Brána 10/15

10/2015

foto archiv, design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

říjen 2015.indd 1

9/25/2015 8:52:10 AM

inzerce

\ùÆ ØĄ§ ûÆ à §ûĄĊőőő novinka

Nový zákon Slovo na cestu ŨÕ Ąő ő ƒƔƔƑũ

Æ ØÆ ÕĞ Ą§ěĄ Ò§ óù§ĕġ Ą ġ§ eØçĕ à §ûĄĊ ¢çó÷çĕ ġÈ Ò§Ò ù ¢ ÆØĊûĄ÷ È ç¢ ààƧ } ØçĄçàçĕ©ő H«ÕÕ ĕ ġ Ŏ §÷àç ÈØ ½÷ ¶ Õ Čó÷ ĕ Ŏ ó÷ ÕĄÆ ÕĞ Õ ó§ûàÈ ±ç÷Þ Ą ƒƑƑ ě ƒƖƑ ÞÞő Ƙƚ @ Nový zákon Slovo na cestu

l§ěĄ Ò§ ĕĜĄÆþĄ«à ¢ĕçĊ ÷§ĕà«Ŏ ç÷Æ§àĄ àÈ ĕĞù§ġĜ ĊÞçģâĊÒÈ ûà ¢à«ÒþÈ Ãا¢ àÈő \÷ ÕĄÆ Õ© ġ ĕÈ÷ àÈ à ġÆó Ã÷ àÈ ûĄ÷ àÕĜ óù§¢ óçþÕçġ§àÈÞő ƗƚƑ @

}Ğ «÷ ġ @ ġ Ą§Ø§ ŨÕ Ąő ő ƒƒƙƑũ }Ğ «÷ ġ \ùÈûØçĕÈ ŨÕ Ąő ő ƒƒƚƙũ @ ġ àÈ à Ãçù§ ŨÕ Ąő ő ƒƒƚƚũ

Æ ØÆ ÕĞ Ą§ěĄ Ò§ óù§ĕġ Ą ġ§ eØçĕ à §ûĄĊ ¢çó÷çĕ ġÈ Ò§Ò ù ¢ ÆØĊûĄ÷ È ç¢ ààƧ } ØçĄçàçĕ©ő \÷ ÕĄÆ Õ© û§þÆĄÕĜ ĕ§ ±ç÷Þ ĄĊ Ɨ ÒûçĊ ĕÃç¢à© ó÷ç §ĕ ཧØÆġ Æő ƒƑ @ \ùÆ ÕçĊóÆ §Ø©Ãç اàÈ ƖƑ Õû Ò§ §à ġ ÕĊû Ɩ @ ő

135 389

26

AL8

e@ 3 B3 @ e\PB JPel J Ãç÷àÈ ƈƉŎ ƈƏƉ ƇƇ \÷ à Ə ş H 3B ç Ãç¢@¢ĊÞ Æ Ø§ő ġ ş l B 284 693 926

Bible Slovo na cestu, zip ç÷ àģçĕ ŨÕ Ąő ő ƒƒƚƖũŎ šedivá ŨÕ Ąő ő ƒƒƚƗũ

EXPEDICE BIBLE

Expedice Bible ŨÕ Ąő ő ƒƙƑƖũ

@àÆà ҧ ÷çġ¢«Ø§à ¢ç ¢ĕ §ĄÆ Õ óÆĄçØ ţ §ěó§¢Æ Èő §ØÕ§Þ ûĄç ¢ç ÷ç¢÷ĊģàĞ Ã ĕĞó÷ ĕ óçÞĒģ§ ¢«Ą§Þ ç Ò§ĕÆĄ §ØĞ Æ ØÆ ÕĞ óùÈ «Ãő @àÆà û§ Ãç¢È Ą Õ© ó÷ç ûÕĊóÆàçĕ© ûĄĊ¢ÆĊÞ Æ Ø§ő Ɠƚƙ @ óùÈ «Ãő @àÆà û§ Ãç¢È Ą Õ© ó÷ç ûÕĊóÆàçĕ© ûĄĊ¢ÆĊÞ Æ Ø§ő

100 dobrodužných výprav

@Ċ±ùÈÕçĕ Æ Ø§ û Þç¢ØÆĄ ÞÆ ó÷ç ¢«ĄÆ

novinka

ŨÕ Ąő ő ƒƙƔƑũ

lçĄç ĕĜ¢ àÈ ç ØÈ §à© Æ Ø§ û çĊþÕ§Þ ç û ÃĊÒ§ Ɣƒ à§Òġà Þ«ÒþÈ Ã Æ ØÆ ÕĞ Ã óùÈ «ÃĒŎ ÕĄ§÷© ÒûçĊ ¢çóØà«àĜ Õ÷ ĄÕĞÞÆ ĕĞûĄÆģàĞÞÆ ¢«ĄûÕĞÞÆ Þç¢ØÆĄ ÞÆő \§ĕ੠اóç÷§Øçĕ© ûĄ÷ àÕĜ ç¢çØ ÒÈ Æ ûĄ©ÞĊ óçĊģÈĕ àÈŎ ¢«ĄÆ ġ ĊÒÞ§ ó÷ ÕĄÆ Õ© çĊþÕçŎ ¢ÈÕĜ ÕĄ§÷©ÞĊ Æ ØÆ ÒÆģ à§óĊûĄÈ ġ ÷ĊÕĜő ƓƓƗ @

ÕĄĊ ØàÈ ÕçÞóاĄàÈ à È¢ÕĊ e à اġà§Ą§ ĕ ÆàĄ§÷à§Ąçĕ©Þ ç Ã碫

říjen 2015.indd 2 inz CBS Brana 2015-10 - 11.indd 1

ĖĖĖő Æ Ø§ûÃçóő ġ 9/25/2015 AM 8.9.20158:52:35 19:03:34

inzerce

ő

oBSah

Milí čtenáři, Hlavním tématem říjnového čísla Brány je vztah Zákona a Milosti. Píšu ta slova s velkými písmeny na začátku, aby bylo jasné, že nejde o ledajaký zákon ani o žádnou lidskou blahosklonnost, byť třeba i řádu milosti prezidentské. Jde o zákon i smilování Boží.

Není to snadné téma, protože žádná milost není spravedlivá. A na spravedlnost jsme citliví. Princip „každému, co si zaslouží“, vytváří v lidské duši hranice a bariéry, které není snadné překročit.

Evangelium je nejen překračuje, ono je bourá. Zbožným židům Ježíšovy doby to zásadně vadilo, protože v tom viděli ohrožení samé podstaty víry. Nenechávali si to pro sebe, proti těmto novotám zřetelně vystupovali, a tak spory Pána Ježíše s nimi, s farizei, představují podstatnou část evangelií. Už to samo o sobě je dostatečným důvodem, abychom farizejskému vnímání s jeho důrazem na vnější projevy života a možná příliš snadnými soudy věnovali náležitou pozornost.

V čísle najdete i další texty, jak jste na ně zvyklí. Z celé jejich šíře upozorním na jeden, který se v časopise objevuje pravidelně jednou ročně – je jím předplatitelský kupón.

O předplatném se nemluví snadno, přesto je to nutné.

Brána balancuje na hranici ekonomické udržitelnosti. Sice se zatím podařilo udržet cenu na neměnné výši, časopisu by ale významně pomohlo zvýšení odběru. Potenciál na to má, opakovaně se setkáváme s lidmi, kteří o Bránu projevují zájem, ona se k nim ale nedostává, protože není v běžné distribuci.

Klíčovým faktorem jsou v této situaci sboroví distributoři.

Někteří z nich dovedou nejen donést Bránu těm, kteří si ji předplatili, ale také ji nabízet dalším. To je cenné. Stejně tak má svoji hodnotu, když některé sbory odebírají Bránu ve větším počtu, aby ji mohli nabízet příchozím. Časopis, který bezesporu vyvolává otázky, se tak může stát podnětem k rozhovorům nad Písmem. A o to jde.

Vždyť Církev bratrská věří, že Boží slovo dovede odpovědět, a proto se nebojí ptát. Je církví, která nestojí na doktríně, ale na Písmu, nikoli na lidských konstrukcích, ale na důvěře v Boha, který mluví a který se smilovává.

Ať je Vám i toto číslo k užitku! Váš peTr raUS šéFredaKTor

04 Každé ráno nové 06 Rozhovor Je nám Kristus ještě příkladem?

12 Téma Zákon místo milosti 20 Zápisník Jak jsem se v Ochranově probudil 22 Výročí Zapomenutý příběh 26 Etika Autorita duchovního vedení 32 Podobenství Host z daleka

příšTě Diskuse o diskusi Bronislav Matulík

Tiráž Číslo 10/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 30. 9. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

ġ

19:03:34

říjen 2015.indd 3

9/25/2015 8:52:38 AM

SLOVO

pláč Jeremiášův 3,21–26

Každé ráno nové U

ž brzy ráno můžeme v dnešní době potkat ve městě poslíčky roznášející do schránek noviny.

Lidé se tak mohou hned zrána dozvědět, co je doma i ve světě nového.

I náš text hovoří o něčem, co je každý den nové.

Ovšem to, co v něm čteme, je daleko cennější a úžasnější než ty největší a nejpřekvapivější zprávy a novinky světa. „Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, jeho slitování nekončí. Obnovuje se každého rána.“ (v. 22–23) Každé ráno je zde nové Boží slitování a milosrdenství. Milosrdenství, které Mistr Jan Hus, jehož 600. výročí upálení si letos připomínáme, charakterizoval takto: „Boží milosrdenství je Boží ochota pozvednout bědného z jeho bídy.“ Tato Boží ochota zvednout nás z prachu a bláta, vyvést z duchovního nedostatku a živoření, podat pomocnou ruku v problémech, selháních a zklamáních, čili Boží milosrdenství, to nepomíjí, ale obnovuje se každého rána. To je úžasná zpráva, která se nám nabízí každý nový den. Každé ráno můžeme vstávat s jistotou, že je zde nové Boží slitování.

Na jedné straně je zde zdůrazněna trvalost a stálost Boží věrnosti a slitování. „Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, jeho slitování nekončí.“ (v. 22) Nepomíjí, nekončí. Pán Bůh je tentýž včera, dnes i zítra.

To platí i o jeho lásce a milosrdenství, prokázaném v Ježíši Kristu. Jeho milosrdenství, jeho slitování nepomíjí, dokud svět světem stojí. Je trvalé a stálé.

Na straně druhé je zde vyzvednuta i určitá novost a obnova. „Obnovuje se každého rána,“ čteme hned

vzápětí o Božím milosrdenství a slitování. (v. 23) Ano, je stálé, ale přitom přichází každý den k člověku nově. Můžeme říci: Boží slitování je vždy čerstvé, vždycky svěží, má vždy nově co říci. Neokouká se, nezprotiví, nezestárne. Taková květina je dnes čerstvá, ale za krátký čas, třeba hned zítra, zestárne, zvadne a nedá se obnovit její původní svěžest. S Božím milosrdenstvím tomu tak není. Přichází každý den nově, s neztenčenou silou a vždy s novou mocí.

Je to studna stále nové a čerstvé vody. Studna, která se nevyčerpá, a přitom má stále čerstvou vodu, jelikož je tam stálý přítok a odtok. Proto můžeme praktikovat výzvu Pána Ježíše: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“. (J 7,37) Ne že se jednou napije a dost.

Ať pije, stále znovu a znovu, a stále čerstvou vodu z Božího pramene.

Bratři a sestry, přátelé, nemusíme žít z něčeho minulého a starého, kdy jednou, už kdysi dávno, člověk přijal Krista, a teď žije – vlastně spíše přežívá – jenom z této dávné minulosti. Jak jinak bude vypadat náš život, jestliže se naučíme čerpat každý den znovu čerstvou Boží milost a pomoc.

Je to jako s houskami. Když je koupíte ráno čerstvě vytažené z pece, jsou voňavé, měkké a křupavé.

Kdežto když je necháte do druhého či třetího dne, jsou „gumové“. To je markantní rozdíl. Boží milost je čerstvá a každý den nová. Je to tatáž milost, která se stala před více než dvěma tisíci lety na kříži skrze oběť Pána Ježíše a trvá jednou provždy, a přesto nás chce oslovovat každý den nově.

říjen 2015

říjen 2015.indd 4

9/25/2015 8:52:40 AM

V jakých situacích můžeme vždy nově prožít to stejné a trvalé Boží milosrdenství a slitování?

Prožít nové Boží milosrdenství při četbě Bible Jsou to pořád dokola stejné příběhy a stejná slova, četli jsme je v Bibli už možná dvacetkrát, padesátkrát, stokrát… Představte si, že byste nějaký román četli třeba každý rok znovu. Asi by se vám to zajídalo. Bible ovšem není román, Bible se dá číst znovu a znovu a vždy znovu člověka osloví nově a jinak. Je to stejná Bible – vždyť čteme: Běda tomu, kdo by v ní pozměnil to nejmenší písmenko, tu jótu, tu malinkou čárečku v hebrejském textu. Stejný text, a přece – čtete ho třeba po jednadvacáté a ten samý text k vám promluví nově a naprosto aktuálně, přímo do vaší situace. Duch svatý ho otevřel a vy zůstáváte v úžasu nad novým oslovením.

Prožít nové Boží milosrdenství při předávání biblické zvěsti Tím nejdůležitějším zde není povědět vždy něco nového, originálního. Ve sboru neučíme a nekážeme vždy nové věci. Také při osobním svědectví předáváme druhým lidem stále stejnou zvěst – evangelium o Ježíši Kristu. Můžeme a máme volit různé formy, kterými předáme evangelium, přiměřeně situaci a posluchačům, jak to dělal i apoštol Pavel. Jádro zvěsti ovšem podle apoštola zůstává stále stejné: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1K 2,2) Tím podstatným není, zda povíme vždy něco originálního a strhujícího, ale zda do toho našeho mluvení o Božích věcech – byť v jádru stejném – vždy znovu vstupuje nové Boží milosrdenství a slitování, které máme zaslíbeno. Bůh v Duchu svatém chce do našeho předávání evangelia přijít se svým slitováním, aby tu naši všelijakou bídu slov a koktání proměnil, pozvednul a zmocnil, takže notoricky známý příběh či mnohokrát opakovaná slova osloví nově a mocně.

Mgr. Pavel Urban (1955) Kazatel Sboru Církve bratrské v Liberci (Puchmajerova ul.), ženatý, s manželkou Ruth mají dcery Martinu a Danielu. Vystudoval KEBF v Praze, absolvoval roční pobyt na Teologickém semináři v Ewersbachu (SRN). Sloužil na sborech v Opavě, Letovicích a Českých Budějovicích.

Proto je tento text velkým povzbuzením pro ty, kteří nějakým způsobem pracují s druhými, vedou je, vyučují, pomáhají… Je povzbuzením pro učitele v besídce, vedoucí dorostu, mládeže…

Povzbuzením pro ty, kteří káží, vyučují či třeba vedou biblickou skupinku. A pro každého křesťana bez výjimky je povzbuzením pro jeho sdílení evangelia s nevěřícími lidmi. Nové Boží milosrdenství tady je a chce k nám přicházet každý den nově a čerstvě.

Možná někdy těm, kteří pracují s druhými, vyučují, vedou ke Kristu, připadá, že už vše bylo řečeno, že se už budou jenom opakovat. Možná přijde únava z toho, že už tak dlouho s někým pracují a nic se neděje. Nemusíme malomyslnět. Boží milosrdenství přichází do našich slov, zápasů, obav a oslovuje nově. Přichází k těm, kteří učí druhé, i k těm, kteří jsou vyučováni. Čekejme znovu a znovu na toto Boží milosrdenství. Je tu už tisíce let, a přesto ještě nezevšednělo, nevyčerpalo se, nezestárlo. Každý den z něj čerpejme a nechejme se oslovovat pro sebe osobně i svou službu.

Prožít nové Boží milosrdenství v osobní cestě za Kristem V našem životním putování víry přijde někdy problém, zkouška, útok satana či rovnou prohra. Jakou vzpruhou nám může být, když do takové situace obdržíme nové a čerstvé ujištění o Božím milosrdenství. Třeba povzbuzení živého Boha: „Neboj se, já budu s tebou.“ (Iz 43,5) Nebo: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný…“ (1K 10,13) Jsou to slova, která jsou v Bibli napsána už staletí, ba tisíciletí, ale v naší současné těžké situaci zazní zcela nově a aktuálně.

Když si to Jeremiáš uvědomí, neváhá vyznat: „Můj podíl je Hospodin, praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (v. 24–26) Je dobré potichu (ve smyslu: s pokornou důvěrou) čekat na Pána Boha, protože u něj je vždy nová a čerstvá spása a pomoc. Proto čekej na Něj a pij! Ty Boží prameny se nevyčerpají, a bude to jenom naše škoda, pokud se v nějaké falešné skromnosti či lhostejnosti spokojíme s něčím, co jsme prožili už kdysi dávno v minulosti, a nerosteme ve víře. Pán Bůh dává sice pořád stejnou milost, ale berme ji každý den nově a čerstvě z jeho ruky. Amen. ■ říjen 2015

říjen 2015.indd 5

9/25/2015 8:52:40 AM

rozhovor S Tadeášem Firlou o těch, kteří přicházejí

Je nám Kristus ještě příkladem?

Sbor Církve bratrské v Horní Suché žije a slouží v blízkosti pobytového uprchlického střediska. V úzkém osobním kontaktu tak má možnost vytvářet s přicházejícími cizinci velmi osobní vztahy. Současně si může zřetelně uvědomovat rozpor v přístupu Pána Ježíše Krista k cizincům a přistěhovalcům a v přístupu dnešní většinové české společnosti.

Mohl bys na úvod říct, čím je ti blízká problematika uprchlíků a imigrantů?

Můj pohled vychází především z mé křesťanské víry, ze studia Písma – jsem kazatel. Kromě toho ovšem ještě i z osobních asi dvouletých zkušeností s cizinci, imigranty. Máme jako Sbor Církve bratrské v Horní Suché výsadu žít a sloužit v blízkosti pobytového uprchlického střediska. Poslední dva roky docela proměnily můj osobní život i postoje mých spolupracovníků.

Zdá se, že i společnost kolem nás pochopila, že téma migrace nějak souvisí s křesťanstvím. Jednak jakoby si lidé vzpomněli, že církev se vždycky dobře starala o potřebné, mohla by se tedy postarat i o uprchlíky, když už se nedaří se jich zbavit. A jednak jakoby se společnost rozpomněla na své křesťanské kořeny a byla k přicházejícím křesťanům vstřícnější. Vidíš to podobně?

Pokud bych se nechal unést obyčejnou lidskou jízlivostí, řekl bych, že mám radost, že v naší zemi zaznívá po mnoha letech na adresu křesťanů vstřícný hlas. Jsem překvapen, jak jsou k rozhovorům ve sdělovacích prostředcích stále častěji zváni představitelé křesťanského světa a je jim nasloucháno. Zároveň se stále častěji ozývají hlasy: „Křesťany tady chceme, muslimy ne.“ Pokud je ovšem toto vyjádření inspirováno především strachem z jiného náboženského přesvědčení nebo obavou z nebezpečí, které může ohrozit náš dosud pokojný a skvělý život, pak slogan „Křesťany tady chceme!“ žádným důvodem k radosti není.

Je zřejmé, že se ještě nejedná o změnu, kterou vyhlížíme a za niž se modlíme, totiž že křesťanská

víra osloví naši společnost novým způsobem svojí podstatou. Že lidé zatouží po odpuštění, smíření a po vztahu s Kristem. Že se křesťané stanou opět žádanou „solí a světlem“ tomuto světu.

Je ale možné, že tato současná doba nabízí církvi velkou příležitost. Je třeba pochopit potřeby současnosti, mít citlivé srdce a pozorně následovat toho, jehož jméno nosíme a k němuž se více nebo méně hlásíme.

Nenásledujeme ho snad? Nebo se o to alespoň nesnažíme?

Dovolím si vyjádřit své překvapení z prohlášení některých církevních představitelů, že se církve zřejmě budou podílet na určité segregaci imigrantů vhodných pro naši zemi a do našeho kulturního kontextu. Snažím se pochopit pár logických a pragmatických argumentů, ale zdá se mi, že zcela přehlušují důvody biblické a milostiplné. Jedním z důvodů těchto postojů může být „uchlácholení“ společnosti, ve smyslu nenarážet, uchovat si přízeň.

Zaznívají ale i jiné hlasy: „Budeme opravdu hledat ty, kteří potřebují pomoc, nejenom křesťany.“ (předseda ERC). To zní mnohem vlídněji a přijatelněji.

Regulativní imigrační politika má své opodstatnění, nicméně musí zůstat principiálně otevřená, doplněná úsilím o globální rozvoj. A určitě patří do kompetence státu, nikoli církve!

Uvědomil jsem si už mnohem dříve, že při hledání odpovědí na složité otázky spojené s problémem migrace se téměř nikdy nevyskytuje úvaha: Co by v dané situaci udělal Ježíš Kristus? Co na to říká Písmo? Ježíš by imigrační politiku jistě neřešil, ale

říjen 2015

říjen 2015.indd 6

9/25/2015 8:52:40 AM

Zkusíš nějak formulovat biblické principy vztahu k příchozím i k jinak sociálně a právně slabým?

