20/2

foto Luke Besley – Unsplash | design Ondřej Košťák ročník 52 | cena 46 Kč

iNform

uvnitř

02 | 2020 brana.cb.cz

Tisícileté království

Co čeká lidstvo

inzerce

editorial

Milí čtenáři, z obsahu 4 Slovo

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi...?

6 Rozhovor

Radek a Dáša Kalenští:

Awana je vztah

12 Téma

Tisícileté království

19 Svátosti

Křest a křestní jméno

20 Rodina

Miluji tě, holčičko

28 Diskuze

Státnické projevy na začátku roku

příště Všenáprava Jana Amose Komenského

Jan Hábl

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 02/2020 Ročník Bratrské rodiny 52, Českobratrské rodiny 77 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 2. 2. 2020 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě:

na přelomu 70. a 80. let 20. století jsem jako teenager četl knihy Davida Wilkersona a v nich naturalistický popis vytržení, kdy najednou někteří lidé zmizí z letadla, z firem, továren a rodin. Nikdo nikdy předtím o tom se mnou nemluvil, na našich kazatelnách se o posledních věcech světa nekázalo. Bylo to nové a objevné. Neměl jsem nejmenší pochybnost, že přesně tak se události odehrají. Vedlo mě to k důslednému odevzdávání života Kristu každého rána, protože co kdyby… Trochu mě sice děsilo Wilkersonovo proroctví z roku 1973 o budoucích událostech, ale také jsem neměl nejmenší pochybnosti.

Vše bylo navíc násobeno atmosférou totality, kdy se ke mně tato literatura dostávala ve strojopisech, tajně rozmnožená a šířená, protože byla komunisty přísně zakázaná. Měl jsem tehdy pocit, že vím a znám tajemství, že se ocitám v hlubinách duchovního vědění.

To mně připomnělo muže, který o sobě o nějakých 15 let později tvrdil, že má to pravé biblické učení. Bibli chápal jako tajemnou knihu, v níž je zakódováno doslova všechno, od vzniku Státu Izrael po přesný letopočet rozdělení Československa. A samozřejmě i druhého příchodu Ježíše Krista.

Nezapřel v sobě pojetí a inspiraci četby Ellen Whiteové, osobnosti církve, kterou on sám opustil. Byl přesvědčen nejen o tom, že dovede z Bible vyčíst budoucnost, ale dokonce lidem dokázat Boha. To byl pro mě, tehdy mladého a začínajícího kazatele v 90. letech minulého století, hodně silný tabák. Cítil jsem se chvílemi jako naprostý nýmand, jemuž klasická teologická literatura dává více otázek než odpovědí, takže vlastně nic neví.

To už jsem ale docela s klidem a jistým nadhledem, ba dokonce někdy s pohrdáním, za což se nyní kaju, míjel Svědky Jehovovy, kteří při pouliční evangelizaci a za pomoci naivně barevných obrázků, vykreslujících ráj na zemi v čase milénia, hlásali pravou nauku o posledních věcech světa. Tentokrát jsem se já cítil jako ten, který ví o eschatologii víc než oni, a byl jsem naplněn soucitnou lítostí nad ariánskými misionáři popírajícími Trojici, kteří si plnili povinnou službu na ulici.

Nyní žijeme v čase, kdy se znovu hojněji objevuje literatura a učitelé odhalující poslední věci člověka. Možná proto, že se svět po 30 letech od pádu totality opět dává nějak do pohybu. Nikdo přesně neví, kde skončí, jaká propast ho čeká, a my potřebujeme naději. Řekli jsme si v redakci, že by bylo dobré o posledních věcech (eschatologii) a tisíciletém království (milenialismu či chiliasmu) něco napsat. Naší prosbě vyhověl jak religionista Zdeněk Vojtíšek, tak pět našich kazatelů, kteří se tohoto tématu nejen odborně, ale i velmi osobě ujali, za což jim děkujeme.

szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

Matouš 7,12

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi…? text jan talán ilustrace brána

C

hceme, aby se něco změnilo k lepšímu v našich vztazích, v naší rodině, ve vztahu s lidmi kolem, v našem sboru, ba dokonce i v našem národě? Očekáváme, že se už zítra začnou lidé chovat lépe, když se nedokážeme změnit ani my sami?

Je zjevné, že pasivní očekávání, jak by se lidé měli chovat k nám, nikoho nezmění. A navíc nás šokuje, když se někdy lidské chování vymyká našim představám, nebo je to něco, co jsme vůbec nečekali. Pán Ježíš kázal zástupům na hoře, protože je nechtěl nechat v nevědomosti a temnotě. Tím jim prokazoval službu lásky. Učil je duchovním principům života ve vztahu k Bohu a k lidem. Učil je to, co sám jako Syn slyšel od Otce, učil je jako ten, kdo má moc, ne jako jejich zákoníci. Každý z výroků jeho kázání na hoře je tak silný, že pokud si ho vezmeme k srdci, může to být časem náš celoživotní program, pokud vytrváme.

Jeho slovo nás aktivuje: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Můžeme tomuto principu věřit? Je to pravdivé? Co když narazíme na hloupé nebo zlé lidi? My se k nim budeme chovat slušně, ale oni to pochopí špatně. Platí to slovo pro všechny?

Věřím, že Bůh bdí nad svým slovem, aby se naplnilo. Je to jako s fyzikálními

4

únor 2020

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý zákon i proroci.

zákony, které drží pohromadě náš materiální svět i celý vesmír a fungují bez ohledu na to, co si o nich myslíme. Tento konkrétní výrok mi připomíná fyzikální zákon akce a reakce. Zajímavý efekt ovlivnění atmosféry vzniká, když se třeba ve vagónu metra, uprostřed zachmuřených lidí začne někdo sám hlasitě smát a nepřestává. Za chvilku se lidé usmívají a může dojít až k řetězové reakci, kdy se směje celý vagón.

Lidé si za svou dlouhou historii mohli vyzkoušet, jak se jim jejich chování a činy v různých podobách vrací podle toho, co zasévali.

Starozákonní příběhy dokládají, jakou odezvu vyvolávají lidské činy. Například v knize Ester vidíme, jak zlovolný Haman, který se snažil zlikvidovat Židy, sám poznal, jak zlo, osnované proti druhým, dopadlo na něj. To, co chtěl učinit Mordokajovi, stalo se jemu.

Dalším příkladem je věrný Daniel, proti kterému spřádali ze závisti politické intriky královští vládci a místodržitelé.

Dosáhli schválení nesmyslného zákona a uvržení Daniele do lví jámy. Nepočítali ale se zásahem Božího anděla, který lvům zavřel ústa. Daniel byl vysvobozen, protože byl shledán čistý, zatímco ti, kteří jej udali, padli do své vlastní nastražené pasti a byli nakonec roztrháni od lvů.

Existují také naše česká přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá,“ nebo „Co zaséváš, to budeš také sklízet.“ Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Pokud se nám něco nelíbí na chování lidí, s nimiž jsme v kontaktu, je třeba jít ke kořenu věci. Pojmenovat si, co nám nejvíc vadí a prozkoumat, zda není příčina náhodou na naší straně. Zda to nejsme my, kdo to šíří. Mračí se na nás lidé? Křivdí nám, jsou k nám neupřímní, nespravedliví? Nemají nás rádi a pomlouvají nás? Podívejme se do pomyslného zrcadla. Jak se tváříme my na svět?

Podle čeho hodnotíme druhé? Jak jsme k lidem upřímní a jak se prakticky projevuje naše láska?

Zkusím si teď daný verš promítnout do své životní praxe.

— Chci vážně, aby mě lidé podceňovali, kritizovali, pomlouvali, přehlíželi, nenáviděli? Pak se přesně tak budu já chovat k nim. Výsledek se jistě brzo dostaví.

— Chci opravdu, aby mě lidé chápali, ctili, byli ke mně přátelští, pravdiví, věrní, modlili se za mě? Pak je na čase, abych se přesně tak já začal choval k nim.

— Pro začátek postačí, když se budeme na lidi více usmívat, věnujeme jim více pozornosti a laskavosti. Nebojme se být originální a uvidíme dobrou sklizeň.

Osobní zkušenost z nedávné doby mě přesvědčila, jak snadno podléháme pasivitě a lživým myšlenkám, co si o nás asi myslí druzí lidé. Satan vede lidi do izolace, oklamání, pasivity, výmluv, a hlavně k neschopnosti sloužit Bohu. (Rozhodl jsem se jít proti tomu a začít dělat to, co bych rád, aby se šířilo, tedy milovat lidi jako Ježíš a sloužit jim, naslouchat jim, přinášet naději.)

Pánovo slovo o posledním soudu nás varuje před pasivním postojem: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Mt 25,45) Pán Ježíš nás svým slovem vybízí k aktivnímu jednání, k praktické lásce, dává nám sílu, abychom jej následovali a jednali stejně, jako by jednal on. Tím, že jsme Ježíše přijali jako Pána a Spasitele, jsme

nová stvoření. On skrze nás chce lidi milovat a žehnat jim.

Pokud se však člověk bojí změn, názorů lidí, neúspěchu apod., pak zůstává pasivní, drží se raději zábradlí svých bezpečných tradic a rituálů.

Jednejte ve všem tak, jak chcete, aby lidé jednali s vámi, v tom je celý zákon a proroci. Když máme v srdci víru v Ježíše Krista, nemůžeme zůstat nečinní.

Ukáže se, zda uvádíme do života jeho zákon lásky, který nám vepsal do srdce Duch svatý, nebo žijeme jen ze své síly a neseme ovoce těla. Láska v akci je dobrý ukazatel.

Podívejme se na Ježíše, co on aktivně šířil do svého okolí, co otiskl do svých učedníků: 1. Ježíš ctil a miloval Boha–Otce. Říkal mu Abba, rád s ním trávil čas, vyznával:

„já a Otec jsme jedno“, „kdo vidí mne, vidí mého Otce“. Měl k němu naprostou důvěru a byl odhodlán naplnit jeho poslání. Jeho pokrm bylo konat Otcovu vůli.

2. Ježíš miloval své bližní jako sebe – sdílel s nimi dary Božího království. Kázal evangelium chudým, vyučoval a sytil zástupy, mařil ďáblovy skutky, vymítal démony, uzdravoval nemocné. Vedl a formoval své učedníky, kteří pak jednali a žili jako on. Chce vést a formovat také nás, jsme-li ochotní žít jeho Slovo.

Aplikace v modlitbě: Pane Ježíši Kriste, vládni v mém srdci, pomoz mi poddávat se ti a být jednoho Ducha s tebou. Chci jednat s lidmi ve tvé lásce. Nesoudit, ale milovat tak, jak to umíš jen ty. Chci lidem přinášet tebe, abych se pak s tebou setkával i v jejich jednání.

Amen.

■

Ing. Jan Talán (1955) Absolvent VŠ strojní v Liberci, od r. 1990 kazatel JB (Liberec, Chrastava, Dobřív). S manželkou Marcelou mají 2 syny a 2 dcery. Od října 2014 poznává hodnoty CB ve sboru v Horní Krupé. Byl zvolen seniorem oblasti SČV, administruje sbor CB v Havlíčkově Brodě. Záliby: cestování, lyžování, cyklistika, létání s RC modely.

Kázání na hoře je základ Ježíšova poselství. Učil zástupy duchovním záko­nům života jako ten, kdo má moc, kdo rozumí otázkám vztahu s Bohem i mezi lidmi navzájem. Je to koncentrace Boží moudrosti a vezmeme-li si k srdci byť jen jeden z těchto výroků, zakusíme, jak dokáže proměnit náš život. Osobně jsem pocítil nespokojenost s chováním některých lidí ve svém okolí a pak mě doslova zasáhl uvedený výrok: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.. Pochopil jsem, že jsem na tahu já. Působí to podobně jako fyzikální zákony a je na nás, jestli tuto moudrost uvedeme do života. Ověřil jsem si na sobě, jak jednoduchý princip jednoho verše dokáže změnit naše chování, když opravdu chceme. Díky Bohu za jeho Slovo.

2020 únor

5

rozhovor

Awana je vztah ptala se eva čejchanová foto autorka

Působí jako dokonale sehraná dvojice a u dětí mají respekt. Bez jediného slova na prstech zdvižené ruky počítají do pěti. Děti se zklidňují a řadí se do čtverce.

Tak začíná Awana s Radkem a Dášou Kalenskými.

R

adku, vy jste inženýr radiolokace, pracoval jste ve výzkumu. Vzhledem k tak rozsáhlé činnosti, jakou máte za sebou ve službě dorostencům a dětem, to trochu překvapuje…

Radek: K elektrotechnice jsem tíhl od malička. Můj táta i dědeček byli elektrikáři, takže elektrotechnická průmyslovka pro mě byla jasnou volbou. Pak jsem šel studovat ČVUT, kde mě zastihla tzv. „společenská objednávka“ – potřebovali odborníky na radiolokaci. Kousek od Pardubic byl Ústav pro výzkum radiotechniky – ÚVR Opočinek, kde se vyvíjely radiolokátory pro celou Varšavskou smlouvu. Známější budou pod jménem Tamara, Věra apod.

Bydleli jsme na svobodárně v Pardubicích, kde jsme se s manželkou náhodně setkali v trolejbuse s Danielem Kvasničkou. Znal jsem ho letmo z vojny. Tehdy jsem měl odstup od náboženství – ale když jsme spolu sloužili na bráně, pochopil jsem, že asi bude věřící.

Nechoval se jako ostatní mazáci. Po našem setkání v trolejbuse začalo naše přátelství, které pak vyústilo v hlubší zájem o víru. Když jsme zjistili, že v Pardubicích bydlíme ve stejné čtvrti, protože tam měl dívku, začal nás navštěvovat a přiučoval se na přebalování našeho Honzy. Jeho návštěva pro nás byla vždycky příjemná, zůstával po něm zvláštní pokoj.

Nemluvil o Bohu?

Vy jste vyvíjel Tamaru? Radar, který zachytil i „neviditelné“ letouny – to byl ve světě pojem!

R: Ne přímo já, podíleli jsme se na tom všichni. Do toho ústavu byly soustředěny mozky, které pak po revoluci zakládaly třeba Fakultu elektrotechniky a informatiky na Univerzitě Pardubice.

Proč jste u toho oboru nezůstal?

R: Můj sen byl učit, nesmírně mě baví zpřístupňovat dětem těžko uchopitelné věci. Jako věřící jsem učit nemohl – uvěřil jsem ještě za svého působení v ÚVR. Hned po revoluci jsem využil nabídky učit na střední škole elektrotechnické v Pardubicích. Krátce nato se ÚVR díky porevolučním vlnám rozpadl. Západ se bál, že naši technologii prodáme třetí straně, která není spřátelená s USA. Česká vláda dostala dopis přímo z Bílého domu, že vývoz radiolokátorů není žádoucí.

Jak jste uvěřil?

R: Dva roky po vojně v roce 1983. Bylo mi dvacet sedm let, byl jsem ženatý a měli jsme první dítě.

6

únor 2020

R: Nevnucoval nám svoji víru, jen o Vánocích třeba krátce řekl příběh o narození Pána Ježíše nebo o třech mudrcích. Vždycky se dovolil, jestli se za nás může pomodlit. Pokorně vstupoval nejen do naší rodinky, ale díky němu se duchovně probudily další dvě rodiny na svobodárně. Daniel nám četl z Bible, vysvětloval a jeho odpovědi nás fascinovaly. A pak nám na Vánoce jednu daroval. Z naší první Bible jsme začali poznávat, že Boží slovo mluví naprosto prakticky do našeho života.

Kdy se to zlomilo úplně?

R: Dva měsíce po těch Vánocích Pán Bůh připravil situaci, kdy se toho hodně změnilo. Oba s Dášou pocházíme z Trutnova. Moje maminka měla v našem synovi první vnouče a chtěla si ho co nejvíc užívat.

Byla docela generál. (úsměv) Žárlila na to, když Dáša odcházela s „jejím“ vnoučkem navštívit svou rodinu. Na základě této žárlivosti vyprovokovala moje maminka tak velký konflikt, že Dáša požádala svého tatínka, aby ji a Honzu hned odvezl domů

do Pardubic. Byl jsem tenkrát na služební cestě, nebyl jsem u toho, ale věděl jsem, že když se máma urazí, nic s ní nehne. Najednou přerušila veškerý kontakt. Trvalo to dva měsíce, bralo nám to pokoj. V tom konfliktu jsem stál za svojí ženou, ale zároveň jsem chtěl obnovit vztah s mámou.

Bylo to pro mě neřešitelné. Rozhodli jsme se jí napsat dopis. Viděl jsem, jak se Daniel modlí, a poprvé v životě jsem se modlil také: „Pane Ježíši, jestli opravdu jsi, dej, abychom uměli vyjádřit to, co k ní cítíme, ale aby zároveň pochopila, že jsme svébytnou rodinou.“ Dopis měl sedm stran a Pán Bůh tu modlitbu vyslyšel.

Co se stalo?

Dáša: Do tří dnů zvonila maminka u nás v Pardubicích. Byl to šok. Objaly jsme se, rozbrečely – a nikdy už jsme se k tomu problému nevracely. Věděla jsem, že pochopila,

a získala jsem v ní od té doby nejlepší tchyni na světě. Celý život nás respektovala.

Vnímali jste, že se stal zázrak?

R: Byl to zázrak. Uvěřili jsme, že Ježíš a Bůh opravdu existují. Osobní vztah k Bohu přišel o pár měsíců později, to už jsme byli zapojeni ve sboru. O prázdninách jsme jeli s mládeží celá rodina pomáhat na stavbu modlitebny ve Staré Turé.

Moment obratu přišel hned první večer na biblické hodině pro brigádníky, kde kázal bratr kazatel František Ciesar o radosti z přijetí odpuštění. Pamatuji si příběh o dvou ženách, kterým Ježíš odpustil. Jedna se radovala a druhá ne. Vyčítala Pánu Ježíši, že jí asi na rozdíl od té druhé málo odpustil. Ježíš řekl, aby vytáhly z potoka kameny – ta první jeden veliký za svůj veliký hřích, ta druhá mnoho malých oblázků za své malé hříšky. Vtip byl v tom, že

je pak měly vrátit přesně tam, kde byly. Ta první to dokázala, druhá ne. Došlo mi to!

Do té doby jsem si myslel, že žiju dobrý život, že nemám žádné hříchy, a najednou mi Duch svatý ukazoval jeden hřích po druhém. Tím posledním bylo, že jsem v lavici příkře odbyl Dášu, když se ptala, co se se mnou děje. Bůh ale mluvil i k ní.

Za přítomnosti tehdejšího vedoucího mládeže Evalda Ruckého jsme společně na zahradě, ve tmě, ale v úžasném světle odpuštění vydali svůj život Kristu. Na Nový rok 1984 jsme byli v pardubické CB pokřtěni a přijati do sboru. Hned v létě pak přišlo povolání do služby dětem.

Jste zakladatelem Dorostové unie a Awanu jste v Čechách také začal vy.

Jsou to velké a dlouhodobé projekty.

Byla cesta k přijetí této služby tak jasná, jako cesta k přijetí Krista?

2020 únor

→

7

rozhovor

R: Zpočátku ne. Onoho léta mě na sborové dovolené oslovil bratr Kamp, jestli bych nechtěl vést besídku. Přišlo mi to jako vtip, pořádně jsme neznali ani Bibli.

Ale večer nám to nedalo a ve své dětské víře jsme před Pána položili rouno. Bylo zrovna suché léto, bylo nemožné, aby začalo pršet, takže rouno znělo: „Jestli, Pane Bože, myslíš vážně, abychom pracovali s dětmi, začne pršet.“ Celý příští den nic, až před půlnocí začalo lít. Nechtěli jsme všem zkazit sborovou dovolenou, tak jsme jako Gedeon položili druhé rouno – aby pršet přestalo. A ráno bylo nebe vymetené. Dnes bych to už nedělal ani nedoporučoval, ale Pán Bůh na dětské modlitby reaguje. (úsměv) Od té doby jsme nikdy nepochybovali, že jsme do toho opravdu měli jít.

Měla to být vaše první zkušenost s vedením dětí?

R: Prožil jsem ve skautu krásnou pubertu, než mi ho zase v roce 1969 zakázali.

