19/12

iNform

uvnitř

Bůh se

foto Aaron Jean UNSPLASH a Shutterstock design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

Narodil se z člověka, aby se člověk mohl narodit z Boha

12|2019 brana.cb.cz

inzerce

z obsahu 4 Slovo

Jak neminout

přicházejícího Spasitele

editorial

Milí čtenáři,

6 Rozhovor

Pavel Raus:

A stal se člověkem

12 Téma

Bůh se změnil

18 Zápisník

Jak si Češi hýbli kostrou

34 Rodina

Den vánoční

26 Vánoce

Pak uvidíš svět jinýma očima

příště

Kazatel je jenom člověk

David Novák a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 12/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 2. 12. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Radislav Novotný – Mgr. Martin Srb Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené

člověk potřebuje ke svému životu alespoň nějaké jistoty. Mít střechu nad hlavou, mít co jíst, bezpečí rodiny a třeba i vědomí, že po roce zase přijdou Vá­ noce. Zkrátka jistotu, že se má na co těšit, že může od života ještě něco pěkného očekávat.

Jsou ale také tíživé situace a nešťastní lidé, kteří přicházejí o tyto elementární jistoty. A přestože jsou křesťané, vůbec jim nepomáhá nádherná báseň Vladimíra Holana, ve které se praví: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být.“ A proto se my křesťané často ubezpečujeme, že ta jediná a poslední jisto­ ta je Pán Bůh. Když sami procházíme úzkostmi, ztrátami zaměstnání, drolí se naše manželství a rodiny, ve sboru církve prožíváme zklamání, a konečně když stárneme, zdraví nás opouští a smrt se blíží, tak alespoň že Bůh se nemění!

Měl jsem ovšem učitele Starého zákona, skvělého znalce a překladatele Bible, pietisticky zbožného evangelického faráře Miroslava Heryána, který neměl rád, když lidé říkali, že Bůh se nemění. Právě proto, že Bůh není fosilie a neměnný princip, můžeme mít naději a kázat evangelium – a to zvláště o Vánocích!

Nejenže v Bibli čteme, že Bůh mění své názory, že dovede litovat nebo se slitovat, ale především Bůh se stal člověkem. A to doslova a do všech důsled­ ků včetně stresu porodu, strachu ze smrti a bolesti při umírání. Vánoce jsou fantastickou zvěstí o tom, že Bůh se vtělil do svého stvoření skrze tělo matky Marie. Nevzal jen na sebe podobu člověka, neoblékl jen na chvíli přes své bož­ ství kabát lidství, ale bytostně se stal člověkem. Bůh se změnil pro spásu svě­ ta! Narodil se z člověka, abychom se my mohli narodit z Boha a také se změnit.

Matka Marie byla první, která se změnila přítomností Ježíše, protože Bůh se změnil a vstoupil do jejího lůna. Je mimořádnou ženou, která nezměnila jen své názory o Bohu, přesvědčení nebo styl života, ale prošla proměnou, jakou procházejí všechny těhotné ženy. Ale v jejím případě to byl právě Boží Syn, který poté, co vstoupil do jejího života, učinil proměnu jejího lidství.

A tím bychom vás, milí čtenáři, rádi povzbudili – letošní vánoční vydání časopisu BRÁNA je ohromující informací o tom, že když Bůh se pro nás změnil a narodil se jako člověk, můžeme se také my jeho příchodem změnit. O tom píše jednak autor hlavního textu tématu Pavel Černý, ale neméně silně nám tuto dobrou zprávu dosvědčují lidé, kteří přijali Krista do svého života.

Přejeme vám povzbudivé a radostné vánoční čtení a prožití křesťanských svátků nyní v adventu, na začátku církevního roku. Protože ta poslední jistota, kterou můžeme mít, spočívá v tom, že Bůh se z lásky k nám a pro naši záchra­ nu doopravdy změnil!

v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

Gn 12,1–4; Gn 21,1–2

Jak neminout přicházejícího Spasitele text Daniela Klimešová ilustrace brána

A

brahamovi bylo 75 let, když odešel z Cháranu. Tehdy mu (jako ještě bezdětnému) Hospodin zaslíbil, že z jeho potomstva vzejde veliký národ, že „v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,3) Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. Celých dlouhých dvacet pět let čekal Abraham na naplnění Božích zaslíbení. Musel čekat tak dlouho, až nakonec bylo z lidského hlediska naprosto vyloučené, že by ještě mohl mít syna. Musel také poznat neblahé důsledky své nedověry a své snahy zajistit si narození Bohem zaslíbeného syna lidskými cestami a prostředky. Potom teprve mohl přijmout Izáka – pravého syna – jako skutečný a nezpochybnitelný dar Boží milosti.

Téměř tisíc let čekal Boží lid na Mesiáše, tedy Pomazaného. Zpočátku na pomazaného krále z rodu Davidova, který obnoví království Izraele. Později, v době poexilní, kdy začalo být zřejmé, že z davidovské dynastie už žádný velký král nevzejde, začali Židé své mesiášské očekávání spojovat s Hospodinovým zásahem do neutěšené životní reality i na jiné než politické rovině. Takový Mesiáš už nemusel být pouze politickým vládcem, ale také pastýřem lidu. Měl Izraeli (respektive Židům) zajistit Boží blízkost a pokoj. Měl být Bohem pomazán k tomu, aby „nesl radostnou zvěst pokorným, obvázal rány zkrou-

4 prosinec 2019

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil.

Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl.

šených srdcem, vyhlásil zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásil léto Hospodinovy přízně, (…) potěšil všechny truchlící, (…) dal jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje“. (Iz 61,1–3) Přestože Boží lid žil tak dlouho v očekávání Mesiáše a přestože jeho příchod ohla-

šovali mnozí proroci, nebyl tento lid na jeho příchod v pravý čas připraven. A proto kromě prostých pastýřů pasoucích stáda v betlémských kopcích – Simeona očekávajícího potěšení Izraele a Anny sloužící Bohu v chrámě dnem i nocí – nikdo v Ježíši přicházejícího Mesiáše nerozpoznal. Nikdo ho nerozpoznal nejen o Vánocích v malém bezbranném dítěti ležícím v souladu s proroctvími (Mich 5,1 a Iz 1,3) v betlémské chýši v jeslích na seně a osmého dne přineseném do jeruzalémského chrámu k obřízce.

Ale nikdo Mesiáše nerozpoznal ani později v muži, který otevíral oči slepým, chromé uzdravoval, malomocné očišťoval, hluchým vracel sluch, mrtvé křísil a chudým zvěstoval evangelium. (Mt 11,5 a Iz 35,5–6) Jak je možné, že se lid, z jehož středu Pán Ježíš vzešel, lid, který byl už od Abrahama Bohem vyvolen k tomu, aby z něj vzešlo požehnání pro všechny čeledi země, tak tragicky minul s Mesiášem, jehož příchod tak dlouho očekával? Židovství té doby bylo roztříštěné na mnoho různých směrů, jakými byli například farizeové, saduceové, esejci, helenizovaní Židé, nejrůznější apokalyptická hnutí a mnohé další. Každý z těchto směrů v židovství měl jiný způsob výkladu Tóry (Písma), jiné učení o posmrtném životě, jinou náboženskou praxi, a tudíž i jiná mesiášská očekávání. A do těchto nejrůznějších

a nejrůzněji motivovaných očekávání přišel skutečný Mesiáš – Pán Ježíš. Skutečný Syn Boží, který byl naplněním Božích zaslíbení, nikoliv lidských tužeb a představ.

Představa Židů o tom, jaký má být Mesiáš, jim zabránila přijmout jej takového, jaký přišel. Ježíš nezapadal do žádné z představ o Mesiáši už svým příchodem na tuto zem, ale ani později svým životem, a už vůbec ne svou smrtí na kříži. Dalším důvodem, proč se Židé minuli se Spasitelem, bylo to, že podobně jako se kdysi Abraham rozhodl o své vůli a ze svých sil zajistit si požehnání a splnění Božích zaslíbení a opatřil si syna lidskými prostředky (s egyptskou Hagar), tak se také jeho potomci (Židé) rozhodli, že si ospravedlnění a spásu zajistí ze svých sil. Doslovným výkladem a bedlivým dodržováním všech jednotlivých ustanovení a závazků zákona, přinášením všemožných darů, desátků a obětí a důsledným zachováváním rituální čistoty, respektive pravidelným očišťováním se. Jenomže tam, kde ospravedlnění nemá být nezaslouženým darem kajícímu, ale výsledkem lidských duchovních kvalit a rituálních a morálních výkonů, není prostor pro milost. Proto se Židé minuli s Ježíšem.

Také my v době adventní a v posledním čase očekáváme příchod Spasitele. Syna Božího a Syna člověka, skrze nějž nám mohou být odpuštěny hříchy. A také my bychom se s ním mohli minout. Čeho se tedy máme vyvarovat, a co naopak činit, aby se nám to nepřihodilo?

Vzdát se všech svých představ o Pánu Ježíši, vycházejících z našich předporozumění, frustrací, tužeb či světonázorů.

Slovy Desatera: „Nečinit sobě rytiny, ani jakého podobenství (ani představy) ani se jim klaněti ani jich ctíti,“ (Ex 20,4–5) nýbrž jako Simeon ve spravedlnosti a zbožnosti vedeni Duchem svatým pouze „očekávat potěšení Izraele“.

Vzdát se také svých vizí a plánů. Jako se Marie musela vzdát svých plánů na pokojný rodinný život s Josefem, měla-li se stát matkou Božího syna. A jako se Abraham musel cestou na horu v zemi Mórija vzdát svých plánů, které jistě měl se svým

milovaným Izákem. Vzdát se svých plánů a neúnavně a věrně dnem i nocí sloužit Bohu jako prorokyně Anna.

Přijít k Pánu Ježíši jako betlémští pastýři, kteří neměli před Bohem žádné zásluhy, jimiž by se mohli vykázat a na jejichž základě by mohli být shledáni hodnými.

A přesto to byli oni, a ne kněží a zákoníci, koho Bůh prostřednictvím andělů jako první pozval k novorozenému Spasiteli.

Neusilovat o získání požehnání lidskými cestami a spasení vlastními silami. Protože setkat se skutečně s Pánem Ježíšem můžeme teprve a jedině tehdy, když zakusíme, že veškeré naše schopnosti a síly selhávají. Že pro nás není žádná naděje, že nám nezbývá než pokleknout a v pokání prosit o odpuštění hříchů. Musíme pochopit, že přes veškeré úsilí zůstáváme duchovně neplodnými, dokud se k nám neskloní Bůh. O cokoliv bychom do té doby

usilovali, by bylo jen plodem naší lidské svévole, jako jím byl Izmael.

Tak jako Abraham být ochotni opustit svůj domov, své bezpečí a komfortní zónu, následovat Boha po cestách, které neznáme, na místa, kde Bůh zamýšlí naplnit svá zaslíbení, kde se můžeme setkat s Kristem. A jako Marie být ochotni poslušně přijmout jho služby, byť by to znamenalo vydat se v nebezpečí, dát všanc vše, na čem si zakládáme, co je nám drahé. Spolu s Marií máme vyznat: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (L 1,38) Vykročit s Abrahamem do Kanaánu a s Marií do Betléma.

Moji milí, byl nám dán Syn. A já nám všem přeji, abychom mohli nejen o letošních Vánocích spolu se Sárou vyznat: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ ■

Mgr. Daniela Klimešová (1980) vystudovala teologii a po 13 letech služby v Církvi čs. husitské se vrátila do CB. Pracuje jako sociální pracovnice v Teplicích.

Mohl-li Hospodin stvořit Adama z prachu země a vdechnout mu v chřípí dech života, mohl právě tímto anebo bezpočtem jiných způsobů stvořit každého dalšího člověka.

Ale Hospodinu se zalíbilo utvářet člověka v lůně matky a stvořil tak jeden z největších zázraků – zázrak zrození. Zázrak, který se na této planetě odehraje téměř třistakrát každou minutu, ale který je zároveň pokaždé jedinečný, protože pokaždé přivádí Bůh prostřednictvím jedinečné ženy na svět jedinečnou lidskou bytost. A nadto se Pánu Bohu zalíbilo vstoupit na svět právě tímto zázračným a zároveň nejobyčejnějším způsobem.

Vánoční příběh je tedy příběhem obyčejného, ale zároveň jedinečného narození.

A tak pročítám biblické příběhy o narození, které mohou být předobrazem narození Kristova, aby mi pomohly podívat se na vánoční příběh jinak, z jiné perspektivy, a snad uvidět vánoční zvěst novýma očima. Zahlédnout něco, co mi možná dosud unikalo.

Příběh narození Izáka, který jsme v úvodních verších krátce připomněli, a příběh narození Pána Ježíše Krista, který si v těchto dnech připomíná celý svět, na první pohled mnohem více odděluje, než spojuje. Zatímco Pán Ježíš přišel na svět jako dítě svobodné matky, do chudých poměrů za poměrně nepříznivých okolností, Izákův vstup do světa byl poněkud šťastnější, neboť byl doslova vymodleným dítětem zámožného muže. Přesto mají obě narození mnoho společného. Asi tím nejdůležitějším je, že se jimi začíná nová etapa dějin spásy – je zaseto símě úplně nového, zvláštního, Bohem vyvoleného lidu.

2019 prosinec

5

rozhovor

A stal se člověkem ptala se eva čejchanová foto petr grulich a bronislav matulík

Co všechno znamená „být člověkem“, jedinečnou, nezaškatulkovatelnou a plně funkční bytostí, poodhaluje na několika rovinách technik, psycholog a teolog Pavel Raus.

V

ystudoval jste techniku. Co jste se dozvěděl o člověku z pohledu fyzikálních zákonů?

Příroda má své zákony. Je fascinující, že Bůh vtiskl světu řád, který není ani primitivní, ani jednoduše srozumitelný. Jako lidé jsme umístěni do světa, který objevujeme, snažíme se mu porozumět a ovládnout ho. Rozumíme mu jen za cenu zjednodušení, které nám umožní si vytvářet teorie, představy o tom, jak věci fungují. Za určitou hranicí ale nikdo nevíme, jestli jsou naše teorie a matematické modely oprávněné. Svět, ve kterém žijeme, je mnohem složitější, než se učíme ve škole. A víme mnohem méně, než si připouštíme. Stačí jeden nový objev, který posune obzory, a je zřejmé, že vše je mnohem komplikovanější. To vede k pokoře a shovívavosti.

Pokud otevřeme oči, musíme uznat, že „je to nad naše chápání“. (Ž 139,6) Studoval jste i klinickou psychologii. Co jste se dozvěděl o člověku z pohledu psychologie a fungování mysli?

Studoval jsem v pozdějším věku jako relativně hotový člověk. Navíc studium v USA bylo postaveno na velmi kolegiálních vztazích s vyučujícími. Vlastně mi nesmírně pomohli uspořádat si mé dosavadní zkušenosti a formulovat kvalifikovaným způsobem mé pohledy. Studium spočívalo převážně v četbě literatury. Možná to bude znít paradoxně, ale moje studium mě přesvědčilo, že psychologie má velmi omezené možnosti zodpovědět vážné otázky.

Co se týká člověka jako takového, bylo pro mě zajímavé vidět, z kolika pozic se dá na člověka, jeho prožívání a jeho zápasy hledět. Ale každý vždycky nakonec zůstane unikátním jedincem – zcela jedinečným. Mimo všechny teorie, psychologické školy a terapeutické přístupy. Nikdo se nedá zaškatulkovat, byť do pomocných diagnóz. Mé studium bylo cenné 6 prosinec 2019

v tom, že jsem se učil mít úctu k Božímu stvoření, kterým člověk je. Přišlo mi dech beroucí, jak je kterýkoli z nás nenapodobitelným výtvorem Boží ruky. Je to podobná pokora, které jsem se učil dříve.

Jste i teolog. Překvapilo vás něco o člověku z pohledu Boha a fungování člověka v duchovním světě?

Řád světa je také v tom, že za tím, co pozorujeme, se ukrývá vyšší záměr – Boží záměr. Dnešní evoluční psychologie se pokouší nacházet účel v biologických a psychologických mechanizmech lidského fungování. Předpokladem je, že kdysi napomáhaly k přežití silnějších. Etologie vysvětluje lidské chování tím, že hledá jeho spojení s primitivní funkcí, kterou mělo pro naše předky, lovce a strážce krbu.

Pro mě jako pro křesťana vždy bude evoluční teorie za určitou mezí kontroverzní. Už proto, že se nejedná o vědu, ale o čistou spekulaci. Kupodivu se ale domnívám, že my, kdo věříme v Boha, který stvořil svět, máme mnohem pravdivější vysvětlení účelnosti lidského jednání. Je úžasné, že Bůh stvořil vše s cílem.

Dal všemu funkci. Pokud rozumíme Božímu záměru s člověkem, zjistíme, že jsme funkční nebo dysfunkční v závislosti na tom, zda respektujeme nebo nerespektujeme účel, ke kterému jsme stvořeni.

To nejpřekvapivější pro mě je, že náš svět je nakonec o vztazích. Jsme stvořeni pro vztah s Bohem. Bez porozumění této skutečnosti nemůžeme chápat člověka s jeho vnitřním světem. Proto pokud chceme rozumět člověku, musíme rozumět jeho vztahům.

Jsem přesvědčen, že Bible mnohem lépe vysvětluje svět, ve kterém žijeme. Proto potřebujeme moudře rozumět tomu, jak jako osobnosti fungujeme. Ale také potřebujeme výchozí biblické pozice, abychom správně interpretovali své zkušenosti a svá pozorování.

Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol, Ph.D. (1955) Za minulého režimu vystudoval ČVUT a později klinickou psychologii a teologii na Wheaton College v USA. Doktorát obdržel na Olivet University v San Francisku. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři v Praze a pracuje v křesťanské organizaci Parakletos. Zabývá se otázkami křesťanského poradenství, integrace teologie a psychologie, manželstvím, sexualitou a vztahy.

Šel jste za tak komplexním poznáním člověka cíleně? Co bylo na začátku?

Můj zájem vyrostl z mé práce v církvi, hlavně ze zkušeností s evangelizací a učednictvím. Postupem času jsem začal vnímat, že tradiční duchovní prostředky nejsou vždyc-

ky účinné. Za „normálních“ okolností jsou chození do sboru, modlitby, čtení Bible a učení veršů zpaměti cestou k hlubšímu poznání Boha a k růstu. To ale neplatí, pokud okolnosti nejsou „normální“. Mám na mysli lidi, kteří například nevyrůstali ve fungující nebo celé rodině. Zápasem takového člověka často je otázka „Může mě někdo mít rád? Může mě Bůh mít rád?“ Anebo lidi zápasící s depresí. Mám i svou vlastní zkušenost, když jsem se věnoval mnoha lidem, a nedokázal jsem pomoci své manželce, která procházela těžším obdobím. Pak nestačí říci: Jdi a čti si více Bibli! Cítil jsem potřebu něčeho hlubšího. Knihy křesťanských psychologů, které k nám byly propašovány za totality, byly pro mě zjevením. Reagovaly přesně na ty potřeby, které jsem kolem sebe a v sobě viděl.

Co konkrétně jste se chtěl díky studiu dozvědět?

Do Spojených států jsem odešel studovat proto, že se tam po desetiletí věnovali in-

tegraci teologie a psychologie. Chtěl jsem se poučit z toho, co tam bylo vytvořeno.

Mojí otázkou bylo: Proč se zdá, že psychologie odpovídá na otázky, kterým my křesťané ne vždy rozumíme?

Co o sobě běžný člověk neví a rozhodně by vědět měl?

Myslím, že nemůžeme poznat, kdo je člověk, pokud nepoznáváme sami sebe.

To je jeden z nejdůležitějších a také nejnesnadnějších úkolů, které nám Bůh dal. Osobní dimenze této otázky mi připadá nejtěžší. Tedy co bych měl vědět o sobě, a co nevím. Obávám se, že toho je ještě mnoho. Nemohu to ale poznat sám. Potřebuji druhé, kteří se mnou budou mít dost trpělivosti, ale také budou mít dost odvahy, aby mi nastavili zrcadlo.

