Brana 18/6

iNform

uvnitř

06|07|2018 brana.cb.cz

o čem se těžko mluví

foto bigstock | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

horká témata

inzerce

M U LT I Ž Á N R O V Ý K Ř E S ŤA N S K Ý F E S T I VA L

VSETÍN 23-25/8/2018 HUDBA | SEMINÁŘE | WORKSHOPY | DIVADLA | FILMY | SPORTY CHALLENGE | SLUŽBA DUCHOVNÍHO PORADENSTVÍ A MODLITEB více než 4 500 účastníků

M E Z I

N Á M I

Žijeme v době zážitků a informací. Posloucháme a říkáme denně tisíce slov, sdílíme množství dat.

Posíláme, přijímáme, lajkujeme – mezi námi se toho hodně děje. Ale co když jsme předurčeni pro něco úplně jiného? Pro něco velkého, slavného a neskutečného. Pro absolutní revoluci, která všechno obrátí vzhůru nohama. Pro Království, které trvá věky, zatímco se všechny ostatní říše a státy dávno rozpadly. Pro něco, co potichu klíčí a roste právě teď a právě tady - Mezi námi.

Řečníci: Ondra Szturc, Dita Targoszová, Michal Apetauer, Vítek Vurst, Tomáš Hoffmann Semináře: David Novák, Andrea Jarošová, Kateřina Lachmanová a další...

Více o programu, kapelách a svědectví najdete na

WWW.FESTIVALUNITED.CZ

z obsahu

editorial

4 Slovo

Jako Gedeon

6 Rozhovor

Milí čtenáři,

Dluhy jsou stigma

14 Téma

Horká témata

18 Nový domov

Šok, že je jen jeden Bůh

20 Rodina

Nikdy se tě nevzdám

26 Do písma

Za předstíranou zbožnost smrt?

příště Škola volá

aneb dobré rady pro rodiče

Hana Imlaufová a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 06–07/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 17. 6. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

v časech paternalistických vládl v církvi strach otevřít nebezpečná témata, aby se s nimi nevypustil džin z láhve či neodkrylo víko Pandořiny skříňky.

Poučeni mytologií jsme křesťany v církvi vnímali jako nedospělé ovečky, neschopné vyrovnat se s vlivy jiné zbožnosti či s akcenty odlišné teologie.

Vůdčí osobnosti církve s pastýřskou holí a s odpovědností autoritářsky drželi svěřené stádo v bezpečné vzdálenosti od případného nebezpečí.

A tak se mnoho let velmi vzdáleně obcházelo téma křtu Duchem svatým, až téma samo přeteklo a vylilo se do sborů naší církve. Podobně jsem byl jako mladý kazatel varován, abych neotevíral problematiku milenialismu, neboť na základě nejméně tří výkladů o tisíciletém království se v Americe štěpily sbory a toho jsme chtěli být ušetřeni. A konečně ještě i dnes lze zaslechnout dobře míněné varující hlasy před studiem teologie na fakultách, aby mladí adepti kazatelství nemuseli předčasně čelit otázkám liberálního přístupu k Bibli v naději, že třeba jednou dospějí a pak, ukotveni, už se nenechají zviklat.

Nicméně žijeme v době, kdy žádné téma není tabu. Naše společnost je otevřená a my v církvi se musíme učit otevřenosti také, jinak se z nás stanou fosilní artefakty, snad zajímavé, ale pro dnešek nepoužitelné. I proto jsme se v redakci rozhodli, že v čase letních veder ještě přitopíme a otevřeme několik horkých témat. Rozhodně ne jako provokaci, ale jako silný podnět k diskuzi.

Tak třeba křesťan a psychiatrie, umělé oplodnění, křesťan a násilí, problematika homosexuality a z jiného soudku žena za kazatelnou. Jsou to témata etická, psychologická i teologická a netřeba mezi nimi hledat přímou souvislost. Neočekávejte také, že se dozvíte, jak to má přesně být. To proto, že jsme ke každému z témat přistoupili nikoliv věroučně, ale velmi osobně a niterně.

Dáváme vám nahlédnout do srdcí těch, kterých se to bytostně týká, abyste se pokusili s maximální empatií vcítit do životů druhých. Zdá se totiž, že Kristus, podle něhož se nazýváme křesťany, přistupoval ke svým bližním právě tak, že hluboce chápal jejich motivy a jednání. Dogmata a tradice otců pro něho nebyla východiskem vztahů.

Přejeme vám užitečné cvičení v empatii a těšíme se na vaše diskuzní příspěvky, které uveřejníme na webových stránkách časopisu BRÁNA.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak. brana.cb.cz Pro nevidomé je časopis BRÁNA dostupný na www.zvukovaknihovna.cz/ kategorie/16-elektronicke-casopisy.

Bronislav Matulík

slovo

Soudců 6,12b–13a

JAKO GEDEON text petr dvořáček ilustrace brána

I

zrael měl věřit a uctívat jedině Hospodina. Skutečnost je ale potřebám, ale dát také „zelenou“ novým objevům, přesunům taková, že uctívá jiné bohy, hlavně Baala. I Gedeonova rodi­ na nové pastviny, vystavení vlastní tváře větru a kroupám tam venku. na má kromě Hospodinova oltáře i Baalův oltář. Je vidět, že Izrael zapomněl na svého Boha, a tak i Bůh odstupuje od Iz­ Musíme si dát dobrý pozor, abychom malomyslnost v církvi nezaměňovali za pokoru, malověrnost za moudrost. Abychom raele a tomu se už sedm let daří velmi špatně. Přepadávají ho stagnaci nenazývali stabilitou. A nerozhodnosti a vlažnosti ne­ okolní národy, kradou a zabíjejí. Midjánci Izrael úplně zbídačili.

S Gedeonem se set­ říkali nedostatek času. kává Hospodinův po­ Je třeba přijmout a za­ sel a chce, aby on koušet Boží povolání i celá jeho rodina pře­ a vyslání jako Gedeon. stali uctívat cizí bohy.

Jsme královští kněží, Boží děti, vyslanci Bo­ Aby přestal utíkat před Midjánci, kteří do Izra­ žího království. Nejsme ele vždy vpadnou a zni­ jen součást stáda, kde čí zem, zatímco Izraelci jednotlivec nic nezmů­ prchají do úkrytů v ho­ že. Jsem jednotlivec ve rách a jeskyních. Aby stádu, ale mám své po­ se přestal schovávat. slání sloužící celému A tady je chvíle, kdy stádu i všem zatoula­ má Gedeon obrazně ře­ ným ovcím. čeno vstoupit do řeky a plavat proti proudu.

Gedeonova proměna Zde začíná proměna Z Gedeona, chlapíka, co se jen skrývá a po­ malomyslného Gedeo­ na ze skrývajícího se řád chce nějaká znamení „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Gedeon mu odpověděl: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno muže v Božího voje­ (rouno), se stal nesku­ potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, vůdce! tečně rozhodný muž. o nichž nám vypravovali naši otcové?

Umí svolat celý Izrael.

Církev jako Gedeon (Sd 7,23) Při pronásle­ Vidím dnešní církev, jak se často skrývá. Jak neví, co s nájez­ dování Midjánců mu nechtějí v Súkotu místní pomoct, protože nevěří, že nepřátele dožene a porazí. Gedeon je si tím naprosto dy, neví, co se svým prostředím, a tak váhá. Neví, jak žít svou jistý. Cestou zpět je nechá zmrskat stepním bodláčím a trním. víru prakticky, aby to nebylo jen ve vlastním soukromí, ale aby Pak chtějí Izraelci, aby byl Gedeon jejich králem. Ten ale hned se z toho stala věc veřejná. Nevíme si rady, jak žít to „velké“, jasně odmítá: „Nad vámi bude vládnout Hospodin!“ co čteme v Bibli, a zvykli jsme si na paběrkování. Nejednou Vyvstává před námi obraz Gedeona, co řve v bitvě, chlemtá jsme Gedeonem, co utíká a schovává se. Potřebuje překlopit vodu z řeky, nosí meč a dobíjí města. Je z něj otrlý chlap. Bojov­ polohu „pasivní pokory“ ve „vydanou pokoru“. Potřebuje pře­ ník s jizvami. Jak vypadá dnešní Gedeon jako křesťan? Používá stat naslouchat jen jistotám, domácímu teploučku a vnitřním

4 červen–červenec 2018

jiné prostředky, ale je to stejný bojovník, jdoucí proti převaze, inkasující rány, plný nejistoty, ale i vědomí Božího povolání a zmocnění…

Chopme se povolání královských kněží, kteří nejprve hledají Boží království, kteří ze skrýše vycházejí do prvních řad bojů, kteří nalézají své životní povolání, dávají průchod vnitřnímu hla­ su, přetvářejí ho do způsobu jednání a stylu ži­ vota, ale zároveň ho nechají kultivovat Duchem Božím. Nalézají tak sebe – v Kristu!

Gedeon – malomyslný. Dvakrát v tom příběhu namítá Božímu poslu: „Kdyby s námi byl Hos­ podin, všechno by vypadalo jinak…“ Dvakrát si žádá znamení a pak se stejně bojí a potřebuje slyšet sen nějakého vojáka v midjánském tábo­ ře. Po vyslechnutí snu se pokloní Hospodinu, což ukazuje hlubokou vděčnost, kterou ve své úzkosti zažil. Když mu před časem Boží posel říkal, aby vysvobodil Izrael, Gedeon mu odpo­ věděl: „Můj rod je nejslabší a já jsem nejmladší z rodiny.“ Jako by říkal: „Nevěřím tomu, nej­ sem ten pravý…“ Možná taky přemýšlíme jako Gedeon, proč to nejde. Proč nejde změnit svou nespokojenost s prací, s dětmi, s manželstvím, proč nejde vést lidi k Bohu? Proč nejde změnit to či ono? Podí­ váme-li se na Boží řeč v příběhu o Gedeonovi, zjistíme, že Bůh předkládá, jakým způsobem to půjde. Místo proč ne, říká jak ano: „Já tě posí­ lám a budu s tebou.“ Konejme činy víry, malé kroky odevzdanos­ ti, drobné výrazy poslušnosti. Odhodlejme se, odvažme se konat jinak. Bůh jedná s člověkem postupně. Někdy věci nejdou změnit hned a je třeba projít trápením, jindy potřebujeme vidět jinou perspektivu a jindy se prostě s něčím smí­ řit. Velcí evangelisté začínali někdy na malém zapadlém sboru. Matka Tereza byla obyčejná řadová jeptiška. Wiliam Carry odjel jako mladý po své ordinaci za kazatele do Indie a ovlivnil životy milionů lidí, neboť pocítil povolání Ježí­ šem Kristem „Jděte do celého světa!“ V roce 1867 v irském Dublinu si na lavičce v parku povídal mladý Dwight Moody s Johnem Farwellem, a ten mu říkal: „Svět si neumí před­ stavit, co Bůh může vykonat s mužem plně od­ daným Bohu!“ Dwightu to vrtalo týdny hlavou, než řekl: „Já budu ten muž!“ Skrze jeho službu později přišly ke Kristu statisíce lidí. Gedeon nedůvěřuje, klade rouno, bojí se a chce jedno znamení za druhým. Takoví jsme my, já i ty. Ale

nesmí to v nás vyhrávat nad posláním přijatým od Krista. Nebojme se snít opravdu velké sny.

Velké sny v Bohu na modlitbě, při vědomí své závislosti na něm. Mějme velké vize, očekávej­ me od Boha velké věci a vykročme jedním prv­ ním činem!

Pravidlo prvního kroku Gedeon se bojí, a tak ho Bůh posílá do ležení nepřátel. Tam vyslechne sen o ječném chlebu, co narazil do stanu Midjánců a převrátil ho.

Výklad je jasný. Izraelci pobijí Midjánce. Bůh nenechá Gedeona utéct od povolání, ale dává mu povzbuzení. Bůh ví, co potřebujeme. V pří­ padě Gedeona nedává povzbuzení skrz silného spolubojovníka, ale skrze vystrašeného nepří­ tele. Jsme všichni v nebezpečí utíkat od Boží­ ho povolání. Bůh nám ovšem s povoláním říká: Neboj se!

Prvním krokem k tomu, abyste se kamkoli dostali, je rozhodnutí, že už nechcete déle stát tam, kde právě stojíte. Gedeon musí udělat první krok – jít si něco vyslechnout do tábora. S Božím povoláním se pojí poslušnost a praktické první kroky. Gedeon má jít do nepřátelského tábora, bojí se. Může si sice s sebou vzít svého služeb­ níka Půru, ale musí udělat první krok, aby dobil totální přesilu. (Z původních 32 tisíc mu teď zby­ lo pouhých 300 bojovníků proti pravděpodobně několikadesetitisícovému vojsku.)

Velké bitvy našeho života vybojujeme prv­ ním krokem, který si nás žádá. Zaseknuté man­ želství. Zacyklený duchovní život. Když nena­ lézáme sami sebe a blíží se 30. a 40. rok života.

Zaseknuté vztahy otců a synů, matek a dcer. Za­ seknuté Boží povolání… Udělej s Bohem první krok do tmy a nasaď se do toho. Položit nohu na hladinu je málo, opři se o ni!

Závěr Chopme se Božího povolání jako Gedeon. Po­ volání královských kněží, dětí Božích, vyslanců Božího království tomuto světu! Jak to má přes­ ně vypadat v našem životě? Nepřemýšlejme ma­ lomyslně, proč to nejde. Ale s vírou, jak zařídit, aby to šlo. Jaký první krok potřebujeme udělat, aby se rozrostlo ovoce našeho života. Buďme dnešními Gedeony, kteří naslouchají Božímu povolání, jdou s evangeliem a konají!

Petr Dvořáček (1976) Vystudoval Evangelikální teologický seminář v Praze a Evangelickou teologickou fakultu UK. Je ženatý a má dvě dcery. Po osmi letech služby kazatele v Církvi bratrské v Benátkách nad Jizerou slouží sedmým rokem v brněnském sboru Církve bratrské Betanie.

■

2018 červen–červenec

5

rozhovor

Dluhy jsou stigma text a foto Eva Čejchanová a PIXABAY

I ti nejopatrnější a nejrozumnější mohou být jednou konfrontováni s problémem dluhů, které sami nejsou schopni zvládnout.

O pomoci a o tom, jak lze situaci řešit, jsme si povídali s právničkou Dluhové poradny Marií Veselou.

P

roblém nezvladatelných dluhů se nevyhýbá ani křesťanům. Pobočka Diakonie CB v Berouně v roce 2014 zahájila projekt Dluhová poradna. Jak jste se do této služby dostala?

Jsem vzděláním právník a většinu své pro­ fesní kariéry jsem pracovala v bankovnictví.

Už tehdy jsem cítila, že by mi bylo mnohem bližší stát na druhé straně – zastupovat lidi, kteří se dostali do finančních problémů. Po­ tom jsme se už s dětmi přestěhovali z Pra­ hy do vsi kousek od Berouna a já věděla, že se po mateřské do bankovnictví nevrátím. Časově se to sešlo s tím, že náš sbor Církve bratrské v té době přemýšlel o nějakém pro­ jektu, který by sloužil lidem v našem okolí.

Primárně to tedy nebyla vnitřní potřeba pomáhat lidem ve finančních problémech?

U mě ano. Ve sboru se ale nejprve objevil návrh provozovat školku. Byla jsem oslo­ vena, jestli se do toho také nechci zapojit, ale k tomu jsem se necítila povolaná. Na­ stínila jsem svůj nápad – vytvořit poradnu pro lidi, kteří se ocitli ve finančních problé­ mech a neumí si s nimi sami poradit. Vy­ tvořit místo, kde by se lidem dostalo právní opory a pomoci. Ten projekt našel podporu a zapadlo to do sebe – moje vnitřní nasmě­ rování, snaha dělat něco prospěšného pro lidi v našem městě a ochota církve podpořit projekt pomoci dlužníkům.

Jaký oficiální statut Dluhová poradna má?

Dluhová poradna funguje pod hlavičkou Pobočky Diakonie CB v Berouně, která byla pro tento účel založena z iniciativy sboru CB v Praze na Smíchově a jeho samostat­ né stanice v Berouně. Jsem jediný zaměst­ nanec, na moji činnost dohlíží správní vý­ bor složený ze členů sboru. Provozujeme 6 červen–červenec 2018

poradnu pro lidi ve finanční tísni, kterým jejich nesplacené závazky přerostly přes hlavu. Pomáhám jim jednat s věřiteli, sou­ dy, soudními exekutory, sepisovat návrhy na soudní oddlužení.

Na webových stránkách uvádíte, že provozujete poradnu „v souladu s křesťanskými hodnotami“. Co to přesně znamená? Nepřímo je tím řečeno, že jsou poradny, které mohou dluhy řešit i v rozporu s křesťanskými hodnotami…

Mohu říct, co to znamená pro mě. Mám pocit, že se společnost na zadlužené lidi dívá trochu spatra. Oni sami se za to stydí, vnímají to jako selhání, ať už byly příčiny jakékoliv. I když ne vždy si za svou situaci mohou dlužníci sami, obecně převládá ten pohled, že kdyby byli lidé opatrnější, kdyby víc přemýšleli, tak to nemohlo dojít tak dale­ ko. Do jisté míry jsou dluhy stigma. Ve své práci považuji za stěžejní, že tyto lidi nesou­ dím. Uvědomuji si, že hranice, kdy normál­ ně fungujete a všechno vám vychází, a na­ jednou jste na druhé straně, je velmi tenká.

Vnímají ten rozdíl v hodnotách poradny také lidé, kteří do ní přijdou? Kdo jsou vaši klienti?

Drtivá většina klientů, kteří ke mně chodí, jsou nevěřící. Překvapilo mě, že v některých lidech označení „křesťanská“ vyvolává spí­ še nedůvěru. Vidím na tom, jaké předsud­ ky lidi vůči církvím obecně mají, a proto mám radost, když se mi daří tyto předsud­ ky bourat. Na druhou stranu se stává, že sem přijdou lidé dřív, než o problému řek­ nou svým nejbližším. Pozitivní je, že když už jsou tady, tak jsou většinou motivovaní a odhodlaní svůj problém řešit. Některé kli­ enty mi sem poslal i psychiatr, protože řešit psychické problémy pramenící z dluhů bez řešení samotného dluhu nejde.

Ročně máte k řešení přes stovku případů.

To je docela dost.

Loni poradnu v Berouně kontaktovalo 143 klientů.

Ano, je to hodně. U někoho stačí jedna nebo dvě schůzky, mám ale i „stálé“ klienty, kteří ke mně chodí celé ty tři roky a svěřují se mi i s jinými pro­ blémy než s dluhy. Mnozí zatím nemají šanci se ze zadlužení dostat, tak spolu průběžně řešíme problémy, které život s dluhy přináší.

Jak se stabilní, normálně finančně vyrovnaný člověk ocitne v dluhové pasti, ze které není možné dostat se sám?

Mezi typické případy patří dlouhodobá nemoc nebo nezaměstnanost, a to zvláště u lidí s nízký­ mi příjmy, kteří si nemohli tvořit rezervy pro tyto případy. Pak se může stát, že nemají na nájem a ve strachu ze ztráty bydlení si půjčí, a to rychle a nevýhodně. Ale další měsíc to není lepší. I když se do práce vrátí, jejich rozpočet je tak napnutý, že nemají z čeho vracet. Tak si půjčku prodlouží

nebo si vezmou další na zaplacení té první. Jiným častým případem je rozchod nebo úmrtí jednoho z partnerů, kdy lidé zůstanou na splácení závaz­ ků sami nebo jsou sami s dětmi. Také se stává, že lidé pracují na dohodu o provedení práce a nevědí, že si musí sami platit zdravotní pojištění. Anebo jsou to drobní živnostníci, kterým se přestalo dařit.

Mgr. Marie Veselá (1969) Vystudovala práva na Univerzitě Karlově v Praze. Žije v Hudlicích na Berounsku, s manželem Stanislavem má tři děti. Jejím domovským sborem je samostatná stanice CB v Berouně, která patří pod Sbor CB Praha-Smíchov.

Jaké máte pocity, když vidíte reklamu na rychlé půjčky?

Většinou jsou cílené na skupinu mladších lidí, kte­ ří si půjčovat nemusí. Jedna reklama to hezky říká: „Neodkládejte život na AŽ…, žijte teď!“ Nemyslím si, že zrovna tato skupina by byla finančně zcela ne­ gramotná. Tuší, že to je nevýhodné – ale když oni by to chtěli teď… Když se lidí, kteří sem přijdou už s půlmilionovým dluhem, ptám, jak si půjčené pe­ níze užili, většina z nich je vystresovaná – neužili si nic. Nejde totiž jen o samotnou půjčku, na ni se na­ balují úroky, různé sankce, poplatky. Ten půlmilio­ nový dluh mohl na počátku být půjčkou do sto tisíc.

→

2018 červen–červenec

7

rozhovor

Nepřekračují společnosti, které takto půjčují, zákon? Nikdo na riziko takové pasti neupozorňuje? Vždyť to už je mnohdy lichva.