Představu jsem tedy měl. Když se po těch 35 letech ohlédnu, vidím, že to povolání bylo opravdové a že nás Pán Bůh pro tu službu vystrojil.

Nikdy nepřišla chvíle pochybností?

R: Ne. Vedli jsme besídku, jezdili na tajné konference Dětské misie, rostli ve službě. Když ale odrostly děti, které jsem měl v besídce, založil jsem pro ně dorost podle Knihy lesní moudrosti od E. T. Setona.

Nazvali jsme ho Ohnivý šíp. Chtěli jsme zapalovat lidská srdce Kristovým evangeliem. Šili jsme si týpí, měli kolem táborového ohně sněm, vedli si deníky… Dnes se mnou někteří tehdejší dorosťáci sedí ve staršovstvu a celá ta parta na ty chvíle vděčně vzpomíná.

V roce 1995 pak přišlo povolání do celocírkevní služby tajemníka pro dorost – to jsem už učil na průmyslovce. Nebylo lehké odejít z milované školy, ale i tento zápas jsme s Dášou na modlitbách vybojovali. Šli jsme do toho opět oba společně.

Tak vznikla Dorostová unie. Já jsem pak prošel vikariátem a v roce 1997 jsem byl ordinován za kazatele.

8

únor 2020

Jaká byla cesta k Awaně?

R: Bylo to zvláštní – za komunistů jsme věděli o Dětské misii, ale o Awaně nic, ačkoliv obě vznikly zhruba v téže době. Železná opona fungovala perfektně. Na jedné kazatelské konferenci si starší bratři kazatelé stěžovali, že dnes se už děti neučí Boží slovo zpaměti… Byl tam Richard McKnight, učitel angličtiny na ETS, a ten poprvé zmínil Awanu jako program, kde se děti rády a efektivně učí Boží slovo zpaměti. Rozesmálo mě to a ironicky jsem poznamenal: „To bych tedy rád viděl!“ On nelenil, oslovil svůj domovský sbor v USA a tamější vedoucí Awany Mr. Eddie Hester, který se později stal dokonce naším šéfem

Pracovat s dorostem je fantastické, ale je třeba začít evangelizačně pracovat už s besídkovými dětmi.

Awany pro Evropu, sehnal peníze a přiletěl. Postupně nám odkrýval, co to je Awana, a já přesně cítil, že to je to, co jsem už delší dobu prožíval – pracovat s dorostem je fantastické, ale je třeba začít evangelizačně pracovat už s besídkovými dětmi.

kultury šlo použít. Uznáte, že doslovně přeložit název pro klub od 1. do 3. třídy – Jiskřičky – prostě nešlo. Tak jsou to Svatojánci. Také aktivity typu udělat rozhovor s misionářem nebyly možné – v té době se nikdo z dětí s živým misionářem nesetkal.

Stali jste se jimi vy – misionáři pro ČR a SR. Co to obnáší?

R: Budovat vztah. Vztah s kazateli, s vedoucími, s dětmi. Jezdit a sdílet vizi Awany se zájemci z různých sborů a denominací. Pomáhat se založením klubu, jezdit na supervize, povzbuzovat tým vedoucích.

Vést účetnictví v angličtině, pořádat konference, celonárodní akce pro děti, psát reporty a výroční zprávy, shánět výrobce Awana pomůcek v Česku… Překvapivě se Awana během dvou let ujala, takže jsme v tom všem nacházeli smysl. Ale nejúžasnější bylo, že to chytlo děti a bavilo je to.

Rich McKnight měl pravdu.

Vzpomněl jste si na tu svoji ironickou poznámku?

R: Mockrát. Když jsme po třech letech dělali mezi dětmi průzkum, co je na schůzce Awany baví nejvíc, mysleli jsme si, že to budou neotřelé týmové hry. Kupodivu nejlepší pro ně byla tzv. učební část schůzky – malá skupinka, kdy se jeden vedoucí věnuje 40 minut maximálně třem dětem; každé postupuje svým vlastním tempem a plní lekce ve své příručce. To, že měly děti během schůzky na 40 minut vedoucího jen pro sebe, byl pro ně zřejmě velký luxus. Nesmírně to buduje vztahy. Další věc, která naplňuje potřeby dětí, je budování jejich identity – dostávají klubová trička, někam patří.

Jaký má Awana přesah?

A rozjelo se to. V lednu jste oslavili 20 let Awany v Čechách…

R: Ano. Původně jsme si mysleli, že to po schválení Radou CB pokusně otestujeme v několika sborech CB. Musely se však přeložit všechny materiály pro děti i pro vedoucí. Povedlo se to v rekordně krátkém čase dvou let. Museli jsme to hodně přizpůsobovat, protože ne všechno z americké

R: Je to učednický program a systematické uvádění dětí do Božího slova. Je to lego čtyř programů, které jsou věkově přizpůsobeny od předškoláků až do nástupu puberty. Každý sbor si toto věkové lego může sestavit podle potřeby. Aby Awana efektivně fungovala, potřebuje besídku. Awana se soustředí na cestu spásy, děti poznávají Ježíše, ale nic se tam nedozvědí o Davidovi,

Vyslyšená modlitba onu uzavřenou dívku tak povzbudila, že se pak na vysoké škole stala pracovnicí Univerzitního křesťanského hnutí a dělala misii.

Několikrát se mi také stalo, že děti bez jakékoli výzvy samy řekly, že chtějí vydat život Ježíši. Pod vlivem Božího slova přirozeně dojdou k tomu, že chtějí patřit Kristu. Můžeme se s nimi modlit, protože jejich vydání je opravdové. To je potvrzení moci Božího Slova z Izajáše 55 – nenavrátí se k Bohu s prázdnou, aniž by vykonalo to, pro co je poslal. V Božím slově je život.

To je celý zázrak Awany.

pomalu, protože Awana není nízkoprahová činnost. Je to dělo, které míří přímo do jádra evangelia – misijní učednický program pro sborové děti, na které se nabalí jádro jejich nevěřících kamarádů. Je to formování Božím slovem. Když jsme první várku dětí po sedmi letech pouštěli u nás v Pardubicích do dorostu, tak se vedoucí divili, co je to za skupinu – duchovně byly o třídu výš než ti, kteří už tam byli. Za těch dvacet let vidíme, že Awana opravdu vede k následování Krista. Většina bývalých awaňáků ve sborech někde slouží.

Určitě jste byli svědky mnoha osobních příběhů…

Šalomounovi apod. To jim dává besídka, která zase nemá na evangelizaci během té krátké doby při bohoslužbě prostor. Je to vzájemná symbióza. Awana také buduje vztah s rodiči. To, že se u předškoláků (kteří se jmenují Méďové) daří systematicky zapojit do duchovní výchovy rodiče, je zázrak. Ale děti milují, když s nimi rodiče vyplňují příručku a duchovně komunikují. Poznali jsme to na svých cestách, Awana totiž v ČR působí ve čtyřech denominacích.

Kolik klubů Awana v ČR dneska má?

R: Počet sborů, které aplikují Awana programy, je kolem dvaceti. Tento počet roste

D: To ano, když se ohlédneme, máme za sebou obrovské množství zázraků.

Například jedna dívka měla blok ohledně misie – byla uzavřená a pozvat někoho do Awany byl pro ni nepřekonatelný problém, ale po „odznaku za misii“ moc toužila. I maminka přišla s prosbou, jestli by nemohla místo toho splnit něco jiného. Dali jsme tomu čas s tím, ať se za to s dcerkou modlí. Krátce na to se jí její kamarádka cestou ze školy zeptala, co bude dělat odpoledne. Ten den byla Awana. Ta kamarádka se spontánně zeptala, jestli může jít s ní. Tak moc se jí na klubu líbilo a tak to ve škole nadšeně vychválila, že v konečném důsledku začaly chodit na klub tři holky z její třídy.

Ve světě působí Awana v 900 církvích ve 100 zemích a týdně se v ní schází na 4,7 milionu dětí. Roste z ní už čtvrtá generace a míří do budoucna.

To musí satanovi docela vadit.

Vnímáte jeho protisílu?

R: Samozřejmě. Už na začátku v Dorostové unii se pravidelně před kurzy objevil nějaký problém – zdravotní, technický, materiální, v našem vztahu. Během let jsme poznali, že když začnou podobné problémy, je ten zlý při díle. Znamenalo to, že jdeme správným směrem. Naučili jsme se modlit, oblékat duchovní zbroj a nebrat to osobně. Přiblížilo nás to k Pánu Bohu. Učili jsme se vděčnosti a pokoře.

Na závěr otázka: Jaký je Bůh? Jak ho znáte? Jaká je podle vás jeho nejvýstižnější charakteristika?

R: Bůh je živý. Od toho se odvíjí všechno.

Není to ideologie ani náboženství, Bůh je živý. Dokáže živě reagovat na naše potřeby a pomáhá nám s našimi starostmi.

Vrací nás na úzkou cestu, když se mu vydáváme. Awana je vztah – k Bohu, k lidem i k dětem.

D: Čím víc Pána Boha poznávám, tím víc se rozšiřuje spektrum mé vděčnosti. Za vyslyšené i nevyslyšené modlitby, kdy vnímám jeho každodenní ochranu a milost.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz

2020 únor

9

reportáž

Silvestrovský koncert pod širým nebem text Pavla Lioliasová foto Lukáš Bíba

Asi nejznámější vánoční skladba Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby dnes nezní už jen v kostelích nebo na koncertech filharmoniků. Stále častěji se objevují lidé, třeba amatérští hudebníci, kteří se dopředu neznají, domluví se například na sociální síti a pak se sejdou a známý text zazpívají.

V

Praze už se několik let zpívá těsně před Vánoci mše na hlavním nádraží nebo na Kampě. A těsně před koncem roku 2019 taky (už podruhé) na střeše pražského paláce Lucerna. „Kde mám soprány? A alty?“ Dirigent Libor Sládek si kontroluje obsazení pěveckého sboru, který se sešel v samém centru Prahy, na střeše Lucerny. Sládek si stoupá na stupínek a ruce zvedá k zahájení asi nejznámější české vánoční skladby. Je jen pár hodin před koncem roku 2019.

Na střeše stojí desítky amatérských zpěváků, cely sbor doprovází taky klavírista, dva trumpetisti a hráč na basu. Čtyři hlavní role si rozdělili profesionální zpěváci. Teplota ukazuje lehce nad nulou. Dirigent Sládek ale není ve vedení podobně náhodně složeného pěveckého sboru žádným nováčkem. Už třicet let organizuje 23. prosince akci s názvem Rybovka na Kampě, kde se podobně jako teď na střeše setkají lidé a společně si českou klasickou vánoční skladbu zazpívají. „Mám Rybovku ráda a připadá mi bezva užít si to na dost netradičním místě,“ popisuje mi jedna ze sboristek Lenka Berková těsně před začátkem koncertu. „My už to zpíváme léta letoucí, asi 25 let. Známe pana dirigenta,“ vysvětluje její sestra Jana Brošová, proč obě ženy přišly i s dětmi. To už ale dirigent zvedá ruce k zahájení skladby a ozývají se první slova: „Hej, mistře, vstaň bystře.“

Zima není jenom mně Zhruba po čtvrt hodině se poprvé přistihnu, jak si trochu podupávám, protože mi od nohou začíná být zima. Stačí se ale podívat na zpěváky, kterým jde často pára od pusy, nebo na klavíristu

10

únor 2020

a dirigenta, kteří nemají (na rozdíl ode mě) žádné rukavice. Publikum celého koncertu jde napříč všemi věkovými generacemi, s rodiči často přišly děti a hudební zážitek přilákal i starší generaci. Někteří diváci taky občas přešlapávají z jedné nohy na druhou, aby zahřáli ztuhlé končetiny, jiní popíjeli svařák, který si koupili přímo na střešním baru. Další se občas k hudebníkům otočí zády a užívají si dechberoucí výhled na pražské Hradčany a Hrad, pomalu se osvětlující Petřín a to vše při krásném západu slunce.

infobox

Jakub Jan Ryba (1765–1815) Český hudební skladatel, který žil na přelomu 18. a 19. století, tedy klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků. Působil jako učitel, například v Mníšku nebo Rožmitále. Jeho nejznámější skladba je Česká mše vánoční. Jde o příběh aplikovaný na liturgii tradiční mše, vznikla v roce 1796.

Ryba ji napsal česky, protože byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem.

„Na střechu Lucerny jsem se vydala poprvé a rozhodně nelituji. Neotřelý výhled na Prahu se skleničkou šampaňského a k tomu ty krásné a ryze české harmonie.

A navíc jsem mezi hudebníky potkala spolužáka ze školy, kterého jsem dlouho neviděla,“ hodnotí koncert jeho posluchačka Kornélie Marečková. „Já se hudbě věnuji profesionálně, tak pro mě často není zatěžko být k slyšeným vystoupením i dost kritická, ale zpěvákům se podle mě povedlo nás posluchače zaujmout. Snad i díky tomu, že k Rybovce má každý Čech blízko, všichni zpívali opravdu s citem a od srdce.“

A koleda na závěr Celý koncert trvá necelých 45 minut.

Skladba příjemně plyne, mě osobně neruší žádný falešný tón. Možná je jen škoda, že hudebníci jsou méně slyšet, což přičítám i otevřenému prostranství, na kterém zpívají. „Budiž veleben, až na věky, amen, amen!“ S pomalým západem slunce dozněly i poslední tóny celé skladby a střechou Lucerny se nese dlouhý potlesk. Dirigent ale opět zvedá ruce, kývá na klavíristu

a ten začíná hrát tóny koledy Narodil se Kristus Pán. To už se i dirigent otáčí k publiku a svými gesty vyzývá k tomu, aby se i z posluchačů stali zpěváci. Ti se postupně přidávají a za chvíli skladbu, se všemi čtyřmi slokami, zpívá poměrně velký sbor.

Celý koncert zakončuje dlouhý potlesk. Někteří ještě na střeše zůstávají

a užívají si výhled na osvětlené město, další už scházejí po schodech dolů a míří, stejně jako já, za teplem. Při odchodu si ještě všímám, že publikum bylo mezinárodní. Kromě češtiny je totiž v davu slyšet také angličtina, němčina nebo španělština.

■

Střecha Lucerny Tisíc metrů čtverečních rozlehlý prostor na střeše Paláce Lucerna v centru hlavního města získal v roce 2014 do pronájmu pražský kavárník Ondřej Kobza, který už stojí za projekty jako Piana na ulici nebo poesiomaty (jukeboxy s poezií). Celá budova jinak aktuálně patří Dagmar Havlové, manželce Ivana M. Havla (bratra bývalého prezidenta Václava Havla). Kobza střechu zrenovoval, vybudoval železné zábradlí a v roce 2016 ji na pár dní otevřel veřejnosti. Lidé se na ni dostali poprvé po 95 letech. Střecha je každý rok pro návštěvníky otevřena stále víc dní a Kobza se celým projektem snaží podporovat komunitní život. Na střeše organizuje přednášky i další vzdělávací nebo osvětové aktivity a snaží se podporovat umění ve veřejném prostoru.

2020 únor

11

tĂŠma

Co čeká lidstvo text zdeněk vojtíšek foto gatephoto a archiv

Nauky o posledních věcech člověka (eschatologie) mají dvě podoby: individuální, jako způsob dosažení vlastní spásy, a kolektivní. Mezi typy kolektivních eschatologií vyniká zvláštní jev. V religionistice se odborně nazývá slovem „milenialismus“ a spočívá v přesvědčení, že lidstvo (anebo aspoň jeho významnou část) čeká v dohledné době dějinný zlom, po němž bude pro nějaký kolektiv lidí následovat dlouhotrvající pozemská blaženost, tedy stav, v němž bude eliminováno zlo a jeho důsledky.

Dějinným zlomem přitom skončí takový svět, jak ho známe.

M

ilenialismus má množství variant, neboť se vyskytuje snad téměř ve všech náboženských tradicích světa i v sekulárním myšlení: hojně je přítomen v celých dějinách judaismu, kde má podobu očekávání mesiáše a jeho říše, a v posledních letech zaznamenáváme enormní nárůst milenialismu v islámu (očekávání mahdího a jeho „islámského státu“ těsně před Božím posledním soudem). Z českých dějin známe nejen například milenialismus husitů, ale i sekulární verze tohoto revolučního milenialismu v podobě komunistických hnutí nebo německého národního socialismu. Mileniální koncepty ale nalezneme i v indických náboženstvích (hinduismu a buddhis­mu); nejvýraznější je asi přesvědčení o šambhalské říši v tibetském buddhismu. Vypadá to, jako by snad k psychické výbavě lidí patřila lítost nad „ztraceným rájem“ ideální lidské společnosti, silná touha po uskutečnění takové společnosti a naděje, že se to jednou na této Zemi přece jen podaří. Zdá se, že tato psychická výbava spojuje věřící všech možných tradic i ateisty.

Ohromné množství různých variant milenialismu se objevilo v dějinném proudu křesťanství, které ostatně samo vzniklo jako mileniální

(mesiášské) hnutí uprostřed judaismu. Dějinný zlom v křesťanství je spojen s druhým příchodem Krista. Zatímco většina křesťanů věří „pouze“ v poslední Boží soud, který po tomto Kristově příchodu nastane, po celé dějiny církve se objevovali i křesťané, kteří kladli mezi Kristův příchod a poslední soud ještě pozemskou tisíciletou říši (tedy milénium). Jinými slovy, obvyklá křesťanská perspektiva se vztahuje mimo tento svět a zahrnuje individuální odměnu v přítomnosti Boha, anebo trest v odloučení od něho.

Různé specifické křesťanské koncepce mají nejen tuto individuální naději, ale upínají se ještě k ideální společnosti na této Zemi. Po obnovení tohoto světa a poměrů na něm má totiž nastat tisícileté Kristovo panování.

doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Ph.D. (1963) Religionista, psychoterapeut, vedoucí Katedry religionistiky na HTF UK, docent na katedře religionistiky ETF UK; zakládající člen a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů; šéfredaktor religionistického čtvrtletníku Dingir; ordinovaný kazatel CB. Je autorem mnoha odborných knih.

Typy křesťanského milenialismu Stejně jako u jiných náboženství má i v křesťanství smysl rozlišovat dva hlavní typy milenialismu.

Takzvaný progresivní křesťanský milenialismus (v teologii zvaný postmilenialismus) pracuje na zlepšení církve, společnosti a celého světa ve vědomí, že Kristus „zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové“. (Sk 3,21) V křesťanských dějinách měl tento mileniální koncept velký význam

→

2020 únor

13

téma

například na přelomu 19. a 20. století, kdy se i díky němu rozvinula celosvětová protestantská misie. Nemálo křesťanů věřilo, že společně se šířením nevyspělejší západní civilizace prostřednictvím kolonialismu se bude šířit i evangelium, a pak, „až bude všechno nové,“ civilizované, technicky i společensky vyspělé a křesťanské, přijde Kristus podruhé.

Ještě větší ohlas měl v křesťanské historii katastrofický milenialismus (v teologii zvaný premilenialismus), který vychází

z doslovného výkladu apokalyptických spisů (hlavně Zjevení Janova a Danielova proroctví), anebo apokalyptických částí jiných biblických spisů (například z Ježíšových apokalyptických výroků zaznamenaných v evangeliu). Tento typ předpokládá nikoli pokrok lidstva (jako progresivní milenialismus), ale naopak jeho úpadek. Kristus přijde podle této víry v nejhorší chvíli lidstva. Během dějin nacházel tento pesimistický pohled na lidskou společnost mnohokrát oprávnění, takže křesťané rezignovali

otázky

Pojetí času v Bibli Jan Valeš ml., kazatel CB v Praze 5

Jak rozumíš ‚týdnům‘ a jiným časovým údajům uvedeným v apokalyptických knihách Bible?

Co znamená, že pohané budou pustošit svaté město 42 měsíců (tj. 3,5 roku nebo 1 260 dní), dva svědci budou prorokovat 1 260 dní a jejich zabitá těla zůstanou 3,5 dne ležet na náměstí? (Zj 11) Jak dlouhá je doba „času a času a půl času“? (Da 7) Co znamená, když Daniel má počítat 70 týdnů?

