19/11

foto A. Buchanan, C. Kenion, V. Elash – UNSPLASH | kompozice a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

11|2019 brana.cb.cz

manipulace je podstatou zla a základem totality

editorial

Milí čtenáři, z obsahu 4 Slovo

Den, který učinil Hospodin

6 Rozhovor

Petr Fiala:

Svoboda je vždy spojena s rizikem

12 Téma

Totalita v nás

24 Rodina

Nepřestřižená pupeční šňůra

32 Diskuze

Obnova Mariánského sloupu

34 Kultura

Čtěte a nezapomínejte!

příště Bůh se změnil

Pavel Černý a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 11/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 3. 11. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

listopadové číslo časopisu Brána, rozšířené o čtyři strany, přichází v době, kdy si připomínáme 30 let od pádu komunismu. Už třicet let se můžeme svobodně hlásit ke Kristu bez toho, že by to zároveň znamenalo přijmout kříž pronásledování. A třicet let už je mladým, kteří nikdy nezažili, co znamená číst jen to, co je dovoleno, poslouchat jen to, co schválí režim, jezdit jen tam, kam tě pustí, mluvit jen tak, jak se straně líbí, studovat jen to, co mocní „z vládnoucí dělnické třídy“ uznají za neškodné… žít v dennodenní všeprostupující lži – nebo pro pravdu trpět. Bez vyhlídky, že se dočkáte vítězství zdravého rozumu. Trvalo to 41 let. Zalezlo to pod kůži. Ještě pořád si to v sobě neseme. Kdo tuhle nesvobodu nezažil, jen těžko dokáže docenit hodnotu svobody, kterou máme. Toto číslo je plné vzpomínek těch, kdo to zažili. Je třeba vědět, co se dělo, slyšet svědectví, nikdy nezapomenout. Vnímat kořeny, ze kterých toto zlo vyrostlo, ničit je v zárodcích, chránit svobodu, kterou máme.

Téma se soustředí na samou podstatu zla komunistické totality. Jindřich Kabát ji ve svém článku demaskuje a odhaluje i zdroje její moci. Mikuláš Kroupa ze společnosti Post Bellum poukazuje na jednotlivé příběhy sdružené v projektu Paměť národa a bratr kazatel Pavel Javornický svědčí o kříži, který za totality nesli křesťané.

I o tom, jak bylo někdy pro kazatele těžké nepodlehnout tlaku a nepodepsat spolupráci s StB. Pro ty z vás, kteří se chtějí dozvědět víc, přinášíme mapu míst, která dobu totality ukazují v syrové realitě – muzea komunismu, památníky jeho obětí, místa komunistických zločinů.

V rozhovoru s profesorem Petrem Fialou se v jeho vzpomínkách dostanete ještě dál do minulosti, až za hraniční čáru začátku komunistické totality, do totality ještě zrůdnější – do nacismu. Ale i do budoucnosti, která bez neustálé snahy svobodu hájit může skončit v totalitě ještě horší.

Aby toto pozvání ke čtení dalších stran časopisu skončilo úsměvem, vězte, že tvrdá diktatura se objevuje i v reportáži z bitev vojsk Kryštofova a Ludvíkova na Siónu, zde se však zdaleka nejedná o diktaturu proletariátu.

Přejeme příjemné čtení.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Žalm 118,24

Den, který učinil Hospodin text jaroslav orawski ilustrace brána

R

ád bych obrátil naši pozornost k Žalmu 118, který je nádhernou děkovnou písní k Boží cti a chvále.

Hned úvodní slova nás vybízejí: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Ať vyzná Izrael: Jeho milosrdenství je věčné! Ať vyzná Áronův dům: Jeho milosrdenství je věčné! Ať vyznají Ti, kteří se bojí Hospodina: Jeho milosrdenství je věčné!“ Můžeme říci, že hlavní myšlenkou tohoto žalmu je vděčnost za Boží milosrdenství. Jeho svědkem má být nejen Izrael, tj. národ, který si Pán Bůh vyvolil jako jediný ze všech národů a jeho kněží, rod Áronův, který si Hospodin povolal pro svou bohoslužbu. Jeho milosrdenství mají chválit všichni, kdo se bojí Hospodina a vyznávají ho jako svého jediného Boha. Nikdo není z tohoto chvalozpěvu k Boží cti a slávě předem vyňat.

Oddíl od 5. verše je považován za vyznání krále. V něm žalmista připomíná sobě i jiným, čím je pro nás Hospodin tak chvályhodný: Totiž tím, že nás vyslýchá, osvobozuje od strachu a daruje nám svobodu. Učí nás nebát se člověka: „Co by mi mohl učinit člověk?“(v. 7), ale raději se utíkat k Hospodinu. „Lépe jest utíkat se k Hospodinu než doufat v člověka.“ (v. 8).

Sami jsme to prožili nejen ve svém duchovním životě, ale mohli jsme se přesvědčit,

4 listopad 2019

Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.

že Pán Bůh je dárcem i naší politické svobody. Uvědomili jsme si to mnozí zvláště v listopadových dnech roku 1989.

Někomu se mohou má slova o našem politickém osvobození v listopadu 1989 zdát příliš pozitivní. Možná jste tehdejší události sami neprožili, nebo jste naopak nevnímali tak negativně léta, která jim

předcházela. Léta nesvobody, obav před represemi, které hrozily těm, kteří v církvi sloužili, třeba i bez státního souhlasu.

Například tím, že organizovali nepovolené pobyty dětí a mládeže, nebo vydali svědectví o Boží lásce někomu, kdo si pak na ně stěžoval. Nebo měli na půdě uskladněnou nepovolenou literaturu připravenou pro transport do bývalého Sovětského svazu, který organizoval zesnulý kazatel Stanislav Heczko. Moje manželka musela v pouhých 13 letech odejít z domu do velkého města, aby se mohla hlásit ke studiu na střední školu, protože v její malé obci jí místní soudruzi žádné studium nechtěli odsouhlasit kvůli rodičům, kteří byli zemědělci a nebyli v JZD. A kromě toho prožila velkou část dětství v obavách, aby jí neuvěznili tatínka, protože nebyl schopen plnit předepsané dodávky.

Připomenu ještě problémy, které jsme opakovaně prožívali se svými dětmi, kterým kvůli rodičům nechtěli umožnit další studium. Vzpomínám, jak jsem byl na poslední třídní schůzce našeho syna Marka na průmyslovce, kterou právě končil, a třídní profesor se podivil, že se Marek při svém dobrém prospěchu nehlásí na vysokou školu. Když však přihlášku podal, sdělilo mu ředitelství školy do několika dnů, že jeho studium nedoporučilo. Zašel jsem za ředitelem školy a zeptal se ho na

důvod zamítnutí přihlášky. Odpověděl mi, že tím důvodem je malá politická aktivita studenta (nebyl v SSM) včetně malé politické aktivity rodičů (krátce předtím jsem opustil své inženýrské místo a nastoupil jako kazatel Církve bratrské v Ostravě).

Marek šel pracovat jako dělník, po roce se znovu přihlásil ke studiu a teprve jako dělník byl přijat. Měli jsme čtyři děti, se kterými jsme jejich snahu pokračovat ve studiu prožívali s malými obměnami podobně.

V roce 1969 jsem musel opustit své pracovní místo na podnikovém ředitelství, protože jsem při prověrkách odmítl považovat okupaci naší země armádami Varšavské smlouvy za bratrskou pomoc, a kromě toho jsem byl zvolen v roce 1968 předsedou závodního výboru ROH, do kterého se nedostal žádný komunista. Vzpomínám, jak jsem jednou přijel z celocírkevní konference, která se tehdy konala na Slovensku, a když jsem v pondělí ráno chtěl vejít do sboru, před vchodovými dveřmi mne už čekali dva příslušníci StB. Chtěli po mně, abych jim vysvětlil slova, která jsem pronesl na konferenci před několika dny a na jednání volební komise, jejímž jsem byl členem.

17. listopad je v našem ostravském sboru spojen ještě s jednou události. V tento den, ale v roce 1995, jsme otevřeli novou modlitebnu na hlavní ostravské ulici 28. října. Bez listopadu 1989 by k tomu nemohlo dojít. Teprve po těchto událostech jsme mohli postavit v Ostravě novou modlitebnu na bývalém židovském hřbitově uprostřed krásného městského parku.

Kazatelem sboru Církve bratrské v Ostravě jsem se stal v roce 1986. Při svém opakovaném jednání s krajským církevním tajemníkem jsem vždycky slyšel jeho jednoznačnou odpověď, že ke stavbě nové modlitebny ani k opravě té staré nikdy nedostaneme povolení, protože město má s touto ulicí jiné plány. Trvalo to však už jenom necelé čtyři roky, přišel 17. listopad 1989 a my jsme po dokončení modlitebny v Havířově mohli přistoupit ke stavbě modlitebny v Ostravě, za kterou jsme mimochodem získali čestné uznání města v soutěži o stavbu roku 1995.

Nakonec bych rád znovu připomenul slovo z Žalmu 118, v. 24: „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“ Na který den, milí bratří a sestry, myslí žalmista? Určitě to není jenom ten den, kdy vstupoval do chrámu. I když právě k tomuto slavnostnímu dni byl možná tento Žalm složen. Ale i tomuto dni předcházela řada dnů, ve kterých žalmista poznal Boží milost a Boží záchranu. Myslel na dny, kdy volal o pomoc k Hospodinu a Pán Bůh vyslyšel jeho volání o pomoc, dal mu své vysvobození a volnost, za kterou mu byl vděčný.

17. listopad 1989 by měl pro nás zůstat pamětným dnem, za který nepřestaneme Pánu Bohu děkovat. Toho dne to mohlo dopadnout také docela jinak. Ve

stejný den před 30 lety jsme měli zasedání Rady CB ve sboru v Praze na Žižkově. Jednání skončilo jako obvykle pozdě večer. Cestou na nocleh na Smíchově jsem viděl ulice plné vojáků a obrněných transportérů, které mohly způsobit ještě mnohem větší krveprolití, než k jakému tenkrát došlo.

Pro nás křesťany je jistě setkání s Pánem Ježíšem Kristem tím nejvzácnějším dnem našeho života. To však neznamená, že zapomeneme na jiné, velmi důležité dny, které jsme prožili z Boží milosti ve svém životě. A k takovým dnům patří rozhodně také listopad 1989, který stál na začátku veliké proměny celé naší země.

Díky Pánu Bohu za něj.

■

Ing. Jaroslav Orawski (1937) 26 let pracoval jako stavební inženýr. Při zaměstnání vedl 12 let stanici CB v Havířově, 13 let byl kazatelem CB v Ostravě. Podílel se na stavbě řady modliteben na Ostravsku. S manželkou Marcelou, rozenou Hejzlarovou, měli 4 děti, 10 vnoučat a 3 pravnoučata.

Možná se vám tato slova zdají nadnesená, když je připomínám o našem politic­ kém osvobození v listopadu 1989. Možná jste ty události neprožili nebo jste je nevnímali s ohledem na svůj věk. Ale může tomu tak být také proto, že jste sami neprožili dlouhé až nekonečné chvíle nejistoty a obav, aby vás nezavřeli třeba kvůli tomu, že jste posloužili někde slovem bez státního souhlasu nebo vydali svědectví lidem, kteří to pak řekli soudruhům. A soudruzi z výboru KSČ v podni­ ku, ve kterém jsem pracoval, mi občas připomenuli, že o všem dobře vědí a že mě sledují. Jiný bratr měl stále potíže s tím, že odmítl vstoupit do KSČ a také otevře­ ně řekl proč, což bylo pečlivě zaznamenáno do jeho kádrových materiálů a prová­ zelo ho to po celou dobu jeho pracovní aktivity.

Důvodů, pro které byl 17. listopad 1989 pro mnohé z nás dnem, který učinil Hospodin, je mnohem více. Kdyby nedošlo k listopadové revoluci, nenastalo by mnoho změn. Například později došlo ke kuponové privatizaci velkých podniků a my jsme členům našeho sboru doporučili účast v ní. Pomohli jsme jim investo­ vat jejich kupony a oni pak věnovali část výtěžku, nebo dokonce někteří celý vý­ těžek na stavbu naší modlitebny. Později navštívil naši stavbu kazatel Jan Urban s německým podnikatelem bratrem Waderem. Ten zřídil fond finanční podpory našich staveb pro celou Církev bratrskou. Ani jedno z toho by se nestalo, kdyby nepřišel 17. listopad 1989.

2019 listopad

5

rozhovor

Svoboda je vždy spojena s rizikem ptal se eva čejchanová foto Bronislav Matulík a archiv ODS

Že nebude neviditelným člověkem v davu měl Petr Fiala zapsáno ve svém životním příběhu možná už dlouho předtím, než vůbec započal – narodil se do rodiny intelektuálů, která byla trnem v oku jak nacistům, tak komunistům.

V

aše rodina na vlastní kůži pocítila hrůzy holocaustu, v koncentračním táboře byli i váš otec a strýc. Předali vám svoje svědectví?

Moc o tom nechtěli mluvit, ani o tom, že část naší rodiny je židovského původu, protože v období komunismu byla i to poměrně velká nevýhoda. Vzpomínky nebyly jednoduché, takže jsem se to dozvídal postupně. Ale v rodině tohle samozřejmě přítomné bylo. Od dětství jsem s babičkou a rodiči jezdíval v září na židovský hřbitov v Hodoníně, a tak jsem poznával přirozeně i tuto část historie naší rodiny.

Rodina Fialova je tradiční katolická rodina ze západní Moravy. Můj dědeček František Fiala byl doktor práv, sloužil ve státní správě, posléze byl vládním radou.

Babička pocházela ze středostavovské židovské rodiny. Přijala katolické náboženství, ale samozřejmě během okupace všichni skončili v internačních táborech.

I můj otec a strýc museli v roce 1944 do transportu, otci bylo 16 let.

Ztratila rodina Fialova v koncentračních táborech někoho?

Babiččina rodina byla v Terezíně, její bratr potom zahynul v koncentračním táboře. Dokonce ani není jasné kde, nejspíše v Mauthausenu, ale neví se to přesně, ke konci války je přemísťovali. Babička se s tím úplně nesmířila a několik let po válce při každém jídle prostírala o jeden talíř navíc, kdyby se bratr vrátil. Bohužel se nevrátil.

6 listopad 2019

Co pro vás osobně znamená poselství blízkých, kteří přežili?

Je to konkrétní zkušenost rodiny s působením zla ve světě. Pro mě to má více rozměrů. Na jedné straně vidíme hrůzy nacismu, koncentrační tábory, vyvražďování Židů jen kvůli původu. Těch rasistických opatření byla ale celá řada. Můj otec a strýc byli vyhozeni ze škol, jako lidé židovského původu nemohli studovat gymnázium. Můj dědeček, hluboce věřící katolík, který se samozřejmě odmítl rozvést, byl pronásledován nejprve pracovně, pak mu hrozila i fyzická likvidace. To je jeden rozměr – samotný fakt nějakého původu byl diskriminující a vedlo to až k fyzické likvidaci milionů lidí.

A pak jsem si uvědomoval druhý rozměr, jak se něco tak strašného může stát v režii národa, který byl jedním z nejkulturnějších, nejvzdělanějších v Evropě.

Všichni známe německou kulturu, úroveň německé filosofie, umění, hudby…

A v tomto národě se mohlo projevit takové zlo, jaké jsme viděli v podobě nacismu.

To je podle mě varující. Nemůžeme si být nikdy jisti, že se zlo nevrátí.

Našel jste pro to nějaké vysvětlení?

Musíme se zlu aktivně stavět, každý sám i společně. Nic nás samo o sobě definitivně nechrání před tím, abychom nepodlehli nějakému zlu. Velmi záleží na tom, jak s těmito věcmi bojujeme už v samém zárodku. Takže jsem od mládí citlivý – a není to jen kvůli rodinné zkušenosti, ale je to i kvůli ní – na jakékoli formy a náznaky

pohrdání někým kvůli tomu, jakého je původu, z jakého je národa. Mám velký odpor k všelijakým kolektivizmům, ale i kolektivním vinám a podobným věcem.

Komunistická totalita Od nacismu se dostáváme k dalšímu zlu – komunistické totalitě. Váš otec vstoupil do KSČ a po událostech v roce 1956 z ní zase vystoupil, což rodinu ocejchovalo podobně jako za války Davidova hvězda. Mluvil s vámi váš otec někdy o motivech, které ho k tomu vedly?

Tu událost jsem nezažil, ale její důsledky ano, protože trvaly až do roku 1989.

Moje rodina nebyla komunistická, naopak. Byl jsem vychováván v duchu první republiky, ve velké úctě k demokracii, Masarykovi a ke všem věcem, které s první republikou souvisely. Pro moji rodinu to byla určující zkušenost. Otec vstoupil do KSČ po válce jako velmi mladý člověk, ovlivněný také svou zkušeností s nacismem. Myslím, že z toho poměrně brzy začal střízlivět. Jako ekonom působil v Bratislavě na vysoké škole, a když udělal to velmi neobvyklé rozhodnutí z KSČ vystoupit, znamenalo to okamžitý vyhazov, nějakou dobu

→

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (1964) Český politolog, vysoko­školský učitel a politik, místopředseda Poslanecké sněmovny PČR, předseda ODS, bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně.

Je autorem knih Rozum a odvaha, Politika, jaká nemá být a mnoha dalších. S manželkou Janou má tři děti. Je členem římskokatolické církve.

2019 listopad

7

rozhovor

práci v dělnických profesích a pak až do roku 1989 na podřadných místech. Mezitím jeho bratr, můj strýc, který byl lékař, emigroval, takže naše rodina nemohla ani cestovat, měl jsem potíže dostat se na školy. Tyto důsledky byly dlouhodobé a patrné vlastně pořád, až do pádu komunismu.

Jak jste prožil listopad 1989?

Pro mě jsou listopadové události nejvýznamnější v mém životě hned ze dvou hledisek. Před listopadem 1989 jsem vydával samizdat, účastnil jsem se podzemní univerzity a dalších nezávislých aktivit, například v rámci skryté církve atd. Věděl jsem, že v komunismu nic z toho, co bych chtěl, dělat svobodně nemohu – kupříkladu vědu. Chtěl jsem působit na vysoké škole, ale nemohl bych se věnovat oborům, kterým jsem chtěl. A nejen to. Těžce

Tam jsem se dozvěděl, co se odehrálo v Praze. Z politických důvodů jsem nemohl pracovat v Brně, tak jsem působil v kroměřížském muzeu. V pondělí jsem se snažil, aby se kolegové k protestům připojili. Bylo to ale velmi těžké, protože to, k čemu došlo v Praze a Brně, se neodehrálo v menších městech. Chodil jsem tedy na demonstrace do Brna.

Klíčové bylo pondělí. V neděli večer jsme seděli se skupinou přátel v Brně, mluvili o chystané demonstraci a říkali jsme si, jestli zítra skutečně lidé na náměstí přijdou, jestli budou protestovat? Protože moje zkušenost s předešlým 28. říjnem a s demonstrací, která byla na to datum nachystaná, nebyla dobrá. Lidí bylo v ulicích málo. A najednou o pár týdnů později lidé na náměstí přišli. Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem ze Svobodné Evropy slyšel

Měl jsem slzy v očích, protože jsem věděl, že komunismus padl a že svoboda přijde.

jsem pociťoval, co se tady děje lidem, jak se promarňují talenty, jak všechno ovládá ideologie. To bylo obrovské zlo. S nikým, kdo to dnes bagatelizuje, si nemohu rozumět. A 17. listopad mi otevřel všechny možnosti. Byla to obrovská radost, nesmírně jsem si toho vážil. Pro mě je to v jistém smyslu klíčový okamžik.

A druhý úhel pohledu?

Na listopadové demonstraci jsem se seznámil se svou manželkou. Od té doby jsme spolu, brali jsme se v roce 1992, máme tři děti. Takže Listopad je pro mě nesmírně důležitý společensky, politicky, ale i soukromě.

Pamatujete si ten den?

Pátek 17. listopadu 1989 jsem trávil u tajného biskupa Krátkého v Hrádku u Znojma.

8 listopad 2019

informaci: „Na Václavském náměstí je sto tisíc lidí.“ V tu chvíli jsem měl slzy v očích, protože jsem věděl, že komunismus padl a že svoboda přijde.

Mělo se tehdy, v době zlomu, udělat něco jinak, co se neudělalo a tvrdě se nám to vymstilo?

Nepochybně ano. Jako intelektuál a politolog jsem to říkal už tehdy. Jednak se měla zakázat komunistická strana – strana, která má v názvu tuto zhoubnou a zločinnou ideologii. A druhá věc je – a uznávám, že to by bylo mnohem těžší – že se naše společnost měla mnohem výrazněji odříznout od předešlé doby například tím, že bychom neakceptovali kontinuitu právního systému, ale udělali v tomto smyslu tlustou čáru. Myslím si, že by to z mnoha hledisek, podle toho, co se dělo potom,

pomohlo. Myslel jsem si to tehdy a jsem o tom přesvědčen i teď.

Je možné v tom ještě něco udělat?

Ne. Jsou to věci, které bylo možné udělat začátkem devadesátých let, a pak už ne.

Dnes už to není společenské téma a nejsou pro to vlastně ani důvody. Ale myslím si, že kdybychom na začátku postupovali rázněji, mělo by to lepší výsledky. Z hlediska morálky i politické kultury.

Pracoval jste v oblasti výzkumu totalitních režimů. V návaznosti na to, co jste teď řekl, myslíte si, že by se u nás totalita mohla v nějaké formě objevit znovu?

Vždy to hrozí. Existuje známý výrok Ronalda Reagana, že od ztráty svobody jsme vždy vzdáleni jen jednu generaci. V mnohém je pravdivý. Ale nebezpečí nějaké diktatury a podlehnutí ideologiím je ve společnosti přítomné permanentně. Neustále je třeba vést zápas o svobodu a demokracii. Dokonce bych řekl, že formy totality, které už známe, jsou méně nebezpečné než ty, které neznáme.

Demokracie není definitivní stav, je to idea, ke které směřujeme v nějakém procesu, neustále se musíme snažit, abychom ji měli. Negarantují ji žádné mechanismy, ani volební, ani jiné, demokracii zaručuje jen to, že lidé chtějí žít ve svobodě. Často k nesvobodě vedou zdánlivě dobré úmysly, protože svoboda je vždy spojena s rizikem, s nejistotou. Já se rozhoduji, já nesu za svoje rozhodnutí odpovědnost. A mohu se rozhodnout špatně. Všichni sociální inženýři a levice, která nás chce neustále chránit a zabezpečovat, to musí dělat na úkor naší svobody.

I Bůh dal lidem svobodu špatně se rozhodnout...

