18/11

zdroj iStockphoto | design a kompozice Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

iNform

uvnitř

11|2018 brana.cb.cz

slepota

NA CESTĚ K PROZŘENí

inzerce

z obsahu

editorial

4 Slovo

Cesta odvahy a cesta strachu

6 Rozhovor

Marek Macák: Všichni jsme

nějak „rozbití“

Milí čtenáři,

12 Téma

Duchovní slepota

22 Rodina

Rodina na dvou kontinentech

26 Profese

Ráda vytvářím ženu krásnou

30 Diskuze Petice v církvi

příště Šťastné a veselé

kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 11/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 29. 10. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný

listopadové číslo časopisu Brána vás svým tématem i reportáží zavede do tmy, příběhem rodiny do Saúdské Arábie, zápisníkem na stovky kilometrů dlouhou Camino Portuguese, novou rubrikou do módního salónu a poslední stranou do pořádku i do chaosu.

Tématem tohoto čísla je Slepota. Většina z vás asi zná příběh o vědcích, kteří hledali pravdu o slonovi tak, že ve tmě každý s baterkou malým kuželem světla prohlížel nejbližší kousek slona. A pak se hádali, kdo má pravdu – jestli slon vypadá jako dlouhá dutá roura, jako velká tenká placka, jako mohutný tvrdý roh, jako svalnatý balvan pokrytý hrubou kůží nebo jako tenký dlouhý útvar s chocholkou. Každý z nich byl přesvědčen, že objevením svého kousku pravdy se stal majitelem pravdy celé. Viděli, ale jejich vnitřní zrak byl slepý. Zrak mnohdy není to, co potřebujeme, abychom opravdu viděli. Naopak – zrak nám mnohdy brání vidět. Upneme oči k něčemu, co nás odvádí od možnosti „vidět celého slona“ – pochopit druhé, přijmout, že nemáme a nikdy nebudeme mít patent na pravdu, protože poznat ji celou přesahuje naše možnosti.

Téma tohoto čísla časopisu Brána je věnováno právě takové slepotě. Je obo­haceno o svědectví těch bratří a sester, kteří – fyzicky zrakově postiženi – vidí svět jinak. Slepota v celém kontextu se pak jeví jako problém nás všech.

Ti s dobrýma očima na tom nejsou lépe. Slepí jsme všichni. Stojíme ve tmě, obklopeni obrovským pokladem dědictví, které máme skrze Krista. Kolem nás je nesmírně veliká Boží moc, před námi naděje na nádherný život, ale abychom to všechno mohli vidět a mohli se z toho radovat, potřebujeme rozsvítit.

Už Pavel o téhle slepotě psal Efezským. A prosil, i za nás „…aby nám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abychom ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději nás povolal, jak bohaté a slavné je naše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme“.

Přejeme oči i srdce otevřené a …příjemné čtení.

Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Eva Čejchanová

Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

slovo

Marek 10,46–52

BARTIMAIOS text erika domonkošová ilustrace brána

N

ež se Ježíš dostane k nejtěž­ káme Krista. Dokud o něm neusly­ šímu období svého života – šíme, dokud se o něm nedozvíme. k ukřižování a smrti – ještě I my jsme náchylní čekat pomoc od předtím si náš Pán udělá krátkou tohoto světa, který nám však nabí­ zí jen dočasná řešení. Určitě i Bar­ zastávku v Jerichu. Ne náhodou. timaios měl každý den co vysypat Jericho bylo v té době význam­ ze svého košíku. Jistě si něco „na­ ným městem, mělo bohatou histo­ rii, poskytovalo příbytek mnohým žebral“, ale peníze se utratily a dru­ kněžím. Ale kdybychom si mysle­ hý den mohl začít nanovo. Možná se s tímto stavem už smířil, možná li, že tam šel Ježíš kvůli těmto vě­ byl unavený ze sezení v žáru slun­ cem, velmi bychom se mýlili. Ještě ce a z čekání na milodary. jednou chtěl nechat působit svoji uzdravující moc, ještě jednou chtěl Ale jeho srdce nebylo ještě úpl­ pomoci jedinci, aby potom pomo­ ně otupené. Když uslyšel, že tudy hl celému lidstvu. Podívejme se prochází Ježíš Nazaretský, začal společně, o co Ježíši v Jerichu – ve křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smi­ Městě slunce, kde mělo vládnout luj se nade mnou!“ I když jeho oči světlo a jas – šlo. zastírala tma, jeho uši byly ote­ „Když Ježíš vycházel s učed­ vřené a zaslechl zvěst o Ježíšově níky a s velkým zástupem z Je­ příchodu. I my jsme často takto richa, seděl u cesty syn Timaiův, otupení svými problémy a sta­ Bartimaios, slepý žebrák.“ Ježíš rostmi, že si mnohokrát ani ne­ už opouštěl město, když si všiml všimneme, že okolo nás prochá­ slepého žebráka, sedícího u cesty. zí Ježíš, ochotný nám pomoci. Už Člověka, který byl v každé oblasti nic nevidíme, náš duchovní zrak svého života odkázaný na pomoc i sluch jsou zastřené závojem otu­ jiných. Potřeboval svoje bližní, aby pělosti a nevšímavosti. Nejsme tak „Budu ti děkovat, Hospodine, mezi lidmi, chválit mu pomohli dostat se, kam chtěl, vnímaví jako Bartimaios. I to je tě mezi národy, vždyť tvé milosrdenství až potřeboval náhodné kolemjdou­ na škodu věci. Naší věci. Našeho k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.“ uzdravení. cí, aby mu dali almužnu, protože z něčeho přece musel žít. A tak se­ „Mnozí ho napomínali, aby ml­ čel. On však tím více křičel: „Synu děl a žebral.

V tomto nelítostném světě žebral o almužnu, Žebral o něco, Davidův, smiluj se nade mnou!“ Lidé ho chtěli umlčet, ale on ne­ co mu kdosi hodí do košíku, klobouku či jiné nádoby. Vybral si jenže zaslechl zvěst o Ježíši, ale nebál se davu, nebál se veřejně dobré místo – seděl u cesty, kudy denně prošlo mnoho lidí. Mohl vyznat, že doufá v Jeho pomoc. V Markově evangeliu zde poprvé se domnívat, že mu poskytnou pomoc. Tento člověk ale doposud čteme oslovení Synu Davidův, které nás propojuje se Starým zá­ čekal pomoc jen od lidí, od světa. Tak je to i s námi, dokud nepot­ konem. Tento člověk prozrazuje mesiášské tajemství, které do­

4 listopad 2018

sud hlásali jen Ježíšem umlčovaní zlí duchové.

A najednou to křičí člověk, který se lidmi nene­ chá umlčet. Křičí o to hlasitěji, protože ví, koho vyznává. Kolikrát nás umlčí svět, když chceme mluvit o Ježíši? Kolikrát nám „zacpe ústa“ svými sliby, almužnami, výhružkami? Mějme odvahu jako Bartimaios, křičme ještě hlasitěji a prosme Boha o smilování, protože jedině na něj jsme od­ kázáni, jedině on může otevřít naše oči, jedině on nás může uzdravit.

A Ježíš vidí Bartimaiovu horlivost i potřebu.

Nestará se o zástup, teď nehledí na ty, kteří ho následují. Teď mu záleží právě na tomto ne­ mocném člověku, který neměl přístup do sy­ nagogy, kterého si nikdo nevážil, kterým kaž­ dý opovrhoval. Ježíš na něj upírá svůj pohled a přikazuje, ať ho zavolají. Jak je úžasné, že Ježíš volá i nás – ať už se nacházíme v jakéko­ liv životní situaci – v nemoci, hříchu, smutku, bolesti. I o nás říká: „Zavolejte ho!“ Ke mně, kde je trvalé řešení, kde je uzdravení. Ke mně, kde najde nový směr svého života. Ježíš se za­ stavil a čekal na Bartimaia. Přijde? Bude mít sílu prodrat se zástupem, který ho chce uml­ čet? Co zvítězí? Stud z nemoci, nebo touha být z ní uzdraven?

Všimněme si změněného postoje zástupu, když volali slepého k Ježíši: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Zalekli se? Uvědomili si svoji dosavad­ ní bezcitnost? Anebo mu už přáli? To se nikdy nedozvíme.

A Bartimaios doufal, vstal a šel. Kdyby ne­ doufal, nevolal by. Kdyby neměl naději, nebyl by vstal. A kdyby neměl víru, nešel by. Neu­ dělal by krok víry k Ježíši. Ale Bartimaios šel, protože věřil.

A co získal? Uzdravení. Ne jen tak, samo­ zřejmě, ale po setkání s Ježíšem. Ani my nebu­ deme uzdravení, dokud se nesetkáme s Ježí­ šem. Nemyslím zde jen tělesné uzdravení – to je v Božích rukou, ale i uzdravení duchovní, otevření duchovních očí, rozjasnění duchovní­ ho zraku, aby se Jericho i pro nás stalo Městem slunce a světla.

Bartimaios odhodil plášť, rozběhl se a při­ stoupil k Ježíši. I když byl nemocný, věděl, že do synagogy nemůže, před Ježíše ano. A Ježíš si s ním začal povídat: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ ptá se ho. Pán Ježíš dobře věděl, co Bar­ timaios chce, ale chtěl to slyšet od něho. Chtěl

vidět krok jeho odvahy a víry. Chtěl, aby Barti­ maios nevyznal jen jeho jako Syna Davidova, ale i svoje potřeby: „Pane, ať vidím!“ On ví, co chce, Ví, že chce být uzdravený. Ví, že k tomu potřebuje Ježíše. Víme my, co chceme? Víme, zda chceme být uzdraveni? Uzdravení nezna­ mená jen vyléčení z našich nemocí, jako se to událo u Bartimaia, ale především obnovení na­ šeho vztahu s Ježíšem. „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Toto je vzkaz pro Bartimaia: Běž! Jsi uzdravený vírou. Barti­ maios začal vidět. My možná nezískáme uzdra­ vení hned, ale není to Ježíšova chyba – možná nedostatek naší víry. „Slepý hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ Bartimaiovi se vrátil zrak a šel za Ježíšem. Ale kam? Z Jericha totiž Ježíš jde do Jeruzaléma – na cestu kříže. Tento uzdravený člověk byl ochoten jít s ním – až na cestu kříže. Byl ocho­ ten následovat ho. Jsme toho schopni i my po svém vlastním uzdravení?

Tento příběh nádherně vyzpívala františ­ kánská mládež v jedné ze svých písní, která zní: „Co roků už přešlo, když jsi sem přišel po­ prvé. Natažená ruka prosí: Smilování! Ty oči, co si dávno odvykly dívat se – vyhaslé, tmavé, prázdné. – Bartimaios, Timaiův syn! Co chceš, abych ti udělal? Bartimaios, Timaiův syn! – Ať vidím. – Běž pryč, odejdi, nepřekážej! Přichá­ zí sem Prorok sám. Zbláznil ses? Co to křičíš?

Smilování! Neříkej, že Syn Boží je Syn Davidův, Mesiáš. Neslyší tě, je to marné! Oči se mu ote­ vřely, zajásaly životem. A srdce je naplněné – láskou plane. Víra a houževnatost zvítězily nad světem – skončily dny tmy a strachu. – Barti­ maios, Timaiův syn! Jestlipak víš, co jsem ti dnes udělal? Bartimaios, Timaiův syn! – Pane, uviděl jsem nebe.“ Možná nebudeme uzdraveni hned, jako byl Bartimaios, ale při setkání s Ježíšem máme i my možnost vidět nebe. I v hříchu, nemoci, smutku a bolesti. Ale s Ježíšem.

Nebe jsem uviděl. Bratře, sestro! Přeji všem nám, abychom měli odvahu setkat se s Ježíšem, abychom měli touhu k němu jít, vyznat jeho moc a prosit ho o uzdravení. A když ho získá­ me, uvidíme nebe. Amen.

Erika Domonkošová (1974) Pochází z Košic. Od narození je nevidomá.

Absolvovala Filozofickou fakultu Prešovské univerzity, Katechetický seminář v Košicích a Teologický institut J. Calvina v Komárnu.

Učí angličtinu na gymnáziu, je farářkou Reformované církve v Košicích. Říká: „Pán mi odpověděl jako kdysi Pavlovi: ‚Dost máš mojí milosti.‘ A pak mě povolal do své služby.“

■

2018 listopad

5

rozhovor

Všichni jsme nějak „rozbití“

A z dnešní církve máte jaký pocit?

Funguje podle vás dobře?

ptala se Eva Čejchanová foto archiv Marka Macáka

Ve službě církvi je brán jako „ten, kdo přednáší na téma sexualita“.

Mgr. Marek Macák se však do této pozice dostal neplánovaně.

V ohlédnutí za svým dosavadním životem ale s pokorou vyznává: „Dobře jsi to, Hospodine, vymyslel.“

J

ste klinický psycholog, terapeut, učíte na ETS, děláte školitele na psychiatrii v Horních Beřkovicích. Jste Slovák. Co vás vedlo k tomu, zůstat v České republice?

Původně jsem sem přišel studovat univerzi­ tu, ale hned po prvním roce jsem začal pra­ covat s mládeží. Přerušil jsem studium, ale zase jsem se k němu vrátil. A už jsem tady zůstal. Vzhledem k politické situaci jsem za­ váhal s plánovanou změnou občanství, chtěl jsem si ho změnit na české, ale v posledních letech začínám mít o něco lepší pocit ze Slo­ venska. Tak teď čekám, co bude.

Uvěřil jste v jedenácti letech. Jak začala vaše cesta s Bohem?

Táta mě vzal do sboru, abych „byl mezi sluš­ nými lidmi“. Myslím, že tak to říkal. Od deví­ ti do jedenácti let jsem tam zaktivněl, pořád jsem v něčem pomáhal. Tehdy to byla orga­ nizace evangelizace Billyho Grahama. Vzal jsem s sebou mámu. Všichni říkali, že ona nikam nepůjde, byla z ateistického prostředí, a já se s nimi vsadil o žvýkačku. Když máma slyšela, že bych prohrál sázku, tak šla. Obrá­ til jsem se tehdy společně s ní, ve stejný den.

Pak jsme celá rodina začali chodit do sboru.

Kde se teď, po šestadvaceti letech, vy sám cítíte být jako křesťan?

Můj základní duchovní zážitek je vděčnost.

Jsem vděčný Bohu za to, co mám, ale i za to, co nemám. Protože Pán Bůh mě často zastaví, ukáže mi minulost a řekne: „Podívej, kde jsi mohl skončit.“ Tak jsem rád, že jsem skončil prozatím tam, kde jsem. Jsem vděčný za to, co dělám a jak mohu žít. A zároveň cítím naléha­ vost vůči církvi, protože církev vnímám jako 6 listopad 2018

geniální, jedinečný a nenahraditelný prostor pro Boží jednání ve světě a s lidmi. Ale také jako jednu velkou výzvu a potenciální pro­ blém, když to nefunguje dobře. Cítím velkou angažovanost v tom, aby se církvi dařilo co nejlépe a aby to stálo na dobrých základech.

Záleží na tom kde. Díky své práci znám vel­ mi složité a často nepěkné situace v církvi, takže je někdy těžké udržet si pozitivní před­ stavu, protože vím, jak špatné věci se mohou dít. Ale díky tomu, že mě samotného zachrá­ nilo úzké společenství postavené na Kristu, mám silnou naději. Jsem přesvědčen, že au­ tentičtější a pravdivější cesta než společenství s Kristem není.

Jak zachránilo? Uvěřit v jedenácti nabídne hodnotu celému životu…

Co se týká spasení, tak asi ano. Ale skuteč­ ná kvalita života, to je dlouhodobý proces a člověk poznává sebe i Boha jen postupně a klikatě. Na přelomu střední a vysoké školy jsem si sáhl na prozatím největší dno ve svém životě. Tehdy jsem nevěděl, jestli to přežiji.

A uprostřed lidí, kteří na tom byli špatně zase jinak, jsem viděl, jak Bůh jedná. A že zoufal­ ství je mnohdy to, co nás k Pánu Bohu přiblí­ ží nejvíc a co nás nejlépe odzbrojí. To byl asi moment, kdy se mi otevřely oči a našel jsem zase půdu pod nohama. Tam jsem nejvíc za­ žil společenství s druhými lidmi a zároveň jsem zpětně vnímal, že to mohlo dopadnout hodně špatně. To, čím si člověk projde, pak ovlivní způsob, jakým dělá službu a chápe evangelium a církev.

Právě. V civilním i církevním životě sloužíte druhým tím, že jim pomáháte z velkých problémů. Věkem nemáte možnost mít zkušenosti starců. Čerpáte tedy z této své zkušenosti z mládí – z toho mlýna, kterým jste prošel? Nebo spíš z odborné literatury a zkušeností lidí, se kterými pracujete?

Je to kombinace všeho. Mlýn, kterým jsem prošel, mi umožnil získat náhled na to, že vůbec není samozřejmé, když člověk funguje

a když žije dobře. Zkušenosti druhých, kteří si pro­ šli věcmi, které já jsem díky Bohu zažít nemusel, mi velmi pomohly vidět, co všechno se může dít.

Věděl jsem, že není vůbec samozřejmé, že jsem byl některých věcí ušetřen, a už jsem se k těmto lidem neuměl postavit svrchu způsobem „vy jste ti, kteří potřebují spravit“. Vnímám spíš hlubokou sounáležitost. A to samé, myslím si, potřebuje cír­ kev – sounáležitost z toho, že všichni jsme nějak „rozbití“ a všichni jsme tudíž předmětem vykou­ pení a záchrany. Vracet se neustále ke Kristu, a to ke Kristu ukřižovanému.

si a růst. A zažívat obnovu. Ale vidím příliš snahy tvářit se lépe, než jací skutečně jsme, a předvádět více nadšení, než jaké skutečně máme. I sami před sebou. Ale já si opravdu myslím, že Bůh pracuje nejvíc v realitě – tehdy, když pojmenováváme věci tak, jak jsou. To je výzva, kterou bych k církvi měl – žít opravdu v pravdě a v lásce. Kdyby se nám po­ vedlo žít v pravdě a lásce v našich společenstvích, o hodně nás to posune. I když jsme Kristem velmi dobře vybavení k tomu, abychom si mohli dovolit pravdu v lásce, je to, bohužel, dneska v církvi dost nedostatková komodita.

Myslíte, že to tak není? Že se lidé v církvi necítí být součástí „společenství zachráněných hříšníků“?

Hodně přednášíte. Nejvíce přednášek vedete na téma sexualita. Proč zrovna tohle?

Ano, jsme společenstvím hříšníků a všelijak po­ chroumaných lidí. V mé službě hodně záleží na tom, aby tohle byla církev trochu víc schopná reál­ ně uznat a reálně s tím žít. Trpíme snahou vměst­ nat se do nějaké idealizované fantazie, kterou pře­ ce nepotřebujeme. Pokud jsme vykoupeni tak, jak jsme, jsme schopní v realitě jít dál, pomáhat

Ono to tak působí navenek. Mluvím o tom, protože v církvi se o tom mluví poměrně málo nebo málo realisticky, a když jsem pracoval jako jeden z ve­ doucích v mládeži, na otázky sexuality jsme nará­ želi. Ve vlastním životě, ale i v životech lidí kolem nás. S kolegy vedoucími jsme se domluvili, že o tom začneme mluvit „na férovku“, protože naše vlastní zápasy se nevedou, pokud jsme v izolaci a jsou-li ty

Mgr. MAREK MACÁK (1981) Klinický psycholog, člen BJB. Učí psychologii, diagnostiku, pracuje jako terapeut a školitel.

→

2018 listopad

7

rozhovor

věci tabu. Začal jsem přednášet o různých otázkách v oblasti sexuality. Myslel jsem, že udělám jednu dvě přednášky – a dnes už snad šestnáctým rokem přednáším pořád dokola o pornografii, homosexualitě a dal­ ších tématech. Je to otázka zájmu církve o tato témata. Když o tom nebude potřeba přednášet, budu velmi spokojen.

Pořád je mezi křesťany hlad po hledání východisek?

Východisek, informací, realistického po­ pisu věcí tak, jak jsou… hlad určitě je. Na nějaké sexuální téma přednáším minimál­ ně jednou měsíčně v různých církvích, od evangelikální až po katolickou církev, vět­ šinou častěji. A nějak to nekončí. Málokdo o tom mluví, poptávka je pořád velká a mě to už ani moc nebaví. (úsměv) Původně jste tedy neměl v úmyslu být v tomto ohledu v církvi „apoštolem“?

To vůbec ne. Myslím, že 12 apoštolů by nám mohlo stačit. Jen to nedělá nikdo jiný.