(Da 9) Jak dlouhých je „tisíc let“? (Zj 20) Na rovinu, zatím jsem v životě z časových údajů apokalyptické literatury nic nevyvodil. Zato si vážně beru k srdci výzvu k bdělosti a povzbuzení důvěřovat Bohu, že svět dovede do konce, který bude podle Jeho vůle.

Osvědčuje se mi zásada, kterou jsem kdesi četl: „Neuděláš chybu, když budeš obrazy vykládat obrazně.“ Apokalyptická literatura je plná snových obrazů, mezi nimiž se občas objeví časový údaj – den, rok, týden, měsíc.

Josef egyptský byl Bohem obdarován vykládat sny. Svým spoluvězňům sny vyložil tak, že počty některých věcí znamenaly počet dní.

(Gn 40) To není možné povýšit na obecně platné pravidlo, ale ukazuje to na šíři výkladového prostoru, ve kterém se pohybujeme.

Mohou být časové údaje symbolické? Bezesporu. Když se řekne „týden“, může se tím myslet sedm dní od pondělí do neděle, může to však znamenat kterýchkoli sedm po sobě jdoucích dní. Už samo české slovo „týden“ je malebné – staročeské „týžden“ ukazuje, že jde o týž den po uplynutí sedmidenního cyklu. To východním Slovanům stačí označení „neděľa“. Tutéž dvojakost potkáváme v Bibli, kde se týdnům říká „sedmička“ podle počtu dní nebo „šabat“ podle posledního dne týdne. „Sedmička“ však může znamenat také „svátky týdnů“ nebo „sedmý rok odpočinutí“. A slovo „šabat“ vedle toho, že jde o sedmý den týdne, může znamenat jakýkoli sváteční den nebo může mít význam týden.

Podívejme se na Danielovu modlitbu, kap. 9. Čteme, že podnětem mu bylo čtení knihy Jeremjáše, kde se mluví o 70 letech nuceného exilu. To je silný symbol – dospělý posluchač ví, že té doby se dožijí až jeho děti. Daniel k tomu dostane andělský výklad, že jde o 70 krát 7. (Da 9,24–27) Budeme-li 70 let brát jako jeden den, bude z toho celý týden. Sedmdesátinásobek je symbolický – násobí se tím význam exilu, vždyť v něm se zrodilo židovství! Další symbolická rovina je v tom, že šest dní práce je završeno šabatem.

To odpovídá představě, kterou Gabriel Danielovi vysvětluje, protože závěr oné doby je zároveň její korunou. Vidíme tedy, jak se díky počtu sedmi střídá obraz let a týdne a jak se v obrazu týdne vyjímá závěrečný den odpočinku.

Na druhou stranu ono to tak nějak početně vychází. Jeremjášových 70 let vychází dobře (587–517 zničení a obnova chrámu).

Sedmdesát týdnů let dělá 490 roků. Kdyby toto období mělo končit Ježíšem, začíná někdy v letech 500 až 460 před Kr., což je nedlouho po začátcích obnovené komunity v Judsku.

Jak tedy rozumím časovým údajům v apokalyptické literatuře? Jsou součástí obrazů a mají se vykládat obrazně. To, že možná zpětně budeme schopni některé obrazy i dopočítat, by nám nemělo přehlušit jejich hlavní poselství – že se něčeho už nedožijeme, že konec bude také korunou, že to bude dřina a že se nemusíme bát, protože náš Bůh ví, co dělá.

14

únor 2020

otázky

Znamení doby

na snahu zlepšit společenské poměry a starali se raději o vlastní spásu a spásu svých nejbližších.

Bídu a nástrahy doby jim obvykle pomáhala překonat víra, že různá, především biblická znamení ukazují na konec trápení a že tento konec světa je už za dveřmi.

V křesťanské teologické diskuzi se ale objevuje ještě jeden pojem, a tím je amilenialismus. Vyjadřuje se jím odmítnutí mileniálních koncepcí, což je – jak už bylo řečeno – v křesťanstvu nejčastější postoj k představám pozemské tisícileté říše.

Pavel Černý, kazatel CB

Jak dnes podle Bible a světových událostí čteš pro sebe i církev zvěsti o válkách, hladu, zemětřeseních a jiných znamení doby?

V těchto vážných otázkách se snažím číst znamení doby, tak jak k tomu vyzval Ježíš.

Ze studia dějin vím, že se předpovězená znamení časů už mnohokrát projevila. V minulých staletích a tisíciletích se střídaly války a nejrůznější přírodní katastrofy, včetně hladomoru a zemětřesení. Kolik bylo v dějinách pronásledování pro víru, kolikrát povstaly národy proti národům?

Je dnes válek a katastrof více než dříve? Země má mnohem více obyvatel a díky informačním technologiím se ještě týž den dozvídáme, co se kde ve světě stalo. Za vážnější znamení považuju spíše fakt, že žijeme v době, kdy je lidská civilizace poprvé schopna nukleárními zbraněmi kompletně zničit sama sebe a celou naši planetu. Druhé vážné znamení vidím v tom, že se lidská civilizace hromadně ničí tím, jak pod sebou řeže větev, na které sedí.

Mám na mysli ničení životního prostředí, vody, ovzduší, půdy k pěstování plodin. Jako lidstvo tolik drancujeme Bohem stvořenou Zemi, že to nahání hrůzu a přináší otázky po možnostech života dalších generací. Je ještě vůbec příroda schopna regenerace?

Vážně beru i předpovědi v evangelijních apokalypsách o lidech, kteří si budou osobovat božskou autoritu a budou mnohé svádět na scestí. Mnoho lžimesiášů a lžiproroků už v dějinách přišlo a objevují se další. Předvádějí znamení a zázraky, aby zmátli a svedli na scestí. (Mk 13,21–23) Sem řadím relativizaci etických otázek, snahy o rozbití stvořitelských řádů, mezi které patří například rodina, a pokusy o totalitní fungování jednobarevné společnosti. Naslouchám sociologům, filozofům, futurologům. Někdy mě jejich zjištění děsí a beru je jako znamení posledních časů i jako varování a výzvu k pokání a čekání na Krista. Po lidské stránce to s naší civilizací nevypadá dobře. Přesto se nesnažím předpovídat dobu Ježíšova příchodu. Nesedím přece v nebeském štábu a neurčuji den příchodu viditelného Božího království, který přijde nečekaně jako zloděj v noci.

Z Bible vím, že tam, kde se rozmáhá hřích, rozmáhá se také Boží milost. (Ř 5,20) Na to spoléhám! Každá světová, místní i osobní krize je vlastně zároveň jistým soudem a vede nás k pokání – ke změně smýšlení a následně i jednání. Také si uvědomuji, že na viditelný příchod Pána Ježíše a jeho království na tento svět se máme těšit. Nevím, co lidstvo a církev ještě čeká, ale chci žít ve víře, naději a lásce. A s Martinem Lutherem mohu povědět, že i kdybych věděl, že zítra přijde Ježíš a já dnes chtěl ještě zasadit strom, tak ho zasadím. Možná že znamení doby otevřou srdce mnohých pro evangelium a pro práci na zachování života na zemi a Bohem svěřené přírody.

Zdroje křesťanského milenialismu Křesťanský milenialismus se obvykle napájí z alegorického anebo doslovného porozumění Písmu, každopádně z takového čtení, které s Biblí pracuje bez ohledu na teologický, historický a literární kontext jejích textů. Hlavním důsledkem takového přístupu k Bibli je to, že se tato svatá kniha stává – obrazně řečeno – krabicí s dětskými kostkami, jež milenialisté kombinují a přizpůsobují svým spekulacím a z nichž staví své konstrukce posledního času s jeho znameními.

Spojování biblických obrazů s jednotlivými světskými panovníky, konkrétními pozemskými ději, astronomickými úkazy, přírodními či společenskými katastrofami apod. slouží těmto křesťanům k nacházení důkazů přibližujícího se konce světa a někdy i k vytváření celých apokalyptických „jízdních řádů“. Tyto ideové konstrukce budují křesťané obvykle v dobré víře, že takové zacházení s Biblí je oprávněné a že právě oni jsou Duchem svatým povoláni k tomu, aby navzdory církevní tradici a znalcům Písma odhalili jeho pravý smysl. Pro zbožné křesťany, kteří si váží Bible, ale mnoho jí nerozumějí, může být tento přístup atraktivní.

V předchozím odstavci je naznačeno, že milenialismus (hlavně ten katastrofický) bývá přítomen zvláště mezi křesťanskými „disidenty“, a to jak v různých neortodoxních hnutích a začínajících církvích, tak v tradičních církvích mezi znepokojenými bratry a sestrami. V současné době znepokojují například rychlé proměny globalizující se společnosti, náboženská pluralita, problémy imigrace, zanedbatelná role církví ve společnosti, málo účinná křesťanská misie apod. Katastrofický milenialis­mus může na taková znepokojení působit hojivě a může dodávat jednoduchá vysvětlení, jichž se ve složitém světě nedostává. Není překvapivé, že se spekulace o blízkém příchodu tisícileté

→

2020 únor

15

téma

říše poměrně často kombinují s lidovou „vědou“ (například s konspiračními teoriemi či s kreacionismem), s vulgárním antiislamismem nebo se záměnou úcty k Židům za nekritický obdiv ke Státu Izrael.

Století evangelikálního milenialismu Podobně jako mnoho jiných nových náboženských hnutí, měl i evangelikalismus (k němuž patří i současná Církev bratrská) ve svých počátcích na přelomu 18. a 19. století své období zvýšených mileniálních očekávání. Tehdejší mileniální spekulace se opíraly především o konec římského papežského státu roku 1798.

Počítalo se, že papežská moc trvala od roku 538, tedy 1 260 let, což je vlastně 1 260 dnů, a tedy na základě (Danielova proroctví) tři a půl roku vlády antikrista.

Tehdejší milenialismus se projevoval především v okrajových a nepravověrných evangelikálních hnutích, jakými byl například mormonismus nebo adventní hnutí. Z velkého mileniálního očekávání adventního hnutí v letech 1843 a 1844 později vzešlo hnutí adventistů sedmého dne, a ještě později badatelé Bible (od roku 1931 zvaní „svědkové Jehovovi“). Na začátku 20. století vzniklo poslední z velkých evangelikálních mileniálních hnutí – pentekostalismus (letniční hnutí).

otázky

Vytržení Matúš Kušnír, kazatel CB Opava

Je biblická informace o vytržení pro nás dnes aktuální?

Je pro tebe radostně očekávanou nadějí, nebo se toho spíše obáváš?

Předpokládá se, že kazatel bude mít na teologické otázky nějaké odpovědi. Upřímně řečeno, v oblasti eschatologie mám více otázek než odpovědí. Velmi závidím některým křesťanům jejich jistotu věcí budoucích i to, jak vehementně brání své postoje „biblickými“ argumenty. Nejlepší je argument „to mi zjevil Duch svatý“ , to je argumentační high-level. Co už kvituji méně, je nepřátelská rétorika, kterou někteří vůči ostatním nastolují. Já prostě nevím, jak se věci odehrají. Netuším, jaký bude sled posledních událostí, dokonce ani nevím, kde se nachází „nebe“. Mně tyto věci Duch svatý nezjevil, a tak si musím pomoct tím, jak interpretují Písmo lidé, kteří jsou moudřejší než já.

Ze známých eschatologických pohledů mi nejmenší smysl dává premilenialismus se svým důrazem na vytržení, největší pak amilenialismus s důrazem na skutečnost, že Boží království je už mezi námi a my už zde poznáváme jeho hodnoty a učíme se žít ve službách Krále. I když ty nejlepší eschatologické filmy vznikají díky premilenialismu, záležitost dvojí šance (nejdříve pro vyvolené, pak pro ostatní, kteří zůstanou zde na zemi) se mi jeví jako nesmyslná.

Starozákonní obrazy i novozákonní podobenství hovoří o jedné jediné šanci, jedněch dveřích korábu, které jednou byly Bohem zavřeny bez další možnosti pro ty, kteří zůstali venku. A ani jednou zavřené dveře, kvůli nimž pět družiček nestihlo vejít na svatební hostinu, neslibují další šanci pro ty bláhové. Nakonec není důležité, kdy se dveře zavřou (mám pocit, že Ježíšův popis událostí předcházející jeho druhý příchod věrně zachycuje dnešní dobu stejně, jako dobu dávno minulou), důležité je, abychom byli nalezeni uvnitř.

Proto Ježíšovou odpovědí na otázku učedníků „Jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ není výpočet let a dní, ale varování: „Dávejte pozor, aby vás nikdo nesvedl… Kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.“ (Matouš 24,3–4; 14,13 B21) V tom všem je nejdůležitější náš postoj coby Ježíšových služebníků, který Pán odmění, nebo potrestá. (Matouš 24,44–51) Připravit se na Ježíšův příchod můžeme jedině tak, že věrně plníme svoji službu Kristu i lidem kolem sebe. Ve svém přemýšlení o otázkách eschatologických se tudíž chci více soustředit na svoji vlastní přípravu i na přípravu těch, kteří mi byli svěřeni do pastýřské péče, než definovat a držet se sledu událostí, které nastanou. Být připraven je mnohem důležitější než mít pravdu.

Nejistota ohledně časové posloupnosti budoucího dění mi však nijak neubírá na prosté, někdy až dětské radosti z očekávání na Kristův druhý příchod. Na to, až se Boží království zjeví v plnosti, na to, až nebude žádných Božích nepřátel ani škůdců, kteří by narušovali můj vztah s Bohem. Moje radost totiž nevyplývá z jistoty, ale z důvěry – z důvěry v Krista. Mohu proto směle a radostně pozvednout hlavu vzhůru (Lukáš 21,28) v očekávání Ježíšova příchodu.

16

únor 2020

otázky Ještě roku 1833 byla zveřejněna také jedna z neodvážnějších a zároveň nejvlivnějších premileniálních spekulací.

Představil ji irský právník (a na krátký čas také anglikánský duchovní) John Nelson Darby (1800–1882). Rozdělil křesťanské dějiny na šest dispenzací (slovo pochází z latinského „dispendere“ ve významu „různě vážit“), vymezených různými typy smlouvy mezi Bohem a lidmi. Sedmou dispenzaci („věk království“) lidstvo ještě očekává v podobě tisícileté říše pod Kristovou vládou. Má nastat tehdy, až se Židé navrátí do své starověké vlasti a až jejich obnovená pospolitost přijme Ježíše jako mesiáše. Originální představou v Darbyho koncepci je „vytržení svatých“: při svém druhém příchodu má Kristus nejprve vzít skrytě k sobě („vytrhnout“) své věrné následovníky, ponechat svět v soužení pod vládou antikrista po dvakrát 1 260 dnů (sedm let) a ukončit toto soužení svým viditelným příchodem. Po bitvě u Armageddonu, v níž má být antikrist poražen, bude Kristus vládnout v tisíciletém království, v sedmé, závěrečné dispenzaci, po níž už přijde jen definitivní Boží soud.

Ve Velké Británii ani v kontinentální Evropě Darby nezaznamenal velký úspěch a jeho společenství tzv. plymouthských bratří se fatálně rozštěpilo ještě za jeho života (obě větve působí i v české společnosti, ale jen jedna, tzv. otevření bratři, vystupují veřejně pod současným jménem „Křesťanské sbory“). Daleko větší úspěch Darby zaznamenal ve Spojených státech, kde se lidové výklady Bible vždy lépe uplatňovaly.

Obzvlášť vlivná pro rozšíření dispenzacionalismu byla Scofieldova Bible s poznámkami (první vydání vyšlo roku 1909, roku 1917 bylo revidováno, od té doby vyšlo mnohokrát a v několika jazycích). Scofieldovy poznámky spojovaly různá místa v Bibli v duchu Darbyho dispenzacionalismu, takže čtenář této velmi oblíbené a rozšířené Bible sice četl „pouze“ Bibli, ale prostřednictvím křížových odkazů do sebe nevědomky vstřebával Darbyho teologii a chápal ji jako „biblickou víru“.

Darbyho premileniální dispenzacionalismus byl na konci 19. a na začátku 20. století dále velice posílen znepokojením, které v mnoha evangelikálních křesťanech vyvolávaly společenské změny modernity, například urbanizace a individualizace, rostoucí prestiž vědy (a rozšíření evoluční teorie), změny v genderových rolích nebo vzrůstající vliv liberální teologie. Promyšlená mediální strategie, která odpovídala na tyto změny doslovným výkladem Bible a Darbyho dispenzacionalismem, způsobila, že mezi evangelikály vzniklo v 10. letech 20. století nové hnutí tzv. fundamentalistů. Ačkoli fundamentalisté (později nazývaní „konzervativní evangelikálové“) procházeli posledním stoletím s úspěchy i s neúspěchy, každopádně se jim ale podařilo Darbyho premilenialismus nesmírně rozšířit v americké společnosti, a to dokonce tak, že ve vytržení věří podstatně více Američanů, než je amerických konzervativních evangelikálů. Vytržení (angl. „rapture“) tak překročilo evangelikální prostředí a díky knihám a filmům

Tisícileté království Petr Jareš, kazatel CB v Praze 3

Když čteš ve Zjevení o tisíciletém království, co to pro tebe znamená?

Zmínka o tisíciletém království ve Zjevení 20,4–6 pro mne znamená naději, že po svém příchodu Pán Ježíš názorně předvede celému světu, jak se má správně vládnout.

Po všech rozmanitých obludnostech a zpotvořeních (včetně tzv. demokracií) tu konečně bude vláda s lidskou tváří – a nejen tváří. Nemám v úmyslu shazovat nějaký systém vládnutí, zejména ne ten demokratický. Avšak dosavadní vládnutí lidí bylo vždy nějak poznamenáno hříchem, ba i vlivem zlých duchovních mocností. Kristus – Syn člověka – nám konečně přinese vládu naprosto spravedlivou, vpravdě lidskou. Zda toto období bude trvat skutečně tisíc let, nebo prostě jen velmi dlouhou dobu, nepokládám za podstatné.

Ona zmínka pro mne ale také znamená otázku, zda jsem a budu hoden v tomto tisíciletém království vládnout společně s Kristem. S Pánem Ježíšem zde mají vládnout ti, kdo pro víru podstoupili mučednickou smrt. Kdo si nezadali s bezbožnými hodnotami tohoto světa – neuctívali šelmu ani se nenechali označit jejím znamením. (Zj 20,4) Kdo do toho šli naplno a svůj zápas víry tedy dovršili takříkajíc s červeným diplomem. Samozřejmě věřím, že jsem díky Kristu Božím dítětem. Samozřejmě se také snažím svoji víru skutečně žít. Nemyslím si však, že bych byl v životě víry takovým hrdinou jako uvedení světci. I když… stále mám možnost dále duchovně dozrávat. A není zcela vyloučeno, že i to martyrium bych ještě někdy mohl podstoupit.

Z teologického hlediska by se můj názor na tisícileté království dal nejspíš označit jako premilenialismus. Slova Bible mi tedy vyznívají v tom smyslu, že Pán Ježíš nastolí na zemi tisícileté království při svém druhém příchodu. Kdyby mi však někdo řekl, že to v tomto bodě vidí jinak, nemračil bych se na něj. Mám totiž za to, že právě na spory o otázkách tohoto druhu se vztahuje apoštolova výzva: „Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů.“ (2Tm 2,14 ČEP) V každodenním životě se tímto tématem příliš nezabývám. Spíš mi připadá důležité umět si poradit se svými současnými starostmi jako křesťan, vědět, jak věřit a žít tady a teď, učit se vhodně sloužit Kristu a lidem. Tím, jak to přesně bude vypadat na konci dějin, se klidně nechám překvapit. →

2020 únor

17

téma

(například Jako zloděj v noci nebo sériím Left Behind) se stalo součástí americké kultury. Tomuto rozšíření také velmi napomohlo ustavení Státu Izrael roku 1948, často považované za důkaz pravosti Darbyho koncepce dispenzací.

Darby klepe na dveře Díky misii konzervativních evangelikálů se Darbyho verze premilenialismu dosud šíří po celém světě a samozřejmě zasahuje i české evangelikály. Jak ukázal úspěch dvou premileniálních knih Sergeje Miháľa (Vytržení, 2016, a Příchod Syna Člověka, 2019), je tato koncepce pro nás evangelikály

stále atraktivní. Křesťanští milenialisté samozřejmě do církví patří, a někdy je mohou i obohacovat zbožnou aktivitou, kterou v nich naléhavé očekávání vytržení a tisícileté říše vyvolává. Bezesporu si zaslouží poctivou pastorační péči, zaměřenou na jejich znepokojení jako na pravděpodobnou příčinu jejich mileniálních tendencí, a promyšlené biblické vzdělávání, které dovolí jít v Bibli opravdu „na hlubinu“.