Ano, člověk byl Bohem stvořen jako svobodný – to je nesmírně důležité. I s tím rizikem, že Boha odmítne. A věřící člověk musí přemýšlet nad tím, proč byl takto stvořen. Přestože je to tajemství, něco nám to říká – mimo jiné to, že se musíme neustále znovu a znovu zodpovědně roz-

DISKUZE SE STUDENTY Prof. Petr Fiala od roku 1990 učí na univerzitě a je v bezprostředním rozhovoru s dnešními studenty, kteří si nesvobodu nedovedou už vůbec představit.

hodovat pro dobro. A že je to spojeno s rizikem nejistoty. Ale kdyby tam ta nejistota nebyla, tak to není svoboda.

Křesťanská víra v praxi Zmínil jste tajně vysvěceného biskupa Krátkého, teď je řeč o Bohu. Jaká byla vaše cesta k víře?

Nebyl jsem pokřtěn jako dítě, rodiče mi nechali prostor, abych se rozhodl sám.

Možná jsem trochu zvláštní v tom, že jsem k víře přišel racionální cestou – přes filosofii, umění, poznávání historie světa.

Byl to proces. Někdy se to těžko vysvětluje, protože mnoho věřících má jinou zkušenost. Ale já mám tuto. Nechal jsem se pokřtít ve 22 letech v roce 1986, na to velmi rád vzpomínám. Jedním z faktorů, které mi cestu k víře urychlily, bylo setkání se Stanislavem Krátkým – to byla výrazná osobnost moravské církve, nesmírně vzdělaný a statečný člověk, který měl pochopení pro racionální cestu k víře. A to mi pomohlo. Nějakou dobu jsem k tomu směřoval a pak jsem se plně zapojil do křesťanského života, který byl v té době limitovaný. Proto jsme se snažili dělat věci, které byly nad rámec toho, co

stát povoloval. Měli jsme velmi živé katolické společenství – ctihodného Martina Středy, které dodnes funguje. Nějakou dobu k nám chodil třeba František Lízna. Hodně jsme byli v kontaktu s dominikány. Absolvoval jsem určitou formu teologického studia, které organizoval tehdy zakázaný řád dominikánů po bytech. Biblistiku nás učil například Dominik Jaroslav Duka, který tehdy pracoval v plzeňské Škodovce a jezdil nám do Brna přednášet.

Co pro vás znamená víra?

Víra a křesťanský způsob života jsou pro mě zásadní. Víra je přirozenou součástí mého života a otázky, které s tím souvisí, mě zajímají. Dodnes čtu teologickou literaturu, setkávám se s lidmi, kteří podle víry žijí. Nemám ale moc potřebu o tom veřejně mluvit. Stačí, když řeknu, že pro můj život a pro to, co dělám, je to důležité.

Pracoval jste v samizdatu, což si dnešní mladí už těžko dovedou představit. Co to znamenalo?

Je vlastně dobře, že dnes lidi nemají představu, co to je samizdat. Od roku 1990 pů-

sobím na univerzitě a kontinuálně učím, v žádné své funkci jsem se nepřestal věnovat studentům, takže mám představu, jak se vyvíjel jejich generační pohled. A skutečně, dnešní generace, a to je skvělé, si nesvobodu neumí moc představit. Mohou číst, co chtějí, cestovat – je to pro ně přirozená součást života. Všem svým vrstevníkům bych řekl: Nežehrejme na tuto bezstarostnost mladých lidí, je krásné, že tahle generace má tyto možnosti.

Ale i já se jim snažím říct, že to není samozřejmost. Že tu byla doba, kdy se nesmělo vydávat a číst nic, co nebylo povoleno státem, komunistickou stranou. A že pokud někdo chtěl číst třeba jen literaturu autorů, kteří byli režimu nepohodlní, tak se k tomu nemohl dostat jinak, než že to někdo opsal na stroji a s velkým rizikem pak text rozdával dalším lidem. Tak to bylo. Dnes existuje celá škála informací o samizdatu. Jsem rád, že se tyto věci připomínají. Ukazuje to, jak aktivní život navzdory obrovskému útlaku v podzemí a nezávislé části společnosti byl. Útlak u nás byl mnohem větší než v okolních zemích. Režim přísněji kontroloval jakýkoli projev nezávislé aktivity

→

2019 listopad

9

rozhovor

než třeba v Polsku či v Maďarsku. I jakákoli forma soukromého podnikání, která třeba byla možná ve východním Německu, v komunistickém Československu možná nebyla. Obdivuji všechny lidi, i když s nimi třeba dnes hluboce politicky nesouhlasím, kteří se tehdy odhodlali, s rizikem dělali něco nezávislého a snažili se totalitě čelit.

Co konkrétně jste v samizdatu dělali vy?

Například Revue 88. To bylo trošku zvláštní v tom, že jsme se snažili překonat anonymitu samizdatu, takže jsme se pod články podepsali s plnými adresami.

Mělo to jediný cíl – aby naše texty četli vysokoškoláci. Řada z nich se bála postihů jenom za to, že by samizdat četli. Když jsme tam ale byli podepsaní, bylo to pro ně snazší. Přes různé perzekuce a výstrahy prokurátorem nám tahle strategie vyšla, asi i díky tomu, že komunistický režim už končil. Byl to pokus, jak ze světa samizdatu udělat krok k lidem, kteří se báli jakékoli nezávislé aktivity. Snad to alespoň trošku přispělo vysokoškolskému hnutí a k tomu, co se pak dělo v listopadu 1989.

Z univerzity do politiky Zmínil jste, že jste nikdy nepřestal učit. V době, kdy jste byl rektorem Masarykovy univerzity, zažila tato škola rozkvět. Čekal jste to? Měl jste vizi, nebo vás ten vývoj překvapil?

Možná to bude znít neskromně, ale já jsem tu vizi měl. Na rektora jsem se rozhodl kandidovat, protože jsem chtěl dynamiku Masarykovy univerzity udržet a posílit, aby se univerzita rozvíjela. A měl jsem obrovské štěstí, že se mi tu vizi podařilo naplnit, že jsem dvě funkční období mohl stát v čele Masarykovy univerzity a že jsme zažili její rozkvět – včetně postavení ve vědě, ve vzdělání. Z Brna se stalo jedno z významných center nejen vzdělávání, ale i výzkumu. Podařilo se nám postavit kampus – je to největší univerzitní stavba v zemích střední a východní Evropy. Získali jsme projekt Středoevropského výzkumného institutu CEITEC, kte 10 listopad 2019

rý dnes představuje špičku ve vědě. Byla to krásná doba, jsem šťastný, že jsem to mohl zažít.

Jmenujete část úspěchů školy v 21. století, ale univerzita měla i zajímavou minulost...

Masarykova univerzita vznikla jako druhá česká univerzita. Byla založena, aby byla dynamičtější, modernější a konkurovala své „starší sestře“ Univerzitě Karlově. Někdy se zapomíná, že zřízení druhé české univerzity zákonem z ledna 1919 byl jeden z prvních aktů samostatného československého státu. Bylo to po desítkách let trvajícím úsilí české

Neexistuje křesťanská politika. Jsou křesťané, kteří se angažují v politice, a je politika dobrá a špatná.

společnosti, aby měla vedle Karlovy ještě druhou českou univerzitu. Masarykova univerzita má ve svých základech i lidskou oběť – v roce 1905 byl zastřelen dělník František Pavlík při demonstraci za zřízení české univerzity v Brně. To je třeba si připomínat a na to bychom měli být všichni hrdí. Naši předkové si byli nesmírně dobře vědomi důležitosti vzdělání, chtěli pro svoje děti i univerzitu. Bylo by pro ně nepochopitelné slyšet dnes některé mé kolegy v politice, že na školách je moc lidí a že by tolik lidí studovat nemělo. Vzdělání je hodnota sama o sobě. Čím více vzdělaných lidí, tím pro společnost lépe.

Těžiště vaší činnosti se pak začalo přesouvat z akademické půdy do politiky. Jak se to stalo?

Šlo to přirozeně. V závěru své rektorské funkce jsem působil jako předseda České konference rektorů, což znamená permanentní styk se sférou politiky, vyjednávání rozpočtu pro vysoké školy a podobně.

Nedlouho poté se na mě obrátil premiér Nečas, jestli bych přijal nabídku jako nezávislý odborník na funkci ministra školství. Resort byl rozvrácen a panovala nedůvěra vůči tomu, jak byl spravován – jak u pedagogické veřejnosti, tak u společnosti vůbec. Udělat krok směrem k politice nebylo lehké. Ale říkal jsem si, že mnoho věcí, o které jsem se snažil jako rektor, může být ohroženo. Tak jsem tu nabídku přijal.

Nechápal jsem to původně jako krok přímo do politiky, ale jako pokračování své veřejné funkce v rámci své odbornosti. A pak to v roce 2013 dopadlo, jak to dopadlo – pád vlády, krize politického systému, pád ODS. V tu chvíli jsem si řekl, že je důležité, aby zde existovaly normální politické strany a aby ODS – jako strana konzervativně-liberální a jako nástupkyně Občanského fóra – přežila. A přijal jsem nabídku kandidovat jako lídr ODS na jižní Moravě, tehdy ještě jako nestraník. Pak jsem v roce 2013 vstoupil do ODS a záhy jsem byl zvolen předsedou. Tak jsem se dostal do politiky.

Změnil se váš pohled na vysokou politiku, když jste ji viděl zevnitř? Bylo tam něco, co jste nečekal? Nebo co jste čekal a co se nedostavilo?

Moc překvapen jsem nebyl, profesí jsem politolog, takže vím, jak politika funguje.

A současně jsem vědec a prostředí vědy je soutěžní. Nepřekvapuje mě ani to, že spolu lidé v politice soupeří a že dochází ke konfliktům.

Nejvíc negativně mě překvapil stav médií – jejich schopnost přenést hodnoty, myšlenky, řešení, která člověk v politice nabízí, směrem k veřejnosti. Ta bulvarizace, rozpad veřejného prostoru, povrchnost, předsudky a spousta dalších věcí,

Co si myslíte, že je to nejryzejší z křesťanství, co lze do politiky, potažmo do společnosti přinášet?

které se dnes v českých médiích projevují, hodně ztěžují, aby se tu dělala kvalitní politika. Naštěstí se mezitím rozvinuly sociální sítě a jiné formy komunikace, ale stav médií, i to, že část z nich vlastní oligarcha, který je v politice, to hodně komplikuje.

obci. K odpovědnosti křesťana patří i péče o společnost. V té práci jsem se snažil ukázat, co se odehrává v Evropě v rámci křesťanských politických stran a co má a může dělat křesťan v postmoderní době.

A dimenze politiky ve víře?

Politika a víra se spojily ve vaší vědecké práci Katolicismus a politika. Jaké jsou dimenze víry v politice?

To je práce z poloviny 90. let a je poznamenána určitými diskuzemi u nás a v Evropě o tom, jak má vypadat křesťanská politika, jestli je vůbec něco takového možné a jakým způsobem se vyvíjejí křesťanské a křesťansko-demokratické strany v Evropě. U nás to tehdy bylo téma mnohem živější než dnes. Vždycky jsem zastával názor, a není jen můj, že angažovanost křesťana se nemusí omezovat na strany, které to mají v názvu nebo se ke křesťanství hlásí. V řadě zemí vůbec nejsou křesťanské strany, ale to nic nevypovídá o kvalitě jejich víry, a naopak to stejné platí pro země s křesťanskými stranami.

Křesťan nemá dávat od určitého typu společenské zodpovědnosti ruce pryč, nemá pohrdat politikou, ale naopak tam, kde může, má být aktivní. To nemusí znamenat nic víc, než že využije svého volebního práva nebo se angažuje ve své

Politická dimenze v náboženství by se možná mohla zdát marginálním tématem, ale pak se ukázalo, že je to jedno z nejdůležitějších témat v politologii. Protože mezitím jsme byli svědky nástupu radikálního islámu a fenoménů, které mnohem úžeji propojují politiku s náboženstvím, než jak jsme si to v devadesátých letech vůbec dovedli představit.

Když o tom mluvíme v českém prostředí, tak se často setkávám s pohledem zevnitř společnosti, který není správný. Česká společnost je silně sekularizovaná, v rámci Evropy patří k těm zemím, kde je identifikace s nějakou vírou absolutně nejmenší. Ale ve světě sílí role náboženství ve společnosti. Ať už v islámských zemích, v judaismu, ale i v křesťanských zemích od Latinské Ameriky po Afriku. Pro nás je nepředstavitelné, že by se nějaké volby mohly rozhodovat na etických otázkách, ale v USA je to častá realita. Když nebudeme vnímat tyto věci, neporozumíme světu.

Přísně vzato – neexistuje křesťanská politika. Jsou křesťané, kteří se angažují v politice, a je politika dobrá a špatná. Je politika, která vychází z nějakých principů, pravidel, úcty k člověku, která se snaží o dobrou správu věcí. A pak je politika, která upřednostňuje jen mocensko-politické zájmy. Vždy se to všude propojuje dohromady. Ale důležité je – a to platí u každé činnosti – jaký je člověk, který se angažuje, o co se snaží. Myslím si, že tam, kde politika vychází z křesťanského pohledu na člověka jako na nedokonalého a svobodného, který se může rozhodovat i ve prospěch zla, a která počítá s přirozeností člověka, taková politika je správnější než politika, která předpokládá, že člověk je skvělý a stačí odstranit společenské překážky a bude to dokonalé. Nebude. A to my, křesťané, víme.

Máte nějaké moto, verš z Bible, který vás, jako křesťana v aktivní politice provází?

Schválně nebudu citovat Bibli. Stejně jako nemám nejoblíbenější knížku, nemám jen jeden oblíbený citát. Pro mě je důležité celé poselství nejen Bible, ale i církevní tradice. Ale mám rád jeden citát, který s křesťanstvím souvisí: „Kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem.“ To vyjadřuje i přístup křesťana ke světu.

■ inzerce

Sbor Církve bratrské Praha 3 - Žižkov hledá nového správce budovy pro zajišťování provozu a údržby sborových prostor a bytového domu.

Nástup možný od 1. 2. 2020 nebo dle dohody.

V rámci pracovního poměru je k dispozici i služební byt větší velikosti.

Zájemci se mohou hlásit na zizkov@cb.cz, případné dotazy směřujte tamtéž.

2019 listopad

11

téma

totalita v

nás

text jinřich kabát a kolektiv autorů foto A. Buchanan, C. Kenion, V. Elash, S.-scarano (UNSPLASH) design Ondřej Košťák mapka Eva Čejchanová

M

usí to být až do očí bijící výročí, které nás upomene na skutečnost existence totality – komunistické totality, která je naštěstí minulostí. Otázka totality je ale přirozeně dlouhodobá, protože je i možnou charakteristikou lidského způsobu existování.

Mám tímto pojmem na mysli takový druh ovlivňování, řízení, ovládání, a především omezování života člověka, který jej totálně určuje. To znamená, že neumožňuje naprosto žádnou výjimku. Není žádná oblast, kde by totalita neplatila, kde by se dala obejít, kde by byl od ní člověk svobodný. Právě její absolutnost, totálnost a komplexnost jsou nejděsivějším znakem. Neexistuje proti ní žádná produktivní strategie. Je zde jen řada možností neproduktivních – buď ji přijmout, zidealizovat si ji, anebo zkusit utéct.

Mnoho komunistů si oddechlo, že jich se první vlna zavírání, posílání do dolů anebo odsouzení k smrti přeci nikdy nemůže týkat.

Už vstup do strany znamenal pro velké množství lidí především úlevu a ochranu. Jak naivní byla taková představa! Vůdce nebude váhat pozabíjet celé své okolí i nejvěrnější straníky, pokud by pro něj mohli představovat ohrožení. A takové ohrožení bývá nejčastěji domnělé, tedy navíc obvykle fiktivní.

I v běžném životě zjišťujeme, že servilitou se například naše děti snáze zavděčí ve škole.

A tak se biflují životopisy soudruhů, se kterými se pochlubí, ale zapomenou, že soudruzi byli mezitím už popraveni, a je čeká za vstřícnost naopak vězení.

I my jsme se naučili chodit potichu kolem těch, kdo nás ponižovali. Pak jejich síla padla a nám po roce 1989 došly všechny ty chvíle sehnutých zad. A styděli jsme se, zatímco oni dělali jako by nic. Zloba a lež se nestydí, proto snáze vítězí. I nad demokracií.

Manipulace je podstatou zla Totalitní diktatura spočívá v momentu diktování, tedy svévolného určování pravidel a průběhu života druhých lidí. Totalita pak zamezuje, aby zůstalo cokoli volného, co není pod kontrolou. Tento znak totalitní diktatury souvisí s podstatou zla – se svévolným nakládáním a manipulováním s druhými lidmi.

Manipulace je podstatou zla, protože si osvojuje práva, která nám nejenže nepřísluší, ale navíc jsou pro druhé škodlivá. Manipulace je jedním z nejzhoubnějších prvků, objevuje se i na velmi nenápadné, každodenní úrovni, kde ho snadno přehlédneme. Teprve až na rovině totalitní dosahuje viditelného a děsivého významu. Ale nepřijatelnost a škodlivost manipulace je na jakékoli úrovni. Třeba jen na pracovišti, v rodině, v církvi, ale třeba i ve vztahu k jedinému člověku, který má tendenci druhé ovládat.

Podstatou této zhoubnosti je fakt, že zde dochází k hrubému nadřazení sebe sama nad druhé, případně malé skupiny lidí nad ostatní. Projevuje se absolutním nerespektováním osobnosti druhých, jejich ducha a jejich nároku na svobodu a vlastní cestu k radosti, k rea­ lizaci, k Bohu.

Takový počin nemůže být ani jen nepatrně fungující lidskou společností jakkoli respektován a tolerován. A přestože je možnost odporu totálně omezena, i diktátor a manipulátor dobře ví, že dělá špatnou a nepřijatelnou věc.

Proto je základem jakékoli totality lež a lhaní. V daném případě vytvořené zdůvodnění, proč k té či oné amorálnosti dochází a musí docházet, proč je totalita vydávána za pomoc a prezentována jako jediná cesta v boji proti něčemu zlému.

Lež je základem totality Žádný člověk, s výjimkou těžce abnormálních jedinců, neumí dlouhodobě žít s představou, že něco dělá totálně amorálně. Ani s tím, že ovládá a ničí životy druhých. Jenže škála obranných reakcí umožňuje mechaniz­ mům psychiky osobnosti nalézt takovou míru zdůvodnění, která vytvoří přijatelné vnitřní prostředí, ve kterém pocit amorálnosti zmizí, a člověk se cítí jako hrdina a strůjce pokoje, zastánce práva. Pokud někomu ublížíme, ihned si vysvětlíme, že si o to dotyčný říkal sám.

Toto je první a nejděsivější příklad totality v nás. Tedy schopnost osvojit si totalitu jako metodu, praktikovat ji, a ještě si ji lží zdůvodnit jako přijatelnou. Taková totalita se většinou opírá o velmi vzletné ideály a velké myšlenky, které skvěle zní. Čím větší pr-

PhDr. Jindřich Kabát (1964) Křesťan, psycholog, spisovatel, vysoko­školský učitel a bývalý politik, první náměstek ministra vnitra (1990–91), ministr kultury (1992–94), předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (1994), ředitel Evropské akademie pro demokracii. Je ženatý, má pět dětí a je autorem řady knih, například Psychologie komu­nismu (Práh 2011). →

2019 listopad

13

vek zrůdnosti a zloby, tím silnější slova o opaku. Vzpomeňme na slova o nutnosti boje proti nepřátelům lidu, vzpomeňme na masakry celých národů, etnických skupin ve jménu velkých ideálů boje proti bezpráví páchaném na jiném národu, anebo například jen ve jménu jakési těžko definovatelné protistranické či protivládní aktivity.

I malá forma denního zla, třeba uprostřed rodinné manipulace a bezpráví, se neobejde bez tvrzení manipulátora, že tak činí pro dobro toho druhého nebo coby strážce práva a spravedlnosti. Myšlenka, v daném případě falešná, stojí nade vším, zejména nad hodnotou člověka, kterého se týká.

Manipulátor má dvě možnosti vytvoření cesty, jak ovládat, tedy vytvářet moc.

V obou případech funguje už zmíněná lež. Buď na nás přímo působí terorem, zlem, ideologií, anebo zneužívá situace a jednoduše použije něco, co v nás už je. Například v okamžiku prožívaného strachu se snáze propadá hrůzám a bezmezné poslušnosti. V případě vytvoření umělého pocitu ohrožení se zase snáze mobilizují obranné mechanizmy v nás, a jsme ochotni hlasovat pro silnou, i když naprosto nedemokratickou vládu, která slibuje, že nás ochrání například před domnělým nebezpečím přistěhovalců odkudkoli.

Stejně tak lze totalitu živit popisováním zločinnosti, strašením hladem, chudobou nebo ekonomickou nejistotou.

Teror jako agresivní forma totality Totalita může mít ale také podobu zjevně násilnou, kdy se prvky manipulace a ovládání sice zakrývají propagandou a obhajují, ale jejich děsivá a otevřeně agresivní forma zůstává. V prvním případě se jedná o použití teroru, na kterém nejčastěji bývá totalitní režim postaven. Je to záměrné a systematické používání až děsivého zla v neúměrné míře a v neúměrném rozsahu, kdekoli a jakkoli.

14 listopad 2019

Teror nemá hranice, nemá limity, není jasné, kam až může dojít. A především nemá naprosto žádná pravidla. Každý člověk hledá cestu, jak něco pochopit, jak nalézt strategii, která by mu umožnila nalézt řešení, ubránit se. Jenže teror je nadprahový a vede člověka k beznaději, ve které přestává mít schopnost bránit se. Je natolik zdolán, že zvolí pasivitu a totalitní diktatuře se vzdá.

I v malé domácí diktatuře existuje nepřetržitost skrytých útoků v době, kdy jsou nejméně očekávány: k vytvoření naprosté apatie a pasivity, kdy se jedinec stává snadnou obětí.

Nicméně masivní teror má ještě navíc děsivý prvek totální nahodilosti. Bývá uváděn příklad, kdy státní policie dostane nařízení do rána naplnit jednu ruskou věznici. Jednotky se rozjedou po městě a hledají ty, u kterých předpokládají, že by mohli být vhodnou obětí. Ale některé nezastihnou. Co udělají? Zatknou sousedy. Kvóta zadaná velitelstvím je splněna, účel vyvolat děs, že i u vás mohou kdykoli nečekaně zazvonit, je naplněn.

Strach je nejdůležitější aspekt totality Strach je poslední a nejdůležitější aspekt totality – a manipulace je zde. Je vytvořeno cílové rozpoložení oběti či obětí, ve kterém je ani nenapadne volit jakoukoli činnost, kterou diktátor nechce. Strach je tak silný, že si jej člověk nepřetržitě propojuje s fantazií. Představuje si, co vše se

ještě může stát, a vnitřní fantazie tak převezme roli vytváření teroru a tlaku. Jedinec se v podstatě stresuje sám a vnitřně posiluje zaseté mechanizmy.