Ale už se mi začínají ohlašovat kolegové, kteří mají zájem a mohli by to převzít po mně. Velice rád jim předám materiály a tro­ chu je proškolím. Moje myšlenka je posílit církev, aby se o věcech dalo mluvit a aby si tyto otázky církevní společenství už ze svých zdrojů řešila sama. Zdroje v přátel­ ství, ve vykazatelnosti a duchovním růstu jsou dostatečné k řešení většiny těchto pro­ blémů v církvi, když se to nastaví dobře. Je zbytečné, aby církev byla závislá na porad­ cích a terapeutech. I když někdy není zbytí.

Po poslechu vaší přednášky o homosexualitě člověk zjistí, že tato problematika není černobílá. Máte zkušenosti s negativními reakcemi ze strany církve na svoje přednášky?

Negativních reakcí zatím moc nebylo.

Mám zkušenost, že si Češi negativní re­ akce řeknou raději mezi sebou, než by je řekli tomu, komu jsou adresovány. Čás­ tečně je to asi tím. A pak tím, že když se odhalí komplexita otázek, většinou lidé zpokorní. Na konci přednášky už to jed­ noduché přemýšlení, se kterým do téma­ tu na začátku vstupovali, nejde uplatnit.

8 listopad 2018

PŘEDNÁŠKY Marek Macák už léta přednáší v církvích, o duchovnim a duševnim zdravi, sexualitě a vztazich.

Lidé, kteří osobně přijdou, mají taky hlub­ ší zájem problematiku pochopit. Řekl jste, že pornografie zasahuje 50 % lidí v církvi. To je obrovské číslo.

Odkud ho máte?

Statistiky jsou velmi ošemetná záležitost.

Získat přehled, kolik lidí se zabývá porno­ grafií, je náročné. Česká evangelická ali­ ance teď vydala přehled, který ale také není reprezentativní, protože si respon­ denti sami zvolili, že budou odpovídat.

Nicméně mají vzorek docela velký. Přes 70 % mužů odpovědělo tak, že pornogra­ fii sleduje alespoň občas. 24 % mužů a 10 % žen řeklo: „Mám s ní docela problém.“ To zhruba odpovídá odhadům, které znám ze zahraničních zdrojů mimo církev. Mimo církev jdou tato procenta u mužů skoro k 80 %. V církvi tedy je, nebo se přiznává, menší problém. V církvi se muži i ženy, na­ příč generacemi, přiznávají k pornografii minimálně ve třetině.

Když už s tím jdou za vámi, znamená to, že chtějí problém řešit. Že už má následky, které jsou pro samotného člověka neúnosné. Protože jít s takovým problémem k odborníkovi chce kus odvahy.

Ano, zhruba 9 % mužů a 2 až 3 % žen v církvi řeklo, že je na pornografii závis­ lých. Což nejspíš znamená, že přestože by chtěli, už nejsou schopni přestat. Zjišťují, že se z toho sami nedostanou. A pak jsou různé vedlejší dopady, ať už na fungování v sexuální oblasti, nebo vztahové. Proto­ že když se rozvine závislost, pohlcuje to čas, zájem, motivaci. A život ztrácí kvalitu.

Dá se to řešit jednorázovým sezením a souborem rad a prevenčních opatření (nezůstávat sám, změna prostředí,

změna uspořádání místnosti apod.), nebo je nutná dlouhodobá terapie jako u každé jiné závislosti?

Záleží na intenzitě. U závislosti to bývá na delší proces. U lehčích závislostí je to třeba otázka tří měsíců, půl roku. Problém je, pokud současní mladí dospělí začali s por­ nografií už v době puberty, kdy mozek ješ­ tě dozrává a absorbuje věci, které pak hůř pouští. Tam to může trvat i několik let. Ob­ vykle je léčba ze závislosti na pornografii dlouhodobá záležitost. Sníží se intenzita, nebo člověk i přestane, ale zůstane to v ro­ vině pokušení. Dnešní anonymní dostup­ nost pornografie ji činí objektivním poku­ šením. To kdysi nebylo. Člověk si musel pro ten časopis nebo kazetu do obchodu dojít. Pro církev je tento problém výzvou dlouhodobé strategie a prostoru, jak se brát vážně – jak si vytvářet prostor pro vyznávání hříchů i pro praktickou oporu a řešení z dlouhodobého hlediska.

Klinickou terapeutickou praxi provozujete pro křesťany, nebo pro širokou veřejnost?

Otevřená je doširoka. Ale většina mých klientů jsou křesťané. Částečně je to tím, že nekřesťanští klienti mají širší spektrum, kam mohou jít, takže těm často pošlu jen nějaký odkaz, protože jsem přehlcen. Ne­ věřící lidé mají větší výběr odborníků, ale křesťany se zájmem o věřící odborníky ne­ mám kam poslat, zvlášť když řeší složitější a psychiatrické věci. Poslední dva roky se ale spíš věnuji diagnostice, výuce a držím si jen pár dlouhodobějších klientů.

Nebude to reprezentativní vzorek, ale můžete z problémů, se kterými k vám chodí křesťané, říct, čím podle vás církev nejvíc trpí?

Úplně stejně jako mimo církev – nejčas­ tější jsou úzkostné poruchy a deprese.

V církvi není méně nemocných, protože církev přitahuje lidi, kteří nějak trpí a jsou v problémech. Otevírá svoji náruč a přijí­ má je víc než běžná společnost, bez ohle­ du na to, s čím zápasí. Možná je v církvi i trochu víc lidí, kteří mají problémy sami se sebou.

Boží služebníci jsou z pozice svého postavení v boji o duše v první linii, tedy více vystaveni nebezpečí než jiní.

Slyšela jsem od vás termín „kazatelská osamělost“. Můžete ho vysvětlit?

Před lety jsem si prošel obdobím, kdy jsem byl velmi kritický vůči lidem ve službě.

Asi proto, že jsem taky směřoval do služ­ by a jako mladý člověk jsem si myslel, že jsem přišel na to, „jak to dělat líp“. Pak ale člověk dozrává a vidí vše i z jiných úhlů.

A viděl jsem, že kazatelé jsou často odříz­ nutí od společenství. Každý po nich něco chce, každý má názor na to, co dělají, ale k nim samotným se dostává málo zpětné vazby, která navíc často nebývá postave­ na konstruktivně. Právě kvůli nárokům ze

bůh pracuje nejvíc v realitě – tehdy, když pojmenováváme věci tak, jak jsou.

strany lidí je pro ně těžké se k někomu při­ blížit a mít někoho, ke komu mohou být otevření. I oni sami mají představy o tom, jak by jako kazatelé měli fungovat, a často je to náklad iracionálních požadavků, kte­ ré je samotné dostávají do izolace. Nemají možnost mluvit s někým otevřeně, jak to doopravdy je, a tvoří se začarovaný kruh.

Kazatelská osamělost je problém celých rodin. Děti kazatelů jsou často přehlížené, protože u nich nikdo neočekává, že mají pochybnosti třeba o samotné víře – jsou to přece děti kazatele, dobře duchovně ope­ čovávané, mají mít ve všem jasno. Tato izolace často vede k tomu, že kazatelské děti odcházejí z církve.

Problém kazatelské osamělosti jste jednou propojil s problémem nevěr kazatelů. Jak pomáháte řešit takové problémy?

Jak říkám, do terapie už nějakou dobu klienty neberu, tak musím zapátrat v pa­ měti. Ale z těch případů, se kterými jsem se setkal, mi připadá, že než to dojde do fáze, kdy se nevěra uskuteční, uplynou roky něčeho, co bych nazval „postupné zatuchávání“. Do některých oblastí ži­ vota nemohl proudit vzduch, nemohlo tam být otevřeno. To je otázka izolace.

Kazatel nebo člověk ve službě by měl mít někoho, komu věří natolik, že mu může říct: „Hele, já prožívám něco, s čím jsem nepočítal. Nevím, jak to mám řešit, pojď­ te se za mě modlit.“ Když to může říct, dokud z toho není problém, tím líp. Ale jestliže se v takové situaci začne uzaví­ rat a tuto stránku svého života oddělovat, tak pár měsíců nebo let na to už může být pozdě.

Na závěr spojíme dvě z témat, o kterých tu byla řeč. Jednou jste řekl, že být s Bohem je lepší než sex. Co jste s Bohem zažil?

Nejsem rád, když se duchovní život posta­ ví na zážitku nebo na emocích. Je to spíš „dlouhodobá romance s Bohem“. Celkový Boží zápas o mě. Nenechal mě na pospas mně samotnému. Mnohokrát se mi stalo, že přišlo vědomí Boží přítomnosti prová­ zené pocitem hluboké vděčnosti, v inten­ zitě a hloubce, kterou bych vůbec neče­ kal. Rád se k tomu vracím, ale přichází to nevyžádaně a jsem za to rád – že si to nemohu „vyrobit“. O to je pak vzácnější, když to přijde. Ale hlavně jde o dlouhodo­ bé vědomí Boží věrnosti provázení, když do sebe všecko zapadá. A když si řeknu: „Teď jsem tak spokojen, že bych mohl klid­ ně umřít s úsměvem na rtech.“ Jsem vděč­ ný za to, že mohu dělat to, co dělám, a že moje vlastní zápasy zapadají do toho po­ volání. Společně se dívám s Hospodinem na svůj život a říkám: „Dobře jsi to vymy­ slel.“ A jsem rád. Můj život je v režii ně­ koho, kdo mě opravdu miluje a kdo ví, co se mnou chce a proč. Když se ocitnu před propastí, on buď stojí vedle mě, anebo mě čeká na druhé straně. A já už vím, že je věrný. To je ten základ.

■

2018 listopad

9

reportáž

V ZÁKULISÍ

Vypít si kafe, jaké jste ještě neviděli Co bazar dává vaší osobní víře?

P

rávě takový zážitek nabízí Kavárna Potmě.

Provozuje ji Nadační fond Českého rozhla­ su a výtěžek z jejího provozu jde na projekt Světluška, který pomáhá těžce zrakově postiže­ nechává obsluhu nových návštěvnívláčkuléta a husím pochodem, vychá-městech Zamíchat si cukr ným. Během kavárna stála v několika ků na své kolegyni. Jak se blíží dno zíme třeba zpátky kavárny.náměstí Jen co Republiky. vy– jako první nazpražském do kávy se může mého hrnečku, začínám i já získávat„Dobrý kročím tmy, denní světlo den,z naprosté budu vaším průvodcem Kavárnou aspoň trochu svými pohyokamžitě očí vláček. zdátjistotu jakonad úplně Potmě.mě Poprosím vás, doslova udělámebodá takovýdomalý by a tričko je zatím stále bílé. Servírka a tak si jezády rychle rukouvám zakrývám k vám a nabídnu své pravé rame­ banální úkol. Otočímasenechávám Katka taky pravidelně chodí kontrolosi chvíli, abych muž si zase no,“ vysvětluje mi vstup do kavárny se silnými zvykla. to uklidňující, ale zárovat, jestli nám nechybí, případně Ve nic chvíli, kdy brýlemi, který se„Je představuje jako Mirek.

Naše tříčlen­ veň takový divný pocit,“stoupáme svěřuje mi vyřídí naše další objednávky. ná skupinka tedy plní pokyny, si za sebe ale člověk sedí Místo hotovosti plastová kolečka dojmydveře návštěvnice, která z ka- že v ten a Mireksvé už otevírá do předsíně.

Myslím, Přímo v v úplné samotné kavárně pe- várny vyšlachápu se mnou.

Nezbývá než, tmě, se moment dokonale slovní spojení „černočerná tentokrát už vidící, obsluze nězi neplatí. Ve chvíli, kdy se chcetma“. Ve chvíli, kdy se zavřou dveře,zaplatit není vidět, ne to může být me zvedat k odchodu, dáme servírce, a jako památku na netradiční návštěna krok, ale na centimetr.

Společně se takovým do­ podle počtu nápojů, malé plastovéslova ko- husím vu mipochodem zůstává bílý hrnek szačerným problém. vydáváme Mirkem, který lečko, které slouží jako platidlo. nás Ka- zkušeně logemvede Světlušky. teď, když si kavárny. do do dalšíImístnosti celé ždý návštěvník dostane celkem čtyři„Tady nějzastavíme. doma občas si vzpoA jávařím budu čaj, jednoho po druhém při vstupu do kavárny. A právě poté, menu, jakémě štěstí nemusím usazovat,“ vede jakomám, prvnížek židli. „Dám vám co se opět dostaneme na denní světhrnek hledat a že vysvět­ ruku na hranu stolušátráním a můžetepo se stole posadit,“ tričko, které si někdy vezmu na lo, kavárníci podle zbylých koleček luje mibílé Mirek.

I když si denně sednu nesčetněkrát, sebe, zůstává bílé,úkon protože určí, kolik člověk vypil nápojů. U stonajednou sečasto mi takový běžný dařísedost ne­ naštěstí bez problémů strefím a Mirka s ná- stří­ lu se opět objevuje Mirek a stejným jistě. Všechny tři sedíme u stolečku pojem do pusy. způsobem, tedy vytvořením malého dá servírka Katka.

Hned po pozdravu nabízí kávu, džus nebo třeba ledový čaj. Objednávám si posled­ ní zmíněný nápoj, nejspíš v naději, že u něj nemám BOX odchází tolik šancí polít si své bílé INFO tričko. Katka a já jen slyším, jak objednávku předává baristům Kavárna POTMĚ letos navštívila celkem měst.

Kromě Prahy a hlavou se deset mi honí, jak náročné je asi obsluhovat mohli lidé kávu nebo další nápoje v úplné tmě během létakávovar. vypít třeba v naprosté tmě třeba takový text Pavla Lioliasová

foto Bronislav Matulík

v Ústí nad Labem, Pardubicích nebo Litomyšli. V Praze je kavárna postavená z mobilních dílů, které sezůstává po skončení opět uklidí. Do dalTričko čisté ších měst pak už jezdí takzvaná mobilní kavárna.

Zastavit tak může Katka už před nás staví tři hrníčky a já poprvé třeba na hudebních festivalech, ale i uprostřed města nebo zkouším, jestli se dokážu ve tmě před napít. To nakonec nákupním centrem. Za letošnízase létotak kavárna navštívilo celkem přes velký problém není.

Daleko větší výzvou čata.

3500 hostů a vybralo se téměř 690 tisíc korun. je najít hrneček, který jsem odložila na stůl. „Já ho

raději vůbec z ruky nepouštím,“ směje se můj do­ provod, když opatrně rukou prozkoumávám stůl.

10 listopad 2018

Na co jdou peníze, které vyberete třeba právě tady v Kavárně Potmě?

Na pomoc těžce zrakově postiženým nebo nevidomým dětem, rodinám i dospělým. Podporujeme i neziskové organizace, které se o tyto lidi starají, a velká část výtěžku putuje k individuálním žadatelům, což jsou lidé, kteří se na nás obrací v různých životních situacích a žádají peníze na kompenzační pomůcku nebo na výcvik vodicího psa.

Kavárna Potmě ale není jediný projekt, přes který pro Světlušku peníze vybíráte. Co dalšího organizujete?

Třeba v září už tradičně Sbírkové dny pro Světlušku. Letos jsme měli v ulicích českých měst stovky dobrovolníků, kteří nabízeli různé propagační předměty – třeba světluščí tykadla, náramky nebo černé zubní kartáčky.

Na konci října je každoročně taky koncert Světlo pro Světlušku. Letos jsme jím oslavili 15. narozeniny Světlušky. Už tradičně na něm vystupují v duetech čeští zpěváci s nevidomými interprety. Pro změnu na jaře pak Odhaduji, že jeměstech v kavárně zhruba šest stolů. Jak v několika českých organizujeme velký je ale samotný prostor, absolutně nedokážu Běh pro Světlušku. A právě teď připravujeme určit.

Mirek usazuje další a další návštěvníky a ob­ projekt Vánoce pro Světlušku. Na Václavském sluha má napilno.

V duchu kavárníky náměstí budeme celý měsíc před Vánoci obdivuji, protožena setrzích. v prostoru pohybují ladně a s evidentní prodávat Výtěžek z prodeje jistotou.

Není slyšet žádné vrážení dopůjde židlí nebo řin­ křišťálových a skleněných ozdob pak čení rozbitého nádobí.

Sama si uvědomuji, jak mi zase na sbírku pro Světlušku. tma a absence zraku najednou bystří další smysly.

Pokud by někdo chtěl zažádat o finanční Například zřetelně slyším, pomoc od Světlušky, jak? že si o pár stolků dál při­ sedli cizinci. „Běž k nim ty, já anglicky moc dobře Žádosti jednotlivců se dají podávat přes celý neumím,“ slyším taky Katku, která nechává obslu­ rok. Stačí vyplnit potřebný formulář, který hu nových návštěvníků na své kolegyni. je stažení na webu Světlušky. Komise, která Jak blíží dno výtěžku mého hrnečku, začínám i já dohlíží nase rozdělování sbírky, pak získávat aspoň trochu jistotu ve svých pohybech zasedá osmkrát do roka.

a tričko je zatím stále bílé. Servírka Katka taky pra­ videlně chodí kontrolovat, jestli nám nic nechybí, případně vyřídí naše další objednávky.

2018 leden

3

u kávy

Gabriela Drastichová ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu

Na co jdou peníze, které vyberete v Kavárně Potmě?

Místo hotovosti plastová kolečka Přímo v samotné kavárně se peně­ zi neplatí. Ve chvíli, kdy se chce­ me zvedat k odchodu, dáme servír­ ce podle počtu nápojů, které jsme vypili, malé plastové kolečko, které slouží jako platidlo. Každý návštěv­ ník dostane při vstupu do kavárny celkem čtyři. A poté, co se opět do­ staneme na denní světlo, kavárníci podle zbylých koleček určí, kolik zá­ kazník vypil nápojů.

U stolu se opět objevuje Mirek a stejným způsobem, tedy vytvoře­ ním malého vláčku a husím pocho­ dem, vycházíme zpátky z kavárny.

Jen co vykročím z naprosté tmy, denní světlo mě okamžitě doslova

bodá do očí, a tak si je rychle ru­ kou zakrývám a nechávám si chvíli, abych si zase zvykla. „Je to uklidňu­ jící, ale zároveň takový divný pocit,“ svěřuje mi své dojmy návštěvnice, která z kavárny vyšla se mnou. Ne­ zbývá než, tentokrát už vidící, obslu­ ze zaplatit a jako památku na netra­ diční návštěvu mi zůstává bílý hrnek s černým logem Světlušky.

I teď, když si do něj doma občas vařím čaj, si vzpomenu, jaké štěs­ tí mám, že nemusím hrnek hledat šátráním po stole a že bílé tričko, které si někdy vezmu na sebe, čas­ to zůstává bílé, protože se naštěs­ tí bez problémů strefím s nápojem do pusy.

■

info box

Kavárna POTMĚ ... letos navštívila celkem deset měst. Kromě Prahy mohli lidé kávu nebo další nápoje v úplné tmě vypít během léta třeba v Ústí nad Labem, Pardubicích nebo Litomyšli. V Praze je kavárna postavená z mobilních dílů, které se po skončení opět uklidí. Do dalších měst jezdí takzvaná mobilní kavárna, tedy pojízdný autobus. Zastavuje třeba na hudebních festivalech, ale i uprostřed města nebo před nákupním centrem.

Za letošní léto kavárna navštívilo celkem přes 3 500 hostů a vybralo se téměř 690 tisíc korun.

Na pomoc těžce zrakově postiženým nebo nevidomým dětem, rodinám i dospělým.

Podporujeme i neziskové organizace, které se o tyto lidi starají. A velká část výtěžku putuje k individuálním žadatelům, což jsou lidé, kteří se na nás obrací v různých životních situacích a žádají peníze na kompenzační pomůcku nebo na výcvik vodicího psa. Konkrétně třeba Světluška loni pomohla například Tadeášovi ze Vsetína, který je částečně nevidomý. Díky speciální lupě si může prohlížet a číst oblíbené knížky o vesmíru.

Kavárna Potmě ale není jediný projekt, přes který pro Světlušku peníze vybíráte.

Co dalšího organizujete?

Třeba v září pořádáme už tradičně Sbírkové dny pro Světlušku. Letos jsme měli v ulicích českých měst sedm tisíc dobrovolníků, kteří nabízeli různé propagační předměty – třeba světluščí tykadla, náramky nebo černé zubní kartáčky. Na konci října je každoročně taky koncert Světlo pro Světlušku. Letos jsme jím oslavili 15. narozeniny Světlušky. Už tradičně na něm vystupují v duetech čeští zpěváci s nevidomými interprety. Pro změnu na jaře pak v několika českých městech organizujeme Běh pro Světlušku. A právě teď připravujeme projekt Vánoce pro Světlušku. Na Václavském náměstí budeme celý měsíc před Vánoci prodávat na trzích.

