20/3

03 | 2020

iNform

ilustrace a design Ondřej Košťák ročník 52 | cena 46 Kč

uvnitř

brana.cb.cz

Všenáprava JAN AMOS KOMENSKÝ 1592–1670

Odbor pro manželství a rodinu pořádá Konferenci na závažné téma Bc. David Novák M.Th. Kazatel a předseda Rady Církve bratrské. Po ukončení teologického studia na ETS dálkově vystudoval Fakultu humanitních studií a pak International Baptist Seminary, pod University of Wales. Vyučuje na ETS homiletiku, misiologii, filozofii a etiku sociální práce.

JUDr. Bc. Daniel Bartoň, Ph.D, LL.M. Advokát, studoval práva v Praze, Aténách a Cambridge, teologii v Praze a Paříži. Působí jako samostatný advokát v Praze a jako odborný asistent na ETF UK. Ve své advokátní a akademické praxi se zaměřuje na náboženskou svobodu, lidská práva a pomoc obětem trestné činnosti, zastupoval několik obětí sexuálního zneužívání v církevním prostředí.

Sexuální zneužití

Porozumění, prevence a ochrana v církevním i rodinném kontextu P. ThLic. Marek František Drábek, DiS. Kněz, nemocniční kaplan a člen premonstrátského řádu.

Vystudoval KTF UK v Praze a licenciát z pastorální teologie získal na Mezinárodním institutu pastorální teologie ve zdravotnictví Camillianum v rámci Lateránské univerzity v Římě.

Absolvoval semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním na Papežské Gregoriánské univerzitě.

28. března 2020 10.00 – 16.00 hodin Sbor Církve bratrské v Praze 1 – Soukenická 15

Program: Přihlášky: do 22. 3. 2020 na adrese: jana.matulikova@cb.cz cena: 250 Kč (s obědem) Platba převodem: č.ú. 2900230978/2010, v.s. 28032020

9.30 – 10.00 10.00 – 10.30 10.30 – 11.30 11.30 – 13.00 13.00 – 14.00 14.00 – 15.30 15.30 – 16.00

Registrace Zahájení a biblický úvod Evangelikální církev a zneužití autority – Novák Právní odpovědnost církve a jejích pracovníků za sexuální delikty – Bartoň Oběd Sexuální zneužití, ochrana a prevence – Drábek Závěr

Typo K_design

EDITORIAL

Milí čtenáři.

Z OBSAHU 4

Slovo

Co tě nic nestojí, tak za nic nestojí

6

Rozhovor

Marek F. Drábek:

Přede mnou sedí zbičovaný Kristus

12 Téma

Všenáprava

19 Svátosti

Křest v Ježíšově jménu

20 Rodina

Společenství svatých

28 Diskuze

Je očkování dar od Boha?

PŘÍŠTĚ

Do Tvých rukou, Pane

Jiří Hofman

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 03/2020 Ročník Bratrské rodiny 52, Českobratrské rodiny 77 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 1. 3. 2020 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz

„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Jestli si říkáte, že je to pro tuhle dobu docela výstižný popis školní mládeže, pak byste měli vědět, že jí určen nebyl. Autorem tohoto výroku je Sókratés – znamená to tedy, že patřil generaci, která byla mladá zhruba před 2,5 tisíci lety. Věta „To máme mládež!“ se však stala sloganem provázejícím mladé generace v jakékoli době. Kdyby však mělo platit, že každá starší generace byla lepší, než je ta nastupující, pak by Sókratovi po těch letech už neměl kdo naslouchat, protože by lidstvo na postupný mezigenerační úpadek už dávno muselo vyhynout. V mládeži tedy asi problém nebude, a kdo si myslí, že ano, možná by větu „Když jsme byli mladí my, bylo lépe“ mohl nahradit přesnějším „Když jsme byli mladí my, bylo mi lépe“. Že je ale ve světě něco špatně, je evidentní. Stačí se rozhlédnout, ani nemusíme vidět moc daleko. Jen to nebude chyba mládeže, ale obecně člověka – jízda na šikmé ploše začala pradávno před Sókratem, když ti úplně první lidé neposlechli Boha. I Jan Amos Komenský, kterého si v tomto čísle připomínáme a který před 350 lety toužil po tom, aby se svět napravil a aby se na zemi žilo v harmonii, klidu a míru, věděl, že bez Boha to nepůjde. Na prvním místě v nápravě světa stojí Bůh, neboť On byl na počátku. Člověk pak má „prospívat světu, svým přičiněním pomáhat jeho nápravě, a tím se navracet k Bohu, k věčnosti“.

Toto číslo časopisu Brána vám prostřednictvím tématu a pohledu Komenského nápravy věcí lidských otevírá i další prostory, ve kterých máme my lidé co narovnávat – rozhovor a Markem Drábkem je sondou do problematiky sexuálního zneužívání v církvi, příběh vás zavede do jedné z mnoha rodin, ve kterých není všechno tak růžové, jak růžově to vypadá, v hovorech bude řeč o zákonictví na úkor milosrdenství. Máme co napravovat, máme se o co snažit.

Přeji nám všem, aby nám Komenský byl příkladem nejen moudře nasměrované snahy, ale i vytrvalosti, která se nikdy snažit nepřestane. Ani když naše úsilí lehne popelem, jako Komenského dílo těsně před vytištěním. Ani když nám celý zbytek života nebude stačit na to, abychom své dílo dokončili, jako se to stalo jemu. Protože Bůh nehledí na výsledky, ale na srdce.

Přejeme příjemné čtení.

Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

1. Královská 18, 36–38

CO TĚ NIC NESTOJÍ, ZA NIC NESTOJÍ text JIŘÍ SERBUS ilustrace BRÁNA

N

áš příběh se odehrává okolo roku 870 před Kristem, za krále Achaba, který vládl severnímu Izraeli.

Achab měl za manželku Jezábel, dceru fénického krále a kněze démonického náboženství. V té době žil prorok Eliáš, jehož jméno znamená „Mým Bohem je Hospodin.“ Nádherné jméno. Představte si, že kamkoli přišel, když se ho zeptali, jak se jmenuje, odpověděl: Mým Bohem je Hospodin.

Eliáš dostal od Hospodina obrovský úkol. Měl probudit izraelský národ z odpadlictví od Hospodina a povolat Izraelce zpět ke službě živému svatému Bohu. Eliáš byl zvláštní chlapík. Pocházel z naprostého zapadákova, z malé vesničky Tišbe za Jordánem, kousek od Galilejského jezera. Navíc byl dnešními slovy řečeno „nula odnikud“. Jako já.

Kdo tehdy ve starém Izraeli něco znamenal, byl známý jménem svého otce.

O Eliášovi nic takového nečteme. Proto byl tak podobný nám. Nezáleží na tom, zda jsme syny toho nebo onoho, ale záleží na tom, zda se chceme nechat Hospodinem použít a jestli mu chceme sloužit.

Eliáš jako Boží posel kázal Hospodinův soud proti odpadlému Izraeli.

Tehdy tam byl kult Baala, pohanského bůžka, který podle svých uctívačů ovládal déšť a byl zodpovědný za hojnost

4

březen 2020

„Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh.

Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.“ I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil.

úrody. Eliáš byl povolaný Hospodinem k potoku Kerítu, kde ho zaopatřovali potravou havrani. Strávil tam dost dlouhou dobu a podle mého se u potoka také modlil. Po třech letech a šesti měsících poslal Hospodin Eliáše za Achabem. Bůh chtěl po třech a půl letech sucha dát Izraeli déšť.

Eliáš sdělil Achabovi, aby se na hoře Karmel shromáždil celý izraelský národ a 450 Baalových proroků. Eliáš tam vybudoval oltář z dvanácti kamenů jako symbol jednoty Izraele. Následující duchovní boj se měl týkat všech dvanácti kmenů, i když byl Izrael navenek rozdělen na severní Izraelské a jižní Judské království. Oltář byl zbudován ve jménu Hospodinově. Je důležité, co děláme a v jakém jménu to děláme. Okolo oltáře vyhloubil příkop asi na třicet litrů. Poté narovnal dříví, rozsekal býčka a položil ho na dříví. Poručil naplnit džbány vodou a vylít je na hranici – třikrát za sebou. To byl důkaz, že Hospodin udělá skutečný zázrak. Všechno bylo mokré, i příkop kolem oltáře byl plný vody. V tento okamžik u oltáře vyvrcholil Eliášův několikaletý modlitební zápas na Karmelu. Duchovně se tu utkal s davem uctívačů falešného boha. Měl přitom jen dvě zbraně – modlitbu a víru v Boha. Jeho velmi stručná modlitba má v hebrejštině 41 slov.

Hospodinův oheň spálil mimo oběti i kameny, písek a vodu, která byla v příkopu kolem oltáře. Když to lidé viděli, padli na tvář před obrovskou Boží mocí.

Lid poznal, kdo je skutečně Bohem Izraele. Pochytáním a popravou Baalových proroků Eliáš vlastnoručně naplnil Mojžíšův zákon. Trest smrti byl v Izraeli spravedlivou odplatou za pohanskou modloslužbu.

Na základě dalších událostí z Eliášova života Nový zákon uvádí jeho víru a modlitbu jako příklad moci modlitby a povzbuzení pro církev. U Jakuba je psáno, že se Eliáš modlil naléhavě. Co to znamená? Že do své modlitby musel něco vložit, něco ho stála. Přinejmenším určité množství času. Modlil se, aby nepršelo, a připravoval se na střet na Karmelu.

Právě to, co je psáno v 1Kr 18,42, podle mého názoru dnešní církvi chybí. Eliáš se sehnul k zemi a vtiskl tvář mezi kolena. Pokorně se sklonil před svým Bohem, který vyslyšel jeho modlitby a dokonal jeho několikaletý modlitební zápas. Stejně tak dnešní církev by se měla sklonit a volat k Bohu.

Je čas, kdy nás Bůh volá, jako volal Eliáše. Stále je čas, abychom se sklonili a začali se naléhavě modlit. Naléhavá modlitba něco stojí. Minimálně čas, kdy člověk musí být na kolenou. Kdysi v polovině 80. let jsem se setkal s bratry v Kristu, kteří měli zkušenosti z komunistických lágrů a kriminálů. Několikrát jsem se s nimi modlil.

Byla to velká zkušenost. Když se modlili, měl jsem zavřené oči a cítil jsem, že v té místnosti je Bůh. Měl jsem strach oči otevřít a natáhnout ruku před sebe, abych se ho nedotknul a nezemřel.

Vězni tam měli heslo: Co tě nic nestojí, to za nic nestojí. A to platí i dnes. Modlitba, která nás nic nestojí, za nic nestojí. Říkám to i sám sobě. Jestliže chceme s něčím pohnout, v rodině, na skupince, ve sboru, nebo i v církvi, musíme dát hlavu mezi kolena a naléhavě se začít modlit. Jestliže chceme něco změnit, jestliže chceme něco ovlivnit našimi modlitbami, musíme se modlit jako Eliáš. Dát svoji hlavu mezi kolena a volat k Bohu.

Jeden příklad naléhavých modliteb můžeme vidět v Ochranově v roce 1727.

Tehdy tam působilo několik skupin – anabaptisté, luteráni, potomci Jednoty bratrské. Měli mezi sebou spoustu sporů a dohadů, ale začali se společně modlit. Měli památku večeře Páně a sestoupil na ně Duch svatý. Dotknul se i lidí, kteří byli několik desítek kilometrů daleko od Ochranova. Po této památné neděli se přestali hádat a soupeřit a začali se nepřetržitě, naléhavě a usilovně modlit. V průběhu dvaceti let vyšlo z této vesnice více misionářů než z celé protestantské Evropy za dvě století. Jedna jediná modlící se

vesnice proti celé protestantské Evropě.

Jak je to možné? Věřím tomu, že za to mohou usilovné, nepřetržité a naléhavé modlitby.

A to je výzva i pro nás. Jestliže chceme s něčím pohnout, v našich rodinách, skupinkách a sborech, tak musíme jít na kolena jako naši otcové a dědové v Kristu.

Musíme se modlit tak, jako se modlil Eliáš.

Naléhavě a usilovně.

Bůh nás volá, tak jako volal Eliáše. Něco nás to bude stát. Chceme něco změnit?

Chceme s něčím pohnout? Jestliže ano, tak se začněme modlit.

■

JIŘÍ SERBUS (1967) Pochází z nevěřící rodiny. Byl pastorem ve dvou sborech Apoštolské církve, které spoluzakládal.

Od roku 2003 je členem CB a od roku 2018 kazatelem ve sboru v Mladé Boleslavi.

Osobně mám moc rád biblické příběhy, kde je vidět nějaký děj. O to raději mám příběhy, kde je vidět, co udělal Hospodin. Biblické příběhy jsou vlastně také dějinami církve. Mám rád i dějiny Svobodné církve reformované a Jednoty českobratrské. Když se dívám do minulosti na službu našich dědů a otců, vidím obrovský misijní a modlitební zápal. Mám pocit, jako by se tyto dvě věci z našich sborů Církve bratrské vytrácely. Vidím, že se vytrácí důvěra v Boží přítomnost.

Když jsem byl ve sboru v Benátkách nad Jizerou, často jsem slyšel o modlitební skupince, která tam mnohé roky fungovala. Nikoho z jejích členů jsem osobně nepoznal. Všichni byli už doma, u Pána. Osobně věřím tomu, že díky modlitbám lidí nejen z této skupinky se benátecký sbor v posledních dvaceti letech přibližně zdvojnásobil. Ovocem modliteb je misijní aktivita a projevy Boží moci. Tam, kde jsou modlitby, je i spoléhání se na Boží jednání a jeho zaslíbení.

Mojí oblíbenou biblickou postavou je Eliáš. Často si čtu jeho příběhy.

Je mi velkým příkladem vytrvalosti v modlitbě, víře a odhodlání následovat Hospodina. Nový zákon jasně uvádí, že sucho přišlo na Izrael na základě Eliášových vroucích modliteb. Jak můžeme číst u Jakuba, je zdůrazněno, že Eliáš byl člověk jako my, stejně podrobený utrpení. Je tu zdůrazněna jeho naléhavá modlitba, která způsobila sucho nebo déšť. Proto jsem si dnes vybral Eliáše, abych se podíval na jeden úsek z jeho života a služby. Kéž to je pro nás inspirací i dnes.

2020 březen

5

ROZHOVOR

PŘEDE MNOU SEDÍ ZBIČOVANÝ KRISTUS ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Říká o sobě, že je workoholik. Sálá z něj mír, energie a rozhodnost. O problematice sexuálního zneužívání v církvi otevřeně mluví kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského Marek F. Drábek.

A

bsolvoval jste kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním v Římě.

O čem je?

Šel jsem tam se záměrem víc tomu rozumět – co všechno může problém sexuálního zneužívání obsahovat, co všechno to znamená pro církev, co se dělo, jak se to dělo, kde selhával systém. Řím mi nepřinesl mnoho konkrétních dovedností práce s oběťmi, ty jsem měl z předchozích výcviků jako nemocniční kaplan.

Kdy jste zjistil, že to je problém nejen nefunkčních rodin, ale i církevní?

Nejdříve jsem to četl v médiích, ale nejsilněji to na mne zapůsobilo ve chvíli, kdy přišel první člověk, který byl zneužívaný knězem.

Pokud s tím přijde člověk ve zpovědi a platí zpovědní tajemství, co s tím můžete dělat?

Nejsem typický kněz, který sedí denně ve zpovědnici, ale je pravda, že v nemocnici zpovídám a zpovědní tajemství má platnost všude. Pomoc pro oběti je už v tom, že mohou přijít do prostoru, kde očekávají, že se o problému nikdo jiný

6

březen 2020

nedozví. Mohou mluvit o tom, co v nich často vyvolává velký stud. Je to vlastně velmi bezpečný prostor, pokud někdo nebyl zneužit při zpovědi. Pokud tuto prvotní důvěru duchovní uchopí správně a podpoří oběť, může ji postupně povzbudit k tomu, aby o tom mluvila mimo zpověď, aby udělala krok ven ze zpovědního tajemství a řekla to třeba kamarádovi, nějakému odborníkovi. Duchovní může nabídnout, aby to s ním dotyčný otevřel mimo zpověď a doprovodit ho na první setkání s terapeutem, policií atd.

Takto to zní, jako že dospělí lidé otevírají něco z dávné minulosti. Kdyby se ale jednalo o dítě, má kněz ze zákona povinnost nahlásit případ na policii. Je to i církevní příkaz?

Zpovědní tajemství pravděpodobně žádný kněz nepřekročí. Je za všech okolností závazné a v mnoha zemích respektované. Sám jsem myslím velmi radikální v otázkách spojených s otevřeností církve, mám za to, že bychom měli být víc transparentní, ale mít jistotu, že kněz nevyzradí zpovědní tajemství, je důležité. Dítě, ale i dospělý člověk, když začne o zneužívání mluvit ve zpovědi, na to spoléhá, a právě proto o tom začne mluvit. Bez téhle jistoty by se možná nikdy neodvážil.

Nicméně s dětmi se dá dobře mluvit, vysvětlovat, dát jim oporu, že to nebudou muset říkat samy. Ujistit je, že s nimi půjdu za rodiči nebo na policii a, že nic z toho, co se stalo, není jejich vina, jejich hřích a že věřím, co mi říkají.

Mohu dítěti před rozhřešením nabídnout, že když na mě počká v lavici, sednu si k němu a zeptám se ho, jestli mi chce něco říct. Tam mi to může ještě jednou svěřit a já mu pak můžu pomoct. Pokud to neudělá, tak chci, aby vědělo, že to nikomu neřeknu, ale vždycky je zváno, aby přišlo a mohlo si o tom znovu promluvit. A to je pro dítě

velká věc. Protože když to nahlásíte, dítě, které o tom samo nechtělo mluvit, může všechno popřít. Některé formy sexuálního zneužívání nezanechají stopy a policie může mít problém s tím něco dělat.

P. ThLic. MAREK FRANTIŠEK DRÁBEK, DIS. (1977) Kněz, nemocniční kaplan a člen premonstrátského řádu.

Vystudoval KTF v Praze a licenciát z pastorační teologie získal na Mezinárodním institutu pastorální teologie ve zdravotnictví Camillianum v rámci Lateránské univerzity v Římě. Absolvoval semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním na Papežské Gregoriánské univerzitě.

Máte nějakou takovou osobní zkušenost?

Pracuji hlavně s dospělými, s dětmi osobní zkušenost nemám, ale takto bych to řešil. Dělám to tak u dospělých. I dospělý člověk někdy k tomu, aby začal mluvit, potřebuje mít absolutní jistotu, že se to nikdo jiný nedozví. Někdy velmi pomůže už to, když mu někdo

→

2020 březen

7

ROZHOVOR

řekne „Já ti věřím“, protože některé příběhy znějí až absurdně a oběť sama nechápe, jak se do takové situace mohla dostat. Lidé v šoku se totiž nechovají tak, jak bychom předpokládali. Když někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního zneužívání, slyší jejich příběhy, často si říká, že je to divné chování. A oběti si říkají totéž. Mají velkou obavu, že tomu nikdo nebude věřit.

Sledujete pak dál případy lidí, se kterými jste prošel tak těžký úsek cesty?

Většinou je ta cesta delší. Normální terapie trvá zhruba rok, u traumatizovaných lidí jsou delší. To, co dělám já, je dlouhodobý proces duchovního doprovázení. A znám příběhy lidí, a jsem s nimi v kontaktu, kteří se z toho vyhrabali a postavili se na nohy.

