nový
iNform
01|2018 brana.cb.cz
uvnitř
foto PEXELS | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč
moc Komu dáme vládu do rukou?
inzerce
editorial z obsahu
Milí čtenáři,
4 Slovo
Moc bezmoci
6 Rozhovor
Rok po propuštění
14 Téma Moc 18 Nový domov
Češi potřebují větší zápal
do své víry
20 Rodina
S Božím pokojem
26 Do písma
Prorok a prostitutka
příště Singles
Petr Kučera
tiráž Číslo 01/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 7. 1. 2018 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Jana Hušková – Mgr. Martin Srb Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný
říká se, že tisk je sedmá velmoc. Této metafory je dnes lépe užít pro všechna masová média, zvláště elektronická. Prý to byl Napoleon Bonaparte, který přisoudil tehdejšímu tisku velmocenskou pozici. Nakonec u Waterloo všechno prohrál a my se můžeme jen domnívat, jak velkou roli při jeho porážce sehrály noviny. Jisté ale je, že byl Napoleon mimořádně schopným politikem bažícím po moci, které se opakovaně a úspěšně zmocňoval. Ač se to tedy nezdá, také časopis Brána patří k mediální velmoci, která zprostředkovává informace, a má tudíž vliv a moc. A právě tématem politické moci se aktuálně zabýváme v lednovém vydání našeho časopisu. Je po parlamentních volbách a před volbami prezidentskými. Žijeme v demokracii, určujeme tudíž svými hlasy, komu nad sebou svěříme moc, a to je velmi závažné. Autor stěžejního článku o moci Jindřich Kabát, křesťan, psycholog a bývalý politik, mně před časem pověděl, že osoby s velmi vážnou poruchou skladby osobnostních vlastností (dříve se jim říkalo psychopaté) můžeme nejčastěji najít ve vězení anebo kupodivu na vysokých politických a manažerských postech. Pro takové lidi je typické lhaní, pomluvy, manipulace a neschopnost sebereflexe. To nejhorší, co pro ně i jejich okolí lze proto udělat, je přitakávat jim a podporovat je, třeba právě tím, že jim dáme svůj volební hlas do urny. To samozřejmě neznamená, že všichni politici, manažeři a odsouzení mají disociální poruchu. Stejně jako všichni novináři netrpí narcismem, třebaže lidi s narcistickou poruchou práce v médiích nesmírně přitahuje. Je jen třeba dávat si pozor na sebe i na druhé a nepodlehnout přehnanému sebevědomí politiků ani žurnalistů, neboť moc v rukou člověka je vždy velmi třaskavá výbušnina. Říká se tedy, že média jsou sedmá anebo také čtvrtá velmoc, hned po moci zákonodárné, výkonné a soudní. My však věříme, že ten, kdo má první a rozhodující moc, je Kristus. Svěřil mu ji nebeský Otec. Na Ježíši vidíme, jak se svou mocí naložil – obětoval se pro druhé. V jeho duchu chceme i v naší redakci pracovat s mediální mocí, která nám byla také na čas svěřena.
Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.
Bronislav Matulík
slovo
Ef 1,17; 19–20
Moc bezmoci text pavel plchot ilustrace brána
J
deme po silnici a vidíme, že skrze asfalt prorůstá tráva. Skrze asfalt, který je tak tvrdý a pevný, že nejsme schopni jej rukama prorazit. Avšak tráva, kterou můžeme lehce utrhnout, se silnou vrstvou povrchu silnice prodere. Jak je to možné? Jak může být křehká tráva tak mocná? Kdesi jsem našel toto vysvětlení: „Dokáže to díky dlouhodobému tlaku uvnitř pletivových buněk. Tlaky uvnitř rostlinných buněk mohou být až několikrát vyšší než v pneumatikách aut. Obrovskou sílu dokáže rostlina vyvinout ve dvou fázích svého života. Jednak při klíčení, kdy její suchá semena dokážou několikanásobně nabobtnat, a později při samotném růstu.“ I po přečtení tohoto výkladu ovšem stále považuji za zázrak, že tráva proroste asfalt. V semínku trávy je tolik životodárné moci, že se prodere i skrze silnici.
Dostáváme se potom do situace, kdy moc jako taková je vnímána vždy negativně. Nikdo ji nechce a nikomu ji nechceme svěřit. Snažíme se žít tak, aby „moc neměla moc“ – aby nebyla.
Boží moc
Pokud s mocí nechceme mít nic společného, těžko budeme sdílet Pavlovo nadšení z listu Efezským. Pavel je totiž nadšen velikostí Boží moci a chce, abychom ji poznali. Vnímá to jako něco pozitivního a blahodárného. A opět nám to mohou komplikovat naše nedobré zkušenosti s prosazováním Boží moci v církvi. Pavel však svoje nadšení pro Boží moc nezakládá na svých zkušenostech s církví ani na zkušenostech s římskou císařskou mocí, ale na tom, co Bůh udělal v Kristu. Jak na něm projevil Moc!?! svou moc, když jej vzkříAvšak samotné slovo sil z mrtvých. „moc“ v nás většinou neV první kapitole listu vyvolává příjemné pociEfezským Pavel na jednu ty, natož nadšený úžas. stranu píše, že už jeho Vzhledem k dějinám, „…abyste poznali, (…) jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. současnosti i osobním adresáti Boží moc poznaSílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých li, a zároveň se nepřestázkušenostem máme spía posadil po své pravici v nebesích…“ vá modlit za to, aby ji poše obavy z toho, když někdo má moc. Každý znali. Možná se modlíme za to, abychom zažili Boží moc, abychom z nás zná mnoho příkladů, kdy lidé zneužili moc, která jim mohli pokojněji spočinout v Bohu. A Pán Bůh nám může dát byla svěřena. A ani církev v tom není výjimkou. Mnozí mají i takové zážitky. Avšak Pavel ukazuje na to, že Bůh už prokáza to, že úpadek církve přichází ve chvíli, kdy získá výraznou politickou či vojenskou moc. A asi každý z nás má zkušenost zal, jak nesmírně je veliký ve své moci k nám. s nedobrým zacházením s mocí díky fyzické převaze, postaMoc k víře vení, schopnostem, vzdělání či vlivu někoho v našem okolí. Moc jsme zažili v tom, když jsme uvěřili tomu, o čem Pavel mluví Čím více moci jako lidé máme, tím méně stačí na to, abychom někomu ublížili. v první kapitole listu Efezským. Vsadili jsme svůj život na to, co
4 leden 2018
udělal Bůh v Kristu. Avšak k tomu, abychom uvěřili, byla potřeba veliká a životodárná Boží moc – stejná moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých. Jeho moc je viditelná v tom, že stále ještě jsou věřící, kteří tvoří Boží lid. Tato moc je za životem a hledáním každého z nás. Je potřeba veliké Boží moci, abychom se obrátili k Bohu. A Pán Bůh to nedělá ničivou a drtivou silou, ale postupně, jemně, avšak mocně. Provázky milování. Je to životodárná moc. Postupně prorůstající tvrdý asfalt našich srdcí. Někdy se zdá, jakoby Bůh v tomto ohledu moc ztrácel. Stává se, že lidé „přijdou o víru“. Jak se to může stát? Pokud věřím v Boha jen proto, že mi zajišťuje dobrý a bezbolestný život, přijdou situace, kdy nakonec „o víru přijdu“. Pokud je pro mě jen bohatý a mocný známý, kterého mám jen proto, aby mi zajistil výhody, a v tom „zklame“, zanevřu na něj. Víra, o které mluví Pavel, není víra v Boha jako zajišťovatele spokojeného života, ale v Boha, který je Bohem, ať se děje cokoliv. A k takové víře potřebujeme velikost Boží moci. Vlastně je proti lidské logice spoléhat se na Boha, který mi nepomůže vždy, když se modlím, a nedá mi, oč prosím. Přináší to zápasy, kdy ztrácím víru, ztrácím moc věřit. Avšak právě v takových chvílích se může projevit, že naše víra nestojí na nás, ale na Boží moci, která vzkřísila Ježíše z mrtvých. Hlavní základ Boží moci, jak ji Pavel popisuje, je v tom, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a vyvýšil jej nade vše. Pavel mluví o realitě, která nám není na první pohled zřejmá. Nebyli jsme u vzkříšení ani nevidíme do nebes. Přesto je to realita, o kterou opíráme svůj život, které se svěřujeme spolu se všemi věřícími. Kristus byl vzkříšením vyvýšen nad všechny mocnosti. Pavel si dává velice záležet, aby vyjmenoval všechna slova, která popisují autority či mocnosti na zemi i v duchovním světě. Pokud jsou všechny mocnosti podřízeny Kristu a on je nad všemi a zároveň Kristus je zachránce a milující Bůh Efezských, nemusejí se bát žádných mocností a sil, které stojí za kulty v Efezu. Umím si představit, že když pálili magické knihy a lidé byli vysvobozováni od svázaností, přišly také útoky a pronásledování. Kristus je však nad všemi mocnostmi.
Moc bezmoci v Kristu Moc v Kristu je velice zvláštní. Pokud se díváme na jeho pozemskou existenci, máme zde takový paradox moci. Ano dělal zázraky, vyháněl démony,
davy šly za ním, ale také je mnoho situací – a zvláště těch, které se týkaly jeho vlastního života –, kdy zůstal bezmocný. Zvláště v posledním týdnu života. Kristus nakonec skončil v bezmoci. Bez pomoci. I nebeský Otec se od něj odvrátil. Byl jak beránek vedený na porážku, ústa neotevřel. Zároveň do toho šel vědomě: –„Ježíš mu řekl: ‚Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?‘“ (Mt 26,52–53) Ježíš se vystavil bezmoci a vydal se zvůli mocných tohoto světa. Přineslo mu to utrpení a smrt – potupnou smrt na kříži. Jen těžko si lze představit popravu, která více ukazuje na bezmoc popraveného. Všemohoucí Bůh se stal bezmocným v Kristu. Jak můžeme v bezmocném Kristu na kříži vidět moc k záchraně? Možná je to podobné, jako když si utrhneme stéblo trávy a budeme tvrdit, že je schopné prorazit silnici. Má tráva takovou moc? Avšak i moc trávy je v tom, že semínko musí zemřít, a až potom se uvolní moc, která vytvoří větší tlak než pneumatiky aut. Podobně životodárná moc v Kristu přichází skrze jeho smrt. Životodárná moc, která je i nám k dispozici, aby prorazila tvrdost našeho srdce či těžkostí, se kterými se setkáváme.
Uzdravující Boží moc Velikost Boží moci je v tom, že je životodárná, uzdravující, stvořitelská – a v tom je veliká. Jemná, citlivá, ale mocná Boží moc k nám přichází v Duchu svatém. Pán Bůh se dotýká bolavých a zraněných míst našich životů a dotyk jeho moci je uzdravující. Postupně jeho moc proniká do našich životů a narovnává, co jsme pokřivili, co bylo zlomeno. Spíše než dramaticky a spektakulárně, proniká a prorůstá Boží moc postupně naše životy svojí životodárnou a uzdravující silou. Její velikost by byla zřejmá při srovnání v delším časovém úseku, ale to je pro nás často složité vidět. Stejně jako když žijeme s dětmi, nepozorujeme jejich růst. Avšak ten, kdo je potká jednou za rok, to vidí jasně. Podobně i tráva postupně prorůstá asfalt, není to za jeden den. Do naší bezmoci přichází Boží moc skrze Kristovu bezmoc na kříži a Bůh nás svým Duchem zmocňuje k životu, abychom mohli přinášet životodárnou moc do světa okolo nás. Moc, které se není třeba bát, ale která je naopak žádoucí.
Pavel Plchot (46) Kazatel CB Praha 6, předtím 1994–2003 Benátky nad Jizerou a 2003-2013 Praha 1, absolvent ETS nyní student IES na ETF, má manželku Petru a děti Ondru (11), Kláru (8) a Markétu (5), rád čte, přemýšlí a sportuje.
■
2018 leden
5
rozhovor
rok po propuštění ptala se eva čejchanová foto Bronislav Matulík a archiv Petra Jaška
Do Súdánu jel na čtyři dny jako dokumentarista, a zůstal tam víc než rok jako vězeň pro Krista. Rok po propuštění se ohlíží zpět a znovu se vrací do chvil, ve kterých jsou zřetelně vidět stopy Boží moci. Petr Jašek mluví o zkušenosti, která má své důsledky z pohledu věčnosti.
V
únoru to bude rok, co vás propustili z vězení v Súdánu. Zajel váš život zpátky do starých kolejí?
Do stejných kolejí se mi život nikdy úplně nevrátí. Nemůže. Moje práce dokumentaristy pro Hlas mučedníků byla postavena na anonymitě. Nechtěná publicita kolem mě tu práci, tak jak jsem ji dělal doposud, znemožňuje. Pokračuji ve své práci pro Hlas mučedníků jak v americké, tak i v české pobočce, která se jmenuje Pomoc pronásledované církvi. Do Súdánu jste jel jako dokumentarista na čtyři dny kvůli chlapci, který utrpěl popáleniny. Víte, co se s ním stalo? Ty fotografie jste měl v počítači na zakódované části disku, nebo to byly ony smazané fotografie z fotoaparátu, které se tajné službě podařilo obnovit?
Fotky byly ve fotoaparátu mezi smazanými, takže tajná služba si je obnovila. Ale velkou roli to nehrálo, protože měli zdokumentován každý můj krok od chvíle, kdy jsem přiletěl. Ukazovali mi fotografie pořízené kamerou s nočním viděním. Zdokumentována byla tedy i moje návštěva u onoho popáleného studenta. Byl také zatčen a vězněn pět měsíců. Muselo to být pro něj strašné, protože nemohl ani používat prsty, jak moc potřeboval operace. Tajné službě se ale nepodařilo zabavit peníze, které jsem na tyto operace přivezl. Všechny ostatní totiž zatkli až asi o týden později, takže stačili tři čtvrtiny financí dát přímo do nemocnice jako zálohu na operace a zbytek ukrýt. Operace se po propuštění popáleného studenta z vězení podařilo zrealizovat. Kolik lidí bylo v této kauze, jak jste později řekl „jako z padesátých let“, zatčeno?
Někteří z těch, se kterými jsem se setkal, zatčeni nebyli. Někteří uprchli před zatčením do sousedních zemí a zatím se nevrátili. Celkem bylo kromě mě zatčeno a vězněno ještě pět lidí s tím, že dva z nich byli asi po pěti měsících věznění propuštěni a my čtyři jsme pokračovali do dalších věznic. 6 leden 2018
Spolu?
Ano. I když jsme zpočátku o sobě navzájem vůbec nevěděli. Až v době, kdy jsem zahájil protestní hladovku, protože odmítali umožnit mi setkání se zástupcem ambasády nebo kontakt s rodinou, mě ukázali spoluvězněným bratrům. Odjel jste jako dokumentarista a Bůh tam z vás udělal kazatele.
Přesně tak. V našich médiích jsem byl nesprávně označován za misionáře. Jel jsem tam na čtyři dny zdokumentovat pronásledování jednotlivců nebo celých sborů, ale to hlavní, co se podařilo, bylo navázat ve vězení s pastory úzkou spolupráci, ve které můžeme dál pokračovat. Vy a dva kazatelé v muslimském vězení. Vypadá to jako bojová jednotka uprostřed nepřátelského území…
V té první věznici jsem byl asi jeden a půl měsíce na samotce, ve druhé to byly tři měsíce. Cela byla poblíž výtahu, tak jsme v té době měli jen oční kontakt, občas nějaké slovo. Od druhé věznice už jsme o sobě věděli. Byl jsem tam převezen dřív než oni, takže když mě viděli se všemi věcmi odcházet z té první, mysleli si, že jsem propuštěn. Tam už jsme měli možnost spolu i mluvit, přes chodbu jsme si připomínali verše z Bible. Kdy tedy situace došla do fáze, že jste kázal dvěma i třem stovkám spoluvězňů?
To bylo ve věznici Al-húda. Spolu jsme byli už předtím ve věznici Umm Durman, kde jsme měli zůstat až do procesu. Ale byla velmi blízko bydliště pastorů, takže za nimi často chodily návštěvy. Mocným se to nelíbilo, takže nás převezli do věznice Al-húda v poušti. A mělo to ten efekt, že jste mohli o Kristu mluvit k davu?
Ta věznice má kapacitu až 10 tisíc vězňů, ale větší část je neobyvatelná, a tak se uvnitř tísnilo kolem
7 500 vězňů. Na každé čtyři cely, tj. čtyři sta lidí, byla vždycky jedna mešita. A na celou věznici byla jedna cela jako kaple. Jednou za měsíc tam chodil kněz. To je tam na základě ústavy možné. Ale mnohokrát se dovnitř nedostal, vedení věznice má vždycky možnost návštěvu znemožnit. Takže jsme to zabezpečovali my. První kázání jsem měl hned, když jsem zjistil, že je tam kaple. Kázal jste bez přípravy?
V té době jsem měl už tři měsíce u sebe Bibli a byl jsem na samotce. Měl jsem ji přečtenou už několikrát. Poprvé jsem ji přečetl za tři týdny. Tam v kapli jsem pochopil, proč jsem měl to úžasné období, kdy jsem měl sám pro sebe Bibli a nedělal jsem nic jiného, než že jsem četl. Byla to doba nového chápání Božího slova, otevírání obzorů. A když se mě zeptali, jestli bych mohl kázat, tak jsem šel.
z těchto náboženství rodí. Může se pouze přestoupit na islám. Za přestup z islámu na jiné náboženství je trest smrti. V kapli tedy byli i křesťané podle kolonky, kteří nikdy předtím v kostele nebyli. Právě proto měla naše kázání evangelizační charakter. Odezva na výzvy vydání života Kristu byla vždycky poměrně velká a řekl bych i ryzí – alespoň podle toho, jak jsem s těmi lidmi později mluvil. Než jsme tam přišli, scházeli se tam dvakrát do týdne, s námi to bylo pětkrát týdně. Spontánně.
Petr Jašek (1963) Pracuje pro americkou pobočku Hlasu mučedníků. Má za sebou dvacet let praxe ve zdravotnictví, deset let byl ředitelem nemocnice v Počátkách. Od prosince 2015 do února 2017 byl vězněn v Súdánu. 29. ledna 2017 byl odsouzen ke 23,5 letům vězení a pokutě 100 tisíc súdánských liber (zhruba 400 tisíc Kč). V únoru 2017 mu byla udělena prezidentská milost a 26. února se s tehdejším ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem vrátil armádním speciálem do Česka. Je členem CB v Kladně, s manželkou Vandou má dvě dospělé děti.
Řekl jste, že jste Bibli začal vnímat jinak. Jste věřící od malička. Co teď pro vás ta kniha znamená?
Bible vždycky byla ústřední knihou mého života, ale když ji člověk čte, soustředí se jen na to a má možnost se jí sytit v takové míře, tak začne vnímat víc souvislostí. Vnímal jsem ji jako komplex. Pak stačilo, abych otevřel nějaký text, a už to ke mně hovořilo.
Co bylo to nejdůležitější, co jste jim chtěl říct?
Určitě evangelium. V Súdánu mají lidé na identifikačním průkazu uvedeno i náboženství. Mají tři možnosti: islám (70 %), africká tradiční náboženství jako je animismus, pohanství (25 %), a 5 % zbývá na křesťany. Člověk se tam do jednoho
Je tam nějaká pasáž, která k vám ve vězení obzvlášť promlouvala?
Kniha Žalmů. Ty jsem četl mimo svůj nastavený režim. Každý den jsem s ní začínal. Žalm 62 v té vyprahlé pouštní pustině přesně zapadal do toho,
→
2018 leden
7
rozhovor
co jsem prožíval: „Bože, tys Bůh můj, hledám tě za úsvitu. Má duše po tobě žízní, mé tělo touhou po tobě hyne. Ve vyschlé, prahnoucí bezvodé zemi.“ Hodně jsem se zabýval i evangelii. Čtyři evangelia jsou pro mě čtyři součásti takového puzzle, které do sebe nádherně zapadají. A pouze tehdy, když člověk ten obrázek složí, tak to dává smysl. A je to nádherný obraz. Promlouvaly ke mně verše z epištol, které hovoří o pronásledování církve. Pronásledování, které bylo charakteristické pro první církev, se děje i dnes a z pohledu Hlasu mučedníků dokonce ještě v intenzivnější formě. Mnoho žalmů jsem už znal, ale najednou jsem jich objevoval tolik… Říkal jsem si: Tohle je pro křesťany v Nigérii, až s nimi budu zase mluvit, tohle jim musím předat. Takovým způsobem ke mně mluvily. S pronásledováním souvisí duchovní boj. Když jste byl krůček od toho, že vás spoluvězni podrobí mučení waterboardingem, přišel zásah zvenčí.
