20/1

foto Depositphotos | design Ondřej Košťák ročník 52 | cena 46 Kč

iNform

uvnitř

01 | 2020 brana.cb.cz

Kazatel je jenom člověk

editorial

Milí čtenáři, z obsahu 4 Slovo

Podmaň si zemi!

6 Rozhovor

Samuel Jindra:

Léky, sbor a vinná réva

12 Téma

Kazatel je jenom člověk

19 Svátosti

Křest a velké prohlášení

20 Rodina

Smíření na konci cesty

28 Diskuze

Muž jako kněz rodiny

příště

Tisícileté království

Zdeněk Vojtíšek

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 01/2020 Ročník Bratrské rodiny 52, Českobratrské rodiny 77 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 2. 1. 2020 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

v rukou držíte první číslo dalšího ročníku časopisu Brána. Číslo o Bohu, ale zároveň hluboce lidské – o službě, hledání, vnitřních zápasech, bolestech i smíru v poslední hodině, ale také o kráse stvoření, radosti z přírody a z nového života s Bohem.

Je tu nový rok, celých 365 dnů budeme v letopočtu psát dvě dvacítky. Čtyřicet je počet, se kterým se v Písmu setkáváme mnohokrát. Čtyřicet dnů trval liják při potopě. Čtyřicet let žil Mojžíš jako egyptský princ na faraonově dvoře a pak dalších čtyřicet let jako psanec u stád v midjánské zemi. Čtyřicet dnů trval průzkum zaslíbené země, věrnému Kálebovi bylo toho roku čtyřicet a čtyřicet let pak Izraelci chodili po poušti. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí strávil Mojžíš na Sínaji, když skrze něj Hospodin dával lidu desatero. A znovu stejnou dobu po epizodě se zlatým teletem, když šel Mojžíš na horu pro nové desky. Čtyřicet byl maximální počet ran u mrskání toho, koho soud prohlásil za svévolníka – ani o ránu víc, aby nebyl člověk před svými bratry zlehčen. Čtyřicet let soudil Elí Izrael, čtyřicet let vládli Izraeli Saul, David i Šalomoun. Čtyřicet týdnů se v těhotenství vyvíjí nový člověk. Čtyřicet dnů se Ježíš na poušti postil a čtyřicet dnů chodil po zemi po svém vzkříšení, než byl vzat do nebe, před zraky zástupů.

Jako by Bůh na konci každé z těchto událostí řekl svoje: To už stačí. Čas se naplnil a odteď to bude jinak. V něčem jste žili, trvalo to dlouho, ale teď vás vedu dál. Z lůna matky na světlo světa.

Z vod potopy na pevnou zem, z pohodlí ke službě, z otroctví do svobody, z hříchu do bezpečí desatera, z pouště do úrodného kraje. Z problému k řešení, z pozice soudce před Boží soud, z královského trůnu před Krále králů. Z půstu a modliteb k nasycení davů hladových po Bohu. Od lidí k Bohu.

Ať už pro vás, milí bratři a sestry, bude rok 2020 rokem změny, nebo jen dalším ničím nevybočujícím krokem na cestě životem, přejeme vám, aby začal tak krásně, jako začal před víc než dvěma tisíci lety mudrcům z východu – radostí z nalezeného Spasitele.

Protože i on přinesl změnu – přišel, aby předal chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatcům propuštění, slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu.

Ať jsou pro vás všechna roční období roku 2020 létem Hospodinovy milosti.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Genesis 1,26–28

Podmaň si zemi! text miroslav pavlíček ilustrace brána

H

ned v úvodní kapitole Bible čteme, že Pán Bůh stvořil člověka s konkrétním posláním. Postavil ho do předem úžasně stvořeného světa, plného nejrozmanitějších druhů rostlin i živočichů, a dal mu za úkol se o tento svět starat, spravovat ho a vládnout mu. Čteme doslova, že člověk si měl celý tento úžasný, pestrý a veliký svět podmanit a panovat nad ním.

To je možná pro nás, zvlášť v dnešní době, dost silný výraz. Dnes je populárnější názor, že člověk by měl raději dát ruce od přírody pryč a ponechat ji jejímu vlastnímu řízení. Příroda si prý poradí sama.

Když vidíme, čeho všeho člověk byl a je v nakládání s přírodou schopen, vypadá to i jako docela rozumná myšlenka, biblická ale bohužel není. Například autorem výroku „nedělej nic a vše bude v pořádku“, který je myšlenkovým základem podobných názorů, je čínský filozof a myslitel Lao-c´, zakladatel taoismu.

Biblický model je jiný. Pán Bůh stvořil člověka do tohoto světa a poručil mu jej zodpovědně spravovat, a to dokonce opakovaně. Písmo nemrhá slovy. Pokud o něčem hovoří vícekrát, naznačuje, že je to důležité. Věřím, že tento příkaz neplatil pouze pro první lidi a nepominul ani jejich vyhnáním z Ráje, ale zůstává Božím úkolem pro člověka v průběhu celých dějin, stejně jako příkaz o plození nebo ustanovení manželství. Je potřeba mu ovšem dobře rozumět v kontextu celého Písma.

Slova panovat a podmanit mají negativní přízvuk v důsledku pozdějšího pádu

4

leden 2020

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

člověka a násilí s nimi spojeného. Adam selhal, ale Bůh poslal na svět druhého Adama, Ježíše Krista, který přinesl na tuto oblast jiný pohled: „Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,25–28) Jsme

tedy povolání „panovat a podmanit“ tímto novým, kristovským způsobem. A také je třeba tento příkaz vnímat v kontextu naší dnešní situace a oblastí, na které můžeme mít vliv.

Pán Bůh sice stvořil svět dokonale, ale zároveň ponechal i velký prostor pro člověka, aby jej mohl dále rozvíjet a budovat. Člověk je jediným tvorem, stvořeným „k obrazu Božímu“. Má představivost, vůli, tvůrčí imaginaci, inteligenci, dovede plánovat, organizovat. Kdosi hezky pověděl, že Pán Bůh nevyrábí sýry, ale stvořil krávy, které dávají mléko, aby z něj člověk mohl dělat sýr. K tomu ovšem člověk musel zapojit svůj důmysl, um a přidat svoji práci.

Stejný princip můžeme vidět v mnoha dalších oblastech.

Stejně tak příkaz k plodnosti a množení se může kromě vlastního potomstva vztahovat i na to, že když s něčím začneme, máme to rozmnožit – máme skončit s větším množstvím, než jsme začali. Ve Starém zákoně bylo množství jedním ze znaků požehnání, ať už šlo o děti, stáda, nebo obilí.

Jinak řečeno, ve všem, co děláme, máme prosperovat. (Slovo „prosperita“ nemá sice u řady křesťanů příliš dobrý zvuk, ale pokud nad ním přemýšlíme z pohledu jiného, oblíbenějšího slova „sbírka“, hned se jeví v přijatelnějších barvách.)

My jsme – stejně jako Adam – vyzváni pokračovat a navazovat na dílo našeho Stvořitele a dál budovat, rozvíjet a odpovědně spravovat svět, do kterého nás Pán Bůh postavil. Jsme také stejně jako on obrazy Božími. Bůh nás ještě před naším

narozením originálně zformoval (Ž 139,16) a dělal to nepochybně s určitým konkrétním záměrem. Ne náhodou máme rozdílné schopnosti i zaměření. Adam byl pro svůj úkol příslušně vybaven a nejinak je tomu i s námi.

Nejsme tedy až tak bezmocní a neschopní, jak si někdy připadáme. Když si dáme tu práci a budeme hledat, v jakých oblastech jsme obdarovaní, a budeme-li je dál rozvíjet, zjistíme, že máme slušný potenciál a můžeme být větším přínosem, než si myslíme. Když se snažíme o něco v oblasti, která není naší parketou, většinou díru do světa neuděláme.

Když se ovšem zaměříme na schopnosti, které do nás Pán Bůh vložil, můžeme dosáhnout pozoruhodných výsledků. V knize Přísloví čteme: „Viděls muže, který je zběhlý ve svém díle? Před králi bude stávat; nebude stávat před bezvýznamnými.“ (Př 22,29) David hrál na svoji citeru tak, že se to doneslo až na královský dvůr. A Pán Bůh si to mohl použít pro své další záměry.

Můžeme ovšem svoje hřivny také krásně zakopat. V danou chvíli nám to přinese méně námahy, rizika a dalších starostí.

Musíme však počítat s tím, že toto jednání bude mít určité důsledky. Nejen v tom, že promarníme potenciál, který do nás Stvořitel vložil. Projeví se to i tím, že některé dobré věci se prostě nestanou.

Jsme jako lidé v řadě oblastí samozřejmě nahraditelní a zastupitelní – zpravidla tam, kde jsme přesvědčeni, že se to bez nás neobejde. Jsou ovšem určité věci, které za nás nikdo jiný udělat nemůže a také neudělá. A pokud je neuskutečníme my, tak se prostě nestanou. Možná se kvůli tomu svět nezastaví ani nevychýlí ze své osy, nezhroutí se žádný významný podnik, projekt nebo organizace, ale někde zůstane prázdný, nenaplněný prostor. Někteří lidé, pro které jsme možná – aniž bychom si to nějak zvlášť uvědomovali – důležití, od nás neuslyší to, co by potřebovali. Tam, kde jsme mohli předat otisk toho, co do nás Bůh vložil, zůstane prázdné místo.

Do skutků, které pro nás Bůh připravil, nikdo nevstoupí.

I touto optikou bychom měli číst náš dnešní text. Nerozhodnost a pasivita nejsou neutrální. Někdy je hříchem to, co uděláme, jindy to, co neuděláme.

V závěru se nabízí otázka, co „podmanění země“ pro nás v tomto roce může znamenat prakticky. Pro někoho to možná bude rozhodnutí vstoupit do určité duchovní služby. Pro jiného konečně se naučit anglicky nebo ovládnout jinou dovednost, kterou potom bude moci uplatnit. Pro dalšího změnu v zaměstnání, podnikání, uskutečnění odkládaného projektu. Pro jiného naopak opuštění některých aktivit, více času pro rodinu nebo jiné, dosud zanedbávané důležité věci. Může to znamenat rozhodnutí přestat odkládat věci, které

mi už dlouho leží na srdci, nebo dát přednost důležitému před naléhavým. Možná se budeme muset nad svým životem zamyslet komplexněji. Důležité je, abychom svěřený život a schopnosti využili tak, jak to Pán Bůh zamýšlel, a nenechali se určovat nahodilostmi.

Samozřejmě to nebude úplně snadné, zřejmě to bude vyžadovat také určité úsilí či nepohodlí. Budeme se muset zvednout a vyjít do neznáma. Nebojme se toho. Nenechme si namluvit, že venku je lev, který by nás sežral, kdybychom vytáhli paty z domu. (Př 22,13) Námaha s tím spojená se nám vrátí. I pro nás platí Boží požehnání, spojené s tímto příkazem.

■

Miroslav Pavlíček (1966) Vikář v Rakovníku. S manželkou Lydií má čtyři převážně už dospělé děti. Žije v Olešné u Rakovníka, vedle částečného úvazku vikáře ještě podniká.

Na počátku roku si zpravidla klademe otázku, jaký asi bude. Co nás potká, jaké události nastanou, co se přihodí. Co nový rok přinese.

Navrhuji podívat se na to z trochu jiného úhlu: Čím mohu letošní rok naplnit?

Jaký bude můj příspěvek? Co jiného, nového, důležitého udělám letos pro sebe, pro své blízké, pro své okolí? Jsem vůbec v běhu tohoto obrovského světa ně­ jak důležitý?

Myslím, že nejsme zvyklí příliš takto přemýšlet. Cítíme se příliš malí a ne­ patrní na to, abychom mohli něco výrazněji ovlivnit. Nepřipadáme si zpravidla nijak výjimeční, schopní ani talentovaní. A také vnímáme svoji křehkost a pomí­ jivost. Ano, jsme pouhá tráva, která tu dnes je a zítra být nemusí. Mnoho věcí v životě vůbec nemáme ve své moci. Někdy stačí málo, abychom si to velice zřetelně uvědomili. To je jedna část pravdy.

Na druhou stranu Písmo říká, že jsme stvořeni podle Božího obrazu, neseme Boží otisk, něco, co nás přesahuje. Každého z nás také Pán Bůh vybavil určitou kombinací schopností, dovedností, zálib, tužeb i zájmů. Provedl nás určitými životními zkušenostmi, někdy nelehkými.

Nic z toho není samoúčelné. Pán Bůh je dobrý a efektivní hospodář. Vše to můžeme chápat jako konkrétní a praktickou výbavu pro úkoly, které před nás postavil či postaví. A z Písma víme, že Pán Bůh často neváhal postavit před lidi úkoly, na které se rozhodně necítili.

V těchto intencích můžeme číst i náš dnešní text.

2020 leden

5

rozhovor

Léky, sbor a vinná réva ptala se eva čejchanová foto autorka

J Měl jasno v tom, že chce pracovat v lékárně. Pak ho Bůh vedl ke službě kazatele a dnes pomáhá lidem z jejich psychických problémů. O hledání své cesty před Bohem vypráví Samuel Jindra.

ste doktorem farmacie. Projevovala se u vás volba tohoto oboru už v dětství? Byl jste „klukem u zkumavek“?

Nebyl, ale s farmacií má moje dětství společný jmenovatel v zájmu o stvoření, o přírodu.

Sdíleli jsme toto zaujetí v rodině, moje sestra se hodně zajímá o květiny a můj otec je původním vzděláním zemědělský inženýr. K přírodě jsme tedy měli vždycky blízko, vždycky mě to k ní táhlo.

Dětství jsem prožil na Vysočině v Havlíčkově Brodě. Jako kluk jsem se zajímal hodně o ptáky. Bavilo mě hledat ptačí hnízda, byl v tom kus objevování, měl jsem pocit, že dělám vědeckou práci. Vedl jsem si záznamy, fotil jsem – pamatuji si večer u Sázavy, kdy jsem našel kosí hnízdo. A pak hnízdo čejky chocholaté, na to jsem byl hrdý – čejka je hodně plachá, od hnízda na zemi se snaží odvést pozornost, vajíčka v něm vypadají jak čtyři oblázky...

Proč jste si tedy jako obor zvolil zrovna farmacii?

Chtěl jsem studovat medicínu, jenže tehdejší ředitel gymnázia mi vzkázal, že režim si nepřeje, aby mezi lékaři byli křesťané a že mi nedá doporučení. Vyložil jsem si to tak, že tady mám stopku. Až později jsem přemýšlel, že jsem to přece jen měl zkusit. Na medicínu jsem tedy přihlášku nedal, ale hledal jsem nějaký obor, který by k tomu měl blízko – a to byla farmacie. Počítal jsem s tím, že po prvním ročníku farmacie přestoupím na medicínu, dokonce jsem si to v letním semestru i vyjednal.

Proč jste na ni nešel?

To je bílé místo v mém životě – dnes už vůbec neumím rekonstruovat, proč jsem se nakonec rozhodl to neuskutečnit. Ale asi to tenkrát mělo nějaký smysl.

6

leden 2020

Farmacie je běžným člověkem vnímána víc jako chemie než jako součást přírody.

Je to omyl?

Studium farmacie zahrnuje řadu chemických oborů, od těch základních – anorganické, organické, fyzikální a analytické chemie – až po specializovanější chemické obory – třeba farmaceutickou chemii, biochemii, patobiochemii. Ale farmacie vzešla z přírody. Na jejím počátku bylo vyhledávání léčivých látek z přírodních zdrojů.

Teď je to jinak? Odklonila se farmacie od přírodních látek?

Z velké části je to dnes syntetická výroba léčiv. Řada přírodních látek se dnes vyrábí průmyslově, protože věda pokročila. Ale z přírody se stále čerpá, nadále se zkoumají nebo získávají účinné látky z přírodních zdrojů.

Kolem léků koluje mnoho mýtů. Čemu lidé věří, a přitom by věřit neměli?

Ano, každý z nás máme nějaké představy o lécích, které nemusí odpovídat skutečnosti. Ne vždy je možné rozdělit je jednoduše na ty, které jsou prospěšné, a na ty, které prospěšné nejsou. Pokud například říkáme, že nebudeme jíst léky, protože „to je chemie a já žádnou chemii nechci“, museli bychom se zbavit celého života, protože život je svou podstatou „chemický“. V živých organizmech neustále probíhají biochemické procesy. Tato zkratka prostě neplatí. Samozřejmě většina léčivých přípravků jsou látky, které nejsou tělu vlastní, a tělo na ně reaguje – musí se s tím vyrovnat. Ale takových cizorodých látek dostáváme do těla spoustu třeba každým nadechnutím. Člověk je k jejich zpracování vybaven – existují procesy v těle, které tyto látky odbourávají a vylučují.

Co nejdůležitějšího vám farmacie dala?

Dalo mi to přírodovědecké vzdělání, které sice dnes profesně nevyužívám, protože

pracuji v jiném oboru, ale které mě po celý život doprovází jako vnitřní bohatství. Potkal jsem se se skvělými spolužáky. A doba studia v Hradci Králové byla také časem mého osobního a duchovního vývoje.

Po vystudování farmacie jste několik let pracoval jako lékárník.

Bavilo vás to?

Určitě, líbil se mi přirozený kontakt s lidmi za tárou.

Proč jste tedy nezůstal lékárníkem?

Přechod od farmacie k práci s lidmi v církvi byl zpočátku nenápadný, ale později měl jasný zlom. Už od střední, ale hlavně od vysoké školy jsem byl angažovaný křesťan a během studií farmacie jsem se svojí vírou netajil. Spustilo to zvláštní proces – setkal jsem se s řadou spolužáků, kteří během studia uvěřili.

Na koleji jsme založili skupinku, kterou jsem vedl. Práce s lidmi mě bavila a zároveň mě přitahovala duchovní oblast, hodně jsem četl Bibli. Když jsem skončil farmacii, pustil jsem se do studia teologie na semináři.

Cílem vašeho studia teologie nebylo sloužit jako duchovní?

Ne, původně jsem k tomu nesměřoval.

Naopak, měl jsem jasno v tom, že chci pracovat v lékárně. Studiem jsem chtěl jen naplnit svůj zájem. Ale všimli si toho lidé v církvi a Rada Církve bratrské mě a manželku oslovila, jestli bychom

→

PharmDr. Mgr. Samuel Jindra (1967) Vystudoval farmacii na UK v Hradci Králové, teologii na ETS v Praze a psychologii na UP v Olomouci. S manželkou Hanou má dvě dospělé děti.

2020 leden

7

rozhovor

se nechtěli přesunout z Prahy, kde jsme tenkrát žili, do Veselí nad Lužnicí, kde malé společenství hledalo správce budovy. Ta v létě sloužila i k rekreačním účelům. Tenkrát jsme té výzvě rozuměli jako odpovědi na naše modlitby, kde by nás Pán Bůh chtěl mít. Časem se ukázalo, že představa veselského společenství o domovníkovi je, že bude dělat nejen domovnickou činnost, ale i nějakou práci s lidmi. Tomuto očekávání jsem vyšel vstříc. Nadále jsem však pracoval v lékárně, poté jsem vykonával civilní službu v nemocnici v Táboře. Dělal jsem toho ve sboru čím dál víc. Po nějaké době za mnou přišel Karel Taschner z Rady CB s tím, jestli bych zvážil odchod z lékárny a práci ve sboru naplno. Věděl jsem, že sedím na dvou židlích a že si musím vybrat. A zvolil jsem židli pastýřskou.

Ale rozhodování to nebylo jednoduché.

Tušil jsem, že obětuji něco, k čemu se už možná nevrátím.

význam, protože mě to formovalo. Pak přišly zkušenosti na vysoké škole s druhými lidmi, které rozhodly, že jsem nezůstal u formálního křesťanského vyznání.

K základním hodnotám a znalostem se připojily zkušenosti s tím, jak Bůh v tomto světě jedná. Viděl jsem, že Boží duch proměňuje člověka. Vidět duchovní růst u druhých zpětně podporovalo mou vlastní proměnu.

