Brana1707

foto PEXELS | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

07|08|2017 brana.cb.cz

Víš, kdo šije tvoje šaty?

MÓDA

inzerce

EDITORIAL Z OBSAHU

Milí čtenáři,

4 Slovo

Světlem tvého těla je oko

6 Rozhovor

Zvěstovat, sloužit a věřit

14 Téma Móda 20 Zápisník

Město na moři

24 Etika

Děti a neděle

26 Reportáž

Když není důležité vyhrát

32 Podobenství

Cukrová klička

PŘÍŠTĚ

Křesťanská dospělost

Zdeněk Vojtíšek

TIRÁŽ Číslo 7–8/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 2. 7. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus

ve chvíli, kdy jsem přijal úkol napsat tento úvodník, nebylo ještě zdaleka jisté, zda časopis Brána získá na letošní Konferenci od církve finanční a personální podporu.

Přiznám se, že ve mně byla malá dušička. Do mysli se mi vkrádal obraz vinaře z podobenství, který průběžně některé větve čistí a jiné zase prořezává. Aby něco nového povyrostlo, rozkvetlo, dosáhlo sladkosti, musí se jinde naopak ubrat. To je přirozený a zdravý proces. Církev nemůže dělat všechno stejně dobře a mít v každé oblasti profesionály. Stále musí volit priority: buď / anebo.

Naším největším konkurentem proto nejsou ani tak jiné časopisy, jako spíš jiné naléhavé úkoly, které církev musí plnit.

V podobenství o vinaři se výsledek práce posuzuje podle kvality hroznů.

Co vynáší Brána? Má vitamíny? Je osvěžující, dobře stravitelná? Někomu chutná, bere si rád a pravidelně. Pro někoho je příliš drahá, nedostupná anebo je prostě jen „z jiného světa“. A někomu jinému se prostě jen přejedla a necítí se po ní dobře. Naše ovoce nemůže z principu chutnat všem. Ale nerad bych, aby to vyznělo alibisticky nebo elitářsky. Jsme vybranou odrůdou, máme své limity, ale zároveň nevzdáváme zápas o stálou kultivaci a zlepšování. A byli bychom opravdu rádi, kdyby se nám jednoho dne podařilo odpárat nálepku „Časopis pro starší generaci“.

Během hlasování na Konferenci se muselo jít s pravdou ven a velmi mě překvapila přesvědčivá podpora. Nejenom já si uvědomuji, že to ještě neznamená plnou spokojenost s časopisem, jak nyní stojí a padá. Ale na druhou stranu to jistě nebyla podpora jen z pouhého soucitu nebo sentimentu.

Jako redakční rada jsme přijali tento vzkaz: „Brána má svůj potenciál, jděte do toho!“ Za to bych chtěl za všechny, kdo časopis připravujeme, Pánu Bohu, vám, čtenářům i solidárním nečtenářům, poděkovat.

Za redakční radu

Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Jana Hušková – Mgr. David Kašper Mgr. Kateřina Korábková – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

DAVID KAŠPER

SLOVO

SVĚTLEM TVÉHO TĚLA JE OKO text RADISLAV NOVOTNÝ ilustrace BRÁNA

P

ohled do očí o lidech mnoho napoví. Co o nás prozradí naše nou. Rodíme se s hendikepem, takže nám nepřijde na zlu nic oči? Co je myšleno tím, že oko je naším světlem a lampou? tak prazvláštního a divného. Kdybychom se narodili slepí, pak Jak důležitý je způsob pohledu na svět, na který hledíme? by nám povídání o barvách květů, kráse velehor, hlubokém Jak velký vliv má na naši duši to, na co se díváme? Mají oči vliv vesmíru plném hvězd a mlhovin znělo jako povídání pohádek na náš vztah s Bohem a s ostatními lidmi? tisíce a jedné noci. „Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru Občas v dopravních prostředcích pozoruji lidi kolem sebe. zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo Pozorování vede k přemýšlení. Kdo jsou moji spolucestující? pokládají hořké za sladké a sladké za hořké.“ (Iz 5,20) Boží Co mají za sebou? Kam se vezou? Za kým? A mají za kým? slovo vidí jasně. Učit se pravdě teprve musíme. Z Božího slova Něco napoví jejich postoj. zaslechneme: „Svíce nohám Jsou shrbení? Tíží je starosti? mým jest slovo tvé, a světMají těžkou hlavu nesnadlo stezce mé.“ (Ž 119,105) ných zápasů? Někdy se naše Tedy světlo je tu! Je blízoči střetnou. Oči pak prozrako! Je ve tvých očích. „Podí víc. Očima vidíme do duší vstaň, rozjasni se, protože lidí. Oči a srdce jsou propoti vzešlo světlo, vzešla nad jené. Kolikrát jsme svědky tebou Hospodinova sláva.“ konfliktu, kdy někdo zoufa(Iz 60,1) „Moudrý má na lým činem říká: „Všimni si hlavě oči, zatímco hlupák mě!“ Máme sice oči, ale kochodí ve tmě.“ (Kaz 2,14) lik nám uniká? Hledíme do Bible varuje před satahloubky? Kloužeme po ponem, který se převléká za vrchu? Jak pozorujeme svět? anděla světla. Láká na své S očima plnýma hněvu, posvětlo jako pouliční lamvýšeně, bez zájmu, egocenpa noční hmyz. Jeho světlo Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, tricky? oslepuje natolik, že nejsme celé tvé tělo bude mít světlo. schopni rozpoznat, zda to, Matouš 6,22 Světlo je tu! co nabízí, je skutečně přínoBoží evangelium, ta dobrá sem. Přitom jeho světlo přizpráva nám pomáhá vidět. náší smrt. Satan skrze naše Světlo přišlo do temnoty našeho života. Boží slovo nazývá svět oči získává přístup do našich srdcí. Marketingové firmy dobře místem ležícím v temnotě. „Sladké je světlo a vidět slunce je vědí, jak lze oklamat reklamou. Jde o iluzi, která se člověku milé očím.“ (Kaz 11,7) Světlo potřebujeme. Potřebuje ho naše nabídne, a on uvěří. Líbivé obrázky útočící na hluboce zakoředuše, jinak bloudíme. Svět je zlem nasáklý, takže někteří nevěněné pudy s cílem vyvolat potřebu, vytáhnout peníze, nastolit ří, že je člověk schopen rozpoznat pravdu. Člověk je hříchem iluzi štěstí a nakonec uvrhnout do otroctví bezmoci a prázdpřímo nemocný. Rozežírán nepozorovaně zevnitř jako rakovinoty. Chceme-li být naplněni pravým světlem, odvraťme svůj

4 červenec– srpen 2017

pohled od věcí, které plní naši duši, ale berou nám čas i prostor pro Boha. Boží slovo je zdroj pravého světla a Pravdy. Boží pravdy, kterou potřebuje slyšet také svět.

Každému jsou dány oči jeho duše Naše duše a oči jsou propojeny. Je-li tvé oko zakaleno špatností, celé tvé tělo (duše) bude vidět tmu, neboli jen čistá duše je schopna vnímat čisté a krásné. Ježíš říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) Oko je lampa, která může přinést tvému tělu světlo, nebo také tmu. Zlé oko, o kterém Ježíš mluví, lze překládat jako oko závistivé, chamtivé, zlostné, povýšenecké, nelítostné, lstivé, svádějící. Tvé tělo je pak jako studený sklep, do kterého nepronikne čistý vzduch. Naopak upřímné oko, laskavé, užaslé, je oko radostné. V přítomnosti takto pozitivně naladěného člověka cítíte teplo a příjemno.

Kdykoli vodím syna ráno do školy, stojí tam paní uklízečka původem z Bali. Neumí moc česky, ale učí se. Je křesťanka a ve své zemi zažila pronásledování. Nakonec se ocitla s rodinou v Čechách a jsou za to velice vděční. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé se usmívá, až se jí dělají vrásky kolem očí. Krásné, laskavé a radostné oči přenáší dobrý pocit i na ostatní lidi.

Duše je hluboká a nikdo se v ní vlastně nevyzná. Psychologové říkají, že věci, které si uvědomujeme, jsou asi jedna desetina všeho, co je skryto v našem srdci. My neovlivníme to, co z našeho srdce vychází, ale můžeme ovlivnit, co do něj vchází. Do jisté míry nás ovlivňuje to, čím se zabýváme. Čím se necháme ovlivňovat? Dnes si vybereme, jací zítra budeme. O čem dnes přemýšlíme, zítra budeme konat. Čím zacházíme, tím také scházíme.

Člověk je odpovědný za to, co skrze oči přijímá „Hleď tedy, ať světlo, které je v tobě, není tmou.

Jestliže je tedy celé tvé tělo světlé a nemá žádnou část temnou, bude celé tak světlé, jako když tě lampa ozařuje svým jasem.“ (Lk 11,35–36) To, co se objeví v mé duši (srdci), za to často můžou mé oči. Nechme svědomí bdít nad očima. „Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby.“ (Př 20,27) Svědomí je darem, který může být velice prospěšný, pokud se o něj dobře staráme a čistíme jej.

Zpíváme: „Čím se naplní duše tvá?“ Otázka tedy zní nejen, kam se dívám, ale také jak se dívám.

Buď to ve mně vytváří tmu, anebo světlo. Dívám se na svět s láskou? Dívám se s hněvem? Pohled s láskou k přátelům i k mým nepřátelům budí ve mně soucit a porozumění. Dívám-li se s hněvem, zlobou a závistí, pak mé srdce bude ještě více temné a tvrdé. Není-li v mém pohledu soucit, pak mé srdce ještě více tvrdne a hořkne.

Ježíš řekl: „Jestliže je tedy celé tvé tělo světlé a nemá žádnou část temnou, bude celé tak světlé, jako když tě lampa ozařuje svým jasem.“ Oko je lampa, která svítí na celé tělo. Chodímeli ve světle Božího slova, oči si přivyknou a naučíme se rozdílu mezi zbožností a bezbožností, mezi světlem a tmou. Jsme-li v osvětlené místnosti, vidíme všechno jasně. Můžeme se pohybovat kolem překážek a najít vše, co hledáme.

Budeme vnímat dobro, hledat dobro a krásu. Ta bude nakonec vyzařovat ven z našich srdcí i očí.

Chodíme-li ve tmě, jsme odkázáni na klopýtání, padání a tápání. Židům 3 nás vyzývá, abychom hleděli ke Kristu.

MGR. RADISLAV NOVOTNÝ (40)

Ježíš je světlo světa Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12) Když mi bylo dvanáct let, účastnil jsem se křesťanské konference, které vévodila obrovská litografie Aleše Lamra „Světlo světa“. Ježíš, světlo světa, byl vyobrazen jako obrovská mnohobarevná hvězda. Tvar hvězdy se mi zaryl do paměti. Maloval jsem ji všude, i křídami po zdech na sídlišti. Zvláštní hvězdu a vedle text: „Ježíš, světlo světa.“ Byl to můj dětský protest proti světu, který Ježíše popíral a všelijak Pravdu zatemňoval.

Ježíš přišel jako Světlo světa, aby v nás zapálil lampu. Lampa lásky hoří v našich srdcích a prozařuje skrze naše oči do tohoto světa. Někomu bude světlem a příjemným teplem, někomu bude vůní odpornou a smrtonosnou. Ježíš řekl: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ (J 9,5) Teď je řada na nás: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,16) Hleďme tedy, aby světlo, které prozařuje z našich očí, nebylo tmou.

Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích. Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako druhý kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a pěti dětmi ve Staré Boleslavi.

■

2017 červenec–srpen

5

ROZHOVOR

ZVĚSTOVAT, SLOUŽIT A VĚŘIT připravil PETR RAUS foto IVONA KULÍSKOVÁ a DANIEL KOMRSKA

S Výrazným rysem kazatele Daniela Komrsky je jeho příklon k diakonské službě. Svůj podíl na tom bezesporu má jeho manželka Noemi i dlouholetá služba v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě. Také současná služba manželů Komrskových s diakonií úzce souvisí.

e jménem Komrska se člověk potká v Čechách i na Slovensku. Kde máš svoje kořeny?

Osobní kořeny mám v Hranicích na Moravě, kde jsme v padesátých letech bydleli a kde můj otec učil matematiku, fyziku, balistiku a topografii na vojenské škole.

Pro svoji věrnost evangeliu a shromáždění byl přeložen do Bratislavy, kde jsme už zůstali. Já jsem tam žil 25 let a moji bratři se tam oženili a usadili.

Ty ses z Bratislavy dostal až jako kazatel?

Ano. Já jsem v Bratislavě studoval na slovenské Evangelické bohoslovecké fakultě luterské církve, po absolvování jsem mohl ještě rok pobýt na teologické škole na St. Chrischoně. Po návratu jsem byl ustanoven druhým kazatelem bratislavského sboru, kde jsme zůstali ještě necelé dva roky.

A potom?

Bylo to takové zvláštní. Kazatelská dráha je spojena se změnami sborů, někdy se těžko hledá termín a vhodnost, kdy odejít a kdy zůstat… V mém případě to Pán Bůh vyřešil poměrně jednoduše, z toho lidského hlediska to vždycky určila Státní bezpečnost. Pro neochotu ke spolupráci jsme museli z Bratislavy odejít do Českých Budějovic, kde jsme zůstali devět let. Pak jsem už byl pro státní orgány neúnosný, tak jsme šli do Prahy na Žižkov.

Odtud už jste zamířili do Vysokého Mýta?

Vždycky jsme s manželkou nějak prožívali vztah k lidem všelijak postiženým a sna 6 červenec– srpen 2017

žili jsme se jim věnovat i při kazatelské práci. Například jsme v té době, ještě za socialismu, organizovali letní pobyty pro rodiny s postiženými dětmi nebo pro matky samoživitelky. O změně ovšem tentokrát nerozhodla státní správa, ale moje onemocnění páteře. Po závažných pooperačních komplikacích jsem se dostal do invalidního důchodu.

V té době nás oslovili Stanislav Černý a Petr Macek z litomyšlského sboru, kteří ještě s několika dalšími začínali budovat Dům pokojného stáří – Naděje ve Vysokém Mýtě. Potřebovali nás oba: Mě i s mým omezením, kdy jsem se nemohl moc pohybovat; ta služba ale měla být lokalizovaná na jediném místě. Manželku Noemi k vybudování sociální a psychoterapeutické práce. Hlavně ale potřebovali garanta a ona na to měla papíry. A potom v době, kdy jsme zase takovým zvláštním způsobem prožívali, že se tam naše služba uzavírá, přišlo pozvání z brněnského sboru. Tak jsme se po osmnácti letech ve Vysokém Mýtě přestěhovali do Brna, na moji rodnou Moravu.

Co vás vlastně na začátku přivedlo k diakonské práci?

Jako mládež bratislavského sboru jsme docela spontánně založili skupinu Balzám, kde jsme jako studenti chodili navštěvovat seniory. Dalším, velice silným impulzem bylo, že jsem měl už jako student teologie známost se svou nynější manželkou Noemi, která studovala speciální a léčebnou pedagogiku. I v této oblasti jsme si s Noemi velice dobře rozuměli.

V bratislavském sboru nám Pán Bůh přidal ještě i další impuls: Narodil se tam do jedné rodiny postižený chlapec, a my jsme viděli jejich zoufalství, ale i bezradnost sboru, který si s tím nevěděl rady.

Navíc v té době byla tendence tyto děti rodinám odebírat a umisťovat je do ústavů, aby je nikdo neviděl. Naší snahou bylo tyto rodiny podpořit, aby si děti co nejdéle nechaly nebo aby děti byly v podobných zařízeních třeba jenom přes den. Viděli jsme, že se svých dětí nechtěly vzdávat.

Nejtěžší bylo, že prakticky nebyly dostupné žádné pomůcky, vozíky, kočárky pro postižené děti. Tady úžasně zapracovali moji bývalí spolužáci z Chrischony, kteří nás těmito pomůckami zásobovali.

Jak se to dařilo, když kontakty se zahraničím byly tehdy nežádoucí?

Nežádoucí byly, mojí velkou výhodou ale bylo, že jsem tam rok studoval. Spolužáci sem pak mohli jezdit na soukromé návštěvy a vždycky něco přivezli. Bylo to pod Boží ochranou.

Vzpomínám, jak přivezli první vozík.

Jezdil za námi jeden spolužák, který byl předtím, než šel studovat Chrischonu, automechanikem. Velice zručný člověk. On ten vozík prakticky do šroubku rozložil.

Přijel mikrobusem, kde ho mistrně ukryl, takže nebyl vůbec vidět. Šlo taky o clo – takový vozík tehdy stál jako osobní auto.

Když o tom zpětně přemýšlím, Pán Bůh naši osobní životní cestu připravoval i tímto přístupem k materiálům, které tehdy nebyly k dispozici.

Jaká byla tvoje role v Naději ve Vysokém Mýtě?

V Naději jsem měl na starosti pobožnosti.

Platilo tam pravidlo, že pobožnosti budou každý den. A to bylo zpočátku velmi, velmi náročné. Přiznám se, že jsem si někdy říkal, proč jsem nezůstal na Žižkově. Díky Pánu Bohu se to ale podařilo zachovat a poměrně brzy se zapojily i další církve, které ve Vysokém Mýtě působily, protože i jejich členové v Naději žili. Někdo chodil jednou měsíčně, někteří jednou týdně,

DANIEL KOMRSKA (1951) Absolvent teologie na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě, následně dvou semestrů studijního pobytu v Teologickém semináři St. Chrischona ve Švýcarsku.

Jako kazatel prošel sbory CB v Bratislavě, v Českých Budějovicích a v Praze 3 – Žižkově. Po dvou operacích páteře kazatelem v Domě pokojného stáří Naděje ve Vysokém Mýtě, v současné době druhý kazatel Sboru CB v Brně na Kounicově ulici. S manželkou Noemi působí celý život i v diakonské službě. Mají spolu dceru Noemi a syna Daniela, z rodin dětí šest vnoučat.

2017 červenec–srpen

7

ROZHOVOR

pak už to ovšem nebyl takový nápor, už jsem neměl 6+1. Tři čtyři služby mi ale zůstaly vždycky a v čase prázdnin pak přišla zase plná penze.