Tato „hlubina“ možná není tak vzrušující, jako když jsme ve skautu luštili šifrovanou zprávu, učili se číst pozpátku nebo když jsme v dětském pokoji skládali z jednotlivých dílků puzzle neznámý obrázek.

Odpovědná práce s Biblí je obyčejnější a hlavně – zanechává ve věřícím čtenáři možná více otázek, než mu poskytuje odpovědí. Právě tím ho vede ke stále jemnějšímu a čerstvějšímu poznávání Boha.

Boží slovo z Bible nezaznívá tehdy, když se nám zdá, že objevujeme skrytá znamení, ani když na nás vyskakují tajemné významy a souvislosti, ale když osobně zaslechneme: „Ten muž jsi ty“ (2 S 12,7) nebo „Ta žena jsi ty“. Tedy když zjistíme, že Boží soud i Boží spása se týká nás osobně. To je důležitější a jasnější zvěst než mileniální spekulace.

■

otázky

Nové nebe, nová země, nebeský Jeruzalém Daniel Fajfr, kazatel Církve bratrské

Co je pro tebe znamená Boží slib, že všechno stvoří nové?

Mluví-li se o něčem novém, pak většinou dosloužilo to staré. Ne vždy je nové lepší. Na chalupě mám starou kosu, ale nechtěl bych o ni přijít, neb jsem si na ni zvykl a je lepší než ta nová. Pokud ale čtu, že nebe a země pominou a že Bůh stvoří nové nebe a novou zemi, pak je to pro mě úžasné sdělení, kterému rád věřím. Jak „stárnoucí nebe“, tak i „pomíjivý svět“ má totiž jen omezenou trvanlivost. Říká to odborník na slovo vzatý – sám Stvořitel. To, že staré pomalu končí, mne nepřekvapuje. Vždyť Bůh se s člověkem už dost natrápil. Překvapuje mne však, že tím neskončil.

Naše matička zem a modré nebe nad hlavou jsou sice stále krásné, přesto jsou zamořeny hříchem a směřují ke svému konci. Sám na tom každý den „pracuji“ a vydatně mně „pomáhá“ oněch 7 miliard obyvatel této planety. Jak moc se změnil svět, ze kterého člověk vyprovodil jeho Tvůrce. Stačí se projít parkem kolem hlavního nádraží v Praze a vidíte kolem sebe tolik zbědovaných lidí. Kolik smutku člověka naplní, když navštíví dětskou onkologii nebo psychiatrickou léčebnu či vězeňskou celu s vrahem z nešťastné lásky. A mohl bych pokračovat třeba smogem zamořujícím malebnou krajinu nebo pohledem na lesy napadené kůrovcem.

Moc rád se dovídám, že tohle jednou skončí a že v novém světě takové věci nebudou. Bůh nám setře každou slzu z očí a nebude tam žal ani bolest, a nakonec ani smrt. Ale nepůjde jen o nepřítomnost všeho negativního. Dovídám se, že mně Pán v novém světě připravil pěkný bejvák, kde nebudu platit žádnou činži. A bude to úchvatné, neboť je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Mám se tedy na co těšit. Jediné, co mně zarazilo, že ta nepopsatelná nádhera nebude pro všechny. Jen pro ty, kteří Boha milují.

Milovat Boha ale není nic těžkého, vždyť on nás nepřestal milovat nikdy. Jen naše představy o jeho lásce často zavánějí spíš idealistickými a romantickými sny než pravdou a realitou. Dveře do nového světa nám otevřel jeho Syn, Ježíš Kristus. Sám o sobě říká, že je těmi dveřmi, kterými se vstupuje do skutečného života. A vlastně kdo jiný by to měl být než jen Kristus, který nás vykoupil z hříchů, jež devastují ono pomíjející? Ještěže Bůh tvoří všechno nové a není to jako s tou mojí kosou. I ta jednou nakonec doslouží a pomine.

Ale koupím si novou, lepší.

18

únor 2020

Těžké měsíce v A Rocha

Úzkosti a naděje Církve bratrské „Bojíme se, že církev opustí způsob života, který s ní máme spojený, model života střední měšťanské „dobropověstné“ vrstvy obyvatelstva. Ono se to tak ale stane, církev má sloužit dnešní podobě světa. Pokud se ústředním bodem naší víry stane cokoli jiného než Bůh sám a jeho smilování – vzdělání, kultura, navyklé formy, ba i naše vlastní svatost – bude něco špatně.“

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Nekrolog za tragicky zesnulé zakladatele mezinárodní ochranářské organizace A Rocha

Petr Raus, citát z přednášky v Husinci na Jihočeském seniorátu CB

100 let existence 11. ledna si Církev československá husitská na Staroměstském náměstí v Praze připomněla mimořádné výročí svého vzniku

02 | 2020

jihočeský seniorát

iNform Úzkosti a naděje Církve bratrské na prahu 21. století

V

listopadu mne Jihočeský seniorát požádal o přednášku na téma Úzkosti a naděje Církve bratrské na prahu 21. století. Pojal jsem ji osobně, šlo mi především o inspiraci a přemýšlení, nikoli o představení oficiálních stanovisek církve.

Návrh zveřejnění v Bráně přišel od jednoho z posluchačů, není tu ale dost prostoru uveřejnit všecko. Pokud by něco z textu zaujalo, bylo by možné vést další rozhovory třeba na seniorátních setkáních.

Čeho se dnes bojí Církev bratrská?

Bojíme se, že se církev přizpůsobí světu. Míváme na mysli Pavlova slova z Ř 12,2: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se…“ Máme přitom tendenci je číst: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž zůstávejte stále stejní.“ Tak to tam ale není.

Přizpůsobení cítíme v liberální teologii, přitom tohoto termínu vlastně zneužíváme. Tato teologie toužila po církvi bez Boha, dnešní lidé touží spíš po bohu bez církve. Za obavami z liberalismu vnímám víc snahu zachovat podobu církve, jak ji známe z doby svého mládí, toho se bojím.

Podmnožinou této obavy je strach z etického liberalismu. Prozrazujeme jím, že jako farizeové hodnotíme prioritně jednotlivé skutky. Podstatou hříchu je ale něco jiného. Jak psal Kalvín ve své Instituci: „Porušenost naší povahy, (…) to je to, co Písmo především jmenuje hříchem. Avšak skutky, jež z toho vyplývají, (…) měly by podle toho být spíše nazývány ovocem hříchu, ačkoliv i je Písmo často nazývá hříchy.“ My starší máme strach, že se na nás zapomene a všechno se přizpůsobí mladým. Že už nebudeme rozumět, že budeme vytlačeni ze života církve. Kam ale zmizela důvěra v Hospodina?

Bojíme se, že církev opustí způsob života, který s ní máme spojený, model života střední měšťanské „dobropověstné“ vrstvy obyvatelstva. Ono se to tak ale stane, církev má sloužit dnešní podobě světa. Pokud se ústředním bodem naší víry stane cokoli jiného než Bůh sám a jeho smilování – vzdělání, kultura, navyklé formy, ba i naše vlastní svatost – bude něco špatně.

Bojíme se, že církev propadne démonským vlivům, ztělesněným současnou hudbou, svody internetu a mediální kulturou. Obávám se ale, že základním problémem tu je spíš neznalost světa a ztráta schopnosti se v něm orientovat. Ano, vliv toho Zlého je v tomto světě značný, v časech apoštolů tomu ale nebylo jinak, byť svody byly jiné. Hospodin si církev přesto zachoval.

Pokud jde o mladou generaci, její obavy jsou jiné.

Obává se, že ji církev nebere vážně, že jí neumí důvěřovat. Obává se, že se církev petrifikuje v minulosti, že nedokáže žít v prostředí informační společnosti. Že ji její vnitřní povinnosti přetíží a zabrání stíhat, co se ve světě stíhat musí. Řekl bych, že mladá generace zápasí s tlakem, jaký starší generace neznaly.

Obavy vedení církve Zmíním tři oblasti, ve kterých určité obavy vnímám.

1. V oblasti věrouky bych zmínil dvojí: obavu z magického čtení Písma a snahy nahradit biblický text doktrínou.

únor 2020

— Písmo není orákulum, proto apoštol varoval před lpěním na liteře. (2K 3,6) Proto je důležité sledovat nejen, co Písmo říká, ale rovněž komu to říká a v jaké situaci. Ne všechny biblické texty se dají zobecnit!

— Lpění na různých doktrínách považuji za zneužívání Písma. Každá ucelená doktrína totiž vyžaduje některé části Písma zamlčet. Přitom přístup Církve bratrské nelpí na tom či onom názoru, ale na způsobu jeho obhajoby. Pokud přestaneme brát ohled na logiku a širší souvislosti, pokud zaznívají biblické argumenty jen z jedné strany a ty opačné se zamlčují, pokud biblickou zvěst neoprávněně zobecňujeme, jde o její zkreslování.

2. Další oblastí je život sborů. K ní připojím čtyři pohledy, z nichž ten čtvrtý v Husinci nezazněl, doplnil jsem ho ale po následných rozhovorech.

— Z malých měst a vesnic utíkají mladí lidé za prací do velkoměst. Co s tím? Snad svěřovat mladým odpovědnost dřív, než odejdou. Nechat je sbor měnit, zříkat se způsobů, v jakých jsme vyrůstali.

— I našim sborům hrozí pasivní křesťanství, které vnímá církev především jako úkryt. S tím je spojená tendence k individualismu, někdy skupinovému, vyjádřená rozlišováním „našich“ a „cizích“, jindy docela osobnímu, s účastí pouze na nedělních shromážděních bez dalšího zapojení do života sboru a s neochotou nechat si mluvit do života.

— Třetí pohled míří na zkostnatělé struktury; pokud se průběžně nemění, končí to úpadkem do kongregačního modelu církve. Žádný sbor sám o sobě ale není plně církví, jak nám velmi důrazně připomíná 15. kapitola knihy Skutků. Potřebujeme nové funkční mezičlánky vedení, bez nichž se církev časem rozdrolí.

— A nakonec, co v Husinci nezaznělo: Potřebujeme dobré správce sborů. Zdání, že bez nich to vyjde levněji, je vykročením k rozpadu církve. Jednak z důvodů praktic-

kých (jen kazatelé jezdí na pastorálky, které formují tvář CB), nad to ale z důvodu biblického: „Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.“ (1K 9,14) 3. Poslední oblastí je oblast etická. V ní máme něco nezdravého už ve svých kořenech, farizejské natírání hrobů na bílo bez řešení podstaty. V minulosti to vedlo k mnohému pokrytectví, dnes si tento problém uvědomuji třeba na případech rozvodů. Většinou je trestáme, aniž bychom poctivě hledali, proč se ti lidé přestali milovat.

Držme učení o znovuzrození, nepřehlížejme ale podobenství o plevelu v poli.

Jak dnes budovat Boží království?

Jak žít, aby obavy nezadusily naše poslání? Připomenu čtyři věci, které mi připadají důležité: 1. Držme učení o znovuzrození, nepřehlížejme ale podobenství o plevelu v poli a další podobná. I při posuzování kvality víry druhých vidíme jen v náznaku, jako v zrcadle. Třídit církev budou až jednou andělé, to není ani náš úkol ani naše pravomoc.

S tím ale souvisí potřeba brát velmi vážně svůj členský slib. Střežit sebe je důležitější než hlídat druhé.

2. V misijní službě sledujme relevantní biblické příklady. Snadno zapomínáme, že apoštolové většinou oslovovali lidi, kteří Pána Boha v podstatě znali. To ale není naše situace! Nejlepším příkladem nám tak zůstávají Atény. Pavel tam respektoval princip Letnic: vstoupil do světa svých posluchačů, mluvil jejich jazykem a pracoval s jejich představami.

3. Budujme křesťanské sebevědomí. Naši otcové mnohdy zaměnili pokoru za uťápnutost. S tím ovšem souvisí i potřeba nečíst biblické výzvy k oběti jako tlak na výkon.

Pán Ježíš od nás chce všechno, nikdy nás ale nebude porovnávat s druhými!

4. Neustále se vracejme k Písmu, ne ale z povinnosti! Připomínám, co napsal bratr předseda ve své poslední konferenční zprávě: „Chceme zvěstovat a studovat Písmo“, nikoli „musíme zvěstovat a studovat Písmo“. Karafiátovská představa mechanické poslušnosti dnes neobstojí. Pán Ježíš říkal: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán.

Nazval jsem vás přáteli…“ (J 5,15)

Přetrvávající naděje Jaká naděje nám v tomto světě zůstává?

Našemu Bohu se ani dnes nic nevymklo z rukou. Církev nepřemohou ani brány pekla…

A my sami jsme dětmi Božími (Ř 8,16), občany nebe (Fp 3,20) – co chtít víc?

Máme i nějaké hmatatelné doklady naděje a Božího požehnání? Ano, máme. Připomenu jen několik z nich:

— Církev bratrská je jednou z mála denominací, které stále ještě početně rostou.

— Na konferenci zřejmě podáme návrh na zřízení čtyř nových sborů.

— Do projektu obnovy sborů se jich hlásí víc, než je odbor schopen zvládnout.

— Máme 25 schválených vikářů (odsouhlasených vikariátů), z toho 19 v aktivním procesu.

— Na konferenci zřejmě podáme návrh na šest ordinací.

— Do 1. ročníků denní formy studia na ETS přicházejí studenti, kteří jsou motivovaní ke službě (výrazný rozdíl proti fakultě!).

Přeji nám všem, abychom mohli spolu s prorokem poctivě vyznávat: „Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu.“ (Iz 12,2) ■ Petr Raus, místopředseda RCB

církev bratrská

iNform Těžké měsíce v A Rocha

P

eter a Miranda Harrisovi, Chris a Susanne Naylorovi – čtyři pionýři A Rocha. Křesťané v ochraně přírody Byli to oni, kdo stáli kolem roku 1980 na počátku hnutí. Harrisovi v Portugalsku, Naylorovi o něco později v Libanonu. Tři z nich odešli 28. 10. 2019 do nebeského domova při děsivé autonehodě. Jejich automobil spadl z dálničního mostu do řeky u Port Elisabeth v Jihoafrické republice. Pouze Peter a řidič přežívají svá komplikovaná zranění. Člověku se vtírají všetečné otázky a tíživé pochybnosti. Zda se to vše nevymklo nebeskému hybateli a tvůrci světových i osobních dějin z rukou. Nezodpovězené PROČ hlodá naše duše a plíživě se tam vrací. Nezbývá, než se žalmistou vyznávat: „V Bohu se ztiší moje duše.“ (Žalm 62,1) Všechny tyto radostí a tvůrčí kreativitou naplněné lidi jsme Susanne a Chris Naylorovi potkávali na setkáních A Rocha. Několikrát byli i v naší zemi. Bylo to s nimi vždy povzbuzující.

Miranda (66 let) i Susanne (55 let) svoji vnější i vnitřní krásou zdobily nejen své muže Petera a Chrise (58 let), ale pomáhaly i s obrovským nasazením uskutečnit jejich vize. Bez nich by se velká rodina A Rocha na cestě světem sotva rozeběhla.

Snad nejsilnější zážitky jsme mívali s Mirandou, manželkou zakladatele. Při konferencích si vždy našla osobní čas i na nás, někdy trochu rozpačité a nejisté české delegáty. Nad velkými vizemi, dotazníky a tabulkami A Rocha International nás povzbuzovala svým pastýřským přístupem. A dodávala nám novou odvahu jít v drobné práci po neprošlapaných cestách. Chvíle modlitby s Mirandou byly pro nás pohlazením Ježíšovy lásky.

Také tandem Naylorových nás oslovoval osobním příkladem. Odvážným nasazením na nebezpečné půdě Libanonu. Nu a sám Chris, výkonný ředitel sítě AR ve světě, zářil vždy radostí i optimismem. Zaujal též civilní interpretací Písma. Dovedl vyváženě zvěstovat hlubokou a překvapující Boží lásku ke světu. Nejen vůči

lidem, ale též ke každému živému tvoru i celým přírodním habitatům.

Obě rodiny byly a zůstávají v našich srdcích lidsky velmi silné v rodičovských rolích, Harrisovi v radostném povolání prarodičů. Miranda ve vánočních dopisech popisovala svým krásným rukopisem důvěru v živého Boha doprovázejícího její dospělé děti, ale i roztomilé, hravé „hejno vnuků“. Bolí domýšlet, jak veliká a lidsky hodně předčasná je to pro ně ztráta. Vzpomínám sám na to, když v podobném věku odešli moji rodiče. Tenkrát mne nejvíce potěšilo biblické slovo zaslané psychologem Jaro Křivohlavým: „Kdyby můj otec a matka mne opustili, Hospodin mne k sobě přivine.“ (Žalm 27,10) A tak, i když jsme v rodině A Rocha bolestně osiřelí, hledíme s nadějí do budoucnosti. Sílu víry a intenzitu Kristovy lásky můžete i vy uvidět a pocítit Miranda a Peter Harrisovi ze záznamu z rozloučení s Mirandou. Čtyři dospělé děti tam stojí v popředí kostela a vzájemně se podpírají, když pohnuti vyprávějí o krásné matce a babičce Mirandě.

■ Pavel a Radka Světlíkovi a tým osiřelé české A Rocha CZ záznam rozloučení: youtube.com – Miranda Harris Thanksgiving Service

Hovořit s přírodou Ekologická sekce České křesťanské akademie a pražský sbor Obce křesťanů zvou na přednášku Milana Horáka „Hovořit s přírodou“ o křesťanském vztahu k přírodě a jeho hledání a nalézání v dnešní době. Přednáška bude v pondělí 10. února 2020 od 19 hod. v kapli sv. Jana v Obci křesťanů, Na Špejcharu 3, Praha 7.

Jiří Nečas

O volbě Rady CB Na výroční konferenci CB v květnu 2020 v Brně budeme poprvé volit Radu naší církve podle nových pravidel, která jsme si schválili přijetím změny Řádu na Výroční konferenci dne 17. 5. 2019 na Smíchově. V prvním kole volby budeme místo tajemníka volit dva místopředsedy. Spolu s předsedou budeme tedy místo dvou osob volit osoby tři. Na konferenci v roce 2021 pak budeme volit šest členů Rady, aby se nová devítičlenná Rada mohla ujmout svého úřadu s nástupem k 1. září 2021.

Podávat návrhy na kandidáty mohou podle nového Řádu správy CB: staršovstva, instalovaní kazatelé a Rada CB. Celkově může být podáno 154 návrhů (79 + 74 + 1) a každý návrh může v prvním kole obsahovat až tři jména. Komise pro volbu Rady tedy může pracovat až se 462 nominacemi. Pro letošní volbu bylo podáno 62 návrhů (40 %) s celkovým počtem 178 nominaci (38,5 %), ze kterých vzešlo 28 konkrétních jmen. V době, kdy píšu tyto řádky, probíhá jednání s 15 bratry, kteří obdrželi nominací nejvíce. Z těch, kteří svou kandidaturu přijmou, budeme v květnu volit nové předsednictvo Rady CB. Mít kvalitní vedení církve je jeden z velmi důležitých předpokladů pro její další dobrý rozvoj. Díky Boží milosti naše církev dlouhodobě mírně roste. Má zdravou ambici nést evangelium lidem v poměrně rychle se měnící době; zajišťovat potřebnou pastýřskou péči novým lidem a na nových místech. Úkolem Rady a předsednictva zvlášť je být v tomto zápase spojovacím a podpůrným článkem, proto vás i touto formou vybízím k modlitbám za ty, kteří se rozhodují (či se už rozhodli) vstoupit do této služby. Ale taky k modlitbám za vlastní volbu a za Boží pomoc při vedení naší církve v dalším období.

Milan Let kazatel v CB v Táboře a předseda volební komise inzerce

WWW.MESITES.CZ Křesťanská turistická agentura Mesites nabízí již od roku 1997 ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny!

