19/2

foto Pixabay | kompozice a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

iNform

uvnitř

02|2019 brana.cb.cz

boží vůle

Ě N M O CO P ?

E Ž O B , Š E C H C

Kvalitní

inzerce

Mgr. Jakub Hučín Vystudoval filozofii a teologii v Praze a v Římě.

Absolvoval výcvik v telefonické krizové intervenci a pět let pracoval jako dobrovolný konzultant na Lince důvěry SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie ČCE. Absolvoval dlouhodobý psychoterapeutický výcvik v logoterapii a existenciální analýze.

Odbor pro manželství a rodinu zve na Konferenci s Jakubem Hučínem

partnerské vztahy

Hodnotová blízkost a erotická přitažlivost Dva pilíře kvalitního partnerského vztahu; hodnotová blízkost, která přináší stabilitu, podobnost, možnost sdílení, přátelství; erotická přitažlivost, různost partnerů přináší jiskru, napětí, je to prevence partnerské nudy; mužsko-ženská různost – pokud muž přestane být mužem a žena ženou, jiskra přitažlivosti se ztrácí.

A proč nás přitahují narušení partneři?

Nevěrníci, romantici a ti druzí Co stojí za velmi častým fenoménem nevěry; jaké všechny příčiny mohou k nevěře vést; nevěra jako vyústění nefunkčního vztahového procesu mezi oběma partnery; jak je dobré nevěru reflektovat, zpracovat a zda je možné, aby nevěra vztah nebo partnery posílila.

30. března 2019 10.00 – 16.00 hodin Sbor Církve bratrské v Praze 5 – Smíchov Vrázova 4 Přihlášky: do 16. 3. 2019 na adrese: jana.matulikova@cb.cz cena: 250 Kč (s obědem) Platba převodem: č.ú. 2900230978/2010, v.s. 30032019

9.30 – 10.00 10.00 – 10.30 10.30 – 12.00 12.00 – 13.30 13.30 – 15.00 15.30 – 16.00

Registrace Zahájení a biblický úvod Hodnotová blízkost a erotická přitažlivost Oběd Nevěrníci, romantici a ti druzí Závěr

Typo K_design

z obsahu 4 Slovo

editorial

Vytváření Boha, nebo hledání?

6 Rozhovor

Bohdan Pivoňka: Bojujeme

v první linii

Milí čtenáři,

12 Téma

Hledání Boží vůle

20 Rodina

Babiččin dar

28 Diskuze

Romantika ve vztahu

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana –

Dítě ghetta

příště Naděje pro ztroskotance

kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 02/2019 Ročník Bratrské rodiny 51 Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 3. 2. 2019 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

jeden ze zakladatelů Církve bratrské Alois Adlof napsal: „Devět desetin těžkostí je překonáno, jsou-li srdce naše hotova činit vůli Boží, jakákoli je. Je-li kdo takto ustaven, je obyčejně jen malá cesta k poznání toho, jaká je vůle Boží.“ Moudrý a zkušený muž to byl. Všechno totiž závisí na naší vůli a životním nastavení. Sami se musíme rozhodnout pro život podle vůle Boží. A kdo se takto rozhodne, má skutečně z devadesáti procent vyhráno. Kdo však touží po tom, prosadit především vlastní vůli, naplní se jeho vůle na sto procent. Neboť Pán Bůh člověka stvořil svobodného a nikdy ho pro svou vůli neznásilní. Což věděl i známý autor C. S. Lewis, když napsal: „Buď člověk řekne Bohu ‚buď vůle tvá‘, nebo Bůh řekne člověku ‚buď vůle tvá‘.“ Boží vůle totiž není hlavolam a Pán Bůh si s námi nehraje na schovávanou, neukrývá svou vůli pro svou zábavu, jestli ji najdeme, či ne. Všechno je vlastně velmi prosté jako život sám. Člověk se narodí, rodiče řídí každý jeho krok, ale jen proto, aby jako dospělý dobře a správně jednal, aniž by se musel neustále ptát, kudy má jít a žádat rodiče o svolení ke každému činu. Není větší radosti, než když otec s matkou vidí své děti, že dobře žijí. A stejně se raduje i nebeský Otec z nás, když jsme se naučili správně myslet, mluvit a jednat, aniž by nás neustále musel brát za ruku a ke každému rozhodnutí nám dávat instrukce.

Však nás také Pán Ježíš ve své modlitbě neučí prosit o zjevení Boží vůle, ale o prosazení Boží vůle jako v nebi, tak i na zemi. Opět tak narážíme na morálně-volní vlastnosti člověka, který se tak rád prosazuje na úkor druhých i Boha samotného. Z čehož je mimo jiné patrné, že se Boží vůle automaticky na zemi neděje, je třeba o její prosazení usilovat. A v tom je největší problém. Pán Bůh v našich životech většinou nenaráží na naši neznalost, ale na naši svévoli a hříšnost.

Ale nejen Alois Adlof byl moudrý a zkušený kazatel. Jiří Hofman pro nás ve svém článku napsal o hledání Boží vůle mimo jiné toto: „Myslím, že je důležité žít život odevzdaný Bohu, což samo řeší mnohá rozhodování.“ Přeji vám i sobě, milí čtenáři, abychom se inspirováni novým vydáním časopisu Brána opět a zcela odevzdali do rukou našeho dobrého Boha.

redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

Skutky 17,24–31

Vytváření boha, nebo hledání? text svetozár slavka ilustrace brána

M

áme před sebou Pavlovo kázá­ ní v Aténách. Mělo by nám být blízké, protože i my jsme vlastně v biblickém slova smyslu pohané, tedy ti, na které se nevztahují zaslíbení daná Iz­ raeli. My však toto Pavlovo kázání nevní­ máme tak, že je určené také nám. Vždyť my neděláme oltáře nějakým bohům ani si bohy nevytváříme z kamene či kovu…

Takže se na Atéňany, zmiňované zde, po­ vznášíme a máme je (v tomto smyslu) za primitivní pohany. Avšak když budeme po­ zorně číst, tak uvidíme, že důraz zde není na materiál, ze kterého je ten který bůh vytvořen, ale na to, že je námi (lidmi) vy­ tvořen! Řeknu to jinak: bohové mohou být fiktivní, vytvoření jenom naší myslí. Nebo ještě jinak: může se jednat o obraz, který si o Bohu sami vytváříme, sice o Bohu pra­ vém a jediném, ale jde o náš obraz, naši představu, jaký Bůh je, resp. jakého by­ chom si my přáli.

Když se takto podíváme na náš text, tedy apoštolovo kázání v Aténách, tak vidíme, že nám má co říci a že je vlast­ ně určeno i pro nás. Protože to, co dě­ lali Atéňané, děláme také my – ne sice přímo rukama, ale svojí myslí. Tou Boha omezujeme, vtěsnáváme do svého ome­ zeného myšlení. Sice se hlásíme k Apoš­ tolskému vyznání víry, avšak „všemohou­ cí“ pro nás znamená jen to, co si umíme představit. Obyčejně, co by mohl udělat

4 únor 2019

„Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ Skutky 17,24–25

pro mne, aby mi bylo dobře, aby se napl­ nily moje touhy.

Jde o závažnou věc. V nás je sice tou­ ha po Bohu, dokonce po živém Bohu, ale zároveň máme v srdci i různé jiné žádosti.

Jsme natolik vynalézaví a chytří, že jsme schopni tyto dvě věci (touhy) zpatlat do­ hromady, uplácat a vytvořit to, co si mys­ líme, že nás uspokojí.

Možná kdysi byla aktuální námitka: „Když něco vytvořím ze zlata, tak to musí být hodnotné!“ Dnes: „Když to vytvořím na základě veršů z Bible, tak to musí být pravdivé, dobré!“ Kolik bloudění, zklamá­ ní, rozčarování však z takového uvažování vzešlo! Když jsme si my nebo někdo jiný řekli: „Už to nám! Už jsem na to přišel!“ Kolik rozkolů, sekt, rozdělení, bolestí…

Boha nelze obsáhnout, nelze omezit lid­ skou představivostí, uzavřít do prostoru našich možností.

Bůh nás stvořil a postavil na tuto zem do určitého prostředí, času a s určitým posláním. Chce, abychom Jej hledali, ne si Ho vytvářeli. Nemáme hledat Boha ta­ kového, jakého jsme si vytvořili ve svých představách. Tento aspekt zbožnosti je pro nás důležitý. Bůh je (skrývá se?), má moc se zjevovat, přesto chce, abychom jej hledali. Je nám to dáno jako úkol.

Hledat, srovnávat, objevovat. V přírodě?

V druhých lidech? V sobě? V Bibli? (Ně­ kdo spočítal, kolikrát je v Bibli „Neboj­

te se!“. A co „Hledej!“? Když poznávám sám sebe, mohu mít neustále na mys­ li: Bůh všechno to převyšuje. Když po­ znávám a respektuji, že jsme každý jiný – jak velký a velkorysý musí být Bůh!

Nehledat Boha ve významu: Už všechno mám, všechno jsem zkusil a teď, jaké to asi bude? Nehledat Boha v tom, že bych něco rád, ale není v mých silách, abych to dosáhl. Ale hledat Boha s tím, že při­ pouštím, že jsem ztracen. Škoda, že máme tak málo možností stát v noci pod hvězdnou oblohou! Mož­ ná když budeme sami hledět na noční hvězdnou oblohu, napadne nás: „Kde je tam někde Bůh?“ Ale také (když ještě chvíli postojíme): „Kde jsem, kdo jsem, co jsem já?“ On nás stvořil! On nám dal život. Změ­ ňme své smýšlení! Dobře rozeznáváme, že Atéňané, co se týče vztahu k Bohu, potřebovali korekce, potřebovali změnu, potřebovali se obrátit k živému, jednají­ címu Bohu. Jakožto protestanti tvrdíme, že pravidlem víry a života mají být jedi­ ně písma Starého a Nového zákona, ne nějaká tradice. Přesto tradici vytváříme, tradici (tu naši) přejímáme, držíme, brá­ níme, předáváme. Ano, vezmeme pojem, který v Bibli je, nějak jsme mu porozu­ měli, tak jej i vysvětlíme, nadefinujeme a předáme dál. Jedním z takových pojmů je „pokání“ – v našem textu tento pojem je (v přesnějších překladech), Pavel jej pou­ žívá v kázání Atéňanům. A my řekneme: „Ano jistě, měli by (musí) činit pokání, to je základ, začátek. Tak jako jsem já kdy­ si činil pokání a vyznal všechny hříchy.“ Apoštol mluví o živém Bohu, ukazuje, že jej není možné vtěsnat do nějakého ohra­ ničeného prostoru, zpodobnit podle své fantazie, byť pomocí vzácných a drahých materiálů. A my jsme si ukázali, že to ne­ byl problém jen Atéňanů té doby. Nyní nabádá, aby tento svůj náhled změnili. Je možné změnit náhled – Bůh dává příleži­ tost, vychází vstříc. To, že předtím měli jiné představy a praxi, jakoby nepočítá (přehlíží); nyní je možnost, to se počítá!

Víme, že člověk je tvor společenský.

I největší samotáři chtě nechtě navazují

vztahy s jinými lidmi. Je tedy pro člově­ ka dobré mít dobré vztahy – nejen v tom smyslu, abychom od ostatních něco zís­ kali, ale abychom i my mohli být užiteč­ ní. Používáme termíny „umět vycházet s lidmi“, „být tolerantní“… Je potřebné být tolerantní, jinak bychom spolu navzá­ jem nevyšli. Možná si i umíme představit takovou společnost, jak by mohla fungo­ vat. Máme však problém rozlišit mezi to­ lerancí a lhostejností, respektive předejít tomu, aby se tolerance stala lhostejností.

Když tedy apoštol Pavel vybízí Atéňany ke změně smýšlení (pokání), činí to pro­ to, že ví o Božím soudu. Není jedno, čím svůj život naplníme. Bůh každého člově­ ka postaví před soud. Nestačí, že s lidmi nějak vycházíme, že jim do života nemlu­ víme v očekávání, že ani oni nám nebu­ dou mluvit do života, protože náš život je naše soukromá věc. Lidé možná nebudou, Bůh ano. Soud.

A teď Pavlovo kázání nabývá velice rychlý spád. Začíná zeširoka a najedou

rychlý závěr, skoro jako by bylo ukon­ čené předčasně. Můžeme se dokonce ptát: „Bylo to vůbec zvěstování evange­ lia? Kde je v té řeči evangelium?“ Evan­ gelium je dobrá zpráva, radostná zpráva ve své podstatě. Neznamená to však, že musí být vždy příjemná, lahodící naše­ mu uchu.

Předně Pavel Atéňanům už předtím zvěstoval Pána Ježíše a jeho zmrtvýchvstá­ ní. A za druhé ve zkratce je zde napsá­ no, že soud bude skrze muže, který zde žil (zemřel) a Bůh jej vzkřísil. Tedy něco nevídaného, neslýchaného, co zasluhuje naši pozornost. Co musí být hodně důle­ žité, o co bychom se měli zajímat, co by nám nemělo být lhostejné.

Protože, když Bůh něco takového udě­ lal, tak nás tím k něčemu vede – v našem textu je to obsaženo: k víře, k hledání, k navázání kontaktu. Většina posluchačů na Areopágu tuto cestu odmítla. Co my?

Amen.

■

Ing. Svetozár Slavka (1952) Narodil se na Staré Turé, vystudoval Strojní fakultu Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. Od roku 1988 byl kazatelem Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí, potom v Holešově na Moravě. V letech 2006 až 2015 byl kazatelem Církve bratrské v Českých Budějovicích. Nyní je v důchodu.

S manželkou Ivanou mají dvě dcery a jednu vnučku.

Proč jsem si vybral toto kázání? Každé období má svá specifika a každá generace svoje zápasy. Žádná generace nemůže očekávat, že její boje vybojovaly generace předchozí. To platí i pro křesťany, a mám za to, že právě pro ně. Nemám rád kázání, kterého základem je jedno slovo nebo jeden pojem. I když z kázání vyjde jeden důraz, základ by měl být širší. Slyšel jsem o jednom kazateli, který si půl roku připravoval kázání a pak jej dalšího půl roku kázal (asi to byl cestující kazatel). Co se mých zkušeností týče, kazatel, který má každou neděli kázání a k tomu ještě biblické hodiny, pastorace, popřípadě mládež, tak má na přípravu méně času. Já jsem hledal inspiraci v Bibli, přímo v tom textu. Je rozdíl mezi svědectvím a kázáním.

Svědectví má v první řadě povzbudit; kázání je víc, nemusí být libé na poslech.

Svědectví mluví o zkušenosti; kázání mluví o pozvání, nároku Božím. Kazatel káže i sám sobě, proto je to tak náročné, ale na druhou stranu i osvobozující. Zvěst, kterou kazatel káže, vysoce převyšuje jeho zkušenosti.

2019 únor

5

rozhovor

Bojujeme v první linii ptal se bronislav matulík foto Aleš Masner a Alena Dvořáková & Viktor Fischer

„Křesťan se musí zbavit naivity, že přijde mezi vězně a vlastním žárem v srdci všechny nadchne,“ říká někdejší hlavní kaplan Vězeňské služby Bohdan Pivoňka.

Mluví z něj zkušenosti, už třicet let s nimi pracuje.

V

prohlášení Charty 77 se mimo jiné píše:

„V případě politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovatelé a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby… Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.“ Byl tento odstavec hlavním motivem tvého podpisu?

Vůbec ne, protože tehdejší situace nebyla tak pře­ hledná, jak se jeví dnes po letech. Já jsem se vlast­ ně o Chartě dozvěděl až z komunistických sdělova­ cích prostředků, když vyšel článek v Rudém právu pod názvem Ztroskotanci a zaprodanci. Díky tomu jsem se s některými kolegy faráři snažil zjistit, co se děje. Pak jsem dostal do ruky prohlášení Char­ ty a v březnu 1977 jsem ji podepsal.

Abych pravdu řekl, pro mě bylo důvodem pod­ pisu to, že jsem se styděl, že někteří komunisti a nevěřící bojují o naši náboženskou svobodu.

Druhá věc, která mě vedla k podpisu, byla ta, že se nejednalo o protiprávní text. Charta vycházela ze zákonných možností a volala po pravdě, neboť pravda je základním tématem Písma a zvěstování.

Ptám se i proto, že tvůj otec po komunistickém převratu v roce 1948 zemřel na následky vyšetřování StB. Co se tehdy stalo?

6 únor 2019

Můj tatínek byl plukovníkem Armády spásy do doby, než ji komunisti zakázali jako špionážní or­ ganizaci a sebrali její majetek. A protože důstoj­ níci posílali peníze do penzijního fondu Armády spásy do Londýna, tatínek později považoval za potřebné, aby zajistil výplatu oněch částek, kte­ ré si její členové v Anglii uložili. Nepožádal o to ale oficiálně přes naše úřady, ale přes velvysla­ nectví cizího státu. To už byl ale sledován, zadr­ želi ho a vyslýchali jako ekonomického zločin­ ce. Byl tvrdě vyšetřován a po čtrnácti dnech ve vězení zemřel.

V knize Duchovní služba v postkomunistickém vězení píšeš: „Ve svých genetických informacích jsem měl vzpomínku na původní Armádu spásy, v níž moji rodiče pracovali a do níž jsem se vlastně narodil.“ Jak se projevovaly tyto „geny“ v tvém životě?

Armáda spásy je definovaná jako sociálně nábo­ ženská organizace. To sociální je na prvním mís­ tě a myslím, že právem. Má velmi jednoduchou teologii, ale zato značný sociální zájem o lidi na okraji společnosti včetně uvězněných.

Takže „geny“ Armády spásy mě opravdu silně ovlivnily. Vždycky mě zajímaly sociální a charita­ tivní záležitosti i všeobecně lidské a společenské problémy. Už na fakultě jsem dost citlivě vnímal teologii J. L. Hromádky a vyrovnával jsem se s jeho odkazem. Tatáž témata mě zajímala i jako faráře.

Po převratu v roce 1989, když jsem se stal nejpr­ ve dobrovolníkem a pak i vězeňským zaměstnan­ cem, jsem vnímal tuto nabídku jako příležitost k dobré službě.

Máš tedy v genech zájem o zkrachovalé lidi, k nimž patří občané, kteří z mnoha důvodů překročili zákon a skončili ve vězení. Nebyl ale tento zájem oslabován faktem, že si tito lidé

za své neštěstí a bídnou situaci většinou mohou sami a navíc ještě poškodili druhé?

Já sám děkuji Pánu Bohu, že jsem se ne­ dostal do situace, abych musel krást nebo zabíjet. Říkám to tak natvrdo, protože lidé, kteří spadnou na dno zločinu, k tomu čas­ to bývají vedeni už předchozím životem a dysfunkční rodinou. Jistěže nechci říci, že za své jednání neodpovídají, ale jsou velmi silně determinováni tím, z čeho vycházejí.

Mnohdy se jim nedostalo příležitosti pře­ svědčit se o něčem krásném, o lásce, nebo aby si někde s někým mohli zazpívat pís­ ničky, pomodlit se… Což mě vede k tomu, že člověk musí děkovat Pánu Bohu, že byl uchráněn pokušení, kterému jiní čelili, a ne­ zvládli ho.

Samozřejmě neříkám, že ve vězení nejsou prevíti, po své dlouhé službě si nedělám ilu­ ze. Jsou tam lidi, co chtějí druhé jen zneu­

žít, ale myslím, že člověk musí odhadnout, kdo mluví pravdu a kdo se chce jen obohatit nebo nás vězeňské pracovníky zneužít ke svým záměrům.

Mgr. Bohdan Pivoňka (1940) Farář Českobratrské církve evangelické, vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, studoval na Ekumenickém Institutu Chatteau de Bossey ve Švýcarsku, byl vikářem sboru ČCE v Kšelích a farářem ve Svratouchu na Vysočině a v Praze 3. Po revoluci byl pověřen organizací duchovenské služby v nápravných zařízeních při MS ČR. V roce 1994 zakládal občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP). V letech 2002 až 2010 byl hlavním kaplanem VS ČR. S manželkou Janou mají tři děti. Má rád hudbu a je také autorem mnoha křesťanských písní.

Do služby odsouzeným a obviněným ses zapojil krátce po listopadu 1989.

Bylo to hned po Havlově široké amnestii.

Společnost byla drsně konfrontována se zločinem všeho druhu. Jak jsi to tehdy vnímal a neodrazovalo tě to od služby vězňům?

Tady byl začátek mého interesu, protože pan prezident Havel cosi v dobré víře pod­ nikl, ale nevěděl přesně, co dělá. Spontánně chtěl všem umožnit, aby mohli začít znovu.