Tam, v cele s islamisty, jsem pochopil, že nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti mocnostem.
žena chodila pravidelně na domácí skupinky v kladenském sboru. Jednoho dne během výkladu Písma to najednou bratr, který setkání vedl, přerušil s tím, že cítí, že ho Bůh vede, aby se začali modlit za situaci, ve které se Petr nachází. Až zpětně jsem se dozvěděl, že to byla zrovna chvíle, kdy jsem klečel na kolenou před šéfem islamistů a chystali se na ten waterboarding. Bili mě holí po hlavě, kopali mě… A já jsem prožíval ten nejhlubší pokoj za celou dobu, co jsem s nimi byl. Přestože po fyzické stránce to bylo přesně naopak. A v tu chvíli šel kolem cely dozorce, který
Radost byla tak silná, že bylo jedno, jestli nás propustí teď, nebo za několik let.
Viděl jste za nimi ty mocnosti?
Určitě. Stačilo, když se člověk podíval některým do očí. To byly pohledy, ze kterých šel strach. Zjednodušeně bych řekl: Lidé, kteří jsou schopni všeho a už to v minulosti dokázali. Třeba Libyjec, který byl ve svých dvanácti letech osobním strážcem Usámy bin Ládina. Všichni ostatní ho uctivě nazývali Muž meče. O několik týdnů později jsem se dozvěděl, že byl jedním z těch, kteří podřezávali hrdla dvaceti Egypťanům na libyjském pobřeží. A tento člověk mi vyhrožoval smrtí. Protože jste křesťan?
Je to o nenávisti nejen vůči křesťanům, ale i židům, šíitům. Jeden z těch islámských šéfů řekl, že kdyby vedle mě stál šíita, tak nejdřív usekne hlavu jemu a až potom mně. Největší duchovní boj probíhal první týden v únoru, což byl můj poslední týden v cele s islamisty. Moje 8 leden 2018
jim jako jeden z mála nešel na ruku. Zaslechl, že se chystají mě mučit, a z té cely mě vytáhl a přesunul na samotku. Plně jsem si uvědomil, že „ne silou a ani mocí…“ Ale to, že nebojujeme proti lidem, jsem si uvědomoval už dřív. Osvobodilo mě to od toho, abych cítil nenávist. Byl jsem svědkem toho, jak v noci jeden z oněch islamistů, který měl čtyřměsíční dceru, nemohl spát – a volal k bohu a plakal. Viděl jsem, že se snaží přiblížit se k Bohu, tak jsem pak za ně o to víc prosil – aby se jim Pán Ježíš dal poznat jako Pán, Spasitel a Bůh.
dobře usínalo každý večer v devět hodin. Chodil jsem brzo spát, protože ranní modlitby muslimů vždycky vzbudí všechny. Později mi rodina v dopise sdělila, že v osm hodin večer, což odpovídalo časovému posunu, se v našem sboru všem, kdo se zapojili do modliteb za mě, rozeznělo na mobilech připomenutí k modlitbám. Byla to doba, kdy jsem cítil naprostý pokoj. Rána byla horší. Pro všechny. Nástupy byly ještě ve tmě. Čekalo se na ně v tichu, chladu, mnoho lidí dřepělo, protože neměli židli. Až když jsem měl Bibli – v Al-húdě – byla pro mě rána opravdu radostným začátkem dne. Ta radost byla niterná, ale naprosto přehlušila všechen pesimizmus. V lednu, necelý měsíc po mém zatčení, byl zahájen postní řetězec – to byla obrovská posila. Když jsme se pak dozvídali o podpisových akcích, o peticích, bylo pro nás úžasné vidět, jak je Boží lid sjednocen, jak masově nás podporuje. Co vám tam přinášelo největší pokoj?
Zvláště zpočátku byly chvíle, kdy pokoj nebyl samozřejmostí. Zatkli mě v den, kdy moje dcera dělala státnice. Vědomí, že rodina neví, co se se mnou děje, mi dělalo starosti. Nejhorší mučení není to fyzické, ale to psychické. Kdybych tomu nechal volný průchod, tak bych se ocitl v hluboké depresi. Nalézt pokoj vyžadovalo z mé strany vědomou proklamaci: Ježíš je můj pokoj, Ježíš je moje radost. I to byla určitá forma duchovního boje. Chodil jsem a opakoval to tak dlouho, až ten pokoj přišel. To už byla výhoda samotky. V Žalmu 116,6 je napsáno, že Hospodin je ochránce nezkušených. Když se člověk ocitne poprvé ve vězení a ještě v cizí zemi, tak je každý nezkušený. Nedovolil bych si říct, že jsem pokoj získal svým naturelem. Jedině skrze modlitbu. Co pro vás modlitba znamená?
Duchovní boj je taky taková mozaika. Kdy jste pochopil, že ji skládá jedna ruka?
Některé věci jsem se dozvěděl až později. Třeba jsem přemýšlel, proč se mi tak
Apoštol Pavel říká: „Bez přestání se modlete.“ Neznamená to, že budu donekonečna opakovat Otčenáš. Modlitbu chápu jako neustálé spojení s Bohem, jak ve chvílích úzkosti, tak i radosti. Jako u mo-
Petr Jašek ve věznici nejen kázal Boží slovo, ale také učil spoluvězně angličtinu a francouzštinu.
platí to, co pro manu na poušti – pokud je dostupná, musí se sbírat pravidelně. Síla a pokoj pak pramení z osobního vztahu s Pánem Ježíšem skrze modlitbu a toto neustálé spojení. Zeptám se vás, Petra Jaška: Jaký je Bůh?
bilního telefonu. Kdykoliv zmáčknu tlačítko, tak můžu mluvit a mám spojení. Ale pro spojení platí určitá pravidla. Člověk musí mít především s Bohem smlouvu, kterou uzavírá, když odevzdává svůj život Ježíši. Pak se taky musí pohybovat v oblasti pokryté signálem a musí si dobíjet baterii. V období, kdy jsem neměl Bibli, mi Boží Duch připomínal verše, které jsem v sobě už měl. Člověk by se měl v období pokoje sytit Božím slovem, aby měl pak zásobu v době, kdy ho nebude moct číst. Zároveň ale pro sycení se Božím slovem
Bůh je věrný. V každé situaci v našem životě. My můžeme být nevěrní, ale on zůstává věrný. Je úžasně milující. Má svoje plány. Když jsem mu svůj život svěřil do rukou, mohl jsem vidět, že on ho vede i se všemi okolnostmi ve vězení do takových detailů, až nad těmito Božími cestami úžasem zůstává rozum stát. V Iz 55,8–10 je to napsáno výstižně: „Moje cesty nejsou jako cesty vaše, jako nebesa převyšují zemi, tak moje myšlení převyšuje myšlení vaše.“ A pak je tam o Slovu, které Bůh vysílá a které se nenavrátí zpět, ale přinese užitek. Zlom, kdy jsem si to uvědomil, nastal po čtyřech měsících, kdy k nám do cely převeleli čtrnáct eritrejských uprchlíků, kterým jsem mohl zvěstovat evangelium. Hned druhý den je převeleli zase jinam. To byl okamžik, kdy jsem věděl PROČ – proč jsem tam musel být ty čtyři měsíce a jeden den, přestože jsem se vázal k informaci, že to budou jen tři měsíce. Ten moment všechno změnil. V modlitebním zápase církve za vaše propuštění nastala chvíle, kdy jsme se dozvěděli o tom, že se díky vašemu
uvěznění v Súdánu obrací ke Kristu lidé. Najednou bylo jasné, že tam s vámi Bůh úžasně pracuje. Přišla chvíle, kdy jste se vy sám přestal modlit za svoje propuštění?
Člověk se pořád těší domů. Ale viděl jsem, že čas je v Božích rukou, a naplnění radostí z toho, když jsme viděli, jak si nás tam Pán Bůh používá, bylo tak silné, že už pro nás nehrálo roli, jestli to bude teď, za měsíc, za rok, nebo za několik let. Protože to bylo skutečně úžasné. Ale člověk se chce dostat domů a je si vědom, že se lidé za to modlí. V Efezským 6,18 Pavel píše: „I za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otevřu ústa, abych směle oznámil tajemství evangelia, pro něž jsem vyslancem v řetězech.“ Byla v tom z jeho strany obrovská pokora. Povzbuzuje spolubratry, ale také prosí, aby se modlili i za něj. Změnil se nějak život ve vaší rodině?
Všichni se víc přiblížili Bohu. Také k sobě navzájem ve společenství. Kladenský sbor byl úžasný. A postní řetězec pokračuje dál, přetrvává to. Dlouho jsme se modlili za moje dva spoluvězně, kteří byli propuštěni až tři měsíce po mě. Proměnilo to celý sbor. A ovoce toho všeho budeme vnímat ještě dlouhou dobu, jak bude dozrávat. Ještě uvidíme, co všechno to způsobilo v životě sboru i rodin. Taková zkušenost má svoje důsledky z pohledu věčnosti. ■
2018 leden
9
reportáž
Prožitek poslaný Bohu text Eva Čejchanová foto Gabi Lioneska Uhrová a redakce Brány
Vpředu na stupínku vedle kazatelny stojí za mikrofony skupinka lidí a sálem modlitebny CB v Soukenické ulici v Praze zní zpěv. Hlasy berou dech. Chvílemi se zdá, že mají sílu bořit hradby Jericha, z toho náhle, přesto naprosto nenásilně, přecházejí v tichou modlitbu. Zpívá se v Božím domě, o Bohu a k Bohu. A pro lidi. Je sobota 2. prosince 2017 a koná se tu SMArt Gospel 2017.
10 leden 2018
K
aždý hlas jede svoji verzi melodie, ale to, co lidé v sále slyší, je dokonalý soulad. Jediným hudebním nástrojem, který ale zdaleka není využit ve všech skladbách, je kytara. Víc není třeba. Hlasy samotné jsou nástrojem a ti, kdo dostali od Boha hřivnu v hrdle, kterou nezakopali, ale zúročili, teď předávají její plody dál. Užitek a potěšení z jejich talentů nemají jen ti, kteří na koncert přišli, ale i děti postižené svalovou atrofií. Je to totiž benefiční koncert, jehož výtěžek jde na dětský tábor pro tyto děti. A není jediný. Je součástí série čtyř podobných koncertů, které se ve stejnou chvíli konají ve čtyřech městech České republiky. Stejné nadšení z poslechu spirituálů a gospelů tedy mohou mít i posluchači v Brně, Ostravě a v Plzni. Letos se tato série paralelních koncertů, zrozených z myšlenky a práce Aleny Dobrovolné ze spolku Gospel Train, koná už pošesté. Poslouchat přišlo hodně lidí, ale lavice nejsou zaplněné tak, jak by si kvalita hudby zasloužila. V minulých ročnících
se na pódiu střídaly dva veliké soubory, které ve chvíli, kdy neúčinkovaly, tvořily publikum. Letos je to jinak. Mikrofon si předává celkem jen šest lidí. Ale ti, kdo přišli, rozhodně nelitují. Gospely v podání vokálního dua T’N’T Terezy Bečičkové a Tomáše Ludvíčka, který zde zároveň vystupoval se čtyřčlennou skupinou Let’s go! (Marek Šlechta, Lee Andrew Davison, Veronika Mannová, Tomáš Ludvíček) doplnil svými gospely v sólovém podání vzácný host koncertu – Irena Budweiserová. V Brně-Králově Poli se ve stejnou dobu lidé scházejí do koncertní místnosti Semilassa a užívají si gospelové hudby v podání Brno Gospel Choir & Band a zahraničního hosta – gospelového zpěváka Segre Robinsona. V Plzni zní gospelem v podání Touch of Gospel Betlémská kaple a v Ostravě-Pustkovci kostel sv. Cyrila a Metoděje rozezněly hlasy Familly Gospel Ostrava, Keep Smiling Gospel Orlová a posluchačů Lidové konzervatoře a Múzické školy Ostrava.
v zákulisí
Zeptali jsme se Ireny Budweiserové Co máte raději: gospel, blues nebo soul? Jedno nevylučuje druhé; i gospel může mít formu blues. Ray Charles byl kdysi napadán za to, že vynesl gospely z kostelů do sálů a klubů a dal jim občas ten bluesový kabát. Říkalo se, že gospel nebo spirituál je Bůh a blues ďábel. To už dnes, myslím, neplatí a právě to propojení je často velmi zajímavé a vzrušující. Soul pak vnímám spíše jako způsob interpretace, tedy jako intenzivní prožitek, svobodné zacházení s melodií i s hlasem, tzv. feelings.
Koncert je za svou polovinou a v Praze Tereza Bečičková, která zde večerem provází, ale jejíž hlas je zároveň v sestavě účinkujících nezastupitelný, zve v krátké přestávce dopředu Mgr. Markétu Vlčkovou, koordinátorku projektu na pomoc dětem s SMA. Sčítání příspěvků z dobrovolného vstupného má svůj výsledek a je na čase dozvědět se něco o projektu, na který finance půjdou. Ještě pár skladeb a přichází výsledky i z ostatních měst. Celkově se v průběhu koncertu vybralo 45 443 Kč, tradičně nejvíc darovali účastníci koncertu v Ostravě. Částka to ale není
konečná. Každý rok se další peníze sejdou ještě po akci, kdy vliv koncertů v lidech doznívá a kdy v nich dozrává přesvědčení o tom, že mají smysl. Mnohdy pak nacházejí i cesty, jak do pomoci zapojit třeba svoje firmy. Večer s gospelem končí. Lidé odcházejí a v srdci si odnášejí kus toho, co slyšeli, do přicházejícího adventu. Posluchačům pražského koncertu navíc znějí v uších také slova Terezy: „Gospel je gospelem až tehdy, když se zpívá. Když to, co člověk prožívá, posílá Bohu.“
Spinální muskulární atrofie je nevyléčitelné vrozené onemocnění, při kterém dochází k postupnému ubývání svalstva. Způsobuje nejen ztrátu hybnosti, ale zasahuje i svaly potřebné k dýchání, polykání a trávení. Nepostihuje intelekt. Může se začít projevovat hned po narození, ale také až po 35. roku života. První jsou postiženy dolní končetiny, takže člověk začíná být odkázán na invalidní vozík. Nemoc pak postupně postihuje i horní končetiny a vnitřní svalstvo. Lidé postižení touto nemocí jsou někteří částečně a jiní zcela závislí na pomoci okolí.
■
info box
Jsou Vánoce dobou, na kterou se těšíte? Nejkrásnější vzpomínky na Vánoce mám coby dítě a pak coby máma malé dcerky. Teď jsem vděčná, že se sejdu se svými blízkými, například se svojí devadesátiletou maminkou, a určitě jsem také vděčná, že můžu dělat adventní koncerty a předat snad trochu klidu a pohody i posluchačům.
Zpíváte písně o Bohu v kostelích. Jaké má ve vašem životě místo víra? Nejsem křtěná, ale v kostelích jsem opravdu asi častěji než kdokoli jiný. Moje víra má více podob, tváří a troufám si říct, že v mém životě má své pevné místo.
2018 leden
11
téma
moc text jindřich kabát foto Shutterstock a bronislav matulík
Bůh dal lidem moc, schopnost mít autoritu a vládnout v rodině i ve společnosti. Někteří politici se ale kvůli moci chovají jako primáti. Přesto nesmíme rezignovat na politiku, ale musíme přemýšlet, komu demokratickou volbou svěříme nad sebou moc, a pak podle toho jednat.
M
ít moc! Jakoby kouzelná slova. Jindy naopak odsudek, jestliže moc nad někým jej ponižuje. Už latina použila pojem, který se lépe přeloží jako možnost, šance, ale také autorita. Tedy když člověk něco může a měl by moci na základě nějakého solidního a slušného oprávnění. Je zajímavé, jak si jednotlivé národy už prostým výkladem stejného pojmu určují trochu jiný význam. Proč například anglicky mluvící země často ztotožňují moc se silou? A v USA se dokonce profesionálně vyučuje vedení či vůdcovství.
12 leden 2018
Dobrá a špatná moc Od počátku si musíme uvědomovat, že moc je v lidském životě udělena jen částečně. Buď jinými lidmi, anebo rolí, ve které člověk přirozeně existuje. Rodiče mají moc nad dítětem, ale je to moc výchovná, ochranná a pomocná. Rodič je první, kdo má mít moc na základě autority, tedy dobrého oprávnění vykonávat moc pro dobrou věc. Ale i zde se dítě může dostat do krize a mamince odmlouvat. Obvykle proto, že se povinnost něco udělat dostane do konfliktu s růstem pocitu samostatnosti a vlastní představy dítěte o světě. Stejný
problém ale nastane i tehdy, jestliže rodiče autoritu ztratí. Mají moc, ale dítě necítí oprávněnost jejího používání. A přitom moc v takovém případě znamená zároveň ochranu, a to především prostřednictvím tzv. zpětné vazby. Asi bychom mohli říci také odezvy, zkrátka ujištění: „Toto ano – ale pozor, toto ne, to může být nebezpečné!“ Dítě těžko přijímá omezení, ale brzy rozpozná, že jej zachraňují od obrovských možných problémů. Dítě si osvojuje postoj hledání odezvy, aby vědělo, do čeho všeho se může pustit. Nejprve totiž jenom experimentuje. Jenže pak zestárne a experiment by se mohl stát životu nebezpečným. Proto potřebuje zásobu zkušeností jiných, kterým důvěřuje, aby získalo vnitřní klid. A tím také šetří energii a zvyšuje si sebevědomí. Nikoli naopak. Je mimochodem naprostý omyl předpokládat, že necháme-li dítě dělat si, co chce, stane se suverénním. Zkusme takovou „neposlušnost“, tedy odmítání moci, rozlišit: 1. Dítě zlobí, protože mu to vyhovuje a protože s ním rodiče vůbec neumí navázat kontakt, nemají ani moc prosadit svůj záměr. Chybí jim nejen autorita, ale i moc sama o sobě. Jsou to bezradní, hodní lidé, kteří se stanou zbytečně nešťastnými, protože nemají dostatek odvahy pustit se do něčeho bez speciální erudice. Netuší, že láska sama, vztah a fungování rodiny bez strachu všech chovat se jako rodič a dítě, je nejlepší návod. 2. Dítě zlobí, protože se domnívá, že to, co je nazýváno zlobením, je naprostý omyl a špatný odhad rodičů. Ví, že mají moc, ale pochybuje o jejich oprávněnosti, tedy autoritě. To platí zvláště v pubertě. Dítě je z toho smutné. Je velký omyl domnívat se, že dítě zlobí rádo. Kromě ojedinělých patologických případů tomu tak není. Zpočátku zlobí proto, aby vyprovokovalo nějakou jasnou reakci rodičů. To je právě příklad, který jsme otevřeli: Proč dítě, které smí všechno, je vlastně na tom špatně? Protože mu chybí odezva: „Toto můžeš, ale toto ne.“ Tím pádem postrádá tolik potřebný klid a pocit, že jedná dobře. Chybí-li taková moc a autorita, vede u dítěte ke stresu. 3. A konečně dítě zlobí, protože rodiče volí otevřeně, ale častěji spíše skrytě agresivní způsob výchovy. Třeba pro vlastní osobní problémy anebo pro vzájemné konflikty či životní nespokojenost. A dítě je vynikající objekt, na kterém se lze v rámci fiktivní spravedlnosti odreagovat. Bohužel tato
vysoce primitivní reakce vůbec není řídká. Proto si dítě volí formu revolty a protestu. Nikterak mu to nepomůže, protože rodič, který takto zneužil svou moc, se tím začne ujišťovat, že dítě si nic jiného nezaslouží. Tedy že jím překročený limit a spravedlnost výkonu moci, je vlastně v pořádku. Tím narážíme na jeden z největších problémů týkající se moci. Zejména během dospívání se jedinec dostává do skupiny pro něj mimořádně důležité. Potřebuje mít naprosto vyjasněno, jak na tom je ve vztahu ke světu, do kterého roste. Kdo jej má rád, kdo ne, jak se má chovat, aby našel ten správný klíč ke každé mezilidské situaci. Co udělat pro to, aby se dočkal příjemných reakcí, byl obdivován, milován. Jedinec vrůstá do tzv. malých skupin. Platí zde příliš mnoho pravidel, ale těch pár nejdůležitějších zdůrazňuje, že je podstatné: jak moc je skupina pro jedince důležitá, jaké vedení (demokratické, diktátorské) má, ale především, do jaké míry se je jedinec schopen s takovou skupinou sžít, identifikovat a přijmout její ideály. Tak se může stát celoživotně oddaným a v jistém smyslu až zamilovaným do skupiny kamarádů, se kterými chodil například do sboru hrát muziku. Anebo může cítit celoživotní vazbu na příměstský pouliční gang, který si jej cenil a jednal s ním fér. Rozhodující je zde férovost pravidel, a právě ona zásadní autorita moci.