Viděl jste Boha i ve vzorkách pod mikroskopem?

Určitě. Jednou z významných složek mé zbožnosti je, že víra dává smysl či jednotící koncept všemu, co zažívám. Vzpomínám na učitele obecné biologie, váženého starého pána, když v amfiteátru stál u tabule a líčil, jak to v buňce funguje. Podrobně vysvětloval různé regulační mechanismy, na konci přednášky se opřel zády o tabuli a pronesl: „Víme, jak to funguje, ale nevíme proč.“ Pro mě víra ve Stvořitele je

Věděl jsem, že sedím na dvou židlích a že si musím vybrat.

A zvolil jsem židli pastýřskou.

Samotný obor propojující kontakt s lidmi a přírodní vědy pro mě byl přitažlivý.

Dnes už neřeším, zda mi chybí – mám jinou práci, která mě baví.

mimo jiné klíčem ke smysluplné odpovědi na takovou otázku. Za podivuhodnými jevy a ději v přírodě i ve společnosti je záměr. Každý detail má smysl, zapadá do nějakého celku. Samotné přírodní vědy na tuto otázku odpovědět nedokážou.

Už na vysoké škole jste hořel pro Krista a vedl skupinku. Kde začala vaše osobní víra?

Využíváte v životě všechny tři odbornosti, které jste si osvojil – farmacii, teologii a psychologii?

V mém duchovním životě byly nějaké zlomové okamžiky, ale dnes jim nepřikládám velkou váhu. Svou cestu k Bohu vnímám spíš jako postupný vývoj. Něco zaseli rodiče a společenství, jehož jsem byl součástí. To, že jsem byl od dětství v kontaktu s Biblí a s věřícími lidmi, mělo velký

Hlásím se k pojetí člověka v perspektivě biologické, psychologické, sociální a spirituální. Pohled na člověka jako živý organismus připomíná jeho tělesné uspořádání, potřeby a potíže. Psychologická perspektiva jde trochu víc pod kůži a věnuje se jeho prožívání, snaží se rozumět jeho chování

Co to bylo? Co vám z tehdejší práce nejvíc chybí?

8

leden 2020

a jednání a pomoci mu naplnit potřeby, na něž upozorňují jeho pocity. Sociální rozměr lidského bytí odkazuje k postavení jedince ve společnosti, tedy k jeho vztahům a sítím, které z těchto vztahů vznikají. Zabývá se též uzly, které se tam někdy mohou zašmodrchat. Zbývá spirituální oblast, v níž se dotýkáme závažných otázek původu, smyslu a přesahu života, vyrovnáváme se zde s vinou, utrpením a smrtí.

Dnes při práci s lidmi těžím z toho, že mám přírodovědné vzdělání, že jsem se ve zdravotnictví pohyboval a přes psychologii jsem se k němu vrátil. Když lidé začnou mluvit o nemocech a o lécích, tak to pro mne není řeč zcela neznámá. To je jistá výhoda, pomáhá mi to zorientovat se a vidět souvislosti mezi tělesným zdravím a nemocí a různými jinými potížemi, ať už jsou rázu psychického, nebo duchovního. Práce kazatele mě vycvičila v kontaktu s různými lidmi v nejrůznějších potížích. Moje současná poradenská a terapeutická praxe se pochopitelně opírá o příslušné psychologické vzdělání teoretické i praktické.

Ordinovaným kazatelem jste dvacet let – kromě Veselí nad Lužnicí jste sloužil ještě v Bystrém v Orlických horách a v Arše v Pardubicích. Co vám služba kazatele přinesla?

Velikou zkušenost s různými situacemi v lidských životech. Setkával jsem se s nemocnými, s umírajícími, s pozůstalými, s lidmi, kteří byli před důležitými rozhodnutími a po nich, s lidmi v různých životních situacích a krizích, s mladými lidmi před svatbou, ale také s těmi, kteří se rozváděli. Pestrost života se ke mně dostávala ve velké šíři, intenzitě a bohatství. Jako příklad mohou sloužit zpovědní rozhovory. Kromě křtů byly pro mne asi nejvýraznější zkušeností v práci kazatele. Zejména v Arše jsem měl velkou příležitost, když lidé přicházeli k víře, často už ve zralém věku, a když potom procházeli křtem. Když vyznávali hříchy a činili pokání, bylo to nesmírně silné.

Bylo to tohle, co vás přivedlo ke studiu psychologie? Abyste těm lidem mohl víc pomoct?

Na terapii Pro vyjádření pocitů, úzkostí a vnitřního prožívání, o kterém by nebyli schopni otevřeně mluvit, využívají klienti na psychoterapiích zástupné postavičky.

Nepochybně to byl jeden z významných faktorů. Po pravdě – v osobním kontaktu s lidmi jsem byl na počátku své kazatelské práce velmi nejistý a domnívám se, že jsem tam také udělal spousty chyb. Ale postupně přibývaly zkušenosti a příležitosti a v závěrečné fázi mého působení ve sboru tvořila tato osobní setkání asi 60 % mého pracovního času. Navíc přibývalo těch, kdo s sebou přinášeli složité věci i velké bolesti a měli za sebou nesnadné životní příběhy. Měl jsem pocit, že tomu všemu potřebuji ještě víc rozumět – co se děje v lidské duši a v lidských životech, kdy je na místě pomoc duchovní, a kdy jiná. Někdy nestačila jen modlitba, podobně jako jindy nestačil jen paralen. Některé potíže se nevyřešily prostě tím, že se lidé obrátili k Bohu. To bylo jistě důležité, ale část jejich problémů zůstala. Pokud něco dělali špatně ve vztazích s druhými lidmi nebo špatně zacházeli sami se sebou, tak to Pán Bůh za ně nevyřešil. A léky na to také nepomohou, je třeba hledat ještě jiné cesty řešení.

Proč jste se rozhodl skončit se službou kazatele a věnovat se psychologii?

Důvody byly jednoduché – nebyl to žádný plán, jen jsem věděl, že potřebuji změnu. Sbor potřeboval také změnu. V Arše

jsem pracoval 12 let a bylo na místě, abych skončil. Měl jsem ukončené studium, tak jsem se rozhodl, že když ukončím práci kazatele v Arše, na jiné místo ve sboru už nenastoupím a posunu se profesně zase o kousek dál.

Co bylo na službě kazatele nejtěžší?

Nejtěžší pro mne bylo to, že v osobě správce sboru se protíná více protichůdných rolí. Očekává se, že bude mít s ovečkami blízké vztahy, ale za pár let zmizí a tyto vztahy ukončí. Je bratrem, ale své sourozence má také napomínat a káznit, někdy i řídit. Je „služebníkem“ s nevelkými pravomocemi, ale má stát v čele, vést a nést odpovědnost.

Přemýšlíte, že byste se někdy do role kazatele vrátil?

Jsem spokojený v práci, kterou nyní dělám, a nepřemýšlím o tom, co bude za nějakou dobu.

Blížíme se k závěru: Kdy jste s Bohem nejšťastnější?

Vracíme se na začátek – v přírodě. Kaž­ dý východ slunce, zpěv ptáků, proměna přírody napříč ročními obdobími. To jsou úžasné duchovní zážitky, jsou to Boží doteky.

Pořád hledáte ptačí hnízda?

Nehledám. Ale zasadil jsem vinnou révu a letos jsme sklízeli první hrozen. Když si vybavím tu chuť, přijde mi to jako zázrak – jako proměna vody ve víno. Cením si takových drobných nesamozřejmostí. K duchovnímu zážitku mi často stačí chuť obyčejného jídla nebo kvítek sedmikrásky.

Je kazatel Bohu blíž než psycholog?

Nevím, nemohu mluvit za kazatele ani za psychology obecně. A pokud jde o mne, jsem doufám hlavně člověk. Dnes se na řadu věcí věřícími lidmi označovaných jako „duchovní“ jako obyčejný člověk dívám z větší dálky. A někdy v nich tolik zbožnosti nenacházím. Naopak pokud v práci vidím, že klient objevuje důležité pravdy o sobě a svém životě, mám dojem, že koukám Pánu Bohu pod prsty navzdory tomu, že tam nezazní ani jedno explicitně „duchovní“ slovo. Vypadá to trochu jinak, ale možná je to podobná proměna, jakou jsem viděl, když lidé činili pokání nebo se nechávali křtít. Nebo když vidíme, že nějaký lék přinesl úlevu. Domnívám se, že takhle nějak může vypadat evangelijní proměna vody ve víno. Neokázalá, ale zázračná.

■

2020 leden

9

vernisáž

Krajina zpívá a já se k ní připojuji text a foto eva Čejchanová

Na vernisáž Hannah Brown se přišlo podívat tolik lidí, že se do galerie nevejdou.

Stěny všech prostor zdobí pestré malby krajiny u Labe. „Máme její obrazy v modlitebně,“ říká hrdě Petr Luhan, budoucí vikář Sboru CB v Čelákovicích. „Až tady člověku naplno dojde, jakou tam máme vzácnost.“

V

10

úvodu vernisáže byla řeč o všestrannosti vašeho uměleckého nadání. Vaším druhým velkým koníčkem je hra na klavír, jste ale profesionální malířka. Proč vyhrála tahle část vaší tvorby?

jsem chodila na výuku, výtvarnou tvorbu jsem měla v sobě víc zakotvenou – vždycky jsem kreslila a tvořila rukama, i když to nebylo profesionálně. Ale bylo to ve mně hlubší.

Jedna z věcí, se kterými se potýkám už od začátku, je, že jsem vždycky měla hodně velkou trému z koncertů. Pro někoho tréma znamená, že pak zahraje ještě líp, mně se to většinou nestalo (smích). Výtvarná tvorba má výhodu v tom, že všechnu přípravu mohu udělat dopředu a pak už je jen ta prezentace. Ale musím říct, že i když jsem se už jako maličká specificky a intenzivněji věnovala klavíru tím, že

A proč zrovna olejomalba?

leden 2020

Kromě malby mám velmi ráda i sochařství. Vnímám, že olejomalba je se svojí strukturou hodně blízko plastickému ztvárnění – dá se v ní pracovat s reliéfy, celkově má ke 3D dimenzi docela blízko. A pak hrála roli bohatá barevnost – to opravdu rozsáhlé spektrum barev, ve kterém se lze vyjádřit. Barevnost je asi hlavní důvod, proč jsem si vybrala olejomalbu.

V čelákovické modlitebně Církve bratrské je na zdi kříž z vašich obrazů krajin. Promítá se v něm vaše osobní víra?

Ano. Hodně ji vnímám. Je to mozaika pěti panelů, znázorňují krajinu Polabí, skrze kterou jsem toho osobně hodně prožila ve vztahu s Bohem. Na procházkách, když prostřednictvím jeho tvorby vnímám jeho krásu nebo alespoň její odlesky. Pokaždé mě to zasahuje. To je jedna věc. A pak je to symbolika vody. Za naší zahradou máme Labe, malovala jsem to přímo z řeky. Každý panel zachycuje jinou denní dobu. Chtěla jsem tím ztvárnit Boží vlastnosti i pozvání skrz Ježíše do vody. Voda a příroda jsou

jako křest a nový život. Jsou tam vidět lidské nohy – klidně to mohou být naše nohy, protože jsme do ní taky pozváni – a na druhou stranu to může symbolizovat i to, že se Boží Syn stal člověkem. Obrazy a symboly se v tom kříži mísí.

v Čechách. Zvažuji i to, že se na nějakou dobu vrátím do Spojených států, z různých důvodů. Jedním z nich je i to, že tam mám prarodiče.

Poslední otázkou se vrátíme ke kořenům – rodu, tvorby i víry. Příroda jako Boží dílo, rodiče misionáři. Pamatujete si, co hrálo ve vašem rozhodnutí pro Krista hlavní roli?

Proměny jedné krajiny na vystavovaných obrazech jsou jemné, co se týká odstínů, i razantní, když jde o srovnání dne a noci.

Máte to tak i uvnitř?

Mám a myslím si, že mi to tvorba pomáhá i nějak pojmenovat. Čím víc se na něco dívám, tím víc toho nacházím – a zůstávám v úžasu nad nevyčerpatelností Boží krásy. Ráda se dívám třeba jen na bílou zeď – a nacházím tam i všechny ostatní barvy.

Když maluji, nevypadá to jako fotografie, protože je v tom i moje odpověď na to, co vnímám, moje improvizace. Jako bych se do písně, která už tam zní a kterou zpívá sama krajina, mohla připojit.

Každý váš obraz má svoji vlastní melodii?

Má. Asi ne vždycky to hned aktivně vnímám, ale když se nad tím zamyslím, tak určitě.

Výstava v Galerii Gema je váš umělecký začátek?

Dostudovala jsem v roce 2016, od té doby celou dobu maluji a sama vystavuji. Ale pořád jsem otevřená tomu, kam mě Bůh povede – jestli to bude vážné umění, nebo jestli se budu věnovat třeba učení. Vnímám, že bych byla ráda, kdyby to optimistické a radostné vyjádření mohlo být i ve vážném umění. Bylo by to krásné.

Ale jsem zvědavá, jaký směr tomu Bůh dá. Nechci mít nějaké velké ambice pro sebe, nechávám to na Bohu.

Rýsuje se nějaká další expozice?

Přichází to postupně. Většinou mám nějaké věci v modlitebně v Čelákovicích, někdy tam mívám výstavy. Ale nejsem jediná, máme u nás i jiné výtvarníky. Ten kříž je tam zatím trvale. Kde vystavuji, vždycky sdělím na svých webových stránkách a na sociálních sítích. Ateliér mám v Lázni Toušeň, kde jsem otevřená návštěvám.

Uživíte se tím?

Uvidím (úsměv). Doposud jsem zkoušela různé kombinace – jsem ještě rodilá mluvčí angličtiny, mohu dávat lekce hudby i výtvarné výchovy. O ty je zájem.

Může to být i můstek do církve pro lidi, kteří se k nám jinak stydí chodit. Loni jsem celý rok učila děti ve výtvarce a zakončili jsme to výstavou těchto dětských děl v prostorách sboru CB, kam jsme zvali i rodiny. Máme novou budovu a lidé jsou zvědaví, tak se přišli podívat. Letos jsem se do toho nevrhla, protože se v posledních měsících věnuji tvorbě samotné a jsem napůl v Americe a napůl

Obojí. Moji rodiče přijeli do Čech jako misionáři v roce 1989, ale každý zvlášť. Tady se seznámili. Vnímali, že sem byli povoláni pomoct církvi. A oba hodně podporují umění. Do základní školy jsem chodila jen do páté třídy, pak jsme měli se sourozenci domácí školu. Tím vznikl prostor a měli jsme víc možností věnovat se i koníčkům, které nás zajímaly. Táta je hodně hudebně nadaný, i když se tomu profesionálně nevěnoval. Má dobrý hudební sluch. Takže hudbu máme z jeho strany. A maminka je zase tvořivá. Hudba a umění – v tom jsem odmalička vyrůstala. Ale asi větší roli pro moji vlastní cestu k Bohu hrála jejich víra než jejich geny. Vím, že jsem znovuzrozená, ale nepamatuji si přesný moment, jako si dítě nepamatuje svoje narození. Náš rodinný příběh Bůh v mém životě hodně používá. A hodně ke mně promlouvá skrze hudbu a umění. Chtěla bych tu radost pomocí obrazů přetlumočit ostatním, upoutat na krásu, která odráží někoho ještě krásnějšího, a na všechny její detaily.

■

infobox Hannah Brown Narodila se 20. října 1993 v Portlandu v Oregonu.

Její rodiče působí jako misionáři v ČR, otec Marshall Brown je administrátorem Sboru CB v Čelákovicích. Kromě malby se Hannah věnovala i hře na klavír (VŠU v Brandýse nad Labem) a keramice (ZUŠ). Na Biola University v Kalifornii pak vystudovala malbu, sochařství a biblické studium.

Od 11. října do 29. listopadu 2019 vystavovala svá díla v Galerii Gema v Praze. Její práce můžete vidět také v Čelákovicích, kde zdobí interiér modlitebny CB, nebo na www.hannahbrownstudio.com.

2020 leden

11

téma

Kazatel je jenom člověk, není Pán Bůh.

Má své slabé i silné stránky, schopnosti i neschopnosti, radosti a bolesti. Ordinací je oddělen k mimořádné službě, ale stále ještě zůstává člověkem, který sám potřebuje Kristovu spásu. Často pomáhá druhým, ale mnohdy potřebuje, aby druzí pomohli jemu.

12

leden 2020

Kazatel je jenom člověk text david novák foto depositphotos a archiv

J

e první neděle v měsíci a já budu vysluhovat večeři Páně. Jenže od rána jde všechno špatně. Na snídani nepřišel jeden z mých synů, protože se mu nechtělo, a opět mi tím narušil ideál společných rodinných snídaní. Moje výzva, aby přišel, nebyla vyslyšena, a naopak vyvolala lehkou hádku. Po snídani si jdu vytisknout kázání, jenže tiskárna hlásí, že došel toner. Ano, měl jsem to řešit dřív, ale neřešil a teď to prasklo.

Manželka mě citlivě upozorňuje, že jsem po sobě neuklidil hrneček od kávy. Druhý syn si vzpomněl, že má dopoledne fotbalový zápas, a ptá se, zda skutečně musí do sboru. Neprozřetelně otevírám mailovou poštu a najednou se dočítám, že zítra mám schůzku s člověkem, se kterým nemám úplně dobré vztahy. Pomalu ve mně kypí vztek, který vrcholí ve chvíli, kdy se celá rodina nahrne do úzké chodbičky u botníku. „Bouchnou ve mně saze“ a ostrým hlasem všem vynadám, že zase všechno dělají pozdě. Načež mi odpoví jeden za synů, že i já jsem v chodbičce, tedy zřejmě i já dělám všechno pozdě. Do sboru jdu v napětí a vzteku.

Ano, měl jsem vše řešit jinak, ale nejsem anděl, nejsem pan dokonalý a prostě občas nezvládám život. Četl jsem knížku „Uspořádej si svůj svět“ nebo „7 návyků vysoce úspěšných lidí“, ale… Za tři minuty začne bohoslužba s večeří Páně a kdesi hluboko ve mně se ozývá něco ve smyslu „jsi pokrytec, pokrytec, pokrytec“. Kdybych nebyl kazatel, určitě bych dnes k večeři Páně nešel.

Cítím napětí mezi sebou a rodinou, a dokud

bych to nedal dohromady, asi bych nepřijímal. Jenže vysluhovat budu. Proč? Protože musím. Jakkoli jsem ve velmi tolerantním sboru, nedokážu lidem říct, že dnes nevysluhuji, protože jsem naštvaný. Navíc už je pozdě na to, abych pověřil někoho dalšího.

Začíná shromáždění, nasazuji šťastný výraz a všechny srdečně vítám se slovy, jak moc jsem rád, že přišli a jak moc jsem rád přišel já. Pokrytec, pokrytec, pokrytec…

On to dělá pro peníze?

Tento příběh je poslepovaný z několika minipříběhů, nicméně ukazuje na jedno ze zásadních specifik kazatelské služby (za předpokladu, že kazatel neztratil soudnost) a tím je hluboké propojení soukromého a profesního života. Pokud jste doktor, IT specialista, prodavač nebo třeba učitel, pak jistě také prožíváte v zaměstnání mnohé tlaky. Pokud se ale pohádáte večer s manželkou, pak si druhý den ráno v práci zřejmě neříkáte, že nejste hodni vzít skalpel, zapnout počítač, otevřít kasu nebo začít učit matematiku. Svoje zaměstnání tolik nepropojujete s osobním životem, jakkoli vám práce může osobní život ovlivňovat.

Přidám ještě jeden příklad. Řadu let jsem součástí Rady naší církve, v roli předsedy jsem měl mnoho rozhovorů s adepty na vikariát a následně kazatelskou službu a nikdy nikdo rozhovor ohledně kazatelské služby nezačínal otázkou, kolik bude brát. (Všimněte si, že volím slovo služby, nikoli práce.)