Podle mého názoru to bylo trochu předčas­ né, protože na tak širokou amnestii nebyl nikdo připraven. Ale stalo se, museli jsme se přizpůsobit a pomoci zvládnout tuto situ­

→

2019 únor

7

rozhovor

aci. U nás ve sboru na Žižkově jsme ote­ vřeli šatník pro propuštěné. Amnestie se udála v lednu a lidi často vyšli z vězení bez teplého oblečení. Spolupracovali jsme s Obvodním úřadem Prahy 3. V evange­ lickém sboru na Vinohradech zase měli vývařovnu, takže existovala spojka mezi našimi dvěma sbory, mládež vodila věz­ ně sem a tam.

To byl tedy můj začátek služby vězňům a v březnu 1990 mě požádal předseda Eku­ menické rady církví Pavel Smetana, abych se koncepčně věnoval zavedení vězeňské pastorace do kriminálů. Souhlasil jsem a to se mi stalo osudným.

Podle poslední vydané statistiky Vězeňské služby ČR bylo k 31. 12. 2018 v našich 36 věznicích vězněno 21 587 lidí, z toho 1 816 obviněných. Vím, že nelze snadno popsat typický profil vězně, ale možná by ses o to mohl pokusit…

Typický vězeň je dnes většinou zloděj.

A musím říci, že s takto provinilými se dost těžko pracuje. Berou to jako součást své obživy, společnosti dávají za vinu, že nemají dost peněz a ani v rodině se ne­ mohli na život dobře vybavit. Mají dojem, že za to nemohou, vezmou si proto, o čem si myslí, že by se jim mohlo hodit. A že to patří někomu jinému, je pro ně ved­ lejší. Naproti tomu například vrazi, kteří jsou trestáni nejvyššími tresty, v případě zájmu o duchovní věci projevují velikou otevřenost a je s nimi možné komunikovat o velmi závažných otázkách. Ale u lehce trestaných se snaha o jejich nápravu set­ kává mnohdy s výsměchem.

Uvedu dva příklady. Hovořil jsem na Pankráci s mladým klukem, který vykrá­ dal kostely. Po dosti vážném rozhovoru z mé strany jsem se ho zeptal, jestli by po propuštění nezašel do kostela. Řekl, že jo, že ho půjde zase vykrást. Zatímco když jsem se poměrně dlouho věnoval muži, který zavraždil svou ženu, bylo mi jasné, že velmi dobře chápe, co pro něj znamená zájem druhého člověka. Měl otevřené uši i srdce a velmi litoval toho, co udělal.

8 únor 2019

V jedné ze svých přednášek jsi pověděl, že člověk se mění, ale především k horšímu. Jaký tedy vidíš smysl v nabídce duchovní péče v našich věznicích? Není to předem prohraná bitva, vždyť zájem o tuto službu nepřesahuje deset procent uvězněných?

Pro mě statistika vůbec nepatří do našeho oboru. Kdybychom totiž vzali statistiku z Ježíšova podobenství O rozsévači, tak kolik semen se uchytilo? Většina byla na­ prosto zbytečná. O procenta nejde. Jsem přesvědčen, že práce ve věznicích smysl má a že funkčně duchovní služba v krimi­ nále má být, tam je její místo. Proto i moje snaha ve funkci hlavního kaplana vedla k tomu, aby duchovní nejen přicházeli do vězení na návštěvu, ale aby ve věznicích duchovní služba systémově fungovala.

kdy se duchovní nemůže vykázat, že například z padesáti oslovených se tři stali členy církve?

Já ji ale nepovažuji za neúspěšnou. Úspěch je už to, že tam můžeme působit, že tam skrze nás Pán Ježíš může přijít. A jak to dopadne? Víme z vlastních rodin, že dob­ ré snahy mnohdy vyjdou na nic, ale až po čase si někdo vzpomene, co mu druhý řekl a jak za ním někdo přišel… Takže já naši vězeňskou duchovenskou službu nepo­ važuji za předem prohranou bitvu, ale za zápas, který se vede. Jsme bojující církve v první linii.

Po více než dvaceti letech činnosti Vězeňské duchovenské péče je jasné, že křesťané nevystačí jen s nadšením, ale že ke své víře v Krista nutně potřebují širokou erudici

Násilná misie Kainů by bylo zneužití našeho poslání a nerespektování důstojnosti člověka, byť bratrovraha.

V tom dobrém smyslu, aby v naší ateis­ tické společnosti bylo zřejmé, že duchov­ ní služba do vězení patří, že je účelná.

Už proto, že vězni v kriminále téměř vůbec nevědí, oč jde. Vzpomínám, jak na začátku 90. let navštívil tehdejší ředitel PFI Jack Colson Pankrác. V korekci jed­ nomu trestanci zapáleně svědčil o Ježíši.

Odsouzený měl na krku křížek, a když se Colson ptal, co to má a proč kříž, nic o Ježíši nevěděl. Já jsem se pak s tím člo­ věkem dál pastoračně setkával a on se mě ptal na Boha a kladl otázky typu: Kdyby byl Bůh, tak bych přece nekradl, to by zarazil, ne?

Když bych se zeptal ještě jinak, jaký má smysl konat neúspěšnou bitvu,

v oblasti penologie. Co vidíš jako nejpodstatnější?

Předně se křesťan musí zbavit naivity, že přijde a vlastním žárem v srdci všechny ve vězení nadchne. Vězni jsou totiž většinou chytří a mají vysokou sociální inteligenci.

Na to nás oprávněně upozorňují specia­ listé Vězeňské služby, abychom nedělali chyby, když do vězení vpouštíme lidi, kteří jsou takto naivní.

Je třeba se naučit zásadnímu přístu­ pu a počítat s tím, že druhá strana klame.

Přesto je ale třeba brát naše „zpovědní­ ky“ vážně. To, že se na mě někdo s důvě­ rou obrátil, je cenné, ale neznamená to, že beze všeho přijmu jeho tvrzení a příběh.

Toto se naučit, je těžké zvláště pro všech­ ny kazatele a faráře. Je to těžká zkouška,

lidmi, kteří se provinili, a dává jim nadě­ ji. To je základní. Nic jim nevyčítá. Je­ den ze zločinců pak reflektuje svůj ži­ vot a Ježíš mu říká, že ještě dnes s ním bude v ráji.

Byl tam ale i ten na levici, který nic nereflektoval, možná člověk typu Kain.

Lze i ve zločincích po Ježíšově levici najít něco pozitivního, pokud mají chuť se s námi setkat?

U MARTINA VE ZDI Bohdan Pivoňka žehná při oslavě 10. výročí Vězeňské duchovenské péče.

neskočit na lep, nepřijímat všechno sto­ procentně.

A zadruhé se musíme my křesťané na­ učit nepohrdat zkušenostmi zaměstnanců Vězeňské služby, zvláště psychologů, soci­ álních pracovníků a pedagogů. Mají vzdě­ lání, které i my v jistých bodech musíme znát. Musíme vědět, jak se vězni během výkonu trestu vyvíjejí, v jakém prostředí žijí, jaké panují ve věznici sexuální vzta­ hy a tak podobně. Ale musíme si zacho­ vat to, co zaměstnanci nemají či ztratili – naději. Naše perspektiva je dlouhodo­ bá, až za obzor.

Kaplan či dobrovolník ale samozřejmě nesupluje psychology ani pedagogy, přináší především důvěru v Krista a jeho Slovo. V čem je síla této služby?

Síla je v tom, že věřící lidé v Krista mo­ hou ke svým spolulidem ve věznici při­ stupovat u vědomí stejných chyb a hříš­

nosti. Nejsme lepší než oni. Je naděje, že z pozice spoluhříšníků lidé za mřížemi spíše uslyší i naše kázání o Kristu. Sice nejsme zrovna vrazi, ale mohli bychom být… A síla je i v tom, že máme o ty lidi zájem. To máme oproti ostatním pracov­ níkům navíc, neboť psychologové a pe­ dagogové jsou na druhé straně, jsou ne­ vinní a jsou povoláni k tomu, aby padlé poučovali a napravovali. Nejsou a vlast­ ně ani nemohou – a z pozice zaměst­ nanců ani nesmějí být s uvězněnými na jedné lodi.

Jeden z podstatných Ježíšových výroků zapsaný u Matouše se týká návštěvy Krista ve vězení. Jak rozumíš tomu, že se Ježíš spokojuje i jen s pouhou návštěvou?

Toto Ježíšovo slovo je hojně užíváno v souvislosti s vězeňskou službou… Jis­ tě je úžasné, že Pán Ježíš pouhou návště­ vu tak vysoko vyzdvihl, jako tu jedinou devizu. A není tam ani, že ho pastoro­ vali a přinesli mu kafe nebo oděv. Ná­ vštěva znamená hodně, je vidět zájem o člověka.

Pro mě je ale ještě jeden biblický text závažný. Ježíš na kříži je uprostřed zlo­ činců. Neodchází obklopen věrnými, ale

To je základní předpoklad, že s námi chtě­ jí hovořit. Nevidím totiž dobře násilnou misii Kainů. To by bylo zneužití našeho poslání a nerespektování důstojnosti člo­ věka, byť bratrovraha.

Ale když chce, je otevřen, tak lze i s Kainy hovořit, lze jim prokázat blízkost.

To jistě neznamená, že bychom schvalo­ vali jejich činy. Většina lidí Kainy odsuzu­ je, ale my jim můžeme dát zakusit, že je nesoudíme. Dokonce ani Ježíš je nesou­ dí. Můžeme jim ukázat naději pro jejich budoucnost. Ale to už se týká života, kdy vyjdou z vězení ven…

Povolání, které se ti před skoro třiceti lety stalo osudovým, bys už mohl nějak zhodnotit. Jaké požehnání jsi přijal, co ti to dalo nebo i vzalo?

Vzalo mi to někdy klid. Jako farář ve sbo­ ru jsem nemíval tolik výčitek nebo obav, co se stalo. Nebylo to nikdy tak kritické jako ve věznici.

Obohacen jsem byl o mnoho zkuše­ ností, z nichž vzešla jakási nová životní moudrost. Naučil jsem se hlouběji chápat lidský osud, víc rozumět lidem v jejich chybách i úspěších. A potom tolik pas­ toračních rozhovorů jako kaplan ve vě­ zeňství jsem coby farář na sboru během jednoho roku nikdy neměl. To bylo něco úžasného, co jsem mohl slyšet a s druhý­ mi řešit. Ať už s lidmi odsouzenými, ob­ viněnými, anebo třeba i se spoluzaměst­ nanci. Často se ptali rovnou, bez okolků a natvrdo. Ve vězení je všechno natvr­ do. A člověk může podobně odpovídat, ale u vědomí, že Hospodin je a všechny nás miluje.

■

2019 únor

9

reportáž

A spát se nebude aneb Silvestr v Elimu text a foto eva čejchanová

Chodba nevelkého členitého domu v centru Letovic je večer tři dny před koncem roku plná.

Rodiče nahlašují u stolku s registrací nejmladší děti na „silvestrovskou přespávačku“. Věkové rozmezí účastníků je 7 až 20 let.

N

a konci chodby je na zdi ve výšce očí veliký otisk dlaně. ELIM, místo zastavení, táboření, načerpání sil.

Oáza, která tu stojí a bude stát, pro lid při­ cházející z pouště. Místo, kde může vyrůs­ tat mladá generace, oproštěná od vin svých rodičů a prarodičů, která jednou dojde do země zaslíbené. Dlaň je zelená, zastavit se nemusíš, nechceš-li. Jen jsi zván.

Už teď to v domě hučí jako v úlu. Těžko si představit, že tu v noci bude spát šedesát lidí. Víc se jich sem nevejde. „No, spát…“ směje se Anežka, jedna z vedoucích. „Mi­ nulý rok jsme šli spát až v šest ráno. Na začátku akce jsme měli kolem stovky dětí a vedoucích bylo méně než teď. Bylo to ná­ ročné, ale zvládli jsme to,“ dodává. Za dobu

10 únor 2019

působení Elimu v Letovicích je to už čtyři­ cátá přespávací akce. Zkušenosti jsou vidět.

Večer je rozdělen jak prostorově, tak ča­ sově. Začíná společnou „poradou“ v sále v patře. Ředitel Elimu Pavel Kratochvíl krátce shrnuje pravidla pobytu, a co se bude dít. Těch, kdo jsou tu poprvé, není mnoho. Naopak je tu dost těch, kteří mají k tomuto místu osobní vztah, protože se nedávno vlastními silami podíleli na jeho rekonstrukci. Cítí se tu jako doma. Mno­ zí lépe, protože prostředí, ze kterých při­ cházejí, jsou různá a jejich životní příbě­ hy mají mnohdy do idylického dětství na hony daleko. Tvoří se skupinky. Při tak velkém počtu lidí a tak malých prostorách nejde mít program pro všechny najednou,

takže kdo chce, hraje turnaj ve stolním fotbale, jiný bojuje o vítězství v turnaji stolního tenisu, další sleduje videa nejen z minulých akcí. A koho nic z toho ne­ zláká, prostě jen sleduje ostatní a užívá si atmosféry.

Po večeři a volnějším programu je dru­ há společná „porada“ s příběhem o vánoč­ ním příměří. Nepřátelství a smíření. I toho našeho s Bohem. Deset skupinek a sdílení zkušeností se smířením, s lidmi i s Bohem. „Bůh je dokonalý, my jsme tady ta nedo­ konalá drť, takže máme problém. Protože nic nedokonalého v Boží blízkosti nevydr­ ží,“ vysvětluje v jedné skupince s pomocí sušenek Marek s nezaměnitelnými sobími parůžky na čelence. „A abychom mohli

otázka pro

být blízko Bohu, naše smíření s Bohem za­ řídil Ježíš.“ „Ty tomu věříš, jo?“ ozvalo se ze skupinky. „Ano,“ zněla jasná odpověď. „Jako fakt? A odkdy?“ „Už dva roky.“ „Tý jo…“ Kdo chce Bibli, dostane ji jako dárek. Ilu­ strovanou nebo Nový zákon, dar sponzora.

Je na ně fronta přes půl sálu. „Bonbony!“ volá z rohu pódia Kendra, mladá Američan­ ka s českými kořeny, která v Elimu pracuje na plný úvazek už tři roky. Na její plat se skládají v Americe. Vrátila se odtamtud půl hodiny před začátkem akce po třítýdenní dovolené.

Hry a turnaje pokračují. „Pavlíku, pojď hrát,“ táhne malá Berenika ředitele do nej­

tišší místnosti domu, kde zrovna usíná ves­ nička Palermo. Pavel zná všechny jako vlast­ ní boty a hned první kolo je jasné: „Mafiánka je Kendra, na ní se to vždycky pozná. Tak­ že prosím doktora, aby ochránil Kataniho a ostatní, aby jako dalšího mafiána odhlaso­ vali tadyhle Berny, jestli nebude hlasovat pro Kendru.“ Trefil. Odměnou mu je, že je v příš­ tím kole mafiány zlikvidován jako první.

Blíží se půlnoc a v přízemí to vře. Na chodbě na matraci kluci metají salta. Ve velkém sále je připraven stůl s občerstve­ ním a rychlé špunty na přípitek. Na plát­ ně se objevují hodiny a čtvrt minuty před půlnocí už odpočítávají všichni. Je tu nový rok. O dva dny dřív, ale s plnou parádou.

Jestli si někdo myslel, že po půlnoci nasta­ ne klid a půjde se spát, tak se spletl. Teď to teprve začíná. Tancuje se a zábava jede na plné obrátky.

Stojím na ulici a dívám se na ten dům plný světel. Hudba a hlasy jsou slyšet do da­ leka. Tady to nevadí, nestojí v obytné zóně.

Z jedné strany přes travnatý plácek je široká silnice, z druhé zóna skiparku a bývalé dis­ kotéky, zatím pořád fungující jako hospoda.

A za tím řeka. Elim. Je to úžasné dílo, říkám si. Vytrvalá, dennodenní a někdy určitě vy­ čerpávající práce při zorávání dalších kusů pouště, aby se z hlubin písku dostaly na po­ vrch kousky úrodné půdy a poušť ustupovala oáze. Bůh tomu žehná. Stromky, co vyrostly z této půdy, už nesou ovoce.

Fabrika pro Elim Středisko Elim funguje jako misijní středisko pro mladou generaci vyrůstající v Letovicích díky vizi a nadšení dvou mladých křesťanů už osm let. Z původně malé klubovny se po čase aktivity přesunuly do větších prostor Církve bratrské na okraji města. Projekt dynamicky roste, ze dvou vedoucích je tříčlenná skupina pracovníků na plný úvazek a víc než třicet dobrovolných vedoucích a pomocných vedoucích s různým stupněm odpovědnosti.

Ve středisku prožilo část dětství už kolem šesti set dětí. V Letovicích se už počtem mladých, kteří se zde sdružují, nevejde do pronajatých prostor bývalého DDM. Na modlitbách je proto sbírka na koupi přilehlé budovy bývalé proslulé diskotéky Fabrika. Přispět lze na transparentní účet 2101535302/2010.

■

Pavla Kratochvíla ředitele Elimu

Práce v Elimu roste. Co vnímáte jako zásadní?

I když už také v Boskovicích normálně funguje mládež – s vyučováním, chvalami a dalším, pořád máme na mysli, že s námi jde 80 % lidí zvenku, takže se snažíme být srozumitelní.

Neosekávat pravdu a evangelium, ale věnovat programu a vyučování

tak hodinu a půl a pak s těmi dětmi strávit celý večer. Kdybychom skončili brzo, šly by si pak ještě někam sednout. Chceme jim dát možnost mluvit o jejich problémech, být tu pro ně, když potřebují. Večery jsou na takové rozhovory nejlepší. Chceme jim nabídnout doprovázení, žít s nimi každodenní život celého dětství a dospívání. Ne je „zevangelizovat“, obrátit jim během týdne život naruby a nechat je. Chceme, aby sem chodily všechny děti. Netlačíme je do ničeho, i když výzvy pro Krista děláme často.

Někteří hledají roky, potřebují stovky rozhovorů. I já jsem jich potřeboval moc. Někteří odsud odejdou jako dospělí a teprve pak uvěří někde jinde.

Ale ty roky tady k tomu byly potřeba.

To je pak naše odměna – když nám poděkuje někdo, kdo tady vyrostl.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz

2019 únor

11

téma

hledání boží vůle text jiří hofman a kolektiv autorů foto gatephoto a archiv

Pán Bůh lidem v hledání jeho vůle vychází vstříc. Důležité informace jsou zapsány v Božím slovu, např. v Desateru nebo Kázání na hoře. Rozhodnutí, zda člověk přijme toto slovo jako Boží vůli, nebo ho odmítne, je na něm. Během života každý z nás prochází mnoha situacemi, které vyvolávají otázky i pochybností a jasné není nic. O to víc se ptáme po Boží vůli.

12 únor 2019

J

sme stvořeni k Božímu obrazu, který je v nás, i když všelijak zamlžený, někdy zasutý kdesi hluboko. Ale je tam! Odkrývá ho naše svědo­ mí, když nás ve chvílích selhání obviňuje, že jsme jiní, než je Boží obraz v nás. Svědomí je mocný pomocník a může být i důležitým nástrojem Ducha svatého na cestě hledání Boží vůle. Není ale neumlčitelné. Ně­ kdy potkáme lidi, o kterých se říká, že už žádné svě­ domí nemají.

Desatero Je dobře, že Boží vůle je vyjádřena písemně a vel­ mi konkrétně, i když někdy Pán Bůh jedná i jiným zvláštním způsobem. V biblických textech se za sta­ letí vžil jejich určitý výklad. Dnes, kdy pokročilo his­ torické bádání, dochází k jistým korekturám. Stejně tak překladatelé nově promýšlejí skutečný význam slov nebo jejich obsah v původním jazyce. Příkla­ dem toho je Desatero. V jeho výkladu je základem verš námi často chápaný jen jako úvod: „Já jsem Hos­ podin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2) Jsem tvůj Bůh, vyvedl

jsem tvůj národ z Egypta, ale vyvádím nebo vy­ vedu i tebe z otroctví. Co byl Egypt v představě Egypťanů? Země tisíce bohů. Ale hebrejské po­ jmenování Egypta znamenalo „smrtelné sevření“.

Protože je Bůh ze smrtelného sevření vysvobodil, mohli se nadechnout a přestat se Egyptu podři­ zovat a sloužit mu.