Ježíš nás varuje, abychom se nesnažili odstranit třísku v oku druhého, když máme trám ve vlastním oku. Byť to nemusí být snadné a příjemné.

2019 prosinec

→

7

rozhovor

Kdy je člověk opravdu člověkem tak, jak ho Bůh chtěl mít? Kde se nejčastěji tento ideál „porouchává“?

domí Božího poslání posilou k tomu, abychom unesli stav světa, ve kterém žijeme.

Poznáváme-li sebe, nepoznáváme jen dokonalost Božího stvoření, ale také svoji porušenost. To před nás staví jednu z největších překážek naší snahy poznat, kým člověk je. Naše skutečná podstata je ukryta pod nánosem toho, co nejsme my. Co je deformací, znetvořením toho, co jsme my. Pokud je hřích zneužitím toho, co Bůh stvořil, teprve když se vrátíme na původní cestu a začneme používat své emoce, mysl a síly v souladu s Božím záměrem, začneme objevovat, jak cenné jsou Boží myšlenky. Boží Slovo je tím nástrojem, který nám pomáhá se znovu napřímit.

Hřích je taková duchovní porucha. Nekoresponduje přesně s duševními poruchami, ale ukrývá se kdesi za všemi našimi problémy.

Zmiňujete radost ze zla. Ale i opravdu zlí lidé, kteří mají zvyk chovat se nelidsky, vypadají jako lidé. Ježíš věděl, co je v jakém člověku, protože byl také Bůh.

My to nevíme. Vaší specializací jsou vztahy. Jak poznat nebezpečný vztah dřív, než je pozdě?

A kde se vy osobně nejvíc setkáváte se svým vlastním lidstvím?

Patrně v nejbližších vztazích. Tam jsem tím, kým opravdu jsem. Moje žena o mně nemá iluze. A to jak pozitivně, tak negativně. Snažím se být čestný, alespoň tolik, kolik to jde. Jsem stále znovu překvapený tím, že moje lidství se může napravovat, teprve pokud jsem zcela upřímný před Bohem, svou ženou a těmi, kdo jsou mi blízko.

Blíží se Vánoce. Bůh se vzdal svého božství a stal se člověkem. Touto „degradací“ získalo celé lidstvo. Jakou ztrátou podle vás musel Bůh při této proměně nejvíc trpět?

Je pro mě nepředstavitelné, co Ježíš opustil. Jako rodina jsme zažili kulturní šok po návratu ze Spojených států. Vím, jakými vlnami úžasu jsem po návratu procházel, když jsem začal chápat, že chování některých řidičů nemá jinou příčinu než škodolibost. Nějak jsem zapomněl, že tomu zde tak je. Ježíš zakusil mnohem hlubší a rozsáhlejší kontrast. Vím, že v takové situaci musíte vědět, proč jste tady, jinak je to nesmírně těžké. Pro Ježíše byla motivem poslušnost tomu, kdo ho poslal. Jsou okamžiky, kdy i pro nás je poslušnost a vě 8 prosinec 2019

Určitě existují znaky nezdravého vztahu.

A věci, které nejsou v pořádku, vždycky vnímáme. Buď přes bolest, kterou nám způsobují, nebo prostě proto, že nám něco nehraje.

Skutečné ohrožení je ale většinou na naší straně, protože těmto signálům nevěnujeme pozornost nebo je nebereme

Bez vztahu s Bohem nemohu poznat, kým jsem.

vážně. Obvykle jsme zaslepení, protože tolik nechceme být sami, že se bojíme připustit si, že zde může být vážný problém.

Nebo nám chybí čestní blízcí lidé, kteří by nás upozornili. Buď je nemáme, nebo s nimi nemáme čestný vztah. Anebo nenasloucháme.

Jednou jste řekl, že všechno ve vztazích lze napravit. Jako psycholog jste vedl řadu psychoterapií. Týká se tahle naděje i vztahů, ve kterých je nějaká patologie?

Existují těžké vztahy a komplikovaná manželství. Určité patologie se realisticky nedají odstranit, ale je možné se naučit s nimi žít. Vztah může kompenzovat mnoho hendikepů. Ovšem za předpokladu, že k tomu je dobrá vůle, oba manželé mají dostatečné porozumění tomu, co určité poruchy znamenají, naučí se regulovat destruktivní projevy a přijmou realitu toho, jaký vztah může být. Těžký vztah

ještě nemusí být špatný vztah. A to, že nejsou dosažitelné určité funkce manželství, neznamená, že nemohou být docela uspokojivé ty ostatní. Vše je o porozumění, ochotě přijmout realitu, snaze přijmout omezení a schopnosti soustředit se na pozitivní stránky.

Láska nevyžaduje ideální podmínky.

Znám manželství, která zvládla vážná omezení. Překvapivě si vytvořila úroveň blízkosti a vzájemného porozumění, jakou jsem neviděl v „normálních“ manželstvích.

Jen aby nedošlo k nedorozumění, nemluvím o případech, kdy jeden z partnerů není ochoten uznat a regulovat své negativní destruktivní projevy. To je obvykle ta nejtěžší část – aby takový člověk přijal zodpovědnost za své jednání, rozpoznal, co ubližuje, a začal zvládat sebe.

Bůh to zařídil tak, že se člověk rodí jako mládě naprosto odkázané na svoje okolí.

Je to prostor obrovské Boží důvěry v člověka. Ale co když to rodič nezvládne?

Rodičovství je vzácné poslání. Vztah rodičů a dětí je cenný vztah. Je to první blízký vztah, který navazujeme. V rámci něho získáváme nejdůležitější návyky, poznání a dovednosti. V tomto kontextu se dotváří naše osobnost. Vztah s otcem a matkou nás provází celý život. A máte pravdu, je projevem veliké Boží důvěry, že rodičům svěřil tuto důležitou úlohu.

Samozřejmě to nejcennější, Boží záměr, se může stát prokletím, pokud je narušen Nepřítelem člověka. To je oblast, které potřebujeme dobře rozumět. V dnešní době máme tendenci, pod dojmem populární psychologie, přeceňovat poškození, které rodiče mohou dětem způsobit. Podceňovat pozitivní vedení a výchovu a zcela přehlížet zásadní problém – porušenost hříchem jak rodičů, tak dětí. Proto existuje mnoho teorií, které neodpovídají skutečnosti.

Co tedy rodiče nemohou napravit ani sebelepší výchovou a péčí?

Nemohou napravit hřích a svobodnou vůli dětí. I při dobré výchově se děti mohou špatně rozhodnout. Vidím to tak, že rodiče potřebují bojovat se svým hříchem. A tím

Ano, často je. Domnívám se, že v církvi jsou často muži, kteří mají tendenci být dominantní, necitliví k ženám. Sobečtí.

Ale také musíme vidět druhou polohu – bezbarvého, pasivního, nejistého muže.

Nedokáže být oporou a je spíše závislý na své ženě. Vyhýbá se zodpovědnosti. Mlčí, když by měl mluvit.

Obnovené mužství je modelováno Kristem. Muž, který je pevný, jistý a silný, sám žije v Boží pravdě, z Boží moci a sám je plně poddaný Bohu. Takový muž potom užije své moci, aby sloužil druhým, obětoval se, dával sebe a umíral za svoji ženu.

K tomuto vzoru, kterým je Kristus, mám jako muž daleko. Ale nemohu tenhle zápas vzdát. Ona totiž není jiná cesta.

nemyslím jen to, co jsme zvyklí označovat jako hřích. Myslím tím snahu manipulovat druhými, sobectví, pohlcenost sebou samým, snahu upnout se na děti, řešit si jejich prostřednictvím své manželství. Nebo úzkostlivou tendenci řešit svoji bolest tím, že se děti pokouším uchránit před jejich bolestmi – vytvořit jim ideální svět. Tím jim totiž paradoxně nejvíc ublíží.

A co žádný rodič nemá moc zničit?

Vztahy v rodině, tak jako jiné vztahy po pádu, nemohou být zdravé a nemohou se uzdravovat bez Boží milosti. To je to nezničitelné. Stejně jako je nezbytné čestně před Bohem identifikovat svůj hřích a napravovat ho, je dobré vidět, že nakonec v tom není celé tajemství. Tím je to, že žijeme v Boží milosti. Dovolíme, aby děti zakusily odpuštění, aby poznávaly Boha v tom, že jsou milovány. Vedeme děti, učíme je respektovat, že existuje dobré a zlé. Ale také jsme přístupní, sami dovolíme, aby Bůh vychovával nás a odstranil zlo z našeho srdce. To je pak síla, která je z Boha a může se hluboce dotknout srdce našich potomků.

Které rodičovské chyby lze napravit, když už je dítě dospělé, a které ne?

Mnoho dospělých dětí stále bojuje se svými rodiči. Nemusí to být vědomé, ale vším, co dělají, stále usilují o jejich uznání a oceně-

ní. Touží po tom, aby si jejich otec a matka přestali ubližovat. Cítí za ně zodpovědnost, ale také bezmoc, protože se jejich rodiče chovají jako děti a odmítají dospět. Mým pozorováním je, že nikdy není pozdě na to, napravit vztah s dětmi. Nikdy není pozdě na to, změnit se a udělat to, co je správné.

Ani když se jedná o chyby ve výchově, které se předávají z generace na generaci a ničí vztahy v rodinách potomků?

Dospělé děti už jsou samy těmi, kdo musí kultivovat dobré dědictví. Napravit to špatné, co doma dostaly, a hledat jinde to, co doma nedostaly. Patrně už zjistily, že to není zase tak snadné. Nebo ještě unikají před svou minulostí. Právě proto má náprava rodičů velikou cenu. V každém věku se potřebujeme měnit. Odpuštění a náprava toho, co nebylo dobré, je vzácné do okamžiku, než odejdeme z tohoto světa.

Bůh si jako lidského otce pro svého Syna vybral Josefa, který své ženě věřil neuvěřitelné, byl pro ni ochoten snášet hanbu (kvůli její „nevěře“) a potají ji propustit, místo aby ji vydal „spravedlnosti“ – ukamenování. Není v církvi vnímána role muže spíše jako dominantního patriarchy než jako obětujícího se ochránce?

Co je pro člověka podle vás to vůbec nejdůležitější?

Vztahy. A především vztah s Bohem. Bez tohoto vztahu nemohu poznat, kým jsem.

Nemohu vyřešit dilema své části, která je dobrá, stvořená Bohem, a části, která je padlá. Mám omezené síly, abych překonal zranění, bolest a zklamání v tomto životě. Nemohu zaplnit prázdnotu v sobě.

Nemohu mít naději, když se všechno, v co doufám, zhroutí. Myslím, že žádný člověk nemůže existovat bez Boha.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

inzerce

Sbor Církve bratrské Praha 3 – Žižkov hledá nového správce budovy pro zajišťování provozu a údržby sborových prostor a bytového domu.

Nástup možný od 1. 2. 2020 nebo dle dohody.

V rámci pracovního poměru je k dispozici i služební byt větší velikosti.

Zájemci se mohou hlásit na zizkov@cb.cz, případné dotazy směřujte tamtéž.

2019 prosinec

9

reportáž

Inspirace prostředím text Kornélie Marečková foto Kryštof Novák

Na zastávce Tuchoměřice-zámek vystupuji s dalšími přáteli z autobusu. Na návrší v menší obci je ticho, šustí jen listy pod nohama a ze spoře osvětlené budovy kláštera dýchá téměř posvátný klid. Je pátek večer, společně s dalšími padesáti lidmi jsem přijela na Ekumenické tvůrčí setkání. Od 25. do 28. října ho organizuje umělecká platforma Karavana.

N

a zdech klášterních chodeb nás kromě fotografií přírody či renovace kláštera překvapí i jiné instalace, většina z alobalu. To už je jeden z počinů účastníků akce. „Rád na těchto víkendech zkouším něco nového a kombinuji malé instalace dohromady. Tentokrát jsem dopředu znal prostor, v němž budeme, a chtěl jsem vyvolat jakýsi snový pocit,“ vysvětluje svůj záměr malíř a sochař Aleš Novák. „Místo spoluurčilo, že se jedná o symboly – holubice, obličej starce, srdce. Zmuchlaný alobal se mi líbil pro svou rozpadající se kvalitu, je jaksi v pohybu. Hrana konkrétního a abstraktního v tvorbě mě baví, zanechává prostor pro fantazii.“

Naplněný čas Sobotní ráno jsme přivítali společnou modlitbou, formou Lectio Divina, která propojuje čtení biblického textu s vlastní modlitbou a rozjímáním. Hlavní náplní celého víkendu ale byly workshopy. Ty proběhly ve dvou až třech navazujících blocích, což umožnilo proniknout do větší hloubky a také se spolu více seznámit. „Jako hudebník–amatér jsem zatoužil poznat zcela novou kategorii hudebních nástrojů, ve kterých zvuk vzniká čistě elektronicky, má formu frekvenční vlny a generuje se změnou jejích parametrů. Přirovnal bych to k surfování na vlnách.

A stejně jako s Duchem svatým ani zde nevíte, odkud zvuk přichází a kam jde,“ popsal své motivace 10 prosinec 2019

pro volbu zvukového workshopu Jiří Kočí. V jeho rámci si dokonce každý vytvořil vlastní syntetizér.

Jenovéfa Kučerová z nabídky workshopů vybrala jinak. „Doufala jsem, že se uskuteční hudební workshop, který by mi sedl. Hledám způsoby, jak se pěvecky rozvíjet, a Silva Morasten, která ho vedla, mi měla co říct,“ pochvalovala si. Jiní využili příležitosti vytržení ze všednodenního koloběhu k soustředění se na vlastní tvorbu. Vznikaly skici do notesů, klášterem se ozývala hudba – jeden večer jsme v menší skupince zpívali s kytarou a akordeonem dlouho do noci.

Hlavní téma – Kontakt V sobotu večer nás hudebník a producent Lukáš Hradil uvedl do přemýšlení o tématu víkendu, které organizátoři nazvali Kontakt. Jeho přednáška mě hodně oslovila. Lukáš ve své práci komunikuje s tzv. kontaktními osobami umělců, přes které je možné se s nimi spojit. Nás křesťany přirovnal k jakýmsi vstupním kontaktům pro Pána Boha a Boží království. Člověk, který chce poznat Boha, vidí, jak žijeme. Jsme jeho kontakt. Zároveň Bůh umělce

na slovíčko

s Marií Dvořákovou jednou ze zakladatelek uměleckého spolku Karavana

Jak se zrodila myšlenka na vznik Karavany?

Idea vznikla, už když jsem studova­ la na střední umělecké škole. V té době jsem prožila duchovní obrá­ cení a mrzelo mě, že umělecký svět je často dekadentní a divoký. A při­

obdarovává kreativitou. V době, kdy jsme obklopeni negativitou (například v médiích) a vzrůstajícím strachem, Lukáš povzbuzoval k hledání cesty, jak ukazovat na Krista vlídným a nadějným způsobem. Nejdůležitějším atributem přitom má být neformálnost.

Vrcholem víkendu byl zpola improvizovaný koncert v neděli večer, který kombinoval závěrečné výstupy jednotlivých workshopů. Hned když jsem vstoupila do místnosti, bylo mi jasné, že to bude jedinečný zážitek. Prostor byl potemnělý, osvětlený jen ze stran reflektory, takže při pohybu vznikaly stíny. Na stropě se různými počítačovými efekty rozpohybovaly digitální verze fotografií pořízených na foto-workshopu (vlastnoručně vyrobenými fotoaparáty).

Uprostřed místnosti okolo spousty kabelů a přístrojů seděl hlouček mužů se sluchátky či hudebními nástroji, pomocí syntetizérů zvukově reagujících na sebe navzájem. Podél stěn porůznu posedávali, leželi či přecházeli ostatní, snažíce se sledovat vše, co se v místnosti odehrává.

Někteří se přidali ke skupině tanečníků, kteří ztvárňovali zvuk pohybem. Prostor pro premiéru svých tří autorských písní měl i hlasový workshop.

Celý večer naplnil pocit naprosté svobody, ať už v tvůrčím vyjádření či ve způsobu prožívání.

Tak zase na jaře Jako společenský typ člověka mám ráda setkání s novými lidmi. Také proto jsem si víkend s Karavanou hodně užila – jak inspirativní diskuze s lidmi rozličného uměleckého zaměření, tak sdílení se o hudbě, která mě zajímá především. Načerpala jsem i povzbuzení k další umělecké tvorbě a chuť k hledání cest, jak lidem kolem předávat novým způsobem naději a lásku, kterou jsme poznali v Kristu.

I když jsem v sobotu večer onemocněla, domů se mi nechtělo. Celý víkend mi tak nakonec zkazila jen angína. O to víc se těším na další společnou akci na jaře.

Spolek Umělecká platforma Karavana

■

info box

Funguje pátým rokem a snaží se propojovat a sdružovat umělce s křesťanskými hodnotami a vyznáním. Kromě každoměsíčního setkávání skupinek v Praze a Brně spolek dvakrát ročně organizuje tvůrčí víkendy. Podle zakladatelky Marie Dvořákové je důležitá jednota křesťanů, vytvoření místa, kde se mohou sejít věřící z různých církví a navzájem se obohacovat svojí spiritualitou.

tom jsou umělci ve svém přesahu určitou formou blízko transcenden­ tálnímu, blízko Bohu. Toužila jsem potkat věřící umělce, se kterými bych mohla sdílet životní hodnoty, a modlila se za to, aby někdy tako­ vá forma setkávání mohla vznik­ nout. Po pár letech jsem potkala Verču, které jsem o své touze vy­ právěla. Spolu jsme pak zorganizo­ valy první víkendové setkání.

Pořádá Karavana kromě společných víkendů ještě další aktivity?

Druhým rokem jsme letos organizo­ vali festival Take Care. Chtěli jsme, aby si křesťané více začali uvědo­ movat zodpovědnost za planetu jako náš společný domov. V Praze a Brně fungují skupinky, kde se často koná prezentace nějakého umělce a jeho práce. Většinou se sejdeme jednou do měsíce, občas taky podnikáme nějaký výlet nebo zorganizujeme modlitební setkání.

2019 prosinec

11

téma

text pavel černý a kolektiv autorů foto Stockphoto a unsplash kompozice ondřej košťák

Stal se jedním z lidí.

Opustil svoje nebeské království, aby tady na zemi nám, lidem, otevřel hříchem zavřenou cestu domů, k Otci.

V

době svých studentských let jsem navštěvoval vinohradský sbor Církve bratrské. Na začátku každého shromáždění padl můj zrak na velký nápis, který byl tehdy v průčelí modlitebny, hned vedle kříže a Beránka: „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Žd 13,8) Vzpomínám si, že jsem na jedné straně oceňoval ujištění o tom, že Bůh zjevený v Ježíši Kristu je stejný včera, dnes a bude takový i zítra a až na věky. Toto ujištění jsem ale často chápal pod vlivem studia dogmatiky a etiky na teologické fakultě, kde byla určitá pozornost věnována Božím atributům, Božím vlastnostem. K těmto Božím charakteristikám podle mnoha učebnic systematické teologie patří všudypřítomnost, nepohnutelnost či neměnnost, prozřetelnost, vševědoucnost, všemohoucnost aj. Už tehdy jsem prožíval jisté napětí mezi Bohem, který je mocný a stále stejný, a světem, který na mě dotíral svými krizemi, válkami, okupací naší země, lidským utrpením, nemocemi a rozbitými vztahy.

Ano, Bůh se vymyká našim lidským kategoriím a mluvit o něm znamená, že pouze „koktáme“ o osobě Stvořitele, který nás převyšuje a který je lidským rozumem a naší zkušeností neuchopitelný. Co ale dodat k tomu, že Bůh je představován jako odolávající jakékoli změně? Co biblické texty o Bohu skutečně vypovídají? Je vůbec správné zvěstovat druhým lidem Boha, který je stále stejný, když žijeme v bouřlivě se měnícím světě?

