Slovo

Jan 5,39–42 NEJVĚTŠÍ JE LÁSKA

text PAVEL ČERNÝ ilustrace BRÁNA

Pán Ježíš promluvil k Židům v Jeruzalémě závažným způsobem. Jeho výtka na první pohled zarazí. „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ Zní to, jako kdyby jim Ježíš vytýkal, že studují Písmo. Starověké židovství bylo známé svým zaměřením na studium svatých textů. Židovští zákoníci biblické texty pečlivě opisovali. Díky tomu se nám i starozákonní texty dochovaly ve velmi přesném znění. Známý Rabi Šamaj vybízel ostatní, aby studium Písma učinili svým každodenním zvykem. To je důraz, který je blízký i křesťanům. Také my se povzbuzujeme ke čtení a zkoumání Písma, protože i v tom následujeme svého Mistra a prvotní církev. Ježíš považoval Písmo za slova od nebeského Otce, která nebudou zrušena.

Pán Bůh to tak ustanovil, že své poselství oblékl do lidských slov a zpřístupnil nám ho skrze texty inspirované Duchem svatým. Židovství a křesťanství jsou označována jako náboženství knihy – Bible. Svatá Písma jsou zdůrazňována, protože nás autentickým a pravdivým způsobem vedou ke spáse a věčnému životu. Proč tedy Pán Ježíš najednou vytýká Židům, že zkoumají Písma? Jejich problém nebyl v zabývání se Písmem, ale ve výkladu Písma. Svou Bibli tenkrát nečetli správným způsobem. Mysleli si, že v Písmu najdou odpovědi na své otázky po věčném životě, ale úplně pominuli toho, kdo je středem Písma. Opisovali biblické texty, studovali Písmo, ale přehlíželi interpretační klíč

„Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“

k němu. Co je platné mít trezor se vzácným obsahem, když k němu nemáme správný klíč? Nehledali v Písmu Mesiáše – řecky Krista. Četli Písmo špatně. Ježíš jim vytýká, že sami chtěli dosáhnout věčného života. Sami si vytvářeli náboženský systém, který by jim nahradil Mesiáše.

Z jiných zmínek v Písmu víme, že na základě tohoto bizarního systému chtěli dosáhnout spásy. Vytvořili si pevná pravidla a mysleli si, že stačí, pokud jsou dodržována. A dokonce na to byli pyšní. Proto Ježíš vypráví o farizeovi v chrámu, který ve své velkohubé modlitbě vypočítává své skutky, zatímco celník se bije do prsou, ani není schopen pozvednout zrak a šeptá své „Kyrie eleison“.

Stávalo se, že plnění množství nejrůznějších pravidel bylo farizeům důvodem k povyšování se nad druhé. Tuto tendenci vidíme také v příběhu o Ježíšových učednících, kteří podle názoru špatných vykladačů Písma znesvětili den odpočinutí tím, že zaháněli hlad zrníčky obilných klasů, které si utrhli na cestě. Těmto „písmákům“ dokonce vadilo, když Ježíš někoho v den odpočinutí uzdravil. Jindy je zarazilo, když nadřadil lásku a dal novou šanci ženě, kterou chtěli kamenovat za cizoložství.

Z našeho textu vyplývá, že se i lidé, kteří pilně studují Písmo a snaží se ho striktně zachovávat a dotahovat do praxe života, mohou vydat pomýlenou cestou. Mohu Písmo zkreslit, zdeformovat, a tak se minout cíle. Když chybí výkladový klíč, je možné sklouznout na scestí. Krásně to vyjádřil Martin Luther, když napsal: „Bible je kolébkou, do které je položen Kristus.“ Proto si přál, aby v každém domově byla tato kolébka Krista dostupná v místním jazyce. Překládal usilovně Bibli do němčiny, aby co nejvíce lidí mohlo mít doma tuto kolébku Krista. K čemu je ale Písmo, když kolébkou Krista není?