Když jako Izraelci přijmeme Boží vůli a nechá­ me se vyvést z nadvlády tisíců bůžků do svobody Božího dítěte, i jako jedinci se už nemusíme pod­ řizovat hodnotám „Egypta“. Jsme svobodní, nemu­ síme už podvádět, nemusíme lhát. Uneseme své rodiče, když nás vychovávají, a nám se to nelíbí, nebo když pak žijí ve slabosti stáří. Zachováme jim úctu u sebe, ale i ve svém okolí. Bůh nás vyvedl do svobody jako kdysi Izrael z Egypta, krmil ho čtyřicet let na poušti, a nyní vede i nás. Když ale budeme lhát, krást, smilnit atd., vracíme se zpátky do otroctví a nebudeme mít pokoj, protože ztrácí­ me spojení s Bohem.

království nebeského; ale ten kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Zvláštním momentem, který ale nečteme v Ká­ zání na hoře, je, když nás Ježíš upozorňuje, že Boha, kterého nevidíme, nacházíme v lidech, kte­ ré v životě potkáváme: „Ujměte se království, (…) neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, (…) byl jsem nahý, a oblékli jste mě…“ A oni ani nevěděli, kdy to udělali. Netušili, že to, co udělali, bude mít tak obrovské dopady na jejich budoucnost. Zatím­ co druzí dělali zázraky, vymýtali ďábly, uzdravo­ vali a čeká je Ježíšovo: „Já vás neznám.“ Jak to?

Bůh totiž hledí k srdci, ale také zdůrazňuje zod­ povědnost za službu a potřeby v dané chvíli. Člo­ věk, který věnuje veškerý čas třeba i dobré službě a kvůli ní zanedbává rodinu, není dobrým Božím svědkem. Boží vůle je jasná – teď se starej o děti a o svoji manželku. Nyní to je tvůj prvořadý úkol, ne to, abys byl každý večer pryč.

V hledání nejsi sám Kázání na hoře Shrnutím poselství Nového zákona je podle sta­ rých vykladačů Kázání na hoře zapsané u Matou­ še v 5. až 7. kapitole. Blahoslavenství jsou cha­ rakteristikou učedníka Pána Ježíše a jeho postoje k světu. Ukazují, jaké máme mít srdce, abychom se líbili Bohu. Je to otázka postojů a charakteru, a to i tehdy, když křesťanský způsob života nebu­ de budit uznání, ale odpor a pronásledování. Pán Ježíš dále učí své učedníky modlitbě, učí odpuš­ tění a vyzývá především k hledání jeho království a spravedlnosti s příslibem, že vše ostatní bude přidáno. A právě tady také nacházíme zlaté pra­ vidlo, které zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jedna­ li s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý Zákon i Proroci.“ Nacházíme tu i varová­ ní: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do

Téma hledání Boží vůle řeší lidé od doby, co jsou na zemi. Žalmista píše: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) Bible je plná příběhů, kdy lidé byli ochotni plnit Boží vůli. Velikými příklady jsou například životy Abrahama nebo Marie. Ta ve složitosti situace, do které ji Bůh přivedl, říká: „Staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Opakem jsou postoje proroka Jonáše nebo krále Saula, kteří stejně jasně projevenou Boží vůli odmítli a hledali místo, kde by se ukryli. Boží vůli chápa­ li jako něco škodlivého pro svůj život. (Jn 1,1–3; 1Sm 13,13–14) Asi nejznámějším příběhem hledání Boží vůle je Gedeonovo rozkládání rouna. (Sd 6,33-40) Po­ dobné postoje zastávají lidé i dnes, i když nepou­ žívají ovčí kůži, ale třeba náhodně otevřenou Bibli.

Jiří Hofman (1945) Bývalý kazatel v Liberci, Náchodě a Neratovicích, pastorační pracovník v Diakonii CB, má 3 dospělé syny, 7 vnoučat, s manželkou Galinou žije v Náchodě.

→

2019 únor

13

téma

Najde, kdo hledá Barbora Robková

Chci se s vámi podělit o svou zkušenost s hledáním a nacházením Boží vůle. Občas se to nevyhne zbytečným omylům a ani v mém případě tomu nebylo jinak.

Po dokončení vysoké školy jsem měla pocit, že mi svět leží u nohou. Jak jsem se mýlila. S diplomkou jsem vyhrála cenu děkana, v kapse měla několik stáží v oboru a studijní i pracovní zkušenost z Francie. Toužila jsem se prosadit ve světě marketingu a reklamy. Před svým prvním pohovorem jsem si četla z Bible, zrovna jsem měla na řadě 9. kapitolu listu Římanům.

Přemítala jsem, že když něco hodně chci, tak tomu dám maximum, a přece toho dosáhnu. Vtom mi pohled utkvěl na 16. verši: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ Trochu mě to zarazilo. Říkala jsem si: „Hm, tak asi to není jen o mně.“ Ale pořádná studená sprcha měla teprve přijít.

K mému velkému překvapení to následujícího dne nevyšlo. Příští tři měsíce, během nichž jsem měla pohovor dvakrát třikrát do týdne, se situace stále opakovala. Z mailů, co mi pravidelně chodily, jsem začínala být zoufalá: „Děkujeme za váš zájem, ale na pozici jsme vybrali jiného kandidáta. Přejeme vám hodně štěstí.“ Většina mých spolužáků bez problémů našla práci v nadnárodních firmách, ale já tím celou dobu opovrhovala. Vnímala jsem to jako „pásovou výrobu pro vysokoškoláky“. Přece se k smrti neunudím nějakými fakturami, administrativou a účetnictvím?! Ano, hádáte správně. Nakonec jsem se Pánu Bohu vzdala a pokořila se natolik, že jsem smlouvu právě v jedné takové společnosti podepsala. Teprve v tu chvíli se mohlo začít něco dít. Za dva dny mi volal majitel známé brněnské reklamní agentury: „Chci si s vámi plácnout!“ O pár dní později jsem k němu nastoupila jako copywriterka a tři roky zde působila. Jsem si jistá, že kdybych toto místo dostala hned po státnicích, tolik bych si ho nevážila a ta výživná lekce pokory by mi nejspíš žalostně chyběla. Pane Bože, děkuju ti!

Ale pokud někdo „rozkládá rouno“ třeba při rozhodování, jestli má zůstat s rodi­ nou, nebo odejít k jiné ženě, nejedná se o hledání Boží vůle, ale o rouhání. Proto­ že Boží vůle je v takovém případě v Bibli řečena jednoznačně.

Pán Bůh nám nevzal rozum, daroval nám poučení ze zkušeností, máme kolem sebe také řadu lidí, se kterými je možné se poradit o věci, kterou řešíme, nebo se 14 únor 2019

za ni modlit. A také vždy platí, že Pán Bůh má čas a dává ho i nám, nespěchá.

Chci, abys žil Co Bůh pro lidi chce? Jaká je jeho vůle?

Celým Písmem se jako zlatá nit vine od začátku až do konce Boží poselství: Chci, abys žil. Neumírej. Bůh říká: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je vý­ rok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy

a budete žít.“ (Ez 18,32) Nebo: „Nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrá­ til od své cesty a byl živ. Odvraťte se, od­ vraťte se od svých zlých cest!“ (Ez 33,11) Boží vůle je život!

Na začátku Pán Bůh stvořil člověka, postavil ho do zahrady a položil před něj varování, výzvu poslušnosti. Je fascinu­ jící, že Bůh, který každý den komentuje slovy: „a bylo to dobré“ či dokonce: „bylo to velmi dobré“, odevzdá své stvoření do rukou lidí a nechává na člověku, jak to bude dál. Musel vědět, že mu to člověk pokazí. Přesto život a svoboda jsou v Bo­ žích očích tak veliké hodnoty, že jejich dosah nejsme schopni pochopit. A když jsme to pak pokazili, Bůh neopouští po­ kažený svět, aby tvořil něco jiného, ale zachovává život. Za obrovskou cenu, kte­ rou za to platí. I přesto, že na začátku člověku řekl, jak to dopadne, když nepo­ slechne. Varoval ho před vpuštěním smrti na svět. Výklad Písma staré Jednoty bra­ trské pak je takový, že místo stromu živo­ ta, který měli lidé na začátku k dispozici v Edenu, stojí teď na zemi strom smrti, kde kořen je hřích Adamův, kmen je po­ rušenost nás všech a plody jsou naše kaž­ dodenní hříchy. A tyto plody nám brání dotknout se Boha. Když jsme daleko od Boha, propadáme smrti. Život je z Boha a v Bohu.

Od události v Edenu je lidský život úseč­kou z bodu A do bodu B. „Zdaliž nemá člověk vyměřeného času na zemi?“ čteme u Jóba. Úsečky jsou různě dlouhé.

Délka lidského života je daná. Svobodná vůle je zachovaná, ale jsme omezeni ča­ sem. Za bodem B už nemáme podílu na žádné věci na zemi. Ale vztah mezi člo­ věkem a Bohem i za touto hranicí trvá. „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.“ (Ř 14,7–9) Život po­ kračuje. A Bohu záleží na tom, abychom věčný život neztratili. Mnohokrát to řekl Izraeli skrze proroky: Odvraťte se od mo­ del a živi buďte. A Nový zákon v této linii

pokračuje: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,4) I Petr tak píše: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykláda­ jí, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2Pt 3,9) Všechno lze shrnout do této prosté vý­ zvy: „Žij!“

Rozhodování Spousta otázek a rozhodování odpadne, má-li člověk život nasměrovaný k Bohu, odevzdaný do jeho rukou, a je-li ve spo­ jení s ním. Běžná denní rozhodování ply­ nou sama bez toho, že by nad nimi bylo nutné příliš přemýšlet. Žít poctivý život s Pánem Bohem, nešidit, neutíkat od po­

vinností, žít čistě. Pokud jsou hodnoty správně seřazeny, strach z toho, že člověk mine Boží vůli, nemá prostor. To je život v Boží náruči. Spočinutí v pokoji, který by měl být na člověku vidět.

Přesto přijdou situace, kdy je nutné se rozhodovat. Závisí na tom další směr života. Je to zlomový moment. To, co do rozhodovacího procesu vstupuje ze stra­ ny člověka díky jeho lidské podstatě, jsou jeho potřeby, které lze rozdělit do čtyř ob­ lastí: biologické, psychologické, sociální a spirituální. A pak hraje důležitou roli i jeho emocionální nastavení. S tím mu­ síme pracovat všichni.

Biologické potřeby – jíst, spát. Máme se starat o své tělo, ale ne mu otročit. Zvolit si, co je dobré. Známá modlitba je v Pří­ sloví: „Nedávej mi chudobu ani bohat­

ství! Opatřuj mě chlebem podle mé potře­ by, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“ (Př 30,8–9) Psychologické potřeby souvisí s otáz­ kou „Kdo jsem?“ před Bohem, před lidmi, před sebou samým. Kdo jsem já? Kam mě to žene? Souzní má přání s Boží vůlí?

Nebo mám problém? Máme se mít rádi, ale nemáme to přehánět. Přijmout se, tak jako nás přijímá Bůh. Život každého člověka je v jeho očích nesmírně vzácný.

(Mk 12,31) Sociální potřeby – s kým jdu. Výběr partnera, přátel a hodně důležité je umě­ ní zvládnout i vztahy k nepřátelům. To je velké téma. Marnotratný syn měl všech­ no, i lidi, kteří ho měli rádi, ale rozhodl

Jediná kapka Kateřina Korábková

Se slovním spojením „Hledání Boží vůle“ mám silně spjatou vzpomínku z června nebo července 2010. Tehdy jsem se s typickým zaujetím pro věc, jaké mají mládežníci čerstvě po maturitě, vrhla na hledání Boží vůle pro mé další studium. Vážná věc, rozhodovalo se přece o budoucnosti. Jsem chronicky nerozhodná a výsledky přijímacích zkoušek měly ledacos ulehčit. Ve hře ale zůstali dva skuteční soupeři: knihovnictví a žurnalistika – kam by mě v životě nenapadlo, že se při tom převisu uchazečů můžu dostat.

Než mi přišlo rozhodnutí o přijetí, věděla jsem, co chci: knihovnictví, to bude ono.

Přijetí na žurnalistiku mě ale natolik znejistělo, že jsem ztratila půdu pod nohama.

V Bibli se žel nepíše nic jako: „Budete mými knihovníky až na konec země“. Přišlo mi, že je to příliš vážné rozmýšlení na to, aby byl Pán Bůh z celé věci vynechán. Ba dokonce přijetí na žurnalistiku nebylo samo sebou. Jen to chtělo kousek jistoty a snaha nechat si poradit selhala. Pamatuji si na slova našeho kazatele: „Pán Bůh potřebuje křesťanské knihovníky i novináře.“ Zbývalo už hrozně málo času do odeslání dopisu potvrzujícího, že nastoupím, a já se po všech modlitbách a zvažování rozhodla gedeonovsky rozestřít rouno. Schylovalo se k dešti, nebe bylo tmavé, šla jsem zahradou a modlila se o znamení. Pokud mám jít na žurnalistiku, ať začne pršet dřív, než dojdu na konec zahrady. Pokud ne, ať je sucho. Ve finiši před malinami na konci zahrady jsem zpomalila, asi aby měl Pán Bůh dost času. A pak spadla kapka. Jedna. Jedna jediná kapka.

Musela jsem se smát, jako někdo, koho dokonale převezli. Tohle bylo tak maximálně neutrální řešení, že už to víc nešlo. Zpětně vzato myslím, že jsem znamení Boží vůle dostala celkem jasné: máš vzít zodpovědnost a rozhodnout se sama.

Když dnes sleduji podobné hledání Boží vůle jako vedoucí mládežníků, musím jejich snahu brát vážně. Přeji jim, aby vyrostli natolik, že slova „Boží vůle“ už nebudou magickým zaklínadlem na řešení otázek, ale zkušeností z poznání někoho velmi blízkého. Tak blízkého, že už není třeba se ptát.

2019 únor

15

téma

se pro povrchní vztahy, zahodil ty cenné.

Až u prasat, když mu šlo o život a ozývaly se i biologické potřeby, mu začalo dochá­ zet, co všechno ztratil. Zlo, které se mu stalo, jej přivedlo zpět na Boží cestu. Až v nouzi si člověk uvědomí potřebu domo­ va a lásky. Boží vůli v tomto podobenství Ježíš ukazuje na konci příběhu – Bůh chce, abychom žili, Boží domov je otevřený pro návrat. (Lk 15,11–32) A nakonec potřeby spirituální – kam jdu. Přijmu-li prostý fakt, že můj pozem­ ský život je konečný, hodnoty se mi srov­ nají úplně jinak, než když si to do posled­ ní chvíle nepřipustím.

Do rozhodovacího procesu zasahují i naše negativní pocity a emoce – pýcha, závist, hněv, strach… Zlý přichází s poku­ šením a snaží se člověka někam dostrkat.

Mnohdy se mu to daří, člověk se může dostat do situace, která není dobrá a není Boží vůle. Bůh nám skrze své Slovo doce­ la jasně říká, které věci jsou pro člověka dobré, a které naopak škodí. Ale nenutí nás, abychom poslechli. Máme svobodu rozhodnout se špatně. A teprve ve chvílích bolesti nebo krachu, který špatné rozhod­ nutí přinese, je zpětně jasné, kde nastal zlom, kdy jsme se při rozhodování, co udě­ lat nebo neudělat, k Boží vůli otočili zády.

Nevyslyšená modlitba? tomáš

Byl jsem kluk ze světa, který byl fascinovaný křesťanským světem. Už jsem byl rozhodnutý stát se křesťanem. Měl jsem krátce po křtu. Čekal mě nástup na střední školu. Jenže – kterou si vybrat? Byla tu i možnost prodloužit si základní školu o jeden rok, protože právě zaváděli devítky. Moji o pár let starší souputníci ve víře mi poradili, abych si vybral školu, kterou mi Pán Bůh ukáže, a pak se modlil, aby mě tam vzali. „Musíš tomu věřit! Tvoje víra musí být veliká a pevná a Pán ti dá, oč požádá tvé srdce!“ Radili mi, jak se k modlitbám postavit. Říkali tomu „postavit se vírou“ a ve víře to přijmout celým srdcem. Tak jsem věřil. Všechny pochybnosti jsem ze srdce vyhnal a jen věřil, že mi to Pán dá.

Pamatuji se na ten osudný okamžik, kdy tatínek třímal v ruce dopis s verdiktem z vytoužené školy. Nechtěl jsem o ničem pochybovat do poslední chvíle. Dopis otevřel, a co říkal, jsem svýma dětskýma ušima nevnímal. To přeci nemůže být pravda! To čte o někom jiném? To nemůžu přeci být já. Moje víra se rázem zhroutila. Bůh není, neexistuje a naše modlitby neslyší. Otec souhlasil. „Ale slyší!“ říkala máma. „Akorát jsi to nenechal na Bohu, jak rozhodne!“ Musel jsem se zamyslet, co vlastně chci nechat na Bohu, a co chci nadále mít ve svých rukách. Byl jsem zklamaný, ale s Bohem jsem to nevzdal. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že jsem se příští rok dostal i bez přijímaček. Byl to totiž Boží čas, ne můj. Jeho rozhodnutí, ne moje.

Jeho odpověď na mou modlitbu a já jsem za to rád.

16 únor 2019

Boží vůle a utrpení Nikdy se nevěřící lidé neptají na Boží vůli víc, než když je řeč o utrpení. Kdyby byl Bůh, nedopustil by to či ono – války, kon­ centrační tábory, teroristické útoky, ale třeba i jen pomluvy, necitlivost… Žijeme ve světě, ve kterém je zlo. Bůh ho nevymýšlí, nevede ke hříchu, naopak – Boží láska před ním varuje. Co sejeme, pak ale také sklízíme. Neposlušností tres­ táme sami sebe, když nedbáme na jeho varování. Je to tak od začátku! Ve Starém zákoně čteme: „…uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů, neboť nevěno­ vali pozornost mým slovům a můj zákon si zprotivili.“ (Jr 6,19) A v Novém zákoně: „Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláz­ novství.“ (Ř 1,22) Svědčí o tom historie i dnešní zkušenost. Máme úspěchy, lé­ táme do vesmíru, prodlužujeme délku života… Ale proti tomu pozorujeme kli­ matické změny, sucho a obrovské částky peněz, které ale neputují na řešení pro­ blémů z toho vzešlých, ale třeba na vý­ robu zbraní…

I věřící ale hledají ve chvílích utrpení a těžkých nemocí Boží vůli mnohem in­ tenzivněji než jindy. Člověk by si přál, aby Boží vůle byla stejná jako jeho úpěnlivé přání. Ale víra má mnohá tajemství. Srd­ ce člověka neformuje nic tak zřetelně jako bolest. Někdy Pán Bůh uzdravuje, jindy ne. Nevíme proč. Jen Bůh ví, proč se co děje. Zkušenost bolesti je nezastupitelná. Člověk dozraje, pochopí, objeví věci, kte­ ré by jinak nenašel.

Například ztráta blízkého je vždycky těžká, ale pokud to člověk s Boží pomo­ cí zpracuje, dochází mezi lidmi, z nichž jeden umírá, ke zvláštnímu jedinečnému vztahu. Manželé, rodiče a dítě. Ví, že se budou loučit a že společný čas zanedlou­ ho skončí. A najednou jako by se kolem nich vzedmula hradba lásky. Intenzita posledních týdnů a dnů takového vzta­ hu přesahuje vše, co spolu dosud pro­ žili. Každý člověk má na zemi svůj čas.

Přijmout to, je někdy těžké, ale když se to podaří a převládne jistota, že životní pouť končí setkáním s Bohem jako mi­ lujícím Otcem, člověka to chrání před

Pane, co se bude dít?

Eva Čejchanová

Volal mi šéf, že se mnou chce mluvit. Ráno přijede. Seděla jsem u stolu a v hlavě se mi točilo tornádo. Bylo mi čím dál jasnější, že buďto budu muset mlčet, nebo odejít.

Napsala jsem článek, kde jsem popsala podvod a ukázala na to, že systém kontroly, aby se takový podvod nemohl opakovat, v organizaci kdovíjak dlouho nefunguje. Takže možná není jediný. Volala jsem po revizi. Nešlo říct, že se mě to netýká, Bůh mě do toho „namočil“ – dal mi do ruky důkaz. Nečekala jsem ho, nevymodlila jsem si ho, prostě přišel. A Bůh nechal na mě, co s ním udělám. Nemusela jsem „rozkládat rouno“, abych měla jasno v tom, že Bůh chce, abych zůstala stát na straně pravdy.

Ten večer mi volala právnička. Stará paní, která chtěla koupit moje bývalé auto a které jsem ho nechala pár měsíců před plánovaným zaplacením k dispozici, protože nemohla na nohy a auto potřebovala, udělala na přestupcích na moje jméno pokuty za čtvrt milionu. K zodpovědnosti se nemá a policie zahajuje řízení, ve kterém bude tu částku vymáhat na mě.