Je to povzbuzení do další služby. Řekl jste, že církev má prostředky na ochranu obětí, ale nepoužívá je…

Prostředky jsou v informacích – lidé by měli vědět, co mají dělat, a dokázat zachytit zneužívající chování včas. Pomalu se mění základní paradigma v přístupu k této problematice. Poslední papežové zdůrazňují, že je potřeba postavit do centra oběti, ne agresora. To nic nemění na presumpci neviny. Ale oběti jsou vždycky křehké, právě proto se staly oběťmi – agresoři se nevybírají silné jedince, ale nějak oslabené, aby to měli snadné. Dítě, které má zázemí a umí si nastavit hranice, totiž může agresora rychle označit. Někdy slýchám, že žena v minisukni nebo třeba opilá si za znásilnění vlastně nějak může sama. Je to totéž, jako by platilo, že když někdo položí peněženku a na chvíli ji pustí z očí, není vina zloděje, že ji ukradl. Krást ani znásilňovat se prostě nemá! Říkáte tím, že neplatí přísloví „příležitost dělá zloděje“, ale příležitost jen ukáže, kdo už tím zlodějem je?

Nějak tak to je. Když zkoušeli agresory, koho by si z davu lidí vybrali, zvolili ty, kteří už svojí chůzí a postojem působili nejistě. Dělali to samé, co dělá dravec, když se dívá na stádo laní. Takže jde-li žena v minisukni a je na ní už z dálky vidět, že

8

březen 2020

jestli se na ni křivě podíváte, tak vám jednu ubalí a kopne vás do rozkroku, jen blázen si ji vybere jako oběť. Predátor si vybírá ty, kteří jsou nějak oslabení.

Je zvláštní, že když takto popisujete predátory, že se to týká i duchovních.

Proč ne? Proč by se to nemělo týkat kohokoliv? Proč bych to nemohl být zrovna já? Není to černobílé, buď/anebo. Vždyť já jsem také několikrát v životě zneužil moc. Třeba z pozice staršího jsem chtěl po mladším, aby pro mě něco udělal. Věděl jsem, že nechce, ale že je slabý na to, aby mi odporoval. Predátorem se člověk nestane skokem, je to kontinuum. Zdravý dospělý člověk to reflektuje a rozlišuje, kde svoji moc používá ne úplně hezky, ale ještě společensky přijatelně, a kde už je to za čárou.

Napsal jste práci Duchovní doprovázení agresorů sexuálního zneužívání, především kněží. Kam je chcete doprovázet?

Před tu červenou lajnu? K přiznání?

K pokání? K uzdravení? Zpět k Bohu?

Agresoři většinou souhlasí s doprovázením ne proto, že by to sami chtěli, zvlášť pokud toho udělali hodně, ale většinou je k tomu dožene to, že jsou chyceni za ruku

– když už vznikne průšvih a je potřeba s tím něco dělat. Práce s nimi znamená působit v několika vrstvách. Jednak jde o to, aby pochopili svoji vlastní sexualitu – ačkoli to zní absurdně, mnozí z nich vůbec nemusí mít pojmenovanou svoji orientaci, jestli jsou heterosexuální, homosexuální…

I heterosexuál může zneužít chlapce. Pokud chce například orální sex, může mu být jedno, jestli je před ním holčička nebo chlapeček. Může experimentovat.

Další oblast je osobní zralost – co člověk reflektuje. Tam je třeba, aby agresor pochopil bolest, kterou způsobil, a její důsledky. Nejen na oběti – pokud je to duchovní, tak tím rozstřílí celou farnost.

Hroznou službu tím dělá také celé církvi, Bohu a Kristu. Je třeba podívat se i na oblast vztahu k Bohu – kde je Bůh a co se to vlastně děje, jak se na mě dívá? U agresorů je i hodně hanby, která jim brání připustit si realitu. Není jednoduché si otevřeně přiznat, že mám sexuální fantazie s dětmi, natož s tím za někým jít jako s problémem.

V tom je obrovská bolest těchto lidí.

Moje práce mě vede k tomu, mluvit o těchto věcech s respektem, neumím si představit, jak bych mohl pomáhat někomu, kdo má problém se svými pedofilními představami. Byl by ochoten za mnou

přijít po tom, co jsem se této věci vysmíval? A nejhorší je, když v tom ten člověk zůstane sám. „Když se zjistí, že se nějaký kněz dopouštěl zneužívání, tak je třeba, aby to ve farnostech, kde působil, zaznělo. Aby bylo řečeno, že se oběti mohou hlásit, že mohou přijít a že jim společenství církve nabízí pomoc.“ To jsou vaše slova. Děje se to?

Ano, už se to někde děje, ale ještě nejsme v Čechách dostatečně připraveni na pomoc postiženým farnostem. Když to řeknu ve farnosti, musím být připraven okamžitě začít pracovat. Je to, jako když mezi lidi padne granát. Někteří tomu budou věřit, jiní nebudou a někteří tomu nebudou rozumět a vůbec nebudou vědět, co si o tom mají myslet. Je to velmi těžké, protože pro ně onen kněz udělal spoustu objektivně dobrých věcí. Černobílé vidění tady nefunguje. Je nutné vnímat, že ten člověk není absolutní zlo, udělal hodně dobrých věcí – i pro mě, a já si je prostě budu držet. Ale zároveň udělal pro jiného člověka něco zlého. Jako mafián, kterého poslali do vězení, ale předtím třeba na ulici zachránil moje dítě. Nebudu to zpochybňovat, ale nebudu zpochybňovat ani to, že dítě někoho jiného zabil. Takhle ten svět prostě je.

Co se tedy po takovém výbuchu ve společenství věřících dá dělat? Jak může znovu vstát z popela?

Je třeba pomoct obětem, farnosti i tomu knězi. Nikoho nevyloučit a snažit se znovu dát lidi ve farnosti dohromady, aby lidé mohli opět navzájem fungovat. Členové farnosti jsou sekundární oběti. V zahraničí, kde už s tím mají zkušenosti, naběhne do farnosti tým krizové intervence, který hned začne s lidmi pracovat. Naslouchají jim a pomáhají pochopit, co se stalo. Zapojí všechny zdroje farnosti, snaží se zabránit rozhádání a usilují o to, aby došlo k pochopení toho, co se děje s oběťmi, co s tím, kdo zneužil, a pomáhají jim se v tom zorientovat. Někteří lidé, když to vyjde najevo, si uvědomí, že si třeba něčeho všimli, ale vždycky si řekli, že to není možné. Takový

člověk bude možná prožívat velké dilema – co řekne? „Ano, on je vinen, a teď si vzpomínám, že jsem to viděl,“ a pak bude stát před otázkou: „A proč jsi nic neřekl?“, nebo se přidá na stranu těch, kteří tvrdí, že dotyčný nic neudělal, protože si odmítá připustit, že je vlastně spoluviníkem.

Nechápe, jak se do takové situace dostal.

I tohle se musí nějak zpracovat.

Co si myslíte o „geografické terapii“, kdy jsou agresoři „za trest“ přesunuti do jiné farnosti, kde věřící nevědí, že se jedná o sexuálního predátora?

To je asi to nejhorší, co se může stát. Doufám, že se to už neděje, ale mám důvod si myslet, že se to v Čechách také stávalo. Ale tak, jak jsou pravidla dnes v církvi nastavena, je to nepřípustné.

PREDÁTOR SI VYBÍRÁ TY, KTEŘÍ JSOU NĚJAK OSLABENÍ.

Takže vnímáte, že se v církvi v poslední době mění postoje?

Pomalu. Protože jde o změnu kultury a protože tomu někteří lidé nechtějí věřit.

Protože je to těžké. Dítě někdy bývá použito jako prostředek dosažení nějakého cíle v boji mezi manžely a v některých případech je to vymyšlené. V případech duchovních ale přicházejí hlavně dospělí – a jdou s kůží na trh, protože přicházejí později. Řekl jste, že se tento problém týká odhadem 4 až 6 % kněží. Drtivá většina nevinných duchovních tak nese následky špíny této malé skupinky. Proč se od nich církev razantně nedistancuje hned na začátku, aby štít církve zůstal čistý, ale naopak v zájmu „čistého štítu“ tyto činy ututlává?

Ta procenta nejsou absolutní, jsou to statistiky z oblastí, ve kterých se o tom problému mluví – z Austrálie, USA. Jsou to ta nejhorší čísla, která jsem v dané souvislosti slyšel. Ale vůbec nemám představu, kolik to je v Čechách. Doufám, že podstatně méně.

Tím je ale ten problém pro církev větší, protože trpí špínou ještě menší skupiny.

Myslím, že dynamika církve je podobná tomu, co se děje v rodinách – nenapíšete si na dveře: „Bacha na tátu, zneužívá děti.“ Mechanizmus v církvi se rozběhne podobně jako v rodině – problém se stává rodinným tajemstvím celého kmene. A pokud se to stane ve sboru, má malá skupina ještě větší tendence to utajit. Prostě proto, že „my chceme mít dobré jméno, nechceme, aby se o nás mluvilo špatně“. Pro mě je to pak otázka, co je to svatost. Znamená to, že jsme bez hříchu – ti „křesťané“, kteří žijí tak, jak se má, nebo něco jiného?

Ale ututlávání je časovaná bomba.

Spoléhá se na to, že nikdy nevybuchne?

Je. Pro mnohé představené to bylo velké tabu. Tohle téma se otevírá teprve v posledních letech, byli jsme zvyklí, že bylo zahrabané, jako by neexistovalo. Vždycky to byla vina těch žen, někoho – ale nikdy ne agresora. Neexistovala představa, kolik takových případů je. Kdyby to bylo třeba jen deset kněží v republice – může se říct: „Jen deset? To se dá udržet.“ Ale pak se objeví další a další – ale když jsem to neřekl u desátého, řeknu to u jedenáctého?

U dvanáctého? Kdy to zastavím? Ti, kdo to mají řešit, tomu třeba nevěří, protože toho dotyčného znají. Nějak je to pochopitelné.

Věřili byste, že někdo z vaší vlastní rodiny na táborech zneužívá děti? Nevěřili.

Otevřeně jste promluvil o špatném rozhodnutí církve přimět oběti svědčit pod tlakem trestního oznámení na neznámého pachatele. Je z toho cítit, že církev nebere v potaz pocity oběti, i ofenzíva proti falešným obviněním. Proč si myslíte, že k tomu rozhodnutí došlo?

Rozhodnutí církve je snaha dořešit věci za každou cenu. Ale první by měl být

→

2020 březen

9

ROZHOVOR

pastorační přístup: věříme vám, pojďte nám pomoct něco s tím udělat. Setkat se s obětí jako s člověkem, kterému bylo ublíženo. Přijmout ho. Ne dostat jako jednu z prvních věcí, se kterou se oběť setká ze strany církve, předvolání na policii. Souhlasím s tím, že je třeba věci dořešit, ale někdy je to diskutabilní – třeba když ten duchovní už nežije nebo je velmi starý a nemůže nikomu ublížit – a pro oběti je proces jen další utrpení.

Sexuální zneužívání v církvi jste nazval nejen osobním, ale i systémovým hříchem a spojil jste ho s klerikalismem – kdy určitá skupina lidí má jisté výsady, zachází se s nimi jinak než s ostatními členy církve. V evangelických církvích toto dělení není – kazatelé mají rodiny a skrze ně jsou stejnou součástí církve jako kdokoli jiný. V problematice sexuálního zneužívání v církvi jste ponořen už sedm let – kde vidíte největší riziko selhání u evangelických duchovních?

Tohle nevím, proto teď budu mluvit jako cizinec. Vím, že třeba u baptistů v USA to byl také problém – a čísla ukazovala, že nebyl o moc menší než v katolické církvi. Netuším, jestli je to opravdu tak, že v evangelických církvích kazatelé nemají žádné výsady. Existují studie, na které si vzpomínám, které se týkaly lidí ze staršovstva a partnerů těch, kteří zneužívali – oběťmi byly dospělé ženy. Nejde jen o děti, jde o pozici, ze které ke zneužívání dochází. Když někoho duchovně doprovázím, jsem pomáhající profesionál, nejsem ve stejné pozici jako ten druhý. Zneužití z téhle pozice není jen tělesné, protože jsme chrámy Ducha svatého – jde o obrovský zásah do integrity oběti. Základní princip je, že dotyčný zneužije svoji moc a postavení. Přece je to ten „dobrý pastor“.

Narážíte na toho svědka, který si řekl, že to není možné, a nic neudělal?

Vždycky se najde něco, co vám zabrání, abyste nesla následky toho, že to řeknete – vy jako oběť, nebo já jako svědek, který to viděl, ale špatně vyhodnotil. V tomto je to stejné v katolické církvi,

10

březen 2020

v evangelických církvích, v rodinách. Není v tom rozdíl – je to komunita lidí, kteří drží spolu. Jsou v ní lidé různých profesí, různých schopností myslet, reflektovat.

A jako v rodině pak chytrý strýček začne přemýšlet, co to s ní udělá, jiný strýček na to reaguje úplně jinak. Pak je tam někdo, kdo má terapeutický výcvik, a začne nad tím přemýšlet z odborného hlediska. A nakonec někdo řekne: „Ale jestli to řekneme, on má hypotéku, a jestli půjde do vězení, kdo se postará o jeho rodinu? Není lepší to neříct?“ … To se začne dít v rodině a myslím, že se to děje i v jiných komunitách.

LIDÉ PAK MLUVÍ O TOM, ŽE JIM NĚKDO UKRADL BOHA, CÍRKEV, SVÁTOSTI. CHTĚLI BY, ALE NEJDE TO.

Hraje v myšlení toho, kdo zneužívá, roli pocit beztrestnosti?

Asi má pocit, že to zvládne, že to má pod kontrolou. Pak působí také kognitivní distorze – překrucování toho, co je evidentní, způsobem: „Vždyť je to projev lásky, máme se rádi. Pán Bůh přece není proti tomu, když mám někoho rád…“ Když jeden kněz, který byl obětí jiného kněze, říkal, že je to špatně, dostal odpověď: „Je to špatně, ale my máme mezi sebou intenzivní hluboké přátelství, v těch je to povolené. To je jiný svět, tomuhle Pán Bůh žehná.“ A člověk, když je mu šestnáct, sedmnáct, si není jistý. Ani pro toho zneužívaného není všechno, co pro něj agresor udělá, špatně. V tom to je nebezpečné.

Mluvil jste o odpuštění. Církev může vyvíjet tlak ve stylu: „Jsi křesťan, odpusť.“ Ale ono to tak nefunguje. Kdy

může dojít k odpuštění? Kdy začne proces uzdravování?

Ve chvíli, kdy má oběť prostor říct, co se jí stalo, vyjádřit hněv, a kdy má prostor se k tomu vracet. Proces odpuštění není jednorázový akt, ale spirála do hloubky.

Oběť nikdy nenutím, aby odpustila, je to cíl, který má v rukou Bůh a oběť. Když mi někdo vezme bonbón, tak mu odpustím – je to škoda, která nezničí můj život a neponesu si žádné následky. Když mi někdo zlomí nohu takovým způsobem, že budu kulhat, neodpouštím jen to, že mi zlomil nohu, bolest, kterou mi způsobil, ale třeba kvůli tomu nebudu moct dělat něco, co by mě moc bavilo – a tohle musím odpustit taky. A možná se to, co všechno mi to způsobilo, ukáže až v životě. Proces uzdravení jednotlivce začne ve chvíli, kdy si oběť uvědomí, že něco není v pořádku, a začne hledat pomoc, oddělí se postupně od agresora. Proces uzdravení společenství začíná ve chvíli, kdy začne naslouchat obětem.

Prožité trauma může mít dva důsledky – posttraumatický rozvoj, kdy oběť přetaví utrpení do dobra a angažuje se třeba v pomoci dalším obětem, anebo posttraumatickou stresovou poruchu. Rána se nikdy nezavře, oběti zanevřou na lidi, na církev, na Boha…

Lze jim pomoct?

Děje se to často. Lidé pak mluví o tom, že jim někdo ukradl Boha, církev, svátosti.

Chtěli by, ale nejde to. V takové situaci existuje možnost vyjádřit to vůči Bohu.

Vynadat mu, třeba sprostě. Pokud vidím Boha jako viníka, tak se s ním takto dát do křížku. Bůh to chápe, on to unese.

Cesta je dostat se k bolesti a vyjádřit ji.

Osobně vidím, jak je Bůh skvělý, protože na takovou bolest opravdu odpovídá.

Lidé cítí, že to Boha mrzí. Zažil jsem, že cítí, že to byl Bůh, kdo tam byl zneužitý. Že když jsme si při křtu oblékli Krista, není to jen nějaká legrace. Že tam nebyla zneužívaná jen Mařenka nebo Jeníček, ale protože oběť je oblečena v Krista, byl zneužit i Kristus. A najednou se mohou s Kristem sjednotit v utrpení, Ježíš

VE SLUŽBĚ NEMOCNÝM Marek F. Drábek slouží jako nemocniční kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

se k němu přiznává. Bez vyjádření hněvu a emocí se ale člověk k tomto jádru těžko dostává.

Jak je k tomu vedete?

Učím je třeba se modlit: „Bože, já ti nevěřím, že se o mě postaráš, protože jsi to nikdy neudělal. Bože, já ti nevěřím a mám z tebe strach. Protože ses o mě nepostaral.“ Ať se třeba měsíc takto modlí. A věřím tomu, že na to Bůh odpoví. Vedu je tím jen k tomu, aby si uvědomili, co mají proti Bohu. Mají strach mu to říct, ale Bůh na to vždycky dobře zareaguje. O něj se nebojím. Dodnes vzpomínám na jednu ženu, seděla tu přede mnou strnulá, poslouchám ji a najednou mi letí hlavou: „Bůh je ...!“ A bylo to tak sprosté slovo, že jsem si říkal, že tohle není z mého myšlení. Co když je to Duch svatý? Ještě chvíli jsem ji poslouchal a ta věta mi v hlavě lítala sem a tam, až jsem řekl: „Napadla mě jedna věc. Nevím, co to znamená, ale já tu větu řeknu a vy mi řeknete, co si o tom myslíte.“ A řekl jsem ji. A ona jako kdyby se z té strnulosti uvolnila. Bylo to přesně to, co si myslela. Bůh to v ní otevřel a mohli jsme to řešit. Bůh ví, co si

kdo myslí, zná tu bolest. Byl zneužitý, ví přesně, co se dělo. Z tohoto principu vycházím, když se s oběťmi bavím. Jsem přesvědčen, že přede mnou sedí zbičovaný Kristus.

Ve službě sexuálně zneužívaným v církvi jste aktivní už sedm let. Cítíte vlastní zodpovědnost v tom, jak zefektivnit systém pomoci obětem?

Chci do toho investovat, co můžu, ale jsem si vědom, že je to o změně kultury, bude to trvat. A vím, že si musím projít i nepochopením, osočováním, že se snažím hledat kněze a likvidovat církev. Ale moje téma je péče o agresory, nechci likvidovat kněze. I protestantské církve mě kontaktují že chtějí to téma otevřít. To je známka toho, že se něco začíná dít, že nezavíráme oči. A to je fajn.

Co vám osobně těch sedm let setkávání s tak intenzivní bolestí dalo?

Pro mě je to také obrovské setkávání s Boží milostí, když vidíte, jak Bůh odpoví i na takové věci. Prožívám i velmi silné momenty v modlitbě. Třeba když jsem z okna viděl jednu z obětí, díval jsem se

na ni, aniž by to věděla. Napadlo mě, jak je těžké tomu člověku zprostředkovat, že ho někdo má rád, že ho mají rádi lidi, Bůh.

Tak jsem se modlil: „Pane Bože, nemohl bys něco udělat? Vždyť je to především Tvoje dítě, co já s tím můžu dělat? Vždyť se snažím ze všech sil…“ A najednou jsem měl silný pocit Boží blízkosti a vnitřního slova, které říká: „Já vím.“ Jako by stál nejen vedle mě, ale se mnou v té bolesti – Bůh taky někdy nemůže dál, i on nese kříž toho, že se nemůže přiblížit člověku.

Prožít sounáležitosti s tímhle Božím utrpením bylo jako cítit Otcovo zoufalství, když Ježíš na kříži volal: Bože můj, proč jsi mě opustil?