A tady se dostáváme k další formě totality v nás. K získanému stavu psychiky, ve kterém dochází snáze k přijetí příkazu – nediskutuje se, neupozorňuje se na sebe. Volí se cesta: raději dělat, že u konfliktu nejsem, aby nespadl na mne. Zavírám oči před nespravedlností, protože její strůjce by se mohl zaměřit na mne.

Izoluji se od společnosti, protože v mém světě hrozí méně nebezpečí. A pak mi začne být i společnost lhostejná, přijde únava a já si zdůvodním, že celá společnost je stejně špatná a nestojí za to se pro ni angažovat.

Takový je vývoj zasetých semen totality – škodí nadvakrát: jednou při brutálním vpravení se do naší psychiky a podruhé, když naše psychika už pod tímto semenem sama vytváří stereotypizované reakce. Tím člověk sám devastuje svobodu bytí, která mu byla dána. A děje se tak v důsledku kdysi přímého zlovolného jednání jiných lidí vůči nám. Dnes se ještě sklízí plody komunismu, jehož zastánci je obejdou a popřou. Jejich obrana spočívá ostatně vždy nejen v popření činu, ale zejména v převedení podstaty problému úplně jinam. Uvedu příklad vtipem: „Američan říká Rusovi: ‚Vy tvrdíte, že jste postavili nové nádraží s plnou automatikou. Ale ono vůbec nefunguje.‘ Odpověď Rusa: ‚Ano, ale vy zase mlátíte černochy.‘“

Převod odpovědnosti na kritiku toho, kdo k odpovědnosti nabádá, je nejčastější znak slabosti zastánců totalit.

Totalitní režim navíc přináší zmíněnou stereotypizaci života, kdy je už velice obtížné vůbec najít nějaké nové dimenze žití.

Starší generace má ještě dnes strach zaťukat u ordinace, aby jim někdo, kdo jim má pomoci, nevynadal za rušení. Lidé si nesednou v parku, protože nevědí, jestli to není zakázané, a nikdy raději veřejně nediskutují.

Totalita v nás Totalita do nás přešla, ale je zde také otázka, zda tato totalita v nás nemá ně-

jaké kořeny nezávisle na tlaku z vnějšku. V jistém směru se skutečně odehrávají některé podobné reakce, jakými je reakce na totalitu, a to tehdy, jestliže si vytvoříme sklon projevovat se do jisté míry závisle na někom. Chovat se totálně vstřícně až servilně anebo s mírnou obavou z něj.

I tento prvek jisté apatie a totálního oddání se něčemu a někomu v nás přirozeně běžně existuje. Děti totálně důvěřují rodičům. Pro věřící je životně podstatná otázka totálního oddání se Bohu. Problém tedy není v samotné přítomnosti totality jako dimenze v nás, ale v jejím zaměření.

Nemůže být nic lepšího, použijeme-li ji

pro věc dobrou, a nic smutnějšího, než použijeme-li ji pro věc špatnou. Být totálně zamilovaný znamená, že pro dobrou věc jsme použili všechny síly. Ale totálně nenávidět znamená nelidsky zmanipulovat veškeré dostupné zlo.

Druhým momentem je také lidský sklon k přijetí totality jako možného řešení situací.

Totalita v nás také souvisí s neúměrným prožíváním sebeomezení, kdy jednáme na základě chybného a bohužel nějak totálně omezujícího postoje. Přijetí takového jednání není úplně nesmyslné. Člověku přináší taková pasivita značnou úlevu, protože odpadá velice náročné a stresují-

→

rozhovor

Překrucování dějin je riziko demokracie Rozhovor s Mikulášem Kroupou

ptal se Bronislav Matulík foto Martina Houdek

Žijeme v době častého popírání hrůz holocaustu i komunistických zločinů.

Bylo vaším motivem pro založení neziskové organizace Post Bellum zamlčování a překrucování dějin?

Nebylo. Vedla nás s přáteli vlastně jen úplně obyčejná zvědavost, jak to tenkrát bylo.

Chtěli jsme slyšet vyprávění lidí, kteří něco dobrodružného zažili. A tak jsme naslouchali válečným veteránům, bývalým politickým vězňům a dalším. Chtěli jsme vědět, co prožili. Rozhodně nás nevedla nějaká obava z překrucování dějin. A protože jsme přemluvili ředitele rozhlasu Kasíka, aby nám půjčil diktafony, což byla někdy v roce 2000 ještě docela drahá záležitost, mohli jsme rozhovory nahrávat.

Překrucování, to je holt riziko demokracie. Lidé si vymýšlejí a vydávají to za názor. A dnes tyto „názory“ bohužel i bez problémů snadno šíří, zvláště přes sociální sítě. A to je průšvih. Dnes můžete překru-

covat sice ledasco, ale – myslím i díky Paměti národa – že byly koncentráky, gulagy, uranové lágry, vykonstruované procesy ve jménu lepší, spravedlivější společnosti ať už v hnědé, nebo rudé totalitě, prostě nepopřete. A neuspějete s tím, ani když už tu nebudou žijící pamětníci, protože jejich příběhy tu díky nám zůstávají. Soudružka Semelová a pár jejích stoupenců jsou vskutku odpuzující raritou.

Něco jiného jsou lidé, kteří sice přiznávají „omyly“ komunismu, ale nepoučitelně se domnívají, že cosi moudrého a aplikovatelného stále z díla Karla Marxe pramení. Je jich víc a často jsou mladí. Překrucovači dějin jsou tedy možná menší hrozbou než ideologové, kteří chtějí opět budovat lepší, spravedlivější a třeba k přírodě šetrnější společnost.

Nic proti ochraně přírody, ale jen aby z toho nevyrostla ideologie a z ní nová totalita.

V databázi Paměti národa jste zaznamenali na pět tisíc vyprávění očitých svědků totalitních režimů. Co je společným jmenovatelem příběhů lidí, které totalitní režim poznamenal?

To opravdu nevím. Společný jmenoval všech? Totalitní režim byl totalitním už tím, že zasáhl všechny a nešlo se mu vyhnout.

Kontroloval všechny oblasti, všechno lidské konání, špehoval rodiny, rozděloval

Mikuláš Kroupa novinář a zakladatel Post Bellum

přátele, přiděloval práci, dozoroval, hlídal, a když jste vybočil, potrestal vás.

Ale jedno zobecnění, které si z těch příběhů beru, říci mohu. Natáčíme nejen s hrdiny, bývalými politickými vězni, disidenty, válečnými veterány, ale také s udavači StB, agenty a operativci StB, s milicionáři, funkcionáři KSČ atd. Ti stateční, obětaví, vzdorující proti totalitě jsou podle mé zku2019 listopad

→

15

cí hledání řešení složitých situací. Apatie a oddání se například manipulaci zbavuje člověka odpovědnosti a nepříjemného hledání řešení tam, kde mu to vyhovuje.

Některé osoby se cítí bezpečněji, jestliže jednají pod vlivem omezení, protože se vůbec otázkou svobody nemusí zabývat. Jsou známé a popsané případy, kdy jedinec do jisté míry přijal třeba odchod na vojnu, anebo dokonce nástup do vězení podvědomě coby řešení, které jej zbaví jiného stresu, s nímž si neví rady. Toto je třeba si uvědomit, ale záro-

veň připomenout, že jakékoli omezení i sebeomezení je posuzovatelé výhradně podle toho, čemu slouží. Pasivita je velice často lákavá, ale je zhoubná. Zbavuje nás našich darů.

Jinými slovy lze shrnout, že jistou míru přijetí manipulace, a tím i totality, v sobě máme. Ale nikoli jako normu či ideál pro všechny případy. V totalitní manipulaci je to naopak jeden z největších skrytých zločinů jednoho člověka proti druhému.

Přechod z totality do svobody Mechanizmy vytvoření totality jsou poměrně silné a s dlouhodobým působením. Proto je přechod z totality do svobo-

dy mnohem složitější, než země hledající svobodu tušily. I po pádu diktatury zůstává člověk člověkem a řídí se zejména tím, že nepřetržitě vyhodnocuje situaci kolem sebe, jednání a postoje druhých lidí. Má přirozenou reakci řešit všechny situace podle toho, co předpokládá, že se očekává, co je žádoucí a vhodné. Ne vždy to platí: mnoho lidí volí vždy okamžitě negativní nebo revoltující stanovisko, aniž o problému důkladněji uvažují.

Ale mnoho lidí se touto takzvanou sociální dezirabilitou, tedy silně působícím očekáváním z okolí, nechá vlastně znovu manipulovat, jakkoli pod vlivem normálních osobnostních mechanizmů. U starší

rozhovor šenosti obvykle laskaví, milí lidé a někdy mám dojem, že v těch nejtěžších chvílích se rozhodovali nikoliv ze strachu nebo nenávisti, ale jako by je k tomu statečnému kroku vedla láska. Láska k lidem, svobodě, důstojnosti, pravdě.

Post Bellum Nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomín­ ky pamětníků klíčových momentů 20. století. Založila ji skupina čes­ kých novinářů a historiků, kteří se potkávali na tiskových konferencích a výročních pietních akcích a byli přesvědčeni, že pamětníci musí do­ stat příležitost svůj příběh vyprávět vcelku, souvisle a detailně.

Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť ná­ roda, sbírka vzpomínek konkrét­ ních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Dnes sbírka čítá tisíce zpracovaných pamětníků a jako in­ ternetový archiv je přístupná široké veřejnosti.

16 listopad 2019

Lidé, kteří naopak stáli na té druhé straně a ideově se k ní hlásí dodnes – komunisté, estébáci, milicionáři, pohraničníci, bývalí udavači – to jsou podle mé zkušenosti často lidé plní zášti, nenávisti, vzteklí. Rozhodovali se podle sobeckého „co z toho budou mít“, jak se zařídit, abych měl víc než soused.

Nebo ze strachu. No. Tak asi je lepší hledat inspiraci u té první skupiny.

Vy byste také mohl povědět osobní zkušenost – narodil jste se do rodiny křesťana a disidenta v polovině 70. let.

Co to pro vás znamenalo? Jak se vás totalita dotkla?

Byl jsem malý a moc jsem tomu nerozuměl.

Vnímal jsem, že táta je v nějakém konfliktu s tím vším za našimi dveřmi, co představovala škola, televize, policajti, úřady. Myslel jsem si, že táta je artista, protože slovu chartista jsem nerozuměl. Když padla železná opona, bylo mi 15 let.

Hodně nás navštěvovali různí lidé. Po revoluci jsem se dozvěděl, že to byli bytové semináře. A každému, kdo tam chodil, hrozil kriminál. To jsem nevěděl. Před tím zlým nás rodiče chránili. Občas jsem si všiml, že otec nosil v ponožce kartáček na zuby a peníze. Někdy nebyl doma, ale nevěděl jsem, že ho zadrželi.

Všechno jsou to takové útržky, někdy i docela divoké, jak jsme třeba ujížděli estébákům.

Fízlové dělávali, že tátu zatkli v pátek, aby rodina nemohla na víkend odjet – taková obyčejná schválnost. Ale jednou jsme na tátu čekali u zadního vchodu, muselo se s taškami potichu, pak jsme rychle naskákali do našeho malého fiátka, vešlo se nás tam pět dětí a dva dospělí, a ujížděli jsme.

Než se estébáci u hlavního vchodu vzpamatovali, projeli jsme kolem a z okýnka jsme jim mávali.

Jaký příběh křesťana či křesťanky z Paměti národa v souvislosti s komunistickým režimem byste mohl našim čtenářům zvlášť doporučit, aby mu věnovali pozornost?

Třeba příběh Václava Vaška, máme ho na Paměti národa, ale moc doporučuji jeho vzpomínkovou knihu Ne vším jsem byl rád. Nebo příběh Milušky Havlůjové. Estébáci ji v roce 1953 zatkli a vydírali přes její děťátko. Slyšela pláč z vedlejší místnosti. Chtěli, aby udávala. Vypráví, že ji srazili na úplné dno zoufalství. Maminka, která slyší zoufale plakat své dítě, udělá cokoliv, aby ho zachránila. Miluška se modlila. Říká, že prosila, aby jí Bůh pomohl, a najednou zcela jistě věděla, co má dělat. Poslala je do pr… Vyšetřovatel uzavřel spis, odvlekli ji do ajnclíku a u soudu dostala pět let.

■

generace ještě hraje roli jakýsi percepční stereotyp, tedy sklon přijímat informace o světě a porozumění smyslu světa a společnosti pod vlivem návyků a mechaniz­ mů z minula.

Jedinec má velmi komplikovanou situaci v tom, že málokdy umí zformovat vlastní názory úplně izolovaně. A je to tak funkční a správné, člověk je přece tvorem sociálním. Náš svět skutečně není izolovaný nebo „neutrální“, ovšem kromě vnitřního duchovního života, kde platí jiná pravidla. Ale ani tam není přirozeně člověk sám. Nikdy není bez Boha, a jestliže dochází k nějakému rozhodnutí, pak proto, že Jej přijal, nebo odmítl.

Jistým problémem ale může být stereotyp sžití se s totalitou, aby byla snesitelná.

Tak si v minulosti člověk osvojil omezující stereotypy – co smím, co nesmím. A ty do jisté míry omylem a chybně přetrvávají dodnes. Jde zejména o prožívání a jednání těch, kdo výrazně přijímají kompromisy.

Ve společnosti také převládá sklon ke konformitě, jako prvek vyvarování se už

jednou zažitému stresu. Nacházíme desítky metod a cest, jak takovou situaci sami sobě alibizovat. Je snazší si říci, že všichni kradou, než ukázat na to, že někdo konkrétní něco opravdu ukradl.

Je velmi těžké bojovat proti tomu, co se začne ve společnosti šířit jako negativní, ale bohužel už poměrně stabilizovaný prvek, třeba právě kompromis – základ umožňující lež a později totalitu.

Naprosto ale nemá smysl nad takovou věcí naříkat. Je to důsledek, nikoli něco nového, a nikdo z nás to v masivním rozměru neovlivní.

Ale stejně tak bývá známo, že někdy stačí jeden jediný člověk a jeho vliv na nejbližší okolí, aby pravdou, která má skutečnou váhu, začal ovlivňovat stále větší množství lidí kolem. Dokud se ve společnosti nenajde někdo, kdo hlasitě řekne „Můj šéf je nadutý hlupák“, nikoho nenapadne, že je vlastně docela jednoduché jej vyměnit. A žijeme s pocitem, že je nám dán nějaký osud a nic jiného nezbývá.

Závěr Vždycky a za všech okolností se prokáže, že zhoubě se zamezí, pokud začneme označením lži ve vlastním životě. A tak vlastně jednou z nejsilnějších cest, jak se jednou vypořádat s totalitou v sobě i u svého okolí, je nalezení a pojmenování pravdy. Protože totalita vždy potřebuje ke svému přežití lež, bez ní neumí fungovat.

V období nejtvrdší totality se mezi hlavní představitele nepřátel dostali nejen agenti imperialismu, všichni bohatí, ale také věřící. Nejen proto, že měli jiné názory nebo v lepším případě že byli nepochopitelní diktatuře, ale proto, že se životně snažili nelhat a nedělat zlé věci. A bez zla se totalita vytvořit nedá. Proto se nikdy pro totalitu prostě nedali použít.

Tento dar věřícím nesmírně zkomplikoval život, ale na druhé straně je vybavil vírou, láskou a také odmítnutím lži a zla.

Toto odmítnutí je silnější než všechna velká slova. Může nás totiž chránit před totalitou.

■

→

paměť

Ne vším jsem byl rád

Václav Vaško Ne vším jsem byl rád: vlastní životopis Kostelní Vydří: Karmelitánské naklada­ telství, 1999. s. 319

Václav Vaško (1921–2009) český diplomat, politický vězeň, katolický aktivista a autor knih zabývajícími se dějinami katolické církve v Československu. V roce 1953 byl zatčen a rok držen ve vazbě. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za údajnou velezradu k 13 letům vězení. Postupně vystřídal věznici na Pankráci, pracovní tábor Nikolaj u Jáchymova a pevnosti Leopoldov a Mírov.

V kněžských kolaborantech, se kterými jsem přišel do styku, jsem se nikdy dobře nevyznal.

Mezi čtyřma očima se s nimi dalo mluvit, dokonce souhlasně kritizovali poměry, stačilo však, aby zadrnčel telefon, a tentýž člověk se začal se sluchátkem v ruce lámat v pase a říkat: „Ano, soudruhu!

Prosím, soudruhu!“ Podle mě byla mezi členy Sdružení jen hrstka výslovných jidášů. Pasivní členové SKD PIT (Sdružení katolických duchovních Pacem in terris) byli spíše obětí než součástí systému, kterému neměli odvahu se vzepřít. Někteří si namlouvali, že zachraňují, co se zachránit dá, a umožní tak církvi přežít, jiní se domnívali, že režim přechytračí, a ještě jiní nedovedli odolat výhodám, kterými je režim korumpoval. Co bylo primární a co sekundární při rozhodování o vstupu do Pacem in terris a v setrvání v něm? Zde asi platí Pavlovo: „On (Pán) vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly.“

2019 listopad

17

Po stopách totality 9

MUZEA a EXPOZICE 1. Muzeum komunismu Praha 1 (V Celnici 1031/4). Muzeum se věnuje zejména období totalitního režimu od únorového puče v roce 1948 do listopadu 1989. Představuje pohled na každodenní život a politiku, umění i sport, ale také na policii, armádu, cenzuru nebo mediální propagandu.

2. Muzeum železné opony Rozvadov Cílem muzea v budově bývalé celnice je symbolicky připomenout období, kdy svět byl rozdělen na dva znepřátelené tábory a varovat před opakováním dějin.

3. Muzeum železné opony Valtice (Hraniční přechod 483, Valtice). Muzeum se snaží co nejautentičtěji a bez ideologických nánosů představit situaci na státní hranici s důrazem na roky 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala pohraniční stráž.

4. Skanzen ochrany státní hranice a železné opony Borovany Základ skanzenu tvoří exponáty z bývalého soukromého pohraničního skanzenu v Borovanech.

Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru. Větší část expozice je zaměřena na ochranu státní hranice v období studené války.

5. Muzeum obětí komunismu a dějin uranového hornictví Lešetice (Památník Vojna Lešetice, Lešetice 52).

Autenticky dochovaný vězeňský areál sloužil v období mezi lety 1949 a 1951 jako tábor nucených prací a následně do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické odpůrce komunistického režimu. Expozice seznamují s perzekucí po únoru 1948, protikomunistickým odporem a přibližují dějiny uranového hornictví.

6. Muzeum třetího odboje Příbram (Tyršova 106). Přímo v Příbrami najdete také muzeum, které dokumentuje průběh protikomunistického odboje a jeho důsledky v období let 1948 až 1989.

7. Muzeum izolace internace a integrace Bílá Voda. Expozice přibližuje pohnutou historii obce. Část je věnována období po roce 1950, kdy do Bílé Vody směřovaly transporty řádových sester v rámci akce R, tedy vyklízení ženských řádů. Ukazuje, v jakých podmínkách zde sestry žily a jak si dokázaly zachovat víru a odhodlání.

8. Fara a kostel v Číhošti – Expozice a hrob Josefa Toufara. Tragický osud faráře Josefa Toufara umučeného komunistickými vyšetřovateli si můžete připomenout v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie nebo na místní faře, kde je v době bohoslužeb, případně po předchozí domluvě přístupná 18 listopad 2019

28

34

12

13

1

14

10

43

17

27

18

19

20

32

21 22 23 24 39

42

7

16

37

památník

M

knihovna M M

M

M

muzea a expozice pěší trasa

M

cyklotrasa M

2

M

M M

35 M

41

M

11 5 6 29 M

M

33

25 44 45 46 47 48 40

15

4

31

36 26

8

3

38

30

výstava o jeho životě. V rámci projektu Paměť národa vznikla také zajímavá turistická trasa (Životem umučeného faráře Josefa Toufara, 22 km) mapující místa Toufarova působení v okolí Ledče nad Sázavou.

9. Stálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989, klášter Teplá 10. Expozice Milada Horáková 1901–1950, Malá pevnost Terezín 11. Atom muzeum Javor 51, Míšov 12. Muzeum protivzdušné obrany a studené války, Bunkr Drnov 13. Muzeum studené války, Praha 1 14. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, Praha 3 15. Památník internovaným kněžím a řeholníkům, klášter Želiv – trvalá expozice internovaných i zavražděných řádových bratří. Souvisí s akcí K, když StB pozatýkala řeholníky a začala likvidovat kláštery. Následoval monstrproces s Tajovským.

21. Pomník obětem totalitních režimů (Praha 2, park Ztracenka) 22. Památník obětem nacismu a komu­nismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob na Vyšehradském hřbitově 23. Pomník obětem komunismu (Praha 5, Újezd 420) 24. Pomník Chartě 77 (Praha 6, Gymnasijní 510) 25. Památník železné opony u Čížova (České Žleby, pomník obětem násilí 1938–1989) 26. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech (Jihlava) 27. Pomník Heliodoru Píkovi (Česká Lípa, Boženy Němcové) 28. Symbolický hrob politických vězňů (Horní Slavkov, Kostelní) 29. Pomník obětem komunistické zvůle (Klatovy) 30. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské (svatý Hostýn) 31. Památník železné opony (Nová Bystřice) 32. Památník obětem bezpráví (Železný Brod, 1939–1945–1948–1989)

POMNÍKY a PAMÁTNÍKY 16. Památník obětem internace Králíky 17. Památník Jana Palacha ve Všetatech (Komenského 375) 18. Památník obětem kolektivizace zemědělství (Praha 1, Wilsonova, Těšnov) 19. Památník Jana Palacha a Jana Zajíce (Praha 1, Václavské náměstí u Národního muzea) 20. Pamětní deska obětem okupace 21. srpna 1968 (Praha 2, budova Českého rozhlasu, okupace 1968)

TRASY PĚŠKY 33. Máme holé ruce (5 km, Praha–Albertov a Národní třída) 34. Jáchymovské lágry (19 km, okolí Jáchymova) Turistická trasa projektu Paměť národa provede návštěvníky po místech, kde v 50. letech stály pracovní tábory Rovnost, Svornost a Bratrství.

Komunistická vláda zde na práci v uranových dolech nasazovala politické vězně. Celkem jimi prošlo na 14 tisíc odsouzených.

35. Plzeňské povstání 1953 (3 km, Plzeň)

36. Životem umučeného faráře Josefa Toufara (22 km, okolí Ledče nad Sázavou) 37. Navzdory hranicím (19 km, Javornicko) 38. Monstrproces Vetejška a spol.