Moc a vláda V současné době nabízí demokratický stát formu výběru. A naprosto celá důležitá otázka výkonu moci vybraným jedincem tedy souvisí s tím, jak moc je tento výběr pravdivý a objektivní a jak moc je veškerá sebeprezentace a s tím spojená činnost opravdu plněna. Odpadá úvaha, zda si volíme lidi dobré, anebo zlé. Každý kandidát se představí jako dobrý. Pokud ne, končívá v jiném zařízení. Každý kandidát se prezentuje jako bezvýhradně spolehlivý, s tendencí splnit cokoli z toho, co jste ještě ani nevyřkli, protože on vás zná, on je připraven pomoci, on splní vše. A v tuto chvíli si velmi dobře uvědomme, že podobně je tomu se získáním moci anebo nějaké výhody i mezi dětmi, a nakonec i mezi většinou sociálně žijících zvířat. Vezměme si tlupu lidoopů. Pokud má gorilí samec nutkavou potřebu získat partnerku ke kopulaci, musí s tím ona většinou souhlasit. A ta souhlasí tím více, čím více jí vybraný samec projevuje nejen náklonnost, ale zejména zájem o rodinu a děti. Hra-
PhDr. Jindřich Kabát (64) Křesťan, psycholog, spisovatel, vysokoškolský učitel a bývalý politik, první náměstek ministra vnitra (1990–91), ministr kultury (1992–94), předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (1994), Ředitel Evropské akademie pro demokracii atp. Je ženatý, s manželkou Gabrielou mají pět dětí. Autor řady knih, např. Psycho logie komunismu (Práh 2011) aj. →
2018 leden
13
téma
je si s malými opičátky a představuje pro ni garanci péče o potomky a „lásku“ k dětem – prostě je to „dobrák“. Proto vidíme často množství otrávených dospělých samců povinně si hrát s mláďaty. A proto vidíme při volbách obrovské množství otrávených politiků fotografovat se a mazlit s dětmi. Každému z nich jde stejně o něco jiného. Zkusme nyní zalistovat v nějakém z volebních časopisů, zejména těch starších. Dnes už je tento případ známý a politici si dávají pozor. Ale dítě v náruči stejně zůstává jako symbol. Zkusme si představit, o co jde tomu opičákovi… a o co jde našim politickým reprezentantům.
Špatná volba, špatně vykonávaná moc Pokud někoho zvolíme, neměli bychom remcat. Od toho je volba. Stále platí, že
51 % hlupáků rozhoduje o osudu 49 % moudrých. Má tedy vůbec smysl a je moudré zpochybňovat takový proces? Tvrdím, že bychom ho neměli a priori odmítat, ale umět ho přesně popsat. Nic více, nic méně. Pak snadno porozumíme, oč vlastně jde. Pak teprve může každý zvážit, co je na věci přidělení moci a na způsobu jejího výkonu dobré, a co ne. A podle toho jednat. Hitler i většina jeho podstatných zásahů do společnosti byla zvolena a schválena demokratickým způsobem v rámci tehdy ještě poměrně demokratického státu. Také KSČ byla po válce zvolena legitimní převahou voličů. Singapurská společnost funguje na základě moci, která je hluboce nedemokratická, neumožňuje volný výběr vládnoucích reprezentantů, používá až násilné
a drsné tresty. Ale každý může zem opustit. Kvůli blahobytu ovšem většina zůstává a přijímá podmínky moci tak, jak jsou.
Moc k ovládání druhých, moc ku pomoci druhým Pro začátek jen velice stručné shrnutí jakési teorie vládnutí. Člověk může prožívat poměrně velký stres z politické situace i v podmínkách relativně fungující demokracie. Může se například objevit model psychologicky připomínající mafii: Vím-li, komu se zavděčit, budu mít více výhod. Tato forma uspořádání je velice obtížně postižitelná, protože může jít od jevů ze zákona trestných, jako jsou korupce a klientelismus, až po formy skryté a tajné podpory, kterou nelze bezpečně ani určit, ani doložit, a která trestná není. Po odhalení zde do-
rozhovor
Hrát fair play Rozhovor s Markem Fajfrem ptal se Bronislav Matulík
Politika úzce souvisí s mocí, aniž bychom jí dávali pozitivní či negativní předznamenání. Můžeš obě stránky moci popsat podle svých zkušeností z reálné komunální politiky? Moc souvisí s lidmi a závisí na prostředí. V menších lokalitách se lidé snadněji orientují a mohou do věcí veřejných lépe zasahovat. Není tam tolik politikaření jako v anonymních lokalitách, kde je velké nebezpečí negativních projevů, jako je například korupce, která se velmi složitě kontroluje. Málokdo vidí do zákulisí, takže poctiví i slušní lidé mohou uvěřit lžím a podporovat je, aniž by tušili, že se jedná o lež. Co se týká pozitivního projevu moci, z mých zkušeností plyne, že pokud si člověk zachová kredit a svou tvář, je otevřen k hledání fair play hry. A to i přesto, že každý z nás děláme určité ústupky, které mohou být nazvány malou či velkou korupcí. Protože i komunální politici jsou přes vedení strany 14 leden 2018
vtaženi do určité hry, ale přesto chtějí přistupovat k věcem pozitivně. A tak se stane, jako se to stalo mně v Praze Šeberově, že se sejde fantastická parta lidí. Nikdo před druhým nic netajil, takže jsme velmi pozitivním způsobem vstupovali do dění obce.
Lze nějak dokumentovat, jak prosadit mocí dobrou věc? Popravdě prosadit mocí dobrou věc není vůbec těžké, záleží ale na týmu, který v obci je, protože on má tu pravomoc. Samozřejmě někdo ze shora potom po mně může jít, což se mi také stalo. V Šeberově zřídili ODS II., aby nás vyšachovali, protože jsme nejeli podle jejich představ, ale podle toho, co obec potřebovala. Zaměřili jsme se na baráčníky, na výtvarné skupiny, na aktivity seniorů, podpořili jsme školu, která potřebovala velké hřiště… Byly to takové praktické věci.
Byl jsi patnáct let starostou a členem různých zastupitelstev městských částí Prahy. Jak ses vlastně k politice dostal? To bylo ještě před revolucí, v roce 1989 v Teplicích. Tehdy se na mě obraceli studen-
Marek Fajfr (62) Reverend, misijní pracovník ve Sboru CB v Kutné Hoře; vedoucí pracovník, PR manažer u společnosti s mezinárodní působností; předseda regionálního výboru TOP 09 Praha 12; zastupitel MČ Praha 12 a předseda komise pro rozvoj Cholupic, Točné a Komořan. Je ženatý a má 4 děti.
chází k nejtěžší frustraci voliče a k pocitu naprosté beznaděje. V dnešní době je minimum států se silovým pojetím autoritativního systému. Často roste vliv nejasných, rozptýlených skupin, které se společně podílejí na vládě a jistým způsobem diktují situaci ve státě. Proto musíme umět najít bezpečnou hranici a jasně říci: „Toto je v pořádku, anebo naopak – toto je už vážný problém.“ Často je to míra otevřenosti systému vůči kontrole obyvateli, ale obvykle začne takový systém narážet na respekt k základním lidským právům. Kritériem moci je vždy i možnost dovolat se spravedlnosti. A najednou zjistíme, že teprve když vezmeme zvětšovací sklo a podíváme se na záděrku na palci, zjistíme, že to vůbec není záděrka, ale špička kusu skla. Teprve když se ve svém životě zastavíme a odevzdáme
se úvahám a jednoduchému přemítání o věcech kolem, třeba nám leccos dojde. To, co by nás mělo probudit a mobilizovat, nejsou názory agitátorů nebo badatelů, ale jednoduchá pravda. A k té jedinec dospěje jako vědec, ale i jako moudrý sedlák, protože oba mají svoji vlastní cestu k nahlédnutí, jak se věci mají.
Problémy moci V současnosti naše země nečelí diktatuře a nátlaku. Ale i vysoce demokratická společnost, jako je ta naše, může začít nabízet poněkud podezřelé produkty: Například zneužití moci formou hledání společného nepřítele. Dělával to Stalin, dělá to nejeden současný politik ve světě. Proč bychom i my nevyzkoušeli nebezpečí Blízkého východu anebo zastaralosti dob studené války a společné ochrany v rámci
NATO. Vždyť to nás může sjednotit. Bez ohledu na to, že jeden je neofašista, druhý komunista. Podobně lákavou je pak představa, že všechen zmatek vyřeší vláda pevné ruky. Co nastane, když se vytvoří klima, které nikdo nemůže ani ověřit, ani vyvrátit? (Například že všichni kradou anebo že ve všem je zmatek, případně že každý se dá zkorumpovat.) Každý normální člověk se chytne za hlavu a jen tiše řekne: „Dost!“ Pro mnoho lidí se v takovou chvíli stane úžasným řešením, když přísná vláda s dodatečnými (či nadbytečnými) pravomocemi slíbí zavést pořádek a věci zachránit. A konečně může jít o produkt veskrze nenápadný: „Zanechme všechny žabomyší spory. Jde přece jen o to, abychom se měli dobře…“ A tehdy dochází k nadřazení jedné hodnoty nad druhou – třeba pominout
rozhovor ti, kterým se nelíbil režim, v němž jsme žili. Pak se to převalilo do ekologických demonstrací, kterých jsem se stal jakousi šedou eminencí. U nás doma jsme skladovali letáky a mně to připomínalo doby, kdy jsme ještě za hluboké totality měli na chalupě dvojitou podlahu s ukrytou křesťanskou literaturou. Pak jsem se stal spoluzakladatelem Občanského fóra a později vstoupil do ODS. Jedním z hlavních důvodů vstupu pro mě bylo, že ODS ve své preambuli deklarovala, že navazuje na křesťanské hodnoty.
Prožil jsi, že ti zachutnala moc? Samozřejmě, je to jako droga. V něčem je to podobné, jako když někdo stojí za kazatelnou. To pódium může člověka uspokojovat. Bavilo mě dělat starostu, dařilo se mi, občané mě respektovali, měli ke mně úctu a s tím souvisela moc. To se nám chlapům, ale i ženám líbí, když nás někdo obdivuje a chválí, že to děláme dobře. Nebo když o mně říkali, že jsem Karel IV. Šeberova… Ale je to i lidská vlastnost a jsme tak stvoření, že silní jedinci vždycky stojí v popředí a mají moc. Otázka ale je, jak ji zneužijí ve svůj prospěch, anebo jak ji využijí ve prospěch svých oveček?
Václav Havel tvrdil, že lidi ženou do politiky tři věci: představa o lepším společenském uspořádání, touha po sebepotvrzení a pestrá paleta výhod. Co z toho se týkalo tebe? Hodnotit politiku z moci prezidentské je samozřejmě něco úplně jiného než z úrovně starosty. Nicméně co se týká pestré palety výhod, to se mě opravdu netýkalo. Jsme ale zpátky u toho, že moc je droga. Dělal jsem určité věci, z těch dobrých mám slávu, takže budu dělat dobré věci, abych tu slávu měl, a tak dokola. Najednou jsem zjistil, že toto nebezpečí existuje, a byl jsem velmi překvapen. Po čtyřech letech jsem ve funkci starosty skončil a byl jsem přesvědčen, jak jsem se křesťansky obětoval a dělal pro obec maximum. Najednou jsem ale s hrůzou zjistil, že mi ta moc chybí, a trvalo mi zhruba rok, než jsem se od moci „odmocnil“.
Jaké vlastnosti má mít člověk, který má moc ovlivňovat společnost, a jaké rozhodně ne? Mě zvláště v posledních měsících inspiruje Ježíšovo: „Učte se ode mě, neboť jsem pokorný a tichý srdcem.“ Myslím si, že ten, kdo
má moc, pokud je opravdu tichý a pokorný, je ohromným obohacením pro okolí, ve kterém žije. Což mi u dnešních politiků chybí. Zatímco nejvíc škodí přesvědčení, že já jsem ten nejlepší, tedy pýcha. Já jsem borec, který to umí, mám sebevědomí, které ale při tom není pravdivé. Nejvíc škodí politice, když si politik myslí, jak je dobrý, ale přitom je – čtenáři ať mi prominou – vůl. Jinak řečeno, nevnímá, že nemá schopnost funkci vykonávat. Tak se dostávají do politiky diletanti. Přitom politika je disciplína, není vůbec jednoduché se ji naučit. A pokud člověk neovládá základní sebereflexe, je největším škůdcem, který v politice existuje.
Co veřejnou moc v očích občana nejvíce degraduje? Politickou moc nejvíc degraduje, když politik něco slíbí, a v reálu je to jinak. Což ale ukáže až čas. Přitom nejjednodušší, jak se dostat k moci, je říkat, jak to všichni předtím dělali špatně, jak jsou všichni politici zkorumpovaní, že všichni kradli. A pak začít společnosti slibovat, co všechno pro ně udělá, například dálnice, mosty, že za něho se krást nebude a všichni budou mít na důchody. To je nej→ 2018 leden
15
téma
spravedlnost ve jménu prosperity. Budeme o tom jednat s kýmkoli. Pro úplnost je třeba podotknout, že realizace moci může být otevřená, anebo skrytá. V prvním případě jasně vím, komu a proč se podvoluji, v druhém případě nikoli, ale podvolím se stejně.
Moc obnažená Klíčový problém nastává v okamžiku, kdy větší část společnosti získá dojem – zdůrazňuji pojem „dojem“ – anebo pocit, že výkon moci na nich je v nějakém ohledu naprosto špatný. Pocit je totiž velmi obtížně definovatelný, navíc neurčitý, ale zato vysoce aktivizující. Na základě pocitu jsou lidé schopni udělat palácové revoluce. Nepodceňujme jej. Je totiž intuitivním odrazem čehosi, co v člověku
doutná, dokud neřekne: „Dost, toto se mi nelíbí!“ Bohužel mezi demokracií a totalitou může být řada drobných mezistupňů či problémů, které situace vedou negativním směrem. První a zásadní problém je pocit nejasnosti, zmatku nebo chaosu. Každá strana nebo jedinec, který usiluje o získání moci zejména na úkor druhých, se uchýlí k systematickému zpochybňování situace ve společnosti, k rozdělování lidí, hledání nesmyslných projektů a systematickém podkopávání práce možných konkurentů. Dozvím-li se mnohokrát za sebou v rámci pouhé lživé taktiky jedné či druhé strany, že ten či onen je gauner a zloděj, tak i naprosto normálně uvažující jedinec získá pocit zmatku a chaosu. A to je nej-
větší opora pro režim či jednotlivce, který se chce opřít o špatně vykonávanou moc. Chaos totiž dostává člověka do stresu. Dotyčný prožívá nepříjemně okolní (zvláště politickou) situaci a neumí najít řešení. Volí proto řešení náhlá, někdy zmatečná, anebo naopak řešení oddaluje, potlačuje. Nejhorší formou řešení je pasivita a lhostejnost. Ty jsou totiž naprosto neproduktivní, a navíc vykonavateli moci poskytují příležitost vykonávat moc ještě méně vhodným způsobem než předtím. Budeme-li úplně potichu, každá moc najde své oprávnění a zdůvodnění bez nás. Funguje prostě nezávisle.
Kde má být chyba? Základním kritériem výběru v tomto případě byla principiálnost projevu a nabíd-
rozhovor lacinější způsob, jak se dostat do politiky – prezentovat, jak všichni jsou špatní, jenom já jsem ten dobrý. Jenomže to funguje! Lidé totiž naslouchají tomu, kdo jim slibuje víc peněz. Největším nebezpečím voliče je, když volí ne proto, že má politik dobrý charakter, ale proto, že slibuje paletu výhod a peníze. Ani neuvažuje o tom, odkud je vezme. A peníze to je veliká moc!
Vracíš se ze služby občanům v komunální politice ke službě občanům v církvi. Jaká vidíš rizika, že i v církvi budou kazatelé, pastoři a starší zneužívat svou moc? Myslím si, že by někdy staršovstvům a členským shromážděním prospělo, kdyby přijela Česká televize a svobodně si natočila, jak jednání probíhají. Protože i nám někdy chybí tichost a pokora. Asi bychom byli překvapení, jak jsou někteří politici velmi skromní a obětaví lidé, aniž by patřili do církve. Co se týká pokušení kazatelů – to je už v tom, že stojí za kazatelnou. Riziko spočívá v seberealizaci, kdy nejde o prezentaci křesťanských hodnot, ale té které osoby, která káže sama sebe. K tomu, aby člověk mohl stát za kazatelnou, potřebuje určité 16 leden 2018
dary, a pokud je má, pak se té moci, kterou mu kazatelna dává, nebojí. Ale pokud je nemá, může za kazatelnou udělat hroznou paseku. Pokora a moc by spolu měly úzce souviset, alespoň v církvi. Já ale stále rád používám označení fair play, hrát podle pravidel hry.
Budu ještě jednou citovat Václava Havla: „Jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý. Ba co víc: mám teď najednou zvýšené porozumění pro ty, kteří svůj zápas s pokušením moci zvolna začínají prohrávat a namlouvají si, že stále slouží jen a jen své vlasti…“ Jaké ďábelské tedy je pokušení moci v politice i v církvi? Vracím se k tomu stejnému – když není sebereflexe, je to problém. Nabubřelost, machrování, že jsem nejlepší, kdybyste to dělali, jak já vám říkám… A když budete vy jako já, budete také nejlepší. To je ďábelské. Vždycky jsem oceňoval kazatele a faráře, kteří zdůrazňovali: Ne já, ale ty, Pane, buď oslaven. Ďábelské je i to, když se člověk bere příliš vážně, nemá smysl pro humor, nedovede se zesměšnit a má příliš svaté řeči. Každý totiž může zkrachovat. Vzpomínám si, jak moje maminka Jiřina kdysi varovala mého otce:
„Vladimíre, dej si pozor na tam tu sestru, má příliš mnoho svatých slov.“
Je politika díky magické přitažlivosti moci špinavá? Takové názory mě vždycky rozčílí, když někdo řekne, že politika je svinstvo a že politici jsou havěť. Protože to není pravda, protože je to lež! A říkají to často lidé, kteří o politice nic neví. A velmi mě mrzí, když to říkají i lidé, kterých si jinak velmi vážím. Protože politika je určitá disciplína. Je to jako ve sportu, můžu hrát hokej zákeřně, ale i férově. Můžu v politice i v církvi hrát fair play, nebo podrazácky. Proto nelze říct obecně ani o církvi, že je špinavá, anebo čistá. Existují politici, kterých si nesmírně vážím a respektuji je. Přičemž musím říci, že o těch solidních se většinou v médiích nedozvíme. Média totiž většinou neprezentují, který politik je dobrý, co skvělého udělal pro obec, protože to by nikdo nečetl. Takže vrátím-li se na začátek, je dobrý člověk a špatný člověk, dobrý politik a špatný politik, jako je dobrý novinář a špatný novinář, dobrý křesťan i špatný křesťan. A politika je krásná věc, když se uchopí dobrým způsobem.
komentář ky uchazečů o moc. Kdybychom si to převedli do normálního jazyka, znamená to, že ten, kdo něco říká, to říká jasně, srozumitelně, respektuje jistá pravidla, která po volbách dodrží, nemění je. Jestliže se spojí s jinou stranou, která je třeba jen v detailu pozměnit chce, neučiní tak a nesleví z nich ani tehdy, jde-li mu o jeho vlastní funkci. A raději než se jich vzdát, volí rezignaci a odejde. Ano, při čtení tohoto výčtu se už trochu usmíváme. Známe realitu. A to je vlastně celý problém. Vzpomeňme si, co všechno jsme se pilně naučili během éry skutečné totality v období komunismu. Třeba deset tisíckrát řečený nesmysl o poslání komunismu z nás už nikdo nikdy nedostane. Tisíckrát opakovaný blábol, že všem jde jen o kariéru a o peníze, tak úplně odsuzovat nemůžeme. Až příliš často to tak je. Ale není to tak absolutně a vždy, aby se to mohlo stát zbraní proti svobodě a svobodnému rozdělení moci. Problém totiž spočívá v tom, že právě éra dodržování pravidel a slibů se trochu ztrácí. Není to ovšem žádný důvod k šoku. Navíc cílová stanice moci přestává být v současné době otázkou pouze moci osobní. Je založená na přerozdělení moci neférovým způsobem, to znamená vytvořením umělých společenství, nepravděpodobných koalic a propojení s oblastí peněz, průmyslu a médií. Lež na voliči, tedy na tom, kdo moc uděluje, je tak dokonána.