Je něco specifického na přípravě služby čistě seniorskému publiku?

Hned na začátku jsem dostal školu od jedné ze sester a jsem jí za ni dodnes velice vděčný. Vidím ji ještě teď před sebou, velice jasně. Seděla v první řadě a já měl dojem, že mě svým pohledem úplně rentgenuje. Neměl jsem možná tehdy jiného tak pozorného posluchače, který by byl cele zaměřen na kázání. Asi po čtrnácti dnech si mě zavolala do svého tamního bytečku; byl to takový malý obřad. Velice slavnostně mi dala pomeranč a řekla: „Bratře kazateli, děláte to dobře, stručně a jasně. My staří nejsme hloupí.“ To mi velice utkvělo. Je pravdou, že ta stručnost byla nutná, protože pobožnosti byly v devět hodin ráno a bylo vidět, že léky některé posluchače trošku tlumily. Její připomenutí „My staří nejsme hloupí“ ale bylo docela na místě.

Odnesl sis ze služby v Naději ještě nějakou jinou podstatnou zkušenost?

Ještě jeden takový moment byl velice důležitý. Z asi 80 obyvatel domu chodívalo na pobožnosti v týdnu tak 20 až 25, v neděli se k nim ještě přidali členové Sboru CB z Vysokého Mýta. Věděl jsem, že tam bude sedět několik lidí z katolické církve, několik evangelíků, několik od baptistů, několik z Československé církve husitské. A občas přišli i lidé, kteří se nehlásili k žádnému vyznání a tam slyšeli evangelium poprvé.

Zpočátku jsem přemýšlel, jak k nim mluvit, abych neurazil baptisty nebo katolíky, abych se nedotkl těch či oněch. A jak to říct těm, kteří slyší Slovo poprvé. Prosil jsem o to a pak se mi ujasnilo, že tou klíčovou osobou jsem já. To já musím věřit v moc Božího slova. Když jsem se takto vnitřně nastavil – je to možná ostuda, když to takto říká kazatel –, děly se zázraky.

Když se mění mladí lidé a formují své názory, tak je to nějak pochopitelné, ale když jsou lidé schopni v sedmdesáti nebo v osmdesáti najednou přijít… Uve 8 červenec– srpen 2017

du malý příklad. Jedna paní přišla a říkala: „Já jsem se tak trápila nad těmi svými vnoučaty a netušila jsem, že se za ně můžu modlit!“ Pro ni to byl objev! Náplní života se jí stalo, že se může modlit za svá vnoučata. Bylo to úžasné!

Měla vaše služba v Naději nějaký dopad na život církve ve Vysokém Mýtě, ať už myslíme na sbor CB nebo na společenství jiných denominací?

Měla přesah, se kterým jsme vlastně vůbec nepočítali. Začnu tím jednodušším: Úžasně to sblížilo církve ve Vysokém Mýtě. Zpočátku se chodilo jen na toho „svého“ faráře. To ale díky Bohu netrvalo dlouho a všichni pak už chodili na všechny. A i pro ty faráře to bylo někdy zajímavé, jak se později přiznávali, protože u našich lidí sycených v Naději Božím slovem, všechno neprošlo. A tak jsem někdy viděl, jak po pobožnosti, kterou jsem zrovna ne-

i jejich dětem. Tehdy to pro mě bylo opravdu velice těžké, i fyzicky náročné. Také manželka byla tehdy maximálně vytížená, protože se všechny standardy sociální práce teprve tvořily. Po celodenní práci s lidmi ji čekala ještě další směna tvorby těchto předpisů a norem. A tak jsem jim řekl, že na to tady opravdu nemáme sílu, ať to zkusí třeba u baptistů, kteří mají pěknou besídku, nebo u evangelíků. Manželka mi říkala: „Prosím tě, ty ses snad zbláznil. Lidé sem chtějí chodit a ty je posíláš pryč?!“ Tím to nějak skončilo.

Ti lidé opravdu rok navštěvovali různé církve, ale pak se vrátili s tím, že u nás skutečně slyší Boží slovo. A nevrátili se sami. Postupně přivedli ještě asi čtyřicet svých přátel. Z původně asi čtyřicetičlenného shromáždění se stalo osmdesátičlenné i s besídkou.

Je pravda, že i my jsme se za ten rok trošku zorientovali. Pán Bůh dal zvlášt-

JAKÁKOLI DIAKONICKÁ PRÁCE NAVÁŽE KONTAKTY S DALŠÍMI LIDMI. A NEMUSÍ SE NIC VYSVĚTLOVAT.

měl já, si některé sestry vzaly pana faráře stranou a něco mu tam horlivě vysvětlovaly. Oni to ale přijímali a byli za to vděční.

A to složitější? Za tvého působení se sbor v Mýtě dost změnil…

Když jsme do Naděje přišli, bylo Vysoké Mýto kazatelskou stanicí litomyšlského sboru, ke které patřilo asi dvanáct či čtrnáct lidí v seniorském věku. Ti do Naděje přicházeli a my jsme to tak i chtěli. Na jednom ze shromáždění se najednou objevila mladá rodina se třemi dětmi. Přišli několikrát, i když jsme nedělali žádnou reklamu. Veškerou reklamou byla cedulka, že se u nás konají nedělní pobožnosti.

Tito mladí lidé mě asi po měsíci oslovili, jestli bychom se nějak nemohli věnovat

ním způsobem, že se Naděje stala místem, kde se lidé sytili Božím slovem. Já tak zažil to, co asi mnohému kazateli nebylo dáno, totiž být u toho, když vznikal nový sbor. Kdyby mi někdo předtím – v době, kdy jsem byl vlastně ochromen a v mnoha situacích omezen – řekl, že bychom měli založit nový sbor ve Vysokém Mýtě, připadalo by mi to úplně mimo. Ten sbor si ale založil Pán Bůh a my s manželkou jsme u toho mohli být. To je moje veliká radost. Čím se Naděje stala tak oslovující? Mohlo to být právě tou přítomností seniorů?

Možná ano. Určitě ale tím, že pro nově příchozí to bylo spojené s nějakou konkrétní prací. Snažili jsme se víc zpívat a oni se zapojili třeba s kytarou. Z některých se stali

Čím je naplněná vaše služba dnes, v brněnském sboru?

Jsme tu velmi šťastní a jsme vděční, že nám Pán Bůh tuto cestu otevřel. Moje služba je zaměřená hlavně na zvěstování Božího slova. Je pravda, že hynutí mého vnějšího člověka velice zdárně postupuje, ale díky Pánu Bohu se přitom mohu zabývat Božím slovem. Mám víc času na jeho studium i prostor ke zvěstování. Prožívám to úžasné, co je možné prožívat u Božího slova. Uvědomil jsem si, že při normální kazatelské službě na to někdy, žel, ani nebývalo dost času.

Prožívám to, co je napsáno v prvním žalmu, o rozjímání nad Božím zákonem ve dne i v noci. Kvůli svým tělesným potížím to tak prožívám někdy i v té noci.

V původním textu se slovo „rozjímání“ dá přeložit i jako „když lev mručí nad svojí kořistí“. U mne to není lev, já si to překládám jako „když oslík přežvykuje své seno“. Toto rozjímání je pro mne velikým zbohacením. I to, že mohu objevovat nové věci.

Starci, děti a nejlepší přítel člověka. Vděčnost za krásné jarní odpoledne v Naději.

K duchovní službě patří i každodenní pravidelné pobožnosti.

A jak vnímáš brněnskou diakonskou práci?

i zaměstnanci domu Naděje – v účetnictví i v jiných složkách. O službě bližním se jen nekázalo, ale mohli si ji i osahat.

V evangelikální tradici jsme misii často ztotožnili jen s evangelizací. Nemá být ale součástí misie i diakonská služba?

Jednota českobratrská se ve svých počátcích i té sociální práci věnovala, měla Chvaly, měla Kařez, měla sirotčinec v Mukačevu, který vybudoval a vedl manželčin dědeček. Ve Vysokém Mýtě jsem si uvědomil, jak kolem těch našich 80 obyvatel

existovalo minimálně nějakých 600 lidí, kteří na ně byli nějak napojení. Práce Naděje lidi oslovovala, zvlášť když viděli, že jejich blízcí tam jsou šťastní. Měli jistotu, že se už nebudou muset stěhovat, a že i když už nebudou chodit, že tam i jako ležící budou moci zůstat. Neříkám, že by měl každý sbor budovat domov pro seniory, ale jakákoli sociální, diakonická práce – třeba i péče o jednoho člověka – hned naváže přirozené kontakty přinejmenším se dvěma čtyřmi dalšími lidmi. A nemusí se nic vysvětlovat.

Jako velice dobrou. I tento sbor měl letitou tradici služby potřebným, jen možná s větším zaměřením na vlastní členy, na ty „domácí víry“, což je naprosto v pořádku. Práce pobočky Diakonie je ale druhou stranou stejné mince. Ideální je, když se to prolíná, když na službu seniorům ve sboru navazuje i služba jiným. A tady – a za to jsem nesmírně vděčný – začali senioři zvát na společná seniorská setkání své známé. A je ještě krásnější, když se pak tito pozvaní objeví i ve shromáždění.

Já tady prožil to, že senioři, kteří byli zvyklí, že se o ně sbor nějak postará, najednou pochopili, že i oni mohou být prostřednictvím Diakonie misijní a že mohou i ve věku po sedmdesátce zvát své blízké do tohoto prostředí. Není v tom žádné násilí, hosté se dokonce sami ptají, jestli mohou přijít i do shromáždění.

To je úžasné.

■

2017 červenec–srpen

9

TŘETÍ SVĚT

ČALANTIKA PLNÍ DĚTEM PŘÁNÍ text PAVLA LIOLIASOVÁ foto ADRA

Bengálské slovo „čalantika“ znamená jít, běžet. Jmenuje se tak velký slum v hlavním městě Dháce, ale i projekt organizace Adra. Dětem ze slumu pomáhá zvládnout základní vzdělání.

10 červenec– srpen 2017

V

e slumech, které jsou často v centrech velkých měst, žijí ti nejchudší. Jenom v Dháce jich je okolo pěti tisíc. Jednoduché přístřešky jsou stavěny hlavně z bambusu, kusů plechu nebo igelitů. Na pár metrech čtverečních žijí celé rodiny, chybí zde přístup k pitné vodě i fungující kanalizace. Rodiny mají společné latríny a pro vodu si chodí s barely na několik stanovišť, která jsou rozmístěná po slumu. Navíc v blízkosti Čalantiky je jen jedna státní škola.

Jedním z dětí žijících ve slumu je i Šodžíb. Je to obyčejný, sympatický a usměvavý kluk, který do svých devíti let vůbec nechodil do školy. Jeho otec rodinu před časem opustil a Šodžíb zůstal s maminkou a dvěma mladšími sourozenci sám.

Rodina se nemohla dál uživit a maminka se rozhodla vrátit se za příbuznými do rodné vesnice. Šodžíb však zůstal v dháckém slumu, aby byl k ruce své babičce.

Ta pracuje jako pomocnice v bohatších domácnostech, ale nevydělá dost na to, aby to oběma stačilo na pravidelnou stravu, nájem a jiné potřebné výdaje. Šodžíb proto s výdaji vypomáhá – sbírá recyklovatelné odpadky, papíry, plasty a jiné znovu použitelné materiály a ty pak prodává.

Slum Čalantika je vlastně takový „rybník“ uprostřed velkoměsta, kam proudí splašky z okolních budov i ze slumu a nad kterým jsou postavena chudá obydlí. Do zdravého prostředí má toto místo opravdu daleko.

Protože je Šodžíb vynalézavý kluk, vytvořil si z plastů plavidlo, které používá

k tomu, aby se k odpadkům na vodě dostal. To, co nasbírá, prodá v pouličních sběrnách, peníze přinese babičce a spolu nakoupí rýži, červenou čočku nebo zaplatí část nájmu. Donedávna se Šodžíbovi ani nesnilo, že by mohl chodit do školy, až před rokem, kdy začal navštěvovat centrum Čalantika.

Dětem ze slumů chybí především základní hygienické návyky, zdravotní péče a bezpečné místo na hraní. Svůj den pak často tráví stejně jako Šodžíb sbíráním plastů, žebráním anebo prací, aby mohly přispět do rodinného rozpočtu. Většina dětí školního věku tak do školy vůbec nechodí nebo jen nepravidelně. V Čalantice také chybí bezplatná školka, jejíž absolvování je v Bangladéši pro nástup do první třídy povinné.

Předškolní výuku zajišťují pouze placené soukromé školy a neexistuje státní bezplatná varianta. Rodiny na předškolní docházku nedosáhnou a spousta dětí na základní školu proto nenastoupí. A právě těmto rodinám pomáhá centrum Čalantika, které provozuje Adra. Centrum, fungující od roku 2013, poskytuje dětem ve věku od šesti do dvanácti let doučování zdarma, a to díky podpoře českých dárců. Dětem se v centru věnují učitelky

Syntia a Juliette. Žáci také dostanou teplé jídlo, díky kterému se mohou soustředit na výuku, mají zajištěnou pravidelnou lékařskou péči a školáci se kromě čtení, psaní a počítání učí i základní hygienické návyky. Čalantika se ale zaměřuje i na rodiče.

Do centra jich, stejně jako dětí, dochází zhruba osmdesát. Sociální pracovnice Shilpi pro ně organizuje základní kurzy gramotnosti, díky kterým můžou rodiče získat lepší práci. Pořádá i kurzy dovedností, jako je šití nebo vaření. Díky nim si pak maminky dětí mohou přivydělat a navýšit tak skromný rodinný rozpočet.

Rodiče se také učí základy péče o zdraví celé rodiny.

Sociální pracovnice navštěvuje rodiny i přímo doma a poskytuje jim sociální poradenství zaměřené na praktické problémy života ve slumu nebo jim může pomoci v případě těžké životní události. Shilpi dále zařizuje měsíční semináře pro rodiče na různá témata, jako je zdraví, hygiena, práva dětí a žen a podobně.

■

INFO Co se pořídí za: 150 Kč – učebnice a školní pomůcky pro jedno dítě na měsíc 300 Kč – léky pro jednoho školáka na měsíc 500 Kč – školní uniformy pro dva školáky na rok 750 Kč – výukové pomůcky pro jednu maminku na rok 1 000 Kč – teplé obědy pro čtyři školáky na měsíc

Dhácké slumy v číslech: 65 % obyvatel nemá přístup k pitné vodě ani toaletě 90 % rodin ze slumů žije za méně než 25 Kč na den víc než 50 % dospělých neumí číst ani psát 2 ze 3 dětí trpí podvýživou 4 z 5 dětí nechodí do školy vůbec nebo jen nepravidelně

Šodžíbův příběh, video o Shilpi a spoustu dalších informací včetně toho, jak můžete centrum v Čalantice podpořit, najdete na www.calantika.cz 2017 červenec–srpen

11

ŽIJEME V CÍRKVI

Kde a jak čerpáme?

ČETBA PÍSMA – OSOBNÍ I SPOLEČNÁ text PAVEL ČERNÝ foto ARCHIV BRÁNA

„Nejpřednější pramen poznání Božího je Písmo (…), zúrodňuje životy jednotlivců i celých národů," psal kdysi Alois Adlof.

Není významnějšího zdroje křesťanského života. Náš článek toto vnímání Bible potvrzuje a vede čtenáře k čerpání z jejích zdrojů.

V

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (67) Teolog a učitel na ETS

12 červenec– srpen 2017

e 2Tm 3,16 je napsáno: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti…“ Pouze tento jediný verš, v tehdejší době zaměřený na texty Starého zákona, by stačil ke zdůraznění nutnosti četby Písma, a to jak osobní, tak i společné. Církevní otec Augustin připojil: „Ignorovat Písmo, znamená ignorovat Krista.“ Zpíváme písně o naší lásce k Bohu a ke Kristu.

Jak můžeme dnes projevit svou lásku k Bohu, kterého nevidíme? Spolehlivým způsobem je milovat Písmo a věnovat čas jeho četbě a studiu. Písmo je živnou půdou naší víry! Je obranou před subjektivním vnímáním spásy, naši víru upevňuje a zároveň uzemňuje svou konkrétností.

Četba Písma jako prostředek duchovního růstu Pokud chceme duchovně růst, pak zřejmě není nic důležitějšího než mít denně svou chvíli ztišení před Boží tváří se čtením Bible. Frank Gaebelein byl editorem nového překladu Bible (NIV) a také velké výkladové řady Expositor‘s Bible Commen-

tary. Při oslavě svých 80. narozenin dostal otázku, co by doporučil dnešní mladé generaci křesťanů.

Odpověděl takto: „Za každou cenu si udržujte čas pro čtení Písma a modlitbu. Když se dívám zpět, uvědomuji si, že největší formativní vliv na můj život měl denní kontakt s Písmem, který jsem praktikoval v posledních šedesáti letech.“ V samotné Bibli máme celou řadu inspirativních příkladů. Samuel se už jako malý chlapec učil říkat: „Mluv, Hospodine, nebo tvůj služebník slyší.“ (1S 3,9) Marie z Betánie seděla u nohou Ježíšových a naslouchala slovům, která Mistr řekl.

Svatý Bůh se tak snížil k člověku, že slovy Písma zjevuje něco ze své slávy a také ze své mysli. Bůh je pro nás nedosažitelný. Jeho myšlení není jako naše myšlení a jeho cesty nejsou jako naše cesty.

(Iz 55,8) Přesto se nám Bůh zjevuje a hovoří k nám prostřednictvím Písma.

Něco o Bohu můžeme poznat z Božího stvoření, z krásy přírody a vesmíru. Toto obecné Boží zjevení nás vede k jedinečnému spasitelnému zjevení Boha a Mesiáše v zákoně i v evangeliích, v žalmech, prorockých knihách i epištolách. Svou milost a lásku k hříšníkům ale Pán Bůh ve svém stvoření nezjevil. To zjevil až v Ježíši Kristu, který je živým Božím slovem. Písmo nám ukazuje cestu a vede nás ke Kristu. Božím slovem jsou stvoření i Písmo.

