18/12

iNform

foto Depositphotos | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

uvnitř

12|2018 brana.cb.cz

NEZŮSTAT NA POVRCHU, PONOŘIT SE POD HLADINU

z obsahu

editorial

4 Slovo

Přivítejme krále

6 Rozhovor

Václav Malý: Velké věci se

rodí v tichu

Milí čtenáři,

12 Téma

Šťastné a veselé

20 Příběh

Vánoce s panem učitelem Malým

24 Profese

Kůň je královské zvíře

30 Diskuze

Vánoce v čase slunovratu

příště Oběť člověka

Pavel Hošek a Jan Sokol

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 12/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 25. 11. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková

za redakci časopisu Brána vám k letošním Vánocům a k Novému roku přejeme mnoho Božího požehnání. Je to nejlepší přání, jaké vám jako redaktoři vůbec můžeme přát, neboť slovo požehnání (řecky eulogia) znamená dobrá slova. Takže ať se na každé stránce našeho časopisu dočítáte samá dobrá slova, která vás potěší, pomohou a obohatí váš život.

Přejeme vám, aby ta dobrá slova byla vždy zároveň dobrou zprávou, evangeliem.

Abyste se v našem časopise setkávali prostřednictvím článků, reportáží, svědectví, úvah i zpráv z církve s Bohem, který se stal Slovem, když v Ježíši Kristu přišel na naši zem. Přejeme vám, aby se vám dobře četlo každé pečlivě vybrané slovo, i každá věta, která vždy prochází redakční úpravou a poctivou korekturou. Ale především vám přejeme, ať za tím vším pocítíte a uvidíte inspiraci Ducha svatého.

Přejeme vám samozřejmě dobrá slova nejen psaná, ale předně ta vyslovená, na vaši adresu nebo na adresu vašich bližních. Ať jsou vždy pravdivá, laskavá a krásně citově zabarvená. Dejte si proto záležet na každém tónu a naslouchejte intonaci druhých, neboť člověk nevystačí jen s přesnými formulacemi, důležitá je i neverbální stránka lidské komunikace. Tu se snažíme v našem časopise nahradit či doplnit ilustracemi. Proto vám přejeme, abyste byli osloveni i grafickou úpravou, všemi kresbami a fotografiemi, které mají svou neméně důležitou výpovědní hodnotu.

Přejeme vám samozřejmě také porozumění všemu požehnání, kterého se vám dostane od Pána Boha, skrze vaši rodinu, přátele, církev nebo prostřednictvím časopisu Brána. Porozumění slovům, i těm dobrým, totiž není vždy samozřejmé.

Jako se člověk musí naučit číst, musí se naučit také naslouchat druhým. Ne všechno se dá totiž sdělit jednoduše, ne na vše existují snadné odpovědi.

Takže vám z celého srdce přejeme mnoho Božího požehnání ukrytého za slovy: šťastné a veselé, hlavně to zdraví, pohodu a pokoj, bohatýho Ježíška a dejte si pozor na kosti! Ať letošní Vánoce přežijete ve zdraví těla, ducha i duše!

Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Bronislav Matulík

slovo

Lukáš 1,17

Přivítejme krále! text petr geldner ilustrace brána

P

řed časem jsem četl článek o tom, jak probíhají přípravy, už zvykli. I tak šlo ale o přípravy pozoruhodné. Možná jsme když má naši zemi navštívit nějaká vzácná návštěva z jipřekvapeni zjištěním, že vánoční události nezačínají narozeného státu. I krátká návštěva vzácného hosta se připravuje ním Ježíše v betlémském chlévě, ale už mnohem dříve. Pán Bůh, jako ten nejlepší organizátor návštěv na nejvyšší úrovměsíce dopředu do posledního detailu. Velkou část představuje zajištění bezpečnosti. Dále musí být pečlivě sestaven jídelníček, ale ni, zasazuje příchod svého Syna do mnohem rozmanitějšínepodceňuje se ani náleho děje událostí. Jemu žitá kultura stolování. Dinejde jen o samotný zaplomatické kruhy obratně čátek života budoucízjišťují, co očekávanému ho Mesiáše, ale jako ten hostovi chutná a co ne, nejlepší režisér inscenuaby mu nenabídli něco, je i řadu událostí okolo. z čeho se mu pak udělá A tak výrazněji začíná zasahovat do událostí nevolno. Jednu z nejdův Jeruzalémě a v jeho ležitějších oblastí příprav pak tvoří sladěni dvou odokolí už rok a čtvrt dolišných kultur a odlišných předu. Pravděpodobně po velmi dlouhé době, zvyklostí obou zemí. A jeli host z nějaké vzdálenějasi 300 let od doby půší země, pak to nebývá nic sobení posledních projednoduchého. Například roků, tak člověk poprněkde se říhnutí po jídvé slyší přímé poselství le považuje za velmi neod Hospodina. Lidé čezdvořilé, jinde je to způkali dlouho na podobsob, jak vyjádřit, že jídlo ný výrazný projev Boží bylo chutné, a je to téměř moci. A čekání vůbec je povinnou součástí každévýznamné pro náš přího stolování. Každá meběh. Zacharjáš s Alžbě„Bude veliký před Pánem…, sám půjde zera v těchto přípravách tou velmi dlouho čekapřed ním v duchu a moci“ může mít dalekosáhlé náli na narození potomka, sledky. Proto všichni aktélidé před chrámem čeři dostávají velmi podrobkali mnohem déle než ně zpracovaný manuál, ve kterém se dočtou více o osobnostech, obvykle. Ale tohle čekání se vyplatilo, protože je předznase kterými se mají setkat, o čem mají mluvit a o čem naopak nemenáním toho, že to nejdůležitější čekání – čekání na Mesimluvit, co si vzít na sebe a jak se pozdravit. áše – spěje rychle ke svému konci. Že tato dlouhá etapa očeKdyž měl naši Zemi navštívit host nejvzácnější, Král krákávání jeho příchodu se uzavírá.

První, kterých se to dotklo, byli Zacharjáš a Alžběta, staří lů a Pán pánů, také se konaly určité přípravy. Docela jiné, zbožní lidé. Spravedliví před Bohem a bezúhonní. A pro tyto než jaké probíhají dnes, ale na to jsme si u Božího království

4 prosinec 2018

jejich vlastnosti si je Bůh vybral k neobyčejnému úkolu. Měli dát život tomu, o kterém se zmiňovali proroci. Tomu, kdo Mesiáši připraví cestu a nástup k naplnění jeho poslání. Co jim chybělo, byl potomek. V tom nám mohou připomínat Abrahama se Sárou, kteří byli také velmi zbožní a kteří také čekali na příchod syna až do svého stáří. S ohledem na svůj věk se možná už vzdávali naděje, že by se vůbec nějakého potomka dočkali. Pak ovšem naprosto nečekaně Zacharjáše oslovuje anděl, utěšuje ho a říká „Neboj se!“ A vzápětí přináší proroctví o tom, že mu jeho manželka už brzy porodí syna, který bude mít výjimečné poslání.

Zacharjáše toto zjevení natolik vyděsilo, že mu nejen takříkajíc vyrazilo dech, ale ono mu svým způsobem vyrazilo i řeč. Kvůli tomu, že zapochyboval a že si v mysli řekl, že už přeci není možné, aby jeho stárnoucí žena porodila dítě, mu anděl uložil trest, který je současně znamením. Zacharjáš zůstal příštích 9 měsíců a 8 dní němý a odkázaný jen na tabulku, na kterou psal své vzkazy.

Proč 9 měsíců a 8 dní? Inu proto, že Zacharjáš nezačal mluvit ve chvíli, kdy se jejich syn narodil, i když ho to možná zaskočilo, ale teprve ve chvíli, kdy ho jako osmidenního nechali obřezat.

Ještě stačil na tabulku napsat, že jeho jméno je Jan a rázem se mu otevřela ústa. Konečně mohl opět mluvit! Jeho bezprostřední reakcí ovšem nebyly stížnosti na to, že musel mlčet, ani sdílení se s manželkou, ale oslava Hospodina. Jeho první slova po dlouhém mlčení jsou chvalozpěvem Hospodinu.

Zastavme se u otázky, jak Jan Křtitel připravil cestu pro působení Mesiáše. Skoro lze říci, že jeho životním posláním byla diplomacie. Vždyť jeho odpovědností bylo zajistit příchod Krále, který je nad všechny ostatní krále. A jeho přípravy se zásadně lišily od příprav, jaké probíhají dnes a jak jsme si je připomněli za začátku.

Zahraniční návštěvy se vítají v nejlepších oblecích nebo národních krojích – Jan měl na sobě velbloudí srst a nějaký kožený pás. Významným zahraničním návštěvám se servírují vzácné a chutné lahůdky – Jan jedl kobylky a vybíral včelám med. Zahraniční hosté se vítají vlídnými, uctivými a přátelskými slovy. Jan „vítá“ některé skupiny lidí slovy: „Plemeno zmijí.“ A neustále jim připomíná, že je třeba činit pokání. Zkusme si jen na chvilku představit, že by tímto způso-

bem postupoval nějaký diplomat dnes. To by z toho byla totální mezinárodní ostuda, ochlazení vztahů, odmítnutí jakékoliv spolupráce, zjevné nepřátelství.

Jan také využil hladu lidí po něčem, co by je duchovně naplnilo a uspokojilo. Jan přichází po dlouhém období, ve kterém jako by se Pán Bůh odmlčel. Najednou tedy Jan, jakkoliv nepříjemný na pohled se mohl zdát, nabízí duchovně mnohem víc, než lidé mohli najít v synagogách nebo chrámu. Mluví o pokání jako o cestě k odpuštění hříchů. Mluví o tom, že ten očekávaný a možná už i lidmi zapomenutý příchod Mesiáše, je velmi blízko. Není moc přitažlivý na pohled a jeho řeč není pohlazením po duši, ale spíše provokativním výzvou k pohledu na vlastní způsob života a přehodnocení toho, na čem člověku záleží. A přes to všechno jako by Jan naplňoval touhu mnoha lidí po živé víře, po živém vztahu s Bohem.

A právě tím, že získal zástupy, připravil půdu pro veřejné působení Ježíše Krista. Spousta z Janových učedníků se později stala Ježíšovými učedníky. Jan to možná chvílemi nesl těžce, ale věděl, jaká je jeho role a jaká je role Ježíše. Věděl, že jeho vliv se bude menšit, zatímco vliv Ježíše rychle poroste. Věděl, že jeho smrt nebude v podstatě znamenat nic, zatímco smrt Ježíše přinese vítězství nad hříchem a otevře přímou cestu k Bohu!

Jak nás může služba „diplomata“ Jana Křtitele inspirovat? V čem nám je Jan Křtitel příkladem? Do jisté míry můžeme Jana napodobit. Ne snad v tom, že bychom měli jít na poušť, jíst kobylky a vybírat divokým včelám med. Ale můžeme připravit Ježíši, Mesiáši, cestu do srdcí svých blízkých. Během svátků určitě navštívíme někoho, pro koho Ježíš není Pánem. Může to být tedy výzva pro nás všechny – připravit Ježíši cestu k jejich srdcím. Musíme u toho ale postupovat opatrně jako diplomaté. Asi všichni máme zkušenost, že když na věc jdeme moc zhurta, tak se to obvykle nepodaří. Ale ono se to nepodaří, ani když na to jdeme moc zlehka.

Kéž pod vedením Božího Ducha dokážeme využít výjimečnosti vánočních dnů k tomu, aby lidé naslouchali a vnímali, že Ježíš přišel i kvůli nim, a že když se bude jednoho dne vracet, tak to znovu může být kvůli nim.

petr geldner (1970) Původní profesí výpravčí, následně vedoucí mládeže, vikář a kazatel v Pardubicích, Poděbradech, dnes v Náchodě.

Manželka Jana je mu velkou oporou a spolupracovnicí ve službě; mají spolu tři dcery.

Ve volném čase rád vyjíždí na kole do skal v okolí.

■

2018 prosinec

5

rozhovor

Velké věci se rodí v tichu ptala se Eva Čejchanová foto bronislav MATULÍK a TOMÁŠ JEŽEK

„A tu fotku, prosím, hlavně nějakou v purpuru a s berlou,“ loučí se s námi biskup Václav Malý s osobitým humorem.

Z mírného obličeje se širokým úsměvem září pokora. Nemusela by, jeho jméno je už skoro třicet let pojmem. On sám se ale k době, kdy ho znal každý Čech, vrací jen velmi nerad.

J

ežíš – cesta, pravda a život – se narodil ve chlévě, daleko od světské okázalosti. Vaše biskupské heslo trochu voní Betlémem – Pravda a pokora. Co pro vás osobně to heslo znamená?

Pravda znamená především pravdu vůči sobě, abych si nic nenamlouval, snažil se vidět se takový, jaký jsem, a tak to přijal. Pak pravdu o druhých – abychom dovedli zvážit druhého objektivně, i když na to nejsme vybaveni a často toho ani nejsme schopni. A samozřejmě pravdu Ježíšovu – Ježíš je pravda, cesta a život – to znamená pravdivý život v Ježíšově duchu. To s sebou nese objevování Božího království, ochotu k oběti a milosrdné srdce.

To všechno je pro mne obsaženo v Ježíšově „Já jsem Pravda.“ A pravda o Bohu – kdo a jaký je Bůh. Co Bůh znamená ve vztahu vůči mně. Ta pravda v mém hesle má mnoho vrstev, není to jen slogan.

A pokora – uvědomit si svoji omezenost, naprostou závislost na Bohu. Umět ji žít. Aby člověk, když se něco zdaří, nepřipisoval zásluhy sobě, ale aby dovedl ukázat dál – na Dárce. Lze ji dostat jako dar. Je důležitá, zvláště v dnešní době, kdy se hodně zdůrazňují vlastní síly a schopnosti.

Ve vztahu k lidem někdy pokora a pravda mohou stát proti sobě – když má člověk pokorně přijmout názor lidské autority, i když ví, že nemá pravdu.

To by byla falešná pokora. Když rozeznávám, že něco je pravdou, tak to v pokoře, s díky za to, že jsem to rozeznal, sdělím. Samozřejmě člověk musí vážit, kdy se má postavit proti, nebo kdy zvolit taktiku rozumné opatrnosti, ale ani jedno z toho nestojí proti pokoře.

Knězem jste se rozhodl stát v devatenácti.

Jak jste došel k takovému osobnímu rozhodnutí?

6 prosinec 2018

Neměl jsem žádný mystický zážitek. Byl jsem vychován v katolické rodině, četli jsme Bibli, komunikovali jsme s místním společenstvím církve. V pubertě jsem neprožil krizi víry, naopak. Díky rodičům jsem byl na svůj věk dobře informován. Přišel rok 1968 a s ním spousta teologické literatury a přednášek, získal jsem jistou orientaci. To rozhodnutí ve mně zrálo. Ale okamžikem, kdy jsem „věděl“, bylo jaro 1969, kdy bylo jasné, že doba vzepětí Pražského jara končí. Začal jsem u lidí, i u křesťanů, pozorovat opatrnost – že už zase váží, co říct, jak se zachovat, jestli se to vyplatí, nebo ne. A říkal jsem si: Přece když je člověk věřící, nebude přizpůsobovat svoje chování změnám vnějších okolností! Je-li člověk o něčem přesvědčen, mluví o tom. Je to znak toho, že má svoji důstojnost a čest. To byl podnět. Nikoli politický odpor, ale povzbuzovat lidi, aby si zachovali rovnou páteř.

Jak osobně prožíváte Vánoce? Jako kněz máte nejvypjatější pracovní období…

V minulosti jsem je trochu podceňoval. Ne v osobním slavení – měli jsme krásné vánoční svátky v rodině, zažil jsem jich mnoho i v kněžské a biskupské službě. Ale musím říci, a vyznávám to trochu i jako hřích, že jsem byl vnitřně napjatý. Říkal jsem si, že lidé přicházejí jednou za rok – co z toho mají, když s církví nekomunikují? Byl jsem takový zákoník. Dnes velmi oceňuji, že se jedná o příležitost oslovit lidi, kteří alespoň na ty svátky přijdou. Člověk nikdy neví, co z toho může vzejít. A přesto jsou to chvíle, které mohou člověka oslovit. Ale předpokládá to laskavé vnitřní nastavení vůči lidem.

Jak vůbec po tak dlouhé době vnímáte smysl křesťanských svátků?

Život by měl být protkán slavením, kdy se člověk, včetně biskupa a kazatele, odpoutá od všední práce. Sloužíme víc bohoslužeb, ale je

to něco jiného, než sedět v kanceláři a něco psát.

Myslím, že se vytrácí smysl pro slavení a život tím trochu ztrácí rytmus. Je důležité, aby se Vánoce a Velikonoce slavily a aby se pokud možno alespoň část lidí dotkla jejich vlastního obsahu.

Vyrůstal jste ve věřící rodině. Postavila právě tato výchova základy vzdoru proti zlu, který se táhne celým vaším životem? Jakou váhu připisujete křesťanské výchově dětí?

Velikou. Můj tatínek byl pro mě největším svědectvím víry. Byl učitelem, nepřestal chodit do kostela v místě, kde učil, i když mu radili, aby se schoval někde v Praze. On říkal: „Přece nebudu hrát divadlo.“ Tak ho vyhodili. Pracoval pak jako pomocný dělník a to bylo to nejpřesvědčivější, co mi pro život mohl dát. Ukázal mi, že pro víru stojí za to přinést oběť. A jít tou cestou dál. To bylo pro mě největší svědectví. Pak jsem v životě potkal

spoustu lidí, politických vězňů, kteří se nevzdali víry, kteří dovedli být laskaví i v těžkých podmínkách. Ale tatínek byl pro mne první příklad.

Mons. Václav Malý, pomocný biskup pražský (1950)

V pražské arcidiecézi máte na starosti církevní školy. Jak vnímáte víru mladé generace, když máte možnost sledovat ji takto zblízka?

Je to především zážitková generace. Až příliš klade důraz na to, že pravdivé je to, co zažívá jako dobré. Ale ono to tak úplně není. Nelze stavět víru jen na zážitku. Kdybych já postavil svoji víru jen na zážitcích, nikam bych nedošel, protože byly i zážitky nepříjemné. Přesto mě víra držela. Došel jsem k tomu, že má smysl se s Pánem Ježíšem konfrontovat, někdy i přít, někdy nesouhlasit.

Zážitek je velký dar, ale nemohu na tom stavět.

Dnes je doba na jednu stranu racionální – se všemi těmi technologiemi, a na druhé straně je odpoutání a víra „musí frčet“. Já to beru, také se

Duchovní Římskokatolické církve.

Knězem je od roku 1976, o rok později podepsal Chartu 77 a stal se jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Aktivita v odporu proti komunistickému režimu ho v roce 1979 dostala do vězení. V roce 1989 se stal po boku Václava Havla a dalších duchovním mluvčím sametové revoluce. Později však odmítl veškeré funkce a naplno se vrátil do duchovní služby. Angažuje se v ekumenickém hnutí. →

2018 prosinec

7

rozhovor

rád nadchnu, ale nestavím na tom. Stavím na každodenním skromném střízlivém rozhodnutí: „Pane Ježíši, dej mi, abych tento den prožil v Tvém duchu. A jestli se mi to nepodaří, abych si to nejen uvědomil, ale měl také sílu znovu vykročit.“ Takto já chápu víru. Tím nechci mládež nijak degradovat. Vážím si každého, kdo se pro Pána Ježíše rozhodne a kdo je ochoten o tom hovořit.

Mluvil jste o špatných zážitcích.