Staneme se bezmocní? Skutečnou lež nelze schovávat do nekonečna. Začne se projevovat v detailech, například když u klíčových politiků odhalíme až desítku totálně rozporných výroků. Nebo v okamžiku, kdy představitel státu jedná v rozporu se zájmem státu. A může to být třeba jen v primitivním, skrytém propojení s kýmkoli, kdy jen tak mírně „poopravíme“ svůj program, abychom mohli vládnout a mít moc. Pak můžeme být zklamáni. Ale vzdát to a přestat důvěřovat je strašlivě snadné a nesmírně škodlivé. Nikdy nesmíme zapomenout, že moc je šance a že tuto šanci má mocný buď proto, že si ji vzal násilím, anebo proto, že jsme mu ji svěřili my. Nejvyšší moc je pak Moc Boží. On zase svěřuje velikou šanci nám – musíme si jen umět vybrat, co chceme a komu moc sami svěříme. Je to dar, o který bychom se měli správně podělit. I přes všechna zklamání, že to třeba nevyšlo a že se kolem nás najde nečekané množství lidí, kteří vždy a zákonitě naletí, bychom ještě neměli rezignovat a přijmout to jako neměnnou danost. U moci nad sebou samým nelze pokrčit rameny. Je to dar, který máme, a měli bychom si jej vážit.
Modlitby za ty, kteří mají v rukou moc pavel černý
Kdo z nás by nevěděl o apoštolském příkazu modliteb za ty, kteří mají v rukou moc? Jsme opět u přímluvné modlitby, která bývá málo slyšet. Vzpomínám si, jak John Stott v rozhovoru připomněl svou návštěvu v jednom venkovském sboru. Když při nedělní bohoslužbě slyšel modlitby pouze za místní církev a příbuzné jejích členů, prohlásil, že mu to připadalo, jako by tam byl uctíván místní „bůžek“ s omezenými kompetencemi. Ke komu se modlíme? Vždyť je to mocný Hospodin a Pán vesmíru! Náš Bůh není kompetentní jednat pouze v naší obci. Je to Hospodin, jehož moc není omezena a převyšuje naše lidské představy. Podle apoštolského vyučování v 1Tm 2,1–4 se naše modlitby mají konat za všechny lidi a zcela zřetelně za krále a za všechny ve vysokém postavení. Proč? Protože král měl moc. Král představoval v biblických dobách vládce a kolem byli vysocí úředníci – ministři, vojevůdci a místodržitelé. V každém státě je vláda, lepší či horší, zkorumpovaná či poctivá. Moc mají i lidé, kteří řídí různé podniky, továrny a celé korporace. Naším úkolem je, abychom se modlili za ty, kteří mají moc. Apoštol ví, jak moc korumpuje. Sám se střetl s římským místodržícím Felixem a dalšími. Modlitba za ty, kteří mají moc, je přímo klíčovým úkolem. Je tolik lidí, kteří moc těžko unesou a jsou jí deformováni, stávají se arogantními a zneužívají své postavení. Tomu je třeba čelit věrnými a pravidelnými přímluvami. Mám rád dobré politické vtipy o těch, kteří mají moc. Politická satira je dobrým ventilem pro nesení břemena nevalné politické garnitury. Nesmíme jí ale nahradit přímluvné modlitby. Jestliže chceme „vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti“, pak je třeba se modlit za ty, kteří jsou ve vysokém postavení a mají moc. „To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni zachráněni a přišli k poznání pravdy.“ Při bohoslužbách je málo slyšet prosby za politiky a obávám se, že v našich modlitbách doma to není lepší. Jako bychom se ostýchali vyslovit jejich jména v modlitbě a přinášet lidi s velkou zodpovědností a mocí před Boží trůn. Vyslovit jméno někoho ve vysokém postavení se některým křesťanům zdá nenáležité a jakoby znesvěcující modlitební život. Jak jinak by ale lidé s výkonnou mocí mohli odolat pokušení slávy, chamtivosti, satanských útoků na svoji morálku? Kdy jsme se naposledy modlili za Trumpa, jeho protivníka korejského Kima, Merkelovou, Putina, našeho Zemana či Babiše? Jak čekat v něčem zlepšení, nová řešení, když se za ně nemodlíme? Prosby, modlitby, přímluvy a děkování se mají konat za všechny lidi. Ovšem zvláště je podtržena kategorie mocných. Apoštol dobře ví, jak tito lidé mohou druhým lidem pomoci, ale také ublížit a zničit to, co jiní budovali. Apoštolský imperativ nesmíme přeslechnout. Využijme dar modlitby nejen pro své osobní potřeby, ale také pro modlitby za mocné tohoto světa. Podle Písma jen tak můžeme mít naději pokojnějšího života ve zbožnosti a důstojnosti.
■
2018 leden
17
nový domov
Češi potřebují větší zápal do své víry ptala se Jana Hušková foto Samuel Mareček
V Česku pořádá anglické tábory Scripture Union, které pro většinu účastníků jednoduše splývají s jeho jménem – Brian. Původem z Velké Británie, Brian Sedgwick působí mezi mladými Čechy už více než dvě dekády. V průběhu roku pracuje hlavně se středoškolskými studenty, mládeží nebo působí v křesťanském poradenském centru.
K
Jak se za dobu, co tu žiješ, změnil pohled nevěřících Čechů na víru?
Co tě mezi českými křesťany povzbuzuje v tvé vlastní víře?
Když jsem do Česka poprvé přijel, spousta lidí tvrdila, že nad námi nic neexistuje. Označovali se za ateisty s tím, že je nic duchovního nezajímá. Teď když s lidmi mluvím, říkají, že věří, že nad námi něco je. Nevědí, zda je to Bůh nebo něco jiného, ale už i to je pokrok. A rozhodně je snadnější s lidmi o víře mluvit.
Na táborech mě například inspirují vztahy, které panují mezi vedoucími – tráví spolu celý týden při celkem namáhavé práci a zároveň jsou schopni si mezi sebou udržet dobré, přátelské vztahy. Netvoří mezi sebou nějaké „aliance“, na což v Anglii nebo Americe vždy trochu narazíte. Samozřejmě i tady jsou kamarádi, kteří spolu drží víc, ale ne v nějakém nezdravém měřítku. Inspiruje mě trpělivost Čechů i jejich ochota ke službě. Nedávají na sobě tolik znát únavu, prostě slouží dál. V čem naopak vidíš svůj přínos pro české křesťany?
Doufám, že je můžu inspirovat svým nadšením pro službu Bohu. Věřím, že je důležité, aby každý slyšel evangelium. Cítím, že dokážu povzbuzovat lidi k tomu, aby se jako křesťané víc sjednotili a inspirovali se navzájem ke zvěstování evangelia mezi spolužáky, kolegy… Cítím, že Češi potřebují do své víry větší zápal, aby toužili vidět změnu u svých kamarádů, ukázat jim na svobodu, kterou jim Ježíš může dát.
dy a jak ses do Česka dostal?
Asi čtyři roky předtím, než jsem do Česka přišel, jsem cítil Boží povolání sloužit mu kdekoliv, kam mě pošle. A na to jsem kladně odpověděl. Od té chvíle jsem hledal, kam mě Bůh posílá. Nějakou dobu jsem strávil v Súdánu, nakonec mě oslovili ze Scripture Union s nabídkou, že bych mohl jít buď do Namibie, nebo do bývalého komunistického bloku, který se tehdy otevíral. Po spoustě modliteb a řadě rozhovorů jsem cítil, že moje místo je v Evropě. A po návštěvě Česka, Maďarska i Slovenska jsem věděl, že mám jít do Prahy. Přistěhoval jsem se sem 1. ledna 1993.
18 leden 2018
A jak se za tu dobu změnili místní křesťané, pokud nějak?
Většinu času pracuješ s mladými lidmi. Co bys mladým křesťanům jednoznačně doporučil?
Určitě nastalo mnoho změn. Sbory nemohly 40 let kvůli komunistům růst správným způsobem, po pádu režimu jich zde najednou vzniklo mnoho nových. Je pravda, že některé větší sbory nyní mají méně členů nebo že lidé nepřichází pravidelně každou neděli. Je tu ale spousta „nových“ křesťanů, kteří uvěřili skrze nejrůznější akce.
Aby skutečně přemýšleli o tom, co pro každého z nás Ježíš dělá. O tom, jak obětoval sám sebe, abychom mohli mít vztah s Otcem. Jak Ježíš říká: Čím víc je vám odpuštěno, tím víc budete milovat. Když si uvědomujeme, že nám Bůh každý den odpouští a dává nám milost a milosrdenství, získáme tím víc vděčnosti i energie k tomu, být světlo ve světě. ■
pražské setkání Konference středoevropských církví (KEK)
„Přál bych si, aby lidé nejen v Církvi bratrské četli náš časopis.“ ■ Představení redakce časopisu Brána
BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ
Budoucnost Evropy
Romana Morrisová Střeláková Vzpomínka na misionářku v Nepálu a Pákistánu. Její srdce hořelo pro šíření evangelia v muslimských zemích. Byla vždy odhodlaná ke sdílení Božího slova s každým, koho potkala. ■ 8. 12. 1968 – 25. 9. 2017
01 | 2018
PŘEDSTAVUJEME
iNform redakce časopisu brána Bronislav Matulík, šéfredaktor Jedenáct let jsem pracoval jako fotograf v Brně, posledních dvacet šest let jsem kazatelem CB, v současnosti v Praze 1. V letech 2006 až 2013 jsem byl šéfredaktorem časopisu Brána. Po čtyřech letech se vracím do stejné řeky. V redakci jsou, kromě dvou kazatelů, samí profesionálové v oboru, kteří vědí, co je novinařina, a to je úžasné. Přál bych si, aby lidé nejen v Církvi bratrské četli náš časopis, protože je potěší, udělá radost, bude inspirovat k přemýšlení a povzbudí ve víře. Eva Čejchanová, zástupce šéfredaktora a výkonná redaktorka Jsem profesí novinářka a OSVČ v oboru počítačová grafika. Doma jsem ve sboru CB v Náchodě. Vždycky jsem chtěla psát a tato moje vnitřní touha našla svoje dlouholeté praktické uplatnění v celostátním čtrnáctideníku Hasičské noviny, kde jsem v červenci 2017 skončila. V Bráně jsem nováček. Čtenáři by měli Bránu číst především proto, že jim osobně něco dá, něco užitečného přinese. Proto lidé čtou. Pevně věřím, že to bude i případ Brány, že se skrze ni bude Bůh dotýkat lidských srdcí.
redaktor publicistiky se zaměřením na pořady o vědě. K novinářskému řemeslu jsem dospěl po velmi dlouhém váhání, zda se stát vynálezcem, básníkem nebo inženýrem v oboru elektro – a v médiích je nakonec potřeba znát od každého něco. Věřím, že časopis Brána může mezi jednotlivými křesťany a sbory plnit podobnou funkci, jakou poskytují nervová spojení mezi údy v rámci jednoho těla.
Jana Hušková, redaktorka Pracuji v redakci Echo24, kde se starám o předplatitelskou sekci a monitoring dalších českých médií. Chodím do pražského žižkovského sboru CB, v Bráně pomáhám od jara 2017. K novinařině mě přivedl zájem o dění doma i ve světě a snaha zůstat, co se týče tohoto dění, v obraze. Zároveň mě baví tyto informace, jež by podle mě neměly zapadnout, šířit i mezi ostatní. I to je jedna z věcí, které mě pro práci v Bráně motivují: zprostředkovat čtenářům inspirativní, zajímavé nebo informativní texty, které budou mít reálný přínos hlavně pro ně samotné.
Anna Duchková, editorka a korektorka Jsem členkou sboru CB Praha-Smíchov a pro Bránu pracuji už několik let jako jazyková redaktorka. Studovala jsem bohemistiku a historii na Filozofické fakultě a následně knihovnictví a informační vědu. Od roku 2009 profesně spolupracuji s Českým rozhlasem jako redaktorka obsahu internetových stránek Radiožurnálu. Především jsem ale už více než sedm let maminkou, s manželem Liborem se snažíme k lásce k Bohu vést svoje tři děti. Jsem vděčná za Bránu jako pojítko mezi jednotlivými sbory CB, za její potenciál být platformou sdílení i kritického tříbení názorů a pohledů na to, co znamená následovat Krista.
Kateřina Korábková, redaktorka Do redakce Brány jsem se zapojila koncem roku 2014, a to díky rozhovoru, v němž jsem zmínila tehdy už ukončené studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studium mě provází dodnes. Po ukončení mediálních studií na téže fakultě a historickoliterárních studií na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice pokračuji na druhém jmenovaném působišti doktorátem z historie. Patřím do kutnohorského sboru CB. Brána je podle mě nezávisle na velikosti domácího sboru příležitostí k širšímu a hlubšímu vnímání vlastní církve, ke tříbení názorů na věci křesťanské i obecně lidské a v neposlední řadě je také pozvánkou ke sdílení víry.
Martin Srb, redaktor V redakci Brány letošní nováček. Jsem členem sboru CB v Praze Šeberově a pracuji v Českém rozhlase jako
Radislav Novotný, redaktor Jsem druhým kazatelem CB v Praze 1. Na konferencích jsem občas zaslechl ne zrovna pochvalné poznámky
k časopisu Brána. Vyslyšel jsem proto výzvu šéfredaktora, abych začal psát do rubriky Do Písma. Následně mi bylo nabídnuto místo v redakční radě, věnuji se rubrice Slovo a Komiks. Ženatý jsem skoro dvacet let s manželkou Lenkou, se kterou máme pět dětí. Všichni jsme ovlivňováni. Čím se zabýváme, to nás proměňuje. Čtenářům Brány přeji, aby tento časopis měl na ně dobrý vliv. Pavla Lioliasová, redaktorka Jsem členkou olomouckého sboru CB a v redakční radě pomáhám rok. Jinak pracuji v domácí redakci Českého rozhlasu a mám na starosti hlavně školství. K novinařině mě přivedla radost z práce s lidmi, zvědavost a touha dozvídat se něco nového. A tak doufám, že právě tuto touhu může u čtenářů naplnit i Brána. A že v ní najdou nejen nové informace, ale také články, které je dovedou k zamyšlení nebo je něčím obohatí. Ondřej Košťák, grafická úprava K redakci časopisu Brána jsem se připojil v roce 2006. Můj úkol coby reprodukčního grafika s dlouholetou praxí v zaměstnáních spojených s tiskem a produkcí časopisů byl zřejmý. Spolu s výtvarnou podobou časopisu jsem se pokusil vnést do redakční práce i osvědčené systémové postupy a standardy. Jsem rád, že se Brána nemusí stydět za svůj „kabát“. Samozřejmě že to nejdůležitější je obsah a také redakce má tuto prioritu. Ale všichni máme rádi hezké věci a já si přeji, aby Brána byla na pohled přitažlivá a obsahem neodolatelná. Judita Košťáková, zlom Studuji v atelieru grafického designu na Fakultě výtvarných umění v Brně. V roce 2015 jsem byla oslovena, abych se podílela na návrhu nového grafického stylu časopisu Brána. Spolupráce pak vyvrcholila na začátku loňského roku, kdy jsem začala v novém stylu Bránu lámat – to znamená skládat dodané texty a fotky na stránky tak, jak je potom vidíte ve vytisklém časopise. Kromě zlomu také připravuji každé číslo Brány pro odeslání do tiskárny.
informace
leden 2018 Časopis BRÁNA s vámi mluví INform jako noviny Církve bratrské Osmistránkový zpravodaj, ve kterém budeme informovat o nových projektech Církve bratrské a představovat pracovníky sborů i celé církve. Budeme poskytovat komentované informace z jednání Rady CB, předkládat její stanoviska, informovat o aktualitách, připomínat v nekrolozích ty, kteří nás předešli, prezentovat kalendář akcí atp. V INformu bude příležitost seznamovat čtenáře se zajímavými aktivitami, které se uskutečnily anebo se chystají v našich sborech. Časopis BRÁNA Na stránkách časopisu najdete rozhovory s inspirativními osobnostmi, reportáže a témata, která se týkají života lidí v církvi i mimo církev. Nově jsme zařadili rubriku Rodina, v níž se formou příběhů a pastoračních komentářů budeme dotýkat toho, co mnozí prožívají ve svých rodinách. Nepřehlédnutelné místo v časopise patří Bibli, a to tradičně hned v úvodu v rubrice Slovo. Nově jsme zařadili také Hovory nad Biblí, v nichž budeme formou otázek a odpovědí pronikat do tajů obtížnějších míst Písma. Časopis bude samozřejmě doplněn glosami, diskuzemi i humorem, kterého není nikdy dost. Hledali jsme a našli jsme pro vás i nové autory.
Kamila Beranová, správce webu a sociálních sítí Jsem členkou CB v Praze 1. Pracuji jako specialista marketingu ve firmě Richter + Frenzel, s. r. o., zároveň ještě studuji na VŠ. Do Brány jsem byla nově přizvána jako správce webu a sociálních sítí. V loňském roce jsem dokončila bakalářský obor Mediální studia na Univerzitě Karlově, a právě online média mě hodně zajímají a baví. Proto jsem ráda, že budu moci přispívat nejen k rozšiřování povědomí o Bráně, ale také ke sdílení jejího obsahu zase jiným způsobem, a oslovit tak další čtenáře. Časopis Brána má a bude mít co nabídnout nejen členům Církve bratrské.
Webové stránky časopisu Živé webové stránky úzce spojené s portálem Církve bratrské. Především na této platformě chceme se svými čtenáři diskutovat. Časopis BRÁNA s vámi mluví! To je heslo, představa i přání redakce. Budete mít možnost oslovovat autory článků, redakci nebo i Radu Církve bratrské. Nové webové stránky budou pro čtenáře uvedeny do provozu třetí týden v únoru 2018.
▪
Bronislav Matulík
církev bratrská
iNform Motivace pro církev
N
ení to vize ani programové prohlášení Rady Církve bratrské, ale touha a náš sen o Církvi bratrské. Chceme naše sbory k realizaci tohoto snu přizvat. Pokud něco z toho, co budete číst, nesdílíte, nijak vás to z Církve bratrské nevylučuje. Pokud vám něco chybí, realizujte to. Nebudeme se podle těchto bodů porovnávat, nebudeme je používat jako měřítko úspěšnosti. Jen chceme, aby alespoň některé sbory mohly mít před očima něco, co je bude motivovat ke službě na Božím díle. Toužíme být svědky toho, že se v každém sboru bude alespoň 60 % lidí společně setkávat nad Písmem, a to častěji než jen při nedělním kázání (např. na biblických hodinách, na skupinkách, v nedělní škole atd.). Považujeme Boží slovo za hlavní zdroj Božího zjevení a základ, na kterém naše církev tradičně stavěla. Proto se ho chceme učit sami i společně číst, studovat a promýšlet. Toto vše s touhou nechat se Písmem formovat a poznávat v něm Boží charakter.
Odvaha, otevřenost a oddanost Odvaha – chceme povzbuzovat sbory, aby se nebály vstupovat do nových oblastí služby a aby se nebály překračovat hranice svých komfortních zón. Otevřenost – chceme dávat důraz na to, abychom byli otevření jak novým lidem, tak novým pohledům a názorům. Zároveň nechceme rezignovat na hledání správných odpovědí. Chceme být konzervativní v etice a učení a otevření ve formách. Oddanost – chceme se učit být oddanými následovníky Ježíše Krista a promýšlet, jak svoji víru aplikovat v každodenním životě.
Misijní skupinka Rodinka v Elimu Opava
Toužíme vidět, že každý sbor zakouší obrácení lidí ke Kristu. Víme, že obrácení je Boží dar a milost, zároveň ale nechceme rezignovat na vytváření prostředí, kde se zázrak nového narození průběžně uskutečňuje. Proto chceme cíleně usilovat o to, aby naše sbory byly otevřeným a přijímajícím společenstvím, kde se otevřeně káže Kristus. Toužíme být v každém sboru svědky křtů a následného duchovního doprovázení. Toužíme sledovat zakládání nových misijních skupin, sborů nebo stanic. Není rozhodující, jestli někde vznikne stanice, sbor nebo misijní skupina, ale jestli v lokalitách, kde žádný křesťanský sbor není, začnou křesťané systematicky působit a založí tu pod vedením mateřského sboru misijní skupinu, stanici nebo později sbor. Základní motivací zakládání skupin, stanic a sborů pak je misie a následný proces duchovního doprovázení, nikoli přetahování nespokojených křesťanů z jednoho místa na druhé. Toužíme po tom, aby do čtyř let byly všechny sbory obsazené povolanými správci. Naše sbory dlouhodobě prožívají nedostatek kazatelů. Chceme spolu se sbory napomáhat k vytváření takového prostředí církve, které bude nové služebníky motivovat k rozhodnutí vstoupit do kazatelské služby.