Sám Ježíš nejen věřil Písmům Staré smlouvy, ale dal základ k napsání Nového zákona. Často citoval Písmo a se svou mesiášskou autoritou mnohokrát připojoval: „Amen, pravím vám…“

Jak číst Písmo?

Na čtení Bible není jeden způsob. Někomu vyhovuje číst postupně jednotlivé knihy, jinému vyho-

vuje kombinace textů Starého a Nového zákona. Důležité ale je, abychom nějaký systém měli a dodržovali jistou pravidelnost. Pokud ponecháme četbu pouze na dobu, kdy nám zbyde čas a bude se nám právě chtít, ze čtení mnoho nebude. Nebudeme vstřebávat Boží mysl a poznávat Boží cestu pro svůj život.

Ne každý si může během pracovního dne vyhradit čas na četbu delší periody.

Můžeme ale oddělit chvíle ráno, během dne či večer, abychom se četbou Písma setkávali se svým Bohem. Tak jako v jiných oblastech, i při studiu Písma je pomocí jistá disciplína, která nás vede k pravidelnosti a stálosti. Naše osobní čtení obohatí také některé výkladové pomůcky.

Užitečné je číst s tužkou v ruce a do své Bible si zanášet stručné poznámky nebo si je psát do zápisníku. To, co nás oslovilo, stojí za zachycení a také si můžeme poznamenat to, čemu nerozumíme a v čem budeme potřebovat další studium nebo pomoc jiného křesťana.

Není pochyb o tom, že velmi dobré je učení se Písmu zpaměti tak, abychom měli ve své mysli pro rychlou potřebu

několik biblických textů. V životě přicházejí situace, kdy není možnost otevřít Bibli, a tak se musíme spolehnout na svou paměť.

Bibli je možné číst a studovat v různých překladech a snažit se pochopit i méně srozumitelné texty. Bible je také dostupná prostřednictvím počítačů, mobilních telefonů, čteček a tabletů. To vše je užitečné a například pro cestování do školy či do práce i velmi pohotové.

Přes to všechno je tištěné vydání Bible důležité pro svou přehlednost a vyloučení rušivého vlivu elektroniky na naši mysl. Důležitým způsobem pronikání Písma do naší mysli je čtení nahlas. Písmo tak k nám přichází nejen očima, ale také ušima. Učíme se srozumitelně číst a poznáváme krásu a hloubku biblického textu.

Společné čtení Písma Písmo čteme ve svých shromáždění tak, jak se četlo v synagogách v Ježíšově době.

Nejdříve někdo přečte text a potom zazní jeho výklad. Číst Bibli ve shromáždění patří k podstatě křesťanské bohoslužby.

V mnoha křesťanských shromážděních po čtení Bible zazní např.: „Slyšeli jsme slovo Boží!“ Shromážděná církev potom odpovídá: „Bohu díky.“ Po celá staletí se tak vyjadřuje vděčnost za Písmo a také důležitost jeho společného hlasitého čtení.

Kázání v křesťanském shromáždění vždy navazuje na čtení Písma. A Písmem církev zpětně rozsuzuje, zda je výklad správný, či nikoli. Osobní četba Písma a jeho společná četba se vzájemně doplňují. Pokud nechceme ignorovat Krista, neignorujme Bibli!

■

inzerce

Nabídka pronájmu 3+1 (cca 64 m2) v rodinném domě se zahradou v Černošicích. Dobrá cena, dojezd do Prahy na Smíchov vlakem za 30 min. Kontakt: jonatan.hejzlar@gmail.com

2017 červenec–srpen

13

TÉMA

MÓDA text JANA ŠÍMOVÁ a KRISTÝNA SUTHERLAND foto BRÁNA a KRISTÝNA SUTHERLAND

Kolotoč spotřeby se v našem světě roztočil do vysokých obrátek. Kolikrát slyšíme i v církvi: „To musím mít, to musím dělat…“ Článek nám ale připomíná, že růst možností má i svou odvrácenou stranu. Kdo to všechno zaplatí? A co s tím mám společného já?

V

ětšina žen asi zná ten pocit, kdy otevřeme skříň plnou oblečení a zdá se nám, že nemáme co na sebe. K tomu nás ještě výlohy v obchodech lákají svými nápisy SLEVA a předhánějí se, o kolik procent je jejich zboží zlevněné. Je tak lákavé doplnit svůj šatník o nějaký ten nový módní kousek. A navíc za tak skvělou cenu! To tam přece nemůžeme nechat. A tak dál plníme své skříně. Často s dobrým pocitem, jak výhodně jsme nakoupili.

Móda a styl oblékání však rozhodně není jen dámskou záležitostí. Každé historické období mělo své módní trendy a styl oblékání je jedním z kulturních symbolů dané doby. Ženy i muži se prostřednictvím oblečení svým způsobem vyjadřují.

Oblečením ukazují na svůj životní styl, příslušnost k určité sociální skupině. Snaží se zapadnout, nebo naopak vyjádřit svou individualitu, vyniknout, mít svůj styl.

Oblečení však nikdy nebylo tak dostupné jako dnes. Nákupní centra jsou plná obchodů s oblečením nejrůznějších značek. Kolekce se v nich nemění podle čtyř ročních období, ale vypadá to, jako bychom těch ročních období měli třeba dvaapadesát. Každý týden přichází do obchodů s ob-

14 červenec– srpen 2017

lečením nové zboží, které se nás snaží přesvědčit, že jsme „out”, a donutit nás k nákupu dalších věcí.

Zatímco ceny většiny ostatního zboží rostou, ceny oblečení za posledních několik let naopak klesají. Naši rodiče či prarodiče si dřív mohli dovolit jeden kabát, který jim musel vydržet na spoustu let. Jeho cena byla v poměru s vydělanými penězi tak vysoká, že to jinak ani nešlo.

Kolik oblečení si z výplaty můžeme dovolit dnes?

Možná bychom si měli začít pokládat otázky, proč je oblečení tak levné, přestože k nám přicestovalo přes půl světa? Kdo ho vyrábí? Z čeho? Jaké dopady má jeho výroba na životní prostředí?

Kdo ušil moje šaty?

V dnešní době je celkem běžné, možná dokonce módní, zajímat se o to, odkud pochází naše jídlo.

Stále více lidí v supermarketech hledá biopotraviny nebo nakupuje od lokálních producentů na farmářských trzích. Málokdo se však zajímá o původ svého oblečení. Na cedulce si přečteme „Made in China“ a dál na tím nepřemýšlíme. Jenže pod cedulkou Made in China, Bangladesh nebo India, se skrývají pracující ruce, příběhy skutečných lidí.

JANA ŠÍMOVÁ Vyrostla v Ústí nad Labem, nyní je členkou CB Praha 1 – Soukenická. Studovala sociální práci a studia občanského sektoru, pracovala v neziskové organizaci a teď už se rok na plný úvazek věnuje dceři Noemi.

KRISTÝNA SUTHERLAND Studovala na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Se svým manželem se přestěhovala na Havaj, kam se chystají vrátit po neplánovaném období v ČR, kde momentálně čekají na vízum. Věnuje se svatební, portrétové a umělecké fotografii.

2017 červenec–srpen

15

TÉMA

Světový textilní průmysl zaměstnává 40 milionů dělníků. Většina továren je v rozvojových zemích. Za mzdu, která nestačí ani na základní živobytí, zde lidé vyrábějí oblečení pro významné západní značky. Navíc často v otřesných pracovních podmínkách.

Pracují dlouhé přesčasy, jsou ponižováni monitoringem močového měchýře, za chyby jim vyvěšují nad hlavou červené praporky. Výjimkou není ani dětská práce. Lidé zde však nemají moc na výběr. Pokud by se vzbouřili, firma továrnu přestěhuje do jiné země a budou nezaměstnaní.

Skutečná cena módy Současný stav módního průmyslu je výsledkem změn, které začaly v 90. letech.

Ve snaze maximalizovat své zisky začaly firmy přesouvat výrobu do zemí s levnou

pracovní silou. Snižování nákladů není docíleno jen nízkými platy dělníků, ale také ignorováním bezpečnosti, ekologických standardů a snižováním kvality. Postupně se zvyšoval objem produkce i rychlost výroby a přísunu nových kolekcí do obchodů. Módní značky vyvinuly propracovaný systém, jak dostat nově navržené modely z papíru na prodejnu za pár týdnů. Dostupnost stále nových kolekcí se setkala s úspěchem u zákazníků, kteří nakupovali stále více a více.

Tento nový model fungování módního průmyslu je dnes označován termínem fast fashion (rychlá móda) a zdá se být nezastavitelný. Vyznačuje se nízkou kvalitou výrobků, rychle se měnícími trendy a obrovským množstvím dostupného zboží. Je to jako začarovaný kruh – díky

dostupným cenám jsme si zvykli nakupovat velké množství oblečení. Zároveň už jsme ochotni ho kupovat pouze za nízké ceny. A tak se používají levnější materiály, zjednodušují se střihy, využívá se levná pracovní síla a snižuje se kvalita s myšlenkou, že oděv má být brán jako věc na jedno použití. Abychom si museli brzo nakoupit další nové oblečení a udržovali tak tento model v chodu. Aby totiž bylo možné oděvy za takto nízké ceny vyrábět, musí se prodávat v dostatečném objemu.

Obrovská produkce oblečení, které člověk nosí jen krátce a za chvíli zase vymění za nové, vede zároveň k velkému množství odpadu, který naší nadměrnou spotřebou vzniká. Umělé materiály (např. polyester z ropy), ze kterých je většina levného oblečení vyráběna, se rozkládá i několik sto-

SONDA

„Šatů drahých nemějte vůbec…“ DANIELA ANNA SEDLÁČKOVÁ

Móda ovlivňuje náš každodenní život, aniž bychom si tuto skutečnost přímo uvědo­ movali. Přináší do něj neustálé změny a novinky, které se netýkají jenom oděvů a doplňků, ale také jídla, které jíme, hudby, kterou posloucháme, a aktivit, kterým se věnujeme. Je zvláštní, že se původní účel oděvu chránit lidské tělo před vlivy počasí a prostředí posouvá spíše k roli symbolu sociálního postavení člověka či prostředku vyjádření sebe sama.

Smyslem života není odolávat pokušení, ale dělat dobro. „Kdo neumí ocenit krásu, neumí ocenit dobro.“ Tuto myšlenku jsem slyšela při jednom kázání. Často o ní přemýšlím. Josef a jeho podivuhodný, pestrobarevný plášť. Určitě byl drahý a výstřední, předpokládám, že šedohnědá pytlovina by bratry tak nepopudila. Pak taky malý Mojžíšek – leží v košíku na hladině Nilu, kolem jde egyptská princezna a vidí, 16 červenec– srpen 2017

že chlapec je krásný. Statečná Ester byla také krásná.

Krásu máme spojenou s dobrem. Představitelé Krista na filmovém plátně i o velikonočních pouličních pašijích bývají hezcí muži, Marie, matka Páně, je vždy nejkrásnější ženskou postavou. Naproti tomu když se řekne Jezábel, tak si představíme naparáděnou čarodějnici.

Historická reminiscence Móda byla aktuálně-kontroverzním tématem asi od nepaměti. Na rozdíl od dnešní doby se dříve tolik neřešil její sociální aspekt (chudé šičky v továrnách i v ubohých domácnostech, udřené pradleny, vyšívačky…), ale spíše přiměřenost a vhodnost odívání žen v souvislosti se slušným chováním a církevní morálkou.

Pan učitel Kálal ve svých pokynech v knížce Věno českých dívek z roku 1915 uvádí: „Šatů drahých nemějte vůbec, takové ani dívkám nesluší. Na ulici vycházejte v šatech jednoduchých, ladných k pleti i postavě. Šperků nenoste, zvláště ne na ulici. Ani prstenů nenoste. Nešaťte se nikdy nápadně, zvláště ne na ulici. Podivnou nápadnost vidím v zimní Praze, tu a tam zjeví

DANIELA ANNA SEDLÁČKOVÁ Učí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, je autorkou knihy Rozvoj zdravého sebevědomí žáka (GRADA, 2007).

Má tři dospělé syny a jednoho vnuka, s manželem Jiřím žije v Černošicích.

vek let. Dnes oblíbené směsi materiálů jako vlna s nylonem nebo polyester s viskózou jsou nerecyklovatelné. Jen v USA vznikne ročně 11 milionů tun textilního odpadu, který není biologicky rozložitelný a zůstává dvě stě i více let na skládce, kde vypouští škodlivé plyny do ovzduší.

Negativní dopad na životní prostředí má samozřejmě i samotná výroba oblečení. Například toxický odpad z barvíren, který se bez čističky odpadních vod vypouští přímo do řek a ničí zdroje pitné vody, desítky milionů tun pesticidů ročně používané k vypěstování obrovského množství bavlny nebo zpracování některých materiálů pomocí agresivních chemikálií. Móda je dnes druhým největším průmyslovým znečišťovatelem na Zemi, hned za naftovým průmyslem. Ekologické dopady ma-

sové výroby oblečení jsou nejhorší přímo v oblastech, kde se nacházejí továrny na zpracování textilu. Velké západní značky zneužívají toho, že rozvojové země nemají v této oblasti potřebnou regulaci a vyhýbají se zodpovědnosti za dopady na lidské zdraví a životní prostředí.

Hlavní motivací současného módního průmyslu je vytváření zisku bez ohledu na následky. Aby cena oblečení mohla být tak nízká, musí na tom někdo tratit. A je jasné, že to nejsou majitelé velkých nadnárodních společností, jejichž značky plní obchody po celém světě. Tento obří a dravý průmysl generuje velké výnosy pro pár mocných lidí, a přitom není ochotný řešit své ekologické dopady, ocenit miliony zaměstnanců, zaručit jejich bezpečí a naplnit základní lidská práva.

Slow fashion V posledních letech se na tento problém začíná stále více upozorňovat a přibývá lidí, kterým dnešní způsob výroby oblečení není lhostejný. K většímu povědomí o problémech masové textilní produkce přispěla například tragédie z roku 2013, kdy se v Bangladéši zhroutila budova textilní továrny. Zemřelo v ní přes tisíc pracovníků a dalších dva a půl tisíce lidí bylo zraněno. Ukázalo se, že v továrně se šilo oblečení pro známé módní řetězce, ve kterých většina z nás běžně nakupuje.

S pomalu se zvyšujícím zájmem lidí o „příběh“ jejich oblečení postupně přibývají i alternativy k fast fashion řetězcům. Objevuje se tzv. slow fashion (pomalá móda). Hlavní myšlenkou slow fashion je snaha přimět lidi, aby při nákupu oble-

SONDA se dívka v nízkých letních střevících, prolamovaných punčoškách a s krkem jak v létě obnaženým, na ramenou kožešinu.“ Nebo: „Do divadla strojte se do šatů světlých, nikoli drahých. Palacký s bolestí žaloval, že na celém světě bohyni Módě nepřinášejí ženy tolik obětí, jako v národě českém. To nám není ke cti. Dívky se chtí líbit pánům, ubezpečuji Vás, že žádný muž, ani nejbohatší, nemá zalíbení v ženské parádě.“ Církevní morálka nepřipouštěla minisukně ani maxisukně, radiovky ani široké klobouky s květinami, krátké vlasy, dlouhé vlasy, líčení, vyholování a barvení obočí…

Dívky se mohly po bohoslužbách setkat se štípancem, který jim měl připomenout, že nosit kalhoty se pro dívku nehodí. Obzvlášť ne v neděli.

V církevním časopise Naše vítězství z roku 1935 v článku Pokažené ženy čteme: „Jednou z velkých výtek ženám je odjakživa marnivost. Mravokárci všech dob na to ukazovali a všichni celkem s malým úspěchem.

Kdo je původkyně módy? Noemi, sestra Tubalkainova. My vám nebudeme vyčítat každou pentličku a ozdůbku. Víme, že se chcete líbit, a my vás nechceme mít jako hastroše. (…) My, kteří máme Bibli, nebude-

me v prvních řadách propagátorů nezdravých a nevkusných výstřelků módy. (…)

Proč nevkusné přehmaty, jako třeba radiovka místo na hlavě, na uchu? Budete se ptát, co soudím o krátkých vlasech, ondulaci atd.

Nechci nikoho odpuzovat, ale vidím v těch bubi-účesech úpadek vkusu.“ Optikou tehdejších požadavků na módu můžeme být celkem v klidu. Radiovkám se ženy dnes převážně vyhýbají, kloboukům s květinami a kožichům ze zvířátek taktéž.

Možná ale nosíme bubi-účesy a nevíme o tom.

Aby to mužům nebylo líto, přidám několik podnětů i pro ně. Jsou vybrané ze současných křesťanských serverů. První se týká sportu: „V prvé řadě má mít muž zahalený hrudník, a to i tehdy, pokud právě sportuje.

Pohled na horní mužovo torzo může v některých ženách vzbudit jistou náklonnost k dané osobě, neboť patří k Bohem dané přirozenosti ženy, že touží po muži schopném jí a jejím dětem poskytovat ochranu. Totéž platí pro krátké kalhoty! Pánové, nenoste je, prosím, do společnosti. Jejich jediné rozumné uplatnění je ve sportu a i tam platí, že nemají být příliš krátké ani příliš těsné.“ A jak se obléct do kostela? „Košile, dlouhé kalhoty,

kravata – tyto části mužova oděvu symbolizují jeho smysl pro odpovědnost.“ Něco pro povzbuzení zralých žen. Moje babička říkávala: „Žena je jako bábovka, čím je starší, tím víc se musí cukrovat.“ A řídila se tím – byla upravená, nosila hezké věci a ozdoby.

Projev ohleduplnosti Oblečení a móda vždy koresponduje se současností, to vědí i archeologové. Měli by v historii binec, kdyby se lidé neřídili módou.