Nelze zde citovat množství biblických veršů. Můžeme to zúžit na konstatování, že Bůh už před staletími vyjádřil sirotkům, vdovám a přistěhovalcům svoji lásku a nabádal svůj národ, aby přistěhovalce milovali, protože on je miluje. Vždyť oni sami byli kdysi

ThDr. Tadeáš Firla (60) studoval evangelikální teologii na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici, titul ThDr. získal na HTF UK v Praze. Sloužil jako kazatel ve sborech CB v Horní Suché a v Českém Těšíně, v současné době je opět správcem sboru v Horní Suché. Člen Rady Církve bratrské. Je ženatý, s manželkou Janinou mají čtyři dospělé děti.

přistěhovalci v Egyptě. (Dt 10,17) Samozřejmě Starý zákon rozlišoval mezi těmi, kteří se dobrovolně integrovali, a mezi těmi, kteří se vnitřně nebo i vnější silou a agresí postavili proti Božímu lidu.

Náš Pán se choval k lidem, kteří byli počítáni k těm „jiným“ – majícím jinou víru, nepatřícím k majoritní „svaté“ společnosti – velmi noblesně a velkoryse.

Právě to je na Kristu fascinující a dokazuje to jeho chápání Otcova milujícího srdce.

FOTO PeTr rauS, mOnTáž Ondřej kOŠŤák

postoje k lidem v nouzi, na cestách, bez střechy nad hlavou, k lidem ukřivděným a opuštěným, to ho docela zajímalo. To byla jeho parketa a zřejmě je stále, až do dnešních dnů. Dokonce řekl docela explicitně: „Byl jsem na cestách a přijali jste mě. Co jste učinili mým bratrům, mně jste učinili.“ (Mt 25,38)

Jak velkoryse? Co máš konkrétně na mysli?

Pohrdané Samařany, kteří krátce předtím Krista nepustili do své vesnice, navštívil a pobýval u nich několik dnů. Vyučoval je o Božím království a proměňoval je svou láskou. Velmi pěkně se o nich vyjadřoval ve svých podobenstvích. Rozhovor se Samařankou je jedním z největších skvostů evangelijní zvěsti. Řekl: „Přišel jsem tyto lidi zachránit, ne je odsoudit.“ Jinými slovy, za tyto přistěhovalce – a Samařané byli podstatnou měrou potomky přistěhovalců – později zemřel na kříži. (L 9,51–56) Ve svém kázání v synagoze v Nazaretu uvedl jako příklad víry pohanské osobnosti, což ho ze strany „zbožných místních obyvatel“ málem stálo život.

(L 4,17–30) Největší teologické, kulturní a sociální střety měl s „čistými a svatými“, kteří si nechtěříjen 2015 7

říjen 2015.indd 7

9/25/2015 8:52:44 AM

rozhovor li pošpinit ruce těmi „nečistými“, kteří měli jinou víru, přišli odjinud, byli jiné rasy a kultury.

Dovedete si představit Krista, který s tehdejšími vůdci národa stojí na hranici Izraele a vybírá si vhodné a přijatelné přistěhovalce, aby ochránil svůj národ od nebezpečí radikalismu a falešné víry? Jak nehodné Spasitele a jak nevhodné pro jeho následovníky, kteří „nemají dělat rozdíly mezi lidmi“, jak to dobře pochopil již v začátcích křesťanské církve apoštol Jakub; sice v jiném kontextu, ale docela zřetelně. A napsal to i pro nás (Jk 2,1), abychom se nesnižovali na úroveň těch, kteří počítají, vybírají, hodnotí a nepřijímají.

Ne všichni naštěstí na tyto výzvy zapomněli…

Ano, velice si vážím slibů farností i jednotlivců otevřít své prostory příchozím. Zdá se, že nebude snadné v této spontánnosti a částečné euforii respektovat kompetence státu, organizací a církví. Je také zřejmé, že cizinců a utečenců je v naší zemi, zvláště ve velkých městech, už léta velké množství. Mnozí z nich očekávají vlídný pohled a úsměv, zájem, přijetí, vztah. Už nyní máme mnoho možností, jak je přijímat a milovat.

Je ale možné vzít tento Kristův příklad doslova?

I v dnešní době? Neznamenalo by neuvážené napodobování příliš mnoho rizik?

Poslední dva roky mého života i služby ve sboru byly zaměřeny mimo jiné právě na uprchlíky. Jak jsem už zmínil, máme výsadu žít a sloužit v blízkosti pobytového uprchlického střediska. Hezké vztahy s těmito cizinci jsou pro nás velkým požehnáním, přinášejí nám mnoho radosti a nadšení. Společně jíme, bavíme se, poznáváme vzájemně své kultury, snažíme se jim pomoci v drobných věcech, zveme je do svých domovů.

Ty, kteří projeví zájem, zveme a později zapojujeme do našich církevních programů. Někteří samozřejmě zůstávají věrní svému náboženství, jiní nemají žádnou víru. Mnozí z nich už pro nás nejsou cizinci, ale stali se našimi přáteli. I když se odstěhují do jiných měst, jsou nám stále velmi blízcí. Máme velkou radost, že se někteří z nich integrovali a mají dobrou práci i bydlení. Rozhodli jsme se projevovat jim lásku nezávisle na tom, jestli uvěří, nebo ne, zda přijmou naši pomoc, nebo ji později odmítnou.

Vážíme si profesionální služby organizací a snažíme se respektovat jejich kompetence, ale i využívat své vlastní možnosti.

V této hektické době, kdy se do zemí Evropské unie „valí“ řeka příchozích a lidé se na ulicích měst

navzájem překřikují, zda je „chceme, nebo nechceme“, se těšíme na nové tváře. Promýšlíme další setkání, modlíme se. Rádi bychom příchozím i jejich dětem vytvořili ovzduší naděje a pokoje. Chceme být tam, kde by byl určitě i náš Pán. Potěšuje nás, inspiruje a ochraňuje svou přítomností a láskou.

Kde, ve které oblasti je největší potřeba pomoci?

Při dlouhodobějších osobních kontaktech zjišťujeme, že v životě imigrantů vznikají specifické potřeby, které od nás vyžadují „vstupovat do mezer“.

Oslovit křesťanské podnikatele, zda by byli ochotni cíleně zaměstnat některé cizince. Je to sice riskantní, někdy i ztrátové, ale může to velmi posloužit k oboustrannému požehnání. Prosit odborně zdatné dobrovolníky, aby pomohli cizincům při hledání bytu, doprovodu do zdravotnických zařízení,

Církev je přirozeným místem integrace, vždyť v Kristu jsou překonávány všechny hranice a rozdělení. při vyplňování žádostí. Najít křesťanské právníky a zdravotníky, kteří by se mohli pokusit podpořit cizince v klíčových záležitostech v případě selhání klasické právní nebo zdravotní služby.

Občas slýcháme, jak je důležité, aby se cizinci integrovali. Někteří z našich známých si našli dobrou práci a bydlení a stali se tak jiným příkladem.

Schvalovací proces – udělení mezinárodní ochrany – se ale neúměrně prodlužuje, žádosti jsou postupně zamítány. „Integrovaní cizinci“ prožívají nejistotu, obavy z budoucnosti, frustraci. Snažíme se je povzbuzovat, sami to ale nechápeme a jsme zmateni.

Nemá se církev přece jenom víc soustřeďovat na otázky věčnosti a střežit čistotu víry? Nevyhneme se nakonec při všem tom zajišťování každodenních potřeb setkání se samotným Bohem?

Jaké je poslání církve? Jakým způsobem vede k setkání s Hospodinem? Možná bych uvedl několik, dle mého názoru, skvělých doporučení, která jsou uvedena ve dvou publikacích Petra Šticy, které se věnují právě tématu zapojení církve do pomoci cizincům. „Církev má být hlasatelkou jednoty lidského pokolení. Je jasným odpůrcem jakékoli formy

říjen 2015

říjen 2015.indd 8

9/25/2015 8:52:44 AM

rasismu a nacionalismu, vždyť nenávist vůči cizincům považuje za provinění vůči přikázání lásky k bližním. Hlásá a sama praktikuje pohostinnost, solidaritu a sdílení vůči nejchudším. Církve jsou znamením toho, že nacionalismus, rasismus a xenofobie jsou zcela neslučitelné s křesťanským poselstvím.

Církev rovněž vystupuje jako obhájce lidských práv a zastánce slabých. Staví se na stranu cizinců, jimž se plných práv nedostává, zvlášť těch, kteří nejsou nikým zastupováni a nemohou nalézt zastání. Měla by se vždycky zajímat o situaci příchozích včetně toho, jakým zákonným předpisům jsou podřízeni a jak je s nimi zacházeno.

Církev je už ze své podstaty sociálním činitelem a kritickým průvodcem politických jednání a právních pramenů. Je naším úkolem kriticky sledovat politické i právní zdroje. Měli bychom se zasazovat za politiku sledující hodnoty pohostinnosti, solidarity a sdílení, podílet se na zřízení zvláštní národní komise pro migraci, případně ustanovit zodpovědnou osobu pověřenou péčí o migranty. Koordinovat pastoraci migrantů.

Církev je přirozeným místem integrace. Vyplývá to z její podstaty, vždyť v Kristu jsou překonávány všechny hranice a rozdělení. Sborové komunity mají být živé a otevřené, aby přicházející lidé mohli pocítit christocentrickou univerzalitu a zároveň zakusit specifika určité komunity. Sbory tak mohou napomáhat začlenění imigrantů do společnosti. Schopnost přijetí a integrace vypovídá nejen o životaschopnosti konkrétního společenství, nýbrž i o věrnosti vlastní identitě.

A nakonec, církev je místem pomoci. Nesmírně důležitý je diakonický rozměr křesťanských církví, který byl zřetelný od samého začátku jejich existence. K němu vždycky patřila i péče o lidi na cestách.

Pomoc má mnoho podob: pastorační péče, poradenství, kontakt na odbornou sociální a právní pomoc.

Církevní sbory by se měly stát skutečnými přístavy pomoci a přijetí a naplňovat své povolání být živým znamením Kristovy lásky chudým.“

FOTO archiv

Příliv imigrantů Evropu zaskočil. Její nádraží jsou najednou plná a společnost, která se zdála být stabilizovaná a ve vztahu k druhým nadmíru korektní, si neví rady.

To je velmi podnětné čtení, prozradíš ještě tituly obou knih?

Vyšly pod názvem Cizinec v tvých branách a Migrace a státní suverenita.

A na závěr připojím ještě jeden citát Petra Šticy: „Přijetí cizince a pomoc lidem na cestách se křesťanům stávají jedním z úkolů, k nimž jsou povoláni.

Lze je chápat jako důležitou součást křesťanského étosu, jako jeden ze znaků autentického křesťanského života a jeden z projevů služby lásky jak ve formě individuální pomoci, tak prostřednictvím pomoci organizované ze strany církevních obcí.

Tento úkol a jeho naplnění souvisí jak s vlastní identitou křesťanů, tak s vírou, s osobním vztahem k Bohu a s chápáním Boha. Francis W. Nichols tuto skutečnost popisuje slovy: ‘Cizinec nás totiž vyzývá ke změně, k novému promýšlení naší vlastní identity a k novému uspořádání našich pečlivě schraňovaných priorit. Ačkoli může být přijímání cizinců často zkušenost obtížná a někdy snad i bolestná, nakonec v cizinci můžeme spatřit, tak jako Jákob při zápase u potoku Jabok, Boha tváří v tvář – a on nám požehná.‘“

■ Připravil Petr Raus

říjen 2015

říjen 2015.indd 9

9/25/2015 8:52:45 AM

církev ve světě Misie nejen mezi Romy

Zakarpatí 2015 Mezi Romy na Zakarpatské Ukrajině se autor článku dostal poprvé v roce 2000. Pán Bůh dal svou milost a na Zakarpatí se rozběhla misijní služba, na které se podílejí slezské sbory CB a také některé sbory AC. Následující článek je zprávou o stavu misie po patnácti letech.

J

e neděle a my přijíždíme do romského tábora Svaljava. Hned vidíme, že se tu děje něco zvláštního. K modlitebně se trousí skupinky lidí. Po vstupu do modlitebny jsme zažili překvapení. Půl hodiny před začátkem byla skromná místnost téměř plná. Další lidé neustále přicházeli. Když bohoslužba začala, lidé seděli a stáli všude na pódiu, v uličce, vzadu ve dveřích. Toto vše signalizovalo jedno – obrovský hlad po Bohu a po změně životů.

Po službě Slovem a výzvě přijalo Krista šestnáct lidí. Duchovní atmosféra byla nabita očekáváním.

Lidé chtěli další modlitby a nechtěli jít domů.

Nakonec pastor Šoni Horvat musel shromáždění nuceně ukončit, protože nás čekala další služba v Mukačevu na prvním hlavním romském shromáždění.

Povolání mezi Romy V roce 2008 jsem do Brány napsal článek o misijní službě mezi Romy na Zakarpatí. Dnes bych chtěl napsat něco více o tom, jak služba pokračuje. Je to už patnáct let, kdy jsem Romy na Zakarpatí navštívil poprvé. Bylo to v Mukačevu, v největším romském táboře v této oblasti. Žilo v něm více než pět tisíc lidí natěsnaných v malém prostoru na pokraji města. Bydleli v různých domcích, chatrčích a brlozích podle toho, jaké kdo měl možnosti.

Zvláštní však byla skutečnost, že tam existoval sbor ze sto padesáti znovuzrozených Romů, kteří byli členy církve. A v okolí Mukačeva měli asi dvacet dalších stanic. Celé seskupení na Zakarpatí mělo asi šest set znovuzrozených členů. Tehdy se mě to velmi dotklo a vnímal jsem, že mám do této služby vstoupit. Od té doby jsem na Zakarpatí sloužil mnohokrát.

V březnu letošního roku dostala naše služba, kromě služby v romských táborech, další rozměr. Šlo o návštěvy rodin uprchlíků z Doněcké oblasti a předání finanční i materiální pomoci těmto rodinám.

Návštěva rodin uprchlíků Z varnsdorfského sboru Apoštolské církve s námi jel bratr Jiří Kašpar. Složitá situace uprchlíků z válkou postižených oblastí Ukrajiny podnítila Jirku a jeho manželku Naďu k pomoci rodinám, které ztratily svůj domov. Navštívili jsme rodinu Romana a Iriny Kravčenkových. Momentálně žijí v Berehove ve velmi ubohých podmínkách. Navzdory tomu, co prožili, jsou plní optimismu a očekávání, co s nimi Bůh zamýšlí.

A dále rodinu Haliny a Andreje Savkových, která žije v Zaričji v domku spolu s dcerou Irinou, jejím manželem a dvěma malými dětmi. Sestra Halina

pomoc zakarpatí Na Zakarpatí jsou naší stranou podporováni tito pastoři: Alexandr Horvat z Mukačeva, Mikola Lakatoš z Luček, David Janek z Čomonina, Olodar Horvat z Dombok a Mikola Balog ze Seredně. Kromě sborů na Těšínsku se na této pomoci podílely i další sbory CB, a to Kolín, Písek a Husinec.

Letos byl na Zakarpatí odvezen invalidní vozík pro postiženého chlapce Matěje a 100 000 Kč na podporu místních pastorů. Uprchlíkům bylo předáno 11 000 Kč od různých dárců.

Mikola a Rita Lakatošovi prosí všechny, kteří je alespoň trochu znají, aby se modlili za uzdravení Rity nebo za úspěšnou operaci.

Více informací můžete najít na stránkách: O službě manželů Kašparových: www.pomocproukrajinu.estranky.cz O celé popisované službě: www.cbnovagenerace.cz/misie-na-zakarpati

10 říjen 2015

říjen 2015.indd 10

9/25/2015 8:52:45 AM

peníze, aby mohla podstoupit gynekologickou operaci. Návštěva byla velmi smutná. Při předoperačním vyšetření lékaři zjistili, že Rita má nádor v hlavě, který jí působí časté bolesti. Nádor je sice nezhoubný, ale operace je nutná. Den před naší návštěvou Ritě zemřel poměrně mladý bratr. Mohli jsme je oba potěšit a zároveň požehnat modlitbami.

foto archiv autora

Hlavní zázraky minulosti

velmi těžce nese, že ztratili domov. Nemají se kam vrátit. Během našich návštěv se do oblasti, kde jsme se nacházeli, přistěhovaly další rodiny uprchlíků. Žel z nedostatku času jsme je navštívit nemohli. Oběma rodinám jsme předali finanční i materiální pomoc.

V romském táboře Navštívili jsme tábor ve vesničce Čomonin. Bratr Janek David, pastor místního sboru, se stará o výuku dětí ve škole, kterou vybudovali ve své modlitebně. Sám má jedenáct dětí, a proto mu na jejich vzdělání velmi záleží. Měli jsme možnost navštívit školu právě v době vyučování. Výuka byla rozdělena do tří skupin. Nejmladší děti měly hodinu čtení a psaní, starší děti se věnovaly pracovní činnosti a nejstarší skupina probírala biblické příběhy.

Přinesli jsme dětem školní potřeby, jako jsou sešity, tužky, papíry a další, které jsme nakoupili v Mukačevu. Zasloužila se o ně sestra z Církve bratrské v Husinci. Rozdali jsme dětem dárky a ovoce. Byli jsme velmi překvapeni, s jakým nadšením se pustily do jablek, jako by to bylo něco cizokrajného.

U kazatelské rodiny v Lučkach Navštívili jsme také romského pastora Mikolu Lakatoše a jeho manželku Ritu. Pro Ritu jsme přivezli

Jako v minulých letech, i letos jsme na Zakarpatí zažili mnoho zázraků. Bůh nám ukazoval nové možnosti služby. Radujeme se z toho, že když Bůh posílá, tak i zabezpečuje. Kromě podpory rodin pastorů jsme měli možnost uspořádat semináře pro pastory a klíčové vedoucí. Šlo o třídenní setkání sedmdesáti služebníků ve středisku Poljana, a to dva roky po sobě. O finance se Pán Bůh vždycky postaral. (Jeden seminář vyšel zhruba na 80 tisíc korun.)

Dalším zázrakem bylo postavení řadového domku pro rodiny postižené povodněmi. Potřeba vznikla po dlouhotrvajících deštích. V táboře Mukačevo spadlo několik domků postavených z hlíny a další byly poškozeny. Okolní komunikace se totiž postupem času zvyšovaly a mnohé domky se ocitly níže než okolní terén.

Po deštích zůstávaly domky ve vodě, která neměla kam odtékat. Kanalizace zde totiž neexistuje.

Pamatuji se na dopoledne, kdy jsme seděli s vedoucími církve v Mukačevu a přemýšleli jsme o tom, jak jim můžeme v tomto náročném projektu pomoci.

Tehdy jsme se jich rozhodně zeptali: „Tak co, bratři, jak to vidíte? Půjdete do toho, nebo ne? Tento projekt není náš, ale váš!“ Na nějaký čas zavládlo ticho.

Uvědomili si, že vstupují do něčeho velkého, co překračuje jejich možnosti. Dívali se jeden na druhého a po chvíli mlčení se ozval bratr Ruslan, který už má se stavbou domků zkušenosti: „Ano, jdeme do toho.“ Mlčení se prolomilo. Jeden za druhým souhlasili s tím, že domek postaví.

Pro nás Čechy to byl také krok víry. Celé financování totiž zůstalo viset na nás. Bůh však odpověděl na tuto potřebu a otevřel srdce a peněženky dárců.

Dnes už je řadový dům hotový a bydlí v něm nejpotřebnější rodiny.

Loni jsme přivezli peníze pouze na dva měsíce.

Vypadalo to, že finanční podpora asi skončí. Za letošní podporu (viz box) chci všem dárcům a modlitebníkům jménem našich přátel na Zakarpatí upřímně poděkovat. Boží dílo mezi Romy na Zakarpatí pomalu, ale jistě roste. V dnešní době má sbor kolem dvaceti pěti stanic a zhruba devět set členů.

■ Slavoj Raszka,

kazatel Sboru CB Třinec-Lyžbice

říjen 2015 11

říjen 2015.indd 11

9/25/2015 8:52:45 AM

tÉMA

marTin TaBačan

FOTa archiv, iluSTrace Ondřej kOŠŤák

Soudit druhé je snadné a rovnat je do stejné šablony, jaká sedí mně, rovněž.

Tak to ale dělávali farizejové, se kterými vedl Pán Ježíš tolik sporů. Navzdory tomu vybízel své učedníky, aby činili a zachovávali všechno, co jim farizeové řeknou.

12 říjen 2015

říjen 2015.indd 12

9/25/2015 8:52:47 AM

S

e synem sedím v čekárně u lékaře. Po malé chvíli vstoupí mladá žena s asi čtyřletým klučinou.

S mateřskou láskou vlastní ženám klučinu odstrojí, posadí ho k hračkám a sama vytáhne mobil, k němuž upíná veškerou pozornost. Inu, moderní matky, pomyslím si a dál se věnuji svému synkovi.

O chvíli později vstoupí do čekárny muž v dobrých letech. Očividně patří k zmiňované dvojici. První myšlenka je prostá: To je otec klučiny. Bezpochyby.

Ale co ta mladá žena? Je opravdu jeho matkou?

