i organizační a správcovské.

Starší sboru neboli presbyteři mají pomáhat kazateli v jeho službě kazatelské, učitelské i pastorační. Mají vést modlitební zápas za svůj osobní duchovní život i za duchovní život své rodiny a sboru. Jejich povinností je, aby budovali sborové obecenství na principech víry, lásky a naděje. Mají být jednoho ducha s kazatelem.

Mojžíšovi kdysi Pán Bůh přikázal, aby určil sedmdesát mužů ze starší generace Izraelitů, a řekl mu o nich: „A ode­ beru z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám.“ (Nu 11,17) Starší lidu měli spolupracovat s Mojžíšem. Tak má i mezi kazatelem a staršími sboru vládnout duch jednomyslnosti a vzájemné poddanosti, kdy kazatel je pouze „primus inter pares“, tj. první mezi sobě rovnými.

Starším sboru, stejně jako i kazatelem se žádný nestává jen tím, že byl do této služby zvolen a řádně ustanoven. Už předtím, než byl kterýkoli bratr zvolen za staršího sboru, měl se osvědčit ve sborové práci. Mojžíšovi přikázal Hospodin: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci lidu.“ (Nu 11,16) To by měla být základní směrnice pro volby staršovstva. Ať jsou voleni ti, kdo svou prací a vlivem staršími už jsou a kolem nichž se druzí k práci sdružují. Jestliže někdo nepracuje, přestává být starším. Staršovstvo sboru nikdy nemá být jenom skupinou reprezentantů sboru nebo poradců kaza­tele, ale týmem pracovníků.

Starší mají s kazatelem pečovat o vyučování dětí, o výchovu dorostu a mládeže i o katechezi nových členů sboru. Mají také konat pastorační návštěvy u členů a přátel sboru, a to hlavně v případech lidí starých, osamocených, nemocných anebo v případech úmrtí v rodině či jakékoliv životní zkoušky. Jejich povinností je též střežit sbor před cizím učením a spolu s kazatelem provádět kázeň.

Každý starší sboru musí se svým sborem žít. Právem od staršího sboru členové očekávají, že bude účasten ve shro­ máž­dění při večeři Páně, při sborových slavnostech, kdy se sbor raduje (hody lásky), ale i tehdy, když sbor pláče (pohřební shromáždění). Ti starší sboru, kteří k tomu mají obdarování a kladný vztah, mají převzít péči o hospodářské záležitosti sboru. To je oblast takzvané služby diakonské.

Ta nemá být ve sborové práci nikdy opomíjena.

■ Jan Urban: V královských službách.

Naděje, Brno 1992, s. 70–71.

■ připravil petr raus

září 2016 31

SERIÁL

Batesovské mimikry Plagionotus arcuatus

Tesařík dubový (Plagionotus arcuatus)

Jako naši otcové?

Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona…

(1. Korintským 9,21a) Setkání s vosou či dalšími druhy žahadlových blanokřídlých nemusí být příjemné. Vypadat jako ony se vyplatí, útočník, který už někdy žihadlo dostal, si rozmyslí riskovat. Než aby si ověřil, že ten jako vosa vypadající tvor skutečně vosou je, obrátí se jinam.

I ve světě lidí jsou takoví, kterým je lépe se vyhnout. Pravda, zdání klame a soudit člověka podle vzhledu je velmi ošidné, 32 září 2016

funguje to ale podvědomě. Partě mladíků s pivními lahvemi v rukou se v pusté večerní ulici asi vyhne většina z nás. Méně si už uvědomujeme, jak se posouvá obecné vnímání saka a kravaty.

Co se ještě před pár lety zdálo být symbolem slušnosti, dnes naprosto ztrácí věrohodnost. „Kravaťáci“ jsou čím dál silněji spojováni s politiky, bankéři a bezohlednými podnikateli, kterým už lidé nevěří ani pozdravení.

jiný, nějakým způsobem nebezpečný tvor. Takoví bývají nápadní a zkušení dravci se jim vyhýbají.

Jako příklad jsem vybral tesaříka dubového, odborným jménem Plagionotus arcuatus.