Toužíme vidět, že součástí služby kaž dého sboru jsou minimálně dva konkrétní segmenty diakonské (sociální) práce. Považujeme za velmi důležité, aby naše sbory neodmítaly pomáhat lidem, kteří se ocitají na chvostu společenského žebříčku. Nechceme se uzavírat starým, nemocným, postiženým ani jinak znevýhodněným lidem. Proto toužíme, aby každý sbor podle svých možností pomáhal některé ze znevýhodněných skupin, a to jak uvnitř sboru, tak i mimo něj. Toužíme, aby každý sbor pracoval s mladou generací od besídky přes dorost a mládež až po péči o rodiny a manželství.
nekrolog
leden 2018 Misionářka Romana Morrisová Střeláková 8. 12. 1968 – 25. 9. 2017 Dětství prožila v rodinném domku v Prostějově-Vrahovicích. Vystudovala gymnázium Jiřího Wolkera a poté se vydala do Prahy na Vysokou školu chemicko-technologickou. Během studia poznala Boha v Ježíši Kristu a vydala mu svůj život. Její touha sloužit lidem byla natolik silná, že opustila studium a vrátila se do Prostějova. Tam našla duchovní domov v nově vznikajícím sboru Církve bratrské. Po dvou letech odešla do misijní organizace Operace Mobilizace do Českých Budějovic na přípravu pro zahraniční misii. Dva roky sloužila lidem v Nepálu a Pákistánu. Její srdce hořelo pro šíření evangelia v muslimských zemích. Byla vždy odhodlaná ke sdílení Božího slova s každým, koho potkala. Po misii se rozhodla pro studium biblické školy ve Velké Británii. Znova dostala od Pána do srdce touhu jet do Pákistánu a sloužit potřebným lidem. V průběhu misie poznala Phillipa Morrise, svoji životní lásku. Po svatbě v roce 2002 se odstěhovali do Kanady, kde se jim narodili synové Radovan a Bohdan.
Jsme si dobře vědomi tlaku, kterému je vystavena mladá generace, manželství a rodina. Proto chceme s mladou generací v každém sboru cíleně pracovat a motivovat ji k následování Ježíše. Stejně tak chceme cíleně připravovat snoubence na manželství a pracovat i s manželskými páry, a to nikoli až když přijde krize, ale preventivně. ▪ Rada Církve bratrské
21. 2 –1. 4. 2018
Romana byla žena, která milovala lidi kolem sebe. Měla spoustu přátel z celého světa. Když ji někdo požádal o pomoc, posloužila vždy s ochotou, radostí a s plným nasazením. Nikdy nikoho neodmítla a neotočila se zády. Sloužila vždy s láskou a úctou k druhým. Kdyby vám bylo zima, dala by vám svoji košili, kdybyste měli hlad, dala by vám poslední kousek chleba. Ve své štědrosti byla nepřekonatelná a nedala se odmítnout. Neměla nic společného s povrchností a vždy dokázala vytvořit dobrou atmosféru. Po smrti Romaniny maminky se rozhodla odjet s rodinou na misijní činnost do Řecka, kde po dobu dvou let sloužili uprchlíkům. Poté se Romana s rodinou vrátila zpět do Prostějova, kde jí bylo vloni diagnostikováno vážné onemocnění. I přes rychlý průběh nemoci měla Romana v srdci pokoj a neztrácela smysl pro humor. Manžel Phillip byl pro Romanu pevnou oporou po celý život, obzvlášť v době její nemoci a smrti. Miloval ji neustále a díky němu se Romana cítila šťastná a v bezpečí. Martina Holásková
Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2017 ▪ Vizitace Rada projednala a schválila vizitační zprávu ze sboru v Černošicích, který navštívil Tadeáš Filipek, a ze sboru Praha-Jižní Město, který navštívili Tomáš Holubec s Pavlem Škrobákem. ▪ Výroční konference 2018 Rada se věnovala přípravě Konference, která proběhne v Litomyšli ve dnech 11.–12. 5. 1018. V rámci tematické části konference budou připraveny čtyři semináře vycházející z diskuze Rady CB na témata: Mládež (Roman Toušek), Zakládání sborů (David Novák), Biblické vyučování (Jaroslav Pokorný) a Diakonie (Petr Raus). ▪ Zástupce CB v ČBS Po kazateli Bronislavu Kaletovi bude Církev bratrskou zastupovat od září 2018 kazatel Petr Jareš. Česká biblická společnost (ČBS) je členem Spojené biblické společnosti (United Bible Societies – UBS). Vydává Český ekumenický překlad Bible a křesťanskou literaturu pro dospělé i děti a získává prostředky na podporu šíření Bible. ▪ Časopis BRÁNA Rada vyjádřila velkou vděčnost bratru Jiřímu Bartoloměji Sedláčkovi, který se od roku 2006 ujal vydavatelství časopisu a po dobu 12 let tuto náročnou práci a službu církvi vykonával. Dále Rada vyjadřuje vděčnost odstupující redakci v čele s Petrem Rausem, která se starala 4 roky o obsah časopisu. ▪ Lednová pastorálka Rada schválila aktuální podobu a personální obsazení programu pastorální konference, která bude věnována vzdělávání
zprávy
iNform Vikariát a vikáři Jednání Rady CB se zúčastnil bratr Vít Hlásek ze sboru v Hradci Králové, který se přihlásil do vikariátu a kterého Rada do vikariátní přípravy přijala. Při této příležitosti by bylo vhodné zmínit, jak na tom Církev bratrská s vikáři je. V tuto chvíli jich má čtrnáct; tři z nich už svůj vikariát uzavírají, květnová konference by mohla uvažovat o jejich zařazení mezi kazatele CB. Sedm dalších má už většinu přípravy za sebou, pomalu by mohli požádat o zadání ordinační práce. Ostatní stojí ve vikariátní přípravě teprve na počátku. Kromě těchto čtrnácti přijala Rada do vikariátu ještě dva další bratry, jejichž příprava ale prakticky začne až 1. září 2018. Ve srovnání s jinými denominacemi církve jsme na tom poměrně dobře. Přesto zůstává ještě sedmnáct neobsazených sborů. To je veliká výzva k modlitbám. Jakkoli je to Pán sám, kdo si své služebníky povolává, Pán Ježíš vybízel své učedníky k modlitbám za nové pracovníky Boží žně. Ta výzva platí i nám. Modleme se a dobře naslouchejme, jestli Pán Bůh nevolá i někoho z nás.
Kulatý stůl o zakládání sborů a stanic Rada CB jednala s bratry Tomášem Grulichem, Markem Potmou, Markem Fajfrem, Pavlem Paulusem, Danielem Hurtou, Pavlem Trefným a Matúšem Kušnírem o případném vzniku Odboru pro zakládání sborů, o způsobu a důrazech zakladatelské práce. Přáním Rady CB je, aby církev zakládala nové stanice, misijní skupiny nebo sbory. Jednak je to dobrý nástroj evangelizace, jednak je to jedna z DNA Církve bratrské. Někde se to děje spontánně, jinde plánovaně. Ukazuje se, že neexistuje jediný model, který by se v našich podmínkách mimořádně osvědčil. Nová společenství vznikají: — odchodem velmi silné skupiny ze sboru, která založí sbor nový; — vysláním skupiny či skupin ze sborů a stavbou modlitebny; — postupným růstem od stanice ke sboru; — formou networkové práce a posílením místní práce v jiných městech; — zakládáním malých stanic na zelené louce; — misijní prací na sídlišti; — spojením dvou malých společenství; — připojením skupin, které se odpojily od jiných denominací; — otevřením se jiným etnickým skupinám atp. Kdo je zodpovědný za zakládání sborů a za přípravu zakladatelů? Místní sbor. Denominace by měla vytvářet příznivé prostředí a koordinovat oblasti, které přesahují rámec jednoho sboru. Církev potřebuje jasné zadání z Rady CB a celocírkevní systém podpory, která podpoří všechny možné použitelné modely zakládání sborů. Systém je pouze nabídkou, nikoli povinností. Měl by definovat:
leden 2018 základní principy zakládání; hodnoty, o které jde; přípravu pracovníků; doprovázení pracovníků; kritéria samostatnosti; faktor vzájemné pomoci sborů. Rada si uvědomuje, že v životě církve nejde jen o zakládání nových sborů, ale také o růst sborů jako přirozenou cestu misie, neboť vždy jde o šíření evangelia. Rada bude hledat vedoucího odboru, kterého se po jeho založení budou účastnit členové Rady Tomáš Holubec a David Novák. Složení týmu vznikne na základě doporučení nově jmenovaného předsedy odboru v rozhovoru s předsedou RCB.
Nové předsednictvo Ekumenické rady církví Dne 21. listopadu 2017 se v ústředí Evangelické církve metodistické v Praze sešlo 14. valné shromáždění Ekumenické rady církví v České republice (ERC). Nejdůležitějším úkolem byla volba předsednictva ERC na příští dva roky. Po tajné volbě se předsedou ERC stal synodní Zleva Marián Čop, Daniel Ženatý, Petr Procházka senior Českobratrské církve a Petr Raus, zdroj: ERC evangelické Daniel Ženatý, prvním místopředsedou superintendent Evangelické církve metodistické Petr Procházka, druhým místopředsedou superintendent Evangelické církve augsburského vyznání v ČR Marián Čop a náhradníkem předsednictva Petr Raus, 1. místopředseda Rady Církve bratrské.
Prohlášení k majetkovému vyrovnání s církvemi Valné shromáždění ERC přijalo také prohlášení ke snahám o znovuotevření diskuze o majetkovém vyrovnání s církvemi v tomto znění: „Valné shromáždění ERC konstatuje, že přijetím zákona č. 428/2012 Sb. a následným uzavřením příslušných smluv je z pohledu Ekumenické rady církví otázka majetkového vyrovnání s církvemi vyřešena. Tento dosažený stav byl výsledkem kompromisu všech zúčastněných stran a umožnil obnovení majetkové základny a nezávislého postavení církví, jejichž existence a působení je nezbytným prvkem demokratické společnosti.“
pracovníků v církvi se zvláštní pozorností na ETS. Rada schválila pozvání hostů: Jiřího Ungera, Jana Jackaniče (BJB), Ondřej Kubů, Jindřicha Koudely, Martina Pientaka (SCEAV), Petra Plaňanského (KS), Pavla Pauluse a Milana Bubana (AC). ▪ Ordinace kazatelů Rady vzala na vědomí doporučení Komise k udělení volitelnosti Jiřímu Serbusovi (Benátky nad Jizerou-Milovy). Dále že doporučuje ordinaci Štěpánu Vašíčkovi (Bystré-Dobrušce) a Ondřeji Vavrečkovi (Prostějov). Všichni budou pozváni do Rady CB k předordinačním rozhovorům. ▪ Vyslání do Řídicího výboru ERC Rada pověřila Petra Rause, prvního místopředsedu RCB, účastí v Řídicím výboru ERC s platností od 1. září 2017. ERC v České republice je společenstvím jedenácti členských křesťanských církví. Posláním ERC je prohlubovat vědomí závazku jednoty Kristovy církve, umožňovat uskutečňování jednoty ve společném svědectví, spolupráci a porozumění. ▪ Odbor pro vzdělávání Rada schválila nové složení Odboru pro vzdělávání ve složení: David Beňa, Viktor Ber, Karel Hůlka, David Novák, Petr Raus (předseda) a Dalimil Staněk. Úkoly odboru se posunuly, roli teologického centra církve převzala Komise pro Zásady, jmenovaná Konferencí. Odboru zůstávají především věroučné rozhovory s vikáři a příprava lednových pastorálek. ▪ Administrátor v Prostějově Rada ukončila administraci ve sboru Prostějov kazatelem Pavlem Lukášem ke dni 31. 12. 2017 (na vlastní žádost) a novým administrátorem sboru v Prostějově jmenovala od 1. 1. 2018 kazatele Dalimila Staňka z Olomouce.
kalendář
iNform
leden 2018 7.–14. 1. 2018 Alianční týden modliteb Obnova církve podle slov u knihy Zjevení: „Co Duch praví církvím?“ (Zj 2–3) Celonárodní mezidenominační modlitební iniciativa Evangelikální aliance, která je pořádána už od roku 1856. Cílem je upevňování jednoty sborů a křesťanů ve městě nebo v regionu. Během týdne se konají i přímluvy za konkrétní města a službu jednotlivých společenství.
18.–25. 1. 2018 Týden modliteb za jednotu „Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle.“ (Ex 15,6) Letošní program připravili křesťané z Karibiku. To nás směruje ven, za hranice našich církví, za hranice našich států i za hranice Evropy. Nejsme se svými problémy jediní na této planetě. Naše modlitby míří k nám i k těm, kdo na tomto krásném světě žijí s námi, blízko i daleko.
11. 2. 2018 neděle ETS Neděle ETS: 11. 2. ve sborech Církve bratrské a Den otevřených dveří ETS: 15. 2. 2018 (pro denní studium) a 17. 2. 2018 (pro dálkové studium).
12.–18. 2. 2018 Národní týden manželství Téma: Manželství bez mýtů. Další ročník celonárodní iniciativy, která je příležitostí pro sbory, církve a občanská sdružení. Cílem je pracovat na rozvoji a kvalitě instituce manželství v ČR.
16.–17. 2. 2018 Čerpadlo – akce dorostu Vzdělávání pro vedoucí dorostů v Pardubicích na téma Jak připravit duchovní program na dorost.
Zajímavost z ekumeny
Církve a budoucnost Evropy Ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 2017 se v Praze konala konference ekumenických pracovníků a vedoucích církevních představitelů církví z regionu střední Evropy, kterou organizovala bruselská Konference evropských církvi (KEK) a Ekumenická rada církví v České republice (ERC). Účastníci konference se věnovali otázkám budoucnosti Evropy a tomu, jak mohou církve přispět k budování společenství hodnot. Toto středoevropské setkání bylo součástí řady regionálních set kání členských církví KEK z celé Evropy, které připravují impulzy pro valné shromáždění této organizace. To se bude konat Zdroj: Petr Jan Vinš, ERC (zkráceno a redakčně v roce 2018 v Novem upraveno), Foto: Henrik Hansson, tiskový mluvčí KEK Sadu v Srbsku.
20.–22. 2. 2018
Evangelikální fórum 2018 Téma: Církev uprostřed genderového chaosu. Fórum připravuje Česká evangelikální aliance, konat se bude v Praze, v sídle Církve bratrské, Soukenická 15. Hlavním řečníkem bude Mark A. Yarhouse, Psy.D., profesor psychologie na Regent University ve Virginii, který založil Institut pro studium sexuální identity. Evangelikální fórum je jedinečným prostorem pro otevírání a reflexi důležitých témat v kontextu české církve a společnosti. Jako církev se ocitáme v situaci, kdy jsou otázky sexuální identity a genderová problematika natolik rozdělujícím a politizovaným tématem, že rozhovor nad nimi, který by se držel faktů i skutečné reality lidí, je jen velmi obtížný.
Číslo 01/2018, vychází 10x ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml. Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 7. 1. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.
zápisník
Ostrov, kde mají šalinu text barbora robková foto archiv autorky
T
enerife je ostrov mnoha tváří – geopoliticky patří do Evropy, geograficky do Afriky a jednou nohou je už v Jižní Americe. Země zkamenělých obrů, nekonečných banánovníkových plantáží a ryb, co mají křídla. Země sněhu i palem. Proč mají na každé druhé pohlednici a magnetce tramvaj? Vždyť to nikoho nezajímá!“ pohoršovali jsme se u turistických stánků. Brzy jsme však pochopili, že se jedná o věc cti! Který ostrov s necelými devíti sty obyvateli se může pyšnit, že má elektrickou tramvaj? Přestože Tenerife leží pouhých 300 kilometrů od žhnoucí Sahary, přezdívá se mu Ostrov věčného jara. Tím kontrasty nekončí. Je dvakrát menší než Slezsko, ale i tak máte pocit, že jste namísto jednoho ostrova navštívili čtyři. Možná pět. Jih je jako oáza uprostřed pouště, i když díky svým černým plážím s lávovým pískem připomíná možná spíše Havaj. Pak se vydáte ani ne hodinu cesty na západ a rázem se ocitnete v „evropském Machu Picchu“ – v malebné horské vesničce Masca, kterou vidíte na fotografii. Na severu v horách Anaga nabudete dojmu, že jste se ocitli na samém konci světa. Inu, zjištění je to celkem příjemné. A při putování na Pico del Teide, neaktivní sopku a zároveň nejvyšší horu Španělska, která se se svými 3 718 metry nad mořem majestátně tyčí v samém srdci ostrova, začínáte pochybovat, zda jste stále ještě na planetě Zemi, nebo už na Měsíci. Není náhodou, že nedaleké skalní útvary připomínající měsíční krajinu pojmenovali Paisaje Lunar. Letadlem se na Tenerife-jih snadno a relativně levně dostanete z Prahy, Krakova či Katovic. Co se ubytování týče, my jsme první polovinu dovolené bydleli na jihu a druhou na severu ostrova. Oba apartmány jsme našli přes stránku Airbnb a za noc jsme platili méně než v Chorvatsku, dokonce i než na Slovensku. Půjčení auta je asi nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak poznat celý ostrov.
Pokud vás lákají jak prosluněné pláže, tak horská turistika, doporučuji Tenerife navštívit v září, říjnu nebo začátkem listopadu. Teplota vzduchu je na podzim rozhodně příjemnější než o prázdninách, zato létem vyhřáté moře v této době dosahuje nejvyšších teplot během celého roku. Pro vášnivé fotografy je nejpříhodnější dobou návštěvy jaro, protože právě tehdy je ostrov nejzelenější. Ať už zde budete v jakoukoli roční dobu, rozhodně vyzkoušejte surfování na proslulé pláži El Medano. Díky barevné mozaice surfů, kitesurfů a windsurfů zde vládne neskutečná atmosféra a pohoda. Když se po sjetí pořádné vlny zakousnete do šťavnatého plodu opuncie, sladce vonícího kanárského banánu nebo medového manga, tak jak jej u nás neznáme, budete si připadat jako v ráji. Když Pán Bůh rozděloval přírodě krásu, Tenerife si šlo nejmíň dvakrát. ¡Hasta luego! Tenerife, zase někdy! ■
Barbora Robková Pochází z CB Zlín a nyní žije v Brně, kde je součástí sboru Brno – Kounicova
2018 leden
19
rodina
s božím pokojem podle vyprávění Zdeňky Staňkové napsala Eva Čejchanová foto miroslav staněk
Dveře nemocničního pokoje se zavřely a Zdenička v místnosti osiřela. Přišli se rozloučit. Její muž a jejich dvě dcerky. Nebylo jisté, jestli transplantaci přežije, a kdyby ano, stejně je měsíc neuvidí. To, co cítila, byl hluboký pokoj.
K
olečka kufírku docvakala po dlažbě letištní haly až k volným sedačkám. Tady počkají. Zdenička dosedla, a jakmile se dění kolem ní trochu ustálilo, přeběhla pohledem svoje nejbližší. Srdce se jí tetelilo nadšeným očekáváním a radostí… Letí do země zaslíbené! A s ní i muž, o kterém už první den, kdy se potkali, věděla, že si ho vezme. A s ním i jejich dorůstající děti. Kdyby tak šlo všechno to „Děkuji“ Bohu opakovat bez nadechnutí a bez přestávky, aby Bůh věděl, jak moc jí srdce přetéká vděčností za to všechno… Před očima jí proběhly ty poslední necelé dva roky. Stalo se toho tolik a tolik se toho změnilo. Ve vztahu k Bohu vlastně všechno. Milovala svoji rodinu, milovala práci s maličkými ve školce, připravovala se na křest a největší touhou jejího srdce bylo, aby ho Bůh proměnil. Aby ho zbavil té tvrdé skořápky, kterou tam někde uvnitř cítila, aby se nikdo, kdo se k němu přiblíží, nezranil. Mnohokrát vyslovila tuhle prosbu v modlitbě. Naposledy tu neděli na podzim 2015. A věrný Bůh, který vždycky slyší modlitby upřímného srdce, slyšel i tuhle.