Jistěže si to každý kandidát kazatelského

David Novák (1966) Má dva syny 19 a 16 let, manželku Danielu, je učitelem na ETS, administrátorem Sboru CB Praha 13 a předsedou Rady CB.

→

2020 leden

13

téma

povolání někde dohledá, ale spojovat primárně službu duchovního s penězi je nepatřičné. Představte si, že zajdete po kázání za kazatelem, pochválíte mu kázání a on vám řekne něco ve smyslu „děkuji za pochvalu, za ty prachy to dělám rád…“.

Vím, jak se budete cítit. Budete v šoku.

On to dělá pro peníze!? (V této souvislosti chci dodat, že jako kazatelé na tom nejsme finančně špatně.) Opět to ukazuje na hlubokou propojenost zaměstnání a povolání od Boha, na propojenost toho, kdo jsem a čím se živím. A toto specifikum vybalancovat není vždy snadné.

Napětí osobní a profesní roviny Považuji za privilegium, že za mnou chodí lidé, aby mi svěřili svoje osobní zápasy.

Očekávají, že jim poradím. Uvedu několik oblastí, se kterými jsem se za poslední tři roky setkal: neodpuštění, pocity nedostatečnosti, problémy s minulostí, problémy se sexualitou, manželské krize, problémy s výchovou, strach a úzkost, okultismus, problémy s církví, pochybnosti, ztráta víry, nemoc a z ní plynoucí strach, porucha osobnosti.

Problém je, že v některých oblastech mám problém i já. Někdy více, někdy

méně, ale mám svoje problémy, nebo jak někdy říkám, „mám svoje démony.“ Vím, že jsem jen člověk, ale stejně někdy stojím před otázkou, jak moc mohu někomu radit, když jsem si to či ono sám nevyřešil? Jak moc mám například kázat o modlitbě, když se modlím málo; o sebeovládání, když jsem zase po deváté večer vybílil lednici; o čistotě, když mi zase ujely myšlenky nebo oči, kam neměly; o odpuštění, když ve sboru sedí člověk, kterého „fakt nemusím“… Opět se točíme v propojení osobní a profesní roviny.

anketa

Co očekáváte od kazatele – lidsky a profesně? připravila redakce časopisu BRÁNA

David – Očekával bych od něj především duchovní vedení svých oveček ve vztahu k Bohu. Možná se více zaměřit na mladé lidi (obzvláště v dnešní době), kterým chybí zkušenost obrácení a tolik potřebné teologické ukotvení jejich víry. Dále je to oblast diakonie, ke které ne každý kazatel má vztah.

A v neposlední řadě by měl mít teologické vzdělání, aby dokázal vyučovat, vzdělávat a čelit takzvaným rádoby teologům, kteří se ve společenství objeví.

Daniel – Kazatel je podle mého ten, kdo má poslání a obdarování kázat evangelium (dobrou zprávu) o Boží lásce a vyzývat věřící i nevěřící, aby se obrátili k Bohu. Nesnaží

se o teologický výklad písma, ale přináší zjevené Boží slovo do aktuální situace jednotlivců nebo společnosti. K tomu by měl zaměřit své úsilí. Kazatel by měl milovat lidi a mít srdce pastýře. A myslím, že to nutně neznamená, že musí být kazatelem (správcem) sboru.

Jan – Zájem, povzbuzování ve víře, support v evangelizaci, team leader, pastorační návštěvy, výchovu nástupců ve službě.

Věra – Lidsky: osobní růst víry – zralost v řešení konfliktů a napětí, věrnost v manželství a zodpovědné rodičovství, toleranci a přátelský přístup k církvi i mimo ni.

Profesně: zaměření na růst víry těch, kterým slouží, duchovenská diskrétnost, dlouhodobá externí „osobní supervize“ (aktivní prevence vyhoření, pýchy, snahy zalíbit se...), schopnost najít si zdroje čerpání (teologie, rétorika, management), schopnost pracovat v týmu, vyjasnění svých kompetencí.

Daniel – Dobrý vztah k rodině, pokud ji má.

Intelekt. Biblické vzdělání – historický kontext, různé výklady,… Dobrá dikce. Vhodný charakter.

14

leden 2020

Hanka – Očekávání od člověka je vždy zrádné a přináší většinou zklamání. Vyhlížím, že bude chybujícím člověkem, který si je vědom svého místa coby omilostněného, milovaného Božího dítěte a zároveň je ochoten přiznat slabost, nechat se nést na modlitbách a řekne si o pomoc. Hřích nazve hříchem a zároveň vždy přinese naději v milosti kříže. (A někdy ho chci taky vidět v teplákách :)) Daniela – Lidsky od kazatele očekávám určitou dávku empatie. Žádný člověk asi nemůže plně souznět se všemi, ale dobrý vedoucí sboru/kazatel by měl mít o lidi upřímný zájem. I drobný dotaz na práci nebo děti potěší. Co ráda vidím, je i pěkná rodina,

komentář

Pokušení kazatele, které jiný nemá

Kam kazatel nedohlédne Posunu se ještě k další rovině práce kazatele. Každý člověk potřebuje vidět za svojí prací nějaké výsledky. Pokud do něčeho dlouhodobě dáváte svoje úsilí a kýžený výsledek se nedostavuje, je to frustrující. Ano, znám verš o tom, že služebník má být především věrný, ale přesto nějaké výsledky své práce potřebuji vidět. Někteří kazatelé mají to štěstí (nebo požehnání), že výsledky svého úsilí vidí, jiní nikoli.

která může být příkladem ostatním.

Profesně jsem ráda, když kazatel vidí své silné a slabé stránky a ty slabé doplní službou starších. To může být cokoliv (pastorace, vyučování, organizace sboru...). Nikdo není dokonalý na 100 % a ani od kazatele to nemůžeme očekávat. Od sboru bych očekávala, že to tak přijme.

Bohunka – Požadavky na kazatele se mění v průběhu mého života podle věku a životní etapy, ve které se zrovna nacházím. Co potřebuji zrovna dnes? Vidět kazatele jako přítele a zároveň autoritu; jako člověka, který dokáže vyslechnout a zároveň ctít zpovědní tajemství; jako „chlapa“, který řeší podobné situace v každodenním životě jako my farníci.

Pavlína – Z kazatelovy osobnosti potřebuji vnímat jeho hlubokou důvěru v Boha, výklad Božího slova inspirující každodenní život a po lidské stránce vlídnost, osobní přístup, hlubokou empatii a skutečný zájem.

Benjamín – Kazatel je jenom člověk jako každý jiný. Je však Bohem povolaný a obdarovaný k této službě předávat Boží poselství v moci Ducha svatého.

Bronislav Matulík, kazatel Sboru CB v Praze 1

→

Kazatel má všechna pokušení, na která si jen vzpomenete, jako všichni lidé, možná jen v něčem trochu posunutá. Předně jsou to ony pověstné tři slupky od banánu, po kterých může uklouznout úplně každý: obdiv, peníze a sex. A protože v Církvi bratrské jsou ordinováni toliko muži, týkají se jich primárně svody související s přitažlivostí žen. Nemusí-li samozřejmě vnitřně čelit jiné orientaci. Takže pokud je kazatel svobodný nebo vdovec, musí se vyrovnávat se sexuální abstinencí. Ale možná složitější to mají ti, jejichž ženy dostatečně nevnímají jejich citové a emocionální potřeby, které každý muž přijímá i dává primárně v ložnici prostřednictvím sexu. I proto bylo před lety na kazatelské pastorální konferenci překvapivé, když jeden velmi zkušený a osvědčený kazatel pověděl, že se miluje se svou manželkou v sobotu večer, aby v neděli nebyl vystaven pokušení krásných sester. O pornografii, která číhá, kdykoliv usedne k počítači, tehdy ještě neměl tušení…

Také pokušení peněz není zanedbatelné. Je dobře, že kazatel v naší církvi nemůže spravovat sborovou pokladnu, to by bylo ještě horší. Ale i tak bude čelit faktu, že v některém sboru na tom bude finančně lépe než v jiném, to podle štědrosti a možností toho kterého společenství. Což má pak návaznost na to, jak vnímá Boží povolání jít tam či onde do služby. A když ví, že si pohorší, není to jednoduché. Také proto, že je-li cele oddán Kristu a svému povolání, pak si jen stěží bude brát někde nějaký vedlejší úvazek, aby rodinu s dětmi lépe zaopatřil. Je však velmi dobré, že kazatelé jsou placení přes ústředí církve, takže základní standard je stejný pro všechny. To dříve nebylo, a byl-li kazatel vystaven tlaku staršovstva, které drželo zásadu, že kazatel má být skromný, a tedy chudý, bylo to opravdu těžké. I tomuto pokušení lze čelit preventivně otevřeným rozhovorem hospodáře a místopředsedy staršovstva s kazatelem a řešit s ním tuto ne právě jednoduchou oblast života. Zvláště má-li kazatel ženu na mateřské s kopou dětí, nebo nesehnala-li žena na novém místě zaměstnání.

Pokušení obdivu či spíše moci je také nasnadě. Kazatel nemůže než stát v čele.

Má vliv, musí leccos rozhodovat, oči mnohých se na něj upírají… Snadno zjistí, že se rád poslouchá, že lidé dají na jeho slova. A čím je lepší, úspěšnější a uznávanější pro svou službu a čím déle setrvává ve své funkci či v jednom sboru, tím snadněji si zvykne na to, že jeho názory jsou respektovány. No a pak není jednoduché, snese-li se na něj kritika, když nesklidí pochvalu či se objeví konkurent v silnější pozici a s lepším názorem, který je nečekaně více přijímán.

Ale i opak bývá náročný, to když se kazateli nedaří nebo se necítí přijatý, jeho kolega na sboru má větší ohlas na kázání atp. Potom i absence uznání, obdivu a vděčnosti je silným pokušením, které se může projevit nejen zahořklostí, ale i hněvem, zlobou, pohroužeností se do sebe nebo vnitřní přetvářkou. Je proto skvělé, když se kazateli dostane včas zpětná reakce. Ne každý je tak odvážný, jak býval jeden z kazatelů, který občas rozdal dotazník, aby mu lidé ve sboru napsali, jak jeho službu vnímají. Když ale tak odvážný kazatel není, je dobré, aby mu starší a členové zpětnou vazbu poskytli sami od sebe. Možná se tím také oni oprostí od pokušení, které spočívá ve strachu kazateli něco kritického říct, a obavě, že to s ním budou muset vydržet až do příštího hlasování o jeho setrvání ve sboru.

2020 leden

15

téma

Procestoval jsem všechny sbory CB, hovořil se všemi kazateli, viděl (nebo alespoň o nich slyšel) všechny modely práce ve sborech. Myslím, že určité principy, jak rozbít sborovou práci, existují (na ty se poukazuje snadněji), stejně tak existují i jisté principy, jak pomoci, aby Boží dílo rostlo. Zvláště u růstu je to ale velmi křehké. To, co se vám dařilo v jednom sboru, vůbec nemusí fungovat v jiném. Děláte to samé, ale počet pohřbů převyšuje počet křtů, staré křivdy navzdory vašemu úsilí přetrvávají, po sérii kázání na téma odpuštění se mezi sebou „posekají“ dva velectění členové sboru atd.

Když jsem byl elektrikářem, svítila po mém zásahu světla. Když jsem byl učitelem, pak po mém vyučování studenti odmaturovali. V kazatelské službě kauzalita něco udělat a vidět výsledek až tak neplatí. Jenže pokud sbor dlouhodobě stagnuje (a nyní nemyslím jen, nebo především na počty), pak pro některé to bývá zásah do pocitu hodnoty. Vzpomínám si, jak na jedné kazatelské pastorálce hlavní mluvčí D. Schindler (kazatel naší sesterské církve v Německu) říkal, že hlavním důvodem, proč pastoři v Německu odcházejí do civilního zaměstnání, je jejich nízké sebevědomí plynoucí z toho, že nevidí výsledky své práce.

Tři v jednom A je tu také další specifikum kazatele. Už z názvu plyne, že kazatel káže, měl by

16

leden 2020

tedy umět vykládat Boží slovo. Jiným výrazem pro kazatele je pastýř, což evokuje schopnost vést a starat se o svěřené „stádo“. Jakkoli lze leccos delegovat, kázání, pastoraci a vedení musí každý kazatel v nějaké míře konat a na mnoha sborech se to očekává, což je zcela správné. Až na výjimky prostě kazatel nemůže říct: „Nejsem k lidem, tak ať mi dají pokoj, budu jen kázat a vést.“ Nebo: „Veďte si to tady sami, já budu jen pasivně přijímat úkoly od místopředsedy staršovstva.“ Nebo: „Mám vás rád, ale kázání ode mě nechtějte, protože kázat prostě neumím.“ Problém je, že kázání, pastorace a vedení jsou velmi specifické oblasti a ne každý z kazatelů všechny tři zvládá. Jenže sbor to často celkem oprávněně očekává, což může být jistým zdrojem napětí.

Nebezpečí moci Poslední oblastí, kterou bych chtěl popsat a se kterou se setkáváme i v jiných profesích, je oblast moci. Kdesi jsem četl následující: „Ať si to kazatel připouští, nebo nikoli, má na druhé veliký vliv. Je autoritou,

je vidět, je na kazatelně a je obvykle brán velmi vážně. Zlomení lidé se na pastory obrací s touhou po radě nebo s potřebou, aby jim věnoval pozornost. Pro pastora není složité skrze svá slova nebo osobnost získat nadvládu. Pastoři někdy nevědí, jak velkou moc mají nad druhými.“ Nevím, zda jako pastor mám „velkou moc nad druhými“, ale nějakou asi ano.

Zapeklitost duchovních a jejich případné moci je i v tom, že protestovat nebo neposlechnout svého „duchovního vůdce“ bývá někdy považováno za vzpouru proti Bohu. Pochopitelně je to nesmysl, duchovní není žádná náhražka Pána Boha, ale pokud dojde k deformovanému vnímání jeho role, mohou ho takto lidé, třeba i nevědomky, vnímat.

Otázka, kterou chci položit, je: Jak se něco takového stane? Proč „ovečky“ nedokážou vykázat některé dravce do patřičných míst? Bojí se? Nemají informace?

Proč se tolik lidí stáhlo ve chvíli, kdy cítili tlak? Kde došlo k onomu obratu, kdy duchovní vůdci pevně uchopili otěže do rukou a už jako by se nedalo nic dělat?

komentář Výsledkem jsou zničené životy, církve nebo sbory, které připomínají spíše duchovní koncentrák. Neznám přesnou odpověď, proč se tak stalo, ale vždy zde nějakou roli hrála moc a strach z ní…

Modlete se za kazatele Jak snad z článku plyne, práce duchovního je v něčem hodně specifická. Protože tento článek budou zřejmě číst většinou nekazatelé, pokusím se na závěr napsat pár nápadů, jak kazatelům být v jejich službě oporou.

Mám za to, že čas od času je dobré, když nejbližší spolupracovníci kazatele – což bývá staršovstvo – udělají nějaký bilanční rozhovor a nastaví kazateli jakousi zpětnou vazbu.

Zde je velmi důležité oddělit fakta a emoce.

Případné poukázání na to, že by se měla zlepšit pastorace, tedy neznamená, že ji kazatel dělá hrozně.

Nezapomínejte kazateli i jeho manželce vyjádřit poděkování. Znám argumenty typu „mně v práci taky nikdo nepoděkuje, tak proč bych měl v případě kazatele dělat výjimku“. Možná proto, že není nutné se v některých oblastech inspirovat kulturou vašeho pracoviště.

Na mnoha místech Písma čteme, že když padl vedoucí, trpělo celé společenství. Stejný příklad vidíme z církevních dějin. Kazatel je v jedné z prvních linií duchovního boje, a proto se za něj pravidelně modlete. Jak jsem psal, objel jsem všechny kazatele CB, s mnohými mám velmi dobré vztahy, ale až po nějaké době mi došlo, kolik z nich je nemocných, má nemocné děti nebo manželku. Moje interpretace je, že na ně prší šípy… však víte koho.

Kazatel není nadčlověk, proto chybuje – a někdy hodně. Stane-li se to, nebojte se ho konfrontovat. S láskou, rozvahou, ale konfrontovat. Žel, někdy se jako kazatelé chováme tak, že konfrontovat nás je skoro na bobříka odvahy. Ale potřebujeme to.

Závěrem mi dovolte ještě osobní vyznání, které není z mé hlavy, ale vystihuje moje nastavení coby kazatele: „Pane, jsem jak luk ve tvé ruce. Natáhni mě, ať nezpuchřím. Nenatahuj mě však příliš, abych nepraskl. Anebo mě natáhni, jak chceš… Co na tom, když prasknu?“ (N. Kazantzakis)

Potřebuje CB profesionální kazatele?

Pavel Chráska ml., advokát, člen Sboru CB v Praze 5

V principu samozřejmě nepotřebuje, ale s ohledem na realitu jejího života potřebuje.

To, co CB potřebuje jako každá křesťanská církev, je dorůstat plnosti Krista. Bude-li v plnosti v Kristu (jednotlivci i celek), pak bude faktickým tělem Kristovým, bude mít vše z Krista, a to celkem bez ohledu na to, jestli jsou v ní profesionálové, nebo ne. Bylo by přece legrační si myslet, že k tomu, aby mohl být Kristus v plnosti, potřebuje placené profesionály. Kristus je dokonalý svojí jednotou v Bohu. Jenže druhá stránka věci je realita života, kdy se v církvi nedosahuje dokonalosti Kristovy plnosti, a to jistě ani v CB ne. A za takových okolností mají profesní kazatelé svůj význam. Jsou to lidé, kteří ve větším rozsahu mohou pomáhat druhým na cestě do dokonalejšího života v Kristu, být podporou potřebným a jako zodpovědní správci prostě věnovat čas praktickému životu církve.

U toho pak stále platí to hezké Pavlovo, že „volu, který mlátí, nedáš náhubek“.

Takže odpověď se zdá jednoduchá, s ohledem na realitu života: CB profesní kazatele potřebuje.

Ale tak jednoduché to zase není. Někdy z toho může být víc škody než užitku.

Profese kazatele nabízí svody, a to jak pro kazatele samotné, tak i pro lidi z církve. A svod v důsledku vzdaluje od Krista, jakkoliv nemusí vzdalovat od církve. Kazatelé mohou přicházet k myšlence, že jsou jaksi církevně hlavami pomazanými, takže moudrost jejich osoby nebo alespoň úřadu, který zastávají, jim propůjčuje autoritu, která je nad ostatními. Snadno se dá zapomenout, že jsou taky jen údy těla, jedni ze správců, služebníci ostatních, jehož hlavou byl, je a bude Kristus. A ke Kristu má stejný přístup někdo maličký zrovna jako kazatel.

Podobně tomu je, když se kazatelé začnou brát tak nějak za odborníky na víru. CB to ještě silně podporuje důrazem na vzdělání kazatelů. Ale je to obráceně, autorita ve víře má plynout z vnoření se do Krista, oblečení Krista, a ne z úřadu, profese, vzdělání. A kdo je skutečně vnořen do Krista, o to víc poslouchá i maličké, protože ví, že v Pravdě mluví suverénní Bůh, a ne úřad, profese, vzdělání, školená ústa. Zcestný dojem odborníků na víru pak svádí i lidi v církvi, protože místo vlastního hledání Božího království spoléhají na odpovědi odborníků. To jsou ty svody, které v důsledku působí škodu. Církev i třeba navenek funguje, vše šlape, protože profík je prostě profík, ale dorůstání v Krista se rozmazává jako odstavený ideál.