V mé mysli se začíná odvíjet obraz nevěry. Muž, který se kvůli krizi středních let rozvede, nabrnkne si mladší a ona se nyní stará o syna z prvního manželství. K čemu to vedlo? V srdci jsem oním mužem pohrdl. Zvlášť poté, co se k mladé ženě choval povýšeně a odměřeně. Nejenže si nesedl vedle ní, ale naproti. Ba co víc, gesty i posunky dával najevo, že nerozumí tomu, proč se stále věnuje mobilu.

O chvíli později jsem byl usvědčen z omylu. Nebyl to pár se synem, ale otec se svými dětmi.

Proč o tom mluvím. Znepokojuje mne, jak rychle člověk dokáže zapomenout na milost a nahradit ji povýšeným odsouzením. Jak přirozené je pro člověka milost předražit natolik, až je naprosto nedostupná. Ke své hanbě jsem došel k závěru, že je mi vlastní „farizejské smýšlení“. Stačí málo, a aniž si to člověk uvědomuje, stává se farizeem.

O kom se bavíme Farizee máme jasně zařazené. Oni jsou ti špatní!

Nikdo z nás si nepřeje být takto označen. Nejedná se o vyznamenání, naopak, jde o jasné hanlivé označení, nebojím se říct, že dokonce i nadávku. Jeden se následně čepýří. Není příjemné být takto označen.

V mysli se nám rojí všemožné důsledky a důvody, co to znamená. Je to pochopitelné.

Označením nálepkou „farizeus“ vyjadřujeme dvojí názor. Dle našeho soudu daný člověk v prvé řadě postrádá milost. Nerozumí jí. Nechce ji. Nezažívá ji. Zároveň s tím vyřkneme mnoho nedobrého. Jako například: Jsi povrchní. Jsi svázán zákony, pravidly a nařízeními. Nemáš lásku k lidem, ale rozhodně srdce studené jako kámen. Musíš mít pravdu za každou cenu. Jsi „divnej“!

Kdo by chtěl být farizeem? Nikdo. Důvod je prostý.

Být farizeem znamená stát proti Kristu. Je to právě Ježíš a jeho výroky na adresu farizeů, jež způsobují náš odpor k této skupině lidí. Je to Ježíš, kdo varuje před kvasem farizeů a saduceů. (Mt 16,6) Cejchuje je jako ty, kdo zbytečně zatěžují druhé lidi různými předpisy a pravidly. (Mt 23,4) Nad to o nich mluví jako o pokrytcích (Mt 23,13a) a vyžírcích (Mt 23,14)

libujících si v ocenění či slávě prokazované druhými. (Mt 23,5–7) A nejen to. Bere je jako ty, kdo brání Jeho evangeliu. (Mt 23,13b) V zorném úhlu pohledu Kristových slov o obílených hrobech (Mt 23,27) a plemeni zmijím (Mt 12,34) pro nás nejsou farizeové nic víc než povrchní lidé. Zvláštní paraziti Božího lidu, o jejichž přínosu pro Boha a vyvolený národ nemůže být ani řeč. Naopak. Jsou přítěží a svěrací kazajkou radosti z života víry.

Také další velký muž novozákonní doby, apoštol Pavel, tento pohled svými názory podporuje. Sám byl farizeem. (Sk 23,6) Dokonce o sobě mluví jako o horlivém farizeovi. Ve své – možná mladické – zapálenosti neváhal pronásledovat Kristovu církev a bezezbytku naplňovat „tradici otců“. (Fp 3,5n) Pavel, muž jasně vyhraněný, je zastaven Kristem. Místo pravidel a zákona okouší na cestě do Damašku milost a odpuštění. (Sk 9,3nn) Milost tak vzácnou a úchvatnou, že při psaní dopisu do Filip vyznává: „Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu… Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!“ (Fp 3,7–8b) Všechna horlivost farizejství není pro Pavla víc než hnůj. V porovnání s Kristem něco zcela bezcenného.

Nu, kdo z nás by pak toužil být označován za farizea? Nikdo. Důsledek slov Kristových i Pavlových nám předurčuje jasné přesvědčení. Být farizeus rovná se být nedobrý člověk. Je to však správně?

Nejsme při takových závěrech pouhými zaslepenci?

Není tato hra na „my a oni“ tak trochu falešná?

Zavrženíhodní svatí?

Ono se nadarmo neříká: „Pod svícnem bývá největší tma.“ V důsledku své předpojatosti lehce přehlédneme jednu z Kristových výzev: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (Mt 23,2n) Znajíce Kristova ostrá slova mířená na farizee přehlížíme v tomto textu jasnou Kristovu výzvu: Následovat svými činy farizee. Mažeme to, čteme pouze

Martin Tabačan (39) Po absolvování ETS v Praze sloužil jako vikář ve Sboru CB v Třebíči a nyní je kazatelem ve sboru CB v Pardubicích. S manželkou Jindřiškou mají dceru Elišku a syny Filipa a Davida.

říjen 2015 13

říjen 2015.indd 13

9/25/2015 8:52:47 AM

TÉMA téma výzvu, nejednat jako oni. Vnímáme slova, která si překládáme jako vybídnutí, abychom nebyli farizei.

Kristus nás zde ale vybízí k něčemu jinému.

Ptejme se tedy: Proč nás Ježíš vybízí, abychom činili a zachovávali všechno, co nám farizeové říkají, máme-li zároveň být bdělí a dávat si pozor na jejich kvas? Odpověď najdeme, stačí odvážit se podívat na tuto skupinu lidí trochu blíže. Položit si otázku: Kým byli farizeové? Nelze než si jednoduše odpovědět. Byli duchovní elitou vyvoleného národa. Nutno dodat jednu věc. Dnes je slovo „farizeus“ nadávkou.

vím se jejich údivu a nejspíše i zděšení nad učedníky mnoucími zrní z klasů o sobotě (Mt 12,1), nad Kristem hodujícím a radujícím se uprostřed celníků a hříšníků (Mt 9,11) či třeba nechávajícím si omývat nohy ženou hříšnicí, jež je skrápí svými slzami, utírá vlasy, líbá je a maže vzácným olejem. (Lk 7,37nn) Nu, není nám toto povědomé?

Považme však, že v novozákonních dobách bylo oceněním. Daleko více poklonou než urážkou.

Farizeové se objevují jako jedna z odnoží tzv. „chasidů“, skupiny lidí, jež si kladla za cíl naplňovat učení Zákona do nejmenších detailů. Tak vzácný jim byl vztah k Hospodinu, že Jej chtěli svými životy bezezbytku následovat. Byla to jejich horlivost pro Boha, kterou si získávali obdiv různých lidí. Nikomu nepřišlo na mysl, že by se měl srovnávat přímo s Hospodinem.

Svou svatostí byl Bůh na hony vzdálen vší lidské schopnosti a úsilí o svatost. Ale být jako farizeové!

Být stejně spravedlivý, to už mělo svou hodnotu. (srv. Mt 5,20) Farizeové byli také jen lidmi, Božím stvořením, nebyli Bohem samotným. Inspirovat se a napodobovat člověka je mnohem snazší než napodobit někoho, kdo je pro mou víru mnohdy i neuchopitelný. Někoho, kdo zcela přesahuje chápání. Ani důraz na odlišný oděv nebyl a neměl být výrazem pýchy a nadřazenosti, ale naopak v nejhlubší pokoře svědectvím o jasných, i když odlišných postojích srdce. Přiznejme si, že z hlediska etiky na tom byli farizeové mnohem lépe než kdokoliv jiný z jejich současníků. Maje před očima tyto informace, nedi-

Jejich úsilí, disciplína a důrazy na Boží slovo jsou příkladné. Larry Osborne k tomu říká: „Jestliže neporozumíme, jak duchovně strhující byli farizeové, zůstaneme slepí k nebezpečí být takoví, jací byli oni. Budeme se domnívat, že jejich tragická proměna ze zapálených obránců Boha do Božích nepřátel na život i na smrt se nám nikdy nemůže stát.“ Nezapomínejme, že tehdejší farizeové viděli sami sebe jako největší Boží fanoušky. Chválili jej. Uctívali jej. Otevřeně mluvili na jeho obranu. Přesto, když se ukázal, všemi silami stáli proti němu. Stejným způsobem se vůči Ježíši a Písmu můžeme zachovat i my. Můžeme ho chválit. Zpívat mu. Mluvit na jeho obranu. Přesto, když se ukáže způsobem, který neočekáváme, pak s ním nesouhlasíme nebo nám to není příjemné, a budeme zuby nehty bojovat.“ Není těžké stát se novodobým farizeem. Stává se to v okamžiku, kdy všechna naše dobrá horlivost a zapálenost pro Krista přejde na svoji temnou stranu. Ač se to děje různými cestami, má to jednoho společného jmenovatele – totalitu Božího slova oproštěnou od Boha. Stav, kdy Boží slovo je více než jeho Autor. Kupříkladu si vezměme, jak se

Přiznat si barvu Shrňme si to ještě jednou. Kým byli farizeové?

V očích lidí těmi nejzapálenějšími ze zapálených.

14 říjen 2015

říjen 2015.indd 14

9/25/2015 8:52:48 AM

navzájem vůči sobě vyhraňujeme jako církve nebo sbory. Jak mluvíme o své zbožnosti a víře? Éterem se pak ozývají různá slova.

Někdo říká: „My jsme reformovaní!“ Další oponuje: „Naše zbožnost je letniční!“ Do toho všeho vstoupí jiní a plni poznání dodávají: „My jsme evangelikálové!“ A aby se ozvaly ještě další hlasy znovu se vymezující vůči ostatním slovy: „My jsme misijní a učednickou církví!“ Maje okolo sebe takovou přehršel vymezujících se slov nelze se s údivem nezeptat: A kde je Kristus? Kam se poděla jeho milost? Počítá s ní ještě někdo? Kdo je ryze Kristův? Nestáváme se pouhými následovníky „tradice otců“? Nemyslím si, že každé takové vymezení je automaticky špatně. Staví nás ale na hranu, kde je snadné udělat malý krůček a povýšit třeba i jen naši „tradici otců“ nad Boha.

Pozor na jazyk Stát se novodobým farizeem nemusím jen v důsledku kolektivního vymezování se vůči jiným. Děje se to i na ryze osobní rovině. Považte, nemáme někdy farizejské vnímání nedělních výkladů Božího slova? Třeba právě v okamžiku, kdy komentujeme nedělní bohoslužby slovy: „Dnes jsem si z toho nic nevzal; dnes to bylo plytké; dnes tady nebyl Duch svatý!“ Jaký je důvod takových komentářů?

Inu, už jsme slyšeli tolik kvalitních výkladů, že to poznáme. A co poznáme? Co jiného, než že kázající „nežije s Bohem“. Kladu si otázku, nakolik jsou tato slova vskutku oprávněná a nakolik se za nimi skrývá duchovní pýcha.

Nakolik se jedná o milostiplný postoj inspirující k činům lásky, a nakolik o postoj obíleného hrobu pohrdajícího bratrem v Kristu. Právě proto, že v kázání daného bratra se Kristus projevil způsobem, který jsme nečekali.

Do jisté míry s tím souvisí i nastavení našeho jazyka víry. Je dán osobnostním nastavením člověka – povahou, vnímáním světa, přemýšlením o věcech, zkušenostmi atd. Jsou křesťané, kteří potřebují být aktivní a neustále se zapojovat

KOMENTÁŘ

Řád Když přemýšlíme nad jakoukoli lidskou činností, zjistíme, že se odehrává v následující triádě: chaos, zákon, svoboda. Chcete-li dělat nějaký sport na trochu slušnější úrovni, brzy zjistíte, že se neumíte pohybovat na hřišti, že se rychle zadýcháte, že neznáte pravidla… Že prostě prožíváte chaos. Proto se musíte pravidla naučit, musíte zvládnout základní pohybové návyky, musíte nabrat „fyzičku“ atd.

Učení se základům většinou nikoho moc nebaví, ale bez určitého drilu (zákona) se vpřed směrem k tvořivosti prostě neposunete. Brzy zjistíte, že jen talent nestačí. Až po zvládnutí řádu, který dává zákon, můžete začít vymýšlet různé finesy a realizovat svoje skvělé kreativní nápady.

To platí ve všech oblastech lidské činnosti. Chcete krásně hrát volné variace na klavír nebo jiný hudební nástroj? Musíte cvičit stupnice a prstoklad. Asi vás to zpočátku nebude bavit, ale pokud se chcete posunout vpřed, jiná cesta nevede. Chcete překládat z cizího jazyka?

Musíte projít nudným drilem učení se gramatiky. Najdou se sice i tací „překladatelé“, kteří se bez toho obejdou, výsledkem je ovšem paskvil.

Jinými slovy, chcete-li svobodu, musíte projít obdobím řádu a zákona.

Pokud ho přeskočíte a budete chtít příliš rychle svobodně tvořit, budete produkovat paskvily.

Bible hovoří jak o zákoně, tak o svobodě, ale jak to souvisí s výše popsaným? Platí triáda chaos – řád – svoboda i pro křesťanství?

Domnívám se, že ano. Když uvěříme, máme v mnoha věcech chaos a je normální, že si potřebujeme leccos ujasnit. Obvykle nám někdo zkušenější pomůže, ale my musíme být ochotní se učit, co stojí v Písmu, jak víra souvisí s životem, že s ní souvisejí i jisté životní návyky atd. Pokud to přeskočíme, generujeme zástupy „duchovních kutilů“, jakýchsi samouků, kteří mají znalosti Písma jen velmi povrchní a kteří si žádné životní návyky, které ke křesťanství patří, neosvojili.

Scott Peck píše, že „duchovní růst je plný úsilí“. V podobném duchu se mluví o duchovních disciplínách. Konkrétně to znamená, že abych hlouběji poznal Krista a jeho působení ve svém životě, potřebuji pro to něco udělat. Mám na mysli např. modlitbu, samotu, půst, pravidelné návštěvy bohoslužeb atd. Všechny uvedené oblasti jsou někdy radostí, jindy se nám do nich nechce. Nic z uvedeného není automatickou cestou k Bohu, může se ale jednat o pomoc, díky níž zakusíme svobodu a Boží milost.

Pokud je můj život v chaosu, k Bohu se přibližuji nesnadno. Oproti tomu řád mě nejen osvobodí před chaosem, ale vede mne ke svobodě.

Svoboda je věc, na kterou jsme velmi citliví. Neradi se necháme kýmkoli nebo čímkoli omezovat. A řád či zákon omezuje. Jenže před čím? Před špatnými návyky a rozhodnutími, před povrchností a dalšími oblastmi.

Zároveň pokud si některé věci díky zákonu osvojíme, přestanou nám vadit a díky nim budeme prožívat krásu svobody. Je ale smutné, pokud se někomu zákon stane cílem. Zákon je jen cesta. Je stejně tak smutné, když se někdo nikdy neposune z chaosu, a to jen proto, že „zákon nepotřebuje“.

Vidět či zakoušet výsledky práce a služby takového člověka je nepříjemné.

Mám za to, že dnes tolik populární slogan „mám v tom svobodu“ může někdy být jen zastíráním lenosti a nechuti podřídit svoji mysl, tělo ale i duchovní život jistému řádu a zákonu. Pak ovšem hrozí, že „mít svobodu“ vlastně neznamená nic jiného než „mít v tom chaos a nechtít to změnit“.

Proto je krásné, když se dobrovolně přijatý zákon stane směrovkou a základem cesty ke svobodě a k tvořivosti.

■ David Novák, kazatel Sboru CB Praha 13

říjen 2015 15

říjen 2015.indd 15

9/25/2015 8:52:48 AM

TÉMA téma do nejrůznějších rozhovorů o víře, řešit konflikty nebo bombardovat svět evangeliem za každou cenu.

Jiní naopak potřebují ticho a rozjímat o Bohu. Doslova zamilovat se do Boha a trávit s ním chvíle spíše o samotě než ve společnosti druhých. Další jsou ve svém živlu, když se smí ponořit do symbolické zbožnosti rituálů. S Kristem se setkávají v modlitbách hrdinů víry nebo třeba ve svátostech. Není to v tom, že by každý měl jiného Boha. Jen Bůh promlouvá jazykem víry, jenž je vlastní každému jinak. V tom je tajemství víry. Je pestrá a přitom jedna.

lící. Daný sourozenec v Kristu nebyl s to ani připustit, že by někdo mohl při zpěvu těchto písní zažívat Boží doteky a vnímat Boha. Nedochází mu, že si člověk třeba s konkrétními písněmi spojuje významné okamžiky svého života víry. Nedá se neptat, jak na tom bude, až nová generace přinese jiný typ písní…

Další způsob, jak se lze navzájem vymezit, nacházíme při pohledu na službu. Spočívá v povzdechu nebo naopak v burcování a tlučení do okolí slovy: „Nejdůležitější je práce…“; dosadit si smíme tu svou.

Ať už je to práce s dětmi, dorostem, mládeží; práce

Úskalím je, pokud nás jazyk víry uzavře natolik, že nejsme s to vnímat ani chápat, jak by Bůh mohl promlouvat ke svému lidu jinak než právě tím naším jazykem víry. Nejzřetelněji se toto napětí objevuje v otázkách zpěvu ve sborech. Občas jsem byl zděšen skoro až násilným hájením „zďovek“ nebo naopak písní z křesťanského kancionálu. U toho už nejde o Krista, ale o jiný jazyk víry. Natolik nám cizí, že mu nerozumíme. Přitom se mnohdy jedná o krátkozrakost vedoucí k nedorozumění. Dva příklady za všechny: Zažil jsem situaci, kdy výzva vedoucího doprovodné hudební skupiny k povstání během písně a pozvednutí rukou byla vnímána nejen jako nepatřičná, ale také manipulující a byla tedy i považována za hřích. S překvapením jsem následně zjistil, že skutečnost byla tak trochu jiná. Problémem nebylo samotné uctívání ve stoje, ale už jen ten fakt, že někdo stojí, a já proto nevidím na promítaný text a nemohu se plně zapojit do zpěvu.

Jiným příkladem je odmítnutí písní z křesťanského kancionálu jako písní, jejichž prostřednictvím nemůže Bůh promlouvat, protože jsou vyznavačské a ne chvá-

na misijním poli; práce diakonská atd. Nepochybuji o tom, že svůj postoj máme pevně opřený o různé důvody, zkušenosti a chytrá slova slavných či ne v neposlední řadě o slovo Boží. Nepochybuji, že jsou to věci, které nám leží na srdci.

Nechejme se nachytat Není divu, že se tento postoj následně projevuje touhou, aby všichni viděli budování Božího království stejně jako my. Abychom se všichni ponořili do stejných vod. To všechno se promítá do dobrých úmyslů s církví, když burcujeme církev podle svých obdarování. Ten, kdo je obdarován pastýřsky, bude burcovat slovy: „Potřebujeme více lásky!“ Ten, kdo má srdce u ztracených, vyzývá: „Potřebujeme se více otevřít světu!“ Ten, kdo je člověkem modlitby, volá: „Potřebujeme se více modlit!“ Všechno to jsou jistě důležité výzvy. Má otázka ale je, nakolik nás tato zvolání proměňují ve farizee, když druzí mají jiný názor než my a jsou hluší k našemu volání, neboť vnímají, že se Bůh projevuje i jinými způsoby.

Přemýšlejme dál. Nejsou to právě druzí lidé, kdo odkrývají naše farizejství? Myslím na ty, kdo byli

16 říjen 2015

říjen 2015.indd 16

9/25/2015 8:52:48 AM

součástí našich sborů, společenstev víry, ale z nejrůznějších důvodů odcházejí. Někteří proto, že prožili zranění. Místo otevřené náruče milosrdenství našli jen řeznický špalek, kam měli položit hlavu. Další opouští sbor pro nedostatek přijetí a souzní se slovy nemocného u rybníka Bethesda: „Pane, nemám člověka!“ (J 5,7) Jiní se třeba otáčí ke sboru zády, neboť jim nevyhovuje způsob zbožnosti sboru.

Následně odchod některých z nich možná komentujeme slovy: „Myslím si, že to je požehnaný odchod.“ V duchu pak myslíme na to, že alespoň máme klid a nemusíme nic řešit. Nebo jako Písmáci vytáhneme Pavlova slova: „V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte.“ (2K 6,12) Přitom těmito slovy komentujeme svoje zklamání a očekávání zájmu z jejich strany. Byl však náš zájem opravdový? Záměrně se nyní nevyjadřuji k možnému farizejství. Spíše kladu otázku sám sobě: „Není to spíše tvrdostí mého srdce? Není to důsledek doslovného a tedy i farizejského lpění na Božím slově nebo tradici otců?“

Kde se stala chyba?

Neházejme všechny do jednoho pytle. Kritická Kristova slova na adresu farizeů neznamenají, že všichni byli stejní. Zástupcem následováníhodného farizea je například Nikodém. Poprvé se setkává s Ježíšem v noci. (J 3,1) Podruhé Nikodéma zastihujeme v situaci, kdy velekněží a farizeové chtějí Krista zatknout.

Chrámová stráž přichází s prázdnou a dostává od rady vyčiněno.