Výtěžek z prodeje křišťálových a skleněných ozdob pak půjde zase na sbírku pro Světlušku. A lidé, kteří nás třeba nikde nepotkají, mají možnost přispět formou dárcovské SMS nebo převodem na účet. Kompletní informace jsou na webu https://svetluska.rozhlas.cz

A jak může někdo naopak zažádat o finanční pomoc od Světlušky? Žádosti jednotlivců se dají podávat přes celý rok. Stačí vyplnit potřebný formulář, který je ke stažení na webu Světlušky. Komise, která dohlíží na rozdělování výtěžku sbírky, pak zasedá osmkrát do roka. V případě neziskových organizací už je grantové řízení pro letošek uzavřené. Takže zase až příští rok.

2018 listopad

11

téma

duchovní

slepota text david novák a kolektiv autorů foto Gatephoto kompozice ondřej košťák

Saul byl výkvět Bohem vyvoleného národa. Nebylo mu co vytknout. A dobře to o sobě věděl. Až ho to zaslepilo. Tak chtěl bránit Boží záležitosti tady na zemi, až se stal krutým pronásledovatelem Božího Syna. Až setkání s Ježíšem a fyzická slepota umožnily Saulovi vidět. Možná i my máme někde svou „cestu do Damašku“.

J

ežíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim od­ pověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli.

Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39–41) Možná znáte termín „provozní slepota“. Touto slepotou trpí ti, kdo se v nějaké oblasti života pohy­ bují dlouhou dobu, a to, co pro ně kdysi bylo nové a nepoznané, už ani nevnímají. Někdy je tento stav vítaný – třeba při řízení automobilu. Vzpomínám si, jak jsem si při prvních jízdách v autoškole neustále opakoval, kde je ten který pedál. Kdyby tomu tak bylo dodnes, asi bych se při řízení zbláznil. Prostě něco si v životě potřebujeme zautomatizovat, a do­ konce je to velmi žádoucí. Některé činnosti se ne­ ustále opakují, a nejen že to tak má být, dokonce nás to uklidňuje a přesvědčuje, že věci děláme dob­ ře. Jenže platí to i pro duchovní život? Pro církev?

Když Ježíš vyčítal farizeům, že jsou slepí, oni to viděli jinak. Byli spokojení s tím, jak věci běžely.

Dodržovali zákon, tradici otců a starali se o kultic­ ký život Izraele. Toto jim Ježíš nevyčítal, jeho výt­ka směřovala především k tomu, že tradici a zákon povýšili na roveň Bohu. Že provoz chrámu se stal důležitější než čistota srdce. Mysleli si, že vidí, pro­ tože vše běželo, jak mělo, a oni tento běh zabez­ pečovali. Jenže slovy Ježíše byli slepí, protože se stali imunní vůči svému hříchu. Slovy výše zmí­ něného přirovnání, šlapali na správné pedály, ale jeli špatným směrem. Anebo slovy tohoto článku, trpěli duchovní slepotou.

Podobný syndrom hrozí každé církvi a kaž­ dému sboru. O co se jedná? Byl to prý Napoleon, kdo řekl, že jenom duchovní lidé jsou schopni sku­ tečně věci měnit, my ostatní je jenom přeskupu­ jeme. Chceme změnu, kdežto Ježíš očekává pro­ měnu. Církvi a stejně tak i nám hrozí, že budeme zasaženi duchovní slepotou. Hrozí, že měníme fasádu, kdežto Ježíš chce změnit vnitřek. Zákon ukáže to, co zrcadlo – tedy vnějšek. Ježíš chce proměnu vnitřku.

Vrásky se dají vyhladit, jenže Ježíš chce, aby­ chom šli po jejich původu – po zášti, která je pů­ sobí, po smutku, hříchu – a to s Jeho pomocí mě­ nili. Jenže to je složitější, a proto si Ježíše raději držíme od těla. Zajímáme se především o výkony, o provoz. Ježíš se zajímá o vnitřek, o naše zdroje.

Nám stačí sborový provoz, jenže Ježíš nás vede k otázce, zda to, co děláme, skutečně vede k pro­ měně a k tomu, co církev dělá církví, tedy k ote­ vřenosti vůči ztraceným.

Německý protestantský teolog Ernst Käsemann napsal: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nej­ víc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory.

Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfron­ tována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ocho­čit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo.“ Au­ tor není proti tradici a zákonům, je proti tomu, když se dají na místo, které patří Ježíši. Když nám dávají větší jistotu a komfort než Kristus.

Tradice, provoz sboru a církve se nesmí stát cílem, je pouze prostředkem k následování Ježíše. Není-li tomu tak, snadno upadneme do duchovní slepoty, která bývá zákeřná. Vše běží a funguje jako kdysi, jen se vytrácí smysl, proč to či ono děláme. Zároveň nám přestává vadit, že se lidé neobrací ke Kristu, že se někteří sboroví kostlivci dlouhodobě neřeší, že sbor táhne pár stále více utahaných bratří a sester atd.

Jsem si jist, že farizeové, o nichž píše Jan, o své duchovní slepotě nevěděli, stejně jako o ní nevědí mnozí z nás. Že o nich, stejně jako někdy o nás, platilo, respektive stále platí to, co S. C. Lewis po­ pisuje v Radách zkušeného ďábla: „Přiveď ho do stavu, kdy o sobě dokáže zpytovat celou hodinu – a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné kaž­ dému, kdo s ním žil v jednom domě nebo pracoval v jedné místnosti.“ Jenže Ježíš farizee s jejich slepotou konfrontu­ je, což je velmi naštve. Podobný příběh se opaku­ je i dnes. Když už někdo najde odvahu upozornit nás na naši zaslepenost, obyčejně reagujeme pod­ rážděně – stejně jako farizeové. Jenže tím se uzaví­ ráme možnosti nazřít svůj stav a hlavně možnosti se měnit. Anebo slovy Ernsta Käsemanna, vpustit Ježíše na scénu.

Vede nějaká cesta z duchovní slepoty? Někdy na naše „slepé skvrny“ ukazují naši kritici. Nenech­ me se jimi převálcovat, zároveň jim ale naslou­ chejme a nezaujímejme příliš rychle obranářský postoj. Další medicínou mohou pro sbor být noví lidé a jejich všetečné otázky jako „A proč to dělá­ te?“ Nebojme se čas od času si tuto otázku položit i my sami. Budujme blízká přátelství, v kterých si můžeme navzájem nastavit zrcadlo. A nakonec – nenechme se převálcovat nároky ani tempem ži­ vota a naslouchejme Pánu Bohu, zda nás nevybízí ke změně, k prohlédnutí. A pokud od něj takovýto impulz přijde, neodkládejme řešení, ale jednejme.

Bc. David Novák, M.Th. (1966) Kazatel CB v Praze 13, předseda Rady Církve bratrské a předseda Evangelikální aliance.

Učí misiologii a etiku sociální práce na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Danielou má syny Adama a Martina.

→

■ david novák

2018 listopad

13

téma

A tak jsem po tom šla Jaroslava Novotná

Jako dítě jsem nikdy nepochybovala o trvalé pří­

tomnosti Boha ve svém životě. Chodila jsem občas do katolického kostela, kde se mluvilo latinsky a krásně tam hrály varhany. Také do hu­ sitského, kde se mluvilo hezky česky a varhany zde spíš kvílely. Nic z toho ale mé víře nepřeká­ želo. Zatím. Jako mě milovali rodiče a babičky, tak mě miloval Bůh. Bylo to normální. Bůh byl Ježíš na kříži i Ježíš kráčející, Jezulátko v jes­ lích i holubička vznášející se na barokní malbě nad hlavami věřících. A pak ještě ten tajemný, sladký pocit radosti a bezpečí, který jsem čas­ to prožívala.

14 listopad 2018

Tento stav pokoje a milosti změnila moje pu­ berta. Byla jsem drzý lempl a navíc chuligánka, jak mě označila milující babička. Z milovaného dítěte se stala podezřelá osoba pronásledovaná na kaž­ dém kroku protektorským otcem. Tehdy jsem pro­ žila svou osudovou vzpouru, moje vyjevená duše kličkovala mezi denními hádkami, scénami i fyzic­ kými ranami. Do té doby jsem nebývala bita, leda úplně mimořádně a zaslouženě. Postupně jsem po­ chopila, že můj biologický a milující otec se nikdy nesmířil s tím, že bych měla být samostatná a na něm nezávislá. On byl vlastníkem rodiny, jemu se do té doby – alespoň zdánlivě – podřizovalo naše bytí i nebytí. Musel naší neposlušností strašně tr­ pět, a proto si neuvědomoval, jak moc trpíme pod jeho vládou my ostatní.

Bůh na mě ušil podraz, stvořil mě do rodiny, kte­ rá mi ubližuje, kde se nedá nikomu věřit, kde jsem nemilovaná a nenávistná, zraněná a zraňující. Je po­ třeba vybudovat pevné hradby, za něž pustím jen ty, které budu chtít. Rodiče ani Bůh to nebudou. Jeden despotický fotr stačí, nač ještě mít dalšího nelítost­ ného panovníka na nebesích?

A tehdy jsem s Bohem uzavřela jednostrannou smlouvu – já ti, Bože, do tvých věcí nebudu mlu­ vit a ty nemluv do mých. Vím, že jsi, ale nechci s tebou mít nic společného. A od těch pokrytec­ kých pánbíčkářů v tvé dávno zkompromitované církvi raději pryč! Takhle uplynulo dvacet let.

Věděla jsem, že Bůh má zřejmě i dobré stránky – přibrzdil jakýmsi zázrakem mou progresivní vadu zraku (podle doktorů jsem měla do patnácti let oslepnout), našel mi manžela, o kterém jsem sice nesnila, ale věděla jsem, že je pro mne da­ rem z nebes. Pak přišly nádherné a zdravé děti, které měly být podle lékařských prognóz slepé.

Bůh nám našel bydlení, dokázal, že jsem své ro­ diče mohla snášet, jakkoliv láska k nim byla vel­ mi křehká a spíš na diplomatické úrovni. Bůh mi našel celoživotní povolání ve službě potřeb­ ným. Doprovázel mě, když jsem těhotná jezdí­ vala nočními rychlíky na univerzitu v Bratislavě, kde jsem doslova dálkově studovala. Neprosila

jsem ho moc často, ale občas mi to jaksi ujelo, a dostavily se letmé prosby i díky.

Pak přišel šok – moje velmi problematická kamarádka závislá na alkoholu a lecčems dalším, s chorobnou závislostí i na lidech, mi přišla domů zvěstovat evangelium. Byla tak horlivá a zákonic­ ká, že jsem ji vyhodila s tím, ať už mě nikdy neobtěžuje. Pak ale ve mně začal vrtat červík zodpovědnosti. Upřímně jsem se děsila, že propadla nějaké sektě. Že je v nebezpečí, úplně zaslepená, a že potřebuje pomoc, aby prohlédla. A tak jsem po tom šla. Z domně­ lé sekty se vyklubali laskaví a přívětiví křesťané, kteří mi začali sloužit. V té době už jsem totiž přestala vidět na čtení, a tak mi dodávali kazety s Božím slovem a kázáním.

Ačkoliv jsem měla – už dávno – Bibli přečtenou, hltala jsem slova Písma jako vyprahlá země vodu. Bůh dokázal, že se ke mně dostala Bible na magnetofonových páskách, že jsem se se­

známila s křesťany, kteří sice nebyli tak horliví a zákoničtí jako má dřívější kamarádka, ale pro které jsem byla obdarováním – včetně mých dětí – a oni byli obdarováním pro nás. Dovedli mě k biblickým základům, ke křtu ve vodě i v Duchu svatém. Dovedli mě k odpuštění, které jsem nutně potřebovala prožít ve vztahu k Bohu, k církvi i k rodině, včetně manžela a dětí, se kterými to také nebývalo jednoduché.

Kruh se uzavírá. Složitou smyčkou jsem se vrátila ke svému nebeskému Otci, a ten k sobě přivedl i mé děti. Stalo se to pa­ radoxně v jejich pubertě, v období vzpoury, zranění a hledání pevného bodu. Stalo se to kvůli neopakovatelné a nezměřitel­ né lásce, kvůli milosti a radosti, kterou nikdo z lidí nemůže dát.

Má první láska trvá už víc než čtvrt století – od chvíle, kdy jsem, tak trochu proti své vůli, řekla své velké ANO. Věřím, že to tak zůstane po celou Věčnost.

■

reportáž

Nevidím… ale slyším text a foto Eva Čejchanová

Středisko pro zrakově postižené je schované za portálem dveří jednoho z domů staré Prahy. Dvě nevelké místnosti, při kterých na příchozího hned po otevření dveří dýchne útulno. Nejprostornější stěnu větší místnosti tvoří netypická knihovna. Jsou v ní totiž převážně krabice. Teprve na konci regálu, úplně dole, jsou knihy. První Královská, Druhá Královská, Jób… je tu skoro celá Bible. V mohutných svazcích svázaných do pevné vazby, na jejichž stranách při otevření na první pohled není nic. Teprve ten druhý odhalí množství vyvýšených bodů a prohlubní. Bible v Braillově písmu je jednou z knih, které si lze ve středisku vypůjčit nebo i zakoupit.

Jana Červeňáková prochází police. V krabičkách jsou nahrávky připravené k distribuci klientům, ty prázdné čekají na další čísla časopisů, protože aktuální právě odešla. Anebo knihy – na kazetách, cédéčkách, kdo si pošle flash disk, tak i na něm. Jako slepecká zásilka jdou poštou zdarma, zabalené ve speciálních obalech, které středisko dostalo začátkem 90. let darem z bývalého NDR. Byly už používané, přesto dál vděčně slouží další roky a desetiletí.

Celou tu dobu byla Jana Červeňáková u toho. „Boží vedení člověk většinou pozná až zpětně. Když se dívám na svůj život, tak vidím, že sem byl nasměrován,“ vzpomíná. K nevidomým se dostala v roce 1971 v podstatě „náhodou“, když při přerušeném studiu hledala brigádu u dětí. Jedno jakou. Tahle byla u nevidomých. Ve škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech se naučila Braillovo písmo a od zrakově postižených už za těch 47 let neodešla. Naopak – přitáhla k nim i svoji rodinu. Nešlo vždycky pomáhat oficiálně, ale touha umožnit

nevidomým přístup ke křesťanské literatuře jí a jejím přátelům ležela na srdci celou tu dobu. „Vystřídalo se tu hodně dobrovolníků, z jedenácti hochů na náhradní vojenské službě dokonce tři u práce s nevidomými zůstali.“ Dostáváme se do druhé, menší místnosti. V jednom rohu je odzvučený koutek na nahrávání. V současné době vzniká ovšem většina nahrávek v domácím prostředí. Mezi nimi například evangelický časopis Český bratr. Klienti si ho vyžádali.

Nebo křesťanské knihy, třeba oddychové. → 2018 listopad

15

téma

Křesťané jsou i v jiných církvích! bronislav matulík

Církev bratrská je můj domov. Dozvídal jsem se v ní nejúžasnější

pravdy o Bohu, Kristu a smyslu života. Přišla ale doba prozření, kdy jsem uviděl Boží lid i jinde.

Ve třinácti letech jsem poprvé vstoupil do katolického kos­ tela v čase bohoslužby. Byl jsem šokován, oslněn světlem, so­ chami, zlatem a zvukem mohutných varhan! Brněnský kos­ tel u minoritů odpovídal hromovým hlasem na předříkávané modlitby a vpředu si divně počínal farář u oltáře. Nic se nepo­ dobalo shromáždění Církve bratrské. Zděšen jsem utekl s po­ citem, že jsem nahlédl do pohanské svatyně, kde se uctívají falešné modly!

O pět let později jsem ale postranními dveřmi s kamará­ dem Jirkou vstupoval do kostela sv. Michaela archanděla. Vy­ šli jsme několika schodišti vysoko nahoru do malé podkrovní místnosti, kde seděla skupinka mladých lidí z různých církví.

Zpívali jsme písně z Taizé a katolický kněz nadšeně sděloval myšlenky Rogera Schütze. Společně jsme se modlili, medito­ vali nad Biblí a můj názor na katolíky se měnil. Cítil jsem las­ kavě pokornou atmosféru lásky jednoho ke druhému, vstříc­ nosti a zvláštní Boží přítomnost, jakou jsem doposud nikde neviděl, ani v Církvi bratrské. Vše bylo navíc prodchnuto fak­ tem ilegality.

reportáž V poslední době zaujaly povídky manželů Javornických. Ale titulů je v nabídce na 350.

Nedá mi to, abych se nezeptala. „Časopis Brána? Ten připravujeme – stejně jako dalších devět titulů křesťanských časopisů a řadu titulů knižních – v digitální (elektronické) podobě. Lidé se ZP mohou text číst přes počítač či chytrý telefon pomocí hlasového výstupu. Texty čtenářům rozesí-

16 listopad 2018

láme jako přílohu e-mailu nebo si je mohou po registraci stahovat přímo z našich webových stránek.“ Ve druhém koutě je tiskárna na Braillovo písmo. Vyjíždí z něj listy s vytečkovaným textem. „Denní čtení 2018…“ čte Jana, když bříšky prstů přejíždí po řádkách. „Tiskárna – to už jde samo, když je text připravený v počítači. Dříve se texty psaly na tabulce, později na Pichtově psacím stroji,“ vysvětluje a na ukázku ze šuplíku vytahuje kovovou destičku plnou malých okýnek, bodátko a slepecký papír. Za chvíli je slyšet zvuk propichovaného papíru. Ruční psaní Braillovým písmem začíná vpravo a každé písmeno se musí psát stranově obráceně, protože pro čtení je třeba hrbolky, takže se list musí otočit. S očima doširoka otevřenýma sleduji to umění.

Celá návštěva je pro mě jako vstup do jiné dimenze. Věci jsou tu vnímány jinak a jinak i fungují. Ale lidé jsou stejní, slepí jsme mnohdy my, kteří si myslíme, že vidíme. Kdybychom se opravdu rozhlédli, možná bychom ve svém okolí uviděli někoho, komu už oči neslouží a komu může být práce střediska obohacením. A možná i pravidelným zdrojem radosti. Ale jak říká

Jana Červeňáková: „Jsou to rovnocenní partneři – v komunikaci, v přátelství, ve víře. Je třeba nejdřív hledat cestu k nim samotným, hledat osobní vztah. Pak teprve, možná, může přijít služba.“ To potvrzuje i Milena Dohelská, kterou s lidmi ve středisku pojí nejen zrakové postižení, ale především dlouholeté přátelství: „Přátelské vztahy jsou to, čeho si tu nejvíc cením.

Ten milý osobní přístup. A nejen já. Když na setkání přijde někdo nevěřící, vždycky vnímá nejdřív atmosféru, a pak teprve to ostatní.“ Setkání lidí se zrakovým postižením a jejich přátel jsou totiž další důležitou aktivitou střediska. Dvakrát ročně se konají pravidelná víkendová setkání, v létě týdenní pobyt s vycházkami či výlety a duchovním programem. Letošní téma bylo „ Jako kapka v moři“ – o lidech z Bible, jejichž jméno není známé, ale jejich službu využívali mnozí. „Zdravím vás i já, Tercius, písař,“ jak je psáno na konci Pavlova listu Římanům. Hledím na duši střediska, Janu Červeňákovou, a na všechnu tu nezměrnou práci kolem. Je jako jeden z těch neviditelných, ale věrných služebníků v Bibli. Jen její práce je vidět. A hlavně – slyšet.

■

To ale nebylo nic proti tomu, co jsem pociťoval v nepovolené letniční církvi v Životského ulici. Musel jsem to ovšem tajit ne­ jen před spolužáky, ale i doma a ve svém sboru Církve bratrské.

Letniční byli sekta. Divně se modlili v jazycích, prorokovali a já jsem slýchal obavu, co když z nich nemluví Duch svatý, ale ďá­ bel? Vždyť tomu nikdo nerozumí! Nepřicházel jsem tehdy mezi ně ze zvědavosti, ale z touhy po pomoci. Ztratil jsem víru v Boha a v Církvi bratrské jsem ji nedokázal obnovit. Přes všecku podiv­ nost a emocionální vypjatost, kterou jsem nebyl schopen stejně pociťovat ani projevovat, přes všechny teologické zmatky, jako je překřtívání a druhá zkušenost, se mi vrátila víra v Krista. Jako by mně Bůh skrze letniční vložil do hlavy trychtýř a lil do mě víru, která ve mně zůstala až dodnes.