(10 km, Hodonín) 39. Drahý příteli (20 km, Krkonoše) trasy NA KOLE 40. Cyklotrasa Když se na Táborsku oraly meze (37,5 km, ze Soběslavi do Tábora) 41. Cyklotrasa Akce Kámen a stezky převaděčů (47 km, Všerubská vrchovina)

42. Cyklotrasa Akce Teroristé (23,5 km, okolí Čáslavi) 43. Cyklotrasa Souostrovím svobody (60 km, České středohoří) KNIHOVNY a ARCHIVY 44. Ústav pro studium totalitních režimů (Praha 3, Siwiecova 2428/2, budova se rekonstruuje) 45. Archiv bezpečnostních složek (ÚSTR), (Praha 1, Na Struze 229/3),

Archiv bezpečnostních složek (ÚSTR), (Praha 4, Branické nám. 777/2) 46. Československé dokumentační středisko, o.p.s. (Praha 1, Nová budova Národního muzea, Vinohradská 1) 47. Libri Prohibiti (Praha 1, Senovážné náměstí 994/2) 48. Knihovna Václava Havla (Praha 1, Ostrovní 129/13) Plnou verzi s odkazy na webové stránky jednotlivých míst najdete na brana.cb.cz.

Svědectví kazatele Pavla Javornického

Křesťané pod tlakem Hovořím-li o období nacistické nebo ko-

munistické totalitní vlády s mladými lidmi, narozenými už v období svobody, mám dojem, že tomu jen těžko věří a nedovedou si to představit. Přeji jim ze srdce, aby podobné zkušenosti nezažili.

Totalitní režimy potlačovaly každý náznak svobody a odporu. Komunistům velice vadila živá a aktivní křesťanská víra.

Vlastně to bylo pro věřící vyznamenání, že se jich obával tehdy tak mocný útvar. Já osobně jsem nezažil přímé pronásledování, ale Damoklův meč visel nad námi všemi, kdo jsme byli ve své víře nějak aktivní.

Dlouho jsem odolával členství v Československém svazu mládeže, který nás měl formovat v budoucí lidi socialismu. Nakonec mě do ČSM doslova nahnal třídní učitel na gymnáziu rok před maturitou. Jeho argument byl pádný: „Spolužáci tě zvolí za předsedu třídy, to zařídím já. Přece nechceš, aby posudky na vás psali ti horliví svazáci!“ Podařilo se nám dostat 27 z 30 spolužáků na vysoké školy – psal se rok 1952. Ale na studium evangelické teologie jsem se nedostal, ministerstvo kultury tam několik let nepustilo nikoho z naší církve.

Moje manželka Věra se marně po tři roky hlásila na studium medicíny, protože byla přistižena, že jako zdravotní sestra dávala dětem při odchodu z nemocnice na rozloučenou obrázky s biblickými veršíky.

RNDr. Pavel Javornický, CSc. emeritní kazatel CB Náchod

V nejtvrdších padesátých letech bylo několik kazatelů Církve bratrské uvězněno, hlavně za tajnou práci s mládeží. Jiní z různých důvodů ztráceli na léta státní souhlas k výkonu duchovní služby. K nim se statečně řadí i několik laiků, kteří byli pro různou křesťanskou aktivitu uvězněni nebo alespoň vyhozeni z odborných pracovišť. Jeden bratr byl zastřelen při pokusu překročit hranice, druhý zemřel na těžký úraz při vězeňské práci. Bratr z vinohradského sboru byl odsouzen k práci v uranových dolech v Jáchymově za tajné organizování skautin-

gu. Odnesl si postižení rakovinou obličeje, která ho připravila o jedno oko a část tváře. Podrobnosti o těchto případech najdete v knize Jana Štěpána Babylónské zajetí církve (Creopress, Náchod 2015).

Potíže na školách i v zaměstnání měla celá řada mužů a žen vyznávajících Krista. Státní souhlas k založení nového sboru byl ojedinělý zázrak, naopak byly sbory násilně spojovány (například Náchod se stal pouhou stanicí České Skalice) a některé sbory byly doslova „ověšeny“ spoustou stanic, bývalých sborů (například Brno několika sbory na Těšínsku).

Společné letní tábory mládeže v Hamru nad Nežárkou a ve Velké Lhotě na Valašsku byly přeměněny na „biblické kurzy“, ale i ty musely skončit, tuším v roce 1951.

Režim tím však dosáhl pouze toho, že mnohé sbory začaly pořádat své vlastní letní příležitosti pro děti, mládež i dospělé, přestože to bylo pro organizátory hodně riskantní. Celocírkevně se dařilo pořádat letní pracovní brigády hlavně v lesích.

V zapadlých hájovnách nás při duchovních programech nikdo nechytil. Jen jsme si nesměli při cestě do práce a zpět zpívat křesťanské písničky. Tak jsme si je pískali.

Někteří rádi vzpomínáme zvláště na takovou brigádu na Jizerce. Tu vzala pod křídla Evangelická teologická fakulta, kde to zorganizoval bratr Mirek Men2019 listopad

→

19

šík. A my jsme si mohli po práci užívat programů profesora Adolfa Novotného a jeho manželky. Jen se nesmělo o všech těchto aktivitách moc mluvit. Zvláště nebezpeční byli starostliví rodiče, kteří volávali na sborovou linku a dožadovali se více informací „o tom dětském táboru“.

Všechny farní telefony totiž Státní tajná bezpečnost pečlivě nahrávala, jak nás varoval jeden bratr zaměstnaný v telefonní ústředně.

Někdy nám ovšem dělali vrásky dorostenci sami. Jednou se vyřítili z vinohradské modlitebny v Praze po svém utajeném programu a hráli za Vinohradským divadlem na honěnou. Byli lapeni příslušníky tajné policie, protože se motali kolem zaparkované prezidentské autokolony Antonína Zápotockého, který sledoval v divadle nějaké hrdinské drama z Vlastenecké války. Naštěstí vyslýchaní hráči šikovně lhali, že jsou kamarády ze sousedství.

Jindy jsme měli na Hlavním nádraží sraz k odjezdu na nepovolený tábor na Nežárce. Do začátku měl každý přinést nějaké potraviny, dorostenec jménem Svoboda pecen chleba. Dlouho nešel a tu jsem zaslechl, jak jiný účastník říká nahlas v zalidněné hale: „To je hrozný, Svoboda není, chleba není…“ Budil dost zájmu i úsměvů, ale podařilo se mi ho včas umlčet. Patrně zázrakem ty naše letní aktivity zůstaly bez represí, ale všude to tak jistě nebylo.

Náš odchod do kazatelské služby v roce 1976 proběhl kupodivu hladce.

Moje propuštění z ČSAV připravil Pán Bůh desetiletí předem, kdy ředitel našeho ústavu, akademik Slavomil Hejný jezdíval jako student se svým krajanem Karlem Irou z Vodňan na schůzky mládeže do sboru CB v Písku. Dále nám pomohlo, že tehdejší tajemník Rady CB bratr kazatel Karel Sita pro mne vydupal povolení ke kazatelské službě až z ministerstva kultury, protože obávaný potížista, krajský dohlížitel na církve v okrese Hradec Králové, vážně onemocněl.

20 listopad 2019

Okresní tajemník v Náchodě byl naopak zlatý člověk, který pomáhal církvím, kde mohl, a dával na všechny naše sborové aktivity bez vyptávání své razítko.

Později dokonce bojoval o to, aby náš syn David byl doporučen gymnáziem na studium teologie, ač jsme o to ani nežádali.

Naše dcera Hana se ovšem nedostala na vysokou školu a jen s obtížemi na fyzioterapeutickou studijní nástavbu, ač měla u maturity samé jedničky. Vysokoškolské studium musela dohánět za politické svobody už jako dospělá. To bylo pro děti z kazatelských rodin běžné – jednu dcerku kazatele dokonce nechtěli příslušní mocipáni pustit ani na učební obor švadlena.

Jako kazatelé jsme věděli, že do každého našeho sboru, kde vždy rádi vítáme hosty zvenčí, byl dosazen donašeč. Některý se projevoval tak hloupě, že jsme ho brzy rozeznali, a dávali jsme si před ním pozor. Dodnes si však vážím toho, jak se zachoval náš přítel katolík Josef Vít, který rád chodíval také mezi nás. Jeho manželka si nějak zadala koupí pašovaných hodinek a policie provedla u nich doma prohlídku.

Když viděli knihovnu plnou křesťanské li-

teratury, tehdy hlavně pašované, tlačili na milého Josefa, aby se stal jejich informátorem v náchodském sboru CB. Přišel mně to se smutkem říci, aby vysvětlil, že se tedy u nás už neobjeví. Ještě mě upozornil, kdyby přece někdy přišel a přivedl hosta, abychom si na toho druhého dávali pozor.

Josef měl za sebou dramatické události, které prožil ve svých 10 letech. Rodiče měli nevelké hospodářství a hospodu. Odpírali vstoupit do JZD. Vetřel se k nim agent provokatér, který se vydával za pracovníka rádia Svobodná Evropa.

Jedné noci obklíčila policie jejich usedlost, útočníci zastřelili jen toho nastrčeného agenta, zřejmě aby byl umlčen. Dospělí byli uvězněni, Josefův otec a dva další muži odsouzeni a popraveni, děti poslány do převýchovy v sirotčinci.

Nejsou to pěkné vzpomínky. Jediné světlé na nich je vědomí Boží ochrany a pomoci, kterou jsme prožívali. A pro některé síla přečkat kriminál a další bezpráví a těžkosti. Ale stejně jsme poznali, že „církev pod křížem“ prožívá leccos mimořádného.

■

archiv

Kazatelé v Cibulkových seznamech V Cibulkových seznamech spolupracovníků StB, které byly po sametové revoluci publikovány, se objevilo několik jmen kazatelů a pracovníků CB. Rada jmenovala komisi, která měla tuto věc se jmenovanými probrat.

Dostavilo se devět bratří, což byla víc než polovina uvedených. Někteří si byli jisti, že nic agentům nepodepsali. Paradoxně jednomu z nich přidělili v protokolu kontaktního policistu pod jménem kádrového referenta z bratrova zaměstnání, který těžkosti dělal, ale v StB nebyl. Někteří bratři pod nátlakem, hlavně vyhrožováním dětem a rodině, spolupráci podepsali, ale snažili se církvi neuškodit. Téměř všech devět už dříve někomu vyznalo svoji situaci a činilo pokání. Jeden či dva z těch, jejichž případ měl být podle našeho názoru otevřen a objasněn, se žel nedostavili.

Zdanění církevních restitucí

Videopřenosy bohoslužeb

Inspirace z Horní Krupé

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

■ Vyjádření Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019

„Zpočátku se někteří obávali, že vysílání povede k vyprázdnění lavic, že mnozí budou sedět doma a nebudou kvůli tomu chodit do shromáždění. Tato obava se absolutně nepotvrdila.“ Pavel Calta

Diakonie CB Přehled činnosti v roce 2019 a výhled do příštího roku ■ Roman Kysela – ředitel

11 | 2019

misie

iNform Průniky evangelia na nová místa

J

sem přesvědčený, že v České republice stále pot­ řebujeme nové sbory. V naší zemi jsou celé oblasti, kde je evangelikálních sborů nedostatek nebo kde ty stávající neplní svoji misijní funkci. Ve větších městech je jistě zdravé, když zde působí více sborů, a existuje více menších měst a oblastí, kde živé sbory chybějí.

Bylo by však chybou téma nových společenství omezit pouze na samostatné sbory. Sbory mají jistě důležitý význam budování Kristových učedníků, ale misijní a učednický život začíná v menších celcích.

Velmi často opakujeme verš – „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu – tam jsem já uprostřed nich“. Asi jste ho také slyšeli na setkání, kam zrovna nepřišlo moc lidí – i tak je Kristus s námi. Určitě máme věřit v Kristovu přítomnost na bohoslužbách, pokud se opravdu scházíme s modlitbou a v jeho jménu, bez ohledu na to, kolik nás je. Dané zaslíbení Kristovy přítomnos-

ti však není primárně o setkání celé církve. 18. kapitola Matouše, kde je toto zaslíbení napsáno, zdůrazňuje vzájemnou učednickou interakci – napomínání, společný modlitební zápas dvou lidí, hledání ztracených ovcí, vzájemné odpuštění atd. Život celého těla Kristova je závislý na tom, zda je Kristus přítomný nejprve v menších buňkách – v rodinách a mezi rodinami, skupinkách, misijních komunitách, generačních skupinách. K tomu, aby evangelium mohlo pronikat na nová místa, musí zapustit kořeny nejprve tam, kde jsou „dva nebo tři“…

V zakládání sborů jsme v minulosti dělali chybu, že jsme se příliš soustředili na konečný výsledek – na samostatné sbory. Nové sbory jsou však až na konci celé cesty. Církev roste, pokud roste nejdřív v malém. Vše začíná tehdy, když máme odvahu zakládat nové skupinky, misijní komunity, nové stanice, mládežnické kluby atd. Nepodceňujme malé začátky. Postavme se na dané

→

Přímý videopřenos bohoslužeb V Horní Krupé už před třiceti lety můj tatínek přenášel neděli co neděli kamerou obraz do vedlejšího domu, kde bydlel můj těžce nemocný praděda bez možnosti docházení do sboru. Byť měl k dispozici pouze zvukový přenos, vždy raději využíval video, protože jej více vtáhlo do dění ve sboru.

Od roku 1998 jsme naše shromáždění nahrávali, nejprve na „kazety“ (pouze zvuk), později digitálně. Od roku 2005 postupně vznikl archiv stovek kázání, který je dostupný na našich stránkách. Před rokem a půl se audiovizuální technika dostala na přijatelnou cenu, a tak od té doby vysíláme každou neděli přímý přenos videa z celého shromáždění a následně máme jeho záznam v plné kvalitě vystaven na stránkách našeho sboru: cb.cz/horni.krupa/kazani-mp3/.

Některé sbory mají na svých stránkách možnost přímého audiopřenosu shromáždění, ale není to stejné jako video. Na začátku jsem připravoval videopřenos kvůli dvěma lidem, kteří jsou v našem sboru nemocní a nemohou jej pravidelně navštěvovat. Ti mi

Přímý přenos bohoslužby je vidět i v Hongkongu, tedy na druhé straně planety a v úplně jiném časovém pásmu.

potvrdili, že jim takový přenos pomáhá být více ve sboru, i když fyzicky nejsou přítomní. Vlastně stejně jako tehdy mému pradědovi a později prababičce. Postupem času se ukázalo, že videopřenos využívají následující skupiny lidi: 1. maminky před porodem, když jsou v šestinedělí nebo následně s nemocnými dětmi doma; 2. lidé na cestách či na dovolených; 3. lidé krátkodobě i dlouhodobě nemocní;

→

Kristovo zaslíbení, že on bude s námi, kde dva nebo tři začnou novou komunitu evangelia ve své škole, firmě či pro novou sociální, geografickou či etnickou skupinu.

Kristova přítomnost není jen pro nás. Kristovo slovo „pokoj vám“ bude vždy spojeno s vysláním – „jako Otec poslal mě, já posílám vás“. Podporujme proto mezi sebou ty, kdo mají touhu a schopnost začít nové věci, vyjít s evangeliem na nová místa. Nechtějme si držet jeden druhého jen sami pro sebe. Naopak podpořme je svými modlitbami, povzbuzením i finanční podporou.

Na této učednické cestě se pak můžeme postavit na zmiňovaná zaslíbení 18. kapitoly Matoušova evangelia. Je toho ještě mnoho, co má být „svázáno a rozvázáno“, je třeba vybojovat mnoho modlitebních zápasů za lidi kolem nás, které povedeme v učednické jednotě. V tom všem můžeme směle počítat s Kristovou přítomností. Zda průniky evangelia do nových oblastí budou mít formu nových sborů, stanic, sousboří, misijních komunit nebo jen miniskupinek dvou nebo tří, není až tak důležité.

restituce

listopad 2019 Zdanění církevních restitucí

4. lidé, kteří byli ve shromáždění někde jinde, ale nechtějí, aby jim shromáždění uteklo, chtějí jej vidět celé (využívají záznam); 5. lidé, kteří se třeba stydí přijít do shromáždění nebo jsou pouze zvědaví.

Pravidelně nás sleduje živě alespoň pět lidí, záznam si pak ještě v neděli poslechne dalších deset lidí a do týdne dalších pět lidí (čísla jsou poplatná tomu, že jsme menší vesnický sbor). Ze statistik sledování vidím, že se lidé dívají skutečně na celý záznam, občas někdo přeskočí třeba kancionálovou píseň, ale jinak se dívají na celý záznam, včetně modliteb, které jsou v záznamu také velmi dobře slyšet.

Přenos začíná 5 minut před začátkem bohoslužby, tedy v neděli cca v 8:55. Spustit si jej může kdokoli na našich stránkách: http://cb.cz/horni.krupa/.

Zpočátku se někteří obávali, že video vysílání povede k vyprázdnění lavic, že mnozí budou sedět doma a nebudou kvůli tomu chodit do shromáždění. Tato obava se absolutně nepotvrdila. Lidé stále preferují možnost do sboru přijít, ale když nemohou, mají dobrou možnost mít i tak účast na shromáždění.

Všem sborům tuto aktivitu velice doporučujeme. Začít není příliš těžké a ovoce této služby je obrovské.

Ústavní soud zrušil předpis, podle kterého měly jednotlivé církve danit náhrady vyplácené státem. Jako bývalý člen expertní komise, která se zástupci státu ohledně příslušného zákona před lety vyjednávala, jsem předpokládal, že to u Ústavního soudu snad nemůže dopadnout jinak. Přijatý restituční zákon byl totiž v roce 2013 zkombinován a doplněn smlouvami, ve kterých stát přijal postavení dlužníka a církve postavení věři­ tele. Takový závazek nemůže zaniknout jinak než jeho splněním. Stát se ze své smluvní povinnosti nemůže vyvléct ani zdaněním církevních náhrad ani jinak. A po­ kud se o to pokusil, porušil tím základní principy demo­ kratického státu. Tak to také konstatoval Ústavní soud (podrobnosti lze nalézt na jeho webových stránkách).

Církevní restituční zákon ve své podstatě sleduje dvě základní věci. Jde za prvé o zmírnění křivd spá­ chaných komunistickým režimem. Za druhé sleduje to, že po uplynutí 30 let (od r. 2013) budou církve žít takříkajíc „za vlastní“, tedy že se naplní princip odluky církve od státu. Z pohledu Církve bratrské jde v podsta­ tě o návrat k našim původním kořenům.

Jedna věc mě však na celé věci mrzí. Některým po­ litikům se podařilo přesvědčit značnou část veřejnosti, že domluvené církevní náhrady jsou nadhodnocené.

Církev je snadný politický terč. Argumentuje se zej­ ména tím, že zemědělští restituenti od státu obdrželi kolem 4 Kč za metr půdy, kdežto církve si prý vymohly víc než desetinásobek. Už se ale nikde neřekne, že toto ohodnocení se týkalo zhruba jen 1,5 % zemědělského majetku, víc než 96 % se zemědělcům vracelo natu­ rálně. Pole za pole (ve stejné bonitě), podobně louka za louku. Zbytek se vracel ve speciálních aukcích. Takový model však u církví nebylo možné použít. Proto se za část nevydaného majetku vyplácí ona diskutovaná finanční náhrada.

Církve se v roce 2012 značné části svých oprávně­ ných nároků zřekly, byť se veřejnosti tvrdí opak. A že se některým komunistům zdají propočty hodnoty církevní­ ho majetku přemrštěné? Odpověděl bych jim tak, že po roce 1948 neměli tolik krást. To je přece jasné, kdyby se toho tolik nerozkradlo, nemusel by dnes český stát tolik vracet.

Pavel Calta

Petr Grulich, tajemník Rady CB

■ Tomáš Grulich, je členem odboru 7Z a Cesty Obnovy. Pracuje jako druhý kazatel CB Praha 4 Jižní Město v nové stanici Network Praha.

církev bratrská

iNform Diakonie CB – jak to šlo a co je nového

U

plynulo něco přes rok od doby, kdy jsem se stal ředitelem Diakonie CB, tak využívám možnosti seznámit čtenáře s tím, jak tento rok proběhl.

V článku uveřejněném v loňské říjnové Bráně jsem uvedl tři oblasti, kterým se chci věnovat: Vytváření podmínek, ve kterých by Diakonie CB mohla dobře fungovat, tzn. být dobrým poskytovatelem sociálních služeb a dobrým zaměstnavatelem (to je samozřejmě trvalý úkol). Postupně pracujeme na zlepšování finančního ohodnocení, které je ve srovnání s jinými zařízeními stále nižší. I proto je personální situace složitá a nové zaměstnance stále potřebujeme. Z mého pohledu je nejdůležitější, že s vedoucími středisek tvoříme tým, který pracuje společně, což je na nelehkém poli sociální práce klíčové.

Další zmiňovanou oblastí byla užší spolupráce mezi Diakonií a ETS. Šlo mi zejména o větší zapojení studentů v rámci jejich praxí, které mohou vykonávat v jednotlivých střediscích Diakonie. S ředitelem ETS Milošem Poborským jsem se několikrát setkal při různých příležitostech.

Domluvili jsme se na mé návštěvě ve výuce ETS, k níž došlo 2. 10. 2019, a tak uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet.

Třetí oblastí je podpora rozvoje diakonické práce na sborech. Zde se za uplynulý rok mnoho neudálo. Prostě to z časových a jiných důvodů během prvního roku ve funkci nešlo. Nicméně pokud přijde pozvání a bude to možné, rád do toho či onoho sboru přijedu. Výjimku představuje období od ledna do března, kdy máme opravdu napilno s vyúčtováním dotací a účetní uzávěrkou.

K podpoře diakonické práce se hodí napsat, že existuje Fond rozvoje diakonie. Je určen pro rozvoj diakonické práce v rámci stávajících nebo nových poboček, ale i přímo na sborech. Podporou rozvoje se rozumí například pořízení materiálního vybavení kanceláře, pronájem prostor, pořízení PC a softwaru, nákup odborné literatury, školení nebo příspěvek na mzdu. Pokud budete mít o podporu z fondu zájem, obraťte se na kancelář Diakonie, rádi vám zodpovíme vaše dotazy.

Co dalšího se od září 2018 událo a co je nového?

Správní rada Diakonie CB má dva nové členy. Po vypršení mandátu se rozhodli nepokračovat Jitka Komrsková a Daniel Fajfr. Nabídku členství místo nich přijali Kateři-

Výjezd Střediska Černý Most do Věcova na Vysočině

na Vávrová ze Sboru CB Brno Kounicova a Miroslav Haszics, kazatel Sboru CB v Ústí nad Labem.

Pokračuje projekt Potravinové pomoci – POMPO II, na kterém se podílí celkem 13 sborů Církve bratrské přímo nebo prostřednictvím poboček Diakonie zřízených při jejich sboru.