Možná bude tento rozhovor číst někdo, kdo je nebo byl obětí sexuálního zneužívání v církvi (jedno jaké), nese si to v sobě a bojuje s psychickými následky. Řekněte mu, prosím, teď to nejdůležitější.

Nejste sám, komu se to stalo. Nemusíte být sám ani v tom, jak to budete prožívat.

Jsou lidé, kteří jsou ochotni vám pomoct, a existuje cesta.

■

2020 březen

11

TÉMA

Výroční meditace nad Komenského opus magnum Obecná porada o nápravě věcí lidských

VŠENÁPRAVA text JAN HÁBL foto PETR GRULICH

J

akou má lidstvo budoucnost? Směřujeme do pekel, nebo máme očekávat lepší zítřky? Stojíme na pokraji zkázy, nebo u bran království nebeského? Jak na tom jsme? V jaké jsme kondici? Rok 2020 skýtá příležitost promyslet vyhlídky lidstva, je totiž rokem významného výročí. Když Jan Amos Komenský před 350 lety zemřel, zanechal po sobě své největší nedokončené dílo s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských. Dílo je to krásné, hluboké a rozsáhlé. Původní rukopis čítal nějakých dva tisíce stran textu. Překlad do češtiny byl rozvržen do tří svazků, každý kolem pěti set stran.

Jedná se tedy o velkolepý projekt, unikátní myslitelský počin, literární poklad, jeden ze zdrojů českého duchovního dědictví. Byla by škoda z něj nečerpat a nechat ho ladem. Vždyť nejhlubší lidské otázky, které pojednával Komenský, řešíme i dnes. Co jsou to věci lidské, co je s nimi v nepořádku, a také otázka nejdůležitější – dají se nějak napravit, reformovat, polepšit?

Lidskost není docela v pořádku, ale není ani docela ztracena: Podstata Porady Jak název Komenského díla napovídá, jádrem je neutuchající zápas o lidství a lidskost. Lidství je nám dáno, lidskost je úkol. Rodíme se jako lidé s jedinečným potenciálem, otázka zní, jak s ním nakládáme. S Komenským pozorujeme, že naše lidství je rozporuplné. Máme vskutku vynikající potenciál, mnoho víme, mnoho umíme, mnoho můžeme, ale právě tato naše kapacita je naší největší hrozbou. Všechno, čím disponujeme, dokážeme zneužít. Ať jde o náš rozum, vůli, emoce, vztahy, tvořivost nebo humor, naprosto vše umíme užít dobře i zle, usus i abusus, říká Komenský. Jsme jediné bytosti, které mají potenciál sebezničení. Výzva k poradě, jak uskutečňovat náš potenciál lidsky, je proto svrchovaně aktuální a žádoucí.

Komenský „věci lidské“ promýšlí v podstatě ve všech svých dílech, ale v Poradě je pojednává zřejmě nejuceleněji a nejsystematičtěji. Jednak pojmenovává příčiny lidských neřádů a jednak velmi detailně rozpracovává plány obnovy.

Celé jeho nápravné úsilí stojí na antropologickém předpokladu, který se může jevit na první pohled jako triviální, ve skutečnosti je však

nesmírně hluboký a důležitý: Lidskost lidí není docela v pořádku, ale není ani docela ztracena.1 Existuje východisko, naděje. Nikoli však laciná.

Hloubka Komenského stanoviska se ukazuje při srovnání možných antropologických alternativ.

Na jednom konci spektra stojí pojetí, kde jsou věci lidské zcela ztraceny, člověk je zlý, zvířecí, brutální, zcela zkažený, a proto mu není pomoci. Vyústěním takové pozice je rezignace nad člověkem. Na opačném konci spektra slyšíme romantiky opěvovat bezvadnost, krásu a dobrotu člověka, který – jakožto dokonalý – žádnou nápravu či výchovu logicky nepotřebuje.

Komenského antropologický realismus kráčí jinou cestou. Chápe člověka jako „nejvznešenější bytost všeho stvoření“, bytost s posláním. Člověk tu není pro nic za nic, ale má úkol, a to ten nejvyšší možný – Imago dei, být obrazem Božím. Proto je člověk „někdo“. Má hodnotu, význam, důležitost, vznešenost, nezcizitelnost, posvátnost. Může si říci „hrdý budžes“. Čili buď hrdý, že jsi, už samotné bytí je významné. Na druhou stranu – a zde se projevuje právě Komenského realismus – rozpoznává a připouští, že se člověk často chová jako zvíře nebo démon.

Dobrý potenciál bývá zneužit, křiví se, kazí se, stává se nelidským. Proč je člověk tak rozporuplný, objasním s Komenským později. Pro tuto chvíli postačí konstatování ambivalence lidské povahy – jsme jedinečně dobří, ale umíme být i zlí. Odtud potřeba nápravy.

Je třeba rozumět, že v Komenského době se Evropa ocitá v důsledku válečného, náboženského a politického běsnění na pokraji zkázy.

(Pokolikáté už?) Lidé hledají své vlastní blaho bez ohledu na blaho celku. Ovšem blaho jedince není možné bez blaha celku, proto Komenský k poradě o nápravě zve všechny lidi, zvláště pak „Světla Evropy“ – vladaře, duchovní a učence, tedy ty, kteří měli v jeho době moc něco ovlivnit. Důraz na celistvost či všeobecnost Porady je patrná z latinské předpony „pan“, kterou předřazuje veškerému nápravnému úsilí.

doc. PhDr. JAN HÁBL, Ph.D. (1975) Pedagog, komeniolog, kazatel CB, působil na Univerzitě v Hradci Králové, v současné době vyučuje na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

S manželkou Lucií má dvě děti.

Poradu člení Komenský do sedmi částí 1. Panegersia (Všeobecné probouzení): Má-li nastat jakákoli náprava, musí se lidstvo probudit a prozřít, uvědomit si, že má reálný, dnes

→

2020 březen

13

TÉMA

bychom řekli globální, problém. Jsme zaneprázdněni svými záležitostmi, ale uniká nám celek. Jedinci se nevede dobře, pokud se nevede dobře celé společnosti. Proto Komenský burcuje, probouzí vnímavost vůči našim společným problémům. Nejprve vyslovuje, co jsou to „věci lidské“ – jde o to, jak se člověk vztahuje: a) k věcem kolem sebe; b) k sobě, resp. k druhým lidem; c) k Bohu.

Věci lidské tedy jsou: a) vzdělání, b) politika, c) náboženství. Pojem vzdělání Komenský často alternuje s pojmem filosofie, protože milování moudrosti (filo-sofia) je mu východiskem jakékoli vzdělanosti. Komenský v této části dokládá porušení těchto věcí v dějinách lidstva a zatím jen stručně črtá možnosti jejich nápravy.

2. Panaugia (Všeobecné osvícení): Zde Komenský rozehrává symboliku světla jakožto nástroje přemáhání lidské temnoty

J

aká jsou obvyklá lidská snažení, jichž je plný svět?

Shon za majetkem, hodnostmi a rozkošemi. Je vůbec někdo, kdo by neviděl, že v těchto třech věcech tkví podle obecného úsudku základ lidského štěstí a že se jim všechno ve světě přizpůsobuje?

Co však jsou všechny tyhle věci? Majetek jistou starostí, hodnosti prázdným dýmem, rozkoše sladkým jedem, osidla všeho zla.

Dokud to lidé nechápou, honí se za stíny bez věcí a rozplývají se, oddáni svým nicotnostem, sami v nic.

14

březen 2020

a zmatků. Lidská mysl potřebuje „světlo“, aby bylo jasné, co je třeba znát, chtít a konat k nápravě, ba i záchraně věcí lidských. Člověku jsou dány tři zdroje světla – „svítilny“: svět, člověk a Bible. Makrokosmos, mikrokosmos a Písmo. Nebo také: a) přirozený svět nesoucí stopy stvořitelské moudrosti, b) lidský duch jakožto nositel Božího obrazu, c) Písmo vyjadřující Boží vůli pro člověka. Komenský je někdy označuje jako „tři knihy“, ze kterých člověk může číst vše, co potřebuje znát k dobrému životu.

3. Pansofia (Všeobecná moudrost): Jedná se o svéráznou encyklopedii veškerého lidského poznání a také úsilí. Pojem encyklopedie není úplně přesný. Komenský důrazně vyslovuje, že nepíše encyklopedii, protože ta je dle jeho soudu jako „hromada dříví“, zatímco pansofie je jako „živý strom“. Co tím míní?

Poznatek či informace jsou samy o sobě mrtvé, ale moudrost, přesněji vše-moudrost je životodárná.

Pansofie má osm částí, které Komenský nazývá stupně nebo též světy či vrstvy. Sedm světů je pojato jako záznam dějinného dramatu našeho kosmu – od stvoření dokonalého světa přes jeho pokažení, pád člověka do zlého, dále k světu materiálnímu,

P

odstata dlouhověkosti jest nežít v zahálce, nýbrž stále být v horlivé práci. Neboť pro líného je ustavičně noc a spánek, pro pracovitého den a bdění.

Zahálka je hrob zaživa; zahálčivec je tedy podoben mrtvému.

přirozenému a odtud opět vzestupně k nové duchovní dokonalosti. Vrcholem i základem všech světů je „Svět možný“ – ideál, ke kterému je třeba směřovat. Pochopení světa i jeho dějin jako harmonického celku, který má spásný smysl, směřování i cíl, je základem oné vše-moudrosti. Nejde tu o vědění všeho, ale všeho potřebného k dobrému a smysluplnému životu. Pansofie je nejrozsáhlejší částí Porady, zabírá více než všechny ostatní části dohromady.

4. Pampaedia (Vše-vzdělávání nebo též Univerzální vzdělávání): V celku Porady hraje klíčovou roli, protože smyslem vzdělávání je předávání výše zmíněné vše-moudrosti. Jedná se o originální celistvou filozofii výchovy nebo též filozofii celoživotního utváření člověka, jejímž cílem je přivést všechny lidi k osvojení pansofického poznání, a to přirozeně, tj. bez násilí či donucování, protože násilí je v rozporu s podstatou Stvořitele i stvoření. Komenský vyjadřuje svou edukační teorii zásadou „omnes, omnia, omnio“ (všechny, všemu, všestranně), která odpovídá na tři fundamentální pedagogické otázky: vzdělávat koho, čemu a jak? Vzdělávat všechny lidi ke všemu, čeho je třeba k dobrému životu, všemi možnými vhodnými prostředky.

5. Panglottia (Vše-mluva): Jelikož cílem poradního díla je celospolečenská náprava, navrhuje Komenský pragmatické sjednocení národů na jedné řeči, která by usnadnila komunikaci a dorozumění. Nemíní nahradit rodné jazyky univerzálním

jazykem, ale doporučuje zušlechťovat rodné jazyky tak, aby byly schopné vyjádřit veškerou moudrost, která je člověku k dispozici. K tomu navíc doporučuje všem osvojit si jazyk univerzální. Panglottický záměr je protkán teologickým rozměrem – Komenský je přesvědčen, že nejednota lidstva (nejen v řeči) je důsledkem hříchu, je to zlo svého druhu a jako takové si zaslouží, aby bylo překonáno. Úsilí o jednotu a harmonii mezi lidmi je už samo o sobě nápravné, polidšťuje a přináší spásu všem, kdo se ho účastní.

6. Panorthosia (Vše-náprava): V této části Komenský předkládá konkrétní postup nápravy. Začíná u sebe, u jednotlivce – pokáním, připuštěním si skutečnosti, že i já jsem vinen „neřádem“.

Dále se musí náprava šířit skrze rodiny, školy, církve, státy až po celek společnosti. Nadčasovým vhledem Komenského je instituční zakotvení nápravného úsilí: Má-li nastat náprava, je třeba součinnosti klíčových správních, ale i vědeckých (osvětových) institucí, a to místních, národních i mezinárodních. Cílem je nastolení porozumění a míru mezi jednotlivci i národy.

7. Pannuthesia (Všeobecné povzbuzení): Jestliže první kniha Porady hleděla do minulosti, k příčinám problémů lidstva, tato poslední kniha je pohledem do budoucnosti, do jeho budoucích možností. Kniha je nedokončena, dochovala se spíše v poznámkách.

Ale i tak je z ní cítit intenzita a naléhavost, s jakou Komenský apeluje na všechny lidi bez výjimky, aby se účastnili nápravného úsilí.

2020 březen

→

15

TÉMA

J

e třeba opatření, aby se každý člověk počestně zaměstnával na prospěch těla i duše i vnějších statků.

Buďtež zaraženy i všechny příležitosti a nástroje ke zkažení, jako jsou: necudné kresby na obrazech, v knihách a kdekoli, aby se nikdo s nimi nesetkal; světské písničky smyslné a kluzké. Krčmy, nálevny, kořalny a domy pitek nebuďtež nikde trpěny.

Porušenost lidství se netýká pouze rozumu 1. Panegersia: úvod, v němž se vykládá, co navrhujeme 2. Panaugia: základ všeobecného světa 3. Pansofia: uspořádání všech věcí

Obecná porada

Vlastní Dílčí soustava počiny

4. Pampaedia

5. Panglottia: uspořádání a sjednocení všech jazyků

6. Panorthosia: završení

7. Pannuthesia: zavírka, obsahující porůznu opakované podněty

16

březen 2020

Klíčovou roli Komenský přisuzoval vzdělání a dal to najevo mimo jiné tím, jak strukturoval obsah díla – Pampaedia se nachází v centru celého spisu, který je triadicky rozvržen – trojdílným úvodem a trojdílným závěrem. (Komenského schematické uspořádání najdete v levém sloupci.)

Proč právě výchova jako středobod nápravy věcí lidských, je nasnadě. „Takový bude příští věk, jak budou vychováni jeho příští občané,“ říká Komenský. Školy mají v celku nápravy posloužit jako „dílny lidskosti“, kde se nebude pěstovat jen „pravé poznání“, ale též charakter (mrav a duch).

Občas Komenský může znít, jako by náprava spočívala pouze v poznání, ale je třeba číst ho „celého“. Je sice pravda, že často mluví o potřebě vést ve školách k „pravému“ či „pravdivému“ poznání, protože mnohé z lidských zmatků plynou z omylů či prosté neznalosti, vždyť i on sám se v mnohém mýlil. Zároveň si je však vědom, že porušenost lidství se netýká pouze rozumu. Je třeba správně vědět, chtít a moci (scire, velle, posse), opakuje častokrát. Nebo také znát dobré, chtít dobré a konat dobré, a to „i když se nikdo nedívá“. Řečeno současnou pedagogickou řečí, náprava věcí lidských musí být holistická, celostní, zahrnovat složky kognitivní, afektivní, konativní i duchovní, a to v kontextu individuálním i sociálním.

INFOBOX Umění učení Systematičnost a ucelenost, s jakou Komenský pojednal edukační témata (nejen v Poradě), vedly některé vykladače k závěru, že Komenský byl zakladatelem moderní pedagogiky. S tím je možné souhlasit jen do určité míry.

Komenský sice geniálně předzvěděl všechna podstatná témata, která dnes pedagogika řeší (metody, obsah, formy, cíle, organizace vzdělávacího systému apod.), ale jeho ideový svět byl podřízen jiným principům, než jsou ty naše. Spíše než vědou v moderním slova smyslu, je Komenského pedagogika uměním – „ars“, jak říkával.

Jde o specifickou a jemnou dovednost nakládat s věcmi v souladu s jejich přirozenou povahou, nekřivit je, nečinit násilí jejich podstatě, neužívat je špatně (abusus). Například řeč má být užívána ke sdělování pravdy, nikoli k obelhávání bližního. Nebo oheň k zahřátí domu, nikoli k válce, zpěv k oslavě Boží, nikoli k pohaně apod.

Tento motiv má nedozírné implikace pro edukační zacházení s člověkem.

Jedná se o zásadní ontologický předpoklad, totiž že bytí má řád, který je esenciálně harmonický. „Umělá“ (ve smyslu umná) práce pedagoga spočívá v uvádění člověka (dítěte) do tohoto řádu. To se pochopitelně nemůže a nesmí dít násilnou cestou, a to přesto, že člověk trpí samosvojným sklonem „rušivě vystupovat z řádu bytí“, tj. být neřádem. Odtud Komenského motto: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.“2

Komenský časový a nadčasový: Jak číst 350 let starý sen?

Zásadní otázka zní: Není to celé blouznění a jedna velká utopie jako ta Moorova, Campanellova nebo Baconova?3 Proč se zabývat 350 let starým sněním o všenápravě lidstva? Co si z toho vzít? Teologizující metafyziku? Nebo mozaické analogie? Numerické spekulace? (Komenský miloval

Jan Amos Komenský 28. 3. 1592 – narozen v Markrabství moravském, přesné místo jeho narození není známo, prameny uvádějí Uherský Brod, Nivnici nebo Komňu, s rodiči ale žil v Uherském Brodě 1604 – o malého Jana se po smrti jeho rodičů Martina Segeše a Anny Chmelové i dvou z jeho čtyř sester začíná starat Janova teta ve Strážnici 1608 – začíná studia na latinské škole v Přerově 1611 – odchází na vysokou školu do Herbornu 1613 – jeden semestr navštěvuje univerzitu v německém Heidelbergu 1614 – vrací se do Přerova, stává se rektorem latinské školy 1616 – je vysvěcen na kazatele a odchází do Fulneku, kde působí jako rektor tamější školy a kazatel Jednoty bratrské, poznává zde svoji první ženu Magdalénu Vizovskou, píše spis Listové do nebe 1621 – po porážce stavovského povstání musí opustit Fulnek a skrývat se v Čechách a na Moravě, protože odmítá konvertovat ke katolictví 1622 – ve Fulneku na mor umírá jeho žena a jeho dvě děti, Komenský píše spisy Truchlivý, Hlubina bezpečnosti a Labyrint světa a ráj srdce 1624 – začíná působit v Brandýse nad Orlicí, poznává se svou druhou ženou Marií Dorotou Cyrillovou, se kterou pak má tři dcery a syna 1627 – jede do Horní Branné, kde zapisuje proroctví Kristiny Poniatowské 1628 – odchází s rodinou do exilu do polského Lešna, začíná psát učebnice a plány na zlepšení organizace školství, je zvolen biskupem, písařem a rektorem gymnázia, píše Českou didaktiku a Velkou didaktiku, později přepracovanou do Didactica magna, začíná pracovat na Vševědě 1641 – na pozvání anglického parlamentu podniká přednáškové turné, vystupuje i před Královskou akademií věd 1642 – odchází přes Amsterdam do Švédska, kam byl pozván provést reformu školství, píše spis Nejnovější metoda jazyků, vzniká zde část Obecné porady o nápravě věcí lidských 1648 – s těžce nemocnou manželkou se vrací do Lešna, působí zde jako biskup, 26. srpna jeho druhá žena umírá, vestfálským mírem končí třicetiletá válka i naděje exulantů na návrat do vlasti, Komenský píše Kšaft umírající matky Jednoty bratrské 1649 – Komenský se žení potřetí – s o třicet let mladší Janou Gajusovou z Týna nad Vltavou 1651 – Komenský přijímá pozvání sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho do Šarišského Potoka, aby zde organizoval reformu školství a pansofickou sedmiletou školu, oddává falckou princeznu Jindřišku Marii s knížetem Zikmundem 1654 – vrací se do Lešna, začíná dvanáctiletou práci na Pansofii, Švédsko napadlo Polsko 1655 – čeští a moravští bratři v čele s Komenským otevírají brány Lešna Švédům 27. 4. 1656 – po obléhání města partyzány vzniká požár, při kterém Komenský přichází téměř o vše, shořely i jeho rukopisy Pansofie a Metafyziky 1656 – Komenský kvůli kolaboraci se Švédy prchá z Polska do Amsterodamu, kde do konce života pracuje na svých dílech, navzdory pomoci syna Daniela ale mnohá zůstávají nedokončena 15. 11. 1670 – ve Spojené provincii nizozemské ve městě Amsterdamu J. A. Komenský umírá, pohřben je v kostelíku v Naardenu

→

2020 březen

17

TÉMA

J

aké jsou prostředky, jež nutno zachovávat k udržení života a zdraví? Především dva: správná životospráva a lékařství.