Jeho larva se vyvíjí převážně v prosychajícím dřevě dubů, méně i v bucích, lipách či dalších stromech. V naší republice ho potkáte nejspíš (i když zdaleka ne výlučně) na jihu Moravy. Odtamtud si ho také pamatuji, potkával jsem ho na pokácených kmenech dubů

Nebo také ne. Někteří tuší šanci získat nějakou výhodu a naopak přijmou vzhled a způsob projevu těchto lidí. Začnou používat jejich jazyk, zkusí proniknout do jejich prostředí. Snaží se tak získat nějaký hmotný prospěch.

Je to slušné? Na to se dnes už ptá málokdo. Člověk ale není hmyz. Jestliže u brouka platí jediné kritérium – výhodnost, u člověka, zejména křesťana, by tomu mělo být jinak. Ten by měl brát v úvahu i jiná měřítka než osobní či rodinný prospěch. Dovedeme to ale?

Máme k tomu odvahu?

Někdo chce brát Bibli vážně až do posledního písmene. Vybaví

foto: flickriver.com

V březnovém čísle Brány jsme se věnovali případům, kdy některé druhy hmyzu svým vzhledem splývají s prostředím, ve kterém žijí; konkrétně jsme si vyprávěli o broukovi jménem Trox. Necvičené lidské oko si takových tvorů běžně vůbec nevšimne – mluvíme o ochranném zbarvení.

Dnes se chceme věnovat podobnému jevu, který ale viditelnost tvora naopak posiluje. Odborně se mu říká batesovské mimikry – neškodný organismus vypadá jako

v širokém pásu lesů kolem Dyje či Svratky někde od Vranovic níže.

Nebylo možné ho přehlédnout. Pokud na některé z dubových klád seděl či běhal, zářil do daleka svou výraznou žlutou kresbou na černém podkladu. Vždycky mi připadal opravdu krásný, kdykoli jsem koncem května či v červnu přicházel do oblasti jeho výskytu, vyhlížel jsem ho mezi ostatními tvory nejdříve. Těšil jsem se na něj.

Jak jsem už naznačil, nebyl nápadný jen svým zbarvením, ale i chováním. I když na rychlost pohybu hmyzu má zásadní vliv teplota, přece jenom je možné rozlišit u různých druhů rozmanité zvyklosti.

Existují brouci, kteří lezou pomalu a důstojně, jiní zase rychle běhají. Tesařík dubový patří k těm, kteří se pohybují trhaně, starý voják by řekl: přískoky. Není mezi brouky jediný, podobné chování můžeme potkat například i u některých krasců, v případě tesaříka dubového s jeho výrazným černožlutým zbarvením ale má způsob jeho pohybu ojedinělý efekt. Tesařík působí dojmem velké vosy. A není to jen lidský pocit, pozorný pozorovatel si může sám ověřit, že tvorové mající zkušenost s vosím bodnutím nechávají tesaříka dubového raději na pokoji.

Vážená redakce, chci se ozvat, že odstaveček o „Příčinách a léčbě problémů s odpočinkem“ v Bráně je zavádějící, zbytečný a opírající se o situaci před 50 lety. Tehdy byla interní oddělení nemocnic sezónně obležena nemocnými trpícími opakovanými vředy žaludku či dvanácterníku, které se tehdy léčily převážně klidem na nemocničním lůžku a při komplikacích či opakovaných potížích i operativním odstraněním postižené části.

V současné době se „řeže“ málokdy a jedině při komplikacích, protože byla odhalena bakterie Helicobacter pylori způsobující tyto vředy. Hlavní léčbou je tady kombinace antibiotik a inhibitoru protonové pumpy k eradikaci (vykořenění) této infekce. Další příčinou bývá poškození žaludeční sliznice antirevmatiky typu ibuprofenu, které se pak většinou musejí vysadit. To je kauzální léčba a nikoliv „pobyt v úplném klidu a plném odpočinku“! Nejde o žádné ryze psychosomatické onemocnění.