Zmíněné otázce je dnes věnována větší pozornost. Mnohé studie přesvědčivě prokázaly, že klasická linie přemýšlení o Bohu byla víc ovlivněna řeckou filozofií než biblickým myšlením. Z Bible odvozené Boží atributy tak byly chápány jako charakteristiky neosobního božstva. Bůh byl viděn jako nehybný a apatický. Odtud se do křesťanských představ o Pánu Bohu dostal obraz Božího charakteru s důrazy na izolovanost a nehybnou odtažitost.

Nehybný, neměnný, všemohoucí Bůh je podle řeckého pojetí imunní vůči změnám a problémy našeho tělesného života k němu nedosahují nebo ho příliš nezajímají. V těchto představách a interpretacích je Bůh tak

vzdálený a svatý, že je izolovaný od bídy tohoto světa a našich lidských zápasů. Tím velmi vyniká nevyváženost a jednostrannost tohoto pojetí. Nechávají snad Boha podle těchto představ lhostejným války, oběti tsunami, zemětřesení, úrazy, nemoci a osobní či rodinné krize? Je toto pojetí v souladu s Boží spravedlností a součástí jeho věčného plánu?

Deformace křesťanské víry v pochopení Boha Tyto deformace můžeme nalézt dokonce i u některých velkých teologů minulosti.

Podle Augustina se Bůh ve skutečnosti nad utrpením světa nermoutí. Podle Anselma nezakouší soucit a podle Kalvína je zase řeč Písma o Božím soucitu jen obrazem, který vychází vstříc našemu nedokonalému chápání. Mnozí křesťanští myslitelé se snažili smířit Boží přítomnost v Kristu s názorem, že Bůh nemůže trpět!

Není divu, že pro mnoho křesťanů bylo obtížné věřit v apatického Boha, který je vzdálen lidskému utrpení a z nebeských výšin pozoruje jeviště světa, na němž se odehrávají také těžké lidské zápasy. Představovat Pána Boha jako netečného, stále stejně apatického a neměnného může být jedním z problémů dnešní evangelizace. Zdá se, že v této věci je někdy naše chápání poplatné scholastickému a statickému chápání Božích vlastností. Teologie, jako myšlení víry, se v tomto případě příliš dostala do vleku řecké filozofie.

Napětí v chápání Boží osoby vždy prožívali lidé, kteří byli zakotveni v hluboké zbožnosti. Například myslitel Blaise Pascal upřednostňoval „Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova… Boha Ježíše Krista“ před „Bohem filozofů a učenců“. Copak není zjevný rozpor mezi představou apatického a neměnného Boha a tím, který podle evangelia „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ za jeho záchranu? (J 3,16) Tímto rozporem se zabýval také Karel Barth, který napsal: „Není možné mít poznání nějaké Boží dokonalosti bez poznání Boha samého – bez poznání trojjediného Boha, který miluje v plné svobodě.“ Bůh skutečně není otrokem svých vlastních pravidel. Bůh není stále stejný, Bůh ve své svobodě reaguje.

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Po absolvování teologické fakulty (ETF UK) sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 působil jako předseda Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. Absolvoval řadu pracovních a studijních pobytů (GB, USA, Německo, Singapur, Korea). Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS, žije s manželkou Hanou v Praze. Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků. →

2019 prosinec

13

téma

Bůh naší Bible Na stránkách Písma se ukazuje, že Bůh častěji mění své postoje, pokud lidé mění své jednání. Podle proroka Jeremiáše Bůh reaguje: „Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jejich zlé skutky.“ (Jr 26,3) Bůh sděluje, že lidé, kteří uslyší jeho hlas a odvrátí se od hříchu, vyvolají jeho lítost a odvrátí hrozící trest.

Pozoruhodná je také zkušenost krále Menaše, který v zajetí volal k Hospodinu: „V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.“ (2Pa 33,12–13)

Hospodin přijal jeho kající modlitbu, vyslyšel a vrátil království. Hospodin změnil svůj úmysl.

Na jedné straně čteme v Bibli výroky jako například: „Já Hospodin jsem se ne-

změnil…“ (Mal 3,6) Bůh je stálicí, na jeho vůli a na jeho Slovo se můžeme spolehnout. Bůh „je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“.

svědectví

Do chaosu života vstoupil Ježíš David Tisoň

Moji rodiče byli nevěřící, ale prababička mě naučila modlitbu Andělíčku, můj stráž­ níčku. V dětství jsem se proto v nesnázích obracel k Bohu se svými modlitbami. Jako malý jsem mu obětoval to cenné, co jsem měl – čokolády a bonbony. Rodiče se často hádali a alkohol jejich hádky ještě eskaloval.

To byly chvíle, kdy jsem k Bohu utíkal.

Změnilo se to v mých 16 letech, po sa­ metové revoluci, kdy jsem s novou svobodou pocítil potřebu se také od všeho osvobodit.

V dospívání to pro mne znamenalo dovolit si všechno. Vyhledával jsem příležitosti pitek a známostí na jednu noc. Alkohol mi pomáhal být sám sebou, nebát se mluvit a oslovovat nové lidi, i pocit, že jsem zábavný. Stal se pro mě lékem na nemocnou duši.

Potom střih, žil jsem v Praze a dělal karié­ ru. I přes pití a průšvihy se mi dařilo podnikat v realitách. Našel jsem ženu svého života a za čtyři roky byla svatba. Založil jsem novou 14 prosinec 2019

firmu, následoval rychlý vzestup a za tři roky se nám narodil syn. Ten ale ve dvou letech na Vánoce skončil v nemocnici a bojoval o život.

Já jsem se tehdy modlil – už ne Andělíčku, můj strážníčku, ale Otče náš. Celé hodiny po­ řád dokola a za pár dnů se synovi ulevilo. Za týden ho pustili a vše bylo zase v pořádku.

Dva roky nato se narodila dcera. Byli jsme se ženou šťastní. Avšak bojoval jsem pořád s pitím. Když mně bylo po několika­ denních flámech úzko, utíkal jsem do koste­ la, seděl tam sám… Na chvíli mi to pomohlo dostat se z moci démonů alkoholické po­ sedlosti. Jak se mi ale ulevilo, tepal démon alkohol v mé mysli znovu. Děsil mě a dohá­ něl až k sebevražedným plánům.

Když jsem se dotknul svého dna, Pán Bůh mě zachránil podruhé. Našel jsem svépo­ mocnou skupinu Anonymních alkoholiků.

Poprvé po 16 letech jsem zažíval, jaké to je „být čistý“ více jak pár týdnů a netrpět při tom. Přiznal jsem, že se můj život stal neovladatelný a že ho odevzdávám do péče Boha. Jedině on mi může navrátit moje du­ ševní zdraví. Chodil jsem pravidelně na set­ kání. Z týdnů byly měsíce, půl roku a já jsem byl najednou se svou ženou šťastný. Děti

byly zdravé, firma prosperovala a já se nemu­ sel stydět za své alkoholové eskapády.

Mělo to však jeden háček. Nechtěl jsem dále měnit svůj život podle programu Anonymních al­ koholiků a dělat morální inventuru. Přestal jsem chodit na setkání a moje abstinence si brzy vybrala svoji daň. Dostal jsem se do vleku svých pocitů, tělesných tužeb a byl zase „svobodný“ dovolit si vše, co jsem chtěl. Stal jsem se opilým emocionálně. Začal jsem být své ženě nevěrný, ztratil jsem veškerou soudnost. Za rok jsem byl na kolenou a ochotný obětovat všechno – rodinu, práci, důstojnost… Totální kolaps všech dřívějších hodnot. Ďábel mě opět dostal. A vedle toho jsem se už zase potácel v alkoholických recidivách.

Pak už to šlo rychle: odchod od rodiny, po roce návrat zpět, ale neschopnost dát vztah se že­ nou dohromady, po dalším roce zase odchod a rozvod. Potom střídání vztahů, pak zklidnění, zásnuby a skoro svatba, ale dříve, než k ní do­ šlo, zase rozchod.

Mezitím se však Bůh nade mnou smiloval a po­ mohl mi vyhrabat se z alkoholismu. To když jsem dokončil 12krokový program Anonymních alkoho­ liků a začal se věnovat službě ostatním závislým a předávat jim zdarma to, co jsem dostal.

(Dt 32,4) Na druhé straně čteme o tom, že Bůh někdy něčeho lituje a že mění své úmysly.

V dobách Noemových Bůh při pohledu na všechno zlo v lidské společnosti prohlašuje: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Pán Bůh v tomto případě tvrdě zasahuje vůči padlé společnosti a ponechává jen několik poslušných.

Soud zaznívá také později nad městem Ninive, které má být za 40 dní zničeno.

Na základě Jonášovy zprávy tam lidé litují své zkaženosti a ve společnosti dochází k nápravě. Pán zjevně změnil své rozhodnutí a zkázu Ninive náhle zrušil, až to Jonáše velmi pobouřilo.

Jisté problémy nám působí obtížnost překladů. Např. v Ex 32 se Hospodin roz-

horlí na lid, který v době předávání Desatera tančí kolem zlatého telete. Bůh chce Izrael zničit, ale na Mojžíšovy naléhavé přímluvy změní toto své rozhodnutí: „A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.“ (Ex 32,14) Změnil se Bůh?

Zmíněné sloveso můžeme přeložit jako „dát se pohnout, dát se obměkčit, litovat, upustit od neštěstí…“ a jsou ještě další překladové varianty hebrejského slova „nacham“.

Je vidět, že překlad zmíněných biblických míst je náročný a při hlubším rozboru ukazuje k mnoha tajemstvím našeho Boha. Jedna věc z toho však vyplývá velmi jasně. Pána Boha nemůžeme studovat jako matematiku, fyziku nebo hudbu. Boží jednání není vázáno na rovnice či předznamenání. Naše my-

šlenkové procesy nemohou plně vystihnout osobu Boha, který k nám přichází v Ježíši Kristu a působí ve svém svatém Duchu. Něco ale studovat a promýšlet můžeme.

Láska trojjediného Boha je zranitelná Bůh se dal lidem všanc, aby ho nejen zkoumali, testovali, ale aby ho v Ježíši dokonce soudili, mučili a popravili. Pán Bůh není bohem deismu. Není tím, kdo by se apaticky a povzneseně z dálky díval na své stvoření. Pán Bůh není nedotknutelný, vzdálený a netečný. Boží trojjedinost nám otevírá zcela jinou perspektivu a jiný vztah k Bohu. Bůh jistě zůstává neměnný, stálý, pevný, spravedlivý, ale Bůh také lituje, mění svá prohlášení a reaguje na nás lidi.

→

svědectví Vedle toho duchovní experimentová­ ní a orientace na východní náboženství, buddhismus, spousta týdnů na meditačních cvičeních, potom transformační kurzy na základech tantry a šamanismu, zase několi­ katýdenní výcviky a neustálé hledání vytou­ ženého klidu a sebe sama.

A v roce 2018 přišel nečekaný a rychlý pád. Narazil jsem na nesprávné obchodní partnery a investoval do špatných pro­ jektů. Přišel jsem o hodně peněz, takže dnes firmu zachraňuji s párem posledních pracovníků. A to byl moment, kdy moje ego dostalo hodně velký výprask. Jak jsem mohl po pětadvaceti letech úspěšného podnikání takhle naletět a takhle spadnout? Z poho­ dlného standardu každoročních velkých příjmů najedenou jedna finanční ztráta za druhou? Byl jsem plný zloby a výčitek ke svým partnerům i vůči sobě, v hlavě neko­ nečné dialogy ženoucí k šílenství. Meditace ani jiná cvičení už nepomáhaly, jako by to byly jen slepé uličky…

V zimě se ale něco stalo. S bratrem jsme šli na bohoslužbu Církve bratrské v Šumperku, v mém rodném městě. Zaujala mě přátel­ skost, nadšení mladých lidí, jejich jistota a ra­

dost v očích, kázání, co dávají smysl, a chvály, které mi ještě dlouho zněly v uších. Měsíce jsem se vracel k některým kázáním na YouTu­ be nebo poslouchal chvály. Ještě setrvačně jsem dojel některá cvičení tantry, ale nako­ nec se cítil prázdný. A když jsem se snažil tyto směry zkombinovat s křesťanstvím, měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.

Potom jsem v Praze navštívil nejbližší sbor Církve bratrské, byla to Třináctka. Vy­ dal jsem se na nedělní shromáždění a hned mě oslovilo kázání Davida Nováka o krizi středního věku, kdy nám přestává dávat smysl prestiž, kariéra a cítíme, že nám v ži­ votě chybí skutečný duchovní rozměr. To bylo přesně o mně, o mém bloudění a hle­ dání. Tehdy jsem si vzal brožurku Nickyho Gumbela „Proč Ježíš“ a doma jsem si ji v ti­ chosti přečetl. Cítil jsem čím dál větší úlevu, padl jsem na kolena a vyznal se Panu Ježíši ze svých hříchů.

Poděkoval jsem mu, že zemřel za mě na kříži, abych byl osvobozen od svého starého života. Poznal jsem, že mi nabízí odpuštění a svého Ducha, já ten dar přijal a chtěl být s ním na věky. Cítil jsem se jako při návratu domů po dlouhé bouřlivé plavbě, koneč­

ně v teple domova, už na to nejsem sám.

Nemusím si svůj klid vydřít meditacemi, ale mohu jej jednoduše mít, když odpustím svým nepřátelům, tak jako můj nebeský Otec odpustil mně. Najednou jsem byl scho­ pen se ve svém srdci usmířit se svými part­ nery a šílené dialogy v mé hlavě ustaly.

Na lekcích Základů víry s kazatelem Danielem Fajfrem se mi postupně otevíral nový svět. Dříve jsem slýchával, že se Pán Ježíš za nás obětoval na kříži, připadalo mi to ale ohromně manipulativní. Zároveň jsem tušil, že to musí být něco silného, a když tu hádanku rozluštím, zachrání mě to. Je to úžasná úleva, najít smysl života v poznávání Pána Boha ve jménu jeho Syna.

Přišly samozřejmě chvíle, kdy jsem opět upadal do starého života a měl slabost v odolávání hlasům, které mě sváděly z ces­ ty za Ježíšem. Pověděl jsem to kazateli.

Spolu jsme se na kolenou modlili a já se plně otevřel Pánu Ježíši, aby vstoupil do mého života. Vyznal jsem, že už nechci mít žádná zadní vrátka, načež temné pokušení ustou­ pilo. Dnes jsem připraven ke křtu, abych své staré tělo nechal umřít, byl pohřben a zrozen do věčného života.

■ 2019 prosinec

15

téma

V ráji lidé slyšeli, že pokud budou jíst ze stromu života, pak zemřou. Ve skutečnosti nezemřeli, ale byli vyhnáni z Boží bezprostřední blízkosti. Tím ovšem ještě Boží jednání zdaleka neskončilo. Bůh se dál o člověka zajímá, vytváří Boží lid, posílá proroky, vede, usměrňuje, trestá, povzbuzuje, vysvobozuje, jedná, mluví a stará se.

Na jedné straně je nám zjeveno, že „Bůh není člověk, aby lhal, není lidský syn, aby litoval. Promluví snad, a nedodrží to, řekne snad něco, a nesplní?“ (Nu 23,19) Z tohoto pohledu se Bůh nemění.

Je dokonalý, spravedlivý, neúplatný a drží své slovo. Na druhé straně se setkáváme s tím, že Bůh mění svá sdělení, a to především tam, kde jde o zastavení nějakého soudu. V mnoha příbězích to vidíme velmi zřetelně. Pokud člověk reaguje svým

pokáním, svou poslušností, Pán Bůh se slitovává a je ochoten ustoupit od ohlášených soudů.

Nadto nadevše se Pán Bůh jeví jako ten, který dokonce iniciativně běží naproti hříšníkům činícím pokání. To je jeden z úžasných momentů podobenství o marnotratném synu. Marnotratným je ve skutečnosti nebeský Otec (o němž toto podobenství především je), který nehledí na rozházený a prohýřený díl rodinného majetku a on – Otec běží vstříc svému vracejícímu se synu. Otec netrvá na splátkách rozházeného majetku. Otec svého syna vítá, obejme jej a obdaruje. Trojjediný Bůh přímo vyhledává situace, kdy by mohl přestat aplikovat hrozivou rovnici: „Mzdou hříchu je smrt.“ (Ř 6,23) Bůh nejen vyhlíží, ale přímo touží naplnit druhou část tohoto verše: „…ale da-

rem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“.

Vánoční evangelium – Bůh se změnil C. S. Lewis, se svým známým smyslem pro pravdu vyjádřenou příběhem hovoří o světě jako o území ovládaném nepřítelem. Křesťanství je podle něj příběh o právoplatném králi, který v přestrojení pronikl na nepřátelské území. Tento král – Ježíš Kristus – přišel na svět, aby zadržel Boží soudy a změnil Boží jednání. Přišel, aby tyto soudy dokonce nesl jako Boží beránek sám na sobě.

Kdo z nás může porozumět Boží mysli a Božím tajemstvím? Při čtení Písma a ohlédnutí se na své zkušenosti můžeme povědět, že svatý, všemocný, nepohnutelný a stále stejný Bůh se pohnul, změnil a slitoval. Co k těmto Božím změnám

svědectví

Stále se učím poznávat Ježíšův charakter Marie Procházková

Od svého druhého muže jsem odcháze­ la se dvěma dospívajícími dětmi a s duší rozcupovanou na kousky. Náš vztah došel na konec své cesty, kde už bylo místo jen na výčitky a vzájemné zraňování. Nebylo možné najít společnou řeč, a tak se stal odchod nejlepším řešením.

Potřeba postarat se o děti mi ale do­ dávala sílu a odhodlání se svým životem konečně pohnout jiným směrem. Velice jsem toužila najít rovnováhu po létech neustálých potyček. Hltala jsem různou literaturu o osobním rozvoji a čím dál víc mě přitahovala spiritualita. Hledání moud­ rosti a smyslu mého života mě přivedlo až na Vysokou školu psychosociálních studií, která mi dala mnoho. Ale i zde jsem nejvíce poznávala, jak je duchovní stránka života nesmírně důležitá.

Postupně jsem se přes různé semináře a kurzy dostala až na kurz Alfa v církvi, kam 16 prosinec 2019

mě přivedla má věřící kamarádka. A tepr­ ve zde jsem našla to, co mi v životě tolik chybělo. Porozumění, podporu, vzájemné sdílení a blízká přátelství. Jedním slovem lásku. A tak jsem se prostřednictvím těchto lidí dostala k osobnímu vztahu s Bohem. Zpočátku jsem z toho měla oba­ vy, ale už jsem nechtěla stále přešlapovat na jednom místě, a tak jsem se do toho neznáma vypravila. S potěšením jsem zjis­ tila, že víra v Ježíše přináší do mého života klid a dobré věci. Začala jsem uvažovat ve zcela nových souvislostech. Ale apliko­ vat je do zaběhlého způsobu myšlení bývá mnohdy velice náročné.

Jako příklad uvedu nedávnou příhodu, která to hezky ilustruje. Dostala jsem se do sporu se svým bývalým mužem a za­ rytě jsem trvala na svém. Byla jsem přeci v právu! Cítila jsem hořkost a vztek kombi­ nované s bezmocí. Snažila jsem se zjistit více informací, abych získala argumenty ke svému postoji, ale tím jsem jen prodlu­ žovala trvající spor.

Když už jsem se kvůli tomu nemohla ani pořádně vyspat, rozhodla jsem se pro­ mluvit si se zkušeným křesťanem, a tak

jsem zavolala kazateli, jak to vidí on.

Díky tomu mi došlo, že pokud chci kon­ flikt vyřešit, měla bych ustoupit a zříct se svých nároků. Byl to radikální obrat, o němž jsem zpočátku vůbec neuvažo­ vala. Musím přiznat, že sama bych na něj asi nepřišla. Při naší diskuzi zaznělo, že tímto krokem získám klid, a proto jsem se k němu nakonec rozhodla. Opravdu se mi ulevilo a pochopila jsem, že je to nej­ lepší možné řešení.