Vyndejte ze skříně na půdě maminčiny šaty z mládí nebo kožich po dědečkovi – jsou to věci, které byly kdysi moderní a už nejsou. Papež Pius XII., reformátor katolické církve, pronesl na téma módy tato slova: „Móda není sama o sobě zlem. Vychází ze společenské přirozenosti člověka, zcela ve shodě s jeho potřebami žít s druhými v souladu. Bůh po nás nežádá, abychom žili mimo rámec své doby, bez ohledu na proměnlivé stránky módy. Kdybychom se oblékali způsobem zcela cizím rozšířeným zvykům a způsobům současníků a neohlíželi se vůbec na to, co se jim líbí, stávali bychom se tím směšnými…“ ■

2017 červenec–srpen

17

TÉMA

kvalitní a vydržel. Slow fashion chce přivést lidi zpět k tomu, aby uměli ocenit kvalitu a viděli oblečení jako dlouhodobou investici, která nemusí nutně podléhat krátkodobým módním trendům.

Snaží se ukázat, že můžeme mít věcí daleko méně, ale zato z nich můžeme mít lepší pocit.

Jde to…

čení přemýšleli nad tím, zda opravdu další kousek do šatníku potřebují, a zajímali se, za jakých podmínek bylo jejich oblečení vyrobeno.

Jednou z alternativ k nadnárodním řetězcům je podporovat lokální návrháře a výrobce oblečení. To ale neřeší problém nelidských pracovních podmínek ve zmiňovaných textilních továrnách a fakt, že lidé v rozvojových zemích práci potřebují. Existují značky, které se snaží, aby lidé v těchto zemích o svou práci nepřišli, ale aby měli důstojné pracovní podmínky a adekvátní mzdu a aby výroba byla šetrná k životnímu prostředí. Jejich oblečení často nese označení „etické“ nebo „fair-trade“, stejně jako je to už celkem běžné u potravin. U takových produktů ale nemůžeme čekat stejné ceny, na jaké jsme zvyklí z běžných módních řetězců.

Výrobci hlásící se k myšlence slow fashion upozorňují na to, že díky současnému trendu levného oblečení se pro nás jeho nízká kvalita stala dostačující. Nízké ceny nás nenutí se o oblečení starat.

Neumíme už ocenit kvalitní řemeslnou práci. Nevíme, kolik času je třeba věnovat vytvoření střihu a kolik samotné výrobě, aby byl výsledný produkt 18 červenec– srpen 2017

Vedle etických módních značek a lokální autorské módy, které přece jen mohou pro spoustu lidí představovat nereálnou položku v rozpočtu (pokud nemají vůli stát se opravdovými minimalisty v počtu kusů v šatníku), jsou i další způsoby, jak k módě přistupovat o něco odpovědnějším a udržitelnějším způsobem. Můžeme oblečení nakupovat z druhé ruky v různých bazarech a stejně tak posílat dál oblečení, které už nenosíme. Oblečení si můžeme navzájem půjčovat nebo vyměňovat.

Nový život kouskům, které už nás nebaví nebo nám nejsou, můžeme dát i tak, že je přetvoříme na něco jiného. Tento způsob nového využití starého oblečení – tzv. upcycling fashion je stále se rozšiřujícím trendem v udržitelné módě.

My dvě jsme například s kamarády pořádaly v klubu Samaří (při CB Praha 1) už dva ročníky dobročinného bazaru. Výtěžek z prodeje oblečení, které by nám jinak jen leželo ve skříni, pak putoval na projekty různých neziskových organizací.

Kromě toho jsme se na těchto akcích snažily i nějak upozornit na problémy současného módního průmyslu, například promítáním dokumentu The True Cost (Skutečná cena).

I malé kroky každého z nás mohou pomoci měnit módní průmysl. Každý si může najít svůj způsob, jak k tomu přistupovat. Třeba se zapojit do internetové kampaně Fashion Revolution, která se snaží prosadit větší transparentnost, udržitelnost a etický přístup v módním průmyslu. Kampaň vyzývá lidi, aby na sociálních sítích sdíleli fotky cedulek svého oblečení a ptali se firem, kdo ho vyrobil (#whomademyclothes). Cílem kampaně je dotlačit velké firmy k tomu, aby se zajímaly o své dodavatelské sítě a umožnily nám zákazníkům znát lidi stojící za výrobou oblečení, které si kupujeme. Jedině tlak velkého množství zákazníků, kterým nebude původ jejich oblečení lhostejný, může přimět firmy měnit jejich přístup.

Prázdnota srdce Ačkoli se ví, jak současný módní průmysl funguje, není ve společnosti dostatečná vůle to zastavit.

KOMENTÁŘ Naopak se stále staví a otevírají další obchodní centra. Jak to, že s tím nic neuděláme? Že i když existují jiné alternativy, těšíme se na slevy do svého oblíbeného obchodu? Přestože se obě o tohle téma už nějakou dobu zajímáme a uvědomujeme si, že nákupem v řetězci s rychlou módou nepodporujeme dělníky a dělnice v rozvojových zemích, ale nadnárodní korporace, je pro nás těžké změnit svůj přístup. Jsme tak zvyklé na dnešní způsob nakupování oblečení, že nám to od etických značek nebo malých českých výrobců přijde předražené, a nedokážeme si představit, že bychom si opravdu vystačily jen s pár kousky ve skříni. Baví nás hezky se oblékat, promýšlet různé kombinace, ladit barvy.

Proč nejsme ochotné zaplatit za oblečení jeho „skutečnou cenu“? Žijeme v přebytku. Máme všeho dostatek a přesto v nás společnost prostřednictvím reklamy a dalších promyšlených nástrojů neustále vyvolává pocit, že potřebujeme víc. Nejen oblečení, ale i mnoha dalších materiálních věcí. A také víc zážitků, víc procestovaných zemí, stále něco nového. Myslíme si, že tím naplníme svoje potřeby, že díky tomu budeme spokojení. Reklamní kampaně nám neustále slibují krásu, šťastný život a zmizení našich problémů.

A my se velmi jednoduše necháme lapit a unášet tímto konzumním proudem. I když si myslíme, že na reklamní triky tak snadno nenaletíme, propracovaný marketing prostě funguje. Obchod s oblečením téměř na každém kroku městem, sezónní výprodeje a každou chvíli nová sezóna, tomu se těžko odolává.

Jako lidé v sobě máme potřebu naplňovat svoje životy něčím, co nás uspokojí. Něčím, co zaplní díru v naší duši. Od odchodu z Ráje má lidstvo touhu vrátit se k životu tak, jak byl zamýšlen.

Jako věřící lidé víme, co tuto díru zaplní. Co jediné nás vede k životu, který naplňuje a má smysl. Žijeme ale podle pravdy, kterou známe? Mluvíme o nevěřících lidech, kteří neznají Boha a uspokojují touhu po něm věcmi ze světa. Není ale náš životní styl často stejný? Nevědomky se necháváme stáhnout do stejných způsobů potěšení místo toho, abychom nacházeli svoje největší potěšení a naplnění v Bohu. Stále se podobáme tomuto světu a necháváme se vtáhnout do jeho „nevinných“ lží.

Nejenže bychom jako křesťané neměli podléhat materialistickému způsobu života, ale především bychom měli milovat své bližní. Měli bychom se zajímat o nespravedlnost a utrpení druhých. A lidé, kteří vyrábějí naše oblečení a trpí pro konzum západního světa, jsou naši bližní. Nejsou to anonymní postavy v dodavatelském řetězci. Není přijatelné, abychom bezohledně přihlíželi, nebo spíše zavírali oči a nezajímali se. Neměli bychom se ochotně stávat součástí trhu, který ničí lidské životy a ničí naši Zemi.

Nejde o to, žít život v askezi a snažit se tím proklamovat svou víru. Neznamená to, že nemůžeme mít radost z hezkých věcí.

Nechceme omezovat lidskou kreativitu a vkus. Jde ale o naše motivy, o náš vnitřní vztah k věcem a o to, jak závislými se na nich nebo na jejich hromadění stáváme. Jde o uvědomění si, že máme v životě dostatek a že bez každodenního obracení se k Bohu prázdnotu v srdci nenaplníme.

Být správcem a hospodářem JANA NOVÁKOVÁ, Sbor CB Praha-Žižkov

Zájem o problematiku odívání mě provází od mládí, kdy jsem studovala oděvní průmyslovku v Praze, a věnovala jsem se jí pak i dále v profesním životě. A samozřejmě jako ženu mě téma oblékání a módy zajímá i dnes, kdy se už profesně zabývám něčím jiným. Přiznávám, že pod nadpisem Móda v křesťanském časopise jsem čekala něco docela jiného. Mnohokrát už od dob mládeže probírané otázky, co si může křesťan a hlavně křesťanka ještě dovolit, co už je za hranou a podobně.

Myslím, že to známe všichni, kdo se léta pohybujeme v prostředí věřících lidí. Ještě i dnes jsou názory na styl oblékání tím, co může vyvolat konflikt mezi lidmi ve sboru.

Jenže k mému překvapení se touto oblastí článek vůbec nezabývá. Nejde v něm ani tak o to, jaké oblečení je nebo není módní, ale o současný trend oblečení kvapem obměňovat, nakupovat stále nové hadříky a nestarat se o problémy světa, které s tím souvisejí.

Není to poprvé, kdy jsem četla článek zabývající se otřesnými podmínkami ve výrobnách látek a oděvů v rozvojových zemích a dopady textilní výroby na životy zaměstnanců i na životní prostředí. Ale bylo to poprvé, kdy takový článek promluvil ke mně osobně.

Při čtení jsem si postupně kladla mnoho otázek. Zpočátku hlavně, zda je to vůbec téma pro křesťanský časopis. Je to něco, co se nás věřících, a zvláště čtenářů Brány, opravdu týká? A pokud ano, můžeme s tím něco dělat? Jsou navrhované způsoby, jak se vyhnout podpoře „rychlé módy“, použitelné? Dá se spoléhat na to, že dražší kousek oblečení je z lepšího zdroje? Je z lepšího zdroje látka, ze které ušil model lokální návrhář?

Na všechny otázky článek odpověď nedává. Na tu hlavní ale ano. Jistěže se nás téma týká. Nejde jen o módu v oblékání, jde o odpovědný život věřícího člověka ve všech oblastech.

Jde o to, abychom domýšleli důsledky svého jednání, svých zvyků, zacházení s penězi, svých nákupů oblečení, elektroniky, potravin. A nenechme se mýlit, není to vždy tak, že věřící člověk je ten odpovědný a nevěřící je vždy ten konzumní.

Moje kolegyně, která se považuje za nevěřící, už dlouho ignoruje jistý obchodní řetězec jen proto, že při stavbě své prodejny nechal vykácet zdravé stromy v okolí. I když je nejblíž jejímu domovu.

Pro křesťana je ovšem zdrojem odpovědnosti právě jeho víra. To, co máme, ať už ve svém vlastnictví, nebo ve světě okolo sebe, máme jen k užívání a jsme správci a hospodáři.

Někdy dobrými a jindy horšími.

■

2017 červenec–srpen

19

ZÁPISNÍK

MĚSTO NA MOŘI text a foto DALIMIL PETRILÁK

D

íky své práci jsem měl to štěstí strávit několik týdnů na jedněch z největších objektů, které se pohybují – na zaoceánských výletních lodích. Představte si věc, která je 250 metrů dlouhá, 30 metrů široká, má 16 pater (kolem 45 metrů) a bydlí na ní tři tisíce lidí! Pokud bychom Noemovu archu vnímali jako doslovný příběh, byla archa dlouhá 135 metrů a vysoká asi 14 metrů, takže vlastně takový člun, na který se mělo vejít mnoho živočichů a zásoby na měsíc plavby.

Vidět takovou zaoceánskou loď v suchém doku – tedy loď na suchu – je velkolepý zážitek.

Ale to, co se stane během sedmi dnů, kdy plavidlo podstupuje servisní zásah, je alespoň pro mě ještě neuvěřitelnější. Představte si, že byste měli ze svého bytu během sedmi dní vystěhovat veškeré vybavení, vyměnit podlahu, celou kuchyň, koupelnu, všechny spotřebiče, opravit kanalizaci, plynový kotel, vymalovat a udělat opravy na střeše. V sobotu vám odjede velká návštěva, příští sobotu přijíždí jiná a vše musí být v naprostém pořádku a uklizené. Přesně toto se během jednoho týdne děje na zaoceánské lodi pro několik tisíc hostů. Během takového týdne bydlí na lodi několik stovek techniků a všechny práce musí být přesně koordinované.

Během pobytu na těchto kolosech mě ohromilo nebo oslovilo několik detailů. První je vědomí

20 červenec– srpen 2017

toho, že jsme jako lidstvo překonali babylonské zmatení jazyků. Na lodi během oprav pracují stovky lidí z desítek různých zemí. A bez problémů probíhá komunikace mezi Němcem, Britem, Filipíncem, Bulharem, Indem a Čechem. Samozřejmě v angličtině, nikoho ani nenapadne mluvit jiným jazykem. Druhou věcí je perfektní funkčnost celého systému. Vždy máte k dispozici skvělé jídlo, uklizenou kajutu a bezchybně fungující zázemí.

Všichni přesně vědí, co mají dělat, co musejí stihnout a kde je jejich zodpovědnost.

Je to však vykoupeno tvrdými životními podmínkami, kdy personál, který vykonává nejjednodušší činnosti, pracuje 12 hodin denně, bydlí v podpalubí, kde nejsou okna, nesmí do prostor, kde se pohybují hosté a smlouvu uzavírá na 9 až 12 měsíců bez možnosti dostat se během roku domů. Zajímavostí může být, že neodborné práce provádějí téměř výhradně Filipínci.

A jak to souvisí s Bohem? Nevím, jak velká byla Babylonská věž. Ale musím se stále zamýšlet nad faktem, že většina lidí se dnes opět dokáže domluvit univerzálním jazykem, který se neustále šíří.

Přitom se ale neumíme chovat rovně ke svým bližním, které ti bohatší využívají k tomu, aby se měli dobře a ještě lépe. Je to tak správně? Chceme větší lodě? Dokonalejší systémy? Rychlejší časy údržby?

Lepší dovolenou?

Nemám pro vás odpovědi, ale otázky. Věřím, že pokud se nad nimi budeme zamýšlet, už jen to nás může posunout někam dál. A možná blíž Bohu.

■

DALIMIL PETRILÁK člen CB Brno – Kounicova, nadšený cestovatel do „neturistických“ míst naší planety

STALO SE

GLOSA

Češi – šampioni v ateismu Renomovaná americká organizace Pew Research Center vydala v květnu zprávu z loňského mezinárodního srovnávacího sociologického výzkumu Náboženská víra a národní příslušnost ve střední a východní Evropě. Česko je jediná země v regionu, kde většinu (72 %) tvoří lidé bez vyznání a obvykle i bez náboženské víry. Z věřících Čechů (29 %) pak pouze asi čtvrtina udává, že náboženská víra je pro ně velmi důležitá. Nejvíce lidí věří v Boha v převážně pravoslavných zemích Gruzii (99 %), Arménii, Moldávii, Rumunsku (95 %), Ukrajině (86 %) a Rusku (75 %) a také v katolickém Polsku (86 %). Naopak nejméně věřících je v Maďarsku (59 %), Estonsku (44 %) a Česku (29 %). Zajímavostí je, že v Maďarsku se 13 % obyvatelstva hlásí k reformované církvi a v Estonsku 20 % k luterské církvi. Česko také ve svém regionu patří mezi nejtolerantnější země vůči homosexuálům a zároveň mezi země nejméně tolerantní nábožensky a etnicky, přičemž náboženská netolerance se týká především nevěřících Čechů.

Německý prezident: Modlitby jsou nekonečně důležité Spolkový prezident Frank Walter Steinmeier oslovil 28. května shromáždění asi 120 tisíc křesťanů v Lutherově Wittenbergu, kteří se sešli na slavnostní bohoslužbě na závěr Kirchentagu (dnů evangelické církve). Ve svém pozdravu řekl, že modlitby, bohoslužba a duchovní sejití jsou „nekonečně důležité“ pro celou společnost. Žitá víra může rozšířit horizont všednosti a otevřít novou dimenzi. Bez diakonické angažovanosti mnoha křesťanů by společnosti chybělo hodně tepla a lidskosti. Dále Steinmeier připomněl Martina Luthera a výročí jeho reformace. I dnes se lidé mohou učit z jeho odvahy, pevnosti ve víře a moci slova. Steinmeier je praktikující reformovaný křesťan. Když před několika lety jako ministr zahraničí navštívil Prahu, zavítal také na synodní radu ČCE.

Křesťanský guvernér Jakarty odsouzen za rouhání Soud v indonéském hlavním městě na začátku května shledal vinným křesťanského guvernéra Jakarty z urážky Koránu a odsoudil jej ke dvěma letům vězení. Přísný verdikt soudu byl překvapující, protože prokuratura žádala pro guvernéra dvouletý podmíněný trest. Západní tiskové agentury uvedly, že rozsudek poškodil pověst Indonésie jako země, v níž se uplatňuje islám v umírněné podobě.

Guvernér Basuki Tjahaja Purnama, který je příslušníkem menšinového etnika Číňanů, byl sice v dubnových volbách poražen, nicméně úřad měl zastávat až do října.

Podle IDEA aČTK (ve spolupráci s

) –juml–

NO COMMENT Věčný život zanedlouho pro všechny.

Německý magazín Der Spiegel, známý svým proticírkevním zaměřením, uveřejnil v dubnu na titulní straně článek Věčný život zanedlouho pro všechny. Pojednává o údajné budoucí možnosti přečíst informace z mozku a přesunout je do paměti počítače. Hlavní futorolog společnosti Google Ray Kurzweil dokonce spočítal, že se to podaří do roku 2045. Pak se všem otevře digitální nebe…

Zaokrouhlení rodiny VÁCLAV ADAMEC, Sbor CB Černošice

Nedávno jsme s dětmi otevřeli pohádkovou knížku, v níž dětský hrdina žije na statku se svými dvěma maminkami. Knížka je určena pro děti od čtyř let. Takto malému dítěti se to špatně vysvětluje. Ale ono se to asi podle záměru této knížky vysvětlovat nemá. Vždyť je to normální, jako že sůl je slaná. Díky vítězství nad krutou přírodou už dnes není problém, aby měl dítě kdokoliv.