Dostáváme se ke komunistickému režimu, do vašeho mládí. Váhal jste s podpisem Charty 77, nebo jste měl v otázce tohoto podpisu jasno?

Chvilku jsem váhal, protože jsem věděl, že mě nečeká cesta roubená růžemi, ale v podstatě to pro mě bylo osvobození. Protože jsem v kostele nadšeně mluvil o tom, že máme následovat Pána Ježíše, ať to stojí, co to stojí, a přitom jsem cítil ten rozpor – že k vnějším okolnostem mlčím. Děla se spousta nespravedlností. Nepodepsal jsem Chartu z nějakého kariérizmu, to jsem prokázal po roce 1989, kdy jsem odmítl jakékoliv funkce a vrátil se na kazatelnu. Pro mě ten podpis znamenal, že už nemusím jednat opatrnicky, jestli tajemník něco dovolí, jestli támhleto ještě půjde, nebo už ne.

Slovo „osvobození“ ohledně podpisu Charty 77 jste použil i v souvislosti s veřejným přiznáním, že předtím jste šel volit komunisty, protože jste měl strach, abyste neztratil souhlas k výkonu kněžské služby. Každý si v nějaké etapě života podobným strachem projde. Je tohle způsob, jak naložit se strachem?

Nikdy jsem se necítil být lepší než jiní, vždycky jsem respektoval lidi, kteří dělali kompromisy. Byla spousta slušných lidí, i když chodili volit. Záleželo i na tom, jak žijí. Strach je třeba umět si přiznat. Byl jsem dvě stě padesátkrát vyslýchán estébáky a velmi hrubě, a i když už to byla rutina, vždycky jsem měl strach. A to mi pomohlo. Nikdy jsem se necítil jako hrdinové z filmů, kteří si vědí se vším rady.

Vždycky jsem řekl: „Pane Bože, dej mi sílu, abych obstál.“ 8 prosinec 2018

I teď, ve veřejné službě biskupa nebo kněze, je důležité přiznat si strach. Třeba strach říct pravdu. I v církvi se v názorech objevuje takzvaný mainstream a člověk si mnohdy říká: „Co by si ztěžoval situaci, ať si myslí.“ Ale někdy je to nepoctivé. Strach nemusí pramenit jen z obavy z násilí, ale i z touhy v dobrém slova smyslu stát si za svým. Takže strachy prožívám i teď. Modlím se, aby člověk unesl stáří, ubývání sil, umírání – nevím, co mě čeká. Nejsem takový machr, abych řekl: „Já jdu za Pánem, nemám strach.“ Pokorně říkám: „Pane Ježíši, odevzdávám ti to a prosím tě, abych nepodlehl pocitu nesmyslnosti nebo zážitku tmy.“ Líbí se mi střízlivá cesta, ale cesta věrná.

Na odpuštění není lepší odpověď než Otčenáš.

Jednou jste řekl, že v rebelii nevidíte cestu. Ale aktivní odpor proti režimu vás dovedl v roce 1979 až na sedm měsíců do vazby. Bez soudu, do jedné cely se třemi vrahy. Nesete si z toho období něco?

Ano. Jednak mě Pán Bůh osvobodil – když přišel rok 1989, neměl jsem jizvy. Nevzpomínám na to, co se mi všecko stalo, zmizelo to. Zase jsem se vrhl do duchovní správy.

Zbylo mi z toho to, aby se člověk nepovyšoval a nepoměřoval, i když objektivně – já jsem tam byl nevinně a oni za těžké zločiny. A za druhé – že v každém lze najít něco dobrého. To mi obrovsky pomohlo a dodnes mi to pomáhá. I lidé nesympatičtí, kteří člověka pomlouvají nebo žádají nemožné, mají v sobě něco dobrého.

Pustili vás dva dny před Vánocemi. Jsme zase u nich. Jaké to tehdy byly Vánoce?

Nádherné. Prožil jsem je u rodičů. Dokud žili, prožíval jsem s nimi každé Vánoce. Mí-

vali jsme je skromné, ale opravdu se slavilo narození Páně. Před večeří jsme šli na procházku, doma jsme se pak pomodlili, četli z Bible a pak jsme šli na půlnoční. Mělo to rytmus a nebylo to jen soustředění na kapra a na salát, na který jsme se těšili. Zní to trochu idylicky, jelikož vždycky ještě přemýšlím, co budu kázat na půlnoční, na Hod Boží a tak dále, ale tehdy jsem nic takového nemusel. A viděl jsem, že všechno bylo provázáno radostí, že se narodil Kristus. A to mi zůstalo. Těšil jsem se z toho, že jsme spolu. A společná modlitba – to je síla.

Nějaký „zážitkový efekt“ propuštění těsně před Vánoci nezávisle na rodině ve vás zůstal?

Měl jsem radost. Ale vadilo mi, že ostatní v tom vězení zůstali na několik let. Bylo nás obviněno deset, v čele s Václavem Havlem, Václavem Bendou, a já jsem patřil mezi čtyři, kteří byli propuštěni. Nečekal jsem, že mě pustí. Měl jsem radost, ale zároveň mi bylo trapně. Přestože jsem na to neměl vliv. To bylo to, co jsem tehdy cítil.

To byl stín těchto Vánoc.

Zážitky z vězení byly ještě čerstvé.

Už jste v srdci měl odpuštění toho, co vám tam dělali?

Jsem člověk emotivní, i když čím jsem starší, tím víc to tlumím, takže vypadám jako „kliďas“. Ale uvnitř to někdy bublá a já se jen snažím, abych to bublání nepřenášel na druhé. To je velmi důležité, protože pak je to průšvih. Takže byly i okamžiky nenávisti. Nejsem světec, abych řekl: „Pane Ježíši, já ti to obětuji.“ Ne. Přiznal jsem si, že bych je nejraději taky praštil. Ne že bych je chtěl mučit, takhle jsem to nikdy neměl. Ale zjistil jsem, že se užírám, a říkal jsem si: „Člověče, kde jsi? Podívej se na to ze širší perspektivy.

Je důležité, že máš čistý štít, že jsi nic neprovedl.“ Bojoval jsem s tím, ale musím říct, že jsem to v sobě nenechal kvasit. A proto je mi líto, že mnohdy ani věřící nedovedou překonat okamžik nějakého ublížení nebo zklamání a pořád se k tomu vrací. Uplyne deset patnáct let a pořád nejsou schopni to pustit. Když se člověk zbytečně užírá, není pak schopen prožívat v životě radost.

SPOLUPRÁCE S MÉDII I když je Václav Malý mediálně velmi známá osobnost, z jeho vystupování je cítit skromnost.

Myslíte si, že je to druh vězení – takhle se uzavřít ve chvíli zranění?

toho shromáždění, byla později kritizována. Proč?

Ano, je to vězení. A to je ta svoboda – i svoboda od ublíženosti. Je to těžké, neříkám, že ne. Člověk si to samozřejmě pořád pamatuje. Občas se mi nějaké okamžiky vybaví, ale nevyvolávám je a spoustu už jsem i zapomněl. Opravdu se v tomto cítím být svobodný. A jsem moc rád.

Taky jsem si za ten Otčenáš užil své, ale teď se musím smát, protože ti, kteří to zažili, mi za něj děkují. Tehdy jsem ale sklidil kritiku, že se to tam nehodilo.

Prý jste introvert. K tomu, jak jste se dostal do pozice mluvčího sametové revoluce, jste použil přirovnání „jako Pilát do kréda“. Co vám to dalo?

Člověk je spojen s nějakým příběhem a každý se na to ptá, takže se k tomu už nerad vracím. Ale samozřejmě, že mi to dalo. Především to neuvěřitelné vzepětí lidí, jejich laskavost, vtipnost. Jak otevírali ústa při Otčenáši, protože ho skoro nikdo neuměl a lidem bylo líto, že se nemohou přidat – jako ryby, když lapají po vodě. To je nepopsatelné, mám na to krásné vzpomínky. Člověk nějak působil, ale tohle byl dar nebes, zázrak. Lidé vždycky čekají jako zázrak něco velikého. Samozřejmě zázraky se dějí, ale pro mě byl zázrak, že tak velké množství lidí bylo schopno prožívat všecko tak klidně. Nebyla tam žádná agresivita.

Tehdy se na Letenské pláni sešlo tři čtvrtě milionu lidí. Zrovna ta společná modlitba, jeden z nejsilnějších momentů

Nikam jinam by se to nehodilo víc – přišel jste s ní po veřejné omluvě zástupců bezpečnostních složek za zásah proti vlastnímu lidu…

To vždycky říkám a udělal bych to znovu.

Chtěl jsem poukázat na to, že na odpuštění není lepší odpověď než Otčenáš a že to byl dar z nebe. Jednalo se o změněnou politickou situaci, lidé přišli, vytvořili určitou sílu. Tehdejší vláda už se bála, aby jim lidé nešli po krku – to všechno byla pravda. Ale především to byl opravdu dar nebe, za tak krátkou dobu. To byl smysl toho Otčenáše. Ale nebylo to snadné. I studenti tehdy byli proti – byli to většinou chlapci, kteří v Boha nevěřili, a zdálo se jim, že nějaký farář přebírá štafetu a že se to celé začíná ubírat někam šikmo.

I ve vašich současných názorech je vidět kritika vlády a prezidenta. Jak jste v sobě jako služebník Boží vyřešil verš z Římanům 13,1-2, podle kterého na sebe veškerými protivládními aktivitami přivoláváte soud?

Musím vidět konkrétní situaci. Jsem pro slušnost. Respektuji volbu, ale když ten,

kdo vzejde ze svobodných voleb, neplní, co má plnit, myslím, že je povinností církve, aby byla kritická – na základě konkrétních činů, lží, populizmu. Ne jako konkurent politické moci, který by chtěl zaujmout ono místo. Udržuji si kritický odstup. Myslím, že je to potřeba.

V Písmu je více veršů, které lze vnímat různě. Třeba verš „žena ať je podřízena muži“ je zmírněn srovnáním vztahu Krista a církve. Bibli beru vážně, ale je třeba ji aplikovat do konkrétní situace.

Z toho důvodu jsem kritický, ale jen na základě toho, co je evidentní, že veřejný činitel neplní. Nepodněcuji ke hrubosti nebo neslušnosti.

Na závěr zpět k Vánocům. Co byste přál křesťanům a vůbec všem lidem v Čechách a ve světě ke Kristovým narozeninám?

Veliké věci se rodí v tichu. Ano, potom tam bylo veliké světlo, ale byla to stáj, místo, které nevzbuzovalo žádnou pozornost.

A tam se v tichu stala tato veliká událost.

Je dobré ocenit chvíli, kdy se zastavím, kdy jsem sám se sebou jako křesťan, intenzivně v Boží přítomnosti. Alespoň já to tak cítím. Veliké věci se dějí, když člověk dovede vyjít z ticha. To jsou pro mě Vánoce. Bůh nepotřebuje oslňovat. Vstoupil do světa jako bezmocné dítě. Dnes jsme v záři reflektorů a důležitý je ten, o kom se píše a kdo je v záři pozornosti. Bůh tohle nemá zapotřebí. Má možnost působit skrze veliké viditelné věci, někdy se to děje, ale většinou působí cestami nenápadnými. To je pro mě oslovení Vánoc.

A to bych přál ostatním.

■

2018 prosinec

9

z akce

jak být majákem text Petr Kučera foto Vojtěch Myslivec

Od pátku 26. do pondělí 29. října se konal třetí sjezd dorostů v historii Církve bratrské. Stoupající počet účastníků ukazuje stále větší zájem o tuto akci. V roce 2014 se sešlo 500 účastníků, v roce 2016 jich bylo 630 a letos už 710, z toho 531 dětí.

S

jezd dorostů je sjezdem nejen dětí, ale i jejich vedoucích. Ti se potkávají na chodbách, ve třídách, ale i na noční after party, která začíná až po 22. hodině, kdy děti usínají. (Nebojte se, část vedoucích zůstává s dětmi ve třídách.) Dá se tedy říci, že jde o dvě cenné akce v jedné.

Když se v pátek objevily první děti, říkal jsem si v duchu, že začíná největší malonákladová akce v hlavním městě. Levněji to fakt už skoro nejde.

K čemu taková akce je?

Tuto otázku si jako organizátoři pokládáme stále dokola. Smyslem je povzbudit víru dětí i vedoucích, zažít atmosféru plného sálu věřících i hledajících. Sjezd je i inspirací, zejména při workshopech, kdy si děti mohou vyzkoušet různé aktivity. Třeba sportovní – hrály se tradiční i netradiční hry pod 10 prosinec 2018

vedením kvalitních instruktorů. Anebo dovednostní – děti malovaly na kde co, stavěly maják z lega, plstily z ovčí houně, kuchtily raw dorty, kovaly hřebíky, vyráběly lampičky a budky, filmovaly, tancovaly a lozily po lanech. Dohromady 65 stanovišť – ve třídách, před školou, na louce i v parku.

(Ne)podobnost se sjezdem mládeže Sjezd dorostů je podobný sjezdům mládeže, ale liší se právě v počtu workshopů. I semináře jsou kratší, hodinové, a děti mají k dispozici jen jeden běh, což je pro dorostový věk postačující. Pro příklad uvedu některá z témat: Jak číst Bibli, Odpuštění, Jak si rozumět s lidmi, Chození, Rady pro šťastný život… Vedoucí byli špičkoví, někteří přijeli i z velké dálky. Chtěli bychom ale ještě zapracovat na nějakých čistě dětských tématech.

Společné programy se konaly v tělocvičně. Šlo o jakési komponované talk show. Sjezdem dorostence provázela dvojice konferenciérů, kteří před pár roky byli sami dorostenci. Každé setkání začínalo videem z uplynulého dne. Potom někdo z účastníků dostával nejrůznějšími otázky. Já jako starší ročník jsem už některým dotazům nerozuměl, ale publikum reagovalo bouřlivě. Tak asi dobrý.

Hodně se zpívalo. Ke společnému uctívání Boha nás vedly dvě hudební formace.

První byla skoro-dorostenecká brněnsko-havířovská – a hrála skvěle! Druhá, rovněž skvělá doprovodná kapela byla tradičně z Těšína, jsou to téměř „profíci“.

Novým prvkem oproti minulým sjezdům byl nedělní koncert Pavla Helana, známého vtipného křesťanského písničkáře z Moravy. Zpěvák si hravě pora-

no Příliv, druhý zase Útes a letošní jsme nazvali Maják. Tímto podtitulem byly inspirovány i hlavní proslovy: Nevidím maják, Vidím jeho zář?, Falešný maják, Pravý maják, Jak být majákem. Zřejmě vrcholem celého sjezdu bylo povídání Bejbyho, křesťanského youtubera a staršího sboru v České Třebové, o falešných majácích.

Po jeho poutavém a pestrém slově následovala scénka, která oslovila spoustu dětí i vedoucích. Jakýsi boj mezi zlými silami a Kristem o mladého dorostence. Bylo v ní krásně a dramaticky znázorněno evangelium. Hodně lidí oslovila a dojala, mnozí zůstali v sále a modlili se. Já jsem vyrazil na obhlídku, co se děje na chodbách. Ale i tady mě oslovili dorostenci s otázkou: „Co to znamená prakticky přijmout Krista?“ A tak jsme mohli pokračovat v hezkých rozhovorech. dil s mladším publikem a s každou další písničkou jsme si koncert užívali víc a víc.

Vznikl i tradiční kotlík pod pódiem. Část dorostenců i tak zmizela, snad kvůli horšímu zvuku v zadní části sálu, snad Helán nebyl jejich krevní skupina. Inu, „všeho zkusme, co je dobré, toho se přidržme,“ řekli jsme si po koncertě.

Maják Každý sjezd dorostů má svůj název, který je nějak spojen s mořem. První nesl jmé-

Organizace Během sjezdu jsem pochopil něco z fungování mraveniště. Nejdříve bylo potřeba umístit sedm set lidí do jednotlivých komůrek, tedy tříd. A bylo pro ně potřeba zajistit bezpečí, což po celou dobu vykonávala strážní služba na chodbách i u vstupu. Posléze bylo potřeba všech sedm set osob dobře nakrmit. Po chodbách se už před snídaní pohybovaly vozíky s várnicemi čaje, přepravkami chle-

ba a marmelád. Vše se rozmístilo na šest výdejních míst a jedlo se ve třídách. Mezitím už další vozíky rozvážely přepravky s vodou a jarem na umývání. A pak začalo uklízení. Na jídlo bylo vymezeno 90 minut. Totéž se opakovalo v poledne a večer, ale ve větším množství, protože se rozdávalo jídlo, které navařila cateringová služba. Krmě byla vynikající! Jezdilo se pro ni dodávkou do středu Prahy. (Ptáte se, proč tak komplikovaně a na koleně? Protože obsloužit 700 lidí není v silách školní kuchyně. Zažili jsme to před dvěma lety.)

Mezi tím vším se připravují workshopy a semináře. Přijíždějí a odjíždějí hosté, řeší se drobné problémy. Odpoledne se už rozjíždí přípravy na noční after party pro vedoucí, členové sboru Praha 13 připravili krásné pohoštění. Na stolech je čaj, svíčky, občerstvení, pohoda.

Základní organizační tým byl čtyřčlenný, k němu se však přidávala spousta ochotných rukou. Ochota pomáhat byla opravdu povzbuzující.

V pondělí před obědem sjezd končí.

Děti se rozcházejí, poslední organizátoři opouštějí školu kolem čtvrté hodny. Mobil mi hlásí, že jsem za ten den nachodil po škole sedm kilometrů. Jsme unavení, ale spokojení. Běh jsme dokonali a víru zachovali. Samému Bohu budiž sláva!

■

2018 prosinec

11

téma

ŠŤASTNÉ A VESELÉ text kolektiv autorů foto Gatephoto, archiv, wikimedia, wordpress.com

12 prosinec 2018

K

oupil jsem tuhle cosi pro svoji ženu. Blížily se Vánoce, byl čas dárků. Říkám si, zajdu ke klenotníkovi, pořídím šperk. A to jsem taky

učinil. Usmívající se klenotnice vypadala sympaticky, snažila se. Když bylo vše vybráno, vytáhla ze šuplíku krásnou krabičku, do ní šperk vložila, převázala stuhou a vložila do elegantní taštičky, která šla pak do ještě větší tašky.

Líbí se mi, když mají věci styl. A líbí se mi, když se dárky rozbalují. Proces odhalování drobného tajemství, skrytého kdesi uvnitř, má svůj půvab. Vánoce jsou podle mě tak trochu o tom. Jako dárky, které reprezentují úplně jiný dárek. Krásné krabičky a elegantní tašky se vám sice nechce vyhodit, takže doma nějaký čas překáží, než se jich konečně zbavíte. Stejně jsou ale dobrý nápad.

Odjakživa totiž lidi rádi dostávají dárky, rádi je dávají a rádi je rozbalují. Proto se Vánoce nikdy nepovedlo zničit. Nezmohl se na to ani bolševik. V roce 1952 se snažil jeden z našich méně inteligentních prezidentů (Antonín Zápotocký) přesvědčit lid (zejména děti) o tom, že jsou „staré“ a „nové“ Vánoce. Ježíšek měl patřit do starého železa, neboť díky němu oblboval zlý kapitalista chudé dělníky, že i oni mohou klidně bydlet ve chlévě. Teď ale od Východu přijíždí děda Mráz a má rudou hvězdu místo té betlémské. To byly podle komunistického svatého Antoníčka ty „nové“ Vánoce.

Skoro se chce dodat, že po šestnácti letech děduška Maroz od Východu skutečně přikvačil. Překvapivě ale na tanku místo sobího spřežení, a ještě si popletl srpen s prosincem. To byl myslím definitivní konec oněch slavných „nových“ Vánoc, které se u nás stejně nikdy nechytily.