Lokality: Istrie, Marušiči u Makarské, ostrov Pag. V nabídce najdete celkem 32 apartmánů ve 14 vilách, z toho jsou 3 vily s bazénem. V nabídce je rovněž camp Flores Homes v Rovinji, kde je 16 mobilhomů s celkovou kapacitou 80 osob, bazénem pro dospělé a pro děti.

Objekty jsou ideální pro rekreaci rodinnou, sborovou či dovolenou studentů a mládeže.

Podrobnosti najdete na: www.mesites.cz Využitím služeb „Mesites“ podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku. katka.mesites@gmail.com Tel.: +420 607 675 724

konference

únor 2020 Sexuální zneužití Porozumění, prevence a ochrana v církevním i rodinném kontextu Konferenci připravuje Odbor pro manželství a rodinu nejen pro Církev bratrskou, ale také pro ekumenu. Už v loňském roce se tímto tématem zabývala Ekumenická rada církví.

Rada Církve bratrské i její odbor si jsou vědomy naléhavosti tohoto tématu, protože se může za určitých okolností týkat všech.

Konference je připravena především jako prevence. Určitě nechceme reagovat na zjitřenou atmosféru „Me Too“, natožpak řešit vážné excesy v katolické či v jiné církvi, ale jde nám o to, abychom získali užitečné i odborně fundované informace. Motivem je porozumění, prevence a ochrana v církevním i v rodinném kontextu.

Na konferenci vystoupí kazatel David Novák, předseda RCB, který představí Církev bratrskou a podobné evangelikální církve. Připomene, čím jsme specifičtí, popíše spektrum služeb a naše reálie. Popíše, kde konkrétně v našem prostředí může hrozit nebezpečí nebo s čím se můžeme v praxi setkat (např. pastorace lidí, kteří si přinášejí zranění ze světa do církve apod.).

Právník Daniel Bartoň a kněz Marek Drábek budou mluvit o zneužití moci (to se může týkat i dospělých lidí, např. zaměstnanců), o právních souvislostech a o tom, jak pracovat se zneužitými lidmi.

Konference poskytne základní poučení pro pracovníky, kteří pracují s dětmi, mladistvými nebo dalšími osobami při pastoraci, ale nejen pro ně. Konference se uskuteční v sobotu 28. března 2020 v CB Praha 1, Soukenická 15. jana matulíková

Z JEDNÁNÍ RCB V praze leden 2020

▪ Předordinační rozhovory Rada vedla předordinační rozhovor s bratrem Richardem Hrdým, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci.

Bratr je nyní vikářem ve Sboru CB v České Třebové s pověřením k práci na stanici v Ústí nad Orlicí. Svou službu koná při civilním zaměstnání. Ve 35 letech začal studovat ETS. Postupně dozrával k vikářství a nyní k rozhodnutí stát se kazatelem. Rada doporučuje Richarda Hrdého k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

Rada vedla předordinační rozhovor s Miroslavem Pavlíčkem, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci.

Bratr má bohaté zkušenosti se sborovou prací. Vykonával funkci staršího sboru v Rakovníku a sloužil kázáním v době, kdy byl sbor bez kazatele. Vikariát bratrovi pomohl vyzkoušet si v praxi, co znamená vést sbor. Nyní slouží na půl úvazku. Rada doporučuje Miroslava Pavlíčka k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

▪ Rozhovor o vikariátu Po rozhovoru s bratrem Antonínem Šedou Rada schválila vikariát bratra Šedy bez nároku na pracovní úvazek s platností od 1. 1. 2020 ve Sboru CB v Letovicích, v misijní skupině zformované kolem služby Elimu, kde slouží i se svou ženou. Bratr absolvuje vikariát při svém stávajícím zaměstnání.

▪ Úprava Pravidel vikariátu Rada schválila úpravu Pravidel vikariátu, která upřesňuje podmínky vstupu do vikariátu. Aktuální verze Pravidel bude s návazně upravenou přílohou Doporučení staršovstva umístěna na webové stránky → Církve bratrské.

zprávy

iNform Církev československá husitská slavila 100 let V chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze sloužil 11. ledna 2020 slavnostní bohoslužbu k 100. výročí Církve československé husitské celý biskupský sbor pod vedením patriarchy ThDr. Tomáše Butty za účasti mnoha duchovních a laiků z církve napříč mnoha místy Čech, Moravy a Slovenska. Bohoslužby se účastnili zástupci mnoha církví z české i zahraniční ekumeny, Církev bratrskou zastupoval 1. místopředseda Rady CB Petr Raus.

Pozvání přijali a slavnostní bohoslužby se zúčastnili také paní Livie Klausová, zástupci vlády ČR – místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, senátoři Petr Šilar, Pavel Fischer a Jiří Drahoš, kancléř Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Morávek, zástupci velvyslanectví Německa a Maďarska a další.

Ve svém kázání na téma 100 let služby Bohu a 100 let pomoci člověku poukázat patriarcha Butta na to, že právě před 100 lety byla 11. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše tato církev, vycházející z katolického modernismu, slavnostně vyhlášena. Přihlásila se však k tradici mnohem starší – navázala na učení Jana Husa, utrakvisty a českou reformaci a chápala se jako církev Kristova, sbor Páně.

Po skončení slavnostní bohoslužby účastníci konali průvod k pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, kde pražský biskup David Tonzar pronesl modlitbu a zazněl společný zpěv.

Paní Livia Klausová, patriarcha Tomáš Butta a rektor Univerzity Kar-

únor 2020 lovy Tomáš Zima položili u pomníku květiny a následovala česká a slovenská státní hymna.

Slavnostní odpoledne pokračovalo setkáním v Brožíkově sále Staroměstské radnice pod záštitou radní pro kulturu Pražského magistrátu paní Hany Třeštíkové.

Hana Tonzarová, přednostka odboru pro ekumenu a vnější vztahy CČSH (vybráno z tiskové zprávy) foto Karel Cudlín

Setkání s generálním sekretářem ERC Bratr Jan Vinš popsal základní poslání a činnosti Ekumenické rady církví. ERC je svaz církví, který zajišťuje na jedné straně komunikaci mezi církvemi a státem a na druhé straně komunikaci mezi církvemi různých denominací, především s Římskokatolickou církví. V současné době má ERC 12 členů. Je protiváhou České biskupské konferenci (ČBK) a rovnocenným partnerem při jednání se státními a veřejnoprávními institucemi.

ERC zastřešuje pastorační služby kaplanů v nemocnicích, vojsku, věznicích, zajišťuje lobbing ve státních složkách, je poradním orgánem na ministerstvech a krajích v legislativním procesu. Občas ERC zastupuje všechny církve včetně katolických a Federaci židovských obcí.

V čele ERC je Řídicí výbor, jehož členy jsou většinou vrcholní představitelé církví. ŘV projednává všechny aktivity ERC. Dále v rámci ERC fungují komise (finanční, pro média, pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních, pro mládež, pro ekumenismus, pro křesťanské školství a vzdělávání) a pracovní skupiny (pro Modlitbu za domov a pro čínské křesťany).

Protože ERC sdružuje různé denominace, jsou projednávaná především témata, ve kterých se členové shodnou, aby se předcházelo napětí. Z důvodu této názorové plurality se také ERC nevyjadřuje k většině společenských témat.

Přesto poslední valné shromáždění přijalo prohlášení k citlivým tématům eutanázie a sociální rovnosti.

V současné době se začíná postupně rozvíjet spolupráce s policií. Pokynem policejního prezidenta byla zřízena Policejní duchovní služba. Roli duchovního může však zatím vykonávat pouze příslušník policie mimo pracovní dobu.

Při tvorbě legislativy pomohla ERC vyjednávat restituce, zrušení zdanění restitucí, vyjasnění určitých záležitostí v oblasti implementace GDPR a protlačit, že církve nemají skutečného fyzického vlastníka. ERC je financována z příspěvků církví (dle procentního podílu na restitucích) a z příjmů z pronájmů bytů a penzionu v budově ERC na Praze 10. Budova prochází postupnou rekonstrukcí. S rostoucím množstvím aktivit uvažuje vedení ERC o zřízení místa stážisty. ERC má tak silný mandát, jaký od církví dostane.

▪ Vizitační zprávy Rada schválila vizitační zprávy ze sborů Hranice (vizitovali Petr Grulich a Pavel Škrobák) a Velká Lhota (vizitoval David Novák).

▪ Jednání s korejským sborem The Chapel Prague Rada vzala na vědomí, že kazatel – správce korejského sboru The Chapel Prague Kim Hahn Seop byl 21. 7. 2019 členským shromážděním odvolán. Rada CB dostala zápis z členského shromáždění až 18. 12. 2019 a hned následující den odeslala na MKČR žádost o výmaz pastora Kima z rejstříku s datem účinnosti 18. 12. 2019. Sbor zůstává nadále bez správce. Statutárním orgánem je nyní pouze místopředseda staršovstva a hospodář, kteří souhlasí s podáním konferenčního návrhu na zrušení sboru.

▪ Výroční konference na Slovensku Rada vzala na vědomí informaci předsedy Rady CB na Slovensku, že slovenská Konference se bude konat ve dnech 15.–16. 5. 2020. Místo bude upřesněno.

Na tuto konferenci byl pozván zástupce Rady CB z ČR. Předsednictvo Rady tímto pověřilo Petra Rause.

▪ Společné jednání české a slovenské Rady v červnu 2020 Rada byla informována o tom, že slovenská strana souhlasí s pozváním Předsednictva společné konference na jednání české a slovenské Rady CB ve dnech 8.–9. 6. 2020. Místo konání bylo slovenskou stranou potvrzeno opět v Hustopečích.

▪ Instalace ve Sboru CB v Klatovech Rada pověřila Petra Rause k provedení instalace Oldřicha Kadlece ve sboru CB v Klatovech; bratr nastupuje na sbor 1. 7. 2020.

kalendář

iNform

únor 2020 11.–13. 2. 2020 Evangelikální fórum Ústředním tématem bude Víra v rozdělené společnosti. Jako hlavní řečník bude přednášet významný host, chorvatsko-americký teolog Miroslav Volf. Fórum se koná v Církvi bratrské v Praze 1, Soukenická 15.

14.–15. 2. 2020 Čerpadlo pro vedoucí dorostů Dorostová unie a Dorostový odbor CB zvou na konferenci Čerpadlo s tématem závislosti. Akce je určena pro mládežníky, vedoucí dorostu, rodiče a další, ne však pro dorostence.

Konference proběhne v CB Pardubice.

29. 2. 2020 Setkání statutárů sborů Setkání statutárních zástupců sborů CB se uskuteční na konci února ve Sboru CB v Praze 1, Soukenická 15.

27.–28. 3. 2020 Konference Cesty obnovy Místo konání: Medlov. Setkání týmů ze sborů na Cestě obnovy a zástupců sborů, které tuto cestu zvažují.

Pořádá odbor pro obnovu sborů.

28. 3. 2020 Konference OMAR Konference Odboru pro manželství a rodinu na téma Sexuální zneužití – porozumění, prevence a ochrana v církevním i rodinném kontextu.

Místo: CB Praha 1, Soukenická 15.

4. 4. 2020 Konferenci pro učitele dětí Místo konání: Praha, pořádá Dětský odbor Rady CB.

Na téma přednáší: David Novák Daniel Bartoň Marek František Drábek Konference je určena rodičům a všem, kteří pracují s dětmi, mladistvými nebo se pastoračně věnují dalším lidem.

Přihlášky a další informace na adrese jana.matulikova@cb.cz

Číslo 02/2020, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 2. 2. 2020 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Křest a křestní jméno text david beňa

Jaké nesu křestní jméno? Jistě to, které mi vybrali rodiče při narození – protože se jim líbilo a protože mě už dopředu milovali.

To, které jsem si u příležitosti křtu možná vybral sám – protože jsem jím chtěl Kristu vyznat lásku. Základní křestní jméno mi však dal Bůh sám: jméno „Otce i Syna i Ducha svatého“.

V

e shodě se slovy Vzkříšeného (Mt 28,19) křtíme „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. Co znamená ona pro naše uši možná překvapivá formulace: „ve jméno“, případně z řeckého textu ještě doslovněji: „do jména“?

Jde o označení garanta křtu, jak napovídají některé překlady, když čtou „ve jménu“? Je to Otec a Syn a Duch svatý, kdo křest přikazuje, kdo za něj ručí, kdo jej rukama sboru daruje křtěnci. (Sk 2,38; 10,48 v ČEP) Či se tu vyjadřuje fakt, že křest se pojí se vzýváním Otce a Syna a Ducha, s vyznáním víry v trojjediného Boha, s vírou v něj? (Ef 4,4–6; 2K 13,13; 1J 5,5–10) Jedině ve společenství víry je křest tím křtem, který nám Pán Ježíš svěřil.

(Sk 8,12; 22,16; Mk 16,16) Anebo máme myslet na cíl, směr, účel křtu?

Jsme pokřtěni „do“ Božího jména. Bůh s námi spojuje své jméno a čest (Nu 6,27; Jr 14,9b.21); vtahuje nás do svého společenství a díla (1K 1,9nn); spojuje nás se sebou samým a se svým údělem (Ga 3,27; Ř 6,3n).

Co toto Boží (a naše křestní) jméno znamená v kontextu Ježíšových slov ze samého závěru Matoušova evangelia? Ve Velkém provolání, kde Kristus vyhlašuje své univerzální panství, pověřuje Ježíš své žáky klíčovou misí: „Jděte a získávejte za učedníky všechny národy, křtíce je ve jméno Otce

i Syna i Ducha svatého a učíce je zachovávat vše, co jsem vám přikázal.“ (28,18–20) Učedníci se už nemají pohybovat jen v hranicích Izraele, nemají už pouze dům od domu ohlašovat blízkost Božího kralování a dokládat tuto zprávu divy. (Mt 10,5nn) Teď mají vyrazit k národům a svolávat společenství pokřtěných, zakládat „školy“, kde se lidé učí mluvit a jednat podle Kristových přikázání. Přičemž garantem výuky, jejím obsahem, ale i praxí a silou je Bůh osobně: „Otec i Syn i Duch svatý“.

Celé Matoušovo evangelium je vlastně vyprávěním o tomto křestním garantu, slovu a daru – o našem křestním jménu. Je zvěstí o synu Davidovu, o Mesiáši, který v Duchu obnovuje království synů Abrahamových. (1,1; 27,37) Je zvěstí o synu Mariinu, zplozeném z Ducha, který tvoří novou rodinu bratří a sester. (1,18nn; 12,46nn) Je zvěstí o Otci, který povolal Syna, aby v moci Ducha zachránil člověka. (3,13nn) Je zvěstí o nebeském Synu člověka (Da 7,13n), který pln Ducha koná na zemi Otcovo dílo, odpouští hříchy a uzdravuje nemoci, křísí mrtvé a vyhání démony (9,1nn aj.); který jde cestou služby a kříže, a zrovna tak „přichází s oblaky nebeskými“ a usedá na Boží trůn, aby jednou soudil národy. (12,28–32; 16,13nn; 25,31; 26,63n aj.)

Právě do tohoto příběhu nás evangelium staví: Ježíšův příběh se smí stát naším příběhem. Křest nás vytrhuje ze samosvojné existence odkázané jen na vlastní jméno, identitu a vinu – a odkazuje naši víru k Ježíši: to v něm s námi jednal Bůh. Vytrhuje nás jen z vlastních názorů a úsudků, z vlastních zkušeností a rozhodnutí, z vlastních jistot a pochybností – a volá nás, abychom každého dne následovali ukřižovaného Ježíše, jemu naslouchali, jeho poslouchali, jeho pravidlům se učili. Ne, není to v nás! Bůh to – nás – vzal na sebe.

Proto je „Otec i Syn i Duch“ naše první a rozhodující křestní jméno.

■

David Beňa, lic. theol. (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti.

2020 únor

19

rodina

Miluji tě, holčičko podle autentického vyprávění Idy Hrdličkové napsala Eva Čejchanová foto PIXABAY a archiv Idy Hrdličkové

Omlouvala jsem se Bohu za to, že jsem se poprvé oddala muži, když mi ještě nebylo třináct, že jsem brala drogy, že jsem prodávala svoje tělo. I za to, že jsem byla několikrát na potratu.

Byla jsem tak zděšená tím, co jsem udělala, že jsem nebyla schopná sejít schody… Jsem strašně, strašně hříšná. Bůh mě nemůže přijmout.*

M

oje malá, milá Ido, i když se určitě jmenuješ jinak, píšu to tobě – jsi jako já před lety – ztracená v nelásce, bolesti, prázdnotě a ve tmě. Okradená o to nejcennější, topená ve lžích, které ti berou zbytky naděje, že někde žije někdo, kdo ti pomůže, protože tě má rád, a kdo na tebe nikdy nezapomněl. Neustále ve strachu, očekávající krutý trest, a přesto doufající třeba jen v nepatrné důkazy, že tě tvoje máma miluje a že tě ochrání. Zrazená, zbitá, opuštěná. Píšu to tobě, Ido, která hledáš smrt jako cestu, jak z toho pekla uniknout, a protože se ti nedaří ji obejmout a nepustit, přijímáš cokoli, co vypadá jako cesta – útěk, náruče, extáze drog. Chci ti něco říct, moje malá Ido: Nejsi v tom sama.

20

únor 2020

Byla jsem jako ty. Přijala jsem Krista a on přijal mě.

Je to čtrnáct let. Miloval mě dřív než já jeho – ještě když jsem ho zapírala, plivala na něj, urážela ho, kašlala na něj. A miluje mě i teď, když jsem poznala, že existuje, že opustil nádheru v nebesích, kde mu zpívali andělé a obdivovali ho v úžasu, v jakém ho teď obdivuju já.

Sestoupil na zem v těle, aby nás svou svatostí neoslepil a abychom si na něj mohli sáhnout. Zamiloval si nás a umřel za nás. Za mě i za tebe. Prostě síla.

Ta první euforie byla obrovská – poznala jsem Stvořitele, který má jméno, a to, že spasení je dar – výjimečný, nezasloužený, bez revanše. Nic za to nechce.

Ne jako ten, kdo ti nabízí drogu, ne jako ten, kdo ví, že když nemáš nic, můžeš ještě platit svým tělem. Prostě

pastorace

Klíčem je zdravý sbor

nic. A zjistit, že nepocházíme z opic s růžovými zadky, ani tu nejsme pohozeni nějakými mimozemšťany – to byla úleva.

Na počátku své cesty s Kristem jsem se víc zabývala okolím – odpustit jim, mít pro ně lásku… ale Kristus postupně obracel moji pozornost ke mně: „To tebou, Ido, se teď budeme zabývat. Tebou, která jsi uvěřila, ale vagóny nákladu z minulosti ještě vlečeš s sebou. Odpadky, špínu, traumata, vzorce chování, podvědomé reakce, závislosti. Sama to neutáhneš, Ido. Jsem tu.“ Nedokázala jsem chodit v Kristu, držela jsem si některé zlozvyky, zůstávalo mi naprogramované chování z dětství. Bůh mi láskyplně odpouštěl, ale já si říkala, že to není možné, sama jsem si odpouštět nedokázala. Vždyť ani rodiče mi nikdy neodpouštěli. Trestala jsem se tedy sama. Pořád jsem si podřezávala žíly. Nevěděla jsem, že Bůh neodpouští jen celou minulost ve chvíli obrácení, ale i každé další selhání, se kterým k němu přijdu později. A že to bude dělat nadále, nekonečně, i v tom jednom opakujícím se hříchu.

Myslela jsem si, že pro mě Bůh třeba udělá další zázrak. Že se jednou probudím a budu někdo jiný – andělské stvoření, příjemná, trpělivá, láskyplná, štědrá, že budu druhý Ježíš Kristus.

Jiná osobnost, bez zátěže, s čistým štítem. Že se moje minulost vypaří. Modlila jsem se za to celým srdcem, celé dva roky – a ono to nepřicházelo. Frustrovalo mě to. Potřebuje Bůh pomoct? Začala jsem vymýšlet plány, jak by to Bůh měl udělat. Měli jsme známého, po autonehodě se probudil z kómatu se změněnou osobností – vedl špatný, hýřivý život, a probudil se jako mírumilovný, neschopný hněvu, sám se divil svému předchozímu životu a předchozím volbám. Kromě tohoto se mu nestalo vůbec nic.