Konec dubna přinesl v tomto ohledu podnět k zamyšlení. V parlamentu byla diskutována novela zákona, podle které by svobodná matka bez partnera mohla uměle otěhotnět. Dítě by se narodilo do poloviční rodiny. Klíčovým argumentem bylo právo na potomstvo, které má každý z nás. Genderová socioložka Hana Maříková k tomu dodává obecný odkaz na „reprodukční práva ukotvená v mezinárodních úmluvách“.

Logickým protiargumentem na místě je dotaz, jak je to v tomto případě s právem dítěte na úplnou rodinu, jak je to s vyvážeností práv a povinností atd. A tak se můžeme hádat dokola. Polovina lidí bude stát na jedné straně, druhá na té opačné. Konec konců i v online anketě byl výsledek názorů na tento novelizační návrh velmi vyrovnaný (8 200 ku 7 100 ve prospěch práva na dítě).

Omletá písnička.

A tak bych se na to podíval alternativně. Dá se to vzít i tak, že my jakožto lidstvo máme právo úplně na všechno, co technicky zvládneme. Máme právo zplodit dítě jednomu rodiči (dnes ženě, zítra muži).

Máme právo život začít i ukončit. Máme právo sestrojit a použít zbraně tak účinné, že vymažou vše živé na zemi. Do budoucna budeme mít právo se naklonovat. Máme právo zničit jakékoliv hodnoty i sami sebe. Máme právo být jako Bůh.

2017 červenec–srpen

21

EXEGEZE

Marek 6,14–44

MEČ HERODŮV text TOMÁŠ PAVELKA

Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“ Jiní pak říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“

J

méno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých…“ (14) Jan Křti-

tel slouží jako míra, jíž je Ježíš současníky poměřován. Sám Ježíš toho využívá, když je velekněžími dotazován na svou autoritu: „A od koho měl Jan pověření křtít?“ ptá se. Proč je Křtitel pro lidi, na rozdíl od Ježíše „bezproblémový“, nezpochybňovaný? Protože je mrtvý. Jeho odkaz si kaž­ dý může vykládat, jak chce. Každý může být na Křtitelově straně, protože už není Jana, který by řekl „tebe neberu“. „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (18) Jan citoval Lv 18,16: „Neodkryješ naho-

tu ženy svého bratra. Je to nahota tvého bratra.“ …když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. (20) Na mocné muže dělají lidé jako

TOMÁŠ PAVELKA farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 červenec– srpen 2017

stárnutím a podnikají podobné zoufalé pokusy.

Lv 18, citovaný Janem, zakazuje i vztah s matkou a dcerou zároveň. Vidíme dominový efekt nevy­ znaného hříchu.

Zavázal se jí přísahou: (23) Na dívku je zoufale třeba nějak udělat dojem. I kvůli přítomným hostům, protože aby se vládce udržel (nejen v Orientu, ale tam zvláště), musí působit chlapácky. Herodes už nemá mladistvou sílu, která by působila přirozeně, má ale peníze. Tedy alespoň se zřejmě domnívá, že půjde o peníze. „Dám ti, co si budeš přát, až do polovice svého království.“ (23) Království je mu svěřeno Bo-

hem, není jeho osobní majetkem, se kterým by mohl libovolně nakládat. Ba království, jak se ukáže následně, nespočívá v majetku, v hospodářství (ekonomice), ale ve vykonávání spravedlnosti. Tak o vládní moci mluví i Pavel: „(Vládnoucí moc) nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ (Ř 13,4) Pravá podstata Herodova království je ve skutečnosti v meči a právě o službu mečem si Salome řekne.

Jan občas dojem. Cokoliv, co motivuje Heroda (peníze, světská moc, prestiž, ženy atd.), po čem touží většina lidí a co jde na ně použít jako páku (jak Herodes dobře ví), nemá nad Janem moc. Herodovi všichni pochlebují, nikdy se nedozví, co nechce slyšet. Jen od Jana. Jan je svým způsobem stejně mocný jako Herodes, svým způsobem jediný člověk z těch, které Herodes zná, který je mu roven.

Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ (24) Herodiadina dcera je též děsivou exis-

Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se… (22) Herodova nevlastní dcera! Tančící

„Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ (25) Zvrácené stadium panské pýchy:

Salome je „novějším vydáním“ své matky, kterým se Herodias snaží nahradit svůj vadnoucí půvab, který už na ovlivnění Heroda evidentně nestačí.

Nestoudní lidé nejsou schopni se smířit se svým

I useknutou lidskou hlavu je třeba podávat vkusně naaranžovanou na míse. Můžeme vzpomenout vysoce „kultivované“ kanibalské hostiny aztécké šlechty či sklon estetizovat násilí v kultuře japon-

tencí. Dospívající dívka, která však nemá jiné tužby, jiné představy a přání, než je svět její vlastní matky. Jakoby dívka „bez duše“. Podobnou obecně lidskou zkušenost s obludným tandemem matka-dcera odráží například naše pohádky O dvanácti měsíčkách, O Popelce, Loktibrada a podobně.

POZNÁMKY ské. Nebo vážnou hudbu hrající při selekcích vězňů po jejich příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi.

Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. (30)

V kontrastu k Janově tragédii stojí úspěch mise apoštolů. Herodes zabil jednoho, ale „za ním hned přišel někdo mocnější“. „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ (31) Ježíš nevy-

žaduje totální nasazení až k úplnému vyčerpání. Apoštolové budou sloužit až do konce života, nemá cenu, aby se zničili hned na začátku. Navíc služba bez odpočinku se časem stává službou bez radosti, ztrácí na kvalitě. Za sedm dní neudělá člověk víc než za šest.

Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci… (35) Učedníci jemně na-

značují, že Ježíš mluví už dlouho. Prakticky (a tak, jak by mnozí považovali za nepřípustné) naplňuje ono „nejen chlebem bude živ člověk“. „Dejte vy jim jíst!“ (37) Vidíme-li lidskou nouzi, je na nás samých a na našich prostředcích nějak pomoci. Obvyklé „mělo by se“ mnoho neznamená. Ať už má člověk levicové či pravicové přesvědčení, osobní dobročinnost přece zůstává tím, o čem evangelia mluví. „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ (38) Udělat málo je lepší než neudělat nic.

Zástupy mimochodem neumírají hladem – člověk vydrží bez jídla až měsíc. Tak také mnoho dobročinnosti prostě znamená, že se k nám někdo zachoval laskavě. Nemusel hned zachránit náš život. Význam pomoci druhému člověku je trochu obtížné poměřit. Člověk může brát každý měsíc několik tisíc od státu jako dávku a necítí se přitom, jako by mu někdo zachránil život. Ten samý člověk bude velmi vděčný za pár stovek, které mu někdo dal jednorázově – protože nemusel, protože tím dal najevo starost o druhého.

Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. (40) Užito militaristic-

kých výrazů jako epetaxén (vydal rozkaz) či prasia (útvar). Celá scéna připomíná vojenskou přehlídku. Ježíš následujícím divem odpovídá na násilí Herodovo. He-

Zázrak za hranou Ježíš sám na nasycení tisíců odkazuje výslovně jako na něco, u čeho je třeba si všimnout zázračné podstaty: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ (J 6,26) Měli jste si všimnout, že to je znamení, zázrak, který se běžně neděje.

Větší část biblických divů má spíše podobu nepravděpodobného než nemožného.

Nemůže ale být předmětem vědeckého zkoumání. To se zabývá výhradně věcmi, které lze zopakovat.

Třeba znatelný pokles vodní hladiny působením větru nastává na povrchu oceánů poměrně běžně. Ale že nastal zrovna v Rákosovém moři, když to Izraelci nutně potřebovali…?! Vojenské operace Gedeóna či Davida by z pohledu vojenské vědy mohly vyjít, ovšem s obrovským rizikem nezdaru. Bojující museli být zcela přesvědčeni, že zdar budou mít, jinak by se do věci vůbec nepustili. Ale kde se ta víra vzala?! Prospěch z divu je, že si pozorovatel řekne: To Bůh udělal kvůli mně. Proto zázraky, a to ani zázraky Krista, nepůsobí trvalou víru většiny těch, kteří je viděli. A proto lze naopak věřit, i když člověk sám žádný zázrak nezažil.

Zázrak rozmnožení chlebů je už ale za hranou přírodních zákonů – mimo zákon zachování hmoty, bez kterého ani nemá smysl dělat fyziku či chemii.

Kristus ale není omezen ani tím. Ukazuje, že Boha nejde přírodními zákony omezovat – neuložil je sobě, ale stvoření. Nikde se také nezavázal je dodržovat. Na rozdíl od smlouvy s Abrahamem na Sínaji, na rozdíl od „nové smlouvy v Kristově krvi“, již stvrzuje kalich večeře Páně. V Mk 8,16–21 se Ježíš k divu vrací v tom smyslu, že hmota pro něj není problém. Problém je hřích, duše.

Starověká literatura vás překvapí tím, jak moc zůstávají problémy mezilidských vztahů úplně stejné, ač ve vědě a technice nastal od té doby nemírný pokrok. Jak jsem se dočetl, experiment, při kterém by ze dvou fotonů (z nehmotného světla) vznikly při rychlé srážce dva elektrony (hmota), je už dost přesně navržen. Už Tomáš Akvinský nicméně o zázraku rozmnožení chlebů říká, že to není stvoření, jen přidání hmoty. Dost podobně jako v onom zamýšleném experimentu. Ledacos jde: „Ale muže spolehlivého kdo najde?“

rodes může popravit Jana. Ale Ježíš je schopen v úplné pustině nasytit pět tisíc lidí. V podstatě přesně velikost jedné vojenské legie. To je v poměrech doby výrazná vojenská síla, která má vyřešen jeden z nejzásadnějších problémů vojenství vůbec – logistiku, zásobování. Jak řekl Napoleon Bonaparte, „armáda pochoduje na žaludku“. Ježíš ukazuje, že Herodův státní

meč, jenž sťal Jana, jej jako Syna Božího nemůže ohrozit. Co ohrožuje a nakonec zničí jeho život (aby pak vstal z mrtvých), je hřích člověka. Problém v srdci, v osobním životě člověka.

■

2017 červenec–srpen

23

ETIKA

DĚTI A NEDĚLE text DANIELA ZDISLAVA KLIMEŠOVÁ foto ARCHIV

Patří na bohoslužby děti „předbesídkového“ věku, i když třeba ruší? Mají se matky s dětmi uklidit někam stranou, nebo platí, že kde nepláčou děti, pláčou starci?

A Mgr. DANIELA ZDISLAVA KLIMEŠOVÁ (36) Členka sboru CB v Teplicích, vystudovala na Husitské teologické fakultě UK obor husitská teologie a psychosociální vědy, pracuje jako sociální pracovnice na magistrátu města a jako vězeňská kaplanka.

S manželem Miroslavem má tři děti: Rozálii (10), Bartoloměje (8) a Julii (7).

24 červenec– srpen 2017

si nikoho z nás by nenapadlo zpochybňovat, že děti je třeba vést k víře a učit znát a milovat Pána Ježíše Krista. Otázka opravdu nezní zda, ale jak. Jakým způsobem přivádět své potomky k víře a jak je naučit znát a milovat Spasitele? Odpověď jsem hledala v 5. Mojžíšově 6,4–7: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.

A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ Mohlo by se zdát, že na tomto místě stačilo ocitovat pouze verš sedmý. Ale uvádím celé čtyři verše, abych zdůraznila, že požadavek vychovávat děti k víře v Hospodina a k lásce k němu bezprostředně navazuje na základní vyznání Izraele „Š'ma Jisrael – Slyš, Izraeli“ a na největší přikázání ze všech. Tvoří s nimi nedílný celek: Vyznávej, že jediný Hospodin je tvým Bohem, miluj jej, jeho přikázání nos v srdci a uč tomu všemu své děti.

Jak? Jak vštěpovat dětem Boží slovo? Ne tím, že jim budeme o Bohu povídat „když sedíme doma nebo jdeme cestou, když uléháme nebo vstáváme“, ale tím, že nás děti uvidí, že o něm „rozmlouváme, když sedíme doma nebo jdeme cestou, když uléháme nebo vstáváme“. Tím, že nás uvidí u denní modlitby a četby Písma, uvidí naše zápasy i naši službu v církvi, uvidí nás také pravidelně přicházet ke slyšení Božího slova uprostřed Božího lidu.

Protože děti se učí mnohem více tím, co vidí, než co slyší. Základem křesťanské výchovy nemůže být pouhé předávání informací o Bohu, ale zejména uvedení do osobního vztahu s ním, a to každodenním osobním příkladem.

Není tedy možné dětem říkat, že je třeba chodit do shromáždění, aniž by tam chodily s námi. Co ale s malými dětmi, které svým pláčem či dalšími projevy mohou rušit ostatní? Mnohé rodiny s malými dětmi se rozhodly, že začnou děti přivádět do shromáždění, na bohoslužby či do kostela, „až budou větší“, „až vydrží v klidu sedět“, „až nebudou rušit“, „až z toho budou mít rozum“. Ale kdy to nastane? Jak velké mají děti být, abychom je přiváděli? Kdy vydrží v klidu sedět?

Sezení v klidu jistě nepatří mezi vrozené schopnosti. Je třeba tomu děti učit a uvykat. Nemůžeme očekávat, že dítě, které není zvyklé sedět v klidu a poslouchat, to jednoho dne bude samo od sebe umět. Co se hlučnosti dětí týká, bohužel neplatí, že by tento problém měl s rostoucím věkem klesající tendenci. Minimálně první čtyři roky je tomu právě naopak.

A kdy přestanou rušit? Co se rušení týká, jsou nevyčerpatelnou studnicí nápadů spíše než plačící miminka děti z velké besídky, které si navzájem přivírají různé části těl do kancionálu, grimasami a posunky rozesmávají kazatele, vytlačují na kraji sedící kamarády z lavic, schválně zpívají jiné texty písní než všichni ostatní nebo zkouší, jestli vydrží po dobu jednotlivých modliteb zadržet dech či stát po celou dobu modliteb na jedné noze.

Pokud bychom s docházkou do sboru čekali, až budou mít děti rozum, asi bychom se načekali. Mohli bychom se také dočkat doby, kdy budou mít ten svůj rozum, který je však povede úplně jinam než do církve a za Pánem Ježíšem. Jinými slovy, pokud se vám zdá, že teď není nejvhodnější čas začít děti přivádět do církve, vězte, že žádný vhodnější v budoucnosti nenastane.

Děti prostě ruší. A rušily vždycky. Představme si situaci: Ježíš přišel z Galileje do Judska, shro-

máždily se k němu zástupy a on je učil (Mk 10,1), dokonce s farizeji řešil závažnou otázku Mojžíšova zákona (Mk 10,2–12), načež začnou přicházet lidé s dětmi a přinášet je k němu (Mk 10,13).

Najednou toho křiku, děti pláčou, některé větší pobíhají okolo, ženské se nestoudně odhalují, aby své děti nakrmily, není slyšet vlastního slova, vážnost celého okamžiku jde do kopru. Nebyl to snad dostatečně závažný důvod k tomu, aby učedníci lidi s dětmi vykázali stranou?

A v tu chvíli čteme, že se Ježíš rozhněval. Nečteme v Bibli často, že by se Ježíš hněval, ale tentokrát se hněvá. Jenomže ne na rušící děti ani na jejich rodiče, kteří je přivedli, ale hněvá se na učedníky, kteří se je snaží vykázat. Obstály by před tímto Ježíšovým hněvem zvlášť zřízené místnosti pro maminky s dětmi v našich modlitebnách? Zkouším si představit, co by asi řekl: „Ke mně směly děti přicházet, i když jsem vyučoval, kázal, mluvil s farizeji i prostými lidmi. Co vy děláte tak důležitého, že u toho děti být nemohou?“ Ano, děti jsou a mají být nedílnou součástí Boží rodiny. A ve zdravé rodině si její členové navzájem vycházejí vstříc. Samozřejmostí by tedy mělo být například to, že maminky své ratolesti vybaví měkkými a nehlučnými hračkami, které nepřinesou v igelitové tašce, svačinku jim předem zabalí do ubrousku a ne do celofánu, nezapomenou připnout dudlík k šatičkám, aby během bohoslužby neustále nepadal na zem, a sednou si s dětmi na kraj lavice, kdyby musely během kázání odcházet, aby nenutily k evakuaci celou lavici.

MŮJ NÁZOR Na názor na přítomnost dětí v kostele jsem se tentokrát zeptala těch nejpovolanějších. Poprosila jsem své tři děti, aby mi napsaly, jak to vidí ony. Nutno podotknout, že jejich text prošel nezbytnou jazykovou korekturou.

Rozálie (10): „Do kostela se vždy těším, že bych tam nechodila, si ani nedokážu představit. Nejsem si jistá, jestli by neděle nepostrádala smysl. V kostele se snažím nezlobit, besídka mi v tom pomáhá. Co se týče besídky, mnohem víc jsem se spřátelila se spoustou dětí ve svém věku. A dorost, to je prostě nádherné. Úplně vždycky se těším, snad ho moc nezameškám. Doufám, že se s Bohem ještě hodně moc sblížím, protože se ještě hodně musím učit. Na Boha se obracím úplně se vším, se školou, rodinou atd.“ Bartoloměj (8): „Já si osobně myslím, že i když děti dělají hluk a hodně obtěžují, tak by měly chodit do sboru anebo do besídky. Já, když mi byly asi tak 4 roky, tak mě kostel moc nebavil. Ale když tam byl můj táta, tak mi a mým ségrám udělal takovou besídku, a proto mě teď besídka a kostel tak baví.“ Julie (6): „Když jsem s Bohem, vždy jsem ráda. V besídce je to fajn. Když jsem byla malá, hodně jsem si nosila do kostela hračky.“

■

2017 červenec–srpen

25

REPORTÁŽ

Na Ringoturnaj se sjely děti z celého Česka

KDYŽ NENÍ DŮLEŽITÉ VYHRÁT text JAN HEJZLAR foto ADAM HEJZLAR

D

ruhý květnový víkend jsme se s klubem zúčastnili dvacátého ročníku Ringoturnaje, pořádaného mládežnickou organizací Royal Rangers. Protože ringo je naší nejoblíbenější hrou, přijeli jsme do Křižanova s velkým očekáváním a těšením. První přeháňka nás neodradila, rychle jsme postavili stany a hurá na společný večer chval. Pět set padesát účastníků vytvořilo super atmosféru.