Změny ve sbírce ve prospěch Jižního Súdánu K 30. 6. 2019 byla ukončena sbírka pro hladovějící v Jižním Súdánu. Došlo k tomu po vzájemné dohodě mezi Feed The Hungry, Spolkem pro Jižní Súdán a biskupem Bernardem. Informace sice zazněla na výroční konferenci CB a je uveřejněna i na webových stránkách Diakonie, ale někteří dárci stále přispívají. Snažíme se je kontaktovat a o změně je informovat, ale ne vždy se to podaří. Proto se se na vás i takto obracíme, abyste o této už avizované změně informovali.

V září 2019 obdržela Správní rada Diakonie CB žádost Spolku pro Jižní Súdán zastoupeného kazatelem Rostislavem Staňkem o poskytnutí výnosu sbírky na

podporu střediska holistické misie. Rostislav Staněk v žádosti uvedl: V areálu bývalého uprchlického tábora v Ame jsme zahájili budování střediska holistické misie, jehož součástí bude biblická škola, základní škola, sirotčinec, klinika… Zatím to jsou ale jen ruiny zarostlé v buši.

Areál je dost rozsáhlý i pro rozvoj zemědělského programu samozásobování potravinami. To však vyžaduje počáteční investici. Proto bychom byli velice vděčni, kdyby zbylá část sbírky Matouš 25 určená na potravinovou pomoc pro Jižní Súdán mohla být použita právě k tomuto účelu (tedy na zemědělské nářadí a osivo s dopravou a prací).

Správní rada se na svém zasedání 26. 9. 2019 rozhodla žádosti vyhovět. Souhlasila také s tím, že budování střediska podpoří i v dalším období. Pokud chcete úsilí biskupa Bernarda a ostatních v Jižním Súdánu podpořit, můžete nadále přispívat na sbírkový účet Matouš 25. Při platbě použijte variabilní symbol 400 – holistická misie v Ame. Další důležitou změnou je fakt, že výtěžek z letošní celocírkevní sbírky na Diakonii CB, která proběhne 24. 11. 2019, budou sbory zasílat na účet Rady CB. Vybrané finanční prostředky budou na účet Diakonie převedeny na začátku roku 2020.

Tato změna nám umožní získané příspěvky zapracovat účetně i fakticky přímo do rozpočtu jednotlivých středisek a služeb na rok 2020. Střediska budou z těchto částek financovat výdaje, které bude v roce 2020 třeba plně nebo částečně hradit z vlastních zdrojů. Na poskytování humanitární podpory na Ukrajině, případně další formy pomoci, nebude mít tato změna vliv. Budeme na ně pamatovat i nadále.

Během letošního roku jsme z bezmála 629.000 Kč, které se vybraly během loňské sbírky, poskytli 120.000 Kč na Ukrajinu a dalších 78.000 Kč putovalo na pomoc lidem v obtížné životní a sociální situaci. Na jaře 2019 rozhodla Správní rada Diakonie CB o vzniku fondu sociální pomoci Jitka, který vznikl pro poskytování sociální a humanitární pomoci osobám, které se ocitly v tíživé sociální a životní situaci. Právě z tohoto fondu bylo výše zmiňovaných 78.000 Kč vyplaceno.

Finanční prostředky získané z darů a dotačních titulů nám také umožnily provést nezbytné opravy ve středisku Černý Most. Týká se to bytů chráněného bydlení v Bobkově ulici, kde jsme zvládli vymalovat a opravit, co bylo třeba. Z důvodu vyššího komfortu jsme snížili kapacitu služby z 5 na 4 lůžka a máme pouze jednolůžkové pokoje.

V Bryksově ulici máme od Magistrátu hl. m. Prahy v pronájmu prostory bývalého baru, které nyní slouží jako kancelář, jednací místnost a zázemí pro zaměstnance. Aby prostory mohli využít i klienti, proběhla zde rekonstrukce sociálního zařízení, takže je vhodné i pro vozíčkáře. Čekají nás také opravy v 1. patře Bethesdy, které si pronajímá Léčebně rehabilitační středisko Chvaly. V několika koupelnách je třeba položit novou podlahu. S LRS jsme se dohodli na vzájemné finanční spoluúčasti, ale odpovídající část nákladů hradíme z našich prostředků.

Plánovaná výměna kotle na Xaverově se posouvá na rok 2020, kdy už proběhnout musí vzhledem k zpřísněným ekologickým limitům pro kotle na pevná paliva.

Budeme vděčni, pokud na nás budete v rámci letošní sbírky na Diakonii CB pamatovat.

Je to pro nás důležitá a významná pomoc.

■ S poděkováním za vaši podporu a zájem a s přáním Božího požehnání Roman Kysela

informujeme

listopad 2019 Vzpomínka na sestru Evu Hejzlarovou Dne 3. září 2019 zemřela v 96 letech sestra Eva Hejzlarová z Dobrušky.

Rozloučení s ní se konalo 7. září ve sboru CB v Novém Městě nad Metují, který byl jejím posledním sborem.

Vyrůstala v Pardubicích, kde u nich doma probíhala shromáždění. Později žila v Praze a byla členkou sboru na Žižkově a v Soukenické ulici. Po přestě­ hování do východních Čech se stal jejím sborovým domovem Náchod a pak Nové Město nad Metují. Posledních šest let už nemohla být vzhledem ke zdravotnímu stavu doma, dožila v domově pro seniory v Opočně, navštěvovaná rodinou i přáteli.

Pán Bůh jí do posledního dne zachoval víru a výhled k nebi, kam se těšila.

Eva Hejzlarová byla součástí příběhu zachráněných dvojčat „Všemu navzdory“ (Brána 10/2018).

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE říjen 2019 ▪ Noví vikáři Rada vedla postupně tři rozhovory s bratřími, kteří se přihlásili do vikari­ átu – s Petrem Luhanem z Čelákovic, Markem Valdou z Děčína a Benjaminem Kaletou z Prahy 2. Všichni tři byli do vikariátu přijati.

▪ Zhodnocení pastorálky Rada děkuje odboru OMAR za uspořádání pastorálky. Do budoucna Rada doporu­ čuje užší komunikaci Odboru pro vzdělá­ vání předem s organizátory pastorálek, před zahájením pastorálky uvést téma a cíle a po jejím ukončení zveřejnit její vyhodnocení.

▪ Výroční konference 2021 v Hradci nad Moravicí Kazatel sboru CB Opava Matúš Kušnír nabídl možnost uspořádání výroční kon­ ference v roce 2021 na zámku v Hradci nad Moravicí.

Předběžný termín: 14.–15. 5. 2021.

Rada s návrhem souhlasí a pověřila ředi­ telku kanceláře, aby zahájila koordinaci se Sborem CB v Opavě.

▪ Rozhovor se zástupci ETS Rada přijala na svém jednání dva zástup­ ce ETS – ředitele Miloše Poborského a místopředsedu Rady ETS Jana Jacka­ niče. Projednali návrhy, které vycházejí z aktuálního Akčního plánu rozvoje ETS 2019–2026. Škola je ve fázi přípravy studie proveditelnosti pro uvažované otevření nového oboru Praktická teologie nebo Teologie služby. ETS žádá Radu CB o jmenování jednoho zástupce Rady CB, který by s Radou ETS na přípravě nového oboru od počátku spolupracoval. Rada → nabídku užší spolupráce s ETS na

zprávy

iNform Pastorální konference Letošní zářijovou pastorálku připravil Odbor pro manželství a rodinu a nazval ji „Manželství a rodina, ohrožený druh, který stále žije!“. Vymezený prostor byl velmi široký, přednášky i semináře se proto soustředily na nejčastější problémy našich rodin a jejich kořeny. Zřetelně přitom bylo pamatováno i na obecný stav společnosti, ve které žijeme a jejíž jsme součástí.

Ohlasy, které se dostaly k Odboru pro vzdělávání či k Radě CB, byly většinově pozitivní a vděčné, přesto se objevilo i nemálo výhrad. Vesměs vytýkaly nedostatek biblické práce, výraznou přítomnost informací ze světského prostředí (data statistických šetření), nedostatečnou integraci psychologie a teologie, případně příliš silné soustředění na člověka.

Navzdory těmto hlasům setrvává Rada CB nadále na stanovisku, že by se lednová a zářijová pastorálka měly svým charakterem lišit: lednová by měla zůstat teologičtější, studijnější, podzimní by měla především otevírat oči, abychom vnímali, čím se zabývá a třeba i trápí ten který odbor či seniorát. Ano, někdy se nás pak víc dotknou i problémy světa, to ale považujeme za potřebné. Jsme přece posláni být světu solí, která se ve svém prostředí zcela rozpouští, aniž by ovšem ztrácela svou chuť a sílu.

Podzimní pastorální konference by měly spíš nastolovat témata, která pak kazatelé dotáhnou třeba na seniorátních setkáních. Možná bylo chybou, že to na začátku konference zřetelně nezaznělo, očekávání se pak někdy minulo s realitou, i když ta nabídla mnoho užitečných podnětů.

Petr Raus

Předplatné časopisu BRÁNA Milí čtenáři, nastal čas k objednávkám časopisu BRÁNA na rok 2020.

Neváhejte tedy a oslovujte své sborové distributory.

Vydavatel časopisu také nabízí možnost dárkového předplatného pro vaše blízké a přátele. K tomu může posloužit dárkový voucher na jméno. Informace a objednání voucheru získáte v kanceláři vydavatele na adrese distribuce.brana @cb.cz.

Cena časopisu na rok 2020 byla vydavatelem stanovena na 460 Kč (v ceně není zahrnuto poštovné.).

Touto cestou chceme také poděkovat všem distributorům, neboť konáte mimořádně důležitou a dobrou práci, skrze vás se časopis dostává k největšímu množství čtenářů. Velmi děkujeme!

Zároveň vás povzbuzujeme, abyste oslovovali na sborech další potenciální čtenáře.

Bronislav Matulík, šéfredaktor

listopad 2019 Program Jeremiáš Křesťanský spolek Celým srdcem otevírá od února 2020 program pro učitele Jeremiáš. Účastníci budou postupně nacházet odpovědi na otázky, jaká je role učitele v Božím příběhu, jak přinášet do školy křesťanské hodnoty nebo jak komunikovat s dětmi i kolegy z celého srdce. Program je otevřen pro všechny, kteří chtějí růst v oblasti křesťanské pedagogiky, ať už pedagogické vzdělání mají, nebo nemají (například rodiče domškoláků).

Program tvoří společné reflexe pedagogické činnosti, setkání se zajímavými hosty, exkurze do inspirativních škol a kurzy Škola – místo milosti, Výchova jako dobrodružství, Škola s hodnotami VOSK (vztahovost, odvaha, svoboda, kreativita). Důležitou součástí programu jsou také duchovní formace Proces Celým srdcem, které se zaměřují na hlubší poznání Božího srdce, sebe sama i druhých. Štěpánka Urbánková, účast­nice pilotního ročníku Jeremiáše, o programu říká: „Křesťanská pedagogika pro mě dostala zcela nový rozměr. Program ve mně probudil touhu stát se učitelkou a zároveň odvahu to uskutečnit. Nadchlo mě, že to, co jsem nejprve viděla jako hezkou teorii, někdo už dávno v Česku převedl do praxe a já mám výsadu se u něj inspirovat.“ Program Jeremiáš připravuje tým vznikající školy Celým srdcem, který k programu uvádí: „Přejeme si, aby jádrem naší školy bylo blízké společenství učitelů – a to nevznikne jen tak. Náš tým se jej učí vytvářet díky Procesu Celým srdcem, a proto usilujeme, aby jím mohli projít i budoucí učitelé naší školy. Také chceme najít a upevnit společné základy v křesťanské pedagogice a naučit se (sebe)reflexi. Ke společné cestě zveme i učitele, kteří mají zájem o program Jeremiáš, ale učit v naší škole nechtějí.“ V neděli 24. listopadu jste zváni na ochutnávku Procesu Celým srdcem a celého programu Jeremiáš. Akce se bude konat od 14 do 18 hodin v prostorách CB Praha 13 (Mukařovského 1986/7; metro B – Luka). Podrobný harmonogram i přihlášky do programu Jeremiáš (do 30. 11.) najdete na www.celymsrdcem.cz/jeremias.

Dana Koutecká

přípravě nového praktického oboru přijala a zástupce zvolí na svém listopadovém zasedání.

▪ Osamostatnění stanice v Šumperku Rada projednala možnosti osamostat­ nění stanice v Šumperku, která je zatím součástí Sboru CB ve Vsetíně – Maják, a vzniku nového sboru CB v Šumperku.

Odbor pro vzdělávání doporučuje vznik sboru pod metodickým a duchovním ve­ dením zkušeného externího (doprováze­ jícího) kazatele. Rada CB souhlasí s tímto návrhem a připraví konferenční návrh na osamostatnění sboru v Šumperku.

▪ Jmenování zástupce zřizovatele do správní Rady Diakonie CB Rada pověřuje ředitelku kanceláře Rady CB Renátu Ulmannovou, aby byla zástupcem Rady CB ve Správní radě Diakonie CB. ▪ Databáze tipů na sborovou dovolenou Rada by ráda pomohla sborům v hledání míst k realizaci sborových dovolených.

Proto navrhla vytvoření databáze míst, která bude rozesílána na sbory jako pomůcka při hledání lokalit. Každoroč­ ně po letních prázdninách v září Rada prostřednictvím své kanceláře osloví sbory s přehledovou tabulkou k dopl­ nění doporučeného místa, ubytovacích kapacit a hodnocením kvality. Výsledné databáze budou po zpracování získaných informací rozeslány kazatelům a hospo­ dářům jednotlivých sborů.

▪ Valné shromáždění ERC Rada pověřuje k zastupování RCB na valném shromáždění ERC delegáty: Davida Nováka, Petra Rause a Aleše Čejku. Valné shromáždění ERC se bude konat 26. 11. 2019 v ústředí ČCE Jungmannova.

kalendář

iNform

listopad 2019 22. 11. 2019 Pražský Megadorost Ve Sboru Církve bratrské v Praze 1 v Soukenické od 17 hodin. Pro děti a vedoucí, hry a duchovní program.

23. 11. 2019 Trénink pro týmy vedení mládeží Místo konání: Sbor Církve bratrské v Praze 13, pořádá Odbor mládeže.

24. 12. 2019 Neděle Diakonie Církve bratrské Součástí celocírkevní neděle na závěr církevního roku je sbírka na Diakonii CB.

24. 11. 2019 Proces Celým srdcem V neděli 24. listopadu jste zváni na ochutnávku Procesu Celým srdcem a celého programu Jeremiáš. Akce se bude konat od 14 do 18 hodin v prostorách CB Praha 13 (Mukařovského 1986/7; metro B – Luka).

Podrobný harmonogram i přihlášky do programu Jeremiáš (do 30. 11.) najdete na www.celymsrdcem.cz/ jeremias.

30. 11. 2019 Adventní podvečer s hudbou a zpěvem Sbor Církve bratrské v Praze 3 ve spolupráci se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR) srdečně zve na Adventní podvečer s hudbou a zpěvem – Charitativní koncert na podporu SONS ČR. Účinkovat bude pěvecký sbor Vokál klub při SONS ČR a žižkovský pěvecký sbor Církve bratrské od 16 hodin. Vstupné dobrovolné.

Společné konference Církve bratrské V sobotu 23. listopadu 2019 se uskuteční společná konference CB ČR a SR v Českém Těšíně.

Společným duchovním tématem bude Kazatel a staršovstvo.

V rámci programu se uskuteční také dva semináře s názvy Co očekává starší od kazatele?

Co očekává kazatel od starších?

Prosíme o modlitby za tuto konferenci a za soužití naší církve v obou národech a zemích.

Číslo 11/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 3. 11. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Svatební večeře Beránkova text roman toušek

N

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

a vykupitelské dílo Pána Ježíše se můžeme dívat s různou časovou perspektivou. Ježíš vyřešil naši minulost, dává smysl právě probíhajícímu okamžiku a otvírá nadějný pohled do budoucnosti. Přitom platí, že to nejsou tři různé oblasti našeho života, ale jen trojí pohled na jeden celistvý život. Zahleděnost jen jedním směrem je velmi nebezpečná. Přesto, když uvažujeme o večeři Páně vzhledem k tomu, co nás v životě čeká, smíme s velkou nadějí vyslovit, že v ní nedostáváme pouze odvahu dívat se do budoucnosti, ale že Večeře Páně tuto budoucnost přímo obsahuje. Kdykoli lámeme chléb a pijeme víno, připomínáme si Boží slovo: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ (Zj 19,1–9) Večeře Páně je pro nás přímým výhledem k Beránkově svatební hostině. V tu noc, kdy byl Pán Ježíš zrazen, pozval učedníky k večeři, která je měla ujistit, že po blížící se noci přijde rozbřesk – nový kalich v Království Otce. Zvěstovat smrt Páně, dokud On nepřijde, znamená zvát na Beránkovu svatbu, což není nic jiného, než zvěstovat naději, že to nakonec všechno dobře dopadne, ať to teď vypadá jakkoli. Ne z pozice nenapravitelných optimistů popírajících realitu, ale z pozice těch, kdo důvěřují Božímu beránku, který snímá hřích světa.

Večeře Páně je předzvěstí svatby, na které se bude slavit to, že to, co bylo nemožné, se stalo skutečností. To je také důvod, proč v první církvi neslavili večeři Páně v pohřebním hávu, ale s radostným a netrpělivým očekáváním druhého příchodu Krista.

Každá večeře Páně může i pro nás být povzbuzením k dychtivému očekávání příchodu ženicha Ježíše.

Když už jsme si ale do knihy Zjevení sáhli pro obraz Beránkovy svatby, nesmíme zamlčet to, co o něm píše Jan: „Beránek, ten ukřižovaný.“ Slavíme a budeme slavit Ježíšovo vítězství. Je to ale vítězství vybojované na kříži. A to nikdy – ani na

té svatební hostině – nepomine, ba naopak, bude to slavně vyvýšeno. Bude to svatba Beránka, toho obětovaného pro naše vykoupení. Je v tom hodně nečekané napětí, se kterým si tak úplně nevíme rady. Chceme si připomínat, ba i prožívat Kristův kříž, zároveň chceme připomínat a hlavně prožívat, že je živý a mezi námi – a řádně to spolu s ním oslavit. Naše vykoupení se podařilo, byli jsme jím získáni pro Boha jako jeho děti či jako nevěsta, kterou si Kristus přivádí před svého Otce. Ale bez kříže by nic z toho nebylo!

Tato víra spoluvytváří naše sebepojetí. Kdo jsem, když jsem uvěřil Kristu? Jsem člověk, který směřuje na Beránkovu svatební večeři. Uvěřil jsem tomu, že jsem pozván. Osobně, jmenovitě. A přijal jsem zároveň nabídku, aby mě Boží Duch na tu slávu náležitě připravil, jak z hlediska celkové očisty, náležitého oblečení, tak z hlediska vhodného chování.

Celková očista má co do činění s pokáním a znovuzrozením Božích dětí. Vhodný oblek může být tím, jaký způsob života si na sebe oblékáme – zda je to šat „vypraný v krvi Beránka“. A chování na svatbě plně koresponduje s Ženichovým srdcem pro lidi, pro které se obětoval.

Zaznívá tedy hlas od Božího trůnu: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu!“ Závěrem si položme otázku, koho se to týká. Koho Beránek zve? Ty už věřící, případně věřící a zjevně osvědčené? Nejsou to spíš ti ztracení, za které byl Beránek obětován? To bychom byli ale pozváni všichni na této zemi, zejména ti zoufalci, kterým se život nepovedl! Troufám si říci, že je tomu právě tak. Ale stejně tak platí, že pozvání lze i odmítnout, vymluvit se na moc práce s vlastním životem či pozváním pohrdnout a řešit svou spásu vlastními silami. Pozvání máme, záleží, co s ním uděláme!

■ příště: Velmi jsem toužil s vámi jíst!

2019 listopad

21

reportáž

Bitvy ve dvou světech text a foto eva čejchanová

Slunce je ještě za lesem, trávu na palouku vedle potoka pokrývá jinovatka.

Ze stanů ve stanovém městečku, které zde včera večer vyrostlo, se pomalu soukají nocležníci. Čepice, bundy, horký čaj… probuzení je mrazivé, ale začíná den, ve kterém bude všem ještě pěkně horko.

Z

počátku to tak ale nevypadá – je to den smíření. Znepřátelená vojska páně Kryštofova a Ludvíkova se pod horou Sión scházejí u zprostředkovatele míru, každý pro svého soupeře přinesl dar, aby konečně zakopali staré nepřátelství. Jenže… salám pro červené vojsko je málo červený, projev neúcty velitele modrého vojska je tak jasně činem proklamován, a sýr pro modré vojsko je žlutý, což „barva zrady jest“. Oslovení „mátoho pod stolem vyválená a varmuží politá“ zpečeťuje fiasko smírčího aktu a pak už se planinou ze dvou stran ozývá skoro třistahlasé skandování: „Boj! Boj! Boj!“ A už to jede. První bitva je rozehřívací, ránu papírovou koulí dostává i chudák vyjednavač – natolik přecenil své schopnosti, že si nevzal štít. Kdo je pří-

22 listopad 2019

mou ranou zasažený jinam než do štítu, rozšiřuje řady mrtvých, sedá si na štít a kromě toho, že si chrání hlavu před deštěm koulí, nemůže dělat vůbec nic.

Pravidla jsou však v tomto bodě krátká na ovládnutí jazyka, takže jsou ze záhrobí slyšet desítky výkřiků. Nejčastěji se jedná o povely a dobré rady zabitých, jak nebýt zabit.

Bojovníci v první linii vykazují velmi krátkou životnost, koule létají odevšad.

Paseka je za chvíli plná mrtvol. Poslední bojovníci červeného vojska zahánějí a dobíjejí pozůstatek vojska modrého. Strany se mění, mrtví ožívají k nové bit­vě. Boje se odehrávají ve městě, mezi stany. Vyhrávají červení. Po kontrole sil se družstvo z Brna přesouvá z červeného vojska do modrého. Odpor modrých proti implementaci nepřátelských bojovníků je

zlikvidován v zárodku poukázáním na to, že zde není demokracie, ale tvrdá diktatura, nikoli však proletariátu. A mírový vyjednavač zakončuje tuto minilekci politiky výkřikem: „Do nííííích!“ Bitvu v lese na úpatí hory dvakrát vyhrávají modří a psychologický efekt přesunu nepatrné skupinky šesti bojovníků do řad modrých na sebe nenechá dlouho čekat: „Já myslel, že to jsou Brňáci, a oni jsou to kabrňáci...“ Vojska postupují lesem, tvrdě se bojuje o každou píď země. O cestu, o úval, o hradby, o vozovou hradbu. Vždycky, když se v dohledu objeví civilista, který by rád pokračoval po cestě, na níž se bojuje, ozve se dvojí zatroubení a výkřik: „Turisti!“ Boj ustává a mezi vojsky se jako Rudým mořem otevírá cesta. Pohled na stovky bojovníků ve středověkém oblečení

otázka na

(jeden dokonce ve více než dvoukilové kroužkové ocelové kukle) a v plné zbroji ale neodradí jen málo z nich, většina volí obejít bojiště velkým obloukem. Boje jsou tuhé, hodiny ubíhají, docházejí síly a mnohdy i munice. Když se před zahájením bitvy o hradby ozve z řad jejich obránců „Máme jednu kouli!“, obraz budoucí bitvy je vykreslen.