Začalo to pár dnů poté, ze dne na den – bolestmi v kyčli, horečkami a stále obtížnějším dýcháním. Několik dnů se tento stav stylem „tohle zvládnu“, tak jak byla zvyklá, snažila přecházet jako obyčejnou chřipku, ale po dvou týdnech už bylo jasné i jí, že musí k lékaři. Z ordinace obvodní lékařky jela rovnou do nemocnice, kde jí diagnostikovali zápal plic s výpotky, a v další nemocnici prošla řadu dal 20 leden 2018
ších vyšetření, kvůli vysoké hladině bílých krvinek v krvi. Před třemi týdny byla na povinné zaměstnanecké prohlídce a byla úplně zdravá. A teď testy potvrdily to, co viselo ve vzduchu. Najednou to mělo jméno. Akutní leukémie. Ta nejhorší forma, kdy má čas každého dne, který uplyne bez léčby, cenu větší než všechny drahokamy světa. Nemohli ji léčit, měla zápal plic a tělo muselo být na přijetí chemoterapie silné. Byl to šok. Pro Zdeničku, pro její rodinu, pro všechny. Ještě když večer mluvila se svým bývalým kazatelem, po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Řekl jí, že Ježíš je s ní a že bude s ní, kamkoli se dostane. Že o tom všem ví a že každá nemocniční postel, na které se ocitne, je pro ni připravená. Že ji v tom nenechá, ale že vždycky může svoji bolest položit na Něho. Že ji nikdy nenechá padnout a že nedopustí nic, co by nemohla unést. Že nikdy nebude sama. Že ji má rád víc, než si umí představit, a že všechno, co se děje, je jen a jen proto. Ten večer Zdenička plakala naposledy. A tu noc se stal první zázrak. Zdálo se jí, že je uprostřed jezera. Bylo plné černého čehosi a kouře, cítila kolem sebe lidi, kteří nemluvili, a svoje hříchy. Ty, které už dávno vyznala, ale ke kterým se pořád vracela s pochybnostmi, jestli jí je Bůh opravdu odpustil. Táhly ji dolů a pořád ji trápily. Byl to jakýsi druh pekla. Ale nahoře nade vším byl úzký pruh světla, a ruce. Věděla, že tam je Ježíš. Hleděla na to světlo a prosila Ježíše, aby jí pomohl. A pak ucítila, jak ta tvrdá slupka kolem jejího srdce praskla. Najednou věděla, že jí Ježíš odpustil, dokonalým, definitivním odpuště-
ním. Všechno to, co ji táhlo dolů, najednou zůstalo v jezeře. Bod nula, už se není k čemu vracet. Ten pocit lehkosti byl nepopsatelný. Její srdce už nemělo ten krunýř, bylo heboučké, čisté a zářící. Odpuštění. Jak moc ho lidé potřebují, ale jak moc lpí na tom svém: „Ano, dík za odpuštění, ale Pane, hlavně mě uzdrav!“ Pro Zdeničku byla tohle chvíle, která všechno změnila. Už nebylo důležité, co se dál
bude dít. Kolik toho ještě bude muset projít, nebo jestli umře. Duši jí zaplavil nesmírný pokoj, který už neodešel. Žádné slzy, žádné otázky „proč zrovna já, proč zrovna tohle, jak dlouho ještě, co bude s mojí rodinou“, ani špetka strachu… Nic z toho, jen pokoj. A jistota, že vše je v Božích rukou, že to tak má být a že je to tak dobře. Že když Bůh bude chtít, aby z tohoto světa odešla, tak se o její milované
postará. O manžela, který zůstal po střetu s nákladním autem v dětství invalidní, i o holčičky. Nenechá je napospas. A ona bude s Ježíšem. Nebo neumře a bude se svými milovanými. Ať přijde cokoli, bude to o radosti. Pak ucítila, jako by jí Bůh stlačil plíce. A fyzicky prožila hluboký nádech. Ráno lékař zjistil, že zápal plic je pryč. Žádné výpotky na plicích. Nemohl tomu uvěřit, rentgen kontroloval dvakrát, ale bylo to tak. Zdenička mohla ihned nastoupit chemoterapii. Týden chodila s kapačkou, ze které jí do žil ukapávala chemie, a další tři týdny se čekalo, jestli organizmus sám nastartuje tvorbu krve. Byla to doba nových zkušeností, poznávání nových lidí a doba rozdávání Ježíšovy radosti v místech, kde jí nikdy moc nebylo. Byla to doba fyzických slabostí a duchovních sil, kdy člověk zvracel jídlo, které chutnalo jako plast obalený hlínou, ale živil se Božím pokojem a jeho Slovem. Doba, kdy člověk ztrácel vlasy, ale získával duše pro nebe. Těsně před Vánoci Zdeničku z nemocnice pustili domů. Po cestě koupili stromeček. Vánoce prožila s rodinou. Byla šťastná. Pokoj, který tehdy v noci zaplavil Zdeniččino srdce, se jako řeka z nevysychajícího pramene rozléval na všechny, kdo k ní přišli. A Ježíš jim přidal ještě víc, pokoj přímo od něho. Nebylo místo pro strach. Všichni, komu Zdenička a její rodina ležely na srdci, se na modlitbách sešli před Ježíšem. Bylo jich víc než čtyři sta. Modlitební řetězce, finanční pomoc, aby rodina měla na cesty do nemocnice, benefiční cvičení, kde výtěžek šel na pomoc rodině a na platbu nezbytných, ale velmi drahých diet, tetičky a jejich pravidelný přísun koláčů… Bůh pokládal na srdce svých touhu pomoci a ti, kdo byli jeho, ho slyšeli. Po Vánocích se Zdenička na několik dalších měsíců vrátila do nemocnice na další kolečka chemoterapií. Měla jich za sebou pět, když jí řekli, že pro ni mají dárce. Byl to den obrovské radosti. Jen o dva roky starší paní z Německa v de2018 leden
→
21
víti z deseti kritérií určujících vhodnost transplantátu přesně odpovídala těm Zdeniččiným. Bylo na Bohu, aby našel místo v přeplněném transplantačním plánu a zajistil, že ani Zdenička ani dárce nebudou nachlazení nebo jinak sebeméně infikovaní a že se tyto okolnosti v čase protnou. A stalo se. Den předtím, než Zdeničku převezli na Karlák, jedno z několika málo míst, kde se provádí transplantace kostní dřeně, se za ní přišli lidé rozloučit a dát vě-
dět, že jejich modlitby půjdou s ní. Desítky jich stály pod okny, děti ze školky, jejich maminky, lidi ze sboru, přátelé katolíci… V rukou nafouknuté balónky, na kterých bylo napsáno: „Do dobrého člověka dobrá krev“, a volali „Zdeničkóóó“. A zpívali a hráli na housle. A Zdenička stála na balkonku a kynula tomu davu jako prezident, co právě přišel z hradu, a křičela: „Ahóóój!“ A pak jí na provázku všechny ty balonky pomalu poslali až do pokoje. Zaplnily celý prostor pod stro-
pem. A přáníčka. Na jednom bylo od jednoho z jejích školkových dětiček nakresleno prase. Rozesmálo ji to. Pane Bože, jsi tak dobrý, děkuji. Těsně před transplantací, když odešla i rodina, zůstala v pokoji sama. Čekal ji měsíc, ve kterém mohla projít branou smrti a už je neuvidět. Samotná operace, jakkoli to byl složitý zákrok, byla záležitostí několika hodin, ale rozhodující bylo to, co mělo přijít potom. Jestli tělo cizí buňky přijme, jestli bude dál samostatně
psychologie
Náročné životní situace mají potenciál pro růst Mgr. Andrea Jarošová, psycholožka, spoluzakladatelka Asociace pro dialog křesťanství a psychologie a poradenského centra při sboru CB v Praze 13
Příběh Zdeničky je pro nás velkým povzbuzením a svědectvím o Boží velikosti a moci. Ne vždy se však situace vyvine tímto způsobem a pacient neprožívá léčbu s takovým klidem, o jakém hovoří Zdenička. Proces, který charakterizuje změnu relativně zdravého člověka v pacienta, má svou fyziologickou, psychologickou i duchovní stránku. Působí na člověka nepříznivě a ovlivňuje jeho chování. Onemocnění přetváří každodenní způsob života, snižuje výkonnost, narušuje mezilidské vztahy a přináší pocity osamocení a izolace. Tématu prožívání smrtelné nemoci se věnovala Elizabeth Kübler-Rossová a kolem roku 1960 publikovala pět fází vyrovnávání se s nemocí. Tyto fáze může prožívat jak sám pacient, tak jeho blízké okolí. Bezprostřední reakcí na zjištění život ohrožující choroby je šok. Člověk může být zmatený, není schopen přijímat informace. V této fázi mu můžeme pomoci trpělivým odpovídáním na jeho otázky. Nemocný pak potřebuje čas informace vstřebat a přeje si být sám. Druhou fází je agrese. Pacient je plný negativních emocí, které velmi těžko ovládá. Přitom si často uvědomuje, že lidé, na kterých si vylévá zlost, za jeho onemocnění nemohou. Zároveň také okolí nemocného bojuje s vlastními emocemi, a tím se celá situace ještě vyhrocuje. Je to velká výzva učit se spolu otevřeně a klidně komunikovat, mluvit o svých pocitech, myšlenkách, obavách. Po tomto vybouření následuje fáze smlouvání. Nemocný přemýšlí, co by ještě rád zažil, smlouvá o čas, klade si nějaký mezník, kterého se chce ještě dožít. Konkrétní dílčí cíle mohou být
22 leden 2018
dobrým pomocníkem, zaměřením pozornosti i na jiné věci než jen na danou nemoc. Pokud se zdravotní stav nemocného pomalu zhoršuje, může přijít fáze hlubokého smutku až deprese. Bývají zde na místě podpůrná antidepresiva. Je užitečné naslouchat danému člověku v tom, co prožívá, z čeho má strach, dát prostor jeho emocím. Poslední je fáze smíření. V ideálním případě nemocný či jeho blízké okolí přijalo skutečnost nemoci, jsou otevření, připravení bojovat a žít co nejlepším způsobem za daných podmínek. Přichází pokoj a vyrovnanost. Emoce, které se objevují v souvislosti s vážnou nemocí, jsou přirozené reakce. Všechny zmíněné fáze mají své opodstatnění a jsou důležité pro vyrovnání se s nastalou situací. Někdy je prožívání daných lidí jako na horské dráze, některé fáze se vracejí, jiné nemusí vůbec nastat. Někdo pláče od rána do večera, jiní se snaží držet. Před nějakou dobou jsem s kamarádkou koukala na film. Jedna z hrdinek tohoto filmu vážně onemocněla a pro mě se v tu chvíli otevřela příležitost v klidu oplakat nemoc a smrt blízkého a milovaného člověka, ke které došlo rok předtím. Najednou se bolest uvnitř mě otevřela a Bůh ji mohl zase trochu pročistit. Najednou přišel čas truchlit. Každá náročná životní situace má v sobě zároveň potenciál pro růst člověka, vrací nás k tomu podstatnému a připomíná nám omezený čas, který tady na zemi máme, a vede ke kvalitnějšímu životu. Nenechme si to ujít.
pastorace životaschopné, jestli se v kostech začne tvořit zdravá krev. Měsíc izolace kvůli infekci, protože tělo bude bez imunity. Měsíc v tichu, s Ježíšem. Byl to nejhezčí měsíc Zdeniččina života. Dal jí prožít svou blízkost tak, jak by ji nikde jinde prožít nemohla. Pochopila i podobenství o fíkovníku, který Ježíš potrestal, protože neměl plody, když nebyl jeho čas. Vždycky si říkala „chudák fíkovník“, ale najednou jí bylo jasné, že úplně kdykoliv je Pán Ježíš to ze všeho nejvíc. A napadlo ji: „To byl ale hlupák, ten fíkovník – potká Pána Ježíše a nemá, co by mu dal.“ Když se všechno usadilo a Zdenička slíbila lékařce, že se naučí jíst prášky, pustili ji domů. V den transplantace celý svět rozkvetl. Domů odjížděla kvetoucími alejemi – stromy, keře, narcisy kolem silnic, jako by Bůh sám chtěl říct: „Vítám tě doma, Zdeničko…“
Na nepříliš pohodlné kovové sedačce poposedla. Je březen roku 2017 a ona teď se svou rodinou čeká na let do Izraele. I tohle je velký Boží dar. Nikdy by si to z rodinného rozpočtu čtyřčlenné rodiny z příjmu dvou invalidních důchodů nemohli dovolit. Ale kamarád, majitel cestovky, která nabízí i cesty do Izraele, jí řekl, že když se uzdraví, vezme ji tam zadarmo. A Bůh dal. Moc chtěla jet se svým manželem. A Bůh dal. V obálkové metodě, kterou aplikovali pro rodinné šetření a přerozdělování peněz, měli v jedné obálce našetřeno na rovnátka, která nakonec nebyla potřeba. Letenka navíc. „A kdyby tak, můj dobrý Bože, mohly jet s námi i holky…“ A dostali peníze z pojištění. Třetí letenka. Peníze se sešly i na tu čtvrtou. Ale jsou tu další dary nevyčíslitelné hodnoty – Zdeniččina sestra uvěřila a přijala křest, dcerka se nechala pokřtít, manželova maminka, neteř, dcera lékařky… K Bohu přicházejí lidé, kteří chtějí to, co Bůh dal jí. A co mohli na vlastní oči vidět v situacích, které by je samotné dostaly na dno. Jeho pokoj.
K duchovní péči o nemocného patří i péče o jeho rodinu Mgr. Daniel Smetana, kazatel Sboru Církve bratrské v Horních Počernicích
Věřící lidé, kteří se dozvědí vážnou diagnózu, prožívají v prvních chvílích obvykle duchovní, psychický a někdy i fyzický otřes. Mnozí se ptají: „Proč zrovna já, Bože? Zvládnu důstojně těžké projevy své nemoci? Přijmou mne moji blízcí, když mne uvidí nemohoucího? Co bude s dětmi a mými blízkými po mém případném odchodu z tohoto světa?“ K těmto otázkám se přidává nemocniční „mašinerie“, kdy je dotyčný vystaven řadě vyšetření, léčebných procesů, nejrůznějším náladám nemocničního personálu i ostatních pacientů. Není divu, že nemocný může v těchto chvílích procházet nejrůznějšími projevy vnitřního znejistění. O to víc je důležitá soustavná opora rodiny, přátel a církve. Ta nemůže být násilná, nýbrž musí citlivě reagovat na konkrétní potřeby nemocného. Z duchovního pohledu jde o to, aby člověk v této těžké situaci mohl upevnit svůj vztah s Kristem, jenž by ho vedl k pokojnému přijetí stávajících i budoucích skutečností z perspektivy Boží posilující blízkosti a věčné naděje. Tomu můžeme pomoci intenzivním modlitebním nasazením. V této souvislosti platí, že „lékař léčí, ale Pán Bůh uzdravuje“. Je proto dobré, když se za nemocného drží modlitební stráž spojená třeba i s půstem. Někdy je prospěšné nemocného navštívit a povzbudit ho upřímným zájmem, modlitbou, biblickým slovem či vysluhováním svátostí. O této návštěvě by však měl rozhodnout on sám. Je proto vhodné se ho nejprve zeptat, nejlépe SMS zprávou, nebo konzultovat vhodnost této návštěvy s jeho příbuznými. Podle mého názoru by to měl být vždy nemocný člověk, kdo rozhodne o termínu, času a délce takovéto návštěvy. Někdy je proto dobré se s ním o těchto skutečnostech dohodnout před samotnou návštěvou. O návštěvě u lidí, kteří jsou v umělém spánku či v bezvědomí, by měli rozhodnout nejbližší příbuzní, kteří by o této návštěvě měli uvědomit ošetřující personál. Návštěva nemocného a případné duchovní doprovázení bývá zkouškou naší teologie a pastoračních schopností. Obecně platí, že vytrvalé naslouchání bývá pro něj požehnáním. Měli bychom se ale i modlit za to, abychom pro dotyčného měli vhodné biblické slovo a povzbuzující modlitbu. K duchovní péči zcela jistě patří i péče o rodinu nemocného. Příbuzní pacienta mají své specifické duchovní otázky a potřeby, které potřebují být naplněny. Církev by i na ně měla pamatovat jak duchovním povzbuzením, tak i finanční a jinou pomocí. Zdeničku Staňkovou a jejího manžela zastihla nemoc uprostřed jejich přípravy na křest. Pán Ježíš Kristus projevil svoji milost a po Zdeniččině zotavení jsem mohl oba dva pokřtít a přijmout do sboru. Byl to pro nás všechny radostný okamžik. Vím však i o mnoha dalších upřímně věřících křesťanech, jejichž nemoc se nezlepšila, a u některých se zhoršila do té míry, že už toužili odejít ke svému nebeskému Pánu. Všem nemocným i jejich rodinným příslušníkům přeji duchovní posilu, která pramení z utěšující Boží blízkosti a z naděje věčného života.
■
2018 leden
23
confessiones
Vyznání Jednoty bratří českých text david beňa foto gatephoto
Šestý hlavní artikul učení, kteréž káží kněží naši, jestiť o víře pravé a živé v Pána Ježíše a ospravedlnění dokonalém skrze tu víru… Tohoto pak ospravedlnění živý pramen i plná a nepřevážená studnice jest Pán náš Ježíš Kristus v skutcích svých spasitelných… Tento artikul šestý za nejhlavnější se u nás drží, a to proto, že se v něm všeho evangelium suma zdržuje, a křesťanství na něm záleží…
V
listopadu roku 1535 předložila delegace českých a moravských pánů a rytířů králi Ferdinandovi vyznání „Jednoty Bratřie zákona Kristova“. Čeští bratří tím jednak vystoupili z politického a teologického ústraní, jednak se pokusili setřást břímě pomluv a útlaku. To druhé bohužel marně, drtivý stisk nepolevil. Jejich teologické svědectví však neušlo pozornosti a mělo nést plody ještě po staletí. Bohu díky. I Církev bratrská se hlásí k odkazu tohoto vyznání (CF: Confessio Fratrum Bohemicorum).
vazných a trestně vymáhatelných formulí (jakkoli tomu tak i na protestantských územích později bývalo), nýbrž jsou právě „konfesemi“, vyznáními, čemu „správcové naši jednomyslně učí“ (CF 1,1): Tváří v tvář hrozící újmě na cti, hrdlu a statku skládají evangeličtí křesťané „počty z viery“, jak jí porozuměli. Konfese nechtějí stanovovat normu Písma, nýbrž samy se kritice Písem podřizují. Text kaž dého z celkem dvaceti artikulů bratrského vyznání je proto prostoupen důkazními citacemi z Bible, zejména z epištol a evangelií. Ovšem cituje se nejen z Bible, nýbrž i z Otců, z Augustina, Jeronýma, Ambrože, Bernarda a dalších. Bratři nepředkládají novou, originální víru, nechlubí se – jako mnozí tehdejší „blouznivci“ – soukromými zjeveními, nýbrž hlásí se k „jednomyslnému, křesťanskému, starodávnímu, vší církvi svaté obecnému, sumovnímu a z Svatých Písem vzatému učení“. (CF 2,1)
Bratrský příspěvek Dogma a vyznání David Beňa, lic. theol. (43) kazatel, tajemník Odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.