Druhý den jsme se probudili do slunečného rána a začali ho chutnou snídaní. V devět hodin se konalo slavností zahájení a pak se už rozběhla vlastní soutěž. Turnaj byl organizován od nejmladší generace (Ranger kids, cca od šesti let) přes hlavní dětské kategorie (discovery a adventure) po mazáky, kategorii juniorů a vedoucích.

Co to ale vlastně je hra ringo? Jedná se o hru speciálně vyvinutou pro dětské hráče, která se hraje na volejbalovém hřišti se dvěma gumovými kroužky vždy ve dvou týmech proti sobě. Cílem je podat, tedy přehodit kroužek vodorovně přes síť tak, aby ho soupeř nechytil, ten ale současně provádí to samé.

Osobně jsem se podílel na turnaji jako rozhodčí. Rozhodování bylo docela náročné, dva kroužky, vypjatá atmosféra, ale na druhou stranu jsem se potkal s většinou dětí a sledoval, jak přijímají vítězství nebo prohry. Ostatní členové našeho klubu si užívali doprovodné programy jako řec-

26 červenec– srpen 2017

kořímský zápas nebo turnaj v deskových hrách. Velkou výhodou pak pro mne bylo, že jsem naše nejmladší nemusel dlouho hledat, protože buď hráli airsoft, nebo se mlátili dřevěnými meči.

Podstatnou součástí turnaje jsou večerní duchovní programy. Přestože jsme s našimi mladšími zabloudili na program pro úplně nejmenší, užili jsme si ho náramně. Nejvíc se nám líbily ukazovací písničky nebo tanec při hymně Royalu.

Tématem programů byl křesťanský život na příkladu zemědělce, vojáka a sportovce. Duchovní zázemí bylo podpořeno také modlitebním stanem, kam se děcka mohla přijít modlit a sdílet s určenými

pracovníky. Nás do stanu zahnala jedna větší přeháňka, a tak jsme společně chválili Pána.

A kdo vyhrál? To není až tak důležité, hlavní heslo Ringoturnaje zní: Není důležité pouze vyhrát, ale vyhrát si. A to se naplnilo bezezbytku, včetně Boží ochrany při hrách i v počasí. Ale mohu se pochlubit, že v kategorii vedoucích putovala hlavní cena k nám do Bystrého, podpořená ještě třetím místem druhého týmu.

Děkuji Pánu za jeho milost a také organizátorům, že vše zvládli. Tedy zase za rok na 21. ročníku.

■ Autor pochází ze Sboru CB Bystré

OTÁZKA PRO

Drakobijce

Jana Valeše S nevšední knihou pro kluky přichází Karmelitánské na-

Juraj Hajkovský a Marek Domes, Drakobijce – moje cesta.

Karmelitánské nakladatelství, Praha 2016, 104 s.

kladatelství. Kniha vypráví o cestě hocha Artura, kterého už nebaví hraná dobrodružství, ale chce zažít něco skutečného – hledá výzvu, která by mohla oslovit celou jeho duši. Takové dobrodružství mu nabídne postava záhadného poutníka, který po celou dobu skrývá svou tvář pod kapucí a hrdinovi se zjevuje především ve snu.

Dobrodružství, které před Artura poutník klade, není snadné. Má se naučit bojovat se sedmihlavou saní. Chlapec přijímá tuto výzvu a vydává se na cestu tréninku drakobijce. Jako drak se protivník rovněž zjevuje ve snu, ale jak zřejmě tušíte, nejde o sen, nýbrž o obraz mravního boje se satanem.

Artur čelí ve svém mladém životě mnohým pokušením a velmi často jim podléhá. Poutník ho navádí, jak s tou kterou hlavou má bojovat. Hoch se postupně naučí čelit drakovi a nakonec svede vítězný boj i s hlavou hlavní, a sice s pýchou. Boj tím však nekončí, draka nelze během života porazit, lze mu jen s větší či menší úspěšností čelit.

Knížka je velmi dobře napsaná a za rukou autorů je vidět zkušenost s takovými boji. Nechť v nich vytrváme!

LIBOR DUCHEK ■

Jak číst Starý zákon?

Nejen studenti znají Viktora Bera jako vykladače, který

Viktor Ber, O Hospodinu, Bohu živém. Témata a texty k teologii Starého zákona.

Návrat domů, Praha 2016.

se na Bibli rád dívá netradičníma očima – hermeneutikou podezření, dekonstrukce atp. Cesta ke knize nebyla snadná – pět let práce, kterým předcházelo osm let vyučování na ETS. Zpracovat to vše do podoby knihy znamenalo většinu připravených materiálů přepracovat.

Dostává se nám do ruky kniha čerstvá, a přece uleželá. Přistupuje ke Starému zákonu jako k části křesťanské Bible, zároveň ji čte v kontextu výkladů židovských nebo literárních. První kapitola se věnuje starozákonní teologii samé. Zbývajících devět se zabývá vždy jedním tématem a ukázkovým textem: Jak mluvit o živém Bohu? Bůh činů, nebo skrytý Bůh? Píseň o Boží záchraně. Bůh ve smlouvě a v přikázáních. Dynamika Boží svatosti. Obrácení Izraele a Boha. Co s králi? „Zlé texty“ o Bohu. Závěr světa.

Na knize si velmi cením právě té vykladačské práce s konkrétním textem. Někdy v církvi Písmo vykládáme, jako bychom přitom strčili hlavu do písku. Viktor Ber naproti tomu daný oddíl zasazuje do souvislostí Bible i současného myšlení. Velmi šťastné spojení exegeze a teo­logie!

JAN VALEŠ ■

ředitele ETS

Proč je třeba brát ohled na kontext biblických textů, a to jak původní, tak i ten současný? Což slova Písma neplatí tak, jak jsou napsána?

Samozřejmě, že slova v Bibli platí tak, jak jsou napsána. Zbývá jen vyjasnit, jak jsou napsána. V evangeliích čteme, že Ježíš zasedl ke stolu. (např. L 7,36) Jako dítě jsem žasl nad ženou, která vlezla pod stůl, aby Ježíšovi umyla nohy. Fandil jsem jí, aby našla ty správné. Ve skutečnosti leželi na kobercích s hlavou blízko stolu uprostřed, nohy tím pádem byly snadno přístupné.

Při výkladu Bible propojujeme dva kulturní světy – tehdejší a současný. Jsou propojitelné díky tomu, že Stvořitel je stejný, Boží reakce však jsou různé na odlišné lidi i v různé době. Nepřekvapí, že k nedorozuměním nedochází jen v uvedeném případě stolování. Podobně to dopadá, když se řekne: vyučovat, radovat se, truchlit, oženit se, pečovat, slitovat se, posvětit, pracovat, modlit se, číst Písmo, rozjímat…

Nechci být při čtení Bible jako pštros, abych strčil hlavu do světa Bible a odmítal se vrátit do naší doby, která nás tolik určuje. Evoluční biologie ovlivňuje naši etiku, tržní a demokratické uspořádání určuje vztah k Boží autoritě, informační technologie formují zvěstování evangelia. Ale nechci ani stavět při čtení Bible vzdušné zámky přání a nadějí, které ve skutečnosti nestojí na pevném základu Božího jednání v dějinách Izraele a církve, na nutnosti přinášet v životě oběti, na připravenosti setkat se s Božím hněvem i jeho nečekanou milostí, na smlouvě, kterou Bůh s námi v Kristu uzavřel a která platí navzdory naší vrtkavosti.

2017 červenec–srpen

27

KULTURA

Nová norma z Heidelbergu

POETICKO-KRITICKÝ KATECHISMUS text LIBOR DUCHEK

H

eidelberský profesor Gerd Theissen předkládá čtenářům dílo svého srdce a rozumu. Jedná se o jakousi moderní Teologickou summu či nově pojatý oblíbený Heidelberský katechismus. Autor však sám v úvodu přiznává, že hlavní inspirací mu byla ztišení vlastního srdce, dlouhé meditace, které se pak pomocí rozumu snažil co nejstručněji vyložit v povýtce básnické formě. I přesto je z textů silně cítit inspirace od mnoha význačných teologů a filosofů. V poznámkovém aparátu se však můžeme dočíst, že mu inspirací byli i lidé a studenti, které potkal ve svém osobním životě.

Jako skvělý znalec dogmatické literatury se v pečlivém zkoumání srdce, své víry a v pokorném hledání Božího vedení, snaží nalézat odpovědi na základní otázky víry. Proto Gerd Theissen volí klasickou katechetickou formu, a sice otázky a odpovědi. Oproti běžným katechismům se autor nevyhýbá ani obtížným otázkám a necítí se svázán církevní dogmatikou, takže v knize můžeme nalézt velmi vstřícný postoj k jiným náboženstvím a meditativním směrům. Vyrovnává se i s neslavnými kroky křesťanské historie, jakými jsou křižácké války, otroctví, kolonialismus, antisemitismus a sexismus. Vyrovnává se i s literární a historickou kritikou Písma, která zanechala svou nesmazatelnou stopu v minulém století.

Díky existenciálnímu přístupu není od čtenáře očekáván ani základní vhled do křesťanství. Text vychází vstříc těm, kteří poctivě hledají odpovědi, kteří pociťují

28 červenec– srpen 2017

duchovní hlad a nespokojí se s povrchními řešeními. Zvolená básnická forma se nečte snadno. Autor využívá její schopnosti kondenzovat význam, a proto se kniha nedá a zřejmě ani nemá číst od začátku do konce v několika dnech. Texty jako básně mají

rozumění, se kterým souhlasit nebudete.

Nicméně i toto je faktor, proč bych tuto knihu doporučil. Zatímco běžné katechismy názor normují, tento katechismus otevírá prostor pro vytváření názorů. Čtenář, když nesouhlasí s jedním či více body, nevylévá s vaničkou osobního vyznání i samo křesťanství. Náboženství ve své definici je znovu nalezení vztahu s božstvem, není literou – litera katechismů se snaží dát hranice, odsud posud je člověk v rámci pravověří – za těmito hranicemi je heretik. Gerd Theissen chce, aby jeho dílo vzbuzovalo a obnovovalo vztah s Bohem, aby člověk hledal Boží zjevení skrze Písmo a modlitbu a nebál se s knihou nesouhlasit, aby v jeho víře byly plně zapojeny srdce, zkušenost i rozum.

■

Gerd Theissen, Poeticko-kritický katechismus.

NÁŠ TIP

Kalich, Praha 2016, 462 s.

svou estetickou hodnotu a jejich význam, který by vydal na několik stránek, je zapouzdřen do několika slok. Stejně jako se k nim autor probral po dlouhých meditacích, tak i čtenář má nad nimi strávit svůj čas. Odpovědi na základní otázky víry se totiž nevydávají v rychle přístupném balení. Bůh k člověku mluví převážně ve ztišení a zastavení, v odpočinku od práce a běžných starostí.

Při čtení Theissenova katechismu se vám jistě stane, že narazíte na názor – po-

Fenomén Foglar Pavel Hošek, Evangelium podle Jaroslava Foglara. CDK, Brno 2017.

Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo studii Pavla Hoška, ve které se autor věnuje dílu Jaroslava Foglara z náboženského hlediska. Čtivě napsaná kniha sleduje zejména dopad Foglarova díla na čtenáře, vždyť tento autor ovlivnil několik generací.

Nezapomenutelný požár O Janu Husovi existuje rozsáhlá literatura zabývající se historickými dokumenty.

Většina z nich je zaměřena na odborný a podrobný výklad těchto dokumentů, Husových dopisů a teologických spisů. Záměrem spisovatelky bylo zachytit s využitím této odborné literatury obraz Husova života tak, aby čtenář získal ucelený a přehledný dojem o událostech na pozadí této bouřlivé doby. Sama spisovatelka říká: „Kniha naprosto nemá ctižádost být považována za dílo vědecké, její žánr se nachází na rozmezí životopisného románu, studie a literatury faktu. (…) Zachovalo se toho dost, aby vypravěč mohl s dobrým svědomím napsat,

Jan Hus Eva Kantůrková Vydal Melantrich, Praha 1991, 466 stran.

Vídeň odpustky rovnou odmítne, Praha je pobouřena. Rozhoří se požár vzpoury, v níž Betlémská kaple a kazatel Hus hrají důležité role. Odpovědí prelátů Husovi je tvrdé obvinění z kacířství.

Hus píše traktáty a spisy, kde vysvětluje svou teologii. Jde zejména o identitu církve, jejíž hlavou je podle Husa sám Kristus, zatímco kardinálové a s nimi i Husovi bývalí přátelé Páleč a Stanislav toto vrcholné místo přiznávají papeži. Císař Zikmund svolává koncil do Kostnice, kde má sbor kardinálů docílit odvolání dosavadních papežů a zvolit jediného. Má také vymýtit české kacířství, a povolává proto Husa do Kostnice.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

že co hodlá vyprávět, je snad největší lidský příběh českých dějin.“ Čtenář se setkává s Husem, mistrem pražské univerzity, zaujaté převratnými reformními spisy Johna Viklefa z Oxfordu.

Ty pražskou univerzitu rozdělí na protiviklefovskou konzervativní část německou a reformní českou. Hus jako kazatel Betlémské kaple před zástupy pražského lidu i šlechticů (mezi nimi i královny) káže česky a kritizuje zlořády kněžstva a prelátů, jejichž jedinou starostí jsou peníze a prebendy. Vždyť i ten Zbyněk Hazmburský je analfabet, jinak také jen vynikající voják, a přesto si může úspěšně zakoupit úřad pražského arcibiskupa. Není to výmluvný příklad úplatné situace? Husova kritika kněžstva vyhovuje králi Václavu IV. v jeho sporech s církví. Jsou tu ovšem také Husovi přátelé Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma, kteří společně s ním bojují proti nebezpečnému obvinění, že v českém království se rozmáhá kacířství.

Církev je zasažena zmatečnou situací trojpapežství. Ve Španělích je Benedikt,

Evropu zachvátilo svatokupectví a papežský rozkol.

Zachrání to sněm kardinálů pod patronací císaře? Jan Hus, kazatel pražské Betlémské kaple, jde cestou svědomí včetně oběti.

v Římě Rehoř XII, kterému je nakloněn král Václav, a pak ještě Jan XXIII. Ten vyhlásí křížovou výpravu proti jednomu ze svých odpůrců. Aby získal na tuto vojnu peníze, vydá odpustky, které se prodávají v chrámech. Rozhřešení za úplatek!

V průvodu šlechtických příznivců dorazí Hus do Kostnice zaštítěn Zikmundovým ochranným glejtem. Je však zatčen a uvězněn. Trvá na svém právu veřejné obhajoby, kde chce na základě svatého Písma obhájit svou nevinu. Odvolává se k hlavě církve – ke Kristu – a uprostřed pobouřeného shromáždění kardinálů za přítomnosti Zikmunda je konečně odsouzen jako kacíř k potupné smrti ohněm na hranici. Četní soudci a příznivci se ho snaží přesvědčit, aby své názory odvolal a zachránil si tím život. V pozadí je zájem, aby se odvoláním zdiskreditoval a představil sám sebe v Čechách jako bludaře. To by snad přece mohlo uklidnit pobouřené Čechy a zvrátit jejich odpor k církvi. Hus však odvolat odmítá!

Byl upálen na mrchovišti jako kacíř. Jeho pozůstatky byly rozdrceny v prach a vhozeny do vln Rýna. Nebyl to konec – ani na nebi ani na zemi. Požár okolo Husovy smrti následoval a zplna se rozhořel.

■ BLAHOSLAV KOŠŤÁK

2017 červenec–srpen

29

CÍRKEV BRATRSKÁ

Ústava CB článek 9, odstavce 7 a 8

POZNÁMKY K DOKUMENTŮM CB připravil PETR RAUS

Výklad eventuálně sporných ustanovení Ústavy a usnesení Společné konference přináleží Konferenci, přičemž jejich závazný a konečný výklad přináleží pouze Společné konferenci, která svým výkladem předchozí výklady v dané záležitosti ruší. Porušování jednotlivých ustanovení popsaných v dokumentech podle čl. 9 Ústavy ze strany orgánů Církve bratrské či Sboru nebo Členů, jakož i jednání či způsob života odporující biblickým principům podléhá kázni Církve bratrské. Podrobnosti stanoví Řád.

DAVID BEŇA Komise pro Zásady Církve bratrské

K čemu církev potřebuje dokumenty:

právnicky formulovanou Ústavu a její prováděcí předpisy v Řádu, bohoslužebné formuláře, teologická stanoviska? Nese­ šněrováváme tím sebe samé zbytečně, neli škodlivě? Když navíc za porušení těchto pravidel výslovně hrozí kázeň (čl. 9,8)?!

Nezkoušíme řídit či aspoň prokouknout dílo Ducha, který přece neviděn „vane, kam chce“? A ovládnout svobodného křesťana (J 3,8) a zkrotit sílu či kurýrovat slabiny jeho osobního přesvědčení (Ř 14)?

Tyto otázky se vnucují jednak s ohledem na církevní dějiny, jež jsou v jistém

ohledu dějinami revolt právě proti moci církve; vzpomeňme na Chelčického či Luthera a jejich vzdor proti lidským ustanovením v lidu Kristově. Jednak sami bibličtí proroci a apoštolové radikálně zpochybňují sílu psaných pravidel a zákonů – dokonce zákona Božího! – přivodit skutečné dobro. (Oz 6,6; Ř 7,7nn; 2K 3,2nn aj.)

Víme-li však o svodech a limitech pozemských řádů… či správněji řečeno: Věříme-li však slovům Pána, který „není Bohem neřádu, nýbrž pokoje“, pak je jistě užitečné, když si církev – ve shodě s Písmy, zdravým rozumem a světským pořádkem – ukládá skromná pravidla, když přiznává barvu a žije odpovědně, střídmě. (Ani ve fotbale neplatí, že stačí hrát prostě férově, nýbrž je potřeba určit, kolik je hráčů, co je gól a co ofsajd.) Vždyť „pořádek dělá přátele“, třebaže přátelství je víc než pořádek.