Není pro kazatele snadné všechny ty tlaky na vlastní velikost ustát. V tomto to není jednoduchá práce. O to víc odpovědnosti musí být při hledání toho, kdo ji má dělat. Vždyť tam není jen velký tlak na vlastní velikost, ale i výzvy k pokornému hledání, co je moje role, přijímání úkolů, které třeba nejsou tak atraktivní, vůdcovské, udržení si kázně k dobré pracovitosti, pokorné vidění druhých a jejich moudrosti, pokorné přijetí omezení vlastních darů atd. Není to jednoduché. Ale pokorný a obdarovaný profesní kazatel, to je vždy velký dar, protože je vzorem, který je vidět, a v tom vidění je směrovka ke Kristu. Pak díky Bohu za něj.

■ →

2020 leden

17

téma

Kazatel a jeho rodina Bohuslava Najbrtová, dcera kazatele Bohuslava Kočnara

Nejprve mě napadají slova Pána Ježíše Krista: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ (Mt 9,13). I když kazatelské dítě, dnes sama rodič, nutí mě to nejprve se pokusit vžít do role kazatele-rodiče.

Myslím, že vůbec není jednoduché být kazatelem a zároveň rodičem. Jako kazatel musím vyhovět na všechny strany. Být dobrým manželem, být dobrým otcem a být dobrým pastýřem ve sboru. Čemu dát přednost? Jaké je správné pořadí? I kazatel se teprve učí jako každý normální člověk, který začíná žít svůj dospělý život.

Kazatel navíc musí vyhovět všem třem požadavkům, a běda, když se mu to nepodaří. Manželka bude „trpět“, děti budou „trpět“, sbor bude „trpět“. Všichni mají právo, aby jim bylo vyhověno, a pokud možno co nejlépe.

Dokud jsou děti malé, jakž takž se daří. Když přijde puberta, začíná jít do tuhého. A může se stát, že i sebelepší kazatel-člověk se všem nezavděčí. Při výchově dětí potřebují být rodiče zajedno, z časových důvodů se to někdy nedaří.

Dětem se zdá, že jim rodiče vůbec nerozumí. A sbor má pocit, že kazatelské děti jsou nevychované, a ptá se, jak to ten kazatel vlastně ve své rodině vede. Navíc ani ve sboru to není úplně tak, jak si bratra kazatele představovali. Co s tím?

Nejtěžším obdobím pro mě bylo, když jsem dospívala. Potřebovala jsem se oddělit a být sama sebou. To, že jsem se Pánu Bohu neztratila, nebyla moje zásluha. Byla to Boží zásluha. Udělala jsem mnoho kopanců, přemetů, útěků i návratů. Při hledání sama sebe jsem ale celou dobu jasně cítila lásku i přijetí rodičů. Moje jednání neschvalovali, ale udělali si na mě čas.

Nezlomili nade mnou hůl. Také většina

18

leden 2020

lidí ve sboru, kde jsem dospívala, byla ke mně laskavá. V mládeži jsem měla kamarádku, které jsem mohla říct, co rodičům říct nešlo. Sborové společenství pro mě bylo druhou rodinou. Vnímala jsem, že službu mého tatínka, maminky i nás dětí vděčně přijímají. To vše byly momenty,

které mne ovlivňovaly při hledání životní cesty. Rozhodla jsem se pro život s Pánem Bohem. Největším důkazem jeho existence byli moji rodiče. Co říkali a jak se chovali, to také žili. A pro nás děti měli čas.

Na podzimní kazatelskou pastorálku jsem si měla připravit seminář o dětech vyrůstajících v kazatelské rodině, zřejmě první zamyšlení na toto téma v rámci Církve bratrské, ale i Jednoty českobratrské.

Ujala jsem se toho s bázní, bylo mi jasné, že můj náhled i prožitky budou subjektivní. Vytvořila jsem proto anonymní anketu o 28 otázkách, na kterou odpovědělo

104 „dětí“ ve věku 16–80 let. Dojal mě počet, odvaha i upřímnost všech odpovídajících, všem odvážným srdečně děkuji. Řada z nich projevila velký zájem se dozvědět, jak anketa dopadla. Pokusím se teď tedy její výsledky stručně shrnout.

Celkově došlo mnoho povzbudivých odpovědí. I když většina odpovídajících prošla výchovou, kdy se musela podřídit velkým nárokům jak od rodičů, tak od církve, zůstala přesvědčenými křesťany.

Z odpovědí ale jasně vyplývá, že toto dozrávání neprobíhalo ani neprobíhá hladce.

Na čem se respondenti shodovali? Vnímali nepřiměřený tlak a očekávání dokonalosti od rodičů i od církve, pociťovali ztrátu soukromí, trpěli stěhováním, a tím také ztrátou kamarádů. Měli přílišný vhled do konfliktů v církvi, což se negativně promítalo do jejich vlastního rodinného života. Museli si zvyknout na nonstop službu druhým a na to, že církev má přednost, děti jsou až na druhém místě. Měli pocit, že se není komu svěřit se svými problémy.

Na druhou stranu vyjadřovali velkou vděčnost za příklad víry rodičů a jejich zápas před Pánem Bohem; za poznání širokého spektra zajímavých lidí; přes mnoho povinností si otec na ně zpravidla udělal čas. Někteří upřímně odpovídali, že prožili různá zklamání, jak v rodině, tak v církvi, která je vedla k přetvářce, a nakonec k zatvrzelosti – vůči církvi, někdy vůči Pánu Bohu, ale i k rodině, ve které vyrostli. Stručně to vyjádřil kdosi z odpovídajících slovy básně od Françoise Villona: „Já u pramene jsem a žízní hynu.“ Co říci na závěr? Buďme milosrdní sami k sobě i ke svým dětem. Žijme v bázni Boží. Svěřme je do Boží milostivé péče a neztrácejme naději, když půjdou jinou cestou, než bychom si přáli my rodiče. A buďme připravení zabít tučné tele!

■

Renáta Ulmannová

Společná konference v Českém Těšíně ■ 23. listopadu 2019

„Jedna z charakteristik naší církve je jistá rozkročenost, co se týká různých modelů sborové práce. Jsme rozkročeni, i co se týká některých teologických důrazů, což však neznamená teologickou ‚bezpohlavnost‘.

Přesto jsme schopni stále být svazem sborů.“

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Nová ředitelka kanceláře Rady CB se představuje

David Novák, předseda Rady Církve bratrské

Výjezdní zasedání Rady CB ■ 2.–3. 12. 2019, Tábor

01 | 2020

církev bratrská

iNform Rozhovor s Renátou Ulmannovou

V srdci fungování církve

T

vůj profesní životopis je velmi bohatý, mohla bys ve stručnosti popsat cestu od lesního inženýra po ředitelku kanceláře Rady Církve bratrské?

Od dětství jsem milovala hudbu, lesy a hory. Když jsem se rozhodovala o profesní dráze, velmi těžko jsem vybírala mezi hudbou a biologií. Nakonec jsem se rozhodla pro studium lesnictví. Pracovala jsem s mikroskopem v entomologické laboratoři, učila jsem ekologii a angličtinu na gymnáziu, prošla jsem oddělením zahraničního obchodu firmy Rieger-Kloss Varhany, byla jsem účetní ve velkoobchodu s optikou a Key account manager antidekubitního programu v malé rodinné firmě. Nakonec jsem na dlouhých 15 let zakotvila v oblasti dotací EU. Působila jsem jako projektová manažerka v chráněných dílnách, ve dvou poradenských společnostech a současně jsem vedla soukromou poradenskou firmu. Když jsem dostala nabídku práce v kanceláři Církve bratrské, věděla jsem, že je to práce, kterou bych chtěla dělat a kde bych mohla využít všechny dosavadní zkušenosti. A k tomu navíc by moje práce uprostřed mírumilovného kolektivu nebyla jen zdrojem obživy, ale měla i určité duchovní poslání.

Známe se od dob brněnských studií z poloviny osmdesátých let minulého století, kdy jsi chodila do Církve bratrské. Měla jsi však možnost poznat fungování jak evangelického, tak i charismatického sboru. Jak z tohoto srovnání vychází naše církev?

Mám v sobě mix genů Slovácka a volyňských Čechů, kteří mi dali katolický základ. Po období odloučení od víry v dospívání jsem na vysoké škole v Brně potkala skupinu evangelické mládeže. Jejich způsob zbožnosti mi byl blízký. Začala jsem číst Bibli a zjistila, že se mohu zpovídat samotnému Bohu bez prostředníka při zpovědi. Ohromovaly mne prosté, nezdobné kostely a modlitebny. Našla jsem sbor ČCE v Krnově, kde jsem se stala členkou.

Protože jsem měla stabilní zázemí v Krnově, necítila jsem se v Brně svázaná denominacemi. Navštěvovala jsem proto různá společenství, abych se seznámila s jejich způsobem bohoslužeb a života – baptistická, charismatická, letniční. Každé z těch společenství mě svým způsobem ovlivnilo a obohatilo. Některá spole-

čenství si byla velmi podobná, i když náležela k jiné církevní instituci. Také v Církvi bratrské jsou různé sbory a různý způsob zbožnosti u jednotlivců.

Velmi důležité pro mne bylo, jestli lidé ve společenství žijí svorně a v lásce, jestli jsou všímaví a citliví.

Poznala jsem mladé charismatické sbory, které hleda-

ly svou identitu, i velmi tradiční evangelické a bratrské sbory, které plují jako pevné lodě. Uvědomuji si nyní, že pro charismatické sbory bylo charakteristické, že nově příchozí byli většinou ze světa, jednotliví lidé bez rodinných vazeb. Evangelické a bratrské sbory jsou často rodově tak propojené, že mne každý den překvapuje, kdo je s kým příbuzný. V Církvi bratrské mne velmi oslovila její otevřenost různým projevům zbožnosti a kongregačně-presbyterní systém vedení, kdy nerozhoduje jednotlivec, ale staršovstvo, členské shromáždění, Rada, Konference. Občas se asi obtížněji mění zavedené zvyky, na druhou stranu je to záruka, že se loď příliš nevychýlí z trasy a že odolá extrémům.

V posledních letech jsi byla v kontaktu s Církví bratrskou hlavně od vzniku kapely Shirim Ashirim, nyní jsi členkou v Černošicích. Co tě přivedlo právě tam?

Společenství v Černošicích jsem znala už delší dobu, vlastně je pro mne spojené s hudbou. Právě v Černošicích jsme „křtili“ CD Shirim Ashirim a natáčeli jsme dokument pro televizní pořad Cesty víry. Minulý rok mne

místní hudební sekce pozvala hrát na novoroční televizní slavnosti na violu. Začala jsem navazovat milé a přátelské vztahy a cítila jsem se zde přijímaná. Černošice jsou zasazené v krásné přírodě, což je mi blízké.

Z okrajových Stodůlek se dostanu do shromáždění za 20 minut.

Rada Církve bratrské tě přijala na post ředitelky zcela jednoznačně. Jak se cítíš v srdci fungování církve, co ses od dubna letošního roku o Církvi bratrské dozvěděla?

Když mne radní přijali, brala jsem to s velkou vděčností jako odpověď na své modlitby.

Pracovat pro kancelář Rady prožívám spíš jako velkou zodpovědnost a službu. Rozsah činností ředitele je široký a různorodý. Přebírám kancelář, která byla velmi dobře vedená, takže mohu jen navazovat na to, co už bylo vytvořeno, a pouze to aktualizovat s postupem doby. Z provozního hlediska má CB velmi dobře vytvořený informační systém, intranet, ekonomiku, účetnictví, personalistiku a archiv. Všichni přede mnou udělali velký kus systematické práce.

Předávání odpovědnosti probíhalo postupně, nyní už plaveš samostatně.

Těší tě tvá nová práce? Co je na ní pro tebe nejmilejší a co naopak nekomplikovanější?

Snažila jsem se od své předchůdkyně Lydie Boszczykové od dubna doslova hltat všechno, co mi mohla předat. Dosud jsem byla „pod ochranou“ jejích znalostí a zkušeností. Jsem jí i všem kolegům v kanceláři a všem členům Rady velmi vděčná za to, jak mne přijali a jak jsou trpěliví. Teď cítím trochu nervozitu, že končí „doba hájení“ a přichází čas, kdy musím naplno zúročit, co jsem se naučila. Na druhou stranu si ale říkám, že mám kolem sebe skvělé lidi, kolegy, kazatele, hospodáře, starší sborů, se kterými můžeme vytvořit funkční tým. Protože mám zkušenosti s dravým podnikatelským prostředím, je pro mne prostředí kanceláře Rady jako balzám na duši.

■ ptal se bronislav matulík

konference

leden 2020 Církev se sešla v Českém Těšíně V sobotu 23. listopadu 2019 se uskutečnila v pořadí druhá Společná konference Církve bratrské. Z obou republik se sjeli delegáti dle daného klíče do Českého Těšína.

Bratři a sestry z místního sboru konferenci skvěle připravili. Vše proběhlo bez nejmenší kolize, ale ještě podstatnější bylo velmi vřelé a vpravdě křesťanské prostředí lásky a pohostinnosti.

Jednání probíhalo v kostelíku, kde se běžně konají shromáždění sboru.

Všechny zaujala moderní televizní technika instalovaná, jak jsem se dozvěděl, jen 14 dní před konferencí. Na oběd a na jednu z diskuzních skupin jsme šli jen do pár desítek metrů vzdáleného sborového domu zvaného Studna. Tam jsme prožili doslova agapé nebo – jak se dříve říkalo – hody lásky. I vegetariáni si přišli na své. Těšínský sbor, který nyní existuje 55 let, velmi mnoho investoval do sborového zázemí, ale ještě více do sborového růstu, misie a služeb. Pro všechny byla tato krátká jednodenní návštěva velmi inspirativní.

Jestliže minulá Společná konference CB v Bratislavě rozhodovala o nejpodstatnějších věcech církve, jako bylo revidované Vyznání víry a Duchovní zásady, pak ta letošní se zabývala velmi okrajovými legislativními záležitostmi, které byly vyřešeny v podstatě obratem.

Podstatnější byl duchovní rozměr setkání. Hned na začátku otevřel kazatel Tomáš Cvejn proroka Ezechiele a kázal o dobrých a špatných pastýřích. Bylo to velmi naléhavé slovo, abychom jako kazatelé a starší sboru nepásli sami sebe, ale upřednostnili stádo, o které máme povinnost pečovat – jako to dělal Kristus. Na diskuzních skupinách jsme hovořili o tom, co očekává kazatel od staršovstva a obráceně. Součástí Společné konference byla i diskuze nad zprávami předsedů obou Rad. Ta byla ale trochu rozpačitá a byla cítit určitá obezřetnost. Nicméně ze zprávy Davida Nováka bych ocitoval krátký odstavec: „Jsem přesvědčen, že přes někdy určitou těžkopádnost našeho zřízení je tento systém pro naši realitu stále tím nejlepším. Je zdravé, když se některá klíčová rozhodnutí odehrávají v triádě Sbor – Konference – Rada; je správné se o některých věcech spolu radit; je dobré, když si sbory mezi sebou dokážou vypomáhat a když společně pracujeme na vědomí toho, že jsme církev, nikoli pouze sbor. Stejně tak je dobře, že jsme se jako CB na některých věroučných věcech shodli, a kdo má v zásadních oblastech věrouky, ale i etiky jiné pochopení Písma, má v ekumeně řadu dalších církví, ke kterým máme jako CB většinou hezký vztah a kam může odejít.

Navzájem se potřebujeme a v budoucnu tato potřeba nebude slábnout, ale naopak sílit… Přednosti kongregačně-presbyterního systému velmi moudře vycítili naši otcové a osobně vidím jako moudré v tom pokračovat.“ Příští Společná konference se uskuteční za tři roky na Slovensku.

Přejeme nově zvolenému česko-slovenskému předsednictvu, aby setkání připravilo inspirativním způsobem k prospěchu obou částí naší církve.

Bronislav Matulík, kazatel CB v Praze 1 a tajemník RCB

z redakční kuchyně

iNform Až na ty chyby

O

bčas to slýchávám: „Dobrý, až na ty chyby...“. Dopro­ vázeno to bývá shovívavým úsměvem, za kterým je skoro slyšet nevyslovené „no tak, lidi, mohli jste si to po sobě přečíst...“ A já v odpovědi na větu visící ve vzduchu v duchu počítám: první text četl autor článku, určitě ne jednou, než to odeslal, další korektura redaktor rubriky, další při vstupních editorských úpravách, než se článek předhodí celé redakci, pak ho četli průměrně čtyři

česky. S českým textem pracujeme na profesionální úrovni už dlouhá léta všichni, většina z nás má vysokoškolské zkoušky z moderního českého jazyka a o tom, jak se které slovo píše, se na redakcích spory nevedou, protože to každý ví. Na pravidelnou úvodní otázku redakční rady „Našli jste chybu? Jakou??“ se po konfrontaci s výtiskem obvykle ozve pouze zděšená reakce: „Ty jo, fakt to tam je!“

členové redakce před redakční radou (ať se s odhadem držím při zemi), pak profi korektorka, následuje znovu komplet gramatická i typografická korektura už zalomeného textu, a pak ještě jednou těsně před tiskem tři členové redakce – každý třetinu časopisu, ve které není jeho rubrika. Ti to do té doby totiž četli jen jednou. Texty čte i náš výtvarník, protože k textu hledá vhodné ilustrační fotografie a vytváří koláže. Co do počtu přečtení jsme, tuším, na dvanácti. A nakonec speciální kontrola nadpisů, protože pod svícnem je největší tma. Do té doby, než se číslo vytiskne a už se s tím nedá hnout, protože pak je právě tam světla jak z reflektorů. Vrátím se na začátek – nepřečtením to asi fakt nebude.

S klidným svědomím a bez falešné skromnosti můžeme vyloučit i to, že by v redakci byli lidé, kteří neumí

Nekvalifikovanost tedy můžeme vyloučit stejně jako sabotáž, protože nehledě na to, že jsme křesťané a všichni se chceme dostat do nebe (ne že by Ježíšova oběť byla krátká na gramatické sabotáže, ale jaksi nemáme motivaci je dělat), sabotáž je při transparentnosti redakčních prací technicky neproveditelná.

Problém bude jinde. Všimla jsem si toho už dávno a odhodlání najít místo, kde je zakopán pes s chybami připravenými pro výtisky, mě už před léty dovedlo až k psychologickému experimentu (v rámci katedry psychologie). Na deseti lidech, kteří se živili češtinou nebo si na své pozici nemohli dovolit ji neumět, jsem odzkoušela, že člověk v dané chvíli prostě přestane chyby vidět. Každý z nich dostal poměrně krátký text s určitým počtem chyb a v podmínkách, které si sám určil jako

nejlépe vyhovující (světlo, denní doba, prostředí, ticho, kafe jako stimulátor pozornosti…), v něm měl označit všechny chyby, které najde. Motivace byla silná, všichni věděli, že jejich úspěšnost bude srovnávána s ostatními účastníky experimentu. Po první korektuře si dali pauzu a pak měli jinou barvou fixem označit chyby, které najdou při druhé korektuře a tak dál až do páté korektury, kterou ovšem provedl jen jeden, všichni ostatní po třetí korektuře řekli, že už tam nic nenajdou.

Výsledek experimentu překvapil. Po první korektuře zůstalo v textech 20 % chyb, po druhé 13 % a po třetí, čtvrté a páté, kdy už respondenti prohlásili text za zcela jistě bez chyby, jich tam definitivně zůstalo 10 %. KAŽ­ DÝ tam nechal chyby. Někdy dokonce i ve spojení „mi všichni“. Od třetí korektury tam někteří dokonce ještě nějaké chyby přidali.

Tak a teď ten pes. Podle Sternberga a teorie šablon ukládáme ve svém vědomí modely obrazců, které můžeme potenciálně poznat. Slova jsou nadřazena písmenům a lidská mysl vnímá slovo jako jeden celek – obrazec.