Teprve druhý den ráno jsem si vzpo­ mněla na jedno kázání o nevděčném služebníkovi, kterému byl odpuštěn astronomický dluh, ale který nebyl ochoten odpustit nepatrný dluh svému kolegovi. Jak rychle jsem na tento pří­ běh zapomněla, když jsem ho zažívala na vlastní kůži… Stále se učím pozná­ vat Ježíšův charakter, tolik odlišný od toho našeho lidského. Proto mi někdy dělá velkou potíž uvědomit si, že moje myšlenkové pochody se ubírají špatnou cestou. Ale vážně stojí za to se o to znovu a znovu pokoušet. Život se tak stává hodnotnějším a to má pro mě velkou cenu ■

vedlo? Jedinou odpověď nalézám v Božím milosrdenství a v Boží lásce. Bůh Stvořitel přichází a smilovává se jako Bůh Spasitel – Ježíš Kristus.

To, o čem proroci mluvili se zatajeným dechem a v náznacích, se stalo skutečností. Jak zpívá černošský spirituál: „Marie má dítě, Pane!“ Bůh se vtělil a v přestrojení vstoupil do tohoto světa na území ovládané nepřítelem. Na toto dítě se přišli podívat pastýři, mudrci od východu mu přinesli své královské dary. Toto dítě držel ve svém náručí Simeon a o tomto dítěti vyprávěla prorokyně Anna.

Svátky inkarnace – svátky Božího vtělení obsahují jedinečné poselství. Sám Bůh se kvůli nám lidem změnil. Měl stokrát důvod, aby nás odsoudil, zavrhl a zničil, tak jak si zaslouží každý modloslužebník a marnotratný syn či dcera. Bůh se ale změnil! Ukázal svou milostivou tvář a přišel v Ježíši mezi nás. Dokonce přijal lidské tělo, stal se zranitelným. Když ho položili do jeslí, neměl s sebou z Božího království vůbec nic než svou čistou lásku k lidem. Copak vtělení není Boží změna?

Augustin jednou řekl: „Když se měníš, mění se i On“. K tomu bych si dovolil připojit ještě svůj dovětek: „Bůh se mění, abych se i já mohl změnit.“ On se změnil, On se smiloval, On se narodil, On přišel, On nás nejprve miloval, abychom mohli na jeho lásku odpovědět.

On trpěl, On nesl důsledky mého hříchu až na kříž a tam být opuštěn od Otce. To v žádném případě není apatický Bůh odtržený od reality.

Bůh je neproměnný ve své podstatě.

Jeho slovo stále platí. Jeho definice hříchu a morálka zůstává. Nestává se někým jiným podle momentálního vývoje lidstva.

My svými modlitbami neměníme Boha, ale stáváme se schopnými přijímat Boží dary. Jeden z mimořádných výroků Karla Bartha ke mně silně mluví: „Bůh nejedná stejně, jestli se modlíme, nebo nemodlíme.“ S Bohem jistě nelze manipulovat, ani našimi modlitbami. Ve skutečnosti však Bůh na naše modlitby čeká a rád se změní, když jde o naše návraty k němu.

Bůh Duch svatý je nám v našich změnách nápomocen a vede nás, abychom

se vzdali svých model, své bezbožnosti, vrátili se k Bohu a mohli zahlédnout svého nebeského Otce, který běží, aby nás objal, obdaroval a přijal do svého domu.

Možná se to nebude některému staršímu bratrovi líbit podobně jako v onom podobenství. Škoda! Boží změnu to ale nezadrží! Proto chvalme, děkujme a o Vánocích hodně zpívejme, protože slavíme Boha, který se kvůli nám změnil a stal se jedním z nás, aby nás zachránil pro své království!

■

Omluva Omlouvám se, že jsem se v článku „Křesťané pod tlakem“, Brána 11/2019 str. 19, na konci 4. odstavce, dopustil chyby. Těšínské sbory byly připojeny ke sboru Ostrava.

Pavel Javornický

2019 prosinec

17

zápisník

Jak si Češi hýbli kostrou text judita košťáková foto archiv autorky

H

Judita Košťáková studuje v Brně grafický design a je členkou v CB Praha 5 – Smíchov

18 prosinec 2019

aide Čekia! Pohněte, Češi! doléhá ke mně pokřikování z druhého konce pole. O motivaci k rychlejšímu tempu se příhodně stará také balkánská kolovrátková hudba linoucí se zpoza keře. Protáhnu si shrbená záda a kouknu na hodinky. Když se zas ohnu zpět ke keři, naplněná vanička přivázaná kolem pasu se celá vysype a několik přezrálých malin mi spadne do holínky. V té chvíli, aby toho náhodou nebylo málo, začne z ničeho nic pršet. Dnes už počtvrté. Je pondělí a další týden letní brigády na skotské farmě právě začal.

Pauze! vyhlašuje mocným hlasem šéf v reflexní vestě. Je devět hodin ráno. Z řádků pomalu vycházejí sběrači a míří na zastřešený plácek vedle malinového pole. Rumunka sedící vedle mě vytahuje z batohu pečené kuře a nakládané olivy, zatímco její manžel se mě lámanou češtinou vyptává, odkud jsem. „Da, da, Čekia! Pivo, gút. Dé jedna – dalnice – tatatatata!“ sděluje mi Dimitri nadšeně svoje zážitky a jeho syn mu přitakává. Jezdí sem už sedm sezón a jejich výdělek bude pokračovat podzimním sběrem jablek ve Francii.

V průběhu dne se na váze odehrálo drama – kdosi kohosi předběhl ve frontě. To se tu silně nevyplácí. Hrozbu fyzických následků naštěstí svou pohotovou reakcí a mohutným tělem odvrátil Bulhar Giorgio a zbytek dne probíhá poklidně. Doma na karavanu pak pod ledovou sprchou spočítám, že jsem za dnešek celkem nasbírala osmdesát kilo malin.

V šest vyrážíme do nedalekého městečka Blairgowrie na Skotský večer, který pro brigádníky z okolních farem pořádá místní evangelický kostel. Jsem tu ráda za každé rozptýlení. U dveří nás vítá usměvavý starší pán v krémovém saku a odvádí nás do velkého sálu. Po jeho obvodu už na lavičkách sedí skupinky studentů a rozhlížejí se po výzdobě na zdech v podobě veršů z Bible a kresbiček dětí z besídky. V přilehlé kuchyňce se to hemží asi patnácti seniory, kteří nás nadšeně zdraví, rozdávají čaj a o pět minut později nás k našemu překvapení zvedají ze židlí a nahánějí do velkého kruhu.

Z praskajícího mikrofonu se ozývají pokyny jedné z organizátorek se silným skotským přízvukem a sto studentů se pokouší rozpohybovat svoje prací

zbědované tělo. I když taneční kroky uprostřed sálu suverénně předvádí Skot středního věku v kiltu, my ostatní se zmateně točíme v kruzích, chytáme se za ruce a každý tančíme jiným směrem. Během toho mezi námi ladně proplouvá postarší dáma v květovaných šatech, ještě před chvílí shrbeně krájející koláče, a usměvavě nás organizuje do tanečních párů. A do toho všeho sál ostře protínají dudy, jeden z nejotravnějších zvuků, jaké znám. Hudebníci v rohu u dveří se mačkají na své padající stojánky s notami a my, chyceni spolu se seniory za ruce ve velkém kruhu, se smíchem klušeme sem a tam.

Udýchaní klesáme po hodince intenzivního pohybu na lavičky. Místní kazatel nám děkuje, že jsme přišli, a vyprošuje nám Boží ochranu. Když už se pak skoro zvedáme k odchodu, naši hostitelé nám doslova zatarasí cestu stoly, které se prohýbají pod náloží obložených housek a napečených buchet. Jejich laskavost a akční nátura mi tímto na závěr večera definitivně vezme dech.

Do spacáku zalézám v deset, budík má zvonit za sedm hodin. Noci jsou tu chladné, tak si radši oblékám ještě svetr. V hlavě mi pořád znějí dudy a za okny slyším déšť. Usmívám se, protože typičtější Skotsko jsem dnes už asi zažít nemohla. ■

18 let v centru dění

Jiný rozměr BrodFest 2019 nabídl více než tisícovce mladých lidí „Jiný rozměr“ pohledu na svět skrze následování Krista. Všichni, včetně řady dobrovolníků, účinkujících, vyučujících a organizátorů, mohli prožít Boží dotek.

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Rozhovor s Lydií Boszczykovou, odcházející ředitelkou kanceláře Rady CB

25.–28. října 2019 ■

Belfast Setkání biskupů v Severním Irsku ■ říjen 2019

12 | 2019

církev bratrská

iNform Rozhovor s Lydií Boszczykovou

18 let v centru dění

O

d roku 2001 pracovala sestra Lydie Boszczyková v Radě Církve bratrské. Nejprve jako hlavní ekonomka, pak jako ředitelka kanceláře a ekonomka v jedné osobě. Patří jí velké poděkování za všechno, čím církvi s takovou obětavostí a erudicí sloužila. Nyní odchází do důchodu a my jsme jí položili pár otázek.

Na počátku své profesní dráhy jsi působila jako zapisovatelka u soudu a na jejím konci jsi jako ředitelka kanceláře dělala zápisy na jednání Rady CB. Co ses díky této zkušenosti dozvěděla o lidech?

Když jsem nastoupila k soudu jako zapisovatelka po dvouleté ekonomické škole, byl to pro mě trochu šok. Pracovala jsem na občanskoprávním oddělení, kde se projednávaly zejména rozvody manželství. Po šesti letech jsem byla zhnusena, jak si dokáží lidé ubližovat, pomlouvat se a nenávidět. Naopak při zapisování v této i předchozí Radě CB jsem byla potěšena odvahou zejména mladších vikářů, kteří vstupovali do služby a byli ochotni mnohé obětovat, aby rostlo Boží království ve sborech naší církve. Neidealizuji si církev, i zde může dojít k mnohému zranění, ale přeci jen je nad námi Boží milosrdenství a odpuštění.

Jako ekonomka a manažerka jsi na Těšínsku úspěšně pracovala v různých firmách a na různých pozicích.

Před 18 lety jsi ale přijala pozvání ujmout se ekonomického úseku Rady CB. Jak bylo pro tebe náročné změnit prostředí? Zřejmě jsi nešla „za lepším“?

Když jsem se rozhodovala, zda opustit své ředitelské místo ve firmě, vedla mě k tomu ochota pomoci církvi s ekonomikou, neboť Rada hledala ekonoma a já jsem si s předsedou a tajemníkem (kterého jsem znala z Ostravy) o této práci dvakrát povídala. Nejdřív bratři přijali na místo ekonoma bratra, ale po dvou letech se situace změnila a obrátili se na mě, zda bych práci převzala. Těžké na přechodu z Českého Těšína byla samota v Praze.

Byla jsem vděčná své sousedce Rut, která mě vtáhla nejen do sboru v Soukenické, ale i do své domácnosti a ulehčila mi tam počáteční pobyt.

Začátky nikde nejsou lehké, ale postupem doby se dají vztahy nově budovat o další lidi, a pokud jde o finanční stránku věci, opravdu to nebylo „za lepším“.

Jak vypadalo ekonomické oddělení Rady tehdy a jak dnes? Je podle tebe fungování a mechanizmus Církve bratrské po této stránce dobře nastaven a zajištěn?

Na ekonomickém oddělení se toho nedá mnoho měnit, neboť se musí řádně zpracovávat účetnictví a mzdy a na to máme předpisy, které je potřeba dodržovat. Akorát se mohou měnit spolupracovníci, takže postupně se zde vystřídaly tři osoby. Zákony se v oblasti personalistiky, účetnictví a daní stále mění, takže se všichni musíme stále zajímat o případné změny.

Pokud jde o projekt „Model podpory růstu III“, kterým konference rozdělila peníze po „restitucích“ v roce 2013, líbí se mi, že všechny sbory jsou do finančního efektu zapojeny a musí si rozmyslet, jak účelně využít prostředky pro sebe a pro příští financování sborů.

A jak se za těch 18 let podle tvé zkušenosti změnila naše církev? V čem je jiná, lepší, nebo naopak, co vidíš jako nesnáz?

Domnívám se, že se církev tolik nemění a podstata zůstává stejná. Spíše se mění lidé a doba, ve které žijeme.

Za těch 18 let se rozrostl počet sborů a počet členů.

Jen se mi zdá, že finanční obětavost členů nevzrostla úměrně životní úrovni.

Co ti duchovně dalo být tolik let v centru dění církve?

Jaké požehnání jsi přijala z tak velkého množství

osobních setkání se sbory a statutáry sborů, na vizitacích, při konferencích, a samozřejmě při jednání pěti Rad pod vedením tří předsedů?

Když jsem byla pouze ve svém sboru, neviděla jsem rozsah celé církve. Být v centru dění mě obohatilo o setkání se zajímavými lidmi, mohla jsem poznat celý kazatelský sbor, spolupráce se všemi třemi předsedy a dvěma tajemníky byla zajímavá. Těšila mě i vzájemná součinnost a spolupráce všech členů Rady, kteří se vzájemně povzbuzovali, doplňovali a podporovali.

Velmi se mi líbilo, že ses jako ekonomka a ředitelka Rady také velmi aktivně zapojila do života sboru v Praze Soukenické, učila jsi v besídce, zpívala v pěveckém sboru… Co pro tebe soukenický sbor znamenal?

Soukenický sbor byl pro mě druhým domovem, neboť ten první v Českém Těšíně jsem neopustila, jen jsem tam byla méně často. V Soukenické jsem se nejdříve zapojila do zpěvu, poté do práce Awany a teprve poté do besídky. Práce s dětmi pro mě byla vždy potěšením a nebýt politické situace v 70. letech, asi bych místo ekonomky byla učitelkou. Prostřednictvím aktivit ve sboru jsem se potkala se spoustou zajímavých lidí a rodin a budu na Soukenickou s láskou vzpomínat.

Vracíš se do Českého Těšína, jaké máš plány pro nejbližší i vzdálenější budoucnost? Co tě čeká a na co se těšíš?

To je otázka, na kterou ještě neumím úplně odpovědět. Budu bydlet se svým tatínkem, který je stále velmi soběstačný. Taky můj bratr s manželkou má třináct vnoučat, takže na mě zbude i nějaké občasné hlídání dětí, na což se těším.

Ve sboru v Těšíně se mohu taky účastnit nějaké činnosti, uvidíme.

■ ptal se Bronislav Matulík

konference pro rodiny

prosinec 2019 čtyři rady pro rodiče Dětský odbor s Odborem pro manželství a rodinu připravily na 19. října 2019 Rodinnou konferenci na téma 4 rady pro rodiče. Hostem byl psycholog Jeroným Klimeš a stěžejním tématem úcta v rodině. Východiskem byl biblický text: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ A společným jmenovatelem přikázání lásky: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Uvádím několik tematických okruhů z konference jako inspiraci k dalšímu přemýšlení: Úcta k lidem není obdiv. Úcta v rodině se projevuje docela obyčejným naplňováním přikázání lásky k bližnímu, kterého máme milovat jako sebe samého. Žijeme v kultuře, která uctívá jen toho, koho obdivuje. To ale není křesťanský postoj. Úctě k lidem je třeba se učit. Přikázání „Cti otce svého a matku svou“ má zaslíbení požehnaného života, reálně zkvalitňuje život napříč generaci a je vkladem do budoucnosti. Předávat výchovou úctu k rodičům a prarodičům znamená, že až jednou budeme sami staří, budou mít děti a vnoučata úctu k nám. Učit děti například zdravit dospělé, starší a dámy pustit sednout, to v konečném důsledku vychovává nejen děti v rodině, ale celou společnost.

Samotka je trest. Ve vězení se trestá uzavřením na samotku. Naše společnost zavírá seniory do domovů důchodců. Starý člověk mívá potřebu 4 hodiny denně s někým mluvit. Prokazování úcty ke starým znamená nenechat je na samotce.

Za všechny seniory zaznělo: „Jací jste vy, takoví jsme bývali i my. A jací jsme my, takoví budete i vy.“ Děti nemají představu času ani budoucnosti. Čím menší dítě, tím menší představa, co bude odpoledne, za týden či za rok. Proto musí rodiče děti vychovávat s vědomím, že dítě nevidí, co je pro něj dobré vzhledem k budoucnosti. A stejně tak je dobré mít k dětem veliké porozumění a cit, když například rodiče odcházejí, byť třeba jen na dvě hodiny. Děti pláčou, protože pro ně je to celá věčnost a mnohdy to prožívají jako smrt rodičů.

Pozor na supernormální podněty. Internet, reklama, pornografie předkládají falešné podněty, neexistující realitu. Přitahují dospělé, a tím spíše děti. Proto je nutné naučit děti žít v realitě mírné askeze, odříkání, pod hladinou euforie a jen občas se vynořit. Jenom takový člověk, který si dokáže odříct okamžitou rozkoš, bude v životě úspěšný a bude život zvládat.

O sexu je třeba s dětmi mluvit včas. Malé děti ještě nemají emocionální prožitek sexu, je třeba je tedy informovat věcně a pravdivě. Podle toho, jak se samy ptají. Není správné sexuální výchovu u malých dětí předbíhat. Rodiče jsou zodpovědní za tuto oblast v životě dětí a je jedno, odpovídá-li na jejich otázky otec nebo matka, záleží na tom, koho se děti ptají.

Nelze oddělovat sex od vztahu a obráceně. Obojí k sobě ve vztahu muže a ženy patří. V církvi správně klademe důraz na to, že sex se nemá od vztahu oddělovat, ale přednášející objevně zdůraznil i opak – ani vztah od sexu v manželství se nesmí oddělovat. Nelze partnera odříznout od sexu, takový člověk je pak vystaven těžké zkoušce, kterou nemusí zvládnout.

Bronislav Matulík, předseda Odboru pro manželství a rodinu

mládež

iNform BrodFest 2019 Svatoš tématem Božích svědků dosvědčujících milost, pravdu a smělou důvěru. V rámci hlavních programů vedla chvály vždy jiná kapela – postupně se na stage vystřídali Lévi, Noemiracles, Awaken worship a Rock Solid Band. Při ranních programech nás do chval perfektně vedla chválicí skupinka NDK z Hrádku.

Po večerních hlavních programech byly připraveny programy volitelné.

Bylo z čeho vybírat, ať už jste hudební nadšenci (Fusion, Noemiracles), milovníci divadla (Víťa Marčík), intelektuálové (panelová diskuze), literární nadšenci (autorské čtení) anebo

V

e dnech 25. až 28. 10. 2019 proběhl v Havlíčkově Brodě sjezd mládeží Církve bratrské. Havlíčkův Brod se jeví jako tradiční destinace tohoto společného setkání desítek mládeží, ale hned na úvod chceme vyzdvihnout místní „pardály“ – zralé muže ze sboru CB v Havlíčkově Brodě, jakož i v Horní Krupé a Chotěboři, kteří na svých bedrech nesli velkou tíhu organizace. Patří jim velký dík celého Odboru mládeže.

Název BrodFestu 2019 byl „Jiný rozměr“. Je to pohled toho, který počítá s Bohem a následuje Krista. Situace a prvky v životě pak vidí naprosto jinou optikou než ti, kteří s Bohem nepočítají. Tam, kde je přirozené odmítnutí, přichází odpuštění. Místo trestu a pomsty zažijí milost, místo soudu se stává místem pokoje. Inspirací pro letošní téma byla kniha Židům 4,12 – 6,3, a hlavně verš 4,16, od kterého se témata společných programů odrážela: „Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.“ První večer nás do tématu uvedl Danda Fajfr, který mluvil o charakteru Božího otcovského srdce. Druhý večer na něj navázal Bedřich Smola, který mluvil o milosti, jež provokuje, je nezasloužená, mocná a proměňuje.

Nedělní večer přebral štafetu David Novák, aby mluvil o samotném jádru celého tématu – smělé odvaze přistoupení k trůnu milosti. V pondělí ráno završil Ondra

Z řad organizátorů „Letošního BrodFestu jsem se zúčastnil jako koordinátor dobrovolníků. Naším úkolem bylo ve spolupráci s Ondřejem Svatošem a Markem Hutrem vyplňovat mezery tam, kde bylo třeba – být k ruce, pomáhat, udržovat pořádek a předcházet situacím, které by mohly průběh sjezdu mládeže narušit nebo zkomplikovat. Asi největší radost mám z toho, že se vše po organizační stránce podařilo a že se do přípravy a pomoci na místě, kromě heroického nasazení místních, zapojili i lidé z nejrůznějších koutů republiky a také řada mládeží nabídla pomoc, třeba i jen s úklidem po programech.