A tak jedním ze symbolů Vánoc za časů cholery pro mě zůstala (možná neprávem) píseň, kterou určitě všichni znáte. Cosi jako koleda bez Betléma biblického i českého. Jmenuje se Vánoce přicházejí. Samozřejmě šťastné a veselé. Děda Mráz se v ní nevyskytuje, což je jistě pokrok. Dozvíme se ale, jak ten Štědrý den v českých luzích a hájích vlastně probíhá.

Tak tedy: děda se netrefí do kapra, načež ho hledá pod skříní, teta peče vánočku, jež nikomu nechutná, takže je jen pro kočku, jakýsi Slávek podpálí prskavkou byt, ale naštěstí mají doma minimax a táta úspěšně hasí, v další sloce ovšem zasloužilý hasič táta spolkne kost, takže pílí na pohotovost, zatímco strejda skřípe na housle, všichni baští ostošest, aby si nakonec pustili televizi.

Slova té písně napsal Zdeněk Borovec, známý textař. Verše jsou vlastně docela vtipné, řemeslně perfektní. Do paměti se vám hned zapíše melodie pana Jaromíra Vomáčky (to je ten, co napsal Běž domů, Ivane, načež byl profesně odstaven). Ale něco tomu chybí.

Je to koleda o Vánocích, ze kterých zbyly jenom řízky se salátem, kapr, prskavky a televize. Asi jako kdybyste dostali stylovou tašku, ve které je malá, elegantní taštička, v ní pak krásná krabička, převázaná stuhou, ale když ji otevřete, žádný drahokam tam není.

Kéž tedy obsahují vaše letošní Vánoce všechny ty skvělé věci, jež ke Štědrému večeru patří. Tedy i štěstí a radost. A kéž v nich nechybí ani ten hlavní poklad. Daniel Raus

Hlavně to zdraví…

Delicie Nerková

„Kašlu na Vánoce, ale za dárek ti děkuju,“

řekl, jako když kočka naplno přede. Šli jsme do KFC rozbalit jeho dárek a dát si kyblík se smaženými kuřecími kousky.

Dlouho mu trvalo, než všechno přežvýkal svými několika zuby. Knížku s Holanovou nocí s Hamletem zastrčil do kabelky. „Díky. Četli jsme to s tátou, když mi bylo šestnáct. On si myslel, že to bude dobrý nástup k přijímačkám na DAMU. Však víš, nedopadlo to. A tu knížku si táta nechal, přestal jsem ho zajímat, když mě nepřijali.

Teď mám teda svoji a jsem za ni moc rád.“ „A poslechni, Máro, Bibli si čteš?“ ptám se.

„To víš, že jo,“ lže Mára a obdaří mě dlouhořasým pohledem plným nefalšovaného zájmu o Boží plány. Moc mu nevěřím. Ale kdo jsem já, abych soudila mládence, který tady za měsíc za dva třeba být nemusí. A jestli ano, tak to bude stejný zázrak nebo debakl jako naše dnešní setkání.

Jdeme všichni spolu na náměstí, kterému vévodí impozantní kostel. Nejdeme se modlit, jdeme na vánoční trh. Do kostela, který je navíc v tuto dobu neprodyšně zam­čený, nepouštějí ani travestity, ani zlaté retrívry, byť by to byli vodicí psi.

Mára i já máme své zkušenosti, a tak mís-

to zbytečného bušení na dveře chrámu volíme svářo a trdelník. Ještě se zastavíme u stánku a kupujeme pro Máru dámské rukavice s čímsi třpytivým, pestrou teplou čelenku a láhev domácího punče. Holan je sice Holan, ale nezahřeje.

Nasedáme do vozu metra. Já na místo vyhrazené zdravotně znevýhodněným cestujícím a vodicím psům. Travestitům doživotně zvolna ničeným virem HIV se žádné místo nerezervuje. Mára je zvyklý.

Zvyklý je i na pohrdavé a štítivé pohledy.

Zvyklý je na agresi i nezájem. Já to tak trochu prožívám za něho. Je to podobné jako na jiných místech, kde jsme spolu 2018 prosinec

→

13

téma

už dříve byli. Křesťanská seskupení nevyjímaje.

Dnes je naším cílem pražská Kampa, přesněji ochotnické Divadlo Ježek a čížek, které se vyznačuje tím, že všechno v něm

patří bezdomovcům – tedy kromě té budovy, v níž se odehrává dnešní představení.

Děj divadelní hry nebyl důležitý. Důležité bylo to nasazení a humor, který se klenul nad vší tou lidskou chatrností jako

barevný a zlatý strop tanečního sálu, kterému říkáme svět. Patnáct opon a aplaus by mohli závidět i v Národním. Žádné nevraživé pohledy, žádné pohrdání a ponižování. Obecenstvo se smálo, volalo bravo a waw! Mára se ukláněl až ke kolenům, fialová róba a žlutý klobouk mu velmi slušely. Pod líčidly nebyl ani tak bledý, ani tak hubený. Pod líčidly byl zdravý a šťastný.

Lucerny v parku září a osvětlují zasněžené trávníky bílé jako nevinnost. Čekám a za chvíli Mára přichází. Únava z něj doslova odkapává, černé oči zapadlé někam hluboko pod čelem. Nevypadá ani trochu zdravě, ale i tak se usmívá a něco potěšeně vypráví.

Doprovodili jsme se vzájemně na zastávku tramvaje. Tam jsme se objali a můj pes byl na rozloučenou hojně podrbán za ušima. Všude kolem nás byly Vánoce – lidé spěchající s nákupy nebo pro nákupy, stromy osvětlené ledkami, cestující na refýži, co si přáli hlavně to zdraví. Ještě jsme na sebe chvilku zírali a on se zeptal: „Vážně si myslíš, že přijde?“ „Jo, myslím. Chodí každý rok už dvě tisíciletí, protože v nás našel zalíbení.“ Mára se usmál bezzubými ústy – dík, že jsi mi to znovu připomněla…

■

Pozor na kosti libor duchek

„Amen!“ Maminka začala porcovat salát.

„Určitě jsem ho nedosolila… a ty tatínku, si ho nezapomeň opepřit.“ Tatínek vezme poslušně pepřenku a pepří, zatímco děti, které poslouchaly maminku, se už perou o slánku. „Pod talířkem máte šupiny! To abyste byli v příštím roce při penězích.“ Děti nahlédnou pod talíře, a skutečně – šupiny. Chvíli se hádají o to, kdo má největší, ale pak se vrátí k jídlu a začnou krájet porce kapra, které maminka během 14 prosinec 2018

svých varování rozdělila mezi stolovníky. „A pozor na kosti!“ Dětské oči se s výrazem lehké hrůzy obracejí na maminku. Jsou už zvyklé, že některé jídlo je sladké, jiné slané, některé studené a jiné zas teplé. Mezi zatím nejnebezpečnější jídla se řadila ta horká.

Přišly na to už v útlém věku, kdy ještě byly krmeny po lžících maskovaných za letadla a vrtulníky. Kaše tehdy až příliš často namísto rozkoše způsobila bolest.

Maminka či tatínek pak foukali na jejich spálený jazyk a brzo bylo po bolesti. Pak museli dítě přesvědčit, že už i kaše je dost pofoukaná a že ji sami jedí, aby krmení mohlo pokračovat.

Ale jak je to s kostmi? Vždyť ta ryba, ano, už první řez to odhalil, má kosti podobné špendlíkům – zahnutým jehlám!

Kdo dává do ryb něco tak nebezpečného?

Nemělo by to mít ikonickou cedulku – nevhodné pro děti do tří let? Nebo možná

spíš do šesti let? Prý se tou kostí zadusili i dospělí! Co je to za dobrodružný obřad, při němž se riskuje holý krk? Copak chce někdo po dětech, aby jedly s dortem i hořící svíčku! Tu je alespoň dobře vidět.

Ale bílé kosti skryté v bílém mase pod pláštíkem trojobalu? A ještě k tomu, když má dítě plnou hlavu toho, co asi dostane, a kdy už bude moct běžet ke stromečku.

Takové drsné cvičení!

Dospělí s jídlem moc nepospíchají a hledají kosti. To ti kapři snad musejí sníst nejprve celý jehelníček, než se dostanou na štědrovečerní tabuli! Vždyť to uspořádání kostí nemá hlavu ani patu. Kosti jsou úplně všude! Jen tatínek spokojeně chroupá

a je myšlenkami docela jinde. „Ty tam nemáš kosti?“ „Kde?“ „V rybě!“ „Hm, nevím… možná… asi ne.“ A nabodne si bezstarostně další porci. Náhle zrudne a němě zalapá po dechu. Všichni se na něj vyděšeně podívají, ale tatínek není schopen ze sebe vydat hlásku. Do očí mu vyhrknou slzy a brzo už fialoví. Maminka propadá panice: „Vždyť jsem ti říkala, že tam jsou kosti!“ Tatínek si pravou rukou sáhne do pusy, zavře oči a cosi tam hledá. Dětem to připomíná scénku, kdy jim ukazoval, jak anakonda spolkla buvola, přičemž jim vysvětloval, že hadi nemají pevně spojené čelisti, a tak mohou pozřít zvířata větší, než jsou sami. Tatínek teď také chvíli vy-

padal, jako by jeho čelisti nepojil žádný kloub. Oči měl pevně sevřené a po fialové kůži mu začal stékat pot. Pak se tatínkova ruka zvolna začala vysouvat a jeho tváři se vracela zdravá barva. Trochu se zakuckal, usmál se a všem vítězoslavně ukázal svůj úlovek: „Tak přece, maminko! Byla tam kost. Není sice velká, ale o to zákeřnější!

Kde jsme to přestali? Aha… No, mně už to asi stačí, tak se půjdeme podívat, co je pod tím stromečkem! Co děti?“ …

V postýlkách: „A děkujeme ti, Pane Bože, za všechny dárky a hlavně za tatínka, že ho ten kapr nezabil! Amen!“ ■

Ať se ti splní tvoje přání Eva Čejchanová

Je zima. Mráz zalézá pod kůži a smutek

až do útrob. Ještě pořád jsou tady. V Belgii, u městečka Ypry, daleko od svých rodin. Místo tepla domovů je kolem nich hlína zákopů a místo jejich žen a dětí jen další tátové bez rodin. Pekař, švec, sládek od Mohuče. Trčí tu zakopaní naproti Britům, zabíjejí se navzájem a pohřbívají mrtvé. To je teď jejich řemeslo. Slibovali jim, že tahle válka bude krátká, monarchie vyhraje a do Vánoc budou doma.

A zatím se během těch pěti měsíců, co se bojuje, začalo té krátké válce říkat Velká. „Na, dej si,“ natáhl se Bruno přes jeden z malých stromků ověšených žárovkami a podal skleničku pálenky Hansovi. Tohle hned tak neskončí, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. „Jsou Vánoce. Něco si přej.“ Hans se na něj podíval úkosem. Jako by nevěděl co. Všichni si tam přáli jen jedno: Aby nebyla válka. Bruno popošel s lahví k dalšímu. „Dej si,“ řekl a nedodal už nic.

Od stěny se začaly ozývat tóny Stille Nacht. Nejprve tiše a pak stále hlasitěji. Ten hlas dostal Ulrich jako dar od Pána Boha.

V civilu zpíval v opeře tenor. Jako by do té tiché noci začali přicházet andělé.

O několik desítek metrů dál, za kouskem „země nikoho“, všichni ztichli. Důvěrně známá melodie Silent Night, kterou by zpívali zítra, podle britských vánočních zvyklostí, zněla nocí k oslavě toho, kdo se narodil, aby přemohl smrt. I tam jsou lidi, pomyslel si John. Nechtějí umírat, nechtějí zabíjet, chtějí domů. Jako my. K německému tenoru se začaly přidávat hlasy zpívající anglicky. Nejprve potichu, pak čím dál hlasitěji. Na kraji německého zákopu se objevil první rozsvícený stromeček. Pak další a pak jich tam stála řada. Pohledy z jedné strany fronty mířily na druhou a už to nebyly pohledy nepřátel. Hans vylezl ze zákopu první. Vzal jeden ze stromečků a nesl ho na britskou stranu fronty. Ze zákopů na obou stranách začaly vylézat postavy. Nejprve nesměle, pak čím dál radostněji. Děl se zázrak. Válka mizela. Té noci, 24. prosince 1914, neměla nenávist mocných tohoto světa žádnou moc. Zpívali andělé a lidé na obou frontách zpívali s nimi.

2018 prosinec

→

15

téma

Během těch prvních Vánoc první světové války, které se do historie zapsaly jako vánoční příměří, se z nepřátel stali přátelé. Ukazovali si fotografie blízkých, vyměňovali knoflíky z uniforem, odehráli fotbalový turnaj. Když se pak vrátili zpátky do zákopů, nebyli už schopni na sebe střílet.

Vánoční příměří netrvalo dlouho. Ani jásot v Betlémě nevydržel. Herodes se ve strachu z Lásky, která se narodila do světa a ohrožovala jeho mocenskou pozici, rozhodl udělat z Betléma město zalité krví neviňátek. Mocní Německa se ve strachu před vítězstvím lidskosti rozhodli zalít Ypry hrůzou, jakou svět dosud nepoznal. Původní jednotky byly rozděleny a poslány na jinou frontu a později zde zákopy Britů zalil déšť chemické bojové látky, která zabíjela zevnitř a která si podle „města vánočního zázraku“ vysloužila jméno yperit.

Každé Vánoce mají někde své mocné Herody. Ale v noci splněných přání se ukázalo, kdo je mocnější.

■

Bohatýho Ježíška Otakar Štanc

Ještě ani nepřijel Martin na bílém koni

a už mi nějaký pán stačil popřát bohatého ježíška. Tedy doslova „bohatýho jéžiška“. Trochu mne zaskočil, protože do Vánoc bylo ještě daleko, a tak jsem na jeho vinš odpověděl jen vcelku suchopárným: děkuji. Člověka napadají obvykle nějaké vtipné odpovědi až po čase a lituje, že nemohl pohotově zasmečovat rovnou. Někdo to řeší tak, že má nachystaný menší či větší arzenál vtipných replik a pak jen čeká na příležitost k jejich uplatnění. Tento pří 16 prosinec 2018

stup je jistě mazaný, ale přestože se dotyčnému zpočátku daří vytvářet dojem spontánního glosátora, později se obvykle objeví nelibost až odpor zejména ze strany jeho nejbližších, manželek a dětí, kteří humornou průpovídku slyšeli již opakovaně a nemají dost taktu udržet pobavený výraz i po letech.

Pro vhodnou odpověď je dobré si nejprve ujasnit, co a proč nám vlastně přející přeje. Bohatýho ježíška. Nebo Ježíška s velkým „J“? Pomůžeme-li si substitucí, můžeme rychle vyloučit, že by snad mělo

jít o Ježíše Krista. Věta „přeji ti bohatýho Ježíše“ nedává prakticky žádný rozumný smysl. S pravděpodobností hraničící s jistotou jde v onom úsloví o tzv. Ježíška (Christkinda, Jesuleina), postavu přinášející dětem vánoční dárky. Toho svého času v Německu prosadil (protestantský světe, div se) Martin Luther a spol., jelikož mu uctívání svatých, včetně zavedeného a osvědčeného dárkonoše sv. Mikuláše, nebylo po chuti. Ve větší části světa si však svatý Mikuláš alias Santa Claus (vulgo Santa) díky staletým středověkým

kořenům udržel dominantní pozici a dosud Ježíška suverénně deklasuje zejména popularitou a dostupností informací o svém zevnějšku, bydlišti i způsobu doručování dárků. Tyto detaily u Jezulátka lidová tradice nedotáhla, a ačkoliv například Babička Boženy Němcové přesvědčivě líčila, že: „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích,“ zůstávají detaily jeho způsobů zamlženy a jsou ponejvíce předmětem debat dětí poznamenaných zmíněným Lutherovým dobrým úmyslem.

Pokud máme tedy jasno, o koho se v onom přání jedná, máme tu ještě přívlastek: bohatýho. No aby ne! Ještě aby

nám toho Ježíšek přinesl málo! Kdo má malé děti, tyto obavy asi nesdílí, ale to nechme stranou. Přející tedy vyjadřuje postoj, že materiální bohatství je něco pozitivního, po čem je vhodné toužit a na co se těšit. A předpokládá, že to tak cítím i já. Ale stejně jako výše popsaný Ježíšek není Ježíš, ani touha po bohatství není dle mého soudu něčím v jádru křesťanským.

Bůh se stal člověkem v naprosté chudobě a pokoře, v příkrém kontrastu k oslavám hojnosti v podobě soudobých Vánoc.

Jestliže jsem nakonec shledal obě dvě slova přání bohatýho ježíška jako v podstatě nekřesťanská, mohla by přiléhavá odpověď znít třeba: odstup, Satane? Hm. Nějak cítím, že to není úplně ono. Že v tom

chybí ta vánoční pohoda. Nebo co takhle zareagovat antitezí: A já vám zase přeji chudého Krista! To by bylo, myslím, věroučně velmi výstižné. To bychom si měli přát snad každý den. Ale přeci jen, neuvedlo by to dotyčného do rozpaků? Zdá se mi, že nakonec v onom přání o toho bohatýho Ježíška vlastně ani tolik nejde.

Chápu jej vlastně jako poněkud nesmělý, možná trochu dětinský, pokus popřát mi něco hezkého, radostného, potěšujícího.

Jako neohrabaný projev lásky. Tato láska ke mně budiž přejícímu omluvou za ono v podstatě nesmyslné úsloví.

Takže tedy bohatýho ježíška? Děkuji, vám také.

■

Pohodu a pokoj…

Jana Šrámková

Pokaždé, když jsme si během bohoslužby

měli navzájem popřát pokoj, kladla jsem si jako malá otázku, jestli ten seriózní pán v saku vedle mě, kterému poslušně podám ruku, taky tolik tajně touží po vlastním pokoji jako já. Z výrazu jeho ženy v květovaných šatech nešlo vyčíst vůbec nic. Ale bylo hezké, že mi popřáli. Já jim taky, samozřejmě, nejsem žádný škrt, co chce všechno jen pro sebe. Tedy kromě toho jednoho pokoje.

Sladká chuť slov vlastní pokoj tehdy převyšovala i snový opar sousloví tajuplný ostrov, cukrová vata nebo svatební cesta. Často jsem si před spaním v mysli zabydlovala nejbizarnější krcálky, někdy dokonce i záchod, jenom kdyby byl můj. Jak já bych si ho zařídila! Pokoj jako nedotknutelná svatyně, výsostné vody, útočiště, domeček uprostřed hry. Nemuset už nikdy zakřičet: Dejte mi pokoj!

Při jednom z dalších stěhování se měli rodiče vyjádřit, jestli nechtějí v novém bytě zbourat trochu absurdní příčku. Pře-

pažovala zadní pokoj na dva tak, že první neměl přirozený zdroj světla ani vzduchu, jen okénko do toho většího, navíc byl průchozí… Všechno mi bylo šuma fuk, ta příčka zvěstovala jednoznačné „pokoj tobě“. Zůstala a já byla blažená.

Jakožto benjamínkovi mi časem začali mizet z domova sourozenci a já se stěhovala postupně do většího a pak velikého pokoje. Doteď se to ve mně chvěje, když pomyslím na ten světlý pokoj s parketami a trojdílným oknem krytým venkovní žaluzií. Pokoj, který převyšuje veškeré pomyšlení. A já v něm směla bydlet téměř rok!