V průběhu čtení se oči nepohybují hladce, ale v rychlých oddělených skocích, podle toho, jak se fixují na následné části textu. Všecko navíc komplikuje princip fungování výběrové pozornosti, na který poukazuje Stroopův test – totiž umět rychle názvům barev „červená“, „modrá“, „žlutá“ atd. přiřadit správnou barvu, kterou je dané slovo napsáno – „červená“ zeleně, „modrá“ červeně atd. Zkuste si to – vědomá kontrola procesu zautomatizovaného tak, jako je čtení, je někdy velmi těžká. Bez kolejí vyjetých léty používanými zautomatizovanými procesy je v naší redakci jen jediný člen – Adam Beran (na fotce v náručí maminky). Po něm ale zatím korektury chtít nemůžeme.

Takže přátelé, bratři a sestry … jselti jtse pčeřelti i tlohe, pochipoli jtse. A my vám za to děkujeme. Nakonec – jak říká jedna moudrá sestra: „Dokonalost až v nebi.“ ■

DIVADLO VE VĚZENÍ

leden 2020 Tonka Šibenice aneb Občanská nauka trochu jinak Ve Věznici Stráž pod Ralskem svůj předvánoční čas tráví nedobrovolně na 800 vězňů. V rámci Vězeňské služby ČR zde, jako v jedné z devíti věznic, funguje střední odborné učiliště, ve kterém se mohou odsouzení vzdělávat. Tuto možnost mají ve čtyřech tříletých oborech (obráběč kovů, strojírenské práce, elektrotechnické a strojně montážní práce a dřevařská výroba) a ve třech dvouletých oborech (šití prádla, práce ve stravování a provozní služby). Dále nabízí mnoho rekvalifikačních kurzů, jako jsou například elektrotechnik, svářeč, 3D tisk, jazykové kurzy, malíř natěrač, knihař a mnoho dalších. Součástí výuky je kromě exaktních předmětů, jako je matematika, mateřský jazyk apod., rovněž výuka občanské nauky. Tu zde už několikátým rokem vyučuje kaplan věznice Martin Škoda.

Poslední říjnový týden probíhala výuka ve znamení tématu „sociální chudoba a nerovnost“. Téma jako stvořené pro obohacení učiva. V rámci tradiční spolupráce Církve bratrské a věznice ve Stráži pod Ralskem přivítalo místní učiliště nabídku na divadelní představení hry „Racajda aneb Tonka Šibenice“, kterou na motivy povídky Egona Erwina Kische napsal Miloš Macourek. Ve zdánlivě jednoduchém příběhu prostitutky Tonky stojící před Božím soudem se v mistrném podání představitelky hlavní role Petry Veselé rozehrává děsivé životní drama ženy, kterou bída a zoufalství života zahnalo až na samý okraj společnosti, kde ji nečeká už nic než věčné zatracení. Tváří v tvář soudu Božímu, kde se po svém skonu ocitá, se divákům pozvolna odkrývá jiný příběh. Příběh nešťastné ženy, která ač těžce zkoušena osudem, neztrácí nic ze své lidské podstaty a i v nejtěžších chvílích zůstává v jádru milujícím člověkem.

Poutavá divadelní hra využila beze zbytku přednosti velice jednoduchého aranžmá, prakticky byla odehraná jen ve třech hercích. Vedle Petry Veselé se v roli přísedícího soudu představil její manžel Ladislav Veselý, hlas Bohu propůjčil člen Rady Církve bratrské Bronislav Matulík. Vězeňské publikum velmi pozitivně hodnotilo jak výkony samotných herců, tak hlubokou pravdivost celého příběhu s přesahem do dnešní doby. Celé představení se mohlo uskutečnit jen díky výborné spolupráci školského vzdělávacího střediska a vedení věznice, které podobné akce, konané v rámci výuky i mimo ni, jež pomáhají vést k nápravě života odsouzených, podporuje.

za redakci časopisu Brána

Martin Škoda

Eva Čejchanová

kaplan VS ČR ve Stráži pod Ralskem

Z JEDNÁNÍ RCB V táboře prosinec 2019 ▪ Předordinační rozhovory Rada vedla předordinační rozhovor s bratry Tomášem Trávníčkem (Praha 1, stanice Neveklov) a Vojtěchem Furákem (Praha 6). Odborem pro vzdělávání byli oba dva doporučeni k ordinaci. Rada požádá Konferenci, aby byli oba ordino­ váni za kazatele CB.

zprávy

iNform Rozhovor se staršovstvem sboru Tábor Rada se setkala se staršovstvem sboru CB v Táboře. Starší stanic informovali Radu o aktivitách sboru a spolupráci s Odborem pro zakládání sborů. Významnou pozornost sbor věnuje mimocírkevním a misijním aktivitám otevřeným široké veřejnosti (například Sezi-

▪ Vizitační zprávy Rada schválila vizitační zprávy z Mladé Boleslavi (vizitoval Jaroslav Pokorný), ze sboru Podblanicko (vizitoval Petr Raus), z Teplic (vizitoval Bronislav Matulík) a z Prahy 5 – Smíchova (vizitovali Roman Toušek a Tomáš Cvejn).

▪ Jan Asszonyi zvolen kazatelem v Olomouci Rada vzala na vědomí, že Jan Asszonyi byl zvolen kazatelem ve Sboru CB Olomouc.

Volbu zajistil senior Pavel Škrobák.

Nástup je předpokládán k 1. 9. 2020, instalace proběhne na podzim 2020.

▪ Oldřich Kadlec zvolen kazatelem v Klatovech Rada vzala na vědomí, že Oldřich Kadlec byl zvolen kazatelem ve Sboru CB Klatovy. Volbu zajistil člen Rady Tomáš Holubec. Nástup na sbor od 1. 7. 2020.

▪ Prodej domu v Hranicích Rada přijala hlasování sborů (staršovs­ tev) per rollam o prodeji ideální poloviny domu v Hranicích v ulici Na Náspech č. p. 50 na parcele st. 88/1 (zastavěná ploch a nádvoří 451 m2) a ideální poloviny přilehlé parcely 2654 (ostatní plocha 10 m2), vedených na LV 9590, které Církev bratrská vlastní spolu s Římsko­ → katolickou farností v Hranicích.

mák zpívá gospel, AWANA, příměstské tábory, víkendové akce, aktivity pro bezdomovce, Manželské večery). Sbor v Táboře tvoří dobře fungující sousboří se stanicemi Chýnov, Mladá Vožice, Veselí nad Lužnicí, Strměchy a Třeboň. Stanice oceňují podporu Táborských.

Sbor je otevřen změnám, například novému stylu vedení bohoslužeb a večeře Páně. Osmnáct osob je schopno posloužit kázáním.

Rada podpořila sbor i stanice, aby investovaly do misijní práce a do lidí, kteří pomohou vybudovat stabilní členskou základnu. Setkání bylo ukončeno modlitbou.

Renáta Ulmannová

Celoživotní vzdělávání kazatelů Rada se také i v podzimním období věnovala projektu celoživotního vzdělávání kazatelů. Jeho hlavní důraz směřuje k posílení komunitní složky vzdělávání, k formaci působící v rozhovorech a vzájemných kontaktech kazatelů. Nová pravidla dostali kazatelé už v září, v současné době probíhá příprava seznamu doporučené literatury a nabídky seminářů, kterých by mohly sbory (na úrovni seniorátů) ve spolupráci s ETS využívat. Předpokládá se, že plný provoz nového systému začne od února 2020 (po zimní kazatelské pastorální konferenci).

leden 2020 Poděkování Diakonii CB Rada si připomněla a ocenila práci Diakonie Církve bratrské.

Diakonská služba je nedílnou součástí křesťanského života.

Svědectví Písma je v této věci velmi jednoznačné – bez péče o nemocné, slabé, opuštěné či jinak znevýhodněné lidi se o zbožném životě vůbec nedá mluvit. Proto i vize Rady CB uvádí, že „součástí služby každého sboru jsou minimálně dva konkrétní segmenty diakonské (sociální) práce“.

Jakkoli základním prvkem diakonské služby církve je vzájemná dobrovolná péče jednotlivců přes hranice vlastních rodin (péče o rodinné příslušníky sem podle 1Tm 5,16 vlastně nepatří), bez profesionálních pracovníků se dnes ani v této oblasti neobejdeme. Rada proto vyjadřuje své velké poděkování jak všem dobrovolně sloužícím jednotlivcům, tam i všem těm, které si Pán Bůh do této služby zvlášť povolal a kteří ji vykonávají jako svoji profesi.

Poděkování patří ovšem i sborům, které mají svoje pobočky Diakonie a v jejich službě je podporují.

Petr Raus, místopředseda RCB

Ekumenická rada církví Valné shromáždění 26. 11. 2019 jako nejvyšší orgán ERC v ČR přijal několik vyjádření k aktuálním společenským otázkám – k problematice sociální spravedlnosti a exekucí, k eutanazii, ke starosti o klima i k problematice pronásledování křesťanů ve světě.

S výzvou k novému zvážení možnosti přijetí sirotků z Řecka se obrátilo na vládu ČR. Do řad členských církví ERC přijalo Armádu spásy jako 12. člena a zvolilo si své vedení na příští dva roky.

Na pozici předsedy i pro příští volební období potvrdilo synodního seniora Českobratrské církve evangelické Daniela Ženatého. Na pozici prvního místopředsedy byl zvolen Petr Raus z Církve bratrské, pozici druhého místopředsedy bude nadále zastávat biskup Marián Čop z Evangelické církve a. v. v ČR. Náhradníkem předsednictva se stal biskup Tomáš Tyrlík ze Slezské církve evangelické a. v. tisková zpráva ERC

▪ Hodnocení Společné konference v Českém Těšíně Rada ocenila práci organizátorů Společné konference. Na červnovou Radu se zástupci ze Slovenska bude přizváno Předsednictvo Společné kon­ ference k jednání o přípravě následného setkání a programu.

▪ Praktický studijní obor na ETS Rada schválila kazatele Petra Jareše jako svého zástupce v přípravné skupině nového studijního oboru ETS. ▪ Ustanovení Odboru kontroly hospodaření Rada rozhodla o založení Odboru kontroly hospodaření na dobu volebního období stávající Rady CB a jeho předsedkyní zvolila Lydii Boszczykovou. Odbor zajistí provádění namátkových kontrol hospoda­ ření před vizitacemi ve sborech.

Rada děkuje za dlouhodobou dobrovol­ nou práci při provádění kontrol ve sborech sestrám Pavle Mošnerové a Aleně Herlesové.

Rada současně jmenovala následující členy tohoto Odboru: Jiří Černík (Pardubi­ ce), Jaroslava Honsová (Husinec), Tomáš Paulus (Poděbrady), Jana Vernerová (Praha 1).

▪ Volby seniorů Rada bere na vědomí, že seniorát Hanácko-valašský zvolil dne 16. 11. 2019 jako nového seniora Bedřicha Smolu s platností od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2023 (nově na čtyři roky). Pavel Škrobák ukončí činnost seniora k 31. 12. 2019.

Rada bere na vědomí, že seniorát Jižní Čechy zvolil dne 30. 11. 2019 jako senio­ ra Daniela Kaletu s platností od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2023. Nový senior složí slib 15. 12. 2019 v Táboře.

kalendář

iNform

leden 2020 5.–12. 1.

Alianční týden modliteb Letošní modlitební průvodce Aliančního týdne modliteb, který připravila Česká evangelikální aliance, vychází z myšlenek a života Jana Amose Komen­ského, který zemřel před 350 lety. Když Jan Amos Komenský odešel, zanechal po sobě své nejvýznamnější nedokončené dílo s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských.

18.–25. 1.

Týden modliteb za jednotu křesťanů 2020 Tématem je citát: „Zachovali se k nám neobyčejně laskavě.“ (Sk 28,2) Texty připravili křesťanské církve na Maltě a Gozu. Více informací k modlitebnímu Týdnu za jednotu křesťanů naleznete v lednu na internetových stránkách ERC (www.ekumenickarada.cz).

27.–29. 1.

Pastorální konference kazatelů Tématem bude Zbožnost a její projevy aneb Co fedruje Krista. Pastorální konference se sejde v Havlíčkově Brodě.

11.–13. 2.

Evangelikální fórum Ústředním tématem bude Víra v rozdělené společnosti. Jako hlavní řečník bude přednášet významný host, chorvatsko-americký teolog Miroslav Volf. Fórum se koná v Církvi bratrské v Praze 1, Soukenická 15.

29. 2.

Setkání statutárů sborů Setkání statutárních zástupců sborů CB se uskuteční na konci února ve Sboru CB v Praze 1, Soukenická 15.

Dorostová unie a Dorostový odbor CB zvou na

konferenci Čerpadlo s tématem Závislosti v online světě 14.–15. 2. 2020, CB Pardubice Jak mohu prakticky sobě nebo druhým pomoci z této závislosti?

Jaké jsou možné kroky, které mohu podniknout? Řečníci: Mgr. Radek Chrobák – psycholog a terapeut; PhDr. Mgr. Ph.D. Martin Slabý – ordinace klinické psychologie, Bc. Vojtěch Furák – preventista na základních školách, lektor Acet, Pete Lupton, autor www.NEpornu.cz Více informací na www.dorostovaunie.cz

Číslo 01/2020, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 2. 1. 2020 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Křest a velké prohlášení text david beňa

České slovo KŘEST pochází ze staroslověnského КРЬСТЪ (přibližně „krst“) – kříž, krucifix. To vyrostlo ze staroněmeckého KRIST – Kristus. Jako by dějiny řeči kázaly: z jednoho jazyka do druhého, od národa k národu, z generace na generaci… S křtem až k nám dorazila zpráva o Kristu ukřižovaném – o Králi národů.

A David Beňa (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti (7 let, 5 let, 2 roky).

si nejznámější křestní text v Bibli je tzv. Velké poslání ze závěru Matoušova evangelia (28,18–20). Vzkříšený Ježíš tu učedníkům říká: „Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů: křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Co kdybychom tedy raději mluvili o Velkém prohlášení? Misie tu totiž slouží jisté proklamaci, totiž že Ježíš je Pán!

Zmrtvýchvstalému Ježíši svěřil Otec „všechnu moc na nebi i na zemi“, moc nade vším stvořením.

(Gn 1,1; Mk 16,15–20) Proto se Ježíš nezaměřuje už jen na „ztracené ovce z domu izraelského“ jako dosud (Mt 10,5n), nýbrž nyní mají učedníci oslovit „všechny národy“. Mají je učit „zachovávat všechno“, co Ježíš přikázal. On sám je bude provázet „po všecky dny až do skonání tohoto věku“. A křest?

Křest slouží proklamaci tohoto všezahrnujícího Kristova panství. Však se váže ke Jménu, které pojímá celé dějiny Božího zjevení a spásy, celé Boží dílo i „vnitřní život“: ke jménu „Otce i Syna i Ducha“.

Křest nás vplétá do širokých souvislostí Kristova panování:

1. Už prostý fakt, že nekřtím sám sebe, nýbrž dělá to pro mě sbor rukou pověřeného služebníka, naznačuje, že ve křtu nejde „jen“ o mé osobní vyznání (a „jen“ o Boží vyznání mně osobně). Podobně prostý fakt, že křest jsme si nevymysleli my, nýbrž první Čechové ho přijali už roku 845, a sice v Řezně z rukou německých biskupů, napovídá, že tu nejde „jen“ o naše svědectví a náš čin dnes (či „jen“ o Boží svědectví a dílo při nás teď a tady).

Křest spíše doširoka otevírá okna a případně větrá zatuchlinu „intimismu“ (výraz papeže Františka), tedy zbožnosti, která se spokojí sama se sebou, jen se svými dojmy a pojmy, se svými potřebami a zvyklostmi, jen s horizontem dneška. Křest nás naopak vyvádí na čerstvé povětří zděděného odkazu a očekávané naděje – na čerstvé povětří Kristova panství.

2. „Jděte a čiňte učedníky ze všech národů,“ přikazuje Pán národů. Soudě z gramatiky řeckého textu, nemá Ježíš před očima pouze jednotlivé učedníky zprostřed národů, nýbrž do učení volá právě „národy“. (Ř 1,5; Ef 3,6 aj.) Jakkoli se naše misie může – a zmůže – týkat leda jedinců či rodin, evangelium právě tak vždy znovu zneklidňuje i celá příbuzenstva, pracovní kolektivy, komunity a sociální skupiny. Či nemluví snad KRISTUS svým KŘTEM a KŘÍŽEM k srdci těchto našich různých „národů“ už bezmála dvanáct století?

3. Zvěst, křest a přikázání Ježíšova se netýkají jen našich srdcí či sborů, ba dokonce se netýkají „jen“ spásy (tu Velké prohlášení výslovně ani nezmiňuje). Biblické evangelium mělo a má co říci ke všem oblastem Ježíšova panství: ke světu přírody, lidské kultury a práce, vztahů… Kristus prohlašuje svou vládu nade vším stvořením, nade všemi národy a nade všemi epochami tohoto věku! A zrovna ve křtu – v té troše vody a slov, v té hrstce lidí shromážděných kolem křtitelnic už po staletí – Kristus na to vše klade Boží všezahrnující jméno.

Křest nám prohlašuje, že Ježíš je Pán. Nemysleme v těsných pojmech.

■

2020 leden

19

rodina

Smíření na konci cesty napsal Ivan Hlaváč, CB Liberec foto archiv a adobe stock

V životě křesťana občas nastanou chvíle, kdy Bůh člověku zastoupí cestu a učiní něco naprosto nečekaného a velkolepého. Vstoupí nám do života a ráz naráz ho převrátí.

Učiní zázrak a svým nezaměnitelným rukopisem se pod něj podepíše.

A

tak se stane, že v jedné chvíli nám je nejen prakticky pomoženo, ale současně jako bonus získáme další zkušenost se skutkem projevené Boží lásky. Důkaz, že On je tu stále s námi, že o nás ví a že naše trápení jsou i jeho trápeními. Jsou to chvíle, kdy s vděčností padáme na kolena, velebíme ho … a chceme se o svůj příběh podělit se všemi, kteří chápou „o co jde“, protože i oni přijali Ježíše jako Pána a Spasitele do svého srdce.

Nuže zde je můj příběh.

Nechci se detailně rozepisovat o svém vztahu s rodiči. Snad jen, že nebyl úplně jednoduchý. Zůstanu u shrnutí, že od chvíle, kdy jsem se v roce 1980 ve

20

leden 2020

svých 24 letech postavil na vlastní nohy, oženil se a poté ve svých 30 letech uvěřil v Boha, se mezi mne a mé rodiče vloudilo zvláštní napětí. Těžko říci, co bylo příčinou, a bylo by povrchní a laciné svádět to jen na odmítnutí z jejich strany kvůli naší víře. Pro svou víru v Krista jsme s manželkou netrpěli, naši se spíše úplně neztotožnili s výběrem mé životní partnerky a s celkovým nastavením mé nové rodiny. Možná si svou snachu (a tím i nasměrování životní cesty svého syna) představovali jinak. Výsledkem bylo, že vztahy našich rodin oscilovaly mezi přijetím, odmítáním a dočasnými příměřími. Dokonce jsem zažil několik let sice neformálního, zato však úplného vydědění.

Bolelo to a zde je potřeba dodat, že útěchu jsme s manželkou nalézali právě v Kristu. Roli mé vlastní

psychologie rodiny a pokrevních prarodičů pro naše děti ochotně převzali spolubratři a sestry libereckého sboru CB. (Budiž sláva životu v pospolitosti Božího lidu!) V komunikaci s pokrevními rodiči bylo řečeno více bolestného než laskavého a soucitného. Navíc tatínek trpěl na sklonku svého života depresemi a vůbec nebylo jednoduché s ním vyjít. Když v roce 1996 zemřel, bylo to pro maminku (i přes smutek ze ztráty celoživotního druha) jistým ulehčením. Smutek přebolel a ona si pro sebe našla novou životní náplň, znovu získala ztracený elán do života.

Nestrádala.