Ale ano, upozorňuje. Ví se o tom, že někte­ ré nebankovní společnosti jednají neeticky a na hraně zákona. Nicméně tyto společ­ nosti si hlídají, aby tuto hranici nepřekro­ čily. Mají propracované smluvní dokumen­ ty, takže klient se pak jen těžko u soudu brání. V posledních letech dochází k posu­ nu k lepšímu. Byla přijata novela zákona o spotřebitelském úvěru, která zpřísňuje podmínky pro poskytování půjček a vý­ razně omezuje výši sankcí při nespláce­ ní. Ale stejně tu zůstává velké množství půjček z minulosti, pro které nová pravi­ dla neplatí.

Proměny dluhu v řádech stokorun na exekuce v řádech stovek tisíc korun jsou známé…

Často se s nimi setkávám například v Pra­ ze, kdy na začátku je pokuta za jízdu na černo. Upomínky dlužníkům chodily na adresu, kde se nezdržovali, a tak se o po­ kutě 200 korun, kterou by bez problémů zaplatili, nedozvěděli. A dožene je to až k exekuci. Jedna nekoupená jízdenka tak s odměnami advokátů, soudů a exekutorů přijde na 17 tisíc korun. Jedna moje klient­ ka tímto způsobem nasbírala třicet exeku­ cí. Většina pokut navíc vznikla tak, že v té době ztratila občanský průkaz a někdo jej zneužil při prokázání totožnosti revizoro­ vi. Dnes má platit přes půl milionu korun.

Ve finále ale tohle „řízení spravedlnosti“ vypadá jako kolosální zloděj , který okrádá malého zlodějíčka. Takto je to i v okolních zemích?

Pokud vím, tak není. V západní Evropě je dostupnější soudní oddlužení pro širší okruh klientů, je více regulované vymá­ hání pohledávek. I u nás se to postupně zlepšuje. Snížily se odměny advokátů při vymáhání těchto tzv. bagatelních pohledá­ vek, došlo i ke snížení odměn exekutorů.

Ale pořád tu dobíhá hodně případů z mi­ nula, kterých se pozitivní změny v tomto směru netýkají.

8 červen–červenec 2018

Při vymáhání dluhu v exekucích nejednou přijdou o majetek i příbuzní dlužníka. Nebo exekutoři berou z účtu i peníze, které by měly být nezabavitelným minimem. Nepřekračují tím meze svých pravomocí?

Exekutoři mají právo vymáhat pohledávku všemi prostředky, které jsou uvedeny v zá­ koně, mimo jiné i prodejem dlužníkových věcí nebo obstavením účtů. Exekutor má tedy právo zajistit peníze na účtu a přitom nezjišťuje, jestli se jedná o dlužníkovo ne­ zabavitelné minimum, které mu má zůstat

Není samozřejmost mít oporu v rodině nebo církvi, která vás nenechá padnout až na dno.

na pokrytí základních životních potřeb.

Dlužník se pak ocitá zcela bez prostřed­ ků. Obecně by přitom stačilo, aby dlužníci v exekuci měli speciální účet, kam by jim chodila jen mzda, jako to funguje napří­ klad v Německu.

Co se týká zabavování majetku exekuto­ rem, tak platí, že exekutor má právo navští­ vit dlužníka v místě jeho bydliště a zabavit tam jeho věci. Problém je, když dlužník sdílí domácnost s dalšími osobami, pak se může stát, že exekutor odveze i jejich majetek.

Těmto postiženým osobám pak nezbývá než se bránit u soudu žalobou a prokázat, že věci patří jim a nikoliv dlužníkovi.

Jsou nějaké skupiny víc ohrožené dluhovou pastí než jiné?

Určitě to jsou lidé s nízkými příjmy. Každý neplánovaný výdaj nebo nečekaná životní

událost je tam problém. Doplatek plynu nebo elektřiny, porucha pračky, ledničky nebo auta, které slouží na dopravu do prá­ ce, zvýšené výdaje na léky… Mezi ohro­ žené skupiny patří i matky samoživitelky nebo osamělí senioři.

Když k vám přijde manžel/ka, že partner dělá dluhy, co poradíte?

Za většinu dluhů vzniklých za trvání man­ želství manželé odpovídají společně. Pokud však rodinu zadlužuje jeden z partnerů bez vědomí druhého a proti jeho vůli, a pokud navíc peníze nepoužije pro potřeby rodiny, může se partner části odpovědnosti za pla­ cení dluhů zprostit. Někdy je řešením spo­ lečný osobní bankrot. Vždy velmi záleží na postoji dlužníka, jestli to chce řešit, nebo ne.

Spadnout do dluhů může každý.

Jak ale nepadnout až na dno? Existuje nějaká pojistka, že u mě to tak daleko nikdy nedojde?

Velmi záleží na rodině dlužníka, na jeho výchově. Jestliže jste měli milující rodiče, kteří vám vytvořili stabilní a bezpečné zá­ zemí a umožnili vám stát se vyrovnaným dospělým, už to je velký dar, který mnozí z mých klientů nedostali. Pak snáze pod­ léhají zkratkovitému jednání, které situaci spíše zhoršuje. Kdybychom byli v kůži ta­ kového člověka, možná bychom se nedivi­ li, že se dostal až sem. Na příběhu klientů vidím, že není samozřejmost mít oporu v rodině nebo v církvi, která vás nenechá padnout až na dno. Záchranná síť rodiny nebo komunity je nesmírně důležitá. Kdo je na vše sám, mnohdy nemá šanci nároky kladené na svůj život ustát.

Je nějaká cesta ven?

Když je člověk sám a jeho dluhy přesáh­ nou určitou hranici, de facto nemá šanci se z toho za svůj život dostat. Přestože lidé v exekucích pracují a dluhy splácí, tak nejednou po letech zjistí, že dluží víc než na počátku splácení. Mohou za to úroky a sankce, které k základnímu dlu­ hu každým dnem přirůstají. Ty mohou být i v řádu 90 % ročně, a samozřejmě je k tomu třeba připočíst i náklady exe­

DLUHY Narůstají velmi rychle o úroky, penále a další částky. Čím dřív se začne problém řešit, tím vyšší je šance se z dluhů dostat.

kuce samotné. Jediným řešením v tako­ vé situaci je pak soudní oddlužení – tzv. osobní bankrot. Princip spočívá v tom, že dluhy jsou „lokalizovány“ do jedno­ ho balíku a přestanou se úročit. Dlužní­ kovi se po dobu pěti let provádí srážky z jeho příjmů, které putují na splátky dlu­ hů, a dotyčný žije na zákonem stanove­ ném minimu. Pro představu, svobodné­ mu, bezdětnému zůstává částka kolem osmi až devíti tisíc korun měsíčně. Dluž­ ník musí za dobu pěti let zaplatit alespoň 30 % svých dluhů a poté je od zbytku sou­ dem osvobozen.

Věřitelé jsou přinuceni zbytek odpustit?

O výsledku nerozhodují věřitelé, ale soud, který na počátku zkoumá tzv. poctivý úmy­ sl dlužníka, tedy zda si dlužník půjčoval už s úmyslem neplatit, nebo platit chtěl, ale vlivem okolností nebyl schopen. Od­ dlužení se bere jako milost, která je dluž­ níkovi udělována, a pokud není shledáno podvodné jednání ze strany dlužníka, tak je v naprosté většině soudem povoleno a nezaplacená část dluhů je odpuštěna.

Jakou roli tedy v tomto procesu hraje Dluhová poradna?

Sepisování návrhů na soudní oddlužení poskytovalo mnoho společností za velkou odměnu a ne vždy byly jejich služby kva­ litní. Aby se těmto nekalým praktikám za­ mezilo, byl v loňském roce přijat zákon, který stanovuje, že služby v oblasti oddlu­ žení mohou poskytovat pouze určené sub­ jekty, mimo jiné akreditované neziskové

organizace. Naše poradna tuto akreditaci v letošním roce získala.

U soudního oddlužení se předpokládá, že je dlužníkům z čeho strhávat. Co když ale není? Kam mohou jít?

Ne každý případ má za současného stavu ře­ šení. Někteří lidé dluhy mají a dožijí s nimi, pokud se něco nezmění. Poslední záchranou dlužníka v exekuci je možnost zastavit exe­ kuci pro nemajetnost, ale tento návrh bývá úspěšný pouze u zcela nemajetného člově­ ka, u kterého není ani do budoucna reálný předpoklad, že bude mít nějaký větší příjem nebo majetek. Týká se to například lidí s níz­ kým starobním nebo invalidním důchodem. Říkáte „pokud se něco nezmění“.

Je naděje, že se něco změní?

V okolních státech funguje tzv. nulová va­ rianta oddlužení, tedy možnost oddluže­ ní pro všechny. Návrh zákona upravující tuto variantu byl na začátku roku schválen i naší vládou a čeká se na jeho projednání ve sněmovně. V našich podmínkách by to znamenalo, že dlužník by po dobu sedmi let žil na minimu a zbytek příjmů by šel na splátky. Po sedmi letech by se zbytek dluhů odpustil, i když dlužník dosud ne­ zaplatil ani požadovaných 30 %. Věřitel­ ská lobby proti zákonu samozřejmě ostře vystupuje, ale vzhledem k tomu, že tento model platí ve většině evropských států, tak předpokládám, že bude přijat i u nás.

Sedm let je kus života. Tohle asi lidé zneužívat nebudou, ne?

Žít sedm let na minimu je velmi těžké. Jsem přesvědčena, že pokud nemáte podporu ro­ diny nebo jiných blízkých osob, tak nemů­ žete s tímto minimem vyžít, tedy zaplatit nájem, jídlo a další základní potřeby.

Kolik lidí problém exekuce řeší?

Čísla se liší podle krajů, největší procento exekučně postižených lidí je v Ústeckém kraji, a to 18 %. V celé České republice je v exekuci 9,7 % obyvatel. Stojí za zmínku, že více než polovina z nich má tři a více exekucí.

S čím chodí lidi nejčastěji?

Kdy si řeknete: „Ach jo, už zase…“?

Když mají rodiče nezvedené dospělé dít­ ko a navštíví je exekutor. Mnozí rodiče za dítě už párkrát dluhy platili a mysleli si, že tím situaci zachránili. Není to řešení, časem se to zhoršuje. Děti si zvyknou, že za ně řeší problémy rodiče. Těchto lidí je mi líto. Stejně tak je mi líto lidí, kteří se do dluhů dostali kvůli své naivitě, důvěřivos­ ti nebo snaze pomoci, například ručili za úvěr svému kamarádovi a ten přestal platit.

Doteď byla řeč o dluzích z pohledu právníka. Jak vidíte problém dluhů z hlediska křesťana a odpuštění?

Ve všech historických obdobích panovníci věděli, že musí čas od času vyhlásit něja­ kou amnestii. Ti lidé se jinak nemají šanci dostat zpátky do systému – pracovat, mít účet, platit daně. V Izraeli to bylo léto Hos­ podinovy milosti.

■

2018 červen–červenec

9

reportáž

děti z Bullerbynu v Soukenické text a foto PAVLA LIOLIASOVÁ

Místo do školních lavic usedají stovky dětí každé ráno třeba za stůl ve vlastním pokoji.

Místo učitelů jim zadávají úkoly rodiče.

V posledních letech domácí vzdělávání volí v Česku čím dál více rodin. Některé se teď potkaly na Akademii domácích školáků v modlitebně sboru na Praze 1.

10 červen–červenec 2018

V

jindy docela tiché modlitebně bě­ hají předposlední dubnovou sobotu bosé děti v kostýmu koně, další drží v rukou větvě. Skupinka deseti domácích školáků totiž právě předvádí úryvek z knihy Děti z Bullerbynu. Malí herci během před­ stavení také zpívají a zapojené jsou i jejich maminky a dvě miminka. Jedna z nich, Zu­ zana Kohoutová, scénku přímo pro vystou­ pení z knížky upravila. „Je nás víc rodin, které se jednou týdně druhým třetím rokem potkáváme, a vím, že všechny děti, které se tu scházejí, tu knihu čtou a mají ji rády,“ vysvětluje. Pro děti vytvořila scénář, malí herci už si ho pak ale během nacvičování upravovali a vnášeli do něj vlastní prvky.

S pomocí maminek vyrobily kostýmy nebo rekvizity a jedna z dívek pak k představení dokonce sama složila písničky.

Divadelní hra má zhruba půl hodiny.

Pak už se na pódiu střídají děti, které zpí­ vají, hrají na hudební nástroje nebo předvá­ dějí bojové umění taekwondo. „Celkem se letos na Akademii přihlásilo 62 rodin, do­ hromady tedy jde asi o 250 lidí,“ vysvětluje mi organizátorka Lucie Beštová z Asociace domácího vzdělávání. „Hlavní myšlenkou je dát dětem příležitost k tomu, aby moh­ ly předvést něco, na čem během letošního školního roku pracovaly, jako je třeba hra na hudební nástroj, výtvarná díla, projekty a podobně. Zároveň tím chceme motivovat i ostatní ‚domškolácké‘ děti, aby něco po­ dobného zkusily další rok,“ dodává.

Větší míra svobody V Česku je forma individuálního vzdělávání podle dat ministerstva školství stále popu­

v obýváku lárnější. „Největší roli v rozhodnutí, proč jsme domácí vzdělávání zvolili, pro nás hrá­ la svoboda,“ popisuje Zuzana Manová, proč zatím své dvě školou povinné děti vzdělává doma. A do školy neplánuje posílat ani další dva mladší potomky. „Člověk není vázán na nějaké místo, program od pondělí do pát­ ku, takže si můžeme život organizovat, jak chceme,“ dodává. Zatímco si povídáme, na pódiu se střídají další vystupující a takzvaní „domškoláci“, jak o dětech jejich maminky často mluví, chodí i kolem nás. Ve vedlej­ ších místnostech totiž žáci prezentují růz­ né projekty, na kterých přes rok pracují. Je­ den je o českých prezidentech nebo jejich přímé volbě, další o druhé světové válce či kočkovitých šelmách.

Jednoznačně nejvíc zájemců má ale ko­ lem svého projektu desetiletý Kuba Trčka.

Na stole má vyskládané průhledné krabičky se strašilkami, pakobylkami, šváby a dalším hmyzem. Dětem zvířátka ochotně vytahuje z krabiček, ty si je půjčují, ptají se, čím se živí a jak se o ně starat. Že školáka hmyz zajímá, je poznat na první pohled. Není je­ diný dotaz, na který by neznal odpověď, strašilky má i nakreslené na bílém tričku. „Měl jsem rád plazy a pak jsem si jednou chtěl pořídit strašilku. Koupil jsem si ji, ale po měsíci mi umřela. Pak jsem chtěl kudlan­ ku, sarančata a došlo mi, že mi to máma po­ řád nedovolí kupovat,“ vysvětluje zapáleně školák. „Takže jsem si řekl, že musím přijít na to, jak je rozmnožovat. A zjistil jsem, že to jsou všechno bezobratlí, pavouci mě taky zajímali, takže mě úplně přestali bavit plazi a zaměřil jsem se na hmyz.“ Kuba je teď ve

čtvrté třídě v domácí škole a výuku doma si pochvaluje: „Kromě přírodovědy mě hodně baví třeba matematika. Na domá­ cí škole se mi líbí, že občas můžu mámu přemluvit a místo některých předmětů se věnujeme třeba právě hmyzu.“

Jitka Klimecká

Lepší příprava na život

Já jsem „domškolácký“ rodič z přesvědčení. Protože když jsem chodila do školy, měla jsem pocit, že učit se doma by pro mě bylo to nejlepší. Určitá svoboda, ale zároveň i zodpovědnost, že si budu sama řídit proces učení. Ve škole mi vždycky přišlo, že mě spolužáci a učitelé ruší. Takže ještě předtím, než se mi narodily děti, jsem si říkala, že je chci učit doma, když to bude možné.

Všechny děti, které rodiče učí doma, musí chodit pravidelně na takzvané přezkou­ šení. Protože plní povinnou školní do­ cházku, musí být zapsané v běžné škole.

Její učitelky pak dvakrát ročně ověřují, jestli školáci znají to, co jejich vrstevníci.

Děti Zuzany Kohoutové s tím podle slov své maminky nemají problém. A nemy­ slí si, že by jim chyběl školní kolektiv. „Děti chodí kaž­dý den do kroužku nebo se jednou týdně scházíme s více rodinami, které mají domácí školáky. Tam je zhruba deset různě starých dětí,“ dodává s tím, že právě to považuje za výhodu. Domá­ cí školáci se podle ní lépe naučí vycházet s různě starými dětmi a mají to i jako pří­ pravu pro život, kde třeba v zaměstnání potkají různé typy osobností. „Často ří­ kám, že socializace chybí spíš mamin­ kám než dětem. Já osobně si společnost dospělých lidí snažím kompenzovat tím, že dělám hodně dobrovolnické činnosti nebo chodím cvičit,“ dodává.

Na pódiu končí program a účastníci se přesouvají do jídelny na svačinu. Rodiče si často vyměňují zkušenosti. Na Akade­ mii domácích školáků se všichni sejdou zase za rok.

Data o domácích školácích

■

info box

Domácí vzdělávání na prvním stupni základní školy povolil zákon v roce 2005.

O dva roky později stát spustil pilotní testování i na druhém stupni. Do roku 2016 prošlo podle údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR touto formou vzdělávání přes osm tisíc dětí. A zájem rodičů roste. V letošním školním roce se doma podle dat ministerstva vzdělává téměř 2 600 dětí, což je meziročně o 500 víc.

Nejvíc „domškoláků“ je ze Středočeského kraje a Prahy. Nejméně naopak z Karlovarského a Jihočeského kraje.

učí doma své dvě dcery – jedna je v sedmé, druhá ve čtvrté třídě

Proč jste se rozhodla obě dcery vzdělávat doma?

Jak je náročné skloubit vzdělávání dětí, když je každé v jiné třídě?

Pro mě byly nejnáročnější asi první tři třídy. Ale nakonec jsem pochopila, že se nemusím tak důkladně připravovat. Důležité je naučit dítě informace vyhledávat, vyhodnocovat a dávat dohromady,

tedy tu technickou stránku věci. Naučím je dovednosti a ony už si teď dělají, co chtějí. To neznamená, že se flákají. Prostě je něco zajímá a dělají všechno to, co se od školy požaduje. Samotné téma už pak není tak důležité. U jednoho tématu zjistí i spoustu věcí okolo, protože umí dávat věci do souvislostí.

Máte pevný řád domácí školy?

Holky se učí dopoledne od devíti do dvanácti, čtyři dny v týdnu. A ten jeden den v týdnu se najde něco jiného. Máme třeba tělocvik v bazénu, jedeme někam na exkurzi, na dětskou univerzitu do Prahy.

2018 červen–červenec

11

téma

O čem se těžko mluví Církev po celou dobu své existence usiluje o to, aby bezpečnými mantinely psaných a nepsaných pravidel vytyčila ideální cestu svých oveček a uchránila je tak před nebezpečím hrozícím zvenčí.

Pokud přes mantinely není vidět ven nebo se přes ně ovečka raději dívat nechce, mění se opodstatněné církevní úsilí v černobílý pohled na svět. Jistě je správné mít srovnané názory, ale co když se setkáme s problémem, který nelze vyřešit tak snadno?

Je dobře, aby v našich sborech kázaly ženy? Má křesťan s duševním onemocněním jít na psychiatrii, nebo stačí modlitby? Jaký je správný postoj k homosexualitě? Smí věřící podstoupit umělé oplodnění, nebo se musí smířit s tím, že nikdy nebude mít děti? Jak se postavit k násilí? Na žádnou z těchto otázek nepřinášíme odpověď, ale otevíráme je k zamyšlení skrze příběhy lidí, pro něž tato témata nejsou akademickou otázkou, ale životní realitou. O tom, jak těžké může být pro křesťana řešit podobné problémy, vypovídá i skutečnost, že dva z pěti autorů se rozhodli zůstat v anonymitě.

Kateřina Korábková

Horká témata text kolektiv autorů foto gatephoto a archiv

Když křesťan ví, proč druhé učit sebeobraně

Násilí v násilném prostředí Násilí – nevysvětlovat, neobhajovat, ale popsat niterný vztah, motivy, jak ses s tím „pral“ či „pereš“… Takhle nějak začal mail, který mi sděloval, o čem se to mám vlast­ ně rozepsat.

No jo no, chápu, násilí mě provázelo opravdu celý život a vlastně jsem si na něm postavil i svoje živobytí. Pamatuju si, jak jsem v pubertě dostal bezdůvodně pěs­ tí do břicha od jednoho cikána na autobu­ sové zastávce. Krásně sedla na solar a mně bylo na zvracení ještě hodinu. Situace, kte­ rá mě donutila k zamyšlení. Dotyčný byl tak o pět let starší. A důvod? Vyšel z kina, kde se promítal jeden z prvních kung-fu filmů u nás – Zrada a pomsta. Bylo jich víc a jen tak pro pobavení sestřelili puberťáka v dosahu. A mně utkvělo z celé situace to, že za bílého dne na autobusové zastávce plné lidí, vás bezdůvodně pro svoje poba­ vení může skupinka blbů beztrestně na­ padnout. Bolest, bezmocnost…

O pár let později v jiném městě podob­ ná situace: Skupinka, náměstí plné lidí a já bezdůvodně napaden, vlastně důvo­ dem byla moje uniforma žáka vojenského gymnázia. A opět si vše perfektně pama­ tuji. Ráně jsem se sice vyhnul, ale to poní­ žení… Byl to pátek roku 1982 a bylo 16.30.