Dnes už nejsem malá a naivní, abych při přání pokoje myslela na dětský krcálek. Dnes myslím na slavný esej Virginie Woolfové Vlastní pokoj. Jsou témata, která člověka neopouštějí… Autorka, která se narodila přesně sto let přede mnou, v eseji předestírá tezi, že žena ke psaní beletrie potřebuje mimo talentu a píle nutně dvě věci: vlastní pokoj a vlastní peníze. Částku myslím tenkrát vyčíslila na pět set liber ročně, ovšem neznělo by dobře přát někomu před Vánoci pokoj a pět set liber, tedy se mezi lidem ustálilo (finanční) pohodu a pokoj.

Snad si jako bezdětná jen nedovedla představit radost soustředěné tvorby 2018 prosinec

→

17

téma

uprostřed velké rodiny v bytě tak malém, že se vám do něj nevejde ani psací stůl, doufala jsem si dlouho. Dobrá, měla pravdu. Nevadí. Aspoň mě nepřestává mravenčit na šíji, kdykoli mi někdo popřeje pokoj.

Zatímco pohody se totiž o Vánocích intenzivně snažím dosáhnout pomocí fíglů s pánví, troubou, svíčkami a balicím papírem – děti se vzpírají, ale makáme na pohodě, jak se dá, o tom pokoji už vím, že ho budu muset leda nezaslouženě dostat.

Těžko říct, jestli tady na zemi, nebo až na věčnosti, kde je v domě našeho Otce mnoho příbytků. A ten můj, ten bude mít okno s tak hlubokým parapetem, že na něm půjde hodiny číst a zírat ven, budu v tom okně bydlet, tváří venku v otevřené krajině, ale zády uvnitř, krytá bezpečím domu. A bude v tom pokoji, co se pro mě chystá, veliký pracovní stůl. A v šuplíku možná z legrace pět set liber.

Vánoce jsou pak každoroční motivační prohlídkou toho dokonalého pokoje.

Realitní agent, který se za nás už dávno zaručil a vyřídil všechno papírování, nás nechá na chvíli nahlédnout, abychom se mohli těšit a radovat a věřit. A pak přijde advent naposledy a my se nastěhujeme v plnosti a nebude už nikde žádný zmatek, ani obavy, ani úzkost. A nebude bolest, frustrace, vyčerpání a nebude strach. Bude jen to okno do krajiny a pracovní stůl a bude veliký ten pokoj, bude bez konce.

■

Vánoční přání pro kapra bronislav maltulík

Milý kapře, co bych ti asi tak měl popřát

k Vánocům? Rychlou a bezbolestnou smrt úderem dřevěné palice do zátylku? Nebo svobodu a návrat zpátky do řeky či do rybníka? To tě pak ale bude prý čekat dlouhé a pomalé umírání. Po výlovu ze sádek jsi hladem odlehčený, někdy i poraněný a ve stresu, nezvládneš adaptaci na původní podmínky. Takže tobě asi šťastné a veselé skutečně nehrozí, zdraví tě taky nečeká a pohodu a pokoj v kádích nebo na řeznickém stole taky nezažiješ. Přesto se ale pro tebe nějaké to Boží požehnání a dobré slovo musí taky najít.

My křesťané si na Vánoce vyprávíme příběh o narození Božího Syna, který z nebe přišel na zem, aby spasil svět. Nestal se sice kaprem, ale člověkem, přesto se tě to týká, protože se záchranou lidí souvisí i spása celého stvoření. Najednou pro tebe začínají mít Vánoce nadějné obrysy a jistě si říkáš, už aby to bylo. Budeš sice muset ještě počkat na druhý advent, ale máš s námi lidmi dobře nakročeno, protože Bůh v Kristu usmířil svět se sebou.

Zřejmě tě taky nenapadalo, že je tvůj osud podobný tomu Ježíšovu víc, než se zdá! Už jenom jeho narození na naši zem!

Odehrálo se neméně dramaticky než tvůj 18 prosinec 2018

výlov z rybníkového ráje do umělých sádek. Podobně jako on jsi byl neromanticky a bez sentimentu uvržen do prostředí, které jsi neznal. Sice tam protékala voda a měl jsi ještě možnost přiměřeného pohybu, ale to nejhorší tě teprve čekalo. Ocitl ses ve stísněných sudech a nyní čekáš na konec. Smysl tvé existence má být završen smrtí jako v případě Božího Syna, který lidem nejvíce posloužil svou obětí na kříži, ty na řeznickém stole.

V křesťanských rodinách se za tebe u vánočního stolu děkuje Pánu Bohu podobně jako za jeho Syna! Lidé jsou vděční za tvůj život a mají radost z tvé smrti. Někteří si pak u štědrovečerní večeře uvědomují nesa-

mozřejmost tvé existence. Zemřels, aby oni mohli dobře žít. Konečně u jiné Večeře jedí tělo Ježíšovo a pijí jeho krev. Takže přestože tvá smrt je nevyhnutelná, dává smysl tvé existenci a posiluje životy druhých.

Milý kapře, co bych ti tedy měl popřát k Vánocům, když tvůj život nevyhnutelně končí smrtí? Asi totéž co nám lidem, aby ses měl na té naší zemi co nejdéle dobře, abys zvládal stresy, které tě čekají, a pokud možno co nejméně trpěl. A také abys rozdával svým životem radost druhým a aby byli lidé za tebe vděční, protože jsi nežil nadarmo. No, a pokud někde existuje kapří nebe, pak ti ho samozřejmě přeji také.

■

Svobodu pro všechny!

■ 14. 10. 2018

Ať žije republika!

Děti křesťanské školy Noe v Pardubicích oslavili sté výročí vzniku republiky s T. G. Masarykem a zacvičili si dokonce i s Tyršem

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Modlitební setkání na podporu čínských křesťanů konané na Václavském náměstí

Věční pomahači Odborný seminář s Jakubem Hučínem ■ 6. 10. 2018

12 | 2018

církev bratrská

iNform 100 let Československé republiky v křesťanské škole Noe

Masaryk v Pardubicích

S

bor Církve bratrské v Pardubicích už od roku 2011 provozuje křesťanskou základní a mateřskou školu.

Jedná se o jedinou církevní školu v celém městě i regionu. Posláním školy je kvalitní vzdělávání a výchova dětí v prostředí postaveném na křesťanských hodnotách. Škola Noe se snaží vyučovat moderními a efektivními metodami, aby žáci byli do učení aktivně zapojeni

zidenta T. G. Masaryka (jeho role se ujal dědeček žáků školy), který přednesl projev za nadšeného volání: „Ať žije republika“. Poté byla pro žáky připravena stanoviště, kde si mohli zatancovat swing, procvičit se v krasopise, zacvičit si s bratrem Tyršem či ochutnat dobroty v prvorepublikové kavárně a mnoho dalšího. Na přípravě akce se podíleli jak učitelé, tak samotní žáci a jejich rodiče.

a učili se skrze zážitky a činnosti. Proto se škola rozhodla u příležitosti výročí 100 let republiky uspořádat projekt První republika. Žáci i učitelé se přenesli do roku 1918. Do školy přišli v dobovém oblečení nebo v barvách trikolory. Na úvod dne žáci, učitelé i rodiče přivítali ve školní jídelně pre-

Z oslavy 100 let republiky ve škole Noe byli návštěvníci i účastníci nadšeni. Ukazuje se, že dělat věci společně a kvalitně je skvělým svědectvím o Bohu. Je dobré, že škola Noe může být světlem pro své město.

■ text Markéta Chmelová, zástupkyně ředitelky školy

Semináře s Jakubem Hučínem

O

dbor pro manželství a rodinu už druhým rokem připravuje semináře pro pracovníky, kteří buď pastoračně slouží manželským párům a rodinám, nebo se sami chtějí dále vzdělávat. Na loňské užitečné a fundované přednášky psychologa Jeronýma Klimeše navázal letos neméně zajímavý psycholog Jakub Hučín.

S ním jsme se zatím sešli dvakrát a povídali jsme si na téma Sexualita ve vztahu – tedy o čem prožívání sexuality ve vztahu vypovídá, proč nám to třeba ne-

jde, a Věční pomahači, kdy jsme rozebírali, že ne vždy aktivita a snaha vztah posiluje. Mnozí lidé žijící v partnerském vztahu žijí s představou, ať už vědomou, či nevědomou, že čím více budou o okolí pečovat, tím silnější vztahy budou. Jsou pak překvapeni, že je druzí zneužívají nebo k nim naopak mají odpor a označují je za manipulátory. V prosinci, konkrétně 1. 12., nás čeká poslední letošní seminář na téma Blízcí a ti druzí. Budeme přemýšlet nad růzností našich vztahových vzor-

SOLIDARITA

prosinec 2018 Modlitba za domov 2018 V neděli 28. října si Česká republika připomněla 100. výročí vzniku samostatného československého státu.

Při této příležitosti pořádala Ekumenická rada církví v ČR ve spolupráci s církvemi a dalšími partnery 12. ročník Modlitby za domov. Tématem byla otázka „Odkud přicházíš a kam jdeš?“ a podtitulem výrok Ježíše Krista „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Cílem ekumenického setkání bylo oslovit nejen věřící z různých církví, ale zejména ty, kteří do církví běžně nechodí.

Modlitba za domov se konala v kostele Českobratrské církve evangelické v Praze 2 na Vinohradech, ale sledovat ji mohli i diváci u televizních obrazovek. Setkání mělo charakter koncertu v moderovaném pořadu se zajímavými hosty. Těmi hudebními byli Pavel Šporcl, Jana Šrejma Kačírková, Petr Šporcl a Jaromír Klepáč. Pořadem provázeli Martina Kociánová a Bronislav Matulík.

Historik Petr Blažek v rozhovoru upozornil, že téměř polovinu času prožila naše země v totalitních režimech. To postihlo mnoho jednotlivců i celé skupiny lidí včetně církví a projevuje se to ještě dnes těžkou obnovou duchovního života v našem prostoru.

Poučení z chyb minulosti vyzdvihl vrchní zemský rabín Karol Sidon, když vděčně vzpomněl na zvolení Václava Havla za prezidenta koncem roku 1989. Vězeňský kaplan Pavel Kočnar připomněl, že i ve věznicích se lidé proměňují díky víře, a profesor Jan Sokol ukázal na potřebu setkávat se s lidmi, které si člověk sám nevybral.

V závěru předseda Ekumenické rady církví Daniel Ženatý promluvil o zájmu Boha o každého člověka, o naději a živém Ježíši Kristu. Přítomní se na závěr ztišili při modlitbě Otče náš.

Aleš Čejka

Podpora čínských křesťanů V neděli 14. října 2018 odpoledne se na Václavském náměstí v Praze uskutečnilo modlitební shromáždění na podporu čínských křesťanů, kteří v České republice už druhým rokem žádají o azyl kvůli pronásledování ve své vlasti.

Na akci u sochy sv. Václava vystoupil emeritní předseda Ekumenické rady církví a Rady Církve bratrské Daniel Fajfr a pražský pomocný biskup Václav Malý. Součástí setkání byla i modlitba a čtení z Písma, na které navazovalo zapálení svíček jako projev podpory těmto věřícím v obtížné životní situaci. „Bylo by dobré, kdyby si této situace všimlo více lidí a kdyby pozvedli svůj hlas. Nejsem s to předpovědět, jak se příslušné orgány rozhodnou, ale myslím, že nic nepřekáží tomu, aby se tito příchozí integrovali do naší společnosti,“ řekl k situaci čínských žadatelů o azyl biskup Václav Malý. Účastníci modlitebního zastavení pod sochou sv. Václava se shodli na tom, že je třeba se modlit za celou situaci a věřit v nezávislé rozhodování soudů v této záležitosti. Řečníci též připomněli, že jsou známy příběhy konkrétních žadatelů a je zjevné, že v jejich zemi jim hrozí reálné nebezpečí. „Je dobré si uvědomit, jakou máme výsadu, že žijeme ve svobodné zemi, kde můžeme svobodně vyznávat svoji víru. Přáli bychom to stejné těmto bratřím a sestrám, kteří jsou pro svoji víru pronásledování, a proto v naší zemi požádali o azyl,“ dodal ještě připomínku ke smyslu celé akce Jan Jackanič z pracovní skupiny Ekumenické rady církví pro čínské křesťany. tisková zpráva ERC foto Roman Albrecht

ců – jak je poznáme, proč opakujeme často dysfunkční vzorce a jak se vztahy pracovat. Na sbory přijdou v nejbližších dnech podrobnější informace.

Pro příští rok chystáme další ročník, školit nás po tři soboty během školního roku bude sestra Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Témata budou jako obvykle zvolena v návaznosti na rodiny a partnerské vztahy. Jste všichni srdečně zváni.

■ Jana Matulíková

výročí

iNform Kazatel v Čechách a ve Slovinsku

V

ýchodní Čechy, kde se Antonín (na Slovinsku Anton) Chráska narodil, byly jednou z oblastí, kde po tolerančním patentu vzniklo postupně několik evangelických sborů převážně Evangelické církve reformované h. v. V 60. letech 19. století nastalo další uvolnění náboženské situace v zemi a lidé mohli svobodněji řešit otázky své víry. Jistý mladý muž, Jan Balcar, dostal od svého příbuzného Písmo a jeho četba ho zavedla do sboru reformované církve a později se skupinou dalších „za hranice“ do Svobodné církve. Na doporučení kazatele této církve nakonec vznikla v roce 1868 Svobodná evangelická církev česká s kazatelem Janem Balcarem, jejímž centrem se o několik let později stala nově postavená modlitebna v Bystrém. Svobodná evangelická církev česká se nakonec připojila ke Svobodné církvi reformované, přejmenované na Jednotu českobratrskou, která se dnes jmenuje Církev bratrská.

Proč tak dlouhý úvod? Písmo Janu Balcarovi dal jeho strýc Jan Chráska, dědeček Antonína Chrásky. A Antonín byl zapsán jako první dítě v matrice bysterského sboru. Této církvi – i když po dobu jeho života měnila jména – zůstal Antonín Chráska věrný až do svého odchodu ve věku 85 let.

Dětství a doba studií Antonín Chráska se narodil v Horní Radechové v rodině chudého tkalce. Měl dvě mladší sestry. Po nějaké době se rodina přestěhovala na Rzy, asi 5 kilometrů od Bystrého, kde byl sbor Svobodné církve. Rodina tak bezprostředně prožívala zápasy tohoto sboru. Po základní škole se Antonín také věnoval tkalcovství jako jeho otec, později dělal krátce příručího v obchodě. Touha po dalším vzdělání ho vedla ke studiu jazyků a nemnoha dostupných křesťanských knih – podle vzpomínek pamětníků četl se svíčkou při tkalcování a po večerech.

Ještě mu nebylo dvacet, když se stal vedoucím nedělní besídky ve sboru v Bystrém. Tehdy také v časopise Betanie vyšel jeho první překlad z angličtiny. Brzy si bratří uvědomili obdarování Antonína Chrásky a vyzvali ho k přípravě na službu kazatele. V prosinci 1891 nastoupil do biblického ústavu v Neukirchenu v Porýní.

Po necelých čtyřech letech studia se na další dva roky přesunul do Skotska. Obě tato místa měla trvalý dopad

Antonín Chráska * 3. 10. 1868 Horní Radechová † 15. 3. 1953 Nové Město nad Metují

na jeho život a službu. V průmyslovém Porýní se setkal s řadou Slovinců, kteří tam přišli za prací, a začal se učit slovinsky. Ve Skotsku získal mnoho přátel, kteří ho později částečně finančně podporovali.

Kazatelem v Čechách a na Slovinsku Po návratu ze studií byl poslán do rakouského Grazu (Štýrský Hradec), odkud zajížděl do Mariboru a Lublaně ve Slovinsku. V roce 1897 se Antonín Chráska oženil s Pavlínou Hamerskou ze Rzu a měli spolu 11 dětí – 6 dcer a 5 synů. V roce 1899 byl povolán zpět a nastoupil jako kazatel a správce sboru Svobodné církve reformované v Českých Budějovicích, kde byl v roce 1900 ordinován.

Chráska s rodinou v Lubljani v roce 1903.

V listopadu 1904 s celou, tehdy sedmičlennou, rodinou odešel opět pracovat mezi Slovince a zůstal tam až do podzimu 1922. Působil převážně v Lublani a v nej-

bližším okolí. Odešel s velkou vírou v Boží pomoc, a protože nebyl vyslán přímo žádnou misijní organizací, bylo to často velice obtížné. Po návratu do nové republiky nastoupil do sboru v Letovicích (1922–1931), poté působil v Kyjově (1931–1936), v Bratislavě (1936–1938) a svoje působení zakončil v České Skalici.

Během 2. světové války pomáhal České biblické práci v Kutné Hoře s přípravou některých tisků. Pracoval i na revizi svého překladu slovinské Bible.

Slovinský překlad Bible Práce Antonína Chrásky ve Slovinsku byla mnohostranná. Slovinsky uměl výborně, a tak se mimo kázání a misijní působení mezi lidmi dal do překládání Bible, do psaní a vydávání časopisu a další literatury. V časopise Blagovestnik, který vydával od roku 1905 jako dvouměsíčník, mimo biblické výklady a další texty uváděl i písně pro shromáždění. Ty pak v roce 1907 shrnul do zvláštního zpěvníku. V roce 1908 už vyšel jeho překlad Nového zákona a o šest let později pak celá Bible. Mimoto napsal řadu menších publikací, znovu vydal předmluvu k vydání slovinské Bible z 16. století a další.

Slovinský překlad Bible od Antonína Chrásky vyšel od r. 1914 v několika vydáních, naposledy péčí Slovinské biblické společnosti s revidovaným pravopisem v roce 2017.

Třebaže Antonín Chráska nezaložil mnoho nových sborů, stal se podle mínění mnoha slovinských protestantů pro obživení protestantů ve Slovinsku na počátku 20. století jedním z klíčových mužů. Dodnes jsou za něj Pánu Bohu vděčni.

sympozium

prosinec 2018 Bible pro všechny národy Sympozium k 150. výročí narození Antonína Chrásky Krátce po sobě naše církev prožila doslova dvě dějinné události, kdy se minulost spojila s přítomností. Po oslavách 150. výročí založení prvního sboru Církve bratrské v Bystrém si připomněla plodný život kazatele Antonína Chrásky, od jehož narození také uplynulo 150 let. Jeho život byl od počátku spojen s prvním sborem, ale pak na mnoho stran překročil jeho hranice.

Dobře navštívené sympozium ve sboru Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově se hemžilo nejen potomky Antonína Chrásky, ale mnoha dalšími hosty, z nichž největší pozornost upoutali ti ze Slovinska, jmenovitě přijeli Daniel Brkič, pastor protestantského sboru v Novo mesto, autor knihy o působení Antonína Chrásky ve Slovinsku, Matjaž Črnivec, generální tajemník Slovinské biblické společnos-

■

ti, a také J. E. Leon Marc, velvyslanec Republiky Slovinsko v Praze, který nad sympoziem převzal záštitu a sám se ho i aktivně zúčastnil. Všechny pak zaujala překladatelka a tlumočnice Šárka Hroudová, patrně nejzaměstnanější osoba celého sympozia, která skvěle propojila naše dva slovanské jazyky.

Setkání mě nadchlo v mnoha ohledech. Předně se podařila celá dramaturgie, která postupovala od smyslu a problematiky překladatelské práce Bible, přes rakousko-uherské dějinné pozadí až k samotnému působení Antonína Chrásky ve Slovinsku a k jeho překladu Bible. Snad nikdo nepřeslechl ani svědectví o jeho statečné ženě Pavlíně, která svou obětavostí nejen podporovala manželovu službu, ale doslova držela celou rodinu.