Nikodém si dodává odvahy a brání strážné slovy: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (J 7,51)

KOMENTÁŘ

O příliš úzké cestě Z evangelia jsme mnozí zaslechli výrok Kristův o široké cestě vedoucí k záhubě a úzké cestě vedoucí k životu. Ale i farizeové, o kterých čteme v Novém zákoně, byli zřejmě přesvědčeni, že jdou po úzké cestě zachovávání přikázání a úcty k Božímu zákonu. Možná proto to samé evangelium ukazuje, že úzká cesta ve smyslu vysokých nároků na sebe i druhé nemusí být ještě cestou spásy. Úzká cesta může být také cestou úzkého, nepřejícího a závistivého srdce.

Vím to ze své zkušenosti s pohoršením a rozhořčením nad těmi, kteří nejsou jen takoví zbožní, milí a laskaví, jak jsem si představoval. Nevyhne se mi ani pocit žárlivé závisti, který se obrací v nepřejícnost, pokud se mi zdá, že se jiným vede lépe, a přestože jejich zbožnost a názory nedosahují mých představ, jim Pán Bůh neuvěřitelně žehná. Na jedné straně pak stojím já – „mučedník, mudrc nebo hrdina“, a na druhé oni – „bídáci a pomýlení všeho druhu“ neboli slovy Písma „chátra, která nezná zákon“. (J 7,39) Jak píše Martin Tabačan, nevyhýbají se nám tyto myšlenkové postupy ani na kolektivní, církevní úrovni. I tady snadno dělíme, tentokrát „my“ a „oni“. Dovolte kratičkou a čerstvou zkušenost z jednoho modlitebního setkání s přáteli z římskokatolické církve, které se konalo v zámecké kapli. I přes večerní hodinu na zámek pořád mířily skupinky turistů a zkoušely, kde je otevřeno. Doprostřed naší modlitby vstoupil do otevřené kaple vousatý mladík s dredy a prohodil několik slov anglicky.

Mojí první reakcí bylo vetřelce nějak slušně vypakovat. Naštěstí mluvím anglicky velice špatně. Proto se dřív vzpamatoval jeden z mých přátel a mladíka laskavě pozval dál s tím, že budeme pokračovat v modlitbě. Mládenec si tiše kapli prohlédl a pak ještě během naší modlitby odešel. Po skončení modlitby jsem si uvědomil, že jsem chtěl jednat přesně v duchu hesla: „Zapadni nebo vypadni…“. Když mi někdo nesedí, tak nemá mezi námi co dělat. Nepatří do party.

Konečně projevem, ve kterém, myslím, i církev jako celek může vstupovat na příliš úzkou cestu, jsou různé „lamentace“ nad stavem bezbožné, konzumní, přesexualizované a nevím ještě jaké většinové společnosti. Lamentace může být na první poslech pěkná. Řada posluchačů včetně řečníka může mít pocit zadostiučinění: „Je to všechno přesně tak, jak říká, ale chvála Bohu, my takoví nejsme.“ Nebo se může šířit apokalyptické zděšení: „To je hrůza, kam ten svět spěje…“ Pán Ježíš během své služby tady na zemi ale vystupoval trochu jinak než jen jako oblíbený řečník tepající zlořády bezbožných pohanů nebo jako jeden z hlasatelů apokalypsy.

Ať už jako jednotlivci nebo sbor či církev, vlastně hrajeme stále stejnou hru.

Díváme se na lidi kolem sebe a ne na Boha. Lidé jsou buď tím temným pozadím, na kterém vynikáme, nebo naopak porotou, která nás může obdařit uznáním, potleskem a slávou. Víra v lidi nahrazuje víru v Boha, byť by měla náboženský převlek.

S přístupem, který je zaměřený jen na své vlastní já a jeho obraz v očích ostatních lidí, je pak jedno, jestli chci uspět ve zbožnosti nebo třeba v tenise. Výsledek je pokaždé stejný. Podle toho, jak se nám daří, vznikne buď nějaká forma exhibicionismu, nebo rozčarování, zklamání a závist.

Jaká je cesta ven? Obraťme svůj pohled od lidí na svého Pána. Nejpodstatnější a první bod je uvědomovat si, že se sám Bůh už obrátil k nám. Kdysi jsme se spolužáky na teologické fakultě vedli učenou debatu o zvláštním přínosu křesťanství.

Zasáhlo mě prosté mínění jedné mé spolužačky: „Na křesťanství je úžasné to, že nabízí důvod vždycky se zvednout a jít dál.“ Ten důvod je jasný. V Kristu nám bylo řečeno Hospodinem „ano“: „Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my (…) nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm jest jasné ‚Ano‘!“(2K 1,19–20) Bohu neděláme radost tím, jací jsme, ale tím, že jsme. Jako Bůh řekl a říká „ano“ k nám, tak máme důvod i sílu povědět „ano“ i k lidem kolem sebe.

■ Karel Hůlka, kazatel Sboru CB Děčín

říjen 2015 17

říjen 2015.indd 17

9/25/2015 8:52:48 AM

TÉMA

Nikodém se strefuje do černého a odhaluje důvod změny ryzího věřícího v zarytého farizea. Velkou měrou tím potvrzuje Kristova slova a hlásí se k nim: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!“ (J 7,24) Nejedná se o důvod, proč Ježíš mluví proti farizeům. Oni se naprosto vzdávají potřeby hledat motivy a otáčí se zády k Bohu. Svými slovy to vystihuje Watchman Nee: „Spokojenost nebo nespokojenost Boha nejsou založeny na principu dobra a zla. Bůh spíše sleduje zdroj všech věcí. Čin může být docela v pořádku, ale Bůh se ptá, jaký je jeho původ.“ Připomíná mi to situaci, kdy někteří členové sboru volali po kázni mladé sestry. Měla mimomanželský vztah a byla v očekávání. Svou argumentaci kromě Písma podpírali také poukázáním na starší případ, kdy jsme ve stejné situaci jednoznačně sáhli ke kázni. Nakonec jsme v tomto druhém případě ke káz-

ni nesáhli. Dva případy. Jeden a ten samý problém.

Dvě rozdílná řešení. Proč tomu tak bylo? Obě mladé ženy jsme vedli k pokání. Zatímco v prvém případě nebyla výzva přijata, v druhém naopak byla. Prvý případ vedl ke kázni, ale pro druhý toho už nebylo třeba. Církevní kázeň je v prvé řadě nástrojem obnovy vztahu s Bohem, ne trestem.

Uvědomil jsem si, jak lehce je možné vzdát se touhy hledat motivy a spokojit se se zdánlivě černobílým viděním světa. Je dobře měřit všem stejně. Kladu si otázku, nakolik nejen současné církvi chybí vnitřní porozumění Kristovu dvojímu přikázání lásky. Lidská přirozenost nás vede, abychom druhé hodnotili podle jejich chování. To máme na očích. Z vědomého i nevědomého chování člověka můžeme ledacos odečíst. Kolikrát nám stačí jeden pohled a už víme. Nikdo nám nemusí napovídat,

Vychází desetkrát ročně; cena 43 Kč, roční předplatné 430 Kč + následující poštovné: 1–2 ks 240 Kč / 3–4 ks 320 Kč / 5–15 ks 790 Kč 16–35 ks 860 Kč / 36 a více ks 990 Kč

Objednávky a informace na adrese: KODEX, o. p. s., vydavatel časopisu BRÁNA, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel.: 222 312 656; e-mail: kniharstvi@kodex.cz Možnost odběru přes sborové distributory – informace žádejte ve sborech Církve bratrské. Časopis BRÁNA je také možné zakoupit v Galerii Kodex, Soukenická 11, Praha 1, nebo objednat prostřednictvím formuláře na www.i-brana.cz.

18 on-line říjen 2015

říjen 2015.indd 18

9/25/2015 8:52:50 AM

abychom vynesli závěr jasnější než polední slunce.

Druhá část Kristova dvojího přikázání lásky o vztazích s našimi bližními v sobě nese výzvu nespokojit se pouze s vnějším pohledem na chování druhého. Vede nás hlouběji až k otázce zkoumání motivů. Tak hodnotíme sami sebe. Děláme to naprosto přirozeně. Nikdo nám nemusí odkrývat naše nitro. Víme, proč věci děláme. Víme, jaké motivy nás ženou k tomu, abychom se chovali tak, jak se chováme.

U druhých lidí to přirozeně nemůžeme vidět. Nevidíme druhým do hlavy. Smíme vnímat pouze jejich chování, vystupování, tón hlasu, slova apod.

Majitelé pravdy Procházím kavárnou, kterou máme v Arše. Je tu prázdno. Pouze u jednoho stolu kdosi sedí. Je podvečer a venku už padla tma. Moc dobře na onu osobu nevidím, neboť je jen slabě osvětlena stolní lampou. Přimhouřím oči a ostřím, abych rozpoznal. Vida známou tvář pozdravím a kráčím pryč. Později mi vrtalo hlavou, proč jsem se dočkal tak zaražené a odměřené odpovědi na pozdrav. Nedalo mi to, abych se nedotázal, zda se něco neděje. Díky této dodatečné otázce jsem směl zjistit, jak mne dotyčná osoba vnímala. Neviděla kazatele mhouřícího oči a ostřícího pohled. Viděla tak přísně se dívajícího kazatele, že jí hlavu zaplavila jediná myšlenka: „Co tak špatného jsem udělala, že se na mne zlobí!?“ Nebezpečí upadnutí do farizejského pohledu na svět hrozí tam, kde si člověk nárokuje, okupuje pravdu. To bylo vlastní farizejům. Svou pravdu povýšili nad Boží. Pro ně Ježíš nebyl Pravdou, ale nebezpečnou lží. Na Kristu se láme naše farizejství. Buď trvá, že Pravda má mne (tj. jsem Pravdou zajat), nebo jsem přešel k tomu, že pravdu mám já (tj. zajal jsem Pravdu). V takto vyznačeném rozmezí zápasíme o živou víru.

Vědomi si rozsahu a hloubky především vlastního hříchu, odkrýváme srdce. Stáváme se zranitelnými, abychom nacházeli milost, jež není nabídnuta spravedlivým, ale hříšníkům. ■

KOMENTÁŘ

Rovnováha přirozenosti Stejně jako v době Ježíšově, i dnes jsou ve společnosti na jedné straně četné skupiny lidí, kteří zákony ignorují nebo přinejmenším obratně obcházejí, na druhé straně jsou zde ale i lidé, kteří zákony prosazují tak urputným způsobem, že mnohdy nadělají více škody než užitku.

Autorův článek, ve kterém mimo jiné velmi výstižně popisuje farizee jako velmi váženou a ve své době uctívanou skupinu osob známých svojí vzdělaností, zbožností a především ochotnou dodržovat Boží zákony přes všechna úskalí, která nám život přináší, ve mně evokoval obraz. Vidím před sebou váhy – decimálky (na vysvětlenou pro ty později narozené: jde o váhy, které tvoří rameno, na jehož koncích jsou misky vah) našeho života, kde na jedné misce je naše schopnost dodržovat Boží přikázání a na druhé straně je obecně řečeno naše lidskost, projevující se všemi emocemi, které nám Bůh dal do vínku.

Chce snad Bůh, abychom neprojevovali svoji lidskost v celé její rozmanitosti? To jistě ne. Sami však dobře víme, jak je naše lidskost neboli lidská přirozenost zrádná a snadno nás odloučí od Boží lásky a blízkosti.

Asi už tušíte, že ideální stav je rovnováha obou misek. Dodržovat Boží zákony a přitom si uchovat svoji lidskost a lidskou přirozenost se všemi jejími touhami, přáními, emocemi a projevy.

Jenže takové vyváženosti vás žádná, byť i teologická fakulta nenaučí.

Marně budeme navštěvovat semináře, číst moudré knihy a studovat Boží slovo. A světští psychologové nám v tom už vůbec nepomohou. Tato vyváženost je ukryta v nás a je jen na nás, abychom ji objevili a naučili se s ní pracovat. Spočívá v naší schopnosti milovat Boha skutečně srdcem (ne jen svými ústy) a nechat se vést Duchem svatým. Pokud bude náš zrak upřen především na našeho Pána, pak on sám ve své lásce a milosti bude střežit rovnováhu oněch pomyslných misek vah.

Ačkoli jsem v úvodu poukázal na do jisté míry protichůdné a extrémní skupiny lidí ve společnosti, je nezbytné si uvědomit, že prakticky každý z nás je náchylný k jednomu či druhému z obou extrémů. Snad právě proto, že u věřících křesťanů je to častěji ona bezbřehá horlivost hraničící se zákonictvím, poukazuje Ježíš tak často na nebezpečí, které se v zákonickém přístupu k víře a k životu skrývá, a stává se tak překážkou na cestě víry nejen pro ty, kteří takto jednají, ale i pro jejich okolí.

Není zdaleka tak těžké, aby satan proměnil naše dobré úmysly v pýchu, pokrytectví, mentorování, kritiku a jiné necnosti, a to i v těch nejjemnějších odstínech všedních dnů, které nás tak snadno svádějí ze správné cesty. Myslím, že autor článku pochopil aktuálnost tohoto problému a nespokojil se s povrchním konstatováním takového nebezpečí.

Snad jen škoda, že to důležité zůstalo poněkud nezdůrazněné uprostřed řady informací. Mám na mysli ono moudré a výstižné konstatování, že podstatou farizejství v našich životech je stav, kdy Boží slovo je pro nás více než jeho Autor. Mějme ta slova na paměti vždy a všude tam a nejenom tam, kde budeme vystupovat jako představitelé církve, jako lidé věřící, jejichž víra jim od základu změnila život.

A na závěr ještě jedna malá poznámka. Mám za to, že schopnost hodnotit sami sebe, včetně motivů, které nás k určitému chování vedou, nám není zdaleka tak přirozená, jak autor ve svém článku konstatuje. Myslím, že vědomá introspekce do oblasti motivů našeho chování je nejen velmi důležitá a přínosná pro nás samotné, ale umožní nám i daleko snáze vnímat motivy chování druhých.

■ Radim Řezáč, policista-vyšetřovatel, Sbor BJB v OlomoucI

říjen 2015 19

říjen 2015.indd 19

9/25/2015 8:52:50 AM

Zápisník

Mgr. David Kašper kazatel Sboru CB Klatovy, s manželkou Petrou má dcery Ráchel, Sofii a syna Adama

D

louho jsem snil, že se jednou podívám do německého Ochranova, legendárního městečka, které v roce 1722 založili čeští a moravští exulanti. Právě zde začala nová epocha Obnovené Jednoty bratrské.

Nechtěl jsem svou cestu pojmout jako obyčejný výlet, ale spíš jako pouť - nejlépe s tátou nebo se skupinou spřátelených kolegů, anebo… Nevím proč, ale moje Petra mě napadla až na posledním místě. Snad jsem podvědomě tušil, že mě nepochopí a nebude sdílet můj sen. Táta spoluúčast na poslední chvíli odřekl, a tak jsem Petru nesměle oslovil. Moje podezření se ihned potvrdilo: „Ochranov? Co to je?“ Zalapal jsem po dechu: „Ochranov, to je pro mě něco jako Vatikán pro katolíky, půda svatá, pravlast těch nejušlechtilejších křesťanů...“ Petra se podezíravě zamračila, ale spoluúčast kupodivu neodmítla. Oba jsme se nakonec těšili, že budeme alespoň jeden den sami bez dětí – a to se počítá.

Z Mladé Boleslavi nás na místo vezl zájezdový autobus plný starších evangelíků. S přibývajícími kilometry mé očekávání rostlo. Těšil jsem se, že mě ovane mystický vánek, dostaví se lucidní snění… Ale pomalu přicházelo procitnutí. Ochranov je velmi pohledný, ale z letecké perspektivy viděno připomíná… no zkrátka velká kasárna. Pravoúhlý, dobře organizovaný a praktický stejně jako německá čokoláda Ritter s reklamním sloganem „Quadratisch. Praktisch. Gut.“ Těšil jsem se na muzeum Jednoty. Nejzajímavějším exponátem skromné expozice je stříbrná mísa, odkud se losovala Hesla Jednoty bratrské pro celý svět. Když jsem expozici po návratu popisoval tátovi, tak mi potvrdil, že se toho tady od roku 1968 moc

nezměnilo. A opět mi zde nečekaně naběhla jedna asociace – síň tradic.

Jaká je však ta současná Jednota bratrská v Herrnhuttu? Přešli jsme do velké místní modlitebny, kam by se vešlo dobrých 400 lidí. Lavice jsou rozestavěné do tvaru písmene U. V centru je mohutný stůl s křeslem. Vše je do čista bílé. Snad aby mysl zbytečně netěkala. Ve výsledku je ale všudypřítomná bílá stejně tísnivá jako ticho prázdného bytu.

Jedině provázející farářka byla celá v černém. Mluvila dlouze a monotónně. Jeden český farář se ji pokusil rozesmát.

Nepovedlo se. V tomto vznešeném a vážném prostředí jsem se neubránil další asociaci – prostě soudní dvůr.

Zároveň jsem se dozvěděl, že v Ochranově existuje i druhý sbor Jednoty bratrské, generačně mladší, který se oddělil od toho původního. Schází se v bývalé škole. To zní nadějně.

Pobyt v Hernnhutu vyvrcholil návštěvou hřbitova.

Zde jsou bratři a sestry pochováni odděleně. „Dámy napravo, pánové nalevo.“ Náhrobky jsou typizované a cestičky mezi nimi vytváří dokonalou šachovnici. „Tak tady všechno končí,“ pomyslel jsem si.

Co jsem během své krátké pouti našel a co ztratil?

Hledal jsem živou, autentickou tradici, ke které se hlásím, a tak trochu i vizualizaci své identity. Vždyť mí předkové vyrůstali po několik generací v českobratrské tradici. Ochranov však na mě udělal dojem živořícího příhraničního města, obrovský kostel je v neděli poloprázdný a úhledný hřbitov s absurdními zvyklostmi se stal smutnou pointou návštěvy města. Došel jsem znovu k poznání, že církev je jen společenstvím živých poutníků. ■

FOTO archiv

Jak jsem se v Ochranově probudil

20 říjen 2015

říjen 2015.indd 20

9/25/2015 8:52:50 AM

kazatel Mezinárodního sboru CB v Praze

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Timothy Andrew Stephens

Privilegium sloužit Mezinárodnímu sboru v Praze jako pastor je mi radostí a naplněním mnohaletých modliteb. Duchovní historie českého lidu se mne hluboce dotýká. Jsem velice vděčný za mnohé kazatele a další Kristovy služebníky, kteří slouží v této úžasné zemi.

Požehnáním je mi nádherná manželka Rebeka. Její láska k Pánu Ježíši i k bližním mi byla trvalým zdrojem povzbuzení a inspirace. Moje práce mne často odváděla z domu, ale její podpora modlitbami i péče jak o naše děti, tak o sborovou rodinu je pokladem nad všechna slova.

Jsme spolu už 32 let a máme čtyři dospělé děti, které milují Pána a slouží mu.

Dnes už máme i pět vnoučat.

K

dyž mi bylo 12 let, Duch svatý přesvědčil mé srdce k důvěře v Pána Ježíše jako mého Pána a Spasitele. K životu služby mne pak povolal o několik let později. Zpočátku jsem sloužil ve dvou velmi velkých amerických sborech jako pastor pro média a pro misii. Vytvářel jsem křesťanské rozhlasové a televizní pořady, které byly vysílané po celých Spojených státech.

Mou radostí byla rovněž služba při několika mezinárodních misijních výjezdech. Pracoval jsem s pronásledovanou církví v Indonésii a s podzemní církví v Číně, spolu se svou dcerou a zetěm, kteří tam oba působí. A přišla i celá řada dalších projektů v Indii, Nepálu, na Filipínách, v Peru, Brazílii, Mexiku, Ugandě, Izraeli a v Myanmaru.

Po smrti našeho hlavního kazatele v Denveru v Coloradu, kterého jsem skutečně miloval, Pán Bůh naši práci přesměroval. Po jeho odchodu jsem byl povolán sloužit tři roky jako prozatímní hlavní kazatel a poté jako kazatel jinému sboru v Coloradu po šest let, než jsme odešli do Prahy.

Pražské období poskytlo mnoho příležitostí vidět Pána Boha při práci. Velmi nás nadchlo otevření nového centra v ulici Ve Smečkách nedaleko Václavského náměstí. Toto centrum má pomáhat obětem sexuálního průmyslu, obchodu s lidmi, bezdomovcům. Své místo v něm ale najde i řada dalších aktivit.

Centrum působí v přízemních prostorách bývalé restaurace, které jsou velmi flexibilní a dobře využitelné. Doufáme, že je bude možné využít i jako zázemí k zakládání nových sborů. Pokud tedy hledáte nějaké místo na Praze 1, kontaktujte mne. Modlíme se, aby tyto prostory mohly být využívané řadou církví i dalších křesťanských organizací ke zvěstování evangelia Pána Ježíše Krista.