V té době jsem ale ještě chodil i k evangelíkům. K těm liberálním křesťanům, o jejichž farářích se často v naší církvi mluvilo s despek­ tem. Modlili se psané modlitby a jen o některých se tvrdilo, že jsou doopravdy věřící. Jenže já měl před sebou mladé lidí, nadšené, rebe­ ly, angažované a odvážné diskutéry, kteří kladli docela jiné otázky nad Biblí, než jsem byl zvyklý! Psala se osmdesátá léta minulého století a někteří nosili na klopách odznáčky polské Solidarity. Po­ litická provokace, která by v Církvi bratrské nikdy neprošla. Prožil jsem silnější závan svobody než doma a k tomu všechny ty úžas­ né písničky od Rejchrtů či Sváti Karáska, které mi mluvily z duše!

Ale ještě pořád tomu nebylo dost s otevíráním očí. Před vojnou jsem se potkával s adventisty. Podivní křesťané, a jsou to vůbec křesťané? Jeden z nich vždycky evangelizoval v tramvaji, vypadal jako blázen, mluvil o konci světa a pravém poznání. Ve shromáž­ děních citovali inspirovanou pisatelku Ellen White a já vůbec nero­ zuměl jejich sobotě ani jídelníčku. Ale na vojně jsem potkal Láďu, stavebního inženýra se smyslem pro humor i modlitbu. Celý rok

jsme se týden co týden v jeho zamčené kanceláři scházeli, četli Bib­ li a modlili se. Potřebovali jsme jeden druhého, abychom obstáli v nesmyslném prostředí komunistické armády. Přes svoji rozdíl­ nost jsme si byli jisti, že Bůh je pro nás stejný, a nejen pro nás dva.

Církev bratrská je i nadále můj domov. V mládí jsem ale pře­ kročil její hranice a zjistil, že i jinde jsou lidé, kteří horlí pro Kris­ ta. Bůh mi otevřel oči a jsem vděčný, že mi dal poznat, že cír­ kev Kristova je větší i než všechno to skvělé, co v Církvi bratrské prožívám a vidím.

■

→

info box

Středisko pro zrakově postižené Jako samostatná služba vzniklo Středisko v r. 1993 v návaznosti na rozličné aktivity, které se ale na různých místech pořádaly už v době totality. Mohou je využívat všichni, kdo mají problémy s četbou běžného černotiskového textu, bez ohledu na věk či příslušnost k některé z křesťanských církví. Nabídka se průběžně rozšiřuje – na začátku Braill, Bible, víkendová setkání (80. léta), zvukový časopis (1990), Denní čtení, Mana, zvětšený tisk, Český bratr… A nyní i průběžné zvětšování fondu zvukové či elektronické knihovny. Provoz střediska stojí v současné době především na práci dobrovolníků, finančně je zajišťován dary jednotlivců či křesťanských sborů, případně prostředky z nějakého grantu.

Diakonie ČCE, Středisko celostátních programů a služeb (SCPS) – Středisko pro zrakově postižené (SZP) szp.diakonie.cz szp@scps.diakonie.cz Číslo účtu, kam lze poslat finanční dar: 3974329/0800

2018 listopad

17

téma

Neproste za oči, ale za duši simona němcová

„Odpusť, že jsem dnes bez milosti slepé­

ho nechal upadnout,“ zpívá se mimo jiné v písni 313 z kancionálu Církve bratrské.

Pokaždé, když čtu tento text, připadá mi to jako nevidomé na první pohled trošku absurdní. Zejména proto, že bych kolikrát byla radši, kdyby mě kolemjdoucí necha­ li upadnout, než aby kolem mě panicky pobíhali při každém, byť jen domnělém zaváhání. Nechat upadnout slepého je

Lépe řečeno, stejně absurdní to je, po­ kud člověku skutečně při zpěvu naskočí slepota fyzická, která v dnešní době plné možností už není handicapem, ale výzvou, za niž jsem Pánu velmi vděčná. Ano, jsem slepá a občas upadnu a není to žádná tra­ gédie. Se slepým tělem se dnes dá důstojně žít. Mnohem větší hrozbu ovšem předsta­ vuje slepá duše… Když jdu po ulici, vní­ mám občas kolem sebe zamindrákova­

mezi vidícími zřejmě vnímáno jako ob­ rovská tragédie, ale já vlastně nechápu proč. Pokud upadnu, je to moje blbost – měla jsem dávat pozor. Upadnout může přeci každý člověk, a tak onen text písně vlastně klade na naši „zdravou“ populaci nesmyslný, neexistující nárok. Realistič­ tější by bylo, kdyby se v písničce zpívalo něco jako: „Odpusť, že jsem dnes bez mi­ losti bratra zas nechal upadnout.“ Pak by to ovšem vyžadovalo, abychom si všichni vzájemně neustále stáli za zadkem a hlí­ dali se, abychom neupadli. Upřímně si ani nedovedu představit, jak by takováto tra­ gikomická situace vypadala a kolik provi­ nilců by se muselo kát, že včas nezachytili padajícího bratra nebo sestru. Absurdní, že? Ano. A stejně absurdně to vnímám já v původním znění.

né, nevrlé kolemjdoucí, kteří často bývají spoutáni různými povrchními předsudky. „Jste slepá a jdete rychle!“ slyšela jsem kdysi za svými zády nakvašený hlas něja­ ké paní, které jsem se zřejmě dotkla, když jsem si to s bílou holí před sebou bezpečně rázovala po levé straně eskalátorů. Kdo byl ale v tu chvíli slepý? Ona, která si zřejmě říkala, že nevidomý člověk by raději bez doprovodu vůbec neměl vylézat na ulici, anebo já se svojí odhodlaností neflákat se a prostě se k tomu metru zdravotně projít?

A takových, mnohdy ještě zřejmějších pří­ padů bychom našli tisíce nejen ve vztahu k lidem s postižením.

Na svoji fyzickou slepotu jsem vlast­ ně hrdá a neměnila bych. Stejně nevím, co to vlastně je vidět a k čemu by mi to bylo dobré. Když někdy kolemjdoucí vidě­

18 listopad 2018

li bolestný výraz, s nímž jsem se odevzda­ ně probojovávala pražskými ulicemi, jistě nabyli dojmu, že důvodem mého trápení je právě zrakové postižení. Kdyby v roli takového kolemjdoucího čistě teoreticky byl křesťan, který nemá zkušenosti s ne­ vidomými (jako že není možné, aby mě nějaký nezahlédl), nenapadlo by ho říct si, že se za mě pomodlí, protože mě evi­ dentně něco trápí a má duše potřebuje prozřít, zato by ho velmi pravděpodobně napadlo prosit Pána Ježíše o „navrácení“ mého zraku. Jak je možné myslet si, že by se tím automaticky všechny mé problé­ my vyřešily, mi není známo. Možná bych těch problémů měla o to víc. Co s očima, kdybych vjemy jimi přijímané nedokáza­ la vidět duší?

Až tedy budete, bratři a sestry, někdy zase zpívat „Odpusť, že jsem dnes bez mi­ losti slepého nechal upadnout“ a budete činit pokání, nehleďte na to, kolik nevi­ domých před vašima očima spadlo a zase se zvedlo. Raději se zamyslete, zdali ve vašem okolí není někdo se slepou duší, komu byste mohli pomoci prohlédnout.

Může to být třeba někdo hledající… Du­ ševní a duchovní slepota se může týkat mnoha oblastí života a její nebezpečí je v tom, že často, na rozdíl od té fyzické, není na první pohled zřejmá. Ona zdánlivě absurdní věta z písničky 313 tedy dokáže být nejen smysluplná, ale dokonce velmi hluboká, pokud se jí ovšem přiřkne ten pravý význam. Slepota duše a ducha, na rozdíl od slepoty očí, hrozí nám všem. Až tedy budete při zpěvu 313. písně činit po­ kání, nejprve poproste: „Pane, ať vidím!“ Vždyť se lze těžko kát nad něčím, o čem nevíme, protože jsme to jednoduše pře­ hlédli. Vždyť slepé duše, které jsme necha­ li upadnout, můžeme vidět jen a pouze zrakem, který nám dává Pán skrze chrám v našem srdci bez ohledu na oči.

■

Jiří Lukl

■ 19. 1. 1939 – 17. 8. 2018

150 let CB v Bystrém Reportáž ze slavnostního shromáždění v Orlických horách a živý odkaz prvního sboru naší církve

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Vzpomínka na kazatele, ředitele České biblické společnosti a výborného kamaráda

Andělský camp Mrákotín u Telče ■ Srpen 2018

11 | 2018

církev bratrská

iNform 150 let nejstaršího sboru Církve bratrské

Z

vuk zvonů zve lidi v sále sboru CB Elada v Bystrém v Orlických horách na začátek bohoslužby.

Dnes je jiná. Moderní multifunkční centrum je včetně všech bočních prostor plné. Kromě místních se sem sjeli i lidé z celé republiky. Potomci těch, kteří se odtud během uplynulých 150 let postupně rozešli po celé zemi. Jen kazatelů se zde sešlo čtrnáct.

Je neděle 9. září 2018 a nejstarší sbor CB slaví Den vděčnosti. Slavnost je o to větší, že letos je to i 130 let od úmrtí zakladatele Jana Balcara a 100 let od vzniku Československé republiky.

I kázání Tomáše Cvejna se točí kolem vycházení – z vlastních jistot. 29. kapitolu Skutků, kterou píše každý z nás, psali i ti, kdo udělali první krok a založili

zeptali jsme se …Tomáše Cvejna, kazatele CB Bystré Na přednášce zaznělo, že žádný přímý pokračovatel rodu Balcarů už v Bystrém ani okolí nežije. Je tu ale bohaté dědictví – silné rody věřících. Nabízí se otázka, jestli si jako kazatel nejstaršího sboru CB v republice toto dědictví ve svém sboru uvědomuješ?

Určitě. Já sám pocházím z prostředí katolického, takže pro mě je velmi zvláštní vnímat jednak tu pozitivní stránku – požehnání, které tyto rody přinášejí, na druhou stranu mnohdy rody vytvářejí určité uzavřené společenství, a já jsem velmi vděčný za to, že zrovna tady zažíváme otevřenost. Je tu silně znát, že jsou tu rodiny, které k sobě patří, a zároveň tyto rodiny chtějí být otevřené. Nevyrostl jsem tu, nejsem tedy nijak rodově zatížen, a tuto otevřenost vnímám velmi silně.

Co je podle tebe pro sbor důležité – aby tady za sto let, při 250. výročí, mohli lidé říct: „Až sem jsme dokázali dojít“?

Důležité je, aby přicházeli noví lidé. Když nepřicházejí, je to katastrofa. Je to spirála, která se stáčí dolů – lidé začínají řešit svoje vlastní problémy, někdy až moc vidí do problémů těch druhých. To už nemá daleko ke kritice a to je jedovatý kořen. Naopak když přijdou noví lidé, řeší se, kdo se jim bude věnovat, kdo jim dá svůj čas – protože křtem to teprve začíná. Takže každému společenství přeji, aby přicházeli noví a noví lidé.

Ale nic není důležitějšího než Kristus a živá víra. Víra se nedá zdědit. Není samozřejmé, že děti z křesťanských rodin u Pána Boha zůstanou. Je to velká milost. A aktuální výzva pro každou generaci znovu a znovu.

novou církev. O tom, že to tehdy nebylo jednoduché, svědčí Kámen smíření. Před rokem a půl přišli za bysterským kazatelem kněží místních farností s prosbou o odpuštění křivd, kterých se na evangelících před 150 lety katolíci dopouštěli. Průvod po křížové cestě smíření, s vyznáváním vin a s modlitbami, končil právě zde.

Kdo se chtěl o počátcích dnešní Církve bratrské dozvědět víc, měl jedinečnou možnost zakoupit si nově vydanou knihu Terezy Vinetrové Jan Balcar – životní příběh tkalce a kazatele. Tereza, která hledání pravdy kolem Jana Balcara a sepsání knihy věnovala pět let, přítomným přiblížila postavu zakladatele i v odpolední přednášce, kterou začala zajímavě: „Všechno je jinak. První sbor nevznikl před 150 lety, nevznikl v Bystrém a pravděpodobně ani Jan Balcar sám nebyl jejím zakladatelem, protože se jednalo o skupinu bratří.“ Polední pauzu mohli přítomní využít nejen k občerstvení, společné fotografii s Janem Balcarem ve fotokoutku, k zakoupení Balcarových oplatků (nejvíc šly na odbyt konopné), ale i k návštěvě usedlosti Engedi. Stejně jako se Engedi stalo útočištěm Davidovi, když prchal před Saulem, i zde se Hejzlarovým podařilo vytvořit úto-

čiště – místo setkávání s lidmi i s Bohem, které využívají sbory z celé republiky. Nedělní výstavu týkající se historie sboru v hlavním sále Engedi provázelo i promítání.

Po odpoledních přednáškách, v nichž období před sto lety přiblížili ještě Robert Hart a Ester Pučálková, se všichni přítomní sešli u nově zasazené Lípy vděčnosti.

Společně zazpívaná česká státní hymna, na kterou navazovala píseň Krásnou vlast, celé setkání uzavřela.

Slavnost končí. Jakkoli byla perfektně a do detailů organizačně zvládnutá (např. včetně jídla bez lepku) a hodna takového výročí, jakkoli bylo přítomným ve společenství dobře, celé poselství toho dne bylo: Není to o lidech, ale o Bohu. Jemu jedinému patří čest a chvála. Ty, člověče, poslechni jeho volání a jdi.

■ text EVA ČEJCHANOVÁ foto Pavel Cvejn, CB Bystré, Eva Čejchanová

ŽIVÁ HISTORIE

listopad 2018 příběh tkalce a kazatele Jan Balcar Kniha představuje život zakladatele a prvního kazatele Svobodné evangelické církve české (dnešního Sboru Církve bratrské v Bystrém). Popisuje jeho duchovní vývoj od mládí přes přestup z katolické do reformované církve, snahy o její nápravu a setkání s Danielem Edwardem, misionářem Svobodné církve skotské, pod jehož vlivem prožil hluboké obrácení ke Kristu. V roce 1868, jakmile to umožnily nové zákony, Balcar se skupinou svých následovníků vystoupil z reformované církve a založil Svobodnou evangelickou církev českou, nejstarší státem neuznanou církev v českých zemích. Velký prostor je v knize věnován nelehkým zápasům mladé církve, která se nakonec nedlouho po Balcarově smrti spojila s pražskou Svobodnou církví reformovanou.

Kniha přináší řadu nových informací o Balcarově životě, názorech a teologickém směřování a zasazuje jeho příběh do kontextu vývoje českých evangelických církví 19. století. Přibližuje kořeny, z nichž vyrůstá dnešní Církev bratrská.

Tereza Vinterová

IN MEMORIAM

iNform Výborný kamarád

Jiří Lukl

V

elmi bolestně mě zasáhla zpráva o úmrtí bratra Jiřího Lukla, a poněvadž jsem ho mohl dobře poznat, zvláště v mládí, chtěl bych se podělit o několik vzpomínek.

Kdy jsem se s Jirkou poprvé setkal? Bylo to v roce 1967 – to jsme oba začali studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (KEBF) v Praze. Jiří přišel ze sboru v Brně a já z Prahy-Vinohrad. Bylo to v době, kdy po několikaleté pauze mohla mít naše církev zas nové studenty bohosloví.

Hned v prvním studijním roce nastaly v naší společnosti dvě významné události – tzv. Pražské jaro (1968) a v témže roce okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Pražské jaro představovalo celkové uvolnění politické situace. S velkými nadějemi se vyhlíželo do budoucnosti, dokonce se mluvilo o tzv. socialismu s lidskou tváří. Před Velikonocemi onoho roku jsme s Jirkou využili týdenního fakultního volna (platilo jen pro studenty teologie) a odjeli do Rostocku (NDR) do sociálního zařízení lutherské církve v Michaelshofu (péče o postižené děti), abychom tam pracovali v zahradnictví a učili se přitom německy. Vedle přípravy zeminy a zasazování rostlin ve skleníku jsme mohli také nahlédnout do služby řádových sester, které projevovaly nevšední lásku nemohoucím dětem. Do Prahy jsme se vraceli velmi obohaceni.

V důsledku nastávající svobody se studentům všeobecně nabízela možnost vycestovat na Západ ke studijnímu pobytu či k celkovému poznávání. Začátkem srpna osmašedesátého jsme s Jirkou vycestovali na 14denní studijní pobyt v teologickém semináři Svobodné evangelické církve v Ewersbachu (NSR). Potom jsme pokračovali do holandského Nijmegenu s pobytem v dominikánském klášteře. Velice nás zaujala skutečnost, že řeholníci vykonávali bohoslužby ráno a večer, přes den však manuálně pracovali v jedné továrně uprostřed města, kam dojížděli na kolech. Zapůsobilo na mě, jak jeden mnich v závodní jídelně před obědem povstal a před ostatními dělníky se polohlasně modlil. My Češi jsme se do programu dominikánů (přes den práce, ráno a večer bohoslužby) rádi zapojili. Živě si vzpomínám na krás-

né, vícehlasé zpěvy (chorály) při ranních i večerních setkáních. Jednou nás, studenty evangelické fakulty, pozvali k přijímání eucharistie (!). Tímto nám chtěli projevit svůj vřelý vztah.

Druhý týden pobytu v dominikánském klášteře jsme najednou zaslechli zprávu, že v Praze jsou ruské tanky…

Nemohli jsme tomu věřit. Až při sledování televizních zpráv jsme viděli Václavské náměstí, tanky, všude kouř a davy lidí. To vše působilo velmi hrozivě. Budeme mít vůbec možnost vrátit se domů? V následujících dnech se v Nijmegenu konala velká masová shromáždění i za účasti Čechů žijících v Holandsku. S velkým dojetím

jsme od nich slyšeli, že bychom mohli studovat teologii v Holandsku a že nám všechny výdaje zaplatí. Taková to byla solidarita! Jiří a já jsme to však nemohli přijmout, poněvadž naše srdce byla v Československu. Tyto události a společný pobyt v cizině mě a Jiřího velmi sblížily.

Ve studiu na KEBF jsme s Jiřím pokračovali i v době tzv. normalizace (od roku 1969). Mohli jsme v předvelikonoční době opět vyjet na brigádu do zahradnictví v Rostocku. Dokonce se nám v roce 1970 otevřela příležitost (patrně poslední) k ročnímu studiu v cizině (Jiří v Anglii a já na St. Chrischoně ve Švýcarsku). Po návratu jsme pokračovali v posledním ročníku studia a bydleli jsme spolu na jednom pokoji semináře v Jirchářích. Prožívali jsme spolu studijní „starosti“, plánovali život po fakultě (Jirka byl již v této době ženatý), ale také čelili nástrahám StB, která se „zajímala“ o budoucí kazatele či faráře.

Na Komenského fakultě se pěstovala ekuména víceméně v praxi. Studenti byli z různých protestantských církví, tak jsme se setkávali nejen na přednáš-

kách, ale trávili jsme společně i zimní pobyty na rekreační evangelické chatě Sola Fide v Krkonoších. Jednou s námi byli i někteří profesoři z fakulty jako J. M. Lochman (výborný lyžař!), Petr Pokorný i F. M. Dobiáš s manželkou. Navzájem nás spojovaly nejen lyžařské zážitky, ale i přípravy snídaně studenty (obvykle ovesná kaše), přičemž nechyběl humor. Jirka měl pro ekuménu srdce, mezi studenty byl oblíbený. Nebylo divu, že byl v prvním období studia zvolen za prefekta (zástupce) studentů v Jirchářích a po ukončení služby kazatele na sborech se mohl věnovat ekuméně v plném rozsahu v rámci Biblické společnosti.

Kontakt s Jiřím pokračoval i v době, kdy sloužil na sborech CB v Rakovníku a v Olomouci, vzájemně jsme se mohli navštěvovat a vyměnit si kazatelny. Rádi jsme se viděli na celocírkevních konferencích či pastorálkách a vždy byla naše setkání velmi bezprostřední včetně veselých vzpomínek na studentská léta.

Jaký byl bratr Jiří Lukl? Z jeho vlastností bych podtrhl skromnost, laskavost, opravdovost. Jako křesťan svou víru prokazoval konkrétními činy. Nevynikal okázalostí řečnického projevu, avšak cokoli pověděl, mělo svoji hloubku. Jirka měl rád humor. Ten mu pomáhal překonávat i různé krizové situace, které se v životě dostavují. Oceňoval jsem na něm, že dokázal odpouštět i tam, kde byl zraněn.