Sympozium vyvrcholilo bohoslužbou vděčnosti, kde zaznělo apoštolské slovo, které velmi přesně charakterizovalo službu i život Antonína Chrásky: „Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“ (Ef 3,8–12)

Daniel Fajfr

Bronislav Matulík

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE listopad 2018 ▪ Ubytování kazatelů po skončení pracovního poměru Petr Raus informoval o tom, že ve sboru v Bystrém je možnost bydlení kazatelů důchodců či kazatelských párů v případě těžkostí se zajištěním bydlení po ukončení služebního poměru.

▪ Školení o bezpečnosti práce Na lednové pastorálce bude zajištěno školení všech zaměstnanců o BOZP. ▪ Kazatelé na sborech Rada vzala na vědomí, že hlasováním dne 21. 10. 2018 byl kazatel Slavoj Raszka potvrzen ve službě ve sboru Třinec Lyžbice (po nástupu do důchodu). Dále vzala na vědomí, že kazatel Tibor Máhrik ze Slovenska byl dne 28. 10. 2018 zvolen za kazatele a správce sboru Ostrava.

Hlasováním o setrvání po 12 letech ve funkci byl dne 4. 11. 2018 potvrzen ve sboru Děčín kazatel Karel Hůlka.

Rada vzala na vědomí, že v průběhu roku 2019 bude provedeno hlasování o setrvání u těchto kazatelů: Petra Dvořáčka (Brno-Betanie), Oldřicha Kadlece (Neratovice) a Martina Běle (Písek-Elim).

Hlasování proběhne vždy u vizitace.

▪ Vizitace na rok 2019 První pololetí: Brno-Betanie (Petr Grulich), Most (Petr Raus), České Budějovice (David Novák), Neratovice (Petr Raus), Písek-Elim (Bronislav Matulík), Vsetín (Jaroslav Pokorný), Letovice (Roman Toušek), Tábor (Tomáš Holubec), Brno-Královopolská (Tadeáš Filipek) a Třinec-Lyžbice (Tomáš Hurta).

Druhé pololetí: Mladá Boleslav (Jaroslav Pokorný), Podblanicko (Petr Raus), → Praha 5 – Smíchov (Roman Toušek),

Zprávy z církve

iNform Rozhovor s Martinem Kopem Rada vedla rozhovor s bratrem Martinem Kopem ze sboru Zlín. Bratr pověděl, jak uvěřil v Krista a přišel do církve. Nejprve navštěvoval Bratrskou jednotu baptistů, chodil zde na mládež a byl pokřtěn. Poté se přes krátké působení v Apoštolské církvi dostal do sboru Církve bratrské ve Zlíně. Tam působí už 10 let, nyní jako starší sboru. Jeho obdarováním je služba slovem a péče o lidi. Vede skupinku, má biblické hodiny a pravidelně slouží slovem. Bratr se plně dává k dispozici církvi a je ochoten jít na vikariát, kam jej církev pošle. Má také doporučení svého staršovstva. Rada souhlasila s bratrovým nástupem do vikariátu od 1. 1. 2019 a bude hledat sbor, kde by mohl nastoupit na plný úvazek.

Rozhovor s Jevhenem Fursovem Bratr Jevhen (překlad z českého Evžen) uvedl, že pochází z věřící rodiny z baptistické církve na Ukrajině. Bydlel v Mariupolu, kde je nyní vyhrocená politická situace. Obrátil se, když mu bylo 14 let a o rok později byl pokřtěn. Rozhodl se jít na teologii a vystudoval Doněckou křesťanskou univerzitu. Ve studiu pokračoval v Mittersilu v Rakousku, kde se seznámil s budoucí manželkou, dcerou kazatele Tadeáše Firly.

V létě 2007 se oženil a nastoupil na dálkové magisterské studium IBTS v Praze. Slouží ve sboru v Horní Suché a nyní je třetí rok ve staršovstvu. Bratr má doporučení staršovstva. Rada vyslovila souhlas s nástupem bratra do vikariátu od 1. 1. 2019.

Program Rady CB se seniory Senioráty a senioři Petr Raus přednesl možný návrh Rady na snížení počtu seniorátů zvětšením jejich regionálního rozsahu, snížení počtu seniorů a taktéž doplnění jejich kompetencí (přizvání k jednáním Rady, provádění hlasování, účast na vizitacích apod.).

Z reakce více seniorů pak vyznělo, že senioráty za sebou ještě nemají tak dlouhou existenci. V některých oblastech jsou seniorátní shromáždění teprve zaznamenána, vztahy mezi kazateli se sotva vybudovaly a mezi sbory se teprve budují. Počet seniorátů by tedy teď nebylo dobré měnit.

prosinec 2018 Hranice (Petr Grulich), Velká Lhota (David Novák), Teplice (Bronislav Matulík) a Horní Počernice / odklad z roku 2018 (Bronislav Matulík).

▪ Zahájení sboru Ostrava-Trojka Administrátor sboru Ostrava požádal o změnu data založení nového sboru Ostrava-Trojka, které se předkládá jako konferenční návrh. Rada souhlasí se změnou termínu a navrhuje, aby nový sbor vznikl k 1. 7. 2019 s tím, že v protokolu o rozdělení sboru bude sbor Ostrava garantovat sboru Ostrava-Trojka přerozdělení finančních náhrad z prosince 2019.

Senioři se naopak nebrání možnosti případné účasti na jednáních Rady, provádění voleb a hlasování ve sborech seniorátu by rovněž nečinilo problém. Jako dobré vidí i požehnání seniorů na konferenci.

Celoživotní vzdělávání Odbor pro vzdělávání navrhuje změny – ustoupil by od zaznamenávání studia literatury, doporučoval by dobré konference, vzájemné předávání informací ze studijního volna apod.

Byla připomenuta dobrá vzdělávací akce pro menší počet osob, která se konala kdysi na Velké Lhotě. Také byl kdysi zahájen cyklus vzdělávacích kurzů, ale pak se v něm nepokračovalo.

Pokud by byl cyklus vzdělávání zahájen (může to pomoci zajišťovat Vzdělávací institut ETS), tak by bylo nutné vytipovat okruhy, zvážit zapojení seniorátů a akci opakovat na více místech. Senioři byli požádáni, aby návrhy na témata napsali Petru Rausovi.

Mediální témata Proběhla diskuze nad některými mediálními tématy – např. Istanbulská úmluva.

Rada bere na vědomí, že je dobré vést předem rozhovor a pak se vyjádřit, i když nebude u některých témat jednotná.

Seminář – ETS Petr Raus informoval o založení Vzdělávacího institutu ETS, o stabilizaci programu denního studia na ETS, o dobrém postavení (vyšších) odborných škol v západní Evropě i o návrzích, které jsou připravovány na výroční konferenci k podpoře a dofinancování ETS na další období. V návrhu bude i hodnocení přínosu školy.

▪ Žádost o založení sboru Třinec-Sosna Správce sboru Třinec-Lištná požádal Radu CB o souhlas se založením nového sboru ze stanice Třinec-Sosna. Rada souhlasí se založením nového sboru a předloží Výroční konferenci v květnu 2019 návrh na založení sboru Třinec-Sosna, a to k datu 1. 7. 2019. Po ustanovení sboru bude v protokolu o rozdělení sboru Třinec-Lištná a sboru Třinec-Sosna garantovat sbor novému sboru přerozdělení finančních náhrad z prosince 2019 (které nebudou v průběhu roku 2019 upravovány o nové sbory).

▪ Senior severomoravského seniorátu Rada vzala na vědomí, že bratr kazatel Petr Kučera byl opětovně zvolen a pokračuje od 1. 10. 2018 ve funkci seniora seniorátu Severní Morava.

▪ Rušení poboček Diakonie CB Tajemník informoval, že po projednání s předsedou Komise pro Řád Pavlem Chráskou bude podán konferenční návrh, aby Konference udělila Radě souhlas se zřizováním nebo rušením poboček Diakonie CB založených u sborů CB, aby tím Konference nebyla zatěžována.

kalendář

iNform

prosinec 2018 Ekumenická rada církví v ČR Česká biskupská konference Sbor Církve bratrské v Černošicích

1. 12. 2018 Effatha – Adventní setkání Koncert celocírkevního pěveckého sboru v Brně v Kounicově ulici.

2. 12. 2018 Narodil se Kristus Pán

NOVOROČNÍ EKUMENICKá SLAVNOST na téma Naděje

Mimořádný adventní koncert v CB Praha 1 v Soukenické, během nějž každý příchozí může být divák, posluchač nebo účinkující.

18.–19. 1. 2019 Čerpadlo Vzdělávací program pro vedoucí dorostů v CB Pardubice aneb Jak udělat zajímavou víkendovku pro dorostence, inspirace pro všechny mladší i starší vedoucí.

1. ledna 2019 v 18.00 HODin

26. 1. 2019 Effatha – zahajovací soustředění

Sbor Církve bratrské v Černošicích Hradecká 2192

Zahájení nové tříleté sezóny ve Sboru Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově.

26. 1. 2019 Konference Awany Ve Sboru Církve bratrské v Pardubicích-Archa. Téma: Leadership podle Žalmu 23. Přednášející: Dave Patty. Začátek: 10.00.

28.– 30. 1. 2019 Pastorálka kazatelů V Havlíčkově Brodě na téma Autorita v církvi.

Slavnosti se zúčastní představitelé církví, kázat bude předseda RadY Církve bratrské David Novák.

Z důvodů přímého televizního přenosu ČT prosíme, přijďte do 17.45 hodin.

Modlitby za životní prostředí Ekologická sekce ČKA ve spolupráci s IEF připojuje Podvečer modliteb za životní prostředí. Kázat bude Tomáš Boněk, kněz Obce křesťanů. V úterý 15. ledna 2019 od 18 hodin v přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. Číslo 12/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 25. 11. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

V Japonsku se nekrade! text magdalena matulíková foto archiv autorky

Š

est hodin z Prahy do Dubaje. Deset hodin z Dubaje na letiště u Tokia. Hodinu metrem do centra. První neúspěšný pokus o ubytování ve špatném hotelu. Druhý úspěšný pokus o ubytování ve správném hotelu přes cestu. „A co jsi v té peněžence měl?“ „No všechno.“ „Jako úplně?“ „Jeny, dolary, koruny, platební kartu, kartu na dopravu po Tokiu, kartičku pojištěnce, kartu od hotelu a od pokoje.“ „A kde jsi ji měl naposledy?“ „Nevím. V obchodě, kde jsem platil, ji nemají. Musel jsem ji někde ztratit. Nebo mi ji někdo ukradl? U toho chrámu se pohybuje hodně lidí.“ Ve městě, kde žije 30 milionů lidí, to nezní příliš nadějně.

Ráno, po nejlepší snídani v životě, jsme pochopili, jaké to je setkat se s rasismem z pozice menšiny. Během cesty metrem, kde se považuje za slušnost nemluvit a mít vypnutý zvuk na telefonu, na nás s neskrývaným odporem hleděla dokonale upravená, odhadem čtyřicetiletá Japonka. Pak se zatvářila, že z nás bude zvracet, a zakryla si nos. Řekli nám, že většina Japonců je milá a vstřícná, ale máme počítat s tím, že někteří nenávidí bělochy z principu. Nepříjemný pocit.

Možná jsem měla přehnané představy, ale optický veletrh v Tokiu nebyl nic moc. Snad nejvíc mě zaujala kolekce Harry Potter, což asi mluví za vše. Každopádně v Brně nemáme veletrh o nic horší. Ale co, cíl naší pracovní cesty byl splněn, a teď jsme se mohli podívat po Tokiu nebo si udělat výlet na horu Fuji. Krása. Město i příroda. „Ty jo, holky, to máte celou stěnu pokoje prosklenou?“ „Vlevo uvidíš druhou nejvyšší budovu na světě.“ „Tam pojedeme ve středu, výtahem až nahoru. A co je tohle?“ „To je jeden z buddhistických chrámů Sensó-dži. Večer to je nádherně nasvícený.“ Většina Japonců byla opravdu moc příjemná. Když jsme potřebovali, vždy nám někdo velmi ochotně pomohl. Nikdo se na nikoho nezlobí, všichni se usmívají a klanějí se. A mají některá neuvěřitelná zaměstnání. Třeba člověk, který stojí celý den v galerii a ukazuje návštěvníkům, které tlačítko mají zmáčknout. Nebo zametač jehličí pod borovicí.

„Našla se moje peněženka! Někdo ji donesl na policejní stanici. Ale nikdo tam není, protože je sobota. Budou tam až v pondělí.“ „Co budeš dělat?

Odlétáme v neděli.“ Jídlo. Ani ne moc drahé. Úžasné snídaně s čerstvou zeleninou a ovocem, maso, fresh džusy – po tom se mi bude velmi stýskat! A taky po suši. Ale jinak všechno smažené a rýže ke všemu, k čemu se dá. Koncem týdne už jsme nemohli snést pach linoucí se z každého bistra na ulici a zašli jsme si na pizzu a steak – známá chuť, docela úleva. „Pan recepční to nějak všechno zařídil a hele!

Moje peněženka! Vůbec nic se neztratilo. Říkali, že tady se prostě nekrade. Nikdo nechtěl odměnu.“ Během cesty z Tokia do Dubaje jsem přemýšlela, že i přes jeden negativní zážitek jsem během těch osmi dnů zažila tolik obyčejné slušnosti, zdvořilosti a ochoty, co v Česku nezažiju za rok.

I v zemi, kde téměř nejsou křesťané, platí, že po ovoci se pozná strom.

Magdalena Matulíková optometrička, CB Černošice

■

2018 prosinec

19

příběh

U

Ajšmanů se slavily Vánoce celkem prostě. Na stole stál papírový betlém a nad ním malý stromeček s ozdobami za pár šupů, které byly všude k dostání. Viselo na něm několik skleněných koulí, barevné papírové řetězy a figurky andělů. Na některých větvičkách byly připevněny svíčky a jejich žluté plamínky teď přitahovaly pozornost Maruščiných rozradostněných očí. Pod stromečkem ležel krásně zabalený dárek.

A byl ohromný. S rozbalováním musela Maruška ale ještě chvíli vydržet. Nejdřív štědrovečerní večeře. Celá rodina, maminka,

Vánoce s panem učitelem Malým volně sepsáno na základě vyprávění Marie Raisiglové, rozené Ajšmanové, jejím vnukem Janem Mackem

tatínek, Maruška a babička se s chutí pustili do bramborového salátu, ke kterému mohla maminka dokonce osmažit kuřecí řízek. Tatínek totiž dokázal i v těch těžkých časech sehnat všechno, co bylo potřeba. Měli tolik, že mohli i rozdávat. A tak se občas pro jídlo stavili paní Barnasová nebo Vintrovic. Ti už se ale několik měsíců neukázali.

Teď k Ajšmanům chodil pan učitel Malý, a to nejen pro jídlo, ale také u nich i přespával. Na Štědrý den ani po tom na svátky u nich ale nebyl. Bydlel totiž kus za Prahou, jak Marušce vysvětlil tatínek, když pana učitele poprvé přivedl domů. U Ajšmanů přespával, aby se nemusel každý den po vyučování, pracoval totiž jako učitel na jedné pražské základní škole, trmácet domů 20 prosinec 2018

na venkov. Ušetřil si tak čas i peníze za cestu. Tatínek tenkrát Marušce také přikázal: „Nesmíme to ale nikomu říkat, že tu pan Malý bydlí, ani se o něm před někým bavit. Měli bychom totiž každý večer hlásit na policii, že máme nocležníka, ale mně se tam nechce pokaždé chodit. Když to nikomu neřekneme, máme o starost méně.“ A pan učitel přicházel a odcházel. Někdy se zdržel několik dní po sobě, někdy se zas ale několik dní neukázal. Byl to veselý pán, i když byl často velmi unavený. Na levé ruce mu chyběl prst. Ukazovák. Přišel o něj při sekání dřeva. Muselo se to stát nedlouho před tím, než se poprvé ukázal u nich doma, protože rána nebyla ještě tak docela zahojená.

Maruška měla pana učitele ráda, proto si teď nahlas povzdechla: „Jakpak se má asi pan učitel?“ Tatínek odpověděl, že se ho na to bude moci brzy zeptat, až po svátcích zas přijede. Hned na to vstal, zvedl ten dárek, který čekal pod stromečkem, a podal ho s laskavým úsměvem Marušce. Ta v tu ránu zapomněla na pana učitele. Krabice jí při předávání málem upadla, ale tatínek ji zachytil a společně ji položili na zem. Nadšeně se pustila do rozbalování. Když rozvázala mašli a roztrhla balicí papír, objevila se dřevěná obdélníková bedna černé barvy s několika dírami na horní desce. Tatínek otevřel jednu z delších bočních stěn a začal zevnitř bedny vytahovat různé věci. Nejprve jakési dřevěné tyčky, na kterých byly připevněny tvrdé papíry s nějakou kresbou. A hned je zastrkával do děr, které byly v té bedně. Maruška užasla. Už pochopila, co to je. Byly to kulisy a celé dohromady to dávalo malé divadlo. Tu tatínek zašátral hlouběji do bedny a vytáhl několik loutek: princeznu s krásnými šaty, čerta, čarodějnici s dlouhým nosem, spanilého prince v brnění, krále a ještě služku.

Celá rodina na to všechno fascinovaně zírala. Maruška vůbec nevěděla, co na to má říct.

Uběhly dva dny. Maruška právě hrála babičce divadlo O Zlatovlásce podle pohádky, kterou znala z knížky od Karla Jaromíra Erbena. Tu dostala minulé Vánoce. V tom se ozvalo krátké zazvonění domovního zvonku a hned na to ještě jedno. Pak ticho. Dvakrát krátce po sobě. Marušce bylo hned jasné, že to musí být pan učitel Malý. Celá rodina byla totiž doma a dvojité zazvonění bylo jejich znamení s panem učitelem. To vymyslel on. Takhle všichni věděli, že jde buď on, anebo někdo z rodiny. To se Marušce líbilo, připadalo jí to takové spiklenecké. Vyběhla rychle otevřít.

Za dveřmi stál opravdu on a už ji s úsměvem zdravil. Maruš­ ka hned hlásila: „Pane učiteli, dostala jsem divadlo. To budete koukat!“ „Ale, nepovídej. No to musím vidět!“ Upřímný zájem Marušku velmi potěšil. Prohlíželi si spolu všechny loutky a vymýšleli, které všechny pohádky je možné s nimi zahrát. Pak pan učitel prohlásil, že zítra večer bude pořádat představení a že jsou všichni srdečně zváni.

Následující večer se celá rodina napjatě posadila před zav­ řenou oponu. Pan učitel Malý si připravil papíry, které si přes

ilustrace Ondřej Košťák

den sepisoval u stolu. Rozložil si je bokem tak, aby na ně viděl, roztáhl oponu, vzal do jedné ruky krále a do druhé princeznu a začal hrát.

V jedné zemi žil král s dcerou, o tu se ženiši doslova perou.

Byla srdečná, spanilá a krásná!

Městy se rozléhá trouba hlásná: Kdo z lesa králova čerta vynese, manželem princezny stane se!