Modlíme se také, aby Mezinárodní sbor v Praze mohl Církvi bratrské poskytovat zázemí i zdroje pro její práci na Božím království. Děkujeme Vám za Vaše laskavé přijetí. ■

6/2015

říjen 2015

říjen 2015.indd 1

9/25/2015 8:52:52 AM

správce sboru Praha 5 – Smíchov (Jan Valeš) a voleb druhých kazatelů ve sborech Praha 4 – Jižní Město (Tomáš Grulich pro novou stanici Network Praha), Praha 5 – Smíchov (David Kašper pro stanici Beroun) a Klatovy (Jan Spěváček pro stanici Sušice). Po proběhlých volbách RCB schválila tyto nové správce sborů: Karel Fáber (Říčany), Martin Grohman (Chrudim), Miloš Hejzlar (Benátky nad

Z jednání RCB v Praze květen – září 2015 Jizerou, s nástupem v létě 2016), Matúš Kušnír (Opava), Bronislav Matulík (Praha 1 – Soukenická, s nástupem v létě 2016), Tomáš Pospíchal (Vsetín), Rostislav Staněk (Česká Třebová), Roman Toušek (Havířov), Jiří Valeš (Frýdlant nad Ostravicí) a Jakub Vrtaňa (Třinec-Líštná). Na pozice zvolených druhých kazatelů Rada schválila Josefa Horského (Brno-Betánie) a Petra Šedého (Praha 4 – Jižní Město).

• Hlasováním bylo potvrzeno setrvání těchto kazatelů: Mirko Tichý (Kyjov), Petr Kučera (Frýdek-Místek) a Bedřich Smola (Vsetín-Maják).

• RCB projednala a schválila umístění vikáře Ondřeje Vavrečky ve sboru Praha 5 – Smíchov.

• Další změny v kazatelském sboru: Jiří Bort sdělil Radě, že se dočasně nebude ucházet o kazatelskou službu na žádném ze sborů Církve bratrské.

Do důchodu odešel Svetozár Slavka a Jaroslav Šmahel ztratil kvalifikační předpoklady ke službě kazatele; na základě jednání byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou.

• Novými seniory se stali Petr Dvořáček (Jihomoravský seniorát) a Oldřich Kadlec (Jizerský seniorát), na další období byl potvrzen senior Josef Sliž (Těšínsko).

• Novými misijními pracovníky se stali Michal Bareš (Vsetín-Maják), Zdeněk Kocanda (Plzeň) a Susanne Kuhnke (Praha 4 – Jižní Město).

• Předsedou Odboru pro mládež byl na dobu nezbytně nutnou jmenován David Novák. Od 1. 9. 2015 je předsedou Odboru pro obnovu a zakládání stanic a sborů jmenován Tomáš Grulich a předsedou Stavebního odboru Petr Grulich.

Novým členem Stavebního odboru se stal Tadeáš Filipek.

• RCB jmenovala ředitelkou Diakonie CB na čtyřleté funkční období počínaje

Společně na cestě

L

etošní Evangelikální fórum se koná 3. až 5. listopadu v prostorách Sboru CB v Praze 1, Soukenická 15. Jeho tématem jsou Nové podoby církve.

Evangelikální fórum chce být jedinečným místem setkání, kde je možné společně rozvíjet Bohem darované zdroje a hledat cesty k lepší komunikaci evangelia v české společnosti. Je určeno všem, kteří pečují o druhé, nesou zodpovědnost a slouží věřícím i nevěřícím lidem.

Fórum je jako stvořené pro osobní rozhovory a navazování kontaktů. Mnohé důležité věci se odehrávají nikoli v průběhu vyučování, ale o přestávkách a během společného jídla, které je možné si objednat v rámci registrace. Podle organizátorů fóra není hlavním problémem současnosti nedostatek informací, ale nedostatek lidí, s nimiž bychom mohli do hloubky mluvit o věcech, které jsou pro nás nejpodstatnější, a kteří by nám byli partnery a přáteli na cestě hledání a růstu. K čemu vás Bůh povolal a jak se můžeme vzájemně podpořit? To jsou dvě otázky, na nichž fórum stojí.

Foto Stefan Paas

• Rada CB schválila provedení volby

Networky

Jádrem a nejoblíbenější částí fóra jsou networky – setkání zaměřená na vzájemnou spolupráci a rozhovor nad některou ze šesti oblastí služby: Akademický network, Evangelikální teologie, Politika a společnost, Poradenství a pastorace, Vedení a řízení sboru a Vedoucí křesťanských organizací.

Na fóru se potkávají evangelikální křesťané, které spojuje společný zájem, a proto je i úroveň diskuzí vyšší. Účastníci fóra si musejí zvolit jeden z networků, kterého se budou účastnit. Při této volbě je dobré zvážit největší potřeby, zaměření současné služby a odpovědnosti daného účastníka.

Network (jiným slovem pracovní skupina nebo dílna) se během fóra sejde ke čtyřem setkáním. Čas v jeho rámci i navazující neformální rozhovory slouží k seznámení s lidmi zapojenými v podobné službě a umožňují se s nimi poradit, získat zpětnou vazbu, nechat

říjen 2015

říjen 2015.indd 2

9/25/2015 8:52:52 AM

se inspirovat. Čtyři setkání každé z dílen mají připravený vlastní program. Jako příklad uvedu network Politika a společnost: 1. Ideová konference na téma vztahu křesťanů k islámu. 2. Případové studie lobbingu. 3. Setkání s aktivním křesťanským politikem, sdílení zkušeností. 4. Informace o připravovaném programu vzdělávání mladých křesťanů pro veřejnou práci.

Minulý rok se v networku Politika a společnost sešla opravdu zajímavá skladba lidí od místních politiků či soudců po křesťany zapojené v politických stranách či neziskovkách nebo prostě s trvalým zájmem o veřejný život. Je vidět, že i letos bude o čem mluvit a o čem se sdílet. Vize a program jednotlivých networků je ještě podrobněji představen na internetových stránkách www.evangelikalniforum.cz.

Hlavní téma: Nové podoby církve

Evangelikální fórum se každý rok zaměřuje na jedno společné velké téma. Letos je to hledání takových forem života církve, které odpovídají jak evangeliu, tak současné české společnosti.

Z příkladu programu networku Politika a společnost je vidět, že program pracovní skupiny nemusí nijak souviset s hlavním tématem. Představme si to jako práci s nějakým velkým břemenem, ke kterému je třeba více lidí – třeba stěhování piana. Pianem je hlavní téma fóra, každý jednotlivý network pak představuje pomyslnou osobu, která s tímto velkým tématem pomáhá. Jakou podobu má církev mít, aby plnila své poslání ve světě? To je tak obsáhlá otázka, že je vhodné spojit síly křesťanů z různých oblastí služby, s odlišnými zkušenostmi i úhly pohledu, abychom na ni hledali odpovědi společně.

Fórum obsahuje pět plenárních částí, které jsou věnovány velkému tématu nových podob církve. Podle některých autorů knih k této problematice prochází církev v sekularizované post-křesťanské Evropě jednou z nejvážnějších krizí své historie. Jiní v ní naopak vidí příležitost znovu objevit sebe sama po rozpadu modelu státní církve. Pravděpodobně stojíme na prahu cesty, z níž evropská církev vyjde možná menší, ale snad životaschopnější, kreativnější a přitažlivější. Kde na této cestě stojí česká církev? Jak reflektujeme trendy a příklady, které se už objevily? Co se můžeme naučit od křesťanů z jiných evropských zemí?

Hlavním řečníkem fóra je významný holandský autor, myslitel a zakladatel sborů Stefan Paas (1969). Původně středoškolský učitel, který v roce 1998 dokončil doktorát ze Starého zákona (Ph D.) a stal se konzultantem Křesťanských reformovaných církví v Holandsku pro oblast evangelizace. V roce 2005 se s rodinou přestěhoval do Amsterdamu, kde pomáhali při založení nového sboru Via Nova v centru města. Od roku 2009 přednáší misiologii na Teologické univerzitě Svobodných reformovaných církví v Holandsku a VU University Amsterdam.

Stefan Paas je zapojen do networku City to City Europe, který inicioval Tim Keller, a byl hlavním editorem evropské verze Kellerovy knihy Center church. V roce 2012 byl Paas označen sekulárním týdeníkem Elsevier za jednoho z „vlivných myslitelů” současnosti.

Více informací se lze dočíst na internetových stránkách fóra.

Hlavnímu tématu se věnuje také network Evangelikální teologie.

To nabízí jedinečnou příležitost se tématem nových podob církve

1. červnem 2015 sestru Michaelu Veselou ze Sboru CB v Husinci. Současně jmenovala na stejné funkční období správní Radu Diakonie CB ve složení: Jitka Komrsková, Petr Kučera, Vladimíra Šlancová, Bronislav Kaleta a Marie Veselá.

• Rada CB schválila v souladu s Ústavou CB a na základě žádosti staršovstva Sboru CB v Brně na Kounicově ulici zřízení Pobočky Diakonie Církve bratrské v Brně, její Zakládací listinu i Statut a jmenovala její vedoucí Mgr. Noemi Komrskovou.

• RCB přijala zprávy ze studijního volna kazatelů Petra Asszonyi, Petra Dvořáčka, Viktora Gliera (první část), Martina Grohmana, Daniela Jurči, Bronislava Kalety, Pavla Plchota, Tomáše Pospíchala, Stanislava Stebela, Martina Tabačana a Romana Touška.

Současně schválila studijní volna kazatelů Tomáše Grulicha, Petra Kučery a Rostislava Staňka.

• RCB projednala návrh zářijové pastorální konference a věnovala se i přípravě pastorálky lednové. Ta se zaměří na téma Teologie Církve bratrské včetně diskuse nad návrhem Zásad CB (připravuje Odbor pro vzdělávání) za účasti kazatelů ze Slovenska. Pokračování rozhovoru nad zásadami církve proběhne na setkání statutárů 20. února 2016 (o zajištění programu byla požádána Komise pro Zásady).

• Nahrávky z pastorálních konferencí bude nadále zajišťovat Odbor pro vzdělávání, který je zároveň zveřejní na svých webových stránkách.

Z jednání RCB v Praze květen – září 2015 • Rada projednala a přijala vizitační

zprávy z Nového Města nad Metují a Hrádku.

• RCB vzala na vědomí zprávy z jednání seniorátů Jižní Čechy, Střední Čechy a Vysočina, Východní Čechy – jih a Těšínsko.

• RCB jednala s Výborem sdružení Chvaly; obě strany se shodly na těchto skutečnostech: - Potvrzují předchozí zájem vybudovat v areálu Chvaly ve vzájemné důvěře křesťanské Komunitní centrum (sociálně-zdravotní a vzdělávací zařízení, rozhodnutí bylo učiněno už téměř před sedmi lety předminulou Radou). říjen 2015

říjen 2015.indd 3

9/25/2015 8:52:52 AM

- Je třeba aktualizovat nájemní smlouvu ze dne 6. 2. 2009; aktualizací byla pověřena pracovní skupina ve složení Petr Fiala, Vít Skála, Pavel Světlík ml., Marek Orawski, Petr Grulich a Tadeáš Filipek; bude ještě doplněna o právníky z obou stran. Pracovní skupina ještě zváží, jestli bude prospěšnější pracovat s pronájmem nebo koupí pozemku. Ke druhé variantě Rada nabídla Výboru sdružení Chvaly uzavření Smlouvy o budoucí kupní smlouvě.

O případném prodeji však musí rozhodnout konference.

• RCB vzala na vědomí informace o dosavadním průběhu jednání ve věci založení zapsaného ústavu ETS (Vzdělávacího institutu). Představa Rady CB a vedení ETS VOŠ o fungování Vzdělávacího institutu se v některých oblastech liší, ETS VOŠ je zaměřena šířeji než na vlastní potřeby CB. V dané chvíli je nutné, aby Rada nově vyjádřila své zadání pro obě části ETS. • Rada jmenovala po rezignaci Jaroslava Šmahela novým členem Rady ETS kazatele Karla Hůlku.

• RCB schválila, aby tématem příštího ročníku 40 dní s Biblí byl Kristův kříž.

Dětský odbor se k akci připojí, o způsobu svého zapojení rozhodne později. Příštímu ročníku Sedmi dní modliteb Rada doporučila téma Osamělí lidé.

• RCB vzala na vědomí informace o hospodaření sborů. V příštím roce bude tabulka doplněna o náklady sborů s vyčleněním odpisů.

• RCB vzala na vědomí zprávy tajemníků Dorostového odboru a Odboru pro vzdělávání za 1. a 2. čtvrtletí 2015 a zápisy z jednání Správní rady Diakonie CB a Řídícího výboru ERC.

zabývat jak na plenárních přednáškách, tak v rámci pracovní skupiny: 1. Teologické aspekty nových podob církve. 2. Co dělá skupinu lidí církví? Základní stavební kameny identity církve. 3. Role kultury v eklesiologii N. Coleho. 4. Rozhovor se Stefanem Paasem.

Semináře a diskuze

K fóru patří také semináře. Jejich témata vyrůstají buď z některého networku, nebo se vztahují k hlavnímu tématu. Společný rozhovor podporují kulaté stoly, které mají na fóru své pevné místo. Letos se věnují vztahu evangelikálů a římských katolíků. Seznam připravovaných seminářů je k nalezení na internetových stránkách fóra.

Pokud někdo z čtenářů Brány dočetl až sem, myslím, že na základě bohatého programu a uspořádání fóra dojde k závěru, že klíčovými hodnotami pořadatelů jsou důraz na spolupráci, rozhovor, akademickou kvalitu a kontextualizaci.

Bonus a přihlášky

První přednáška zahraničního hosta Stefana Paase v úterý večer je otevřena pro veřejnost. Stefan Paas v ní rozvine první část „Zkušeností západní Evropy“.

Jak se přihlásit? Přihlašování probíhá na internetových stránkách www.evangelikalniforum.cz. Poplatek činí v tuto chvíli 700 Kč; na fórum je možné se také přihlásit až na místě za 750 Kč, ale to už mohou být některé networky plné a bude pozdě pro objednání obědů a večeře.

Fórum navazuje na tradici Evangelikálních teologických konferencí (ETK) a je inspirováno mezinárodním European Leadership Forum, které v České republice po dva roky mělo podobu Innov8 (pořádala ČEA). Pokud se někdo na fóru zapojí do networku Evangelikální teologie, bude se jeho zážitek hodně podobat dřívějším ETK, kde se střídaly přednášky a semináře k hlavnímu tématu.

■ za orGanizáTory Jan valeš, řediTel eTS

Ohlédnutí za Danielem Heczkem

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

Daniel se narodil roku 1958, v 17 letech uvěřil. Studoval teologii v Bratislavě, poté sloužil v Benátkách, na Smíchově a v Dejvicích. Oporou mu byla manželka Marie, měli dvě děti.

Daniel svým přístupem k lidem vytvářel prostředí přijetí a svobody. Měl neobyčejný dar výkladu Písma. V životě prožil těžké zápasy. Psychicky vyhořel, zažil smrt syna a těžkou nemoc. Přesto nikdy nezatrpkl.

Jeho život charakterizuje text, který často citoval: „Rád přijímám slabost. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ david nováK Plný text vzpomínky na www.cb.cz

říjen 2015

říjen 2015.indd 4

9/25/2015 8:52:53 AM

STALO SE

Donald Trump boduje u evangelikálů Pět měsíců před americkými prezidentskými primárkami v roce 2016 se do popředí zájmu stále více dostává dříve často vysmívaný republikánský kandidát Donald Trump. Jakkoli tento výstřední miliardář nikdy nevystupoval jako zbožný křesťan, získává si přízeň amerických konzervativních protestantů. Sympatie jim oplácí: „Miluji evangelikály,“ nechal se slyšet a dodal, že jeho oblíbenou knihou je Bible, což ho podle jeho slov spojuje s Billy Grahamem.

Političtí pozorovatelé poznamenávají, že ho podporují zejména ty protestantské kruhy, které mají blízko k teologii prosperity či k „pozitivnímu myšlení“. Zastánci teologie prosperity mají sice řadu příznivců v megasborech a mezi posluchači televizních kazatelů, ale Evangelikální aliance považuje jejich názory v mnohém za nebiblické.

Když se Trumpa ptali na jeho oblíbený biblický verš, nebyl schopen žádný citovat. Kromě dalších „perel“ – například že večeři Páně tvoří „trocha vína a sušenka“, Trump uváděl, že je presbyteriánem (reformovaným), ale jeho domovský sbor v New Yorku (Marble Collegiate Church) vůbec k presbyteriánům nepatří.

V souvislosti s blížícími se americkými prezidentskými volbami německý pravicový deník Die Welt nedávno citoval z průzkumu veřejného mínění, který signalizuje razantní odklon amerických voličů od křesťanských hodnot. Podle tohoto průzkumu by Američané spíše zvolili za prezidenta homosexuála (61 %) než evangelikála (52 %).

Odklad trestu smrti pro křesťanku Pákistánská křesťanka a matka pěti dětí Ásia Bibi zatím nebude popravena. Tamní nejvyšší soud 22. července po odvolání jejích obhájců pozastavil výkon trestu a nařídil nový proces. Ásia Bibi byla odsouzena k trestu smrti za údajné rouhání a ve vězení je už šest let.

Nejvyšší trest padl poprvé v prosinci 2010 za údajnou urážku islámské víry. Obvinila ji z ní skupina muslimských žen, podle kterých se Ásia Bibi napila vody z téže studny, ze které pijí i ony. Podle jedné z nich jim při tom řekla: „Za mě zemřel Kristus, co udělal Mohamed pro vás?“ Takový výrok je v Pákistánu považován za rouhání.

Letos v červenci dostala padesátiletá odsouzená možnost se odvolat, což je její poslední šance, jak uniknout smrti. Kontroverzní pákistánský zákon o rouhačství je zneužíván proti náboženským menšinám, zejména křesťanům. Podle IDEA (ve spolupráci s ) zpracoval -juml-

no comment První konopná církev na světě V USA vznikla 1. července patrně první „konopná církev“ na světě.

Sídlí v Indianopolis ve státě Indiana (oficiální název First Church of Cannabis). Její zakladatel Bill Levin pro členy církve zveřejnil dvanáct přikázání. Jedno z nich například zní: „Považujeme konopí za léčivou rostlinu a naši svátost. Přivádí nás blíže k nám samým a k sobě navzájem. Pomáhá našemu zdraví a inspiruje nás k lásce k bližnímu.“ První bohoslužbu s asi stovkou účastníků kouřících marihuanu zakončil zásah policie.

GLOSA

Petr Vaďura Hlavním hrdinou filmu Ingmara Bergmana Hosté Večeře Páně je luterský farář Thomas, kterému se po smrti milované ženy zhroutil svět. Krizí byl postižen především

Mlčící Bůh jeho vztah s Bohem. Koná bohoslužby, káže, modlí se, ale má pocit, že Bůh mlčí.

I my většinou očekáváme, že k nám bude Bůh promlouvat.

Jenomže co když ne? Navíc – máme právo po něm chtít, aby s námi mluvil, když už tak učinil v Ježíši Kristu? Nečeká spíš on na to, jak na toto jeho promluvení zareagujeme?

Před několika dny dva mladíci umučili v Pardubicích bezdomovce.

Neděli poté se za ně místní farář při bohoslužbách modlil. A já jsem si vzpomněl na Bergmanova Thomase a jeho problém s mlčícím Bohem.

Nepromluvil k nám právě teď skrze tuto strašnou událost? Nemluví k nám o těch dvou mladících, kteří přijeli do Pardubic s cílem někoho zbít? Nechce probudit náš zájem o ty, kdo přestávají být lidmi, protože nevědí, proč by jimi měli být? Není ten pocit studu a lítosti, který se ve mně ozývá, hlasem Božím? A není nakonec i Boží mlčení ve chvíli, kdy ti dva kopali do nebohého bezdomovce, tím nejhlasitějším výkřikem, který má probudit naši lidskost? Často mám pocit, že Bůh mlčí.

Jeho hlas jsem nikdy neslyšel a připadám si strašně osamělý. A pak dva mladíci ukopou bezdomovce a já nevím, kam bych se před Božím promlouváním schoval. ■

říjen 2015 21

říjen 2015.indd 21

9/25/2015 8:52:54 AM

výročí arménská genocida

N

a letošní rok připadá stoleté výročí události, která vstoupila do dějin lidstva. Začátkem první světové války se Osmanská říše připojila ke straně centrálních mocností, tedy Německa a Rakouska-Uherska. Nepřátelství Turků bylo totiž dlouhodobě zaměřeno proti carskému Rusku, které v průběhu historie vystupovalo mocensky na podporu křesťanských národů Balkánu a v několika válkách osmanské Turky připravilo o velká území. Proto se už v lednu 1915 hlavní osmanská armáda střetla s Rusy na zakavkazském území, kde žili četní Arméni. Tato důležitá bitva skončila pro Turky katastrofální porážkou.

Tamější arménské obyvatelstvo jakožto křesťanské – ortodoxní bylo přitom obviněno, že stranilo pravoslavným Rusům. Pod vedením tureckých politických vůdců, především ministra války Envera Paši, byl proto vypracován plán bezohledné likvidace Arménů na celém území dnešního Turecka a Sýrie.

Realizace plánu Už v květnu roku 1915 byl tento plán v Osmanské říši prováděn. Na úvod dějství byli popraveni významní jednotlivci, které možno označit jako inteligenci.

Následně došlo i na venkov. Celé arménské vesnice rozseté mezi muslimským obyvatelstvem po celé tehdejší východní říši byly hnány do sběrných táborů. Obětem byl zabaven veškerý majetek a slíbeny náhradní pozemky. Těch se ovšem nedočkaly. Část

mladších byla vyčleněna na veřejné práce, ale po čase povražděna.