A tehdy jsem si řekl, že to bylo v mém ži­ votě naposledy, co jsem se nechal od ně­ koho beztrestně napadnout! Násilí na mně mi navždy utkvělo do nejmenších detailů v paměti.

Tyto dvě epizody mi zásadně změni­ ly život. Už nikdy nikdo! A vzal jsem to z gruntu. Za čtyři roky vojenského gym­ názia jsem absolvoval nespočet poulič­ ních rvaček, dostal jsem šest podmíně­ ných trestů za ublížení na zdraví, cvičil jsem, trénoval karate… a našel jsem v těch svých výhrách zalíbení. Bavilo mě to. Rád jsem seřezal někoho na zábavách, na dis­ kotékách – opojení výhrou.

Střihnu ve svém životě tak deset let dál. Násilí už nebylo v mém životě na úrovni bitek na zábavách, ale postoupi­ lo o několik „levlů“ výše. Armáda byla minulostí a já byl na „opačné straně ba­ rikády“. Za peníze jsem vymáhal dluhy, lámal ruce a dělal i jiné věci, o kterých se ani psát nedá. Euforie z vítězných

rvaček vystřídala „profesní“ obratnost a bezcitnost. Získával jsem zručnost a opravdu jsem bral násilí jako svou profesi. Přišly první nepodmíněné tres­ ty neboli kriminál. A opět násilí v násil­ ném prostředí.

To násilí mi dopomohlo k lepšímu ži­ votu v base. To násilí mi pomohlo žít po mém propuštění. Opravdu stovky rvaček a „akcí“, stoupala moje známost… Takže následoval další kriminál. Výčitky žádné, prohry taky ne. Zadání článku se týká ná­ silí, proto nebudu popisovat život na ulici, drogy, prostitutky, ruskou mafii, dagestán­ skou mafii, české podsvětí… i když tam všude je násilí zcela běžné, žádané, vý­ nosné. A já vydělával.

Pak další střih ve filmu života: Bůh měl už toho malého českého Ramba dost a po­ slal mu do života Bibli, faráře a pro sichr farářku… A tak, jako jsem si pamatoval dvě epizodky z počátků svého života, kdy se násilí dotklo mě, tak jako jsem si nepa­ matoval desítky a desítky lidí, kterých se dotklo násilí v mé podobě, zcela přesně si pamatuju okamžiky, pak hodiny, dny, měsíce, kdy jsem uvěřil v Boha a Ježíš se pro mě stal blízkých člověkem – ač tak vzdáleným.

Najednou se mi ty životní střihy vráti­ ly zpět a já si uvědomil, že to bylo špatně.

Netvrdím, že bylo špatně všechno. Násilí člověka obklopí a nedá se v něm bez dal­ šího násilí žít, ale násilí jako profese – jo, to je špatně. Dlouho jsem nechápal, kdo je ten maník, co si říká Duch svatý. Už to vím a musím uznat, že měl z celé Boží trojice se mnou největší fušku. Svědomí je to, co k životu vážně potřebujeme. Duch svatý ho ve mně probudil.

Takže to zakončím tím, že vlastně nic jiného než násilí neumím. Ale při křtu staré pominulo. Proto už mě násilí ne­ přitahuje, nevzrušuje. Vím ale, že je všu­ de kolem nás více než kolem mě v roce 1982. Z vlastní zkušenosti vím, že ne­ musíte dělat nic špatného, a přesto vás někdo někde může napadnout. Učím proto už několik let sebeobranu, orga­ nizuju kurzy přežití a taktické první po­ moci, abych naplnil pointou tu epizodku ze svého mládí.

Nenechte se zmrzačit, ponížit, zabít – to je motto našeho klubu, kde učím se­ beobranu. A sám za sebe dodávám – ne­ pouštějte násilí do svých životů a vztahů.

Bez něj je mi líp.

Díky, Kriste, díky Otče, díky Duchu svatý!

■ Roman Šťastný →

2018 červen–červenec

13

téma

Čím jsem byla slabší, tím jsem měla méně síly odolávat zoufalství

Křesťan na psychiatrii V čekárně na neurologii jsem strávila přes

dvě hodiny v nejistotě při čekání na výsled­ ky magnetické rezonance. Když mě zavolali do ordinace, měla jsem vlastně velmi smí­ šené pocity. Na jednu stranu jsem doufala, že nález bude negativní a diagnóza roz­ troušené sklerózy se nepotvrdí. Na druhou stranu jsem si toužebně přála, aby mi ně­ kdo z lékařů už konečně řekl, proč se cítím v posledních týdnech a měsících tak špatně.

Začalo to brněním rukou a někdy i no­ hou krátce po probuzení. Pak se přidala slabost a občasné motání hlavy. Později se ze slabosti stalo permanentní vyčer­ pání a z motání hlavy dlouhotrvající moř­ ská nemoc. Svět se se mnou točil, ztrácela jsem chuť i čich, nemohla jsem polknout sousto, trpěla trávicími problémy a začala hubnout. Rok po porodu jsem vážila o čty­ ři kila méně než před otěhotněním a váha neustále klesala.

Paní doktorka v ordinaci mi s úsměvem oznámila, že nález na mozku je negativní, ale abychom měli úplnou jistotu, měla bych podstoupit i lumbální punkci, tedy odběr mozkomíšního moku. Všechno se mi sevře­ lo, ale chtěla jsem mít jistotu – nějaký papír, důkaz, že jsem v pořádku. Něco pevného v těch neustále tápajících odpovědích léka­ řů. Něco mi přece být musí.

Večery byly nejtěžší. Dávala jsem spát roční dcerku a plakala u toho. Neměla jsem sílu dojít s ní do parku ani si hrát radostně doma na koberci. Byla tak plná života a to­ lik mě potřebovala a já byla plná lásky k ní a chuti být tou nejlepší mámou na světě…

Když jsem se ploužila s kočárkem kolem hřiště, snažila jsem se nezávidět rodičům, kteří se s energií věnovali svým dětem.

Měla jsem pocit, jako by mne něco uží­ ralo zevnitř – záhadná nemoc, kterou je­ nom pořád lékaři neumějí pojmenovat. Čím jsem byla slabší, tím jsem měla méně síly odolávat návalům zoufalství. Často 14 červen–červenec 2018

jsem se rozplakala s pocitem, že mne ne­ známá nemoc nakonec pohltí a já neuvi­ dím svoji dceru vyrůstat, nebudu se svým mužem, přáteli… Myslela jsem přitom na to, jak bych měla doufat v Boží království,

jsem vykročila ze zdravé mysli někam, od­ kud se musím co nejrychleji vrátit zpátky.

Začala jsem přecházet po místnosti, jako když vězeň krokuje ve své cele. Nevědě­ la jsem, jak jinak to zastavit. Naštěstí to

důvěřovat tomu, že vše má svůj důvod, začátek a konec. Věřím v Boha i Kristovo vzkříšení, neměla bych se přece bát kon­ ce, upínat se ke světu…

Modlila jsem se sama i s manželem za svoje uzdravení i za posilu ve víře. Vím, že se za nás modlili i bratři a sestry ve sbo­ ru. Ale zlepšení nepřicházelo. Od začátku mých problémů už uplynuly čtyři měsíce a já se cítila stále hůř. Podstoupila jsem od­ běr mozkomíšního moku a závěr byl opět negativní. Měla jsem radost, i když to opět znamenalo, že diagnóza je v nedohlednu.

Pak jednou manžel večer odešel do prá­ ce na noční, já s vypětím sil uspala naši malou a vrátila se do pokoje. Sedla jsem si a najednou jako by se stěny našeho obý­ váku začaly kolem mě svírat – přibližovaly se a nebylo kam utéct. Bylo mi jasné, že

zafungovalo a stěny povolily své sevření.

A mně bylo jasné, že se musím co nejdří­ ve objednat na psychiatrii.

Konečně jsem našla klíč k temnotě, kte­ rá mě celé roky plíživě a poslední měsíce stále nepřehlédnutelněji ovládala – genera­ lizovaná úzkostná porucha. Začala jsem se léčit a můj stav se den ze dne lepšil. Trvalo ale ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná říct, že se cítím dobře.

Se svojí nemocí se stále učím žít. Učím se naslouchat signálům, které jsem dříve ignorovala, učím se rozumět svým obavám a nejistotám. Učím se důvěřovat Bohu, že i v mé slabosti mě nese, jako mě přenesl přes nejtěžší období mé nemoci. Jako přes ně přenesl mou rodinu.

■ Anna Duchková

Potřebuji o tom mluvit, ale mám strach

Můj syn je gay Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali

špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat.

Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sou­ rozence a žádný z nich gay ani lesba není.

Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala jsem se, jestli jsem ho špatně vychovala.

On ale říkal, že ne, že se tak prostě naro­ dil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základ­ ní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl. Ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy.

Ale pak se konečně odhodlal. Přijel domů, seděli jsme u stolu a on mně najed­ nou celý rozesmátý říkal, že je na kluky. Od dětství byl takový smíšek, myslela jsem si, že je to jenom nějaká legrace, ale on vážněji zopakoval: „Já jsem na kluky, mami.“ Šok!

Pak přijel manžel a ptal se mě, jestli to už vím? Za chvíli přišel další syn se sna­ chou, aby mě podpořili. Celý víkend jsme pak probírali nečekanou situaci a nevěděli si rady. Jenom syn měl jasno a při odcho­ du nám sdělil, abychom to řekli, komu chceme, že je mu to jedno.

Načež si manžel sedl na gauč a začal hořce a usedavě plakat. Zbořil se mu tím celý svět. Synovu homosexualitu prožíval jako vlastní selhání a strašlivé zklamání.

Nedokázal se s tím vyrovnat, byl by raději, kdyby nám syn vůbec nic neřekl a nechal si to navždy pro sebe.

Asi nejtěžší bylo, že se pak manžel odml­ čel a při jedné návštěvě vlastní dítě ignoro­ val. Když pak syn zase přijel a chtěl se s ním bavit – doslova žadonil o lásku, manžel ml­ čel, neodpovídal nebo jen cosi odsekl. Měl

pocit, že nám syn ublížil. Naštěstí ale jeho mlčení dlouho netrvalo, to bych nevydrže­ la. Po nějaké době se manžel začal chovat k synovi opět se stejnou vlídností a humo­ rem jako k ostatním dětem. Zjistila jsem

však, že se mi toto břemeno v manželství nenese lépe, každý ho vláčíme sám za sebe.

Vím, že v některých rodinách gaye či les­ by zavrhli, ale já jsem si řekla, že to nesmím dopustit – je to pořád můj syn. V žádném případě jsem s ním nechtěla přerušit komu­ nikaci, přestože se vyrovnávám s faktem, že mi asi jednou přivede do domu muže.

Povím vám, co jsem nikomu neřekla.

Byli jsme doma o Vánocích, všechny děti měly s sebou své partnery, jen syn přišel sám… A já jsem se přistihla, že bych mu přála, aby taky měl někoho, s kým by byl šťastný! Je to opravdu hrozně hodný a sr­ dečný kluk. Máme ho všichni moc rádi!

Samozřejmě vím, že Pán Bůh stvořil člo­ věka jako muže a ženu. Ale proč se tedy z lásky rodí homosexuálové?! Pro mě je rodina muž, žena a děti, to nemohu popřít.

Když si ale syn přivede nějakého muže, nic s tím nenadělám, nepřestanu ho mít ráda.

Bude mít u mě stále otevřené dveře.

Nejvíc mně v celé situaci pomohlo, že Pán Bůh je láska. A určitě není Boží záměr,

abychom syna zavrhli, odstřihli od rodi­ ny, odmítli. Nevím, jak zvládnu, až syna uvidím poprvé s mužem. Cítíme s manže­ lem, že nyní musíme budovat především náš vlastní vztah, abychom to v budoucnu zvládli. Manžel totiž tehdy řekl, že to bude jeho smrt, až syn přijde domů s mužem!

Situace našeho syna mě uvrhla do ja­ kési vnitřní samoty. Žiji celý život v hete­ rosexuálním manželství, v pěkném vzta­ hu, ale doma se o tom nedokážeme bavit a skoro nikomu to nemohu říct, jsem s tím sama. Nemůžu se o tom s nikým sdílet, ani s rodiči ne. A ve sboru to rovněž ne­ jde… Každý má názor a nikdo nic neví.

A přitom bych to potřebovala vykřičet na všechny strany!

Jak jsem to nemohla nikomu říct, zmocňovala se mě strašlivá beznaděj a smutek a bylo to na mně znát. Moji nej­ bližší a kolegové cítili, že se něco děje, pta­ li se mě a já se jich začala stranit. Strašně moc o tom potřebuji mluvit, aby všechno mohlo jít ven. Nejraději bych to rozkřičela, zbavila se břemene i přetlaku v sobě, ale nejde to – bojím se.

A také fakt, že jsme křesťané a členo­ vé Církve bratrské, naši samotu ještě víc prohloubil. Zjistila jsem, že mně dokonce i přes všechny snahy několika málo zasvě­ cených nikdo nepomůže, že se s tím mu­ sím vyrovnat sama.

Začala jsem v tom všem ale nově proží­ vat širší rozměr Božího milosrdenství. Po­ znala jsem, že se to vlastně může stát úpl­ ně každému člověku. Na vlastních dětech jsem se naučila, že nemůžu snadno posu­ zovat druhé lidi. Takže poté, co nám syn přiznal homosexualitu, jsem mu napsala dopis o tom, že ho máme rádi, že bude mít u nás vždy domov a že ho milujeme!

■ Anonymní výpověď zaznamenal Bronislav Matulík →

2018 červen–červenec

15

téma

Velká touha po dítěti se zázraky nakonec

Umělé oplodnění Manželé jsme už roky, biologické hodiny tikají… a my jsme stále sami. Bráchova rodina má už úžasnou tříletou princeznu, rodina ségry přírůstek brzy čeká. Témata rodinných setkání plní dětská problemati­ ka a bohoslužby ve sboru navštěvují rodi­ ny s houfy dětí. Svět nás na každém kroku dojímá pohledy andělsky vyhlížejících očí miminek, rozjásaných spontánních dětí a vtipných dospívajících. Kolegové v práci si stěžují na ty „haranty“ a místní radnice řeší nedostatek míst ve školce. Racionál­ ně vím, že žádné srovnávání s jinými není konstruktivní, ale nemůžu si pomoct, na každém kroku se mi to citlivé téma znovu připomíná a jitří bolest.

V biblickém kontextu nám možná po­ čty dva nebo tři tak trochu splývají díky známému verši „kde jsou dva nebo tři shro­ mážděni ve jménu mém“. (Matouš 18,20) Z pohledu manželů toužících po dítěti se jejich význam posouvá: Jsme (stále jenom) dva, byť už poměrně pěkně sehraní, ovšem s nálepkou bezdětní manželé. Hledíme do budoucnosti s nenaplněnou touhou po dí­ těti po téměř deseti letech manželství.

Náš šedý horizont je plný různorodých plánů, které by mohly být zajímavé, ale jsou jen jakousi hřející náplastí na palči­ vou bolest srdce a na touhu, která nejde oblafnout žádným zahradničením, cesto­ váním, stavbou domu ani workoholickou prací. Chvíle racionality (můžeme přece žít manželství v plnosti také bez dětí, ne­ byli bychom rozhodně první) střídá sklí­ čenost, smutek a další a další zklamání té podivně nastavené 28denní rulety ženské­ ho pokolení.

Děti jsou darem od Hospodina, tak to slýcháváme z kazatelny při požehnání dětí vždycky. Ano jistě, děti taky. Dary zkrátka můžeme jenom dostat – a pro ty Boží to platí taktéž. Na rozdíl od toho všeho, co umíme svým přičiněním vytvořit, je početí 16 červen–červenec 2018

dítěte, těhotenství, porod a celý tenhle ta­ juplný projekt zrození člověka zázrakem.

Ale nezapomeňme, musíme tomu štěstíč­ ku jít trochu naproti. Ale máme? Štěstíčku nevím, ale na vyšetření půjdeme.

Lékaři se jednoznačně shodují v ná­ zoru, že přirozené početí děťátka je v na­

naplnit potomky, a pak není radno jeho vůli vůbec pokoušet?

Děti jsou darem od Hospodina. Pár dní po oplodnění našich embryí volám podle instrukcí lékaře každé ráno do embryolo­ gické laboratoře s jednoduchým dotazem, který se mi tak těžko vyslovuje: Žijí? Kolik?

Poprvé v životě se modlím za někoho, kdo tu už je, ale ještě se nenarodil – a navíc je náš. A kdy tedy přesně ta alfa života začí­ ná? Týrám internet, studuji knížky, disku­ tuji s blízkými a otřásám se pod tvrdostí některých názorů o pouhém biologickém materiálu – obyčejném shluku buněk.

Telefonuji s embryology znovu a neptám se na shluky buněk… Dozvídáme se, na kdy je naplánován ideální den pro transfer embrya. Při něm nevěřícně pozoruji prů­ hlednou, jakoby prázdnou trubičku v rukou lékaře. Napadá mě, že jestli tohle dopad­ ne, nebudu o fyzických zázracích pochy­ bovat vůbec a už nikdy. Prosíme Pána Boha o jeho vůli, o jeho rozhodnutí, zda chce dát i v mém těle zázrak vývoje nového života.

Uvědomujeme si s manželem, že Pán Bůh je svrchovaný a má mnoho možností, kdy zasáhnout. On dává i bere, a to bez cynismu „vyškolení“ nějakého duchovního neposedy.

Děti jsou darem od Hospodina. Na svět přichází naše vytoužené první dítě. A o pár let později jeho sourozenec. Teoretickou šem případě téměř sci-fi. Seznamujeme problematiku zázraků v životě křesťanů se s nabídkou metod umělého oplodnění. vystřídala každodenní péče o děti – nezpo­ Ve stále znovu a znovu znervózňujícím chybnitelný zázrak z Boží dílny. Víme, že srovnávání s tou a tamtěmi, co vlastně po Pán Bůh vše načasoval dobře a v pravý čas, dětech ani netoužili, se zdá i tato naděje ačkoli naše čekání bylo dlouhé. Kdykoli a šňůra naplánovaných vyšetření, léčby děti k sobě tulíme na klíně, musíme jen i zákroků vlastně pokořující. Přicházejí špitnout: ano jsou zázrakem! Toužíme po otázky – může a chce Pán Bůh použít i ta­ tom, aby děti Boha následovaly a abychom kovou cestu jako je IVF (in vitro fertiliza­ i my dospělí věrně došli až k cíli – a after ce – umělé oplodnění)? Nemohl by Bůh party tam jednou rozhodně neošidili. svého daru dosáhnout trochu jednodušeji, ■ jak mu radím ve svých úvahách i modlit­ Anonymní výpověď zaznamenal Bronislav Matulík bách? Nebo snad naše manželství nechce

Farářkou v husitské církvi ano, kazatelkou v Církvi bratrské ne

Žena za kazatelnou Jsem vychovaná v Církvi bratrské, její

zbožnost mám v každé buňce svého těla, přímo v DNA své osobnosti. Už v šesti letech jsem odevzdala život Kristu a v se­ dmnácti se nechala pokřtít. Vždycky jsem měla v sobě touhu naplno a do hloubky sdílet svou víru s druhými lidmi.

Od časů dospívání mě navíc hrozně zajímala Bible a teologie, přitom jsem vě­ děla, že jako žena za kazatelnu nepatřím, ale ani v nejmenším mě to netrápilo. Ne­ měla jsem zájem být kazatelkou, chtě­ la jsem však strašně moc studovat Bibli.

A tak jsem šla na teologickou fakultu.

Je ovšem pravda, že studium teologie nenaplnilo zcela moje představy. Když to­ tiž člověk přijde naivně na fakultu v naději, že tam bude živená a podporovaná jeho víra, brzy narazí na to, že se Bible nedá brát zase tak vážně, že vše má jiné poza­ dí atp. Mé víře to sice nijak neublížilo, ale potkala jsem spolužáky, čerstvé konverti­ ty, kteří šli s nejlepšími záměry studovat teologii, ale ještě neměli diplom a už byli mimo církev naplnění cynismem. Bylo mně to moc líto. Přesto mi však fakulta otevřela nové obzory, pochopila jsem, že se lze na věci dívat i jinak, než jak jsem byla zvyklá.

A pak jsem se stala farářkou, nečekaně, neplánovaně. Vždycky jsem však vnímala, že být farářkou husitské církve a kazatel­ skou Církve bratrské není totéž. Bylo to divné – celý život jsem byla vychovávaná, že žena za stůl Páně nepatří, a najednou jsem během jednoho roku za ním stála a nepřipadalo mi to zvláštní. Žádný po­ cit nepatřičnosti, ale určitě bych ho měla, být kazatelkou Církve bratrské – paradox.