V té době jsem si ale také začal stále více uvědomovat, že to zvláštní napětí mezi námi přetrvává a že nepřijetí mé rodiny vycházelo asi více od maminky než od táty. Začalo se ukazovat, že jakkoliv se vztahy mé manželky a maminky jevily vždy jako korektní, tak jim přece jen něco chybělo. Sebevětší projevy respektu a úcty nikdy nemohou nahradit opravdovou vřelost, empatii, lásku. A tak jsem časem došel k trpkému poznání, že i po třiceti letech svého trvání je mé manželství, má rodina a celý náš společný život nadále podrobován kritickým soudům. Terčem se opakovaně stávala bytost mně nejmilejší, moje manželka. Ta, která mi po celou dobu stála věrně po boku, pomohla mi na cestě k poznání Pána, vychovala naše skvělé dva syny. V době krize s rodiči to byla ona, kdo mne přinutil ke smíření. Ona to vybojovala za nás oba. A především udělala něco, co všechny tchyně světa vnímají u snach v manželstvích svých synů nejpozorněji: upozadila se ve prospěch mé pracovní kariéry, takže jsem přes dvacet let mohl pracovat ve vysoké manažerské pozici.

Když to shrnu, tak se nedá říci, že by ve vztahu mé manželky a mé

Odpustit není vůbec jednoduché Mgr. Jakub Hučín, psychoterapeut

Odpuštění je součástí poměrně složitého psychického procesu vyrovnávání se se zraněním a ublížením, a stojí dokonce až na samotném konci tohoto procesu. Pokud člověk není odpuštění schopen, něco se v tomto procesu pravděpodobně zadrhlo a proces přijetí a vyrovnání se s ublížením nemohl proběhnout až do samotného konce a vyústit v odpuštění. Abychom toto riziko snížili, potřebujeme lépe porozumět nejdůležitějším prvkům tohoto procesu.

Neodpuštění přináší trvalý a hluboký stres. Člověk potřebuje, aby události kolem něj měly nějaký ucelený, uzavřený tvar. Nedaří se nám dobře, pokud něco kolem nás zůstane neuzavřené. Hudební skladba bez závěrečného akordu, film bez závěrečné scény i proces vyrovnávání se s křivdou a ublížením bez závěrečného přijetí situace a odpuštění – to vše zanechá v nitru člověka pocit nedokončenosti. Neukončené situace v nás zůstávají stále živé a nadále jsou nositeli stresu a napětí, jako kdyby se křivda stala nedávno. Každé takové napětí pochopitelně brání pocitu životní spokojenosti a radosti. Lidé, kteří neodpustili, tedy nikdy nedokážou ve svém životě plně prožívat spokojenost a radost.

Odpuštění je „puštění něčeho“ (od-puštění) – přináší úlevu, pro jedince i pro skupinu. Odpuštění událost ohraničuje a uzavírá. A pokud k němu dojde třeba i na smrtelné posteli, může pomoci umírajícímu uzavřít život a pomoci pozůstalému v procesu vyrovnávání se se ztrátou blízkého a ve vytvoření nového vztahu k němu.

Nemohu odpustit. Neodpuštění, ke kterému často dochází v mezigeneračních vztazích, může mít za příčinu silné nezpracované emoce. Například bolestné zklamání, že rodič, který měl chránit a pomáhat, selhal, nepomohl tehdy, kdy pomoci měl. Anebo naopak zklamání rodiče, že dítě nenaplnilo jeho představu o tom, jakým způsobem žít, jakého partnera si vybrat apod. Obecně jsou za neodpuštěním často naše zklamané představy o druhém, a pokud se nám nepodaří tyto představy opustit, obvykle ani nedokážeme odpustit.

Odpustit potřebujeme, ale určitě nám nepomůže, když se z odpuštění stane imperativ, tedy že bychom „měli odpustit“. Někdy to prostě nejde, nemůžeme si pomoci, naše duše se tomu vzpírá. Možná je bolest ve zraněném člověku příliš velká, dostatečně ji neoplakal nebo je stále ještě plný hněvu, který si nedovolil nikdy naplno prožít. Někdy je trauma tak velké, že se bez psychoterapeutické pomoci neobejdeme. Vždy je ale třeba vzít bolest druhého vážně.

Uznání toho, že se druhý může cítit ublížený, mu může nakonec pomoci jeho bolest přijmout.

Běh na dlouhou trať. Mluvili jsme o tom, že odpuštění je proces. Proces trvá, není okamžitou záležitostí, a čas je proto jeho velmi důležitou součástí. Obvykle pomáhá zpracovat události a situace, které člověka zranily. Duše člověka postupně prochází někdy i bouřlivými emocemi, které k této situaci patří.

Někdy není jednoduché unést, že proces odpuštění není ještě dokončen a zejména v křesťanském prostředí se stává, že okolí tlačí na toho, jemuž bylo ublíženo, aby už konečně odpustil. Byť je to pochopitelné, tento postoj není příliš šťastný. Může vést k tomu, že ten, jemuž bylo ublíženo, slovně sice odpustí, ale takzvaně „nezapomíná“. Jinými slovy vlastně doopravdy neodpustí, jen se navenek podřídí tlaku a očekávání okolí. Obecně lze říci, že jakýkoli tlak proces odpuštění zbrzďuje, anebo dokonce zastavuje.

A ještě je dobré podotknout jednu drobnost – různí lidé mají různý rytmus, někteří odpustí rychleji a někdo potřebuje času více. →

2020 leden

21

rodina

maminky bylo něco zásadně špatně. Vzájemný respekt tam určitě byl. Jenže se s železnou pravidelností objevovaly konflikty. Maminka to prostě čas od času nevydržela a s urputností sobě vlastní zaryla necitlivě do míst a hodnot pro mou manželku nejcitlivějších.

Vše vyvrcholilo v roce 2010 po jednom zvlášť bolestném konfliktu, při kterém maminka opětovně zkritizovala moji ženu za to, jak se ke mně chová a jak vychovává naše syny (kupodivu tehdy už dospělé!). A to byla chvíle, kdy jsem se zařekl. Ujistil jsem ji, že nikdy nepřestanu být jejím synem a že povinnosti vůči ní samozřejmě splním, ale ztratil jsem jakoukoliv chuť a motivaci k tomu, abych nadále přiváděl svou manželku před ni jako před nelítostného soudce.

Nechci, aby stále znovu a znovu musela před svou tchyní obhajovat ovoce našeho

22

leden 2020

společného života. Žili jsme a žijeme dobrý život – před Pánem, před světem… i před mou maminkou. Žel ona jako by to po celou dobu vnímala nějak jinak a cítila potřebu napomínat. Od toho dne naše vztahy opět velmi ochladly.

Jenže pak maminka onemocněla. Diagnostikovali u ní rakovinu plic. Bylo jí 80 let, a protože celý život pracovala ve zdravotnictví, sama zvážila své šance a rozhodla se chemoterapii odmítnout.

Rozhodla se v pokoji, s ohledem na svůj věk a se slovy, že svůj život považuje za dostatečně naplněný. Pro nás to ale byla nervy drásající situace. Ve světle věčnosti se stává každý lidský spor malicherným. Přesto ten náš mezi námi dál trčel nedořešený.

Zde je dobré zmínit se o tom, jak maminka po celou dobu zvládala naši víru v Boha. Byla celý život skalním ateistou.

Nevěřila ani v Boha, ani v ono pověstné „něco“. Její nadšení vědou, víra v evoluci a materialismus a v nekonečné možnosti lidského poznání byly bezbřehé a nekritické. Hovorům o Kristu se sice nebránila, dokonce se občas nechala pozvat do kostela (zpravidla když jsem jako starší a laik sloužil Slovem), ale jejím motivem nebyla touha sdílet se se svými dětmi, sdílet s námi to, co považujeme za dobré. Ona tomu spíše jen chtěla přijít na kloub. Dostat se nad to, pochopit, co se to s námi věřícími stalo, že jsme podlehli takovému nesmyslu. Samozřejmě nikdy na nic nepřišla, a tak se pro ni časem stala naše víra jen nutným zlem, se kterým nic nesvede a které musí, chtíc nechtíc, akceptovat.

A pak se to v létě 2011 stalo.

Vraceli jsme se s rodinou z dovolené, když mi volal můj bratr (ateista), že s maminkou je zle. Upadla do kómatu a odvezla ji „rychlá“. Nejvíc ho zasáhlo, že se z kómatu sice probrala, ale je nějaká divná a mluví z cesty. Leží zatím na žatecké LDN a prý se mnou musí naléhavě mluvit. Zorganizoval jsem tedy nejnutnější věci s tím, že za ní obratem do Žatce vyrazím. Ale mezitím mi maminka sama zavolala (sláva mobilům). Mluvila velmi těžce a potichu, pravděpodobně absolvovala lehčí mrtvici, ale jinak byla jako vždy věcná. Potřebovala se mi svěřit s tím, co prožila. Líčila mi, že byla na „druhé straně“ a tam potkala Pána. Mluvil s ní a k ní, a jak sama uvedla, nebyl to pro ni nikterak příjemný rozhovor. Především prožila naprostý šok. Pochopila s naprostou a zdrcující jistotou, že Bůh JE, že ji zná osobně a že o ní ví všechno.

Pochopila naplno, jak moc se celým svým životem zmýlila. Nevěděla si rady, neuměla to zpracovat, bála se a chtěla ode mne vysvětlení.

Začali jsme tím, že jsme si okamžitě a úplně odpustili. Plakal jsem radostí a dojetím. Byl to nejkrásnější telefonický hovor mého života. Stal jsem svědkem toho, že do našich osudů osobně vstoupil Bůh se svou nekonečnou milostí a spravedlností a že ať se stane od té chvíle cokoliv, bude

pastorace to už v Jeho osobní režii. A tak jsem mámě vyprávěl o tom podstatném. O Boží lásce a odpuštění, o tom, že kajícník – a to ona jednoznačně byla – se Boha bát nemusí.

Druhý den jsem za ní přijel. Ležela na LDN a prostředí to bylo smutné, ponižující a nedůstojné.

Ale mohl jsem si k ní lehnout do postele a společně jsme se šeptem modlili. S jejím souhlasem (!) jsem se modlil za oba, za všechny naše lapálie, které jsme v tu chvíli na tomto světě mohli definitivně odložit k ledu, za věčnou společnou budoucnost, která nás v Boží slávě čeká. Oba jsme prožili velký okamžik odpuštění a dotyk Boží lásky. A nakonec i maminka připojila své „Amen“. Poprvé v životě.

Pak jsem musel odjet za svými pracovními povinnostmi. Ale zůstali jsme v telefonickém kontaktu. Pokoušeli jsme se s bratrem rychle zařídit hospic a já měl dohodnutého a připraveného kazatele, který by maminku ještě v nemocnici pokřtil.

Ale k tomu, žel, nedošlo. Bylo to na maminku příliš rychlé, zdráhala se, potřebovala si to zpracovat.

Tehdy jsem s ní mluvil naposled. Těsně předtím, než jsem za ní mohl znovu přijet, opět upadla do kómatu, ze kterého se už neprobudila. Další je už tedy jen mezi ní a naším Pánem.

Musím říci, že to nebyl laciný barvotiskový příběh. Happy end v podobě jásavého vyznání Krista jako Pána a Spasitele chyběl. Ale já vím, že Bůh mi vrátil maminku do života proto, abychom si mohli odpustit a rozejít se v pokoji. Abychom se s manželkou nemuseli do konce života trápit výčitkami svědomí z navěky nevyřešeného konfliktu.

Dal nám šanci udělat pro usmíření a mámino obrácení maximum. A zároveň si maminku osobně převzal z mých rukou. Další bylo, je a bude v Jeho režii. A ta je vždy dobrá. Já jsem zde zůstal s nadějí, že si s ní jednou vše dopovíme. Na věčnosti, kde bude času dost (i když tam už asi nebude důvod vracet se k malicherným a už odpuštěným lidským přešlapům).

Z toho všeho vyplývá ještě jedno velké povzbuzení: S modlitbami za své nevěřící příbuzné nikdy nepřestávejte. Bůh dává šanci do poslední minuty, i na smrtelné posteli, za vteřinu dvanáct. Vytrvejte do posledního dechu. Ten zápas o jejich duše za to stojí.

■

Poslední slovo nemusí mít neodpuštění, ale milosrdenství Martin Legát, kazatel CB Hradec Králové

Lidský život je příběhem, ve kterém hodně záleží na jeho obsahu, ale i na tom, jak skončí. Velkou, ne-li klíčovou roli v něm hrají mezilidské vztahy.

O těch platí, že jsou křehké a mohou se snadno pokazit. Příkladů kolem nás můžeme najít nemálo, a některé máme dokonce často před očima.

Pohled do Bible prozrazuje, že nás Bůh vede k aktivnímu postoji v takových situacích. V této souvislosti stojí za to připomenout známý Ježíšův výrok z Kázání na hoře: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23–24) Pokud víš, že ve vztazích mezi tebou a někým druhým je problém, tak se to snaž řešit a neodkládej to na někdy jindy. Protože z pokažených vztahů se mohou časem stát hluboce vyjeté koleje, ze kterých vykročit nemusí být jednoduché.

Co znamená pokračovat dál v těchto kolejích, to výstižně vyjádřil Pán Ježíš v podobenství o nemilosrdném služebníku, když použil výraz vězení jako popis místa, kam se dostanou lidé, kteří nechtějí odpustit druhým. Jsou lidé, kteří se v důsledku své neochoty odpustit druhým dostali do takového vězení. Do žaláře hořkosti, sebelítosti, bolesti, v němž se opakovaně vracejí k tomu, co jim kdo udělal. Znovu a znovu sobě a někdy i druhým přehrávají určité situace a je to zdánlivě nekonečný příběh, který má velmi negativní dopad na vztahy, zvláště pak na vztahy v rodině. Je to něco, o co znovu a znovu zavadíte a s čím se dá těžko smířit jako s něčím, co už jinak nebude.

Neodpuštění má nejen svůj horizontální, ale i vertikální rozměr. „Odpouštějte a bude vám odpuštěno,“ říká Ježíš (Lk 6,37b), a potvrzuje tak vliv neodpuštění na kvalitu vztahu člověka k Bohu.

Kde hledat sílu k nápravě leckdy dlouhodobě pokažených vztahů?

V Bohu, který ji dává i tam, kde ji v sobě nemůžeme najít. V Bohu, který nám dává naději, že poslední slovo v pokažených vztazích nemusí mít neodpuštění, ale Boží milosrdenství a láska. Láska, která je silnější než překážky, jež nám v odpuštění mohou bránit. Milosrdenství, které otevírá cestu ven ze slepé uličky, do které se mohou vztahy mezi lidmi v důsledku neodpuštění dostat. „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.

Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ (Ko 3,13–14) Apoštolova výzva je připomenutím toho, jak moc Bohu záleží na pěkných vztazích mezi lidmi, rodinou počínaje, a vybídnutím k tomu, abychom nechtěli ztrácet naději na obnovu pokažených vztahů. Protože odpuštění by mělo mít to poslední slovo v příběhu života každého člověka. Jako hodnota, kterou díky Božímu milosrdenství v Ježíši Kristu můžeme přijmout, ale také dát druhým.

2020 leden

23

profese

Na počátku bylo slovo připravila anna duchková foto archiv václava cvrčka

P

ovoláním jsi lingvista. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Můj pracovní den se při pohledu z dálky asi příliš neliší od toho, jak vypadá práce úředníka, který sedí celý den před počítačem a cosi sepisuje. Jako vědecký zaměstnanec Filozofické fakulty UK se většinu času zabývám bádáním (odmyslím-li administrativu). Zajímavá na mém povolání je šíře otázek, na něž neznáme odpovědi a které je zábavné odhalovat. S kolegy jsme třeba v roce 2010 vydali Mluvnici současné češtiny, která je prvním gramatickým popisem založeným na jazykových korpusech. Když chci přiblížit její unikátnost oproti předchozím popisům, říkám, že naše mluvnice nepopisuje to, jak by jazyk vypadat měl, ale jak skutečně vypadá v autentických textech a promluvách. Někteří čtenáři a lingvisté takový popis nevidí rádi, protože ukazuje i jevy, které se nám nelíbí, ale to už patří k profesi – biologové také nemůžou popisovat pouze okrasné květiny a to, co se jim nelíbí nechat bez povšimnutí.

k síle a rozsahu těchto aktivit se tato situace občas nazývá „hybridní válka“ – místo zbraní se užívají slova a bitevním polem je hlavně mediální krajina. Tyto hrozby není dobré brát na lehkou váhu. Analýzou různých dezinformačních webů snad jako lingvisté můžeme přispět k pochopení principů šíření takové propagandy či porozumění způsobům vytváření podvědomých asociací atp.

Uvedu jeden konkrétní příklad. S kolegyní Masako Fidler jsme prováděli analýzu článků o krymské krizi na prokremelském zpravodajském portálu Sputnik.cz.

Je zjevné, že leccos z propagandistických záměrů lze šikovnými formulacemi a pečlivým výběrem zakrýt a pro analytika zkomplikovat, my jsme se však zaměřili na to, jakým způsobem používají gramatiku, konkrétně pády. Tam už si většina pisatelů takový pozor nedává. Zaujalo nás, že v rámci tohoto portálu se slovo „Rusko“

V čem dnes můžeme vidět užitečnost lingvistiky?

Jazyk není jen systém prostředků, s jejichž pomocí si vyměňujeme informace. Je to odraz společnosti, kultury a doby, formuje naše názory a způsoby vnímání. Je to velmi aktuální. Například dezinformační kampaň, kterou v našem mediálním prostoru vedou zejména Rusko a Čína. Právě šířením fake news se tyto státy snaží ovlivnit náš veřejný prostor, abychom byli vstřícnější k jejich zájmům. Vzhledem

24

leden 2020

Václav Cvrček Vystudoval na FF UK obory český jazyk a literatura a lingvistika a fonetika. V postgraduálním studiu pokračoval v oborech matematická lingvistika se specializací korpusová lingvistika. Je ženatý a má dvě děti. Pravidelně navštěvuje bohoslužby ve sboru ČCE na Vinohradech.

objevuje velmi často ve třetím pádě (častěji než jinde), a když jsme se podívali na předložky používané s tímto pádem, měli jsme jasno: v drtivé většině případů šlo o spojení „proti Rusku“ či „vůči Rusku“.

Dělali jsme pak další srovnání a můžeme celkem přesvědčivě doložit, že Rusko je v textech Sputniku vykreslováno jako oběť, která se „musí“ vojensky bránit. To je interpretace, kterou se těmi články snaží rozšířit, aby se vyvinili z agrese na Krym a východní Ukrajinu.

A co čeština ve škole – na co se při její výuce dbá příliš a co se zanedbává?

Z mého pohledu je to jednoznačně přílišné lpění na formě (pravopis a gramatika) na úkor skutečných komunikačních dovedností, jako je čtení s porozuměním a schopnost formulovat argument. Český pravopis je poměrně komplikovaný, ale na druhou stranu v sobě nesmyslně

Hraješ na řadu hudebních nástrojů, zpíval jsi ve sboru... Jak se ti líbí současné křesťanské písně? Co sám rád v kostele zpíváš a co ti ve zpěvníku chybí?

Přiznám se, že mi v našem sboru chybí nějaká aktivnější muzikantská skupina.

Je to škoda; každý, kdo někdy byl třeba v metodistickém kostele v USA, ví, jak nevšední hudební zážitek si z bohoslužeb člověk může odnést. Pokud jde o skladby, nejradši mám, když jsou při bohoslužbách jak starší písně s nezaměnitelnou melodikou, tak i ty novější. Nejradši mám ale ty od Petra Ebena, ačkoli to někdy vyžaduje od zpěváků skutečné intonační nasazení. přiživujeme obsesi jazykovou správností.