Tak. Hrozila mi exekuce. Tohle už nešlo říct nikomu. Že za takových okolností dobrovolně opustím dobrou práci, by nepochopil nikdo. Žádné z mých pojištění neschopnosti splácet se nevztahovalo na situaci, že z práce odejdu sama. Tu noc jsem moc nespala.

Snažila jsem se pochopit, co po mě Bůh opravdu chce. Abych stála v pravdě a byla bez práce? S hypotékou, leasingem a domácností, které táhnu z jednoho příjmu? Abych pomáhala starým lidem a přišla o byt? Věděla jsem, že ráno se můj život změní. Odevzdala jsem to do Boží ruky – postavil mě do toho, tak mi pomůže. Byla jsem rozhodnuta nenechat se zviklat, ale – zvládnu to? Pane, co se bude dít? Jak bude ta schůzka probíhat? Ustojím to? Po všech těch modlitbách jsem nad ránem vzala Bibli a udělala jsem věc, kterou normálně nedělám. Není to návod. Ale tehdy jsem bytostně potřebovala pevný bod a zbývaly mi už jen dvě hodiny. Naposledy jsem poprosila o odpověď, naslepo jsem otevřela Bibli a se zavřenýma očima zabodla prst do textu. Byl to Zacharjáš 11,13: „Nato mi Hospodin řekl: ,Hoď to tavičovi, tu nádhernou cenu, jíž mě ocenili.‘ I vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem je v Hospodinově domě tavičovi. Pak jsem zlomil druhou hůl, Pouto, na znamení, že ruším bratrství mezi Judou a Izraelem.“ Stálo tam, že mi bude nabídnut jistý druh zrady, že ji nepřijmu a že ukončím spolupráci. Dokonce i takový detail, že si hasiči mezi sebou říkají „bratře“ v té odpovědi byl.

A přesně to se pár hodin na to stalo. Vedení se rozhodlo případ ututlat a problém ignorovat. Šéf mi řekl, že to mám celé nechat plavat. Přece potřebuji peníze, a když budu mít problém se svědomím, „tak se vyzpovídáš a zas to budeš mít u toho tvého Pána Boha dobrý, ne?“…

Ten den jsem přišla o práci, ale v srdci jsem měla pokoj, který převyšoval všecko. Ututlat se nepodařilo nic, případ se dostal do televize. Po pár dnech mi volala právnička, že řízení s pokutami se zastavuje. A Bůh mi dal jinou práci, mnohem lepší.

zoufalstvím a pocitem marnosti. Jeho víra touto zkouškou projde jako nosná.

Zkušenost ukazuje, že v takové situaci úměrně k tomu, jak se lidé a svět vzda­ lují, Bůh se přibližuje.

Neznamená to tedy, že bychom si v utrpení měli zoufat. Už David říká: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru.“ (Ž 119,71) Tato zkušenost je ale nepřenosná.

Jen každý sám za sebe může říci: „Pane, děkuji ti za to, čím jsem prošel a co jsem z tvé ruky vzal, dobře to bylo.“ Vlastní prožitek mu dává porozumění pro lidi pro­ cházející obdobnou situací, kterým může

potom dobře sloužit. Potěšit trpícího člo­ věka je uměním a darem od Pána Boha.

Prosme za tento dar.

Jeden můj známý rozsypal čaj, smíchaly se mu sáčky, takže když je vracel do kra­ bičky, nevěděl, co ve kterém je. Teprve až ve vařící vodě, když směs uvnitř sáč­ ku začala pouštět barvu a uvolňovat vůni, se poznalo, co bylo uvnitř. S námi je to také tak. Teprve až to vře, pozná se, co je v člověku. Ale Bůh nás provádí zkouška­ mi, je s námi v našich osobních trápeních, ale je i nad příběhy národů nebo celých

světadílů, jejich přírodou, prací lidí, nad válkami i mírem. Dosud platí čas milosti a déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé.

Hledejme Boží vůli pro pokoj vlastní i celého světa – proto, abychom žili.

■ jiří hofman Použitá nebo citovaná literatura: Bible – ČEP; Augustyn J. – Jak hledat a nalézat Boží vůli; Barátová V. – Boží vůle: bludiště nebo cesta; Beneš J. – Desítka + sdílení duchovních zkušeností a rozhovory s účastníky pobytu Diakonie CB v Chorvatsku 2018

2019 únor

17

zápisník

Na vánoční otočku do Oslo text roman toušek foto archiv autora

N

Mgr. Roman Toušek (1975) kazatel Církve bratrské v Havířově, absolvent ETF UK, manžel, otec tří skvělých dětí, aktivně slouží také v pěveckých sborech Effatha.

18 únor 2019

a otázku, kde teď coby kazatel působím, s nadsázkou říkám, že v České republice a v přilehlém okolí. A čas od času to není ani nadsázka. Nedávno jsem například náhle zjis­ til, že mám na mrazivém severu ještě jiné ovce, o které bych se měl také postarat.

Zajímavou shodou okolností jsem se kdysi v Brně na kurzu švédštiny seznámil s nadějným studentem práv. Ten se shodou dalších okolností dostal na ministerstvo zahraničí a před dvěma roky mi náhle zavolal z Norska: „Ahoj, stal jsem se vel­ vyslancem v Norsku. Nechtěl bys pro naše kraja­ ny uspořádat předvánoční bohoslužbu?“ Jaroslav Knot, můj kamarád, patří mezi katolíky s živou vírou a ekumenickým srdcem. Už podruhé jsme spolu uspořádali zmíněnou předvánoční boho­ službu pro krajany a evidentně takovou akci česká ambasáda v Oslo ještě nezažila.

Během příprav jsme se s Jaroslavem shodli na tom, že akce musí být ekumenická. Musíme hod­ ně zpívat, musí zaznít evangelium a musí se to lí­ bit dětem. Speciálním přáním bratra velvyslance bylo, abych bohoslužbu udělal civilně a srozumi­ telně – jako bych to dělal u nás v Havířově. Pak přišla zásadní otázka: „A co večeře Páně?“ Já jsem si jistý nebyl, ale bratr velvyslanec byl rozhodně pro. Že prý není lepšího způsobu sounáležitosti spolu a s Kristem. Abychom ale netrápili svědo­ mí přítomných, nazvali jsme to „Posila na cestu“ a místo standardních „živlů“ jsme použili švédské perníčky a norský mošt. S patřičným vysvětlujícím komentářem jsme pak zažili moc pěkné setkání v Ježíšově jménu, kdy byl On sám uprostřed nás.

Na bohoslužbu přišlo přes 20 krajanů včetně ně­ kolika dětí, které jsem ihned vtáhnul do děje a při zapalování adventního věnce jsem jim předal jistou tábornickou dovednost, kterou jejich matky sledova­ ly se značnou nervozitou. Ambasáda ale stojí a vo­ lat hasiče nebylo třeba. Doprovod vánočních písní zajistila na klavír jedna z krajanek. A moc dobře!

Účastníky setkání byli většinou katolíci, ale byli mezi nimi i evangelíci a také pracovníci ambasády, kteří se ne vždy hlásí k církvi. Mezi hosty boho­ služby byl mimo jiné pan Nentwich, který pozdra­ vuje Otu Fialu, se kterým se potkal na ETF v Praze.

Celou dobu jsem měl pocit, jako bych byl ve svém sboru. Nově jsem prožil Ježíšův výrok, že má ještě jiné ovce, které musí přivést. Možná nemyslel ani tak na různé druhy ovcí, jako spíš na své srdce, které je prostě větší a vejde se do něho mnohem víc ovcí. Pro jeho jednotlivá stáda a stádečka to ovšem znamená porvat se s myšlenkou, že nejsou jen ona sama, koho Pastýř miluje. Můj sbor v Havířově je skvělý v tom, že bere jako výsadu, že jeho kazatel kazateluje zároveň v Effathě a sem tam v Norsku a kdovíkde ještě. A co víc! Když se moje sestra do­ zvěděla o této akci, napekla a ozdobila pro všech­ ny ty krajany vánoční perníčky, její manžel k tomu přidal vytištěné verše z Bible a donesli mi to cestou na letiště. Takže jsem těm mým ještě jiným ovcím mohl hned na začátku setkání říci, že na ně někdo doma myslí a má je rád.

■

ELIM Letovice

■ Služba mladé generaci

Svědectví o proměně opavského sboru

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Rozhovor s ředitelem Pavlem Kratochvílem

„Především mám radost z toho, že se členové sboru vzchopili a začali brát víru vážně. Mnoho z nich vykročilo blíž k lidem…“ Matúš Kušnír

Novoroční slavnost Televizní přenos z CB Černošice ■ 1. ledna 2019

02 | 2019

představujeme

iNform Rozhovor s ředitelem Elimu Letovice Pavlem Kratochvílem

Začalo to kopačákem mezi bytovkami

P

řespávací akce, jako je Demosilvestr, tu míváte často. Odkud k vám děti přicházejí?

Z Letovic, ale i z Boskovic, protože už máme dva kluby a na Demosilvestr se oba kluby spojují. Je to velká akce a mezi svátky dvě takové nezvládneme. V Boskovicích jsme založili klub před dvěma a půl lety. Ale máme tam zatím méně vedoucích a dětí, takže tady na přespávačce jsou hlavně děti z Letovic a převážně z nevěřících rodin. Jeden z důvodů, proč jsme začali pracovat s dětmi zvenku, byl i ten, že jsme měli ve sboru asi osmiletou generační pauzu bez dorostu a nechtěli jsme jako vedoucí mládeže přerušit aktivity. Tu mezeru se nám podařilo zaplnit, v současnosti už zde máme dvě mládeže – v Letovicích a v Boskovicích. Připravujeme i dorost, ale chybí nám vedoucí.

Takže jak to doopravdy začalo?

Bylo to jako jeden velký sen – vidět v Letovicích Bohem proměněnou mladou generaci. Dva roky jsme se ještě s jedním kamarádem scházeli před odchodem do práce a modlili jsme se. Nevěděli jsme, co přijde, neměli jsme konkrétní představu, jak by to mělo vypadat, neměli jsme vedoucí ani peníze. Ale chtěli jsme být připraveni.

Byla to intenzivní modlitební příprava, chtěli jsme, aby když něco přijde, to bylo od Boha.

V květnu 2012 jsme otevřeli první klub. V CB v Letovicích jsme zrekonstruovali a vybavili malou klubovničku, udělali jsme tomu velkou propagaci – a žádné děti nepřišly. Tak jsme vzali kopačák a s partou z mládeže jsme šli na hřiště mezi bytovky. Začali jsme je potkávat v jejich prostředí. Zjistili jsme, že se tam poflakují skupinky tří čtyř dětí, které se ale samy do kupy nedají – třeba na nějaký turnaj.

Hráli jsme fotbal, ze začátku to bylo zaměřené hlavně na kluky. Začali jsme pro ně organizovat akce, a když jsme se chtěli na zimu stáhnout do té klubovny, už jsme se tam nevešli.

Takže jste ji nikdy nepoužili?

Přesně. Dohodli jsme se s církví, že na kluby můžeme využívat přístavbu církevního domu. Tam jsme byli šest let, až do srpna 2018. Na hřišti se nás setkávalo 20 až 30, do klubu chodilo zpočátku kolem deseti dětí, než jsme si získali důvěru rodičů. Rostlo to postupně. Dnes už nemáme s důvěrou absolutně žádné problémy a dveře máme otevřené i ve školách. Když něco zorganizujeme, lidé přijdou. Rodiče nám tu nechávají v pátek na mládeži třináctileté děti do půlnoci a my je pak rozvážíme domů.

Jak se Elim dostal do Boskovic?

Začalo to snem, touhou pracovat i tam. Je to studentské město plné středních škol, tři základní školy. Dvanáct tisíc obyvatel a žádná funkční mládež. Tak jsme se

s pár mládežníky dohodli a jezdili tam – každou středu v šest ráno jsme zastavili dodávku na náměstí v Boskovicích a modlili se. Dohodli jsme se, že počkáme, až se nějaké dveře otevřou. Byla zima, únor–březen. A v dubnu jsme začali komunikovat s vedením města. Koncem dubna tam jeden soukromník pronajímal prostory zkrachovalé diskotéky Maják. Byla to ruina, vymlácená okna, bez podlah… hala se dvěma bary a jinak nic. Ale v centru. Týden na to jsme podepisovali smlouvu na nájem 12.000 korun měsíčně plus energie a neměli jsme ani korunu. Netušil jsem, z čeho to za měsíc zaplatíme. Na

kauci jsme se skládali ze svého. Přijali jsme, že do toho máme jít. A hned jsme tam nastoupili na tři měsíce na rekonstrukce.

MONGOlsKÁ MISIE

únor 2019 Služba mongolské komunitě

■

Česká republika má šestou největší mongolskou diasporu na světě. Žije tu asi 8 600 Mongolů a mongolská národnost je desáté nejčastější cizí občanství v ČR. Většina přichází z ekonomických důvodů. Pracují v továrnách, v textilním a kožedělném průmyslu a v místech, kde je nedostatek pracovníků. I když se většina Mongolů hlásí k buddhismu a šamanismu, dvě procenta z nich tvoří křesťané. Církev v Mongolsku je jedna z nejrychleji rostoucích na světě. V roce 1989 byli jen čtyři křesťané v celém Mongolsku a nyní tam žije kolem 100 tisíc znovuzrozených věřících.

Když v roce 2008 Munkh-Erdene (Munkuš) Turmunkh přijel do Prahy, byl jedním z prvních mongolských křesťanů v České republice. Dva roky poté založil první mongolsky mluvící sbor v Praze a od roku 2012 jeho sbor sídlí v prostorách Církve bratrské v Praze 10 – Skalka. Od té doby pomohl při vzniku osmi dalších nových společenství v jiných městech, většina z nich se také schází v prostorách Církve bratrské, například v Písku, Havlíčkově Brodě, Pardubicích a v Mladé Boleslavi. Bratr Munkuš káže a vede mongolský sbor na Skalce a zároveň ve volném čase objíždí tato další společenství. Současně je také jedním ze zakladatelů nové biblické školy pro mongolské věřící v Evropě, protože je velký nedostatek mongolských vedoucích a málo z nich má dost biblického vzdělání. V roce 2016 začal Munkuš chodit na vikariátní cvičení Církve bratrské a nedávno Rada Církve bratrské schválila doporučení staršovstva CB v Praze 4 – Jižní Město na jeho diakonskou ordinaci v květnu 2019.

Každý rok o Vánocích pořádá mongolský sbor v Praze misijní program pro mongolské rodiny s dětmi. Akce je velmi oblíbená mezi krajany. Prý je to větší, lepší a oblíbenější než podobná aktivita pořádaná mongolskou ambasádou! Velký rozdíl ale je, že na Skalce všichni posluchači uslyší jasné poselství evangelia Ježíše Krista.

Další možnosti zasáhnout mongolskou komunitu evangeliem je při významných mongolských svátcích a oslavách. Například Nadaam je jednou z největších mongolských oslav, kde se konají koňské dostihy, zápasení, lukostřelba. Mongolští křesťané tam rozdávají traktáty a představují svůj sbor. Další příležitost, kterou mongolský sbor využívá, aby ukázal Boží lásku rodinám krajanů žijícím v České republice, je Mezinárodní den dětí. Munkuš a další mongolští bratři a sestry jsou čas od času pozváni také do škol a jiných zařízení, aby přednášeli a představili mongolskou kulturu.

Bratru Munkušovi a mongolské církvi v Česku ovšem nestačí jen činit učedníky z řad mongolských krajanů. Přijali vizi získat lidi ze všech etnických skupin – Vietnamce, Ukrajince, ale i Čechy pro Pána Ježíše Krista.

ptala se Eva Čejchanová

Mark Potma

A ten první nájem?

První den rekonstrukce jsem vzal dva kluky a jeli jsme tam. Neměli jsme nic, tak jsem jel koupit rukavice a nářadí. Bylo toho za dvanáct set. U pokladny jsem zjistil, že nemám hotovost a na kartě Elimu nejsou peníze. Tak jsem z drobných koupil jen pracovní rukavice, aby kluci mohli začít alespoň nějakou práci. Měl jsem pak schůzku v Letovicích, a jak jsem jel po ulici, zastavil mě člověk od nás z církve. O naší finanční situaci vůbec nevěděl. Ukázal mi, ať stočím okénko, a podal mi pětitisícovku. Prý „…asi to budete potřebovat.“ V kanceláři, asi hodinu a půl po tom „nákupu“, jsem otevřel účet, abych se podíval, kolik vůbec máme. A zjistil jsem, že tam mezitím přistálo 28 tisíc od kamaráda, který pracoval v Norsku – dar na podporu Elimu. Rozpočet jedeme z měsíce na měsíc. Máme tolik, kolik zrovna potřebujeme, víme, že je to řízené shůry.

Majitel pak vyměnil okna, jedna firma nám darovala čtyři gauče v hodnotě asi čtyřiceti tisíc, dostali jsme barvy na vymalování… Když tam přijdu, tak to tam na mě vždycky dýchne zázrakem.

Máte nějakou další vizi?

Rozšířit tuto práci do dalších měst. Vychovat generaci vedoucích, která by byla schopná převzít Letovice. A také – z okna odsud je vidět Fabrika, budova kdysi nejvyhlášenější diskotéky široko daleko. Zčásti je to herna, zčásti hospoda. Když jsem byl student, pamatuji se, že sem na diskotéky jezdily speciální autobusy z míst vzdálených i čtyřicet kilometrů. Bývalo tu na jedné diskotéce až tisíc mladých. O diskotéky už není takový zájem, tak sem jako lákadla zvou hudební skupiny.

Naše vize je koupit to a změnit – přebudovat na volnočasové aktivity pro děti. Už rok je budova na prodej. Láká nás to ze dvou důvodů – první je zrušit tak vyhlášenou šedou zónu Letovic, drogy, problémy. Téměř každý týden tu policie něco řeší. Druhý je získat pro práci s mladou generací víc prostoru.

NAŠE SBORY

iNform Svědectví o proměně opavského sboru

C

hci napsat svědectví o proměně, která nastala v životě opavského sboru. Nová kancelář pro vikáře v Bruntále, kde zrovna sedím, mi poskytuje dostatek inspirace k psaní těchto řádků. Opavský sbor má v současné době tři stanice, první je historická, ještě z dob velkého ostravského sboru, a sice Štítina. Na vesnici, vzdálené od Opavy asi 11 kilometrů, se velmi dobře ujala práce s dorostem. Polovina dětí docházejících na štítinskou Lavinu (dorost) nemá nic společného s církví a jsou tak říkajíc ze světa.

V roce 2016 sbor založil další stanici v Opavě-Kateřinkách se záměrem vzniku nového sboru. K tomu-

to účelu vyslal mateřský sbor s požehnáním 15 členů sboru. V druhé části města se dobře daří Awaně a Lighthousu (mládeži). K nedělním bohoslužbám se stanice setkává každou druhou neděli. Stanici v Kateřinkách vede vikář Tomáš Kolman, který se do Opavy přestěhoval z BJB ve Vikýřovicích. A pak v roce 2017 sbor založil ještě třetí stanici v Bruntále se stejným záměrem, aby z ní časem vznikl sbor. Na stanici se schází tři rodiny s velkou podporou členů z Opavy, kteří sem pravidelně dojíždějí. Zde se velmi dobře daří kontaktní službě na místním gymnáziu. Velmi dobrou odezvu měl také Legoprojekt a misijní den, který jsme na podzim pořádali. Na bruntálské stanici začal působit vikář Lukáš Nyzio.

Na všech místech zkoušíme nové věci a zkoumáme, které misijní nástroje fungují v konkrétním místním kontextu. Především však mám radost z toho, že se členové sboru vzchopili, začali brát víru vážně, mnoho z nich vykročilo nejen duchovně, ale i fyzicky. Přestěhovali se blíž k lidem, které chtějí oslovit evangeliem.

Zkrátka, žijí misijní životní styl, oslovují lidi tam, kde se právě nacházejí, hledají přirozené kontakty, mají otevřené domácnosti a jsou připraveni ke službě. Misijní otevřenost sboru se projevuje také ve stále se zvyšující finanční obětavosti i rostoucím počtu křtů – nyní křtíme i na všech stanicích. Za posledních šest let jsme z Boží milosti začlenili do sboru 67 nových členů, a sbor se tak početně téměř zdvojnásobil. Svědectví proměny sboru se skládá ze svědectví proměny jednotlivců a rodin.

Asi nikoho nepřekvapí, že už teď přemýšlíme, kam dál.

Zkoumáme, jaké další dveře nám Pán otevírá.

Přitom si mnozí ještě pamatují skomírající sbor, na pokraji životnosti, s pochybnou pověstí v celé Církvi bratrské a opavské ekumeně, navíc s mizerným rozpoč­ tem. Co se stalo? Kde bychom měli hledat příčiny tak dramatické změny? A navíc v tak krátkém čase?