Nyní po třinácti letech pracuji na Ma­ gistrátě města Teplice, na Odboru soci­ álních věcí, ale občas se za kazatelnou v Církvi bratrské ocitnu. Jak to prožívám?

Vděčnost, že i když jsem v kontextu Círk­

ve bratrské „jenom“ žena, bývám přijata a hlavně je přijímáno Boží slovo, které mohu dosvědčovat. Nikdy jsem neměla feministický pocit, že bych se měla pro­ sazovat v mužském světě. A už vůbec ne, že bych měla v Církvi bratrské ženám pro­ bojovávat cestu ke kazatelství. Prožívám

ale velkou vděčnost, že mohu sdílet svou víru za kazatelnou, že mohu také praco­ vat v dorostu s dětmi nebo ještě nedávno ve vězení jako kaplanka.

Zajímavý je rozdíl v tom, jak cítím, že mě druzí lidé vnímají. V husitské círk­ vi jsem svou službu vnímala přirozeně, v Církvi bratrské s rozpaky. Mám určitou nejistotu, obavy a strach z lidí. Vlastně předjímám, co si lidé o mně myslí. Můžu vůbec jít za kazatelnu, nebude to něko­ mu vadit? Tlak nepatřičnosti a nejistota nespočívá v tom, jestli slovo Boží vyřídím dobře, ale zda někdo nebude mít problém, že jsem žena. Zda nebudu někomu va­ dit, jestli kvůli mně neodejde z církve?!

Nechci být pohoršením, třebaže v jiných církvích bych pohoršením kvůli svému ženství určitě nebyla. Možná je to ale úpl­ ně zbytečné, protože takové obavy proží­ vám jen před tím, než jdu sloužit Slovem.

Pak ale lidé projevují radost i vděčnost, nikdy jsem se nesetkala s odmítavou, ne­ gativní reakcí.

Muži se někdy bojí toho, že se ženy do­ stanou do role nadřazené autority. Sama jsem se nikdy necítila být v této pozici.

Ani jako husitská farářka ani jako kaplan­ ka ve vězení a už vůbec ne, když mně někdo pozve v Církvi bratrské za kaza­ telnu. Pro mě je nejdůležitější, že svou službu vnímám jako službu – službu Slo­ vem. Nejde o mě, jde o Slovo, to je auto­ ritou! A také mně nikdy nepřipadalo, že by mě moje role farářky stavěla do role autority nad mým vlastním manželem.

Necítila jsem v tom rozpor. Nemyslím si, že autorita spočívá v rozhodování, kdy je­ den nařizuje a druhý poslouchá. Spočívá v přijetí odpovědnosti. Pro mě jako pro ženu je důležité, že se mohu na manžela spolehnout, že se o něj mohu opřít.

V manželství se proto cítím velmi dobře. Určitě jsem moc ráda, když je můj manžel rozhodný, protože pro mě je samozřejmě tíha rozhodování těžká.

U něj prožívám spočinutí v náručí muže.

A představuji si, že tak to může prožívat klidně i ministryně obrany, která v práci šéfuje vojákům, neboť autorita nespočí­ vá ve vnějších znacích. Proto i když jsem byla farářkou, manžel byl vždycky kně­ zem rodiny.

A také jsem nikdy neřešila to, čemu se dnes říká gender. Prostě jsem byla fa­ rářka, jako jsem byla judistka nebo jako jsem nyní sociální pracovnice. Často se říká, že když v církvi nebudou sloužit muži, musí přijít ženy. Je mi to líto a cítím smutek. Ne že jsme my ženy vní­ mány jako náhrada, ale smutek nad tím, že jako církev neumíme dát mužům to, co hledají. To že nejsou muži, je bolest­ né pro církev, ale rozhodně mě netrápí, že ženy musí přejímat úkoly a služby mužů.

■ Podle Daniely Klimešové zaznamenal Bronislav Matulík

2018 červen–červenec

17

nový domov

Byla jsem v šoku, že je pouze jediný Bůh ptala se anna duchková foto archiv SHEAU-LING VOKOUNOVÉ

Sheau-Ling Vokounová se z kultury Tchaj-wanu, kde jsou respektovány všechny druhy bohů a model, vdala do Čech, kde začala žít jako křesťanka.

Jak ses dostala ke křesťanství?

Můj současný manžel mi kdysi řekl: „Po­ kud mě chceš opravdu poznat, musíš si přečíst Bibli.“ Našel mi církev, abych měla pastora a bratry a sestry, kteří by mi po­ mohli stát se křesťankou. Poznávání Boha je pro mne ale nikdy nekončící proces, stá­ le pokračuje.

Předpokládám, že jsi v kontaktu s dalšími Číňany žijícími v ČR. Jsou mezi nimi křesťané?

Žijí tu čínsky mluvící lidé z různých zemí.

Mám mezi nimi dobré přátele. Jsou vel­ mi chytří, ale odmítají poznat Boha. Jiní mí přátelé v Boha věří, ale je velmi těžké s nimi komunikovat. Věřím, že Bůh ví, kdy a proč nás na určité místo přivedl. Držím se své víry a nepřestávám se s nimi stýkat, protože i jejich den jednou přijde. Bůh si je k sobě přitahuje. A věřím, že Písmo má pravdu, když říká, že poslední budou prv­ ní a první poslední.

Jak ses dostala z Tchaj-wanu do České republiky? Bylo pro tebe těžké sžít se s novou kulturou, mentalitou a jazykem?

Nedávno česká média rozvířil případ čínských křesťanů, kteří v ČR nedostali azyl. Co si myslíš o reakci české společnosti v této kauze?

Vdala jsem se za Čecha, a když se mne zeptal, jestli budu ochotná žít po svatbě v ČR, hrdě jsem řekla ano. Dlouho jsem o tom nepřemýšlela. Žila jsem asi rok a půl ve Francii a myslela jsem si, že to pro mne nebude problém. Když jsem v březnu 2007 přijela do Prahy, bylo teplo a po sněhu ani památky. Až později přišlo chladné poča­ sí, stesk po domově i jídle, na které jsem byla zvyklá.

Hodně Čechů se postavilo na stranu těchto čínských křesťanů a mnozí i prakticky po­ mohli. Jsou za to velmi vděčni, i na webu zveřejnili dopis, ve kterém za pomoc děku­ jí. Stále je třeba se modlit. Pokud tito Číňa­ né nakonec dostanou povolení k pobytu, budou se muset učit zcela novému živo­ tu v odlišné kultuře, jazykovém prostředí i myšlení. Budou mít starosti s finančním zajištěním. S nalezením společenství, ve kterém by mohli žít svou víru. V tom všem by jim mohla církev pomoct.

Mají strach, že je poznají jiní Číňané, proto s nimi nechtějí pracovat ani se přáte­ lit. Potřebují čas, aby se zahojila stará zra­ nění. České charitativní organizace se o ně naštěstí velmi dobře starají. Díky Bohu. České soudy se snaží ověřovat, jestli byli doma skutečně pronásledováni a zda mají právo na azyl. Modleme se za moud­ rost vyšetřovatelů i soudců.

■

Jaké to je, být křesťanem v Číně?

Jaké je tvé zaměstnání?

Od roku 2014 pracuji jako hospodyně v penzionech Airbnb. Připravuji apartmá­ ny, přijímám hosty z celého světa a před­ stavuji jim Prahu. Využívám tak i své zku­ šenosti z práce asistentky a překladatelky na Tchaj-wanu. Používám pět jazyků, jsem neustále v pohybu a moje práce mi umož­ ňuje přijít domů s čistou hlavou a užít si čas s rodinou a přáteli.

18 červen–červenec 2018

Většina východních náboženství pochází z Indie, odkud se během staletí rozšíři­ la do dalších asijských zemí včetně Číny a na Tchaj-wan. Vyrůstala jsem v kultuře respektující všechny druhy bohů a model – lidské bytosti, polidštěná zvířata, duchy předků nebo jiná božstva, ať už dobrá, či zlá. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že je pouze jediný opravdový živý Bůh, kterého bychom měli uctívat.

Ambassadors Football

■ Nabídka pro děti z CB

„Jak duchovně nasytit ty, kdo jsou sytí? Odpověď je jednoduchá.

Nejde to, není to v lidských silách.“ David Novák, předseda RCB

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Křesťanská fotbalová organizace, která sportem sdílí víru v Ježíše Krista

Zemská Konference sborů Církve bratrské v Litomyšli ■ 11.–12. května 2018

Služba zotročeným ženám Misionářka Natasha Schoultz z Operation Mobilizition zve ke službě pražským prostitutkám ■ ‌ Vzdělávací program také pro křesťany z CB

06 | 07 | 2018

PŘEDSTAVUJEME

iNform Služba pražským prostitutkám

P

odle Celosvětové studie otroctví z roku 2016 žije v České republice 42 600 lidí v otroctví. To je přibližně 0,4 % populace. Bůh mi vložil do srdce myšlenku, abych se angažovala na poli ochrany lidských práv. Připomněl mi, že každá osoba je stvořena k jeho obrazu a má velkou hodnotu. Každý život je v Ježíšových očích velmi vzácný.

Toto povolání se ještě prohloubilo, když mi Bůh v roce 2011, zatímco jsem pobývala v Jižní Koreji jako misionářka a studentka teologie (původně pocházím z Jižní Afriky), začal vkládat do srdce Českou republiku.

Poslechla jsem jeho výzvu a ještě v témže roce jsem se sem přestěhovala.

Nastoupila jsem na doktorandské studium teologie a zároveň jsem se spřátelila se ženami pracujícími jako prostitutky. Začala jsem je navštěvovat v nočních klubech a modlit se s nimi. Mým cílem je doprovázet tyto ženy na jejich cestě a v jejich duchovním směřování.

Hlavně to znamená naslouchat jim, když mluví o svém životě, držet je, když pláčou, modlit se s nimi a někdy třeba společně číst Bibli, což obvykle probíhá v jejich pracovním pokojíku. Často při své návštěvě vídám na malém nočním stolku vedle jejich postele Bibli a vedle ní kondomy (nebo různé sexuální hračky). To je totiž realita života prostitutek. Mnohé z nich věří v Ježíše Krista, některé dokonce navštěvují bohoslužby, a přesto se ocitají v temnotě, jakou sexuální průmysl určitě je.

Zuří v nich vnitřní boj. Tyto ženy opravdu potřebují Ježíšovu pomoc a lásku k nalezení cesty ven. Dalším důvodem vnitřních bojů bývá skutečnost, že některé z nich jsou obětmi obchodu s bílým masem a tuto práci nedělají dobrovolně. Některé nemohou v neděli do kostela, protože se nesmí bez dovolení samy volně pohybovat. Některé nemají pasy ani právní dokumenty a jsou pod kontrolou jiných, například pasáků nebo madam. Tato kontrola může být fyzická i psychická, přičemž ta psychická bývá často mnohem horší než ta fyzická.

Naše služba by nebyla možná bez spousty modliteb, stejně jako bez většího zapojení česky mluvících pomocníků pro návštěvy veřejných domů. V roce 2014 jsem vytvořila vzdělávací program pro dobrovolníky, kteří by se chtěli do služby zapojit. Nyní je v našem

vzdělávacím programu kolem 20 lidí. Je otevřený jak pro ženy, tak i pro muže, ačkoli do veřejných domů docházejí jen ženy.

Pokud byste se chtěli připojit k našemu vzdělávacímu programu, můžete mě kontaktovat na adrese: tashschoultz@gmail.com ■ Mgr. Natasha Schoultz, Anti-Human Trafficking – Operation Mobilization (OM)

Prosím, modlete se za tuto službu.

Nabízím hned několik témat k modlitbám: 1. M odlete se za veřejné domy, aby nám umožňovaly vstoupit a setkávat se se ženami-prostitutkami.

2. M odlete se za další česky a rumunsky mluvící spolupracovníky, kteří by se chtěli připojit k našemu týmu.

3. M odlete se za to, aby Česká republika přijala zákony (a kontrolovala dodržování), které by pomohly při řešení otázek týkajících se prostituce, a zejména nucené prostituce – obchodu s bílým masem.

4. M odlete se za moudrost pastýřů – kazatelů, aby nacházeli cesty, jak své církve zapojit do přijetí žen – prostitutek.

5. M odlete se za větší povědomí Čechů o tomto problému.

NePornu.cz

A

si není potřeba se rozepisovat o tom, že pornografie představuje obrovský problém.

Aktuální průzkum České evangelikální aliance zároveň potvrdil, že i křesťané s touto oblastí zápasí, a to v nemalé míře. Obecně se jedná o velmi citlivé téma, málokdo si svůj problém přizná, a ještě menší procento vyhledá pomoc a někomu se svěří.

Minulý rok v létě spustil misijní projekt HledamBoha.cz první verzi online kurzu o pornografii. Kvůli velkému zájmu jsme začali pracovat na novém projektu, který by nebyl zaměřen jen na křesťany a který by nabízel anonymní pomoc lidem zápasícím s nezdravým návykem či závislostí na pornu.

Od ledna tak naplno funguje projekt NePornu.cz.

Na webových stránkách nabízíme online kurz o pornografii a e-koučink zdarma (online doprovázení), přičemž se snažíme prezentovat aktuální fakta o pornografii a publikovat články a příběhy lidí.

Jak se zapojit? V současné době především sháníme dobrovolníky, kteří by se chtěli stát e-kouči a pomáhat druhým. Pokud jste sami někdy zápasili se závislostí na sledování porna, víte, jak složité může být se z toho dostat.

Chcete-li pomoci druhým, napište nám na adresu info@nepornu.cz a my vám poskytneme potřebné zaškolení.

V rozhovorech s přáteli můžete zmínit, že jste narazili na projekt NePornu.cz a že vás zaujal.

Přečtěte si na našem webu informace o závislosti na pornu a pomozte nám rozšiřovat povědomí o tomto problému, ale také o nabídce pomoci.

Zároveň budeme rádi, pokud nám zašlete své osobní zkušenosti o tom, jak jste se vypořádali s pornografií. Příběhy lidí, kteří se úspěšně dostali ze zajetí pornografie, jsou obrovským povzbuzením pro ty, kteří aktuálně zápasí.

V neposlední řadě můžete projekt podpořit modlitebně, ale i finančně. Číslo účtu je 242855650/0300, variabilní symbol 4000.

■

Mezinárodní projekt pro děti

červen–červenec 2018 Trefa do Brány!

Kdo by se s tím nesetkal!

Křik, sprostá slova, favorizování, soutěživost, výsměch nebo nepřijetí v partě. Pro nejednoho mladého hráče je to negativní zkušenost se sportem na dlouhá léta. A věřící rodiče pak vedle častých tréninků, nedělních zápasů a přeorganizování rodinných plánů řeší i emocionální zranění a nevoli sportovat. „Kdybych tak našel tým, kde jde o víc, než jen o můj výkon!“ Ambassadors Football je křesťanská fotbalová organizace, která dává všem hráčům prostor sportovat, aktivně využívat svůj volný čas a poznat důležité hodnoty. Používáme fotbal jako nástroj, jak s lidmi sdílet svou víru v Ježíše Krista. Pomáháme církvím zapojovat věřící lidi do misijní služby a vytváříme pro ně prostředí, kde se mohou stát fotbalovými vedoucími a dále růst ve víře.

Naše poslání: Komunikovat dobrou zprávu o Ježíši Kristu všem lidem skrze fotbal.

FOOTBALL–FAITH–FUTURE „Trenér má během roku příležitost ovlivnit více životů, než mohou jiní po čas celého svého života.“ Billy Graham V současnosti oslovujeme evangeliem skrze fotbal stovky lidí. Můžeme oslovit až tisíce, protože zájem účastníků je daleko větší, než nám současné kapacity dovolují. Hledáme proto vlastní fotbalové zázemí – jedno hřiště, kde by trénovaly všechny týmy, a vhodné středisko pro letní kempy na další roky. Sháníme i modlitební a finanční partnery, ale především se potýkáme s nedostatkem zralých věřících lidí, kteří mají rádi fotbal. Modlete se prosím za nové křesťanské vedoucí, za jejich duchovní růst a přípravu, za srdce hráčů proměněná evangeliem a za naplnění poslání.

Pokud je vám blízký způsob, jakým Ambassadors slouží, chtěli byste se dozvědět více, určitě se nám ozvěte. Rádi s vámi budeme v kontaktu.

Ambassadors Football Czech Republic Ondřej Mazaný, +420 774 400 721 mazany.o@ambassadors.cz www.ambassadors.cz

Pete Lupton, Koordinátor projektu

Aneta Jindrová,

https://kurzycodex.cz/pornografie/

Ambassadors Football Czech Republic

církev bratrská

iNform Konference CB na Olivetské hoře

V

pátek 11. května dopoledne ožilo zámecké návrší v Litomyšli (v místním žargonu Olivetská hora) ruchem dvou stovek účastníků konference Církve bratrské. Všechny přítomné zde službou Slovem přivítal kazatel místního sboru CB Daniel Kvasnička.

Pracovní program konference začal odhlasováním programu a zvolením skrutátorů, kteří budou konferenci organizačně zajišťovat. Poté už se přistoupilo k informacím a k hlasování o návrzích. Ředitelka kanceláře Lydie Boszczyková upozornila na zprávu auditora nově zařazenou do publikace vydané ke

konferenci. Informovala o stabilním stavu financí, počet členů celé církve zhruba o stovku stoupl a obětavost členů se rovněž částečně zvýšila.

K ordinaci byli navrhnuti a delegátům představeni vikáři Štěpán Vašíček a Ondřej Vavrečka. U Jiřího Serbuse ze stanice v Milovicích se jednalo o návrh na udělení volitelnosti za kazatele. Všechny tři návrhy byly přijaty.

Pavel Chráska ze sboru CB v Praze-Smíchov a předseda komise pro Řád pak odpovídal na dotazy ohledně návrhů týkajících se změny Řádu CB. Oproti jednoznačnému hlasování o ordinaci vikářů se diskuze k návrhům na změnu Řádu rozvíjely dynamicky a mnohé musely být ukončeny schválením průběžných návrhů na počet ještě přípustných diskuzních příspěvků.

Jako první byl schválen návrh, který pak dále ovlivnil všechna další hlasování. Konferencí bylo přijato, že o změnách Řádu CB bude nadále rozhodovat nadpolo-

viční většina hlasů, nikoli dvoutřetinová. Další hlasování tedy už probíhalo podle nově přijatých pravidel.

Naopak nebyly přijaty návrhy týkající se fungování stanic u mateřských sborů s odůvodněním, že uvedené problémy, které by přijetí návrhů mělo vyřešit, může stejně účinně řešit i členské shromáždění. Diskuze se protáhla a delegáti se k dalším návrhům vrátili až na konci prvního konferenčního dne.

Z dalších návrhů byly odhlasovány tyto: — založení zapsaného ústavu ETS (ETS, z. ú.), který má oproti semináři v právním rámci více možností, — zachování stávajícího modelu financování ETS i pro rok 2018 a zároveň připravení nového modelu, jak bude CB podporovat činnost ETS po roce 2019, — možnost volit (staršovstvo a kazatele) i členům, kteří momentálně pobývají v nemocnici a nejsou schopni přijít do místa voleb (bylo oceněno aplausem).

Po obědě vyřídil v občerstvujícím příspěvku pozdravy předseda slovenské Rady Štefan Evin a krátce shrnul poměrně neutěšenou situaci sborů CB na východním Slovensku. Potenciál založit nový sbor mají jen velká města (v Bratislavě se pokoušejí založit třetí sbor CB), některé sbory nemají obsazena místa kazatelů. Informoval i o financích, které získávají od státu (1 promile) a které prakticky znamenají odluku církve od státu.

Pro diskuzi ve skupinkách byly konferenci představeny a nabídnuty k dotazům oblasti činnosti v diakonii CB, v časopisu Brána a v ETS. Řešila se otázka pilotního projektu pracoviště ETS s odloučeným přístupem pro lepší dostupnost ze vzdálených míst republiky i rozvoj spolupráce s VŠ v Banské Bystrici, která by mohla nabídnout (oproti ETS) i doktorandské programy a profesury. Zhodnocena byla práce Diakonie CB, kde byla zdůrazněna spontánní služba na nejnižších úrovních.

Mluvilo se také o otázce péče o kazatelské vdovy. Konference byla informována také o odchodu ředitelky Diakonie CB Michaely Veselé z funkce a o hledání nového služebníka na tuto pozici.

Ohledně časopisu Brána byl vznesen požadavek na zveřejňování více osobních svědectví.

Delegáty konference pozdravil i biskup Bernard z Jižního Súdánu (více se o něm a jeho práci dozvíte z rozhovoru s R. Staňkem v č. Brána 02/18), který vřele podě-

koval a požehnal naší církvi, všem přítomným a snad všemu, co mají (včetně peněženek).

K večeru prvního dne konference předseda RCB David Novák shrnul výsledek 14 vizitací sborů, který vyzněl pro sbory velmi pozitivně.