Celkově byl pro mne BrodFest připomínkou toho, že takovéto akce mají smysl. Řada skvělých seminářů na aktuální témata, společenství lidí z církve, společné programy, společné zážitky. Věřím, že i běžní účastníci zažili Boží dotek a inspiraci k následování našeho Boha a Pána a poznali nové přátele z jiných společenství. Takže Ondřeji, Marku a všichni Milan ostatní, skvělá práce!“

ekumena

prosinec 2019 Ekumenismus o dvě kola napřed

■

Už 38 let se každoročně shromažďují biskupové katolických, luterských, anglikánských, metodistických, letničních a pravoslavných církví ke svému setkání v různých zemích světa. Mám tu čest v tomto „klubu“ zastupovat reformované církve, i když pro představitele církve neužíváme biblické označení biskup. Do tohoto bratrského společenství jsem byl uveden kardinálem Vlkem, který byl 14 let jeho moderátorem.

Setkávání nyní probíhají pod moderací kardinála Francise Kriengsaka, arcibiskupa Bangkoku, a celé setkání je organizováno hnutím Focolare. Jednotliví biskupové přijíždějí z různých míst Evropy, Asie, Afriky, Ameriky a někdy i Austrálie.

Letos byl pro setkání vybrán Belfast. Mělo to svůj důvod, však se setkání také konalo pod názvem: „V rozdělném světě, sjednoceni v Kristu.“ Situace se v Severním Irsku začala v posledních měsících přiostřovat před blížící se možností neřízeného brexitu, a tím možné obnovy hraničních přechodů mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Toto politické napětí hned ukázalo na možné dřímající násilí mezi rozmanitým obyvatelstvem.

Když jsem přijel do Belfastu, bylo napětí ve společnosti přímo cítit. Hned první den jsme se věnovali historii irského konfliktu, roli církví a současné situaci. Byli jsme se také podívat na zbytky nejvyšší evropské zdi rozdělující město na unionisty, tedy sympatizanty s britskou vládou, a nacionalisty, kteří si přejí sjednocení irského ostrova. Večer jsme zahájili bohoslužbou se sv. večeří Páně v presbyterním kostele v centru Belfastu. Byl jsem pověřen kázáním, a tak jsem vybral text z Ř 8 o životě v Duchu a svobodě Božích dětí, která je zakotvena v naší poddanosti Kristu.

V dalších dnech jsme naslouchali referátům a diskutovali téma „Ježíš v našem středu“. Slyšeli jsme osobní svědectví biskupů z různých částí světa. S velkým zájmem jsme přijímali zkušenosti bratrů ze Středního východu, z Jihoafrické republiky a z Latinské Ameriky. Z mnoha svědectví zaznívaly zprávy o rozdělení společnosti, sociální nespravedlnosti a nepokojích. Na jedno odpoledne a večer jsme pozvali duchovní různých církví ze Severního Irska a Irské republiky. Přijelo přes sto kazatelů a kněží, včetně irského arcibiskupa a dalších představitelů církví.

S vděčností jsem obdivoval pěkné vztahy mezi duchovními jednotlivých církví.

Velkou práci vykonalo také hnutí Focolare, které v Belfastu i v Dublinu působí k jednotě a vede k praktické spolupráci církví. Tam se rodí nová naděje pro Irsko.

Jedním z vrcholů setkání byly bohoslužby v anglikánské a následně v katolické katedrále, kde jsme slavnostně podepisovali „pakt lásky“, ve kterém jsme se zavázali ke vzájemné pomoci a spolupráci. I bez této smlouvy by naše vztahy byly nadstandardní. Během společného týdne přestáváme vnímat denominační hranice, sdílíme své osobní zápasy a poskytujeme si vzájemnou modlitební a pastorační pomoc. Taková setkání jsou pro mě posílením naděje jednoty v Kristu.

Ondra Svatoš a Marek Hutr

Pavel Černý

sportovci (orientační běh po Brodě – nikdo z běžců se neztratil!).

Jedním z tradičních a významných rysů BrodFestu jsou semináře.

Letos bylo možné v sobotu a v neděli navštívit až 4 z 50 různých seminářů, pokrývajících širokou škálu témat doslova od A (například Apologetika) do Z (Základy finanční gramotnosti). Neméně tradiční a neodmyslitelné jsou na BrodFestu i sporty. Nechyběla tedy ani vzájemná sportovní klání ve volejbale, fotbalu, frisbee a celé sportovní odpoledne završila tradiční štafeta. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ A vzhledem k tomu, že na BrodFestu bylo přes tisíc mladých lidí ze všech koutů naší země, a k tomu řada dobrovolníků, účinkujících, vyučujících a tým organizátorů, tak věříme, že mnozí z nich mohli prožít Boží dotek. A to ať už skrze jeden z programů, seminářů, nebo skrze čas ve chválách, v modlitební místnosti, v rozhovorech s poradenským týmem, se svým vedoucím mládeže nebo třeba s mládežníkem z jiné mládeže, kterého jim Pán Bůh na BrodFestu poslal do cesty.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE listopad 2019 ▪ Rozhovory se zástupci sboru CB Plzeň Rada vedla rozhovor nejprve s kazatelem Zdenkem Šplíchalem a statutáry sboru, a následně s novým vikářem Danielem Šrámkem o situaci plzeňského sboru, o přípravách založení sboru na Slovanech a o pokračující činnosti sboru v Doudlevecké. Rada sboru následně napsala doporučení možností, jak vznik nového sboru a zabezpečení stávajícího sboru co nejlépe provést.

▪ Žádosti o zřízení nových sborů CB Rada projednala žádosti o zřízení sborů CB v Plzni na Slovanech, v Berouně a v Šumperku. Rada podá květnové Konferenci návrh na zřízení těchto sborů.

▪ Zřízení přidruženého korejského sboru Na základě jednání zástupců korejského sboru The Bethel Church a předsednictva Rady CB byl předložen konferenční návrh na zřízení nového přidruženého korejského sboru CB v Praze 6.

▪ Zrušení korejského sboru CB v Praze – The Chapel Prague Předsednictvo Rady CB jednalo s kazatelem korejského sboru CB v Praze – The Chapel Prague, který prakticky zanikl. Rada předloží Konferenci návrh na zrušení tohoto sboru.

▪ Prodloužení mandátu druhého kazatele na Žižkově – Michala Žemličky Na základě jednání s žižkovským staršovstvem Rada schválila žádost tohoto staršovstva o prodloužení mandátu kazatele Michala Žemličky o další dva roky do roku 2021. Na členském shromáždění → proběhne v této věci hlasování.

zprávy

iNform Společné jednání Rady a seniorů Vize Rady Předseda David Novák připomenul vizi Rady na období jejího čtyřletého působení, v níž vyjádřila touhu a záměr, aby se aspoň 60 % lidí v našich sborech účastnilo nejen nedělních bohoslužeb, ale také během týdne studovalo Písmo. V této věci vidí Rada naději v širší spolupráci s ETS, kde mimo jiné vzniká plán otevření nového oboru se zaměřením na praktickou teologii.

Předseda Rady vyjádřil obavu, zda Církev bratrská zvládne svou rozkročenost, která s sebou nese napětí, a zda se podaří udržet jednotu církve. V České republice jsme svědky toho, že se denominace dělí a štěpí. Úkolem seniorů a Rady je být sjednocujícím prvkem. Největší potenciál seniorů je v pastýřské službě kolegům kazatelům.

Celoživotní vzdělávání kazatelů Změnil se program celoživotního vzdělávání kazatelů. Zůstává povinná účast na pastorálkách a využívání studijního volna. ETS připraví nabídku literatury, která bude mimo jiné vycházet i z potřeb kazatelů. Nový program předpokládá jednodenní vzdělávací setkávání kazatelů jednou za rok.

Setkávání by probíhala na seniorátech.

Mapování historie doby totality Rada se seniory diskutovala potřebu včas (či na poslední chvíli) zpracovat život církve v době komunistické totality. Původní myšlenka byla sbírat materiál k pozdějšímu zpracování. Čas ale tlačí, protože se ztrácejí zdroje, odcházejí pamětníci. Ke zveřejnění by došlo až po vyhodnocení. Rada stanoví zadání tématu historikům a pokusí se nalézt konkrétní osoby, které by mohly tuto studii pro církev připravit. Účast seniorů na jednáních Rady Rada projednala se seniory jejich účast na jednání Rady, která je daná úpravou Řádu CB. Senioři budou předem informováni o programu a podle potřeby budou jednotlivě zváni na jednání, případně sami vyjádří zájem se zúčastnit jednání Rady. I nadále se bude konat pravidelné setkání seniorů s Radou při listopadovém jednání.

Soužití české a slovenské části CB Proběhla široká diskuze na téma soužití republikových částí naší církve. Zazněl návrh promyslet nějaký nový projekt setkávání, například dvoudenní konference na Moravě, na kterou by byla pozvána celá církev a v rámci programu vyčleněna část k jednání pro delegáty.

Renáta Ulmannová

prosinec 2019 Církev Sinčchondži Už několik let v České republice, zejména v Praze, působí korejské náboženské hnutí Sinčchondži. Celý název skupiny zní Ježíšova církev Sinčchondži, někdy s dodatkem Chrám svatostánku svědectví. Její aktivity míří hlavně na mladé evangelikální či katolické křesťany. Své denominační zázemí misionáři – korejští i čeští – podle dostupných svědectví skrývají. Veřejné jsou naopak předsunuté organizace, jako například Global Christian Leadership, Mezinárodní spojenectví mladých Mannam, Mezinárodní mírová skupina mladých či zastřešující Nebeská kultura, světový mír, obnova Světla (HWPL). K navázání kontaktu se zájemci misionáři používají biblické semináře Most, osobnostní testy Enneagram a jiné metody (ankety atp.). Se zvláštnostmi nauky se adepti seznámí až časem, poté co se lidsky integrují do misijních skupinek. Právě kvůli režimu utajení jsou informace kusé.

Hnutí vzniklo roku 1984 v Jižní Koreji. Tehdy měl podle nauky církve zvané Chrám svatostánku svědectví sestoupit na zem Ježíš Kristus. Nenaplněná očekávání dala vzniknout nové nauce a nové církevní formaci. Její zakladatel, Man Hee Lee (*1931), označil rok 1984 za konec éry křesťanských církví a počátek tisíciletého království neboli éry Sinčchondži, což v překladu znamená „nové nebe a nová země“, resp. „nové nebe na zemi“.

Vycházíme-li z dostupných zdrojů (z Leeho knihy Stvoření nebe a země), pak podle nauky Sinčchondži sestoupil Kristus na zem duchovně, a to právě na Man Hee Leeho, kterému zjevil pravý, dosud skrytý význam Bible. Tak jako Starý zákon ukazoval ke Kristu, tak Nový zákon ukazuje k prezidentu Leeovi, který má být „zaslíbeným pastorem“ a „apoštolem Janem“, „tím, kdo zvítězil“, „bílým koněm“, „dítětem, které bude železnou berlou pást národy“ z knihy Zjevení, ale také „Utěšitelem“ z evangelia Janova. S pastorem Leem je Kristus zvláštně sjednocen, svěřil mu „nové evangelium“ a vládu nad světem.

Křesťanské církve se svými tradičními naukami – a jmenovitě s důrazem na Pána Ježíše jako jediného Spasitele a na víru v něj samotného – představují „Babylón“, z něhož je pro záchranu života potřeba vyjít a přimknout se k „zaslíbenému pastorovi“. Jedině v něm a v jeho slovu je prý Kristus přítomen, jedině u něj je spása, jedině v církvi Sinčchondži začíná „nové nebe na zemi“. Formuje se tu „nový Izrael“ sestávající ze 144 tisíců věřících (duchovně sjednocených s dušemi mučedníků, jako je Lee sjednocen s Ježíšem), kteří mají po tisíc let vládnout zástupům příznivců. Tento lid nové éry je regionálně rozdělen do „dvanácti kmenů“. Centrem Sinčchondži je hora Cheonggye v Soulu. Korea je považována za pravý Sión, centrum nového světa; bohoslužby kdekoli na světě probíhají v korejštině (s překladem).

Je zřejmé, že z hlediska křesťanské ekumeny, sjednocené kolem starocírkevních vyznání víry, je nauka hnutí Sinčchondži heterodoxní, nepravověrná. V Církvi bratrské jsme přesvědčeni, že 1. Bible není zakódovaným textem, nýbrž otevřenou zvěstí o Ježíši, Synu Božím, Spasiteli: On jediný je smírcem a prostředníkem mezi Bohem a lidmi. 2. Pán je v Duchu svatém přítomen mezi věřícími, v církvi, kde se jeho slovo zvěstuje a jeho svátosti vysluhují: Žádný vůdce, prorok či vykladač si nemůže osobovat výhradní majetnictví nebo prostředkování pravdy a Krista osobně, natož vládu nad lidmi, jejich vírou a spásou. 3. Křesťané jsou poslání být svědky evangelia: Jejich důvěryhodnost spočívá mimo jiné v čitelnosti denominačního zázemí. Utajování obvykle bývá průvodním jevem sektářství.

Pro RCB Odbor pro vzdělávání

▪ Účast na pastorálkách: vedoucí stanic, ordinovaní atd.

Rada projednala a schválila možnost účasti vedoucích stanic a koordinátorů stanic na pastorálních konferencích s tím, že jejich účast hradí sbory a bude omezena kapacitou konferenčního místa.

▪ Funkční období seniorů Funkční období seniorů po úpravě Řádu na konferenci 2019 je nyní čtyřleté. Rada rozhodla, že se to vztahuje na funkční období vždy po nové volbě. Stávající senioři ještě dokončí tříletý mandát.

▪ Místo konání pastorálky v září 2020 Rada projednala možnosti uspořádat podzimní pastorálku v Ostravě vzhledem k lepší dostupnosti pro slovenské účastníky. Ukázalo se však, že v Ostravě není vhodné místo. Proto se i v roce 2020 uskuteční pastorální konference s manželkami v hotelu Jezerka na Seči v termínu 21.–23. 9. 2020.

▪ Prodej modlitebny CB v Kladně Rada souhlasí s prodejem modlitebny Sboru CB v Kladně. Získané prostředky sbor použije na stavbu nové modlitebny.

▪ Prodloužení pracovního poměru celocírkevních pracovníků Rada souhlasí s prodloužením pracovního poměru celocírkevních pracovníků Daniela Jokla (dorost) a Ondřeje Svatoše (mládež) do konce funkčního období, na které byli zvoleni, tedy do 31. 8. 2021.

▪ Potvrzení mandátu kazatele sboru CB Praha 4 – Šeberov Dne 20. 10. 2019 se za účasti Davida Nováka konalo hlasování o setrvání kazatele Roberta Harta ve sboru CB v Praze 4 – Šeberov po 12 letech.

Mandát byl jednoznačně potvrzen.

kalendář

iNform

prosinec 2019 7. 12.

Jak to vlastně bylo s Mikulášem?

Divadelní představení o Mikuláši, který byl možná trochu jiný, než jste si mysleli.

Vezměte s sebou „Dar pro hladovějící město“ (instantní polévku, sáček těstovin, luštěniny…).

Koná se od 16:30 ve Sboru Církve bratrské v Benátkách nad Jizerou, Dražická 387.

8. 12.

Hebrejské písně Koncert Shirim Ashirim.

CB ELIM Písek, U Výstaviště 463/5 v 18:00.

13. 12. a 15.12.

Těšín zpívá gospel Koncerty proběhnou 13. 12. v 18:00 a 15. 12. v 15:00 a 18:00 v prostorách Sboru Církve bratrské v Českém Těšíně.

Lístky je možné koupit i online na www.tesinzpivagospel.cz

14. 12.

Vítej, Jezu Kriste Písně z Českotřebovského kancionálu zpívá smíšený sbor CB z České Skalice, hraje soubor staré hudby Bona Nota Kostel sv. Jakuba – Česká Třebová v 17:00.

15. 12.

Koncert skupiny Terebint Adventní slovo má Alexandr Flek v rámci Para turné s Parabiblí.

Společenství Na Cestě Brno (stanice CB Maják) v Otevřené Zahradě v Brně na Údolní 33 od 18:00.

15. 12.

Sezimák zpívá gospel Pro Kristýnku a Nelu – benefiční koncert. Sál Spektrum, Sezimovo Ústí v 17:00.

18. 12.

Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční Ve spolupráci s Církví bratrskou Jižní Město Kostelna hrají a zpívají studenti Střední odborné školy pedagogické a Gymnázia Evropská z Prahy 6 – Dejvic.

Praha 4 – Jižní Město, Modletická 1391/4, v 18:00.

21. 12.

Anglické a americké vánoční koledy International Church of Prague / Sbor Církve bratrské v Praze Václavské náměstí v 15:00.

22.12.

Muzikál Neobyčejná noc Vystupují děti a dospělí Církve bratrské od 16:00. Koná se v Divadle na Kovárně v Poděbradech.

24. 12.

Půlnoční bohoslužba pod širým nebem Na programu: koledy, vánoční slovo, malý vánoční dárek.

Horní náměstí v Opavě ve 21:00

24. 12.

Půlnoční – open air Bohoslužba na Jiřího náměstí v Poděbradech.

Pořádá CB, CASD, CČSH, Remedy a ŘKC od 22:30.

Čas zamyšlení Výstavu obrazů Hany Skrbkové lze zhlédnout kdykoliv v prosinci v rámci nedělních bohoslužeb (začátek v 10:00) nebo po dohodě s autorkou na adrese: HanaS.art@email.cz.

Místo: Kostelna – CB Jižní město, Modletická 1391/4, Praha 4 – Jižní Město

brana.cb.cz

Číslo 12/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 2. 12. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Velmi jsem toužil jíst s vámi! text roman toušek

„M

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

áš poslední přání před popravou. Po čem opravdu toužíš?“ „Jít s vámi na večeři!“ Poslední díl přemýšlení o večeři Páně uzavřeme první větou, kterou Ježíš dle evangelisty Lukáše při této slavnosti vyslovil. A asi všichni cítíme, že tím odkryl nejhlubší motiv a touhu, která za ním je. „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ Žádná teologie, filozofování, debaty o formě a kdo smí a nesmí. „Velice jsem toužil s vámi jíst, dříve, než budu trpět.“ Možná bychom víc než další rozbor potřebovali nechat tuto výpověď sestoupit až na samé dno naší duše. „Velice jsem toužil s vámi jíst tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ Jako bychom se vrátili na samotný počátek našeho přemýšlení, kdy jsme se proběhli po biblických příbězích a viděli jsme, jak společné stolování či lámání chleba je jakýmsi svorníkem či červenou nití, která spojuje Bibli do jednoho celku a odkazuje k něčemu prorockému, kristovskému, co za všemi těmi příběhy můžeme nacházet. Smyslem všeho je být spolu a spolu s Kristem, tak jako Otec je v Synu a Syn v Otci. (viz Jan 17) Původně jsem chtěl zakončit celý seriál pragmatickou úvahou na téma, proč to každá církev dělá jinak. Ježíšova věta odkrývající jeho touhu jít před popravou s učedníky na večeři mě od toho odradila.

Pokud je v našem setkávání u večeře Páně bytostná touha setkat se spolu – a spolu s Kristem –, pak je celkem jedno, jak to kdo dělá. Naprosto všechny formy jsou jen výsledkem lidských snah nějak vyjádřit a uspořádat svou víru v Krista a vztah k lidem.

Bible nám k formám neříká nic. Vše jen odvozujeme z tradice, kultury a domněnek, jak to asi tenkrát mohlo vypadat. Zato z Písma zcela jednoznačně sálá touha být spolu navzdory „člověčenství“, přijímat se v lásce jako Bůh v Kristu přijal nás. Podržet se v těžké chvíli, odpouštět si navzájem stejně, jako Bůh

v Kristu odpustil nám. Usilovat o pokoj a smíření, vytrvat v lásce i ve stínu smrti. Proto půtky o formě svátostí považuji za naprosté „minutí se cílem“ (což je mimochodem doslovný význam slova „hřích“).