Ještě bych dodal, že Jirka se příliš neměnil (nemyslím jen na jeho mladistvou vizáž), ale zůstal i po letech stejný svou lidskostí – jak v kazatelské službě, tak po získání doktorátu teologie či dosažení postu ředitele České biblické společnosti. Dokázal druhé vyslechnout, ale i dát radu, pokud o ni někdo stál. Byl moudrý, přátelský, byl výborným kamarádem.

Také mně.

představujeme

listopad 2018 Roman Kysela Nový ředitel Diakonie CB

■

Nabídku stát se od září 2018 ředitelem Diakonie Církve bratrské a převzít tak štafetu od mé předchůdkyně Marie Veselé jsem dostal někdy v průběhu dubna a května letošního roku. Rozhodování nebylo jednoduché, protože to znamenalo odejít ze zaměstnání, kde je naprosto skvělý tým kolegů a kolegyň. Ve sboru CB v Mostě jsem jako druhý kazatel bez úvazku a spolu s Karlem Taschnerem a Boží pomocí se snažíme udržet a rozvíjet život ve stanici v Chomutově. A do třetice mám na starosti Pobočku Diakonie CB v Mostě.

Z osobního života snad jen tolik: Narodil jsem se v roce 1966, v Ježíše Krista věřím od roku 1983 a od roku 1985 jsem šťastně ženatý. S manželkou Hankou máme jednoho dospělého syna, dva psy a dva kocoury. Aktuálně si zvykáme na nový životní rytmus, protože přes týden jsem většinu dnů v Praze. Pokud jde o kvalifikaci, mám vystudovanou sociální práci a v loňském roce jsem dokončil studium na Evangelické teologické fakultě, obor Křesťanská krizová a pastorační práce – diakonika.

Proč jsem nabídku přijal? Mám-li být poctivý, nemohu napsat, že jsem, jak se v „křesťanštině“ říká, prožil povolání. Spíše jsem slyšel volání o pomoc a rozhodl se přijmout novou a nesnadnou výzvu. Dalším důvodem je to, že věřím ve smysluplnost diakonické práce, která na sebe bere podobu služby a pomoci lidem, jež nedělí na lidi v církvi a v okolním světě.

Na co se chci zaměřit? Za sebe vidím tři oblasti, které jsou pro další směrování diakonie důležité. Aby mohla diakonie dobře fungovat, musí být schopná najít, zaměstnat a zaplatit lidi, kteří zde budou pracovat. Pokud má Diakonie být dobrým poskytovatelem sociálních služeb, musí být i dobrým zaměstnavatelem.

Druhou oblastí je užší spolupráce mezi Diakonií a ETS, kde se připravují studenti také pro oblast sociální práce. Z toho mála, co jsem zatím stihl zmapovat, jsem nabyl dojmu, že zde máme nevyužitý potenciál.

Třetí oblastí je podpora rozvoje diakonické práce na sborech. Může to být diakonie zaměřená na lidi uvnitř sboru a lidi z blízkého okolí. Jinde může jít o diakonii jako instituci v podobě pobočky, která bude nabízet služby a aktivity v místě, kde vznikla. Po sociálních a jim podobných službách je a do budoucna také bude poptávka.

Do jaké míry se mi podaří v těchto oblastech něco udělat či změnit, ukáže až čas. Mohu mít své plány, vize a představy, ale každodenní provozní realita může být silnější. Proto potřebuji přímluvné modlitby za sílu, abych vše zvládl, za moudrost se dobře orientovat a rozhodovat a schopnost na nic důležitého nezapomenout. Budete-li se za mě a vůbec za všechny, kdo v diakonii pracují, modlit, budu rád a předem vám děkuji.

Štefan Paluchník

Roman Kysela

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE říjen 2018 ▪ Konferenční návrhy Komisi pro Řád bude předložen návrh na změnu Řádu správy, a to zrušení funkce tajemníka a posílení role seniorů (delegování voleb a hlasování na seniory).

Současně s návrhem na zrušení funkce tajemníka bude podán konferenční návrh, aby se tato funkce v Řádu zrušila už s novou volbou Rady a dále, aby volební komisi byl uložen úkol připravit předstihové volby do Rady podle nového znění Řádu správy.

▪ Noví vikáři Rada vedla rozhovor s bratrem Pavlem Maňáskem ze sboru České Budějovice, vedoucím stanice v Českém Krumlově.

Rada přijala bratra do vikariátu od 1. listopadu 2018, a to bez pracovního úvazku.

Další rozhovor o vikariátu vedla Rada s bratrem Ondřejem Paulusem ze sboru Horní Krupá, který misijně slouží v Chotěboři. Rada přijala bratra do vikariátu se zahájením od 1. listopadu 2018. Vikariát bude probíhat při civilním zaměstnání.

▪ Přerušení vikariátu Davida Uhříka Vikář David Uhřík požádal Radu o přerušení vikariátu s tím, že zároveň požádal o ukončení pracovního poměru ke konci listopadu 2018 (sbor Velká Lhota). Rada schválila přerušení vikariátu od 1. prosince 2018.

▪ Členství Petra Rause v Radě ETS Funkční období v Radě ETS končí Petru Rausovi k 31. 12. 2018. Vzhledem k tomu, že po pěti letech už nebude členem Rady CB, požádal Radu o zvážení dalšího postupu. Rada po projednání jmenovala Petra Rause členem Rady ETS → na další funkční období.

POMOC DĚTEM

iNform Andělský kemp Pod názvem Andělský kemp se konal v Mrákotíně u Telče už druhý ročník letního dětského tábora, pořádaného Mezinárodním vězeňským společenstvím, z. s. pro děti, které mají některého z rodičů ve výkonu trestu odnětí svobody. Andělský kemp přinesl ve středu 1. srpna 2018 zajímavou událost, která se zvláštním způsobem dotýká života lidí, kteří by se asi jinak nikdy nesetkali. Tábor sám navazoval na myšlenku resilience rodin, což znamená, že rodina, která se ocitla ve vážných problémech (v tomto případě odsouzením otce nebo matky do výkonu trestu odnětí svobody) může být posílena ve své odolnosti a soudružnosti tváří v tvář prožívaným těžkostem.

Spolupráce věznice s náboženskou organizací je v souladu s novou Koncepcí českého vězeňství do roku 2025, na které se s velkým zaujetím podílejí mnozí zaměstnanci a příslušníci Věznice Stráž pod Ralskem. V tomto případě stál za nápadem vychovatel výkonu trestu Miroslav Pulda, který se rozhodl dětem vězněných rodičů v rámci programu zacházení přiblížit rybaření, jakožto významnou a velmi pozitivní lidskou činnost. Spolu s kolegou Petrem Mrnkou děti seznámili se základy rybářského práva a rybaření, učili je teorii poznávání lovených ryb a způsobu jejich života. Děti si mohly prakticky vyzkoušet navázání jednoduché udičky a vyvážení splávku i techniku správného nahazování rybářského prutu. Vyvrcholením celé akce bylo vyzkoušení vlastního rybolovu na nedalekém soukromém rybníku, které prakticky dojednal jménem rybářského svazu Miroslav Pulda. Mnohým dětem se tak podařil první lov na udici v životě. Současně byly členem Rybářské stráže, vychovatelem Petrem Mrnkou poučeni o důsledcích případného nelegálního rybolovu.

Podpořit záměr tohoto progresivního křesťanského dětského tábora přijel i uniformovaný funkcionář věznice. Někdo by se mohl pozastavit nad přítomností příslušníka VS ČR, který kdysi pro mno-

listopad 2018 hé (včetně rodin vězněných) představoval represivní složku ve vztahu k odsouzeným. Ale v osobnosti zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu npor. Petra Jurkuláka samotné děti vězňů odhalily člověka s velkým přesahem bytostného lidství, v kterém se pojí smysl pro povinnost naplňovat zákon v duchu účelu výkonu trestu (tedy snaha, aby se odsouzení otcové natrvalo mohli vrátit ke svým dětem) a smysl naplňovat zákon Boží (npor.

Jarkulák studuje Katolickou teologickou fakultu UK), vedoucí děti k tomu, aby s láskou „ctily otce svého i matku svou“, přestože ne vždy kráčejí po cestě spravedlnosti.

Není bez zajímavosti, že tábor byl spolufinancován prostředky z projektu Metanoia II, který vznikl na základě podnětu Koncepce českého vězeňství do r. 2025 také ve Věznici Stráž pod Ralskem.

Zajímavou akcí se můžete nechat provést prostřednictvím fotografií, které vyhotovili npor. Petr Jurkulák a Martin Kabát z MVS z. s.

Martin Škoda, kaplan

Andělský strom 2018 Pokud je máma nebo táta ve vězení, je pro dítě těžké pochopit, co se stalo a proč s nimi nesmí být. Děti prožívají obavy, smutek a opuštění, zvlášť o Vánocích.

Přinesme dětem radost! Přidejme k vánočnímu dopisu od rodiče z vězení dárek, který by dítě jinak nedostalo, a tak mu pomozme prožít rodičovskou lásku a zájem.

Připojte se koupí dárku anebo finančním příspěvkem.

Náklady na jeden dárek jsou 500 Kč.

Děkujeme!

Mezinárodní vězeňské společenství, z. s. www.andelskystrom.cz andelskystrom@gmail.com č. ú.: 2501472785/2010

▪ Změna vikariátu Lukáše Nyzio Rada projednala žádost opavského kazatele Matúše Kušníra, aby byl vikář Lukáš Nyzio přesunut ze sboru Ostrava do Bruntálu. Rada souhlasí se změnou sboru a souhlasí, aby se mentorem vikáře stal Matúš Kušnír.

Na žádost opavského sboru, že stanice Bruntál by potřebovala finanční výpomoc při zaměstnání vikáře, rozhodla Rada o finanční výpomoci sboru Opava ve výši 100.000 Kč z vikářského fondu, která bude poskytnuta po přestěhování vikáře do Bruntálu. Jedná se o jednorázovou částku, která bude půjčkou v případě, že vikář zůstane po ordinaci na tomto sboru (v jiných případech jde o dar církve sboru).

▪ Zhodnocení pastorálky Rada zhodnotila zářijovou pastorálku kladně a vyjádřila poděkování Dětskému odboru za přípravu a program. Do budoucna otevírá Rada možnost, aby organizátor (odbor nebo seniorát) přizval a oslovil některého slovenského kazatele, aby se podílel na programu příští podzimní pastorálky.

▪ Žádost o založení Sboru Církve bratrské Ostrava – Trojka Rada projednala žádost sboru Ostrava o založení nového sboru Ostrava – Trojka.

Rada se založením nového sboru souhlasí a podá konferenční návrh na jeho založení k 1. lednu 2020.

▪ Hlasování o kazatelích Rada vzala na vědomí informaci o hlasování ve věci setrvání kazatele Daniele Kalety ve sboru v Kladně. Kazatel zůstává správcem sboru bez pracovního úvazku.

Kazatel Martin Tabačan byl dne 23. 9. 2018 zvolen za správce sboru do Liberce s nástupem od září 2019.

kalendář

iNform

listopad 2018 19. 11. 2018 Teologické fórum Ve Sboru CB Praha 1 se koná Teologické fórum Sdružení evangelikálních teologů na téma Křesťanská identita a misie v rozdělené Evropě a ČR.

20. 11. 2018 Valné shromáždění ERC

Ekologické sekce ČKA Česká příroda: Divoká, krásná a ohrožená, je téma besedy Ekologické sekce České křesťanské akademie, na níž fotografka Denisa Mikešová prostřednictvím svých fotografií přiblíží živočichy a rostliny České republiky tak, abychom je mohli lépe chránit. Beseda se bude konat v úterý 13. listopadu od 17.30 v přízemí pražského kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49.

Upřímně zveme.

Valné shromáždění ERC se uskuteční v prostorách Sboru CB na Žižkově.

23.–24. 11. 2018 Leuenbergský synod Synod společenství evangelických církví (CB, CČSH, ČCE, ESM a SCEAV) se uskuteční v Písku u Jablunkova.

25. 11. 2018 Neděle Diakonie Církve bratrské Na poslední neděli církevního roku je vyhlášená celocírkevní sbírka na Diakonii Církve bratrské.

28. 11. 2018 Červená středa Shromáždění „Společně za víru a svobodu“ připravuje ERC, ČBK a FŽO. Jedná se o světovou akci na podporu všech pronásledovaných z důvodů víry a svědomí. Program by měl vyvrcholit červeným nasvícením katolického kostela, synagogy a kostela některé z nekatolických církví červenou barvou. Akce začne v pražském Karolinu.

30. 11. 2018 Studna

Sdružení evangelikálních teologů vás zve na 27. Teologické fórum ve spolupráci s Komenského institutem na téma

Křesťanská identita a misie v rozdělené Evropě a České republice pondělí 19. 11. 2018 ve Sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15 Řečníci: Pavel Černý, Peter Cimala, Pavel Hošek, Pavol Bargár, David Symon, Marek Macák Přihlášky: do 14. 11. e-mailem na set@evangelikalni-teologie.cz nebo na adresu SET, Soukenická 15, 110 00 Praha 1.

Cena: 200 Kč (vč. občerstvení), členové SET 150 Kč, studenti 100 Kč; na místě 150 Kč (bez občerstvení) další informace včetně časového harmonogramu najdete na www.evangelikalni-teologie.cz

Víkend pro vedoucí v mládeži I. pořádá Odbor mládeže.

1. 12. 2018 Effatha – Adventní setkání Koncert celocírkevního pěveckého sboru v Brně v Kounicově ulici.

Číslo 11/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 29. 10. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Camino Portuguese text Petr Verner foto archiv autora

V

yrazili jsme 25. května 2018 s mým nejstar­ ším synem Jonathanem na Svatojakubskou cestu Portugalskou, tedy Camino Portugu­ ese, v její delší variantě z Lisabonu. Vede 620 kilo­ metrů vnitrozemím i po pobřeží Portugalska a Špa­ nělska. Na cestu jsme měli vyhrazených 33 dní.

Možná vás napadne, co asi tak může protestant, nebo dokonce evangelikál, dělat na pouti katolic­ kým Portugalskem a Španělskem na místo, které je údajně místem posledního odpočinku ostatků sv. Jakuba Zebedea neboli San Tiaga, jak ho na­ zývají v Portugalsku, či Santiaga, jak bývá ozna­ čován ve Španělsku.

Dobrá, ve zkratce tedy tolik: Hledá sám sebe, přemýšlí o sobě a své víře. Hledá a mluví s Ježíšem Kristem a Duchem svatým, kteří ho provázejí ve všem kolem něj i v jeho nitru. A konečně potkává lidi, kteří jdou stejným směrem, často (ne vždy) otevřené rozhovoru, jemnému vztahu poutníka s poutníkem. Lidi, kteří se zaradují, když se spo­ lu na pouti potkají podruhé, potřetí… A pokud je vnímavý, často v nich rozpozná anděly. A otec se synem? Je to úžasný dar být spolu v tom všem krásném po cestě, i v obtížích a bolestech, které putování přináší. Být si oporou.

Je toho samozřejmě mnohem víc, ale to už by vydalo na samostatnou knihu (podobných bylo vy­ dáno i v češtině několik) nebo sérii přednášek. Tře­ ba i na to dojde. V další zkratce tedy jen tolik: Byl to úžasný čas, čas uprostřed malých vesniček i vět­ ších měst Portugalska a Španělska s malými i vět­ šími kostelíky a kostely. Čas, který se často jakoby zastavil a my mohli vnímat krásu – tu nějaké květi­ ny u cesty, tam zase kamenné sošky panny Marie s neuměle vytesaným Kristem v náruči. Tu malého kostelíku se zvonicí, kterou tvořily reproduktory (ne každá ves má prostředky na ulití vlastního zvonu), tam zase bohatě vyzdobeného chrámu či katedrály.

Tu korkového stromu s kůrou vyholenou až do výš­ ky dospělého člověka (kolik lahví dobrého místního vína tím asi zašpuntovali), tu voňavých eukalyptů, jejichž listí jsme občas dávali do bot jako deodorant.

Přespávali jsme většinou v „albergues“ (česky herberk), kde vás ubytují na jednu noc, umožní

vysprchovat se, často i teplou vodou. A přes den, při šlapání někdy až 35-, jindy jen 20kilometrových etap, jsme jedli chléb, sýr, občas místní chorizo a za­ píjeli to výborným vínem. Samozřejmě nejenom, i voda, šťáva či mléko bylo. A k tomu čerstvě utrže­ né pomeranče a citrony od místních lidí. Mají vás rádi a všude slyšíte „Buen Camino!“ – Dobrou cestu!

Každý den jsme četli z Písma – nejprve epištolu Jakuba, později žalmy a příběhy z evangelií. Každý den se za někoho modlili. A celou cestu mě dopro­ vázela modlitba Páně a Žalm 103, který jsem si před­ říkával zpaměti. Dobrořeč duše má Hospodinu…

Když jsme došli do Santiaga, zdálo se mi, že se svatý Jakub, respektive jeho socha v katedrá­ le poutníků, usmívá. Trochu potutelně. Asi by se nad naší cestou pousmáli i jiní. Ale my jsme se spolu s 73letou poutnicí z Nového Zélandu obja­ li s pocitem, že něco cenného je za námi a něco dalšího před námi. Vždyť přece sám Ježíš Kristus říká: Já jsem ta Cesta, Pravda, Život. Jdeme dál…

Buen Camino!

petr verner člen CB v Praze 1, Soukenická

■

2018 listopad

19

rodina

rodina Na dvou kontinentech podle autentického vyprávění manželů z CB napsala Eva Čejchanová Jména a identifikační prvky byly změněny. ilustrační foto Pixabay

Ještě v polospánku slyšela monotónní hlas vzdáleného vyvolávání šířícího se z minaretu.

V prvních vteřinách neměla představu, kde je. Zdálo se jí, že jsou u babičky, celá rodina.

Pomalu jí docházelo, že to není sen, ale živé vzpomínky. Opravdu tam byli. Je to pár dnů.

20 listopad 2018

M

uezzin se ozval znovu. Lída po­ malu otevřela oči. Realita začí­ nala dostávat jasnější obrysy.

Saúdská Arábie. Vesnička westernů – zdra­ votního personálu královské nemocnice ze západní Evropy pár kilometrů vedle měs­ ta. Měsíc dovolené v Čechách a po Evro­ pě, který včera skončil. Je pondělí a dnes­ ka má službu.

Zaplavil ji náhlý pocit stesku. Ty pře­ chody jsou vždycky nejhorší. Sotva si doma zvykne na nějaký řád, sotva zpát­ ky zapluje do prostředí milované rodiny a blaženost z blízkosti manžela a dětí se stane každodenním štěstím, sotva si ža­ ludek znovu zvykne na českou kuchyni a oči na tu divokou zeleň všude, kam se

podívá, na desítky odstínů mraků a tisí­ ce odstínů běžného života, už zase balí kufr.

Podívala se z okna. Ještě je tma. Zane­ dlouho bude slunce zářit z azurové oblohy, ohřívat vzduch až na pětačtyřicet stupňů, nikde ani mráček, jen béžová barva pouště bude doplňovat strohou barevnou paletu.

A černá nebo bílá barva jak veškerého ob­ lečení, které je na ulicích k vidění, tak aut.

Je to jiný svět. Ale jakkoli se těší domů, má to tady ráda. I ty lidi. Hledají stejné hod­ noty jako my. Nejsou jiní. Jen ta kultura je jiná, krásná tam, kde je doma.

Klekla si na koberec vedle postele.

Zvykla si tyhle chvíle, když už ji vzbu­ dí, věnovat Bohu. „Pane, děkuji, že nám

pastorace dáváš další den. Že chráníš a žehnáš mým milovaným. Že jsme mohli být spolu a že Ty jsi s námi, ať jsme, kde jsme,“ slova díků šla ze srdce sama. Bylo za co děkovat. Má nejlepšího muže na světě, tři krásné zdra­ vé děti, oboje rodiče a v nich obrovský dar.

A skoro hmatatelnou Boží blízkost. I když je na poušti. Obrazně i doslova. Vzpomína­ la na dobu před třemi lety, kdy užívala du­ chovních služeb ve sboru, jako když se u ne­ ustále udržovaného bazénu roznáší výživná strava a chlazené nápoje. Kdy ještě neměla tušení, že se na pár let ocitne jako specialis­ ta v jedné z nejmodernějších nemocnic svě­ ta. Ale sama, daleko od rodiny a v naprosto odlišné kultuře.

Tady nemá sbor. O to víc se ozývá žízeň po čisté vodě a o to víc pije přímo z prame­ ne. Měla strach, že si sem nebude moct vzít ani Bibli. Zbytečně. Kromě Bible pro osobní potřebu mohla mít i křesťanskou literaturu.

A k dispozici komunikační prostředky, takže i bohoslužby, kázání a chvály na internetu.

Může si to vše poslouchat v klidu. Na to je ta samota skvělá.