Bylo to geniální! Pane, kdyby tak do mě mohli ťuknout, aby se mi kromě té paměti nic nestalo… Ale Bůh měl se mnou své vlastní plány.

Moje milá Ido, ty, která jsi uvěřila, opustila svůj starý život a myslela sis, že je vyhráno – a ono není – to tobě píšu. Pořád bojuješ se závislostmi, pořád jsou chvíle, kdy v tobě vře hněv, kdy křičíš. Pořád, když přijdou problémy, myslíš na sebevraždu. Chci ti něco říct, moje milá Ido:

Tibor Máhrik, CB Ostrava

Násilí v rodinách a jiné patologické jevy se vyskytují všude a vždycky tam, kde je člověk. Traumatizující zážitky mají zejména dvě roviny důsledků. Intrapersonální svět takového člověka je následně silně narušen. Jeho emoce, vůle a reflexivní schopnost jsou oslabené ve své vzájemnosti, což zasahuje celý vnitřní svět, zejména vnímání sebe sama a smyslu vlastního bytí. Druhou dimenzí je interpersonální rovina. Člověk má v důsledku špatného zacházení v minulosti problémy ve vztazích ke svému okolí. Nejenom k lidem, ale taky ke zvířatům a přírodě. Projevy jsou různé: agrese, pasivita, hyperaktivita, podivínství… Může jít o nečekané reakce urážlivosti, výbuchy zlosti, ale také o poruchy stravování a spánku. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a zasazen do prostředí, jehož se stal nedílnou součástí. Právě proto, že Bůh jsou tři v jednotě a člověk byl v harmonii s prostředím, bude řešení problémů souviset s komunitou/ami a prostředím.

V odborné literatuře zdomácňuje pojem „exosystém“, kterým se vyjadřuje celá síť vazeb (rodina, přátelé, církev, sociální entity apod.), jež hrají svoji roli v procesu vnitřního uzdravování člověka a jeho zdravého rozvoje.

Pro mne je klíčovým textem pro porozuměním dynamiky pastorální péče a podpůrné pomoci Pavlův koncept ve Fp 3,12–15, zejména jeho: „zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli“. Famózní vzorec, ve kterém je skryté téměř vše potřebné. Jinými slovy, vědomí minulosti – ne její přehlížení, dominance perspektivy cíle – ne opravy minulých křivd, a osobní odhodlání běžet – ne házení odpovědnosti na jiné.

Evangelium obsahuje celý arzenál toho, co člověk zápasící s těžkými věcmi ve svém životě potřebuje, a komunita věřících vytváří bezpečné laboratorium pro interpersonální zručnosti. Kvalitní kázání a otevřené vztahy založené na milosti Boží jsou oním prostředím, kde se proces uzdravení odehrává, aniž bychom ho nevyhnutelně museli umět popsat a kvantifikovat. Klíčem je tedy zdravý sbor. V takovém sboru má místo i svoboda pro intervenci specialisty zvenčí, jde-li o případ klinického zdůvodnění.

Kdykoliv se setkáme na skupince a respektujeme se, nasloucháme pocitům a zajímáme se o toho druhého, vytváříme hojivé prostředí pro bolavou duši. Kdykoli vyznáváme své hříchy, nastavujeme tvář pravdě selhání a porušenosti řádu světa i svého intrapersonálního vesmíru. Kdykoliv plánujeme společné aktivity, modlíme se za ně a hledáme pro sebe Boží vůli, otevíráme prostor perspektivy budoucnosti, která má smysl a stojí za to se za ní „natahovat“. Kdykoli studujeme Písmo, spojujeme rozbitý obraz vnitřního světa do celku, který koresponduje s vnější skutečností. „Intrasvět“ se tak spojuje s „intersvětem“, přesně to potřebuje rozbitý člověk. A ze všeho nejvíc lásku a milost. Aby s ním bylo jednáno ne prizmatem temné minulosti, ale skrze hodnotu, kterou má v Kristu, a zejména z perspektivy světlé budoucnosti, která je mnohem jistější než vědomí vlastního selhání. →

2020 únor

21

rodina

Čistý, posvěcený život není dar. Musíme se na něm podílet. Slyšela jsem Boha, jak mi říká: „Vezmi svůj kříž…“ – to je krutá realita. A pro mě to byl šok. Cítila jsem touhu změnit život ženám, jako jsem já – aby mohly dát i přijmout odpuštění, poznat Krista. Dát jim vědět, že je možné být šťastná, prodírat se bolavým vztahem, manželstvím, je možné žít plnohodnotně a šťastně i s hroznou minulostí, radovat se, nebýt závislá na křivdách a zraněních, která působí okolí. A Bůh mi řekl: „Chceš dělat velké věci? Dobře, začni u sebe. Dnes, zítra, v každé situaci. Dal jsem ti do vínku vše, abys to mohla zvládnout. A kde ti to nejde, kde nemáš ten dar, dívej se na můj kříž a udělej to pro mne.“ Pochopila jsem, že s Kristem budu procházet ohněm, že budu dostávat nový půvab. Ano, Ido, pochopila jsem, že to bude bolet. A pochopila jsem, že On bude se mnou.

Je to jako se sklenicí plné špinavé vody.

Nějakou špínu si uvědomuješ, ale většina je usazená na dně. Když poznáš Boha, tak

22

únor 2020

i díky euforii a pocitu úžasu se celá sklenice zatřese – a špína se vznese a zamixuje se do vody. A úžasný Bůh řekne: „Jdeme na to, Ido, začneme s čištěním. Nepůjde to zhurta, já nejsem Bohem biče a bolesti, to by ses z toho zbláznila. A to já nechci, já tě moc miluju. Začneme to čistit pomalu. Jednu věc, pak ti dám odpočinout, a pak vytáhneme další. V čem jsi žila, co tě ovlivnilo, co jsi viděla, co jsi zažila na vlastním těle – ten humus, ty odpadky, jdeme to vyčistit.“ A přestože si v těch nejhorších okamžicích myslíš, že Bůh tě musí opustit, že tohle On, rodič, už s tebou nemůže dát, On tě neopouští. Je s tebou. A spasení, které ti jednou dal, ti nikdo, nic, ani ty sama, nevezme.

Jsi jako já, milá Ido. Možná tě stejně jako mě tyranizovali a manipulovali s tebou. Muž, který tě měl jako malou holku chránit, tě do krve bil. Muž, který tě odvedl z ulice, tě dostal do drog a jako trosku zas poslal na

ulici. Tvůj muž tě opustil, když jsi ho nejvíc potřebovala. Zůstala ti totální neúcta k mužům, řekla sis, že už ti nikdy žádný neublíží. A i když jsi uvěřila a máš úžasného muže, vidíš svoje nepříčetné reakce vůči němu – ty hradby mezi vámi, které jsi postavila kdysi dávno vůči všem mužům a které pořád ještě stojí.

Možná jsi byla prostitutka a tvoje tělo ztratilo svoji hodnotu. Pořád cítíš potřebu koketovat, získávat tělem pozornost, působit si bolest. Možná jsi jela v heroinu a při větší dávce stresu pořád tíhneš k tomu vypnout, mít hlavu v nebesích, prožívat totální poblouznění. Možná, když jsi s Kristem vyhrála nad drogami, táhne tě to teď k alkoholu. Možná jsi tolikrát prožila fyzický kolaps a blízkost tělesné smrti, že je tvé tělo oslabené a ty se dál musíš potýkat s nemocemi.

Možná jsi prožila tolik nelásky a zoufalství, že je i teď pro tebe snadné sáhnout si na život, že se myšlenky na sebevraždu objevují samy. Možná z tebe pořád křičí hrůzy dětství.

Možná se bráníš jako já: „Bože, ty to snad nevidíš?? Já už nemůžu, já už to nedávám!“ A jako já slyšíš, jak ti Bůh šeptá: „To je v pořádku, Ido, to zvládneš, jsem s tebou.

Právě že tě vidím. Budu tě posouvat dopředu, budu tvojí silou, a kde ty už nebudeš moct, tam tě nadzvednu a ponesu.“ A milostivě otevírá a čistí každou kapku špíny.

Už v životě před obrácením jsem vnímala, že mě moje minulost ovlivňuje, ale nevěděla jsem, jak strašně moc, protože jsem neměla srovnání s Božím Slovem. Člověk potřebuje Boží Slovo jako potřebuje vzduch k dýchání a vodu k pití. Každý den. Není to nirvána, do které se snažíš ponořit, je to poznávání Jeho vůle, které způsobuje, že ho miluješ celou svou duší, myslí, tělem. Teprve ve srovnání s Boží vůlí okamžitě víš, co děláš špatně. A Kristus nám dává nové svědomí, které rozeznává pohnutky – dobré a špatné. Dokážeš přesně identifikovat moment, kdy ti Duch svatý říkal: „Nedělej to, nechoď tam, nevracej se, nezvedej hlas, buď v pokoji, uklidni

psychologie se…“ Když přesto tu hranici překročíš a uděláš to po svém – a pak vidíš pohromu, kterou jsi nasekala, lituješ a Bůh ti odpouští. Najednou se ocitáš v procesu prohlubování důvěry v Boha. Až se konečně poddáš a přiznáš si, že Bůh má vždycky pravdu, nikdy se neplete a ve věcech, které jsou pro tebe zdánlivě nepohodlné a těžké, stojí za to se mu podřídit, protože výsledek je pak nebe a dudy – dramaticky jiný, vždycky geniální.

A s tím přichází požehnání. I pro tebe, milá Ido, ho Bůh má. Používá prožité bolesti k působení dobra. Dostalo se mi obrovské dávky empatie – když přecházím kolem lidí, cítím jejich bolest, jejich boje, jejich nedůvěru k sobě samým. Poškozenou sebehodnotu, sebevnímání, strachy, přetvářku, mohu vidět jejich faleš. Nesmírně vnímám bolest dětí – a pomáhá mi to na mé rodičovské cestě nevysypávat na moje děti mé vlastní koše s odpadky.

Zpytování a sebeanalýza vynucovaná v dětství, kdy všechno byla moje vina, mi pomáhá přesně a pravdivě pojmenovat chyby, umět se za ně omluvit. Vnímám krásu maličkostí a prožívám úžas v paprsku dopadajícím na list, v úsměvu svých dětí, v prolínajících se barvách, ve hvězdách, v pozorování hmyzu, jak si to šlape a je v pohodě… Díky tomu mohu uchopit Boha, nádhery i bolesti.

Nedokážu si představit, že bych tohle všechno prošla bez Krista. Bez něj bych zcela jistě jednoho dne tu sebevraždu dokonala. Osvobodil mě od těch myšlenek. Prostě to už ve mně není. Dnes absolutně vím, že to všechno mělo smysl. Mohla jsem to vydržet, protože Kristus byl se mnou. A dnes mohu být nástrojem pro ty, kteří mají za sebou i horší příběhy, ale nejsou schopni o tom mluvit, bolí je si to přiznat, vrátit se a otevřít to. Zůstávají oběťmi.

Nebeský Otec mě přijal takovou, jaká jsem byla, a způsobil, že jsem v mnoha věcech mohla začít znova. Očistil moje srdce, uzdravil všechna má zranění a denně mi s citem říká: „Miluju tě, holčičko.“* Miluje i tebe, moje malá Ido. Je potřeba to otevřít.

■

Víra má sílu znovu poskládat rozbitou identitu PhDr. Dalimil Staněk, DiS., kazatel v CB Olomouc, psycholog

Trauma v psychologii označuje stav duševního poškození následkem silných negativních zážitků. Poškození spočívá v zaplavující emoční a stresové reakci, kterou člověk v danou chvíli není schopen vstřebat, rozumově se s ní vyrovnat a vepsat do příběhu vlastního života na vědomé úrovni. Jedná se o zážitky, které dají tvar dalšímu životu, dokonce i v případě, že zůstanou běžnému vzpomínání nepřístupny. Mezi psychology se ustálilo rozlišení dvou druhů traumatu. Jedno je způsobeno útokem na hranice lidského já. Může se jednat například o fyzické, verbální nebo sexuální násilí nebo intenzivní zkušenost blízké smrti a ztráty. Uvažování v paradigmatu jednorázového vlivného traumatu může být zavádějící. Existují i deficitní traumata vznikající v reakci na dlouhodobé potlačování a zanedbávání lidského já. Vnímání potenciálně traumatické situace bývá individuální. Na stejnou událost může jeden člověk zareagovat rozvinutím traumatu a druhý nikoliv. Záleží na celé řadě faktorů, od předchozích zkušeností, psychické odolnosti a reakce okolí až po fyziologické predispozice.

Jak trauma ovlivní vztahy v dospělosti? Nezpracované trauma na vztahy působí nepřímo. Mění osobnost člověka, jeho sebepojetí, identitu, myšlení i emoční a fyzické prožívání sebe sama, což se v důsledku nemůže neprojevit i v mezilidských vztazích. Máme zde prostor zmínit jen některé. Trauma například na existenciální a fyzické rovině nabourá lidskou představu o tom, že svět je relativně bezpečným místem k životu. Pro toho, kdo zažil extrémní hrůzu, se strach může stát všudypřítomnou realitou. Naučí se reagovat úzkostí na určité myšlenky, představy a situace.

Ve vztazích se projeví nedůvěrou a ostražitostí vedoucí k izolaci; potřebou podržet si ve vztazích zadní vrátka; v silném hlasu vnitřního sabotéra, který bude vztahy preventivně ničit; nebo v potřebě mít vztah pod kontrolou. Tyto defenzivní strategie se mohou střídat s chvílemi, kdy je pro člověka potřeba blízkosti natolik silná, že je kvůli ní ochoten na čas obětovat své bezpečí. Vytváří se tak ambivalentní vazby projevující se výkyvy lásky a nenávisti. Blízké vztahy bývají krom strachu ovlivněny i dalšími emocemi, jako je stud a hněv. Tělo a mysl traumatizovaného člověka dovede dokonce mnoho let po událostech reagovat fyzickou i psychickou bolestí.

V rámci strategií hledání úlevy se u lidí mohou rozvinout nejrůznější závislosti, sloužící mimo jiné jako úniky, které však narušují fungování v blízkých vztazích.

Jakou roli ve vyrovnání se s traumatem hraje naše křesťanská víra? Někdo prožije z Boží milosti jednorázové uzdravení. Pro jiného se z téže milosti víra stává zdrojem síly k dlouhodobějšímu překonávání traumatu. Víra může dodat odvahu čelit minulosti s vědomím toho, že Bůh je a byl s ním. Víra má sílu postupně proměnit myšlení, prožívání i chování člověka a znovu poskládat rozbitou identitu. Víra může vysvobodit od studu a dodat naději. Pozitivní potenciál víry je závislý na její zralosti a bývá v plnosti rozvinut v prostoru bezpečných a blízkých přátelských, pastoračních nebo terapeutických vztahů.

* úryvky z knihy Lydie Czyż o Idě „Zůstala jen naděje“

2020 únor

23

profese

Psaním se věci stávají skutečností ptala se eva čejchanová foto archiv

H

ned za svou první knihu Hruškadóttir jste ve svých šestadvaceti letech získala cenu Jiřího Ortena. Jak zrála a vznikala?

Co má společného s Jóbem?

Šlo o můj první větší text. A vlastně můj první nápad na text vůbec. Od Jóba vyšel, když mě napadlo, jak se asi musí „cítit“ Jóbovi přátelé, kteří se stali archetypálními packaly, jaké kolem sebe rozhodně nechceme. Přestože jejich pohnutky vypadají velmi opravdově, dokonce toho věcně pro Jóba mnoho udělají. Kdo trávíme s trpícími bližními týdny v mlčenlivé účasti? Jen nejsou dokonalí, nemají ve všem pravdu.

Ale to ani Jób, akorát ten je hlavní postava, takže mu nic nevyčítáme.

Hlavních postav, velkých mužů, je plná literatura, ale i celý svět. Příběhy se točí jen kolem nich, vnímáme je z jejich perspektivy. Ale co všechny ty epizodní postavy z jejich okolí, které se pro ně nasazují, které mají své osobní plnohodnotné příběhy, ale nakonec sehrají jen úlohu jakési stafáže pro potřeby hrdiny a bez ovací zmizí ze scény?

Tak se začal rodit příběh dívky (inspirované nejmladším Elíhúem), která oddaně a nezištně investuje svoji energii do těch, které obdivuje a miluje, nicméně ji okolnosti z jejich příběhu vyšachují. A zatímco ostatní chytají druhý dech po katastrofě, ona stojí sama, stigmatizovaná a zápasí o vlastní hodnotu. Jóba v tom bez příbalového letáku asi najdete… Příběh se ve mně přetvářel pět let. Až po několika letech studia psaní jsem si ho troufla zpracovat. Nechtěla jsem si látku vyplácat na

24

únor 2020

pokusy. Když jednou něco napíšete, už je těžké to odvolat. Psaním se věci stávají skutečností.

Je umění psát tak, aby i kritici ocenili „rafinovanou práci s kompozicí, schopnost udržet v textu zároveň několik časových vrstev a získat sílu příběhu z pnutí mezi nimi“ spíš darem od Boha, nebo výsledkem zvládnutých lekcí tvůrčího psaní?

Je to stejné jako s jakýmkoli jiným uměním. Základní míra talentu je nezbytná, zbytek je snaha, odhodlání a prostě práce.

Darem od Boha je myslím tohle obojí… Každopádně každý trénuje na výkon jinak.

Někdo vyznává neustálé psaní – psát pořád, denně, cokoli, vypsat se, nevypadnout z toho. Já, když se „vypíšu“, jsem měsíce vyschlá jak fixa a nevezmu tužku do ruky.

Takže píšu naopak málo. Musím se šetřit.

Protože je jedno, jestli napíšu povídku, rozhlasovou glosu, posudek na diplomku, status na Facebook nebo rozhovor do Brány – můj potenciál psaní se tím pro daný okamžik, den, týden vyčerpá a jsem na suchu. Plodný autor proto každopádně nebudu.

jana šrámková Doma se kladl důraz spíš na hudbu. Čtení se sice vyznávalo, ale k textům, které považuju za formativní, jsem se dostala až v dospělosti, skoro o dekádu později než většina mých současných „kolegů“. V dětství jsem nic nepsala, snad kromě jedné „divadelní hry“ na téma zrod osudové lásky na sborové brigádě, jedné arabské „mayovky“, několika audio pohádek o sestřiných plyšácích (šlo o vánoční dar) a štosu mizerných básniček.

Vášeň pro text jsem objevila až při studiu teologie. Oslovená studiem hebrejštiny, dobového pozadí a základů naratologie jsem začala nehorázně číst – poprvé v životě i náročnější beletristické texty, velké romány, experimentální prózu, současnou poezii. Pohltilo mě to. Chtěla jsem z textů umět „vyčíst“ tolik, co recenzenti a autoři doslovů a studií, které jsem si dohledávala, a tak jsem četla některé knihy znova a znova. Vychutnávala jsem jazyk, mnohovrstevnatost intepretace.

Hledala jsem nové cesty, kudy vzít text ještě intenzivněji – až bylo jediným dalším krokem, jak se do toho fantastického kola literatury zapojit, že něco sama připíšu. Psaní je šlahoun mojí čtenářské vášně.

„pro zletilé“. Při psaní složitějšího celku není problém jenom do práce se ponořit, ale taky se z ní vynořit. Psaní pro mě bývá emocionálně náročné, fikční svět zaklapnutím počítače nezmizí. Jsem pak často „duchem nepřítomná“, děti nevnímám, je to frustruje, začnou zlobit a já jsem protivná. A to nechci. Tak jsem teď náročnější texty prostě mnoho let nepsala.

Kromě dětských knih jsem při mateřské zvládla třeba filmový scénář, to jde, to není tak osobní. Pak píšu krátké komiksové scénáře, občas povídku, teď jsem dokončila rozhlasovou hru... Ale konečně bych ráda román. Už měsíce začínám, ale pak se kouknu na účet a utíkám pracovat.

A že jsem kazatelské dítě, to s mým psaním souvisí volně. Každý máme svůj rezervoár šťastných vzpomínek a traumat, ze kterých čerpáme, cokoli děláme.

Existuje ona pověstná „spisovatelská múza“?