Křiklavě vyzývavé srovnání s kopřivkou, kde by si někdo nechal sám nebo na nátlak lékaře vyříznout kus kůže s alergickými pupenci, místo aby použil antihistaminikum a zapátral po příčině, už je úplně mimo kontext.

S pozdravem MUDr. Pavel Páral, internista a diabetolog

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; E-mail: brana@cb.cz

se mu apoštolova slova „nepřizpůsobujte se tomuto věku“, vztáhne si je na vnější vzhled a za normu si vezme názor církve v době, v níž vyrůstal. Zůstane tak ale po farizejském příkladu u vzhledu a zdání, u věcí povrchních. Citovaný text pokračuje výzvou k obnově mysli, a ta jde hlouběji než obnova šatníku. Vybírá hodnoty, ne módní doplňky.

Není projevem strachu ani prospěchářství, bývá důsledkem proměněného charakteru.

Pokud jde o vnější věci, apoštol se světu přizpůsoboval. Před židy vypadal a vystupoval jako žid, před pohany jako pohan. Pokud ale mělo jít o klíčové hodnoty života, byl stále stejný, totiž Kristův. Dovedl i pochválit pohany za upřímnost jejich pohanství, pak jim ale pověděl o zázraku vzkříšení, i když věděl, že s tím narazí.

■ PETR raus

Festival pod věží Ve dnech 23. až 25. září 2016 proběhne na ploše před kostelem Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Zlíně na Jižních Svazích (za nepříznivého počasí uvnitř kostela) už třináctý ročník tohoto festivalu. Jedná se o přehlídku hudebních skupin z České a Slovenské republiky hrajících vlastní tvorbu opírající se o hodnoty křesťanství, ale také o festival s workshopy a doprovodným programem.

Festival je plně zajišťován dobrovolníky, i vstupné je dobrovolné. Bližší informace na www.festivalpodvezi.cz.

Studna+ Ve dnech 21. až 23. října 2016 proběhne první víkend nového ročníku Studny+. Hlavní přihlašovací termín (s levnějším poplatkem) byl sice na konci srpna, stále je ale možné se přihlásit.

Více informací na http://cb.cz/mladez/akce/56-studna.html.

Příště: V nepřátelském táboře

září 2016 33

K DISKUSI Co si odnášíme ze školy?

Učitel našeho dětství Na jakého učitele rádi vzpomínáte? Na učitele laskavého a mírného, nebo přísného a důkladného? Jaký učitel se zapsal do vašeho raného života?

Noemi Chrásková CB Praha 5 – Smíchov

Moc ráda vzpomínám na svoji třídní učitelku ze základní školy. Učení s ní mě bavilo, protože se nás do něj snažila zapojit. Chtěla, abychom nad novými informacemi nejen přemýšleli, ale i diskutovali.

Dělali jsme spolu hodně prezentací a vytvářeli projekty, diskutovali jsme ve skupinkách – svůj názor a poznatky jsme pak vysvětlovali ostatním. Místo vypisování z učebnic jsme si tvořili vlastní učebnice. Snažili jsme se přijít věcem na kloub a pochopit, proč to tak je. Také jsme hodně četli a následně rozebírali význam textu. Myslím, že mě tento způsob výuky naučil spolupracovat s ostatními a pochopit, že učení není vždycky nuda.

Libor Duchek CB Praha 5 – Smíchov

Ve školách jsem strávil většinu svého dosavadního života a setkal jsem s mnoha inspirativními učiteli. Často to ani nemuselo znamenat, že zvládali dobře pedagogické dovednosti nebo že výborně káznili třídu a stíhali učební plán, opak byl spíše pravdou.

Nejvíc inspirativní byli učitelé, kteří byli autentičtí, kteří věřili tomu, co říkali, a šlo jim o naše životy, aby byly dobré a košaté. Sdíleli s námi duchovní poklady 34 září 2016

vzdělání – a největší radost měli právě z toho, že se o ně mohli dělit. Zvali nás k plnému stolu odvěké hostiny filosofů, tříbili naše chutě a učili nás kriticky rozeznávat zdání od idejí, povrch od hloubky, náhražku od podstaty. Učili, že spokojený život netkví v tom, že máme vše, ale že nic nepotřebujeme, že největší štěstí učence je jít za svou zvědavostí po stezce poznání. Takový byl třeba můj češtinář na střední, takový byl i náš učitel biologie.