Pochody smrti směřovaly přes syrskou poušť do ústředního shromaždiště v táboře Dajr az-Zaur u řeky Eufratu v Mezopotámii. Vysílením, v nemocích, na následky hladu, v poušti i bažinách lidé beznadějně hynuli. Nepočetní, kteří snad přežívali, byli zabiti. Jen hrstka se zachránila útěkem. Celkový odhad obětí této turecké genocidy Arménů během let 1915 až 1918 se počítá na 1,8 milionu.

Tyto hrůzné události se uvádějí jako prvá genocida 20. století, tedy historicky doložený plánovitý pokus o vyhlazení celého národa. Představitelé Turecka se brání výkladem, že k obětem došlo následkem válečných zmatků, což však neodpovídá prokázaným skutečnostem. Jen s obtížemi lze vysvětlovat tyto události jako tehdejší nezvladatelný výbuch válečného nacionalismu. Dá se spíše říci, že Arméni se stali obětmi plánované státní historické msty.

Uvádí se ovšem, že někteří muslimové nepodlehli nenávisti, a dokonce se pokoušeli Armény bránit.

Historicky doloženým obráncem je německý pastor Jan Lepsius, který tehdy u tureckých vládních činitelů úporně, ale neúspěšně intervenoval ve prospěch Arménů. Ani v současných mezinárodních vztazích není tato událost dosud uzavřena a stále zůstává živá.

foto archiv autorA

Zapomenutý příběh

Národ a země Arméni jsou velmi starým národem, který už někdy v 7. století před Kristem obýval území pod bib-

Muzeum arménské genocidy v hlavním městě Arménie Jerevanu nevybírá vstupné.

Ve slabě osvětlených místnostech s obrazy a fotografiemi si lze připomenout události, které měly být pod stínem první světové války zapomenuty.

22 říjen 2015

říjen 2015.indd 22

9/25/2015 8:52:54 AM

oznámení

lickou horou Ararat na východě Turecka, Sýrie a Zakavkazí. Ararat je dodnes v jejich státním znaku, ačkoli nejvyšší vrchol hory náleží dnes Turecku. Jejich dějiny mají společné rysy s Židy. V mocenských proměnách Perské říše procházeli četnými okupacemi i pronásledováním. V roce 301 se Arménie díky vlivu svatého Řehoře na panovníka Tiridata stala prvním křesťanským státem na světě, a to o pár desetiletí dříve než Římská říše.

Později do jejich dějin zasahují Seldžukové i nájezdní Mongolové. Arménští uprchlíci hledají nová sídla. Přicházejí také křižáci hledající v Arménech křesťany – spojence.

V jejich národním vědomí je křesťanská minulost hluboce uložena. Zdejší církev zůstala nezávislá a poskytovala po staletí základnu národní pospolitosti.

Literární zpracování Tu úzkostnou dobu roku 1915 vylíčil německy píšící spisovatel Franz Werfel v románu Čtyřicet dnů. Je to strhující příběh podle skutečné události. Obyvatelé několika arménských vesnic se rozhodnou bránit proti zvůli turecké přesily a transportům. Pod vedením svého kněze uprchnou s rodinami na vrchol Mojžíšovy hory. V tvrdých podmínkách skalnaté náhorní planiny žijí a bojují čtyřicet dnů s nepřáteli, hladem, se zradou i sami se sebou.

Není lidské naděje, není úniku, jen moře.

Jde o skutečnou událost, pohled do nedávné přítomnosti. Vždyť je vzdálena pouhé jedno století! Stalo se to opravdu a právě tam, tam v Sýrii, nedaleko prastarého města Aleppo (Halab), odkud dnes přichází tolik znepokojivých zpráv i uprchlíků.

Dnes čtenářů obecně ubývá a ubývá mezi námi i těch, kdo poznali skutečné dopady války a pronásledování. Válka nikdy není a nebude jen soubojem neosobních zbraní. Arménské vesnice náhle stály před transportem.

Těch Čtyřicet dnů popisovaných Werfelem není odpočinkovou četbou, ale výzvou k zamyšlení, kam půjdeme. Život má důležité křižovatky, které nelze obejít, kde je třeba na místě se rozhodnout.

Ano, čtěte!

■ Blahoslav Košťák,

■ Brodfest – Restart

Křesťanský festival pro všechny, kdo se cítí mladými. Čtyři dny plné hudby, seminářů, sportů a hlavně Boží přítomnosti. Havlíčkův Brod, kulturní dům Ostrov.

29. 10. – 1. 11. 2015.

Více informací a přihláška na www.brodfest.cz

■ Konference pro rodiče

Dětský odbor RCB zve všechny rodiče, kteří chtějí budovat svou rodinu a hledají k tomu povzbuzení či inspiraci, na konferenci: Duchovní výchova dětí v rodině Konference proběhne 24. října 2015 od 9 do 15 hodin ve Sboru CB Písek-Elim, jejím hostem bude Hana Pinknerová.

■ Den otevřených dveří

Bethesda – domov pro seniory, ETS – vyšší odborná škola, LRS – Léčebně rehabilitační středisko, Pražský Tyrannus Hall – vysokoškolská kolej a Sbor Církve bratrské Černý Most zvou na Den otevřených dveří 18. října 2015 od 13 do 16 hodin. Adresa: Stoliňská ulice pod rybníkem, Praha 9 – Chvaly.

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie

zve na Bohoslužbu vděčnosti za stvoření, která se bude konat v úterý 13. října 2015 v 18.00 hodin ve sboru CB v Praze 1, Soukenická 15. Kázat bude RNDr. Jiří Nečas, ordinovaný presbyter Českobratrské církve evangelické, zpěvem poslouží pěvecký sbor Scandula z Libčic nad Vltavou. Po bohoslužbě (přibližně od 19 hod.) bude následovat beseda s ředitelkou Ekologické sekce RNDr. Mgr. Leonou Svobodovou, PhD. o encyklice papeže Františka „Laudato sii“.

■ 28. října 2015 se bude v Praze konat devátý ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle s názvem Modlitba za domov. Jeho letošním mottem je výzva „Buďme tvůrci pokoje“. Projekt nabídne: Od 9.30 do 13.30 Kulturně-duchovní festival pro celou rodinu v Komunitním centru Matky Terezy (U Modré školy 2337, Praha 11 – Háje; metro C).

V rámci festivalu vystoupí česká folková skupina se zaměřením na irské lidové balady, písně a instrumentální skladby Asonance.

Od 15 hodin v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3 (metro A) koncert Hany a Petra Ulrychových se skupinou Javory v komponovaném pořadu se zajímavými hosty. Koncert bude živě přenášet Česká televize.

Sbor CB černošice

říjen 2015 23

říjen 2015.indd 23

9/25/2015 8:52:55 AM

DO PÍSMA

Genesis 15

Smlouva s Abrahamem P

o těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ (1–2) Došlo k vítěznému boji nad Kedorlaómerem, záchraně Lota, majetku pěti králů a tajemnému setkání s Malkísedekem. Abram má zjevení Hospodina. Překvapí jeho reakce. Není snad otcem víry?

Jeví se nejistý, plný pochyb. Není divu, teprve na cestu víry vyšel. Bible líčí duchovní otce realisticky, žádní rození superhrdinové. Jeho zoufalství je pochopitelné. Kdysi dostal zaslíbení a stále se nenaplnila. Objevuje se jádro jeho dětinské víry. Hloubka vztahu s Bohem se projevuje právě v krizi. Nakolik ho zajímají dary více než samotný Dárce?

Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude.

Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (3–6) Dosud se soustředí na to, že Bůh něco slíbil, co Abram neobdržel. Vztah je narušen. Nesoustředí se vděčně na to, co má a co dosud Bůh vykonal. Důvěra je podlomena. Pochybnosti o Boží moci a spolehli-

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

vosti jsou víc než Bůh sám. Bývá těžké se ve víře neustále radovat, když svět kolem přetéká nespokojeností. Co bude s dědictvím, které shromáždil?

Pochybnosti a nejistoty přicházejí. Pokrytecké je, pokud si to před Bohem nepřipustíme.

Jak Hospodin zareaguje na Abramovu nejistotu?

Není tu zloba, spíše přátelské pobídnutí: „Pojď na vzduch! Pohleď na nebe a sečti hvězdy!“ Nádhera!

A dodá: „Takové bude tvé potomstvo.“ Abram uvěřil.

Tenkrát nemít dědice byla mnohem horší představa než dnes. Osobní prohra, znamení Božího odsouzení a zavržení (Lv 22,20, Jr 22,30). Hebrejské slovo „´-r-r“ znamená bezdětný, ale také vyvrácení města a zničení země.

Abram Bohu uvěří. Spolehne se bez jasných důkazů. Opře se o vlastní zkušenost s Bohem, cit (svědomí) i rozum. Je to připočteno jako spravedlnost.

Termín používaný v situaci, kdy Bůh přijímá oběť obětníka. Zde tedy spravedlnost před Bohem není oběť ani skutky, čistě jen důvěra v Boží věrnost.

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům

24 říjen 2015

říjen 2015.indd 24

9/25/2015 8:52:55 AM

v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (7–16) Velmi nám to připomíná úvod k Desateru. Bůh je Vykupitel, vyvádí a vytrhuje ze sevření otroctví.

Abram si žádá znamení. Hospodin uraženě nemlčí.

Pohotově reaguje a zopakuje, co už dávno přislíbil. (Gn 12,7) Přidá znamení, potvrzuje to, co už je, ale zatím to ještě není vidět. Co následuje, má atributy uzavření smlouvy. Vše je připraveno. Abram čeká, co se bude dít.

Dlouho se nic neděje. Nakonec na něho padne přístrach a temnota podobná té za dnů Adama a dostane se mu vysvětlení. Potomci přijdou, budou se mít špatně, ale tím to neskončí. Bůh proti nepřátelskému pronárodu povede při. Nastane Boží soud. Pak teprve odejdou s velkým jměním.

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (17) Následuje nepřehlédnutelné znamení. Mezi rozpolcenými díly zvířat prochází symbol Hospo-

dinovy přítomnosti – ohnivá pochodeň. Hospodin jednostranně stvrdí smlouvu, která je nabídnuta jako dar. Smlouva, která se zakládá jen na Boží věrnosti. Na ní stojí a padá, nikoliv na Abramově víře.

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (18–21) Hospodin ztvrzuje svoje zaslíbení smlouvou. Od dolního toku Nilu po Eufrat, jeden z hlavních toků Mezopotámie. Rozloha nemusí hned znamenat rozlohu státu, ale spíše šíři vlivu, zejména toho náboženského. Desítka národů zahrnuje všechny, se kterými měli Izraelci co do činění. Abram se stal mužem víry, který uvěřil Boží milosti. Duchovní otec, který nás učí spolehnout se více na milost zjevenou v Ježíši Kristu. On svou smlouvu zpečetil vlastní krví jednostranně a nabídl nám ji jako dar. ■

poznámky Boží smlouvy Základem vztahu mezi lidmi je smlouva. Je odrazem vzájemného respektu a partnerství. Může být psaná, nepsaná, pregnantně deklarovaná nebo principiální (budu tě milovat). Klíčová je vždy důvěra.

Pokud ztráta důvěry mezi partnery jako hrozba nestačí, přijdou na řadu záruky a případné sankce. Třetí strana – svědci a Bůh – je garantem smlouvy.

Hospodinův vztah k vesmíru i k člověku je líčen jako vztah smluvní. Smlouvy, které iniciativně uzavírá, však postrádají rovnocenné partnery. Jsou znamením jeho velkorysosti, milosti a lásky. Jsou nabízeným darem. Hospodin uzavírá smlouvu s Noem (lidstvo), Abrahamem (potomci), Mojžíšem (Izrael), Davidem (rod). Prorok Jeremjáš mluví o přírodních zákonech jako o smlouvě Hospodina se dnem a nocí. (Jr 33,20.25) Podobně Ozeáš o smlouvě s živočichy. (Oz 2,20) Ježíš rozetnul dějiny při Poslední večeři a uzavírá Novou smlouvu s učedníky (Církev). Smlouva je stvrzena prolitím jeho krve (smrtí Boha – Syna na kříži!). My jsme účastníci této smlouvy, pokud jíme jeho tělo a pijeme jeho krev. (J 6,54.56) Člověk nemusí přijmout Bohem nabídnutou smlouvu, má svobodnou volbu ji odmítnout. Tento věk končí radostně – svatební smlouvou Beránka a jeho nevěsty. (Zj 21)

Roztětí smlouvy ve starověku Hebrejské „k-r-t berít“ označuje uzavření dojednání, doslova roztětí smlouvy. Starověký způsob roztětí obětního zvířete, kdy pak obě strany prošly mezi půlkami zvířat a vyznávaly svůj slib, povyšovalo smlouvu na duchovní záležitost. Mrtvé kusy po stranách by mohly naznačovat, co následuje, pakliže jedna strana smlouvu poruší. (Jr 34,18–20) Krev obětních zvířat a následné jedení (hostiny) na svatém místě bylo vlastně vzýváním Boha jako garanta smlouvy, jehož účast se očekávala. Při uzavírání smlouvy se používala také sůl jako symbol trvanlivosti. Z toho všeho je patrné, že uzavírání smluv nebyla ani tak záležitost světská, ale hlavně duchovní. Hospodin je Bohem smlouvy a Ochránce (patron) smluv. Všichni jsme pod Boží autoritou a zárukou je náš život. Neuposlechnutím smlouvy se vystavujeme trestu smrti. (Ř 6,23) ■

říjen 2015 25

říjen 2015.indd 25

9/25/2015 8:52:56 AM

České ém

Etika

Autorita duchovního vedení Už jako děti jsme velmi silně vystaveni autoritě svého okolí, přičemž čím jsme starší, tím více máme tendenci si myslet, že vnější autoritu už nepotřebujeme. Ale je to skutečně tak jednoduché?

J

eden z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou ji potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu, kterou očekáváme právě od autorit. Každý člověk (včetně rebelů) nějakou autoritu v životě potřebuje. Otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.

Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky neporušitelnosti poměrů a – jak plyne z názvu – z dlouhodobé tradice. Další je autorita charismatická, která pramení z důvěry v mimořádné schopnosti nějakého člověka, a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů, nikoli z výjimečnosti té které osoby.

Duchovní autorita, o které hovoříme v křesťanském kontextu, v sobě nese trochu ze všech tří výše

Bc. David Novák, M.Th. (49) kazatel CB v Praze 13, tajemník pro evangelizaci a člen rady Církve bratrské. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři.

popsaných druhů autorit. Například jste-li kazatelem, pak se jedná o roli tradiční, zároveň by ji měl zastávat člověk obdarovaný, člověk, který má určité „charisma“. Jeho autorita ovšem plyne i z jeho statusu, tedy nejen z jeho obdarování či tradice.

V Písmu se o autoritách píše hodně, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Autorita je totiž spojena s jednou třeskutou oblastí a tou je moc. Příkladů, kdy byla moc zneužita právě ve jménu autority, je v Písmu mnoho, zároveň máme i příklady opačné, pozitivní.

Duchovní autorita a s ní spojená moc nese nebezpečí už v označení „duchovní“. Duchovní je těžko uchopitelné – nositel „duchovní autority“ reprezentuje svět, o kterém víme, že významně ovlivňuje svět viditelný, zároveň nevíme zcela přesně jak.

Od toho je zde přece „duchovní autorita“. Neposlechnout tuto autoritu pak znamená bouřit se proti duchovnímu světu, v křesťanském pojetí někdy proti samotnému Bohu. Protože si Boha nechceme rozházet, bojíme se nebo respektujeme ty, kdo v jeho autoritě jednají.

Protože si nebezpečí zneužití autority někteří dobře uvědomují, autority odmítají. Jenže to není řešení. Jak jsem napsal, autoritu potřebujeme, a dokonce platí, že zdravý vztah k autoritám určuje i to, jak jsme osobnostně vyzrálí. Jsou totiž lidé, kteří celý svůj život proti autoritám bojují, což něco negativního vypovídá o nich samých. Jsou ale i tací, kteří nejsou schopni sami fungovat a nezdravě se autoritám podřizují, což je rovněž známka nevyzrálosti.

Jak tedy s autoritou zacházet? Mám za to, že se lze na problém dívat z pozice toho, kdo je autoritou (šéf, rodič, kazatel, vedoucí nějaké skupiny) a kdo je pod něčí autoritou. Každý z nás se nachází v obou rolích.

Jsme-li v první skupině, pak je třeba si dát pozor, abychom se příliš neztotožnili se svým úřadem.

Argument „já jsem“ kazatel, starší, otec, matka, šéf, a proto mám autoritu, prostě nestačí. Určitý status plynoucí z tradice, charismatu nebo úřadu nestačí.

Dokonce nestačí ani to, že jsem „povolán Bohem“.

Problém není v povolání, úřadu, charismatu ani v tradici. Problém je v tom, když nám chybí autorita vnitřní, kterou vám žádný úřad prostě dát nemůže.

26 říjen 2015

říjen 2015.indd 26

9/25/2015 8:52:56 AM

Když přemýšlím nad sebou, pak jistou autoritu nesu – jsem otec, kazatel, učitel, člen Rady.

Ve všech těchto kolektivech se očekává, že budu rozhodovat. Zároveň ale jen velmi málo – pokud vůbec někdy, rozhoduji sám. Radím se s manželkou, přáteli, kolegy. I když si myslím, že jsem někdy v něčem pochopil Boží vůli, nikdy s tímto neoperuji a snad se ji ani nesnažím za každou cenu „procpat“ v životech druhých.

Jsem si vědom, že z každé funkce a s ní spojené autority, včetně funkcí duchovních, se snadno a rychle může stát diagnóza. Protože se této diagnózy u sebe obávám, snažím se být obklopen přáteli, kteří nemají problém si zaťukat na čelo a říci mi něco ve smyslu „Jsi mimo. A je mi zcela jedno, jakou roli hraješ v církvi nebo ve společnosti.“ Několikrát jsem slyšel, kam zneužití duchovní autority vede, proto se snažím střežit především sám sebe, abych se něčeho podobného nedopustil. Zároveň jsem vděčný za ty, kdo se nebojí na sebe břemeno autority vzít a kdo jsou pomocí druhým, a to jak v každodenním životě, tak v cestě za Pánem Bohem.

To, že jste kazatel (starší), „protože vás zvolili“ nebo „protože vás povolal Bůh“, je hezké, ale je třeba, aby se k tomu přidala i vnitřní autorita pramenící z vaší osobnosti. Jinak se vás lidé budou spíše bát. Platí to i o vztahu vedoucí – vedený. Jistě, máte autoritu a s ní spojenou moc, která je-li vel-

ká, přinutí druhé dělat, co chcete, ale nezískáte si jejich srdce.

Pokud jste v pozici duchovní autority, šetřete výrazy typu „řekl mi to Pán“. Tím totiž dostáváte ostatní do tlaku, že neposlechnout vás, znamená neposlechnout Pána Boha. Proto bych případné slovo od Pána konzultoval s druhými a velmi bych zvažoval, jak jej prezentovat.

Další věcí, kterou bych duchovním autoritám vřele doporučoval, je neztotožňovat svoje vedení druhých s Božím vedením. Nejsme zde proto, abychom suplovali Pána Boha. Druhým máme poodhalovat cestu k Bohu, nikoli se sami cestou stát. Neposlechnout nás není stejné jako neposlechnout Pána Boha.

Jsme-li v pozici vedených, nebojme se o rozhodnutích těch, kteří vedou a kdo jsou autoritami, přemýšlet.

Ptejme se proč, k čemu, na co? Zároveň je dobré, když se dokážeme podřídit. Nikoli tupě, nikoli protože se bojíme, nikoli protože se chceme autoritě zalíbit, ale protože v našem životě jsou lidé, které respektujeme, a to jak kvůli jejich charakteru a schopnostem, tak kvůli statusu, který jim společnost nebo církev dala.

Ideální stav je, když se obě oblasti protnou.

Jsem si vědom, kolik zla mezi věřícími nadělala různá „učednická hnutí“ s jejich striktním nárokem na podřízení se autoritě. Jsem si ale vědom i toho, kolik zla nadělalo, když žádné nároky neexistovaly a když se ze sboru stala „cochcárna“. Když jako v knize Soudců: „Každý dělal, co uznal za dobré.“ Obojí působí mnohá zranění, která jsou hrozná v tom, že se jedná o zranění na lidských duších. A ta se léčí dlouho, někdy celý život. Proto je třeba napsat: duchovní autorita jistě ano, ale musí existovat mantinely. Bez nich je velmi blízko k duchovní totalitě. ■

ilustrační Foto archiv

můj názor

říjen 2015 27

říjen 2015.indd 27

9/25/2015 8:52:56 AM

KULTURA Jurodivý na sklonku věku

Sůl země – Život starce Isidora C

hceme-li nahlédnout do světa pravoslavných jurodivých, může nám pomoci i tato útlá knížka renesančně nadaného ruského teologa Pavla Florenského, kterého jeho víra přivedla k mučednické smrti za stalinské diktatury. Ačkoliv tento životopis jeví známky jistého bezčasí – otec Isidor mohl žít stejně dobře o mnoho století dříve, než ve skutečnosti žil – přeci jen je to svědectví o jevu, který měl záhy čelit brutálnímu pronásledování a skoro vymřít.