A stejně vnímám agresivní a autoritářské prosazování vlastních teologických pojetí svátostí ve snaze bojovat za tu pravou, čistou a jedinou zbožnost.

Naproti tomu tu máme Ježíšovu větu po okraj nasáklou křehkostí a láskou: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ Každá večeře Páně je jiná podle situace, ve které se zrovna nacházíme. Společným setkáváním u lámání chleba a podáváním kalicha přinášíme Kristovo evangelium do celého našeho porušeného, komplikovaného a mnohotvarého světa. A naopak do večeře Páně přinášíme celý svůj všelijaký svět. Proto je každá večeře Páně jiná, plná života, naděje a zápasu. Nad tím vším by ale mělo znít Ježíšovo slovo jako něco, co nám v tom dává orientaci a hloubku.

Ve formě, ať je jakákoli, v pochopení, ať je jakékoli, musí jako základ zůstat touha člověka po Bohu, Boha po člověku a člověka po člověku. Ve stylu Martina Bubera zkrátka tak či onak vyjadřujme vztah JÁ–TY. Či ve stylu J. A. Komenského a J. Karafiáta jděme cestou od „samosvojnosti“ k vyznávání, že „mým jediným potěšením v životě a smrti je, že nejsem sám svůj, nýbrž svého Spasitele, Ježíše Krista.“ A přidejme Ježíšova slova, „podle toho svět pozná, že jste mými učedníky, když máte lásku jedni k druhým“.

Generace křesťanů se snaží osvědčit svou víru v naplnění standardů svatosti – spořádaného života dle norem Písma. U večeře Páně ale prožívám, že svatost přichází jen skrze aktivní vzájemné uplatňování Boží milosti pro život, jaký je. To kážu a k tomu povzbuzuji i vás.

■

2019 prosinec

19

rodina

Den vánoční

foto Melinda Brasher

Pohodový Štědrý den

armáda. Není čas s nikým prohodit slovo, protože všichni běhají a něco dělají. Prostě shon a blázinec, který nemá obdoby.

Kdežto u nich se v klidu popřeje všem, které máme rádi, probere se, co nám ten rok dal a vzal, ochutná se troška toho cukroví, aby se neřeklo, a den se v poklidu zakončí rozjímáním. A o dárcích to přece vůbec není! Krásná rodinná pohoda. ■

Petra Veselá

Asi nejsem jediná, kdo si nese životem formu vánočních svátků zapsanou ve své původní rodině. Když jsem potkala manžela, zjistila jsem, že pod pojmem pohodový Štědrý den si každý představujeme něco úplně jiného. Dokonce až tak jiného, že jsme oba konstatovali, že ty druhé Vánoce jsou naprosto nepohodové až hektické.

Já jsem byla zvyklá, že celý Štědrý den trávím doma v kuchyni a připravuji všelijaké dobroty na štědrovečerní stůl. Upeču ještě poslední cca dvacátý druh cukroví, pak se pustím do salátu, udělám asi čtyři varianty mas – kapr, losos, tuňák, filé, řízky, zkrátka, co kdo má rád, a nakonec ještě bramborovou kaši. A v mezičase si pěkně vychutnám zdobení stolu včetně aktuální módní barvy.

Kolem mě se motá jen nejbližší příbuzenstvo, tedy maminka a někteří sourozenci, kteří zrovna nejsou s tatínkem někde jinde, například po nákupech, u zdobení stromečku, u včeliček apod.

Celý den hrají koledy, všechno krásně voní, výborně chutná a s pokračujícím postupem příprav i skvěle vypadá. A večer to všichni ocení. S plnými žaludky pak sedneme ke stromečku, kde se zpívá, modlí, obdarovává a raduje. Prostě krásná rodinná pohoda.

U manžela ale bylo všechno jinak.

Něco se rychle ukuchtilo den předem, něco se rychle dodělalo dopoledne a pak už to jelo – zajet na chvíli na hřbitov pozdravit ty, kteří nás už předešli, pak na polévku k sestře, na chvíli na kafe a cuk 20 prosinec 2019

Stát se Světlem Marta Pellyová

roví k jedné tetě, pokud zbude čas, stavit se u bratránka alespoň pozdravit mezi dveřmi, pak honem něco jako štědrovečerní odpolední večeře, rychle připravit nějaké pohoštění (hlavně jednoduše a bez ozdob), potom s tím zajet k dalšímu strejdovi, tam posedět se všemi, které jsme už ponavštěvovali během dne a s pár dalšími, které jsme během dne nestihli navštívit, a nakonec s jazykem na vestě dorazit domů, pokud možno do 22:30, protože by se možná dala stihnout půlnoční, která začíná už v jedenáct. Dárky, které jsme dostali od jedněch, pošleme do světa, protože se dají zase jiným. Jen si pamatovat, od koho jsme co dostali. Ale co, stejně to tak dělají všichni. Podle mě shon a blázinec, který nemá obdoby.

A teď manželův pohled na věc: U nás se prý od rána blázní v kuchyni, všude chaos a zmatek, vychystávání jako by měla přijet přinejmenším celá americká

Když se řekne Vánoce, ozve se uvnitř mě vzpomínka na rodinnou pohodu, skořici a sušené pomeranče, maminčino vyrábění dárečků přátelům a známým, svařené víno, včelí úlky a nealkoholický punč u nás ve sboru u venkovního živého betlému. Štědrý den, jak si ho pamatuji z dětství, začal ranním probuzením s mojí sestřičkou a bráškou a krásným těšením: „Dneska je ten den!“ Často jsme se navzájem touhle větou vítali. Jednou se mi podařilo vstát jako první, vzbudila jsem Aničku a viděla, jak se ještě v polospánku začala usmívat.

Po otvírání jednotlivých okýnek adventního kalendáře a počítání nocí, kolikrát se ještě vyspíme, nakonec Vánoce opravdu přišly!

Dopoledne jsme mamince pomáhali, ale většinou nás nakonec poslala hrát si, protože jsme u ničeho moc dlouho nevydrželi. Někdy jsme si symbolicky zkoušeli různé vánoční zvyky jako krájení jablíčka nebo pouštění lodiček. Měli jsme malý oběd nebo „kafíčko“ a cukroví s babičkou a dědou. Když se setmělo, dali jsme si brzkou večeři (kapra, co si pamatuju, vždycky připravoval táta) a potom jsme

pastorace šli k sousedům na posezení. Maminku pokaždé doma něco zdrželo, ale mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být kvůli přípravě dárků.

Celý ten den jsem v sobě měla takové těšení, že to skoro ani nešlo vydržet.

Když jsme se potom vraceli domů, svítila u nás v okně zvláštní světla. Šli jsme potichu, abychom nevyplašili to tajemství.

A když jsme došli do obýváku, byla to taková nádhera, že jsme všechny tři obvykle výskající děti úplně ztichly. Jemně tam hrála vánoční hudba a svítilo jen pár světýlek, ale v jejich záři jsme viděli, že jsou pod stromečkem dárky.

Předtím, než jsme rozsvítili a začali je vybalovat, jsme zpívali koledy a modlili se s rodiči. Mamka a taťka vždycky poděkovali za věci, které nám Ježíš dává, jak teď, tak celý rok. Vybalovali jsme je postupně a potom si hráli s hračkami, které jsme dostali, a šli spát mnohem později než v obyčejné dny.

Postupem času se pár věcí změnilo, ale atmosféra a nálada toho dne zůstává stejná. Ke stromečku přinášíme dárky všichni. Je mi dvacet, nemám už v sobě dětské nadšení a všudypřítomnou nedočkavost, ale dokážu si Vánoce užít celé – od začátku až do konce. Vždycky se na ně moc těším. Rozdíl je také v tom, že si více vychutnávám advent a zároveň si osobně uvědomuji, co doopravdy slavíme. Můžu Bohu děkovat, že se rozhodl na svět přijít a zachránit člověka – přijít do mé temnoty, stát se v ní Světlem a proměnit ji. A prožívám opravdovou vděčnost za všechno, co mi dal.

Do dalších Štědrých večerů a vánočních časů, které budu zažívat, bych si přála přinést to, co jsem se doma naučila: Aby Vánoce byly příjemným (ne uhoněným) časem pro nás všechny.

Abychom neměli na prvním místě jejich dokonalou přípravu, ale společně strávený čas, radost a odpočinek. Ráda bych se také před stromečkem s dětmi modlila, protože mně to vždycky ukazovalo, že náš Bůh je dárce všeho, co dostáváme, a nerozdělovala dary a chvíle na „světské“ a „duchovní“.

■

Rodinné a církevní sváteční slavení Bronislav Matulík, kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 1

V židovské tradici se nejdůležitější svátky odehrávají pře­ devším v rodině, ale také v synagoze. Nemám přitom na my­ sli úzké pojetí naší nukleární rodiny, kterou tvoří otec, mat­ ka a děti, ale rodinu vícegenerační a k ní ještě připočítejme další přátele. Týká se to slavení paschy, svátku stánků, Dne smíření nebo svátku světel, především však ale budeme mít na zřeteli nejdůležitější svátek všech svátků – den sobotní.

Rodina se sejde v pátek večer a hned po západu slunce, kdy začíná šábes, usedne k slavnostnímu stolu a zahájí slavení spásy a života, který jim byl dán Stvořitelem. Teprve po probuzení se všichni, muži i ženy, vydají do modlitebny, aby pokračovali ve slavení s celou komunitou.

Jako křesťané také slavíme podstatné události spásy a života, ale možná jsme naše slavení Hospodina a jeho Mesiáše mnohem více přesunuli do modliteben, kostelů a chrámů. Vyčlenili jsme náboženské slavnosti do sakrálních prostor, zatímco doma je to jiná písnička. Vánoce jsou toho důkazem.

V našich evangelikálních sborech v čase adventu bývá živo více než obvykle. Horeč­ ně se připravují dětské vánoční slavnosti, jako by právě to měl být vrchol Vánoc! Větši­ nou se snažíme držet církevní rok, který začíná první adventní nedělí. Pokračujeme dal­ šími třemi nedělemi, při nichž zaznívá evangelium o prvním i druhém příchodu Krista, aby vše kulminovalo na Hod Boží vánoční 25. prosince. Tehdy naplno zaznívá fanfára o naro­ zení Mesiáše, který konečně přišel. Očekávání se naplnilo, Vánoce začaly! První svátek vánoční nám mimořádným způsobem zpřítomňuje ohromující skutečnost vtělení Boha.

Doma to ovšem bývá jiné. I v křesťanských rodinách je pozornost mnohem více sou­ středěna na pečení, uklízení, vymýšlení, shánění a vyrábění dárků. Hledají se staré re­ cepty, zkoušejí nové, přemýšlí se, kam rodina pojede na svátky, koho navštíví, jaké hory a sjezdovky vyzkouší a nakonec – kde a s kým oslaví Silvestra?! A když už je konečně po všem tom heroickém snažení, kdy domovem voní rybí polévka, bramborový salát je připraven, kapr usmažen – nebo podle zvyklostí řízek, vinná klobása či hubanec – a pod talířem každého účastníka je ukryta jedna nepatrná rybí šupinka, nastane okamžik, kdy si má křesťanská rodina udělat v předvečer Vánoc svou vlastní pobožnost…

Vyčerpaná vším shonem, unavená, vyhladovělá, ale také natěšená na jídlo a dárky – a teď má přijít modlení, zpívání a čtení vánočního evangelia. Nikdo to nechce říct, ale vlastně to všechny tak nějak zdržuje. Nemůže to proto být moc dlouhé, protože by slavnostní pokrm vychladl a děti by rozhodně nevydržely čekat tu nepředstavitel­ ně dlouhou dobu, než se dočte ten dlouhý příběh o narození Ježíše podle Lukášova evangelia, který stejně už dávno znají zpaměti. A pak ještě koleda Narodil se Kristus Pán – má nekonečných šest slok! Rodiče se snaží děti i sebe ukáznit, nikdo se ale na nic pořádně nesoustředí.

Přesto je skvělé, když se rodina na svátky chystá a připravuje to nejlepší, čeho je schopná, pro sebe i druhé. Je úžasné, když nukleární rodina nemyslí jen na sebe, ale zahrne do svého kruhu ještě další příbuzné, zvláště ty osamělé. Stojí to za námahu i za únavu. Snad bychom si jen mohli při tom všem křesťanském pachtění vzpomenout na naše židovské bratry a víc vrátit radost z Hospodina a jeho Mesiáše z modliteben a kos­ telů zpět do svých domovů.

2019 prosinec

21

profese

I zlato stvořil Bůh připravil Bronislav Matulík foto archiv martina mináře

Z

lato jako drahý kov, je synonymem luxusu a bohatství. V čem je zlato tak mimořádné?

Prapůvodem vysoké hodnoty tohoto kovu jsou jeho mimořádné vlastnosti. V první řadě jinde nevídaná zářivě žlutá barva, na vzduchu stálá (mluvíme o ryzím zlatu) a odolnost vůči většině chemikálií.

Důležitá je i relativně snadná zpracovatelnost na šperky. Zlato je dokonale kujné a v minulosti z něj bylo možné pomocí jednoduchých prostředků tepat tenké fólie k potahování kultovních předmětů z prostších materiálů.

Užíváš termínu „ryzí zlato“.

Můžeš ho vysvětlit?

Ryzí kov je čistý prvek, v našem případě zlato (Au), bez příměsi dalších kovů. Zapisuje se jako 999/1000. Ryzost zlata je množství ryzího zlata ve slitině s dalšími kovy a udává se v tisícinách. Např. známá „čtrnáctka“ obsahuje 585/1000 ryzího zlata, zbytek (415/1000) připadá na ostatní kovy (stříbro, měď…) dodávající slitině určitou barvu a další vlastnosti.

Jsi umělec s mnoha talenty, sám nejen vyrábíš, ale i navrhuješ šperky. Co tě ke zlatnickému řemeslu přivedlo a co tě na něm nejvíce těší?

Rozhodnutí věnovat se zlatnictví nezrodilo se v mé hlavě, ale doma. Pro své dosavadní studijní výsledky jsem však byl navzdory protekci a přímluvám matky z přijímacího pohovoru rázně vyhozen. Než jsem ale opustil pohovornu, stačil jsem komisi předat několik svých 22 prosinec 2019

dětských šperkařských výrobků, včetně nákresů. Chvíli si je prohlíželi, a pak pan Braniš, svérázný nestor pražských zlatníků, který mě předtím vyrazil, zakřičel: „Bereme tě!“ Po vyučení v Soluně jsem pracoval ve Státní zkušebně pro drahé kovy (nyní Puncovní úřad) a po vojně a Sametové revoluci nastoupil ke spolužákovi do jeho zlatnické firmy, kde mi pro zručnost brzy svěřili zakázkové práce. Na svém kontě mám od té doby cca šest tisíc šperků o váze přibližně 18 kg.

Později jsem soukromě obdržel zakázku na rekonstrukci několika barokních relikviářů z kláštera ve Waldsassenu, jejichž jádrem byly ornamenty ze zlacených a stříbřených drátků, broušených skel, perel apod. Jednalo se o nesmírně pracné postupy používané jeptiškami k vyzdobení vystavovaných relikvií i celých koster světců! Morbidní a zároveň tak fascinující! Do technologie zvané

„canetille“ jsem za několik měsíců pronikl a rekonstrukce dokončil. Tím pro mě začalo období zájmu o historické výrobní postupy. Kreativita starých mistrů mě neustále inspiruje k tvorbě nového designu šperků. Návrhů jsem vytvořil již několik tisíc, ale zatím jsem zrealizoval jenom některé. Nejdražší z nich mi ale zcizili „zcizinci“.

Překvapilo mě, že tvé řemeslo je ale vlastně černé, že je rozdíl mezi tím, co vidíme za výlohou klenotnictví, a tím, co se děje při výrobě… Proč to tak je?

To způsobují kovy přidané do slitiny ke zlatu. Většina z nich (měď, stříbro, nikl, zinek…) reaguje na vzduchu s kyslíkem nebo sirnými sloučeninami a při tepelném zpracování během výroby vznikající šperk „začerní“. Také obrušování a závěrečné leštění pomocí past výrazně znečišťuje ruce zlatníka i jeho dílnu.

Martin Minář Coby dítko školou a církví povinné, smiřoval jsem se s chmurnými vyhlídkami na svou budoucnost. Jaký obor po „základce“ zvolit a proč se stát křesťanem, krokem zvaným „uvěření“? Z hloubi duše jsem se chtěl stát strojvůdcem nebo filmovým režisérem, ale místo toho vybrali mi tajemný obor „zlatník-klenotník“. K uvěření mě dostrkávaly nadřazené osoby i vlastní pocit závazku k povinnosti, ale já, hoch v jádru radostný a tvořivý, děsil jsem se, že bych se měl v „onen den“ státi sloupem v chrámu Páně a pět Jemu žalmy. Prožíval jsem tíseň tísní…

Zlatnictví jsem vystudoval a tehdy také prožil první Boží dotyk. Očekávám stále Jeho nové doteky, jen ne na místech starých tísní.

Můžeš nám stručně popsat proces od zadání zakázky, třeba na zásnubní prsten s briliantem, až po odevzdání šperku?

Stručně to opravdu nejde, pro představu uvedu aspoň následující. Většinu šperků lze vyrobit buď kovolitecky, nebo klasickou ruční montáží. Dnes ke škodě zákazníků převažuje způsob první. Kromě nekvalitního materiálu a zpracování je nedostatkem i to, že při sjednávání zakázky může zákazník vybírat svůj šperk pouze podle katalogu nebo vzorků na prodejně.

Jeho vlastní invence je velmi omezena. Je to dáno předpřipravenými kovovými modely. Montovaný šperk se vyrábí z válcovaného materiálu, který není tak porézní.

Představa zákazníka není nijak omezena a zlatník ji dotváří spolu s ním. Šperk litý i montovaný se v téměř dokončeném stavu předává Puncovnímu úřadu k označení státním puncem a teprve potom se provádí závěrečná úprava povrchu, fasování kamenů, leštění, rhodiování atd.

V Bibli je víra přirovnávána ke zlatu, zvláště v souvislosti s tavením a procházením ohněm. Vysvětli, co se děje se zlatem v ohni? Jak se ze zlata odděluje to cenné od bezcenného?

Když se do rozpáleného tyglíku vloží odpad ze zlatnické výroby, vykoupené šperky, zlaté zuby nebo i technické zbytky, vše se roztaví a slije dohromady při cca 1 000 °C. Při této teplotě se spálí většina nekovových částí, dřevo z přípravků, brusné a lešticí materiály, tmely a částeč-

ně i lehce tavitelné kovy jako kadmium a cín. Železné části, zbytky drahokamů atd., které se nespalují, vyplavou jako lehčí na povrch taveniny a zachytí se ve strusce. Takový slitek je prost nečistot, ale je složen z řady různých kovů a ty se z něj musí vyzískat. Dnes se to děje převážně cestou galvanickou, dříve byly k dispozici méně kvalitnější postupy. Otázka je, který z obou postupů měl vlastně biblický autor na mysli.

Zlatem byl Ježíš po svém narození obdarován mágy z východu. Zřejmě nějakými šperky. Podle čeho se tehdy a dnes určuje cena takových předmětů?

V dávných dobách byly šperky zhotovovány výhradně na objednávku nejmocnějších a z materiálů, který sami za tím účelem zlatníkovi dodali. Odměna, kterou zlatník od zadavatele obdržel, se tedy týkala pouze práce. V ceně dnešních šperků je započítána jak cena za práci, tak cena za materiál. Cenu za drahý kov však zlatník neovlivní, je dána na samém počátku řetězce dohodami mezi nejmocnějšími finančními subjekty. Při prodeji šperků se často nabízí možnost nahradit zlato vlastní protihodnotou. U seriózní firmy by to mělo být výhodnější, než zlato prodat ve výkupu a peníze použít na nákup vybraného šperku.