24 leden 2018
S většinou církví sdílíme výdobytky doktrinálního zápasu prvních staletí – nauku o trojjedinosti Boží a o dvou přirozenostech Kristových. Tato dogmata chtějí teologickým jazykem shrnout příběh evangelií: Ve vzájemné věrnosti Ježíše z Nazareta a jeho Boha se ztělesňuje věčná jednota Otce a Syna. V Ježíšově poslušnosti Otce, poslušnosti až k smrti, se dokonává odvěká láska Boží. Moc Božího ducha, jak se projevovala v zázracích, slovech a vzkříšení Ježíšově, vyjevuje věčnou Boží slávu. Věříme, že ti tři jsou jedno, uctíváme jednoho Boha v trojici Osob. Z živné půdy starocírkevních dogmat vyrůstají reformační konfese, včetně toho bratrského. Nechtějí už být „dogmaty“ ve smyslu právně zá-
A přece má – při vší ekumeničnosti a věrnosti „jednomyslné, křesťanské“ tradici – konfese Českých bratří svou nezaměnitelnou vůni a onu „starodávní, vší církvi svaté obecnou“ melodii zpívá takříkajíc ve vlastním rytmu. Jak také jinak – jde o konfesi, vyznání právě bratří! Originální ovšem není výstavba textu, následnost artikulů kapitol (k té se ještě vrátíme). Ani tu nenajdeme doktrinální libůstky, nějaké české speciality, ba ani zaujetí pro cizelování. Luther, o jehož přízeň bratří pod vedením litomyšlského biskupa Augusty usilovali (s úspěchem a k oboustranné radosti), je v předmluvě k bratrskému Počtu z víry z roku 1533 sice chválí za „krásný a zářivý charakter a vážnou píli v kázni a dobrých skutcích“, káraje lenost německého duchovenstva; ohledně jejich teologické ter-
minologie však dává najevo lehkou nespokojenost a radí bratřím k větší pečlivosti a ke studiu. Ovšem právě ona jakási lehkost, křehkost anebo, chcete-li, hrubost a otevřenost (např. v článcích o svátostech) je typicky bratrským postojem a příspěvkem! Bratři se chtějí učit. A učí se primárně z Písem, ovšem také – „v čemž se s Písmy svatými srovnávají a jim odporná nejsou“ (CF 1,5) – z „psaní doktorů a učitelů církve, zvláště starých“, jak jsme viděli; a také od učitelů současných, jakými byli wittenberští teologové kolem Luthera či později štrasburský Bucer nebo ženevský Kalvín. Tam všude, i jinde, studovali bratrští bohoslovci a nasávali nové poznatky a „opravovali“ (nejen) svou konfesi. Ta proto už během prvních dvou století své existence vyšla hned v několika překladech a verzích. Církev bratrská se hlásí ke kalvínské reedici Komenského z roku 1662. Za touto schopností se učit – zlí jazykové ji mohou nazývat neučeností a přelétavostí – stojí další bratrský stálý postoj, a sice proslulé rozlišování věcí „podstatných, služebných a případných“. Věci případné jsou „ustanovení lidská, řádové a obyčejové“ (CF 15,1) – církevní pořádky, svátky, ceremonie, půsty atp. Pokud slouží víře, pokud nezamlžují zvěst o Kristově kříži jako jedinému zdroji spásy, pokud nezatěžují křesťanská svědomí, pak není záhodno je rušit. Vždyť „všecko slušně a podle řádu ať se děje mezi vámi.“ (CF 15,2–3) Pokud však škodí Božímu dílu a věcem podstatným, musí být opraveny, ne-li zrušeny. Za věci podstatné označují Čeští bratři milost Boží, spásu v Kristu a dílo Ducha svatého, respektive víru, lásku, naději. A věci služebné těm podstatným slouží (jako ty případné mají sloužit věcem služebným), přinášejí je a prostředkují. Které to jsou? Jednak Písmo a slovo Boží (čtení, kázání zákona i evangelia, zpovědní rozhřešení), jednak svátosti křtu a večeře Páně, tedy „klíče“, jimiž Bůh víře otevírá, respektive nevíře zavírá dveře Božího království. Těmito „služebnostmi“ přisluhují „šafáři“, kazatelé či kněží, ale vlastně i celý sbor. (CF 11,3)
Trojité rozvrstvení teologie umožňuje Českým bratřím z domnělé nevyhraněnosti udělat ostrou hranu svého myšlení – a učit se od druhých. Nutí je věci reformovat a vedlejším, dnes bychom asi řekli „formálním“, záležitostem nepřikládat zásadní význam. Že proto – dodejme ovšem (sebe)kriticky – hledání správných forem i formulací nemůže dojít klidu? Že jsou tak – proti úmyslu – věci případné, zrovna ony, předmětem neutuchajících rozhovorů? A jak jinak než jaksi na úkor věcí služebných, na úkor teologie slova a svátostí? To asi tušil Luther, když bratřím vytýkal nedostatečnou pečlivost v teologii. A potvrzují to i ony nekončící a neukončené debaty bratří právě nad církevními pořádky.
Artikul nejhlavnější A přece řekli bratři jasné slovo – v jednotlivých artikulech své konfese, v jejich vzájemné provázanosti, a zejména v jejím pomyslném středu. Bratrské vyznání, ač kus hutné, zhuštěné teologie, je textem vlastně pastoračním! Je nejen vyznáním a „počtem“ bratrského chápání křesťanské doktríny, ale také průvodcem v bratrském, křesťanském životě Začíná základy nauky a víry (CF 1–3): články o Písmu svatém, o částkách kate-
chismu (desateru, krédu, modlitbě Páně a svátostech) a o Boží trojjedinosti. A pokračuje články o hříšníkově sebepoznání v zrcadle Božího zákona a soudů, dále článkem o pokání, o Pánu Ježíši a ospravedlnění z víry v evangelium a o dobrých skutcích. Navazuje oddíly o církvi a služebnících, o klíčích, o svátostech. A uzavírá kapitolami o církevních řádech, o vrchnosti, o úctě k svatým, o postech, o celibátu a manželství a o času milosti a posledním soudu. Bratři jako by volali hříšníka slovem o Spasiteli k víře v něj, a s touto vírou ke svátosti (ale i svátostí k víře) a do nového života v církvi a ve světském povolání. Artikul „nejhlavnější“ (CF 6,10) je tedy právě článek o ospravedlnění z víry v Krista: „A to ospravedlnění jestiť hříchů odpuštění, pokut věčných, přísné spravedlnosti Boží snětí, v Kristovu pak spravedlnost, kteráž se nám přičítá, oblečení, s Bohem smíření, jemu vzácných, milých a potom i dědiců věčného života učinění“; je to „oučastnost milosti Boha Otce nebeského, dostatečné zasloužení Pána Jezukrista a spasitelné posvěcení Ducha svatého“. (CF 6,5) Zde se „všeho evangelium suma zdržuje, a křesťanství na něm záleží“. (CF 6,10) Jak přesné – při vší otevřenosti! A jak – při vší pevnosti – osvobozující! Bohu dík. I my se máme ještě co učit. ■ inzerce
Hledáme učitelku / učitele do budoucí 1. třídy Křesťanská základní škola v Písku zve do svého týmu pedagogické pracovníky. Již čtvrtým rokem společně vytváříme školu rodinného charakteru. Přidej se k nám, pokud máš chuť jít nevyšlapanou Cestou. Základní škola Cesta www.zscesta.cz Bližší informace na tel. 608 40 52 52
2018 leden
25
Do Písma
Prorok a prostitutka ptala se eva čejchanová foto archiv
Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ Ozeáš 1,2
O
pravdu zde Bůh po Ozeášovi chce, aby porušil přikázání, které on sám dal lidem staletí předtím? Konkrétně šesté?
Ne, to Bůh určitě nechce. Je jisté, že když zde říká „vezmi si nevěstku“, znamená to „vezmi si ji za ženu“. Mluví o manželství. Proč ale pak mluví o dětech ze smilstva? Nejsou posvěcené, pokud jsou z Bohem posvěceného manželství?
Jan Valeš, ThD. Kazatel-správce sboru Praha 5 – Smíchov, do září 2017 ředitel ETS
Existuje vysvětlení, že některé z dětí, které Gomera porodila v manželství s Ozeášem, nebyly Ozeášovy. Oz 2,6 se k tomu vrací: „Ani nad jejími syny se neslituji … smilstva se dopouští jejich matka...“ Čtenář knihy Ozeáš musí být ale připraven na to, že celý text je na dvou rovinách. Už v první větě „Země jen smilní a smilní a odvrací se od Hospodina“ je ukázáno, že to, co Ozeáš dělá, je podobenství. Jedna rovina je Ozeáš versus jeho žena a děti, druhá je Bůh versus jeho lid. Ozeáš se svojí rodinou měl být obrazem Izraele té doby, také nesl tíži, kterou by nesl Izrael, kdyby se nevrátil k Bohu. Podobně jako to má prorok těžké s Gomerou, tak to má Bůh těžké se svým lidem. Existuje nějaký jiný důvod pro předpoklad, že to nebyly Ozeášovy děti, než ona paralela s chováním izraelského národa?
Ve třetím verši je psáno: „On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna.“ Ten verš výrazně postrádá výraz „poznal svou ženu Gomeru“, což je hebrejské ozna 26 leden 2018
čení pro manželský sex. I u dalších dětí výslovná zmínka, že „poznal svoji ženu“, chybí. Na druhou stranu to může prostě znamenat „děti ženy, která smilní“. Povaha jejího smilstva může být totiž dvojí – kultická v baalské svatyni, nebo běžná, ať už za peníze, nebo s milenci. Děti v Ozeášově rodině to mají také těžké, počínaje jejich jmény – Jizreel (místo masakru), Lóami (nejste můj lid) a Lórucháma (neomilostněná) – a konče nevěrnou matkou. A byly v tom nevinně.
Tyto úvahy lze rozdělit do několika oblastí. A sice – co je na tomto textu problematické pro nás dnes, a co bylo problematického pro ně tehdy. Problém práv dětí je problém současný. Došlo k ohromnému posunu od tehdejší doby po dnešek. Oni ho tehdy neřešili. Židovská kultura byla vůči dětem dost kultivovaná, ale dítě bez rodičů bylo nejhorší sociální postavení, jaké mohlo být. A ano – součástí prorokova příběhu se stává nejen jeho manželství, ale i jeho děti. Je do toho vtažena celá jeho rodina. Ozeášova rodina byla tedy jakousi živou kronikou Božího jednání s Izraelem? Nebyla to doba všude dostupných informací, jako je teď, ale kdo se podíval na Ozeáše a jeho rodinu, tak tyto informace vnímal – a měly trvalou platnost. Děti nesly svá jména až do smrti.
Přirovnání Ozeášovy rodiny k živoucí kronice Božího jednání je docela výstižné, protože v době, kdy Ozeáš prorokoval, ještě žádná prorocká kniha neexistovala. V Bibli jsou před knihou Ozeášovou sice chronologicky seřazené knihy Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Daniel, ale proroctví Ozeášovo je starší než Izajášovo. Kdybychom si na časové ose vyznačili body, tak Mojžíš a desatero by byl kolem roku 1300 př. n. l., David je kolem roku 1000 př. n. l. a Ozeáš a jeho současník Ámos jsou asi 770 př. n. l., to jsou dvě nejstarší prorocké knihy v Bibli.
inzerce
Některé děti do našeho domova přišly z pekla...
Při požadavku, který v Hospodinově řeči zazněl, muselo být Ozeášovi jasné, že pokud udělá, co po něm Boží hlas chce, bude mít celý život rodinné problémy. Přesto šel a udělal to. Jak si mohl být jist, že to je skutečně Bůh, kdo k němu mluví?
(ředitel křesťanského dětského domova SAVAR)
MŮŽETE POMOCI TĚM NEJCHUDŠÍM
Nevíme, jestli Ozeáš pochyboval. Kniha, která nejdetailněji rozebírá vnitřní zápasy proroka, je kniha proroka Jeremjáše. Ale ani jeho pochybnosti se netýkají toho, jestli je to slovo opravdu od Hospodina, ale co si s ním teď má počít. Neřeší jeho pravost, ale to, jak je obsahově nesnesitelné. Jeremjáš má zvěstovat zprávy, které nikdo nechce slyšet, takže se dostává do různých problémů. A zároveň ho Boží hlas vnitřně zneklidňuje, není se s ním schopen vypořádat, trápí ho to… Jeremjáš vlastně nechce být prorokem. Ale není to tak, že by si řekl: „Tohle slovo není od tebe, Hospodine.“ To ne. Podobně ani Ozeáš nepochybuje o pravosti prorockého slova, které od Boha dostal. Nemáme o něčem takovém v knize žádný doklad.
Amrita Cecilie 8 let, Bangladéš Amritě Cecilii ze severu Bangladéše je 8 let a teprve teď začala chodit do školky. Ona i její dva starší sourozenci neměli často co jíst. Proto je nyní v dětském domově Savar a má naději na lepší budoucnost. Pomůžete jí? Vláda této islámské země na chod křesťanského dětského domova nijak nepřispívá.
V Ozeáši 3,1–2 má jít Ozeáš znovu za ženou – milenkou jiného. Zůstal Ozeáš s Gomerou?
Pro někoho může být až nepříjemné, že tu není řečeno víc o tom, zda to byla Gomera, nebo někdo jiný, a proč bylo třeba za ni platit výkupné. Na rozdíl od 1. kapitoly je text psán v 1. osobě, tedy přímo prorokem. Pokyn tu zní „miluj“, zatímco dříve to bylo „vezmi si“ (1,2). Ale faktem je, že informací je málo. Většina komentátorů dochází k závěru, že jde o Gomeru. Proč? Protože pak je celá pointa kapitoly smysluplná: Ozeášovo obnovené manželství ilustruje vztah Hospodina k Izraeli. Kdyby šlo do pár vět shrnout, o co v knize Ozeáš skutečně jde, jak by zněly?
Podstatou je, že v knize Bůh říká: „Mám to s vámi těžké. Dost jsem se už napromíjel, začíná toho být moc. A trvá to generace a generace a vy pořád nic.“ Už nejde o Ozeáše, ale o národ: „Zahradím tvou cestu, postavím před ni zeď, aby nenašla její stezky. Bude se honit za svými milenci, ale nedostihne je… jejímu veselí učiním přítrž.“ Boží reakce není rozvod, ale je to jakási výchova. Trest – přijdou Asyřané a s nimi zlá doba – není zavržení, ale možnost k návratu. Boží rozsudek nezní „končím“, ale „dostanu tě do kouta, kde nebudeš mít možnost se mi vyhnout, a tam to snad pochopíš“. A pak zaznívá to krásné: „…zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ Na konci těch výchovných manévrů Bůh osvědčí svoji věrnost. Není to ani konec, ani rozvod ve smyslu „dělej si, co chceš“, má to být seriózní pokus o transformaci, aby se lid posunul dál a vrátil se k Hospodinu. Celý ten příběh je nejen o problémech, ale především o naději. ■
TAKÉ VY SE MŮŽETE STÁT DÁRCEM PRAVIDELNÉ PODPORY PRO KONKRÉTNÍ DÍTĚ V SAVARU Vaše dary dají dětem ze SAVARU nové možnosti:
každodenní laskavou péči a křesťanské zázemí ubytování až do vysokoškolského věku zdravotní péči kvalitní vzdělání
Jako dárce pravidelné podpory pro konkrétní dítě dostanete 4 zprávy o podpořeném dítěti za rok, lze si i dopisovat.
MŮŽETE TÉŽ NA CHOD DĚTSKÉHO DOMOVA SAVAR JEN PŘISPĚT LIBOVOLNOU ČÁSTKOU (variabilní symbol 15200)
Rádi vám 1x ročně zašleme aktuální informace o dětech z domova.
Dálková adopce PLUS®
www.dalkova-adopce.cz Jsme na sociálních sítích a Youtube. Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, 560 02 Česká Třebová e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 483 394 202 Číslo účtu: 139513054/2700
kultura
Inspirace v Gospel music text Lucie Motošická foto vimeo
S
oučasná gospelová hudba v Americe, kolébce gospelu, se v posledních měsících rozrostla o pár cenných alb. Začněme stálicí americké gospelové scény, jednou z nejvíce oceňovaných interpretek, zpěvačkou CeCe Winans, která vydala své sedmé sólové album s názvem Let them fall in Love. Po devíti letech přichází s deseti písněmi, u nichž vsadila na současnou oblibu retro stylu. Kdo se u Winans těšil na tradiční obsazení převážně symfonicky zpracovaných vyznání víry, ten zajásá. Jsou-li vám blízké i americké písně 60. let s příznačným zvukovým prostorem a menším sborem, tohle album oceníte. Celé album pojí snaha o propojení starého a současného zvuku, například v písni „He’s never failed me yet“ či „Peace from God“. A ač je album řazeno mezi R&B a soul, považuji ho za retro popové s občasnými odchylkami jako např. v písni „Why me Lord“, kde slyšíme jižanský country gospel. Zpěvaččin mladistvě, plně a vyrovnaně znějící soprán hladí ve velkých orchestrálních skladbách a jemně vyzní i v těch komorně laděných. Album
28 leden 2018
potěší i vyváženou, profesionálně odvedenou prací. Nezklame ani nabídkou rozmanitých emočních poloh. Celkově však album nezní uceleně. Posluchačům doporučuji najít si svou píseň-favoritku. Pro mě osobně je to svižná skladba „Dancing in the Spirit“. Také mladý pastor, skladatel, kytarista a zpěvák Travis Greene vydal své v pořadí už třetí album s názvem Crossover: Live From Music City. Přirozený, radostně znějící Greene udává směr pro další vývoj moderní gospelové a worship hudby. Doporučuji mladším generacím. Do třetice mladý talentovaný skladatel, výborný kytarista a zpěvák Jonathan McReynolds. Co na tom, že vydal své druhé CD Life Music: Stage Two už před dvěma lety, když hned po prvních tónech se vám jeho hudba dostává hluboko pod kůži? McReynolds je představitelem současné gospelové hudby silně ovlivněné R&B a soulem. Jeho texty obsahují nejen moderně pojaté známé křesťanské proklamace, ale i pochopení pro naše osobní každodenní zápasy. Hudební provedení voní opravdovostí, svobodou a inspirací. A to je dar. Zkuste si poslechnout pár jeho písní. Doporučuji začít s akustickými songy jako „Maintain“, „Pressure“, „Lovin‘ me“ anebo tanečním hitem „I gotta have you“. Určitě vás odzbrojí svou jemností a až žensky zabarveným hlasem v přirozených tóninách. McReynolds odkazuje na vztah k Ježíši v celé jeho dnešní křehkosti, radosti, zápasech, naději, víře a lidskosti. Takový je život a takový ať je i současný gospel. Na závěr ještě „třešnička na dortu“ z udílení gospelového hudebního ocenění v USA Stellar Awards 2017: Travis Greene, Israel Houghton, Jonathan McReynolds, and Jonathan Butler. Po poslechu tohoto více jak pětiminutového akustického podání největších hitovek zmíněných protagonistů se vám na tváři objeví pohnutí, dojetí, letmý úsměv a třeba i Butlerovo vyznání: „Ano, zamilovat se do Ježíše je to nejlepší, co jsem v životě udělal.“ ■
náš tip
V prosbách nejen za děti
S láskou Vincent Píseň „Pane, prosíme“ lze za-
řadit do kategorie zpívaných modliteb, uplatnitelných ve chválicích skupinkách nebo na modlitebních setkáních. Vzešla ze zápasu autora za generaci jeho dospívajících dětí a za jejich víru. Proto, ale i pro svoji chytlavou melodičnost, má potenciál dostat se nejen pod kůži, ale až do srdce rodičů Daniel Macek: Pane, prosíme a prarodičů, kteří podobné zápasy sami prožívají. V současné době je aktuální i pro svůj přesah, kdy se text odpoutá od rodiny a přináší před Boha celou naši zem: „Za naše města, za naše kraje, ať pronikne světlo, kde ještě tma je…“. Daniel Macek (45 let) je členem CB v Náchodě, pochází z věřící muzikantské rodiny. Po flétně, klarinetu a saxofonu zakotvil u kytary, která je nyní ve většině případů součástí jeho hudební tvorby a doprovází jeho tenor. V současné době pracuje na zveřejnění vlastních písní a na dokončení překladů pro plánovaný díl zpěvníku Ty jsi důvod.
Bronislav Matulík
Celovečerní film o malíři Vincentu van Goghovi režisérky Doroty Kobiely a producenta Hugha Welchmana. Hlavní postavu ztvárnil Jerome Flynn. Premiéra v ČR 25. ledna 2018. Příběh muže, který se narodil do farářské rodiny v Holandsku. Jako kazatel sloužil až k sebezničení horníkům v Belgii. Nakonec se z něj stal malíř světového formátu, který vyjádřil hlubiny svého nitra kresbou a malbou.
Píseň v podání autora bude k poslechu a v notovém záznamu s akordy a texty ke stažení na FB Časopis Brána. Eva Čejchanová ■
Vrtá mi hlavou Děj knihy začíná v roce 1988 zprávou v televizi, která
John Fieldsend: Vrtá mi hlavou Creopress 2017, překlad Míla Marková, 164 stran A5
změní život jedné rodiny a rozjede sled nečekaných událostí. John žije poklidný život v Anglii jako znovuzrozený anglikánský kněz. Ze starého cestovního průkazu zveřejněného ve zprávách se dozvídá, že je jedním z židovských dětí z Československa, které před smrtí zachránil Sir Nicholas Winton tím, že je za války dostal do Anglie. Zde jako dítě dostal nové jméno a včlenil se do nové rodiny. John se rozhodne vydat se po cestě zpět do historie a do Čech, ke kořenům své rodiny. Strhující vyprávění je příběhem hledání nejen vlastní identity, ale i vlastní víry, ve které se najednou objevuje judaismus. Poutavou procházku nitrem autora po cestě plné otazníků ocení zvláště čtenáři hledající své místo před Bohem a ve společenství věřících. A to především kvůli otevřenosti, se kterou jsou popsány pochybnosti, boje i duchovní vítězství, stejně jako změny směrů, kterými se autorova víra na cestě s Ježíšem ubírá. Eva Čejchanová ■
Snímek byl natočen kombinací hraného filmu a animace 66 960 originálních olejomaleb vytvořených 125 umělci z celého světa podle 94 původních van Goghových děl. Jedná se o první film svého druhu na světě. Předlohou pro animované obrazy jsou hrané scény se skutečnými herci. Scénář vznikl na základě osmi stovek van Goghových dopisů adresovaných především jeho bratru Theovi. Příběh vrcholí v červenci 1890, kdy se Vincent sužovaný depresemi postřelil do hrudníku a o dva dny později ve 37 letech zemřel. V den sebevraždy měl u sebe dopis, ve kterém mimo jiné stálo: „Za nás mohou mluvit jen naše obrazy… Při své práci dávám život v sázku a můj rozum vzal při ní z poloviny za své.“ I proto stojí za to jít do kina a nahlédnout do duše člověka žíznícího po životě.