Správná životospráva se snaží nemocem předcházet, lékařství je zahání nebo zmírňuje, jestliže se už vyskytly. Život našeho těla je tak sestrojen, jako nějaké hodiny, které, zacházíš-li s nimi neopatrně, mohou se každou chvíli zkazit, jestliže však opatrně, mohou vydržet dlouhá léta. Porušení a smrt našeho těla nastává buď sešlostí celého těla věkem, nebo porušením jednoho životního údu a porušením funkce nebo vnějším poškozením. Tedy hlavním příkazem dobré životosprávy je vyvarovat se všeho násilného a nestřídmosti a přílišných starostí.

triády). Pedagogickou přírodní alchymii? Nebo snad chiliastické očekávání?4 Ano, je to Komenského velký sen o vytouženém světě, který by byl obyvatelný, harmonický, řečeno současným pojmem udržitelný. V mnohém je jistě naivní až fantaskní, jak říká v jedné ze svých komeniologických studií Jan Patočka, a přece má místo v našem světě. Komenského touha po lepším světě se týká i toho našeho.

Nemusíme se ztotožnit se všemi jeho odpověďmi, ale můžeme se nechat konfrontovat otázkami, jež slouží sebe-reflexi a sebe-porozumění. Dobře to vystihla Jaroslava Pešková, vynikající znalkyně Komenského: Jan Amos dle jejího soudu není velký pouze svými odpověďmi na dobové otázky, je významný především „svým tázáním, které dokázalo vyjádřit klíčové problémy dne.“

18

březen 2020

Tři a půl století staré pojednání o člověku můžeme číst dvojím způsobem. Buď badatelsky, s odstupem – jako dokument vypovídající cosi o kultuře a historii myšlení. Takový přístup je zcela na místě, ba je žádoucí. Všem komeniologům vděčíme za jejich odbornost (filologickou, filozofickou, historickou aj.), díky které smíme Komenského dílo držet v ruce, navíc v rodném jazyce. Ale stejně legitimní je i čtení „bez odstupu“, takzvaně angažované, zodpovědné nebo „ponořené“ do Komenského záměru, s nímž text tvořil. Jde tu o mě, o člověka, o mou budoucnost a o budoucnost mých bližních, se kterými sdílím jedno „jeviště světa“.

Takové čtení otevírá další otázky: Jak vypadá skutečně dobré nebo funkční společenství lidí? Respektive jaká společnost má budoucnost? Jaká podoba lidstva je životná a žitelná? Jedná se o tázání probouzející takzvanou morální imaginaci: Jak by vypadal svět, kdyby byl v pořádku – takový, jaký má být, nebo alespoň jaký by mohl být? A především jak se na takové společnosti podílím já?

■

1 Jedná se o parafrázi, doslovné znění je takto: „Věci lidské jsou sice pokažené, ale nepropadly úplné zkáze.“ 2 „Nechť vše plyne přirozeně a bez násilného působení.“ Toto motto je napsáno na první straně Komenského spisu Opera Didactica Omnia.

3 Narážím na Utopii Thomase Moora, Francise Bacona a Sluneční stát Thomase Campanelly.

4 Chiliasmus (z řec. tisíc) je teologický koncept vyjadřující víru v příchod symboalicky tisíciletého království nebeského, kterým budou završeny dějiny světa.

100 let Josefa Michala a Jana Urbana „Při vzpomínání na svého bratra a přítele bych ze srdce přál naší mladší generaci, aby směla i ona v těžkých a někdy možná bezvýhledných chvílích své služby v současné době okoušet tutéž Boží milost, která nás vedla k dozrávání do pokory. Aby i oni byli obdařeni poznáním, že cíl, kdy by chtěl služebník evangelia Ježíše Krista pouze být šťastným, anebo pouze mít úspěch, je cílem příliš malým.“

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

od narození

Vybráno ze vzpomínky Jana Urbana na Josefa Michala

Zbožnost a její projevy Pastorální konference kazatelů CB, Havlíčkův Brod ■ 27.–29. ledna 2020

03 | 2020

CÍRKEV BRATRSKÁ

iNform STOLETÁ VÝROČÍ

V

letošním roce si připomínáme dvě stoletá výročí našich kazatelů, ThDr. Jana Urbana (13. ledna 1920 – 4. března 2000) a Josefa Michala (21. února 1920 – 22. listopadu 1996). Oba kolegové a blízcí přátelé dlouhá léta stáli bok po boku v čele Církve bratrské v časech totality, a tedy ve velmi složité politické situaci. Uvádíme dvě, respektive tři vzpomínky.

Jan Urban Jméno Jan Urban jsem asi poprvé slyšel při našich rodinných dovolených na Velké Lhotě. Později jsem ho začal registrovat – mezi jinými jmény – jako pozdní náctiletý při rozhovorech našeho tatínka s hosty, kteří se u nás v Kutné Hoře často zastavovali a diskutovali o církvi. Osobně jsem se s bratrem Urbanem začal setkávat v 70. letech v Brně. Poměrně často jsem služebně jezdíval do našeho mateřského ústavu v Brně, občas i na více dní. Pokud to bylo i ve středu, nikdy jsem nevynechal biblické hodiny na Kounicové. Bratr Urban v sobě nezapřel původní povolání učitele – výklady textu byly systematické, jasné a vždy se závěrem. Bylo to pro mne inspirativní a výchovné.

Od roku 1978 jsme se setkávali velice často – on jako předseda Rady Církve bratrské a já jako její nově zvolený laický člen. Při nástupu do RCB jsem měl trochu obavy z příliš „bratrského“ (nevěcného) jednání, s nímž jsem se v církvi často setkával, ale nebylo tomu tak.

Jednání byla vždy dobře připravena, dobře řízena a týkala se podstaty věci.

Během deseti let, během dvou volebních období, se mezi námi vyvinulo – myslím, že to tak mohu říci – přátelství. Ale byl zároveň velmi zvláštní vztah – na jedné straně vzájemná úcta, a na druhé straně některé zásadně rozdílné názory. Jednou jsme si sedli a věci si otevřeně vyříkali. Já jsem hodnotil jeho všeobecnou vzdělanost (historie, jazyky, teologie…), jeho jasné důrazy na osobní život s Bohem (nejen na slova nebo na aktivitu za každou cenu), jeho schopnost analýzy problémů, obrovskou pracovitost a starost o církev.

Nemohl jsem ovšem přijmout jeho pro mne příliš levicové názory. To mně vysvětlil dětstvím a mládím ve velké chudobě na Valašsku, a snad i roky působení na

Kazatel Jan Urban za kazatelnou v Praze v Soukenické

Ostravsku a Těšínsku. Otevřeně jsem mu pověděl, že to respektuji, ale nesouhlasím. Také jsem ho upozornil na jeho často až nepříjemnou přímočarost v osobním jednání. A musím povědět, že tato výměna pohledů vůbec nijak neovlivnila naše pokračující přátelství.

Oba jsme končili v RCB společně v r. 1988. Do Brna jsem už služebně jezdil minimálně, ale pokud ano, vždy jsem se snažil zastavit u Urbanů na popovídání. Bratr i v pokročilém věku ochotně několikrát přijel na Smíchov jako hostující kazatel – naposledy nedlouho před svou smrtí.

Bratra Jana Urbana považuji za jednu z velkých osobností v církvi. I když byl možná pro někoho kontroverzní, já jsem si ho vážil a rád na naše setkání a rozhovory – někdy třeba i tvrdší – vzpomínám. Jeho přístup k Božímu slovu při výkladu, jeho způsob zvěstování evangelia – to pro mne bylo jedním ze vzorů v mém životě.

PAVEL CHRÁSKA

Josef Michal Bratr Josef Michal se narodil v Praze v rodině učitelů, tatínek byl později ředitelem školy. Celá rodina i s dětmi v roce 1922 pod vlivem kazatele Františka Zdychynce přešla do Jednoty českobratrské a před 2. světovou válkou navštěvovala sbor na Žižkově, kde sloužili kazatelé František Urbánek a Bohuslav Beneš.

Jako mladík byl Josef Michal členem skauta, maturoval v roce 1938 a začal studovat Filosofickou fakul-

tu Karlovy univerzity. O rok později však byly všechny vysoké školy u nás uzavřeny. Bohuslav Beneš za 2. světové války vyzval Josefa Michala ke studiu teologie, aby se jednou mohl stát kazatelem Jednoty českobratrské. Jeho rozhodnutí bylo kladné a svá teologická studia později zakončil s výborným prospěchem.

V roce 1950 se stal kazatelem v Rakovníku a po smrti kazatele Františka Zdychynce byl v roce 1954 zvolen kazatelem sboru v Soukenické ulici, který už nikdy neopustil.

Je pro nás dnes velmi cenné připomenout si dobu, kdy Josef Michal studoval a začal kazatelsky působit. Po válce začala komunistická totalita brzy omezovat i naši církev. Jednota českobratrská byla založena na nezávislosti na státní moci a musela se rozhodnout – bud' ukončit své působení, nebo přijmout nové podmínky a také státní vliv.

V roce 1949 byl založen Státní úřad pro věci církevní a jeho 1. předsedou se stal Alexej Čepička. Komunistické moci šlo o co největší omezování činností církví a o možnost odstraňování některých duchovních. Už od počátku 50. let tento Státní úřad pro věci církevní vydal zákaz textů, na které se nesmělo kázat.

Ve všech sborech měli státní úředníci své informátory. Nahlas mluvit ve shromáždění směl jen ten, kdo měl státní souhlas.

Bratr Josef Michal vzpomínal, že se na rozdíl od katolických bratří dařilo přesvědčit státní úředníky, že naše církev byla založena na účasti laiků, odklonu od státní církve, od Říma a že jsme si proto vydobyli více volnosti a byli trpěni lépe než jiní. Ale přesto nikdo nevěděl, jaká budoucnost církve v komunistické společnosti čeká. Pomalu se vytrácely i vnější oslavy Vánoc a jiných církevních svátků. Duchovní byli sice placeni státem, ale bylo to na úrovni nejhůře pla-

cených pracovníků. Většina církevních tiskovin byla zakázána, sjezdy mládeže a mládežnické tábory se nesměly konat, také skaut byl zakázán. Být kazatelem znamenalo toto všechno přijmout jako oběť a hledat oporu v tom, co je v našem nitru nejhlubšího a nejpevnějšího.

Kazatel Josef Michal měl velké jazykové schopnosti, výborně ovládal několik jazyků, mohl být proto členem překladatelského týmu Českého ekumenického překladu Starého zákona pod vedením prof. Biče. Jeho vysokou jazykovou úroveň oceňovali i cizinci.

Spolupracoval s Evropskou evangelickou aliancí, Světovou radou církví, byl členem Mezinárodní federace svobodných evangelických církví. Jeho zásluhou získalo několik našich sborů významné finanční příspěvky ze zahraničí na stavby nebo rekonstrukce modliteben – bylo to pro Žižkov, Horní Počernice, Bratislavu, Prešov a Soukenickou, která získala v roce 1980 jeho zásluhou nové varhany.

Při tom všem zůstal bratr Michal mimořádně tichý, nenápadný, jemný, neusiloval o slávu ani o uznání. Mnoho lidí se ptalo, jak to vše mohl jeden člověk zastat?

■ ROBERT KUNFT

SVĚDECTVÍ

březen 2020 VZPOMÍNKA JANA URBANA NA JOSEFA MICHALA A JEJICH SLUŽBU Můj bratr a přítel Josef Michal byl osobností silnou i něžnou, byl mužem odvahy i soucitu, byl zároveň jako dub i jako vinná réva, jako skála i jako mech, který na ní vytváří jemnou zelenou pokrývku… Dostalo se nám výsady a privilegia, že jsme směli právě v té nejtěžší a nejnebezpečnější době se svou církví žít a snášet všelijaký útlak a při tom zvěstovat evangelium našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Nebyli jsme černobílými hrdiny, ba nebyli jsme hrdiny vůbec. Procházeli jsme zlou i dobrou pověstí. (2K 6,8) Avšak věrnost ve službě evangelia za všech okolností jsme považovali za výsadu.

Při vzpomínání na svého bratra a přítele bych ze srdce přál naší mladší generaci, aby směla i ona v těžkých a někdy možná bezvýhledných chvílích své služby v současné době okoušet tutéž Boží milost, která nás vedla k dozrávání do pokory. Aby i oni byli obdařeni poznáním, že cíl, kdy by chtěl služebník evangelia Ježíše Krista pouze být šťastným anebo pouze mít úspěch, je cílem příliš malým. Zatímco zůstat v Kristových službách za všech okolností věrným, tj. sloužit i v nepohodlí, v nebezpečí, v nemoci a pak ve vší vetchosti stáří, je cílem všechno převyšujícím.

HNUTÍ FOCOLARE

iNform DUCHOVNÍ VLIV CHIARY LUBICHOVÉ

S

Chiarou Lubichovou jsem se poprvé setkal na velkém kongresu duchovních hnutí Evropy, který se pod názvem Společně pro Evropu konal v roce 2004 ve Stuttgartu. Mezi mnoha projevy výrazných osobností křesťanských církví, vedoucích duchovních hnutí a zástupců politického života mi zvláště utkvěla v paměti drobná žena, která zvučným hlasem, srdečným a dynamickým projevem zvala k cestě následování Krista. Hala, naplněná více než deseti tisíci lidmi slyšela od Chiary výzvu k jednotě a k nesení evangelia pokoje a lásky.

Už předtím jsem o této prorokyni moderní doby slyšel a četl, ale osobně se s ní setkat byl ještě jiný zážitek.

Svůj duchovní příspěvek pronesla bez kazatelského patosu, který tak často devalvuje poselství předávané faráři a různými funkcionáři. Její slova zněla prostě, dynamicky a nenechávala člověka na pochybách, zda sama věří tomu, co říká. Od té chvíle jsem s vděčností přijal Chiaru mezi osobnosti, kterých si vážím a se kterými rád zůstávám v duchovním rozhovoru.

O deset let později jsem měl možnost zúčastnit se ekumenického setkání biskupů – přátel hnutí Focolare v Centro Mariapoli v Castel Gandolfu. V modlitbě jsem stál u hrobu této ženy a děkoval za charisma jednoty a lásky, kterým sloužila Bohu v ekumenickém kontextu. Procházel jsem také místnosti, kde bydlela, a slyšel svědectví ženy, která Chiaru opatrovala až do její smrti v roce 2008. Bylo to svědectví o člověku, který už zde na zemi žil svůj život jako občan a vyslanec Božího království. Není divu, že vliv Chiary překračoval hranice církví a projevoval se i v mezináboženském dialogu a v mezinárodním měřítku.

Tento duchovní vliv mi rok nato plně potvrdilo další ekumenické setkání biskupů v Istanbulu a rozhovory s ekumenickým patriarchou Bartolomějem. Dozvěděli jsme se z autentického svědectví, jak došlo ke smíru mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví na II. vatikánském koncilu v roce 1965. Dnes se s vděčností připomíná příchod vyslance dřívějšího patriarchy Athenagora na koncil, jeho přijetí papežem Pavlem VI. a odvolání tisíc let staré exkomunikace a klatby. Jak k tomu

Chiara Lubichová se už v mládí cele oddala Bohu

ale vůbec došlo? Koho Bůh použil jako motivátora pro přípravu takového důležitého setkání?

Z vyprávění patriarchy Bartoloměje jsme se dozvěděli, že Chiara Lubichová před koncilem nejméně dvaadvacetkrát cestovala do Istanbulu, setkávala se s patriarchou a svým svědectvím a modlitbami přispěla k tomuto duchovnímu průlomu. Fungovala jako vyslankyně toho, který na kříži smiřuje svět s Bohem a klade základ pro smíření mezi lidmi. Bylo to opět charisma jednoty uplatněné v praxi ekumenického hnutí. Bylo radostí slyšet mluvit patriarchu Bartoloměje o Chiaře s velkou úctou a vděčností.

Odkud pramenil duchovní vliv této mimořádné ženy a zakladatelky hnutí Focolare? Četl jsem řadu jejích výkladů Písma a různých proslovů. Slyšel jsem také mnoho přednášek teologů o jejím duchovním profilu a důrazech její služby. Kdybych měl jmenovat jeden, nad kterým musím opakovaně přemýšlet, bude to důraz na „Ježíše opuštěného“, který volá ve své bolesti na kříži „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Dnes žijeme v době, která si cení úspěchů, vítězství, zisku a životní spokojenosti. Kdo by se dnes identifikoval s Ježíšem volajícím v agonii na svého Otce?

A přece i tento důraz je součástí evangelia a Chiara svou životní zkušeností, studiem Písma svatého pro-

vázeným hlubokým modlitebním životem, zdvihla tento důraz, který nesmí postrádat ani současné křesťanství.

Ježíš je náš průvodce životem, je náš přítel a zachránce. Vzal na sebe naše viny, naše prokletí, a jak říká sv. Pavel, pro nás se stal hříchem. To vše vzal na sebe, byl opuštěn. Tohoto Ježíše musíme přijmout do sebe a obejmout i s jeho utrpením. Chiara zdůrazňuje, že tohoto Ježíše opuštěného Otcem kvůli našim přestoupením musíme mít v sobě, abychom také mohli prožít moc jeho vzkříšení. Se svým trápením můžeme jít k Ježíši opuštěnému. On byl jako člověk na našem místě a kvůli nám byl opuštěn Otcem. Ten, kdo se s ním ztotožní, může prožívat, že jeho utrpení se spojuje s utrpením Ježíšovým, a tehdy přichází nová radost, naděje a moc vzkříšení. Řešením není před utrpením utíkat, ale prožívat ho společně s Ježíšem opuštěným. Po agonii opuštěnosti teprve zazněla Ježíšova slova: „Otče, do tvých rukou, odevzdávám svého ducha.“ (L 23,46b) Za tímto důrazem Chiary stojí svědectví života a duchovní, nadpřirozená zkušenost života v Kristu. Uvědomil jsem si, jak tento důraz v dnešní době potřebuji já i dnešní církev.

■ PAVEL ČERNÝ (Článek vyšel v časopise Nové Město 10/2019, s. 15–16) promo

EKUMENICKÉ SMÍŘENÍ

březen 2020 MÍSTO POKRAČOVÁNÍ OSOBNÍHO SPORU SMÍR Velmi rád bych uvedl několik věcí na pravou míru. Vyhrocená jednání o znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí trvají už řadu let. Postupně do nich byla vtažena Ekumenická rada církví, Kostnická jednota, další organizace i jednotlivci. Došlo i k velmi vyostřenému a medializovanému sporu mezi kardinálem Dominikem Dukou a mnou. Nejdříve to byly otevřené dopisy a potom rozhovor částečně zachycený Českým rozhlasem. To vše přineslo mnoho silných výroků, které byly vysloveny i mimo mikrofon. Řadou z nich jsem se cítil zklamán a neprávem obviňován. Odpověděl jsem také ostrým článkem, ve kterém jsem pana kardinála nešetřil a obvinil ho z klerikalismu a z nerespektování jednání papeže Františka.

V úterý 21. ledna se konala ve Svatovítské katedrále slavnostní bohoslužba k 100. výročí narození Chiary Lubichové. Na tuto bohoslužbu jsem byl pozván a seděl jsem na místě pro hosty tak, že jsme s panem kardinálem na sebe viděli. Připomenutí odkazu ženy, která založila hnutí Focolare se mě velmi dotýkalo. Chiara byla nositelkou charismatu jednoty a její duchovní odkaz je i dnes nástrojem ke smíření a budování jednoty. Zaznívaly přímluvné modlitby za jednotu v Kristu i ekumenickou spolupráci. Když slavnostní mše skončila, pan kardinál vykročil z průvodu celebrantů a přistoupil ke mně. Vyslovil omluvu za svá slova a já jsem učinil totéž. Stačil jsem mu ještě říct, že i přes tvrdý názorový spor ho mám rád jako bratra v Kristu.