A nakonec, v Bibli se píše o tom, že zlato pomíjí a dokonce zrezaví! Co jsou pro tebe v životě největší hodnoty?

Jak léty zjišťuji, největší hodnotu pro mě v životě má to, co mám prostě rád. Nejprve vždy a všude mé vrtochy trpělivě snášející manželka alias Brouček čili Bambulka a dočasně odpočívající v pokoji můj hoch Maxík a otec Láďa. Z neživých věcí pak nýtované příhradové konstrukce, plechové vláčky, některé filmy, některé písně – zvláště vlastní výtvory, loutkové divadlo, design šperků… A na kterém místě máš Boha? Správná křesťanská odpověď by byla: „No, na prvním.“ Pravdivá: „Nevím.“ Věřím, že Bůh tomu rozumí a nesnesl by ideologické vyznání lásky. Všechno, co jsem vyjmenoval a mnoho dalšího však beru s velkým díkem jako Jeho dar a uvědomuji si, že nebýt věčnosti, nemělo by nic z toho valného významu. Amen.

■

Zlatník – klenotník Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla, známá od pravěku. Zlatník je řemeslník, který ručně zhotovuje: šperky, klenoty a některé další předměty ze zlata, stříbra a platiny. Vyrábí šperk od začátku až do konce a používá mnoho různých technik, v současnosti hlavně lisování a odstředivé lití do přesných forem metodou ztraceného vosku. Častou prací zlatníka jsou i opravy a předělávky šperků.

2019 prosinec

23

Do Písma

Nastav druhou tvář ptala se eva čejchanová

Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou...

Mt 5,39

J

sou to Ježíšova slova pro nás, ale on sám v situaci, kdy mohl prakticky ukázat, jak to myslel, říká: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,22–23) Nenastavuje druhou tvář, brání se argumenty.

Jak tedy Ježíš tu úvodní větu myslel?

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická.

V letech 1993–2009 předseda Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

Jsem přesvědčen o tom, že křesťan nemá být boxovacím pytlem, do kterého si každý člověk může bouchnout. V každé společnosti a v každém státě jsou určité zákony, které máme respektovat, byť nejsou dokonalé. Je zde vrchnost, aby chránila slabé před útiskem, tupením a mlácením. (Ř 13) Když byl Ježíš před synedriem, byl veřejně obžalován a zatčen, to byl tehdejší proces před duchovními vůdci země. Tam byl chrámovým služebníkem udeřen do obličeje, důvodem byla zášť. Je správné, že se Ježíš ohradil proti ráně, která byla výrazem lynče. Ani my nejsme tímto Ježíšovým slovem voláni k tomu, abychom se podrobovali lynčování a šikaně. Slovo „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ má především zamezit odplatě.

Mluvíte o odmítnutí lynče, ten bývá obvykle veřejný. Nemůže si ale Ježíšova slova na sebe vztáhnout žena, na níž je za zavřenými dveřmi domova pácháno násilí? Jednoduše proto, že chce následovat Krista, je vázána manželským slibem a ve vztahu se má podřizovat? Jak by měla jednat? Někdy i křesťané používají Boží slovo, aby nad druhými získali moc…

Ano, určitě je to zneužitelné. Pokud se objevuje v rodině domácí násilí mezi manželi a třeba i mezi rodiči a dětmi, tak je to věc, která musí být zasta 24 prosinec 2019

vena. A pokud zastavena není, tak podléhá trestnímu právu – násilník musí být vykázán a mohou na něj dopadat všelijaké tresty.

Je zde potřeba rozlišovat dvě roviny – jedna je osobní, kdy nám někdo činí příkoří a my se k tomu postavíme tak, že se nemstíme, ale obrazně řečeno „nastavíme druhou tvář“. Proto i v kontextu domácího zla „nastavit druhou tvář“ může znamenat, že oběť dá násilníkovi druhou šanci – k nápravě.

Ale neznamená to, že bude tvář nastavovat opakovaně a stále se nechá urážet a trýznit. Lépe to pochopíme, když to nebudeme vztahovat jen k bití, ale například k soustavnému urážení a ponižování, třeba v práci.

Druhá rovina je, když je ve hře úřad a vztah je dán společností a jejími zákony. Písmo hodně počítá s tím, že je tady vrchnost, která „nosí meč“, a tedy použije i zbraň k tomu, aby chránila slabé. Domácí násilí by mělo být ohlášeno a řešeno trestněprávně.

Z lidského pohledu je pravděpodobnější, že agresor (ať už týrá jakkoli), jemuž se nikdo nepostaví na odpor, svoji agresi už vůbec nebude mít důvod mírnit...

Ano. V tomto případě je na místě říct: „Toto nesmíš!“ A při opakování uplatnit postihy. Ale to není proti tomu, co nám Ježíš říká – on toto pravidlo jasně stanovuje, aby byla přerušena spirála pomsty, kdy odpovědí na ránu je také rána. Nejhorší je tu spirálu roztočit. „Nastavení druhé tváře“ je ale věc osobní. Za sebe mohu rozhodnout, že se nebudu mstít. Ale pokud někdo vedle mě například napadne děti, tak za ně budu bojovat a budu je bránit. Ježíš nás nevolá k totálnímu pacifismu. Když někdo ubližuje slabým, je nutné, aby se člověk postavil proti zlu. „Co jste učinili jednomu z těchto maličkých...“ Nelze nastavovat tváře druhých.

inzerce

Darujte chudému dítěti možnost chodit do školy.

Darujte vzdělání a duchovní hodnoty.

Pro zastavení spirály pomsty by ale stačilo, kdyby Ježíš řekl jen to „neoplácejte zlým za zlé“. Proč jde dál? Proč pokračuje nastavením druhé tváře?

Máme zkusit z nepřítele udělat přítele. Nastavit druhou tvář, vzdát se pomsty a dělat člověku dobro i přes jeho zlo vytváří prostor naděje. Ubližující člověk může být zastaven a své chování změnit.

Sám mám takovou zkušenost.

Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Nepál – Uganda

Ježíš mluví o „pravé“ tváři. Je to důležitý detail? Drtivá většina populace je praváků a facka by tak dopadla na levou tvář. Rána na pravou tvář úderem hřbetu ruky, víc zraní a je v ní pohrdání…

Ježíš tady zcela určitě nemyslel na techniku úhozu. Ale šlo o jednu zásadní věc – uhození na pravou tvář znamená napadení důstojnosti člověka, jeho identity. Protože pravá tvář je jako pravice, kdo se dotkne pravé tváře, dotkne se identity člověka. Tím, že nastavím druhou tvář, říkám, že proti němu stojí rovnocenný člověk, který neuhnul, který se nedá manipulovat. A druhá strana se s tím musí vyrovnat.

Ale zároveň je to odmítnutí násilné odplaty. Ani Ježíš neuhnul. Postavil se, podíval se mu do očí a řekl: „Proč mě biješ? Neřekl jsem nic špatně, biješ mě neprávem!“ Na kříži se ale modlí za své tyrany a vrahy: „Otče, odpusť jim“. Takových příkladů bychom našli víc.

Myslíte si, že už apoštol Pavel pochopil Ježíšova slova a jeho argumentace římským občanstvím proti bičování byla jejich aplikací?

Určitě. Apoštol Pavel se nenechal uhodit ani jednou, když ho římský setník chtěl nechat zbičovat. Jasně se odvolá na svá práva římského občana. Jindy byl ale mnohokrát zbit a kamenován. Nesl to pro Krista a nemstil se. Ale když ho chtěli bičovat Římané a bylo to protiprávní, jasně se proti tomu postavil.

Bylo řečeno: „Oko za oko, zub za zub.“ Je to spravedlivé a dodnes to platí pro stát. Ale do osobních vztahů Ježíš říká: Jděte dál, jděte cestou milosrdenství, nejednejte se zlým jako on s vámi, ale když tě někdo uhodí, tak neuhni. Zkus jít ještě dál a to milosrdenství posunout. Krásným příkladem takového života je i Martin Luther King. Ve vězení byl nesčetněkrát, lidé ho opouštěli, byl bodnut nožem – a nezahořkl, nastavoval druhou tvář. Úvodní verš se nachází v kontextu dalších – jít s člověkem dvě míle, když tě přinutí jít jednu, a neodvracet se od toho, kdo prosí. Tam to není o snášení příkoří, ale o prvcích milosrdenství.

Nemá v sobě i verš o nastavení tváře skrytou nějakou dimenzi milosrdenství?

Ano, s tím naprosto souhlasím. Milosrdenství je v tom, že bráníme eskalaci zla. Lidskými dějinami se táhne neustálý řetěz pomsty. A když odpustíme a přestaneme se mstít, děje se úžasné milosrdenství. Přetneme tím zlo, které lidstvo deformuje a které nakonec rozpoutává války. Zlé myšlení se odvíjí od osobních vztahů a pak to jde dál a dál, až zachvacuje celé národy. Odpuštění je zde nesmírně důležitý prvek, je projevem milosrdenství a přemáhá zlo dodnes.

■

I Vy můžete mít v těchto zemích „svého“ školáka, když s námi podpoříte chudé dítě v programu dálkové adopce.

Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova-adopce.cz v části „Děti k dálkové adopci“ a sledujte jeho vývoj: čtyřikrát za rok dostanete zprávu o dítěti včetně aktuální fotografie, z některých zemí i vysvědčení. „Dědeček se na Vás vždy ptá a je velmi vděčný za vše, co pro mě děláte,“ píše indická dívka české rodině, která ji na dálku podporuje.

„Učitelé jsou velice přátelští a učí nás dobře,“ píše v dopise chlapec z Bangladéše své české dárkyni.

„Maminka mi pomáhá s učením.

Víme, že jedině vzdělání nám dá lepší budoucnost.“ Z dopisu filipínského chlapce jeho dárci v dálkové adopci.

Hledáme také dobrovolníky: překladatele z angličtiny a francouzštiny – napište nám. Krátké texty jsou často velmi zajímavé a příběhy Božího jednání v nich krásné a povzbuzující.

Dálková adopce PLUS® Nadace Mezinárodní potřeby www.dalkova-adopce.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

vánoce

eděl jsem v práci u počítače a s kolegy jsme už ani nepředstírali, že děláme něco užitečného pro firmu. Prostě jsme hledali, co bychom koupili svým blízkým, a když jeden z nás na něco přišel, hned svolával ostatní, aby mu ten nález zhodnotili. „No, to je super! To se bude Lence určitě líbit.

Určitě to hned kup! Víš, jak je pošta v prosinci zasekaná. Budeš rád, když ti to do Vánoc dovezou.“ Na kolegyni Janu byl v tomhle ohledu vždy spoleh. Všechno pochválila, všechno bylo super a hned se to mohlo přesně takhle udělat nebo zařídit. „No, Martine, já ti nevím…“ vymačkával ze sebe kolega Oldřich po několika vteřinách hlubo-

to, že mě měla ráda a tušila, že to má pro mě docela jiný význam, než pro ně.

Během studií jsem vystřídal množství zaměstnání a brigád a skoro všude, kde jsem byl, jsem byl jediným křesťanem. Vedl jsem spoustu rozhovorů o křesťanství, o Vánocích, o jiných náboženstvích, ale popravdě nevím, jaký to mělo smysl. Rozumové argumenty ještě nikdy nikoho nepřesvědčily o víře. Víra se musí zrodit v srdci. Roky jsem se snažil vysvětlovat, že pro křesťany mají větší význam Velikonoce, že Vánoce jsou toho jen takovou předzvěstí. Ale darmo mluvit. Vánoce mají prostě lepší marketing. Asi je to i v tom, že během Vánoc jsme na chvíli lepšími,

text Libor Duchek ilustrace martina lachmanová

kého ticha. „Vážně si myslíš, že by se tohle mohlo Lence líbit, že by o to vážně stála…? Já, kdybych tohle koupil Grétě…“ „Gréta přeci není Lenka! Martine, určitě to kup!“ Popravdě, když to vezmu kolem a kolem, tak kolegové nebyli moc nápomocní.

Jana byla příliš optimistická a Oldřich příliš skeptický. Nechal jsem to ještě uležet do oběda, a po kávě „svět uvidím jinýma očima.“ To byl reklamní slogan, na kterém jsem právě pracoval.

V práci jsme měli kuchyňku, takže jsme si s jistou nevolí našeho šéfa mohli vařit. A když jsme ho pozvali, byl za to rád. Je pravda, že jsme to občas přeháněli a obědy měly až tříchodové menu. Na druhou stranu jsme tam vedle rodinných a osobních věcí probrali od shora dolů i všechny pracovní záležitosti, na které jsme potřebovali znát názor ostatních. Toho dne se k nám šéf přidal, a tak se u oběda sešla celá kancelář. „Ty, Martine…“ začala Jana konverzaci, když prvními sousty zaplašila nejhorší hlad. „To musí být super, když pro vás Vánoce mají i hlubší smysl.“ Tím „pro vás“ myslela pro křesťany. V práci jsem byl jediný věřící, pokud ovšem nepočítám Oldřicha. Ten byl pokřtěný jako dítě u katolíků, ale to bylo asi tak naposled, alespoň podle jeho slov, kdy v kostele byl.

Tuhle debatu jsme vedli skoro každý rok. Nevím, jaká byla přesně Janina motivace , aby kladla takovéto otázky. Snad že se to hodilo, snad proto, že nejhůř snášela ticho, anebo pro 26 prosinec 2019

hodnějšími, štědřejšími, zatímco o Velikonocích se připomíná pravá povaha lidského rodu. „Ano,“ odpověděl jsem Janě. „Je to super. Nám dárky nenosí Ježíšek, nám se daruje sám Bůh. Daroval se všem, i vám. Dárky jsou jen odpovědí na tento nepochopitelný zázrak. Je to, jako kdybys svému malému bratrovi rozbila bagr, a on ti odpustil. A ty bys pak z té radosti, že je všechno zase dobrý, rozdávala ze svých tajných zásob všechny sladkosti ostatním dětem. Ne bráchovi, ale jiným, kteří o rozbitém bagru a odpuštění nemají ani tušení.“ „No, Martine…“ přidal se po několika vteřinách Oldřich. „To snad abys své ženě koupil hodně velkou bonboniéru. Jestli to má tedy s tou štědrostí podobně jako ty…“ Všichni se rozesmáli. „No, když už jsme u toho…“ vyndal jsem z pod stolu krabičku čokoládových bonbonů. „Tady mám něco ke kávě, pak uvidíte svět jinýma očima.“ „Ty, Martine…“ začal zase Oldřich, „ten tvůj slogan není vůbec špatný.“ „Já to říkala hned,“ přidala se Jana.

V novém roce jsme se zase sešli v kanceláři. Plní dojmů, cukroví a dobré nálady. „Nedívejte se na mě,“ pozdravila nás prosebně Jana, „přibrala jsme nejmíň pět kilo. Tady máte cukroví, já už se toho nemůžu ani dotknout.“ Nechala se několikrát ujistit, že to na ní není vůbec vidět a že jí ta nová halenka moc sluší. Pochlubila se ještě kabelkou a botami a teprve, když jsme všechno schválili a pochválili, si sedla k počítači a začala pracovat.

„Ty, Martine…“ začal nesměle Oldřich. „jaký jsi měl vlastně Vánoce?“ „Jo, moc hezký. Lenka tě pozdravuje. Ahhh, kruci! Zapomněl jsem to. Mám pro tebe doma krabici cukroví. Měl jsem ti to přinést… Tak zítra!“ „To nevadí. Víš, přemýšlel jsem o tom, co jsi nám před Vánoci říkal… to o tom bagru a tak. Víš, na Štědrý den jsme si sedli se ženou ke stolu, snědli jsme kapra a pak jsme šli ke stromečku, rozdali si dárky… a to bylo všechno. Je tohle všechno? To, na co se celý rok těšíš? To, na co připravujeme kampaně už někdy na jaře? Všechno je to, víš, takový prázdný…“ Už si ani přesně nepamatuji, co jsem na to Oldřichovi odpověděl. Dali jsme si pak kávu a ještě dlouho jsme si povídali.

Nicméně jsem si přitom uvědomil, že i já sám často podléhám dojmu, že nejdůležitější na Vánocích je to, aby všechno proběhlo podle předem připraveného scénáře. Abychom v naklizené domácnosti plné cukroví snědli kapra a rozdali si právě ty dárky, po kterých každý z nás touží, a tudíž mu udělají velkou radost. Návštěva bohoslužebného shromáždění je jen jakýmsi šperkem toho všeho.

Mnohem později, po několika letech, byl jsem už tehdy v jiné práci, jsme očekávali se ženou dalšího potomka.

Když nás lékař informoval, že očekávané datum porodu bude 24. prosince, přivedlo nás to na myšlenku, že potomkovi dáme jméno Jozue (hebrejsky Ježíš). Osobně mi to přišlo jako skvělá myšlenka. Ženě jsem řekl, že tenhle rok už pro mě nemusí balit nic jiného. K její radosti se z potomka nakonec vyklubala holčička a narodila se o pár dní dříve. Ale i tak to byly Vánoce, a především advent jako žádný jiný.

Velmi jsme se těšili, že požehnání, které nám Bůh daroval, dostane konkrétní tvář, bude mít svůj hlas a s každým měsícem, s každým rokem bude stále větší. Těšili jsme se, že se náš život změní, že v něm bude víc lásky a naše srdce se zas o trochu rozrostou.

Určitě je mnoho rodin, ve kterých nemají děti. Buď je mít nemohli, nebo jim děti už odrostly a odstěhovaly se. Mnoho mých známých nemá ani partnera, jsou sami. Ale i tak věřím, že každé Vánoce jim mohou přinést jedinečnou zprávu: Že jejich život nemusí být prázdný, osamělý a bez naděje. Že všechno, čím si dosud prošli, může získat smysl, pokud svůj život otevřou myšlence, že je tu ještě cosi většího, cosi mocnějšího než všechno zlo světa. Pokud uvěří, že přichází Bůh, který přemůže utrpení, války, nenávist a hrabivost mocných.

S novým členem naší rodiny jsme tuto víru vnímali silněji než jindy. Bylo to, jako bychom už žili v jiném světě, který má teprve přijít – ve světě plném lásky, radosti a naděje. Bylo to světlo z jediného lidského dítěte. Jaké však muselo být světlo té vánoční noci, kdy oním jasem zářilo dítě Boží? Najednou ne jedna rodina, ale spousta lidí uviděla svět jinýma očima.

■

2019 prosinec

27

vánoce

6 8

1.Dnes mno zí k_Bet lé mu 2.Ta ky chtěl bych při jít,

6 8

spě cha jí za Te bou je nom že moc ne mám,

6 8

při jít se po klo nit myr hu a ni zla to,

a da ry na bíd nout. per ly či dra ho kam.

Než vyj du na ces tu, po raď mi, co mám vzít?Chceš je den z_mých dár ků, a ne bo cu kro ví?

Mám li stát před Krá lem,

28 prosinec 2019

nech ci s_prázd nou při jít,

ne mů žu sa mot ný

je nom se po klo nit...

Můj Pa ne, já už vím,

co Ti chci vě no vat: svůj ži vot na vě ky

svůj ži

spě cha

vot na

jí

za

vě

ky

ze srd ce chci Ti dát! Ha le lu ja,

ze srd ce chci Ti dát!

ha le lu ja

Dnes mno zí k_Bet lé

mu

Te bou...

2019 prosinec

29

kultura

K oslavě toho, který nás miluje text Zuzana Rejmanová a Jana Vlčková foto archiv

K

EFOD: Jak podivuhodná!

CD vyšlo v říjnu 2019 14 písní

30 prosinec 2019

apela Efod je společenství hudebníků z různých koutů České republiky. Od Západočeského kraje zasahuje přes Prahu až k moravské metropoli, snad jen rázovitý region ostravský zatím zůstává nedotčen, avšak doufáme, že naše hudba bude mít dosah i do těchto míst. Ani stovky kilometrů, rozdílné nátury a postavení nejsou překážkou ve společné práci na Božím díle, ba naopak jsme si vzájemnou inspirací a povzbuzením.