Pustila si počítač a napsala zprávy Jirkovi a dětem. Takový ranní rituál. Popřát jim hez­ ký den a poslat pusu. A pokud by už nespali, vidět je a aspoň na dálku je očima obejmout.

V Čechách je o hodinu méně, ještě spali. Zno­ vu přejela zrakem po vzkazech ze včerejška.

Včera po příjezdu s nimi ještě mluvila, ale vždycky, když měla čas, tak si jejich slova četla znovu. Dneska to nestihne, ale pokud nemá službu, je s dětmi na Skypu, až přijdou ze školy. Probírá s nimi učivo a s tím nejmlad­ ším dělá úkoly. A s Jirkou je přes mobilní apli­ kaci v kontaktu celý den. Je to zvláštní. S prací na jiném kontinentě na ně má víc času, než když byla doma. I to byl jeden z důvodů, proč se s Jirkou rozhodli, že to zkusí. V Čechách měla tři zaměstnání a s péčí o domácnost se třemi dětmi toho bylo moc. Tady má jednu práci, pětasedmdesát dnů dovolené, kdy se dětem a rodině může věnovat naplno, mož­ nost okamžitě na týden odletět, kdyby byl doma problém, i finance, které pak umožní dětem studovat. A možnost sportovat. Túry do pouště, pravidelný běh, plavání. Srovna­ lo se jí zdraví.

Zátěžové situace přivádějí blíž k Bohu Mgr. Jana Matulíková, DiS., odbor pro manželství a rodinu CB

Obecně bych řekla, že je správně, aby děti žily pokud možno s oběma rodiči. Už proto, že přístup matky a otce k dětem je různý, oba rodiče přinášejí do jejich životů jiné důrazy a učí je jiné dovednosti. Ale v některých případech to může být i jinak. Například jde-li o dočasnou změnu a jedná-li se o křesťanské rodiče, kteří hledali Boží vůli pro svou specifickou situaci. Pak může být nejen pro děti cenným svědectvím, jak k tomuto rozhodnutí došlo. Vidět, že i dospělí mají nad sebou autoritu, které se doptávají a ke které se vztahují. A že jsou připraveni poslechnout, když rozpoznají, jak se mají zachovat.

Rozhodnutí vzít práci daleko od domova bývá velmi náročné, o to náročnější, jedná-li se o matku. Nebylo by lehké ani v rámci Evropy, natož je-li provázeno změnou podnebí, kultury i státem povoleného náboženství. A to i přesto, že žijeme v době velkých technických vymožeností a dá se poměrně jednoduše komunikovat na obrovskou vzdálenost.

V mnoha křesťanských rodinách dodnes funguje tradiční dělení rolí, kdy ženy zůstávají doma s malými dětmi, některé i delší dobu než je obvyklý průměr, a otcové pracují a zajišťují finance. I psychologové se shodují na tom, že matka je klíčová pro nejútlejší věk, aby se dítě naučilo základnímu správnému vztahu ke světu a k ostatním lidem. Později je samozřejmě její role stále důležitá, ale už se mění. Děti se stále více osamostatňují a učí se prakticky používat zkušenosti získané v rodině. Ale pokud matka, byť dočasně, chybí úplně a není v dosahu, jedná se o poměrně zátěžovou situaci. Nicméně zátěžové situace obvykle přivádějí křesťany blíže k Pánu Bohu, což pak znovu může mít sílu svědectví, které mají děti na očích.

I doba dlouhých dovolených, kdy se rodič vrátí domů, může přinášet své těžkosti a může být složitá. Zapojit se do chodu rodiny, která funguje, protože matčinu práci někdo převzal a zajistil, a pak znovu odjet pryč, může přinášet různé problémy. Co je vlastně v tomto čase norma a co je výjimka?

Jaké klady lze na životě takto rozdělené rodiny najít? Pokud je situace přesně časově omezena a všichni zúčastnění, především děti, vědí, jak dlouho bude trvat a kdy se maminka definitivně vrátí, zůstává jistota rodiny tak, jak ji její členové znají. Všichni získají z očitého svědectví o životě v jiné kultuře. Zjistí, že se pomáhá potřebným lidem nejen z našeho prostředí. V neposlední řadě vidí, jak si v rodině pomáhají navzájem, jak jeden za druhého přebírají úkoly, aby se mohlo dál fungovat, a že jsou schopni je zvládat. A nakonec nelze zapomenout ani na pozitiva aktivnější role prarodičů. Dříve bylo obvyklé, že širší rodina žila pospolu, dnes jsou rodiny většinou více odděleny od dalších příbuzných. Vztahy se rozvolňují, a přesto zůstávají důležitou, možná tou nejdůležitější hodnotou v životě rodin. Pokud prarodiče přijmou situaci s pochopením, nechají rodiče rozhodnout a pomáhají tam, kde to je potřeba, mohou se stát důležitou součástí každodenního života svých dospělých dětí i vnoučat.

→

2018 listopad

21

rodina

Když opouštěla vilu, bezděčně se koukla vedle schodů. Posledně tam byl skoro metr velký ještěr. Vypadal neškod­ ně, ale kdo může vědět, jestli neškodný doopravdy je, když i mravenci jsou tu je­ dovatí. Vůbec všecko je tu jinak. S ostat­ ními kolegyněmi nastoupily do autobusu, který je odveze až do nemocnice. U brány do vesničky projel autobus dvěma po zuby ozbrojenými hlídkami. Sto vilek obehna­ ných zdí s ostnatým drátem je ostražitě střeženo. Cesta ven je v pohodě, zato ces­ tou do vesnice dvakrát kontrolují autobus, jestli v něm není výbušnina. I tohle je tu jiné. Když se třesou stěny, není to tím, že by kolem domu projel vlak, ale tlakovou vlnou ze vzdálené exploze. Nedávno sem spadly i střepiny ze zneškodněné rakety.

Má to tu svá specifika, ale přesto se tu cítí být v bezpečí.

Když procházela recepcí, nedalo jí to a s úsměvem si rýpla do recepčního, kte­ rý měl na tóbě skvrnu od kečupu. Byl ra­ 22 listopad 2018

madán a jako věrný muslim (jak jí o sobě říkal, když se ji posledně snažil přesvěd­ čit, aby přešla na islám) by se měl postit.

Znalost Koránu, se v rozhovorech o víře ukázala jako výhoda. Stejně jako rozvíje­ jící se znalost arabštiny. Lída neví, proč jí Bůh dal na srdce touhu naučit se tenhle jazyk, ale měla zkušenost, že když cíti­ la podobná „volání“, bylo dobré poslech­ nout. Důvody proč, se pokaždé ukázaly až později. Až potřebovala to, co se naučila.

Ale nejsilnější motivací ovládnout další ja­ zyk u ní vždycky bylo moci lidem svědčit o Ježíši v jejich řeči.

Jirka si na mobilu přečetl zprávu od své ženy a usmál se. Taky na ni myslí. Ani to jinak nejde. Vlastně na ni ty poslední roky myslí víc než kdy jindy. Roste, hol­ ka, odborně, i ve víře. Je to úžasná žen­ ská. Vždycky byla, ale teď to je nějak víc vidět. Když se do něčeho zakousne, tak to

dotáhne až do konce. Tohle mají společ­ né, neradi něco vzdávají. Oba dva. Ukro­ jila si velký krajíc, a po těch víc jak dvou letech vidí, že to zase zvládla. I oni tady to zvládli. Rozhodnutí do toho jít přines­ lo dobré plody. I když ze začátku se mu­ seli vzájemně podpírat, měla to těžké ze všech stran a jim doma zkrátka chyběla.

Teď, když to neměli, teprve vynikla její schopnost jednat s dětmi i dospělými a za­ stat tolik práce.

V myšlenkách se vrátil o pár let zpát­ ky. S možností téhle práce v Saúdské Ará­ bii se oba dva seznámili v podstatě na­ jednou. Lídě ji nabídla kolegyně, když se k ní, jako k učitelce angličtiny, přišla domluvit na přípravě na zkoušky. Lída to Jirkovi řekla hned potom. Připadalo jim to jako šílenost, shodli se na tom oba.

Od rodiny, na jiný kontinent, do středu islámu. Na úplně jinou úroveň zdravot­ nictví. Ale když se podívali na podmín­ ky a zjistili, že Lída nejen splňuje úplně všechno, ale s další specializací a dvaceti lety praxe má ještě bonus, už to tak šíleně nevypadalo. Začali se za to modlit. Jest­ li je to cesta pro ně, Bůh ji otevře, jestli ne, tak ji zavře. Takhle to Jirka vždycky bral. Buďto Bůh mluví k lidem přímo a ti se podle toho zařídí, nebo Boží vůli hle­ dají aktivně pomocí rozumu a moudros­ ti jim daných, a výsledek je stejný. Buď člověk odmítá výzvy, nebo je neodmítá a snaží se obstát.

Pro přijetí bylo nutné uspět v nesčet­ ném množství různých zkoušek – z ang­ ličtiny, kultury, odborných. Ze společných modliteb nakonec vzešlo, že jakýkoli ne­ úspěch nebo novou překážku během pří­ pravy budou brát jako zavření dveří od Boha. A dál nepůjdou. A kdyby to přece jen došlo až k pracovní smlouvě, podmín­ ky byly nastaveny tak, že kdykoli během práce, kdyby to doma nešlo, tam může skončit a vrátit se. Nic není definitivní.

Tím se rizika razantně snižují. Rodina je nejdůležitější.

A pak Bůh všechny ty dveře doširoka otevřel. Lída hladce prošla všemi zkouš­ kami. Koukali na to oba dva s údivem.

Pak i oboje rodiče uznali, že mladí to mají

psychologie promyšlené a že na systému, který bude fungovat během máminy fyzické nepřítom­ nosti, poctivě pracovali. A nabídli jim svo­ ji podporu.

Rodina začala fungovat ve své širší po­ době. Začali si být blíž. Rodiče se začali na­ vštěvovat i bez Lídy jako spojovacího člán­ ku. Věnují se nejmladšímu vnukovi, který k nim po škole pravidelně chodí a dělá si tam úkoly, protože táta jako inženýr do prá­ ce dojíždí a vrací se domů později. A užívá si to jak nejmladší vnuk, tak i oni. Život se přestal točit kolem nemocí a vrátil se jim kus mládí. A děda ví tolik věcí z chemie a z přírodovědy! Dospívající děti dozrály v samostatné jedince. Dcera převzala část máminy role s hrdostí a Jirka i Lída viděli, že se v ní cítí dobře. Naučila se vařit a baví ji to tak, že o prázdninách dělala kuchařku čtyřiceti lidem na táboře. I prostřední syn se tam, kde za něj mluvili rodiče, naučil jednat sám. Pro Jirku byla zajímavá zkuše­ nost zjistit, že se v rodině vzájemně dove­ dou zastoupit.

Rodina přes půl světa. Nejde to samo.

Je k tomu potřeba držet se Boha, dokonalá partnerská shoda a obdarovaní, silní jedin­ ci. U chlapa ten druh síly a odvahy, která se nestaví na oči, ale která jako kořeny hlubo­ ce zapuštěné ve skále udrží strom stát i ve vichřici a ochrání ptačí mláďata v hnízdech.

Pokora přijmout, že Boží cesty mohou vést jinudy, než kudy vedou osvědčené a nor­ mami přijaté cestičky a představy, kudy by se dobrý křesťan měl ubírat. Přijmout, že Bůh může mít pro jeho rodinu jinou cestu a že na ní může mít viditelnější, nikoli ale významnější roli jeho žena. Ten josefovský typ chlapa, který má v Božích očích větší schopnost chránit to nejcennější než lidmi uznávaní bojovníci.

Jirka, Lída a jejich děti se za pár měsíců stanou zase celkem běžnou rodinou. Ne­ budou mít problém vrátit vše do normálu.

Tou vzdáleností rodina neutrpěla. Naopak.

Stmelilo je to. Jsou přesvědčeni, že tudy vedla Boží cesta pro ně, protože to, co na ní našli, je všechny obohatilo.

Limitem zůstává dotek PhDr. Dalimil Staněk, DiS. je kazatelem evangelia v Církvi bratrské a poradenským psychologem

Funkční a plnohodnotné životní uspořádání nukleární rodiny, kde je jeden z rodičů dlouhodobě pracovně v zahraničí, by bylo dříve nepředstavitelné. Zvláště je vzdálena postava maminky, která tradičně zajišťuje vztahovou rodinnou péči a chod domácnosti. Ovšem v dnešní době rychlého, propojeného světa s alternativním uspořádáním rodinného fungování je to výraznější trend. Doby, kdy jsme si posílali dopisy nebo strohé textové emaily, jsou ty tam. Nové formy komunikace umožňují sdílet obrázky, videa, gesta, výrazy obličeje a umožňují kvalitní videopřenos. Jediným limitem zůstává dotek, i když i v této oblasti se vývoj posouvá. Virtuální prostor pro mnoho lidí nahrazuje prostor fyzický.

A pracovní nabídky v zahraničí bývají lákavé.

Rodina, která se pro takovéto uspořádání rozhodne, se nevyhne negativnímu prožívání této situace. Bylo by zvláštní, kdyby se zúčastněným občas nestýskalo, nebylo jim smutno a neměli touhu se druhého dotknout, byť jen skrze displej. Překvapilo by mě, kdyby se i občas nehněvali jeden na druhého, nezáviděli si nebo nenaráželi na neporozumění odlišných životů a časových posunů. Dovedu si představit, že situace může být mnohem náročnější v období rodinné krize, například nemoci, problémů dětí ve škole nebo jiných obtíží. Vzdálený rodič nebo partner prožívá intenzivní bezmoc, protože nemůže na dálku zasáhnout, pomoci a vyjádřit blízkost. Toto je pouze střípek možných potíží.

V psychologii rodiny se používá pojem resilience. Resilientní rodina je odolná vůči nepříznivým okolnostem, je plastická vůči tlakům a podmínkám života a vývoje. Není rigidně neměnná, ale je houževnatá. Resilientní rodina je na tom vzhledem k okolnostem lépe, než bychom čekali. Má dobré zázemí v širším okolí a blízké vztahy.

Důležitým faktorem resilience pro rozdělenou rodinu je příběh. Jaký příběh okolo dané situace rodina vytvoří a jak mu rozumí? Je to příběh o rodiči kariéristovi, kterému ostatní přeci nemohou bránit v jeho poslání? Nebo příběh o rodiči, který se obětoval a tahá rodinu z dluhů? Je to příběh o manželích, kteří spolu nemohou být, a tak vděčně přijmou možnost oddělení? Nebo je to příběh, kde hlavní roli hrají peníze a vyšší životní standard, který si mohou díky zahraniční práci dovolit a kterého se nechtějí vzdát? Je to snad příběh o Božím povolání a misii? Rodina může zvládnout náročné situace ve chvíli, kdy jim všichni rozumí v rámci jednoho společného hrdinského příběhu. Je potřeba mít na paměti také to, že se příběh může časem měnit v závislosti na vývoji manželského vztahu a zrání dětí. Zajímalo by mě, jestli rodina pravidelně své nastavení přehodnocuje a jestli je schopna rozpoznat, že to, co fungovalo před rokem, už není vhodné teď.

Zároveň je potřeba si uvědomit, že takovéto uspořádání může mít i své silné stránky. Ve chvíli, kdy s někým komunikujete přes video nebo chat, je vašim primárním nástrojem vyjádření blízkosti jazyk. Naproti tomu existuje mnoho rodin, které spolu sice sdílí fyzický prostor jedné domácnosti, ale v podstatě spolu nemluví.

■

2018 listopad

23

profese

ráda vytvářím ženu krásnou připravila jana matulíková foto Nicola Pani modelka Markéta Šlechtová

V

jedné písni se zpívá, že „šaty dělaj člověka“, co dnes říká o člověku to, jak se obléká?

Myslím, že oblečení hodně vypovídá o tom, v jakém pracovním prostředí se člo­ věk pohybuje. Jinak se oblékají lidé do kan­ celáře, kde zastupují určitou firmu při jed­ nání s klienty a kde se proto dbá na prestiž i v tomto ohledu. A jinak na pracovní pozi­ ci, kde na oděvu moc nezáleží anebo kde obdržíte pracovní oděv. Hodně k tomu při­ spívá i to, jaká je vaše pracovní doba a kolik času máte na přípravu svého outfitu a ze­ vnějšku. Jiné to je, když jde o náš volný čas a také styl, který je nám příjemný a kterým vyjadřujeme svoji osobnost.

Moje generace se už začíná o módu zajímat a orientovat se v ní. Je snaha dr­ žet krok s trendy, být upravení a pečlivě si vybírat obsah své skříně. Velký vliv mají

i média. Lidé dnes lépe volí správný střih nebo barvu pro svoji osobnost, už ví, co jim sluší. Každá země má jiný módní styl, jiné je to ve Francii, v Itálii nebo v Anglii, tam lidé více experimentují i ve vyšším věku a tamní styl je pro ně charakteristic­ ký. To mi u nás trochu chybí a je to škoda. Ženy jsou v Novém zákoně nabádány, aby se nezdobily a nestřídaly oděv. Je to jistě i dobově podmíněné. Kde je ale podle vás hranice pro současného člověka?

Tomuto úseku v Bibli jsem dříve, vzhle­ dem ke zvolenému oboru, nerozuměla.

Začala jsem nad tím víc přemýšlet až když jsem na ulici potkávala ženy, které občas vypadají tak nějak „lacině“. (Omlouvám se za to slovo.) Jsou ověšené mnoha dru­ hy šperků, mají různě barevné a ozdobe­ né nehty a velice špatný střih vlasů. Na­

Kateřina Sanislová Narodila jsem se v Praze do křesťanské rodiny. Vyrůstala jsem v Křesťanském společenství Praha, moji rodiče vedli nedělku a volnočasový klub pro děti. Velice dobře si vzpomínám, jak jsme si vyráběli kostýmy na vystoupení, a oděv mě tedy obklopoval už odmalička. Když mi bylo 12 let, rodiče byli zapojeni do projektu promítání filmu Ježíš v kinech po celé ČR. Přinesli domů kazetu, po jejímž zhlédnutí jsem se rozhodla vydat život Ježíši a stát se křesťankou.

Po revoluci moje maminka začala podnikat. Otevřela si vlastní obchod, do kterého navrhovala a šila šaty. Už v 11 letech jsem se naučila šít na stroji a tvořila první kousky pro sebe. Když jsem se rozhodovala, jaký obor si zvolit, volba byla jasná.

Vystudovala jsem obor návrhářství na SPŠ oděvní a následně Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství v Praze. Během studia jsem měla možnost se zúčastnit stáže v Birmingham Metropolitan College ve Velké Británii. Po studiích jsem si otevřela vlastní módní salon a zůstala věrná svému oboru.

24 listopad 2018

lakované nehty jsou v pořádku, pokud jsou součástí nějaké události a zvoleného oděvu. A za střídáním oděvů přehnanou touhou mít ty nejlepší kousky vidím spíše rozmařilost. Nemluvím o těch kvalitních, ale o snaze mít stále něco nového, lepšího, neokoukaného. Na druhou stranu je velká škoda, když vidím ženu, která by s pár do­ plňky a trochou rafinovanosti ozvláštnila celkový outfit i sama sebe.

Odívání prošlo mnoha změnami.

Je nějaké období, které je pro vás inspirací? Čím konkrétně?

Jako inspirativní vnímám první polovinu 20. století. Zejména móda 30. až 50. let vy­ jadřuje určitou ženskost a křehkost, kte­ rou by podle mě měla každá žena v sobě mít. Trošku negativně nás ovlivňuje no­ šení kalhot, i když je mám také ráda, po­ kud nejsou součástí dámského šatníku po celý rok. Když žena nosí šaty, nutí ji to tak trochu k jinému vnímání sebe sama, k ji­ nému chování, chůzi… Velice se mi líbí i móda klobouků jak u žen, tak u mužů, i když v dnešní době je složitěji představi­ telná. Pokud jde o inspiraci, jmenuji napří­ klad Coco Chanel nebo Christiana Diora.

Mým dalším oblíbeným obdobím, i když se v mé tvorbě neobjevuje, je empír. Teh­ dy se používaly lehké materiály s malým množstvím zdobení a výšivek, s krátkými nebo dlouhými kabátky, klobouky či čep­ ci. Je to mnohem odlehčenější období než ostatní styly v historii.

Lidé dříve chodili na bohoslužby oblečeni „nedělně“ – tedy muži

v oblecích, ženy v šatech nebo sukních.

Dnes se to posunulo k mnohem větší neformálnosti. Je to v pořádku?