■ Eva Čejchanová

Slavnostní bohoslužba

P

rvní den konference vyvrcholil slavnostní bohoslužbou v chrámu Nalezení sv. Kříže, při níž byli ordinování kazatelé Ondřej Vavrečka a Štěpán Vašíček a diákonskou ordinaci přijal celocírkevní pracovník pro dorost Daniel Jokl. Požehnání bylo vyprošováno také pro bratra Jiřího Serbuse, kterému konference udělila volitelnost za kazatele v Církvi bratrské, a přivítán byl po více než desetileté službě ve Wesleyánské církvi kazatel Marek Fajfr.

Bohoslužba měla hned několik vrcholů. Předně zvěst Božího slova. Předseda Rady CB položil na srdce nejen novým ordinandům odkaz apoštola Pavla, který ani na závěr své služby Pánu nepodlehl skepsi. Dalším vrcholem byla večeře Páně, při které všichni účastníci mohli vyznávat svou víru a opakovaně přijímat milost od Krista.

Povzbudivé byly pozdravy z ekumeny i od starosty města Litomyšl.

Celou bohoslužbu skvěle provázel pěvecký sbor Effahta pod vedením sbormistryně Hany Fišerové.

Piaristický chrám se na pár hodin stal centrem Církve bratrské.

Piaristé v 17. století přišli do Litomyšle, aby pomohli vychovávat a vzdělávat především chudou mládež. Bylo milé se v takovém prostředí vzdělat v ekumenických vztazích, které jsou pro litomyšlské křesťany všech denominací zcela přirozené.

Dětský odbor

červen–červenec 2018 modli se a pracuj Konference Dětského odboru nesla název Modli se a pracuj – ora et labora. Na základě textu 3. kapitoly listu do Efezu jsme se s hlavním řečníkem Danielem Komrskou zamýšleli nad tím, co chce konat Bůh.

Máme různé představy a plány, ale důležité je ptát se, co chce Bůh. Po jednotlivých zamyšleních jsme byli motivováni ke konkrétní modlitbě. Daniel nás vedl k hlubokému přemýšlení nad různými skutečnostmi, ale zároveň prokládal výklad zajímavými příběhy ze života.

Tak např. mezizubní kartáček – taková malinká věcička, když ale nedodržíme při výrobě míry, např. nepoužijeme naše milimetry, ale anglické palce, vyrobíme nějaký kartáč. A zkuste si čistit mezizubní prostory velkým kartáčem! Kristova láska má správné rozměry – má šířku, délku, výšku i hloubku, kterou nemůžeme pochopit sami, ale jen ve společenství.

Po dobrém obědě, následovaly čtyři semináře, kterými jsme se snažili povzbudit a motivovat nové či letité učitele besídek, ale i další pracovníky s dětmi v církvi: Cesta k srdci dítěte (manželé Kalenští), Roztěkané děti (Lenka Mošnerová), Ne-pochopené děti (Noemi Bravená) a Ne-vykopat poklad (Klára Heczková a Ellen Bělová). Hlavní dopolední program a první tři semináře si můžete přehrát ze záznamu na webu Dětského odboru, poslední seminář, který nebyl nahrán, byl praktický a hodně se v něm diskutovalo.

Je velká radost sdílet spolu navzájem, co prožíváme při duchovním vedení dětí. Mluvit o radostech a starostech. Naše mladá generace potřebuje velkou podporu, lásku a vedení. Pokud chceme rozumět svým dětem, musíme se stále učit a nechávat se vést Duchem svatým. Doufáme, že letošní konference tomu přispěla. Budeme rádi za jakékoliv ohlasy a náměty k dalším konferencím.

■

Klára Heczková,

Bronislav Matulík

členka Dětského odboru

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE květen 2018 ▪ Noví vikáři Rada jednala s bratry Alešem Navrátilem (nyní Brno Královopolská, jako vikář směřuje do sboru Brno – Betanie) a s Tomášem Kolmanem (Opava Elim). Bratři vydali svědectví o své víře i o povolání ke službě.

Rada oba dva s radostí přijala do vikariátu.

▪ Volba kazatele v Mladé Boleslavi Po odchodu správce sboru Jakuba Škarvana do Nového Města nad Metují Rada provedla na žádost staršovstva Mladé Boleslavi volbu Jiřího Serbuse (dočasně jako druhého kazatele) a v červnu pak jmenuje administrátora sboru.

▪ Slovenská konference První místopředseda Rady Petr Raus informoval o slovenské konferenci CB, které zvolila novou Radu ve složení: Štefan Evin (předseda), Jan Henžel, Martin Kačur, Juraj Kohut, Milan Mitana, Slavomír Poloha a Rastislav Števko.

▪ Jmenování člena dorostového odboru Na žádost předsedy Odboru pro dorost Pera Kučery Rada jmenovala dalším členem Odboru pro dorost Josefa Kosteleckého z Ústí nad Labem.

▪ Volba správce a druhého kazatele v Českém Těšíně Dne 15. dubna byl kazatel Jaroslav Pokorný zvolen za správce Sboru CB v Českém Těšíně a Josef Sliž druhým kazatelem téhož sboru.

▪ Rezignace ředitelky Diakonie CB Rada vzala na vědomí rezignaci sestry Michaely Veselé. Rada vyjadřuje sestře vděčnost za její výbornou službu. Správní rada Diakonie nyní řeší obsazení funkce ředitele. →

zprávy

iNform Setkání rady se staršovstvem z Brna Kounicovy V rozhovoru zazněla velká vděčnost za velmi dobrá kázání brněnských kazatelů Jana Asszonyi a Daniele Komrsky. Sbor je však v situaci, kdy správce sboru do dvou let ukončí svou službu, takže nyní brněnské staršovstvo hledá nového kazatele. Dále bylo s povděkem sděleno, že Kounicova má dost lidí, kteří jsou ochotni pracovat s dětmi v besídce i tradičně v dorostu, slabinou je v současné době mládež. I nadále se rozvíjí služba pro seniory a sbor se dlouhodobě věnuje lidem z ulice.

Ve sboru se objevila skupina Číňanů, kterým se sbor snaží pomáhat.

Velké téma je modernizace modlitebny. Před nedávnem byly vyhotoveny dvě studie, na kterých se ale sbor ani staršovstvo nesjednotily, byla proto zadána třetí studie.

Kounicova, jako celá Církev bratrská, řeší problematiku biblického vyučování. Staršovstvo připravuje dotazník pro členy sboru, aby se vyjádřili, jak by si přáli oblast biblického vyučování realizovat a v jakém čase.

Velká část diskuze se týkala skutečnosti, že sbor v současnosti nemá mládež. S tím souvisí i otázka budoucnosti sboru. Vzhledem k tomu, že se nedaří zachytit mladé lidi, kteří občas přijdou, řešila Rada se staršovstvem problematiku sborů, jejichž historie sahá sto i více let do minulosti. Diskutovalo se o zbourání „starých model“ (na způsob Mojžíšova hada) a o odvaze k radikálnímu kroku, dále o vyhlížení zázračného probuzení z Ducha svatého, ale také o „přirozeném“ stárnutí, nemocech sboru a smrti. Padl návrh připravit pracovní konferenci pro „staré“ sbory, kde by zde mohly vzájemně sdílet své zkušenosti a společně se snažit najít řešení, jak přispět k revitalizaci.

Rady ocenila otevřenost a užitečnost diskuze a vyjádřila vděčnost za přijetí i za brněnskou pohostinnost.

Výzva Pražského Tyrannus Hall I letos přijímáme nové studenty do pražské křesťanské koleje PTH. Tento rok hledáme víc studentů, proto se na vás obracím s prosbou o pomoc. Pokud máte ve svých sborech maturanty – muže, kteří se chystají na školu do Prahy, nebo případně studenty prvních ročníků VŠ v Praze, prosím, abyste kontaktovali Tomáše Grulicha na adrese tomas.grulich@cb.cz Rádi bychom studenty oslovili a přiblížili jim možnosti Pražského Tyrannus Hall. PTH je křesťanská chlapecká kolej a zároveň univerzitní učednické společenství, které se snaží spojit čas studia s budováním laických pracovníků pro církev.

Většina našich absolventů mluví o tom, jak čas na PTH velmi ovlivnil jejich budoucí směřování. Je tu příležitost i pro nové studenty z vašeho Tomáš Grulich okolí. Děkujeme za spolupráci.

červen–červenec 2018 Sexualita ve vztahu

▪ GDPR určení zástupce správce

Odbor pro manželství a rodinu připravil s teologem a psychologem Jakubem Hučínem na rok 2018 tři odborné semináře o vztazích pro pracovníky na sborech.

První se konal 21. dubna ve Sboru Církve bratrské v Praze 2 na Vinohradech. Tématem byla Sexualita ve vztahu.

Několik poznámek ze semináře: Učili jsme se dívat na sexualitu očima druhého člověka a ne především sdělovat vlastní názory a pohledy. V sexualitě jde o porozumění druhému, neboť pastorační péče vychází z potřeb klienta a nikoli pastoračního pracovníka. Ten musí jednat s klienty jako s dospělými lidmi a nikoli z pozice experta, ale člověka, který doprovází.

Sexualita člověka v širším smyslu znamená být mužem, být ženou a ukazuje kvalitu partnerského vztahu. Jde o schopnost vstoupit do blízkosti druhého člověka, naučit se spontaneitě a dokázat být takovými, jací doopravdy jsme.

A právě v tom prožívají mnozí nesnáze, neboť jim vnitřní kontrola brání oddat se druhému. Sexualita ukazuje kvalitu partnerského vztahu, který je vztahem dvou dospělých (zralých) lidí. Nezralý je ten, kdo je závislý a ve vleku druhého.

V partnerství je vždy důležitá erotická přitažlivost, která vychází z různosti mužů a žen. Právě různost je podstatná ve vztahu, nikdy se nesmí ztratit Já a Ty. Jakmile by se ztratilo Já a Ty a bylo by jen My, ztratilo by se jiskření erotické přitažlivosti, které vyplývá z odlišnosti.

Následné semináře se budou věnovat následujícím tématům: Věční pomahači aneb ne vždy aktivita a snaha vztah posiluje – 6. října 2018 Mnozí lidé v partnerském vztahu žijí s představou – vědomou či nevědomou, že čím více budou o druhého partnera a o ostatní členy rodiny pečovat, tím silnější budou jejich vzájemné vztahy. Jsou pak překvapeni, když se setkávají s tím, že je druzí zneužívají, neváží si jich.

Blízcí a ti druzí – 1. prosince 2018 Jinak se chováme ke svým blízkým a jinak k ostatním, a ne vždy lépe k těm blízkým. Proč to tak je, jaké jsou vztahové vzorce, které získáváme ve své vlastní rodině, a jak je poznáme? Proč je opakujeme a jak s tím pracovat?

Bronislav Matulík

Rada CB jmenuje jako zástupce správce pro GDPR ředitele kanceláře Rady CB. ▪ Studijní volno Jakuba Škarvana Rady přijala žádost kazatele Jakuba Škarvana o poskytnutí studijního volna v červnu 2018 na jeden měsíc. Bratr se bude zabývat systematickým studiem Markova evangelia.

PhDr. Miloslav Košťál 23. 8. 1925 – 23. 5. 2018 Pán církve povolal do nebeského domova svého dlouholetého služebníka kazatele Miloslava Košťála. S někdejším kazatelem z Náchoda, Prahy 1 Soukenické a Nového Města nad Metují proběhlo rozloučení v náchodské modlitebně Církve bratrské.

Pohřební shromáždění vedl Jan Hábl, slovem evangelia posloužil Pavel Černý, za RCB promluvil Bronislav Matulík, životní příběh bratra Košťála připomněl Pavel Javornický a vzpomínku pověděli Daniel Smetana a Otto Chmelík ze Státního archivu Děčín, kde kazatel Košťál dříve pracoval. Bohu díky za požehnání, které bratr nesl svým životem i službou.

kalendář

iNform

červen–červenec 2018 18. 6. 2018 Přijímací řízení na ETS

Lípy století

Přijímací řízení ke studiu na VOŠ, místo konání: ETS Chvaly.

Zveme sbory Církve bratrské k zapojení se do projektu Lípy století, který se koná u příležitosti 100. výročí založení Československé republiky. V rámci mediální kampaně s názvem Staleté kořeny, která má za cíl ukázat duchovní kořeny našeho národa a vyvolat diskuzi nad naší národní identitou, postupně vznikne sto krátkých videí. Tato videa budou ukazovat čtyři základní „české“ hodnoty: víru, pravdu, svobodu a důstojnost. Videa můžete zhlédnout na webových stránkách www.staletekoreny.cz nebo na Facebooku či YouTube pod názvem Staleté kořeny. Vyvrcholením oslav bude vysazování lip století v neděli 28. října 2018 ve sto městech a vesnicích v rámci bohoslužeb nebo odpoledních shromážděních.

21.–24. 6. 2018 Expedice Apalucha Akce pro otce a děti. Pořádá Odbor pro manželství a rodinu. Místo konání: Diecézní centrum života mládeže Vesmír v Orlických horách.

14.– 21. 7. 2018 Rekreace pro seniory 2018 Pořádá Diakonie CB, místo konání: Vrchlabí.

19.– 25. 8. 2018 Kurz zpěvu Tábor pro děti od 9 do 25 let v Litomyšli, pořádá: Effatha.

23.– 25. 8. 2018 Festival UNITED Multižánrový křesťanský festival ve Vsetíně pro 4 500 účastníků s názvem „Mezi námi“.

26. 8. – 1. 9. 2018 Rádcovská škola Letní interaktivní kurz pro začínající vedoucí nebo pro ty, kteří se rozhodují pracovat v dorostu jako vedoucí.

27. 8.– 1. 9. 2018 Relax H20 camp 19+ se zaměřením na vedoucí, pořádá Odbor mládeže RS Kymevo, Hrachov 167, Svatý Jan

7. – 9. 9. 2018 Nové obzory Místo konání: Mladkov Akce pro vedoucí dorostu

Letiště Praha navázalo spolupráci s ERC Letiště Praha a Ekumenická rada církví uzavřely vzájemnou spolupráci, v jejímž rámci bude letiště do budoucna připraveno poskytnout duchovní útěchu cestujícím, rodinným příslušníkům či zaměstnancům v areálu Letiště Praha, pokud by se stali účastníky mimořádné události spojené s provozem letiště. K podpisu memoranda o vzájemné spolupráci sdělil Václav Řehoř, předseda představenstva Letiště Praha, následující: „Duchovní podpora doplní službu psychologa, kterou už máme pro případy mimořádných událostí na Letišti Praha zajištěnou.

Ačkoliv k situacím tohoto charakteru dochází obecně v letecké dopravě zcela výjimečně, musíme být i na ně dobře připraveni. Spolupráce s Ekumenickou radou církví nám navíc zajistí, že bude o naše cestující i zaměstnance skutečně postaráno ve všech ohledech.“

Číslo 06–07/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 17. 6. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Velikonoce v Bristolu text Libor Duchek foto anna duchková

B

ristol je asi půlmilionové přístavní město na jihozápadním pobřeží Anglie ležící při ústí řeky Avony. Své návštěvníky kromě typicky anglického počasí uvítá malebnými seskupeními pověstných britských řadovek s malinkými zahrád­ kami a dvorečky plnými květin a palem. Neboť díky Golfskému proudu tam snad nikdy nemrzne a žádný den se neobejde bez přirozeného zalévání.

Své bohatství a prosperitu založil Bristol na ob­ chodu – nejprve s vlnou, vínem, obilím a rybami a během průmyslové revoluce zažil raketový růst své ekonomiky zásluhou obchodu s otroky. Bo­ hatí obchodníci pak dávali štědře své nemovitosti místní univerzitě, která se nyní snaží nenápadně umazávat jejich jména ze svých budov, aby tak alespoň částečně smyla stíny svých někdejších chlebodárců, kteří neměli skrupule bohatnout na obchodu s lidským masem.

Na místě obchodníků a pirátů dnes bristolskou ekonomiku na výsluní drží letecký průmysl – po­ chází odsud slavný letoun Concord a částečně i ten filmový – ovečka Shaun. Ze známých umělců zde vyrostl Banksy – snad nejslavnější grafiťák v objetí zahradní čtvrti, kde bys panel pohledal!

Samo jméno Bristol znamená místo u mostu a snad i z tohoto důvodu se v minulém století stal bristolský vysutý most hlavní turistickou domi­ nantou, pod kterou se zvolna plazí bahnivý tok Avony s břehy zerodovanými pravidelnými pří­ livy a odlivy. Konečně i moře nenastavuje příliš přívětivou tvář, ba ve větším ukazuje destruktivní sílu přílivu na svých rozsáhlých pozvolných plá­ žích věčně splachovaných bahnitou vodou – jako by se Anglie postupně rozpouštěla v jeho chlad­ ném objetí.

Bohem opuštěná země? Slunce věčně skryté za mraky, jež se neopováží podívat se na množící se lidský hřích a nevěrnost? Zdaleka ne… Díky tomu, že jsme Bristol navštívili o Velikonocích, jsem měl příležitost podívat se hned na několik bohoslužeb

a mohu potvrdit, že víra je tam dosti živá a že se bere jako součást běžného života.

Zatímco v české katedrále se platí vstupné a člo­ věk může zakoupit krátký svit LED svíce za drobný peníz, tam je vstup volný a svíčky jsou v kostelích k dispozici za dobrovolný příspěvek. V budově se pohybuje kněz, který je návštěvníkům k dispozici k pastorační péči a k modlitbám. Čas od času do­ konce vystoupal na kazatelnu a četl pašijový pří­ běh. Většina návštěvníků si sedla a poslouchala, zbytek tiše obcházel pod gotickými klenbami. Pár členů farnosti pak turistům nabízelo zdarma své průvodcovské služby.

Na Velký pátek jsme se zúčastnili bohoslužby, během níž farníci sbíjeli a stavěli kříž, a v neděli ho zaplavili květinami. V pátek jsme kostel opou­ štěli ve tmě, tichu a samozřejmě v dešti. V neděli se zpěvem na rtech a za svitu slunce. God bless the Queen and her country!

Libor Duchek Je členem Sboru CB Praha-Smíchov.

S manželkou Annou má tři děti.

■

2018 červen–červenec

19

rodina

NIKDY SE TĚ NEVZDÁM podle vyprávění manželů Frolíkových napsala Eva Čejchanová foto autorka

Jan ležel na lůžku jednotky intenzivní péče a odevšad mu trčely hadičky. Přístroje pravidelně pípaly a on kolem sebe neviděl nic než bílou zástěnu.

Infarkt myokardu, řekli lékaři, když prošel vyšetřeními.

N

etajili rizika. Tak takhle to může skončit? Už? Vždyť mu zas to­ lik není. Před pár dny pochoval tátu. Honzovi se nechtělo umřít. Měl ro­ dinu, kterou miloval. Dvě sotva dospě­ lé děti, šťastné manželství. Milada teď někde doma určitě prosí Boha, kterého vždycky ctila a poslouchala, za jeho ži­ vot. A není sama: „Pane, prosím… jestli se z toho dostanu, slibuji, že budu celý Tvůj.“ Chtěl žít.

Byla sobota večer. Vlastně mu ještě ne­ skončila dovolená.

Na hory vyjížděli v pondělí – pozdě­ ji, než plánovali. Honzovi se to nakupi­ lo v práci a do toho zasáhl pohřeb. Už od 20 červen–červenec 2018

začátku to nevypadalo na příliš radostné dny odpočinku, ale na lyžích nebyli celé roky. „Tak to teď doženeme,“ řekli si a čty­ ři dny točily sjezdovku do úpadu. V pátek už ale Honzovy bolesti ani zdaleka nepři­ pomínaly únavu ze sportu, ale čím dál víc příznaků ukazovalo na infarkt. Rozhodli se pro návrat.

Kdyby jenom nefungovala ta zvlášt­ ní vzájemná gravitace průšvihů, která způsobuje, že nezůstane při jednom. Po cestě do Prahy se jim porouchalo auto.

V servisu, kam zvládli dojet, je ujištili, že do pondělka to určitě opravené ne­ bude a že si musí sehnat náhradní do­ pravu. Z posledních sil dojeli vlakem – a doma je čekal vytopený byt. A pak už nemocnice.

psychologie

Komunikace je základ

Milada seděla v křesle s očima upřený­ ma do prázdna. Srdce měla sevřené. Hon­ za ležel zadrátovaný na JIP a ona nemohla dělat nic. Teprve tady se vědomí, jak moc má svého muže ráda, jak jsou prorostlí tak, že bolest jednoho cítí i ten druhý, jak moc prázdno je, když tu není, zhmotnilo do ne­ smírné úzkosti, že o něj přijde.

Ještěže tu byly děti. Prosili za ně s Ja­ nem deset let. A Bůh jim je dal. Teď už byly dospělé. Spaly. Miladě to nešlo. Po­ nořila se do vzpomínek…

Honzu potkala na maturitním večír­ ku své starší kamarádky. Bylo jí šestnáct a Honzovi, studentu druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty, o dva roky víc. Takový vážný kluk. Vyhovovalo jí to, i když chvíli před prvním rande váhala, jestli jít. Nechtělo se jí. „To bude nuda,“ pronesla neprozřetelně před maminkou, která okamžitě narovnala dceři hodnoty. „Slíbilas mu, že přijdeš, tak tam půjdeš!