Magda Hudová CB Kutná Hora

Být dobrým učitelem nebylo, a není ani dnes, snadné. Do školy jsem chodila za komunistů, kdy se učitelé báli projevit svůj názor, aby nepřišli o místo. V deváté třídě jsme jednou šli z recese do školy v černém. Právě v ten den nám přišel ředitel předávat medaile za umístění v atletickém přeboru. Když přehlédl naše černé oblečení, zbrunátněl a zmizel ze třídy. Zjišťoval si, kdo akci zorganizoval, a nedal si vymluvit, že nejde o politickou provokaci. Psal se rok 1970.

Na gymnáziu jsme občas místo výuky chodili na brigády – sázet stromky, vybírat brambory. Někteří učitelé nám neustále přeměřovali úseky, jiní nás nutili sbírat i malinkaté brambory, prý „malé žerou prasátka“. Na jednu brigádu do lesa s námi jel matikář z áčka. Znali jsme ho málo, byl drobný, usměvavý a vědělo se o něm, že je profík. Při jednom suplování nám srozumitelně vysvětlil množiny, které nám dávaly pěkně zabrat. Na brigádě v lese pracoval s námi, žádné moudré rady, uměl za práci vzít. Pak najednou z gymnázia zmizel. Vídali jsme ho, dělal závozníka.

Inzerce

Sjezd dorostů Sešla jsem se s ním až po letech, když jsem uvěřila a začala s manželem chodit do Církve bratrské.

Přes svůj vysoký věk je pan profesor stále aktivní, jak ve sboru, tak i ve vesnici, kde bydlí. S manželkou udržují kontakt v angličtině se studenty z projektu Adopce na dálku. A tak mě s bývalým Panem profesorem pojí nejen pár letmých vzpomínek, ale hlavně společná víra v Pána Ježíše Krista.

Marek Holan CB Praha 1 – Soukenická

Útes, jak si poradíš?

27. až 30. října 2016 Letošní sjezd dorostů se koná na Praze 6, v budově gymnázia Nad Alejí 5 (tedy jinde než v roce 2014) v termínu 27. až 30. října 2016.

Zváni jsou dorostenci ve věku 10 až 15 let.

Cena 550 Kč při přihlášení do 30. září, při pozdějším přihlášení 600 Kč, uzávěrka přihlášek 5. října.

Ubytování rovněž v budově gymnázia, na karimatkách ve třídách. Strava 5x denně (vaří škola), pitný režim zajištěn.

Doprava autem poloha 50.0856597N, 14.3429481E, parkování v ulici v okolí gymnázia.

Neodpovím výčtem spojeným s prvním oblíbencem, který mi vytane na mysli. Snaha o výběr jediné eventuality nutně upozaďuje ty další. Selekci se vyhnu úskokem – zvolím skupinu. V této situaci se mi už dýchá volněji a mohu říci, že rád vzpomínám na učitele inspirativní. Mezi dobrým a inspirativním učitelem není vždy rovnítko, ačkoli často jde jedno ruku v ruce s druhým. Rozdíl tkví především v tom, jaké nároky jsou na učitele kladeny. Pokud má přehled ve svém oboru a žáci z jeho vyučování odchází informačně bohatší, než přišli, není to ještě učitel inspirativní. Troufám si tvrdit, že v tomto ohledu jsem potkal více učitelů dobrých, nežli inspirativních.

Právě ti druzí ale do mého života přinesli víc než informace – dokázali také měnit jeho kurz nad rámec předání vědomostí. Inspirativní učitelé se vždy protnuli s něčím mně bytostně vlastním.