Největší boje se ale vedou tam, kde to není vidět. Každý sám za sebe, ve svém nitru. Tam se dějí ty zásadní prohry a ta nejdůležitější vítězství. Tam rostou. Je totiž na každém z účastníků, aby čestně přiznal, že byl zasažen, a navzdory vší bojové náladě a touze pokračovat respektoval pravidla. Nikdo je nekontrolu-

Sión

je, byť je někdy jejich porušení očividné.

Ti zralejší mají tyto boje už vybojované a vyhrané i do budoucna. Švindlovat nemá cenu, protože podvádění je prohra.

Přináší hanbu nejen jedinci, ale celému vojsku. Čestně prohrát je větší vítězství.

Ti méně zralí tyto neviditelné bitvy ještě svádějí. Nejen pro Sión a jeho další set­ kání, ale pro sebe, pro svůj život a pro ty, kdo se na jejich poctivost budou v budoucnu spoléhat.

Sión je dobit. Doba příměří se nese ve znamení obědů v ešusech a odpočinku. Válečný konflikt definitivně končí poslední bitvou – o lávku. Mokré koule létají na všechny strany a potok brzy vypadá jak po gigantickém krupobití. Je dobojováno.

Odpolední aktivity jsou volné – každý si může vybrat činnosti, které ho baví.

Letos jsou po louce, v lese a po celém okolí rozeseta stanoviště softbalu, lukostřelby, míření na cíl flusačkou, výroby voskových svíček, řezbářských prací, střelby ze vzduchovky, vrhání nožů, skákacích chůd, doběhu na gumovém laně uvázaném u dodávky…

Schyluje se k večeru a v provizorní polní kuchyni se připravují mísy na společnou hostinu. Slunce zapadá, je čas chválit Boha. Za setkání, za prožité chvíle, za jeho ochranu, za všechno to dobré, co si zítra ve svých vzpomínkách děti ze Siónu odvezou domů. A do života.

■

info box

...je zřícenina hradu u Chlístovic nedaleko Kutné Hory a také stejnojmenná akce Dorostové unie CB. Letos tento víkendový pobyt organizoval ve dnech 20. až 22. září Dorost Náchod, pobočný spolek. Jednalo se už o 11. ročník, z toho 8. na Siónu. První tři setkání vítala zřícenina hradu Orlík u Humpolce. Co do objemu akce každoročně narůstá – Orlík začínal s 80 lidmi, na Siónu se jich letos sešlo 270. Kromě vedoucích jednotlivých dorostů, zodpovědných za svoje svěřence, celou organizaci zajišťovalo osm lidí. Zájem o tuto akci roste, kapacita Siónu není nekonečná, příští ročník se proto bude konat ve Verdeku u Dvora Králové.

Vlastíka Chrásku hlavního organizátora Siónu

Jsi výrobcem velké části zázemí a hlavním organizátorem Siónu.

Proč to děláš?

Převzal jsem to jako štafetu po Honzovi Homolkovi alias Hoho, šel do důchodu. Pomáhal jsem mu od začátku, a tak se z pomocníka stal hlavní pořadatel. A pak – období do-

rostu bylo pro mě osobně stěžejní.

Pro Pána Ježíše jsem se rozhodl ve svých 13 letech. Jsem typ člověka, který má rád zážitky v přírodě, akce, které souvisejí s překonáváním nepohodlí, přijímáním vítězství i proher. Spoustu jsem toho zažil jako dorosťák při akcích, kdy jsme měli venku letní tábory, a chtěl jsem to umožnit i dnešním dětem. Pro takhle velkou skupinu dorostu jde udělat jen víkendová akce, zavládne tam bojový duch, zaválčíme si spolu. Kdybych mohl, tak bych tam taky bojoval. Dorosťáci mne znají jako dobrého střelce a vědí, že když chci někoho sejmout papírovou koulí, tak ho většinou trefím (smích). Děti to baví, vedoucí to baví, vzájemně spolu něco zažívají, poznávají se a na to pak navazují.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2019 listopad

23

rodina

Nepřestřižená pupeční šňůra podle autentického vyprávění napsala Eva Čejchanová foto Pixabay a archiv

Koukala na něj trochu nevěřícně. Dělá si legraci a čeká, jestli jako novomanželka prokáže smysl pro humor, že jo? „Na svatební cestu pojedeme k vašim?“ opakovala s úsměvem to, co právě slyšela.

Č

ekala něco jako „Mám tě! To ses lekla, co?“ Místo toho ale Alice uslyšela, jako by to byla nejnormálnější věc na světě: „Je tam potřeba vybrat brambory.“ Na svatební cestu prý pojedou jindy.

Asi to jinak nešlo, říkala si, prostě to jen odloží. Byla naštvaná, ale rozdýchala to, pochopila a odpustila. Nejeli. Nikdy. Předsvatební domluva tiše přestala platit.

Rozplynula se v čase. Stejně jako všechny další dohody a sliby, které následovaly. Z neplnění slibů a dohod, vyřčených, aby byl klid, se stal vzorec, podle kterého se jelo. Už ve chvíli, kdy se na něčem dohodli, chybělo z Pavlovy strany to základní – úmysl dohodu dodržet.

Svatba rozřízla čas na dobu „předtím“ a „potom“. Jako když ukrojí uherák. Až ji to zaskočilo.

24 listopad 2019

Předtím to bylo pět let normálního, zpočátku dokonce velmi krásného vztahu. Začali spolu chodit, když bylo Alici sedmnáct. Studovala, Pavel byl na vojně. Byla to veliká láska. Oba zamilovaní až po uši, psali si i tři dopisy denně. Fascinovalo ji, jaký má o ni zájem, o to, co dělá, co ji baví. Vymýšlel věci, které by jí udělaly radost – a také on byl středem jejího světa.

To ona začala tlačit vztah do svatby. S léty a opadávající zamilovaností nastupoval strach, že jestli si ho nevezme teď, tak už si ho nevezme nikdy – a zůstane sama. Chtěla vztah posunout dál, na další úroveň – aby rostl.

pastorace

Opustí muž matku svou a připojí se k manželce své…

„Před svatbou jste nezaznamenala žádné varovné signály?“ zeptala se terapeutka.

Alice si opřela hlavu o křeslo a ponořila se do vzpomínek. Nějaké přece jen byly. Jenže jim buď nepřikládala význam, nebo si je špatně vyložila. Jeho máma byla vždycky na prvním místě. Ale je přece skvělé, že se syn tak stará o vlastní mámu, ne? A fotbal?

Pavel se o Alici zajímal natolik, že jí přišlo úplně normální, že jsou oblasti, ve kterých zase ona následuje jeho. Jako třeba fotbal.

Jen ty námluvy…

Na svatbu tehdy už bylo domluvené všechno, co bylo potřeba, chyběla jen oficiální žádost budoucího ženicha o ruku nevěsty. Tak ho rodiče pozvali na chatu. Všichni, kdo tam byli, čekali na chvíli, kdy Pavel vstane a požádá rodiče Alice o ruku jejich dcery. Proto tam byli. A on to za celý večer neřekl. Alice nikdy nepochopila proč. Pavel nebyl ostýchavý a nikdy neměl problém říct, co si myslí. Celý ten večer byl víc než divný. Nepříjemnou pachuť otázek, které tehdy nezodpovězené visely ve vzduchu, a mámin výraz v obličeji, si Alice pamatuje doteď. Další pokus žádosti o ruku se nekonal. Prostě se vzali.

Alici se dnem svatby změnil život. Pavlův vztah s ní se neposunul na „vyšší úroveň“, ale úplně se změnil. Přestala cítit, že je pro něj důležitá.

Týdny trávili ve městě, víkendy celé u Pavlových rodičů. Pak první dítě a mateřská, pak další děti. Milovala je. Byla z ní šťastná máma. Kvůli nim opustila svou práci, ve zbytku se přizpůsobila režimu muže – a jeho rodiny. Tam vládla tchyně. Tchán byl nemocný, ale soběstačný. Tchyně ho bila. I před lidmi. A tchán pil. Kdo ví, co bylo dřív – zda ponižování a rány, nebo alkohol.

Tchyně vždycky dosáhla toho, co chtěla.

I vlastní máma Alici před Pavlovou matkou varovala. A okolí raději jelo podle hesla „moudřejší ustoupí“. Možná se jí Pavel bál. Čím víc dával Pavel přednost matce před vlastní rodinou, tím víc se Alice se svými city orientovala na děti. Jejím důvodem, proč každé ráno vstát, byly ony. Tohle mateřské štěstí přerušilo tíhu prožívání man-

Mgr. Noemi Komrsková, pracovnice Diakonie CB v Brně Kounicova, supervizor, psychoterapeut

Každý člověk přirozeně nemá rád změny, každá změna je stresorem, a to ta kladná i záporná. Proto je dobré hledat, co to znamená pro každého z nás konkrétně.

Kladnou změnou je většinou založení nové rodiny, a i když se na svatbu všichni těší – nevěsta, ženich, jejich rodiče, prarodiče, přátelé, sbor – mohou být překvapeni svými emocemi. Pocity lásky a radosti se mohou střetnout s obavami, strachem, úzkostí. Střety emocí způsobují neurotické, nepředvídané reakce, neuvážená slova i činy.

Bible dále říká: „Budou dva jedno tělo“. To je zázrak, který působí úžasnou jednotu, a dokonce naději na pokračování rodu – dítě. Nově vznikající rodina se má vyznačovat určitou dospělostí. Definice Světové zdravotnické organizace (WHO) říká: „Člověk je dospělý, když je ekonomicky nezávislý a je schopen nést následky svých činů.“ Když muž opouští matku a otce nebo když žena opouští své rodiče, neměli by využívat „mama hotel“ ani „papa peněženku“, ale měli by mít šanci učit se spolu hospodařit, domlouvat se, plánovat, tolerovat názory toho druhého, někdy ustupovat, respektovat se navzájem a opravdu se milovat.

Dva mají být jedno tělo, jedna duše a to je proces, kterému je třeba dát šanci.

Tato kvalita vztahu je výjimečná, neplatí pro celý klan. Láska dospělých dětí k rodičům a rodičů k dospělému dítěti nemizí, ale přetváří se v lásku dospělých lidí. Mohou spolu konzultovat své názory, pomáhat si, ale není zde nutná poslušnost. Žena se rozhoduje v souladu se svým mužem a muž v souladu se svou ženou, tak by se to měli noví manželé učit. Oni jsou nová rodina. Širší rodina je velké požehnání, pokud nechává novému páru dost prostoru, času i chuti k rozvoji jeho darů. Nový pár vytváří nové tradice. Něco přejímá z původních rodin, něco vytváří nově, tak jak jsou Pánem Bohem vedeni, pokud o tuto výsadu stojí. Každá generace potřebuje žít svým tempem a svým způsobem. Mladí by se neměli brzdit minulou generací a staří by neměli zbytečně kopírovat tempo mladých, může to být devastující.

Jan Amos Komenský říká: „Kdo má hezké manželství, v svobodném je stavu.“ Manželé, kteří vybudovali zdravou jednotu, si mohou dávat navzájem zdravou svobodu k rozvíjení individuálních darů i potřeb. Rozšiřme tuto myšlenku také na širší rodinu: „Kdo má hezké vztahy se svými dospělými dětmi, umí žít i bez nich. Kdo miluje své rodiče, umí jim ukázat, že dokáže žít v nové rodině a nést za ni zodpovědnost.“ Když je mladý člověk vzdálen domovu nebo vlasti, většinou pochopí, jaký dar doma měl. Není třeba, aby rodič visel na svém dospělém dítěti a dospělé dítě na rodiči. Je ale velmi důležité důvěřovat si, podpírat se modlitbami a pomocí, pokud je vyžádaná a potřebná. Toto je cesta, na které se stále učíme, a buďme si jisti, že nás pozorují i děti – vnoučata. Snažme se jim předávat biblický vzorec života: opustit znamená získat nové zdravé vztahy v rodině. Opustit znamená šanci i pro situaci stáří, kdy opět mohou zdravě dospělé děti posloužit a zajistit péči rodičům seniorům. →

2019 listopad

25

rodina

želského vztahu, ale způsobilo, že už neměla žádný vztah k němu, ke svému muži. Byla celým srdcem otočená k dětem a od manžela nečekala nic. Vztah postupně zmizel.

„A jak se změnil po svatbě život vašeho muže?“ zazněla další otázka terapeutky a Alice, tváří v tvář pravdě, kterou dlouho neviděla, musela odpovědět: „Nijak.“ Pavel žil dál život své původní rodiny a to, že už měl rodinu vlastní, že se stal otcem, to byl jen doplněk k jeho původnímu životu.

Jako nábytek, který tam byl, ale vlastně být nemusel. Ne že by se o děti vůbec nezajímal, ale často ho viděla, jak je pozoruje, když s dětmi hrála hry. Nechtěl se zapojit.

Pavel nikdy neopustil otce a matku, aby přilnul ke své manželce, prostě pokračoval životem syna, který má rodiče – a fotbal.

Ze vzpomínek se draly na povrch ty, ve kterých před hřištěm seděla v autě s dětmi. Byla neděle deset hodin večer, před sebou měli ještě cestu domů. Ráno měla nejstarší jít do školy, mladší do školky, kojenec už měl spát dávno – ale oni čekali na 26 listopad 2019

tatínka, protože když vyhráli zápas, tak to přece musí s ostatními zapít. S odstupem času Alice nechápe, proč si neprosadila, aby to bylo jinak.

A pak uvěřila. Do života jí vstoupil Kristus a s ním i společenství křesťanů, v jejichž rodinách viděla jiná pravidla. Zažívala, jak fungují a jak to šlape. A jak jsou ta jejich vlastní rodinná pravidla mimo. Vlastně jí její obrácení situaci ještě zkomplikovalo.

Ale Bůh a děti – to byla její síla do každého dalšího dne. Ubíhaly jeden za druhým a slévaly se do týdnů, měsíců a let. „Nemusíš takhle žít,“ řekl jí jednou kazatel. Děti začaly být samostatné a ona se pomalu vracela do pracovního procesu. Času přibylo a konečně byl i na to, vztah řešit. Zachránit ho. Zachránit rodinu. Udělat všechno, co se dá, aby se v ní dalo fungovat. Aby se nerozpadla. Není dobře, když se rodina rozděluje. Vždycky to bolí. Začala hledat pomoc.

Jeli na čas. Děti do školy, rodiče do práce. Po škole kroužky. Odpoledne ve

školním roce bývala vždycky velmi náročná na organizaci. Auto zastavilo před školou. Ještě než holky vystoupily, Alice je zarazila. Bylo potřeba ujasnit si, co bude. „Nejdřív vyzvednu tebe, Jájo, a zavezu tě na angličtinu. Pak se stavím pro tebe, Báro, budeš na mě čekat v družině.

A nezapomeňte se jít naobědvat,“ zdůraznila Alice dětem a očima vyžadovala potvrzení, že rozumějí. Bára kývla. „Pak musíme nabrat Lídu, před školou, ne že tam nebudeš a že tě budu hledat. Tebe vysadím na flétně a Lídu zavezu na trénink. Až skončíte, tak nejdřív přijedu vyzvednout tebe, Lído, a spolu zvládneme nákup. Bára končí později, tak tam na nás počká.“ „No joo,“ vzalo dítko máminy pokyny na vědomí. „Prosím tě, musíš takhle lítat jak šílená? Copak nemůžu Báru na tu flétnu vzít já, když to mám po cestě?“ vložil se do toho už dost naštvaně Pavel, když sledoval tu logistiku. Alice se zarazila. To by bylo fajn, kdyby mohl. „A – opravdu to uděláš?“ zeptala se nejistě. „No jasně že jo!

Proč mně normálně nemůžeš říct, když něco potřebuješ?“ A před dětmi jí vynadal. Přeorganizovala tedy plány a zapojila do toho Pavla. A on to neudělal. Nechal Báru čekat ve družině. Už ani neví, čím se to tehdy snažil ospravedlnit. Bylo to tak vždycky. Nešlo ho vynechat, aby se neurazil, ale vždycky musela mít v hlavě dva plány pro případ, že nesplní, co slíbil. Bylo to vyčerpávající. Neubývala jen síla, s každým dalším nesplněným slibem ubývalo i úcty a ztrácela se důvěra.

Děti začaly odrůstat. Ve vztahu k tátovi prožívaly ten samý bezmocný vztek, jaký Alice znala z doby, kdy tam ještě vztah byl. Choval se k nim stejně. Dokud byly dcery ještě děti, tak to šlo, ale stávaly se z nich ženy. Proč by se měl k jiným ženám chovat jinak než k té své? Jediná, která se počítala, byla jeho matka. Alici došlo, že takhle to už dlouho nepůjde. Už není sama, kdo tím trpí. Žije v tom dvacet let.

Už nemůže. Jak žít s partnerem, se kterým je dohoda nemožná, který neodpovídá na

psychologie otázky, třeba týden na ni nepromluví a řešením je pro něj alkohol?

Zapsala je na párovou terapii, jenže Pavel nic řešit nechtěl. Protože on problém nemá. Když už ho něco rozhodí, tak to jednoduše zapije. Proč by měl z něčeho dělat vědu? Ty si dělej, co chceš, ale já ke cvokaři chodit nepotřebuju.

Pane Ježíši, ty nás vidíš. Ty vidíš, jak dlouho jsem v tom stála a že už nemůžu. Moje srdce patří tobě, ale srdce mého muže ne, není tvůj. Nejde po té samé cestě. Nemáme se kde potkat. Co ještě mám udělat? Kde mám brát? Jsem na rozcestí a přede mnou jsou dvě možnosti. Dvě zla.

Buď zůstat, nebo odejít. Ať už to bude jakákoli z nich, dej mi, prosím, sílu – zůstat, nebo jít. A buď se mnou.

„Víte, velké procento dětí, které chodí ke mně do ordinace, jsou děti, jejichž rodiče nešli od sebe a které teď žijí s tím, že nebýt mě, máma mohla být šťastná,‘“ přerušila terapeutka výčet důvodů, proč se Alice snaží vztah zachránit, i když manželovi je to jedno. „Dětem, které vyrostly v nějaké patologii, reálně hrozí, že se jako dospělé dostanou do té samé situace, v jaké vyrostly. Je potřeba sebrat odvahu a řešit to.

I radikálně.“ A tam se to zlomilo. Alice našla odvahu a přestřihla pouto. Nechala Pavla s jeho rodinou a přestěhovala se. Ta úleva byla okamžitá a nesmírná. Psychická i fyzická.

Jako by jí na duši celá ta léta ležel balvan.

Jako by ho celá léta nesla na srdci. Spadl.

Pavel vůbec nechápal, co se děje. K jejímu odchodu neviděl jediný důvod. Sesypal se. Plakal dětem na ramenou, takže se jedna z dcer nakonec rozhodla, že s ním zůstane. A zažila si hrozné věci, protože táta u sebe chyby nehledal, ani nepřestal pít. Naopak. „Je to velký smutek,“ shrnula Alice to, co cítila, když se po letech ohlédla zpátky.

Rodina by měla být spolu. A žít jako rodina.

Závislostní vztahové vzorce se přenášejí z generace na generaci MUDr. Petra Mizurová, lékařka a psychoterapeutka

Aby se z dítěte postupně stal zralý dospělý člověk schopný navázat zdravý partnerský vztah, potřebuje úspěšně projít procesem separace. Biblicky řečeno, potřebuje „opustit otce i matku“, aby mohl přilnout ke svému partnerovi. Pokud se tak nestane, přetrvá ve vztahu dítě– rodič nezdravý závislý vztah, který má potenciál ničit jeho partnerské vztahy, pokud vůbec jejich vznik umožní.

Zdá se, že v dnešní společnosti model závislého vztahu postihuje více muže. Není divu, když uvážíme, kolik dětí vyrůstá bez otce, kolik synů nemá možnost se zdravě identifikovat s mužskou rolí. Pokud matka vychovává dítě sama, je velmi těžké nenakládat na něj nepřiměřenou emoční zátěž. Nezřídka se stává, že dochází k záměně rolí a dítě jaksi nahrazuje chybějícího partnera. Nelze to ale zevšeobecnit, protože jsou jistě matky, které tuto náročnou situaci zvládnou a své dítě k sobě nezdravě nepoutají. Naopak k ní může dojít i v úplných rodinách, kde partnerský vztah nefunguje zdravě a pro rodiče je velkým pokušením být si na emoční rovině blíž se svým dítětem než s partnerem. Je to snazší, bezpečnější. Dítě tak nemá možnost pochopit a prožít, že partnerský vztah je zcela výlučný, odlišný od rodičovského.

Pokud se dítě stane středobodem života rodiče (v našem případě syn středobodem života matky) stává se z něj závislý jedinec, který ve všem, co dělá, podvědomě hledá jeho souhlas a uznání. Častým udržovacím mechanizmem tohoto vztahu jsou pocity viny – jak bych se mohl odpoutat od matky, která mi tolik obětovala, která nikoho bližšího nemá, která nám vždy tak dobře poradí, o kterou bych se měl postarat…

Rozhodující tedy je, zda rodič umožní a podporuje zdravou separaci, nebo svému dítěti naopak brání se oddělit, protože tím řeší své vlastní nenaplněné potřeby. Závislostní vztahové vzorce se navíc přenášejí z generace na generaci. Rodiče, kteří sami vyrostli v prostředí, které jim neumožnilo nejdříve zdravé přilnutí a později zdravé osamostatnění, jen těžko mohou předávat zdravý model vztahů.

Jak poznáme, že je náš partner závislý na rodičích? Jednoduše podle toho, že mu stále koukají přes rameno a říkají, co má dělat. Že jsou součástí rozhodování, která by partneři měli činit sami. Stávají se konkurencí v boji o moc a pozornost. Partner je i přes opačné slovní deklarace vždy až na druhém místě. Závislý vztah nedává prostor pro svobodu a sebevyjádření, je tu naopak snaha zalíbit se, neschopnost samostatného rozhodování, obavy tvořit si vlastní názory a postoje. Bývá často provázen manipulací a citovým vydíráním. U závislého partnera se projevuje nedospělé chování, které může být v určitých fázích přitažlivé, ale pro budování skutečného partnerství je velkou zátěží.

Největším problémem bývá, že závislý partner svoji závislost často nevidí nebo nechce vidět. Klíč k řešení má ale v ruce on. Dokud se sám nerozhodne tento stav řešit, není možné partnerský vztah uspokojivě rozvíjet. Zdravé nastavení ve vztazích je potřeba budovat hned od počátku (k tomu mohou pomoci například kurzy Manželské večery). Pokud se to nedaří, je třeba nerezignovat a vyhledat odbornou pomoc.