2018 leden
29
diskuze
Boží znamení připravil Bronislav Matulík anekdota Roman Gadas foto archiv
Mágové z východu viděli znamení na nebi a řídili se podle něho, až přišli k Ježíši. Je to dobrý, nebo riskantní příklad pro nás křesťany, abychom vyhlíželi znamení doby na obloze či se modlili za jiná znamení pro orientaci při hledání Boží vůle v našem všedním životě? Neměl to být Betlém? Já ti říkal, Kašpare, že se máme držet oblohy a ne poslouchat řeči v hospodě!
Milan Let kazatel Sboru CB v Mostě
Mágové podle hvězdy poznali, že se má
narodit král, a podle darů, které přinesli, v něm viděli také Mesiáše. Potvrzuje nám to ale, že máme jednat podobně? To vlastně s určitostí nevíme. Vždyť za Pavlem ve Filipech také několik dní chodila žena, která volala, že Pavel zvěstuje cestu spásy. Věděla to, protože měla věšteckého ducha, kterého z ní Pavel nakonec vyhnal. Znamení od Boha jistě přichází, viz například Pavlův sen s Makedoncem. Potíž je v tom, že my lidé jsme schopni si znamení „vymyslet“ nebo jim přisoudit „svůj“ vý 30 leden 2018
znam. Případně hledáním znamení strávit čas, který můžeme věnovat věcem, které víme i bez nich. Největším znamením nám je Kristus. Je znamením porážky Zlého, znamením nového života. Když přichází další znamení, je to dobré, ale ne nutné. Jejich vyhledávání může být risk. Být jim otevřený může naopak ukazovat na víru v živého a projevujícího se Boha. Co s tím? Přichází-li různá znamení, je třeba je brát vždy s rezervou. Nikdy nesmí mít absolutní váhu. Je třeba je rozsuzovat. Absolutní váhu musí mít vždy Písmo. Rozhodující tedy není to, jak se vyznáme ve znameních, ale to, jak se vyznáme v Písmu. Pavel šel do Makedonie nejen na základě znamení ve snu, ale především kvůli výzvě Ježíše Krista, aby zvěstoval evange-
lium. Kdyby nerozuměl a nenechal se vést touto výzvou, nerozuměl by ani znamení Makedonce ve snu. Když přehlédneme znamení, přijde časem další. Když přehlédneme volání Božího slova, znamení nám nepomohou.
martin škoda CB Liberec, kaplan Vězeňské duchovní služby ve Stráži pod Ralskem
Biblické příběhy o betlémské hvězdě od-
jakživa provokovaly představivost mnoha lidí, především astronomů. Ti byli většinou přesvědčeni, že šlo o mimořádný vesmírný úkaz, který se dá poměrně
glosa přesně vypočítat. Kdo byli ti tajemní mágové, kteří světlo spatřili? Zjevně pohané, podle legendy hvězdopravci odněkud z Persie, babylónští kněží krále Zarathustry. Jejich znalost hvězd a pozornost vůči jejich pohybu bývá spojována s proroctvím z knihy Numeri. Zde Bileám předpovídá, že z rodu Jákobova vyjde hvězda, nový král Izraele. Biblický slovník nabízí několik významů pojmu znamení. Jednak je to viditelný znak či předmět určený ke sdělení zprávy (Kainovo znamení). Další význam spočívá v ujištění či připomínce (duha) nebo jako rozprostřené Gedeónovo rouno (Soud. 6,37). Další znamení byla uváděna proroky jako záruka jejich předpovědi (mladá žena s dítětem – Iz. 7,10). Můžeme nalézt dokonce příklady, kdy Bůh dává znamení
Josef Vávra CB Brno-Kounicova
Záleží na tom, jak k takovému hledání Božích znamení člověk přistoupí. Biblicky jsou Boží znamení dotvrzením Božího slova nebo záměru s člověkem. Jsou povoláním na cestu víry, za Bohem a Ježíšem Kristem a za naplněním Boží vůle. Proto Bůh nedává znamení samoúčelně a nedělá je na objednávku, ale jako své svobodné rozhodnutí v určité situaci a v rámci konkrétních vztahů. A vždy je spojuje se zvěstí Písma. To je jedna strana rovnice. Tou druhou jsme pak my a naše připravenost a ochota takové znamení rozpoznat a zařídit si život podle něj. Ježíš konal mnohá znamení, a přesto od něj Židé opakovaně žádali další, kterými by se prokázal jako Boží vyslanec. Odmítl, protože ti, kteří byli ochotni je přijmout, už byli osloveni. Ty ostatní by stejně nepřesvědčil. Kdo nechce vidět zname-
i mimo vyvolený národ. Podle Iz. 66,19 dá Hospodin znamení pohanským národům tím, že proti nim rozpoutá protivenství, které nakonec povede k jejich obrácení. V Bibli Bůh dává znamení mnoha lidem, a dokonce jako v případě zmiňovaného Bileáma může i jeho proklínání změnit v požehnání. Jak vnímám biblické texty, vyplývá mi z nich, že tato znamení se měla vztahovat nějakým způsobem k Ježíši Kristu, ukazovat na jeho narození či druhý příchod a poslední dobu. Řada znamení také ukazovala ve Starém zákoně na velikost a slávu Boží. Ať tak či onak, pokud věřím tomu, že Bůh je živý a může činit zázraky a znamení i v současnosti, musím být připraven je také s modlitbou a vírou v Pána Ježíše očekávat a v této moudrosti je i rozsuzovat.
ní, neuvidí ho, ani kdyby jej měl před očima. Domnívám se, že různá znamení času jako křesťané můžeme a máme pozorovat, ale vždy na podkladě biblické zvěsti. Slouží nám jako orientační body, v jakém čase se nacházíme a co máme dělat. Ježíš své posluchače napomenul (Mt 16,1–3, Lk 12,54–56), že by měli být schopni posoudit i znamení doby, neboť znali Písma. A podle tohoto poznání se zařídit. Denně se ale máme řídit hlavně moudrostí pocházející z Božího slova. Jen tam, kde nelze zvolit cestu moudrosti (možnosti jsou stejně hodnotné), nebo v situaci, kdy opravdu chceme nechat v rozhodnutí naprostou volnost Bohu, lze prosit o Boží znamení. Není však moudré žádat o něj, pokud jsme se už vnitřně pro něco sami rozhodli a snažíme se získat k tomu Boží souhlas, tehdy jde o manipulaci nebo o snahu zbavit se odpovědnosti za své rozhodnutí. ■
Pak někomu věřte Rostislav Matulík
Největší důvěře se v naší zemi těší armáda a policie, nejmenší novináři a církve, praví poslední průzkum. To předposlední místo udělalo radost zejména prezidentu Miloši Zemanovi, který média nenávidí za deficit inteligence a schopnosti pravdivě informovat. V tom má leckdy pravdu, ale sám může být také za žurnalistickou bezmoc vděčný. Například když v dubnu 2015 utrpěl ostudu během státní návštěvy Vatikánu, do novin a televize se o tom vůbec nic nedostalo. Česká delegace tehdy napochodovala – po předchozím vyloučení médií – před papeže Františka v sestavě prezident Zeman a arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner. Papeže protokolárně chybné spojení trůnu a oltáře, tedy moci státní a církevní, natolik rozlítilo, že se odmítl s naší hlavou státu bavit. Zeman s poradci a arcibiskupové byli vykázáni do dvou oddělených místností a papež pak přijal jednoho po druhém. „Blízkost české státní a církevní moci nebyla kvitována,“ řekl mi svědek události. František se prý „mračil tak, jak jej mračit se dlouho nikdo neviděl“. To, že médiím tato pikantnost unikla, je pro novináře špatným vysvědčením, zde má tedy prezident kus pravdy. Mějme ji ale na paměti, kdykoli „Miloš sjednotitel“ povýšeným tónem líčí, co všechno papeži navykládal během setkání. Cudně přitom zatajuje facku, kterou dostal. Víc než prezidentovi koneckonců lidé věří armádě. Tím se ale kruh dokonale uzavírá, protože jde také svého druhu o náboženskou víru. Dnešní česká armáda je vzdor mnoha kvalitním a snaživým vojákům tak nepatrná, že ji „nikdo nikdy neviděl“. Nezbývá než věřit, když ve 20. století na obranu naší země ani nevystřelila a dnes by nás obsadili i Putinovi motorkáři, kdyby chtěli.
Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.
2018 leden
31
čteme
Lékař v šumavských hvozdech Pravnuk jednoho z prvních lékařů Šuma-
vy vzpomíná na starou chalupu, kde bylo mnoho podivných věcí, které dýchaly stářím a hromadily se na půdě v koutech a komorách, Pocházely z dob předchozích generací a děti s nimi hospodařily po svém. Každá generační vlna tu něco vyhodila, nebo odložila mezi staré krámy. Pravnuk dospěl a ty poklady znovu objevoval. Mezi nimi tam chátrala podivná soška svaté Markéty v místě neprůchodné chodby, kam se děti nikdy neodvážily. Jednou tu sošku vytáhl na světlo. Spočívala na prastarém dřevěném podstavci, ve kterém objevil pradědečkův poklad, totiž jeho osobní životní deník, zapečetěný
Z kroniky našeho rodu Adalbert Stifter Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Praha 1959. Stran 245.
čelý chlapec, který trpí zjevně těžkou podvýživou, lékař ho ubytuje, léčí a živí, jako svého. Sklízí úctu a vděčnost celého kraje. Kniha je známa především podrobným líčením velebné šumavské přírody ve všech ročních obdobích a proměnách. Lékař putuje obětavě za nemocnými slunečním úpalem, lesy, v dešti i zimě, ve sněhu, někdy i bouři, vstávaje časně zrána ještě za ranní rosy a vraceje se domů v období zvýšené nemocnosti až za nočního chladu promoklý, zmrzlý a unavený, ale vždy šťastný uprostřed nádherné přírody. Ta ho trvale obklopuje a on ji vděčně, vzdor nárokům služby, miluje. Zvláštní zmínku zaslouží popis strašné sněhové bouře, trvající celé čtyři týdny. Kraj zapadl nebývalou spoustou sněhu a les hlasitě sténá pod jeho nesmírnou tíhou. Když pak se nenadále spustí déšť a namrzá na zá-
Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady
a těžko již čitelný. Byl to nález rodového příběhu, pamětí pradědečka lékaře, který měl pověst nejvýznamnější osobnosti mezi předky, ale podrobnosti jeho života již v paměti potomků vymizely. Pravnuk je nyní objevuje a v několika ucelených kapitolách vypráví nejdůležitější pradědečkův příběh z doby před jeho svatbou. Nacházíme tu pohled na život v šumavské přírodě, který můžeme přibližně datovat do prvé poloviny osmnáctého století. Osídlení je tu německé, lidé obývají osamělé chalupy. Kdysi si tu vymýtili kus lesa a na chudé půdě pak zřídili svá políčka. Pradědeček vystudoval v Praze lékařství, rozhodl se však vzdát se pohodlnějšího života ve vnitrozemí a vrátil se sem do otcovské chalupy. Stal se pro okolní kraj prvním studovaným lékařem, jenž se tu kdy objevil. Nemocní za ním přicházejí pro léky a radu. Vážnější případy obchází denně přes lesy o po stráních pěšky. Bo 32 leden 2018
Les obdivuhodně voní a šumí. Nebezpečí skrývá. Podobně i život. Přijmout břímě služby a procházet věrně i temným lesem, je požehnáním života. hatší musí zaplatit více, nejchudší neplatí nic. Něco našetří a pak si zde začne na příhodnějším místě stavět nový dům s krásnou vyhlídkou do kraje, který si zamiloval. Lidé tu žijí v přátelských vztazích. Znají se navzájem a jsou vždy ochotni pomáhat jedni druhým. Lékař se svým sousedem plukovníkem patří mezi ty bohatší. Zaměstnává čeledína, kuchařku, služky, dělníky, a když se mezi nemocnými objeví zbída-
vějích, i na větvích a jehličí, tu se stromy lámou, vyvracejí z kořenů. Vznikají obrovské nebezpečné polomy. Lidé se v hrůze shromažďují před svými chalupami a pozorují vysoko zaváté doškové střechy svých obydlí v obavě, že se prolomí. Lesy hřmí a bouří. „Kde je náš doktor? Je na pochůzce. Musí se přece vracet tím lesem!“, ptají se zděšení vesničané. Chlapec je vyslán k lesu, ale vrací se zpět bez lékaře. Ten, se tam na cestě těsně před neklidným lesem včas obrátil zpět a velkou namáhavou oklikou k domovu šťastně došel spolu se svým čeledínem. Adalbert Stifter, který tu vypráví příběh svého pradědečka, se narodil roku 1805 v Horní Plané, která leží dnes na břehu lipenského jezera. Tato jeho povídka vyšla prvně časopisecky v roce 1841 a je známo, že samotnému autoru byla nejmilejší. ■ blahoslav košťák
křížovka
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 20. 1. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Křesťan v plné zbroji od autora Williama Gurnalla. Výhru věnuje nakladatelství Samuel.
Tajenka z čísla 12/2017: Ty zkoumáš srdce a máš zalíbení v upřímnosti. Knihu Čtení z Bible vyhrává František Černý. Připravil Dušan Karkuš.
2018 leden
33
post scriptum
My tři králové jdeme k vám… text Lucie Endlicherová
N
álepka? Zarazila jsem se. V jedné vesnici na okraji Prahy jsem na poštovní schránce místo křídového nápisu K+M+B viděla tentýž vyvedený jako krásně graficky zpracovanou nálepku. Přeznačování tradice a nové rozměry zvyklostí jsou s křesťanstvím spojeny od jeho počátku – ale až tak? Když dříve třesoucí se dětská ruka vymalovávala křídou ta tři písmena na veřeje domu, koledníci nejčastěji připojovali modlitbu: Christus mansionem benedicat – Kristus ať žehná tomuto obydlí. Stojíme ještě o stejné požehnání? Křídu nahrazují samolepky, koledníci jsou rádi,
Jak to tedy je s tou Boží přízní, kterou připomínají tři obyčejná písmenka?
když umí zanotovat aspoň ten základní tříkrálový popěvek (o dalších koledách raději nemluvíme), k vidění jsou nejčastěji plastové kasičky na peníze. Jak to tedy je s tou Boží přízní, kterou připomínají tři obyčejná písmenka? Hezká grafika a příjemně padnoucí provedení přece není nic proti ničemu. Hezky to vypadá – nálepka na schránce se jen tak neopotřebuje a zároveň nepůsobí tak amatérsky. A navíc není potřeba hledat někoho, kdo dosáhne na veřeje a napíše na ně něco aspoň trošku hezkého, aby to nebyla ostuda. Jednotně připravená samolepka zaručuje, že v celé čtvrti přesně poznáte souseda, který se zachoval, jak měl, a do kasičky Tříkrálové sbírky (kterou dnes máme nejčastěji s tímto časem spojenou) hodil alespoň nějaký obnos. Vlastně – vždyť takový profesionál svou práci vždycky udělá lépe, 34 leden 2018
Lucie Endlicherová Redaktorka TWR a Radia 7
ne? Lepší připravená nálepka než roztřesené písmo, lepší koledníci, co dostali účast ve sbírce příkazem ke svému pracovnímu zařazení, než dobrovolníci. Lépe investovat ten svůj kousek srdce tam, kde si to sám vyberu a otestuju, než prostě jen tak být k dispozici. A kdyby tomu tak opravdu bylo, kde se to zastaví? Co poloamatérské už je dostatečné, aby to prošlo, a co profesionální už je tak moc čisté, až je to spíše sterilní a studené než dobré, protože prostě chybí srdce a zápal pro věc? Věčný souboj „kvality“ a „srdíčka, které stačí“ na sebe v nálepce na poštovní schránce vzal ještě nový rozměr. Až bude kvalita znamenat sterilnost, neškodnost a ztrátu výrazu, budu vždy znovu volat po křehkosti křídového nápisu, kterému nechybí osobitost, byť neumělá a nedokonalá. Má ovšem tvář, má ducha, je rozpoznatelná. Možná že někdy s voláním po kvalitě utíkáme taky sami před sebou, k průměrnosti dobrého výkonu, kterému není co vytknout. Jaký nápis mám vyveden na veřejích svého srdce? Ta otázka přišla jako blesk z čistého nebe a já věděla, že se s ní budu muset poprat. Může působit staromilsky, puritánsky, nevhodně. A opravdu nemám potřebu nikoho kárat. Jen tam, u schránky na plotu trošku snobské vily na okraji Prahy, jsem koukala na své srdce a věděla jsem, že ho žádná esteticky vyvedená samolepka nezachrání. Jedině roztřesený nápis nakreslený vědomě mou vlastní rukou zachytí jeho realitu. Zní v něm volání po tom, aby i tento „dům“, dům mého srdce, byl Kristem požehnaný. Aby byl obyvatelný po celý rok – pro mě samotnou, pro lidi i pro Boha. K + M + B 2018. ■
Ježíš říká, abychom jako rozvážní lidé stavěli své domy na skále. Vzít to doslova, vypadá to jednoduše a logicky – vybrat si pevnou skálu a na ní stavět. Ale tak jednoduché to není. Kdybychom sledovali celou Zemi, zjistíme, že otřesy země jsou každodenním úkazem. Slabších záchvěvů bychom napočítali každý den až tisíce. Předpovídat zemětřesení se dá paradoxně jednoduše, když nebudeme mít velké nároky na přesnost. Je skoro jisté, že se v určitém okamžiku někde zatřese zem – a toho někdy s oblibou využívají šarlatáni, aby svým slovům dodali falešnou váhu. Složitější už je určit, kde otřes udeří a s jakou silou.
Pevnou skálu na Zemi nehledejte
Vše se hýbe Naprostá většina velkých otřesů se odehrává v místech, kde se setkávají desky zemské kůry. Ty se po sobě posouvají, část zemského povrchu mizí v hlubinách, aby se na jiném místě naopak ze spodních vrstev, ze žhavého magmatu, vynořila budoucí nová část zemské kůry. Desky se pohybují podobnou rychlostí, jako nám lidem rostou nehty. Nejde jim to však zdaleka tak hladce. Horniny jsou plné nerovností, které o sebe v hloubce pod povrchem zadrhávají, což se může projevit různě častými a různě silnými V roce 2011 se na pět minut zachvělo otřesy, které putují k povrchu v tzv. zemětřesných vlnách. Japonsko. Tento pohyb uvolnil energii O něco rychleji postupuje podélná vlna, která nemá ničivé účinky, zato čtyřsetmilionkrát větší než hirošimský ji někteří lidé mohou slyšet. Mnohem častěji ji však slyší nebo cítí zvířata atomový výbuch a způsobil obrovské a stihnou se na poslední chvíli přemístit, než z hlubin dorazí vlna příčná. Ta hmotné ztráty. Zemětřesení v ničivé síle zemským povrchem už zatřese – a podle své síly zatřese i se vším, co je na téměř devíti stupňů Richterovy škály postihlo Lisabon v den křesťanského povrchu. I kdyby se podařilo sestrojit varovný systém, který by upozornil svátku Všech svatých (1. 11. 1755), na blížící se zemětřesení, nebudeme na tom o mnoho lépe než ta zvířata: vyvolalo ničivou vlnu tsunami a znamenalo sami můžeme utéci do bezpečí, ale domy nepřestěhujeme. Kdo si zakládá šok pro celou tehdejší Evropu. na majetku, toho zemětřesení zasáhne citelněji. Typickými oblastmi styku desek zemské kůry je například Tichomoří nebo Středomoří. Vzácně se ale země třese i uvnitř desek a právě jedna z těchto výjimečných oblastí se nachází v západních Čechách. Zdrojem zdejších otřesů jsou pohyby skalní hmoty podél zlomů v hloubce několika kilometrů. Tzv. vnitrodeskové otřesy bývají záludné v tom, že přesně nevíme, kde všude se ukrývají zlomy a které z nich se hýbou. Na přelomu 19. a 20. stol. zaznamenali zemětřesení na Kraslicku a podezření padlo na mohutný mariánskolázeňský zlom. O sto let později se však ukázalo, že ohniska zdejších otřesů leží na Chebsku ve zcela jiných, dosud neznámých zlomech. Paradoxně ale tam, kde se zem třese slabě a často, bývá situace „bezpečnější“ než v místech, kde se dlouhou dobu neděje vůbec nic. Zemská kůra, ale zdaleka nejen ona, je v neustálém pohybu, takové jsou zákony Božího stvoření. Jestliže hledáme pravou jistotu, žádná pozemská skála nám ji nabídnout nemůže. Pevný příbytek může stát jedině na Božích základech. text Martin Srb foto Getty Images a Fineart