Když se ohlédnu zpět, musím říct, že když jsem se v roce 2013 přistěhoval do Opavy a začal zde službu, sbor byl na změny připraven. Prošel si celou dekádou katarze, která mu náramně prospěla. Doba strádání byla protnuta pokáním jednotlivců a prosbami o Boží slitování. Zároveň prosili o řešení stávající situace. Pán Bůh tyto prosby vyslyšel. Myslím si, že základem změn je připravená půda, a ta opavská byla připravena dostatečně.

Věděl jsem, že prvním úkolem, kterého se mám zhostit v novém sboru, je péče o staršovstvo. První rok jsem se proto intenzivně věnoval čtyřem mužům, se kterými jsem se setkával v různém složení na různých místech.

Budovali jsme spolu vztah, jezdili spolu na výlety, chodili plavat, účastnili se konferencí jako tým. Vedl jsem celé staršovstvo k jednotě.

Uvědomil jsem si, že jednota ve vedení je klíčem k pozdějším změnám. Pokud Pán Ježíš zápasil o jednotu svého lidu (J 17), i já musím zápasit. Vzpomínám si, když jsem poprvé měl v opavském sboru kázat, místopředseda staršovstva mi s pocitem úlevy předal na lístku program bohoslužby a prohlásil: „Tak si to, Matúši, veď.“ Tak jsem to vedl asi rok a pak jsem jim to předal zpátky. A naložil na ně ještě víc odpovědnosti, než měli v dobách, kdy v Opavě nebyl kazatel, s tím rozdílem, že teď jim to vůbec nepřišlo náročné, naopak. Nacházeli jsme v těžké práci pro Boží království radost. Pokud chceme hovořit o proměně sboru, musíme nejdříve hovořit o proměně jeho vedení.

Jak jsme dospěli k myšlence zakládání nových sborů? Předně, staršovstvo se delší dobu věnovalo vizi sboru. Šlo nám o Boží pohled na náš sbor a o Boží plán pro nás. A z ní vyplynulo právě ono cílené zakládání nových stanic. Konkrétní kroky už nebyly tak složité. V Opavě se kdysi pokoušeli založit druhý sbor – v jiné části města odkoupili pozemek a postavili kancelářskou budovu s tělocvičnou. Vznikl Elim, stejně jako na mnoha místech. Zbývalo jen zvednout prapor a odkázat se na minulost. Nepřišli jsme s něčím novým, přišli jsme s realizací původní myšlenky.

Navštěvoval jsem rodiny a jednotlivce a povzbuzoval je k tomu, aby investovali svůj čas do nové misijní práce. Zároveň jsme lidem dali svobodu rozhodnout se zůstat v mateřském sboru. Tak vznikla stanice v Kateřinkách.

Jsme za sebe navzájem velmi vděční – stanice za podporu mateřského sboru a mateřský sbor za sdílení lidských zdrojů a obdarování ke službě. Všichni společně pak pracujeme na poli Božího království, byť každý na jiném místě.

■ Matúš Kušnír

Z DOPISŮ Obava z důrazů na aktivismus V lednovém čísle Brány jsem si se zájmem přečetl článek Davida Nováka s názvem Zakládání nových sborů.

Asi málokdo z čtenářů Brány bude zpochybňovat důležitost otevřenosti církve navenek či užitečnosti rozšíření působnosti církve na nová místa.

Neznám konkrétní podmínky práce sboru na Praze 13, kterého se David Novák ve svém článku dotýká, z jednoho uvedeného konstatování mě však trochu mrazí. A sice když velkou většinu členů sboru popisuje jako ty, kteří finančně přispívají, jsou v nějaké službě, součástí nějaké skupiny, o těch dalších však mluví takto: „Zároveň jsou i členové, kteří se z různých důvodů jen vezou.“ Daný sbor opravdu neznám, z vlastní zkušenosti ale vím, jak jsou podobná hodnocení ošemetná. Víme snad, že ten, kdo do sboru nepřispívá či málo přispívá, někde jinde finančně nepodporuje jiný „bohulibý“ účel? Jsme si snad jisti, že ona sestra ze zadní lavice (ta tichá, do sborového života moc nezapojená) nemyslí na svůj sbor denně na modlitbách? Chceme snad posuzovat bratra, který je plně vytížen svým zaměstnáním, že přichází do církve už „pouze“ načerpat? A není takové načerpání náhodou také úloha církve? Má Bůh skutečně pro každého křesťana připraven zcela konkrétní úkol, službu v rámci daného společenství? A co křesťan s velmi užitečnou rolí ve společnosti, který se však ve sborovém životě projevuje jako „pasivní“ (z našeho úhlu pohledu)?

Nevím, odpovědi hledám. Určitých důrazů na aktivismus se však obávám.

Abychom se pak nezačali dělit na ty, kteří „jedou“, a ty, kteří se „jen vezou“.

Daniel Macek ml., CB Česká Skalice

EKUMENA

únor 2019 15. valné shromáždění erc v ČR V úterý 20. listopadu 2018 se v prostorách Sboru Církve bratrské v Praze 3 konalo 15. valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR. Valné shromáždění schválilo hospodaření v roce 2018 a rozpočet ERC na rok 2019, zvolilo revizory účetnictví na příští tři roky a přijalo následující rezoluce: 1) Vzhledem k blížícímu se výročí poprav 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí a v návaznosti na bohoslužbu smíření k 600. výročí smrti Mistra Jana Husa navrhuje Valné shromáždění ERC, aby na místě bývalého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vznikl symbolický památník smíření.

2) Valné shromáždění ERC vyslovuje záměr pořádat v roce 2020 ve spolupráci s ČBK ekumenické shromáždění pokání k výročí bitvy na Bílé hoře a pověřuje předsednictvo jednat tímto směrem.

3) Valné shromáždění ERC se na svém zasedání 20. 11. 2018 zabývalo situací v oblasti duchovní péče ve zdravotnických zařízeních. Valnému shromáždění ERC záleží na dobré spolupráci mezi ERC a ČBK v oblasti nemocniční duchovenské služby, kterou chce nadále rozvíjet ve vzájemném dialogu i při přípravě nových smluv mezi ERC, ČBK a jednotlivými nemocnicemi.

4) Valné shromáždění ERC, vědomo si jeho společenského významu, podporuje pojetí manželství jako svazku muže a ženy.

Petr Jan Vinš, ERC

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2018 ▪ Rozhovor s Pavlem Bischofem Rada vedla předordinační rozhovor s vikářem Pavlem Bischofem z Trutnova.

Bratr uvedl, že od narození žije v jednom sboru, jeho vztah k němu se prohlubuje a myslí si, že má ještě co svému sboru dávat. Dále uvedl, že pokud obdrží signál, je připraven se stěhovat a odejít i na jiné místo. Rada souhlasí s podáním návrhu na ordinaci na konferenci v květnu 2019.

▪ Rozhovor Milošem Poborským Na jednání Rady byl pozván Miloš Poborský, ředitel ETS. Předseda mu poděkoval za dosavadní pozitivní ohlasy, které na jeho adresu už zazněly. V rozhovoru ředitel prezentoval informace, které obdržel na seniorátech. Dále informoval o personální situaci v ETS s tím, že se bude více zaměřovat na prezentaci školy, aby měla více studentů, neboť s tím souvisí také její financování. Učitelský sbor bude nutné posílit. Dále se zaměří na informace, kolik kazatelů prošlo ETS, aby mohl podat správné informace. Rada byla informována, že ETS obdržela zajímavý grant, ve kterém mohou ovlivnit postavení VOŠ.

Společně s Radou CB bude nadále hledat náplň nově vzniklého Vzdělávacího institutu ETS. Rada CB bude usilovat o přesun rozumného maxima vzdělávacích aktivit pod hlavičku ETS, což umožní lepší využití vzdělávacího potenciálu církve.

▪ Rozhovor s Pavlem Světlíkem O rozhovor v Radě požádal bratr Pavel Světlík jako člen výboru Sdružení Chvaly.

Týkal se dořešení některých otázek ohledně LRS Chvaly. Zmínil předně dodatek ke smlouvě, což bere jako osobní závazek, který už musí být dořešen. → Hovořil o narovnání vztahů v areálu

NOVOROČNÍ SLAVNOST

iNform Televizní přenos z CB Černošice Novoroční ekumenická slavnost byla letos přenášena z modlitebny Církve bratrské v Černošicích. Co to pro nás znamenalo? Co je smyslem takového přenosu a jak vzniká?

Z pohledu zákona má přenos jakékoli bohoslužby sloužit k uspokojování potřeb křesťanské části publika a k prevenci společenských konfliktů vzájemným poznáváním rozmanitých částí společnosti. To je možné podepsat. I my rádi doručíme bohoslužbu k lůžkám nemocných či do domácností těch, kteří nemohou fyzicky navštívit shromáždění.

Stejně tak si vážíme možnosti představit spoluobčanům způsob, jakým žijeme a jakým ve shromážděních projevujeme svou víru. Kromě toho tu ale vnímáme i příležitost ke zvěstování evangelia. I když je mediální zvěstování omezeno na sdělení slova a liturgickou kulturu, což jsou v současné době trochu problematické nástroje zvěstování (slova ztratila věrohodnost a v médiu chybí osobní kontakt a možnost vhledu do reálného života Kristových svědků), jejich cena je přesto

stále ještě velmi vysoká. Jak píše apoštol Pavel: „Jen když se jakýmkoli způsobem (…) zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ I nejméně sledovaný televizní pořad má násobně větší publikum než kazatel na kazatelně kteréhokoli českého sboru. To má svou hodnotu.

Televizní praxe ukázala, že publikum oceňuje určitý liturgický charakter, který vyrůstá z tradice a má nějakou tvář. Ekumenické akce bývají zřejmě vnímány spíše jako divadlo na oko, a to není tolik vítáno.

Z tohoto důvodu rozhodl Řídicí výbor Ekumenické rady církví, že letošní slavnost bude připravena jako bohoslužba hostitelské církve s ekumenickými hosty. Průběh bohoslužby se neměl přizpůsobovat počtu hostů a kazatelem měl být vedoucí představitel hostitelské církve.

David Novák jako kázající navrhl téma naděje se základním příběhem ochrnutého muže z páté kapitoly Lukášova evangelia. Scenárista připojil další texty a připomínku osobnosti, která bude mít v letošním roce výročí – o zařazení takového připomenutí prosila Ekumenická rada. Volba padla na básníka a laického kazatele Gerharda Tersteege-

únor 2019 na, jehož některé písně dodnes zpíváme. Jednak je jeho letošní výročí velmi kulaté, zemřel před 250 lety, jednak jsme tím připomněli pietistický, probuzenecký charakter naší církve, který nechceme opouštět.

Scenárista následně připravil liturgickou osnovu, která vycházela ze zvyklostí Církve bratrské, a oslovil vedoucí představitele členských církví ERC, jestli by byli ochotni se novoroční slavnosti zúčastnit a případně se i aktivně ujmout některé části bohoslužby. Shodou okolností se stalo, že možnost aktivní účasti vyšla na všechny členské církve ERC a na církev římskokatolickou, pasivními účastníky zůstaly církve mající v ERC status pozorovatelů.

Počátkem října navštívil televizní štáb černošickou modlitebnu. Vyjasnilo se postavení kamer i další detaily průběhu přenosu, domluvila se technická zkouška. Následně byl dokončen scénář i s předpokládanými časovými mezníky a 1. ledna 2019 se v 18 hodin mohla rozsvítit červená světla. Přenos začal.

Petr Raus

Aktuální informace z ETS Nabídku kurzů otevřených pro veřejnost pro jarní období naleznete na webu ETS, záložka Nabídka kurzů. Pro inspiraci zde uvádíme dva: Kurz Biblická interpretace začíná už 16. 2., vyučuje Mgr. Peter Cimala, Th.D., DiS. Druhý přináší aktuální a potřebné téma Zdravé a nezdravé zakoušení ztráty, začíná 14. 6., vyučují PhDr. Dalimil Staněk, DiS. a Daniel R. Green, Ph.D. ETS a ČEA pro vás společně připravili další ročník oblíbeného Evangelikálního fóra, tentokrát na téma Revitalizace církve. Fórum proběhne ve dnech 28. 2. až 2. 3. 2019 v Praze. Veškeré informace a přihlášku naleznete na www.evangelikalniforum.cz.

Termíny přijímacích zkoušek ETS na příští školní rok jsou 17. 6. a 26. 8. Zájemce o studium také srdečně zveme na dny otevřených dveří. První proběhnou už 16. a 20. 2. Získáte na nich veškeré potřebné informace: podrobnosti o studijních plánech, možnostech návazného VŠ studia, informace o systému odborných praxí, o možnostech ubytování denních studentů a řadu dalších potřebných informací. V případě zájmu se můžete podívat i do výuky. Další termíny dnů otevřených dveří naleznete na internetových stránkách školy, je ale možné domluvit si i individuální návštěvu. Zájemcům, kteří o studiu teprve uvažují, nabízíme i možnost osobního rozhovoru. Pomůžeme vám formou koučinkového rozhovoru ujasnit si, která škola by pro vás byla nejlepší.

Podrobnější informace ze života školy i institutu přináší zpravidla v lednu, květnu a září informační bulletin Dynamis. Najdete zde aktuality, co se připravuje, příběhy studentů i absolventů nebo třeba úvahy předních církevních vedoucích.

Kromě tištěné verze, která je k dispozici na pastorálkách CB a Nedělích ETS, lze Dynamis získat jako PDF online na webu školy – stačí zadat do okénka vyhledávání slovo Dynamis a pak přejít do online archivu. Zájemci, kteří chtějí dostávat pravidelně Dynamis mailem, si jej mohou objednat na adrese: info@etspraha.cz. Do budoucna plánujeme elektronickou verzi Dynamisu také rozesílat na sbory.

Miloš Poborský, ředitel ETS

Chvaly. Informoval o připravovaném etickém kodexu, který po editaci bude zaslán Radě CB. Protože bratr Orawski sdělil, že už nebude vystupovat za Radu CB, když už není jejím členem, požádal bratr Světlík, aby Rada stanovila svého zástupce do Sdružení Chvaly. Vzhledem ke změně ve funkci ředitele Diakonie CB oslovili už také nového ředitele s žádostí o spolupráci. Člena Rady, který by zastupoval Radu CB ve výboru Sdružení Chvaly, zatím Rada neurčila. Rada pověřila ředitelku, aby se jako host účastnila jednání Sdružení Chvaly po dobu prvního pololetí roku 2019.

▪ Příprava Výroční konference Rada projednala návrhy na přípravu konference v květnu v Praze 5 na Smíchově.

Vzhledem k dobrému ohlasu seminářů na minulé konferenci doporučuje, aby byly zachovány čtyři semináře. Hodnocení Rady doporučuje zachovat v minulé podobě, tj. aby si delegáti ve skupinách pohovořili o vybraných tématech k hodnocení práce Rady. Vzhledem k tomu, že program připravuje Předsednictvo, předseda zkontaktuje Petra Geldnera a projedná s ním tyto návrhy.

▪ 40 dní s Biblí – informace Kazatel David Beňa připravil materiál k akci 40 dní s Biblí s názvem Jste pokřtěni v Krista (Malý křestní katechismus). Rada program a podklady schválila a sekretariát je rozešle kazatelům a na sbory.

▪ Mentoring vikářů Rada jmenovala mentorem Jevhena Fursova kazatele Romana Touška, Ondřeji Paulusovi kazatele Jana Talána, Pavlu Homolkovi kazatele Daniele Fajfra, Pavlu Maňáskovi kazatele Martina Běle.

kalendář

iNform

únor 2019 9. 2. 2019 Konference o zakládání sborů Pořádá Odbor pro zakládání sborů při Radě CB, místo konání: Sboru CB v Pardubicích – Archa, Lonkova 512.

10. 2. 2019 Neděle ETS Připravuje Evangelikální teologický seminář se sbory CB v České republice.

14. a 16. 2. 2019 Den otevřených dveří na ETS 14. února se týká denního studia a 16. února studia dálkového, připravuje Evangelikální teologický seminář.

23. 2. 2019 Setkání statutárů sborů CB Místo konání: Sbor Církve bratrské v Praze 1 – Soukenická 15.

28. 2. – 2. 3. 2019 Evangelikální fórum Místo konání: Vinohradská 68, Praha 3. Organizuje Česká evangelikální aliance a Evangelikální teologický seminář v Praze ve spolupráci s dalšími partnery.

13. 3. – 21. 4. 2019 40 dní s Biblí Ve sborech Církve bratrské předvelikonoční a velikonoční program na téma Jste pokřtěni v Krista (Malý křesťanský katechismus).

hlavní řečník: PhDr. Noemi Bravená, Th.D., Ph.D. Semináře Noemi Bravená – Komunikace s dětmi ve skupině David Kubíček – Jak udržet pozornost ve skupině Fraňovi Dětská Misie – Práce s předškoláky Petr Kučera – „Kufr nápadů“ nápady pro práci s dětmi starší besídky Hlavní přednáška: 90 min Semináře: 60 min Číslo 02/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 3. 2. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Večeře špinavců text roman toušek

V

yrostl jsem v době, kdy se při slavení večeře Páně výrazně zdůrazňovala od­ povědnost těch, kdo k ní přistupují. Vý­ sledkem bylo moje přesvědčení, že hříšnému a nedokonalému člověku je večeře Páně životu nebezpečná. Až když jsem na čas opustil skleník CB, jsem s překvapením objevil, že Kristus zve ke svému stolu právě ty hříšné, slabé, nemocné a chudé. Na rozdíl od mnohých svatých křesťa­ nů svatý Bůh unese, ba zve do své blízkosti hříš­ né špinavce. V tomto smyslu není večeře Páně odměnou za zbožnost, ale setkáním špinavců s Kristem, který je v plnosti přijímá a mění je­ jich špinavý úděl.

Biblickým protikladem večeře Páně je Adamo­ vo skrývání před Stvořitelem poté, co s Evou totál­ ně selhali. Kristus nám nedává večeři Páně jako připomínku naší nahoty a nečistoty, ale zvěstu­ je nám jedinečnou příležitost vyjít z houští ven a zažít Boží přijetí, očištění a obléknutí do no­ vých šatů. Od té doby, co se Bůh v Kristu nad námi smiloval, se už nikdy nemusíme se svou vi­ nou skrývat, protože místo vyhnání ven pro nás Otec připravil hostinu uvnitř. Večeře Páně je její vstupní branou.

Základem takového přístupu je poznání Ježí­ šova vztahu k hříšným lidem. On sám řekl, že ne­ přišel pro svaté, ale pro hříšné. Ženě přistižené při cizoložství řekl, že ji nesoudí, takže už hřešit ne­ musí. Často spojoval něčí tělesné uzdravení s od­ puštěním jeho hříchů. A konečně samotný kříž znamená sebeobětování za hříšné lidi. Naše vina tedy není pro Krista překážkou ve vztahu, ale dů­ vodem k pomoci.

Zcela jistě se na takové konstatování ozve ná­ mitka, že nám tak hrozí tzv. „laciná milost“, tedy odpuštění bez pokání. To jistě hrozí, ale nevím, proč by něco takového dělal člověk, který Krista

miluje? Faktem ale je, že je zcela nezbytné si neu­ stále připomínat vysokou cenu, za kterou je nám, špinavcům, umožněna účast u Pánova stolu. Ale toto vědomí by nemělo likvidovat spontánní a pl­ nou radost ze spasení. Večeře Páně bude vždy roztažena mezi bázeň a oslavu, obojího je ale tře­ ba v plnosti. Naše očištění od viny má cenu Ježí­ šovy smrti, ovšem jeho záměrem je, abychom se z očištění radovali! Jedno nesmí zmírňovat a ob­ rušovat to druhé!

Náš problém je ale jinde, je to náš vztah k nám a našemu hříchu. Spíš než docenění Kristovy oběti chybí docenění naší viny a možnosti se této viny zbavit. Buď jsem zakřiven do sebezkoušení, tak­ že víc cením vlastní vinu než Kristovu oběť za ni, nebo jsem zakřiven do sebepochvaly, takže víc ce­ ním vlastní život než Kristovu oběť. Nejspíš proto má být večeře Páně vzájemným zvěstováním mi­ losti. Potřebujeme ji všichni, ať si to nyní připou­ štíme, nebo ne.

Pro ty, kteří nejdou k večeři Páně, protože ne­ jsou dost dobří, mám povzbuzení: Kristus přišel pro slabé, nemocné a hříšné. I pro nás, když právě teď nejsme schopni žít jako jeho následovníci. Ve­ čeře Páně není hrozba vůči těm, kteří narážejí na limit své víry, lásky a naděje, ale jako zvěstování východiska a řešení. Kde jinde než u večeře s Pá­ nem Ježíšem chceš najít sílu pro svůj těžký boj?