Narážím na to znovu a znovu. Jedni vám

budou tvrdit, že všechno dělá Pán Bůh sám. Řeknou vám: „Působení Ducha svatého se nedá lidsky zorganizovat.“ A téměř okamžitě se zvedne někdo jiný a začne oponovat: „Kdepak, Pán Bůh nám svěřil své hřivny a my s nimi máme podnikat.“ Co vlastně dělá Bůh a co zase člověk? Není práce na církevních řádech vyháněním Ducha?

Boží slovo opakovaně kombinuje živé a neživé, Boží a lidské, dynamické i statické, což se zdánlivě vylučuje. Apoštol Petr píše: „Buďte živými kameny…“ (1Pt 2,5) 30 červenec– srpen 2017

PETR GRULICH Rada Církve bratrské

To je přece protimluv! Kámen je vždycky neživý. A další podobná věc: V Ef 2,21 apoštol Pavel uvádí, že v Pánu Ježíši Kristu je celá stavba pevně spojena a „roste v chrám“. Chrám přece neroste, ten se staví. A v Ef 4,12 k tomu dodává: Aby své vyvolené připravil k dílu služby, k „budování těla Kristova“. Je to znovu vyjádřeno obrá-

HISTORIE ceně. Tělo se přece nebuduje, tělo roste. Co nám tím chce Písmo naznačit?

Církev potřebuje obojí – jak vanutí shůry, tak lidskou odpověď. Aby byla náležitě pojednána společná služba církve, musí mít viditelnou organizaci. Na tomto chápání vznikly i naše nové církevní dokumenty. Všimněte si, že Zásady CB se soustřeďují především na duchovní věci, Ústava a Řád CB na záležitosti organizační. Všechno dohromady pak má být podřízeno biblickým principům. Možná by nás apoštol Pavel i pochválil. A pokud ne, napište nám, co o tom soudíte…

JAN LUHAN Komise pro Řád Církve bratrské

Dokumenty Církve bratrské jsou posledním dílem

seriálu zamyšlení nad Vyznáním víry a Ústavou CB. Možná budou má slova na závěr trochu „kacířská“. Obávám se, že sami sebe i své dokumenty bereme někdy až příliš vážně. Ano, je dobře, že přemýšlíme o své církvi, jejích principech a pravidlech života, ale už z rozhovorů Pána Ježíše se zákoníky víme, že ty nejdůležitější věci a vztahy jsou nad lidsky formulovanými pravidly.

Je v pořádku, když máme ustanoveno, kdo je oprávněn Ústavu CB závazně vykládat a jakým způsobem se řeší případné spory, ale daleko důležitější je nechat se vést Božím duchem tak, aby se sporné věci řešily ve vzájemné úctě a lásce. Říkám si někdy, jestli by ten čas a energie, které věnujeme „pulírování“ našich řádů, nebyly lépe využity při službě konkrétním lidem v církvi i mimo ni.

Církevní kázeň, kterou máme zakotvenou v posledním odstavci čl. 9 Ústavy, není a nemá být nějakým církevním „trestním zákoníkem“.

Vychází z biblického principu vzájemného povzbuzování a napomínání (v řečtině je pro tato dvě slova stejný výraz – patří to tedy k sobě). Ústava počítá i s tím, že stanovená pravidla mohou porušovat nejen jednotlivci (členové), ale také celé sbory, nebo dokonce orgány církve (např. Rada). V Řádu CB jsou tyto situace řešeny tzv. správním opatřením, které se řídí stejnými principy jako kázeňská opatření u členů.

Bratrské vyznání Čl. 15: O VĚCECH PŘÍPADNÝCH…

Věříme tedy, že žádná ustanovení lidská, i dobrá, nemají míti věčného a nepřestupitedlného zákona, ale že jak od lidí z hodných příčin se ustavují, tak z hodných příčin se také opustiti mohou bez hříchu. Příklad apoštolský to ukazuje, kteříž některá starších ustanovení přestupujíce, (jako když neumytýma rukama jedli, postu s jinými nedrželi etc.), však v tom bez hříchu byli dle svědectví Kristova. Podobně apoštolé byli ustanovili (vedle tehdejších příčin), „zdržovati se obětovaného modlám a od krve a udáveného“. Kteréž příčiny když pominuly, ustanovení také apoštolské pominulo…

Summa všeho jest, aby pro rozdíly řádů a ceremonií v církvích křesťanských žádných pohoršení, ovšem potupování, ovšem rot a sekt, nebývalo, poněvadž jednostejných nikdy v církvi nebylo a dodnes není. O čemž i v dekretě papežském napsáno jest tak: „Víť svatá římská církev, že rozdílní (místem a časem) věřících obyčejové ku překážce nejsou, když toliko svatému Písmu na odpor nejsou. Ale že každému věrnému dosti na tom míti a svědomí své tím pokojiti sluší, když křesťané jednoho ducha majíc, jednostejného, pravého při všech věcech smyslu se přidržejí. Nebo kdož toho ducha Kristova nemá, ten není Kristův, byť on jakékoli ceremonie a řády zachovával. Protož, kdo Kristovi jsou, povinni jsou jako jednoho těla oudové v lásce se snášeti, bez níž (podle apoštolského učení) všecko jiné jest neplatné.“

České vyznání Čl. 19: O ŘÁDÍCH CÍRKEVNÍCH

O řádích a ceremoniích církevních, kteréž by se v církvi Boží a ve všelikých služebnostech církevních, jakž při svaté mši, tj. při modlitbách obecních, při kázání slova Božího a při hodném užívání a posluhování večeře Páně, tak také i jiných více schůzkách církevních a službách Božích díti měly, o tom se jinde najde. Ale však s předky našimi to smýšlíme a vyznáváme, že takoví toliko řádové a takové ceremonie v církvi Boží býti mají, kteréž by ani proti slovu Božímu ani zbytečné nebyly, ale příjemně a pohodlně sloužily ke cti a chvále Pána Boha, k jednotě a k vzdělání církve a k zachování dobrého řádu, jakž v shromáždění společném, tak i na každém místě a při všelikých věcech k církvi přináležejících.

A ačkoli nemají žádní řádové a ceremonie církevní lidmi ustanovené, by pak z sebe ozdobnější byly, za to držány býti, jako by na nich vlastně pocta Boží a spasení lidské záleželo, a církev k nim jako k přikázáním Božským zavázána byla, však když církev Boží (vedle vyměření Slova Božího i také zdravého rozumu z hodných, důležitých a lidu Božímu znamenitě užitečných i potřebných příčin) co ustanovuje; to vše, pokudž v takovém dobrém způsobu a pořádku trvá a trvati může, nemá od kterých koli k správě církevní přináležejících lehce a všetečně, s pohoršením jiných, rušeno a přestupováno býti. Nebo takové zlehčování a potupování církve a ustanovení jejího, kteréž tak vedle vyměření o tom slova Božího učiněné jest, jest zjevně Bohem zapověděné v evangelium sv. Matouše: „Kdož by církve neuposlechl, budiž tobě jako pohan a zjevný hříšník.“

■

2017 červenec–srpen

31

SERIÁL

Ze života mšic

CUKROVÁ KLIČKA text PETR RAUS foto ALVESGASPAR, WIKIMEDIA

Mšice určitě znáte. Možná jste s nimi zápasili na zahradě nebo jste si alespoň všimli jejich kolonií na volně rostoucích rostlinách. Docela známé jsou i některé novotvary, které umějí způsobit na rostlinách; asi nejsnadněji dostupné jsou spirálovitě stočené zduřeniny stonků topolových listů. Když je roztáhnete, roztrhnete, zjistíte, že jsou plné mšic. A docela určitě se s mšicemi potkal ten, kdo za pěkného jarního slunečného dne vyšel ven ve žlutém tričku.

Mšice jsou neobyčejně životaschopnou částí tvorstva. V průběhu roku střídají podobu svých generací.

Zatímco některé z nich, zvláště na jaře a na podzim, mají křídla, jsou schopné letu a množí se normálním pohlavním způsobem, v létě je vystřídá celá řada bezkřídlých generací samic, které tráví celý svůj život přisáté na jednom místě živné rostliny a množí se nepohlavně, parthenogeneticky, tedy bez přispění samce. Taková mšice má

Všeho moc škodí Nedávej mi chudobu ani bohatství!

Př 30,8b

N

evyvážené množství cukrů a bílkovin v potravě mšic ohrožuje jejich látkovou výměnu. Zvláštní úprava tvaru střeva umožňuje se tohoto ohrožení efektivně zbavit. Je výrazně jednodušší odstranit nebezpečný poměr potravních složek předem, než jeho úpravu řešit až v průběhu trávicího procesu.

I lidský život je neustále nějak ohrožen. Nemyslím teď ani tak na zlo, které si sami produkujeme ve svém srdci, i když

32 červenec– srpen 2017

právě to je jeho nejvážnějším ohrožením.

Myslím na zlo, které nás obklopuje, na „hřích, který se nás tak snadno přichytí. (Žd 12,1) Myslím na „toho zlého“, který „obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“. (1Pt 5,8) Je na pováženou si s ním zahrávat, je na pováženou, držet si zlé myšlenky v hlavě a zkoušet, kam až mohu zajít. V boji se zlem platí, že kdo uteče, vyhraje.

Setkávám se u některých lidí s obavou, že je zlé myšlenky, které je napadají, fatálně poskvrní. Vzpomínám si, co nás kdysi učil kazatel Jan Urban. První zlá myšlenka, která nás napadne, může upozorňovat na nějaký zlý sklon našeho srdce, se kterým je určitě dobré bojovat, který bude

Mšice maková někdy také nazývaná mšicí bezovou (Aphis fabae), jeden z hospodářky velmi významných druhů mšic. Přezimuje na kalinách, brslenu nebo pustorylu, v létě je schopná sát na cca 200 druhů rostlin.

správné kultivovat. První myšlenka ale nikdy není hříchem. Tím se stane až myšlenka druhá, kterou si už já sám přivolám nebo která naváže na tu první, když ji nevyženu ze své mysli dost rychle.

Zlého je třeba vyhnat hned, nedovolit mu zapojit se do procesů našeho myšlení a života. Vyhnat ho dřív, než se stane naší součástí, stejně jako se mšice zbaví nadbytečného cukru dřív, než jakkoli vstoupí do jejich metabolických procesů.

Obraz mšic nás ale upozorňuje ještě na jednu závažnou skutečnost. Mšice se zbavují cukru. Co je ale na cukru zlého?

Cukr přece není žádný jed! Ano, cukr není jed. To zlé je v tomto případě jeho množství. Je projevem přirozeného lidského

inzerce

v řadě případů už v okamžiku svého narození v těle docela dobře vyvinuté embryo generace příští; tempo populačního růstu bývá v takových případech závratné. Není divu, že zahrádkáře přivádí na hranici infarktu.

Pokud se kolem sebe díváte pozorně, mohli jste si všimnout, že listy rostlin pod kolonií mšic bývají tmavší, lesklé. Při bližším průzkumu zjistíte, že jsou lepkavé, pokryté vrstvou lepivého materiálu. Na koloniích mšic také skoro vždycky uvidíte mravence.

Pobíhají po nich a při podrobnějším pozorování zjistíte, že mšice olizují. A budete-li mít štěstí, můžete potkat i mravence s mšicí v kusadlech. Opatrně ji nese na jiné místo živné rostliny, možná i na jinou, sousední rostlinu mšicemi zatím ještě nenapadenou.

Proč to dělá? Co je tím lepivým materiálem, který kolem sebe mšice šíří? A proč se to všechno děje?

Kořeny vysvětlení potřebujeme hledat v rozdílu metabolismu živočichů a rostlin. Těla živočichů obsahují mnohem větší podíl dusíkatých látek, především bílkovin, než je tomu u rostlin.

Naopak rostlinné šťávy mívají výrazně větší podíl vody, minerálních látek a v lýkové části rostlinného těla i cukrů. Aby se mšice s tímto rozdílem srovnaly, mají zvláštním způsobem upravené střevo. Jeho přední část vytváří kličku, která zasahuje až ke konečníku. Ještě než se proces trávení pořádně rozběhne, je voda s přebytečnými cukry přímo vyloučena z těla ven. Zbývající část střevního obsahu s výrazně zahuštěnými dusíkatými látkami pak vstupuje do plného trávicího procesu.

Vyloučený cukr pak pokrývá lepivými nánosy okolí kolonií mšic a stává se vítanou pochoutkou mravenců. Rády ho mají i včely, sbírají ho zejména na lesních stromech. Vzniká tak oblíbený lesní med, který žádné květy nikdy neviděl.

Odbor pro manželství a rodinu připravuje program pro muže:

Aby správní muži nebyli nedostatkovým zbožím … aneb Podzimní setkání chlapů

Sbor Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15 hledá

Správce modlitebny myšlení, že si chce usnadnit orientaci ve světě a touží dělit věci na zlé a dobré s tím, že co je zlé, je zlé vždycky, a co je dobré, je dobré za všech okolností. Tak to ale není. Apoštol dokonce řekne, že „nic není nečisté samo v sobě“. Zlo není vlastnost věcí, nositelem a tvůrcem zla je člověk (myslímeli jen na věci tohoto světa). Vždycky záleží na kontextu a na míře. Dokonce i drogy, které i v nepatrném množství vyvolávají závislost a zničily už tolik lidských životů, podáváme v určitých situacích a v určitém množství jako prospěšný lék.

Písmo nás vede ke střídmosti a upozorňuje, že původcem zla je lidské srdce, které má tendenci zneužívat všeho k sobeckým zájmům a na úkor ostatních. Kazatel dokonce řekne: „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý.“ (Kaz 7,16) Chtít mít něčeho příliš nebo třeba jen víc než ostatní, je přinejmenším nebezpečné.

Nabízíme odpovídající plat stravenky možnost služebního bytu 2,5 +1 Požadujeme manuální dovednost samostatnost organizační schopnosti časovou pružnost Nástup možný od 1. 9. 2017 Kontakt Bronislav Matulík, kazatel sboru Jan Němeček, hospodář sboru

■ příště: Rozklepávat vajíčka obouruč

email: soukenicka@cb.cz

DISKUSE

MLÁDEŽ V POKUŠENÍ připravil ONDŘEJ SVATOŠ a RADISLAV NOVOTNÝ

1 2 3

V předchozím čísle Brány jsme se věnovali tématu pokušení dnešní mládeže.

Zajímalo nás, jak to vidí sami mládežníci.

Položili jsme tři otázky vedoucím mládeží z několika různých sborů Církve bratrské.

34 červenec– srpen 2017

Jaká pokušení se týkají vaší mládeže?

Co vám resp. jim v tomto boji pomáhá?

Po čem vaši mladí skutečně touží?

Co je pod povrchem?

David 1 To nejtěžší v dnešní době pro mladé křesťany

je, že pokušení nejsou tak černobílá, jak byla kdysi. Žijeme v době šedě; sice stále existují klasická pokušení v podobě sexuálního hříchu, ztráty víry atd., ale zdá se mi, že tím nejrafinovanějším a o to nebezpečnějším pokušením je ztráta koncentrace na to podstatné. Rozmělnění, rozostření a špatně seřazené hodnoty z důvodů přemíry impulzů a obrovského množství možností, jak investovat čas a život, to je podle mě největší nebezpečí pro současné mladé křesťany. A taky povrchnost – důraz na vnější věci je nebezpečný.

2 Stálý zápas za autentickou (moji vlastní) víru, jasné zaměření na Krista, který je tou nejvyšší a nejdůležitější věcí v životě. Pak se vše ostatní už seřadí do správného pořadí. Ale taky bych si dal pozor na to, co je na druhém místě, protože právě to nejvíc hrozí dostat se na první místo. Hlídejme si, do čeho investujeme svůj čas a jaké jsou naše vztahy. Klíčové je rovněž být součástí křesťanské komunity, kde je otevřená komunikace, dobré a srozumitelné vyučování, kde se se mnou počítá. Nesmíme se bát být „jiní“, a to i za cenu, že budeme vybočovat z řady. A to, pokud chceme jít za Kristem, budeme.

3 To se po generace nemění. Ale mění se cesta k naplnění těchto tužeb. Mladí lidé touží mít pro někoho hodnotu, touží být milovaní a milovat, touží po ubezpečení, že jejich život za něco stojí, že má hodnotu a budoucnost. Mladí lidé hledají opravdové vztahy se svými vrstevníky i se samotným Ježíšem. Často bojují se srovnáváním, posuzováním a odsuzováním ze strany druhých.

Nedostatek sebedůvěry, neúspěchy ve škole či

při hledání práce, neschopnost řídit svou vlastní budoucnost, to vše přispívá k vytváření nejistoty uvnitř mladého člověka. Pokud takové nejistoty zůstávají skryté a neřešené, často se pak proměňují v různé závislosti. Zvlášť pokud zůstává dotyčný sám. Proto je opět důležitá komunita. Po té opravdové opravdově touží.

Marek 1 Mladí mají obrovskou svobodu a volnost, díky

které si hledají vzory jinde. Satan se samozřejmě chopí příležitosti a rychle jim podstrkuje takové, které se mu hodí do karet. Ať už to jsou vyphotoshopované modelky, které jsou vyzáblé a vyhlazené tak, že žádná holka s normálním metabolismem nemá nikdy možnost se jim přiblížit, nebo namachrovaní sportovci či jiné celebrity, které se příliš netají bujarým životním stylem. Anebo nejrůznější alternativní youtubeři nebo bloggeři, kteří odhalují ještě temnější zákoutí života. Většinou u mládeže uspějí právě proto, že ti, kdo měli být jejich vzorem, se o ně nezajímali nebo jim nevěnovali pozornost. Internetové vzory jsou jednoduše dostupné každému zapnutím jakéhokoliv zařízení.

2 Jako jedno z možných řešení vidím, abychom se více soustředili na to, jakými jsme pro mládež

DORUČENO vzory a jak jsme pro ně dostupní. Jestli věnujeme mládeži a dětem dostatečnou pozornost. Pokud pro ně budeme dobrými a dostupnými vzory, jistě si je nebudou muset hledat někde jinde.