Považuji za důležité sdělit, že lituji vyostřeného sporu, kdy se nám nepodařilo oddělit kauzu od osobních vztahů. S panem kardinálem jsem během minulých dvaceti let mnohokrát spolupracoval. Při jednáních ve věci zmírnění křivd komunismu byla naše spolupráce velmi intenzivní. Vícekrát jsme spolu sloužili při různých bohoslužbách a vysílání vojenských kaplanů. Několikrát jsem kázal v katedrále a on sloužil v naší církvi a v ekumeně. Naše spolupráce byla korektní a dělná. Z tohoto důvodu lituji svého ostrého článku na stránkách Christnetu a podávám zprávu o tom, že jsme 21. ledna k sobě učinili významný krok. Smíření nemusí znamenat shodu ve všech názorech, ale plně vyjadřuje úctu, respekt a ochotu k další spolupráci.

PAVEL ČERNÝ

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2020

▪ Předordinační rozhovory Rada vedla předordinační rozhovor s Tomášem Kolmanem, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci.

Bratr pochází z baptistického prostředí, později sloužil v KAMu a následně vstoupil do sboru CB v Opavě. Církev bratrská mu poskytuje stabilitu a vědomí jistoty v učení a řádu. Bratr velmi ocenil vikariátní praxi v Litomyšli a na Praze 13, ze kterých načerpal užitečné zkušeností.

Rada doporučuje Tomáše Kolmana k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

Rada vedla dále předordinační rozhovor s Danielem Šrámkem, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci.

Bratr je v současné době vikářem ve sboru CB v Plzni na Doudlevecké při svém civilním zaměstnání. S manželkou na modlitbách získali jednotu pro plnou službu ve sboru v Plzni, což obnáší opuštění stávajícího zaměstnání, vlastního bydlení v Praze a přestěhování se s rodinou do Plzně. Rada doporučuje Daniela Šrámka k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

▪ Nové komise pro Řád Rada vzala na vědomí, že z původních členů Komise pro Řád je ochotno znovu kandidovat 5 bratrů: Petr Geldner, Pavel Chráska ml., David Kašper, David Novák a Tomáš Pospíchal. Rada nyní bude hledat další členy komise, které předloží Konferenci ke schválení.

▪ Volby, hlasování a instalace Rada pověřila: – Tadeáše Filipka k volbě kazatele Jakuba Vrtani v Třinci – Sosna dne 16. 2. 2020; – Petra Rause k volbě kazatele Tomáše → Holubce v Litvínově dne 7. 6. 2020;

ZPRÁVY

iNform ZBOŽNOST A JEJÍ PROJEVY Pastorální konference 27.–29. ledna 2020 Lednová pastorální konference kazatelů Církve bratrské byla nadepsána „Zbožnost a její projevy aneb Co fedruje Krista“. V jejím úvodu se David Beňa zastavil u samotného pojmu „zbožnost“. Analýzou originálních pojmů biblického textu ukázal její šíři. Zdůraznil, že křesťanská zbožnost žije z Krista, v Kristu a pro Krista. Na základě obrazu z Isenheimského oltáře ilustroval rozmanitost zbožnosti i oprávněnost a potřebu této rozmanitosti.

První přednáška pak byla věnována historii evangelikálního hnutí, protože jako Církev bratrská se k této podobě zbožnosti hlásíme.

Zdeněk Vojtíšek připomněl jeho kořeny a promluvil o celém jeho vývoji. Hovořil o specifickém rysu evangelikalismu: Nejde jen o to, čemu věříme, ale jak věříme. Nejde jen o pravdu, ale o aktivní přesvědčení.

Druhá přednáška, kterou v úterý dopoledne přinesl Daniel Pastirčák, vyšla z Pavlova obrazu dvou Adamů. Zbožnost se netýká jen toho, co si myslím a co dělám. Jde o to, kým jsem. Bratr upozornil na rozdíl mezi instrumentální zbožností Kainovou (Bůh se mu stal prostředkem k dosažení prospěchu) a existenciální zbožností Ábelovou (tomu šlo o Boha kvůli Bohu samotnému). Zbožnost představil Daniel jako život otevřený věčnosti, kdy v pokání odevzdáváme všechnu tíhu prvního Adama Bohu a přijímáme do sebe obraz Adama druhého, aby se nakonec Bůh stal vším ve všem.

Na tuto přednášku navázala svědectví několika kazatelů, kteří mluvili o své osobní cestě s Kristem. Toto sdílení života a zkušeností s Pánem Bohem bylo velmi osvěžující.

březen 2020 V závěrečné přednášce ve středu oslovil posluchače David Novák. Připomněl kazatelům, že naši kvalitu nepůsobí slova, ale činy. Jde o pravdu, ale i o pokoru. Jde o pravdu žitou, ne deklarovanou. Služba Bohu nemůže vycházet z pouhé doktrinální znalosti o Bohu. Potřebujeme zlomené srdce. Jde o život s Bohem, o Boha ve mně.

Odjížděl jsem z pastorálky s vděčností. S díky Pánu Bohu, který bere vážně naše vnímání, který oslovuje naše srdce, vstupuje do našich všedních dní a žije náš život s námi.

PETR RAUS

EXEKUCE Usnesení Valného shromáždění Ekumenické rady církví k ekonomické spravedlnosti a problematice exekucí: Církve sdružené v Ekumenické radě církví v ČR se znepokojením sledují problematiku předlužení a exekucí a jejich dopady do sociální a rodinné oblasti života. Přestože uznává důležitost osobní odpovědnosti dlužníků a nesnímá z nich odpovědnost, vyzývá ERC k odpovědnosti i věřitele a apeluje na představitele politického života, aby se zasadili o spravedlivější úpravu problematiky exekucí. V naději, kterou dává Kristus, se chtějí církve ERC tváří v tvář tomuto závažnému problému zasazovat o takovou společnost, v níž nikdo nemůže zůstat bez naděje.

ERC V ČR

promo

Konference A Rocha – 20 let od založení české pobočky

Divokou přírodou Šumavy Třídenní konference s přednáškami a celodenní exkurzí šumavskou přírodou s pracovníky Národního parku 5.–7. 6. 2020 modlitebna CB Husinec, Kostnická 85 Ubytování: Dřípatka Prachatice, modlitebna CB Husinec a Penzion u Blanice Strava a přeprava zajištěna.

Cena se stravou: 1.550 Kč + ubytování dle náročnosti (70, 175, 400 Kč/noc) Počet účastníků konference je limitovaný.

Přihlášky přijímáme nejpozději do 30. 4. 2020.

Kontakt: psvetlik@arocha.cz, jledecova@arocha.cz 775 042 228, 734 404 832

– Petra Rause k instalaci Jana Asszonyi v Olomouci dne 20. 9. 2020; – Bronislava Matulíka k hlasování o setrvání Michala Žemličky v Praze 3 – Žižkově dne 15. 3. 2020.

Za předpokladu schválení ordinace Tomáše Trávníčka Bronislav Matulík také domluví volbu a následnou instalaci Tomáše Trávníčka za 3. kazatele ve sboru CB na Soukenická.

▪ Zhodnocení pastorální konference Rada CB zhodnotila pastorální konferenci, která proběhla v lednu v Havlíčkově Brodě, a vzala na vědomí některé připomínky.

Kladně byla přijata svědectví v rámci tématu Má cesta s Kristem. Hlavním tématem příští pastorální konference by mělo být „Způsob četby Písma“.

▪ Administrace Sboru CB v Neratovicích Rada CB pověřila Petra Grulicha administrací Sboru CB v Neratovicích od 1. 7. 2020.

Uvedení do vikariátu Rada vzala na vědomí, že sbor v Horních Počernicích přijme vikáře Benjamina Kaletu, administrátorem byl pověřen Pavel Mošner a mentorem Michal Žemlička. Uvedením bratra do vikariátu ve sboru v Horních Počernicích Rada pověřila Petra Grulicha.

Rada vzala na vědomí, že sbor CB v Neratovicích přijme vikáře Pavla Krále, administrátorem byl pověřen Petr Grulich a mentorem Pavel Plchot. Uvedením bratra do vikariátu ve sboru v Neratovicích Rada pověřila Petra Grulicha.

Rada pověřila Petra Asszonyi administrátorem a Petra Dvořáčka mentorem vikáře Antonína Šedy ve Sboru CB v Letovicích. Uvedením bratra do vikariátu ve sboru v Letovicích Rada pověřila Petra Rause.

KALENDÁŘ

iNform

březen 2020 20.–21. 3. 2020 HOUBA – VÝCHODNÍ ČECHY Východočeská houba, CB Hradec Králové, téma Církev, řečníci Pavel Hošek (a David Beňa), pořádá Odbor mládeže.

27.–28. 3. 2020 KONFERENCE CESTY OBNOVY Setkání týmů ze sborů na Cestě obnovy a zástupců sborů, které tuto cestu zvažují. Pořádá odbor pro obnovu sborů v Medlově.

28. 3. 2020 KONFERENCE SEXUÁLNÍ ZNEUŽITÍ Konference Odboru pro manželství a rodinu na téma Sexuální zneužití – porozumění, prevence a ochrana v církevním i rodinném kontextu.

Místo: CB Praha 1, Soukenická 15.

4. 4. 2020 PŘÍBĚH – DĚTI – VĚK Konferenci pro učitele dětí v CB Praha 1, Soukenická 15, pořádá Dětský odbor Rady CB.

5.–7. 6. 2020 KONFERENCE A ROCHA – 20 LET OD ZALOŽENÍ ČESKÉ POBOČKY Třídenní konference v modlitebně CB Husinec, Kostnická 85, s přednáškami a celodenní exkurzí šumavskou přírodou s pracovníky Národního parku.

Zveme všechny pracovníky s dětmi, kteří hledají pomoc, povzbuzení a inspiraci pro náročnou, ale požehnanou službu dětem, na jarní konferenci Dětského odboru CB. Přihlášky do 29. 3. 2020 Více informací na www.cb.cz/deti

Číslo 03/2020, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 1. 3. 2020 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

SVÁTOSTI

KŘEST V JEŽÍŠOVĚ JMÉNU text DAVID BEŇA

Křest v Ježíšově jménu nás ujišťuje, komu patříme, komu vděčíme za svůj život, v kom je náš život. V Ježíši, který byl pokřtěn pro nás.

A

poštolové křtili v Ježíšově jménu. (Sk 2,38; 10,48; 19,5; 22,16) Proč? Jistě proto, že právě Ježíš jim přikázal křtít. (Mk 16,15n; Mt 28,19) Křest není náš výtvor či majetek; jeho vlastníkem, dárcem a garantem je Ježíš. V Ježíšově jménu apoštolové ale křtili snad také proto, že sám Ježíš byl pokřtěn – na začátku i na konci veřejné služby. K tomuto Ježíšovu křtu – k Ježíši samotnému – náš křest odkazuje.

Když Jan křtil kajícníky na odpuštění hříchů a připravoval tak návrat Hospodina Krále do Izraele, dal se od něj pokřtít i Ježíš. (Mk 1,1nn) Ne jako hříšník mezi hříšníky, nýbrž aby „naplnili všechnu spravedlnost“. (Mt 3,13nn) Ve křtu Otec Ježíše veřejně povolal a svým Duchem zmocnil, aby naplnil úkol trpícího služebníka Hospodinova, o němž mluvil Izajáš: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Mt 3,16n; Iz 42,1) Trpělivou službou nečistým, pochybným a nemocným lidem měl Ježíš naplnit úkol Izraele; na vlastním těle měl ukázat a uskutečnit, že Bůh kraluje, soudí i odpouští, tříbí i uzdravuje, že svolává nový lid; a odnáší hřích světa. (Iz 40,1nn; 44,1nn; 52,13nn; J 1,29nn) Ovšem i později bude Ježíš mluvit o křtu, a to se zřejmým odkazem ke kříži: „Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná.“ (L 12,49n; Mk 10,38n) A také v této souvislosti bude mluvit o službě a království, o křehkosti lidských vazeb a o bratrství jeho žáků, o soudu nad světem a o výkupném za mnohé, jímž bude jeho vlastní život.

Kristova služba i vláda se pojí s křížem – a s křtem. Ve křtu jako by se koncentrovalo vše, k čemu byl povolán, čím byl a je, co pro nás udělal.

Ježíšův kříž – a celý život – byl jakýmsi „generálním křtem“ (slovy O. Cullmanna), křtem pro všechny.

I proto křtíme, protože také náš křest vypráví o tom všem. Výše uvedená místa, která zmiňují křest v Ježíšově jménu, také mluví o jeho kříži a vzkříšení a o tom, co odtud plyne – o jeho panování, o odpuštění hříchů, o daru Ducha, o novém lidu z židů i národů. (Sk 2,32–47; 10,42–47; 19,2–7; 22,14nn) A další křestní texty zvěstují totéž. (srov. Ř 6,1nn; 1K 1,13–15; Ga 3,26 – 4,7; Ef 4,1–6; Ko 2,9nn; 1Pt 3,18nn) Shrnuto: křest v Ježíšovo jméno nám ohlašuje, že Ježíš je náš Pán, třebaže se mu leccos vzpírá. Ujišťuje nás, že náš krevní oběh je napojen na Ježíšovo srdce, třebaže naše srdce slábne. Připomíná, že zdroj odpuštění i poslušnosti je v něm, jakkoli v sobě jistotu nenacházíme. Křest mě potěšuje, „že nejsem sám svůj, ale že tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši“. (Heidelberský katechismus, otázka č. 1) Že „náš život je skryt spolu s Kristem v Bohu“; že on, Kristus, je tím, kým v Božích očích jsme, máme být a budeme i my. (Ko 3,1–4) Že náš životopis byl napsán před dvěma tisíci lety. Při jeho četbě – při četbě evangelia – jsme „vytrženi ze své existence a postaveni do Božích dějin spásy“, říká Bonhoeffer. (Život v obecenství) A nemusíme se tudíž lekat, dodává, když nerozumíme sobě samým či Božím cestám dnes. „Mnohem podstatnější je, abychom věděli, co Bůh vykonal s Izraelem, se svým synem Ježíšem Kristem… Naše spása je ‚mimo nás‘ (extra nos), ne v příběhu mého života, ale pouze v příběhu Ježíše Krista.“ Tam se díváme, ne na sebe!

A právě tam nás jako směrovka odkazuje křest – k Ježíši, který byl pokřtěn pro nás. On žije – a s ním i já.

■

DAVID BEŇA, lic. theol. (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti.

2020 březen

19

RODINA

SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH podle autentického vyprávění napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto SHUTTERSTOCK a ADOBESTOCK

Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela.

Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

V

Anně se mísily pocity. Byla to její máma, měla ji ráda, ale tohle pravda nebyla. Možná pro ty, kdo ji moc neznali a komu k tomuto názoru stačila mámina vnější zdvořilost. Cítila, jak se její dcera vedle ní ošila. Taky to vnímá – ten rozpor, napadlo ji.

Taky jí hlavou běží ty nedělní obědy, při kterých babička zkritizovala celou bohoslužbu, od varhanice po posledního bratra. Anna neví, proč to bývalo takhle.

Ale dodnes má problém vyslovit v krédu ono „věřím v svatých obcování…“. Společenství svatých… Opravdu věřím? Kde je? V církvi? V rodině?

U nich doma byla víra povinná. Babička byla vlivem CB výchovy velmi ortodoxní, děda byl evangelík ovlivněný Církví bratrskou. O církvi se doma hodně mluvilo, do kostela se nechodilo jen tak v něčem, smát se v kostele bylo zapovězeno, ale faráři se klidně zkritizovali. Každý večer se děti po vzoru Karafiátových broučků pomodlily: „V podvečer tvá čeládka…“

20

březen 2020

Táta se s nimi modlil na začátku každého školního roku a o Vánocích. Když přišlo dospívání, rodiče měli vždycky pravdu, o které se nikdy nediskutovalo. Cti otce svého a matku svou. Tečka. Duchovní výchova podléhala malému venkovskému sboru, kde žádná pořádná mládež nebyla. Jen v dospívání se objevily záchvěvy touhy po rozhodování o vlastní cestě. Anna si dobře pamatuje, jaký průšvih tehdy byl, když chtěl mít brácha Jakub delší vlasy nebo když chtěl jít na svůj maturitní ples.

Ale pamatuje si i to, jak táta diskutoval s tetou o Bohu, když to tehdy na Maninách vřelo a mluvilo se o tom ve sboru. Poslouchal o duchovních zážitcích a Anna viděla, že víru bere vážně. Teta byla z jiného těsta. Díky Bohu za ni. Hodně toho zažila, přemýšlela, celý život věci přehodnocovala. Nikdy nebyla ten, kdo má vždycky pravdu a přes to nejede vlak. Sálal z ní zvláštní druh pokory. Nikdy nebyla zlá. Ani ve stáří.

PASTORACE

Jak pomoci pečujícím?

Teď tu Anna sedí v lavici vedle Jakubovy rodiny. Škoda, že s nimi nebyli jako rodina zajedno. Celé roky to drhlo. Teprve děti, když už byly dospělé a byly schopné si ty věci vyříkat, zjistily proč – že babička před Jakubovými potomky vždycky vychvalovala ty Anniny a před Anninými ty Jakubovy.

Nikdy nikoho nepochválila do očí.

Všichni tak žili v tom, že nejsou dost dobří a ti druzí jsou ti lepší.

Teprve teď se vztahy s příbuznými začínají rovnat.

S rodiči to vyříkat nešlo...

„Tak nevím – můžeme sem vůbec ještě někdy přijet?“ Anna stála ve dveřích rodné chalupy, když jí tahle otázka vyšla z úst, její muž už vydýchával prožitou scénu v autě. A ovzduší hrozilo dalším výbuchem. Přitom to měla být obyčejná návštěva.

Jenže vstoupili na minové pole – otevřeli téma politiky a v otázce odsunu ruských vojsk Anna názorově stála na straně manžela, proti vlastním rodičům. Měli být opatrnější a zůstat v konverzaci u pěstování rajčat, tam by výbuch nehrozil, peskovala se v duchu.

Proč se nemůžou normálně bavit? O dětech, o názorech na život, o vztazích? O víře? Co udělali špatně? Jo, Anna se „špatně vdala“ a má své názory. Zklamala rodičovská očekávání. Je to už skoro třicet let, ale to se neodpouští.

Vlastně teprve se založením vlastních rodin viděli – ona i Jakub – že v jejich vztahu s rodiči bylo něco špatně. Zcela jasné to začalo být, když babička onemocněla. Diagnostikovali jí rakovinu. Annu to paradoxně uklidnilo. Na babičce bylo totiž už dlouho vidět, že je na tom zle, ale nevědělo se proč. Konečně to někdo pojmenoval a dostala

Mgr. NOEMI KOMRSKOVÁ, psychoterapeutka

V životě člověka, v rodině, sboru i státě, existuje období, o kterém se mluví okrajově a často nepravdivě nebo nereálně, protože je nelehké a často stresové. Tím se stává, že není tolik vidět krása a sláva moudré zralosti a statečnosti mnohých. Ti, kteří toto se svými blízkými mohli zažít, jsou docela dobře připraveni na své stáří.

Někteří moji předci měli na parte slova z Janova evangelia 14. kapitoly: „Kam já jdu, víte, i cestu víte.“ Jsou to slova Pána Ježíše, který sebe i své blízké chystal na rozloučení.

Každý člověk nemá rád změny a úzkost ze stáří a smrti je celkem přirozená. Ale mnozí touto cestou dobře prošli. V Naději ve Vysokém Mýtě jsme viděli mnoho velmi statečných a krásných lidí, kteří byli ochotni jít do Domova pokojného stáří ne proto, že tam byli „odloženi“, ale proto, že tam viděli ještě možnost být užiteční. A dařilo se jim to. Byli milováni dětmi, které je navštěvovaly, a oni je dále milovali a denně se spolu za ně modlili. Dokonce často i ve chvílích odchodu byly mnohé „děti“ s nimi.