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

■ příště: Toto je mé tělo a má krev

2019 únor

19

rodina

Babiččin dar podle vyprávění Jany Matulíkové (CB Praha Soukenická) zpracovala Eva Čejchanová foto archiv Jany Matulíkové a Bronislav Matulík

Jana s manželem prošli bránou slavkovského hřbitova a po pár krocích se zastavili u hrobu, na kterém bylo vedle jména Janina dědečka, kterého si nemohla pamatovat, i jméno její babičky. Pokaždé, když se sem vypravili, zaplavily Janu vzpomínky.

C

hodila sem s babičkou jako dítě, měla to tu ráda. Vesnička Slavkov u Opavy nebyla velká a babička všechny lidi, kteří tam byli pochováni, zna­ la. O všech vyprávěla příběhy – kdo to byl, jak žil, co se mu stalo. Jana se otočila. Na­ proti hrobu, ve kterém odpočívá dědeček a dlouho už i babička, je pořád hrob dvou mladých lidí – sourozenců, kteří zemřeli ve stejném roce. Babička říkala, že jedno z dětí mělo tanec svatého Víta, zřejmě ze­ mřelo při nějakém epileptickém záchvatu, a druhý sourozenec umřel při nějaké ha­ várii. Jana poslouchala její vyprávění a li­ tovala rodiče, kteří během jednoho roku přišli o dvě děti.

Díky babičce si Jana uvědomila, že kaž­ dý hrob je příběhem konkrétního člověka.

Hřbitovy ji nikdy neděsily. Dívala se na písmena vytesaná do kamene a přetřená zlatěnkou. Miroslava Supová. Pro Janu to nebyla jen babička…

Teta Eliška, jen o dvanáct let starší než Jana, často vzpomínala na den, kdy jí a Františkovi, jejímu o dva roky mladší­ mu bratrovi, maminka řekla, že jim dnes­ 20 únor 2019

ka sanitka přiveze z brněnského kojenec­ kého ústavu do Opavy miminko. Čekali na cestě, aby ani náhodou sanitku ne­ propásli.

Jana strávila v kojeneckém ústavu prv­ ní měsíce života. Narodila se neplánova­ ně dvěma studentům, kteří potřebovali dostudovat a nevěděli, co s dítětem. Báli se to říct rodičům, takže o Janině naro­ zení obě rodiny dlouho nevěděly a Jana skončila v kojeneckém ústavu. Když to nakonec přece jen prasklo, tatínkova ma­ minka rozhodla, že si malou Janu vez­ me k sobě. Jana dodnes neví, jak se ro­ dina rozhodovala, co s miminkem bude, kdo se o ně postará. Každopádně babič­ ka Supová byla o dost mladší než druhá babička – v době, kdy se Jana narodila, jí bylo 45 let a starala se o své tři děti.

Dítě se tedy dostalo do rodiny, kde ho teta a strýčkové přijali jako svoji malou sestřičku.

Jana se přistihla, jak se na hrob usmívá.

Babička je zvládla všechny čtyři. Sama.

Byla to pozoruhodná žena. Narodila se v závěru roku 1918 v rodině, kde bylo šest děvčat a jeden chlapec. Během druhé svě­ tové války se provdala za Františka, řidi­

če trolejbusu v Opavě. Dědeček prý byl fešák, a když se přišel o babičku ucházet, tak před ním vylezla na strom, jak se sty­ děla. Ale podle fotek byli krásní oba. S dě­ dečkem měla syna Jindřicha, který ale ješ­ tě jako miminko během války zemřel. Po něm se jako nejstarší z pěti sourozenců narodil Janin otec.

Babička zůstala s dětmi doma. Měla od­ znak mateřství. Teprve jako důchodkyně s velmi nízkým důchodem začala praco­ vat v Opavských pekárnách. Byla hodně skromná, sama šila a pletla. Třeba ruka­ vičky z tenounké příze, některé Jana ještě má. A skromně se v rodině i jedlo.

Když bylo babičce 39 let, tatínkovi 14 a jeho nejmladšímu bratrovi 3 roky, děde­ ček tragicky zemřel – při opravě ho pře­ jel jeho trolejbus. Byla to obrovská ztráta.

Babička zůstala s pěti dětmi sama. A ješ­ tě si přibírala na hlídání další děti z pří­ buzenstva, starala se později i o Janiny bratrance a sestřenice. Žila z vdovského důchodu, a když ještě bydleli ve větším

bytě, přivydělávala si i tak, že pronajíma­ la jeden pokoj podnájemníkům – míva­ li tam několik let ubytovanou „slečnu“.

V době, kdy přišla do rodiny Jana, byli už tatínek a jedna jeho sestra pryč. Pro­ střední ze zbývajících tří – Petřík – si žil ve svém světě. Když bylo Janě pět let, utekl do Austrálie.

Babička nikdy nenosila kalhoty, ani doma, ani na práci, ani na návštěvy. Ni­ kdy. Doma nosila zástěru, a když se ně­ kam šlo, tak šaty. Některé si sama šila.

Měla šlapací šicí stroj Minerva, který ne­ měl entl, takže všechny okraje látek ob­ šívala ručním stehem. Byla velmi otuži­ lá, strašně dlouho chodila bez punčoch, i když už byla zima. Přestože nebyla žád­ ný hubeňour, měla hezké štíhlé kotní­ ky. A celý život, co ji Jana pamatova­ la, nosila stejný účes – vlasy sčesané za uši a na každé straně přichycené dvěma sponkami. A pak ještě nahoře, aby jí ne­ padaly do čela.

Jana spávala s babičkou v manžel­ ské posteli. Někdy ale chodila večer do dětského pokoje a s ostatními dětmi po­ slouchaly rádio. Říkalo se mu dráťák. To poslouchání rozhlasu před spaním jí zů­ stalo dodnes. Ráno po snídani chodili na nákup, pak se uklidilo a babička začala vařit. I když to bylo z mála, Jana si ne­ pamatovala, že by jí někdy nechutnalo.

Nádobí se mylo v mycím stole s lavory.

Ledničku neměli. Jana si vzpomíná na tu první, měla kulaté rohy a otevírala se pákou. Vajíčka babička ukládala na strouhanku, aby měla stálou teplotu. Ne­ rozuměla tomu, když Jana rozbila vajíč­ ko a přičichla k němu. Pokaždé řekla: „Já mám vždycky vajíčka čerstvá, k tomu nemusíš čichat!“ Teta Eliška brávala někdy malou Janu do školy na odpolední vyučování, ale ří­ kala: „Nikde nesmíš říct, že jsi naše ne­ teř!“ Byly věci, které jako by Jana uměla odjakživa – třeba číst a počítat. A kres­ lit. Vydržela soustředěně malovat celé hodiny. Pokreslila Elišce školní slovní­ ček. Jana byla v rodině mazánek. Když nad tím pak po letech přemýšlela, došla k závěru, že i když si nebyla vědoma, že

by toho příliš zneužívala, asi jí přece jen ustupovali. Třeba ta Eliščina sbírka žvý­ kaček – jak jí nejednou některé vzácné kousky snědla…

Babička nechala malou vnučku pokřtít.

Slavkov byla vesnička většinově katolická.

Babička pravidelně do kostela nechodila, na rozdíl od druhé babičky, která ranní mší začínala každý den. U babičky Su­ pové se do kostela chodilo jen na svátky, na pohřby a na zádušní mše. Ale doma se modlívala. To ona Janu naučila první mod­ litby a Otčenáš. Moc dalších vzpomínek na křesťanský život v dětství ale nezbylo, tatí­ nek se pak snažil, aby se tyto vzpomínky rychle vytratily.

Jana často jezdila s babičkou navště­ vovat jiné příbuzné, nejčastěji do Slav­ kova stařenku, babiččinu maminku. Ta pocházela z důstojnické rodiny a byla jedináček. Sama pak měla velikou rodi­ nu. Bydlela v malém domku ve Slavko­ vě u Opavy. Jana prababičku obdivovala – měla modré oči, byla štíhlá a krásná.

Teta Lída, jedna z babiččiných sester, zdědila její podobu. Stařenka se Janě zdála vždycky hodně stará, v té době jí ovšem muselo být jen něco přes sedm­ desát. Byla to typická vesnická babička – nosila drdůlek z upleteného dlouhého copu, který jí sahal až někam pod záda.

Neměla vůbec žádné zuby. Šátek nosi­ 2019 únor

→

21

rodina

la uvázaný pod bradou. A chodily za ní „tětky“, se kterými si povídala. Její maminku zná Jana už jen z vyprávění. Ale mu­ sela to být taky úžasná žena, protože dovolovala svým vnou­ čatům, aby si hrály na domácnost nebo na obchod s opravdo­ vými potravinami!

Do Poruby jezdili vlakem. Ve vagonu byly dřevěné lavice, za oknem se míhal svět a děti seděly na těch lavicích, koukaly z okna a bylo to moc hezké. Babička vždycky říkala: „Poslou­ chej, co ten vlak dělá – Do Po-ru-by, do Po-ru-by…“ A když jeli zpátky, tak dělal: „Do O-pa-vy, do O-pa-vy…“ Z porubského ná­ draží chodívali až k tetě pěšky. A v Opavě navštěvovali i jednu sousedku, která pak byla v domově důchodců.

Každý rok o Vánocích se pak v tom malém domově stal zá­ zrak – Jana šla 23. prosince spát v normálním bytě a druhý den ráno se probudila a bylo tam uklizeno, napečeno a stál tam vá­ noční stromek. Jak se to stalo, neví. Jak to všechno mohla ba­ bička stihnout, nechápe už vůbec.

Babička – to byl přístav ve všech možných tragických momen­ tech. Pevný bod. Absolutní bezpečí. Jana milovala sedět jí na klíně, i když už byla školačka. Babička byla teploučká a měkká.

Bylo to hezké dětství. Babičku si Jana nese s sebou celým ži­ votem. „Když jdeš a potkáš svoji spolužačku s dospělým člově­ kem, tak musíš pozdravit nejdřív toho dospělého a pak teprve svoji spolužačku,“ říkávala jí babička pokaždé. „A když tě bude inzerce

někdo zlobit, tak si něco pomysli, ale nechoď zbytečně do spo­ ru.“ Tahle věta Janu provází dodnes. „Většinu z toho, co umím, umím od ní,“ říkala si Jana kolikrát.

Když bylo Janě pět, vrátila se maminka ze studií a vzala si dcerku k sobě. Rok na to dostudoval i tatínek a začal bydlet s nimi. Přechod od babičky k rodičům nebyl jednoduchý. Změ­ nilo se všechno. Maminka chodila do práce a Jana začala cho­ dit do školky a pak do školy. Večer musela jít dřív spát a oběd nebyl, až se uvařilo, ale byl přesně načasovaný, aby se stihl. Ten přirozený řád u babičky nahradila přísnější výchova maminky, která neměla s dětmi žádné zkušenosti.

Pořád ale bydleli v Opavě, takže se Jana často po odpoled­ ním vyučování stavovala u babičky. Trávila u ní prázdniny, a když byla nemocná, občas marodila tam. Pak se v jejích de­ seti letech odstěhovali do Hranic a rodiče se rozvedli. Sama se za babičkou pak už neměla možnost rozjet, jen když za ní jel táta. Bývala tam spíš už jen o prázdninách. Když bylo Janě tři­ náct, babička se přestěhovala ke starší dceři do Slavkova, kde žila až do své smrti. Na Janu vždycky působila dojmem zdra­ vé ženy, ale časem se jí objevila cukrovka. Těžkou ranou pro ni bylo, když jí oznámili smrt Petříka. Čekala ho doma, chtěl se vrátit. Československo nemělo velvyslanectví v Austrálii, takže zpráva přišla přes Červený kříž a babička se ani nedo­ zvěděla, proč zemřel.

Jí bylo 67 let, když odešla. Tou dobou už byla Jana na vysoké.

V krizi, kterou si tam prožila, si vzpomněla na modlitby, které ji babička učila. Obrátila se na Pána Boha … a uvěřila.

Narovnala na hrobě převrženou vázu, nalila do ní vodu, po­ nořila řezané květiny a zapálila svíčku. Otočila se na manžela: „Chybí mi,“ řekla potichu a byla to víc než ta krátká věta. Bylo v tom celé její šťastné dětství.

■

22 únor 2019

psychologie

Význam širší rodiny na pozitivní vývoj dítěte PhDr. Pavla Cimlerová, psycholožka, soudní znalkyně a zástupkyně ředitelky v Pedagogicko-psychologické poradně Středočeského kraje

V současné době se z různých odborných kruhů ozývají úvahy o tzv. krizi rodiny související s moderními trendy doby – touhou po nezávislosti, svobodě, výkonu, materiálních hodnotách. Rodina, především ta dvougenerační, tzv. nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, se stává velmi křehkým, subtilním a ohroženým společenstvím. O to významnější roli hraje v životě rodiny širší společenství – strýčkové, tety, sestřenice, bratranci a na prvním místě především prarodiče. Z psychologických výzkumů vyplynulo, že děti, které mají kvalitní vztah se svými prarodiči, mají i méně výchovných a jiných problémů. Nutno přiznat, že ze své psychologické praxe znám spíše případy těžkostí a konfliktů v těchto mezigeneračních vztazích – o těch se velmi stručně zmíním až na samém konci své úvahy.

Zkusme se na význam a roli prarodičů na pozitivní vývoj dítěte podívat z pohledu základních psychických potřeb dítěte tak, jak tyto potřeby definoval nestor dětské psychologie profesor Zdeněk Matějček.

Potřeba stimulace aneb jak se na přísunu podnětů pro děti mohou podílet prarodiče?

Třeba vyprávěním zajímavých historek a příběhů ze svého života a vzpomínek na svá školní léta, které mají často pro dnešní „počítačové“ děti nádech zvláštního dobrodružství a tajemnosti. Nebo společným kutilstvím s dědečkem v dílně, s babičkou v kuchyni, společným zpíváním, muzicírováním. Obětavým doprovodem do školky, školy, družiny, na kroužky, tréninky i sportovní utkání, kde bývají prarodiče často převažujícími, někdy i jedinými hrdými diváky a fandy svých vnoučat. I klidným a trpělivým dohlížením na hromadu zapeklitých domácích úkolů…

Potřeba smysluplného světa aneb jak mohou prarodiče přispět k vnímání řádu světa?

Moudrostí a nadhledem při řešení problémů, které se dětem jeví v dané chvíli jako neřešitelné. Shovívavostí k jejich neúspěchům a sel­háním a nadějí, že se jim v životě podaří vyřešit mnohem složitější problémy. Ale také předáváním rodinných hodnot, tradic a rituálů, třeba při rodinných oslavách nebo svátcích. Rituálem může být i pohádka od babičky před usnutím či společné vyprávění.

Potřeba citového vztahu aneb jak mohou prarodiče dodat dětem pocit životní jistoty?

Oporou, pocitem bezpečí, porozuměním, utěšením, vědomím toho, že na ně babička s dědečkem myslí, radují se z jejich úspěchů a sdílejí i jejich obavy, zklamání a neúspěchy. Děti lásku od prarodičů nejen přijímají, ale také ji vracejí. Mezi prarodiči a vnoučaty vzniká velmi hluboké citové pouto, které může nahradit i oslabené či dokonce chybějící pouto mezi rodiči a dětmi.

Potřeba identity aneb jak mohou prarodiče přispět k pozitivnímu sebepřijetí dětí?

Když dokážou ocenit, co se jim podařilo, pomohou učit děti přijímat jejich silné i slabé stránky. Mají porozumění pro jejich úzkosti, obavy, nadměrnou sebekritiku. Platí to zejména v období dospívání, kdy mohou být prarodiče pro své vnuky významnou sociální oporou a důvěrníky při neporozumění dětí s vlastními rodiči.

Potřeba otevřené budoucnosti aneb jak chápat plynutí času?

Sdílením historie rodiny, vždyť každá rodina má své „ideální“ předky, ale i „kostlivce“, a ti všichni nesou důležitá poselství pro další generace. Znalost těchto hlubších rodinných souvislostí má význam pro pochopení celé kontinuity života. Významnou roli hraje i předávání vlastní spirituality a duchovních zkušeností prarodičů. Patří sem ale i prosté čekání a společné těšení se na obyčejné události všedních dnů.

Existují ale i rizika na straně prarodičů, která mohou způsobit v mezigeneračních vztazích mnohá nedorozumění a obtíže. Za všechny jmenujme například nerespektování výchovných zásad rodičů a někdy až protichůdné výchovné působení na vnoučata. Vytváření negativního obrazu jednoho z rodičů, nadměrné rozmazlování, konkurenční boj prarodičovských párů a mnohá další.

Podobně jako pro rodičovství musí člověk dozrát, musí dozrát i pro roli prarodiče. V některých evropských zemích fungují „školy pro prarodiče“ (například ve Francii, ve Švýcarsku), které jim pomáhají se na úkoly spojené s prarodičovstvím připravit. Vždyť být dobrým prarodičem je výsada, dar i požehnání.

2019 únor

23

profese

Baví mě točit o zajímavých lidech připravil Bronislav Matulík foto archiv Bedřicha Jeteliny

B

ýt filmovým či televizním režisérem je možná pro mnohé snová profesní meta a vrchol kariéry.

Jak ses dostal od duchovenské služby v církvi k tomuto řemeslu?

Od mládí mě bavilo divadlo, psaní a všechno, co bylo spojené s médii.

Když jsem pracoval jako adventistický kazatel, tak mě to pořád tím směrem táhlo a byl jsem rád, že po čase jsem byl v církvi pověřen tím, abych měl na starosti církevní televizní studio. Sna­ žil jsem se tomu dávat maximum, začal jsem spolupracovat s Českou televizí, ale po pár letech jsem zjistil, že nové vedení církve o práci v médiích ve sku­ tečnosti zájem nemá. A jak už to bývá, kde chybí odvaha něco říct naplno, tam

se hledají cesty, jak vytvářet administra­ tivní překážky. Zhruba po dvou letech, kdy jsem věnoval všechnu svou ener­ gii místo vytváření programů vysedá­ vání na výborech, vypracovávání zpráv a odpovídání na otázky externích audi­ torů, řekl jsem si, že bude užitečnější, když půjdu dělat to, co umím, tam, kde o to mají zájem. Odešel jsem na volnou nohu, naplno začal spolupracovat s ná­ boženským vysíláním České televize a schůzování jsem vypustil. Můžu tak teď věnovat tvorbě většinu svého času.

Můžeš popsat práci režiséra, co všechno obnáší tvorba filmu?

Nejsem režisér hraných filmů, to je jiná profese, ale natáčím dokumenty a pub­

PhDr. Bedřich Jetelina, Th.D. Narodil se v Brně. V roce 1986 prožil konverzi a stal se členem Církve adventistů sedmého dne, kde pak dvacet let působil nejprve jako kazatel, později měl na starosti komunikaci církve s médii a řízení církevního mediálního centra. V roce 2011 z církevního zaměstnání odešel a pracuje jako režisér a scenárista – dokumentarista na volné noze. Vystudoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity, kde nyní působí jako odborný asistent. Vedle toho se zabývá marketingovou komunikací, zejména na sociálních sítích.

24 únor 2019

licistiku. Takže mým úkolem je zpraco­ vat scénář, který je napsaný na papíře, tak, aby to nebylo pokaždé stejné, aby to odpovídalo charakteru toho, o kom se točí, aby se vše stihlo natočit s rozpočtem, technikou a počtem natáčecích dnů, které jsou k dispozici. Vše se musí udělat tak, aby se na to lidé vydrželi koukat a člověk se nemusel stydět, že na konci je jeho jméno jako autora. Konkrétně to tedy zna­ mená domluvit se s kameramanem, jak se bude natáčet, najít správná místa, sna­ žit se tam dostat něco navíc, co nebude rušit, ale co výpovědi naopak podtrhne.

A pak s natočeným materiálem trávit ho­ diny ve střižně a sestavit vše tak, aby to mělo hlavu a patu.

Režisér je na „place“ všemocný pán, musí však spolupracovat s dramaturgem, scenáristou, kameramanem atd. Přitom je ale za všechno odpovědný, úspěch či neúspěch padá na jeho hlavu. Je to tak?

Jak se s tím vyrovnáváš?

Hodně to závisí na osobnosti režiséra. Já se například snažím, aby to, co natáčím, bylo kolektivní dílo. Ne že bych se alibi­ sticky schovával za druhé, ale neprosa­ zuju za každou cenu svůj jediný správný pohled. Neúspěchy se sice docela trápím, ale naštěstí mi to netrvá moc dlouho. No a úspěchy? Nějakou významnou cenu jsem nedostal, ale když mě někdo občas

A pak mám ještě jeden dlouhodobý plán, možná spíš sen. Rád bych natočil dokument o jednom barokním skladateli, který žil na dvoře kardinála Ditrichštejna.