Který autor to řekl, že píše výhradně pod vlivem múzy, ale dává si dobrý pozor, aby ho políbila každý den přesně v devět ráno? Tak nějak to je. Čekat na kouzlo nikam nevede.

Ale jsou chvíle, ba celá období, kdy člověku pořád něco lítá hlavou, má spoustu tvůrčí energie, všude vidí souvislosti, záminky k textu, tanou mu na mysli věty, pořád si píše poznámky, bývá duchem nepřítomný, blaženě zírá do kouta a za očima mu pulzují fikční světy. A pak jsou období, kdy stojí nohama na zemi, tře si spánky, vaří kafe a vděčně loví v poznámkách z lepších časů.

Jistě je to individuální, ale mně k těm inspirovaným obdobím pomáhá čtení kvalitních knih, spánek, a především volný čas. Leckomu to zní jako výmluva, ale aby mohl člověk něco dobrého vytvořit, musí nejdřív pořádně dlouho zevlit. Nebýt na nic zaměřený, nesnažit se být efektivní, nebýt pod tlakem výsledků. Mít čas přemýšlet nad blbostmi. Nic nedělat, jen pozorovat – cokoli. Nechat mysl volně těkat, odbočovat, jet na volnoběh. Dokud využíváte každou minutu času k práci, zábavě nebo seberozvoji, při žehlení sledujete fotbal, při běhání posloucháte podcasty, v tramvaji rolujete telefonem a na dálnici oprašujete angličtinu, nic z toho nefunguje. Takže si

jako spisovatel můžete odpracované hodiny počítat dost těžko. Povídku napíšu třeba za tři dny, ale bylo to několik měsíců průběžné práce a v nich spousty hodin zírání. Román můžu psát rok, ale stál mě celou dekádu. Pro efektivní pracanty jsme holt líní povaleči.

Píšete i pro děti, sama máte děti, jste „kazatelské dítě“...

Mám tři děti, ale se psaním dětských knih to souvisí trochu za roh. Nepíšu knihy pro ně, ale právě kvůli nim jsem se teď mnoho let nemohla soustředit na větší text

Čím je pro vás Kniha knih?

Může to znít rouhačsky, ale já se poslední roky intenzivně učím číst Knihu knih jako „obyčejnou literaturu“. Je to pořádná práce, opustit vyjeté koleje automatických intepretací, kdy oči jen jedou po písmenech a hlava už dávno ví, co si má přesně myslet. Čím víc se pro mě Bible stává „literárním textem“, tím je pro mě čtení intimnější. Je mi pořád bližší, promlouvá ke mně nově a proniká hlouběji. Je to radost číst knihu, kterou napsal tak famózní nobelista!

■

spisovatel Spisovatelem se stanete v okamžiku, kdy vám to v televizi nebo v novinách napíšou pod obličej. Když mi vyšla první útlá kniha, vůbec by mě nenapadlo se takhle označit. Na to bych musela publikovat celý život a být dobrá! Cítíte se jako studentka, manželka, čerstvá matka, sestra kazatelová, čtenářka, ale oni tam napíšou: spisovatelka. A je to.

Povinná náplň práce je pouze publikovat čas od času text libovolného žánru. Povinně volitelná část práce vyplývá z potřeby živit kromě svých uměleckých ambic taky rodinu, k čemuž vám „artovější“ literatura moc nepomůže. Pokud nepíšete dechberoucí thrillery, červenou knihovnu, herecké a mateřské deníčky nebo pseudohistorické romány, musíte vykonávat buď zcela nesouvisející zaměstnání, nebo autoři doplňují rozpočet publicistikou, autorskými čteními, psaním scénářů, výukou tvůrčího psaní, překladem, redakcí, korekturami, provazochodectvím...

l eden 2020

22

písmo

Věčné neodpuštění ptala se eva čejchanová

Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.

Marek 3,29

T

a slova navazují na verš, ve kterém se říká, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Následky tohoto hříchu jsou ale fatální – věčné zatracení.

Přesto se zdá, že se o tom v církvi moc nemluví a že si pod pojmem „rouhání se Duchu svatému“ málokdo umí představit konkrétní chování. Co přesně to tedy znamená?

prof. Pavel Hošek, Ph.D. (1974) kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

Musíme si nejprve položit otázku, jak může člověk spáchat něco, co je principiálně neodpustitelné.

Jestliže Ježíš říká, že si máme navzájem odpouštět zcela nepodmíněně, jestliže v Bibli opakovaně čteme, že není tak velké provinění, aby na ně nestačila Boží velkorysost a Kristova oběť na kříži, je třeba se ptát, co je tou „nemožnou možností“.

Souhlasím s těmi vykladači, kteří jsou přesvědčeni, že „rouhání proti Duchu svatému“ je vědomé a trvalé odmítnutí vnitřního svědectví Ducha svatého v lidském srdci. To znamená, že se nejedná o nějaké přeřeknutí, nejde o omyl na základě nedostatku informací, špatné výchovy nebo věrouky.

Jestliže jsou ve hře fatální, věčné důsledky, nemůže se jednat o nic menšího než o vědomé a trvalé rozhodnutí vzepřít se tichému Božímu hlasu, otočit se zády k Bohu a v tomto sveřepém NE vůči Duchu svatému ve vlastním nitru setrvat do konce života.

Ježíšova slova byla určena farizeům. Byli v této situaci?

Do srdce nikomu nevidíme. Není jisté, jestli Ježíšova příkrá slova byla spíš varováním, nebo diagnózou. Možná mínil něco ve smyslu: „Pozor, přátelé,

26

únor 2020

tady končí legrace. Tvrdíte o dobru, že je to zlo, a o světle, že je to tma. A víte dobře, že to děláte.

Pozor na to, s čím si zahráváte.“ Ježíš tu myslím nepředpovídá věčné zatracení konkrétních lidí, ale důrazně varuje před věčnými důsledky toho, když člověk vědomě zrazuje tichý Boží hlas ve vlastním srdci.

Myslím, že zvnějšku nemůžeme posoudit, zda se konkrétní osoba rouhá Duchu svatému. Člověk se může upřímně mýlit. Může být zaslepený, obelhaný, zamotaný do vlastních předsudků. A pak dělá chyby, někdy hrozné chyby. Křivdí druhým, podezírá zbožné lidi z nekalých motivů, neprávem obviňuje. To ale pořád nejsou tak fatální pochybení, aby na ně nestačila nekonečná Boží velkorysost. Rouhání vůči Duchu svatému je osudové NE vůči nadpřirozenému působení Boží milosti v hlubinách lidského nitra. A to má pochopitelně fatální důsledky. Říkáte, že tu nejde o mylné vyhodnocení nějaké situace, ale o vědomé a trvalé vnitřní odmítnutí.

Ale my, kteří to slovo čteme a vnímáme hrozbu v něm obsaženou, máme k jeho pochopení právě jen tu situaci, v níž Ježíš ta slova řekl…

Jistě, konkrétní okolnosti jsou důležité. Ale uvedenou situaci musíme chápat v širších souvislostech.

Ježíš přichází jako Světlo do tohoto světa. Duch svatý se přiznával k jeho službě, působil v srdcích jeho posluchačů, potvrzoval Ježíšova slova a dosvědčoval jejich pravdivost. Jenže mnozí z Ježíšových současníků to vůbec nechtěli slyšet. U Jana přece čteme, že světlo přišlo do tohoto světa, ale lidé si zamilovali víc tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Je-li člověk vystaven nevítaným, ostrým paprskům světla, na které vůbec není zvědavý, nazve to světlo tmou. Ale dopouští se tím

inzerce

zrady vlastního svědomí. Vzpírá se tomu, co mu o pravém stavu věcí šeptá Duch svatý. Právě na tento vnitřní podvod Ježíš míří, když mluví o rouhání vůči Duchu svatému. Duch svatý je ten, kdo v lidských srdcích dosvědčuje a zjevuje, co je dobro a co je zlo. A podvod, ke kterému my lidé tíhneme, když se nám vůbec nehodí a nelíbí, co nám v srdci Duch svatý říká, je celé to přejmenovat. Obrátit znaménka.

Třeba říct, že Ježíš je čaroděj, který působí ve jménu zla.

Nemůže i takové chování byt jen přechodnou, i když třeba velmi dlouhou, rebelii proti Bohu?

Jistě existuje odpustitelné odporování Duchu svatému, myslím, že s tím všichni máme zkušenost. Já jako konvertita jsem to vydržel devatenáct let. Člověk, který bezděky vzdoroval tichému Božímu hlasu ve vlastním srdci, zajisté může prohlédnout, činit pokání a změnit postoj. Někdy se ale z bezděčného odporování Duchu svatému stane vědomý vzdor „se zaťatou pěstí“. A právě tehdy člověk spěje k vědomé zradě vnitřního hlasu Ducha svatého, i když tomu tak většinou neříká. A řítí se do neštěstí. Ale pokud by takový zatvrzelec činil pokání, jsem si jistý, že Bůh ho přijme. Vezmeme-li celkové svědectví Bible o pokání a odpuštění vážně, existuje jedna jediná a vždycky stejná Boží odpověď na upřímné pokání: odpuštění. Jak by to mohlo být jinak? Je to milující Otec a my jsme jeho děti.

Když je pro rouhání proti Duchu svatému nezbytné jasně vědět, čemu vzdoruji, jsou skupinou, které dnes nejvíc hrozí, že do tohoto hříchu padnou, křesťané, kteří zažili dotek Ducha svatého, a zatvrdili se vůči jeho působení?

Něco na tom bude. Jestli dnes někomu hrozí rouhání proti Duchu svatému, jsou to samospravedliví věřící. Například když v pýše a tvrdosti srdce mění Boží pravdu v literu, která místo aby dávala život, tak zabíjí.

Takže shrnuto: aby byl člověk „vinen věčným hříchem“, musí dojít do stavu, kdy už není schopen činit pokání…

Ano. Ale ne proto, že to nestihl. Ne proto, že nějakým nedopatřením promeškal příležitost činit pokání. Nežádá o ni, neprosí. Nenatáhne po ní ruku. Udělal se sebou něco hrozného, po čem už nedokáže chtít dobro. Ani pravdu, ani lásku. Mezi křesťany občas koluje děsivá představa, že v pekle lidé činí pokání, milují Pána Boha a touží po jeho otcovské náruči, ale mají smůlu, protože už je pozdě. Takhle to v Bibli není. V pekle není láska k Bohu, vždyť Bůh je Láska, a kde je láska, je Bůh.

Hrozná osudovost, která plyne z naší svobody a která souvisí s věčnými důsledky rouhání proti Duchu svatému, spočívá v tom, že peklo je vězení, ze kterého není cesta ven, protože je zamčené zevnitř.

■

Příběh lektorky Při programu o šikaně nechávám třídu mluvit o vzájemných vztazích.

To bývá někdy bolestné. Na povrch vyplavou věci, o kterých se raději nemluví. Povzbuzuji děti, aby každý zkoumal sám u sebe, zda je dobrým členem třídní party, a učitelky, aby dále pokračovaly v rozhovoru se třídou. Na jedné škole jsem měla tolik osobních rozhovorů o konkrétních bolestech ve vztazích, že jsem neměla mezi programy ani chvilku na vydechnutí. V takových chvílích jsem opravdu vděčná za možnost vše přinést v modlitbě Bohu a prosit za Boží zásah.

I Vy se můžete stát lektorem programu Zdravá mládež.

Přihlaste se do grantového řízení na www.zdrava-mladez.cz.

Uzávěrka: 15. dubna.

Investujte do naší mladé generace!  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  Podporujeme 22 křesťanských lektorů z řady církví.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity.

Přispějte prosím na účet č. 2700139555/ 2010, variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Sdělíte-li nám své kontaktní údaje, budeme Vám moci zasílat pravidelné zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová Navštivte www.zdrava-mladez.cz. nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

diskuze

Státnické projevy na začátku roku

připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

S novoročními projevy se doslova roztrhl pytel.

Prezident Zeman se ho vzdal, oslovuje národ na Štěpána, zato předsedové dolní i horní komory Parlamentu, Vondráček s Kuberou, a premiér Babiš si to nenechali ujít. Sledovali jste jejich projevy? Jak na vás působily?

A co by podle vás měli politici dnes národu sdělit?

Konečně někdo, kdo řekne na rovinu, jak to v tom Janově zjevení je: Ráj na zemi bude už letos!

Kateřina Horálková Rózsová ŘKC, novinářka

Dodnes mám v živé paměti rozechvění z ledna 1990, kdy k národu promlouval nově zvolený prezident Československa Václav Havel. Jeho slova o tom, jak naše země nevzkvétá, jistě netřeba připomínat.

V jeho projevu mimo jiné zaznělo také toto: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe.“

28

únor 2020

Pokud půjdeme v prezidentských projevech ještě o něco dál do historie, ocitneme se u T. G. Masaryka. Ráda bych připomněla tato jeho slova: „Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými – problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní; v celém veřejném životě, v hospodářském a politickém, musíme se vzdát vší násilnosti.“ Možná si říkáte, proč na otázku o novodobých projevech čelních představitelů státu odpovídám historií. Zdá se mi, že dnes víc než jindy platí slova o tom, že kdo se z ní nepoučí, je nucen ji opakovat.

A k tomu, bohužel, míříme mílovými kroky.

Na orloji vrcholné politiky se točí povrchní figurky bez schopnosti formulovat jasnou vizi pro tuto zemi. Bezobsažná politika

útočí na ty nejprimitivnější emoce voličů.

Proč? Protože jim to, opět bohužel, k vítězství ve volbách stačí. A to je důvod, proč jsem se ani z profesních, tím méně z osobních důvodů na zmíněné projevy nedívala.

A co bych si tedy přála slyšet? Že žijeme ve svobodě, která nebyla, není a nebude zadarmo. Že naše lhostejnost ke lži, která se mnohdy stává normou, se nám nakonec nevyplatí. Že vzdělávání je cesta k řešení složitostí v každé době. Že společnost musí být natolik silná, aby se dokázala postarat i o ty, kteří sami svůj život nezvládnou.

A že bez silné morální a mravní integrity to nepůjde. Nicméně se obávám, že než tohle od nějakého vrcholného představitele státu v některém novoročním projevu opět zazní, uteče ve Vltavě ještě hodně vody.

glosa

Daniel Kvasnička kazatel CB v Litomyšli

Projevy českých státníků vypovídají o nich samotných. K prezidentovi se přidali letos na začátku roku hned tři další z pomyslné střechy naší politiky. Pokud jsem je poslouchal, tak analyticky. Co tím myslím?

Třeba: Pan prezident opakuje spatra některé věci, nad kterými stojí rozum.

Třeba to, že by bylo dobré úplné zrušení daňových slev. Chcete ale platit daně z důchodu? Chcete zrušit slevy poplatníka na děti? Celých 85 % těchto slev spadá do sociální oblasti! Ví to pan prezident?

Asi ví, ale také ví, jaké vzkazy působí na jeho příznivce, a tak je klidně opakuje ve sněmovně, když se hlasuje pro rozpočet, i o Vánocích. Stejně jako jeho projev, který

Martin Fendrych ČCE, spisovatel, novinář

Zazněly tři projevy. Dva parlamentní, jeden premiérský. Parlament má hlídat, kontrolovat vládu. Řeči Jaroslava Kubery (ODS, † 20. 1. 2020) a Radka Vondráčka (ANO) zklamaly. Šéf Senátu promluvil jako důchodce, jemuž vadí všecko nové, který odmítá cokoli měnit, nejméně pak svůj způsob myšlení a života. Kritizoval stav, do něhož se společnost posouvá.

Vadí mu politická korektnost, vědomé krocení našich „macho“ spádů, zakořeněné potřeby nadřazenosti, pohrdání slabšími. Plus kritika „mladé“ starosti o klima, již nazval „zeleným tsunami“. Senát má nabízet moudrost, Kubera nabídl opak.

Radek Vondráček lid (opět ten mladý, aktivní, občanský) zbytečně upozornil, „že se rozhoduje ve svobodných volbách.

Ne udáváním do Bruselu nebo nepodloženými ústavními žalobami“. Tedy nejenže nedržel pozici „hlídače vlády“, ještě ji

má vytvořit obraz svěžího státníka, mají svůj mediální význam i ty další tři.

Předseda vlády, Poslanecké sněmovny i Senátu se vlastně přebíjeli svými argumenty, vystoupili jako vševědoucí a spolehliví lídři. A každý se vymezil vůči dalším.

Výsledek takové úrody projevů je jediný: ještě více rozhozená společnost. Státník by spojoval bez ohledu na osobní argumenty.

Pak si se stejným úmyslem poslechnu ještě projev britské královny z Buckinghamského paláce anebo řeč slovenské prezidentky z Bratislavy. Vidím ten rozdíl mezi našimi čtyřmi a jedním v Británii či na Slovensku. Respektuji, že můj pohled je jiný než většiny ostatních. Většina těm pánům věří. Já ne, já ověřuji. A modlím se, aby dělali – byť proti své vůli – to, co slouží k obecnému dobru a co je tedy jejich povinností. A aby Bůh, kterému stojí za to věřit, zkazil v zárodku myšlenky a činy, které vedou ke zlu.

změnil na obránce obviněného premiéra ve střetu zájmů. Není to osobnost, jen premiérova figurka.

Andrej Babiš se pochválil: „Naše země prožívá jedno z nejúspěšnějších a nejšťastnějších období své novodobé historie. Žijeme v nejsvobodnější a ekonomicky nejúspěšnější době.“ On jediný vlastně mluvil tak, jak se na jeho úřad sluší. Potíž však vězí v tom, že neříká celou pravdu, ale jen tu její část, která se mu hodí. Ekonomický růst země si přivlastnil, jako by za něj mohl, jako by jej způsobil. O.K., to by udělal každý předseda vlády.

Mluvil ovšem jen o ekonomice a i z ní mnohé vynechal (třeba schodek státního rozpočtu 28 miliard v době růstu). Premiér neřekl ani měkké f o nabourané psychologii národa, o společnosti, která v době ekonomického státního štěstí nasákla nenávistí, různé skupiny spolu bojují, sociální sítě praskají pod náporem zloby.

A mnozí politici ji přiživují, včetně premiéra. Špatné projevy, zbytečné.

■

Jak si spočítat riziko jan jandourek, sociolog, spisovatel

Stala se nemilá věc.

Pilotům dopravního letadla za letu vysadil jeden motor.

Místo aby přistáli na nejbližším letišti, rozhodli se v letu pokračovat. Nestalo se nakonec nic. Jenže podle předpisů nepostupovali správně.

Je to klasická otázka přiměřeného rizika. Pravděpodobnost, že by vysadily oba motory, je asi nízká, ale nedá se úplně vyloučit. Vyplatí se tedy taková sázka do loterie?

Při posuzování rizika zvažujeme na jednu stranu možnou ztrátu, na druhou stranu zisk. Také to, jestli se rozhodujeme zcela dobrovolně. Bylo by to tak i v případě hraní ruské rulety, kde pistole vystřelí jen při jednom ze šesti zmáčknutí spouště. Co kdyby nám někdo za hru nabídl třeba deset milionů korun? Nebo sto milionů? Šance na výhru je velká, proti ní však stojí riziko ztráty života.

Většinou ale řešíme případy všední.

Máme se nechat pojistit pro případ vážného úrazu nebo nemoci? Celé roky něco platíme a nic se neděje, jen přicházíme o peníze. Jenže co když se něco stane?

Smíme se odvolat na to, že se nemáme starat o zítřek jako ptactvo nebeské?

Odborníci na zvažování rizik mají jasno. Čím větší je pohroma, která by mohla nastat, tím více se máme snažit o prevenci. Ono se nejspíš nic nestane, ale kdyby přece… Ruskou ruletu hrát nemáme, a když selže jeden motor, máme přistát co nejdřív. A taky se nějak pojistit, pokud nehrozí, že kvůli splátkám umřeme hlady.

A ptactvo nebeské a rada nestarat o zítřek? To se s tím nevylučuje. Stejně víme, že i tak nám v životě zůstane 99 % nejistot. To je taky jistota.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2020 únor

29

kultura

Projekt Jan Amos ptal se Bronislav Matulík foto vistafilm production

O novém filmu ze života Jana Amose Komenského „Jako letní sníh“ s producentkou Ivou Hlavsovou.