■

2019 listopad

27

profese

Chceme žít ve spravedlivém světě připravil Bronislav Matulík foto archiv jiřího vaňka

S

oudce je aktivní účastník státní moci. Jak velký je to nárok na člověka, aby unesl odpovědnost v rozhodování o vině a trestu?

Každý z nás je citlivý na to, když se děje nespravedlnost. Vidím to i u svých čtyř dětí, a tak si někdy od souzení neodpočinu ani doma. Hledání spravedlnosti není jednoduché, vyžaduje rozvahu, pečlivé zhodnocení všech okolností, empatii, logické myšlení.

Bývá i emociálně vypjaté, ale je nezbytné.

Chceme žít ve spravedlivém světě. Jakékoli použití moci (státní, rodičovské) klade na člověka uvedené nároky, ke kterým se u soudce přidává nárok na výbornou znalost právních předpisů a také bezúhonnost.

Aktivní účast na státní moci si nejvíce uvědomuji, když všichni stojíme v jednací síni při vyhlášení rozsudku a vyslovuji: „Vyslechněte rozsudek jménem republi-

ky.“ Prožívám, že jednám jménem osoby, kterou nevidíme, ale která má skutečně moc, neboť důsledky vysloveného rozhodnutí se dotknou života lidí. Je to pro mě pokaždé připomenutí paralely s duchovní rovinou. Také jednáme jménem někoho, koho nevidíme. Jsme to my, kdo se na jeho moci podílíme, není tedy naše, a tato moc má důsledky v životech lidí.

Soudce musí rozhodovat podle platných zákonů, ale jakou roli v rozhodování hraje i obyčejná lidská moudrost? Myslím na Šalomouna, i když jeho pozice byla jiná než u dnešních soudců.

Správné soudní rozhodnutí by vždy mělo být moudré. Je stále mnoho účastníků, kteří kvůli své pravdě raději „spravedlivě“ rozetnou dítě. Moudrý soud nesmí nic takového připustit. Zákony by vlastně měly

Mgr. Jiří Vaněk Do kostela jsme s rodiči chodili každou neděli a večer jsme se modlili. Jednalo se však jen o povinnost, pak o zvyk. Změna nastala v roce 1991, kdy jsem poprvé navštívil shromáždění znovuzrozených křesťanů. Zasáhla mne jejich upřímná radost z víry, kterou jsem neznal. Duch svatý mne pak oslovil během kázání Pavla Dolejšího. Na výzvu jsem se modlil modlitbu přijetí Ježíše jako Pána a Spasitele. Věřím, že od té doby mne Pán Bůh vede, a to i při výběru studia práv a povolání soudce. Tím jsem byl jmenován v roce 2000 k Okresnímu soudu v Táboře, kde působím na občanskoprávním úseku.

28 listopad 2019

být takovými moudrými pravidly chování mezi lidmi. A tam, kde je slovní vyjádření zákona nedokonalé nebo by mohlo vést k nespravedlnosti, je právě důležitá role soudce, který má posoudit v každém jednotlivém případu, zda litera zákona nezpůsobí zjevnou nespravedlnost. Tady vidím velkou roli našeho Ústavního soudu.

Podle jeho rozhodnutí soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, ale smí se, a někdy dokonce musí, odchýlit, pokud by jeho aplikace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Známé jsou případy zneužití soudní moci.

Jak hodnotíš čin Pontského Piláta, který si „jen“ umyl ruce? Byl to kompromis se svědomím, nebo arogance moci? Může se dnes soudce dopustit podobného činu?

O Pontském Pilátovi jsem mnohokrát přemýšlel. Z toho, co máme napsáno v Bibli, plyne, že jeho konečné rozhodnutí bylo čistě politickým rozhodnutím. Nejprve totiž rozhodl tak, že na Ježíši žádnou vinu nenalézá. Ukřižování bylo vyhověním přání zástupu, místním autoritám na Římany zabraném území, snahou uklidnit situaci a zabránit nepokojům. Na kompromis se svým svědomím a snahu o jeho očištění jasně ukazuje omytí si rukou. Pilát Ježíše opakovaně korektně vyslýchá, není to tedy arogantní odsouzení, kde by soudce ani nezajímalo to, co říká obviněný. A není to ani vynucování doznání. Přestože je přesvědčen o nevině souzeného, rozhodne v politickém zájmu.

I dnes samozřejmě může dojít ke zneužití soudní moci, lidé jsou pořád hříšní.

Jaké je riziko ovlivňování soudců v úplně obyčejných občanskoprávních sporech?

Setkal ses s tím?

Ne nadarmo najdeme v Bibli například tolikrát výzvu pro soudce, aby nebrali úplatky. Přesto čteme, že synové Samuela je přijímali a převraceli právo. Kořenem je vždy láska k penězům. Moje kolegyně a kolegové, se kterými se setkávám na pracovišti, jsou všichni poctiví lidé, kteří se snaží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nalézat právo, a nikoli zneužít soudní moc.

To však neznamená, že nejsou výjimky.

Když o nich média přinesou zprávu, jsem smutný ze selhání kolegy. Na druhou stranu jsem rád, že fungují mechanizmy na odstranění nepoctivého soudce.

v rukou moc, předstírali jak před veřejností, tak i sami před sebou, že jde o spravedlivý proces. Je to memento, čeho je schopná totalita, ale i varování pro všechny soudce před tím, snažit se vyhovět politikům. Je však třeba na tomto místě připomenout, že i v tehdejší době bylo mnoho soudců, kteří se na těchto věcech odmítli podílet.

Ve srovnání s Pilátem na mě mnohem hůř působí komunističtí soudcové Karel Vaš, který vynesl hrdelní trest nad Heliodorem Píkou, a Karel Trudák, který předsedal soudu s Miladou Horákovou. Co soudíš o těchto soudcích při uplatňování práva a moci v tehdejší době?

Ačkoli by se mohlo zdát, že nic takového dnes není možné, je zřejmé, že snahy politiků zasahovat do soudní moci jsou stálé. Vzpomeňme například na návštěvy zaměstnanců kanceláře prezidenta u vrcholných soudů, které soudcům doporu­ čovaly, jak by měl spor podle přání Hradu dopadnout. Vzpomínám si i na jiný případ, kdy soudce Nejvyššího soudu byl schopen říci: „Nezávislost justice musí jít stranou politickým zájmům.“ Bylo s ním proto vedeno kárné řízení, ve kterém byl zbaven soudcovské funkce. Přesto jde o obrovské zklamání, že i v dnešní svobodné době se najdou soudci ochotní sloužit zájmům politiky. Se snahou politiků ovlivňovat výkon soudní moci se nyní ještě více než u nás potýkají v Polsku a Maďarsku. V Turecku bylo ze dne na den odvoláno několik tisíc režimu nepohodlných soudců.

Nejsem historik, ale vím, že i tehdy zněl silně hlas lidu – chodily petice a výzvy z továren, škol, úřadů, obcí atd., aby byl vynesen trest smrti. Spravedlnost šla stranou a rozhodnutí vyhověla politickým zájmům.

Bohužel za aktivní spolupráce tehdejších soudců, kteří věděli, že výpovědi jsou vynucené a nepravdivé. Pilát na rozdíl od jmenovaných soudců přiznává, že vyhovuje vůli davu, že se s jeho vlastním odsuzujícím výrokem neztotožňuje, a chce se očistit od páchané nespravedlnosti. Obludnost monstrprocesů byla v tom, že všichni, kdo měli

Soudci jsou podle naší Ústavy při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Jaké je riziko ovlivňování soudců ze strany dnešních politiků? Je naše demokracie v tomto směru ohrožena?

Osobně jsem se s tímto jednáním nikdy nesetkal. Riziko ovlivňování soudce v občanskoprávních sporech u okresního soudu, kde působím, je zcela minimální. Jednak si myslím, že účastníci vědí, že by následovalo trestní oznámení ze strany soudce pro pokus o podplácení, a také by to bylo iracionální. V našem právu jsou totiž poměrně široké možnosti opravných prostředků (řádných, mimořádných) a též možnost obrátit se na Ústavní soud. Podle mne je tedy vyloučeno ovlivnit všechny články soudní soustavy i Ústavní soud, aby rozhodl nespravedlivě dle přání účastníka.

Jak tě životně ovlivnila či proměnila profese soudce a má vliv na tvé křesťanství?

Moje profese mne vede k tomu stále se modlit za moudrost a spravedlnost při rozhodování. Oblíbil jsem si první kapitoly z knihy Přísloví a také z Jakuba: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ Starý i Nový zákon je plný právních pojmů, které jsou mi blízké ze studia i ze zaměstnání. Je krásné číst v Bibli, že Bůh miluje právo a spravedlnost a chtít v každodenní práci naplnit to, co on miluje.

■

soudce Osoba pověřená autoritativně rozhodovat ve sporných záležitostech, zejména právních. Soudce vstupuje do sporu dvou stran jako třetí a nezúčastněný, aby rozhodoval nestranně a spravedlivě. Proto musí být nezávislý a nesmí rozhodovat o záležitostech, v nichž může mít nějaký osobní zájem. V moderních demokratických státech je soudce ústavní činitel, nositel soudcovské moci a představitel soudu. Je nezávislý na vládě a svým rozhodováním prosazuje státní moc.

2019 listopad

29

Do Písma

Jdi a zabij svého syna! ptala se eva čejchanová

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou…“ Genesis 22,2

B

ůh si vyžádal dětskou oběť! Jde to proti všemu, co kdy lidem říkal – že je to ohavnost (Dt 12,31) a není to správné (2Kr 16,2). Proč to udělal?

Musíme si uvědomit, že jen o několik veršů dříve Bůh Abrahama ujistil, že právě Izák bude dědicem požehnání. Abraham nejprve vyslechl Boží zaslíbení o tom, že jeho syn Izák bude mít množství potomků – a vzápětí mu bylo řečeno, že ho má obětovat. Nedávalo to smysl. Tento příběh není především o lidské oběti, je o bolestném zápase věřícího člověka, který nerozumí Božímu jednání. Člověka, který má dojem, že to, co Bůh dělá, vůbec nedává smysl. Takové situace někdy zakoušíme všichni.

Jak si mohl být Abraham jist, že k němu mluví Hospodin?

prof. Pavel Hošek (1974) kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

30 listopad 2019

Vyprávění v knize Genesis nám nedává nahlédnout do Abrahamova uvažování. V rámci příběhu, tak jak ho v Bibli čteme, je jasné, že to byl skutečně Hospodin, kdo Abrahama vyzval, aby svého syna obětoval.

My jsme si jisti, protože je to v Písmu. Ale byl si tehdy jist i Abraham? Proč to Sáře neřekl?

Asi si umíme představit, že kdyby Abraham vyprávěl Sáře, že mu Bůh přikázal, aby jejich milovaného synka obětoval na oltáři, Sára by jako správná maminka řekla: „Kdo ví, cos to slyšel, nikam nepůjdete!“ Nepřítomnost Sáry v celé té dramatické situaci je opravdu nápadná. Možná Sára nebyla do záležitosti zasvěcena proto, že nebylo třeba ji zbytečně znepokojovat. Šlo totiž především o proměnu Abrahamova srdce. Sára buď podobnou zkoušku nepotřebovala, nebo měl pro ni Hospodin nějakou jinou.

Je zřejmé, že příběh o obětování Izáka máme číst jako zátěžový test Abrahamovy důvěry v Hospodina. Abraham byl vyzván, aby ten vzácný dar, který vděčně přijal z Božích rukou, vrátil Dárci.

Nešlo v první řadě o Izákovo usmrcení obětním nožem. Šlo o to, jestli se ho Abraham dokáže „vzdát“.

Můžeme se jen dohadovat, co přesně se dělo v Abrahamově nitru. Jistou odpověď nabízí list Židům. Tam se praví, že Abraham tehdy ve víře poslechl Boží pokyn, protože věřil oběma Hospodinovým výrokům. Tedy jak tomu, že Izák je dědicem zaslíbení, tak tomu, že ho má obětovat.

Podle listu Židům Abraham spoléhal na to, že pokud by Izáka usmrtil, Bůh ho vzkřísí z mrtvých, aby mohl splnit své zaslíbení.

Kdyby dnes někdo jednal jako Abraham, tedy poslechl ten hlas, byl by za zločince nebo za blázna, a to i mezi věřícími. Jak by na něj dnes hleděly církevní autority?

Kdyby někdo v dnešní době na základě „vnitřního hlasu“ usmrtil své dítě, byl by souzen jako vrah nebo hospitalizován jako šílenec. Příběh z knihy Genesis se ale netýká otázky, zda rodiče smějí na základě duchovního vnuknutí zabíjet své děti. Je to příběh o vnitřním boji věřícího, který sbírá odvahu odevzdat Hospodinu úplně všechno. Nejen to špatné, ale i to dobré.

Bůh volá člověka na cestu duchovního růstu.

Součástí této cesty je ochota vzdát se i toho, co je nám nejdražší.

Příběh o obětování Izáka je o nás, o našich každo­denních zápasech. Není to kuriózní historka o podivné rituální vraždě. My věřící ochotně odevzdáváme Bohu své hříchy, zlozvyky, špatné vlastnosti. Ale máme-li být skutečně proměněni, Bůh nás dříve či později povede k tomu, abychom mu odevzdali nejen všechno špatné, ale také všechno

inzerce

dobré, co máme. I naše dobré vlastnosti, naše přirozená nadání a hmotné i nehmotné statky.

Můžeme to ilustrovat příkladem: Má-li se stát kazatelem člověk, který je od přírody vynikající řečník, nadaný herec a skvělý bavič, musí se toho všeho nejprve vzdát, má-li být pro Pána Boha „použitelný“ a nemá-li působit víc škody než užitku. Musí to tak říkajíc přinést pod kříž a nechat umřít. Pánu Bohu někdy překáží naše genialita. Všechna svá obdarování musíme nejprve odevzdat, „vzdát se jich“. A Hospodin nám je pak vrátí proměněná.

A některá nám možná nevrátí. Tohle znamená „obětovat Izáka“.

Byl Abraham na tuto nejtěžší zkoušku nějak v životě připravován? Lze se vůbec na takovou zkoušku připravit?

Ve vyprávění o praotci Abrahamovi pozorujeme jeho duchovní růst, jeho zrání v opravdového hrdinu víry. Na počátku se v důvěře v Boží zaslíbení vzdal zajištěné existence bohatého občana Uru a vyrazil do pouště. Ale tím to nekončilo. Duchovní růst je běh na dlouhou trať, je to celoživotní zápas. Abraham dostával nové a nové příležitosti, aby se učil spoléhat na Hospodina, aby nebral události do vlastních rukou, aby se nepokoušel dosáhnout svatých cílů nesvatými prostředky.

Hospodinova výzva, aby obětoval Izáka, byla další příležitostí k růstu, dalším vnitřním zápasem, ve kterém se Abraham učil odevzdávat Bohu úplně všechno.

Aby se jeho srdce skutečně proměnilo, nemohlo to být „jenom jako“. Musel projít utrpením ztráty, musel si prožít, že se Izáka vzdává. Teprve potom mu ho Hospodin mohl vrátit zpátky.

Vydavatelství Juda Vám nabízí

Příběh obětování Izáka je tedy lekcí odevzdanosti. Říkáte, že je to příběh o nás. Jak se můžeme dopracovat k odevzdanosti, jakou měl Abraham?

Matt Redman

TVÁŘÍ K ZEMI

Musíme být ochotni „obětovat Izáka“.

Když pozvednete svou tvář k Boží slávě, padnete na svou tvář v uctívání

Zlomové okamžiky Abrahamova života jsou postavené na přímé komunikaci s Bohem – nejen obětování Izáka, ale i setkání nad Sodomou, přijetí andělů a zaslíbení, vyhnání Hagar. Je i pro nás přímá komunikace s Bohem tak zásadní, když máme Bibli?

Když jsme padli na svou tvář v uctívání, byl na počátku nepochybně postoj srdce. Když vášnivě toužíme, aby v nás rostl Kristus, zjišťujeme, že se sami zmenšujeme, jak se s úctou poddáváme Bohu. Všemohoucí nás uchvátí natolik, že se skláníme v naprosté vydanosti, a shledáváme, že je to jediná správná reakce. Tato kniha o uctívání nás zve na putování do divů a tajemství a nabádá nás, abychom ve svém uctívání objevili Boží jinakost.

 A6, 104 strany, 119 Kč

Vyprávění o Abrahamovi je pozváním pro nás pro všechny, abychom tak jako on každý den hledali Boží tvář. Nejde o několik minut ztišení ráno mezi koupelnou a snídaní. Hledání Boží tváře je způsob života. Začíná ráno, když otevřeme oči, trvá sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Cesta víry není přijetím nějakého světonázoru nebo život podle nějakého kódu dobrých mravů. Cesta víry je životem před Boží tváří. Věřící člověk „myslí v dialogu“. Když apoštol Pavel říká „ustavičně se modlete“, nijak nepřehání. Nemyslí tím, že se máme modlit často a dlouho. Myslí tím, že naše vědomí má mít povahu rozhovoru. A právě toto ustavičné hledání Boží tváře v důvěře, lásce a naději vidíme v Abrahamově příběhu. Jeho život byl rozhovor s Bohem.

■

Tomáš Korčák

UZDRAVUJÍCÍ VDĚČNOST

Jak nás děkování, chvála a uctívání otevírá pro Boží jednání  A6, 120 stran, 109 Kč Ježíš nás učí, že prvním a největším přikázáním, ve kterém jsou všechna ostatní obsažena, je, že budeme milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a ze všech svých sil. Jedním z nejryzejších projevů naší lásky k Bohu je, vedle důvěry a poslušnosti, vděčnost, chvála a uctívání. Takový životní styl nás otevírá pro Boží nadpřirozené jednání.

 Nabízíme také mnoho dalších titulů

nejen z naší produkce.

Objednávejte v internetovém obchodu:

knihyjuda.cz

Vydavatelství Juda  Nebeského 20, 276 01 Mělník  e-mail: juda@juda.cz  tel.: 720 227 661

diskuze

Obnova Mariánského sloupu připravil bronislav matulík

anekdota Roman Gadas foto archiv

Jak po 101 letech hodnotíte stržení Mariánského sloupu davem vedeným Frantou Sauerem? A je pro vás snaha o jeho obnovu věcí principiálně duchovní, nebo spíše politickou, národnostní či kulturní?

Jménem národního výboru, Franto, táhni!

Za tohle ti postaví pomník!

David Novák předseda RCB

Pochopitelně, že se mi nelíbí ničení pa-

mátek. Zároveň se ale stržení mariánského sloupu odehrálo v rozjitřené atmosféře vzniku nové republiky, která se vymanila z nenáviděné monarchie spojené s habsburským rodem propojeným s katolicismem, který byl v našich zemích spojován jak s tvrdou protireformací, tak s kolaborací s Habsburky. Sloup na sobě navíc nesl symboly diskriminující protestanty.

Za zmínku stojí, že v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře, se až do zákazu Josefem II. u sloupu konávala procesí s díky za vítězství nad reformací. Nelze popřít, že Ma 32 listopad 2019

riánský sloup na Staroměstském náměstí v sobě, na rozdíl od jiných mariánských sloupů, nesl velmi silný ideologický, protireformační a pro mnohé i protinárodní odér. Katolicismus zde sklízel plody nešťastného spojení trůnu a oltáře.

Naproti tomu na Husově pomníku stojí „pravdy každému přejte“. Toto heslo v sobě Mariánský sloup rozhodně nenesl. Spíše naopak. Jedná se o historii, ale ukázalo se, že k nám minulost patří a že nás zraňuje.

Když jsem četl některé spory okolo sloupu, všiml jsem si, že je někdy snaha protireformaci bagatelizovat. Jenže protireformace brutální byla a stála tisíce lidí život nebo vyhnanství. I díky těmto hrdinům víry naše církev existuje. Proto považuji za nevhodné oživovat symboly této temné doby, jakkoli

vím, že obsahovala i věci dobré. Kdyby byl sloup vztyčen, žádný duchovní vliv nad Prahou mít nebude. Stane se „pouze“ urážkou části protestantů a bagatelizací doby náboženské nesvobody. Protože jsme se ale ve vztazích s katolíky velmi posunuli, byl by na místě sloupu vhodnější symbol smíření.

Daniel Fajfr bývalý předseda RCB a ERC

Podstatné je, z jakého pohledu k tématu

obnovy Mariánského sloupu přistupujeme. Pokud se na to díváme z protestan-

glosa ské pozice a v historickém kontextu 17. století, pak je pochopitelné odmítnout jeho obnovu. Už se více nevracet k bolavému období počátku rekatolizace. Vztyčení sloupu chápu jako anachronismus, tedy umístění nějaké věci do jiné doby než do té, kam patří.

Navíc takový počin neprospěje ekumenickým snahám.

Podívám-li se na záležitost z pohledu dnešního člověka, a tedy i běžného křesťana, kterého předmětná historie církve příliš netíží, půjde spíše o kulturní záležitost. Těm je celkem jedno, jestli tam bude či nebude. Takový občan neřeší pozadí vztyčení, stržení a znovu postavení sloupu, zda je replika věrnou kopií atp. Pro něj a pro davy turistů to bude jen další historické místo na Staroměstském náměstí.

Pavel Černý bývalý předseda RCB a ERC

Symboly žijí svým životem a mají velkou sílu. 101 let jsme žili bez Mariánského sloupu a většině lidí to nevadilo.