Někdy věřící lidé označují Pána Boha jako nebeského režiséra, který všechno dokonale řídí. Použil bys tuto metaforu pro Všemohoucího i ty?

pochválí, tak z toho mám radost. Snad už jsem ale dost starý na to, abych se z toho nějak zbláznil.

Věnuješ se duchovním pořadům, jaká témata tě nejvíce zajímají?

Můžeš některá konkrétně zmínit a vysvětlit proč?

Hodně mě baví točit o zajímavých lidech, kteří něco dělají, něco umí, a je jedno, jest­ li dělají nože, baskytary nebo vedou něja­ kou skupinu křesťanské mládeže. A pak rád točím o biblických příbězích, na které se dá podívat trochu jinak.

Jedním z pořadů, který realizuješ, je také Křesťanský magazín. Jaký je podle tebe smysl tohoto pořadu? Je určený především křesťanům, nebo cílíš i na diváka necírkevního?

Křesťanský magazín je pořad, který svým formátem a dramaturgií jednoznačně cílí na věřícího diváka. Jestliže se u toho poda­ ří oslovit i lidi nevěřící, je to jenom dobře, ale primárním cílem to není.

Případně na čem nyní děláš a na co se můžeme v televizi těšit?

V Křesťanském magazínu jsme se vě­ novali tématu sexuálního zneužívá­ ní v církvi, konkrétně příběhům dvou obětí zneužití kněžími. Tento díl je na internetu absolutně nejsledovanějším dílem. Ale už teď vím, že nemůžeme zůstat jenom u obětí, ale musíme oslo­ vit i agresory. A pak také ty, kteří měli za jejich konání odpovědnost, abychom se jich zeptali, jak jí dostáli. A netýká se to jenom katolické církve. Příprava ta­ kového pořadu však bude ještě nějakou dobu trvat.

Můj oblíbený teolog Kevin Vanhoozer rozvíjí metaforu divadla až do podrob­ ností. Jde až k jednotlivým divadelním funkcím: Církev je podle něho hereckou společností, která hraje podle scénáře – Písma. Divadelním představením je život. Duchovní (pastor) připravuje he­ reckou společnost jakožto režisér a dělá to pod dramaturgickým vedením teolo­ ga, který studuje text. Ale je to divadlo moderní, improvizační, kde se nehrají přesně napsané role. Scénář proto není mrtvým textem, ale spíš podnětem pro kreativní performanci, který je napsán jen v hrubých obrysech a v poetickém jazyce. Dramaturgie a režie mají za úkol přivést divadelní spolek (církev) k takové improvizaci, která povede ke zdárnému dokončení díla. A tak sice scénář jinak hrají adventisté, jinak katolíci, jinak re­ formovaní, ale společně hrají jedno velké představení, které má smysl. A mě baví to pozorovat, účinkovat v tom a díky své profesi to i trochu dokumentovat. Někdy je snaha vydávat nějakou konkrétní im­ provizaci za to jediné a správné pocho­ pení scénáře úsměvná, někdy je ale i ne­ bezpečná, protože všechny ostatní otráví a odežene.

■

režisér Režisér je tvůrce, který propojuje různé části a prvky různorodých dějů do celkového díla.

Může se jednat o divadelní, rozhlasový, filmový nebo televizní útvar (ať se jedná o film hraný, či dokumentární). Režisér řídí práci celého týmu pracovníků všech profesí, jejichž náplní je například scénář, kamera, střih atp. Často bývá také autorem celého díla nebo námětu. Režírovat je možné i hudební pořady nebo dabing. Samotná činnost režiséra se označuje jako režie.

Je nějaké téma či příběh, který tě fascinuje a rád bys ho zpracoval?

2019 únor

25

Do Písma

Boží království v moci ptala se eva čejchanová

Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království přicházející v moci.“ Marek 9,1

T

ato slova Ježíš řekl před dvěma tisíci lety.

Všichni, kdo tam stáli, tedy už zemřeli a Ježíš ve slávě a moci s Božím královstvím ještě nepřišel. Předchozí verš přitom jasně říká, jak takový příchod bude vypadat. Co tou větou tedy Ježíš myslel? Co znamená „Boží království přicházející v moci“?

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická.

V letech 1993–2009 předseda Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnuků.

Diskuze o tomto textu je rozsáhlá a vede napříč stale­ tími. Pohledů je několik. První – současná generace nepomine, dokud Boží království nepřijde na svět.

To nemůže být správné chápání, protože to se ne­ naplnilo. První generace učedníků zemřela a druhý příchod Kristův ještě nenastal. Všem viditelné krá­ lovství Boží ještě nepřišlo. Druhý výklad je spojen s textem, který je hned za tímto veršem – o hoře pro­ měnění. Došlo k němu šest dnů poté, co Ježíš vyslo­ vil tu úvodní větu. Ježíš vzal učedníky na horu a oni viděli Mojžíše, Eliáše a Ježíše s jeho velikou slávou, kdy se jeho tvář skvěla. Ale přišli dolů a zápas po­ kračoval. Ovšem na hoře proměnění s ním byli jen Petr, Jakub a Jan. Nikdo jiný. A v úvodním verši se předpokládá, že Ježíš mluvil k učedníkům i k zá­ stupu. Tedy že mluvil k lidem obecně, že neměl na mysli jen tři učedníky, kteří v nějaké formě viděli slávu království Božího, než zemřeli. Takže ani tato cesta výkladu neodpovídá. Uvedený text pro první křesťany mnoho znamenal, brali ho vážně a museli mít nějaký výklad, který je uspokojoval.

Pochopili to ale také tak, že Ježíš přijde znovu ještě za jejich života. Pavel v prvním listu

26 únor 2019

Tesalonickým píše: „My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme.“

Ano, byli tam lidé, kteří čekali Kristův příchod ve slávě, viditelně – a zřejmě byli překvapeni, že to nenastává. Apoštol Pavel pak musel vyučovat, že druhý příchod Krista s Božím královstvím za prv­ ní generace křesťanů není nevyhnutelně jediné vysvětlení těchto slov.

Co to tedy je – příchod Božího království v moci?

Někteří vykladači přímočaře směřují k tomu, že Ježíš tu má na mysli svoji cestu. V něm přece při­ šlo Boží království na zem. A přišlo nejprve ve slabosti – Betlém, narození v chudobě, pak jeho život. A potom paradox moci – Boží moc se proje­ vila nejzřetelněji na kříži a v jeho vzkříšení. Když toto Ježíš říká svým následovníkům, církev není ještě ustavena. Ale ještě v té generaci, které toto řekl, byli svědky obrovského projevu Božího krá­ lovství v moci. Protože jak jinak je možné vysvět­ lit, že z malé skupinky ustrašených učedníků se během jediné generace Kristova církev rozrostla – byla v Jeruzalémě, v Judsku, v Samaří, dokonce v Římě a na císařově dvoře? To svědčí o tom, že přišlo Boží království v moci. Začalo tak nepatrně – kdo by toho buřiče ukřižovaného na kříži bral jako krále? A přesto se to stalo. Tisíce a tisíce lidí ho tak přijaly. Jako krále. A věděli, že to mocné, co se kolem nich děje, a vylití Ducha svatého, je moc Božího království, kde Ježíš je Králem.

Boží království je možné zakoušet kdekoli na zemi, kde se sejdou dva nebo tři v Ježíšově jménu, protože Ježíš je uprostřed nich. A dějí se zvláštní věci, projevuje se Boží moc. Jako by ten text nazna­ čoval, že vrchol Boží moci se projeví v ukřižování, kdy on se obětuje za naše hříchy, ale také v tom, že Ježíš přemůže smrt. Co může být větším projevem moci než vítězství nad smrtí? A Ježíš jako prvotina

inzerce

stvoření prochází do nového života a otevírá ho dalším. A církev roste a šíří se po celém římském impériu. A obrovská Boží moc, která je v Kristu, zachvacuje další a další lidi.

Evangelia vznikla později než epištoly, a když je evangelisté sepisovali, muselo jim to už dávat smysl.

MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT – NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! v rámci programu ZDRAVÁ MLÁDEŽ

Takže se může jednat o moc, která nemusí být nepřehlédnutelná všem? Lukášovo evangelium sepsané někdy mezi 60. a 80. lety prvního století zdůrazňuje: „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (L 17,21)

Ano. Boží království tady skutečně je a lidé mohou vidět jeho slávu. V Římanům se píše, že evangelium Kristovo je moc Boží ke spasení každému, kdo věří. Je to moc. Co může být větší než jistota spasení a věčný život? Znovuzrození člověka, chvíle, kdy člověk činí pokání, to je Boží moc. K tomu nelze nijak přinutit.

To je vždycky zázrak.

Když Jan Křtitel chodil a kázal, že se přiblížilo království Boží, myslel tím tedy to, že je blízko chvíle, kdy Boží syn zvítězí nad smrtí a kdy se pro všechny otevřou dveře do království Božího?

Ano. A je-li psáno, že „mnozí neokusí smrti“, znamená to, že mnozí uvěří. Tehdy se zdálo nereálné, že by v té malé utlačova­ né zemi „mnozí“ mohli spatřit Boží království. Ale ještě v té ge­ neraci se evangelium prolomilo mezi pohany. To byl další projev Boží moci. Protože nejprve to byla židovská záležitost, všichni učedníci byli Židé. A najednou je evangelium mezi Řeky, Římany a dalšími národy. Už o letnicích, když lidé slyšeli evangelium ve své řeči a šířili ho dál, to byl velký projev Boží moci.

V Bibli je řeč o království Božím a království nebeském. To jsou dvě různé věci – jedno v nebi a jedno už přístupné lidem na zemi?

Ne, jedná se o jedno a totéž, rozdíl je v tom, že evangelisté, kteří psali především pro Židy (Matouš), zásadně píší „království ne­ beské“, protože Židé nevyslovovali Boží jméno. Zatímco Lukáš píše pro helénisty, takže klidně píše „království Boží“.

Co tedy Ježíš myslí, když říká, že království nebeské trpí násilím a násilníci po něm sahají? (Mt 11,12)

Vždy tu byli lidé, kteří se snažili Boží království uchvátit násilným způsobem a zneužit ve svůj prospěch. Jiní si chtěli za peníze kou­ pit Ducha svatého a užívat jeho moc. Takových věcí bylo hodně.

„Je to dobrý, že jste takovým vzorem pro mládež.“

PŘÍBĚH LEKTORA: Jeden mladík, kterého znám již z dřívějších let, mě po programu oslovil: „Můžete mě vyzpovídat?“ Takovou otázku jsem ještě nedostal!

Nakonec z toho byl výborný rozhovor, kde jsme si u čaje povídali o Ježíši, nebi, pekle a dalších nejenom duchovních věcech.

„Jste milá, váš příběh mě zaujal. Líbilo se mi všechno, jak to bylo celý udělaný .

Bylo to skvělé, jste hrozně super. Chtěl bych to vícekrát do školního roku.“

„Pokračujte v tom, co děláte, určitě tím pomáháte plno lidem.“

I Vy se můžete stát lektorem v našem programu Zdravá mládež.

Přihlaste se do našeho grantového řízení, které trvá do 15. dubna.

Investujte do naší mladé generace!  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  V programu Zdravá mládež podporujeme 21 křesťanských lektorů z devíti denominací.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity.

Shrneme-li to, máme tedy příchod Božího království v moci a druhý příchod Kristův v moci a slávě. Jsou to dvě různé věci.

Ježíš nepřijde s Božím královstvím?

Prosím přispějte na nový účet č. 2700139555/2010 (Fio), variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Sdělíte-li nám své kontaktní údaje, budeme Vám moci zasílat pravidelné zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Přijde. To bude završení. Království Boží v moci tady už je a všichni věřící lidé věří, že Ježíš je tady s námi v Duchu sva­ tém. Až přijde Ježíš se svými anděly a Boží království se slávou, bude to příchod viditelný všem po celém světě. I pro ty, kteří jsou proti němu.

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz

■

diskuze

Romantika ve vztahu připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Obecně platí, že zamilovanost není láska a dlouho nevydrží.

Přesto právě projevy zamilovanosti a romantiky jsou kořením šťastného vztahu. Co pro vás znamená romantika ve vztahu? A co děláte, aby váš vztah byl i po letech nevšední a překonával nudu?

Jaká milostná poezie, když jediný verš z Písně písní, při kterém si na mě vzpomeneš, je: „…jsi strašná jako vojsko pod praporci“?!

Jaromíra Kočnarová CB Náchod

S manželem jsme na podzim oslavili 60

let manželství. Nemohu říct, že by u nás na začátku převažovala zamilovanost.

Určitě ne ve formě nějaké zaslepenosti.

Manžel říká, že protože jsem byla z vě­ řící rodiny z Valašska, vůbec nepochy­ boval o tom, že budu mít dobrou pova­ hu. A na tom náš vztah začal. Projevy lásky, které mnozí považují za roman­ tické, ale provázejí celé naše manžel­ ství. Třeba ponožky – manžel ponožky nikde nepohazuje. Dá si je do igelitové­ ho sáčku a pere si je sám. Nedovolí mi 28 únor 2019

je prát. Říká, že to je láska, která nedo­ volí člověku, aby toho druhého dostával do nepříjemné pozice. Nebo mi každou zimu večer co večer fénem vyhřívá po­ stel. Protože jak jsem hubená, vůbec se nemohu zahřát. Celý život peču, mlsám – a ani deko. No a to zase oceňuje on – že vařím a že to dělám ráda. Když tře­ ba pracuje venku a já zavolám: „Tatínku, šel bys na obídek?“, tak se smíchem říká: „Kdo by nešel, když je takhle pozvaný!“.

Jsou to chvíle, kdy vidíte, že si vás ten druhý váží a že vás má rád.

A pak jsou chvíle, období, kdy vás ta láska drží. Nebylo všecko růžové, byly i těžkosti. Umřelo nám první děťátko – holčička. Zabila se při porodu, spadla

hlavičkou na nerezovou skříňku s rouš­ kami. Bylo to pro nás hodně těžké, moc jsme se na dítě celých těch devět měsíců těšili. A prošla jsem si i těžkou, vleklou otravou trichloretylenem, když jsme v MEZu na utajeném ruském pracovišti vyráběli součástky do družic. Skončilo to trvalou invaliditou. Když mi bylo nej­ hůř, manžel byl se mnou vzhůru, staral se o mě. To je potřeba – aby člověk jen nebral, ale také sám dával. Aby byl jeden druhému oporou, posloužil. Aby jim to nebylo zatěžko. Mně není zatěžko starat se o mého muže, jemu vůbec není zatěž­ ko starat se o mě.

Děkujeme Pánu Bohu za všechny ty společné roky, které nám dal.

glosa

Bohuslava Najbrtová CB Praha 5 – Smíchov

Jsme lidé různí a s touto různorodostí se jak pojem o tom, co je romantika, tak i samotná skutečnost, mohou lišit.

Asi bych polemizovala s tvrzením, že zamilovanost dlouho nevydrží. Mys­ lím, že po překonání „vichřic dutí“ se v manželství zamilovanost znovu a znovu vrací, možná v periodách, ale vrací. Někdy je třeba trochu pomoci, jindy to jde samo. Kdysi jsem četla moudrou radu, aby si manželé urči­ tě našli přátele. Souhlasím, je dobré

Libor Duchek, CB Praha 5 – Smíchov

Ženy mají rády romantiku. Dívají se na

romantické filmy, rády poslouchají pří­ běhy kamarádek, které jim líčí roman­ tické činy nějakého „dobráka“, a tak.

Jak k tomu unavený, ba ztrhaný muž přijde? Vždyť jemu stačí, když se ta jeho polovička na něj usměje, občas ho pochválí, dá mu k večeři něco, co má rád a vůbec – je milá. Ona se místo toho na něj hned zvečera bezdůvodně mračí, že prý není a nikdy nebude tak romantický jako ten dobrák.

Slovo romantický má poměrně dlouhou historii, ale vezmu-li to od konce, znamená to, že se muž bude chovat k ženě jako rytíř. Nebudu se zde rozepisovat o tom, že už ve stře­ dověku rytířské chování byla fikce, oblíbená mezi ženskými čtenářkami, nýbrž pojďme do reality, ba ke mně domů. Myslím, že jsem založením ro­ mantik. Je to můj oblíbený literární směr, četl jsem mnoho románů i bás­ ní a sám jsem romantické básně sklá­

mít přátele, jen doplním, že jak věřící, tak i nevěřící. Od obou máme co čer­ pat. Když nic jiného, tak poznání, že já mám opravdu toho nejlepšího part­ nera. A už je tu znovu zamilovanost.

Uměle navozená romantika mě děsí.

Nečekané vzrůšo mě inspiruje, baví, znovu utvrzuje, že mám báječný pro­ tějšek. Ať už je to náhlé pozvání do divadla, na koncert, účast na demon­ straci, společné setkání s přáteli nebo jen tak s manželem mluvit o ničem při skleničce vína. To mě nabíjí, a pro­ to náš vztah nezevšední. To je jed­ na věc. Druhá, že to se mnou man­ žel vydržel už čtyřicet let a pořád se můžeme mít rádi. No řekněte, není to romantika?

dal. Když jsem se pokoušel nějaké da­ rovat své ženě, dala mi jasně najevo, že je to patetické a že tomu nevěří. Na procházkách jsem upozorňoval na zá­ pady slunce, mlhavý opar v zátočině, těžkou vůni šeříku… nic, hmm.

Každá žena je jedinečná, jiná. Ke kaž­dé ženě vede jiná cestička, jiný způsob k tomu, aby se cítila sama je­ diná na celém světě, jako ta jediná pra­ vá princezna. U mé ženy je tou cestou příjemné překvapení, klidně lehce dob­ rodružné povahy, nějaký způsob, jak ji vytrhnout z běžné rutiny, originální dárek, slavnostní večeře bez dětí v pěk­ né restauraci, koncert… Jak toho docí­ lit, přijde-li muž unavený, ba ztrhaný z práce? Možná si na přípravu vzít den až dva dovolené… a domluvit s rodiči, že by si také mohli vzít den až dva do­ volené, aby mohli hlídat naše děti? Ne­ rozumím tomu, proč to muži nedělají častěji, když ženy po tom tolik touží, a takovou radost by z toho měly. Han­ ba nám!

Na závěr teze romantika: Muž mu­ žem teprv stane se, když zhrdnuv tíží, vznese se!

■

Kde jste?

Daniel Raus, novinář a publicista

Většina lidí vůbec netuší, co dělají naši europoslanci v Bruselu nebo ve Štrasburku. Obě místa jsou přece „kdesi daleko“, za devaterem řek a kopců. Není tím pádem od věci, když nějaký ten europoslanec podnikne občas něco doma.

Nedávno tak učinil Pavel Svoboda, když uspořádal konferenci o pronásledování křesťanů ve světě. Hodně se v tom angažuje. Máme podle něj zodpovědnost už proto, že náboženský útlak tady zažilo několik generací.

Konference se konala na výročí sametu, hned vedle orloje. Na místě, kde máme občas ve zvyku měnit dějiny aktem zvaným hezky „defenestrace“. A proč téma pronásledování křesťanů? Protože nejpronásledovanější vírou ve světě je i dnes křesťanství. Statistiky mluví jasně.

Podle různých údajů je útlaku vystaveno 200 až 600 miliónů křesťanů ve 140 zemích světa. Proč o tom vlastně média mlčí? A proč musí mít politik ve svobodné zemi odvahu, aby s tím něco dělal?

Konference se zúčastnil maďarský ministr zahraničí Péter Sijjártó. Mladý chlapík plný energie, sympaťák, strhující řečník. Řekl, že kdykoli se sejde s kolegy z EU, začne mluvit o tom, že Evropa musí pomáhat křesťanům v problematických oblastech. Kolegové prý slušně čekají, až domluví, a pak blahosklonně poznamenají cosi jako: My víme, že to myslíš dobře…

Na konferenci ho pozorně poslouchali především dva hosté – jeden z Nigérie, druhý z Pákistánu. Když dostali slovo, nadšeně maďarskému ministrovi děkovali. A na adresu Evropanů řekli: „Byli jste to přece vy, kdo k nám přinesl křesťanství. Kde jste teď, když nás kvůli víře vraždí?“ Nevím, co dodat. Kladu si otázku, kde vlastně jsme.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 únor

29

kultura

Skutečný příběh izraelského agenta text libor duchek foto Rosa Media

Mosab Hasan Júsuf: Syn Hamásu Rosa Media, Praha 2018, 265 stran

A

utobiografický román Syn Hamásu patří do žánru literatury faktu.