A tak to šlo dál, nejdřív se to zamotalo, pak rozmotalo, až to všechno dobře dopadlo a celé se to rýmovalo. Všichni diváci nadšeně tleskali a loutky se hluboce ukláněly. I pan učitel se mírně ukláněl, ale především se usmíval od ucha k uchu. To u něj nebylo úplně obvyklé. Bývával totiž dost zamyšlený a zachmuřený. Bylo vidět, že mu hraní dělalo velkou radost. Pak si sedli ke stolu, pili kávu a pánové také kouřili cigarety. Ty také dokázal tatínek obstarat. Maruška seděla tatínkovi na klíně. Obyčejně ráda poslouchala, co si dospělí povídají, teď jí ale hlavou běželo celé divadlo ještě jednou, a tak nedávala pozor. Těšila se, že 2018 prosinec

21

příběh

v neděli má přijít na návštěvu bratranec Boris a pan učitel pro ně oba zase něco zahraje. Náhle ji z jejího zasnění probudila otázka pana učitele: „Nepůjčili byste mi, prosím, Bibli? Já tu svoji někde ztratil a rád bych si z ní zas něco přečetl.“ Tatínek se omlouval: „Víte, my tu žádnou nemáme.“ Pan učitel se jen nakrátko zatvářil trochu zklamaně a Maruška se hned pokusila zachránit situaci: „Můžu vám půjčit svoje pohádky! Jsou také moc dobré, uvidíte!“ Pan učitel se na Marušku laskavě podíval, ale odmítl: „Víš, já bych si rád přečetl o Vánocích, o tom, jak se narodil Ježíš, a o třech králích, jesličkách a o těchhle věcech.“ „Vždyť vám vlastně můžu půjčit svoji učebnici z náboženství!“ vzpomněla si Maruška a rozběhla se ke knihovně, kde měla schováno své učení. S tím už pan učitel souhlasil.

Nalistovali spolu převyprávěné příběhy z Nového zákona a společně se dali do čtení. Pan učitel předčítal velmi procítěně a občas si i vymyslel nějakou větu navíc, aby text oživil.

Nakonec četli i o tom, jak museli Marie s Josefem utéct s malým Ježíškem do Egypta, protože se král Herodes rozhodl zabít malého novorozence. Pan učitel to četl takovým jakoby starostlivým hlasem a pro tu starostlivost přišla Marušce na mysl jedna vzpomínka: „Pane učiteli, když jste k nám přišel poprvé, uviděl jste mě a chtěl jste odejít. Říkal jste tatínkovi, že prý jste nevěděl, že má dítě. Proč jste to říkal?“ Pan učitel se na chvíli zarazil a pak pomalu odpověděl: „Nechtěl jsem být otravný. Vždyť i tak se tu mačkáte.“ Maruška mu to příliš nevěřila: „ A proč jste nakonec zůstal?“

„Nikde jinde nebylo místo,“ odpověděl, „ale teď už dost, jdeme spát!“ Pokaždé, když v bytě pan učitel Malý přespával, spala maminka s babičkou v kuchyni a ostatní v pokoji. Pan učitel spával špatně.

Hodně se převaloval a někdy, stejně jako dnes, v noci vstal, posadil se na židli, zapálil si cigaretu a kouřil. Marušku vzbudil štiplavý kouř. Nechala oči chvíli otevřené a pozorovala, jak světélko žhavé cigarety pluje ve tmě nahoru, tam, kde tušila ústa pana učitele, chvíli se zdrží, silněji zazáří a za chvíli jako kometa klesá dolů.

To byly jediné Maruščiny Vánoce s panem učitelem Malým a také poslední Vánoce s tatínkem. Jednoho večera, čtyři měsíce po těchto událostech, seděl pan učitel s tatínkem doma u stolu.

Oba muži se o něčem dohadovali, proto vzala maminka Marušku do kuchyně a zavřela za nimi dveře. Maruška stihla zaslechnout, že tatínek pana učitele přemlouvá, aby si vzal s sebou klíče.

Druhý den pan učitel odešel.

Týden den na to, na květnou neděli, se ozvalo několikeré zazvonění na domovní dveře. Tatínek s maminkou se na sebe podívali, ale to už bylo slyšet dupání na schodech. Nejspíš otevřel některý z nájemníků. A pak se ozvalo bušení na dveře bytu. „Ajšman, tady je Státní tajná policie, okamžitě otevřete.“ Tatínek věnoval každému krátký pohled, šel ke dveřím a otočil klíčem. Dveře se okamžitě rozletěly. Dva muži se ho ihned chopili a jeden z nich stroze přikázal mamince: „Zůstaňte doma, za chvíli se vrátíme!“ A zmizeli.

Maminka se rychle vzpamatovala, vrhla se ke kredenci a z hrnce na polévku vybrala všechny rukou psané hry, které za ty čtyři měsíce pro Marušku napsal a zveršoval pan učitel Malý. Maminka

svědectví

Jak to bylo dál…

Marie Raisiglová

Bylo mi deset let, když byl u nás kapitán Václav Morávek naposledy. V březnu před Velikonocemi ho zastřelili a na květnou neděli gestapo zatklo tatínka a maminku vzali s ním do Pečkárny. Pustili ji sice ještě ten večer, ale s pohrůžkou, že mají naše klíče od bytu a že k nám můžou kdykoliv přijít. Maminka měla proto až do konce války špatné spaní.

Jen jednou dovolili mamince tatínka navštívit ve vězení. Přinesla mu cigarety a řízky, ale zjistila, že nemá zuby, vzali mu protézu. To bylo naposledy, co se viděli, a 30. června 1942 ho s ostatními odbojá 22 prosinec 2018

ři popravili. Bylo to v Kobylisích, ale já jsem tam nikdy nebyla a nikdy bych tam nešla.

Po válce, to mi bylo třináct let, nás navštívila maminka kapitána Morávka s dce-

rou, chtěla vidět, kde její syn strávil poslední noc před tím, než odešel na schůzku, ze které se už nikdy nevrátil. Morávkova sestra byla tehdy profesorkou v Učitelském ústavu, kam mě vzala studovat, a dva roky mě učila přírodopis. Pak šla jinam a poměrně brzy zemřela.

Po maturitě jsem nastoupila do školy a dělala učitelku na prvním stupni. Vdala jsem se, čekala dítě, ale než jsem šla na mateřskou, přinesli mi přihlášku do komunistické strany. Přišla jsem domů – a teď co s tím?

Rodina dala hlavy dohromady a rozhodlo se, že vstoupím do strany, ale lidové, kde jsem až doteď, tehdy se ale psal rok padesátý osmý. Maminka totiž byla s babičkou ze staré lidovecké rodiny. Po odchodu ze školství jsem pak dělala mnoho let obvodní tajemnici Lidové strany pro Prahu 2.

je teď spláchla do záchodu. Pak si všechny opuštěné ženy sedly do pokoje a čekaly, co se bude dít. Tatínka ani pana učitele už v životě nespatřily.

Jak šel čas, dozvěděla se Maruška mnoho věcí. Například o Vintrových. Že byli Židé, to už věděla. Pamatovala, že se jimi stali, ačkoliv dříve jimi nebyli. Začali najednou nosit hvězdu na košili. Tehdy jim tatínek začal obstarávat jídlo. Co se dozvěděla nového, bylo, že to, že se stali Židy, se také stalo důvodem, že ani je už víckrát nespatřila.

Dozvěděla se ale především to, že pan učitel se ve skutečnosti nejmenoval Malý, ale Morávek. Dozvěděla se také, že nebyl učitel, ale štábní kapitán, že o prst nepřišel při sekání dřeva, ale když prchal po drátu antény před gestapáky, a že tenkrát asi také přišel o svou Bibli. Dozvěděla se, že u nich nepřespával, aby ušetřil cestování domů, ale protože se potřeboval ukrýt, že dvojité zvonění nebyla jen obyčejná hra, ale nutný signál, a že když byl pan učitel tehdy, jak přišel poprvé k nim domů, překvapený a vyčítal tatínkovi, že nevěděl, že mají doma dceru, bylo to ze strachu o její život. □

Do Církve bratrské jsem se dostala zásluhou mého manžela. Jako malý chodil s maminkou do Soukenické ulice a jako dospělý si nesl pěkné vzpomínky právě na naši církev. Po srpnové okupaci sovětskými vojsky jsem si šla sednout do přítmí kostela sv. Václava na Smíchově a přemýšlela o tom, jak se všechno ve světě i v životě mění, a že jenom Pán Bůh je pořád stejný. Uvědomila jsem si tehdy, jak jsem se mu sama velmi vzdálila. Doma jsem o tom povídala manželovi a ten mě ještě v tom týdnu vzal do Církve bratrské na Smíchově, kam jsme přihlásili naše děti do náboženství. Takže letos je tomu padesát let, co jsem tam byla poprvé a jsem zde až dodnes.

■

tři králové

Kapitán Václav Morávek Říkalo se jim Tři králové – Josef Mašín, Josef Balabán a nejmladší z trojice Václav Morávek. Paradoxně je tak nazvalo samo gestapo, oni si říkali Tři mušketýři.

Václav Morávek se narodil roku 1904 v Kolíně do evangelické rodiny, byl skaut a velmi dobrý střelec. Do armády vstoupil roku 1923 a hned po kapitulaci Československé armády se připojil k odboji, používal krycí jména León, Mladý, Malý, Vojta, Ota a Procházka. S sebou nosíval Bibli kralickou a zbraň. Legenda praví, že když se ho Josef Mašín ptal, čemu vlastně věří, odpověděl: „Věřím v Boha a ve své pistole.“ Sbíral zpravodajské informace, účastnil se sabotáží, jednou dokonce přímo v srdci Německa na nádraží v Berlíně, a byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně. Dva roky podnikali Tři králové protinacistické akce, ale na jaře 1941 byl zatčen nejprve Balabán a o měsíc později Mašín. Ten svou střelbou pomohl křtř útěku Morávkovi, který si při desetimetrovém skluzu po drátu antény uřízl malíček.

Ještě jednou se mu pak podařilo uniknout nástrahám gestapa, ale pak přišel 21. březen 1942.

Vypravil se z bytu Ajšmanových na schůzku patrně s dvojitým agentem Paulem Thümmelem zvaným A-54. Poblíž střešovické vozovny se strhla divoká přestřelka s příslušníky gestapa, která skončila mezi topoly nedaleko zastávky Prašný most. Morávek byl zasažen šesti ranami – dvěma do nohou, dvěma do těla a dvěma do hlavy.

Jeho nadřízený plukovník Josef Bartoš, velitel 7. polní dělostřelecké brigády, charakterizoval Václava Morávka v roce 1937 takto: „Václav Morávek je velmi snaživý, podnikavý a svědomitý, s velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost... Mimo službu je kamarádský, veselý a vtipný se sklonem k povídavosti... Je zároveň velmi sebevědomý, ale poněkud citlivý, avšak bez škodlivých sklonů. K jeho intelektuálním schopnostem patří velká bystrost, chápavost a schopnost logického uvažování... V oblasti tělesné zdatnosti jej hodnotím jako vytrvalého a dosti odolného... Jeho zevnějšek je slušný a spořádaný. Má velmi dobrý vliv na podřízené, dovede udržet kázeň a umí vyžadovat práci.“ připravil Bronislav Matulík

Josef Balabán

václav morávek

josef mašín

2018 prosinec

23

profese

Kůň je královské zvíře připravil bronislav matulík foto Bronislav Matulík a archiv Daniele Touška

J

sou profese, které se dají dělat jen s láskou. Platí to i o chovatelství koní a jezdectví?

Kladu si otázku, jakou mám já lásku ke koním? Vždyť je každý den zatěžuji a konfrontuji se svými potřebami, o kterých oni nemají moc tušení, pokud jim neporozumí. Protože kdybych měl vzít lásku ke koním doslova, tak na ně nebudu sedat, protože vím, že toto zvíře k tomu nebylo stvořeno. Jenomže kůň je dost poddajný na to, aby se dal osedlat, stalo se z něj domestikované zvíře. Přesto chci respektovat jeho stájové, krmné a především pohybové potřeby. Kůň je totiž od okamžiku narození stvořený k pohybu, má z něho radost. To vidíme už na hříbátku, jak běhá kolem mámy. Takže moje láska ke koním se projevuje tím, že se snažím vlastním vzděláváním a nabýváním zku-

šeností dojít svého cíle tak, abych nebyl s koňmi v konfliktu, a to vyžaduje především pokoru v přístupu.

Kůň se stejně jako člověk narodí s určitou povahou, schopnostmi a dispozicí. Jak poznáš, co se v kterém hříběti skrývá?

To je věc zkušeností, ale s přesností se to poznat nedá. V zásadě až při práci poznávám, jak rychle se učí a přijímá mé požadavky. Jestli to bude šampión, ale nepoznám. Mnohé napoví rodokmen koně, jací byli rodiče a prarodiče, to jsou vlohy pro budoucí úspěch. Anglický plnokrevník je ve dvou letech už fyzicky připraven pro práci, ale hlavu má stále jako děti, takže potřebuje zkušeného jezdce, aby byl mladý nezkušený kůň vůbec schopen trénovat. Mladý kůň jezdecké chyby moc

Daniel Toušek S koňmi jsem začal pracovat v podstatě pozdě, až ve věku 19 let. Předtím jsem aktivně sportoval v týmových sportech (baseball) a tato soutěživost ve mně přetrvává. Proto jsem rád, že mohu jako licencovaný trenér (JCČR) připravovat dostihové koně pro naši rodinnou stáj. Zároveň vedu naši jezdeckou školu Jízdárna Radonice, což jsou aktivity mého denního chleba.

Narodil jsem se do křesťanské rodiny, za což jsem vděčný, neb jsem se od dětství mohl setkávat s tématem víry v Ježíše. Později jsem v něm rozpoznal Krista, kterému jsem uvěřil.

Křesťanské hodnoty mi pomáhají držet se vytrvale i přes různé pády vytyčených cílů. Být vytrvalý je pro cestu víry i pro profesionální práci podle mě nezbytné.

24 prosinec 2018

neodpouští a dochází často k vyvolávání projevů resistence, které pak brzdí nebo zcela zastaví zdárný rozvoj zvířete. Stejně jako u lidí platí: Dej koni dobré základní vzdělání a stane se pracovitým a užitečným. A pokud má schopné rodiče, je nutné tyto vlohy v zásadě „jen“ podnítit.

V jezdectví dochází k určitému splynutí člověka s koněm. Nejen trenér učí koně, ale i jezdec se učí od koně. Co tebe osobně naučili koně?

Říká se, že koně vychovávají – především k trpělivosti, i když ne vždy se to daří.

Troufám si říci, že každý kůň je pro mě výzvou, i ten, na kterého by žádný profesionální jezdec nechtěl sednout. Důležité je mít pro něj využití. Hodně mě obohatili angličtí plnokrevníci, naučili mě každodenní prací a to, že u koní se věci dají zrychlit pouze důsledností, nikoliv forsírováním. Také cílevědomost – musíš vědět, co chceš s koněm dělat, protože on to neví. A když to kůň neví, ty to musíš vědět dvojnásob. A v neposlední řadě i pokoru, protože kůň má neskutečnou sílu, která tě může zabít, když nevíš, jak s ní zacházet. Taky mě to učí vytrvalosti. Jako křesťan s mnohými chybami a hříchy si uvědomuji, že bez vytrvalosti na cestě za Ježíšem neobstojím. Říkáš, že koňská mysl je dětská mysl…

Ke svým dětem přistupuji jako ke hříbátkům. Moje manželka je velmi pečlivá a já ji za to nesmírně obdivuji, ale když ji děti začínají trochu vytáčet, tak jí říkám: Hlavně klid, zkus se nerozčílit. A u koní je to

podobné. Udělal jsem hodně chyb, rozčiloval jsem se, ale to bylo tím, že jsem to neuměl. Takže jsem-li klidný, získám si tím svého koně. To samozřejmě neznamená, že se práce s koněm neobejde někdy i bez trestu. Trest občas musí přijít, ale hned a dost silně, aby si to kůň uměl spojit, a musí taky rychle odeznít. Avšak bez důvodu se koně nesmí trestat. To jsem si přinesl i do výchovy svých dětí. Takže když přijde nějaký trest, hned se pak zase objímáme. Kůň by stejně jako dítě nikdy neměl pochybovat, že jej mám rád.

Zúčastňuješ se dostihových závodů.

Co to pro koně a jezdce znamená? Je kůň stejně či podobně ambiciózní jako člověk?

Kůň může být ambiciózní, ale zcela jistě jej pohání jiná motivace než lidského atleta. Přitom kůň je prototypem atleta.

Jeho schopnost přizpůsobit se zátěži je neskutečná. Pokud je opravdu motivovaný a schopný vítězit, naráží to pak na motivaci majitelů, kteří z něj často chtějí vytěžit maximum. Zde by měl přijít na řadu rozumný trenér – horseman, který pozná, kdy není jeho svěřenec ve formě. Majitel by měl důvěřovat jeho pocitu, který se často nedá vysvětlit, a koně šetřit. Neslučitelné ambice těchto tří aktérů vždy nejhůř odnese kůň. Nikdo jiný!

Bavíme se o soužití člověka se zvířetem.

Co bys řekl o soužití člověka s Bohem?

Kůň k sobě potřebuje koně a nad sebou autoritu. U člověka je to podobné, ale ne tolik jako v případě koně, protože člověku je dána svobodná vůle. Autorita u koní vychází z hierarchie stáda. Kdo je výše postavený, ten zaujímá ochranný přístup.

U člověka spatřuji, že výše postavený využívá a zneužívá, povyšuje se. Tedy jako kůň potřebuje vědět, kdo stojí nad ním, věřím, že člověku prospívá také dobrovolné nalézání autority pro život. A nejlépe pak té absolutní, tedy Pána Boha stvořitele. To je moje zkušenost.

Můžeš nějak popsat otcovský vztah ke svým koním?

Když odrodím hříbátko, je nejlepší nenaléhat na kontakt a nechat jej, aby ke mně přišlo samo. Sednout si ve výběhu a čekat, až přijde. A ono přijde. Jsi pro ně zajímavý, zatím tě vůbec nezná, je zvědavé. Ale musíš mít čas, protože ono přijde třeba až za hodinu nebo za půl dne…

Když čas nemáš, můžeš se k němu sám začít přibližovat, ale musíš být velmi vnímavý. Jakmile začneš přistupovat a vidíš, že koník váhá a couvá od tebe, musíš odstoupit a udělat krok zpátky. A když se k tobě začne přibližovat, musíš zůstat stát a nejít k němu. Protože hříbě potřebuje získat k tobě důvěru, že neděláš pohyby, se kterými nepočítá. Nejlíp se k němu přiblížíš tak, že natáhneš ruku a čekáš, až si tě samo očichá. Ty se mu dáš představit. Pak se k němu příště můžeš přiblížit víc, ale musíš mu vždycky dát prostor, aby si na tebe hříbě zvyklo. Je to budování vztahu. Když jsi předvídatelný, bezelstný, vždy budeš mít úspěch. A podobný přístup musíš mít nejen ke hříbátku, ale i ke staršímu koni. S dětmi je to dost podobné. Obávám se ale, že lidé si bezelstnou důvěru a transparentnost často překládají jako slabost a naivitu. Zde platí biblické „buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“.

V biblické knize Zjevení je Ježíš vykreslen jako vítěz na bílém koni v čele nebeského vojska. Jak na tebe působí takový obraz?

Jednoduše – Ježíš je Král, protože kůň je královské zvíře a vždycky bylo. Kůň mi potvrzuje biblickou autoritu Krista.

■

Trenér dostihových koní a jezdectví Připravuje koně a jezdce na dostihy. Pečuje o mladé koně a zodpovídá za jejich správný výcvik (základní škola) a v tréninku se zaměřuje na dosažení optimální fyzické i psychické připravenosti koně pro podání maximálního výkonu v rovinových nebo i překážkových dostizích.