Někdy jsem věděl, s čím, jindy se tato vlastnost teprve formovala nebo jsem ji v sobě nově objevil – tak jsem byl veden k promýšlení svých východisek. Naladění na stejnou vlnovou délku si na první pohled protiřečí se změnou kurzu. Souznění však slouží spíše k vytvoření mezilidského pouta, než aby vedlo k plytké nápodobě. Rád proto vzpomínám na inspirativní učitele, kteří uměli v pravou chvíli ustoupit do pozadí a ponechat prostor žákovi. Dokázali v něm probudit to skryté a podnítit změnu v pohledu na svět, aniž by potlačovali jeho individualitu a vyráběli své kopie. Směrovali žáka ke kladení otázek a k hledání osobité cesty za odpověďmi.

Veřejná doprava Metro A (zelená linka), stanice Petřiny.

Přihlásit se je možné na webové stránce www.sjezddorostu.cz.

■ připravil Petr raus

září 2016 35

DOTEKY

Imaginární svět

Foto archiv

V

Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži.

2. Tesalonickým, 2,11

36 září 2016

e svého spasitele Ježíše Krista jsem uvěřila, když mi bylo 17 let. Vyrůstala jsem v úplné normální rodině, neměla jsem problémy s alkoholem, cigaretami ani drogami a ve škole mi to celkem šlo. Navenek se zdálo, že je vše naprosto normální.

Tak to ale přesně nebylo. Vytvořila jsem si svůj vlastní imaginární svět. Měla jsem hodně bujnou představivost a ráda jsem si vymýšlela. Nejdříve to začalo vytvářením neviditelných přátel, když mi bylo asi osm let. Čekalo by se, že z toho časem vyrostu, ale ono to pokračovalo dál. S přáteli jsem si pak vymýšlela neexistující kluky, i když nějací opravdoví chlapci o mě občas zájem měli.

Zkrátka jsem žila dva životy. Svůj skutečný a ten, co byl jen v mé hlavě.

Asi rok před tím, než jsem poznala Ježíše, mi to celé začalo přerůstat přes hlavu. Najednou jsem se v tom začala ztrácet a těžko jsem odlišovala, co je a co už není reálné. Také jsem v té době začala být často různě nemocná a ve škole jsem hodně zameškala.

Uvědomovala jsem si, že něco není správně. Uznala jsem sama v sobě, že potřebuji pomoc. Nejprve jsem se svěřila své nejlepší kamarádce.

Tolik jsem ji zmátla, že nemohla uvěřit, že ti kluci nebyli skuteční. Jen to mi však nepomohlo. Šla jsem za svojí mamkou, je lékařka. Řekla jsem jí o tom, co se se mnou děje, a požádala jsem ji, jestli by mě nemohla objednat k nějakému psychologovi nebo psychiatrovi.

Ona mě nejprve poslala k neuroložce, protože jsem také měla čas od času nepříjemné tlaky v hlavě. Vyšetření bylo v pořádku.

Paní doktorka mě sama objed-

nala k dětské psychiatričce. To bylo asi dva měsíce před tím, než jsem poprvé šla do křesťanského shromáždění.

Můj táta se seznámil s jedním křesťanem z našeho města. Začali spolu mluvit o Ježíši. Často k nám chodíval, taťka chtěl, abychom také já a moje mamka slyšely evangelium. Velmi mě to zaujalo, jen jsem nemohla přijmout, že jsem hříšník a že bych měla skončit v ohnivém jezeře. Říkala jsem si, že jsem přece ještě hodně mladá, že jsem nestihla udělat tolik špatných věcí. Vůbec mi nedocházelo, že můj hřích byl v tom, že jsem nevěřila v Ježíše Krista.

Pak jednou, bylo to 9. listopadu 2008, jsme jeli s tátou poprvé na shromáždění do Plzně. Velmi se mi tam líbilo. Všichni byli moc milí a přátelští. Hezky nás přivítali. Nevím už přesně, o čem bylo kázání, ale jedno slovo mi utkvělo v paměti. Byla to otázka „Proč?“. Když kázání skončilo, začala jsem se sama sebe ptát: Proč by to v mém životě nemohlo být jiné? Proč bych i já nemohla uvěřit v Ježíše? Otázek jsem měla spoustu. Z myšlenek mě vytrhla jedna sestra, která si ke mně sedla a zeptala se, jestli nechci vyznat Ježíše jako svého Pána a Spasitele.