Ruské mnišství, které bylo celá staletí solí ruské země, neměně spjaté se specifickým bláznovstvím a prapodivnou prostotou, se ocitlo na sklonku svých dějin. I hlavní hrdina životopisu sdílí tento apokalyptický pohled, a sice že křesťané budou znovu pronásledováni a že svatí se budou muset skrýt pod zem.

Snad právě s tímto vědomím sestavuje Pavel Florentskij knihu, která těm, kdo se už nemohou setkat se starcem Isidorem, umožňuje vejít do jeho poustevny, nahlédnout do Isidorova asketického života a přijmout vřelost jeho náruče otevřené všem potřebným.

Isidor je vzor jurodivých mnichů. Vše, co dostane, rozdá. Vzdává se jídla, vidí-li potřebnějšího. Své jídlo si kazí, aby z něho neměl rozkoš. Mluví ke všem otevřeně, beze studu, nicméně s láskou. Je ochoten porušit pravidla, vede-li to k bližnímu. Nedbá na svou pověst, ba někdy schválně si ji naoko kazí, aby nemohl spočívat v pýše na svůj asketismus. Čelí pronásledování autorit, ale nikdy si nestěžuje. Vždy je pln ducha radosti a vděčnosti.

Nabádá k modlitbám a přijímá hříšníky. Svou povahu snímá z lidí přetvářku a vede je k vyzná-

náš tip Čtyřicet dnů – Franz Werfel, Vyšehrad, Praha 1988. 637 s.

Německy píšící pražský autor vydal svou knihu v roce Hitlerova nástupu k moci. Vyšla jako varovné memento událostí příštích, neboť vyprávěla o statečném odporu hrstky Arménů proti turecké přesile, která se rozhodla Armény ve své zemi vyhladit.

ní. Vydává se ze všech věcí, na své potřeby nedbá, bližní a jeho vztah k Bohu jsou pro něj na prvním místě. Svým životem naplňuje ideál nebýt z tohoto světa, nepatřit mu. Usiluje o Boží království, o jeho vládu – odstranění hříchu, který brání Boží milosti. Mnišství je útěk ze světa, vydání se Bohu a služba potřebným.

Pavel Florenskij, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2015, 101 s.

Smyslem hagiografií, mezi něž se dá i toto dílko zařadit, bylo povzbuzení. Ne snad abychom se stali také mnichy, ale že to jde, že se lze obejít bez věcí. Být bláznem pro Krista – jurodivým – znamená nespoléhat se na nic jiného než na Boží milost.

Hledejte Boží království a vše ostatní Vám bude přidáno. (Mt 6,33) Nemusíme se zajímat o to, co bude přidáno, protože to je vedlejší.

Isidor měl dar předvídání, ale nezáleželo mu na tom. Jen mu to činilo pastoraci jednodušší. My máme mnoho věcí, které nám činí život jednodušší. Jurodivý si záměrně dělá život těžkým a ještě má z toho radost. Stejně jako ikona je průhledem do nebe (proto nemá perspektivu), tak i mniši mají být vzorem nebeského života – bez potřeb a plni Boha.

■ Libor Duchek

28 říjen 2015

říjen 2015.indd 28

9/25/2015 8:52:57 AM

V Mitfordu je nejlíp Jan Karonová, překlad Vlasta Hesounová, Vyšehrad, Praha 2015. 432 s.

Americká autorka Jan Karonová rozšířila dalším titulem svou sérii knih o hrdinech z městečka Mitfordu.

Otec Tim se nemůže srovnat s představou nečinnosti, přestože by potřeboval odpočinek. Raději se snaží být užitečný, kde je třeba – přiblížit se vnitřně zraněnému bratru svého adoptivního syna, a k tomu i nadále v rozhovorech s lidmi plnit poslání duchovního.

Ačkoliv se jedná o další volně navazující díl, lze knihu celkem dobře číst i bez znalosti předchozích.

Příběh plyne velmi zvolna a jeho tempu prospívá autorčina práce s náznaky, která účinně šetří slova a zvyšuje jejich působivost. Na druhou stranu některé momenty děje ruší celkovou uvěřitelnost a mohou zabránit čtenáři, aby se nechal pohltit příběhem. U jinak dobře napsané knihy, kde mocně rezonují slova o lásce a odpuštění, je to škoda.

Karonová o svých věřících hlavních hrdinech píše tak realisticky a civilně, že i nevěřící čtenář může číst bez obav z nátlaku, zatímco křesťana potěší, že jeho sbor není až tak špatný. Zjistí, že mitfordští možná sedávají v neděli jen o lavici vedle.

Kateřina Korábková

Horský výstup k znovunalezenému příběhu hudby Inventa Storca – Inventa Storca, progresivní post–rock, vyd. Yannick South, stopáž 24:53 Ústecká čtveřice Inventa Storca se na své prvotině představuje jako uskupení hledající formálně i obsahově nové cesty. Jejich CD proto například nedostanete v klasické krabičce s bookletem, ale jako součást velké „pamětní desky“.

Poslech hudby si vynucuje absolutní pozornost, aniž by příjemci cokoli ulehčil. Naléhavost vokálních projevů spolu s formami skladeb, které neustále plynou dál bez nejmenší snahy o výrazné melodické motivy, natož refrény, nepřinášejí chvíli úlevného odpočinku. Vše ještě umocňuje producent Jonatan Kaleta, který podtrhl syrovost nahrávky velmi strohým aranžmá nástrojů. Hlavní slovo zde má atmosféra. Atmosféra vytvořená dokonalým souzněním vynikajících textů s harmoniemi osvobozenými od běžného vnímání tonality, skvělou prací s dynamikou a častými, přitom přirozeně znějícími rytmickými změnami.

Snaha o vyzdvihnutí jedné z pěti skladeb postrádá význam, jsou to části celku. Půlhodinového celku, jehož poslech vyčerpá, náročného posluchače však odmění permanentním momentem překvapení, který se s každým dalším poslechem mění v silný umělecký zážitek. A nakonec i posluchače méně poučeného, ale osvobozeného od vlastních kritérií nahlížení na hudbu může oslovit svou přesvědčivostí. Daniel Matulík

OTÁZKA PRO prof. Martina Putnu, kulturního a literárního historika Jsou v Rusku ještě jurodiví starci? Jakou roli hrají či hráli v pravoslaví?

Fenomén jurodivosti neboli „bláznovství pro Krista“ se vyskytuje napříč dějinami křesťanských církví, neboť výrok apoštola Pavla „My blázni pro Krista“ nacházel odezvu vždycky. Nacházel ji však ve velmi různých formách. V byzantském a ruském pravoslaví se ustálila poměrně přesná představa, jak má jurodivý vypadat. Má chodit polonahý v hadrech a ověšen řetězy, smí spílat mocným a zesměšňovat formální zbožnost, ale jeho vlastní zbožnost musí být jasně identifikovatelná - ač „skrytá“.

S postupem času bylo však toto jurodství v pravoslavné tradici kanonizováno, postaveno na oltář, ale tím také „ochočeno“, odkázáno do minulosti, zbaveno svého ostnu, své provokativnosti. Proto pokud dnes někdo opakuje vnější formy jurodivosti, jakož vůbec vnější formy středověké zbožnosti, vůbec to neznamená, že jde o skutečné navazování. Obvykle tam totiž chybí ona provokace, nečekanost, pohoršení.

Hledáme-li dnešní dědice středověkých jurodivých, nemyslím, že je najdeme uvnitř oficiální církevní struktury. Spíše na hranici viditelné církve nebo za ní. Před pár dny jsem se vrátil z Ukrajiny, kde jsme natáčeli dokument o duchovních dějinách země. Mimo jiné jsme vedli rozhovor s bývalým disidentem a vězněm sovětských lágrů Miroslavem Marinovyčem. Ten napsal na základě své vězeňské zkušenosti knihu Evangelium podle jurodivého, v níž říká, že disidenti hráli za sovětské éry tu roli jako dříve jurodiví. – Ptal jsem se ho, jak je to dnes. Přemýšlel a pak řekl: „Dnes jurodiví jako by mlčeli.“ ■

říjen 2015 29

říjen 2015.indd 29

9/25/2015 8:52:58 AM

církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 8

O ospravedlnění (o spáse) Věříme, že všichni, kteří v Krista uvěří a vyznávají a opouštějí své hříchy, přijímají od Boha ospravedlnění a jistotu spásy. Děje se tak pouhou vírou v Ježíše Krista, bez vlastních zásluh. Jiným způsobem dosáhnout spásy nelze.

David Beňa Komise pro Zásady Církve bratrské

Vyprávět o spáse znamená vyprávět o Spasiteli. A to lze jistě dělat dětsky prostě, vždy ale s vděčnou vírou a u vědomí limitů naší představivosti. Jeden obraz či koncept nestačí – Bůh je vždycky větší! Z mnoha biblických možností, jak svědčit o Boží spáse v Pánu Ježíši, zvolím nyní dějiny spásy: V tradiční dogmatice se dějiny spásy shrnují do tří až čtyř nadpisů: stvoření – pád – vykoupení – nové stvoření. S Písmy Starého, ale i Nového zákona však můžeme vyprávět také o spirále smlouvy – otroctví či exilu – exodu či návratu – a nových smluv. Vzpomeňte na druhé desky zákona (Ex 34) a zaslíbeného „Davida“ (Jr 31–34); přečtěte si, jak Maria a Zachariáš tváří v tvář přicházejícímu Spasiteli oslavují Hospodinovu věrnost starým smlouvám Izraele (L 1).

Reformace zas někdy shrnovala dějiny spásy do dvou úderných pojmů: zákon – a evangelium; někteří reformátoři pořadí obrátili: evangelium – a až s ním i zákon (dar Desatera, ba už stvoření světa, je aktem spásy). Či jinak, s evangelii: Kristův příchod je „vánoční překvapení“, vyvrcholení Boží cesty za člověkem, naplnění záměrů, Boží vpád do světa (Mt 1–3, Mk 1, L 1–3); anebo se v Ježíši zviditelňuje, ztělesňuje odvěká tvůrčí a spásná – či snad revoltující a bojovná – přítomnost slova Božího ve světě (J 1).

A mohli bychom pokračovat, porůznu a barevně.

Spása v Kristu je příliš bohatá, než aby ji Písmo vyjadřovalo jen jedním způsobem. Bůh je vždycky větší!

Jen mít oči a uši otevřené…

Pavel Paluchník Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Když hovořím se zájemci o víru a křest, termínu ospravedlnění se spíše vyhýbám. Bývá jim nesrozumitelný. Jeho význam je navíc širší, než jak jej zpravidla používáme. Proto bych se skoro přimlouval, aby se v našem kratičkém Vyznání víry článek nazýval O spasení (nebo vykoupení či vysvobození).

Ve Vyznání CB se ale krásné slovo ospravedlnění objevilo jistě právem. Vždyť jde o zásadní biblický popis apoštolem Pavlem vyzdvižený a reformací znovuobjevený. Přikláním se k pochopení, že biblická spravedlnost není jen pojmem justičním (bezúhonnost; jak obstát na soudu), ale vztahovým.

Bůh je spravedlivý nejen tak, že soudí podle práva, ale protože stojí za svým slovem, které o nás řekl.

Spravedlnost Boží se úzce váže ke smlouvě s Božím lidem, a proto i k našemu spasení. Je vyjádřením Boží věrnosti ke svému závazku vůči stvoření, Abrahamovi, Izraeli, církvi. Pak dává smysl Pavlův

30 říjen 2015

říjen 2015.indd 30

9/25/2015 8:52:58 AM

výrok, že jeho spravedlivým činem vůči nám není jen soud, ale právě i milost a odpuštění!

Ano, Kristus je tím Božím nejspravedlivějším řešením pro naše spasení – přestože zasluhujeme spravedlivý trest. Bůh je věrný, i když jsme nevěrní.

Přijmout jeho řešení (ospravedlnění) smíme pouze vírou v Krista. Bůh pak skrze nás koná skutky.

Shrňme tedy: abychom byli spaseni, přijímáme Boží ospravedlnění z milosti, vírou a bez zásluh skutků; souzeni budeme podle našich skutků. Získáváme podíl na spravedlnosti Kristově připojením se k Boží smlouvě s jeho lidem; bez církve to tedy nejde. O tom hovoří už další článek Vyznání.

Petr Raus Rada Církve bratrské

Spása je zvláštní slovo, dnes mnohým nesrozumitelné, protože se vytratilo vědomí její potřebnosti.

Evropa žije představou, že každý člověk má na svá práva právo, zatímco Bible ujišťuje, že jsme o všechna svá práva přišli. Reálně vnímaná skutečnost tohoto světa potvrzuje spíše to biblické vidění.

Písmo ovšem ke konstatování naší ztracenosti připojuje ještě nabídku záchrany – spásy. Jak zdůraznil Martin Luther, tato záchrana je darem, není odměnou za žádné naše zásluhy ani osobní kvality. K tomuto Lutherovu vidění se plně hlásíme.

Jak ale zdůrazňují zejména evangelikální církve (a Církev bratrská je a chce být jednou z evangelikálních církví), víra (a tedy i spása) má dvojí stránku, Boží a lidskou.

Ze strany Boží jde o nabídku připravené smírčí smlouvy zpečetěné Kristovou krví. Tak tomu bylo i v dobách starozákonních, že svoje smlouvy např. s Abrahamem Hospodin de facto připravoval sám a hotové je nabízel k přijetí. Ze strany lidské je pak potřebná víra, tedy důvěra v Boží milost, touha po ní a ochota k vlastní proměně. Kde se tyto dvě věci sejdou, stává se spása skutečností; proto i naše Ústava říká, že spásu dostávají ti, „kteří v Krista uvěří a vyznávají a opouštějí své hříchy.“ Jistota spásy, o které Ústava mluví, je výrazem přesvědčení o Boží věrné spolehlivosti. Mluví o současnosti, negarantuje budoucnost, protože ji nezaručuje ani Písmo samo. Naopak, na řadě míst mluví o potřebě vytrvat a věrně bojovat boj víry až do vítězného konce.

■ Připravil petr raus

poznámka Ještě k minulému tématu Ducha svatého Duch svatý si vane, kudy chce. Není-li v církvi, pak církev chřadne a umírá. V modlitbách ho volá ke své obnově.

Vrátí se však? Duch svatý je plný lásky, cítí Otcovu lásku ke svému Synu, Synovu k Otci a lásku Boží ke stvoření.

A proto nesnáší každou přetvářku, každou křivdu, každou lež. Tam, kde není svoboda, kde není láska, nemůže být Duch svatý. Kde se usiluje o zajištění těla, není místo pro potravu ducha.

Na druhou stranu je všude tam, kde klíčí Kristovo dílo – neboť právě jeho dílo bylo skutkem největší možné lásky, které žádný člověk sám o sobě není schopen. Kristovo dílo je budování Božího království. Skrze Ježíše se otevřela cesta k Božímu milosrdenství. Skrze Krista je smyt náš hřích a otevřeny dveře pro působení Ducha svatého. Jsmeli obmyti Kristovou krví, může se naše tělo stát chrámem Ducha svatého, jeho neutuchající modlitby můžeme přijmout za vlastní.

Tak jako naše srdce přitakává životu s každým svým úderem, můžeme s každým nádechem a výdechem vyznávat svůj hřích a přijímat Boží milosrdenství. Chceme-li býti příbytkem Ducha, nesmíme hříchu dovolit, aby se znovu usídlil v našem srdci. V jeho moci můžeme rozlišovat dobré od špatného. Jsme-li v hříchu, náš rozum je zatemněn a obrysy dobra a zla jsou nejasné. V jeho síle můžeme nad pokušením zvítězit. Duch svatý miluje pravdu a dává vzrůst životu i tam, kde byly jen suché kosti.

Není však pravdou, že by nesnášel instituce a zkostnatělé struktury, jak vypraví celkem zdařilý vtip: „V šest hodin se zavřou dveře kostela a uvnitř začíná bohoslužba písní: ‚Přijď, ó Duchu svatý, přijď!‘ Z taxíku vyletí žena, běží ke dveřím a buší, aby ji pustili dovnitř. Volá k Bohu. Vždyť je to jen pár minut! Bože, oni mě tam snad nepustí! Zpoza obláčku se ukáže Bůh a usměje se na ni: ,Mě taky ne!‘ “ Bez struktury nelze předávat zkušenost. I to, co jsme prožili, musíme strukturovat do příběhu, který by měl mít hlavu a patu. Svou radost ze znovuzrození se křesťané rozhodli strukturovat do bohoslužeb – naplnili je písněmi, slovy a gesty. Je pravdou, že mohou být zkostnatělé, plné přetvářky, a tedy i bez Ducha. Přesto zajistily předávání tradice po dva tisíce let, což zřejmě svědčí o tom, že se tam občas záchvěv Ducha objevil. Bez Ducha církev není.

Po korálech zůstává ohromná vápencová schránka a jen na nejsvrchnější vrstvě je stále živo. Jedno však potřebuje druhé. Tradici chraňme pro ty, co přijdou po nás. O Ducha bojujme každý den!

■ Mgr. Libor Duchek, doktorand ETF UK, aspirant pneumatologie

říjen 2015 31

říjen 2015.indd 31

9/25/2015 8:52:59 AM

SERIÁL

Host z daleka Poutník admirál

Babočka admirál (Vanessa atalanta L.)

Stojí to za to?

Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou, netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. (Lk 12,27) Už jako dítěti se mi babočky admirál mimořádně líbily. Miloval jsem tu kombinaci černé, červené a bílé. Nikdy mne nenapadlo, že tu nejsou tak úplně doma.

Informace o jejich tuláckém způsobu života ovšem vyvolává otázky, a nejsou to otázky úplně snadné. Kdo jim dal ten pud, který je nutí odlétat z příznivého Středomoří na sever, kde jejich potomstvo beznadějně hyne? Kdo je naučil odsuzovat vlastní děti k jisté smrti?

Jaký prospěch z těch dalekých cest mají? Stojí ta migrace vůbec za to?

Odpovědi se nabízejí dvě a myslím, že obě dvě jsou stejně pravdivé. Tu první vám dá každý biolog.

Jde o důsledek snahy rozšířit areál osídlení druhu, zápas o šanci, aby baboček admirál mohlo žít na světě víc. Babočky odlétají za hranice své dosavadní domoviny „v naději“, že někde najdou příznivé podmínky a že se tam usadí. Pokud bude pokračovat dosavadní oteplování

Zvláštním způsobem pohybu, který stojí za naši pozornost, je pouť; nemyslím teď pouť jako duchovní fenomén, ale prosté putování, migraci. Obecně známí jsou tažní ptáci, kteří na zimu opouštějí svoje severněji položené domovy a odlétají trávit čas do teplejších krajin. Důvodem je zimní nedostatek potravy. Naopak zpátky na sever je zřejmě táhnou lepší podmínky k odchovu mláďat, zejména menší potravní mezidruhová konkurence a nižší tlak patogenů.

klimatu, možná se jim v naší zemi tento „sen“ zanedlouho vyplní.

Stvořitel vložil do každého tvora síly, které ho nutí usilovat o prospěch a budoucnost vlastního druhu, a to i za cenu „osobních“ obětí.

Druhou z možných odpovědí už biolog pravděpodobně nedá.

Míří totiž do oblasti, které věda vlastně nerozumí a neumí s ní pracovat. Babočka admirál je opravdu krásná a její přítomnost v naší krajině zkrášlí i naše louky, meze a pastviny.

Proč asi dal Pán Bůh tolik krásy květinám? Aby lákaly opylovače, řekne biolog. Ta odpověď ale očividně není dostatečná, k nalákání opylovačů by stačilo mnohem

foto jakub beránek

Říká se, že jednou ze základních vlastností hmoty je pohyb. Kde se pohyb zastaví, hmota se propadá do nicoty.

Nejvíc ovšem pohyb patří k živé přírodě. Zkuste zabránit pohybu malého dítěte, způsobíte mu značné utrpení. Pohyb ale potřebuje každý živý tvor, a i když se třeba dlouho nepohne celý (vzpomeňte třeba, jak dlouho jste marně čekali na nějaký pohyb ještěra či hada v teráriu zoologické zahrady), hýbe se alespoň některá část jeho těla, přinejmenším plíce či srdce.

32 říjen 2015

říjen 2015.indd 32

9/25/2015 8:53:00 AM

Inzerce

Méně se už ví, že podobné stěhování zná i říše hmyzu. Všimněme si motýlů, i když putovat dovedou i jiné hmyzí skupiny. Školním příkladem je americký motýl monarchus stěhovavý (Danaus plexippus). Jeho populace obývají území Spojených států a jih Kanady. Na zimu se ale hromadně přesouvají, velká většina z nich do jednoho konkrétního pohoří v Mexiku, kde doslova obalí tamní jehličnaté stromy. Důvodem jsou klimatické podmínky zimoviště, zejména stabilní chlad bez mrazu a sucho.

I v naší zemi ovšem potkáváme stěhovavé motýly běžně. Typicky k nim patří celá řada lišajů. Stěhovavým druhem je i známá babočka admirál.

Každý jedinec tohoto krásného motýla, kterého na jaře či počátkem léta potkáte někde na louce, je imigrantem; přiletěl k nám ze Středomoří. Jen v některých letech se počátkem podzimu objeví i tady narození jedinci. Babočka admirál totiž v našem prostředí nedokáže přečkat zimu. Housenky, které se vylíhnou koncem léta, už v našich podmínkách nestačí dokončit vývoj a s podzimním poklesem teplot hynou.

méně. A přece jsou i polní lilie oblečeny lépe než bohatý Šalomoun v celé své královské nádheře.