Pokud bychom z těchto formálních požadavků slevili, přenechali část práce moderním technologiím (automatická kontrola pravopisu) a objevili v sobě víc tolerance k těmto „chybám“, měli bychom rozhodně víc času na výše zmíněné dovednosti, které jsou v konečném důsledku pro plnohodnotné jazykové chování důležitější. Pokud si žáci nejsou schopni přečíst zadání úlohy tak, aby mu rozuměli, nemají šanci uspět ani v jejím věcném řešení. Stejně tak formálně správný projev, který myšlenkově nedává smysl, nemá šanci naplnit hlavní cíl komunikace, tedy dorozumět se. Přeceněním formy dochází v mnoha případech k tomu, že mluvčí se natolik vyčerpají snahou, aby neudělali chybu, že jim zkrátka už nezbývá mentální kapacita na zformování smysluplného obsahu. Taková jazyková výchova zcela postrádá smysl.

neurčitá násobná číslovka „kolikrátkoli“ jako v ustanovení večeře Páně, stejně tak srdce lingvisty musí zaplesat, když slyší staré přídavné jméno „vezdejší“, jehož existence je v současnosti omezena na modlitbu Páně. Je to hezký důkaz toho, že jazyk jako homogenní celek je iluze.

Spíš máme co do činění s různými jazyky, které používáme v různých situacích (říká se jim příznačně rejstříky, jako na varhanách), a protože část prostředků je všem situacím společná (základní slovní zásoba, předložky atp.), máme pocit, že se jedná o jednu češtinu, ale není to asi pravda. V některých koutech češtiny tak přežívají slova a jevy, které jsou jinde už dávno mrtvé, a v jiných se zas rodí nová slova, která teprve na rozšíření čekají.

Jak se ti líbí církevní jazyk? Jak by měla církev mluvit, aby jí bylo rozumět?

Biblický jazyk se mi líbí právě svou určitou archaičností, což je u nás taková tradice.

(Pokud vím, tak stále oblíbená Bible Kralická byla už v době svého vzniku psána poněkud archaizujícím stylem). Uvědomuji si však, že Bible není filologickým cvičením z historické mluvnice, ale že má především sloužit jako zvěst. Takže dává smysl pokoušet se o nové překlady, které budou mluvit dnešním jazykem. Konzervativní čtenáři mají stále možnost se uchýlit ke svým starším oblíbeným překladům.

Přiznám se, že už asi nejsem schopen nezkresleného hodnocení jakéhokoli jazykového chování. Svým způsobem se mi libí každé vyjádření, protože ho lze nějak analyzovat a něco nového nám o jazyce a jeho používání říká, ať už jde o jazyk puberťáků, staré texty nebo krásnou literaturu. Církevní jazyk mi přijde obzvlášť zajímavý v některých svých specifikách. Neznám jinou situaci, v níž by se vyskytovala

Podepisuje se tvoje profese na tvých dětech?

Říká se, že děti lingvistů trpí tím, že jsou neustále předmětem pozorování. Dokonce se vypráví – nevím, jestli skutečný nebo smyšlený – příběh o lingvistovi, který na svoje děti mluvil pouze latinsky, aby ověřil, že i mrtvý jazyk se může znovu stát něčí mateřštinou. Takové pokusy jsem rozhodně nedělal, takže pokud se moje profese na nich nějak projevuje, je to v intencích pokynu „teď si vysvětlíme, jak to v jazyce funguje, a pak si řekneme, co budeš říkat ve škole“. Občas skutečně ne příliš dobře snáším formalismus ve výuce, který nijak nezasazuje znalosti do kontextu a nevysvětluje, k čemu je co dobré.

■

Co si myslíš o moderních překladech Bible? Jaký smysl podle tebe má překládat Bibli stále znovu?

Lingvista Lingvista je jazykovědec zkoumající přirozený jazyk. Lingvista se specializací korpusová lingvistika se soustředí především na kvantitativní popis současné češtiny, gramatiku češtiny a využití korpusu (www.korpus.cz – několik miliard slov v jejich autentických kontextech) při výzkumu zejména politického diskurzu.

l eden 2020

22

písmo

Vina otců na syny ptala se eva čejchanová

Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí…

Dt 5,9

V Jan Valeš, ThD. (1973) kazatel sboru Praha 5 – Smíchov, učitel na ETS

26

leden 2020

Bibli je toto varování několikrát.

Opravdu Bůh trestá syny za viny otců?

Není to nespravedlivé?

Pro pochopení tohoto verše je třeba začít u celého přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ V tom textu se nejedná jen o výrok, je v něm schován příběh.

Začíná ve chvíli, kdy Bůh vyvede Izrael z Egypta. Tři měsíce poté Bůh dá Mojžíšovi na Sinaji Desatero. První je Boží identita, tohle je druhé – týká se uctívání Boha, který je v prvním přikázání identifikován. Uplyne dalších 40 dní, Mojžíš je na vrcholu hory a dole si lid vyrábí zlaté tele. (Ex 32) Hospodin posílá Mojžíše, aby to řešil. Mojžíš rozbije desky Desatera, považuje to za zrušení smlouvy, která byla nedávno uzavřena. Pak řeší situaci na místě nápravou – rozbíjí sochu telete, a v modlitbě se Boha ptá, co dál. A Hospodin velkoryse vyjde Mojžíšovi vstříc: nejenže nezruší svoje plány s Izraelem, ale reaguje na Mojžíšovo soukromé přání spatřit Hospodinovu slávu. A v této mystické chvíli zaznívají slova o Božím charakteru: „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího

a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6–7) Mojžíš pak přináší nové desky.

A pak Izrael vyráží směr zaslíbená zem. Na jejím prahu jsou z každého kmene vysláni zástupci, aby ji prozkoumali. Do roka od rozbití desek jsme u další neposlušnosti – ze všech vyzvědačů jen Jozue a Káleb věří, že Bůh jim tu zemi dá. Lid ale dá na většinu, podlehne strachu, bouří se. (Nu 14) A Mojžíš se zase modlí a připomíná nejen slova o vině otců, ale i Boží charakter. Jeho modlitba končí: „Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“ Hospodin odvětil: „Na tvou přímluvu promíjím.“ (Nu 14,19–20) Jde tedy o příběh – vyhlášení přikázání, porušení smlouvy, Boží milosrdenství, vztah s Bohem pokračuje, další problém, další důkaz Božího milosrdenství. Vypadá to, že Mojžíš pochopil, že se trest dalších generací týkat nebude...

Ano. Mojžíš neargumentuje tím, že je to ještě tatáž generace a že Boží slovo platí, ale apeluje na Boží charakter, který je vstřícný k odpuštění. A Hospodin prominul. Ale nikdo z generace dospělých, kteří byli na poušti (kromě Jozua a Káleba), nevešel do zaslíbené země. (Nu 14,21–23) Bůh to stanovuje ostře jako generační záležitost. Jen ta generace, která všechno s Bohem zažila, a stejně se v rozhodující chvíli bála na něj spolehnout, do zaslíbené země nevstoupí, nedostane se jim požehnání, o které šlo.

Ale jejich synové už do ní vstoupit smějí. Dostanou novou šanci. Když podruhé stojí na hranici Kanaánu, druhé přikázání Desatera týmiž slovy zopakuje.

Jestli přenášení viny z otců na syny neplatí, proč to tedy Bůh říkal?

Platí. Je to Boží slovo, které Mojžíš vyhlásil, máme to v Desateru. A přece Boží charakter tíhne

inzerce

k milosrdenství. Ten příběh krásně ilustruje způsob, kterým ho Bůh nakonec velkoryse uvádí ve skutek. To ale neznamená, že bychom to neměli brát vážně. Ale kdy a jak ho Bůh uplatňuje, je projev jeho milosrdenství.

Z úvodního příběhu vystupuje modlící se Mojžíš – jeden jediný člověk se srdcem u Boha, který se nemohl spolehnout na to, že lid bude činit pokání. Má přímluva jednoho spravedlivého ve společenství těch, kteří Boha rozzlobili, tak obrovskou moc?

Odpověď je přímo tam – v řeči o Božím milosrdenství. Už tím, když se srovná 3. až 4. pokolení s minimálně dvěma tisíci, Bůh říká: Moje milosrdenství je mnohonásobně vyšší než můj hněv.

Ale nezapomínám ani to, ani to. Takže co dělat? Milovat Hospodina a jeho přikázání zachovávat. To je klíčový krok, který může udělat kdokoli z potomků viníka. Tak se může stát tím, komu je slíbeno milosrdenství pro tisíce generací po něm. A případ Mojžíše, který spoléhá na Boží milosrdenství, ukazuje, že obrovská skupina může mít požehnání z věrnosti jednoho. Je to velké povzbuzení.

Letos v říjnu byl v rámci synody o Amazonii v Římě šamany za asistence papeže a kardinálů sloužen pohanský obřad a uctívána soška nahé bohyně Pachamamy. Komu hrozí Boží trest, když druhé přikázání porušují nejvyšší představitelé křesťanské církve, kteří potomky nemají?

Vydavatelství Juda Vám nabízí Ignace Demaerel

Novink a

95 TEZÍ O HUMANISMU

Křesťanství versus osvícenství, sekularismus a volnomyšlenkářství  A5, 224 stran, 269 Kč Od vzestupu sekularizace zaujímá náboženství stále problematičtější místo. Jaké má ale křesťanské dědictví v Evropě alternativy? Humanismus klade „člověka“ do středu všeho.

Lze v něj však věřit stejně, jako lze věřit v Boha? A především: Činí „víra v člověka“ naši společnost humánnější? Lze z naší kultury odstranit Boha a křesťanské hodnoty aniž by se vše nezhroutilo jako domeček z karet? „Knihu doporučuji každému, kdo přemýšlí nad světem, ve kterém žijeme, a chce lépe porozumět probíhajícím změnám ve společnosti.“ – Ing. Miloš Poborský, ředitel ETS

Robert Stearns

TŘI DOMY

Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence.

Jaké je řešení?  A5, 208 str., 259 Kč „Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.“ – Mgr. Dan Drápal, teolog

Nabízíme mnoho dalších titulů nejen z naší produkce.

Objednávejte v internetovém obchodu:

Akční balíček obou knih

SLEVA 25% TŘI DOMY &

95 TEZÍ O HUMANISMU Akční cena: 396 Kč

(původní cena 528 Kč)

knihyjuda.cz

Vydavatelství Juda  Nebeského 20, 276 01 Mělník  obchod@juda.cz  tel.: 720 227 661

Spolupořádají:

Ve slovech přikázání nejde předně o pokrevní potomky, ale o to, co si generace předávají. Ale trest se na ně nesnese, pokud někdo nepřehodí výhybku – ve chvíli, kdy se něco nastaví a další generace v tom klidně pokračují dál, se to přirozeně stává jejich vlastní vinou, protože to přijaly. Zvrátit odkaz předchozí generace je mnohem těžší než v něm pokračovat. Představitelé utváří církev a každý jejich krok ji někam posouvá.

Křesťané pak sošku z kostela vzali, hodili ji do Tibery a volají po pokání. Papež se delegaci z Amazonie za tento „akt náboženské nesnášenlivosti“ omluvil. Co má dělat obyčejný křesťan, když druhé přikázání porušují ti, kteří ho vedou?

XIV. ročník

Vnímám v tom jeden tradičně katolický aspekt – svobodomyslné nakládání s druhým přikázáním o nezobrazování si Boha.

To navíc, začleněno do prvního přikázání, na sebe nestrhává pozornost. V katechismu je k jeho výkladu napsáno: „Uctívání posvátných obrazů, jež se zakládá na tajemství vtělení Božího slova, nijak neodporuje prvnímu přikázání.“ Katolíci jsou zvyklí chodit v procesích za předměty, které jsou považovány za svaté, je tu riziko, že když to udělají stokrát v jednom případě, tak to pak jednou udělají v jiném. Reakce, kterou to u křesťanů vyvolalo, tj. vyjádření rozhodného nesouhlasu a distancování se od takového jednání, je přiměřená. Když tohle udělá hlava hierarchické církve, dotčeni by se mohli cítit všichni její členové.

I když mnoho z nich o tom zřejmě neví.

■

mezinárodního projektu proti totalitě 24. 2 – 1. 3. 2020 v Praze Výstavy, koncerty, filmy, přednášky, mezinárodní konference, programy pro školy, besedy s pamětníky, literární večery, autogramiády, pietní zastavení, ekumenická bohoslužba.

Přijďte, ptejte se, přemýšlejte!

Sedm dní pro paměť národa Další programy festivalového týdne na:

www.menetekel.cz

inz_brana.indd 1

05.12.19 11:31

diskuze

Muž jako kněz rodiny připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jak rozumíte tomu, že muž má být knězem v rodině?

Není to zavádějící termín pro naše evangelikální církve, v nichž kazatelé ani pastoři nejsou nazýváni kněžími? A proč by na základě principu všeobecného kněžství neměla být v rodině knězem tedy i žena? …od té doby, co manžel přijal celibát, to prostě už není ono.

Pavel Javornický emeritní kazatel Církve bratrské, Náchod

Mám se vyjádřit, jak rozumím nadpisu „Muž jako kněz rodiny“. Přiznávám, že nerozumím. Kněžství před Hospodinem je v Bibli věcí Starého zákona. V Novém zákoně je zmiňováno čtvero kněžství: 1) židovské, starozákonní; 2) pohanské; 3) výjimečné velekněžství Pána Ježíše „podle řádu Melchisedechova“ (Žd 6,20); 4) eschatologické kněžství všech vykoupených (Zj 1,6). Pán Ježíš nenazýval ani sebe, ani své učedníky kněžími. On sám byl určen za zvláštního kněze, který

28

leden 2020

přinese jako účinnou oběť Bohu sám sebe. V tom se mu nikdo z lidí nemůže podobat. Jeho zvěstováním, a zvláště jeho křížem, je naplněno a uzavřeno kněžství. Křesťanské církve, které dávají tento vzácný titul svým služebníkům, se vrátily do Starého zákona. Dovršená reformace rozeznala, že v Kristově církvi nemá nikdo kněžskou autoritu. Nevnášejme ji tedy do rodin!

Jako manžel ani jako otec jsem se nikdy za kněze nepovažoval. Myslím, že našim dětem by to cestu k víře neusnadnilo, ale spíš zkomplikovalo. Vždyť mě znaly se všemi mými omyly a chybami. Snažil jsem se být jejich přítelem jak v životě,

tak ve vztahu k Bohu. Ještě lépe to dělala moje manželka, která třeba neváhala tlumočit malým dětem první lekce evangelia ústy maňáska, opičky. Vcelku Věra přispěla k obrácení dětí více než já. Vůči manželce jsem nebyl povýšeným knězem. Byli jsme sestra a bratr, nejbližší a rovnocenní přátelé ve víře. Ani v kazatelské službě jsem se nikdy necítil knězem. Při křtech a večeři Páně jsem se vždy viděl jako nehodný služebník. Podobat se jedinému Knězi, Ježíši Kristu, neznamená někoho ovládat a povýšeně poučovat, ale být ochoten se obětovat. Pozor: v češtině jsou slova „kněz“ a „kníže“ téhož původu.

glosa Markéta Holečková CB Praha 5, členka Odboru pro manželství a rodinu

Ve výchově dětí považuji za moc důležité, aby byly vedeny ke Kristu. Existuje řada způsobů, forem, možností.

Role rodičů je ve vedení ke Kristu zcela nezastupitelná. Úmyslně mluvím o rodičích. Je podle mne podstatné, aby děti věděly a poznávaly, že víra je podstatou života rodiny. A to ve chvílích všedních, svátečních, ve chvílích trápení či radostí. Není podstatné, zda je to otec či matka.

Tak jako kněz či farář vede společenství věřících/farnost, tak rodiče mají být vedením na cestě hledání víry svých malých dětí. Pak přichází

Jaroslav Pokorný kazatel Církve bratrské v Českém Těšíně

Role kněze je důležitá především v knihách Staré smlouvy. Hodně zjednodušeně tam můžeme vidět mimo jiné čtyři úlohy kněze: je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, posvěcuje lid tím, že za ně přináší svaté oběti, žehná jim a vyučuje Božímu zákonu. Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním skončil pro nás tento židovský obětní a kněžský systém. Zvláště podle novozákonního listu Židům je Ježíš sám naším jediným veleknězem – je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, stal se dokonalou obětí za všechny naše hříchy. Je zdrojem veškerého duchovního požehnání pro věřící, v evangeliích nám přinesl vrcholné Boží slovo, kterému nám skrze Ducha dává i porozumět. Ale spisy Nové smlouvy také mluví o tom, že věřící v Krista jsou kněžími (odtud teologický termín „všeobecné

rozhodování, kam se vydají, a i tam je role otce a matky nezastupitelná.

Otázka je směřována na pojem kněz, který mě nijak ani v našem společenství Církve bratské neruší a nezastavuje. Nakonec jsem zvyklá na tento verš z Bible o všeobecném kněžství od dětství.

A jestli by na základě všeobecného kněžství neměla být knězem v rodině žena, a ne muž? V Bibli máme také verše, které říkají, že tam, kde selhávají muži, nastupují ženy – například příběh Debóry a Báraka. Ale současně v dnešním světě vidím jako podstatné, aby rodiče byli jednotní a stálí ve víře, trpěliví, snášenliví a milující a byli tak příkladem pro své děti.

A to i s tím, že si uvědomuji lidskou slabost a nedokonalost, která se týká i nás rodičů.

kněžství věřících“), zvláště v tom, že každý z nich má přímý přístup k Otci skrze Krista v Duchu svatém (Ef 2,18) a že má přinášet Bohu duchovní oběti skrze Ježíše Krista (1P 2,5) ve formě chvály, skutků apod.

V křesťanské rodině jsou tedy věřící muž i žena dle shora uvedeného oba kněžími. Ale zároveň každý má svou (trochu jinou) roli. A zdá se mi, že zvláště text 5. kapitoly Listu Efezským mluví právě o speciální kněžské roli muže v manželství. Muž je totiž hlavou (v. 23, ale také 1K 11,3) – zprostředkovává Boží vedení, má svou ženu posvěcovat (v. 26–27) tím, že ji miluje a obětuje se za ni (v. 25.28.33) – to je výrazně kněžské , ale také tím, že ji živí a pečuje o ni – i duchovně (v. 28–29). Zajímavé je, že pokud jde o manželství věřícího s nevěřícím, tak posvěcuje (je knězem) ten, kdo je v Kristu, bez ohledu na to, či je mužem nebo ženou. (1Kor 7,14–16).

■

Karafiát, Egypt a pěkný šok Daniel Raus, novinář a publicista

Nikdy jsme nebyli tak svobodní jako dnes.

Nikdy jsme nebyli tak bohatí jako dnes. Přesto nejsme spokojení. Ba dokonce šok, tedy aspoň pro mě: plno lidí v průzkumech tvrdí, že za komunismu se měli lépe. Pán Bůh s námi a zlý pryč, vykřikli by o překot Karafiátovi broučci.

Moje první reakce je většinou poněkud „out of control“, řečeno hezky česky. Chce se mi jedovatě připomenout, že mají ohromné štěstí, neboť komunismus pořád ještě panuje v Severní Koreji. Tak hajdy pro letenku.

Jednosměrnou, pochopitelně.

Když ale emoce opadnou, začnu ten jev zkoumat. Oni se totiž do Severní Koreje nehrnou. A tvářili by se kysele, kdybyste jim oznámili, že se natáhne kolem republiky zase železná opona, směrem na západ budou jezdit pouze s devizovým příslibem, rifle koupí jen za načerno sehnané bony, banány se štěstím po hodině čekání ve frontě, pomeranče pouze kubánské, na chalupu pojedou trabantem, ve školách učitelky angličtiny přejdou zpátky k ruštině, obnoví se státní dohled nad církvemi, do ústavy se vrátí paragraf o vedoucí úloze bolševika. Báječná představa, že?

Hodně se napsalo o vzpomínkovém optimismu. I o tom, že ho zakusil už kdysi národ biblický cestou z Egypta. Na poušti se mu jako fata morgána zjevovaly kusy smaženého masa na cibulce, Izraelci doslova cítili vůni egyptských lahůdek a chladivý stín od břehů Nilu. A mimochodem, za časů egyptských byli mladí a krásní, měli sny o budoucnosti. Jenomže zpátky do otroctví by se jim nechtělo.

Marná sláva, člověk je pořád stejný.