Myslím, že v tradičních sborech se to ještě dodržuje, zejména u starší generace. Vní­ mám, že tím prokazujeme úctu Bohu i sami sobě navzájem. V mnoha místech v Bibli se o nás mluví jako o Božím lidu a královském kněžstvu a to nás nějak zavazuje, abychom reprezentovali toto království. Když jdeme na shromáždění, scházíme se k oslavě Boha a je to něco jako společná hostina, na kte­ rém bychom ho měli uctít. Jiné je, když se scházíme na skupinkách nebo ve volném čase. Mně tento přístup oblékání do církve na společná shromáždění mrzí. Ale záleží na postoji srdce, abychom se neoblékali na odiv jeden druhému, ale pro potěchu Boha. V Bibli je na mnoha místech popiso­ vaný oděv či svatostánek a vždy je vylíčen do krásy a největšího detailu.

Některé šaty mají „rafinované střihy“ a jsou ušity tak, aby provokovaly. Vaše tvorba ale nic takového neobsahuje. Je to i proto, že jste křesťanka?

Nikdy se mě tento typ módy neoslovoval.

Myslím si, že žena i muž působí mnohem lépe, když jsou oblečeni vkusně a přiroze­ ně než provokativně a s důrazem na před­ nosti i nedostatky těla. Na mé tvorbě má určitě velký podíl i to, že jsem křesťanka.

Snažím se vytvářet ženu krásnou a zdů­ raznit její osobnost. Je to dáno i kliente­ lou, kterou můj způsob vyjádření a tvorby oslovuje. Když po mně někdo chce něco provokativnějšího, mám s tím vždy vnitřní problém. Ale díky Boží milosti je tento typ klientek opravdu spíš výjimkou. V tomto případě je to podobné i s fotografy. Nera­ da spolupracuji s fotografem, který tvoří takový druh fotografií. A v dnešní době je to docela časté.

Dá se opravit to, co je špatně střižené nebo špatně ušité?

V mnoha případech ano. Takový kousek se dá různě upravit nebo přešít, aby klien­ tovi lépe seděl na postavu. Další možnos­ tí je ho použít a přešít třeba v kombinaci s jiným materiálem a vytvořit úplně nový

model. Ale jsou i případy, kdy to oprav­ du možné není.

V Markově evangeliu je podobenství o našívání záplaty z nové látky na starou. Nová látka bude mít totiž jiné vlastnosti – například se teprve srazí a pak lehce vytrhne. V dnešní době jsou ale materiály, které se nesrazí. Jak by mohlo být toto naučení změněno, abychom si to uměli představit dnes?

Napadá mě pojetí nesourodosti materi­ álů, jako když se k velmi pevné a režné tkanině, která představuje starou smlou­ vu, budete snažit zhotovit záplatu z kraj­ ky nebo hedvábí. To představuje novou smlouvu – Ježíšovu milost a oběť na kří­ ži. Tyto materiály nebudou schopny svý­ mi vlastnostmi obstát dohromady. Takto by se dalo připodobnit toto podobenství pro dnešní dobu.

módní návrhářka Módní návrhářka je tvůrčí osobnost, která propojuje estetické cítění s řemeslem a designem. Navrhuje oblečení nebo doplňky k nim tak, aby byly estetické a funkční. Ke své práci návrháři nejprve využívají tužku a papír, vytvoří návrh modelu, který poté realizují pro potřeby obchodu nebo konkrétního klienta. Služba módních návrhářů se nejčastěji uplatňuje při navrhování kostýmů a šatů pro výjimečné příležitosti, jako jsou svatby, večírky a jiné slavnostní chvíle. Tvoří ale i oblečení pro běžné nošení podle toho, jak se s klientem po předložení návrhů dohodnou. Návrháři své vzdělání získávají na specializovaných školách zaměřených na výtvarné umění.

■

2018 listopad

25

Do Písma

Bůh chtěl zabít Mojžíše ptala se eva čejchanová

Když se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.“ A Hospodin ho nechal být.

Exodus 4,24–26

T

yto tři verše vypadají, jako by do kontextu ostatního vyprávění Mojžíšovy cesty zpátky do Egypta nepatřily. Jsou jako blesk z čistého nebe a vyvolávají spoustu otazníků. Proč chtěl Hospodin Mojžíše zabít, když Mojžíš byl na „cestě poslušnosti“? V osmdesáti letech od základů změnil svůj dosavadní život, aby šel udělat to, o co ho Bůh žádal. Takže proč?

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická.

V letech 1993–2009 předseda Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnuků.

26 listopad 2018

Tento text je mnohými považován za temné místo Starého zákona a není úplně jasné, proč je zasazen právě do této souvislosti. Přesto můžeme vidět, že k tomu, kdo znal tehdejší reálie, tento text mluvil.

A mluví i dnes jak k Izraelcům, kteří čtou Bibli, tak i ke křesťanům, kteří ji čtou skrze Krista. Obsahuje narážky na dobu, ve které text vznikl, kdy Mojžíš řeší věci ve Starém zákoně nejzávažnější – má dojít k vyvedení Božího lidu z otroctví. Má to udělat prá­ vě Mojžíš, ale ten udělá chybu.

Ale o té tam psáno není…

Text to neříká, ale naznačuje obrazem. Problém byl v tom, že nebyl obřezán Mojžíšův syn. Z hebrej­ ského textu není zcela zřetelné, jestli je to Mojžíš, koho chtěl Hospodin zabít, nebo Mojžíšův syn. Ale se vší pravděpodobností se opravdu jedná o Mojží­ še, jak čteme v novějších překladech. A Hospodin ho chce zabít, protože ač byl sám vyvolen k tomu, aby vyvedl Boží lid, zapomněl na základ, kterým je Abrahamova smlouva s Hospodinem potvrze­ ná obřízkou.

V celém procesu povolání Mojžíše mu ale Hospodin trpělivě vysvětluje: Zuj si boty, stojíš na půdě svaté… Nemusíš mluvit, bude mluvit Áron… Vezmi si hůl, bude jim znamením… Proč Mojžíše neupozorní na tak důležitou věc, když ho opomenutí může stát život?

Mohl to být test. Mojžíš vyrostl do osobnosti, o kte­ ré se později píše jako o nejtišším z lidí. To je nád­ herná charakteristika. Byl vychován ve své rodině, později na egyptském dvoře, měl špičkové egyptské vzdělání, ale byl to Izraelec. Potom žil 40 let v mid­ jánské poušti a je možné, že tam zvlažněl, že zapo­ mněl na některé věci, na které zapomenout neměl.

Je zvláštní, že na to nezapomněla jeho žena – dcera pohanského kněze, která nikdy předtím s Izraelci nic společného neměla a Mojžíše potkala jako utečence z Egypta…

Sipora je v tom příběhu úžasná postava. Někteří vykladači se domnívají, že Sipora tím, co udělala, zachránila nejen Mojžíše a tím i izraelský národ v Egyptě – i když Pán Bůh by si asi našel někoho jiného –, ale zároveň se zde veřejně přiznává k víře v Hospodina. Možná ji k činu vedla ženská intuice.

Mojžíš něco zanedbal, Hospodin se na něj rozzlobil, Sipora to vycítila a zachránila Mojžíši život. Sipora – cizozemec, přicházející z jiného náboženství. Na­ víc to je jediné místo v Bibli, kdy obřízku vykona­ la žena. Obvykle to byla role otce-patriarchy. Zápis této události v Bibli je potvrzením, že ji nepsal jen člověk. Izraelci by hrdost bránila ji zaznamenat.

Než Mojžíš vyrazil na cestu, Bůh mu předem řekl, co bude v Egyptě dělat, jak to bude s faraonem, že vyjdou a budou obětovat na Orebu. V té době Bůh věděl, že Mojžíšův syn není obřezán. Kdyby Mojžíše zabil, nestál by Bůh proti svým vlastním slovům? Nebo to nebyl zápas ve smyslu „boj“?

inzerce

Profesor jeruzalémské univerzity Umberto Cassuto se domní­ vá, že na hranici s Egyptem, kde se rodina utábořila, Mojžíš onemocněl a vypadalo to, že umírá. A Sipora přemýšlela, čím to je, že „byl raněn“ nemocí. V té chvíli ji napadlo proč a vyko­ nala obřízku. Dokonce použila kamenný nůž, kultický nástroj Izraelců určený k obřízce. Když Hospodin někoho ranil, Izra­ elci vždycky hledali, zda to není proto, že onen člověk má ně­ jaký deficit, který brání jeho službě. Celý Izrael je považován za syna Hospodinova. Mojžíš měl být jeho reprezentant. Ale nedotáhl přípravu na vyvedení Izraele z Egypta. Obřízka byla pro Izraelce naprosto zásadní, tak jako je pro křesťany zásadní křest – musím přijmout Krista a být pokřtěn v Ježíšově jménu, abych před Hospodinem nebyl jen pod svým lidským jménem, ale aby mě viděl skrze Krista. To je pro mě jediná naděje. Mojžíš měl být na svůj úkol připraven a potvrdit, že bude ve své rodině dodržovat, co bylo Hospodinem tak jasně přikázáno.

Mojžíš sám byl obřezán jako nemluvně, nebo až když zjistil, že je Žid?

Se vší pravděpodobností už jako dítě, v Izraeli byli chlapci obře­ záni osmý den. A Mojžíš byl puštěn po vodě, až když mu byly tři měsíce. A potom stejně prožil dětství v izraelské rodině, pro­ tože ho egyptská princezna svěřila jeho matce.

Zápas Mojžíše s Hospodinem je podobný zápasu Jákoba u Jaboku.

Ano, podobnost je velmi nápadná. I tam šlo Jákobovi o život. Ně­ kdy přehlížíme fakt, že když Jákobův zápas s andělem skončil, měl těžce vykloubenou nohu, nadosmrti mu zůstalo postižení. Neby­ la to žádná legrace. Byl to skutečně zápas o něco s Hospodinem.

Jákobovi tehdy šlo o to, aby se Ezau nepomstil za dávnou zradu. Ezau mohl vybít celý Jákobův rod. Oba, Mojžíš i Jákob, byli před misí, která měla obrovský dopad na budoucnost národa. Byl to i u Mojžíše zápas o požehnání?

Ano. Mojžíš dostal nesmírně důležité poslání. A bylo zásadní, aby byl na svůj úkol připraven. Musel si uvědomit, že když po­ vede Izrael, který stojí na smlouvě s Hospodinem, jejímž vidi­ telným znamením je obřízka, tak MUSÍ být obřezán i jeho syn.

Nelze to opomenout. A bylo to vybojováno. Je zajímavé, jak dů­ ležitou roli tam hrála právě Sipora. Dodnes je Sipora v židovství brána jako příkladná postava. Ukazuje to, že obraz patriarchální židovské společnosti není tak úplně černobílý. Ženy byly aktiv­ ní, zvláště ve chvílích, kdy muž selhal.

Mají úvodní verše nějaké poselství pro současnost?

Sipora řekla: „Je to zpečetěno krví.“ Prostředkem záchrany zde byla krev. V biblických souvislostech vidíme záchranu prvoro­ zených v Egyptě krví beránka a pak záchranu lidí krví na kříži.

Nemůžeme být zachráněni bez oběti.

■

kultura

Toman text kamila beranová foto Falcon

F

ilm Ondřeje Trojana je životopisným dílem o Židovi Zoltánu Goldbergo­ vi, který po válce v Košicích vydává osobní doklady lidem ze Sověty okupo­ vané Podkarpatské Rusi. Za války půso­ bil jako úředník v exilu v Londýně, kde se seznámil s tehdejšími předními českoslo­ venskými politiky a diplomaty. Díky nim se, ani neví jak, náhle ocitl na postu šéfa odboru zahraničního zpravodajství. Od té doby už mu nikdo nemůže říct jinak než Zdeněk Toman. Zdá se, že teplé křeslo, do kterého se dostal, se mu nakonec za­ líbilo, a zanedlouho se z něj stává jeden z nejvlivnějších a nejbohatších mužů tře­ tí republiky.

Poválečná politika v Československu, kterou hýbou osobnosti jako Klement Gottwald, Jan Masaryk, Rudolf Slánský a další, nabírá po roce 1945 rychlé ob­ rátky. Všichni se snaží hájit vlastní záj­ my, krýt si záda a uchránit své vysoké postavení. Toman svého postavení vy­ užívá k obchodování se šperky na čer­ ném trhu v zahraničí, a to s podporou KSČ, které jsou peníze na kampaň více než vhod.

Jako by toho na něj nebylo už dost, říká si divák, když náhle okolnosti při­ pletou Tomanovi do cesty americké zpra­ vodajce s prosbou o zajištění pomoci pro židovské uprchlíky, kteří se přes Česko­ slovensko chtějí dostat z Polska do Pa­ lestiny. Zajistit v tehdejší politické situa­ ci něco podobného chce značnou dávku odvahy. Díky Tomanovi nakonec oprav­ du prochází přes naše území více než 200 tisíc Židů.

Projevila se jeho lidskost a pomohl To­ man nezištně těm, kteří to opravdu potře­ bovali? Nebo to vnímal jen jako morální povinnost vůči vlastnímu etniku? Nakonec

28 listopad 2018

Toman Filmové drama Režisér, scénárista a producent: Ondřej Trojan Uvedení: srpen 2018

se ovšem i toto lidské neštěstí stává dalším předmětem jeho obchodu.

Toman na sebe stále více poutá pozor­ nost Stalinových stoupenců. Nezbývá mu, než důkladně taktizovat a využívat nejen své zkušenosti a kontakty, ale už i vydírá­ ní a manipulaci. Zajišťuje si respekt, mož­ ná spíše bázlivost svého okolí. Ale jistotu nemá v politicky vypjaté době opravdu ni­ kdo. A proto je i Toman za své činy, jimiž zároveň dopomůže komunistům k převra­ tu, následně stejnou vládou důkladně po­ trestán.

Napětí a ponurá nálada ve filmu pod­ trhují atmosféru nejisté doby, kterou do­ kreslují dobové záběry. Jiří Macháček si jako Toman umí v jednu chvíli získat di­ vákovy sympatie a vzápětí naopak opo­ vržení. Herecké výkony obecně jsou ve filmu opravdu excelentní. Hlavní dějovou linku doplňují osudy dalších postav, kte­ rých je ve filmu skutečně mnoho. Neu­ stále mě při sledování provázela snaha pochopit okolnosti a motivy jejich jed­ nání, jejich často rozpolcená rozhodnutí a přesvědčení. Jako například v momen­ tě, kdy se Tomanova žena Pesla, která upřímně obdivuje Stalina, zároveň těší na americký film.

Samotné zpracování filmu se tvůrcům opravdu podařilo. Děj je sice z počátku skoro až utahaný, ale postupně graduje, takže s blížícím se koncem nabírá na spá­ du a dramatičnosti. Některé dialogy jasně odkazují na to, co se událo až po Vítězném únoru, a odkazují tak na divákovu znalost dobového kontextu.

Na závěr si kladu otázky, do jaké míry pře­ vládala Tomanova vypočítavost a jak moc ho ke krokům, které by možná ani sám udělat nechtěl, donutily okolnosti. Nako­ nec jich ovšem uměl využít tak, že hrá­ ly v jeho prospěch. Přes všechno vlastní obohacování ale Toman pomohl opravdu dobré věci. A aby se tak mohlo stát, mu­ sel být tam, kde byl, na svém vysoce po­ staveném místě.

Je dobré, a v dnešní době skoro až žá­ doucí, si tuto nedávnou historii připomí­ nat. Takže pokud se rozhodnete zamys­ let se nad poválečnou dobou skrze tento film, rozhodně nešlápnete vedle. Naopak!

■

náš tip

Evangelium, které stojí za to vidět Skvělý francouzský spisovatel a dramatik Eric

Emmanuel Schmitt a vynikající herci Jan Skle­ nář s Martinou Eliášovou z Klicperova divadla v Hradci Králové dávají prožít divákům doslova evangelium. Náročné evangelium, protože téma umírání desetiletého dítěte je snad to nejhorší, s čím se může člověk vyrovnávat. Je to tragicky bolestné pro rodiče, zdravotnický personál a sa­ mozřejmě i pro samotné dítě.

A přece právě tato krajní situace poskytla uměl­ cům příležitost představit trpícího Boha, který nese Oskar a růžová paní na kříži naše nemoci. Zřejmě vrcholná scéna na­ autor: Eric Emmanuel Schmitt stává, když si malý Oskar v nemocniční kapli pře­ překlad: Denisa Brosseau-Kerschová kvapeně prohlíží vyzáblého Ježíše na kříži a pak režie, úprava, scéna: Ivan Balaďa sám spočine v náručí Růženky – obraz piety. Oba kostýmy: Marie Franková herci pod vedením už zesnulého slovenského re­ pohybová spolupráce: David Strnad žiséra Ivana Baladi, věrni literární předloze, prolí­ hrají: Jan Sklenář a Martina Eliášová nají tragické scény s komediálními, takže se diváci musí smát i plakat zároveň.

Můžete navštívit Komorní scénu Klicperova divadla V podkroví, ale můžete si také pozvat oba herce včetně zvukaře a osvětlovače v jedné osobě, jako jsme to udělali my ve Sboru CB v Praze 1.

Bronislav Matulík ■

A měli z toho Vánoce Slibnému začátku, do kterého čtenáře uvádí titul i první kapi­

Bronislav Matulík: Reportáž o narození Ježíše Krista Návrat domů, Praha 2018, 64 stran

tola útlé publikace, že se konečně z autentického vyprávění dozví, jak to v oněch dnech za císaře Augusta doopravdy bylo, je odzvoněno hned na druhé straně textu. Reportáž o naro­ zení Krista neexistuje a nikdy už existovat nebude. I v Bib­ li, kde se o této události pojednává nejpodrobněji, najdeme jen záznamy z druhé ruky a s nemalým časovým odstupem.

Pokud však čtenář vezme publikaci jako adventní ka­ lendář, díky němuž má každý den možnost nahlédnout do výjimečného příběhu, stane se z ní bonboniéra plná dob­ rot, která jej dovede den po dni až k Vánocům. Dvacet čtyři krátkých příběhů, postavených na jednotlivých biblických verších, čtenáře postupně provází historií narození Kris­ ta. Každý z nich stojí na vlastních základech zakotvených v současnosti. Povídky jsou čtivé a plynou svižně. Dozvíte se v nich například to, že Marii a Josefovi se narodilo děťátko a měli z toho Vánoce. Nadechnete se vánoční atmosféry ve věřící rodině současnosti, ale i ve vězení. A atmosféru Vánoc si během čtení můžete přinést do vlastního nitra.

Knížka je ilustrována kolážemi Ondřeje Košťáka. A sou­ částí publikace je i její audioverze na CD. eva čejchanová ■

Sight/Effect eva čejchanová

Až do 25. listopadu 2018 potrvá ve Velké síni Czech Photo Centre autorská výstava českého fotografa Karla Cudlína o Izraeli. Jak už je pro Cudlína typické, zachycuje kaž­ dodenní život v originálních kompozicích. Snímky izraelské krajiny i lidí k divákovi promlouvají a nechávají ho zprostředkovaně nahlédnout do každodennosti této komplikované země. Podstatná část tvorby foto-

dokumentaristy zachycující proměny krajiny a společnosti od Sinaje po Golany za posledních dvaadvacet let je samostatně vystavována vůbec poprvé. Výběr obsahuje starší práce, které jsou díky fotografickým i beletristickým publikacím dnes už ikonami, ale také zcela neznámé záběry, z nichž řada vznikla teprve v letošním roce. Snímky Karla Cudlína jsou charakteristické nezaměnitelným smyslem pro humor, který, ač místy doveden na hranu absurdity, je vždy dokonalou pojistkou proti stereotypu a laciné sentimentalitě.

Výstava se koná za podpory Velvyslanectví Státu Izrael a Česko-izraelské obchodní komory. Navštívit ji můžete každé úterý až pátek od 11 do 18 hodin a každou sobotu a neděli od 10 do 18 hodin za základní cenu vstupného 80 Kč, ve které je zahrnuta i výstava v Malé síni Czech Photo Centre.

2018 listopad

29

diskuze

Petice v církvi připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

V církvi se objevují všelijaké petice s výzvami a protesty.

Jednou proti Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, jindy za podporu tradiční rodiny atp.

Jakou váhu přisuzujete peticím? Mají se křesťané cítit morálně zavázáni petice podepisovat a je oprávněné vytvářet na členy církve nátlak ve jménu víry a křesťanské morálky?

Co si ten Noe vůbec myslí?!