Vůbec jsem neváhala. Hned jsem souhlasila. Modlily jsme se spolu modlitbu spasení a já jsem se tam setkala s živým Bohem.

Od toho dne se veškeré mé problémy ztratily. Už jsem nepotřebovala pomoc psychiatrů. Imaginární svět se vytratil a já vstoupila do pro mě nové Boží skutečnosti.

Vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla pro svůj život udělat.

■ Jana Grznárová, Sbor CB Plzeň

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 16. září 2016 e-mailem na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu od Daniele Heczka Milost. O jedinečnosti křesťanství.

Výhru věnuje nakl. Návrat domů.

Tajenka z čísla 7–8/2016: Všechnu svou starost uvrhněte na něho. Knihu Moje první Bible vyhrává Karel Hrudička, Brno.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

září 2016 37

POST SCRIPTUM

Kateřina Korábková

O kozí chlup P

řed nějakým časem studium žádalo, abych se jako posluchač zúčastnila filosofické konference. Ne, filosofie vážně není můj obor. Kdo má zkušenost z vysoké školy, ví, že pro získání kreditů se udělá ledacos – a tohle byl přesně ten případ.

Předmět, v jehož rámci jsem konferenci absolvovala, našel kamarád. A také se mu podařilo přesvědčit mě, že si mám spolu s ním ten předmět zapsat.

Musím přiznat, že jsem nakonec byla docela zvědavá. Téma Masarykova Česká otázka znělo zajímavě a sbor řečníků tvořil jeden profesor vedle druhého, kapacita vedle kapacity, samí důstojní učenci, jejichž povolanost potvrzovaly sbírky titulů a četné

všichni zásadně mýlí, ba možná kážou bludy či jsou pomalejší v chápání, když jim nedochází, jaký je jediný možný náhled na věc. Úmyslná nepochopení sloužila za rozbušku dalším sporům a to, o čem se mělo na konferenci mluvit, se ztrácelo někde v dýmu bitevního pole.

Filosofická esa si s ústy plnými Masarykových ideálů humanismu a myšlenek rozvoje osobnosti stojících na křesťanských hodnotách téměř plivala do tváře. Na ten paradox se dalo pouze konsternovaně zírat, zatímco představa filosofa jako důstojného učence byla rozdrcena koly jejich válečných vozů.

Ve chvíli, kdy nejslavnější z přítomných rozvalený

Jak můžeme přinášet odpuštění, když bychom si nejraději nabančili? zásluhy na vědeckém poli. Zkrátka by se dalo říct, že jsme se s kolegou ocitli ve vybrané společnosti, která se sešla proto, aby se zabývala nanejvýš ušlechtilými myšlenkami.

O zanícení pro věc všech těch dam a pánů nebylo třeba pochybovat. Snad nikdo nedodržel stanovený čas příspěvku a moderátorovo naznačovaní, že už je čas končit, se ukázalo jako marné. Podobně většina řečníků ani neoslovila publikum, zřejmě aby se nezdržovali a mohli přikročit hned k věci. Přivřeme-li nad formálními nedostatky oko, vydržel dojem kultivovaného setkání jen k první diskusi.

Ve chvíli, kdy se ona sešlost moudrých mohla vyjádřit k referátům svých kolegů, nastala nevídaná podívaná. Přehlídka jedovatého detailismu, egoisticky motivovaných proslovů a otevřeného vysmívání protivníkům. Náhle bylo hlavním cílem pronést monolog, který přítomným vysvětlí, že se 38 září 2016

na židli okázale zpracovával žvýkačku, zatímco mu jeho kolegyně kladla otázku, kamarád na židli vedle mě se začal tiše smát mému pobouření.

Už tehdy v sále z toho přímo křičela jistá analogie.

Analogie s církevním prostředím. My jsme přece také vybraná společnost spojená něčím vznešeným, a ačkoliv kážeme lásku, stačí jen málo a hned vyplave, kdo se s kým nemá rád anebo ještě hůř, jak je pověstný kozí chlup vděčné téma. Jak potom můžeme přinášet světu odpuštění, když bychom si nejraději pěkně po křesťansku nabančili? Lze jen doufat, že nás u toho nikdo neuvidí a vnější svět si nechá alespoň nějaké iluze, má-li je vůbec.