3 Jako obrovský problém současné mladé generace vnímám kombinaci nedostatku a nedostupnosti vzorů hodných následování. V rodinách jsou často otec i matka od rána do večera v práci, málokdy zvládnou s dětmi třeba jen povečeřet a pak už se otec vrhne k televizi a matka k žehlení. V církvi se zase vrstevník baví rád s vrstevníkem, protože je to pro nás prostě přirozené a máme koneckonců i stejné starosti a životní výzvy. Potom se ale nemůžeme divit, že mladí nemají v životě vhodné vzory.

Adam 1 Vztah resp. chození s nevěřícím, být „in“, vzhled, jít s davem.

2 Sociální sítě, peníze, internet…

3 Mají své sny a plány, ale mají strach, že je ostatní kvůli nim

zavrhnou, a bojí se tomu čelit (být jiní než ostatní).

Tomáš 1 Pokušení dělat cokoli jiného a nejít na mládež. To může být

úplně cokoli, jít na pařbu s kamarády nebo hrát doma počítačové hry, ale výsledek je stejný. Člověk v tomto pokušení velmi pravděpodobně nakonec nedorazí na pravidelné setkání do mládeže nebo na nějakou větší akci, jako je víkendovka nebo zimní akce, protože má spoustu jiných variant co dělat. Mládež nemusí být tak atraktivní, pokud tam nemá super kolektiv. A ani to kolikrát nezaručuje, že člověk tomuto pokušení odolá.

2 Řekl bych, že v tomhle dost selháváme a nedaří se nám. Ale co určitě pomáhá, ale chce to čas, je, aby si mladí a vůbec celá mládež vytvořili partu. Ani to ale nakonec vedení mládeže moc ovlivnit nemůže. Taková parta pak chce být spolu a trávit spolu čas. Ale je to složitější proces a na delší dobu. Jak říkám, moc se nám to nedaří. I když vyhlídka lepších zítřků tam je, protože jádro party máme, jen ještě nalákat další.

3 Většina touží odhalit složitější otázky ohledně Bible, Boha a vůbec fungování světa. Jde o různé pochybnosti ve spojitosti s dospíváním, kdy se člověk hledá a zároveň vlastně hledá Boha.

Je pro něj asi kolikrát těžké přijmout to, co vlastně Bůh dělá, případně nedělá, a jaký vlastně Bůh je. Samozřejmě s tím souvisí, zda tohle či ono je správně, nebo nikoli. Vše se tedy točí okolo toho, co je vlastně ta „pravda“.

Pavel 1 Zaměření do sebe a na vnitřní problémy. Ztráta vize ze zřete-

le. Lenost.

2 Silné, jasné vedení, zapojení do práce a zodpovědností. Povzbuzování od členů církve, pocit sounáležitosti, zaměření ven.

3 Být užiteční, žít smysluplný život.

Reakce na článek Vážená redakce, v dubnovém čísle časopisu Brána mne překvapila jedna věta v článku Připomenutí života a díla Ľudovíta Fazekaše: „Za nedovolenou výchovu mládeže ho komunisté přeložili do Benátek nad Jizerou.“ Pamatuji se na docela jinou verzi, a to od kazatele Bohuslava Beneše, tehdejšího předsedy Rady.

V Benátkách jsme bydleli v letech 1954–1973 v těsné blízkosti modlitebny. Zároveň jsme byli sousedy všech kazatelů, kteří se v té době na sboru vystřídali. Byli to Pravdomil E. Dostál, Ondrej Prištiak, Ľudovít Fazekaš, Ludvík Rejchrt a Jan Komrska.

Na jaře roku 1962 přijel kazatel Beneš do Benátek, aby posloužil slovem a následně se sešel se staršovstvem, jehož členem jsem byl od roku 1958 až do našeho přestěhování do Liberce. Vyprávěl nám, co se přihodilo v Levicích, největším sboru na Slovensku. Jednalo se o to, že v modlitebně měli sociální zařízení s kapacitou pro daleko menší počet lidí. Nevyhovující podmínky vyžadovaly rekonstrukci, ta však sboru nebyla povolena.

Levičtí měli obavu, že to může být dobrá záminka pro zrušení shromažďování a svépomocí se pustili do stavebních úprav.

Předseda Rady byl přizván do Bratislavy na jednání u církevního tajemníka, který zde hlavnímu kazateli sboru v Levicích Jozefu O. Markušovi oznámil, že mu odebírá státní souhlas a že mu doporučuje odchod do důchodu. Zároveň druhému levickému kazateli, kterým byl Ľ. Fazekaš, odebral státní souhlas pro službu na Slovensku. Jako důvod uvedl nepovolenou černou stavbu.

Tak jsme se dozvěděli, že sbor v Levicích je bez kazatele.

Kazatel Beneš navrhl řešení, a to výměnu kazatelů. Benátecký Ondrej Prištiak už měl v té době dokončená studia na bohoslovecké fakultě v Praze a byl ordinovaným kazatelem, navíc pocházel z Levic. Kazatel Fazekaš mohl jít na kterýkoliv sbor v Čechách a na Moravě, tak proč ne do Benátek nad Jizerou? Výhodné to bylo pro oba sbory, proto kazatelé i staršovstvo souhlasili. Stěhování proběhlo koncem června, stěhovací vůz ze Slovenska přivezl jednu rodinu a druhou rodinu odvezl.

S kazatelem Fazekašem jsme se spřátelili. Svěřil se mi, že by chtěl být v Benátkách alespoň pět let a udělat si doktorát, což se mu splnilo. Když se v roce 1968 uvolnily politické poměry v Československu a levičtí si jej vyžádali zpátky, velmi neradi jsme se s ním loučili. A tak v Levicích měli zase dva kazatele… Komunisté ztrpčovali věřícím lidem život, jak mohli, ale Pán Bůh se k nim přiznával a přicházel se svým požehnáním.

VLASTIMIL DOSTÁL, Sbor CB Liberec

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1; e-mail: brana@cb.cz

DOTEKY

JAK JSEM (NE)JEL NA TÁBOR text O. CH. (BOCHNÍK) ilustrační foto BRÁNA

O

MĚJTE Z TOHO JEN RADOST, MOJI BRATŘÍ, KDYŽ NA VÁS PŘICHÁZEJÍ ROZLIČNÉ ZKOUŠKY. VŽDYŤ VÍTE, ŽE OSVĚDČÍ-LI SE V NICH VAŠE VÍRA, POVEDE TO K VYTRVALOSTI. Jakub 1,2–3

36 červenec– srpen 2017

červencových svátcích jsem byl na Křesťanské konferenci. Padla mi tam do oka knížka se zajímavým názvem Opusť mentalitu oběti. Autor v ní popisuje, jak je dobré chválit Pána Boha i přes všechny těžkosti a nedostatky.

Ve čtvrtek a v pátek před konferencí mi nebylo dobře (nějaké střevní potíže).

Jelikož pracuji v potravinářství, musím jít kvůli každému takovému druhu nemoci na vyšetření a odběry vzorků. Konference skončila ve středu a ve čtvrtek jsem šel zjistit výsledky odběru. Dost mi na tom záleželo, protože týden a půl na to už začínal dorostový tábor a další týden moje osobní dovolená na Lipně.

Výsledky v tu dobu ještě nebyly hotové. To samé v pátek. V pondělí mi po telefonu řekli, že mi ve střevech našli nějakou bakterii, kvůli které nesmím do práce. Paní doktorka mi okamžitě udělala nový odběr, aby to mohli rovnou poslat do laboratoře. Mou poslední naději, že se na tábor dostanu, ale překazil telefonát z hygienické stanice. Oznámili mi, že uschopněn můžu být až po třetím odběru, ve kterém nic nenajdou, přestože se cítím úplně zdráv.

Když mamka viděla, jak jsem z toho všeho vyřízený, přinesla mi knížku, kterou jsem si koupil na konferenci, ať si ji prý přečtu, že je úžasná. (U nás doma to tak chodí, že si člověk něco koupí, a ještě než do toho stihne nahlédnout, mamka už to má přečtené nebo alespoň rozečtené.)

Dost mě povzbudila, a tak jsem si řekl, že můžu přece jen Pána Boha chválit alespoň za to, co mám. Že to se mnou myslí dobře, přestože to tak nevypadá. Chvíli jsme doma hledali na internetu informace

o tom, co mi vlastně je, a dozvěděli jsme se, že odběry se mohou provádět každý druhý den, a pokud po dvou dnech v laboratoři nic neobjeví, tak jsem teoreticky zdráv. To by znamenalo, že bych mohl jít na odběr ještě ve středu a v pátek, v sobotu by začínal tábor a v pondělí v podvečer bych se k ostatním mohl přece jen přidat.

Až ve čtvrtek pozdě večer jsem se smířlivě rozhoupal k tomu, že začnu dělat poslední přípravy na tábor, přestože to vypadá, že tam nebudu. Musím podotknout, že bych nikdy neřekl, kolik nad tím strávím času. Myslel jsem si, že to všechno půjde mnohem rychleji.

V pátek mi paní doktorka do telefonu řekla věc, kterou bych nečekal. Prý ještě přes víkend nechají vzorky na pozorování, ale už ten první prozatím vypadá negativně. V pondělí kolem sedmé ranní mne mamka vzbudila, abych se zapakoval a jel, že mi to vzkazuje paní doktorka… Často jsem slýchal, ale i četl v Bibli, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo Pána Boha milují, a po této zkušenosti to můžu dosvědčit. Vnímám několik věcí, díky kterým jsem i za tu nemoc Bohu vděčný. Myslel jsem si, že zvládnu věci na tábor připravit mnohem rychleji, takhle jsem na to měl čas i bez ponocování po odpoledních směnách. Možná byla tato moje nemoc povzbuzením pro lidi, kteří řešili podobnou věc a třeba cítili, že jen málokdo je pochopí.

Když sečtu ten týden před nemocí, nemoc a dva týdny dovolené, byl jsem z továrny pryč vlastně celý měsíc. Už předtím jsem cítil, že si od toho prostředí potřebuju odpočinout, ale takhle dlouhou pauzu dovede zařídit jen jeden Vedoucí. A při tom všem mi bylo dobře jako zdravému člověku.

■

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 10. 8. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Páté evangelium od autora Iana Caldwella. Výhru věnuje nakladatelství Portál.

Tajenka z čísla 05–06/2017: Cestu mi ukazuj, pravdu svou zjevuj. Knihu Poeticko-kritický katechismus vyhrává Lydie Horká, Želešice.

Připravil Dušan Karkuš.

2017 červenec–srpen

37

POST SCRIPTUM

OTCOVA KRAVATA text TIBOR MÁHRIK

D

eti radi objavujú svet rodičov. Dokážu sedieť celé hodiny nad albumom vzácnych fotiek a nazerať do minulosti, ak ocko či mamka povie k tomu zaujímavý príbeh. Nielen to.

Dcéry v istom období skúšajú šaty svojich mám a babičiek. Dokážu sa v ich topánkach producírovať po izbe pred zrkadlom ako top modelky na svetovom móle. Hebkosť látky a farebnosť vzoru sa hlboko vryje do ich citlivej duše a ostane tam natrvalo. Aj keď sa samy stanú matkami či babičkami, pocit tej hebkosti maminých šiat ostáva živá, uložená hlboko v trezore spomienok srdca.

A čo synovia?

Jedného poznám. V detstve obdivoval pracovné náradie svojho otca. Nebolo toho veľa, čo mal.

Vždy však, keď niečo spolu majstrovali, brával otec svoju hnedú koženú tašku s náradím, v ktorej bolo presne to, čo potrebovali. Zobrať niečo z tejto tašky bez prítomnosti a súhlasu ocka, bolo ako prekonať zemskú gravitáciu a dostať sa na

SI PRESNE AKO TVOJ OTEC, ANI ON NEMAL RÁD KRAVATY...

obežnú dráhu Zeme. Neslýchaná sloboda, vzrušenie, zážitok na celý život! Z takýchto letov do vesmíru mu zostali nielen spomienky, ale aj nebožiec (nebozez).

V puberte objavil dovtedy nepoznaný svet. Mal sotva desať rokov, keď v jedno ráno dostal geniálny nápad! Deti predsa majú len geniálne nápady. Do školy si obliekol ockovu kravatu. Pekne-krásne na košeľu, ako sa patrí. Uviazať si ju síce nevedel, ale vynašiel sa. Zobral takú, ktorá bola uviazaná! S modrými pásikmi rôznych odtieňov.

A bolo. Keď vstúpil do triedy, reakcie nedali na seba dlho čakať. Celá trieda zmeravela. O zába 38 červenec– srpen 2017

TIBOR MÁHRIK kazatel pro pastoraci, Sbor CB Žilina

vu cez prestávku bolo postarané. Ozaj, ktovie, čo si pomyslel triedny učiteľ, keď videl svojho syna vo vlastnej kravate. Dobové fotky sa nezachovali a tak archívne záznamy, ako aj očití svedkovia taktne mlčia.

Ku kravatám svojho otca siahol ešte niekoľkokrát. Nielen na gymnáziu a na plese, ale tiež na vysokej škole a aj neskôr. Vraj má celú sadu ockových kravát, ktoré pokrývajú polstoročie módy a stále je z čoho vyberať! A nielen to – údajne má sako po svojom strýkovi, ktorý emigroval do Ameriky v čase hospodárskej krízy a priniesol ho ako dar v roku 1968 pri návšteve rodnej zeme.

Firemná značka Chicago 1928 robí zo saka exemplár, ktorý pamätá slávne dni Al Capone a svojou kvalitou obstojí na spoločenskom večierku aj po takmer sto rokoch!

Nedávno sa stretol so svojou takmer storočnou maminkou. Spomínali na ocka a „kravatové príbehy“. Priznal sa jej, že dnes kravaty nenosí, iba keď musí. „Si presne ako tvoj otec, ani on nemal rád kravaty,“ povedala s jej príslovečným milým úsmevom a nebadane skĺzla zrakom na fotku svojho manžela na knižnici...

Nuž, časy sa menia a móda tiež, ale nezamĺkne v odchádzajúcom čase. Stále hovorí. O spoločnosti, ktorá ju stvorila. O hodnotách, ktoré boli vtedy „in“. O ideáloch a snoch. O príbehoch lásky a nenávisti, vernosti a zrady, statočnosti a podlosti...

O tajomstve života a smrti.

■

2017 červenec–srpen

39

Lze-li někoho považovat za „fotografa bouřlivého 20. století“, pak je to Henri Cartier-Bresson (1908–2004). Narodil se do dobře situované francouzské rodiny, která podporovala jeho umělecké zájmy. Na konci 20. let studoval olejomalbu na soukromé umělecké škole v Paříži, anglickou literaturu a umění na universitě v Oxfordu a už v té době se zajímal o médium fotografie. Jeho konečné nasměrování na dráhu fotografa bylo spojeno s africkým pobytem v Pobřeží slonoviny, z nějž se vrátil s malárií podlomeným zdravím.

V té době se však setkal se slavnou dokumentární fotografií Martina Munkacsiho Chlapci u jezera Tanganyika. Pod vlivem tohoto snímku si pořídil svůj první reportážní fotoaparát Leica, který mu umožňoval při fotografování nepůsobit příliš nápadně. K tomu mělo posloužit i „maskování“ přístroje, který Cartier-Bresson oblepil černou páskou, aby na sebe neupozorňoval lesklými kovovými částmi, někdy jej dokonce zakrýval kapesníkem.

1952

HENRI CARTIER-BRESSON VYDÁVÁ KNIHU ROZHODUJÍCÍ MOMENT Přes jasný požadavek dokumentárnosti zachycovaných, nikterak nemanipulovaných a nearanžovaných (a to ani prostým oříznutím) výjevů je nicméně stále velmi dobře patrné jeho klasické umělecké školení – v absolutním citu pro geometrii, kompozici a rámování a na velmi působivé práci s kontrasty světelnými i tvarovými.

Ve 30. letech se Cartier-Bresson fotografování už věnoval naplno a profesionálně, k čemuž patřilo i neustálé cestování. Fotografoval v Mexiku, v USA, dokumentoval i občanskou válku ve Španělsku a začal také samostatně vystavovat. Za druhé světové války bojoval na frontě, padl do německého zajetí a po opakovaných pokusech se mu podařilo uprchnout z internačního tábora.

Po návratu do Francie se intenzivně zapojil do ilegálního odboje a v této roli pořídil cennou fotografickou sérii z osvobozování Paříže americkými vojsky.

Krátce po válce se svými kolegy a blízkými přáteli Davidem Saymourem (Polák David Szymin) a Robertem Capou (Maďar Endre Friedmann) založil slavnou agenturu Magnum sdružující elitní reportážní fotografy a zásobující fotografiemi prominentní světový tisk. Magnum opustil Henri Cartier-Bresson v roce 1966 a po boku své druhé ženy, slavné belgické fotografky Martine Franckové se od roku 1970 až do své smrti v téměř 96 letech věnoval už výhradně opět olejomalbě.

Po řadě úspěšných výstav na obou březích Atlantiku vydal Cartier-Bresson v roce 1952 svoji první uměleckou monografii. Kniha Rozhodující moment definitivně učinila jeho tvorbu světoznámou a přitáhla pozornost publika k výtvarně a umělecky náročné humanistické reportážní fotografií, která prožívala v polovině století, v období druhé světové války a počínající války studené, svoje skvělá léta.

V předmluvě této knihy fotograf shrnul své umělecké i filosofické krédo. Podle něj je podstatou fotografie současně ve zlomku vteřiny rozpoznat význam odehrávající se události a spolu s tím zachytit přesnou organizaci tvarů a forem, které oné události propůjčují její příhodné a nezaměnitelné vyjádření. Zmáčkne-li fotograf spoušť v tomto momentě, dal průchod své vlastní intuici a kreativitě.

Promešká-li tento moment, už nikdy se mu nevrátí zpět.

■ PHDR. JAN KLÍPA PH.D., ÚSTAV DĚJIN UMĚNÍ AV ČR, V.V.I. foto zdroj: Wikipedia a MEDITERRARTS

Henri Cartier-Bresson, Siesta v Neapoli, 1960.

Nahoře: Rozhodující moment, kniha fotografií Henriho Cartier-Bressona, obálka Henri Matisse, 1952.