Nejhorší situace pro mne při práci v tomto domě byly, když přišly úplně vyčerpané a nemocné i stárnoucí „děti“ a já jsem jim nemohla hned pomoci a umístit jejich rodiče do profesionální péče, ke které by tito vyčerpaní mohli přidávat svou citovou podporu. Na to by stačili.

Andragogika je pedagogika dospělých. Potřebují dospělí pedagogiku? Ano a velmi! Není možné si myslet, že když jsem dospělý, tak budu autoritou svým dospělým dětem až do smrti a oni budou dělat, co chci. Dokud byly děti malé, tak to tak být mohlo (s respektem, láskou i pochopením), ale když dospějí, jsme si rovni – nemáme dávat nevyžádané rady a můžeme dětem přenechat zodpovědnost za jejich život, my musíme mít svůj život. Když zestaráme, jiný nás opáše anebo povede, kam nechceme. Budeme na svých blízkých závislí a budeme muset respektovat jejich rady, a třeba i rozhodnutí. Můžeme si nechat od dětí poradit, to platí i pro lidi ve sboru.

A sbor může naopak projevovat svou lásku a vděčnost generaci seniorů. Pokud nemá sílu se starat a navštěvovat je, tak může oddělit – zaměstnat profesionála – diakona. Je to biblické.

Není možné se přestat učit. V tom jsme jako Boží děti cvičeni. Učíme se hledat Boží vůli pro své dny i dny svých dětí a jejich dětí. Bible má úžasné Slovo: Cti otce svého i matku, ale také neshromažďují děti pro rodiče, ale rodiče pro děti. Úcta patří rodičům celý život, ale máme větší zodpovědnost za děti než za rodiče. Nemáme povinnost položit svůj život za stárnoucí rodiče.

Spasitel je jen jeden, my nejsme spasitelé. Nic a nikdo nesmí stát mezi láskou k Spasiteli.

On nám chystá nebe.

V naší zemi máme svobodu i pomoc odborníků. Využíváme schopnosti lékařů, farmaceutů, proč ne sociálních pracovníků, asistentů a pečovatelů? Jsou slova „maminka nechce, aby k ní chodil někdo cizí“ moudrá? Vždyť je to velká šance poznat člověka, který chce pomoci a potřebuje podporu a lásku zralého a vděčného křesťana, pokud mu Pán Bůh zachoval vděčné srdce.

Tolik požehnání předali mnozí senioři pečovatelům, kteří plakali, když se museli loučit. Vždyť to může být ještě služba lásky vděčného Božího dítěte. Byla by škoda se o to ochudit.

Katoličtí bratři se modlí: „Nyní i v hodinu smrti naší…“ Můžeme se modlit za své stáří a odevzdávat Pánu Bohu předem svou slabost a touhu, abychom mu nedělali hanbu ani ve stáří a abychom milovali ty, kteří se budou starat – podle Boží vůle a podle lidských možností. Ve stáří můžeme o mnohé přicházet, ale vnitřní člověk by měl růst a učit se i umírat, bude to dělat většinou poprvé. →

2020 březen

21

RODINA

se do rukou lékařů. Jako by tu časovanou bombu konečně měli pod kontrolou pyrotechnici.

Anna začala s manželem k rodičům jezdit častěji. Babička s dědou potřebovali pomoct, ale nikdy by to nepřiznali.

Možná nechtěli obtěžovat, možná v tom byla pýcha, kdo ví. Babička byla nezdravě úzkostný introvert, měla nervy ze všeho, ale už se od ní nedozví nikdy nic. Děda se vždycky hned zkraje jakékoli komunikace, do které se mu nechtělo, urazil.

Bylo to náročné. Nic, co Anna s manželem udělali, nebylo dobře. Bolelo to. Třeba když vyžehlila kupu prádla a babička, která přestávala být pohyblivá a do místnosti se sotva dobelhala, neřekla: „To je fajn, že ses mi postarala o prádlo, děkuju“, ale „Kdo to prostěradlo takhle pitomě složil?“ Nebo děda se svým postojem „to zvládnu sám“ – ty špinavé kalhoty prostě vyprat nechce. Jednou rozhodl, že je nutné splachovat vodou z potoka, kterou bude sám domů nosit v kýblech – až jednou do kýblu spadl a potloukl se. Nedá si říct. Člověk se může jen modlit, aby si neublížil. A kalhoty sebrat a pevně říct: „Vyperu ti je, tati, a nebudeme se kvůli tomu hádat.“ Nakonec jakkoli je to těžké, tohle jsou jen prkotiny. Co je opravdu vážné, to je to, co žije Jakub. Tam uvnitř, kam nikoho nepustí. Jen občas Annu…

Seděla v křesle, telefon ještě pořád v ruce. Upozornění, že hovor byl ukončen, zmizelo už dávno, ale Anna se uvnitř pořád ještě celá třásla. Pro ni ten hovor pořád ještě neskončil. Věděla, že ho bude slyšet pořád dokola až do noci. Nebude moct spát. Jakub je na dně a Anna neví, jak mu pomoct. I když to tehdy v chalupě u rodičů mezi dveřmi vypadalo, že ji s celou její rodinou rodiče nadobro odepsali, už tam cítila ještě něco – bolelo ji srdce pro bráchu. Je to trpělivý, zlatý člověk. Jezdil k rodičům často, i když tam vždycky dostal sodu. Ať se snažil, jak chtěl, nebyl na tom líp než Anna. Podle rodičů si taky „špatně vybral“. Problém je, že je ještě větší introvert než ona, a to už je co říct. Nese

22

březen 2020

si v sobě navíc i těžký pocit viny, že odešel za svou manželkou a rodiče v domě nechal samotné. Celý život se se svojí ženou snažili tuhle „vinu“ odčinit.

Má o něj strach. Má strach, že neunese ten tátův despotismus, že se v něm jednoho dne něco zlomí a odskáče to na zdraví. Protože on se z toho nevymluví, nevykřičí, nevypláče. V něm to zůstává. Tati, proč mu to děláš?

Odpustit. Jasně, bez ohledu na to, jestli tobě druhý odpustí, nebo ne, ve svém vlastním zájmu odpusť, protože jinak zahořkneš a valíš to před sebou jako balvan.

Odpuštění uvnitř člověka chrání. Sedmasedmdesátkrát. Stačí to? V Anně znovu rezonují ta slova: „obcování svatých…“ Od vlastního táty si vždycky musí dát odstup, aby pozapomněla, vypustila páru, vychladla a mohla si zase říct: Tak znovu, po milion páté. Odpouští, protože nemůže jinak. Má ho ráda, ale potřebuje čas, aby zase získala ztracený nadhled. Vstřebat ty návaly negativních emocí, se kterými se vypořádává pomalu. Připustit, že za tu zlobu už možná není zodpovědný táta, ale

biologické změny na jeho mozku. Přij­ mout, že ani ona a Jakub nemládnou a že na tom možná budou jednou stejně jako jejich rodiče. Pochopit je. Vytrvat.

Protože staré lidi předělat nejde. Anna v tom měla jasno. O koho jde, je její generace. O ty, kteří ještě jsou schopni přijmout změnu a uznat právo druhých na jejich vlastní názor bez toho, že by tím utrpěl vztah. Jednou tam také dojdou – do stáří, do doby, kdy si budou muset přiznat, že už nemají ty schopnosti, na kterých celý život stavěli a na které byli tak pyšní. Že potřebují pomoc. O to jde – dokud to je ještě možné, naučit se přijímat druhé i s jejich chybami. Protože nakonec není jisté ani to, jestli to opravdu chyby jsou. A protože nikdo není bez chyby a jednou možná bude i ona odkázána na to, aby někdo i s jejími chybami den za dnem přijímal ji. Myslela na svoje vlastní děti – aby k ní jednou necítili totéž, s čím teď sama bojuje ve vztahu ke svým rodičům. Nikdy nechce být taková.

PSYCHOLOGIE Byly to zvláštní Vánoce. K rodičům jeli s vědomím, že se postup máminy choroby výrazně zrychlil. Anna si říkala, že by měli celé ty svátky směrovat k evangeliu. A třeba najít starou desku s vánočními písněmi. Přišlo jí, že se pohybuje v úplně jiném čase. Byly to Vánoce bez komerce. Myšlenky byly jinde, nemělo smysl řešit dárky, stromeček… Nakonec byla ráda, že se sestřenice modlila Otčenáš. Sama toho nebyla schopná. Seděla u mámy, když umírala, a držela ji za ruku. Ani jedna nebyla schopná mluvit. Ale tohle gesto jako by všechno řeklo za ně.

Anně se znovu myšlenky zatoulaly k rozloučení ve sboru. Je dobře, že se do domu k dědovi nastěhují mladí, že tam nebude sám.

Bylo vidět, že i lidem ze sboru tahle informace udělala radost. Hodně z nich na něj myslí.

Anna taky. Ví, že ani ona za sebou dveře nikdy nezabouchne. Ale když to dokáže, nebude to z jejích sil.

Můj nebeský Otče, Ty jsi dokonalý otec. Nikdo není jako Ty. Nemůže být. Prosím, nauč mě přijít za Tebou, když už nemůžu, a odpočinout si u Tebe. Pomoz mi ctít otce mého, i ve chvílích, kdy je zlý. Nauč mě vysypat to všechno pod křížem a nechat to tam.

Když se mi podlomí nohy, pomoz mi zase vstát a netáhnout s sebou to, pod čím padám. Dopřej mi pocítit tu úlevu. Dej mi dar odpustit a zapomenout každou křivdu. Odpustit každé „děkuji“, které nikdy nezaznělo. Čerpat Tvoji lásku, když nemám z čeho čerpat tu tátovu. Držet se Tě, protože Ty mě svojí silou provedeš vším. Prosím o radost od Tebe, z Tvých zdrojů, o pokoj, který tady ve světě nikdo nenajde. O moudrost pochopit a přijmout bez toho, že by mě to zraňovalo. O moudrost pro moje vlastní stáří.

Drahý Pane Ježíši, moc prosím, abys tohle všechno rozmnožil jako chléb a ryby pro ty, kdo neměli co jíst, a dal z toho hojně i mému bratrovi. Pomoz mu. Najdi řešení, aby to ustál. Chraň ho. A co zbyde, rozdej, prosím, do všech rodin, které jsou na tom stejně. Ve Tvém jménu prosím. A děkuji.

Potěmkinovy vesnice Mgr. PETRA VESELÁ, psycholožka

Starší generace si možná vzpomenou na výraz, kterým se občas označovalo celé socialistické zřízení. Ale kníže Potěmkin žil mnohem dříve. V 19. století prý chtěl carevně Kateřině ukázat, jak je Rus bohatá země, a tak najal několik desítek malířů, kteří měli namalovat a dozdobit ulice vesnic a měst, kudy bude Kateřina projíždět tak, aby nabyla dojmu, že všem se vede dobře a všude je hojnost. Legenda praví, že když pak Kateřina navštívila několik „náhodně vybraných“ rodin, byla mile překvapena, jak si všude pochutnávají na husičce. Netušila, že milou husu ihned po zaklapnutí dveří rychlý posel přenášel na další stanoviště. Řekli byste, že to je stará, dávno přežitá legenda? Vyvedu vás z omylu. Velmi často se ve své praxi setkávám s lidmi, kteří z mnoha různých důvodů mají potřebu něco skrýt za hezkou fasádou. Pokud jsou si toho vědomi, je celkem snadné najít způsob, jak přestat něco předstírat, postavit se problému čelem a napravit, co nás v životě zlobí tak, že to chceme ukrýt. Mnohem horší to bývá, když člověk vůbec netuší, že žije v kulisách, které připravil někdo jiný, a že tudíž má možnost s tím něco udělat. A to se děje především tehdy, když se do nich už narodil.

Co tím vlastně chci říct? Hlavní způsob, jakým se dítě učí, je napodobování. Už nemluvně kopíruje výraz tváře svých rodičů. Smějeme se, když tříleté dítě řekne větu, které zcela jistě samo nerozumí, zato s patřičnou dospěláckou intonací naprosto neodpovídající jeho vývojovému stadiu. A takto postupně dítě přebírá vzorce chování, vyjadřování i myšlení svých rodičů a nejbližších. V období puberty, kdy se naplno rozvíjí samostatná osobnost jedince, pak dochází ke konfrontaci s okolím. U některých dětí se projevuje silným vzdorem a vzepřením se všemu, co není opravdové. U jiných naopak dojde k ještě intenzivnějšímu zafixování původních vzorců. A tím se naplňuje ono předávání z generace na generaci.

Takže když si mně například někdo stěžuje: „Moje děti mě vůbec nerespektují a nechtějí se učit veršíky do besídky,“ a já se pak zeptám: „A co vaši rodiče?“, často slyším: „No s těmi jsem skončila už dávno, s nimi se vůbec nedalo bavit.“ Nedivím se. Vždyť k tomu, abychom změnili po generace zaběhnuté vzorce chování, je někdy zapotřebí opravdu obrovská vnitřní síla. Někdy to totiž znamená být nějaký čas tak trochu proti všem. S Boží pomocí a někdy i za přispění terapeuta to ale možné je. Víra a podpora psychoterapeutů stála například za velkou proměnou smyšlení lidí v západním Německu po 2. světové válce, kdy bylo nutné vyrovnat se s mnoha vinami předků.

Chtěla bych ale nabídnout rodičům ještě jeden pohled. Buďme vděční Pánu Bohu za pubertu svých dětí. Je to totiž období, kdy díky nim a spolu s nimi můžeme prověřit své vlastní domácí Potěmkinovy vesnice. Podívat se na to, kde se například za maskou zbožnosti skrývá náš strach, že nejsme dost dobří lidé, strach, že by nám druzí lidé mohli znovu ublížit, nebo neužitečné úzkosti, frustrace a mnoho jiných věcí. Děti jsou úžasným Božím darem i v tom, že co do nich vložíme, nám pak ony často mohou vrátit. Vložíme-li tedy do nich lásku, je docela pravděpodobné, že ji budou umět dát i ony nám.

■

2020 březen

23

REPORTÁŽ

SMĚR MUKAČEVO text VĚRA LINZMAJEROVÁ, Církev bratrská Husinec foto ARCHIV AUTORKY

Opakuje se to každý rok – bratr Slavoj Raszka z třineckého sboru CB vytvoří tým a veze finanční, ale hlavně duchovní podporu spřátelené Církvi živého Boha do Mukačeva.

Loni se tento čtyřiašedesátiletý kazatel s českým týmem vypravil na Ukrajinu na začátku listopadu.

24

březen 2020

C

írkev živého Boha v Mukačevu a okolí vznikla před pětatřiceti lety jako výsledek misie ukrajinských bratří Michaila Balka a Sergeje Baljuka v romských osadách. Tito dva tehdy mladí muž začali sloužit v romském táboře, kde žilo asi pět tisíc Romů – všichni v zoufalých podmínkách, v bídě, beznaději, odmítnutí, ale hlavně bez Boha. Na Zakarpatí a dalších místech Ukrajiny vybudoval bratr Sergej mnoho ukrajinských sborů. Skromné začátky služby mezi Romy Bůh rozvinul do obrovského díla, které sice pomalu, ale neustále roste. V Mukačevu je dnes velký ukrajinský sbor s moderním křesťanským centrem uprostřed sídliště. Druhý velký sbor je romský a nachází se uprostřed romského tábora na kraji města, kde žije okolo sedmi tisíc Romů na jednom místě. V okolí Mukačeva pak v současnosti funguje síť dvaceti menších i větších romských sborů, které jsou sice autonomní, ale zároveň jsou úzce spojeny s centrálním sborem ve městě. Tento v podstatě regionální sbor má na starosti bratr senior Michail Balko.

Protože se sbor CB v Husinci podílí na finanční podpoře zmíněných dvou romských pastorů,

stali jsme se i my – David a Věra Linzmajerovi – součástí Slavojova týmu a spolu s Františkem Flekem (AC Vyškov), Václavem Bouškou (CB Třinec) a Hankou Marťákovou (KřSb Český Těšín) jsme vyrazili na Ukrajinu.

Program misijního výjezdu byl plný. Navštívili jsme několik romských rodin v Mukačevu, Čomonině a Vělikich Lučkach. Zúčastnili jsme se shromáždění a připojili se s biblickým pozdravem, slovem povzbuzení nebo svědectvím v romských osadách v Paušinu, Sjurte, Seredně, Svaljavě a Mukačevu. Podívali jsme se na rozestavěnou modlitebnu ve Strabičevu. Navštívili jsme také centrum Mukačeva, na tržnici nakoupili vyhlášené čokoládové bonbony Rošen (firma bývalého ukrajinského prezidenta) a ochutnali výbornou pizzu v jedné z místních pizzerií.

Celou dobu pobytu nás hostili přímo manželé Balkovi, kteří se o nás s velkou pečlivostí starali.

Osobně jsem Ukrajinu znala jen z vyprávění, ale to, co jsem viděla, v mnohém předčilo moje očekávání. Mukačevo je krásné město na evropské úrovni, život v něm pulzuje tak, jak jsme zvyklí u nás. Ukrajinské vesnické domky,

INFOBOX

Misie Zakarpatí mezi maďarsky mluvícími Romy … začala koncem roku 1999. Na této práci se aktivně podílejí sbory Církve bratrské v Třinci, Hrádku, Husinci a Písku a Apoštolská církev v Třinci a Hrádku. Služba na Zakarpatí se uskutečňuje pod záštitou Nadačního fondu Nehemie. Aktivně zapojena je i Wyclifová misie z Polska, kterou vede Ing. Jerzy Marcol z Ustroně. Pod jeho vedením se budují a provozují školy pro romské děti v táborech, pomáhá se při stavění modliteben a domečků pro ty nejpotřebnější.

Do Misie Zakarpatí se můžete zapojit i vy, ať už modlitbami, finančním příspěvkem (číslo účtu: 1686582379 / 0800, v.s. 2100 – Podpora romských pastorů a vedoucích, v. s. 2200 – Podpora misijních výjezdů na Zakarpatí, v. s. 2400 – Podpora nejpotřebnějších), nebo i prezentací této služby ve vašem sboru.

Kontakt: Slavoj Raszka, slavojcbh@gmail.com.

byť chudé, působí upraveně, skoro u všech je zahrádka a před domkem se pne vinná réva. Cestou míjíme honosné pravoslavné chrámy. Část města tvoří milionářská čtvrť s výstavnými domy, kterých díky developerům stále přibývá. V jiné části města ovšem odbočíme z hlavní ulice a rázem se ocitáme v romské osadě. Zde je už většina obydlí postavená z vepřovic (nepálené hliněné cihly), neomítnutá. Chybí zahrádky, prostor mezi domky tvoří louže, bahno a odpadky.

A jak jsou na tom samotní Romové?

V posledních letech se jejich sociální situace zlepšuje. Dnes už dostávají sociální podporu, zvýšila se minimální mzda. Stále pro ně však není jednoduché najít na Ukrajině práci. Romové patří k maďarské části obyvatelstva, většina z nich ukrajinsky mluví špatně. Ti, kteří se přihlásili k maďarské národnosti, mají možnost jít pracovat do Maďarska bez nutnosti pracovního povolení. Podle slov romského pastora Mikoly Lakatoše mají však lepší životní podmínky Romů za následek, že pak nehledají Boha tak jako v dobách, kdy jim bylo zle. Účast na romském shromáždění ale stejně zanechá v návštěvnících zvyklých na bohoslužby v CB dojem. V první části se zpívá – Romové upřímně, hlučně a s nadšením chválí Boha za doprovodu kytary, kláves, někde i bicích. Zpěv postupně přechází v modlitby, všichni se modlí nahlas a zároveň. Pak následují

promluvy bratří. I my jsme se k nim připojili. Setkání končí opět chválami, po nichž se shromáždění poměrně rychle rozejde.