Jedinou útěchou z konference zůstal postřeh mého velmi sekulárního kamaráda. Nejkultivovanější ze všech řečníků byl povoláním farář, a tak se přece zdá, že ještě pořád máme šanci na dobrou reputaci. Tak ji, prosím, nezmařme. ■

Valašské protestantství má hluboké historické kořeny, ve 2. polovině 16. století bylo město Zlín dle pramenů převážně luteránskou obcí.

Za rekatolizace byla nicméně tato tradice zcela potlačena a počet protestantů začal narůstat znovu až po roce 1918 v souvislosti s přestupovým hnutím.

K založení samostatného sboru ČCE pak došlo v roce 1936. Nikoli náhodou se doba

architet Vladimír Karfík

Evangelický kostel ve Zlíně

PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze

Foto archiv

konjunktury kryje s obdobím, kdy se z někdejšího maloměsta stává díky podnikatelským aktivitám Tomáše a Jana A. Baťových moderní průmyslové velkoměsto lákající svými možnostmi a nabídkami také členy celé řady církví a náboženství. Baťa, jak známo, dbal na životní úroveň i životní styl svých zaměstnanců, a to se stejnou pečlivostí během pracovní doby i mimo ni. Proto neunikaly jeho pozornosti ani jejich „náboženské potřeby“ a v rámci své vize města jako dokonalého místa k životu (obětovanému maximálnímu, avšak zároveň dlouhodobě udržitelnému nasazení pro firmu) tak věnoval se svými urbanisty pozornost i sakrální Exteriér tvoří vyvážená sestava architektuře. kubických objemů s dominantní zvonicí Poté, co se s nezdarem setkala aktivita vycházející ze se symbolem kalicha. samotného sboru (návrh kostela od Josefa Zelinky z roku Interiér využívá kontrastu nezdobených 1934), byl samotným Baťou pověřen vyhotovením plánů pro bílých stěn a tmavého dřevěného novostavbu evangelického kostela architekt Vladimír Karfík. mobiliáře.

Ten patřil k nejzajímavějším českým architektům 20. století, zejména díky své meziválečné praxi v ateliérech dvou velikánů světové architektury – Le Corbusiera a Franka L. Wrighta.

Jana Antonína Baťu potkal Vladimír Karfík v Chicagu v roce 1932 a jeho nabídku na práci v dynamicky se rozvíjejícím Zlíně ihned přijal. Pro Baťu pak projektoval mimo mnohé jiné slavný sedmnáctipatrový mrakodrap s legendární pojízdnou výtahovou pracovnou pana továrníka.

Projekt zlínského evangelického kostela vypracoval Karfík v letech 1935 a 1936, přičemž si zdatně poradil se svažitou trojúhelnou parcelou, na níž komponoval stavbu složenou ze tří kubických těles: horizontální akcent hlavního průčelí tvoří sborový sál, vertikální akcent pak vysoká zvonice s nárožním pilastrem vynášejícím monumentální symbol kalicha. Vlastní těleso kostela tvoří vysoký kvádr posunutý vůči rovině průčelí, orientovaný kolmo na svah a využívající terénu pro amfiteatrální stupňovité umístění lavic. Velikost a proporce hlavního tělesa harmonizují vertikálně-horizontální kontrast hlavní pohledové strany. Celý exteriér stavby rytmizují vysoká pásová okna složená z prefabrikovaných čtvercových dílů jednotného rozměru. Interiér je funkcionalisticky prostý, využívající napětí mezi sněhobílými nezdobenými stěnami a mobiliářem (lavicemi, stolem Páně a kazatelnou) z tmavého dřeva.

Stavební pozemek získal zlínský sbor od firmy Baťa nakonec z poloviny darem a kostel byl postaven v letech 1936 a 1937. Do současnosti se pak dochoval v téměř nezměněné podobě.