S

výročím 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského se objevuje mnoho projektů přibližujících posledního biskupa Jednoty bratrské.

Můžete nastínit váš záměr, jak chcete představit jednu z nejvýznamnějších osobností našeho národa?

Když jsme se pustili do přípravy filmu, zdaleka jsme netušili, co nás čeká. Samozřejmě že základní fakta jsme znali, ale při podrobnějším studiu nás tento slavný český velikán přímo ohromil. Jeho život je natolik hutný a vrstevnatý, že jsme se během minulého roku rozhodli pro natočení dvou různých filmů. Jednak půjde o hrané celovečerní dokudrama „Jako letní sníh“, ale pak také o klasický dokumentární film „Jan Amos Komenský“ s výpověďmi českých i zahraničních komeniologů, který souběžně natáčíme nejen u nás, ale i v Polsku, Švédsku, Německu a Holandsku.

Společnost Vistafilm má za sebou už slušnou řadu projektů. Můžete připomenout našim čtenářům alespoň některé, řekněme divácky nejúspěšnější?

30

únor 2020

Tak především to byl velký 80dílný televizní projekt EXIT 316, který v České televizi zaznamenal celkově téměř 8 milionů zhlédnutí a vznikal ve spolupráci s Křesťanskou akademií mladých. Co se týče projektů tematicky zaměřených na českou protestantskou historii, tak prvním větším projektem s polohranými prvky byl dokument o historii Moravských bratří a jejich celosvětové misii pod názvem „Hrabě Zinzendorf – Síla přesvědčení“, pak následoval dokumentární film o osobnostech, kterým vděčíme za vznik Bible Kralické „Pod ochranou Žerotínů“ a dobrodružný dokument o jednom z moravských misionářů v Americe „David Zeisberger – Apoštol indiánů“.

V roce 2015 mělo premiéru dokudrama „Jan Hus – Cesta bez návratu“ s Vladimírem Javorským v hlavní roli a v roce 2018 film „Poslední útěk Jeronýma Pražského“ s Ondřejem Vetchým.

Manžel se také v posledních letech věnuje projektu „Dědek a jeho svět“, který je určen pro YouTube. V podobě starého youtubera komentuje s nadsázkou radosti i strasti lidského života a v závěru

každého dílu odkazuje diváky na Bibli.

Své vyprávění manžel doplňuje vlastními kresbami, čímž mu dodává určitou atraktivitu. V současnosti má tento pořad celkově téměř milion zhlédnutí.

Vraťme se k hranému filmu o Komenském. Čím se bude lišit od vašich předešlých filmů?

Věřím, že se bude lišit v mnoha aspektech, ale nejvíce asi v tom, že bychom Komenského rádi přiblížili především mladé a střední generaci. Budeme tedy používat jazyk 21. století a pokusíme se být mnohem naturalističtější, než tomu bylo v našich předešlých filmech. Také bychom se chtěli vyhnout polopatistické

náš tip formě vyprávění, a dát tak divákům prostor pro vlastní úvahu a představivost.

Každému filmovému dílu divácky velmi pomůže, když se na něm podílejí mediálně známé herecké osobnosti. Kdo bude hlavním představitelem a na koho dalšího se můžeme těšit?

V hlavní roli se objeví jeden z nejobsazovanějších herců současnosti David Švehlík a pro ztvárnění Komenského v kmetském věku (v čase jeho závěrečného Amsterodamského působení) jsme oslovili Davidova otce, pana Aloise Švehlíka. Ve filmu se ale objeví také Igor Bareš, Vladimír Javorský, Milena Steinmasslová, Eliška Křenková, Jenovéfa Boková, Marika Šoposká, Pavel Rímský, Luboš Veselý a řada dalších vynikajících českých herců.

Jak k osobnosti Komenského, který byl více než jen učitelem národů, umělci přistupují? Je vaší snahou získat spolupracovníky, kteří mají k Janu Amosovi či dokonce ke křesťanství blízko, nebo spíše převažuje požadavek na profesionalitu?

To je otázka, kterou od křesťanů dostáváme poměrně často, a musím otevřeně říct, že zcela jednoznačně upřednostňujeme profesionalitu. Vede nás k tomu dlouholetá zkušenost. Ryze křesťanské filmy, tedy filmy, u kterých je podmínkou křesťanství hlavních protagonistů, většinou téměř vůbec neproniknou do sekulární oblasti. Samozřejmě hledáme a upřednostňujeme spolupracovníky a herecké protagonisty, kteří jsou přinejmenším sympatizanty křesťanství a jejichž portréty „nezdobí“ titulní stránky bulvárních plátků.

Vytvořit takový film je počin ekonomicky jistě velmi náročný…

Ano, filmové a televizní projekty, které mají být na profesionální úrovni, jsou opravdu nákladné a jejich ekonomická náročnost stoupá především kvůli obsazení kvalitními herci. V historických filmech jsou to však také velké náklady na kostýmy, dobové rekvizity a interiéry. Naše tvorba je velmi kriticky srovnávána s ostatní filmovou

tvorbou, ale málokdo ví a bere v úvahu, že náš zatím nejdražší historický film „Poslední útěk Jeronýma Pražského“ vyšel na 4,5 milionu korun, zatímco rozpočet běžného českého filmu ze současnosti se pohybuje v řádech desítek milionů, a to ani nemluvím o rozpočtech filmů dobových.

Nejde nám o to, být absolutně dokonalými co se týče přesnosti historických kostýmů, dobových exteriérů nebo množství komparzu, to si zdaleka nemůžeme dovolit.

Především bychom rádi současnému českému divákovi předložili obraz konkrétní historické osobnosti, který co nejlépe vystihne její charakter a dá co nejpřirozenějším způsobem důraz na její úsilí žít smysluplný život s Bohem. Osobnosti, která i v nelehkých dobách hledá naději především u Ježíše Krista.

Dva papežové (Two popes) Pavla Lioliasová

Americká placená internetová televize Netflix má od konce loňského roku v nabídce nový film s názvem Dva papežové (ke zhlédnutí i s českými titulky). Ve více než dvouhodinovém dramatu se potkávají papež Benedikt XVI. a jeho očekávaný nástupce, budoucí papež František. Film brazilské-

Je možné nějak váš projekt podpořit?

V případě obou chystaných filmů se rozpočet vyšplhal na částku 8,5 milionů korun. Převážnou část jsme dostali od velkých křesťanských dárců, za což jsme Pánu Bohu vděční, a nemalou měrou se tentokrát na filmu podílí i Zlínský kraj, kde se Jan Amos Komenský narodil a část života i působil. V současné době nám chybí ještě asi 400 tisíc.

Pokud by chtěl mít někdo podíl na tomto díle, může přispět na náš účet zřízený u křesťanské F-nadace. Číslo účtu je 2500843492/2010, variabilní symbol 1801 a poznámka „JAN AMOS“.

Pokud dárci pošlou částku vyšší než 2.000 Kč a nechají nám na sebe kontakt, můžeme jim nabídnout filmový plakát a účast na některé z předpremiér filmu, které se budou konat v několika městech včetně pražské Lucerny, kde to bude i za účasti hlavních představitelů. Pokud pošlou částku vyšší než 20.000 Kč, budou navíc uvedeni v závěrečných filmových titulcích jako dárci.

Chtěla bych poděkovat za modlitební podporu a také vyjádřit naději – za sebe i za manžela – že tento film snad přispěje k širšímu povědomí o českém učenci, který svůj přetěžký životní úděl prožil v jednoznačném spolehnutí se na Boha.

ho režiséra Fernanda Meirellese přibližuje vztah obou mužů v době, kdy papež Benedikt čelí skandálu s únikem tajných vatikánských dokumentů a problémům se sexuálním zneužíváním v církvi. Celý snímek je inspirovaný skutečnými událostmi, autor scénáře už napsal filmy o fyzikovi Stephenu Hawkingovi (Teorie všeho) nebo politikovi Winstonu Churchillovi (Nejtemnější hodina). V hlavních rolích excelují Anthony Hopkins a Jonathan Pryce. I když jsou jádrem celého filmu hlavně rozhovory obou církevních hodnostářů, vtahuje snímek diváka do děje a navzdory delší stopáži ani chvilku nenudí. Film získal tři nominace na Oscara. Pražský arcibiskup Dominik Duka ho ale označil za nepravdivý, urážlivý a pomlouvající.

■

2020 únor

31

svědectví

Okamžik plný slz Marii jsem zpočátku potkávala na sídlišti denně. Časem byla k vidění sporadicky, neusmívala se, bylo na ní patrné, že trápení, které prožívá, přesahuje možnosti, jak ho účinně zamaskovat před okolím.

Ten den bylo pondělí. Marie vběhla do kanceláře, chytla mne za ruku a jen těžce mi mezi vzlykáním a naříkáním popisovala, co se děje. Její malý syn je promodralý a nedýchá. Bojí se, že zemře. Šla jsem s ní. V bytě bylo velké množství lidí, kteří pobíhali a křičeli. Zmatek, dusno a chaos.

Malý Filip nedýchal. Po chvilce oživování

těhotenství ale přítel začal užívat drogy. Byl agresivní, bil ji. Její sen se ocitl v troskách.

Domácí násilí nabíralo na intenzitě a ona najednou zase byla ustrašeným děvčátkem, které se choulilo pod peřinou. Jenže tentokrát vedle ní nebyli její sourozenci, ale její dcera a novorozený syn.

Přestala vycházet ven, aby nemusela vysvětlovat, od čeho má modřiny. Hubla, protože jídlo dávala svým dětem a na ni nezbývalo. Pak její syn těžce onemocněl.

Diagnóza byla krutá: nikdy nebude mluvit, chodit a mentálně zůstane na úrovni

Příběhy ztracených existencí

zakašlal, otevřel oči a vyděšeně se rozhlížel okolo sebe.

Sanitka pak odvezla Filipa s jeho maminkou do nemocnice. Druhý den mi Marie přišla poděkovat. Ten krizový a zároveň intimní okamžik, kdy jsme společně bojovaly o život jejího syna, nás spojil silným poutem. Otevřela se mi a vyprávěla mi svůj příběh. Pocházela z osmi sourozenců, otec často pil, všechny peníze pravidelně prohrál v automatech a v záchvatech vzteku bil děti i svoji ženu. Marie si v okamžicích, kdy se spolu se sourozenci schovávala pod zatuchlou peřinou před otcovým hněvem, slibovala, že nikdy nedopustí, aby se k ní a jejím budoucím dětem choval muž takto. Nikdy nedopustí, aby její děti strachy močily do punčošek, tiskly roztrhaného medvídka, kterého našly večer u popelnic, a nikdy nepůjdou spát hladové a špinavé. Bude žít úplně jiný život.

32

únor 2020

Ukázala mi fotografii nenarozeného dítěte z ultrazvuku, klekla si na zem a křičela bolestí, kterou cítila hluboko uvnitř svého srdce.

S tímto odhodláním se šla vyučit na kuchařku. Škola ji bavila, byla to chytrá a krásná mladá žena s ideály. Měsíc před maturitou zjistila, že je těhotná. Narodila se jí dcera. Měla obrovskou radost, s partnerem si zařídili pronajatý byt, vše nasvědčovalo tomu, že se jí sen o krásné rodině splní. Pak otěhotněla podruhé. Během jejího

dvou let. Nenapadlo ji ani na okamžik, že by ho dala do ústavu. Ztratila by kus svého srdce. Syn míval záchvaty a péče o něj byla vyčerpávající. Zfetovaný přítel ji znásilňoval. Marie znovu otěhotněla, ale rodina ji donutila k potratu. Po něm seděla na zakrvácené posteli, u prsou měla plačícího syna – přišla o mléko. Nesla si to všechno v sobě.

Ukázala mi fotografii nenarozeného dítěte z ultrazvuku, klekla si na zem a křičela bolestí, kterou cítila hluboko uvnitř svého srdce. Chytla jsem ji za ruku a začala se modlit: „Pane, odpusť nám, čeho jsme se dopustili z beznaděje, strachu a nevědomosti. Odpusť nám naši krátkozrakost. Zůstaň s námi.“ Ten bolestivý okamžik plný slz byl zároveň okamžikem jejího obrácení.

■ Pavlína Břeňová pracovnice centra Naděje, Česká Třebová

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 12. 2. 2020 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Poslední země od autora Marka Orko Váchy. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 01/2020: Jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země.

Knihu Slova povzbuzení vyhrává Bohuslav Kult, Liberec. Připravil Dušan Karkuš.

2020 únor

33

post scriptum

O hrdosti text lucie endlicherová

„A

co vlastně dělá tvůj tatínek?“ V MHD člověk nechtěně vyslechne spoustu rozhovorů. Dvě malé slečny, maximálně druhá třída. Na hlavě čepice s bambulí a na zádech aktovky. Odkud asi jedou, když venku už je dávno tma? Že by byly tak dlouho v družině? „Tatínek má doma dole dílnu a v ní vyrábí pažby,“ zní zvonivá odpověď a odrazí se od nechápavého ticha. „Aha, ty nevíš, co je pažba. To je taková dřevěná část flinty.“ Ticho ještě nechápavější, ještě hmatatelnější. „Flinta je přece taková velká pistole. Teda puška.“ Musela jsem se znovu otočit, abych zahlédla to, co bylo z hlasu jasně poznat. A bylo to tam. Pod velkou bambulí zářily široce roztažené oči, úsměv stejné lucidity, hrdost, která by se dala krájet.

Hrdost, kterou by šlo nahmatat. Krájet by se dala, kdyby měl někdo chuť nabrat kousek i pro sebe.

Víc už jsem se nic nedozvěděla, musela jsem vystoupit. Ale když jsem se vylodila z autobusu, stála jsem chvíli na zastávce s vlhkýma očima. Hlavou se mi honilo mnoho témat. Štěstí, že ta holčička má pořád svého tatínka (i takhle velká, napadlo mě dokonce), krása obyčejné debaty těch dvou děvčátek, a především ta hrdost, vlastně až pýcha, kterou by šlo nahmatat. Krájet by se dala, kdyby měl někdo chuť nabrat kousek i pro sebe.

Někdy se život, který do sebe zapadá jako puzzle, rozlomí na tisíc malých střepů a ty spíše

34

únor 2020

Lucie Endlicherová redaktorka TWR a Rádia 7

drásají a bolí než co jiného. Právě takový jsem ho žila v posledních týdnech – s únavou a vyčerpáním, šedí a bez výhledu. A tady mi to došlo. Podle vnímavosti na tahle malá, prostá a kratičká zastavení uprostřed dne poznám, zda věci jsou nebo nejsou v pořádku. Za normálních okolností tyhle prosté chvíle nemíjím, ba právě naopak, vyhledávám je a občas jdu po jejich stopě jako ohař v lese.

Nesou v sobě totiž jednu velkou příležitost – příležitost k hrdosti na Tátu.

Stíhám si v běhu dní všímat těchhle obyčejností? Malých drobností, které cinknou člověku o nos a o srdce? A jsem pak hrdá? Je toho tolik, čím je možné se kochat, co se dá obdivovat a čím je dozajista dobré se pyšnit v debatě s druhými. Ne nafoukaně – i ta holčička v autobusu nejspíš věděla, že mluví o něčem, co si nevybrala, ale dostala.

Ale vidět to a nepoztrácet. Východ a západ slunce. Úsměv sousedky na schodech. Dobrý oběd uvařený s láskou, na který jsem byla pozvána. Radost ze setkání po letech. Vyslyšená modlitba.

Stála jsem pořád ještě na zastávce, všichni ostatní spolucestující už dávno odešli. (Většinou se zatvářili trošku nechápavě, když museli obcházet ženu, která sice vystoupila jako první, ale pak zůstala stát uprostřed chodníku.) Koukala jsem k nebi a doufala, že mám v očích stejných tisíc hvězdiček a v hlase stejně tolik radosti. Zdálo se mi, jako bych v dlaních místo střepů zase držela puzzle a viděla, kolik krásy a obyčejně pěkných chvil bylo do jednotlivých dílků vloženo. Kolik jsem toho dostala.

Jen slyšet, zastavit se, jen chtít neztratit hrdost.

Hrdost na svého Tátu. Nebeského Tátu.

■

M4 I4 M5 M6

M7 M8 I9 M9

I10 M10 I11 M11 I12 M12

I13 M13

M14

I15 M15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

M3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 12. 2. 2020. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

M2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

M1

V minulém čísle: ELIJÁŠ

L15 G15

Boží Slovo nás vede k tomu, aby naše řeč byla jasná a přímá, bez zbytečných slov navíc.

(Mt 5,37 a 12,36) Zároveň nám Bible sděluje Boží slovo ve svých knihách postupně, po částech, nikoli všechno najednou stejným způsobem. Přestože jde o zapsané Boží Slovo, lidské jazyky jsou narušené, zmatené, nedokonalé. Každý rozumíme slovům trochu jinak a to je mnohdy zdrojem nedorozumění i mezi lidmi.

Dejme tomu, že chceme lidem sdělit dvě zprávy: dobrou a špatnou – anebo špatnou a dobrou. Někdo chce slyšet jako první raději tu špatnou, aby ji měl dříve za sebou a mohl se potom těšit z té dobré. Jenže jiný by raději nejprve povzbudil svou mysl zprávou dobrou,

Chceme nejprve dobrou, nebo špatnou zprávu?

Aby pravda neublížila aby potom následující nedobrou zvěst lépe unesl. V tomto „učebnicovém“ příkladu dvou zpráv je situace ještě poměrně jednoduchá, protože se druhého můžeme přímo zeptat, jaké zprávě dá přednost. O mnoho složitější situace nastane, máme-li sdělit více souvisejících informací, o nichž ještě ani nevíme, jestli je druhá osoba bude považovat za dobré či špatné. Někdo bude chtít slyšet raději všechno hned, jen aby se necítil ochuzen o žádný detail; druhému zase vyhovuje postupné sdělování jednotlivostí, tak aby jednu po druhé dokázal vstřebat.

Podobná dilemata často prožívají například lékaři z oborů, které se setkávají s vleklými, vážnými, obtížně léčitelnými nebo nevyléčitelnými chorobami. Jejich úkolem je sdělit pravdivě diagnózu člověku, kterého vidí poprvé v životě a o němž vědí několik údajů nebo snímků z vyšetření. Z diagnózy potom plyne léčba, kontroly, zásah do života jak pacienta, tak jeho okolí, a především vyhlídky do budoucna. Ty bývají nejisté a pohybují se v rovině pravděpodobnosti. Medicína má sice k dispozici rozsáhlou evidenci výzkumů, které rozškatulkovávají pacienty do skupin vyjádřených procenty, ty ovšem nemohou s určitostí předpovědět vývoj nemoci toho konkrétního člověka, který právě sedí v ordinaci. I kdyby bylo rozložení 99 : 1, není jisté, zda daný člověk nespadá právě do oné jednoprocentní skupiny – ať už v dobrém, nebo ve zlém.

Nevhodně zvolený způsob komunikace není jen netaktní, ale může skutečně ublížit.

Vždyť naše tělo, duše a duch jsou navzájem propojené. Nedůvěra, pochybnosti, strach, bezradnost – to vše se nepříznivě projevuje na tělesné schránce, a pokud navíc bojuje s těžkou chorobou, může to stav člověka výrazně zhoršit.

Lékař sice nemůže nemocného dobře voleným slovem uzdravit – to může jedině Bůh, vhodný způsob komunikace si ovšem může Bůh použít jako svůj nástroj. A to platí nejen pro vypjaté situace při sdělování závažné diagnózy. Tento svět je od dob biblické babylonské věže poznamenaný nedorozuměním, a proto bychom měli pamatovat na to, že ne každý má stejně naladěný „přijímač“ a že i jedinou pravdu lze někdy sdělit více způsoby. text Martin Srb foto wikipedia a lucia sofo

FORMY SDĚLENÍ Poloprázdná/poloplná sklenice – je to dobrá, nebo špatná zpráva? nahoře: U Bablónské věže si lidé přestali rozumět – mluvili jinými jazyky.

Ani v jedi­ném jazyku ale nemusíme rozumět stejně – lidská řeč je digitální kód, slovo je symbol, který je přiřazen jen jako nejbližší obraz tomu, co má popsat. Přijetí sdělení, ve kterém je nutné popsat oblast zasaženou emocemi, tak může být velmi složité.