V jezdecké škole Jízdárna Radonice vede jezdecké kurzy pro začátečníky i pokročilé, kteří se chtějí učit jezdeckým dovednostem, a tím si zvyšují vlastní využitelnost pro jezdecké aktivity. Bez základů není pověstného krásného pohledu na svět ze hřbetu koně.

2018 prosinec

25

Do Písma

Prokletý fíkovník ptala se eva čejchanová

Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ Učedníci to slyšeli. … Ráno, když šli kolem, uviděl ten fíkovník uschlý od kořenů.

Marek 11,13–14; 20–21

V

ětšina situací v Bibli vysvětluje prokletí jako trest. Slova „neboť nebyl čas fíků“ ale fíkovník zprošťují jakékoli viny – rostl podle Božích zákonů. Jednal Ježíš nespravedlivě?

V tomto příběhu nejde o to, že by Pán Ježíš potrestal nějakou rostlinu. Jedná se o symbolický čin Božího proroka. Tento druh symbolických prorockých gest známe ze Starého zákona: proroci někdy dělají velmi zvláštní věci, chovají se pohoršlivě, teatrálně, provokují, šokují. Jeremjáš nosí na zádech železné jho, Ezechiel se okázale prokopává zdí vlastního domu atd. Podstatou těchto činů není skandální chování výstředních podivínů, ale upoutání pozornosti a nastolení otázky.

Co tedy chtěl Ježíš tím podivným chováním říct?

Pavel Hošek (1974) Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na ETS UK. Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Se ženou Vierkou má čtyři děti.

Vyjděme z toho, co víme: Rostlinu nejde potrestat, nerozhodla se nemít ovoce. Neudělala žádnou chybu. Poslušně rostla, jak ji Pán Bůh stvořil. V době, kdy se náš příběh odehrával, tam fíky být neměly.

Je to razantní prorocké vyučování s názornou přírodní ilustrací. Ježíš ukáže na strom obalený listy, ale zcela prostý plodů, a promluví k němu. Učedníci zpozorní. Jako zbožní Židé dobře znali Hebrejskou Bibli, věděli, že Micheáš, Jeremjáš i Ozeáš užívají motiv plodnosti a neplodnosti fíkovníku, když hovoří o Božím lidu a jeho věrnosti a nevěrnosti.

Skutečnost, že hned potom šel Ježíš vybičovat kupce z chrámu, je tedy pokračováním skandálního chování proroka?

26 prosinec 2018

Nepochybně. Ale ani tady nejde o to, že by chtěl potrestat konkrétní obchodníčky, kteří tam zrovna něco šmelili. Jednalo se o extravagantní chování, které je osvědčenou metodou prorockého vystupování. Je to divadlo, které se netýká konkrétní „jevištní výpravy“, ale poselství, které má být vyjádřeno. Jan Křtitel také neoslovoval své posluchače slovy: „Dámy a pánové“, ale „Plemeno zmijí“.

A nechtěl tím říci, že je považuje za plazy.

Přesto v celém Ježíšově působení převažovala tichost a pokora. Dokonce když uzdravoval, chtěl, aby o tom lidé nemluvili.

Ano, Ježíš byl tichý a pokorného srdce. Ale rozhodně to nebyl zakřiknutý introvert. To drama s bičem v Hospodinově chrámu nemělo strhnout pozornost na něj. Chtěl vyburcovat přítomné, aby si uvědomili, jak je Boží dům znesvěcován. Představujeme si Ježíše jako laskavého učitele, který by mouše neublížil. Ale to je trochu zavádějící.

On ve skutečnosti celou dobu dost provokoval. To, jak stoloval s celníky a s nevěstkami, bylo v podstatě stejně skandální a „drzé“ jako jeho vyčištění chrámu. Svatí mužové přece s nevěstkami a celníky nekomunikují a už vůbec s nimi nestolují. Ježíš šel od začátku docela ostře proti tomu, co bylo považováno za „náležité společenské způsoby“.

Tehdy byl chápán takto. My, křesťané ho ale chápeme jako náš vzor. A on proklíná. Máme snad také proklínat? Ať už jsou důvody jakékoli?

Ne, nemáme proklínat. Ostatně, abychom byli přesní: ani Ježíš v tomto příběhu neproklíná. Neříká fíkovníku: „Proklínám tě.“ Řekne: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce.“ To Petr později řekne „Tys ho proklel“, protože vidí souvislost mezi Ježíšovými slovy a uschnutím fíkovníku. Ta souvislost ale nespočívá v tom, že Ježíš potrestal fíkovník, který za nic nemohl. Nešlo o to, že se Ježíš „vytočil“, protože měl hlad. A že se „neudržel“, asi jako když se člověk praští kladivem do prstu a vyhrkne několik sprostých slov.

glosa

Nesmyslná evropská Trumpofóbie

Ano, to by pak tuto situaci nepředkládal jako příklad víry, která nejen zahubí fíkovník, ale přenese horu do moře. Prostě by řekl: „Promiňte, ujely mi nervy...“

Johannes Gerloff, německý novinář a spisovatel, žije v Izraeli

Přesně tak. Ježíšovu větu je třeba vnímat jako symbolickou prorockou výpověď. Mluví k učedníkům, k představitelům Božího lidu. Věrnost Božího lidu, označovaná jako „nesení ovoce“, je klíčovým tématem Bible. A také varování před tím, co může následovat, když Boží lid, přirovnávaný k fíkovníku, žádné ovoce nenese. Ježíšova promluva ke stromu (který nemá uši!) je evidentně pedagogickou lekcí. A protože se Ježíš ve svých slovech a činech nechal vést Duchem svatým, jeho slova o neplodném fíkovníku byla potvrzena shůry. Bůh se k nim přiznal. Dopřál Ježíšovi a učedníkům viditelné potvrzení pravosti Ježíšova vyučování.

Proč to pak významově spojuje s vírou, která dokáže přenést horu do moře?

Víra není víra ve víru. Není to magická schopnost měnit skutečnost. Je to důvěra založená na osobním vztahu. Ježíš nebyl čaroděj, disponující neviditelnými silami. V poslušnosti Bohu a pod vedením Ducha svatého ukazoval učedníkům na příkladu neplodného fíkovníku, že Boží lid je povolán, aby nesl ovoce. A Bůh, jehož vůli Ježíš důsledně plnil, se k jeho slovům přiznal. Možná ani ne tak kvůli Ježíši, jako kvůli učedníkům, aby viděli, že nebeský Otec stojí za svým Synem a potvrzuje jeho slova.

Takže fíkovník Božím řízením v pravou chvíli uschl, aby to učedníci chápali jako znamení z nebe?

Tak tomu rozumím. Příběh o fíkovníku a Ježíšova slova o víře, která pohne horou, jsou vlastně variací na téma: „u Boha není nic nemožné“. A pozvání k důvěře v takového Boha. Když lidské srdce spoléhá na Hospodina, přeje si plnit Boží vůli, a tak se působením Ducha svatého proměňuje lidská vůle v Boží vůli, člověk si přeje to, co si přeje Bůh. A když si člověk v modlitbě přeje to, co si přeje Bůh, nestojí v cestě nic, co by vyslyšení takové modlitby mohlo zmařit. Jde jen o to vyladit vlastní srdce k tomu, aby bylo v souladu s Božím srdcem. Tak to bylo v Ježíšově životě. Nepřál si nic jiného, než to, co si přál Bůh.

Bůh si v této situaci tedy přál uschnutí fíkovníku...

Myslím, že ano. Bůh, který dává růst tisícům fíkovníků, si v tomto případě přál, aby učedníci viděli, že Otec stojí za svým Synem. A že k podobnému vztahu důvěry jsou zváni i oni.

■

překlad z němčiny Stanislav Bárta

Dne 6. prosince 2017 ohlásil Donald Trump přeložení americké ambasády v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Velvyslanectví se pak do hlavního města Izraele 14. května 2018 skutečně přestěhovalo. Navzdory všem pesimistickým hlasům se nekonala žádná třetí intifáda. Nepokoje na hranici Gazy byly plánovány dlouho předem a odehrály by se i bez přeložení ambasády. Arabský a islámský svět zůstal podivuhodně klidný.

Co by se stalo, pokud by se evropská politika řídila rozumnými úvahami a nikoliv citovými pohnutkami? Představme si, že by Evropané protentokrát vzali Američany a jejich zahraniční politiku vážně a s ohledem na své vlastní zájmy by uvážili politiku evropskou. Pak by rozpoznali jedinečnou šanci na prosazení svého dávného snu – vytvořit dva státy.

Nejprve by Evropané zaznamenali, že Donald Trump je první americký prezident tohoto tisíciletí, který ještě nehovořil o Jeruzalému jako o „nedělitelném“ hlavním městě Izraele. Naopak, výslovně zdůraznil, že přeložení ambasády je pouze uznání skutečnosti a nepředjímá žádné nároky na svrchovanost či hranice.

Trump očividně ani nepohlíží na izraelskou svrchovanost nad celým Jeruzalémem jako na nepopiratelnou danost a ani nevylučuje opětovné rozdělení Jeruzaléma.

Dále by si Evropané mohli povšimnout, že Trump při oznámení svého rozhodnutí přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma poprvé označil myšlenku dvou států jako řešení konfliktu na Blízkém východě mezi Izraelci a Palestinci. Pozoruhodné vyjádření od politika, který se neunaví zdůrazňováním toho, že činí, co slíbil.

A konečně by Evropa mohla pozorovat, že americká ambasáda v Jeruzalémě neleží na území, které bylo před rokem 1967 izraelským teritoriem, ani na území, které bylo před šestidenní válkou spravováno Jordánci. Naopak nové americké velvyslanectví leží na kdysi neutrálním území nikoho, které spravovaly Spojené národy. Žádný jiný americký prezident před Trumpem nerozevřel tak doširoka dveře pro další vyjednávání. Žádný znovu nevnesl tolik neznámých do vlastně dostatečně známé rovnice mezi Izraelci a Palestinci.

Představme si ještě jednou, že Evropané by na Trumpovo oznámení nezareagovali bouří nevole, která převýšila emoce Arabů v regionu, včetně Palestinců. Představme si, že by reagovali strategicky a přijali za těchto okolností rozhodnutí také přesunout ambasády Evropské unie do západního (!) Jeruzaléma.

Pochopitelně by to Evropané svázali s podmínkou, že se Izraelci i Palestinci ihned vrátí k jednacímu stolu, aby konečně bylo dovršeno řešení vytvořit dva státy, jehož parametry jsou již všem zúčastněným dávno zřejmé.

V souladu s tím, co Trump výslovně neřekl, by se mohlo Palestincům naznačit, že jakmile by se „stát Palestina“ díky vyjednávání stal skutečností, stálé zastoupení EU v Ramallahu by bylo přeloženo do východního (!) Jeruzaléma.

kultura

Pokračování Ježíšova příběhu text eva čejchanová foto archiv

L

Pavel Hošek: Je to náš příběh Centrum pro studium demokracie a kultury, 2018, 204 stran

28 prosinec 2018

etos, sto let po vzniku samostatné Československé republiky, se ve veřejných debatách znovu hlasitě ozývají hlasy na téma vlastenectví a odkazy na „křesťanské hodnoty naší kultury“. „V době rostoucího znepokojení se lidé ohlížejí po pevné opoře vlastní identity,“ píše se v knize. Hned na jejím začátku pokládá autor čtenářům znepokojivou otázku, zda je to z pocitu paniky a ohrožení invazí cizí kulturou, nebo se jedná o biologický instinkt kolektivního egoismu. Samotná otázka „křesťanských hodnot naší kultury“ pak vyvolává další otázky. Cesta českého národa za křesťanstvím byla klikatá a duchovní tradice našich otců předávaná jako dědictví dalším generacím je rozpolcená – může se jednat o konzervativní odkaz české gotiky a baroka, nebo o odkaz české reformace.

Pavel Hošek píše, že v jeho případě to byly silné okamžiky v dětství, básně Jaroslava Seiferta a láska k české literatuře, kterou v něm zasela jeho učitelka, z nichž pak mohlo v době jeho dlouhodobých pobytů v zahraničí vyrůst jeho vlastní „uvědomělé vlastenectví“. Byť jako dítě vyrůstal v mnohonárodnostní rodině a to, že zdaleka není obklopen jen „češstvím“, mu připadalo přirozené.

Esej, jak název napovídá, je pokusem vyprávět české duchovní dějiny jako celistvý, srozumitelný příběh. Aby byl pomocí a přispíval k vědomí společné odpovědnosti za „sdílenou domácnost“. Začíná vymezením smyslu pojmu „láska k vlasti“ přiléhavým přirovnáním britského spisovatele a křesťana Gilberta K. Chestertona

k matce: „Říkat, ‚ať v právu či neprávu, je to má vlast‘ je stejné jako říkat ‚nezáleží na tom, jestli je opilá, nebo střízlivá, je to moje matka‘. To tedy záleží. Právě proto, že to je má matka…“ „Náš příběh“ je zasazen do biblického kontextu země nám Bohem dané. Kousek místa v srdci rozmanité mnohonárodnostní Evropy, určený českému národu, svým rozsahem a mocnými sousedy tak podobnému národu židovskému.

Kniha je psána čtivou formou, protkána množstvím básní a citátů českých vlastenců, ale i vlastenců jiných národů. Byť se nejedná o odlehčené čtení – vyžaduje soustředěnost a zájem o téma, každý, kdo se začte, si připomene, kde je doma.

Nelze přečíst celou publikaci a nepocítit záchvěv lásky k tomu kousku země, kde se narodil, smutku nad jeho osudem, nad dějinami smýkaným národem, jehož maličká vlast jako by byla v trvalém ohrožení. Záchvěv stesku po domově, a to nejen po tom pozemském, ale i po tom nebeském. Protože právě četné propojení myšlenek, týkajících se národní historie a vlastenectví, s Biblí a paralely historických událostí země s biblickými příběhy dávají pohledu na vlastenectví další rozměr, pro křesťana obohacující a k pochopení celého kontextu neopominutelný. Náš příběh je pokračováním příběhu Ježíšova.

Kniha je výsledkem badatelské činnosti konané na ETF UK v Praze, kde autor přednáší religionistiku.

■

Folk je jen výchozí bod Na debut kapely Nenadarmo se můžeme dívat buď jako na živou

Nenadarmo Pop-folk, 38:09 Rosa Music, gimel.cz

studiovou nahrávku, nebo jako na studiový živák. Doporučuji druhou variantu, je to větší zážitek. Ať už česky, nebo anglicky, zpěvačka Gabriela Horníčková přesvědčivě intonuje i frázuje a díky tomu, že dokáže svůj výraz oprostit od zbytečného patosu, dává tím více vyniknout sdělení textů. (Zejména písněmi Oči jsi mi dal a Reason to Sing proniká skutečně okouzlující atmosféra.)

Přestože z deseti skladeb na albu je autorská pouze „tolkienovská“ instrumentálka Eucastastrophe, povedlo se hudebníkům definovat jejich vlastní rozpoznatelný zvuk. Charakteristický kytarový rukopis Jordana Tomeše, houslové malby Martina Kouteckého a nenápadná, ale bezchybná rytmika Petra Chlouby a Scotta Andrewse tvoří vynikající koncertní jednotku. Aranžování nástrojů bylo věnováno evidentně mnoho času a výsledkem je všudypřítomná neobyčejnost a stylový nadhled. Folk je jen jakýsi výchozí bod, ze kterého se muzikanti vydávají na výlety daleko překračující jeho hranice.

Jistě, s větším rozpočtem, lepším studiem a profesionálním producentem mohla vzniknout ještě dokonalejší nahrávka, která by byla konkurenceschopná i mimo „křesťanskou“ scénu. Kontrast formální stránky a obsahu lze přehlédnout opravdu jen tehdy, budeme-li na album nahlížet jako na živák pořízený narychlo ve studiu. Nicméně skutečnost, že prvotina Nenadarmo ještě zcela nenaplnila potenciál kapely, je vlastně velkou nadějí do budoucna. Do té doby tu máme velmi dobrou desku, která stojí za nejeden poslech. daniel matulík ■

náš tip

Odvolání Petra Veselá

Malé pražské Divadlo v Řeznické je skvělým prostorem pro intimní „malá“ představení. Jedním ze skvostů je i inscenace Odvolání amerického dramatika Billa C. Davise, ve které nám autor předkládá podle svých slov „kázání o osobní odvaze a nezávislosti“.

Celá hra je vlastně dialogem mezi starším, zkušeným a oblíbeným knězem a mladým, nezkušeným a bouřliváckým seminaristou. Miroslav Táborský v roli otce Farleye

Příručka poutníka za světlem „Co je sluncem ve světě viditelném, to je Bůh ve světě duchovním,

Tomáš Špidlík: Prameny světla Refugium, 2012, 471 stran

zdrojem světla…“ Tímto citátem sv. Řehoře otevírá kardinál Tomáš Špidlík svou příručku, kterou nazval Prameny světla. Věřím, že v životě každého křesťana přijde okamžik, kdy se ho Bůh dotkne jaksi intenzivněji a pronikne do srdce člověka hlouběji. Probudí v něm cit, který dosud neznal, touhu nejen dělat věci správně, ale být takový, jakého si ho Bůh přeje mít. Plně realizovat své lidství v lásce k Bohu, zřeknout se světa s jeho planými svody a jít za zdrojem života.

Prameny světla jsou příručkou takového poutníka. Nalezneme tu jakýsi amalgám moudrosti církevních otců, eremitů a asketů, avšak zároveň je to promyšleně strukturovaný text otevírající jednotlivé kapitoly života mladého věřícího. Široké rozkročení této knihy ji nečiní povrchní, přesto některé otázky zvou k hlubšímu ponoru do konkrétněji zaměřené literatury. Také pokud knihu čte přesvědčený protestant, může se mu argumentace některých po výtce katolických specifik zdát nepřesvědčivá. Kniha spíše ukazuje směr a zároveň varuje před určitými zákoutími, není to argumenty vyzbrojená apologetika.

Pokud čtenář hledá toto, nechť se obrátí jinam.

Tomáš Špidlík je pastýřem tichého hlasu, jenž zve k úrodným nivám naší duchovní tradice. libor duchek ■

a Filip Cíl v roli studenta Marka Dolsona vykreslují obraz zpohodlnělé a bezpečné křesťanské rádoby-morálky v kontrastu s bouřliváckou a nepříjemnou, ale hluboce upřímnou touhou po pravdě, osobní odvaze i zvnitřnělém vztahu s Bohem.

Představení se sice hraje převážně v Praze, ale oba umělci s ním navštěvují i další česká a moravská města, takže pokud budete mít zájem o mimopražské představení, neváhejte se obrátit na Divadlo v Řeznické.

2018 prosinec

29

diskuze

Vánoce v čase slunovratu připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jaký je podle vás smysl slavení Vánoc v čase slunovratu? A co si myslíte o tom, že mnohým pohanským symbolům a rituálům byl dán křesťanský význam?

Vzduch je čistý, už šli slavit slunovrat. Tak fofr – jesle, kapra, koledy...

David Beňa CB Litomyšl, kazatel, učitel religionistiky a SZ na ETS

Kristovi následovníci prvních staletí od-

mítali pohanské kulty a než aby obětovali císařpánu a zřekli se Pána Ježíše, podstoupili raději mučednickou smrt. A přece titíž křesťané nejen vychvacovali bližní ze zlého světa pro Ježíše, nýbrž také tento zlý svět pro Ježíše „obsazovali“. Vždyť Kristu je dána veškerá moc na nebi i na zemi a jemu mají všechny národy sloužit (Mt 28,18–20; Ř 1,13–16)! Už starozákon 30 prosinec 2018

ní proroci zápasili o srdce Izraele a snažili se ho odvrátit od kanaánského Baala a navracet k Hospodinu. Neváhali proto Hospodina opěvovat na baalský způsob (Ž 18,10–15; 104,2 aj.): pravým Bohem, tedy i „vládcem blesku“ a „větrným jezdcem“, není Baal, nýbrž Hospodin. Podobně v římských katakombách najdeme vyobrazení Krista v podobě Herma, boha pastýřů, či Hélia, boha slunce: těchto božstev se kristovská víra bát nemusí, Ježíš je přece Pán!