A řekneš mu, že příště už nepřijdeš.“ V ro­ dině s vírou hluboko v základech se jelo na rovinu. A tak Milada šla. A pak na dal­ ší schůzku, a na další. Najednou věděla, že tohle je její životní partner. Otec jejích budoucích dětí. S tímhle klukem jednou zestárne.

Tahle jistota vědomí, že ho nechce ztra­ tit, tu byla celá ta dlouhá léta. Ve chvílích, kdy hrozil konflikt, vždycky vyhrála ješ­ tě předtím, než vůbec mohl vypuknout.

Z Honzovy strany to nebylo jiné. Prostě vě­ děli, že tohle je žena pro něj, tohle je muž pro ni. I v počátcích vztahu, kdy u Milady nepřicházelo v úvahu, aby si vzala nevěří­ cího kluka. A Honza nevěřící byl. Honzově mamince se zase nelíbilo, že jejího syna, kluka z vesnice, ta „holka z Prahy“ ovliv­ ňuje tak, že začal chodit k evangelíkům.

I v prvních deseti letech manželství, kdy prosili o děti a ony nepřicházely. Narození syna a později dcery brali rodiče Frolíkovi jako obrovský Boží dar.

Paradoxně, když nad tím tak přemýš­ lela, právě to období štěstí způsobilo, že se rodina Bohu vzdálila. Nebylo to úmy­

Eva Čejchanová, CB Náchod, vystudovala psychologii na FSS MU v Brně

Nikdo z nás nežije ve vakuu. Žijeme mezi lidmi a s lidmi a jedním z největších bohatství, kterého můžeme dosáhnout, jsou trvale dobré dlouhodobé vztahy. Takové, které si člověk bere s sebou na onen svět.

V manželství je kvalita vztahu naprosto zásadní záležitostí. V jeho budování a udržování hraje výsadní roli komunikace. Pokud oba partneři vstupují do vztahu se stejnými motivy (chtějí budovat vztah, učinit druhého šťastným a žít spokojený život s vědomím, že pro to musím něco obětovat a že práce na vztahu je trvalá), měla by tomu být přizpůsobena i komunikace, kdy jeden druhému naslouchá.

Naslouchání je zvláštní jev. I když v hlavě víří stovky různých myšlenek, je třeba soustředit se na to, co druhý říká, udržovat oční kontakt (tedy přestat dělat něco jiného) a vžít se do toho, co druhý popisuje. Nehrát zájem, zajímat se. Vyslechnout.

Odměnou je pochopení chování toho druhého a možná i pochopení vlastních chyb.

Pokud mají oba partneři prostor pro to, aby jim bylo nasloucháno, a pokud k naslouchání přistupují jako ke stavebnímu kameni svého vztahu, mají dobrý základ pro to, aby jejich manželství dlouhodobě fungovalo.

Ne vždy ale do komunikace vstupují oba partneři s čistými úmysly a s touhou posunout kvalitu vztahu. Existují tzv. komunikační fauly (kvůli nedostatku prostoru uvedu jen některé), které je někdy těžké odhalit, ale které mohou vztah narušit, nebo dokonce ohrozit. Obecně platí, že střetnou-li se dva různé názory, je cílem komunikace obou stran najít řešení.

Komunikační fauly používá ta strana, která se dostane do argumentační nouze, ale nechce ustoupit. Například proto, že její komunikační motiv byl od počátku mocenský. Útok na charakteristiky druhého, které nesouvisí s problémem. („Říkáš nesmysly, co taky čekat, když ani neumíš vařit.“) Útok na argument, posunutý do pozice, kterou druhá strana nezastává, snaha udělat z druhého extrémistu. („No jo, strážce morálky, dojde na upalování?“) Snaha odvést diskuzi jinam. Vyvolání strachu pomocí deformovaných zkratek. („Jestli do té církve půjdeš, vymyjí ti mozek.“) Ignorování protiargumentů. („Fakta mě nezajímají, já vím své.“) Anonymní autorita. („Můj známý tomu rozumí a říká totéž.“) a další.

Nelze opomenout komunikaci neverbální, protože ta může (podle míry upovídanosti každého z partnerů) tvořit až 90 % veškeré komunikace. Mluvíme i tím, jak se chováme – gesty, pohyby, postavením těla, úsměvy či úšklebky, výrazem očí, tónem hlasu, jeho razancí, mírou jistoty. Například veškerá slova jsou zbytečná, jestliže člověk pozná, že druhý lže. A poznat to lze, ikdyž ne se stoprocentní jistotou. Říkat pravdu je „nuda“, která zaměstná paměť a analytickou část hemisféry, ale vymýšlet lži je složitá činnost, která zaměstná především kreativní (pravou) hemisféru. Fyzické projevy mluvení pravdy a vymýšlení lži se pak liší. Lež už ale není komunikační faul, je to zabiják veškeré konstruktivní komunikace a nakonec i nebezpečná past pro samotného aktéra. I zde platí ono biblické „pravda vás učiní svobodnými.“

→

2018 červen–červenec

21

rodina

slné, vlastně to byl vedlejší produkt Boží­ ho požehnání – chtěli dětem dopřát čistý vzduch a radost z pohybu, takže na ví­ kendy vyjížděli na chalupu a na dlouhá léta přišli o většinu nedělních bohoslužeb. „Ale tys to tak nenechal, Bože,“ mu­ sela se pousmát Milada nad způsobem, jakým si je přitáhl zpátky. Právě přes ty děti.

Došly do věku, kdy spolu nevydržely v jednom pokoji. Hádaly se tak, že rodi­ če obětovali svoji ložnici, aby měl kaž­ dý potomek svůj vlastní prostor. Sami spávali za skříňovou stěnou v obýváku.

První přijala Krista do svého života dce­ ra. Pusa od ucha k uchu jako odpověď na bratrovražedné útoky natolik souro­ zence vykolejila, že se rozhodl podívat se na tu zákeřnou strategii zblízka. Ne­ trvalo dlouho a uvěřil i on. Těžce vybo­ jované pokoje zely prázdnotou, protože sourozenci jak mohli, byli spolu a mlu­ vili a mluvili… „Jen aby to nebyla nějaká sekta,“ pomy­ sleli si rodiče nad tak převratnou změnou vzájemného chování potomstva Frolíko­ vic a v rámci přípravy případné rodičov­ ské strategie boje proti tomuto fenoménu nechali se od dětí pozvat do sboru. Po 34 letech šťastného manželství, jaké žijí tisí­ ce manželů s jasným vědomím, že Bůh je, přijali Krista jako svého osobního spasitele do života i oni.

Hodně se toho od té doby změnilo. Pro­ tože vědět, že Bůh je, a mít s ním vztah, jsou dva různé životy…

Myšlenky se jí vrátily do současnosti.

Honza je na JIP s infarktem. Děti se přišly s mámou modlit za jeho uzdravení. V ne­ děli na shromáždění se za Honzu modlil celý sbor.

V pondělí lékaři řekli, že to asi nebu­ de infarkt, jen angína pectoris. A den na to oznámili, že mu nic není, a poslali ho domů.

Honza dostál svému slibu. Tato zkuše­ nost přinesla do rodiny velké požehnání ve formě společných modliteb, protože, jak děti řekly: „Společně jsme prosili, Bůh nás 22 červen–červenec 2018

vyslyšel, tak budeme společně i děkovat.“ A protože měli být pořád za co vděční, ni­ kdy nepřestali.

Pak přišlo pozvání k překladu man­ želských kurzů z angličtiny. A otevřela se nová kapitola jejich společného živo­ ta. I když doposud považovali svoje man­ želství za šťastné, dokonce ideální, tyhle

kurzy jim ukázaly, že kdyby se jim do­ staly do života dřív, hodně věcí by dě­ lali jinak.

A tak se rozhodli původně anglický pro­ jekt zpřístupnit v českých vodách. Projekt dostal název Manželské večery. Život nabral na obrátkách. Jan a Mila­ da objevili novou dimenzi partnerské ko­ munikace. Pochopili, že odpuštění není pocit, ale rozhodnutí, které se mnohdy musí přijímat opakovaně, aby zůstalo pevné. Kurzy odhalily, že mnoho kon­ fliktů vzniká nastavováním zvyků, které

Manželské večery

si nesou s sebou každý ze své rodiny a že tyto zvyky jsou u každého jiné. V prv­ ních dnech, kdy se Honza motal Miladě v kuchyni, si Milada říkala: „To mu to ode mě nechutná, či co?“ Chvíli trvalo, než jí řekl, že jí jen chce pomoct, protože ji má rád. A protože v tomhle nechce být jako jeho táta. Ostatně – Honzovy bramborá­ ky a palačinky se v rodině staly pojmem.

Pochopili, že něco se prostě nezmě­ ní. Že Honza nikdy nebude zavírat dveře skříně, protože pro něj prostě pověšením ramínka se sakem do skříně celá věc kon­ čí. A že Milada nebude zavírat lahve s vo­ dou, i když je mnohokrát vylila. Přijali věc, která je na druhém rozčilovala, jako svůj vlastní úkol. Milada s úsměvem zašupuje skříňové dveře, Honza zavírá PET lahve a baví se tím, když se chce jeho žena na­ pít přes víčko.

Pochopili, že je nutné mít nějaký čas vyhrazený jen pro sebe. Čas pro manžel­ ství. Jeden z párů, které provedli v ná­ sledujících letech těmito kurzy, si zde uvědomil, jak jim chybí chvíle, kdy si kdysi dávno povídali a plánovali usazeni v prázdné vaně, s nohama klimbajícíma přes její okraj. Další, rodiče čtyř dětí, byli podepsáni pod esemeskou: „Máme čas pro manželství, jsme na hradě. Sami.“ Kurzy se rychle rozjely po republice.

Místa, kde se další páry, obohaceny tím­ to kurzem, rozhodly angažovat se jako jejich vedoucí, začaly vytvářet síť. Man­ želé Frolíkovi sami vedli 13 kurzů, kaž­ dý po osmi večerech. Nejpočetnější měl

info box

Pořádají se ve 120 zemích, 40 jazycích a na více než 6 500 místech po světě.

V ČR jimi prošlo na desítkách míst republiky přes tři tisíce párů. Kurz má stejný obsah a podobnou formu, ať už jej pořádá kdokoli. Národními koordinátory večerů se po manželech Frolíkových stali Dagmar a Jakub Güttnerovi.

Mapa probíhajících, ukončených i plánovaných kurzů, stejně jako bližší informace nejen k Manželským večerům, ale i k Manželství na dobré cestě, jsou dostupné na www.manzelskevecery.cz.

pastorace dvacet párů, víc se do daných prostor nevešlo. Nejmenší – pro mladé manžele a jedny z jejich rodičů – se konal u nich na chalupě.

Absolventi volali po pokračování, tak­ že vznikly další kurzy s názvem Man­ želství na dobré cestě. Pak když už jim v tomto tempu nestačily síly, předali Fro­ líkovi veslo dál – mladším.

Byla to krásná doba. Roky objevů dalších a dalších maličkostí, které jim přinášely do manželství s každým dal­ ším kurzem další a další drobná bohat­ ství. Roky s Bohem.

Milada přinesla na stolek mrkvo­ vou buchtu s kysanou smetanou. Hon­ za ji měl rád, sám ten recept v rodině zavedl, a navíc byla docela dietní. Oba měli za sebou řádku nemocí a opera­ cí. Ale byli šťastní a každý den byl dů­ vod k vděčnosti. Za těch sedmapade­ sát let, kdy měli jeden druhého a kdy se měli o koho opřít. Za Boží blízkost, kterou mohli prožívat společně. Za zá­ zrak víry v rodinách dětí, za jejich věří­ cí partnery, se kterými ony vedou zase svoje děti k Bohu. Za každý rok, který je k jejich životu připojen a který ještě mohou prožít.

V koutě pokoje stojí velké počítadlo z jednotřídky, kam Jan kdysi chodil. Na čtyřech linkách jsou vlevo od zbytku od­ děleny kuličky velikosti tenisových míč­ ků – 2-0-1-8. Další rok s Bohem. Další rok spolu. Na stěně visí velký obraz Ralfa Mošta, dárek od Jana Miladě k sedmde­ sátinám. Do čtverce je kolem červeného víru, jako po cestách vedoucích do všech světových stran, napsáno: „Ač nezřídka procházíš temným údolím, bez podmínek si tě vždy znovu vyvolím.

Pro mě se zvlášť vyrovnáš nejjasnějším hvězdám, nikdy se tě nezřeknu, nikdy se tě nevzdám.“

Důležitost sdílení víry v manželství RNDr. Mgr. Jaroslav Pokorný, kazatel Sboru Církve bratrské v Českém Těšíně

„Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“ (Gn 2,24). Bůh nás jako muže a ženu v manželství povolal k podivuhodné jednotě. Tou nejhlubší rovinou „bytí jedním tělem“ je jednota duchovní. Jednota založená u každého z manželů na osobní víře v Pána Ježíše Krista. Tyto osobní postoje a zkušenosti víry obou partnerů se ale mají vzájemně prolínat a podepírat. K tomu je klíčové svou víru sdílet. Tato duchovní jednota je velikým Božím darem a zároveň velikou výzvou. Není to cosi automatického, nýbrž výsledek celoživotního každodenního zápasu – zápasu neseného Boží milostí. Každé manželství je samozřejmě jedinečné a navíc prochází různými fázemi. Chtěl bych se podívat na některé možné fáze manželství právě ze zorného úhlu sdílení křesťanské víry mezi manželskými partnery.

První roky manželství jsou charakterizovány vzájemným hlubším poznáváním a často i snahou (většinou téměř bezvýslednou) měnit svého partnera. Je to ideální čas učit se vzájemně sdílet i svůj hluboký duchovní rozměr – to, co jsme prožili dříve, a kde stojíme teď. Je také moc dobré zvykat si modlit se spolu (pokud jsme s tím nezačali už před vstupem do manželství). Společné sdílení a modlitby mohou výrazně pomoci tomu, abychom poznali a akceptovali toho druhého takového, jaký je, a přijali ho jako Boží dar.

Fáze života s menšími dětmi je často zároveň doprovázená nároky v zaměstnání, ve finančním zaopatřování rodiny i třeba při budování rodinného „hnízda“, a je tedy velmi hektická. Snadno tehdy manželství zanedbáváme. Možná nejdůležitější v tomto období je věnovat manželskému vztahu čas. Právě sdílet víru a společně se modlit, i na základě Božího slova, může podstatně pomoci udržet ty správné priority v osobním životě i v manželství.

Období, kdy děti dospívají a vymykají se rodičovské autoritě i kontrole, (a občas i odpadají od víry), je obdobím pro rodiče nejvíce citově vyčerpávajícím, což může ještě zesilovat jejich případná krize středního věku. Pro manžele je v této době klíčové vzájemně se podporovat a povzbuzovat. Sdílení starostí a těžkostí tohoto času, sjednocování se ve společné modlitbě, vyjadřování si podpory a přijímání povzbuzení skrze Boží slovo promýšlené i společně může mít zásadní význam nejen pro „přežití“ manželství, ale i pro jeho další zdravý vývoj. Čas stáří bývá dobou, kdy děti opustí domov a ukazuje se, co mají manželé opravdu společného. Tehdy se zúročí investice do vzájemného vztahu i sdílení víry v předchozích obdobích. Ustávají pomalu vnější aktivity, manželé tráví více času spolu a je potřeba dále rozvíjet zájmy a komunikaci, které je spojují. Společná modlitba, rozvažování Božího slova i sdílení trápení a bolestí či úzkostí, které stáří a blížící se fyzický konec mohou přinášet, se často stávají zdrojem hluboké vzájemné blízkosti a důvěry mezi manžely a také vnitřního pokoje a radosti u každého z nich.

Věřím, že mnohé formy sdílení křesťanské víry v manželství jsou nutnou (ale ne jedinou postačující) podmínkou toho, aby se naše manželství stávalo takovým, jakým ho Bůh zamýšlel.

■

2018 červen–červenec

23

confessiones

Lausannský závazek text Pavel Černý foto archiv

Vyznáváme, že je jen jeden Spasitel a jen jedno evangelium, přestože evangelizačních přístupů je celá řada. Uvědomujeme si, že každý člověk má určité poznání Boha skrze obecné Boží zjevení ve stvoření. Odmítáme však myšlenku, že toto poznání může spasit, protože lidé potlačují pravdu svou bezbožností.

Jako nesrovnávající se s Kristem a evangeliem odmítáme též jakoukoli podobu synkretismu (slučování protikladných náboženských směrů) a dialogy, ze kterých by vyplývalo, že Kristus mluví stejným způsobem skrze všechna náboženství a ideologie.

J ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Sloužil jako kazatel v Benátkách nad Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. Byl předsedou Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. S manželkou Hanou mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

24 červen–červenec 2018

ak jsme sledovali v minulých číslech časopi­ su Brána, Církev bratrská se hlásí ke staro­ křesťanským a také reformačním vyznáním.

Jsou to vyznání, která silným a jedinečným způ­ sobem formují věroučné zásady církve. Při výkla­ du Bible a hledání praktických forem služby nelze starokřesťanskou a reformační tradici pominout.

Přesto se Církev bratrská rozhlížela po vyznání, které by formulovalo nové problémy v současném světě a naznačovalo řešení a přístupy v kontextu dnešního světového evangelikálního hnutí. Tak došlo k tomu, že se v roce 1995 konference Církve bratrské přihlásila k Lausannskému závazku a za­ řadila ho mezi své věroučné dokumenty.

Kde se toto vyznání vzalo?

V 60. a 70. letech 20. století bylo světové ekumenic­ ké hnutí zavaleno politickou agendou propagátorů a odpůrců levicových proudů. Vlivná byla teologie osvobození a různé formy liberální teologie. Me­ zinárodní misijní rada, pokračovatelka misijního hnutí ze světové konference v Edinburghu (1910), splynula v roce 1961 se Světovou radou církví. V dů­ sledku této fúze se evangelizace stala popelkou ve Světové radě církví. To samozřejmě trápilo mnoho

evangelikálních křesťanů po celém světě. Zrálo pře­ svědčení, že je třeba evangelizaci a misii nově for­ movat tváří v tvář výzvám duchovních probuzení nové doby. Čekalo se, kdo zvedne prapor evange­ lizace a zavelí k nové spolupráci.

V 70. letech byli dva křesťané známí po celém světě, kteří měli pro tento úkol důvěru většiny. Svo­ lavatelem hnutí za světovou evangelizaci se stal ame­ rický kazatel a evangelista Billy Graham (1918–2018) a teologem tohoto hnutí Grahamův přítel, anglikán­ ský pastor z Londýna, John R. W. Stott (1921–2011).

V roce 1974 byl do švýcarského Lausanne svolán me­ zinárodní kongres pro světovou evangelizaci. Tento kongres byl výsledkem víceleté přípravy a modliteb.

Byla při něm zužitkována práce mnoha evangelistů, misionářů, kazatelů a odborných teologů z celého světa. Kongresu se účastnilo 2 700 delegátů a celkem přes 4 000 křesťanů ze 150 zemí, reprezentujících celé spektrum denominačních důrazů. Významné bylo, že 50 % účastníků přijelo z tzv. třetího světa.

Výsledek lausannského kongresu V tak širokém zastoupení křesťanů z církví luter­ ských, reformovaných, anglikánských, svobod­ ných, baptistických, metodistických, letničních aj. se dala předpokládat velká věroučná různost a od­ lišné představy o misii církve v současném světě.

Přes mnohé rozdíly kulturní a duchovní se nejdů­ ležitějším výstupem celého kongresu stal Lausann­ ský závazek. Je to dokument, který obsahuje tři tisíce slov rozdělených do patnácti bodů. Byl sesta­ ven a několikrát přepracováván teologickou komisí kongresu pod vedením Johna Stotta. Nakonec byl tento závazek podepsán valnou většinou účastníků kongresu a postupně si začal razit cestu k jednot­ livcům, sborům i celým denominacím. Postupně se stal moderní konfesí evangelikálního hnutí široce oceňovanou i křesťany jiných proudů.

V čem je Lausannský závazek přínosný?

Jeden indický teolog napsal, že Lausann­ ský závazek se patrně v dějinách stane nejvýznamnější ekumenickou konfesí se zaměřením na evangelizaci, kterou kdy církev vytvořila. Je to skutečně velmi od­ vážný dokument, který byl vypracován na základě mimořádného koncensu účastní­ ků kongresu. Název „závazek“ pro tento dokument nebyl užit v biblickém smyslu smlouvy s Hospodinem, ale jako smlouva zavazující delegáty. Účastníci považovali svůj dokument za něco víc než pouhou deklaraci a chtěli vyjádřit závaznost to­ hoto dokumentu. Patnáct kapitol je velmi kompaktně formulováno a doprovázeno mnoha odkazy do Písma. Hned v úvodu je jasně řečeno, že dokument má být čten a interpretován.