Petr Raus první místopředseda RCB

Začnu od konce: Nátlak v žádném pří­

padě, a to ani na rovině „měl bys“. Jsem i proti tomu, aby se petice podepisovaly v modlitebnách. Pokud něco takového podepíšu, podepisuji to z titulu občan­ ství, nikoli proto, že jsem křesťan. „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem,“ říká Hospodin, a petice je nástrojem moci. Ani Bůh sám nechce na tomto světě působit silou, proto se Kristus narodil jako dítě a zemřel jako bezprávný a bezmocný na 30 listopad 2018

kříži. Dva tisíce let se nám to snaží vysvět­ lit a my mu dva tisíce let celkem slušně odoláváme. Pořád ještě toužíme, aby se Boží moc na tomto světě projevila silou a svět změnila. Jenže svět máme měnit my svým vlivem, svým příkladem, který bude lidi lákat.

A pak to druhé: Petice bývají častěji za­ měřeny proti něčemu. Myslím, že zdravé křesťanství je orientováno spíš pozitivně, je víc „pro“ než „proti“. Kristus nás učí se modlit „odpusť nám naše viny“ a my v tom slyšíme varování před hříšnými skutky. Na ty se soustředíme. Jenže Pán Ježíš použil slovo, které znamená vinu ve smyslu dluhu. Očividně ho trápí víc,

co jsme neudělali, než kde jsme překro­ čili Zákon. Horší je něco zanedbat, třeba tam, kde zůstáváme v bezpečí za zavřený­ mi dveřmi svých domovů a modliteben, než něco pokazit. To naše nastavení ori­ entované na boj proti zlým činům vede k pasivitě a obranářství, a tak docela rádi vystoupíme proti něčemu. Jsme potom proti Mariánskému sloupu nebo proti roz­ vodům, místo abychom byli pro jednotu církve (po které tak toužil Kristus) či pro láskyplnou rodinu. Řídicím motivem na­ šich životů se tak snadno stane vzdor.

Jenže vzdor je jen jedním z projevů so­ bectví, které je podle apoštola Bohu ne­ přátelské.

glosa Kateřina Hodecová šéfredaktorka Ráda 7 (TWR-CZ)

Osobně petice zpravidla nepodepisuji,

i když mám za to, že to je legitimní způ­ sob, jak se vyjádřit k veřejnému dění.

Nepodepisuji proto, že mám obvykle velmi málo informací k tomu, abych se mohla rozhodnout relevantně, a záro­ veň málo času, abych se mohla do dané problematiky ponořit a pak se adekvát­ ně vyjádřit. A nechci se jen přidávat k názoru druhých, byť mně blízkých a hodnověrných lidí, i když mě jejich názor zajímá.

Výjimku jsem udělala v případě uvedení divadelní hry Vaše násilí, naše násilí, která byla letos uvedena v jed­ nom z brněnských divadel. Nadzvedlo mě, že je to hra, která zcela prvopláno­

Myslím, že základní úkol církve je ší­

řit zvěst o Božím království, a to hlav­ ně zvěstováním evangelia. Tento úkol nemá nic zastínit.

Současně se Boží království týká i společnosti a v dějinách společnost křesťané mnohdy významně ovlivni­ li. Je na místě, aby se křesťané vyjad­ řovali i k veřejným otázkám, které se týkají praktikování víry a biblic­ kých hodnot. Domnívám se proto, že je možné i ve sboru oznámit ně­ které petice a vyzvat k jejich podpi­ su. Mělo by se jasně vysvětlit, proč se nás problém týká a proč podpis pe­ tice doporučujeme. Každý by si měl rozmyslet, zda ji podepsat chce, a mít svobodu ji podepsat i nepodepsat. Za naprosto nemístné považuji vytvářet jakýkoli nátlak k podpisu, a to třeba dokonce tím, že podpisem nebo na­ opak jeho odmítnutím nějak ukazu­ jeme opravdovost své víry. Také je, myslím, vhodná uměřenost, neboť pokud se ve sboru podepisuje kaž­

vě rozdmychává nepřátelství. A dru­ há výjimka – podepsala jsem petici or­ ganizovanou Aliancí pro rodinu, která sbírá podpisy na podporu poslanecké­ ho návrhu, který chce ústavně zakotvit manželství jako svazek muže a ženy.

Vím, že prosazovat křesťanské hodnoty v nekřesťanském prostředí není lehké, a pro mnoho lidí kolem nás skutečně nedává smysl řídit se Biblí, kterou ne­ považují za Boží slovo. Ale snažím se dát hlas aspoň těm iniciativám, které se i v nevěřícím prostředí dají vzít „sel­ ským rozumem“ jako dobré a prospěš­ né pro národ jako celek.

Potěšilo by mě, kdybych svým hla­ sem pomohla něco změnit k lepšímu.

Ale daleko víc věřím v osobní životní příklad, zejména v politice, justici, eko­ nomice, školství… Často se modlím za nás křesťany (včetně sebe), abychom uměli říct jasné hlasité slovo v pravý čas. Protože slova učí, příklady táhnou.

Lubomír Ondráček hlavní pastor Křesťanského společenství Praha

dých čtrnáct dnů jiná petice anebo se podepisují sporné petice týkající se dílčích zájmů jednotlivců nebo do­ konce ovlivněné různými ideologie­ mi nevycházejícími z Bible, může to členy sboru otrávit.

Ještě bych podotkl, že v našem právním řádu je počítáno jako se zá­ vaznými pouze s fyzicky podepsaný­ mi peticemi. Netvrdím, že online pe­ tice jsou úplně zbytečné, ale zatímco Parlament se ze zákona věnuje peticím s více než 10 tisíci podpisy odevzdaný­ mi na petičních arších, online peticím se nevěnuje ani při mnohem větším množství podpisů.

■

Dobré úmysly Kateřina Korábková, doktorandka historie, Sbor CB Kutná Hora

Připomínky stoletého výročí vzniku republiky, jakkoliv je možná vnímáme jako svého druhu formalitu, otevírají mimořádnou příležitost důkladnějšího pohledu na zvláštní období národní historie. Ze vzpomínek na první republiku se nezřídka nese nostalgický duch, jako by tehdy svět nějak lépe fungoval a všichni se k sobě chovali s grácií známou z filmů pro pamětníky. Hlubší zkoumání takovou představu ale nenápadně boří.

Je to pár týdnů zpátky, co se v Praze konala vědecká konference zaměřená na výchovu a vzdělávání v meziválečné Evropě.

Velká část příspěvků se pochopitelně týkala prvorepublikového školství. Jako jeden ze zdánlivě nenápadných problémů se ukázal nevyjasněný vztah školy a náboženství.

Idea svobody vyznání se spojovala s myšlenkami bezkonfesijnosti a sekularizace, která žádné církvi nedá do ruky zvláštní výhody. Až se z ní najednou stalo hledání nového zdůvodnění pro obecně požadované lidské kvality. Jak vychovat čestného a spolehlivého občana, když není o co výchovu opřít? Když ztroskotal i pokus o filozofické zakotvení, ocitly se školní snahy o občanskou výchovu na vodě. Původní snaha nenadržovat jedné církvi a vést k širšímu uvažování o náboženských souvislostech nakonec zbavila školy náboženství úplně.

Spolu s ním odstřihla i staletí osvědčené důvody pro mravnost a ctnost.

Vysoko mířící dobré úmysly narazily na prostou lidskou snahu získat pro sebe moc a nenechat kousek vlivu někomu jinému.

A tak se opět ukazuje, že ani v mimořádné době, kdy je idealismus téměř slušností, dobrý úmysl sám o sobě nestačí. A když se bez náhrady zahodí stará kotva a lano zůstane neuvázané, nezbývá, než se zmítat na vlnách.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 listopad

31

čteme

Překroč práh pomsty Na severu Norska jsou hluboké, tajemné

lesy. Pod horami žijí staré rody hrdých hos­ podářů se svými četnými rodinami a sytým dobytkem. Z hor sem zabloudil starý krve­ lačný medvěd. Vloupal se do chléva, roztrhl jalovici a vypil její krev. Souseda zle zranil. „Kdo se odváží na tu potvoru? Nikdo? Což tam, za horou, vyhledat lovce?“ Zdráhají se. Pohrdají těmi chudými a hrubými lidmi z lesa – vždyť ani do kostela nechodí! U těch nezkrotných divochů žebrat o pomoc? Ne­ zbylo nic jiného. Lovce tam našli, ten ale tvr­ došíjně mlčel. Věděl, co zápas s medvědem obnáší. Že ta obluda měla na boku světlou skvrnu? Tak to je on, otcův vrah a jeho med­ vědí rod. Nepůjde, aby bránil ty hrdopýšky z podhůří. Půjde, aby pomstil vlastního otce.

Věčně zpívají lesy Trygve Gulbransen Vydalo nakladatelství Práce, Praha 1969, 232 stran

Je to šťastné manželství oboustranné lásky. Tereza, ta žena z města, že má pře­ vzít povinnosti statkářovy manželky? Pod­ cenili ji. Byla schopnou, moudrou a dob­ rou paní. Lidé z okolí k ní putovali o radu a o pomoc. Narodil se synek, kterému dali jméno Tore po nešťastném strýci. Byl to hrdý hoch. Nestal se náčelníkem rodu, byl záhy zavražděn. V pozadí zákeřné vraždy bylo pyšné děvče z rovin. Rodu zbývá už jen jeho mladší bratr, po otci zase Dag. Co ten? Přivede jednou na svět potomka, aby zachoval rod? Život jde dále.

Starý statkář nezapomíná na mrtvé, na příkoří a nepřátelství chudnoucího pan­ stva z rovin. Bohatství Medvědího dvorce roste, prohlubuje propast a přichází chvíle pomsty. Dag má v truhle rodový poklad.

Je věřitelem a má listiny, které zlomí moc nepřátel.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

Našel stopu. Tři dny ji sledoval, ale domů se nevrátil. Šli ho hledat a našli lov­ ce i medvěda, dvě mrtvá těla. Zbyli po něm v hospodářství dva synové. Tore, ten starší, dědí otcovu vládu, majetek i zod­ povědnost. Neváhá projet nepřátelským podhůřím až do města k zámožnému ob­ chodníkovi. Mají na prodej vzácné kožeši­ ny a dřevo. Jejich dvorec roste, až budí zá­ vist poživačných obyvatel rovin. Přebytek zisku jde do truhlice. Dag, ten mladší, žije v bratrově stínu a sjednává úspěšně obcho­ dy. Miluje les. Má lovecké svaly. Při zába­ vě nesnese urážky rodu a ve rvačce těžce zraní protivníka, mladíka z podhůří. Sám zraněn, je pohnán k zodpovědnosti. Mizí do bezpečí lesních skrýší. Je poznamenán lesem, sekyrou, třískami a smolou, saze­ mi a ohněm. Hrdý Tore myslí na pomstu.

Medvědím dolem otřese zlá zpráva: „Tore se probořil na zamrzlém jezeře!“ Jeho život tam skončil. Dag se stává ná­ 32 listopad 2018

Blahobyt pohrdá chudobou.

Chudoba se brání nenávistí. To je cesta do propasti.

Cesta vzhůru začíná na rozcestí porozumění! čelníkem. Smrt milovaného bratra ho však zlomila. Je posledním potomkem rodu, ale stal se lesním samotářem neschopným hle­ dat si ženu. Tereza, stárnoucí dcerka z ob­ chodního domu ve městě, si na něj myslí, ale Dag v její přítomnosti není schopen slova. Připomene mu tedy, že by se měl oženit. Dag se brání – která by si ho vza­ la? A Tereza se k tomu tedy sama přizná.

A je tu ještě někdo – Terezina citlivá sest­ ra, panna Dorothea. Dědička strýce-obchod­ níka. Bohatství nezrušilo její skromnost a spokojenost s malou komůrkou na statku.

Ani starý Dag nemůže nebrat na vědomí její přítomnost. Ne slovy, ale příkladem obviňuje Dorothea Daga z bohatství, jež si dělá nárok na jeho duši. Dag musí účtovat s Bohem!

Přijde beznadějně zadlužený šlechtic, starý nepřítel z podhůří. Jeho lidé pohrdali, nenáviděli, uráželi Medvědí důl. Teď nepří­ tel žádá o půjčku, aby zachránil svou rodi­ nu, Ví, že nikdo jiný už mu nepůjčí. Jen ten starý muž z lesů má ještě peníze. Ti dva teď sedí proti sobě u stolu. Chvíle pomsty při­ šla a Dag přemýšlí. Pomstí se, nebo půjčí?

Překročil pomstu. Otevřel truhlici. Půjčil.

Věčná píseň lesů. O neblahém životě nenávisti. O vysvobození z tradice kruté rodové pomsty.

■ blahoslav košťák

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

křížovka

Tajenku zašlete do 14. 11. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Nebudu hrát divadlo před Boží tváří od autorů Maxe Kašparů a Martina Ližičiara.

Výhru věnuje Rada Církve bratrské.

Tajenka z čísla 10/2018: Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán.

Knihu Manga Mesiáš vyhrává František Šilar. Připravil Dušan Karkuš.

2018 listopad

33

post scriptum

Umění se rozloučit text Lucie Endlicherová

T

ahle slova na mě vykoukla z plakátu u brány výstaviště. Mířili jsme do expozice bonsa­ jí, tak co tahle výzva? Chvíli jsem ji musela zkoumat, než mi došlo, že jde o pozvánku na při­ pravovanou „dušičkovou“ expozici. Velmi odváž­ ný počin, napadlo mě. A ta výzva, která ho rámu­ je – klobouk dolů.

Smrt nám pomalu ale jistě mizí ze života, a taky ze slovníku. A čím více o tom mluvíme, tím více se to děje, zdá se mi. Jak se asi dnes při čtení biblické knihy Kazatel vyrovnáváme s tvrzením „Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, ne­ boť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.“ (Kaz 7,2) a jemu podobnými?

Dobře se rozloučit je opravdu umění. Začíná u ranních letmých mávnutí, kdy dítě vyskakuje před školou z auta, pokračuje přes pár slov na zá­

Váhu slov „Na shledanou“ si uvědomíme tam, kde náhle zmizí možnost přidat k nim cokoliv dalšího.

věr telefonátu s někým blízkým a jistého (byť po­ zemského, a tedy ne definitivního) vrcholu dosa­ huje možná tam, kde bratranec či neteř, syn, dcera nebo kdokoliv další odjíždí na stáž do ciziny. Váhu slov „Na shledanou“ si uvědomíme tam, kde náhle (a mnohdy nečekaně) zmizí možnost přidat k nim cokoliv dalšího.

Vzpomínám na chvíli, kdy jsem stanula u hrobu svého kamaráda, který zahynul tragicky. Na ces­ tě mezi dvěma vesnicemi ho srazilo auto, když se jednou v noci pěšky vracel domů. Trvalo mi deset let, než jsem měla odvahu zajet na vesnický hřbi­ tov a chvíli tam postát. Když náhle zemřel, jako by se zhmotnila všechna nevyřčená slova a nedoře­ 34 listopad 2018

Lucie Endlicherová redaktorka TWR a Radia 7

šené otazníky, které mezi námi zůstaly viset. Ne­ bylo jednoduché jim pohlédnout do očí a nechat na sebe dopadnout plnou vahou vědomí, že nic z toho už si prostě nevyříkáme. Jeho číslo mobi­ lu jsem měla uložené ještě pěkně dlouho. Párkrát jsem měla chuť jen tak ho zmáčknout a nechat ho vyzvánět. Potřeba říct to, co nebylo uzavře­ no, byla silnější než racionální vědomí, že není komu to říkat.

Každý z nás to zná a tahle pravda je tisíckrát dokola omletá. Tam, kde zažijeme nějaký ten „do­ tek věčnosti“, si pár dní, týdnů, měsíců všechno tohle hlídáme, ale nelze žít pořád ve střehu. Dá se vlastně osvojit ono umění se rozloučit tak, aby se stalo trvalou součástí života? A pokud ano, co všechno to znamená?

Umění se rozloučit souvisí s uměním žít. Na­ plno, každou vteřinu. Podzim, který zuří všude kolem, na to v listopadových dnech upozorňuje o to více. Milujeme začátky věcí, vztahů, událostí (svatby, narození a nová přátelství), ale konce jsou stejně důležité. Dotáhnout věci do poslední chvíle, posledního okamžiku, to je to umění. A navíc se jim věnovat naplno v průběhu jejich trvání. Dobrá káva upoutá hned na úvod svou vůní, vzhledem, první chutí, a chutná stejně i do posledního douš­ ku. Dobrý vztah může mít spoustu zákrut a pře­ kážek, ale stejně má svou hodnotu od první do poslední chvíle. Od okamžiku zrodu až do chvíle, kdy nastupuje umění se rozloučit.

Listopad pro mě vždy znovu přináší náruč ba­ revného listí, usínající přírody, rán plných mlhy a taky připomínku toho, že mohu tvořit i bez zjev­ ného uměleckého nadání. Umění žít a umění se rozloučit je toho důkazem.

■

C4 C5 C6

C7 C8 C9

C10 C11 C12

C13

C14

C15

600

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

C3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 14. 11. 2018. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

C2

BIBLICKÉ PEXESO – se soutěží pro děti z besídek

C1

V minulém čísle: MOJŽÍŠ

B15

Někteří lidé jsou pořádnější, jiným nepořádek nevadí. Snad se nebudou zastánci chaosu zlobit, když si povšimneme, že touha po řádu, pravidelnosti a předvídatelnosti byla v lidských dějinách patrnější. Urozené rody si zakládaly na čistotě svého rodokmenu.

Když už se někdo odhodlal stávající pořádek porušit, činil tak vesměs s vidinou, že nastolí pořádek nový, po svém. Jenže když se začteme do Písma, zjistíme, že Boží cesta nevede tím nejuspořádanějším a „nejlogičtějším“ směrem. Dokonce i v královském rodokmenu Syna člověka nalezneme jasné doklady cizoložství a sňatku s přistěhovalkyní (Matouš 1. kapitola). A další potvrzení toho, jak nedokonalé jsou naše představy o pořádku a nepořádku, můžeme nacházet skoro na každém kroku, když se vydáme zkoumat jeho stvoření nebo historii lidského rodu. Špína a odpadky – to jsou věci, kterých se chceme zbavit, dostat je co nejdál od svého příbytku. A tak plníme popelnice a kontejnery, vyvážíme, pálíme, recyklujeme… Už naši dávní předkové

Ve vesmíru má své místo pořádek i chaos

Objevy z chyb a odpadků mívali odpadní jámy kdesi na okraji sídlišť. Končilo v nich rozbité nádobí, nepodařené pokrmy a zkrátka vše, co mělo sejít z očí i z mysli. Jen co však minulo několik staletí či tisíciletí, jsou to právě střepy a odpadky, které nám odkrývají obraz minulosti. Zbytek připálené kaše s medem na hliněném úlomku prozrazuje, čím se živili pohanští Slované na našem území. Zrníčka a pecky zašlapané do podlahy dokazují, že za časů Rudolfa II. se na Pražském hradě obchodovalo s exotickými pochutinami.

Nepořádek sehrál svou roli také u řady překvapivých vědeckých objevů. Světoznámými se stali například profesor, jemuž přes prázdniny v laboratorních vzorcích vypučela plíseň, a také odborný asistent, který jednoho dne tolik spěchal na vlak domů, že na pracovním stole nechal nádoby s chemikáliemi. První z nich se jmenoval Alexander Fleming a připisuje se mu objev antibiotik. Tím druhým byl u nás téměř neznámý Drahoslav Lím, na jehož stole vznikl hydrogel, pozdější základ pro kontaktní čočky, náplasti a další lékařské materiály.

Poněkud odlišná je situace, kdy vědec dbá všech pravidel hygieny, odhalí určité zákonitosti přírody, popíše je elegantním, uspořádaným vzorcem – avšak za nějaký čas se ukáže, že „nepořádná“ realita těmto vzorcům tak docela neodpovídá. Řada vesmírných těles byla objevena nejprve jako chyba ve výpočtu pohybu těles ostatních, protože svou hmotností „narušovala“ jejich rovnováhu. Aby to nebylo tak jednoduché, ve velkém vesmíru (a zároveň i v mikrosvětě) přestávají platit zákony pohybu popsané Isaacem Newtonem, které se v realitě vnímané našimi nedokonalými smysly zdály tak přesné.

To všechno ovšem neznamená, že bychom v touze po poznání měli rezignovat a poddat se chybám a nepořádku. Když se přiblížíme hranicím svých možností, tím spíše si uvědomíme, jak nekonečně nás Bůh a jeho stvoření přesahuje – a jak u něj všechno spolupůsobí k dobrému, včetně našich přehmatů. text Martin Srb foto PxHere a Ryan Somma

OBJEVY Z NEPOŘÁDKU Plíseň na laboratorním nádobí – badatelská ostuda, která ovšem vedla k objevu antibiotik. nahoře: Historie se skládá ze střípků – a často z odpadků.