Svátky Vánoc vznikly v Římě asi v polovině 4. století; ostatní velké svátky, Velikonoce, Letnice ad., jsou východní pro-

venience a staršího data. Spojení Vánoc se zimním slunovratem – se svátkem „narození Vítězného Slunce“ – je zřejmě opět symbolické, misijní ve výše popsaném smyslu: Ježíš, ne Hélios, vnáší do světa světlo, ba sám je světlem světa, jak říká evangelium, které se od pradávna čte o Vánocích (J 1,1–18).

Zakončím vtipem, který – jaksi naruby – dobře vystihuje osvobodivou moc víry. „Víte, proč nejsou křesťané pověrčiví? Protože pověrčivost přináší smůlu.“ Víra není pověra, nebojí se smůly. Víra věří v Ježíše Pána. Nemusí se štítit krás světa, ony mohou, mají, musí sloužit jemu.

oznámení

Alžběta Šťastná CB Brno Kounicova, vystudovala antropologii a angličtinu

Z hlediska pragmatického dává slavení

Vánoc na slunovrat naprostý smysl. Když bylo zaváděno křesťanství mezi pohanský lid, bylo samozřejmě daleko snazší udělat změnu postupnější než prudkou revoluci, zaběhnutým tradicím dát pouze další, křesťanský rozměr, ne staré rušit a zavádět nové. Kdyby se tehdejší vládcové rozhodli jinak, možná dnes nemáme církve a kostely a ani víru.

Ani z duchovního hlediska nemám sebemenší problém. Vše je svázáno a smícháno se vším, naše historie nás má v hrsti daleko více, než si uvědomujeme a než

by nám bylo milé. Dokud si je člověk vědom rozdílu mezi rituálem křesťanským (oslava narození Krista) a pohanským (dávání dárků pod stromeček), proč by měl být problém? Vždyť i do kostela chodíme v den, který je v germánských jazycích zasvěcen bohu slunce.

Větší starosti mi dělá proces opačný – když se na křesťanské symboly a praktiky nabalí jakási pohanská modloslužba.

Když je soška panenky Marie důležitější než osoba sama. Když je pořadí písní a oblečení kazatele důležitější než obsah kázání. Když se člověk musí dostat pomocí těch správných chval do té správné extáze, aby se cítil blízko Bohu a jím milován.

Myslím si, že Pán Bůh si ke své oslavě a svým účelům může použít ledajakou formu, ale pouze pokud z naší strany ta forma není nikdy nadřazena obsahu.

…a na zemi pokoj

Vánoční program Rádia 7 Část andělského volání stojí v záhlaví adventního a vánočního programu Rádia 7 – necháte se pozvat k poslechu?

Pokoj je ošemetné slovo. Dnes už nám zůstalo spíše ve zvolání „dej mi pokoj“ než kdekoliv jinde, a přitom po něm všichni hluboce toužíme. Proto se hlavní vánoční rozhovory budou týkat pokoje na zemi (24. 2. v 19:00 bude hostem Lídy Hojkové Jiří Bukovský), pokoje s Bohem (26. 12. v 19:00 Lucie Endlicherová rozmlouvá s Jiřím Benešem) a pokoje v srdci (31. 12. od 19:00 hostí Kateřina Hodecová Kateřinu Lachmanovou). Žít pokojně ve vzájemných vztazích je někdy především boj a hledání cesty. Své o tom ví i bratři Břetislav a Daniel Raškovi, se kterými natáčel Petr Húšť – jejich setkání si nalaďte na Štědrý den po 15. hodině. A že

Historikové nás, myslím, dost jasně pou-

čují, že starověké „narozeniny“ významných osob se neslavily ve výroční den jejich narození (ten ostatně nebyl obvykle znám), ale v den, který byl astronomicky či astrologicky právě tak významný. Je tedy jen logické, že křesťané začali brzy slavit den narození Páně v nejvýznamnější den roku, na den slunovratu. Starou symboliku, která se k tomuto dni vázala (návrat či dokonce vzkříšení slunečního boha), mohli celkem snadno „pokřtít“ za pomoci biblických symbolů (Slunce spravedlnosti, Světlo světa apod.). V původně pohanských symbolech nacházeli a dodnes nacházejí inspirující významy.

Jistě, takové zacházení s prvky nekřesťanských náboženství nemusí každému vyhovovat. Je docela pochopitelné, když zvláště konzervativní evangelikálové vyvinou citlivý smysl, který je varuje před jakýmkoli smíšením biblického zjevení s pohanskými motivy. Odmítají pak slavit Vánoce, zdobit stromeček, dávat dárky nebo zpívat koledy, neboť ze všeho toho na ně potměšile mrká kousek pohanství.

Jejich hlas by neměl být přeslechnut, protože církvi skutečně vždy hrozilo a hro-

Zdeněk Vojtíšek religionista zabývající se studiem kultů a nových náboženských hnutí, člen CB Praha 5

zí, že se v lidových taškařicích a dalších zvycích vytratí evangelium.

V křesťanské tradici byl ale vždy přítomen i jiný postoj, který spíše než oddělení od pohanského světa vyjadřoval odpovědnost za něj. Vzpomínám si v této souvislosti na religionistické výklady profesora Jana Hellera o tom, že je velmi těžké něco „odsvětit“. To, co je jednou lidmi chápáno jako „svaté“ (místo, doba apod.), nemůže být snadno zapomenuto. Daleko větší efekt má „přesvěcení“. Proto se například křesťanské kostely obvykle stavěly na místě pohanských svatyň a křesťanské svátky se začaly slavit v době těch pohanských.

Jednoznačný recept na správný křesťanský život prostě neexistuje. Díky Bohu.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

k pokoji patří i odpuštění, o tom vypráví Pavla Chaloupková, které se letos na podzim podařilo po 35 letech setkat se synem (více 26. 12. v 15:00). Po pokoji v srdci touží i křesťané na celém světě, a to především ti, kteří jsou pronásledováni pro svoji víru. Do jejich života nás uvede Petr Jašek – 26. 12. v 16:00.

V pokojných svátečních dnech se dostane i na záznamy bohoslužeb – s „půlnoční“ navštívíme 24. 12. ve 22:00 sbor CB v Praze-Šeberově, o Boží štědrosti bude kázat Robert Hart. 25. prosince v 10:00 zamíříme do AC v Českém Těšíně, Bohuslav Wojnar zvolil téma Slovo se stalo tělem.

S povzbuzením na prahu nového roku přijde 1. ledna v 10:00 Roman Toušek, kazatel CB Havířov, který připomene Boží zaslíbení „Odpustím jim jejich nepravosti“.

Více zjistíte i uslyšíte na www.radio7.cz; podrobnosti hledejte i na FB stránce www.facebook.com/radio7cz

čteme

Král přichází Židovský mladík Juda – Ben Hur je obža-

lován z pokusu zavraždit římského prokurátora Judeje během jeho slavnostního úvodního průvodu v Jeruzalémě. Celá rodina váženého rodu Hurů je zatčena, ohromný rodinný majetek zabaven a Juda poslán na galeje. Když zbídačelého a žíznivého vězně vláčejí římští legionáři z Jeruzaléma, přihlížející diváci se neodvažují podat mu chléb nebo nápoj. Pouze mladý Ježíš, odvážně podá žíznícímu vězni vodu.

Toto setkání Ben Hur nikdy nezapomene.

Jako veslař galejník na galéře římského vojevůdce se účastní námořní bitvy proti pirátům. Galéra je potopena, Juda ve vlnách bojuje o život a přitom statečně zachrání život vojevůdci. Ten ho z vděčnosti adoptuje za syna a tím také zbaví otrocké galejnic-

Ben Hur Lewis Wallace Vydalo nakladatelství Lidová Demokracie, Praha 1958, 484 stran

Děj románu má několik vyvrcholení.

Prvním jsou události výpravy trojice mudrců do Betléma popisované zde jemně a citlivě. Čtenář se neubrání důstojné kráse betlémského příběhu. Dalším vyvrcholením je příběh pomsty nepříteli Messalovi během závodů v cirku. Ben Hur se stává nedostižným vozatajem s ušlechtilými arabskými koňmi. Věrně a podrobně je vylíčen strhující, nebezpečný závod, dostihy uprostřed přeplněného cirku, což byla vrcholná zábava Římanů, často krvavá. Čtenář bude nenávratně vtažen do tohoto dobrodružství divadla, kdy davy šílí a uzavírají přehnané sázky na své oblíbence.

Konečným vyvrcholením je Jeruzalém přeplněný davem židovských poutníků ke slavným svátkům. Očekává se, že se tu divotvorce Ježíš prohlásí králem židovským, a tak propukne protiřímské povstání. Ježíš

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

ké minulosti, neboť získává i jeho jméno.

Jeho židovský původ je tak utajen a stane se dědicem ohromného bohatství. Žije myšlenkou na pomstu, na povstání, jímž by byl Řím poražen a bylo znovu zřízeno judské království. Chce se také pomstít nebezpečnému příteli z mládí Messalovi, Římanu, který se podílel na zatčení jeho matky a sestry a mohl by vyzradit Ben Hurův židovský původ. Ben Hur podstoupí drsný římský vojenský výcvik, jako přípravu povstání. Seznámí se s bohatým velkoobchodníkem, původně otrokem rodiny Hurů.

S ním a s několika společníky spřádá sny o pomstě za pomoci zděděného bohatství.

Tu poskytnou v Antiochii dostihy čtyřspřeží s vozy, pořádané v místním cirku za ohromné účasti římské společnosti. Mezi soutěžícími je Ben Hur, i jeho nepřítel Messala. Obratným manévrem vozu Ben Hur Messalu potupně porazí, v závodě zvítězí a je korunován vavřínovým věncem vítězů.

32 prosinec 2018

Židé marně očekávali, že Ježíš se pro ně stane vytouženým národním osvoboditelem. Lid se mu proto krutě mstí, ale Ježíš vítězí jako král pokoje.

Ben Hur připravuje povstání tvorbou ozbrojených legií galilejských mužů.

Všichni, včetně Ben Hura, věří, že se potom tím slíbeným králem dle proroctví stane Ježíš, neboť ten působí úžas lidu svými zázraky. Pouze egyptský mudrc, jeden ze tří účastníků betlémské výpravy za zrozeným králem, chápe a věří, že Ježíšovo poslání je duchovní, spasitelské.

však zklame očekávání a dobrovolně se vydává soudu. Rozlícené davy pod dojmem zklamání křičí: „Ukřižuj!“ a na Hoře Lebky pozorují jeho hrůzný konec. V průběhu závěrečných událostí však Ben Hur a jeho přátelé pochopí pravdu a uvěří, že nejde o očekávaného pozemského osvoboditele z moci Říma, o lidového židovského krále, ale o Božího Syna, zrozeného v chudobě, slávě i ponížení, jako spasitele národů a dárce pokoje.

Barvitě líčený děj v podrobném dobovém pozadí zprostředkuje čtenáři pohled na život té doby, intriky římské nadvlády a Židy žijící v područí světské moci, ale současně v zajetí obřadů a příkazů Zákona. Čtenář také pochopí skrývanou nenávist lidu, vzdor i pohrdání pohanským, bezbožným Římem, Král Ježíš překvapivě nezřizuje očekávané království tohoto světa, ale vítězí na kříži, jako Spasitel.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 12. 12. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Mámou s Boží pomocí od autorek Quin Sherrerové a Ruthanne Garlockové.

Výhru věnuje Knihkupectví Samuel.

Tajenka z čísla 11/2018: Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo.

Knihu Nebudu hrát divadlo před Boží tváří vyhrává Dana Šrotová, Dolní Třebonín. Připravil Dušan Karkuš.

2018 prosinec

33

post scriptum

Půjdem spolu do Betléma? text Kateřina Korábková

M

áte rádi vánoční rekvizity? Všechny ty dekorace, světýlka, ubrusy a jídelní servisy, které celý rok leží ladem, aby pak ovládly prostor? Už odmalička k nim chovám jisté sympatie kvůli tomu, jak svou specifičností pomáhají utvářet zvláštní atmosféru a čas slavení. Se sestrou jsme si jako malé dokonce vyráběly do pokojíčku papírové řetězy a svíčky, které měly tu nesmírnou výhodu, že papírový plamen prostě jen tak nezhasne.

Zdaleka nejrozsáhlejším dílem naší vánočně tematické tvorby byl papírový betlém pečlivě vyráběný ze čtvrtky pokreslené pastelkami. Dneska mu může být možná už přes osmnáct let. Kornoutkovité figurky trpí řadou nedostatků, přesto je to veskrze zajímavý kousek, v němž se mísí různé, řekněme, ikonografické vlivy. Například Marii halí

Hlavní je, aby k té betlémské stáji došli nakonec všichni.

modrobílé roucho podle obrázku z dětské Bible a jezulátko zabalené do bílé plenky má zlaté vlásky. Josef stojí trochu v pozadí a převažující barvou jeho figurky je hnědá, nenápadná a mírně se ztrácející v prostoru stáje. Nad stájí samozřejmě září hvězda. Ve skutečnosti je přilepená ke střeše a vinou opotřebení čtvrtky se sklápí dozadu. To ale nevadí, protože za ni patří anděl s půvabným úsměvem, který rozpřahuje ruce v gestu pozvání.

Ostatně je koho vítat – zprava přicházejí se svými velbloudy tři králové v barevných šatech a nesou dary, z druhé strany se blíží pastýři. První vpře 34 prosinec 2018

Kateřina Korábková Redaktorka časopisu Brána, CB Kutná Hora.

du, s pastýřskou holí a šátkem na hlavě na arabský způsob. Pomáhá mu ještě jeden mladší s píšťalkou zavěšenou na krku. Doprovází je děvče, jehož obličejík kypící zdravím lemují hnědé vlasy spletené do copů vykukujících zpod šátku. Další šátek uvázaný křížem kolem těla, červená sukně a košík jablek silně připomínají betlémy ladovské.

Nepřehlédnutelným prvkem papírové kompozice je stádo ovcí, které ti tři ženou přímo ke stáji.

Ovcí je snad třicet, všechny jsou pečlivě nakreslené tužkou a vystříhané z přehnutého papíru tak, aby vynikla huňatost jejich kožichů. Ovce mají různé výrazy obličeje, délku nebo prohnutí nohou, některé mají na výšku sotva dva centimetry, jiné alespoň pět. Ovce maminky a miminka, jak poznamenala neteřinka, když jsme betlém spolu loni stavěly. Nezajímaly ji tolik figurky postav, jako to ovčí stádo nezbedně ožívající vratkostí papírových nožiček. Některé ovce bylo potřeba stavět znovu, jak padaly, zatímco malá slečna si stačila hrát, že některé zlobí a jdou pryč a jiné pláčou, protože hledají maminku.

Tehdy, když jsme je se sestrou vystřihovaly z každého použitelného zbytku čtvrtky, nám snad ani nešlo o nic jiného než zobrazení vánoční scény.

Hrou s ovečkami ale papírový dav ženoucí se ke stáji ožil novým příběhem – o stádu rozmanitých, velkých, malých, zdravých i kulhavých a porůznu neposlušných oveček. Některé jdou spořádaně, další vzdorují a ztrácejí se, až nakonec nešťastně bečí, aby je někdo zachránil před hrozícím nebezpečím. Maminka ovce na všechno nestačí, ale od toho je tu pastýř, který se stará o každou ze svých oveček. Hlavní totiž je, aby k té betlémské stáji došli nakonec pokud možno všichni.

■

D4 D5 D6

D7 D8 D9

D10 D11 D12

D13

D14

D15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

D3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 12. 12. 2018. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

D2

BIBLICKÉ PEXESO – se soutěží pro děti z besídek

D1

V minulém čísle: NOE

C15

Příchod Božího Syna na tento svět zvěstovaly neobyčejné události, o kterých se zmiňují proroci i evangelium.

Jednou z nich bylo i to, že bude počat z čisté panny. Pro nás lidi je to podivuhodný úkaz, u samého Boha je ovšem možné všechno. V rámci Jeho stvoření se každý všední den dějí nejroztodivnější způsoby plození a množení potomstva.

Takzvaní vyšší živočichové, z nichž vychází i lidský rod, potřebují k plození potomstva samce a samici. Někdy se stane, že se počet potomstva navýší i bez přímého přičinění rodičů – rozdělením zárodku vzniknou jednovaječní sourozenci – ovšem aby se zrodil onen prvotní zárodek, k tomu jsou zapotřebí oba rodiče.

Zato u takzvaně nižších živočichů, kteří se často vzdalují naší obvyklé představě „zvířete“, častokrát samčí a samičí rozmnožovací role splývají. Například hlemýždi

Není ryba jako rak, není včela jako červ

Panna počne – dceru? zahradní jsou tvorové oboupohlavní a potomstvo tedy může zplodit (naklást vajíčka) opravdu kdokoli s kýmkoli. Ještě zajímavější pohlavní (ne)vyváženost mají drobní červi zvaní háďátka obecná (Caenorhabditis elegans): většina červů je oboupohlavních a oplodnit se zvládnou sami (či samy?), bez druhé(ho) do páru. Jenže tím pádem jsou všichni potomci více méně jako jednovaječní sourozenci, žádná velká rozmanitost mezi nimi není. Zřejmě proto se občas narodí samostatný sameček, který se spáří s partnerkou z řad oboupohlavních, a vnese tak do jednotvárných rodových linií nový prvek.

Zplodit potomstvo bez protějšku ovšem běžně zvládají i samičky některých druhů, u nichž jsou pohlaví oddělená. U včel se takto z neoplozených vajíček líhnou trochu paradoxně samci – trubci. U dalších druhů, které jsou této zvláštnosti schopny, se však rodí dcery, které jsou co do dědičné informace „celé po mamince“. Odborně se tento jev nazývá partenogeneze nebo starším českým pojmem pannobřezost.

Háďátka obecná Velký zájem přírodovědců a velké zděšení akvaristů způsobily zhruba před dvaPoznáte, kdo je sameček? ceti lety samičky raka mramorovaného, které začaly být náhle pannobřezí. Pokud nahoře: Rak mramorovaný by je lidé cíleně nehubili, byly by schopné rychle zaplavit akvária, rybníky i potoky. je pěkný dáreček – mladé Za tuto invazi je odpovědný zřejmě nějaký neopatrný chovatel, který račí samičku či vyvede i bez tatínka. jikry nechtěně vystavil teplotnímu šoku. Ten způsobil genetickou vadu, která další generaci „obdařila“ schopností pannobřezosti.

Není to jediný případ, kdy lidská činnost překvapivým způsobem narušila rozmnožování živočichů: chemické znečištění nebo i jen vypouštění teplé odpadní vody může zamíchat s počty rybích samiček a samečků v dotčených vodních tocích. Ba dokonce i lidé, kteří pracují s radioaktivními materiály, si povšimli, že se jim častěji rodí dcery než synové.

Kolikrát ještě nevědomky nebo z vědomé nedbalosti takto vyvádíme stvoření z rovnováhy? Přes veškerou snahu to ve svých rukou neudržíme. Nezbývá než doufat v naději Syna Božího, který jednou přijde a všechno stvoří znovu, dokonale a bez našich chyb. text Martin Srb foto Zfaulkes a Zeiss Microscopy