John Stott při vzpomínce na atmosfé­ ru kongresu podtrhl zaujetí delegátů pro věci, které v různých částech světa Bůh koná. Však to byla doba rozvíjejících se duchovních probuzení zvláště v Africe, Asii a Latinské Americe. Toto zaujetí pro Boží dílo bylo zasazeno do hlubokého po­ kání a vyznání hříchů za chyby minulosti i přítomnosti. Závazek začíná vyznáním víry, ale také hlubokým vyznáním pokání a zřeknutím se všeho triumfalismu. De­ legáti vyjádřili lítost nad nedokončeným dílem evangelizace světa, protože věří, že evangelium je Boží dobrou zprávou pro všechny lidi. Pán Bůh k úkolu evangeli­ zace přidává také svou moc. Dokument zřetelně počítá s Boží mocí a zdůrazňuje autoritu a moc Bible.

Pozoruhodné je, jak se misijní doku­ ment důkladně vyrovnává s otázkou au­ tority Písma. Objevují se slova jako inspi­ race, pravdivost a autorita. Teologická komise kongresu zde stála před téměř nadlidským úkolem. Jak vyjádřit autoritu Písma srozumitelně a uspokojivě pro tak široké spektrum globálního křesťanství.

Jak se vyhnout herezi liberalismu a ne­ upadnout do hereze fundamentalismu?

Vždyť v různých kulturách a jazykových prostředích se tradičně pro inspiraci bib­ lických textů používalo slovo „bezchyb­

nost“. Byl to dlouhý zápas, ve kterém se nakonec Stottovi podařilo vytvořit přija­ telnou formulaci: „Prohlašujeme božskou inspiraci, pravdivost a autoritu celého Sta­ rého i Nového zákona jako jediného na­ psaného Božího slova bez chyby ve všem, co tvrdí.“ Tato formulace zachovala někte­ rými požadovanou bezchybnost Písma, ale vztáhla ji na věci, které Bible tvrdí.

V Písmu jsou i věci, které nejsou vyučo­ vány a tvrzeny. Tato formulace zachránila jednotu kongresu.

Vysoce je podtržena jedinečnost a uni­ verzalita Krista pro misii a evangelizaci.

S tím souvisí jasné odmítnutí nábožen­ ského synkretismu a takového dialogu, ve kterém by měl Kristus pouze hovořit skrze jiná náboženství a ideologie. V 3. článku najdeme celou řadu formulací namířených proti agresivnímu náboženskému plura­ lismu. Své pevné místo dostává definice evangelizace a její charakter. Člověk může čerpat z Kristem připravených darů spásy, pokud činí pokání a věří evangeliu. Zachy­ cena je potřebnost odvratu od hříchu, lži a model. Víra bez pokání není skutečnou spasitelnou vírou. Své místo má také ekle­ siologie a důležitost církve pro svědectví evangelia ve světě.

Vysoce ceněný a skutečně průlomový je 5. článek, který se zaměřuje na křes­ ťanskou sociální zodpovědnost. V tomto článku evangelikální hnutí veřejně potvr­ dilo své pochopení misie. Misijní poslá­ ní obsahuje evangelizační proklamaci, ale zároveň také nemůže být bez sociální

služby světu. Jestliže náš Pán zvěstoval a kázal Boží království, potom nesmíme zapomenout, že také sytil zástupy, uzdra­ voval a všímal si sociálních problémů teh­ dejší doby. 5. článek končí slovy: „Víra bez skutků je mrtvá“.

Celý dokument má ekumenický cha­ rakter a podtrhuje spolupráci církve v evangelizaci. Zmíněna je také integrita církve. Církev nemůže pouze kázat kříž, ale musí také kříž sama nést. Církev ne­ smí proto splynout pouze s konkrétní kul­ turou, sociálním a politickým systémem a lidskou ideologií. Závazek má také svůj důraz na eschatologii. Církev čeká příchod svého Spasitele, a proto evangelizaci nelze odkládat. Velmi zřetelně jsou formulovány vztahy mezi zvěstováním, službou a kul­ turou, ve které žijeme. Evangelium není nadřazeno kulturám, ale má se v jednot­ livých kulturách projevit. Evangelium je třeba kontextualizovat – vyjádřit v kon­ textech různých kultur. Místo je věnová­ no také duchovním konfliktu, svobodě a pronásledování, zesvětštění. V závěru je podtrhována moc Ducha svatého a Kristův očekávaný příchod.

Tak jako v roce 1974, i dnes je Lausann­ ský závazek inspirující a zdravě koriguje evangelizaci církve. Díky lausannskému hnutí za tuto službu světové církvi!

■ Lausannský závazek. Theologia vitae, roč. 4, č. 2/2014, s. 125-132. https://evangelikalni-teologie.cz/ lausannsky-zavazek-1974

2018 červen–červenec

25

Do Písma

Za předstíranou zbožnost smrt? ptala se eva čejchanová foto archiv

Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ Skutky 5,8–9

Č

in, který Ananiáše a Safiru stál život, je patrný až z kontextu celého příběhu – prodali pole, donesli část peněz z prodeje jako dar apoštolům a řekli, že to je všechno, co utržili. To, čeho se Ananiáš a Safira dopustili, nemůžeme hodnotit jako zrádnou, podlou ani jinak zrůdnou lež.

Týkalo se to dobrovolného daru, který jen chtěli v očích ostatních přikrášlit. Okamžitá smrt za takovou lež bez možnosti pokání vypadá z dnešního pohledu jako velmi nepřiměřený trest…

Prof. Pavel Hošek, PhD. (1973) Na ETF UK vyučuje religionistiku, s manželkou Věrou má 4 děti. Je členem sboru CB na Vinohradech.

26 červen–červenec 2018

neodvažoval k nim přidružit“. (Sk 5,11.13) V podstatě dostali strach. Z mrtvice?

Možná je to trochu složitější. Není pochyb o tom, že nic se neděje bez Božího dopuštění. Ananiáš ani jeho žena by nezemřeli, kdyby to Pán Bůh ne­ dopustil. To ale není totéž jako říci, že byli popra­ veni za své pokrytectví. Jestli něco z Bible vyplývá velmi jasně, pak je to skutečnost, že Boží svatost nelze brát na lehkou váhu. A Boží lid je povolán k posvěcení. V Žalmech se dočteme, že „hříšníci neobstojí ve shromáždění spravedlivých“. (Ž 1,5) Když se hříšník ocitne v blízkosti svatého jednají­ cího Boha, důsledky mohou být nečekané a dra­ matické. Když chtěl Uza zachytit schránu úmluvy, aby nespadla z vozu, na místě zemřel. (2S 6,7) To ale přece neznamená, že byl větší hříšník než ti okolo nebo že to byl „trest“.

Ano, vypadá to jako nepřiměřený trest. Ovšem po­ kud je to trest. Musíme si velmi dobře všímat ne­ jen toho, co nám v tomto textu řečeno je, ale také toho, co nám řečeno není. Čteme o překvapujícím a dramatickém okamžiku v dějinách rané církve, o tom není pochyb. Ale slova jako „Buďte prokle­ ti“ nebo „A to je Boží trest za to, že jste zatajili část peněz“, tam nejsou. Kdyby nám chtěl vypravěč jed­ noznačně říci, že šlo o trest smrti za pokrytectví, myslím, že by to udělal. Ananiášovi Petr vůbec ne­ řekl, že ho postihne něco hrozného, řekl jen: Ty jsi lhal Bohu, to je vážná věc. Není divu, že se mnozí vykladači kloní k závěru, že Ananiáše ranila mrt­ vice. Buď proto, že si s hrůzou uvědomil, čeho se dopustil, nebo proto, že se zhrozil toho, že jeho pokrytectví vyšlo najevo.

Samotný Petr lhal víc – zradil. A Bůh se k němu potom přiznával mocí tak nevídanou, že je z ní odpuštění zřetelně vidět.

Svědci události to ale vnímali jako Boží zásah: „…velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli… a nikdo jiný se

Nebylo to tedy zneužití moci jemu svěřené?

Bezpochyby. A nejen to. V evangeliích vidíme stá­ le znovu Ježíšovu velkorysost vůči opravdu váž­ ným selháním – odpouští cizoložníkům, zlodějům a vrahům. A najednou by za snahu vypadat trochu lépe před ostatními byl trest smrti bez možnosti pokání? To si moc neumím představit. Ale jisté je, že ta událost způsobila šok a dodnes v sobě skrý­ vá určité tajemství.

Přesto Petr u Safiry ten ortel vyslovil.

On ale neřekl „Zemři!“ nebo „To máš za to!“ Řekl, co se stane, a ono se to stalo. Myslím, že mu bylo z Ducha svatého dáno vidět, co se stane.

Moc propůjčená Božím služebníkům nefunguje mechanicky. Petr a další apoštolové jednali v moci

inzerce

Ducha svatého, ale nebyli zdrojem této moci. Nemohli s ní volně disponovat. V tom přece spočíval omyl Šimona kouzel­ níka, který si chtěl tuto moc koupit, aby s ní mohl čarovat.

(Sk 8,18–24) Petrův výrok nemůžeme chápat jako jeho roz­ hodnutí, že Safira zemře. Byla konfrontována s odhalením svého podvodu a navíc se ve stejném okamžiku dozvěděla o smrti svého muže. Neunesla to, zhroutila se, zemřela. Petro­ vi bylo zjeveno, že to tak dopadne. V Písmu čteme na mnoha místech, že Boží služebník vysloví konkrétní výrok z Ducha svatého, a ono se to stane. To ale neznamená, že to způsobil.

Představitelé tehdejší společnosti tuto moc apoštolům záviděli.

Ano, a někteří si dokonce mysleli, že to je jakási nová magie.

Svět byl tehdy plný divotvorců a čarodějů a lidé počítali s pů­ sobením neviditelných sil. Rozhodující rozdíl mezi působe­ ním v moci Ducha svatého a magickým čarováním je to, že Boží moc podléhá Boží svrchovanosti a je třeba o ni s důvěrou prosit, zatímco při magickém působení člověk manipuluje ne­ viditelnými silami, ale nikoho o nic neprosí. Bůh se vždycky může rozhodnout, že modlitbu nevyslyší. Jde o vztah, o osob­ ní vztah důvěry, ne o nějakou vyšší fyziku.

NOEMI seznamka pro křesťany www.noemka.com info @ noemka.com Tel./SMS: +420 777 222 877 Téměř dva tisíce přihlášených křesťanů, kteří hledají svého životního partnera, z toho cca 60 % z Česka a 40 % ze Slovenska, 48 % mužů a 52 % žen.

Co tedy Bůh chtěl smrtí Ananiáše a Safiry říct?

Přikláním se k výkladu, že ti dva nešťastníci neunesli skandál odhalení podvodu a hrůzu ze zjištění, že „vlastně“ lhali Bohu.

Nemyslím si, že tu tajemnou událost musíme chápat jako po­ pravu za pokrytectví. Kdyby Boží trestající spravedlnost fun­ govala takhle, kdo z nás by se dožil příští neděle? V Bibli se navíc nic neříká o tom, že Ananiáš se Safirou skončili v pekle.

Slyšel jsem kázání jednoho moudrého faráře, který si troufl vyslovit naději, že Ananiáš a Safira se po smrti setkali v nebi s Pánem Bohem a ten jim řekl: „Tak pojďte dál, děti moje, to­ hle se moc nepovedlo, ale nevadí, vítejte doma.“ Takže se to mohlo stát kvůli čistotě prvotní církve bez následků pro věčnou spásu Ananiáše a Safiry?

Za sebe říkám, že pokud se s Ananiášem a Safirou setkám v nebi, nebudu vznášet žádné námitky. Uvidíme. Tajně dou­ fám, že to byla z jejich strany trapná nehoda, vážné klopýt­ nutí, ale že jim nebylo odepřeno odpuštění, pokud o něj stáli.

Pro ranou církev to bylo každopádně důležité varování. Hřích nejde brát na lehkou váhu, s Pánem Bohem si nejde zahrá­ vat. Je to jako hrát si s ohněm. Doslova. A podobné poučení můžeme z příběhu Ananiáše a Safiry přijmout i my. Není jed­ no, jak se chováme. To, že nás Bůh bezpodmínečně miluje, neznamená, že je to tolerantní taťka, který nad nějakou tou naší hanebností mávne rukou a zamhouří oko. Tak to není.

Bůh je svatý a miluje nás. A právě proto mu není jedno, jací jsme. Chce nás proměnit, abychom byli jako Ježíš. Plamen jeho lásky a plamen jeho svatosti je tentýž plamen.

■

Vážení čtenáři, redakce časopisu BRÁNA vám přeje pěkné prožití času dovolených!

Na další dvoučíslo se můžete těšit na sklonku léta.

kultura

OTVÍRÁNÍ DVEŘÍ text a foto Pavel Javornický

B

Miloš Rejchrt a Petr Vaďura: Dveře se otvírají Vyšehrad, Praha 2017, 248 stran

28 červen–červenec 2018

iblické rozhovory, které v Českém rozhlase vedl Petr Vaďura s něko­ lika křesťany, vycházejí postupně knižně. Shrnout rozhovory nad třiceti sed­ mi rozličnými biblickými texty je praktic­ ky nemožné, zde je tedy hrst myšlenek k různým námětům, navzájem však spoje­ ných hlubokou důvěrou k Bibli jako k Bo­ žímu poselství člověku.

Zamyšlení nad selháním krále Davida (2Sam 12,7–13) vede k poznání, že Boží odpuštění je větší než Boží soudy. Týká se i lidí odsouzených lidským právem.

Každý zde může nalézt odvahu vracet se k Bohu. Žalm 36 to vykresluje nádherným obrazem: Boží spravedlnost je jako vyso­ ké hory, Boží věrnost dosahuje mraků, ale pouze Jeho milosrdenství – tedy odpuště­ ní – sahá až k nebi.

Z knihy trpitele Jóba Rejchrt vytěžil, že jsme sice jen prach a popel, ale nadto jsme také součástí Boží paměti. Smrt likviduje náš „hardware“, ale náš „software“, naše vnitřní identita, patří Bohu.

Novozákonní uzdravení setníkova ot­ roka nebo vzkříšení mládence z Naim zase ukazují, že Boží láska v Kristu je ini­ ciativní. Kristova oběť na kříži není uko­ jením Božího hněvu, ale darem z Boží lásky.

Věřit v Ježíše Krista znamená uznat ho jako cestu, pravdu a život. Proto nemáme zoufat, když všecky naše sny a představy nejsou naplněny. Cesta za Kristem míří za horizont našich zážitků a zkušeností do spočinutí v Boží blízkosti. Uchvácení Ježíšovým životem a učením nám dává šanci jeho pravdu alespoň částečně vy­ stihnout a žít. Setkání s Ježíšem Kristem neznamená, že jsem ze všeho naráz vy­ svobozen, ale že jsem naveden na cestu vysvobození. Neobejde se to bez Ducha svatého. O Duchu svatém nevíme skoro nic, zato On o nás ví všecko. Ovlivňuje

nás a umožňuje nám správně se rozho­ dovat a jednat.

Konečné vyznání tzv. nevěřícího To­ máše „Pán můj a Bůh můj“ ukazuje, že křesťanova víra stojí na dvou nohách – na poslušnosti Ježíše a na poznání, že Ježíš Kristus je Bůh. Větu apoštola Pavla v Říma­ nům 5,1 lze číst jako ujištění MÁME pokoj s Bohem nebo jako výzvu MĚJME pokoj s Bohem. Důsledkem ospravedlnění vírou v Ježíše Krista je, že naše naděje založe­ ná na jeho oběti není iluze, ale prožívané ujištění, že nakonec vše dobře dopadne.

Pavlův známý výrok, že poklad evange­ lia máme v hliněných (keramických) ná­ dobách (2Kor 5,7) znamená, že ani církev není pramenitou vodou, ale pouze džbá­ nem, který nám umožní ji nabrat a pít.

Apoštolův výrok v Efezským 5,4 nechá­ pe Miloš Rejchrt jako zápověď humoru, smíchu a legrace. Spíše se tu po nás žádá, abychom svůj humor očistili a svým smí­ chem nikomu neubližovali. Účelem Božího zákona není nás zotro­ čit a udělat z nás červíčky, ale naopak nás pozvednout. Větu v 1. Janově 3,20 „Bůh je větší než naše srdce“ lze v kontextu dopisu pochopit spíše ve smyslu: „Bůh je velko­ rysejší než naše srdce“. Než naše hryzají­ cí svědomí. Nikdo z nás se utrpení nedo­ káže vyhnout. Každý z nás bude – někdo víc a někdo méně – dohnán k pokoře své­ ho trpícího těla. Věřím, že v tu chvíli mne podrží naděje, že Kristus je mi blízko a já že jsem blízko jemu.

Obal knížky obsahuje větu: „Miloš Rej­ chrt vychází ve svých základech z protes­ tantské tradice a nezapře ani svůj původ ve vyznavačské Jednotě českobratrské (Círk­ vi bratrské). V křesťanství počítá vždy s osobní angažovaností člověka a ví, že bez osobního obrácení není pravá víra možná.“ ■

náš tip

Zapomenutý hrdina víry

Poslední útěk Jeronýma Pražského historické dokumentární drama, ČR, 2018, 81 min.

16. dubna nabídlo plátno pražské Lucerny premiéru no­ vého filmu Luboše Hlavsy Poslední útěk Jeronýma Praž­ ského. Pro diváka znalého Hlavsových dokumentů z pro­ testantské historie počínaje vyprávěním o Moravských bratřích přes příběh Davida Zeisbergera až k Janu Husovi byl nový film další logickou etapou. Už nikoli dokument, ale plnohodnotný hraný film, navíc se skvělým hereckým obsazením. Zůstal důraz na informaci, na víru a odhodlá­ ní hlavního hrdiny, zůstaly i některé formální prvky jako zatmívačky a kreslené předěly.

Mirku Spáčilovou film nepotěšil, vidí v něm ilustrova­ nou učebnici dějepisu plnou ochotnické doslovnosti, kli­ šé a filmařských hříchů. Jako příklad, že umění s vírou mohou najít společný vrchol, jmenuje film Poslední po­ kušení Krista režiséra Martina Scorseseho.

Právě díky tomuto příkladu jsem si uvědomil, v čem se očekávání kritičky a Luboše Hlavsy liší. Scorsesemu je Kristus vlastně jen komunikačním nástrojem, jehož pro­ střednictvím režisér předává svoji představu o člověku.

Poslední útěk Jeronýma Pražského představuje Jeronýma, nikoli režiséra. Připomíná historickou postavu, kterou je třeba vrátit do naší paměti. Ano, jde o osvětový film, ale v nejlepším smyslu toho slova.

Petr Raus ■

Důsledek hříchu člověka Kdo by čekal, že se v této knize dozví něco konkrétnějšího

Rastislav Betina: Apokalypsa II. 234 stran, vyšlo v roce 2017

o pohledu autora na to, co čeká lidstvo v poslední době nebo co ze současnosti na to alespoň ukazuje, ten bude zklamán. I když se v knize několikrát objevuje věta „Toto je špatný výklad“ jako upozornění na jiné pohledy na kni­ hu Zjevení, autor se nerozbíhá do úvah, ale systematicky se drží popisu událostí v knize Janova Zjevení a postupné analýzy jednotlivých zjevených obrazů.

Navíc ale propojuje události popsané v knize Zjevení s Ježíšovou obětí na kříži v minulosti, stejně jako oběť ve­ likonočního beránka při odchodu Izraele z otroctví propo­ juje s toutéž obětí v budoucnosti. Vítězství dobra za cenu dočasného vítězství zla. Právě toto propojení a komplex­ ní pohled na celé Písmo je pro čtenáře přínosem, protože ukazuje, že události popsané v knize Zjevení jsou prio­ ritně důsledkem hříchu člověka, nikoli Božím trestem.

Apokalypsa II. Navazuje na dílo stejného autora Apo­ kalypsa I., ve kterém se soustředil na první čtyři kapitoly Zjevení – listy do církví. Kniha je psána ve slovenštině.

Duchovní služba v postkomunistickém vězení Bronislav Matulík

Evangelický farář a dlouholetý hlavní kaplan Vězeňské služby v České republice Bohdan Pivoňka napsal pozoruhodné historické ohlédnutí za dvaceti lety Vězeňské duchovenské péče v postkomunistickém vězení.

Autor stál osobně u samotného počátku této služby, která začala bezprostředně po pádu komunistické totality. Byla to doba nepřehledná a chaotická. Společnost se vyrovnávala s pochopitelnou, ale

zároveň nedomyšlenou mohutnou amnestií Václava Havla. Ve věznicích setrvávaly komunistické struktury i vzpomínky na brutální zacházení s vězni v 50. letech.

Všude převládala ateistická ideologie a do toho začali duchovní vstupovat za mříže s nabídkou péče o vězně. Nebyl ještě vytvořen legislativní rámec této služby.

Bohdan Pivoňka, jeden ze signatářů Charty 77 s hlubokou vírou v Boha, patří k duchovním, kteří mají pochopení pro lidské slabosti, poklesky a nezapře svým přístupem k lidem i Bohu své kořeny v Armádě spásy. Začal s nejbližšími spolupracovníky prošlapávat cestu ke službě lidem za mřížemi a podařilo se jim to.

Publikace je napsána, jak se můžeme dočíst v předmluvě, hlavou, srdcem, vírou a s milým humorem. Tak lze charakterizovat knihu, která přichází v pravý čas.