Nebo z jiného úhlu: Řada křesťanů říká, že stvoření bylo stvořeno harmonicky dokonalé a s maximální účelností. Svět ovšem vypadá jinak, ví to každý, kdo alespoň trochu nahlédl pod pokličku přírodního dění. Příliš mnoho věcí by šlo řešit technicky lépe, účelněji, efektivněji. Nebyly by ale tak krásné.

Zdá se mi, že Boží touha po kráse byla jedním z podstatných důvodů stvoření světa. Jako lidé jsme Božím obrazem, přirozeně se nám tedy líbí totéž, co našemu Pánu. Z tohoto důvodu je vytváření krásy a péče o ni jedním z úkolů, které na této zemi máme. ■ Petr Raus

■ Příště: Podobenství houbařské

říjen 2015 33

říjen 2015.indd 33

9/25/2015 8:53:01 AM

K DISKUSI žijeme v církvi

Bůh k nám mluví Za jakých okolností je možné Boží slovo adresované nějaké biblické postavě v konkrétní situaci chápat jako určené i pro mě dnes?

David Beňa Odbor pro vzdělávání Rady Církve bratrské

Definovat okolnosti, za nichž některé z dávných Božích slov míří právě na mě dnes, asi jednoduše nelze. Na jednu stranu platí, že Boží slovo je trvale aktuální a živé a že veškeré Písmo umí člověka obdařit moudrostí víry. (Žd 4,12; 2Tm 3,15nn; Ř 15,3nn) Zároveň je však zřejmé, že nemusíme a nemáme pobíjet Amálekitské, jak to Bůh přikázal Saulovi (1S 15,3), ani rozdat všechno jmění chudým, jak Ježíš uložil onomu mládenci (Mt 19,21). A přece – v jakýchsi obdobách utvářených už samotnou Bib-

„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově...“ (2Tm 3,16). Ano, veškeré Písmo, ale ne každé se přímo kryje s mým životem. Už z apoštolova výčtu je vidět, že je zde více funkcí Písma svatého, a ne každé slovo či věta má vést můj život. Dobrou radu poskytuje jiné slovo: „Zákon je dobrý, když ho někdo užívá náležitě.“ (1Tm 1,8b) Celé Písmo je pro mě, ale je třeba ho užívat náležitě. To znamená užívat rozum a rozlišovat různé literární styly (např. historické příběhy, poezii, přísloví, podobenství) a uplatnit zásadu výkladu Písma Písmem. Ježíš Kristus je hermeneutickým klíčem ke slovům Písma a Duch svatý dává zvláštní barvitost a průbojnost.

Celé Písmo je pro mě, ale ne všechna slova jsou napsána k následování. Jsou v něm také negativní příklady jako varování a řešení situací, do kterých jsem se nikdy nedostal. Jestliže čtu slovo Písma určené některé biblické postavě, musím zkoumat,

lí – máme také Boha poslouchat (1S 15,22; Mt 17,5) a ctít ho z majetku (Př 3,9; Ef 4,28). Přivlastnit si některé z Božích výroků doslovně se naopak fatálně míjí s Božím záměrem: Knihy Jozue není radno se dovolávat způsobem, jakým to činili evropští kolonisté v jižní Africe i jinde. Naším vzorem a pánem není Jehošua, syn Núnův, nýbrž Jehošua, syn Mariin! V Bibli samotné se navíc některým z Božích instrukcí protiřečí – ve prospěch milosrdenství. (srov. Ex 32,7–10 s Ex 32,11–14; srov. Dt 23,2–7 s Rt 4,5.13 a Iz 56,3–8 atd.) Této dialogičnosti Písma, jejímž úběžníkem je Kristus ukřižovaný, si písmák musí být vědom. Stejně jako rozdílů mezi literárními žánry v Bibli nebo rozdílností mezi dobou biblickou a naší, ale i mezi dobou Saulovou a Pavlovou. Právě uctivá pozornost – a činná poslušnost – vůči jasným slovům Písma je biotopem víry a spásy a umožňuje také adresné oslovení. (Joz 1,7–8; Jr 23,17n; Mt 13,52; 1J 1,3n atp.) Duch nemá meze! (J 3,8)

Pavel Černý předseda Komise pro Zásady Církve bratrské

zda toto slovo Duch svatý vztahuje k mému životu.

Pro pochopení Písma je důležité také společenství církve, kde můžeme spojit dohromady svá poznání.

Narativní teologie vede ke vstupu do biblických příběhů, k naslouchání slovům určeným biblickým postavám a k přemýšlení o tom, co mohou dnes povědět nám. Vstup do biblického textu je přínosný a umožňuje stát se součástí příběhu Mesiáše. Slova Písma jsou dána, abychom je vykládali. Aplikace bez výkladu může být dobrá, ale může se zmýlit a vést k něčemu, co intencí Písma pro nás vůbec není.

34 říjen 2015

říjen 2015.indd 34

9/25/2015 8:53:01 AM

Zdeněk Vojtíšek

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

vedoucí katedry religionistiky Husitské teologické fakulty UK

Rozumět Bibli jako souboru modelových příběhů a situací, které ukazují Boží charakter a jeho způsob jednání s lidmi, mi připadá jako velmi dobrý přístup ke křesťanskému Písmu. Vztáhnout tyto modely osobně na sebe do konkrétních situací se mi zdá nejen jako naprosto v pořádku, ale také jako velmi žádoucí. Pak říkáme, že „Bible mluví“ nebo že „Bůh hovoří skrze Bibli“. Jen bychom měli respektovat způsob této řeči.

Napadá mě upozornit v této souvislosti na dvě věci: (1) Tyto modely jsou – obrazně řečeno – namalovány tahy širokým štětcem na rozlehlém plátně; nejsou to japonské miniatury, k nimž bychom potřebovali lupu.

Podobně jako u Ježíšových podobenství je třeba se nechat uchvátit jejich základním poselstvím při pohledu z odstupu a nikoli vyvozovat dalekosáhlou „osobní teologii“ z každé čárečky. Jedná se opravdu o modely (obrazy, fresky…), nikoli o něco, jako je návod k použití skříně IKEA. (2) Tyto modely jsou samozřejmě platné, ale žádný z nich není platný sám, izolován od jiných modelů. Máme modelové příběhy, kdy Hospodin uzdravuje, dopřává vítězství nad nepřáteli nebo žehná dětmi, a máme příběhy, kdy neuzdravuje, nechává vítězit nepřátele a žehná prostřednictvím neplodnosti. Upnout se pouze na jeden model a zkoušet Hospodina ohromit silou vlastní víry v to, že právě tento model a jenom on je platný do mé situace, povede v lepším případě ke zklamání, v horším k šílenství.

■ připravil libor duchek

Instalace v Opavě Chci se podělit o zážitek z instalace Matúše Kušníra do funkce kazatele sboru CB Opava. Náš sbor má asi 60 členů. Dva roky bylo společenství bez kazatele. Nemělo pastýře. Nemohlo ve svobodě reagovat na jeho hlas. O nedělní kázání se dělili starší sboru nebo bratří, kteří přijeli sloužit slovem odjinud. Scházela autorita, chyběl ten, kdo spojí, povzbudí, napomene. Ten, kdo za svoje ovečky ručí před celým duchovním světem. Uznáte, že šlo o nezáviděníhodný fakt. Rodině chyběl otec.

Ale opavští modlitebníci volali k Pánu často a usilovně a Pán se ke svému sboru sklonil. Před dvěma lety se ve sboru objevil mladý, sympatický kazatel původem ze Slovenska. Charismatický, moudrý vůdce. Tři nádherné dcerky předškolního věku, hodná věřící manželka. Rodina Kušnírova. Společenství se mohlo radovat. Mohlo nabýt jistoty a zároveň se rozhodnout, zda Nebem poslaného kazatele přijme za svého. A to se stalo.

Po volbě přišel ten den, instalace do služby. Radost! Ta byla cítit všude. Jako vůně grilu na zahradě a šťavnatého masa. Srdečné rozhovory, nová přátelství. Bylo to nádherné odpoledne. Občas jsem při party v zahradě sboru hledal koutkem oka nevěstu, bylo to opravdu jako na svatbě.

Ona to ale svatba byla. Svatba kazatele a sboru, církve se svým pastýřem. Dovolte mi ten příměr. Kéž by láska a přátelství mezi námi byly pořád. To je mé přání. Vnímám, jak Matúš ve svých kázáních k takové lásce vede. V plnosti Ducha, rozhodně, vlastním příkladem.

Patrik Vydlák, Sbor CB Opava

Loučení Střídání pastýřů přináší mimo jiné i loučení. My v Bystrém jsme se s Touškovými loučili hned dvakrát. Poprvé – oficiálně – poslední červnovou neděli odpoledne. Nechtěli jsme, aby to bylo loučení ubrečené, tak jsme je pojali žertovnou formou. Už to, že jsme si dovolili i z bratra kazatele dělat legraci, dokresluje naše vztahy s Touškovými. Nebyly to dvě hodiny vtipů, přesto jsme se několikrát srdečně zasmáli. Ale nechybělo ani svědectví, vyznání a prosba o odpuštění… Prožili jsme společenství v radostné atmosféře vděčnosti.

V neděli 2. srpna prožil bratr Roman Toušek poslední neděli v Bystrém. Po 14 letech. Naposledy kázal, naposledy vysluhoval večeři Páně. „Hádej, kdo přijde na poslední večeři!“ – to jsme měli před očima po celou dobu shromáždění. Kázání vyvěralo z Ex. 33 – sláva Hospodinovy přítomnosti: „Kdyby s námi neměla být Tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj.“ Jde o skutečnou Boží přítomnost! Jde o ni také každému z nás?! „Poslední večeře“ se mimo domácích účastnilo také mnoho hostů.

A byl to skutečný „hod Boží lásky“. To hlavní, eucharistii, bratr kazatel doplnil osobním přáním do ouška každému účastníku svaté večeře.

Byla to časově náročná bohoslužba, ale prožívali jsme při ní skutečnost Boží přítomnosti i naději dalšího vedení a formování našeho do jisté míry tradičního sboru pod taktovkou br. Tomáše Cvejna.

Za sbor v Bystrém Miroslav Kočnar

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

říjen 2015 35

říjen 2015.indd 35

9/25/2015 8:53:02 AM

DOTEKY

Foto archiv

Zkušenost ze Sicílie

Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.

Matouš 25,40

N

a začátku tohoto roku jsem se díky článku v Životě víry rozhodla, že strávím jarní prázdniny na Sicílii, kde s uprchlíky pracuje misionář Pavel. Nakonec nás byla pěkná skupinka, která se k němu domů „navezla“. Celý týden jsme se setkávali s uprchlíky z různých koutů světa. Navzájem jsme si vařili jídlo a společně ho jedli, povídali si a poslouchali jejich příběhy, fotili se spolu, zdravili jejich rodiny po skypu, zpívali a hráli křesťanské i lidové písně a prosili Boha, aby si něco z toho použil.

Na této misii mě oslovilo, že jsme nedělali žádné propracované programy, kde bychom vysvětlovali evangelium, ale jen jsme se setkávali s lidmi a naslouchali si.

Byla to misie založená na vztahu, ne na programu, a to mi přišlo dobré. V každém setkání byl nějaký posun v „zasévání“, i když o něm někdy věděl jen Pavel, který se s uprchlíky vídá pravidelně.

Do očí bilo, jak ti lidé byli smíření s utrpením a přijali ho jako součást života. Po tom, co jsme slyšeli jejich životní příběhy, se nám naše problémy zdály jako nic. Vedlo mě to k zamyšlení a k větší vděčnosti.

Mně osobně tam Bůh posílal vzkazy, které jsem byla schopná

rozklíčovat až po návratu domů.

Neustále mi prostřednictvím mých bratří opakoval, že jsem jeho milovaná a vyvolená dcera, že mi chce dát víc, než od něj dosud mám, a že se nemusím bát své nedostatečnosti. Protože on mě pro Kristovu oběť vidí takovou, jaká teď ještě nejsem, ale chce mi pomoci, abych se takovou stala i pro lidi kolem mě.

Kromě ujišťování o své lásce ale také mluvil o utrpení a strachu. To je téma, které je u mě na dlouhé pokračování. Vnímám ale, jak mi Bůh říká, že se nemám bát bolesti a problémů, ale spolehnout se na něj. Bůh nám v Bibli tolikrát říká: „Neboj se!“ Došlo mi, že strach není z Boha, bere mi lásku a svobodu, kterou mi Bůh chce dát, a brání mi prokazovat lásku dál. „Dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) V následujících měsících jsem si uvědomila, jak strach z toho, co by se mohlo stát, nás formuje jako jednotlivce, křesťany i nekřesťany, v našich osobních životech, ale i jako celou společnost, právě v důsledku rostoucího počtu uprchlíků mířících do Evropy. Díky své zkušenosti z osobních setkání s uprchlíky jsem teď schopná dívat se na ně jako na potřebné lidi, a ne jen jako na „problém“.

Ten problém tady je a nebezpečí také. Já neznám jeho řešení a modlím se za moudré lidi, kteří by s dobrým řešením přišli. Chci ale pomoci lidem, kde můžu. Pokouším se najít uplatnění pro jednoho křesťanského uprchlíka z Eritrey, se kterým jsem se na Sicílii potkala. Vím, že to neřeší „problém“, ale pomůže to tomuto jednomu člověku a jeho rodině.

■ Hana Fišerová, CB Praha 9 – rajská zahrada

36 říjen 2015

říjen 2015.indd 36

9/25/2015 8:53:02 AM

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 20. 9. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Nilse Ole Oermanna Albert Schweitzer (1875-1965). Vyšehrad, Praha 2015.

Výhru věnuje nakladatelství Vyšehrad.

Tajenka z čísla 9/2015: Je dobré mít srdce upevňované milostí. Knihu Teologie opomíjených vyhrává Marta Litvanová.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

říjen 2015 37

říjen 2015.indd 37

9/25/2015 8:53:03 AM

POST SCRIPTUM

Tibor Máhrik

Osel v davu M

ám rád dovolenou. Těšíme se s manželkou na společné zážitky, rozhovory, na témata, na která jindy není čas. Letos jsme byli na Korčule.

V malé zátoce osady Prižba se jednoho večera konala událost sezóny – Donkey riding. Oslík není pro našince neznámý tvor.

Měl jsem možnost vidět pracovat „somárov“ (ve slovenštině se používají oba výrazy: osol i somár) v jejich přirozeném prostředí, také ve službách

se rozhodl. Rozhodnutí osla bývá definitivní. Prezidentská moudrost – „Jen osel nemění své názory, protože nemůže.“ – má své zdůvodnění. Žokej nebyl žádný nováček a na podobnou situaci se připravil. Měl silný argument – hůl a na ní špagát s čerstvou mrkví. Okamžitě ho použil v naději, že situaci dostane pod kontrolu. Z davového osla se zjevně vyklubal osel individualista. Rozhodl se pojmy i dojmy předefinovat po svém.

„Některý osel to vzal vážně a utíkal jako mustang.

Jiný trochu volněji.“ turistických agentur Středního východu a některá zvířata dokonce jako místní atrakce, ale soutěž v Prižbě si přece nenechám utéct!

Místní molo postupně ožilo. Pořadatelé na pěkné promenádě podél mola vyznačili červenou stuhou úsek 100 metrů dlouhý a 7 metrů široký. Zde měla tato spolehlivá domácí zvířata předvádět svoji rychlost a schopnost prosadit se v davu ostatních.

Místní žokeji v očíslovaných tričkách už nervózně přešlapovali opodál a vyhlíželi kamion, který zanedlouho oslíky přivezl. Zvířata vystoupila a překvapeně si prohlížela terén. Všechno se seběhlo rychle.

Děcka ztichla, diváci uvolnili prostor k startovní čáře, žokeji nasedli a – soutěž začala.

Některý osel to vzal vážně a utíkal jako mustang.

Jiný trochu volněji. Nejlepší byla oslice s malým oslátkem. Jako rodina běželi spolu svým vlastním tempem bez ohledu na pokyny nažhaveného žokeje nebo výkony kolegů vepředu. Najednou se stalo něco nevídaného.

Asi ve třetině délky dráhy jeden zůstal stát. Jeho žokej i povzbuzování skandujícího publika mu byli ukradení. I ostatní kamarádi, se kterými sem přicestoval a se kterými odejde v kamionu zase pryč. Tak

Hlasové projevy žokeje sice v davu zanikly, ale vytřeštěné oči ne. Jejich bezmocný a ponížený výraz jsme s napětím pozorovali všichni. Být s oslem v týmu – hotová pohroma! Navzdory stovkám diváků, kteří se vzácně sjednotili, navzdory úsilí svého žokeje, osel se pomalu a rozvážně otáčel. Až teď všichni pochopili: cílem se stal začátek.

Mezitím jsou první už v cíli. Bez ovací ovšem.

Nastalo hrobové ticho. Oddělenec od davu si to zjevně užíval a vychutnával pozornost celého přítomného světa. A viděl tam Němce, Italy, Rusy, pár Čechů a Slováků, i polskou družinu a domácí Chorvaty. Chvíli počkal, přejel nás svým pohledem a potom svůj koncepční obrat dokončil a slavnostně vykročil směrem tam, kde to celé začalo. Dokonalá dekonstrukce!

Jeho žokej už nemohl držet hlavu konvenčním směrem. Prohrál s postmoderním oslem. Smířil se, mrkev schoval a s hrdým držením těla za bouřlivých ovací vstoupili společně – na začátek.

Stali se vítězi večera! Zazněl aplaus, jaký Prižba nepamatuje...

P.S. A nebyl to on, kdo zanechal „koblížky“ na trati. ■

38 říjen 2015

říjen 2015.indd 38

9/25/2015 8:53:03 AM

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová říjen 2015.indd 39

9/25/2015 8:53:04 AM

T

ísnivá atmosféra období po Mnichovu a okupace v březnu 1939 hluboce poznamenaly život celé naší země. Nové poměry se pochopitelně nemálo dotkly i Jednoty českobratrské.

V případě některých sborů se jednalo o samotnou jejich existenci. Jako první musel být po anšlusu Rakouska v březnu 1938 zrušen sbor ve Vídni. Po obsazení pohraničí církev přišla o (německý) sbor v Trutnově a také v Chudeříně (Litvínov), kde byl sbor úředně zrušen i přes to, že se připojil k německé Freie EvanV těžkých dobách gelische Gemeinde. Činnost stanice v Českém Krumlově přešla do ilegality. svrchovaný Bůh svůj Po 15. březnu 1939 nastaly ještě horší časy. Na Slovensku byla Jednota zrušena, sbor se nuceně připojil k reformované církvi, sbor v Prešově našel lid přečišťuje, bratislavský azyl v církvi baptistické. Na Podkarpatské Rusi, obsazené Maďarskem, se rovněž tříbí i chrání. podařilo převést práci do péče baptistů. Jednota v protektorátu čelila návrhům svobodných německých církví na spojení s nimi, což by bylo existenčně výhodné, ale ze zřejmých důvodů zcela nepřijatelné. Rada tento druh kolaborace odmítla. Život církve se velmi scvrkl na prosté konání nedělních bohoslužeb a jiných pobožností, vydávání časopisů jí bylo zastaveno, publikační činnost byla silně omezena, misijní činnost minimalizována, konference se několik let nescházely. Mnohé členy postihlo totální nasazení na práci v Říši, mnozí čelili výslechům, někteří zakusili vězení. Členové Rady byli sledováni gestapem.

František Urbánek, který byl znám svými vztahy s prezidentem Masarykem a měl syna v USA, byl považován za politicky podezřelého a musel čelit výslechům v obávaném Petschkově paláci. Tajemník Rady Josef Cvrček byl za pomoc židovské rodině v roce 1944 zatčen a internován v koncentračním táboře v Dachau.

Přesto církev žila dál, zvěstovala Boží slovo a konala službu lásky. V roce 1940 se ještě podařilo uskutečnit sjezd mládeže v Brně a Česká biblická práce v Kutné Hoře vydala Bibli kralickou.

Nezapomínalo se na totálně nasazené, byly sestaveny adresáře, jež jim umožňovaly kontakt, byla jim posílána balíčková pomoc a kazatel Svoboda byl pověřen pastýřskou péčí mezi nimi. Je s podivem, že v těžké době se přihlásilo nemálo bratří do kazatelské služby. Zármutek způsobilo naopak několikaleté rozdělení v husineckém sboru.

V únoru 1945 byla při bombardování zasažena Za napomáhání Židům byl v roce 1944 kazatel Josef Cvrček vinohradská modlitebna. (na obr.) zatčen a vězněn v koncentračním táboře Dachau.

Konec války byl vděčně přivítán radostnou touPři spojeneckém bombardování v r. 1945 byla zasažena hou po nové práci, která by nabízela duchovní orii modlitebna Jednoty českobratrské v Římské ulici. Vážná entaci v poválečné obnově. Nikdo ovšem netušil, jak poranění očí utrpěl kazatel Jan Blahoslav Štifter. krátký čas bude nadějím dopřán. ■ roBerT harT

říjen 2015.indd 40

FOTO archiv

období protektorátu

9/25/2015 8:53:06 AM