Před dvaceti lety se objevila společnost pro obnovu sloupu. Společně se synodním seniorem Pavlem Smetanou jsme se se zástupci této společnosti setkali a požádali jsme je, aby na Staroměstské náměstí repliku kontroverzního sloupu nedávali. Tehdy s námi souhlasil i kardinál Miloslav Vlk. Sloup má v sobě velmi silný emocionální protireformační náboj. Připomíná porážku reformace v naší zemi a strašnou a krvavou rekatolizaci našeho národa pod taktovkou Habsburků. Sloup stál u místa, kde tekla krev mučedníků, včetně 27 popravených pánů. Obsahoval zobrazení protestantů jako heretiků, kteří jsou pod dohledem Spasitelovy matky Marie propichováni anděly. Nejsem přítelem boření památek a symbolů, ale jestli se to

Osobně mám za to, že daleko lépe by dnešní dobu vyjadřoval monument symbolizující smíření, jednotu, spolupráci, a to nejen z pohledu ekumenické vstřícnosti, ale také občanské společnosti. To však asi nebude v zájmu Prahy 1. Ale i kdyby byl jednou sloup vztyčen, neviděl bych to černě. Jen bych si nepřál, aby se stal cílem mariánských procesí v předvečer bitvy na Bílé hoře jako kdysi. Mým přáním by bylo, aby učitelé dějepisu vzali své žáky na Staroměstské náměstí a vyprávěli jim, co všechno se odehrálo na místech, jako jsou Týnský chrám, dvacet sedm křížků na dlažbě, kostel sv. Mikuláše či nedaleká Betlémská kaple, sousoší Husova pomníku, a nakonec třeba i Mariánský sloup. Tudy se ubíraly české, ale i světové dějiny.

už v roce vzniku republiky stalo, pak to vyjadřovalo vzdor proti národnostnímu a náboženskému útlaku. Nová republika měla být místem náboženské a občanské svobody. Lidé, kteří dnes prosazují obnovu sloupu, jsou často těmi, kteří vidí svůj vzor v dobách klerikalismu a vlády jedné církve spojené se státem. Někteří zlehčují problematiku vyhánění lidí ze země, exekucí, mučení a indoktrinace. I někteří křesťané dnes pošilhávají po barokní pompě a rádi by otočili vývoj směrem dozadu. Jsem zásadně proti obnově sloupu, proti zneužití tak úžasné postavy, kterou blahoslaví všechna pokolení, a proti zasvěcování našeho národa té, která je vzorem prosté a hluboké víry, nikoli násilí a útlaku. Uvítám na náměstí jednoduchý památník smíření. Když jsme dokázali společně připomenout Husovo výročí, dokážeme to i příští rok při výročí Bílé hory. Sloup rozděluje, Kristus spojuje!

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat

A ty někoho vedeš?

Petr Plaňanský, kazatel KS Nymburk

Od dětství mám kliku na setkání s inspirativními lidmi. Jako klukovi se mi poštěstilo vidět závodit ve Stromovce nejnadanějšího vytrvalce jedné běžecké generace Lasse Viréna. V Montrealu v roce 1976 se chtěl pokusit dosáhnout stejného triumfu jako kdysi náš Emil Zátopek.

O Virénovi se traduje tento příběh: V roce 1976 na montrealské olympiádě běžel svůj první maratón a netušil, jaké tempo má nasadit. Úvaha trenéra byla jednoduchá: musíme pro tebe najít nějakého spolehlivého běžce jako vodiče. Volba byla jasná: drž se Američana Shortera – když přidá, taky přidej, pokud zpomalí, musíš zpomalit. Virén ten závod sice nevyhrál, ale díky skvělé radě trenéra doběhl na úžasném pátém místě!

Dnes, ve věku zralého muže, té moudré trenérské radě mnohem více rozumím. Díky tomu, že jsem měl štěstí na skvělé lidi, zejména na spolehlivé a zkušené vodiče.

Pomohli mi zorientovat se v životě, vypořádat se s různými jeho úskalími, naučili mě obstát v zápasech víry a pochybností.

S každým přibývajícím rokem také stále naléhavěji vnímám, že je potřeba na trať vyslat nové běžce s poselstvím Dobré zprávy.

Proto se sám už nějaký čas pokouším a učím být spolehlivým vodičem těch méně zkušených. Rozhodl jsem se přestat si stěžovat, že se nikdo moc nehrne do vytrvalostního běhu víry a služby druhým. Hledám ty, kteří to chtějí alespoň zkusit. Netrápím se, že se občas něco nepodaří. Mnohem horší je věci vůbec nevyzkoušet.

Chci k tomuhle vodičskému či trenérskému dobrodružství přizvat i tebe. Pokud máš pocit, že se věci moc nemění, nebo jsou naopak horší, pak si polož důležitou otázku: „Vedu někoho?“ Pokud ne, někoho si najdi, dokud máš ještě čas!

názor redakční rady.

2019 listopad

33

Čtěte a nezapomínejte! text Bronislav Matulík foto archiv

Byly jsme tam taky Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky Praha: Monika Le Fay, 2018 strany 91–92

Dagmar Šimková (1929–1995)

byla roku 1952 zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v politickém procesu odsouzena na 15 let. Vězněna byla až do roku 1966. Po okupaci Československa roku 1968 emigrovala do Austrálie. V exilu se zapojila do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala terapeutické práci ve věznici.

Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické knize. Kvůli své víře odmítala v neděli ve vězení pracovat, za což se mnohokrát ocitla na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Po propuštění jí stát z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala.

Jednou v Dubčekově éře ptal se mě jeden advokát: „Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“ „Chtěli jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem popravdě. „Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly zachovat morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mne soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíte na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba…

Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl 34 listopad 2019

tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek.

Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla všeho, čeho je člověk schopen.

Do konce života Klára Pinerová: Do konce života: političtí vězni padesátých let – trauma, adaptace, identita Praha: Ústav pro studium totalitních režimů : NLN, 2017 strany 96–97

Klára Pinerová, Ph.D. (1982) historička, působící v Ústavu pro studium totalitních režimů, napsala studii o událostech po roce 1948, kdy bylo zatčeno několik desítek tisíc lidí z politických důvodů. Mezi nimi bylo mnoho jedinců, kteří se necítili být vinni a často ani neměli tušení, čeho se měli dopustit. Dostali se do situace, na kterou se nemohli vnitřně připravit. Co tedy prožíval člověk, který byl po roce 1948 zatčen?

Ihned po zatčení se s vyšetřovanými jednalo jako se zločinci, kteří jsou vinni a u nichž je jen otázka času, než se sami přiznají. Pracovníci Státní bezpečnosti si byli dostatečně vědomi asymetrie postavení a dávali vyšetřovaným jasně najevo jejich podřízenost, hrubě jim nadávali a neštítili se už v této fázi fyzického násilí… Všichni vyšetřovaní byli převezeni do jedné

z věznic Státní bezpečnosti, kde prodělali osobní prohlídku, byly jim odejmuty všechny jejich osobní věci, a dostali často špinavé a nepadnoucí oblečení. Byli umístěni na samotku a tam podrobeni dalším postupům, které měly zvýšit stres ze zatčení. Cely byly navrženy tak, aby do nich vstupovalo pokud možno co nejméně denního světla, což vedlo ke zvýšení dezorientace v čase.

Nebyl jen omezen výhled ven, ale umělé světlo svítilo neustále i během spánku. V cele byl zaveden přísný režim a jakékoliv odchýlení bylo trestáno. Zatčení museli po cele neustále chodit, případně spát pouze v předepsané poloze směrem ke světlu a s rukama na přikrývce, někteří navíc byli omezeni v pohybu svázáním rukou. To vše s nedostatkem spánku a chladem v cele vyvolávalo v zatčeném strach, pocit bezmoci a později frustraci a depresi, jež mohla vést až k halucinacím a pokusům o sebevraždu. Podle Hinkleho a Wolffa byl každý vyšetřovaný během tří až šesti týdnů zlomen…

Babylonské zajetí církve Jan Štěpán: Babylonské zajetí církve Praha: vydal autor vlastním nákladem ve studiu CreoPress Ing. Vlastimila Čejchana v Náchodě, 2015, strana 61

RNDr. Jan Štěpán (1932–2017) po sametové revoluci věnoval velkou část svého života historii Církve bratrské. V knize Babylonské zajetí církve shromáždil fakta a příběhy křesťanů, kteří byli nuceni žít v totalitním režimu za železnou oponou. Jedním z nich byl i Jaroslav Kvasnička.

Svobodomyslný a nezkrotný duch trpěl v zemi sevřené železnou oponou a s rozpoutaným třídním bojem. Krátké pedagogické působení na školách bylo pro Jaroslava, klasického a moderního filologa a zejména radostného křesťana, spojeno s mnoha útrapami a šikanováním. V roce 1952 byl vyhozen ze školních služeb a nesměl pracovat ani jako kreslič v Chemoprojektu. Uchytil se jako pomocná síla u ČSD. Následoval nezdařený pokus o útěk na západ, soud, vězení a potom pomocná, nekvalifikovaná těžká práce. Když jeho zesláblý organizmus onemocněl a bratr Kvasnička nemohl dále vykonávat nejtěžší práci, odbor pracovních sil národního výboru mu téměř tři čtvrtě roku nabízel zase jen nejtěžší práci. To stačilo, aby byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen pro příživnictví k vězení na Borech. Zde utrpěl při těžkém pracovním úrazu poranění páteře a poškození mí-

chy s ochrnutím dolní poloviny těla. Po 12 měsících utrpení jej nebeský Otec odvolal z pozemského života… V poslední čtvrtině svého života nesl těžký kříž. Přesto se i v utrpení radoval z toho, že patří svému Spasiteli. Vyjádřil to i ve slovech písně v Křesťanském kancionálu: Pán je blízko, záhy přijde, přijde den a muk již není, kříž tvůj v plesání se změní, v příslibů všech naplnění.

Pán je blízko, přijde Pán!

Ostrov v souostroví Jaromír Šavrda: Ostrov v souostroví Praha: Pulchra, 2009 strana 87

Jaromír Šavrda (1933–1988)

spisovatel, disident a chartista. Během normalizace se věnoval brněnské odnoži samizdatové edice Petlice. Za tuto aktivitu byl v roce 1978 zatčen a odsouzen k 55 měsícům vězení. Po návratu z výkonu trestu se aktivně zapojil do Charty 77. V září 1982 byl zat­ čen znovu, tentokrát za pobuřování, a vězněn do roku 1984.

V té době napsal knihu Ostrov v souostroví, kterou tajně vynesl z vazební věznice v Ostravě jeho advokát. Jaromír Šavrda zemřel v roce 1988 na následky věznění.

Na této knize se mi nepracuje ani lehce, ani vesele, přestože se denně obracím k Všemohoucímu přibližně těmito slovy: „Bože můj, můj Všemohoucí Bože a Pane, dej mi pro moji práci, již konám pro své bratry a sestry a pro to, abych jim ukázal cesty pravé a nepravé, dej mi pro tuto práci poctivá, pravdivá, upřímná a účinná slova, a dej mi také, aby tato slova došla ke sluchu mých bratří a sester, jimž jsou adresována.“ Tato poslední část prosby (Vševědoucí to jistě ví) se týká hlavně fyzického zachování rukopisu a jeho dopravy z vězení do světa knih, literatury a čtenářů. Vím, že kdyby u mne tento rukopis našli (a kdyby se jim podařilo rozluštit mikroskopicky drobné písmo, rozmazávané měkkou tužkou), že by mi šlo o velmi mnoho.

Z toho hlediska je tato reportáž nejen dobrodružstvím literární tvorby v žánru, v němž jsem v životě neměl žádnou zkušenost, i když jsem už nějakou tu knížku napsal; je to dobrodružství lidské v nejširším slova smyslu: jde v něm o léta lidského života a možná i o tento život sám, neboť tady, na iksku, na jednom z ostrůvků celého rozsáhlého souostroví, se nejen živoří, trpí a kouří taras bulba, tady se také umírá.

■

2019 listopad

35

svědect ví

Jablko padlo dále od stromu

jsem si na tvá slova. Poklekl jsem a modlil se: Pane Ježíši, já se ti celý chci odevzdat, i když půjdu sedět.“ Odvolal se a sepsal své svědectví, které soudkyně Krajského soudu v Ostravě přečetla. „Co nám k tomu chcete říci?“ vyzvala Patrika. „Mohu jen zopakovat, co jsem už napsal,“ odpověděl. „Je to divné, ale já vám věřím. Dávám vám hodiny veřejně prospěšných prací,“ konstatovala žena v taláru. Patrik odpověděl: „Musím nejdříve poděkovat Bohu a potom vám.“ Později mě pozval na svou svatbu. Narodil se mu syn. V manželství se ale velice trápil. Manželka, mladičká Romka, která byla křesťankou krátce, odešla nejprve od Boha a potom i od něho. Byla mu nevěrná

Patrik z Havířova už v patnácti letech jez-

dil až do Olomouce bez řidičáku. V sedmnácti začal fetovat. Dnes je mu třicet šest.

Seznámil jsem se s ním před mnoha lety ve Vazební věznici v Ostravě. Bylo mu devatenáct, vážil šedesát kilo a byl „feťácká smažka“. Dostal 27 měsíců.

Trápil se steskem po malé dcerce, kterou měl s družkou, také narkomankou.

Od té doby ji vychovává Patrikova maminka, původem Polka, v jejíž rodině jsou vesměs samí vysokoškoláci. Dnes je dívce sedmnáct. Jako malého brávala mamin-

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

ka Patrika do sboru Armády spásy. On se ale „potatil“.

Dříve než Patrika jsem poznal jeho otce, Roma, který si u nás ve Věznici Ostrava-Heřmanice odpykával dlouhý trest.

Poté, co ho převezli do Věznice Valdice, vystřídal jej v Heřmanicích jeho syn. Patrik chtěl sportovat, a tak se cvičením dostal na váhu devadesáti kilogramů. Měl problém podrobit se dozorcům, natož Bohu. U návštěvy napadl svou družku a skončil na oddělení kázeňských trestů.

Vzpomínám na jedno setkání po jeho propuštění. Seděl večer ve tmě na lavičce v parku s kamarádem, oba nafetovaní. Pozdravil mě. Uběhl rok a s Patrikem jsme se setkali znovu, to už ale opět ve vazbě. Střídalo se u něho zoufalství, pláč a bezmoc. Nechtěl strávit život v kriminále jako jeho otec. Zavřeli ho podruhé – na 36 měsíců. Má prý stále v srdci, jak jsem mu říkal: „Zapři sám sebe a nes svůj kříž. Pokud neodevzdáš Bohu 100 pro 36 listopad 2019

„Je to divné, ale já vám věřím. Dávám vám hodiny veřejně prospěšných prací,“ konstatovala žena v taláru. cent a 1 procento si necháš, na tom jednom procentu spadneš. A uvidíme se tu zase.“ Měl dobrý úmysl se tím řídit, ale nezvládl to.

Po propuštění začal navštěvovat romskou církev v Havířově. Sbor vede romský pastor, kdysi také heřmanický vězeň. Bůh Patrika sice osvobodil od drog, ale nikoliv od trestného jednání. Odvezl někoho autem na krádež. Měl za to dostat třetí trest – 8 měsíců. Na „cépézetce“ (cele předběžného zadržení) prožil Patrik své obrácení. Vypráví: „Byl jsem zoufalý, vzpomněl

a o dítě se nestarala. Nakonec se rozvedli.

Soud rozhodl o svěření chlapce do otcovy péče. Patrik se o synka, dnes sedmiletého, stará s láskou. I když bývalá žena rodinu i tchyni proklínala, babička ji nepřestala mít ráda. V poslední době se prý mění a začíná být pokorná.

Patrik poznal různé typy práce a nyní je už přes půl roku pečovatelem v Azylovém domě Armády spásy v Havířově. Chtěl by studovat, svědčit ve vězení, být vězeňským kaplanem. Říká, že jsem mu starším duchovním bratrem i otcem, po řadu let mi pravidelně telefonoval, ze všech bývalých vězňů nejčastěji. Patrikovi známí, s nimiž páchal trestnou činnost a kteří jsou znovu ve vězení, dosvědčují, že život s Bohem vzal vážně. Pro moji službu kaplana je to veliké povzbuzení a ocenění.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 11. 2019 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu O zotročené vůli od Martina Luthera. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 10/2019: Měj přede mnou bázeň a přijmi mé napomenutí.

Knihu To nejlepší z Komenského vyhrává Markéta Pavelková, Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.

2019 listopad

37

post scriptum

Lekce z pomíjivosti text Kateřina Korábková

M

ám ráda hřbitovy. Fascinují mě dráždivou nedopovězeností příběhů naznačených strohými nápisy na náhrobních deskách.

Továrník, drahý syn, milovaná manželka…

Na nejpůsobivějším hřbitově, jaký jsem kdy viděla, jsem se ocitla loni koncem září. Padaly kaštany a starý židovský hřbitov byl snad jediné místo v celé Wroclawi, kde je ještě nikdo nevysbíral.

Za hřbitovní branou začínal jiný svět. A tím nemyslím přehlídku funerální architektury od druhé půlkyW 19. století do druhé světové války, od zdobného štukování říms a sloupových hlavic až po minimalismus hladce vyleštěného černého kamene.

Nikdy v životě jsem neviděla tak opuštěné místo. Podél zdí stály rozpadající se hrobky dosahující rozměrů zahradního altánu. Roztříštěné balustrády

Jedno z těch míst, kde na vás sáhne genius loci.

Nebyl to ale letmý dotek, nýbrž facka.

zábradlí kdosi vyskládal na hromady spolu s kamennými vázami a kusy náhrobních desek a sloupů, které kdysi nesly zdobené střechy. Menší náhrobky na tom nebyly o moc lépe. Povalené desky rozbité na kusy se zřejmě kdosi sem tam pokoušel sestavit jako puzzle. Všudypřítomné šlahouny břečťanu a psího vína zadržující v sobě spadané listí postupně trosky zakryly. V jedné části hřbitova už byly náhrobky znát jen jako hrbolky v souvislém porostu lián.

Na některých náhrobcích jsem si všimla malých kulatých důlků. Znám je z Berlína, kde jsou jimi kropenaté sloupy monumentálních budov na

Kateřina Korábková Redaktorka časopisu Brána, CB Kutná Hora.

Muzejním ostrově – stopy střelby. Výprava, která tu šla s průvodkyní, někam zmizela a já se ocitla s pár toulavými kočkami sama v přítmí stromů mezi rozpadajícími se hroby. Jedno z těch míst, kde na vás sáhne genius loci. Nebyl to ale letmý dotek, nýbrž facka, po které se mi chtělo křičet na všechny členy bohatých rodin, které si tu stavěly honosné hrobky na věčnou paměť: Co jste si mysleli?! K čemu vám jsou hromady suti, co nedokázaly přežít v nádheře ani sto let? Největší lekce z pomíjivosti, jaké se mi kdy dostalo. Zvláštní, bolestně tupý pocit bezmoci.

Vrátila jsem se tam letos v červnu s rodiči. Celým hřbitovem voněly lesní jahody, svítilo slunce, ale přesto bylo vidět, že je napadají tytéž myšlenky o marnosti a pomíjivosti jako dříve mě.

Když jsme se asi tak po hodině dostali do části, která se loni dokonale ztrácela v džungli lián, naskytl se nám úplně jiný pohled. Zjevně tu někdo odvedl pořádný kus práce s křovinořezem. Některé náhrobky byly očištěné, a dokonce jsme viděli skupinku restaurátorů, kteří na nich titěrným štětečkem zlatě obtahovali zašlé nápisy.

Jako by se na místo zapomnění pomalu vracela paměť. Začali jsme nahlas uvažovat, jestli se tím vlastně neztrácí ta nesmírná působivost, ta rozpadem zpřítomněná marnost. Jak dlouho by tu ale zůstala, než by všechno překryl břečťan? Copak se na tomhle světě dá něco uchovat nepoškozené? Copak nemusíme i sami sebe neustále sbírat z trosek?

Na scéně pomíjivosti a marných snah o zajištění posmrtné slávy zářilo pár sice otlučených, ale opět čistých náhrobků a omamně voněly lesní jahody. Dokonalá metafora proměny. „Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje. I v tom našem údolí, probudí se mrtvoly.“ ■

38 listopad 2019

J4 I4 J5 J6

J7 J8 I9 J9

I10 J10 I11 J11 I12 J12

I13 J13

J14

I15 J15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

J3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 16. 11. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

J2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

J1

V minulém čísle: jób

I15 G15

Dnešní dobu někteří s oblibou označují jako tur­ bulentní čili bouřlivou. Staré jistoty mizí, všechno se mění... Když se ale podíváme snad do kteréhokoli biblického příběhu, zjistíme, že stabilita je věc dočas­ ná. A když se podíváme do Božího stvoření v přírodě, zjistíme, že vzduch, voda a další tekutiny jsou velmi turbulentní.

Kdo častěji cestuje letadlem, pravděpodobně ně­ kdy zažil vzdušné turbulence, při nichž letoun ve vzdu­ chu „poskakuje“. Mohou za to pohyby vzduchu vzhůru a dolů, které nejsou na první pohled vidět a v minulosti byly považovány za nepředvídatelné.

Ve fyzice se jako turbulentní proudění označují slo­ žité pohyby kapalin a plynů. Masa kapaliny nebo plynu

Když je proud tak rychlý, že se neudrží

Turbulentní pohyby sice proudí jedním směrem, ale kdybychom pozorovali jednotlivé částice, budou se bouřlivě promíchávat různými rychlostmi. Turbulentní proudění vzduchu si můžeme doslova osahat, jestliže vysuneme ruku z okna rych­ le jedoucího auta nebo vlaku. Rychlost je tu podmínkou: pomalejší proud vzduchu „drží při sobě“ a ruku obtéká plynule (odborně řečeno laminárně), ale při vyšší rychlosti se „utrhne“. Od určité rychlosti je u otevřeného okna turbulentní proudění i slyšet v podobě nepravidelného burácení.

Turbulentní proudění vzduchu působí potíže v dopravě, protože zvyšuje odpor. Někdy to ale může být i výhodné. Když francouzští železničáři vyví­ jeli vysokorychlostní vlaky, uspořádali nejprve několik zkušebních rychlo­ jízd s obyčejnou elektrickou lokomotivou a osobními vozy. Aby potom vlak z třísetkilometrové rychlosti ubrzdili, stačilo ve vozech otevřít okna. Vzduch obtékající vozy se začal turbulentně mísit se vzduchem uvnitř a soupravu zpomalil do přijatelného tempa, kdy nehrozilo přehřívání brzd.

TURBULENTNÍ PROUDĚNÍ To ale zároveň znamená, že rychlá vozidla by měla mít co nejmenší od­ Částice tekutiny vykonávají por. Protože turbulentní proudění je složitý pohyb a nedá se snadno vypo­ při proudění kromě posouvání čítat, testují se modely takových vozidel ve speciálním větrném tunelu. i složitý vlastní pohyb, který vede ke vzniku vírů.

K výslednému ideálnímu tvaru tak konstruktéři dospějí spíše pokusem a omylem než pečlivým výpočtem. Pokusy a omyly čekají také konstruk­ téry železničních tunelů. I v dnešní době se stává, že v některých nových tunelech vlaky brzdí turbulentní proudění, které třeba nebezpečně rozkmi­ tává trolejové vedení.

Nebezpečné turbulence mohou postihnout i krev v lidském těle. Při některých srdečních vadách nebo poruchách rytmu krev v sí­ ních nebo komorách víří a bouří a mohou v ní vznikat sraženiny. Oproti tomu nás může fascinovat srdce obojživelníků a některých plazů, kterým krev teče pomaleji a s menším tlakem. Přestože jim schází přepážka mezi srdečními komorami, okysličená krev se jim nepromíchává s neokysličenou.

Pro naši obrazně turbulentní dobu proto může být inspirací, že existuje způsob, jak nesplynout s proudem, ač nás od něj nedělí žádná přepážka. A také že nevypočitatelným turbulencím můžeme předejít, když zpomalíme. text Martin Srb foto nasa a nationalinterest