Kvůli jazykové bariéře byla komunikace s Romy trochu složitější, ale nakonec jsme se vždycky domluvili. Vždy s námi byl některý z romských vedoucích, který rozuměl „slovanštině“ – česky, rusky, polsky (po našemu) a mezi touto „slovanštinou“ a maďarštinou sloužil naší skupině jako překladatel.

Celý výjezd byl bohatý na zážitky. Některé se hloubkou dojmu, který zanechaly, zcela jistě zapsaly do paměti na dlouho. Pro mého muže jsou určitě nezapomenutelná osobní setkání s oběma podporovanými pastory – Jankem Davidem a Mikolou Lakatošem. Zažít Romy, kteří nejen uvěřili evangeliu, ale změnili svůj dosavadní životní styl, pracují – a to dokonce nezištně – pro druhé, jak pro křesťany, tak pro spoluobčany z osad, to se hned tak nevidí. Na mě pak velmi silně zapůsobily modlitby Míši Balka za Ukrajinu, jeho výzvy k půstu, pokání a modlitbám. Vytanul mi na mysli Mojžíš zápasící před Hospodinem za izraelský národ.

Co říct závěrem? Snad za všechny zúčastněné mohu vyjádřit vděčnost, že jsme se mohli k této cestě připojit.

Ať je nám všem Pán Bůh milostiv. ■

2020 březen

25

PÍSMO

SEDMÝ DEN ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.

Nebudeš dělat žádnou práci… (Ex 20,10) On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17)

T

ak jak to je? Pracuje Bůh bez přestání, nebo nepracuje?

Pro rabíny to bylo zásadní téma ještě předtím, než mluvili s Ježíšem. Židovské tradice tvrdí, že Bůh pracuje i sedmý den, jinak by ten den nemohlo pršet, nemohly se rodit děti, svět by nemohl existovat.

Vznikaly tedy představy, že Bůh možná sedmý den pracuje jinak, než pracoval předchozích šest dní.

Není déšť a rození dětí důsledek Boží práce udělané v těch šesti dnech?

PAVEL PALUCHNÍK (1981) Kazatel CB a učitel Nového Zákona na ETS. S manželkou mají tři děti (6, 8, 10 let).

Už židovští vykladači se distancovali od toho, že by Pán Bůh svět natáhl jako hodinky, které dál poběží samy. Bůh aktivně vstupuje do děje a nadále věci tvoří a zaslibuje, že bude tvořit. I Ježíš tuto tradici sdílí, a ještě ji posouvá na hlubší úroveň – on sám je tím, kdo bude v Božím jménu věci tvořit a kdo bude v tomto bodě naplňovat Boží vůli.

Farizeové tvrdě vyžadovali, že v sobotu se nesmí dělat nic. Právě kvůli tomu vznikl mezi nimi a Ježíšem konflikt. Nepřijímali výklad židovských učenců?

Vraťme se k podstatě čtvrtého přikázání, jeho zdůvodnění je dvojí. První je v Exodu 20 a spočívá v tom, že Bůh odpočinul sedmého dne stvoření.

To druhé je v Deutoronomiu 5: „Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi.“ Samotná podstata, jak mají židé slavit šabat, je v překladu tohoto slova, které znamená přestat, odpočinout. Člověk měl deklarovat a prokázat, že je ochoten přestat a něco nedělat, aby dílo mohl dokonat Hospodin.

Je to důležité, proto byl šabat zakódován jako jedna z hlavních specifik židovského národa. Právě na tom se má ukázat, že jde o národ vyvolený, svatý

26

březen 2020

pro Hospodina – mohou si dovolit sedmý den nepracovat, protože Bůh se o ně postará.

V Ježíšově době bylo přikázání o odpočinku rozpracováno do velmi podrobných kazuistik, mnohdy dovedených až k absurdním situacím, co všechno se smí nebo nesmí dělat. A Ježíš bojuje právě proti těmto jednotlivým příkazům, ve kterých se ztrácí smysl, totiž že Pán Bůh je ten, kdo dokonává dílo. Z Ježíšova pohledu uzdravit nemocného ale nebylo porušením šabatu. Židé tedy čtvrté přikázání chápali špatně jako povinnost, zatímco to byla výsada vyvoleného národa?

Ano, výsada a zároveň vyznání víry. Vždycky to mělo být svědectví – o tom, že Pán Bůh vysvobozuje. Izraelci se sami z Egypta nevysvobodili, ale sedmý den si připomínají, že je vysvobodil Bůh. Stejně tak to, že nepracovali, neznamená, že nic nedělali. I Bůh sedmého dne stvoření nějak koná. To je důležitá věc, která se z naší tradice trochu vytrácí. Pán Bůh posvětil sedmý den, požehnal ho. Ve Třetí Mojžíšově (23) je psáno, že to má být den bohoslužebného shromáždění.

Má se toho dělat hodně – přinášet Hospodinu oběti, pracovat pro Boha a vzdávat mu chválu. Můžeme si tak představit i sedmý den stvoření – jako den oslavy Boží, kdy Bůh řekl: „Ano, to dílo je dobré.“ Víte, co je zajímavé? První den Adamova života byl den odpočinku. Člověk je stvořen tak, aby žil ve společenství s Bohem. Když tomu tak není, ztrácí svoji lidskost.

Jak došlo k tomu, že křesťané neslaví sobotu, ale neděli?

Se čtvrtým přikázáním se křesťanům propojila víra ve vzkříšení. Křesťané se scházeli první den po sobotě, v den Ježíšova vzkříšení. Kristus se nevzkřísil sám, to učinil Pán Bůh. Vyznáváme, že je to Bůh, který dokončuje dílo. Pro křesťany není neděle „neděláním“, ale oslavou vzkříšení Krista. Vyjevuje se už ve Skutcích apoštolských, že jako den odpočinku začala být brána neděle. Jsou křesťanské tradice, které ale stále slaví sobotu – Církev adventistů sedmého dne, podobně i mesiánští židé.

inzerce

Podstata počítání sedmého dne není o sobotě jako o označení dne, ale o dni „přestání“. Zůstávají dva hlavní významy – vysvobození a den soustředění se na Pána Boha.

Když Ježíš v sobotu uzdravoval a drolil obilí, byl farizei označen za hříšníka – pro ně nemohl být Spasitel, protože podle nich hřešil. Bible ale říká, že Kristus byl bez hříchu.

V čem udělali farizeové tu zásadní chybu? Nebo byl celý judaismus do té doby nastaven špatně? Nelze pak takto zpochybnit i ostatní přikázání?

Pán Ježíš vstupuje do rozhovoru s tradicemi výkladu zákona – nebyl jediný, kdo debatu s farizei, saducei a jinými skupinami vedl, a výkladů toho zákona bylo mnoho. Ježíšův pohled jde k jádru – vrací se k základnímu nastavení a chce vysvětlit jeho smysl. To, co mohlo židy pohoršit, nebylo, že Pán Bůh pracuje bez přestání, to vyznávali i oni, ale že Ježíš také pracuje bez přestání – jako Bůh. Tedy že se staví na roveň Bohu, protože i on může pracovat zvláštně a jinak. Nepochopili, že s Ježíšem přichází Boží království. Říct „já jsem ten chrám“ bylo stejně pohoršlivé. Jako by řekl: „Já jsem tím sedmým dnem, dokonávám dílo, které vy nemůžete dokonat.“ Proto nejen uzdravuje chromého, ale také mu odpouští hříchy. A dělá to sedmý den. Hodně Ježíšových uzdravení připadá na sobotu. On je Božím Synem, on může.

Neříká Ježíšova věta „Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou“ právě to, že on ze své pozice může, ale my ze své pozice nemůžeme? Že to „milosrdenství proti zákonu“ je beztrestné jen pro Syna člověka?

Je pravda, že Ježíšovo chování o sobotách je svým způsobem jedinečné – je v něm zvěstování spásy. Oddělený den, kdy Pán Bůh pracuje, kdy dává milost. A Ježíš se chová, jak se těžko můžeme chovat my. Na druhou stranu Ježíš otevírá prostor svým následovníkům. Ne že by mohli zachraňovat a odpouštět hříchy tím, že se za druhé obětují, ale i oni mohou projevovat Boží milosrdenství, protože se tak dostávají do prostoru, kde vládne Bůh. A to je věc k následování i pro nás.

Ježíš toto milosrdenství připomíná i farizeům: Vždyť i vy o šabatu odvážete vola, dáváte prostor životu. Střety s farizei byly pozváním, aby se také přidali k postoji milosrdenství a aby Ježíše přijali jako toho, kdo může – jako Božího Syna. Čtvrté přikázání nemělo člověka svazovat, ale osvobodit – žijeme z milosti a pro milosrdenství, tak to Pán Bůh chtěl. Pokud zapomeneme na milost, zůstane jen zákon, který nás nakonec může zničit, protože nekonáme z vděčnosti.

Je zvláštní, že toto přikázání Ježíš zjemňuje, zatímco u jiných jejich hrot zostřuje – nejen nezabiješ, ale už ten, kdo se hněvá bude vydán soudu...

Ve výkladech přikázání Desatera jde Ježíši vždy o motivaci.

Bůh hledí na srdce.

■

WWW.MESITES.CZ Křesťanská turistická agentura Mesites nabízí již od roku 1997 ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny!

Lokality: Istrie, Marušiči u Makarské, ostrov Pag. V nabídce najdete celkem 32 apartmánů ve 14 vilách, z toho jsou 3 vily s bazénem.

V nabídce je rovněž camp Flores Homes v Rovinji, kde je 16 mobilhomů s celkovou kapacitou 80 osob, bazénem pro dospělé a pro děti.

Objekty jsou ideální pro rekreaci rodinnou, sborovou či dovolenou studentů a mládeže.

Podrobnosti najdete na: www.mesites.cz Využitím služeb „Mesites“ podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku. katka.mesites@gmail.com Tel.: +420 607 675 724

DISKUZE

JE OČKOVÁNÍ DAR OD BOHA? Ještě donedávna si moderní civilizace pochvalovala proočkovanost společnosti a vymizení mnoha nemocí, u nás například spalniček.

Nyní přibývá těch, kteří se očkování brání. Jde u této otázky podle vás čistě o racionální rozhodování, nebo je v něčem také duchovní? Je očkování dar od Boha, či spíše neoprávněný zásah člověka do přirozeného vývoje lidstva?

MILENA HARMÁČKOVÁ KS Mariánské Lázně

Očkování samo je jistě zajímavým a mnohdy přínosným vynálezem, pokud chrání konkrétního jedince, který se pro ně rozhodl dobrovolně na základě zvážení svých rizik.

Netroufám si říct, jak ho vidí Bůh. Co je pro mě na očkování zarážející až odsouzeníhodné, jsou spíše systémy plošné a vnucené aplikace. Nyní nejspíš mnozí zvednou pokřik, že právě ta je nutná

28

březen 2020

připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS foto ARCHIV

A tohle je v Egyptě proti vředům.

k vytvoření tzv. kolektivní imunity. Jenže tady je zakopán pes. Nebudu se nyní pouštět do úvah, že je to ke všemu zatím pouze ne zcela prokázaná teorie. Hlavní, co vidím jako problém z hlediska etiky, je to, že budování kolektivní imunity očkováním je založeno na plošné a značně bezohledné aplikaci, která předpokládá obětování slabších, především malých dětí, pokud budou očkováním vážně poškozeny. Tyto oběti pokládá provakcinační společnost za přijatelné, protože je jich údajně málo.

Také jsem takto přemýšlela, dokud se tou přijatelnou ztrátou nestalo mé vlastní dítě. Když jsem pak byla očitým svědkem

toho, jak provakcinační nastavení lékařů způsobuje neochotu hlásit a vůbec řešit vážné podezření na nežádoucí účinek vakcíny, těžký zánět mozku končící smrtí dvouletého dítěte, pochopila jsem, že ony přijatelné ztráty nemusí být ani zdaleka tak minimální, a hlavně že vlastně nikdo přesně neví, jaké jsou. S údivem jsem zjistila, že očkování je jakási podivně nedotknutelná posvátná kráva moderní medicíny, která se nekritizuje.

A tady už se dostáváme i do duchovní roviny. My přece budujeme zářivé zítřky bez infekčních nemocí, proto už se vyplatí nějaké to dítě obětovat. Jen aby to nebyla spíš naše novodobá babylonská věž.

PAVEL JANOVSKÝ pediatr, CB Třebíč

Můj názor zní jednoznačně, ano. Kdo jiný, než Bůh sám je tím, kdo osvítil mysl těch, kteří stáli u zrodu očkovaní jako v roce 1770 Edward Jenner, objevitel očkování proti neštovicím, nebo Louis Pasteur, který vyvinul očkování proti anthraxu, slepičí choleře, prasečímu moru a vzteklině.

O Pasteurovi je známo, že byl člověkem pevné víry, který se tvrdě stavěl proti v té době se šířícímu ateismu.

V celém Písmu čteme o tom, že Bůh je dobrý a že miluje člověka. Proč by tedy nechtěl změnit to, co bylo ještě nedávno běžné, tedy že umíraly často děti a mladí lidé, kteří měli život před sebou, na infekční choroby, se kterými se dnes díky očkování již v praxi ani nesetkáváme? V 19. století umíral na infekční chorobu každý třetí kojenec. Ještě ve 40. letech 20. století umíralo v Čechách každý rok několik tisíc dětí na záškrt, spalničky a černý kašel. Žijeme v době, ve které působí velmi halasné, často až militantní antivakcionistické hnutí. To mnohdy čerpá zdroje z dezinformačních webů. Už klasickou nepravdou je například to, že očkování

JAROMÍRA KOČNAROVÁ CB Náchod

O očkování jsem nikdy jako o duchovní věci nepřemýšlela. Ale pokud bych se měla rozhodnout mezi darem od Boha a neoprávněným zásahem do vývoje lidstva, přikláněla bych se k tomu, že očkování je darem od Boha. Jsem přesvědčena o tom, že je rozumné nechat děti očkovat. A říkám to i přesto, že mně samotné očkování velmi zasáhlo do života.

Měla jsem sestru – dvojče, rodiče nás nechali očkovat, když nám bylo třináct

způsobuje autismus nebo že je škodlivý hliník ve vakcínách. Cílem těchto webů není primárně bojovat proti očkování, ale rozdělit společnost, což se jim daří.

Ve své 35leté praxi jsem se opravdu nesetkal ani jednou s takovou reakcí po očkování, která by ohrozila život dítěte nebo by vedla k nějakému trvalému poškození.

Reakce bývají spíše sporadické a znamenají často jen to, že je dítě po očkování neklidné, má reakci v místě vpichu nebo má teplotu. Rodičům říkám, že pokud k tomu dojde, je to vlastně dobře, protože vidíme, že tělo na očkování opravdu reaguje. Nový očkovací kalendář, který platí od ledna 2018, očkování zjednodušil a dovoluje nám očkovat každou očkovací látkou zvlášť, tedy ne v kombinaci, jak tomu bylo dříve. Reakcí opravdu velmi ubylo.

Napadá mne, že vlastně známý verš ,,Miluj bližního svého jako sebe samého“ krásně vystihuje podstatu očkování. Začni u sebe, měj se rád, a proto se nech očkovat, abys ochránil sám sebe, ale i svoje nejbližší v rodině. To například platí pro mladé manžele, kteří se nechají naočkovat před početím proti černému kašli tak, aby miminko, až se narodí, nenakazili. Další benefit očkování je v tom, že očkováním sebe a svých nejbližších budujeme tzv. kolektivní imunitu a společně stavíme hráz šíření přenosných infekčních nemocí. Chráníme

tím ty děti, které ze zdravotních důvodů opravdu nemohou být očkovány, a díky této kolektivní imunitě se nenakazí.

Nyní se nacházíme právě v době chřipkové epidemie. Na chřipku zemřou každým rokem u nás asi dva tisíce lidí, často naprosto zbytečně. Vakcína stojí 200 korun. Každý rok v září, kdy se začíná očkovat proti chřipce, je to přitom stejné – zájem o očkování je minimální. Žijeme opravdu v době paradoxů. Kolik paniky vyvolává šíření infekce novým typem koronaviru, a přitom statisticky daleko nebezpečnější je právě chřipka, proti které máme vakcínu za pár korun.

A ještě jedna moje vzpomínka. Na semináři nám, dětským lékařům, jedna maminka se slzami v očích vyprávěla o úmrtí své malé dcerky na pneumokokovou meningitidu. Kladla nám otázku, proč jí nikdo neřekl o tom, že existuje vakcína. Ta je přitom zcela zdarma, jen očkování je nepovinné.

Dnešní častá realita je, že matky oddalují očkování na dobu, kdy podle nich bude mít jejich dítě lepší imunitu. Toto uvažování je zcela zcestné, opak je pravdou. očkováním chráníme právě ty nejmenší děti s nezralou imunitou, pro které je riziko infekce největší.

Ano, žijeme v divné době. Lidé více věří léčitelům, různým pochybným webům a informacím ,,jedna paní povídala“ než nám lékařům.

měsíců. A moje malá sestřička na následky reakce organizmu na vakcinaci zemřela.

I když si ji nemohu pamatovat, celý život mi chyběla a cítím to tak pořád. Slyšela jsem, že to tak u dvojčat bývá – současně narození sourozenci, kteří spolu rostli v břiše maminky, jsou i pak stále spolu.

A důsledek ztráty jednoho je, že se pak ten druhý v životě na někoho upne, třeba na manžela.

Očkování je nezbytnost. Kdyby nebylo očkování, máme tu černé neštovice a jiné hrozné nemoci. Sama jsem nechala očkovat svou vlastní dceru, jediné dítě, a ona také nechala očkovat svoji dceru. I vnučka nechává své děti očkovat. Myslím si, že je to nutné. Smrt mé malé sestřičky můj

pozdější názor na očkování neovlivnila, ale má vliv na mé emoce, které se vždycky kolem tohoto lékařského zákroku ve mně probouzejí. Mám strach. Měla jsem strach při očkování každého dítěte v naší rodině. Vnučka měla i horečku, ale dobře to dopadlo. Vždycky se modlíme. Člověk je někdy na rozpacích, jestli jedná správně, ale máme strach neočkovat – kdyby dítě očkované nebylo, prožívali bychom neustálý a mnohem větší strach, než prožíváme v průběhu jednotlivých očkování.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2020 březen

29

KULTURA

POMOZME KOMENSKÉMU DOKONČIT DÍLO zpracovala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrace KOMENSKY2020.CZ

Ke 350. výročí od smrti Jana Amose Komenského rozjela Křesťanská akademie mladých, z. s., v České republice celoplošný projekt Komenský 2020. Zapojit se může každý.

P

oslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský (1592–1670) po sobě zanechal rozsáhlý a hluboký odkaz moudrosti a duchovního dědictví. Jeho snem bylo narovnat cestu lidstva tak, aby lidé byli lidmi v souladu s tím, jak k tomu byli Bohem určeni. K obnově přitom podle něj dochází prostřednictvím moudrého porozumění a správy sedmi klíčových oblastí: vzdělanosti, rodiny, vlády, víry, médií, umění a podnikavosti.

Staletí nic neubrala na nutnosti nápravy „věcí lidských“ a myšlenky Komenského jsou tak velmi aktuální i dnes.

U příležitosti 350 let od jeho úmrtí vznikl projekt Komenský 2020, který přemosťuje staletí a míří do budoucna. V podtitulu nese větu „Udělejme svět lepším“, a právě o to v projektu jde. Studenti i široká veřejnost jsou zváni k tomu, aby navázali na Komenského největší dílo – nedopsanou Obecnou nápravu věcí lidských – a pokusili se jeho sen dokončit. Jedná se o jedinečnou šanci spojit svoje sny o lepším světě s rozpracovaným plánem Komenského,

30

březen 2020

udělat něco, co posune Komenského dílo o kousek dál. Jedná se o možnost sjednotit se na společné bázi s přáteli z nevěřícího prostředí a otevřít tu kus společného duchovního světa. O možnost pro každého jedince jasněji vnímat rozdíly mezi dobrým a zlým a hlouběji pochopit dědictví těchto dvou cest. O možnost vnitřně povyrůst.