Mezi muzikanty najdete nadějného teologa (Lukáš Rejman – baskytara, elektrická kytara), dva medicínsky založené klávesisty (Zuzana Rejmanová, Jan Holubec), profesionální matematičku (Šárka Pechancová – housle), budoucí biochemičku/bioinformatičku (Jana Horáčková – zpěv), IT specialistu (Luděk Turzík – akustická kytara) a benjamínek naší kapely je zatím nevyhraněn, avšak talentem hry na housle je postižen už od raného dětství (Jáchym Bosman). Korunou naší kapely je frontmanka a skladatelka Jana Vlčková, vystudovaná jazykářka, jež oplývá mnoha talenty, avšak především díky jejímu daru hudby, smyslu pro krásno a nekonečné trpělivosti ansámbl Efod vlastně začal existovat.

Texty našich písní se dotýkají životních slastí a strastí (např. Srdce mé, Krása), oslavy našeho Pána Boha a krásy jeho stvoření (např. Sláva Králi nebes i země, Zvony zní).

Pozornému posluchači neunikne ani několik zhudebněných biblických textů (např. Ženu statečnou kdo nalezne, Pevný hrad, Ať Hospodin ti žehná a chrání tě). Autorkou všech skladeb je už zmíněná frontmanka Janička.

Inspirací je pro ni převážně realita všedního dne, život s Bohem a v neposlední řadě pak

Písmo svaté. Výjimku tvoří píseň v anglickém jazyce Come and Save Us All, pod níž je podepsána Janiččina žačka Emmaculate Auma z domova pro sirotky v Nairobi. Píseň složila ve svých čtrnácti letech, ovšem kvalita skladby je důkazem, že národ africký má muziku odjakživa v krvi.

V říjnu 2019 jsme s Boží pomocí vydali a „pokřtili“ své první album Jak podivuhodná! Čítá celkem 14 songů, které se postupně rodily za pomoci skvělých zvukařů Tomáše Medka a Michala Kopřivy.

Co říci závěrem? Každý z nás má jinou motivaci, se kterou do tohoto díla šel. Někdo by rád posunul české chvály na profesionální úroveň, někdo cítí tu milou povinnost každého hudebníka patřícího Kristu jemu hrát, jiný rád těší srdce různých generací hudbou a někdo zase v sobě nemůže ignorovat tu spalující touhu Pána chválit „zvučně a hlasitě“.

Ať tak, či onak, tato hudba vznikla k oslavě toho, který nás stvořil a bezmezně nás miluje.

Toho, jenž nám nenadělil absolutní hudební hluch, jenž nám dal talent hrát a zpívat.

A naší nesmírnou výsadou je tyto talenty rozvíjet a používat je k jeho slávě. Celé toto dílo by nebylo možné bez podpory našich rodin, přátel, známých, modlících se za nás a podporujících nás ve šťastných i těžkých chvílích celého procesu, který obnášel mnohá odříkání a útrapy, ale i slzy vděčnosti a dojetí.

Věříme, že plody naší práce budou sladké a chutné nejen pro nás, ale především pro naše posluchače, a že naše album bude požehnáním.

■ e-shop najdete na adrese www.gimel.cz

Básně a melodie Básnická sbírka Píseň Daniela Rause má dlouhou histo-

Daniel Raus: Píseň Porta Libri 2018 180 stran, kniha obsahuje CD

rii. Vznikala dvanáct let, její první část vyšla za totality jako samizdat. Poté se dočkala kompletního vydání v roce 2000. Nyní je k mání ve zcela nové, luxusní podobě.

Kniha obsahuje CD s nahrávkou většiny textů v podání Viktora Preisse a Lukáše Hlavici. Doprovází je hudba Huberta Bittmana (nositele Ceny Grammy), se kterým Daniel Raus spolupracoval na audioknihách Biblické poe­zie (Píseň písní, Jób, Kazatel, Žalmy a Přísloví).

Za zmínku stojí i výtvarná stránka založená na ilustracích Kateřiny Bittmanové. Celobarevný tisk umožnil hru s „úlomky“, jež pomyslně skládají celkový obraz, což ilustruje duchovní život člověka a jeho postupné poznávání Boha.

Minimalistické texty jsou silné svou jednoduchostí a upřímností. Těžko se hledá slovo, které by se dalo vyškrtnout. Daniel Raus se totiž hlásí k tomu, co řekl kdysi Exupéry: Dokonalost nevzniká tehdy, když není co přidat, ale tehdy, když není co ubrat.

Když se s poezií Písně ztotožníte, nabídne vám silný zážitek. A možná přispěje k vašemu vlastnímu hledání nadzemské reality.

Redakce časopisu BRÁNA ■

Cestou k počátkům Může se věda mýlit? Mohou vědci dospět k mylným

Clifford Goldstein: Pokřtěná evoluce Praha, Advent-Orion 2018, 332 stran

závěrům? Je ve skutečnosti vědecké vše, co se za vědu vydává?

Na událostech z dávné i nedávné minulosti předkládá autor čtenáři příklady, kdy se musely opakovaně revidovat výsledky vědeckého bádání, které se zpočátku zdály nevyvratitelné. Vědci a filozofové se po celá staletí pokoušeli nalézt výklad některých tvrzení, která se nakonec ukázala jako mylná.

A co dnes? Je snaha nalézt pravdu vždy nejvyšší motivací pro všechny vědecké pracovníky? Proč se někdy nebádá nezaujatě, ale tendenčně se hledají odpovědi na domněnky? Dříve byla snaha najít zákonitosti ve stávajících jevech, dnes se objevuje snaha uzákonit teorie. Autor smířlivě dodává, že nesprávné předpoklady nevedou vždy nevyhnutelně k nesprávným závěrům, ale existuje velká pravděpodobnost, že se tak stane.

Clifford Goldstein nevnucuje svůj názor. Nechává na čtenáři, aby se sám rozhodl, zda uvěří tomu, že veškerá flóra a fauna v jejich různorodosti, DNA, biochemické procesy, i samotný mozek člověka mají svůj začátek v dlouhé řadě náhod, na jejichž počátku byly vzduch, země a voda.

Anebo v biblické zprávě o stvoření...

Petr Resch ■

glosa

Slavit, nebo neslavit aneb jak slavit?

Krista Gerloffová, teoložka žijící v Izraeli

„Slavíte Vánoce?“ ptají se navzájem křes­ ťané, kteří se přestěho­ vali do Izraele a sezná­ mili se s jeho kulturou i sbory mesiánských židů. V Izraeli se Vá­ noce oficiálně neslaví. Drží se tu židovské biblické svátky včetně soboty, které slavil uprostřed svého izraelského lidu i Pán Ježíš.

Náš křesťanský Ježíš se jeví židům tak cizí, že je ani nenapadne, že by s nimi mohl mít něco společného. Proto někteří křesťa­ né Vánoce slavit přestanou. Nakonec slave­ ní Vánoc z nás dělá křesťany jen v kulturním smyslu, nebo ne? Takové otázky se honí člo­ věku v Izraeli hlavou, protože touží po tom, aby svým životem mohl představovat Pána Ježíše takového, jaký byl a je. A on byl Žid.

V Čechách téměř všichni slaví Váno­ ce, ale většina lidí neví proč. Nevědí, kdo je Ježíš. Činí je slavení Vánoc křesťany? Dělá uklízení, pečení, dárky a stromeček z lidí křesťany? Letos připadají Vánoce na dobu, kdy se slaví chanuka, svátek posvěcení chrámu, a tak budou i v židovských izrael­ ských školách prázdniny. To určitě ulehčuje situaci rodin, jejichž děti chodí do normální izraelské školy. V křesťanských arabských školách děti o Vánocích volno mají.

Hebrejské slovo „moed“, které je v Bibli použito jako výraz pro slavnost nebo určený čas (např. 3M 23,4 – na začátku a na kon­ ci) se překládá také jako setkávání (např. v 2M 28,43). A o to hlavně o Hospodinových slavnostech jde – o setkání s ním samým.

Je to určený čas, kdy chce Hospodin slavit s námi, chce s námi být. Boží Syn, jehož pří­ chod mezi lidi si o Vánocích připomínáme, se sám nazval Pánem soboty. Všechny slavnos­ ti včetně dne odpočinku jsou Jeho slavnosti.

Tak vám přeji ze země, kde se narodil, aby byl skutečně Pánem vašich letošních Vánoc.

2019 prosinec

31

svědect ví

Emil vypráví Po šesti měsících jsem byl odsouzen na tři roky. V Ostravě-Heřmanicích jsem poznal kaplana Jana Kočnara. Skrze něj ke mně promlouval Ježíš. Nemohl jsem se doč­kat, až půjdu do kaple. Byly to pro mne ty nejkrásnější chvíle a já děkoval Pánu Bohu, že jsem ve vězení. O děti a o mámu se starala moje rodina z Kojetína. V mém nitru zavládl opravdový pokoj. Po roce jsem se dostal do Opavy na oddělení, kde pomáhají alkoholikům a feťákům. Místní kaplan tam pro mne během jednoho roku přišel jen jednou, ale víra je dar a já si tento dar nedal vzít.

Měl jsem úžasného bratrance Pavla.

Jako mladí jsme spolu založili kapelu.

V Pavlově společnosti jsem se cítil dobře, i když byl o pár let mladší. Společně jsme naháněli děvčata, legrace byla vždy.

Když dospěl, už jsme se tak často nevídali. Já pak spadl do hazardu a už to šlo se mnou z kopce. Jednou jsme se setkali v Kojetíně, byl hezky oblečený. Já šel zrovna do herny. Řekl mi, jestli bych chtěl jít s ním do sboru a poznat Boha. Vysmál jsem se mu, vůbec jsem nechápal, co mi říká. Uvěřil, a i když byl jehovista, ani dnes bych ho neodsuzoval. Viděl jsem

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

tu proměnu, ale jeho víru jsem vůbec nevnímal. Později spáchal sebevraždu, kvůli nevěře své ženy.

Pak jsem začal vařit drogy, pervitin.

Měl jsem vlivné kamarády, sportovní auta, drahé oblečení, zlato, ženy a hodně peněz. Ale nic netrvá věčně, po dvou letech jsem se ocitl ve Vazební věznici Olomouc. Doma jsem zanechal dvě nezletilé děti a mámu v pokročilém věku.

Pokaždé, když jsem snídal, jsem přemýšlel, jestli mají co jíst, a z očí mi padaly slzy jako hrachy.

Jednou k nám přišel kaplan Otto Broch pozvat nás do kaple na mši svatou. Šel jsem jen z nudy. Na cele byl se mnou také jeden věřící, četl mi Starý zákon. Myslel jsem si: pěkné pohádky. Jednou mi řekl, že víra je dar – nemohu si ji nijak zasloužit. „Jak bych mohl být obdarován Bohem, který viděl, co vše jsem napáchal?“ řekl jsem mu. Robert měl odpověď: Pro člověka je to nemožné, pro Boha není nic nemožné.

32 prosinec 2019

Nemohl jsem přestat: naděje, víra a láska, to vše bylo na dosah.

Chodil jsem ke kaplanovi na pohovory a dostal jsem od něj Bibli s věnováním.

Nedokážu slovy popsat, co se stalo, když jsem začal číst o Ježíšovi. Nemohl jsem přestat: naděje, víra a láska, to vše bylo na dosah. Měl jsem obtížené svědomí, usnul jsem v pláči. Přišel ke mně Ježíš a zeptal se mne, jestli opravdu lituji všeho, co jsem napáchal. Ani na chvilku jsem nezaváhal, padl jsem na zem, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku.

Za dobré chování mne na podmínku propustili. Požádal jsem o svěření svého syna do péče a bylo mi vyhověno. Dcera, feťačka, mezitím otěhotněla a porodila Justina. Když mu byly dva roky, dostali jsme vnuka do péče. Potom porodila Sebastiana, kterého na rok dostali do pěstounské péče věřící manželé. Pak jsme s manželkou, která také uvěřila, dostali do péče i jeho. Tito lidé se stali našimi přáteli, berou nás do sboru BJB v Brně, kde jsme poznali spoustu bratrů a sester v Kristu.

S drogami jsem skončil poslední den před vzetím do vazby. Je mi 46 let, mám dobrou práci, skvělou rodinu, úžasné přátele, požehnání Pana Ježíše. Když mi napíše pan kaplan Jan, mohu s vděčností říci – můj příteli a bratře, jsem šťastný.

■ Jan Kočnar kaplan Věznice Ostrava-Heřmanice

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 11. 12. 2019 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Záhada Ježíšova rodokmenu od autora Dana Drápala. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 11/2019: Ustanovím nad nimi jednoho pastýře a bude je pást.

Knihu O zotročené vůli vyhrává Pavla Páralová, Ústí nad Labem. Připravil Dušan Karkuš.

2019 prosinec

33

post scriptum

Ať vidím! text Jiří Bartoloměj Sedláček

S

lepý Bartimaios sedí u cesty. Nic nevidí, nic nemá, nic nemůže. Zbyly mu jenom vzpomínky na časy, kdy bylo lépe. Vzpomínky na chvíle, kdy sedával s rodinou u prostřeného vánočního stolu, na rozzářené oči dětí u stromečku, na radost dospělých z radosti dětí, na doby, kdy byli všichni pohromadě. Kdy byli šťastní. Ta doba se už nevrátí. Babička umřela, pro dědečka zůstal prostřený talíř, ale nepřišel, chce být sám.

Z dětských hlásků jasně zvonících při koledách se časem staly skřehotavé hlasy puberťáků a ty se později proměnily v nádherný chór mužného vícehlasu. Housličky a flétničky vyrostly na kytary, kontrabas, a dokonce i varhany. I ta kočka vždycky přiběhla a našla si místo v rodinném kruhu – a nevím, jak na to přišla, ale při tradiční modlitbě Otčenáše pobožně spínala přední tlapky. Zřej-

Zřejmě i kočka vycítila, že být pohromadě znamená mít domov a lásku.

mě i ona vycítila, že být pohromadě znamená mít domov a mít lásku.

A pak to najednou všechno utichlo. Všechno je pryč. Sedí tu sám, opuštěný, bezmocný a jen zdálky k němu zaznívají hlasy jdoucích okolo.

Bartimaiovy rty se rozezní zprvu sotva slyšitelným povzdechem, jenže ten hlas sílí a sílí, až se změní v křik: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ „Pane, ať vidím opět všechny své blízké na Vánoce spolu!“ Tento krátký rozhovor dokáže změnit Bartimaiův život. Ježíš mu nedává jenom nějakou almužnu, a vlastně nic mu nedává tak docela zadarmo. Staví ho před zásadní otázku: Co 34 prosinec 2019

Jiří Bartoloměj Sedláček knihař, tiskař a vydavatel, ŘKC Praha 1

vlastně chceš? Chceš tu dál jenom sedět, nebo můžeš vstát a dokážeš pro to také něco udělat?

Bartimaios vyskočí, odhodí svůj plášť – vlastně to jediné, co mu zbylo, odhodí to, do čeho se ve své samotě halil, čím se zakrýval, do čeho se ukrýval před tíží reality. Odhodí vzpomínky, které ho strhávají zpět do jeho slepoty. A najednou se jeho pohled rozjasní… Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Na Vánoce je bezesporu důležité být spolu.

Jisté ale je, že i když se nejlépe zadaří, zcela všichni spolu už asi nikdy nebudeme. Vždycky se najde někdo, kdo nám bude chybět – a pokud ne letos, tak za rok, za dva… I kdyby to měla být jenom ta kočka, chybět bude. Bartimaia zachránila jeho víra. Ježíš mu neříká, zachránil jsem tě já – a byla by to jistě pravda. Ani neříká, zachránil ses vlastně sám – a možná by na tom také něco bylo. Víra totiž není jenom spolehnutí, že mám ještě dost sil a nakonec všechno dobře zvládnu. Víra není jenom hluboké vnitřní přesvědčení o skutečnostech, které nás přesahují. Ani není jenom hlasem s důvěrou volajícím o pomoc k Bohu, který je všemocným zachráncem, nebo pouhou poslušností jeho slov. Ano, to všechno platí, ale víra je především vztah. A právě ten nás může vytrhnout ze slepoty zahleděné do sebe a vyslat na cestu. Na cestu za Bohem i za lidmi, na které jasně uvidíme, že už nikdy nemusíme zůstat sami. Ani u vánočního stolu. Ale je pro to třeba něco udělat!

■

K4 I4 K5 K6

K7 K8 I9 K9

I10 K10 I11 K11 I12 K12

I13 K13

K14

I15 K15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

K3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 11. 12. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

K2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

K1

V minulém čísle: jonáš

J15 G15

Živým stvořením dal Bůh za úkol, aby plodila a množila se, doslova čteme jeho pokyn, aby země vydala rozmanité druhy. (např. Gn 1,24) V přírodě okolo sebe můžeme vskutku pozorovat, jak se život přizpůsobuje a proměňuje, jak postupně vznikají úplně nové druhy. U větších tvorů si toho nevšimneme, protože vývoj druhu přesahuje lidský věk i meze naší představivosti, zato v mikrosvětě se to často děje před našima očima (popřípadě mikroskopem).

Někdy nám může připadat , že je takový vývoj k naší škodě. To když v nemocnicích

Mikrosvět se umí vyvíjet rychle i pomalu

Země vydává nové druhy nekontrolovatelně povstávají nové kmeny bakterií odolnější vůči lékům, a lékaři mohou svými mikroskopy nejprve jen s obavami přihlížet.

Nebo když na rostlinách určených pro naši obživu hodují miniaturní cizopasníci odolní vůči ochranným postřikům. Na druhou stranu se ale stejného procesu dá využít i k dobrému: pečlivým výběrem a pěstováním mikroskopických tvorečků se dají ochočit užitečné druhy a kmeny, které pro nás vyrábějí například účinné látky léků.

Bakterie jsou schopné rychlejšího přetváření mimo jiné proto, že mají mnohem jednodušší stavbu buňky než rostliny, živočichové a houby, a dokonce i než rovněž mikroskopičtí prvoci. Jako by bylo možné rozdělit život na bakterie a „zbytek světa“ (který se skládá odborně řečeno z eukaryotních buněk). Tato představa ovšem není úplně přesná, protože před několika desítkami let se vědcům podařilo najít zvláštní skupinu mikroskopických organizmů, které vypadají jako něco mezi bakteriemi a eukaryoty. Buňku mají stavěnou podobně jednoduše jako bakterie, ale řadu látek a genů mají společnou naopak s eukaryotními buňkami. Tito tvorové dostali název archea a odborníky dodnes zajímá, nakolik jsou příbuzní s oběma ostatními skupinami.

Bude to ovšem složitý úkol. Archea si totiž libují v extrémních životních podmínkách, kupříkladu v nejhlubších mořských příkopech poblíž vývěrů horké vody a metanu z hloubi Země, kde i vědcům zprvu připadalo nepředstavitelné, že tam vůbec něco přežije. Někteří badatelé zpočátku i existenci archeí zpochybňovali, protože o nich ve vzorcích z mořských hlubin dostávali jen nepřímé důkazy v podobě zlomků dědičné informace. To už ale neplatí. Nejméně v jedné laboratoři už v simulovaných extrémních podmínkách archea skutečně žijí a množí se. Jejich „chovatelé“ se však museli obrnit trpělivostí.

Zatímco bakterie se množí geometrickou řadou přímo před očima, archeům trvá i týdny, než se jedna buňka rozdělí na dvě. Než jich v laboratoři narostla pozorovatelná kolonie, uplynulo několik let. Kdo ví, jestli jejich tajemství spatří ještě naše generace.

Stavbou buňky se archea Život těchto tvorů může být pro nás křesťany povzbuzením k trpělivosti. podobají bakteriím I když se zdá, že je náš život ustrnulý a nic se nemění, Boží práce pokračuje nahoře: Archea si libují v extrémních a možná se proměňujeme v lidi „nového druhu“, aniž bychom si to uvědomovali. podmínkách na dně moří nebo text Martin Srb foto Jim Peaco, National Park Service a University of California Museum of Paleontology

v pozemských zřídlech, jako je toto v Yellowstonském národním parku.