Karafiát by možná lakonicky dodal: Broučku, uč se lítat, abys mohl lidem svítit. Zdař Bůh.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2020 leden

29

kultura

PRÁCE PLNÁ RIZIK text Jana Matulíková foto archiv

D

David Novák: Nebezpečné povolání vydavatel KMS 2018 104 stran

30

leden 2020

avid Novák sepsal knihu, která může čtenáři pomoci blíže nahlédnout do životů lidí, kteří si zvolili zaměstnání/ povolání s jistými „specifiky“. Můžeme tak zjistit, že naše představa o tom, co takový kazatel vlastně dělá, bývá často dost nepřesná. Že to opravdu není pouze kázání, ačkoli by to podle označení „kazatel“ mohlo tak vypadat, a že si obecný křesťanský lid přeje člověka, který s úsměvem zvládá všechny další souvislosti – pastoraci, vedení, promluvy při dalších příležitostech, řešení konfliktů a v neposlední řadě i to, aby bylo ve shromáždění teplo. Jen odbočím – v paměti některých starších bratří a sester zůstává, jak byli dřívější kazatelé pracovití, co všechno zvládli, kolik lidí navštívili a kolik stanic kromě mateřského shromáždění za neděli ještě obstarali. Dnešní kazatelé musí být ale také částečně manažeři a částečně psychologové a částečně terapeuti a vůbec mít mnoho dalších znalostí a dovedností.

Autor připomíná i další specifikum, a totiž samotu. Kazatelé spoustu času tráví prací, ve které jsou sami. Žádný open space, jen uzavřená kancelář. Jiný typ samoty pak souvisí s tím, že není možné spoustu vyslechnutých informací s někým probrat, zeptat se někoho zkušenějšího. A v neposlední řadě bývá kazatel obvykle tak svázán s církví, že může udržovat jen málo přátel mimo sborové obecenství a jeho životní realita je tudíž jiná než všech ostatních lidí.

S tím souvisí i to, že pracovní doba, na rozdíl od většiny civilních zaměstnání, je jen velmi přibližná – od běžných 8 a půl hodiny 5× týdně po s nadsázkou 24 hodin 7× týdně. Náplň práce totiž bývá různá a ovlivňuje ji spousta

nepředvídatelných okolností – předem nedomluvené návštěvy, mimořádné události, dlouhé telefonáty… Taky, jak poznamenává David Novák, není možné objektivně určit, která práce je úspěšná a která nikoli. Chybí totiž měřitelná kritéria, jak to zjistit.

Kazatelská práce také ovlivňuje kazatelovu rodinu a může znamenat značné ohrožení obzvlášť pro děti, kterým komplikuje život stěhování. Dospělý člověk se s tím nějak vyrovná, ale dostat se do už vytvořeného kolektivu v jiném městě, v jiné škole, s jinými učiteli a jejich nároky není snadné.

Složitostí a pokušení, které potkávají kazatelské povolání, je samozřejmě víc. Pokušení moci i pokušení pornografie autor přímo zmiňuje.

Obojímu totiž nahrává způsob práce – člověk je přece jen autoritou, která může ovlivňovat lidi, a pracuje většinou na počítači a v samotě.

Toto všechno zatím vypadá, že kazatelská práce je plná rizik a negativ, ale už podtitul knihy říká, že „Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu“. A pokud se k tomu přidají ještě další pozitiva – podpora rodiny, a především manželky, a pokud se člověk vyvaruje špatných motivů ke službě, je to opravdu požehnání.

Autor v poslední části knihy přidává doporučení, jak ten krásný úkol naplnit a opravdu s požehnáním pracovat. To za nás, čtenáře, kazatelům přeji!

Knihu jsem přečetla se zájmem, protože to, o čem David Novák píše, znám poměrně zblízka. A až na výjimky dané konkrétní situací se vším souhlasím. Mrzí mě, že korektorovi utekly některé chybičky, ale mám pro to porozumění. Jen mě to vede k povzdechnutí, že mottem dnešní doby je – stihnout to v termínu.

■

náš tip

Aplikace a portál mujRozhlas

Kde jsi, táto?

Kdyby se jednalo o prostý román, člověk by si řekl, že to autorka s tou dramatizací trochu přehnala. Jen těžko lze uvěřit, že vše, co je v knize popsáno, se opravdu stalo – a to jediné osobě, která má před sebou možná ještě více než polovinu života. Ale příběh dívenky v knize pojmenované jako Naďa je skutečný. Je psán ich-formou jako vyprávění dítěte, ze kterého se v průběhu knihy stane dospělá žena, která s sebou vleče neskutečný náklad psychické zátěže z traumat i vlastní viny.

V upoutávce na knihu se píše, že se jedná o příběh o víře, která je jistotou, o naLidia Czyż: Zůstala jen naděje ději, která neselhává, a o nekonečné lásce, která je schopna obětovat život. Aby to tak INSPIRAMO 2019, 272 stran. ale čtenář vnímal, musí se upnout na prvZ polského originálu ní dvě strany knihy, kde je zachycen výjev vydaného v roce 2016 ze situace odžité o 25 let později, a toho pod názvem Pozostała se nepouštět po celou dobu čtení. K víře, tylko nadzieja přeložila neselhávající naději a lásce se totiž čtenář Radka Brahová. dostane až dvacet stran před koncem. Na zbylých 250 stranách se naopak postupně odvíjí drama dítěte těžce poznamenaného ztrátou milovaného otce, sobeckou brutalitou manipulativní matky a otčíma-tyrana, pokusy o sebevraždu, promiskuitou a prostitucí, heroinem, problémy ve vztazích s muži, bojem se smrtelnou nemocí, rozpadem manželství, četnými těhotenstvími i potraty… To vše podkreslené neustálým hledáním ztraceného táty a nadějí, že ještě žije a jednou se jí ho podaří najít. S každou další kapitolou se čtenáři zdá méně a méně pravděpodobné, že se z toho ta holka ještě může dostat.

Teprve až na konci knihy se naplňuje slovo Písma: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ Pro těch pár posledních stran má smysl projít s Naďou celé to peklo, vidět celou hrůzu jejího dosavadního života. Její výpověď je obnažená, bez příkras, takže ti, kdo nic podobného nezažili, mohou mít problém pochopit a nesoudit Naďu a její chování na prahu dospělosti. V závěru knihy ovšem stojí Bůh – tak jiný než my lidé – milující, nesoudící, odpouštějící, pomáhající, s nabídkou nového začátku.

Příběh je velmi silným svědectvím o tom, že Bůh může člověka vytáhnout z nejhlubšího bahna – a že to dělá. S posledními stránkami už nelze než s autorkou říct: Je to kniha o naději.

Eva Čejchanová ■ O dalším životě hlavní hrdinky, o kterém se už v knize nedočtete, a o její cestě s Bohem (a s těžkým břemenem důsledků minulého života) bude

Anna Duchková

Český rozhlas spustil na začátku prosince dlouho připravovaný projekt mujRozhlas.

Jde o audio portál a mobilní aplikaci, které na jednom místě zpřístupňují veškeré odvysílané pořady od rozhovorů a reportáží přes rozhlasové podcasty po dramatickou tvorbu nebo hry a pohádky pro děti. Výhodou nové platformy je jednak možnost přehrát si jednoduše a zdarma vybraný zvukový záznam či živé vysílání z libovolného počítače nebo mobilního zařízení, ale také tematické členění, které seskupuje jednotlivé pořady napříč stanicemi podle jejich zaměření.

Tematické okruhy, z nichž si uživatel může vybírat, jsou opravdu pestré. Zaposlouchat se můžete například do pořadů o gastronomii, vědě a technice, hudbě, cestování, kultuře, sportu nebo digitálním světě. Mezi celkem dvaceti nabízenými tématy figuruje také

náboženství, v jehož rámci jsou k poslechu oblíbené pořady jako Vertikála (ČRo Plus), Hergot! (Radio Wave), regionální Mezi nebem a zemí, Ranní úvaha (ČRo Vltava) nebo záznamy nedělních bohoslužeb z celé republiky (ČRo Vltava). Najdete tu také rozhovory se zajímavými hosty nebo třeba v prosinci odvysílanou podcastovou sérii Radia Wave k projektu Parabible, který se snaží představit si, jak by vypadal příběh Ježíše Krista, kdyby se odehrál v kulisách dnešního Česka.

vyprávět příběh v rubrice Rodina v únorovém čísle časopisu Brána.

2020 leden

31

svědectví

Bible se vzkazem Petr chodil do nízkoprahového zařízení těsně před zavírací dobou, aby se zeptal, jaký jsem měla den. Usmíval se a nikdy si na nic nestěžoval. Společně jsme vedli debaty o víře, o Bohu a o životě s ním. Dala jsem mu Bibli, kterou si nosil daleko ode všech, sedl si do kouta a četl si. Pak ji zavřel, položil mi ji na stůl a odešel.

Byl čtvrtek, blížila se šestá hodina, Petr nepřišel. Asi má nějakou práci, tak mu to nevyšlo, řekla jsem si. Druhý den přijela policie, Petra naložila do služebního vozu a odvezla ho k výslechu. Kolem

Odpověděla jsem: „Přijmi odpovědnost sám za sebe a za to, co jsi udělal. Věř, že smysl je i ve zdánlivě nesmyslných věcech.

Přijde čas, kdy poznáš, že to zlé, co se teď děje, bylo pro tvůj život to nejlepší, co Bůh přichystal.“ Z vězení mi od něho přišel dopis. Stála tam jediná věta: „Pozdrav pro tu, která změnila můj život.“ Petr po šesti měsících věznici opustil, odstěhoval se do Prahy a našel si ženu. Poslal mi fotografii svých dětí, psal o tom, jak je šťastný a vede dobrý a čestný život. Po čase jsem se dozvědě-

Příběhy ztracených existencí

se šeptalo, že něco ukradl. Snad kolo ze sklepa nebo jen nějaké staré harampádí do sběrny.

Objevil se po pár dnech, neusmíval se, jen sklesle seděl. Začal vyprávět svůj příběh. Měl dva bratry a sestru. Otec matku surově bil a děti neměl rád. Petr od dětství nenáviděl místo, kde žil, a matku za to, že to vše mlčky trpěla. Sourozenci měli problémy, toulali se, kradli, a tak šli postupně do ústavní výchovy. Petr zůstal sám. Krást začal ze vzdoru, byl naštvaný na celý svět – za to, že neměl dětství, které si tak přál prožít jako jeho spolužáci. Ti se ve škole těšili na kroužek nebo společný výlet s rodiči a na něho čekalo jen pár facek, kopanců a nadávek.

Litoval, že udělal chybu, která mu zkomplikovala budoucnost – soud mu uložil vykonat obecně prospěšné práce, které však Petr bojkotoval. Soud mu tedy uložil výkon trestu odnětí svobody. Když

32

leden 2020

Bibli, kterou jsem mu dala, si nechával u mne v kanceláři proto, aby se mohl vrátit do míst, kde cítil Boží přítomnost.

Do míst, kde ho nikdy nikdo neodmítl.

pro něho přijela policie, křičel, prosil, plakal. Věděl, že ve vězení bude těžké obstát, protože v sobě neměl agresi, neuměl se vymezit, nebyl uvnitř zlý. Zastavil mne na schodech a ptal se: „Co mám dělat?“

la, že díky kaplanovi, který do věznice docházel, Petr pokračoval v hledání smyslu života a uvěřil v Hospodina. Bibli, kterou jsem mu dala, si nechával u mne v kanceláři proto, aby se mohl vrátit do míst, kde cítil Boží přítomnost. Do míst, kde děti a mladí lidé sdílejí své bolesti a těžkosti. Do míst, kde ho nikdy nikdo neodmítl a dal mu pocítit, jak vzácný a důležitý jeho život je.

Petr loni na podzim zemřel. Měl rakovinu. Zemřel poklidně, smířený s lidmi okolo sebe. Dokázal odpustit svému otci i matce za nenaplněné dětství. Jeho žena mi přinesla Bibli, kterou jsem mu před lety dala. Uvnitř byl lístek se vzkazem: „Pavli, dej ji zase někomu jinému, ať mu dá taky naději.“ ■ Pavlína Břeňová pracovnice centra Naděje, Česká Třebová

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 1. 2020 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Slova povzbuzení od autora Charlese Haddona Spurgeona. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 12/2019: Ať svítí Vaše světlo všem lidem.

Knihu O zotročené vůli vyhrává Helena Danelová, Horní Suchá. Připravil Dušan Karkuš.

2020 leden

33

post scriptum

Víra jako víra? text petr raus

Ř

íkával to kdysi tuším profesor Heller: „Jestli se na nás Pánu Bohu něco líbí, je to naše víra.“ Podobně čteme v listu Židům: Bez víry není možné se Bohu zalíbit. (Žd 11,6a) V uplynulém roce jsme byli i my zváni k víře a mnozí z nás vírou žili. Víra byla motivem našich činů, našeho rozhodování i jednání.

Jaká víra? Na jaké víře záleží? Na rozdíl od doby mého mládí se dnes lidé mimo církev víře jako takové většinou nevysmívají. Často se o ni dokonce zajímají, většinou ale říkají: Je jedno, jaká víra.

Hlavně věřit! To je ovšem hluboký omyl, i komunismus byl vírou, ale marnou. Je podstatné, k čemu či ke komu se víra vztahuje.

Evangelista Jan nám zaznamenal zvláštní příběh. Všechno to začalo námitkou farizeů vůči Kristu v chrámové síni pokladnic: Ty vydáváš svědectví

Teprve důvěřivá víra ví, že nad životem církve bdí sám Kristus Pán.

sám o sobě, proto tvé svědectví není pravé. (J 8,13) Pán Ježíš pak vysvětloval, odkud přišel a kam odchází, mluvil o Otci, o hříchu, o svém vyvýšení.

Jeho posluchači příliš neporozuměli (J 8,27), mnozí z nich ale uvěřili (J 8,30).

Pozoruhodné je, co následovalo. S židy, kteří mu uvěřili, začíná Pán Ježíš mluvit o svobodě – a tady naráží. Namítají: Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. (J 8,33) Jako by zapomněli na 400 let v Egyptě! Vytvořili si svůj svět, ve kterém usilovali o spravedlnost a svatost podle vlastních pravidel, pohříchu podle vnějších projevů, jak vidíme na dalším vývoji rabínského judaismu. V tomto světě se cítili svobodní. Pán Ježíš

34

leden 2020

petr raus místopředseda Rady Církve bratrské

mluvil o vnitřní nesvobodě, to ale nechtěli, a proto ani nebyli schopni slyšet. Proto jim Pán Ježíš nakonec řekne: Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?

Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. (J 8,46b–47) Židům, kteří mu uvěřili, řekl: Proč mi nevěříte? Věřili tedy, nebo nevěřili? Opravdu není víra jako víra. Jaká je ta naše? S jakou vykročíme do nového roku? Židé, kteří tehdy v chrámu uvěřili, uvěřili v Krista. Vedle něj se ovšem odvolávali na svůj původ, na jistotu tradice. Jako později ti pošetilí Galatští, kteří měli pocit, že vedle víry v Krista je třeba dodržet i celý Mojžíšův zákon, a jimž Pavel píše: Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

(Ga 5,4) Podobně se v průběhu celých dějin církve objevují mnozí, kteří vedle Krista a jeho milosti stavějí další domněle potřebné atributy, jako by sama milost nestačila.

Problém vidím v odvaze k důvěře. Teprve důvěřivá víra ví, že nad životem církve bdí sám Kristus Pán, a proto má odvahu pustit se do diskuze a společně s ostatními zápasit o správné pochopení Písma. Vnímá, že budeme-li zápasit poctivě a bude-li to zápas církve, společný zápas, ochrání nás od scestí.

Teprve taková víra má cenu. Teprve taková víra je biblickou vírou, protože ví, že není žádný jiný základ než Pán Ježíš Kristus a jeho milost. Mimo ni máme jen prázdné ruce. Taková víra pak dává možnost vnímat, že před námi někdo jde, vidět jeho stopy, slyšet jeho hlas, naslouchat – a poslouchat. Takovou víru přeji i nám všem.

■

L4 I4 L5 L6

L7 L8 I9 L9

I10 L10 I11 L11 I12 L12

I13 L13

L14

I15 L15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

L3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 15. 1. 2020. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

L2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

L1

V minulém čísle: jan křtitel

K15 G15

Zapsané Boží slovo nás na mnoha místech vybízí k aktivitě. Jakubova epištola výslov­ ně uvádí, že se živá víra projevuje skutky (Jk 2,14–26). Zároveň se ale v téže epišto­ le dočteme, že k mluvení bychom měli být pomalí, zdrženliví (Jk 1,19). Znamená to, že aktivita by měla být pod kontrolou moudrosti.

Slovo nás varuje, že přílišné horlení „plnou pa­ rou“ nadělá víc škody než užitku. Měli bychom si to připomínat, kdykoli využíváme dary z pří­ rodních zdrojů víc, než by bylo zdrávo.

Lodní šrouby jsou slyšet všude

Hlas zanikající v moři Do životních podmínek po celé planetě Zemi významně „promlouvá“ lodní do­ prava. Motory velkých zaoceánských nákladních lodí spotřebují nesmírné množství paliva a zbude po nich tolik zplodin, že by se mohly rovnat všem výfukům a komínům na území Německa. Přitom by ale spotřeba paliva i zplodiny mohly poklesnout až o desítky procent, kdyby lodě nepluly plnou rychlostí. Podle propočtů by postačilo, kdyby zpomalily jen o deset až dvacet procent své původní rychlosti. Je třeba počí­ tat i s tím, že při příliš nízkých otáčkách by se motor „dusil“ a jedovatých zplodin by neubylo. Jen pro představu nás suchozemců: zaoceánští obři neplují nijak závratnými rychlostmi, nejrychlejší kontejnerové lodě dosahují rychlosti něco přes dvacet uzlů, což v suchozemských mírách odpovídá zhruba čtyřiceti až padesáti kilometrům za hodinu. Ostatní nákladní lodě a tankery jsou ještě pomalejší.

Zatímco zplodiny v ovzduší a spotřebované palivo si umíme představit, další část problému s lodní dopravou se skrývá pod hladinou a sahá až ke dnu. Je to hluk lodní­ ho šroubu, který se stal všudypřítomným. Jeho hlasitost je opět závislá na rychlos­ ti, protože vzniká vzdouváním a praskáním miniaturních vzduchových bublinek na lopatkách šroubu. Ve vodě se zvuk šíří jinak než ve vzduchu – pomaleji, zato vytrva­ leji a na větší vzdálenosti. Lodní provoz je zřetelně slyšitelný i na nejhlubším místě v Mariánském příkopu. Hučení či šumění lodních šroubů navíc funguje jako výrazná rušička komunikace mořských živočichů, protože má podobnou frekvenci čili výšku tónu. Nejde jen o hvízdání delfínů a velryb, které někdy do lodí zmateně narážejí, ale i o signály hlubokomořských ryb, které se dorozumívají cvakáním zubů nebo „cvr­ čením“ speciálních membrán. Navzdory rozšířené představě tak ryby nejsou úplně němé. V temných vodách několik kilometrů pod hladinou jim zrak neposlouží a jsou tedy závislé na jiných druzích komunikace.

V trochu jiném slova smyslu hrozí nám lidem něco podobného jako těmto rybám.

Vždyť zvýšený provoz nákladních lodí je průvodním jevem konzumního stylu života, nakupování a hromadění majetku. Když jej na sebe necháme plnou parou připlouvat, snadno ztratíme ve světě orientaci a přehlušíme Boží hlas, který nás volá ke zcela jiným hodnotám. text Martin Srb foto archiv a Sebastian Brosen

Lodní šroub je zdrojem hluku Lodní šroub vynalezl v 19. století česko-německý vynálezce Josef Ressel – při vyšších rychlostech dochází na jeho lopatkách k tzv. kavitaci, která je doprovázena výrazným šumem. nahoře: Kontejnerové lodě jako Emma Maersk patří k nejdelším lodím na světě.