Do projektu jsme zváni všichni. Každý jednotlivec. Věřící i nevěřící. Besídky, dorosty, mládeže ve sborech i školy. Jak se zapojit? Možností je hodně:

Komenského myšlenkami, jejíž účastníci se pokusí zrealizovat a zdokumentovat svůj vlastní projekt proměny – konkrétní dobrou věc ve svém bezprostředním okolí a komunitě. Uzávěrka soutěže je 31. 8. 2020, vyhlášení výsledků v listopadu 2020.

Komenský 2020 je vzdělávací program – na příkladu Komenského si studenti vytvoří časovou osu vlastního života a uvědomí si základní lidské touhy. Současně se seznámí s největší touhou Jana Amose – s touhou po nápravě lidstva.

Veřejné čtení Interaktivní dílny V rámci projektu je vyškoleno přes 50 lektorů po celé ČR, kteří prostřednictvím vzdělávacích programů pro základní a střední školy (lektorských interaktivních dílen) seznamují žáky a studenty zábavnou a praktickou formou s životem i ústředními myšlenkami Jana Amose Komenského. Děti se mohou těšit i na komiks a kvíz.

Projekt Proměny je soutěžní interaktivní dílna (PROPRO) inspirovaná

Kdo by se chtěl o Komenského Všenápravě dozvědět co nejvíc bez toho, aby si musel přečíst zhruba dva tisíce stran ve staré češtině, najde to nejdůležitější v unikátní autorské monografii Jana Hábla a Davida Louly To nejlepší z Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. Kniha je podkladem k veřejnému čtení, jehož organizování je jednou z aktivit projektu. Pro veřejné čtení je připraven i výběr citátů z této knihy.

GLOSA Pořádání výstavy Školy, církve, vedení měst, knihovny, veřejné instituce, spolky, organizace i angažovaní jednotlivci jsou zváni k pořádání výstavy Komenského Timeline. Je složena z dvanácti animovaných plakátů s důležitými událostmi z života Jana Amose. Výstavu můžete použít samostatně nebo ji instalovat jako doprovodný program k veřejnému čtení ve vaší škole, knihovně, církvi či jinde.

Příběhy lidskosti „Lidskost není docela v pořádku, ale není docela ztracena,“ řekl Komenský.

Ve světě špatných zpráv je možné vyprávět dobré, pravdivé a krásné příběhy dokládající důstojnost, hodnotu a vzácnost našeho lidství. Příběhy, které inspirují, proměňují, přinášejí radost, smíření, nebo dokonce naději. Máte-li takový příběh, uložte jej do registrace příběhů

na adrese: komensky2020.cz/pro-verejnost/#pribehy. Chcete-li uspořádat ve svém okolí akci, organizátoři vám zašlou manuál k její přípravě.

Člověk – pastýř, nebo řezník stvoření?

PETR PLAŇANSKÝ, kazatel KS Nymburk

Finanční podpora Pokračuje sbírka Komenský 2020, z jejíhož výtěžku budou vyškoleni poradci projektu, kteří pomáhají skupinám realizovat PROPRO, a která bude také sloužit k propagaci projektu tak, aby se s odkazem J. A. Komenského mohla seznámit široká veřejnost.

Je z čeho vybírat. Jste srdečně zváni.

■ Hlavním pořadatelem projektu Komenský 2020 je Křesťanská akademie mladých z. s.

Základní informace, přihlášení se do projektu, podklady k akcím, kontakty na organizátory projektu i možnost finančně přispět najdete na komensky2020.cz.

Štěstí neleží ve hvězdách Dobře hrající Brad Pitt jako Roy McBride v blízké technologické budoucnosti následuje otce (Tommy Lee Jones) v povolání astronauta. Svět (USA) zoufale pátrá po mimozemské inteligenci, aby u ní nalezl záchranu pro umírající planetu. Zoufalý člověk se obrací ke hvězdám. Hlavním úkolem hrdiny je najít svého otce ztraceného na expedici Lima k Saturnu.

Na cestě se zastávkami na Měsíci a Marsu se v povedených digitálních kulisách odehrává akční sci-fi se zajímavou lunární přestřelkou na povrchu Měsíce.

Ad Astra Akční sci-fi v koprodukci Film se snaží rozvíjet otázku člověka honícího USA a Brazílie, 2019, hvězdný prach ve vznešeném povolání, ale slepého ke své roli ve vlastní rodině, otázku hluboké vnitřní délka 123 min. ztráty otce, popření hlubokých pocitů a prázdnotu prožívání života v přetechnizovaném světě soustředěném na strojově odvedenou práci. Ad Astra jako hollywoodský blockbuster (film určený k masové produkci s hlavním cílem v zisku) zapadá do dnešního filmového mainstreamu a je teologicky vyprázdněný. I tak se snaží populární formou ukázat něco, co už je dávno známé – že totiž odpověď na šťastný život neleží ve hvězdách, ale ve vztazích kolem nás. Naše starosti může někdo nést, aniž bychom museli být hvězdnými supermany. Snímek je také zamyšlením pro ty, kteří jsou ochotní obětovat vztahy kolem sebe kvůli hvězdnému povolání.

ONDŘEJ VAVREČKA ■

Jako lidé – bytosti biologické, kulturní i duchovní – jsme byli kdysi postaveni do zahrady Eden, kterou jsme měli střežit a vzdělávat. Jinými slovy, měli jsme se stát pastýři Bohem stvořeného světa a udržovateli Jeho řádu. Pokud máte něco střežit, potřebujete především sebekázeň. Chcete-li něco kultivovat, aby to mělo skutečnou hodnotu a vážnost, dosáhnete toho jedině skrze láskyplný vztah. S Edenem to nějak nedopadlo… Měli jsme naplnit zemi a opanovat vše, co je ve vodě, na zemi i ve vzduchu. Zemi jsme naplnili, to jediné se nám podařilo. Vodu jsme zamořili, zemi vyrabovali a vzduch otrávili. Chováme se spíše jako bytosti nevěřící, ekonomické a technologické, než duchovní, kulturní a biologické.

Zdá se, že se z pastýřů stali řezníci – o stáda už láskyplně nepečujeme, spíše si hledíme toho, kolik nám jejich porážka „vynese“.

V technologicko-ekonomicko-ateistické společnosti se zrodil ekolog, environmentalista, posléze i agresivní ekologický aktivista.

Správně upozorňuje na ničení prostředí. Tu a tam se pokouší věci napravovat, někdy až nesmyslně agresivně. Nejraději by vyhubil člověka jakožto zhoubný nádor. Zatím naštěstí nemůže. Zatím! Mimochodem, byl by ochoten vyhubit nakonec i sám sebe a své nejbližší?

Domnívám se, že pokud se součástí řešení nestane sám člověk a nevrátí se ke svému pastýřskému povolání, tedy střežit a pečovat o stvořený svět, půjdou věci okolo i vztahy mezi námi jen k horšímu.

Jako řešení navrhuji oprášit ctnosti, kterými jsou láska, naděje, víra, spravedlnost, moudrost, odvaha a střídmost. Tou poslední bych doporučoval začít – především každý sám u sebe. A doporučil bych to i všem aktivistům.

2020 březen

31

SVĚDECTVÍ

Ze squatu do domova

propustku a vzali ho do Olomouce, aby se tam sám podíval. Potom už bylo jen na něm, jak se rozhodne – a rozhodl se pro Domov sv. Josefa. Věděl, že se na ulici vrátit nemůže, že už není ten silný a obávaný chlap, před kterým měli všichni respekt.

Pavel našel u bratrů kapucínů svůj nový domov. Zůstali jsme s ním v kontaktu, volali jsme mu nebo psali a několikrát jsme ho byli navštívit. Snažili jsme se ho doprovázet, byli jsme mu rodinou. Pavel si postupně nacházel i cestu k Pánu. Pokud jde o jeho osobní víru – rodiče ho jako malého dali pokřtít a párkrát byl s babičkou v kostele. To bylo všechno. V domově začal cho-

Pavel byl v našem městě pojem. Vzbuzoval strach a respekt. Třicet let prožil ve vězení, kde seděl za různé výtržnosti, krádeže, ale i za vraždu. Čas na svobodě trávil venku jako bezdomovec. Celé dny sedával na náměstí, popíjel víno a přespával v různých squatech.

Když se otevřelo Nízkoprahové centrum, začal k nám chodit na teplou polévku, pro čisté oblečení, a hlavně si popovídat. Navenek vystupoval jako silný muž, který vždycky dosáhne toho, co chce. Ale uvnitř to byl hluboce zraněný člověk, který

Příběhy ztracených existencí

toužil po lásce a důstojném životě. Myslel si, že toho dosáhne silou, ale klesal stále hlouběji, až se ocitl na samém dně. Na dně, které pro něj ale znamenalo nový začátek.

Jednoho dne k nám přišel Pavlův kamarád Ondra s prosbou o pomoc – Pavel už několik týdnu jen leží a vůbec nemůže vstát.

Vydali jsme se tedy do míst, kde bydlel, abychom zjistili, jak na tom zdravotně je.

Pavel nebyl schopen udržet se na nohách, byl zcela odkázán na Ondrovu pomoc. Rozhodli jsme se zavolat záchranku, ale uprosil nás, abychom to odložili na druhý den.

Ráno jsme za ním tedy šli znovu s odhodláním zavolat záchranku. Nejdřív ale bylo nutné ho umýt a převléct do čistého oblečení. Znamenalo to probrodit se kupou nepořádku a PET lahví plných moči. Záchranka ho pak odvezla na záchytku. Pavel se totiž stihl ráno posilnit vínem a záchranáři si mysleli, že to je důvod, proč se neudrží na nohách. Když vystřízlivěl, zjistili, že ho nohy opravdu neposlouchají. Nějaký

32

březen 2020

Navenek vystupoval jako silný muž, který vždycky dosáhne toho, co chce. Ale uvnitř to byl hluboce zraněný člověk, který toužil po lásce a důstojném životě. čas tak strávil na interním oddělení a potom v LDN. Pravidelně jsme ho v nemocnici navštěvovali, společně se modlili a často rozebírali jeho budoucnost. Už se nechtěl vrátit na ulici, ale jiné řešení neviděl.

Začali jsme tedy hledat místo, kde by Pavel mohl důstojně žít. Povedlo se nám zajistit mu bydlení v Domově sv. Josefa v Dolanech u Olomouce. Je to zařízení pro chlapy z ulice, které spravují bratři kapucíni.

Pavel váhal. Zařídili jsme u paní primářky

dit do kaple na modlitby, mši svatou nebo si jen tak posedět u Pána.

Loni začal mít zdravotní těžkosti. Trápily ho velké bolesti, znovu přestal chodit.

Odmítal jít k lékaři. Začal nám častěji volat, jeho poslední telefonát byl jako telefonát dítěte, které tiše volá o pomoc. Vydali jsme se za ním zjistit, co se děje, a našli jsme ho v zuboženém stavu – hubeného, zarostlého a špinavého. Pavel byl totiž velmi tvrdohlavý a hrdý. Neuměl přijmout svoji nemohoucnost a odmítal pomoc chlapů z domova. Znovu jsme ho dali do pořádku a stejně jako rok předtím ve squotu jsme mu zavolali záchranku. Bylo to naše poslední společné setkání. V nemocnici mu zjistili rakovinu plic s metastázemi do kostí. I nadále jsme si telefonovali, povídali si a snažili se ho připravit na setkání s Pánem. Až přestal zvedat telefon, protože už toho nebyl schopen.

Pavel ukončil svoji pouť na této zemi smířený s Pánem a posilněný svátostmi.

SESTRY VINCENTKY ■

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 18. 3. 2020 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Sedm posledních slov od autora Jamese Martina. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 02/2020: Drž se v povzdálí od lživého slova.

Knihu Poslední země vyhrává Irena Steblová, Liberec. Připravil Dušan Karkuš.

2020 březen

33

POST SCRIPTUM

REKORDMANI text OTA ŠTANC

Z

náte to, člověk někdy bloumá na netu a čeká, jestli mu nějaká zajímavost padne do oka. Takto mne nedávno zaujala zpráva z loňského léta, která z neznámých důvodů neupoutala pozornost mainstreamových médií.

Psalo se v ní, že 14. srpna 2019 jistý pan Fiedor v Pelhřimově dokázal na jeden lok hořlavé směsi vydechnutím ohně popraskat hrozen pětadvaceti nafukovacích balonků za 3,42 sekundy!

Přiznám se, že jsem ve světě fakírů, kejklířů a pyrofágů úplný laik. Proto nedokážu dobře posoudit výjimečnost tohoto počinu. Podle článku šlo však o český i světový rekord. Napadlo mně, asi stejně jako vás, jestli je vůbec v této disciplíně nějaká konkurence. Kdyby ano, pochopitelně by to stavělo čin fakíra do lepšího světla. Dočetl jsem se však pouze to, že tím pokořil svůj předcházející

JE ZJEVNÉ, ŽE REKORDMANEM SE MŮŽE STÁT V PODSTATĚ KAŽDÝ.

rekord. Nechci mistrovo umění nijak snižovat. Pan Fiedor má svém kontě už přes 40 rekordů včetně skákání do střepů, běhu v hořícím oděvu či ve vytrvalostním hoření na místě. Češi tak evidentně mají svá želízka v ohni, a to vlastně doslova. Zemí zaslíbenou pro jedinečné počiny je však Indie. Zdá se, že Indové nic nedělají raději, než že soutěží o světová prvenství. Už jich mají přes dvě stě a přibývají další. Na poloostrov putují diplomy za pití kečupu, psaní vlasy, pojídání žárovek a cihel nebo tahání náklaďáku na vlastním kníru.

Je zjevné, že rekordmanem se může stát v podstatě každý, stanoví-li si správnou metu. Tedy já i vy. V Zelenkově filmu Knoflíkáři z roku 1997 je motiv jedinečnosti také zpracováván. Ve slavné

34

březen 2020

OTAKAR ŠTANC CB Černošice

scéně z obýváku stárnoucích manželů drtí Eva Holubová Rudolfa Hrušínského slovy: „Ty jsi v životě nikdy nic nedokázal, nic pořádnýho jsi neudělal a nikam jsi mě nevzal! Ty seš vobyčejnej chudák, kterýho vyhodili i vod dráhy. Tak už nic neřeš, nepřepínej a hlavně – po ničem nepátrej. Ty buď rád, že seš!“ Po této zdrcující kritice muž jde, položí se na pražce mezi koleje, a když nad ním přejíždí hřmící vlak, neomylně trefí plivancem číslo lokomotivy „přímo na osmičku“. Všechno příkoří a utrpení rázem odplouvá a na tváři ho vystřídá blažený úsměv vítěze. V plivání na osmičku je nejlepší na světě!

Touha překonávat meze je lidstvu vlastní. Dobývaly se země, hory, moře. Teď dobýváme vesmír. Tato touha je téměř axiomatická. Zdá se, že nepotřebuje obhajobu. Otázka proč jako by nebyla namístě. Uspokojivá odpověď náleží filozofům.

Jiné jsou však pohnutky z perspektivy jedince. Lze je vysvětlit psychologicky – jako touhu po uznání, začlenění se do skupiny, získání postavení. Nebo jako touhu po sebeuznání, potvrzení vlastní jedinečnosti, naplnění smyslu života, jak o tom například mluví Viktor Frankl a jeho následovníci.

Zdá se mi fascinující, jak jasná je v otázce jedinečnosti zvěst evangelia. Jak silné je svědectví o vztahu Boha ke každému jedinci. Jak vysoká – vpravdě nejvyšší – je hodnota každé lidské duše, každého z nás. To jistě nejsou žádné nové myšlenky a slýcháme je stále dokola od besídek a nedělních škol až dodnes. Mám však za to, že pokud se nám podaří alespoň čas od času znovu prožívat, jakou cenu máme v Božích očích, nebudeme už nikdy muset chřoupat žárovky.

■

?

???????????? ???????????? ???????????? ???????????? ????????????

N8 I9 N9

I10 N10 I11 N11 I12 N12

N13 I13

N14

I15 N15

??

N6

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

N4 I4 ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? N5 ??

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 18. 3. 2020. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

N7

N2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

N1 N3

V minulém čísle: EVA

M15 G15

Boží evangelium, ve kterém je pravda a světlo, máme uloženo v srdci, které apoštol přirovnává k hliněné nádobě. (2K 4,7) To proto, abychom si je nepřivlastňovali, ale potřebovali neustále dolévat z pravého zdroje. Něco podobného přeneseně platí i pro veškeré vědění zapsané ve slovech a obrazech, včetně Písma svatého.

Originální biblické texty se nám do dnešních dnů zachovaly v tisících zlomků a opisů, pořízených lidskou rukou na papyru, zvířecích kůžích, pergamenu či kovovém svitku. Všechno to jsou materiály, které v celku osvědčily svou trvanlivost, v jednotlivostech jsou však velmi náchyl-

Trvanlivé uchování informace není nezničitelné

POKLADY PSANÉ NA VETCHÉM PAPÍŘE né k poškození. Nicméně vzhledem k množství dochovaných listin není třeba se obávat, že by „originální“ znění bylo v ohrožení.

Diametrálně odlišná je však situace s „obyčejnými“ písemnostmi a tiskovinami napříč lidskou historií. Množství historických záznamů je zapsáno na papíře v jedinečných knihách nebo listinách. Je jasné, že čím více rukama papír projde, tím více se opotřebovává. To ale není všechno. Papíru škodí přílišné vlhko, ale i přílišné sucho. Ve vlhku hrozí, že v něm začnou růst plísně, v suchém prostředí naopak papír křehne, v nejhorším případě se mu pak může stát osudným pouhé listování stránkami.

PAPÍR JE KŘEHKÉ MÉDIUM Další úskalí papíru spočívá v kvalitě a pečlivosti jeho výroby. Zejména novodobý novinový Biblické svitky byly psány na kůži a pergamenu. Část svitku papír horší jakosti považují knihovny a archivy za časovanou bombu, protože se postupem od Mrtvého moře s textem let samovolně rozpadá. Při jeho výrobě se totiž používala kyselá pryskyřičná pojiva, která po knihy Izajáš. určité době rozleptávají celulózová vlákna, z nichž je papír složen. Veškeré tiskoviny vydané po polovině devatenáctého století by tak pro další zachování měly projít odkyselením a měly nahoře: Novinový papír by se ukládat v mírně zásaditém prostředí, které neutralizuje případné zbytky kyseliny.

– rychlá výroba a tisk, Co se týče zachování textů psaných na papíře, velké možnosti na první pohled poskytuale staletí nevydrží. je digitalizace. Používáním a prohlížením se datový soubor neohmatává a neopotřebovává, snadno se z něj pořizují kopie, sám o sobě je však stále kopií. A jeho velká nevýhoda spočívá v technickém pokroku. Listiny digitalizované dejme tomu před deseti lety tehdejší nejmodernější technologií působí oproti dnešním digitálním otiskům jako chudý příbuzný. K tomu se stále vyvíjejí záznamová média i formáty dat – málokterý počítač dnes přečte data z dvacet let staré diskety, i když je v pořádku. A v neposlední řadě nejsou záznamové materiály ještě prověřeny časem, zda skutečně vydrží to, co výrobce slibuje.

Jako nejlepší způsob uchovávání cenných informací se tedy jeví pořídit více kopií, uložit je na různých místech a pravidelně je číst a kontrolovat. Přesně tomu nás učí i Bible: nejdůležitější zvěst nám podává opakovaně a připomíná nám, abychom si od Boha dali dolévat své hliněné nádoby. text MARTIN SRB ilustrace ALBERT SIDNEY BOLLES, 1878 foto WIKIPEDIA