A hned v úvodu musím přiznat, že cítím vůči tomuto žánru předpojatost.

Příliš často se v něm podle mých čtenář­ ských zkušeností nejedná ani o literaturu ani o fakta.

Děj začíná in medias res, kdy se set­ káváme se zdánlivě nevinným palestin­ ským mladíkem Mosabem, který je dosti hrubým způsobem zatčen izraelskými jed­ notkami a převezen do vězení. Až o mno­ ho kapitol později se dozvídáme, že byl zatčen kvůli nelegálnímu držení zbraní, kterými chtěl střílet po izraelských civilis­ tech. Obviněný je mimo jiné synem jed­ noho ze zakladatelů hnutí Hamás, které násilí vůči Izraeli organizovalo.

30 únor 2019

Mladík se ve vězení nechá přesvědčit, aby spolupracoval s izraelskou rozvěd­ kou, a stane se jejím tajným agentem.

Svou motivaci vysvětluje tak, že chtěl za­ bránit zbytečným úmrtím na obou stra­ nách. Velká část knihy je tedy svědectvím o různých akcích, během nichž se ně­ kdy podařilo násilí předejít a někdy také ne. Informace, které předával, vedly k za­ tčení mnoha vůdců palestinského hnu­ tí, ale kvůli nedostatku přímých důkazů obyčejně jejich případy neskončily před soudem.

Zajímavým postřehem je, že i bez těch­ to vůdců Hamás dál živelně vzkvétal. Z iz­ raelského pohledu se proto zdálo, jako by toto hnutí nemělo žádnou hierarchii. Stan­ dardní metoda, kdy stačí useknout hado­

vi hlavu, selhávala. Jako mnohem účin­ nější se ukazovala strategie podporování vnitřních rozporů. Hamás však, i když byl na kolenou, znal cestu znovuzrození své moci. Byly to záměrné eskalace nási­ lí především v době mírových vyjedná­ vání. Mosab Hasan Jusúf ve spolupráci s americkým novinářem Ronem Bracki­ nem v knize popisuje zkorumpovanost některých vůdců, kteří se obávali nasto­ lení míru, neboť by jim vyschl přísun pe­ něz ze zahraničí.

Další výraznou linkou celé knihy je vztah k náboženství. Mužská linie v ro­ dině hlavního hrdiny zastávala funkci du­ chovních vůdců a stála za obrodou zá­ kladních hodnot islámu ve společnosti.

Mosab se přiznává, že k nim choval zpo­ čátku velký obdiv, ale jak rostl a získával informace i z izraelské strany, začal k nim být kritický. Postupně se setkával s křes­ ťanstvím, na němž oceňoval jeho mírumi­ lovnost oproti násilné povaze islámu. Zob­ razuje to na příkladu žebříku, kde spodní příčky islámu jsou velmi sociální a zbož­ né, ale na vrchních příčkách už figuruje násilný džihád, který opravňuje vraždění bezbožníků.

Kniha vrcholí Mosabovou konverzí ke křesťanství a přestěhováním do USA. O tom, že se stal křesťanem, se jeho rodi­ na dozví skrze média. To jeho otec ještě unese, ale když se dozví, že pracoval pro rozvědku, rodina se ho zřekne.

Palestinská otázka se tedy čtenáři před­ stírá hned prostřednictvím několika per­ spektiv – pohledem zasvěceného agenta,

náš tip pohledem syna prominentního vůdce Ha­ másu, pohledem kritického křesťana a v po­ sledku pohledem vyděděnce. Jsou to oči zpočátku naivní, později dobrodružné, kri­ tické, frustrované a nakonec zahořklé. Kni­ ha je poznamenaná množstvím těchto ky­ pících emocí, které hledají sebepotvrzení a uznání. Slibovaný vhled do pestrosti pa­ lestinské otázky tak znovu tone v jisté čer­

nobílosti: Kdyby všichni Palestinci poznali Krista, byl by konec násilí. Je to myšlen­ ka, která až příliš ladí s obvyklým křesťan­ ským pohledem, a proto ve mně vyvolává značné pochybnosti. Vždyť nestojí tu proti několika lokalitám a několika desetiletím více než tisíciletí plodného soužití všech tří náboženství?

■

S Tomášem Komrskou v bratislavském trolejbusu

Příval energie Eva Čejchanová

Tak by se dalo ve zkratce definovat album s názvem Nemusím se bát, které v roce 2018 nazpívala skupina Brouci. Jeho uvedení do světa spolu s prémiovým koncertem se konalo 10. srpna 2018 v Návsí na Těšínsku. Sestavu dětí ze severní Moravy jsme měli možnost vidět „v akci“ i na festivalu United, kde to pořádně rozjely a staly se miláčky publika.

Lidové kazatelství, které má Církev bratrská v genetické vý­

bavě, se odrazilo i v její bohaté slovesnosti plné příběhů a po­ dobenství s výrazným, často evangelizačním a morálně du­ chovním poselstvím. Zhodnocuje se velmi často ve zvláštním žánru tzv. slovíček pro děti, pronášených v rámci nedělních bohoslužeb. Nabývá ale i méně kuriózních podob v psané du­ chovní literatuře, v současnosti například v tenkých, ale po­ zoruhodných knihách Pavla Javornického. Tato silná kulturní tradice vždy popularizovala v Církvi bratrské (resp. Jednotě českobratrské) i autory z jiného církevního prostředí, napří­ klad evangelíky Kristinu Royovou, Leontinu Mašínovou nebo Samuela Hejzlara. A z této tradice vyrostla v Církvi bratrské Tomáš Komrska: i skutečně umělecká tvorba Daniela Rause, Daniela Pastirčá­ Zápisky z trolejbusu Porta Libri, 2018, ka či Jany Šrámkové.

164 stran Bez uměleckých ambicí, ale v nejlepším duchu této tradice napsal svou první knihu poněkud nečekaný autor – dlouho­ letý správce budovy Církve bratrské v Bratislavě Tomáš Ko­ mrska. Po několika dalších zaměstnáních se stal řidičem trolejbusu a jeho každodenní zkušenosti ho přivedly k psaní postřehů a příběhů s velmi svěžími duchovními a mrav­ ními pointami. Svá kratičká literární díla nejdříve posílal jen svým přátelům; roku 2018 je na jejich podnět shrnul a vydal v bratislavském nakladatelství Porta Libri pod názvem Zápisky z trolejbusu.

Svěžest Tomášových příběhů z trolejbusu je dána bystrým pozorováním, jemným hu­ morem, inteligencí a hlavně pokorou a upřímností. Tomáš Komrska si na nic nehraje, ne­ dělá lacinou misii ani nemoralizuje. A přesto jsou jeho víra a křesťansky formované po­ stoje, nesené všedními, ale zajímavými příběhy z městské hromadné dopravy, patrné na každé stránce. Díky autorově zájmu o druhé lidi a empatii k nim je kniha nečekaně bo­ hatá na city všech možných barev a odstínů. Jeden čtenářský cit, totiž trapnost z ulepené církevnické sentimentality, ale kniha téměř vůbec negeneruje. Za autora a jeho víru zde není nutné (a snad ani možné) se stydět. Naopak, popis projevů jeho duchovního života, jeho otázek, pochybností i aktivit je osvobodivý a velmi inspirativní.

Už dlouho jsem se tak netěšil na večerní požitek ze čtení křesťanské knížky. S trolej­ busovými historkami Tomáše Komrsky se mi to poštěstilo, a navíc mi velmi často zůstaly v mysli i celý následující den. A v srdci – doufám – možná už trvale.

Brouci hudební CD, Rosa Media, s r. o., Praha 2018 Album nabízí jedenáct písniček z hudební tvorby Tomáše Macury, Daniela Bocka a dalších s texty Tamary Tomoszek, Tomáše Polívky a jiných autorů. V podání dětského sboru Brouci se jedná o víc jak půl hodiny čiré energie – všechny skladby jsou velmi svižné a vybízí k pohybu. Vynikne jak sehraný dětský sbor, tak malí sóloví zpěváci.

Součástí bookletu je i zpěvník s texty písní ve formě dvanáctistránkového barevného leporela. Album je k dostání na www. brouci.art.

zdeněk vojtíšek ■

2019 únor

31

svědect ví

Dítě ghetta

Roman se v Ostravě zapojil do Meziná­ rodní misie, romské církve, která vznikla v devadesátých letech. Oslovil mnoho lidí a někteří skrze něho uvěřili. Je vyložený evangelista. Dokáže vzít své dvě dcery a nočním rychlíkem jet na Slovensko do Košic, aby tam na vyhlášeném sídlišti Lu­ ník evangelizoval Romy. Druhý den jede zase nazpátek. Umí se postavit ke každé práci, ale je vázán péčí o své malé děti.

Nejvíce mu vynáší placená spolupráce se zdravotní pojišťovnou. Chodí s dvoji­ cí zaměstnankyň jako zprostředkovatel (i ochranka) většinou do romských do­ mácností. Sám při této práci evangelizuje.

Vícekrát jsem byl u něho na skupince i na narozeninách. Bydlí teď v Ostravě v pod­

Přívoz, periferní ostravská čtvrť, konečná

tramvaje. K řece Odře je to kousek – od­ tud název. Dříve oblíbené místo k bydlení.

Kdysi pohledné cihlové domky pro havíře dnes zavřeného dolu Odra, zčásti rozebra­ né, obývají Romové.

V devadesátém roce jsem zde jako nový pracovník rozjížděl komunitní centrum Armády spásy, přilepené k vysoké zdi, která je podobná těm v kriminále. Oddě­ luje obyvatele od spleti kolejišť, směřu­ jících k hlavnímu nádraží. Jezdíval jsem do práce na kole. Jednou jsem ho opřel před vchodem a za minutu už tam neby­ lo. V přilehlém parčíku, kam po setmění

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

nebylo radno vstupovat, se slézali míst­ ní. Přišel jeden z nich: „Možná bych vě­ děl, kde ho hledat.“ Zavedl mě do jedno­ ho sklepa a tam v šeru na uhlí skutečně moje kolo leželo.

Tady vyrůstal i Roman. Se sedmi sou­ rozenci, bez řádné výchovy. Matka prý dodnes čaruje. Byl podobný malým chlap­ cům, kteří navštěvovali náš dětský klub.

Utíkal z domova i z pasťáků. Alkohol, fety, kradl, přepadával, rval se. Klasika. V osm­ nácti poprvé zavřený. Odseděl si celkem třináct let. Mezitím se oženil a plodil děti.

Až se dostal do ostravské věznice Heřma­ nice. Poprvé se ho tam Bůh dotkl, když Luděk (Fitti) jako čerstvý pracovník Ar­ mády spásy navštívil znovu „svoji“ býva­ lou věznici. Mezi třemi vězni, kteří přišli na jeho evangelizační výzvu, byl i Roman.

Všiml si prý také mě, kaplana, že se ovlá­ dám, nenechám se vydráždit. Viděl lásku, které chtěl být také schopen. Až se pokořil a zcela vydal život Kristu.

32 únor 2019

Brzo po propuštění kvůli poměru jejich syna s nezletilou Romkou musela celá ro­ dina Přívoz opustit, hrozila jim pomsta.

Odstěhovali se do Havířova. Chodili tam také do naší Církve bratrské. Roman brá­ val s sebou své děti, takže se v šatně občas něco ztratilo. Po návštěvě jeho synků mi doma zůstala „vybílená“ peněženka. Dnes se usmívám, ale tehdy mi to jedno nebylo.

S manželkou to má těžké. Růženka je starší než on, z předchozích vztahů má dal­ ší dospělé děti, jeden z nich je u nás také za­ vřený. Sama si práci nehledá. Starost o dce­ ry leží od propuštění na Romanovi. I když také uvěřila, je schopna se sebrat, odejít ke své rodině do Přívozu a tam se s nimi opí­ jet. Roman jí pak vždy znovu otevře dveře.

Sám od propuštění nefetuje, nekouří, nepi­ je. Tyhle její excesy jsou nepředstavitelné.

Dokonce už se s ní rozvedl a pak se znovu vzali. Byl jsem na jejich křesťanské veselce.

Dva ze synů, které spolu mají, jsou nyní ve výkonu trestu, třetí bojuje s drogami.

nájmu, v pěkném bytě, kde se sejde deset i více lidí, chválí Boha s kytarou, vedou vášnivé duchovní debaty. Žádný alkohol, žádné cigarety.

Je první den roku 2019, novoroční shro­ máždění Církve bratrské. Místní mládež je po silvestrovském bdění unavená, a tak na podium přichází dvojice hostů-hudebníků, otec (47) se starší dcerou Maruškou (14).

Mladší Laura (11) zůstává v lavici. Roman dostal Lauru necelý rok po propuštění jako dárek, manželka porodila v den jeho naro­ zenin. Narození předchozích dětí vždycky „proseděl“. Roman se před písněmi modlí.

Rozezní se nádherný secvičený dvojhlas s kytarovým doprovodem, jaký umí jen Romové. Domů pak přivedu manželce na oběd neohlášenou návštěvu. Zobeme vá­ noční cukroví. Je nádherné vidět, jak se Laura k tátovi tulí.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan Věznice Ostrava-Heřmanice

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 21. 2. 2019 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu komiksová Hero Bible. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 01/2019: Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí..

Knihu Schůzky s Ježíšem vyhrává Ewa Jelinek, Ostrava. Připravil Dušan Karkuš.

2019 únor

33

post scriptum

Vyladěné nasycení text marek fajfr

N

edávno jsem objevil ve své poštovní schrán­ ce slevové kupóny od McDonalda. Zlákala mne cena kávy latté, a tak jsem vyrazil. Za­ parkoval jsem auto, utrhnul slevu na latté a vstou­ pil do přeplněného fastfoodu. No, lajna byla dlou­ há, ale ani chvíli jsem nelitoval, když jsem sledoval, co mne čeká. Sympatická, mladá, úborovaná a ši­ kovná obsluha, vůně čerstvě namleté kávy, oddy­ chování páry do mléka, vysoká skleněná kávovka a tak dále. Kávu servírovali s žirafí lžičkou a ještě k tomu přidali topping ze skořice a malou sušen­ ku. A ta vůně lattéčka! A ta cena! Prostě paráda.

Málem jsem zvolal haleluja!

Co je jedovaté a co je zakázané pro naši duši?

Zasedl jsem ke kávové siestě. Při degustaci kávy jsem si všiml barevného letáčku na sto­ le. Nahlédl jsem dovnitř a začetl se do nápisu: Co vše obsahuje jeden hamburger. Přímo jsem užasl, co všechno v sobě má ten sendvič pro vy­ páčení čelistí. Kolik proteinů, sacharidů, železa, vitamínů, oxidantů, vápníku, deoxidantů, mag­ nesia, živočišných tuku, nasycených mastných kyselin, cholesterolu, bílkovin, energetických hodnot a dalších věcí dostanu do svého organi­ zmu při požití kulaté pochutiny z McDonaldu.

Dále jsem se dočetl, kolik můj organizmus po­ třebuje toho všeho uvedeného za jeden den. Mé nadšení z úžasně voňavé kávové arabica atmo­ sféry pomalu opadalo. Pod vlivem letáčku jsem si začal uvědomovat, co vše mi chybí a že tedy musím ke kávě ještě sníst několik hamburge­ rů, které mne alespoň trochu přiblíží k denním hodnotám doporučeným McDonaldem pro můj život. Se svěšenou hlavou jsem odcházel k autu 34 únor 2019

s nadějí, že ve slevové knížečce najdu dostatek slevových kupónů na hamburgery, které alespoň trochu vyladí můj organizmus.

Když jsem později tuto skutečnost v myšlen­ kách reflektoval, začal jsem si uvědomovat, jak nás moderní doba vede k tomu, co je zdravé pro tělo a co není. Kolik je kde obsaženo éček, lepku, tuků, sacharidů... Hygienické stanice kontrolují po­ traviny. Existují zákony, které jasně vymezují pra­ vidla pro potravinářský průmysl. Každá potravina musí být doprovázena písemnou informací o tom, co obsahuje – včetně škodlivin. Jsou doporučené energetické dávky stravy na jeden den a podobně.

Ale je v České republice také zákon určující, co je vhodné přijímat v rámci duchovní stravy? Kte­ ré fenomény škodí vnitřní energii člověka? Co je jedovaté a co je zakázané pro naši duši? Existují doporučení pro duchovní život?

Mnoho souvislostí s touto tematikou v naší zemi nenajdeme, tato absence duchovnosti je však velkou příležitostí pro nás křesťany. Příleži­ tostí ukázat lidem kolem nás, z čeho duchovně žít.

Jakým stylem sytit psyché našeho bytí, kde pro­ jevovat lásku, jak uklidnit rozbouřené nitro, čím se zbavit jedu, který otravuje lidskou duši. Příle­ žitostí umět se obětovat pro druhé a žít radostný život s Pánem Bohem, prokazovat blízkost Boží, jeho moc očištění a vyladěného nasycení pro duši člověka. Dokážeme to?

■

Marek Fajfr kazatel Sboru CB Kutná Hora

F4 F5 F6

F7 F8 F9

F10 F11 F12

F13

F14

F15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

F3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 21. 2. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

F2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

F1

V minulém čísle: sára

E15

Náš Bůh zná každého jménem. A navíc dal člověku poslání, aby dával jména tvorům (a následně i věcem) ve světě okolo sebe. Když ovšem pojmenováváme svět okolo sebe, určitě si všimneme, jak se všechno mění.

Někdy se můžeme ocitnout na pochybách, jestli můžeme stejným „jménem“ nazvat něco, co se výrazně změnilo. Ještěže Bůh zůstává stále stejný.

Jedna dřevorubecká anekdota vypráví o památné sekeře, kterou si předávají po několik staletí z generace na generaci a stále jim dobře slouží. Jenom jí za tu dobu samozřejmě museli asi dvacetkrát vyměnit topůrko a desetkrát měnili vlastní ocelovou sekeru.

Podobný, avšak podstatně rozvleklejší příběh si vypravovali myslitelé ve starém Řecku: Jistý Théseus se se svou lodí vydal na dlouhou a náročnou plavbu.

Když dva jsou jako jeden, a jeden jako mnoho

identita tvorů a věcí

Jak rozeznat jedince?

Trubýš Marrus orthocanna. nahoře: Les Pando v americkém státě Utah jsou odnože jediného stromu.

Občas mu bouře přelámala stěžeň, jindy zase prasklo prkno v podlaze. Théseus každou závadu pečlivě opravil, a tak se stalo, že když doplul do cíle, v jeho lodi nezbyla ani jedna původní součástka. Je otázka, jestli můžeme mluvit stále o stejné lodi nebo o stejné sekeře. Další potíž by nastala, kdyby někdo sbíral „vyřazené“ součástky a sestavil z nich znovu loď (nebo sekeru). Byla by to také Théseova loď? Kdybychom si problém přenesli do dnešní doby: kdo by měl dostat „papíry“ (výrobní číslo, technický průkaz, poznávací značku) takové lodi?

Něco podobného jako neustálé opravy Théseovy lodi probíhá i v našem vlastním těle. Buňky odumírají a obnovují se, a přece si zachováváme stále svou identitu. O něco složitější situace nastává u některých rostlin, které se kromě prosté obnovy buněk a orgánů také rozrůstají do šíře a vypouštějí odnože. Kdy jde ještě o jedinou rostlinu, a kdy už můžeme mluvit o vícero jedincích? V americkém státě Utah budí pozornost vědců největší žijící organizmus na světě, ovšem z pohledu nepoučeného pozorovatele vypadá jen jako obyčejný les topolů osikovitých. Zajímavé je na něm to, že všechny stromy mají navzájem propojené kořeny a pocházejí z jediného předka, jehož kmen bychom už hledali marně.

Zcela opačný případ bychom našli v mořských hlubinách: tělo živočichů zvaných trubýši je tvořeno kolonií několika navzájem srostlých, avšak různých jedinců, kteří plní funkci jednotlivých orgánů a nemohou žít samostatně. Zde jde o jedince téhož druhu, jinak je tomu u lišejníků – tam jde o srůstání dvou organizmů z říše rostlin a z říše hub, a přece je navenek považujeme za jedinou entitu.

Naše snaha pojmenovávat tvory a věci okolo sebe tak mnohdy selhává v tom, že nerozlišíme stejné od různého, ani jedince od několika různých tvorů. Jisté ale je, že se všechna hmota, i naše tělesné schránky, skládá ze stejných elementárních částic, které tu jsou od stvoření světa. V tomto ohledu jsou i záhadní trubýši i les z jediného stromu našimi „sourozenci“ v Božím stvoření. text Martin Srb foto J. Zapell a Kevin Raskoff