Eva Čejchanová ■

2018 červen–červenec

29

diskuze

Kam až zajít s evangeliem? připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Křesťané vstupují do armády, policie, do věznic i do politiky, lze je najít v prostředí kultury i byznysu a snahy jsou také o pomoc pražským prostitutkám a prostitutům…

Dovedete si představit Boží povolání k takové službě?

Existuje nějaká hranice, kam by křesťan raději neměl vůbec chodit?

Co se jí nezdá?! Páráme se s ní, abychom jí zachránili duši, a ona ještě frflá!

Ondřej Vavrečka vikář sboru Církve bratrské v Prostějově

Rok zpátky jsem navštívil místní prostě­

jovskou diskotéku. Seznámil jsem se zde s několika novými lidmi. U jednoho roz­ hovoru po mé odpovědi na otázku, čím se živím, se týpek ptá: „To se jako smí?” Pak jsme vedli rozhovor o víře. Nedokázal si představit duchovního na takovém místě.

Prostějovská diskotéka je oproti podni­ kům v centru Prahy „svatá“. V těchto loká­ lech křičí trýznivý dojem, že člověk je na prodej. Když to křesťan vidí, musí plakat.

30 červen–červenec 2018

Pokud touží pomoci lidem, musí pochopit jejich bídu. Neumím si představit, že bych miloval bez vzájemné blízkosti. Každá po­ máhající snaha vyžaduje lásku a násled­ ně důležité hranice. Mnohdy se bavíme o hranicích, ale nemáme lásku. Je velmi snadné někoho odsoudit, dát mu hranice a nevidět jeho bolest.

Odpověď na otázku není snadná. Křes­ ťanská služba v sexbyznysu má svá speci­ fika a může být neproveditelná z různých důvodů. Zkusím uvést několik z nich pro představu s vědomím, že nepopíši ani po­ vrch problematiky.

Tato služba může být velmi nebezpeč­ ná – křesťan se stává narušitelem lukra­

tivního obchodu a nikoho nezajímá, že to dělá pro Ježíše. V barech je velký hluk, davy lidí. Snaha s někým mluvit působí komicky. Málokdo bude věřit, že si tam přišel jen povídat. Velký balík otázek se objevuje také u reflexe sexuální orien­ tace služebníka a jeho partnerský vztah je velmi agresivně ohrožen. Nedokážu si představit úzkost své manželky v nocích strávených s cizími ženami. Přes výše zmíněné i nezmíněné překážky věřím, že nás Bůh povolává ke službě. Tvaruje nás, brousí, abychom naplnili jeho vůli.

Proto věřím, že Bůh povolá, s praktic­ kými problémy si poradí a v této práci nevyhoří.

glosa Ing. Tomáš Grulich, M.Th.

Vzpoura proti nepřízni

kazatel nově vznikajícího sboru CB Network Praha a pracovník v oblasti zakládání a obnovy sborů v ČR a na Slovensku

Petr Plaňanský, pastor KS Nymburk

Věřím, že evangelium překračuje všechny hranice. Pokud

by nemělo platit pro některou rasovou, profesní či „hříšněj­ ší“ skupinu lidí, jak by mohlo platit pro nás? Při zakládání nového sboru jsme se pro mě překvapivě dostali k tématu pražských prostitutek a prostitutů v centru metropole. Pra­ ha se postupně stává jedním z největších center prostitu­ ce v Evropě. Nejhorším zjištěním pro mě bylo objevování skutečnosti, jak velký podíl prostituce v Praze tvoří novo­ dobý obchod s lidmi. Vedle dobrovolných poskytovatelů erotických služeb existuje obrovský počet lidí, kteří jsou v tomto průmyslu doslova otroky. I dobrovolná prostituce má jistě své oběti, o co víc se to dotýká plného bezpráví.

Pomocí vidět tento problém byl pro mě kontakt s meziná­ rodní pražskou křesťanskou komunitou. Křesťané původně z jiných zemí jsou na toto téma daleko citlivější. Asi proto, že erotický průmysl je v mezinárodním prostředí Prahy vi­ ditelnější. Právě přes službu zahraničních misionářů jsme v nově zakládaném sboru objevili, kolik bolesti tato tvář Pra­ hy v sobě skrývá. Začali jsme se pravidelně za oběti obchodu se sexem modlit a zjišťovat další informace. Někteří z nás se zapojují do podpůrné skupiny pro službu křesťanské or­ ganizace OM, která je v Praze v této oblasti nejaktivnější.

Vědomí toho, že jsme s evangeliem posláni i pro lidi svázané s erotickým průmyslem, bylo nakonec posíleno i místem, které jsme pro setkávání nově vznikajícího sbo­ ru našli. Ve spolupráci s mezinárodním sborem CB (ICP) máme své bohoslužby v ulici Ve Smečkách. Tato ulice je centrem prostituce v Praze, jsme tedy při každé cestě na bohoslužby konfrontováni s touto nouzí.

Psal jsem, že věřím, že evangelium platí pro všechny a tedy i pro provozovatele sexuálního obchodu, ale zatím spíš vnímáme svou bezmoc. Vstupovat na tato teritoria se nedá naivně. Přimlouváme se proto především za Kristo­ vy vyslance, kteří se touto službou kvalifikovaně zabývají, a modlíme se za další. Chceme pozvat další české křesťa­ ny k modlitbám.

Oběti erotického průmyslu nejsou jedinou skupinou, kte­ rá potřebuje pomoc. Vedle nás žije mnoho dalších skupin od sociálně potřebných, zdravotně vyloučených, seniorů, uprch­ líků až po vzdělané a bohaté obyvatele Prahy. Pro mě je vědo­ mí existence novodobého otroctví v Praze neustálou připo­ mínkou toho, jak naše země zoufale potřebuje evangelium.

Údělem mladých je prý odvaha a starých rozvaha. No nevím, lepší spíše bude, když jsou mladí i starší odvážní a zároveň i rozvážní. Ale vůbec nejlepší kombinací je, když se spojí naslouchající mladší horlivec se starším zkušeným harcovníkem, který je ochotný k nějaké akci. To se pak dějí věci!

Při pohledu na stav českého křesťanského prostředí a naléhavou potřebu téhle dobré kombinace, jsem si vzpomněl na dva bratry, kteří dost zásadně ovlivnili i naše prostředí. Ten mladší studoval jazyky, filosofii a teologii, navíc byl vynikající rétor. Často se účastnil disputací se zahraničními delegacemi. Sám vedl poselstvo na vzdálený Krym.

Starší oplýval výjimečnými vůdcovskými, správcovskými a úřednickými schopnostmi. Řadu let vedl územně-správní celek slovanského etnika, které se jazykově i kulturně velmi lišilo od kultury a zvyklostí celé říše.

Po službě, kterou několik let vykonávali pro svou zemi, se oba bratři set­ kávají v klášteře. Zde se připravují na dovršení celoživotního úsilí. Vše, co prožili doposud, chápou jako pouhou přípravu na zahraniční misii.

Jenže kdo se chce učit pro radost z vědění, s vědomím osobního formování a s výhledem, že jednou mi to snad bude dobré ke službě druhým, když dnes jde především o titul a pohodlné živobytí?!

Ten příběh dál už známe nejspíš z dějepisu: do Byzance přišla žádost – z tehdy mocné středoevropské říše Velké Moravy – o pomoc v podobě učitelů víry a mravů. Ti dva bratři byli zformováni, hotovi a připraveni. Přišli a během několika málo let vyučili řadu mladých mužů – ve víře, znalosti Písma, liturgii, zákonech; přeložili evangelia do místní řeči a zapsali pomocí písma, které vytvořili. Žili ve složité době proměn – o vliv nad Velkou Moravu se tehdy přetahovali Frankové i Byzanc. Své úsilí museli bratři obhajovat v Římě, od papeže dostali dobrozdání. Mladší, bratr nakonec podlehl svým zdravotním problémům a na Moravu se vrátil už jen bratr starší. Byl zde perzekuován, nějakou dobu i krutě arestován, ale nakonec svou misi dokončil.

Jenže komu by se chtělo dneska – když máme svobodu vyznání – pro víru cokoli vytrpět, třebas jen drobné nepohodlí, že?

Změna vládnoucího režimu přinese vyhnání učedníků Konstantina a Metoděje z Velké Moravy , které ale přinese velké požehnání zemím ležícím na jih od Moravy. Příběh bratří ze Soluně, z města, v němž sbor zakládal apoštol Pavel, je velkou vítěznou vzpourou proti nepříznivým okolnostem.

Bude ten dávný příběh inspirací pro některé z našich mladých křesťanů, kteří své schopnosti cele dají do služby evangelia? A budeme my starší ochotni je podporovat?

Tak co, vzepřeme se proti nepřízni doby i my?

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 červen–červenec

31

čteme

Člověk dobývá vesmír C. S. Lewis je obecně znám svými vyni­

kajícími esejemi. Zde jde o méně známé dílo, o prvý díl fantastické románové trilo­ gie publikované autorem od 1938. Pozná­ ní vesmíru od té doby sice pokročilo, ale hrozba lidské troufalosti spíše roste. Ro­ mán je proto svým významem aktuální, ačkoli umisťuje děj na planetu Mars. Čte­ nář bude zaujat dobrodružným příběhem na cestě do vesmíru. Autor ovšem i sem vnáší závažnou myšlenku. Ta se otevře při výslechu návštěvníků ze Země před vládcem Marsu. Zde se obnažuje troufa­ lé sebevědomí lidstva postiženého a ovlá­ daného zlem. Únos! Omámený profesor se probudí v pasti vesmírné lodi směřující k Marsu.

Jeden z únosců je geniální fyzik, konstruk­ tér lodi. Druhý je podnikatel, zlatokop fi­

Návštěvníci z mlčící planety C. S. Lewis Vydala společně nakladatelství Portál a Návrat domů, Praha 1995, 156 stran

dotazován na poměry na planetě Zemi, uzavřené a mlčící. Odpovídá obšírně a ne­ vyhne se popisu nepřátelství a válek, které Zemi sužují. Únosci, jsou pak také předvedeni, pro­ tože se dopustili vraždy domorodce. Při jejich výslechu má hlavní slovo geniální konstruktér. Chová se hrdě. Jeho výklad je plný poukazů na pozemské vědecké úspěchy, které svědčí o vyspělosti civili­ zace na Zemi. Porovnává Zemi s Marsem a jejími zaostalými obyvateli. Obhajuje lid­ stvo jako nadřazenou rasu, která má právo osídlit ostatní planety i násilím. U zlatoko­ pa jde ve vesmíru jen o zlato. Pán Marsu konečně tuto chloubu přeruší a oznámí své rozhodnutí.

Návštěvníci jako poddaní cizího pána, Pána Země, budou z Marsu vyhoštěni.

Pouze profesor se může rozhodnout, zda

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

nancující projekt. Profesor má být na­ bídnut na Marsu netvorům jako vzorek lidstva. Po přistání na planetě se mu po­ daří uprchnout únoscům, kteří se zbra­ němi jednají s domorodci. V hrůze prchá divokým lesem, jen vzdáleně podobném pozemskému. Nalézá mírumilovné domo­ rodce, odlišné od lidí a v jejich vesnici na­ jde azyl. Seznamuje se s jejich životem a obyčeji, naučí se jejich jazyku. Nalé­ zá potravu i vodu z jezerních pramenů.

Dozvídá se, že na planetě jsou tři různé kmeny, které spolu nikdy neválčí a naopak navzájem spolupracují. Proti jedné nebez­ pečné šelmě pořádají domorodci lodní vý­ pravu, které se zúčastní i profesor ozbro­ jen oštěpem.

Jako cizinec má být předveden před vesmírného Pána planety. Na cestě je pře­ dán kmeni sídlícímu v horských jeskyních.

32 červen–červenec 2018

I kdyby před zlem prchal do dalekého vesmíru, člověk mu neuteče. Protože zlo nese všude s sebou.

V rukou má zbraně a v srdci touhu po zlatě.

Nová zkušenost. Seznámení s odlišnými tvory. Ti ho dopraví do sídla Pána plane­ ty. Uprostřed nádherného jezera sídlí na vrcholu pahorku Pán Marsu, neviditelný očím, obklopen zástupem neviditelných služebníků. Profesor je laskavě přijat. Je

chce zůstat. Ale i on volí návrat. Při star­ tu ze Země bylo mimořádně vhodné po­ stavení planet, takže cesta na Mars byla krátká. Planety se však na svých drahách okolo Slunce přesunuly, vzdálily se na­ vzájem, a proto zpáteční let na Zemi bude mnohem delší. Fyzik okamžitě vypočítává dráhu, dobu letu, a s tím i zvětšený nárok na kyslík, bez kterého by cestovatelé v lodi zahynuli. Ten jim bude laskavě poskytnut pro všechny tři v nutném množství pod podmínkou, že se nepokusí profesorovi jeho kyslík za letu odcizit. Posádka lodi bude odzbrojena a po přistání na Zemi bude loď zásahem marťanských sil od­ hmotněna. Stalo se. Dobrodružství končí příletem na krásnou, ale nešťastnou Zemi.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 6. 8. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Evangelium podle Jóba od autora Daniele Pastirčáka. Výhru věnuje redakce.

Tajenka z čísla 05/2018: Vzývati mne bude a vyslyším jej.

Knihu Síly temnoty vyhrává Lucie Neumanová. Připravil Dušan Karkuš.

2018 červen–červenec

33

post scriptum

Nicméně text Pavel Javornický

V

šimli jste si, jak se v dnešní češtině rozší­ řilo jedno slůvko, které jsme donedávna skoro neznali? Dokonce ho nenajdete ani v žádném slovníku spisovného jazyka. Přesto se dnes bez něho neobejde skoro žádný řečník jen trochu dbalý úrovně svého vyjadřování. Ano, je to slůvko „nicméně“. Kdypak jste je dříve slýcha­ li od politiků, hlasatelů televize, prostě málem ze všech stran? Dnes se bez něj neobejde ani před­ pověď počasí.

Vadí mně to snad? Naprosto ne! Myslím si, že je vzkřísil a do moderní češtiny znovu uvedl Vác­ lav Havel. Ale možná ještě větší zásluhu na oblibě

Připravte se, teď přijde změna, možná úplný převrat!

tohoto slůvka má krásný film nazvaný Evelyn. Po­ jednává o zápasu otce o péči o jeho tří dětí, které se po smrti matky dostanou do sirotčince. Tehdy v Irsku, kde se děj odehrává, platil zákon, podle nějž dítě musí mít oba rodiče. Pokud jeden z nich zemře nebo zmizí, stane se dítě polovičním sirot­ kem a ujímá se ho církevní sirotčinec. Ve filmu tak ztrácí milující tatínek dcerku Evelyn a dva mladší synky. Nevzdává se, soudí se, ale nevypadá to pro rodinu nadějně. V rozhodném procesu předná­ ší soudce mnohoslovný rozsudek. Mluví už dost dlouho a vypadá to, že nemilosrdný zákon bude dodržen. Advokát otce a jeho dětí polohlasem vy­ zývá soudce, jehož řečnění dobře zná: „No tak řekni nicméně, řekni konečně nicméně!“ A soud­ ce skutečně řekne „nicméně“ a následuje jiný vý­ klad zákona. Rodina zůstane pohromadě! K hap­ py endu velice přispělo také překvapivě moudré svědectví dívenky Evelyn. Děti si s tatínkem pa­ dají do náruče.

34 červen–červenec 2018

Pavel Javornický kazatel sboru CB Náchod

V angličtině to klíčové slovo zní „however“, což je výraz mnohem více používaný než české „nic­ méně“. I když v anglických Biblích jsem ho hledal marně. Mám úsměvnou vzpomínku na kolegu ze studií, který angličtině moc nedal. V jeho hydro­ biologické dizertační práci byl v seznamu použité literatury mezi jinými citován autor jménem Howe­ ver, ačkoliv se nedalo zjistit, co vlastně napsal.

Co tedy to libozvučné slůvko znamená? Dřív jsme místo něho říkali „však“ nebo „avšak“ či „ale“. Byly to krátké, suché, přeslechnutelné spoj­ ky. „Nicméně“ zní daleko významněji. Připravte se, teď přijde změna, možná úplný převrat a re­ voluce! V českých překladech Bible, pokud vím, se „nicméně“ nevyskytuje. Škoda. Jak silně by to promluvilo třeba v Římanům 10,3–6: „Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní… Nicméně spravedlnost založená na víře mluví takto…“ Anebo v 1. Korintským 2,8–9: „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal…

Nicméně, jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho ne­ slyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Říkáte si slovíčko sem, slovíčko tam. Ale to dnes tak oblíbené „nicméně“ by mohlo uvádět napros­ tou, nečekanou a nezaslouženou změnu v Božím rozsudku: Tolikrát jsi mne zklamal/a, zasloužíš si být na věky zavržen/a. Nicméně pro Kristovu oběť je ti všecko odpuštěno. Pojď ke mně, marnotratný synu, zatoulaná dcero!

Miluji slovo z 1. Janovy 2,1: „Avšak (nicméně) zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ Přímo si představuji, že až začne Veliký Soudce číst můj ubohý životopis, zašeptá můj obhájce: Řekni, prosím, „nicméně“…

■

Voda v celém Egyptě se zbarvila krví. Nejen v Nilu, ale i ve džberech a džbánech. Epizodu z druhé Mojžíšovy knihy (Ex 7,14–21) bychom mohli považovat za typický příklad „materiálního“ zázraku (patrně méně populárního než proměna vody ve víno, o níž čteme v Novém zákoně). Jenže v následujících verších (22–25) se dovídáme, že totéž dovedli i faraonovi věštci. Pravděpodobně by bylo možné podobného efektu dosáhnout i v dnešní chemické laboratoři. Jen už tomu neříkáme věštecké kejkle, ale přiznáváme se, že je k tomu zapotřebí znát zákonitosti hmoty, které jsme nevymysleli.

Byli to zřejmě řečtí atomisté, které napadlo, že se veškerá hmota skládá ze stejných základních částí a že ve zdánlivě spojité hmotě se ukrývá prázdný prostor mezi jednotlivými

Látky kolem nás vypadají jinak než chemické vzorce

Prvek, nebo sloučenina? částicemi. Pozdější bádání sice odhalila, že i atomy se skládají z menších částí, například protonů, ovšem i ty jsou stejné ve veškeré hmotě. Jednotlivé prvky se od sebe liší „pouhým“ počtem protonů v atomovém jádře – a to v důsledku znamená, že je možné přeměnit atomy jednoho prvku v atomy PRAVÉ A NEPRAVÉ prvku jiného. Prakticky se toho dá dosáhnout jadernými reRozeznání pravého a „falešného“ akcemi. Středověcí alchymisté by se jistě divili, proč se tímto někdy nebývá snadně. Pyrit (nahoře) je velmi podobný zlatu, způsobem nesnažíme vyrábět zlato. Namísto toho se dnes přitom je to jen sloučenina síry a denně ve speciálních zařízeních proměňuje například kyslík a železa. Samotné zlato v koloidním ve slabě radioaktivní fluor. Ten by byl z pohledu alchymistů roztoku (vlevo) zase na první pohled nezajímavý, ale v dnešním lékařství se používá ke snímkonápadně připomíná krev. vání orgánů lidského těla pozitronovou emisní tomografií.

Radioaktivní atomy „rozsvítí“, co je potřeba vidět, a potom se samy rozpadnou.

Když si seřadíme jednotlivé prvky podle atomů, jako to udělal chemik Dmitrij Mendělejev, zjistíme, že se mezi nimi pravidelně opakují jisté zákonitosti. Jsou si svým způsobem příbuzné, a když se ponoříme do vzorců, tabulek a výpočtů, nepřijde nám to jako nic zvláštního. Jenže jakmile vytáhneme hlavu z knih a rozhlédneme se okolo sebe, uvědomíme si, že tyto zákonitosti a pravidelnosti ve viditelném a hmatatelném světě nejsou tak úplně pravidelné. Navíc většina hmoty okolo nás nejsou čisté prvky, nýbrž jejich sloučeniny. Pouhým okem nerozlišíme prvek od sloučeniny. Nejen alchymisty kolikrát zmate podoba zlata a takzvaného kočičího zlata čili pyritu (postaru sirníku železnatého). Kdo ví, jestli starověcí egyptští kejklíři skutečně proměnili vodu v krev, nebo si pomohli jiným „speciálním efektem“. Koneckonců krev může připomínat i zvláštní směs zlata a vody, takzvaný koloidní roztok zlata. Ze žlutého kovu a průzračné vody vznikne červená kapalina.

Všechny tyto barevné klamy se dají vysvětlit tím, že i světlo (myšleno to „hmotné“) má své rozměry, které vnímáme jako barvy.

Jak světlo dopadá na jednotlivé částice hmoty, různě se v nich láme podle jejich velikosti a uspořádání. Z tohoto hlediska nemůžeme důvěřovat vlastním očím, natožpak očím dávných předků. Když tedy čteme v Písmu o zázračných materiálních proměnách, neptejme se „jak“, ale proč tak Bůh činí. text Martin Srb foto Alpha Juliett Papa, Christopher Radtke