V našem textu Pán Ježíš pokračuje výtkou: „Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ Vy si to chcete zařídit sami, beze mě. Chcete dosáhnout věčného života svým náboženským systémem a dodržováním řady různých pravidel. Ježíš jistě nekritizuje dodržování biblické etiky. U něj je evangelium pevně spojeno se změnou života. Zjevně ale kritizuje, když dodržováním etických

a organizačních pravidel chtějí lidé nahradit toho, který je nositelem záchrany a věčného života. Ježíš v našem textu říká, že mu nejde o slávu od lidí. Nechce se sám prosazovat. Je ale spojnicí mezi Bohem a člověkem. Vždyť je Božím Synem, který se stal člověkem. Je Prostředníkem spásy. Nelze studovat Bibli a pominut Mesiáše. Vždyť celý Starý zákon připravuje jeho příchod a umožňuje pochopení a cíl jeho díla.

V jednom Jiráskově románu je F. L. Věk hlavní postavou a nelze ho v tomto příběhu ignorovat. Podobně nelze studovat Písmo a pomíjet hlavní postavu Mesiáše – Krista. Ve 42. verši se pak objeví kritické slovo a vyjádření duchovní diagnózy: „Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“ Zde jsme u základního problému tohoto příběhu. Lidé, se kterými se Ježíš setkal v Jeruzalémě, v sobě neměli lásku k Bohu. Zákoníci a farizeové sice pilně četli Písmo, ale hledali v něm další a další pravidla, a ještě je rozpracovávali do tuhého náboženského systému.

Celý tento text je vážným napomenutím: Pozor na náboženství, které je bez dimenze lásky! Pozor na náboženství zásluh! Proto mohou třeba i dlouholeté křesťany předcházet do Božího království celníci a nevěstky, pokud přiznávají své viny a vděčně odpovídají na Boží lásku svou láskou.

I dnes je možné se přimknout k učení, k doktrínám, k ústavě, řádu, kodexům správného jednání a pominout to zcela zásadní – lásku k Bohu. Biblické učení samozřejmě potřebujeme. Ale pozor! Naše láska nemůže být primárně ke katechismu či k církevnímu řádu. Naše láska má být prvotně zaměřena k Bohu a k Mesiáši, který nás přišel vykoupit a zachránit. Každému z nás hrozí, že se stane náboženským člověkem, zákoníkem, farizejem – a bude hledat věčný život tam, kde není. Na Boží lásku máme odpovídat svou láskou a nezapomínat na zvláštní zjevené tajemství, že v druhých lidech potkáváme Boží obraz. Naše láska k Bohu je propojena s láskou k lidem. Jan jinde upozorňuje, že ten, kdo říká, že miluje Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. (1J 4,20)

Naše láska k Bohu, zjevenému v Ježíši Kristu, se musí projevit tím, že budeme milovat své bližní a usilovat o život podle Božích přikázání. Nesmí to ale být opačně, abychom si chtěli zasloužit Boží lásku svým úsilím, svým zakotvením ve věrouce a v životě podle Božích příkazů. Ježíš v našem textu vytkl přítomným Židům, že sice zkoumají Písmo, ale pomíjejí Mesiáše. Ježíš říká „Písma svědčí o mně.“

John Stott ve své knize o Kristově kříži napsal: „Kříž je spalující oheň, v jehož plamenech je naše láska rozdmýchávána. Potřebujeme se ke kříži přiblížit, aby na nás dopadly jiskry jeho lásky.“ Láska není žádným snadným gestem či pocitem. Láska k Bohu i k lidem může být náročná a také velmi bolet. Láska nás zbavuje sebestřednosti a pýchy. Láska je svorníkem naší víry i naděje. Jsme milovanými Božími dětmi. I pro nás přišel na svět Kristus, nesl svůj kříž a vstal z mrtvých.

Věčný život není v Písmu, jak se domnívali Židé, nebo v katechismu, ústavě a řádu, jak to hrozí nám. Věčný život je v Pánu Ježíši Kristu a Bible je nástrojem Ducha svatého. K Boží lásce nás vede. Bez lásky jsme podle 1K 13 jen dunící kov a zvučící zvon. Nepomůže nám ani víra, která by přenášela hory. Bez lásky nejsme následovníky Ježíše Krista. Vše dostává svůj smysl, když je láska – agapé – Duchem svatým rozlévána v našich srdcích. Láska je nade vším, láska je větší než všechno ostatní.

PAVEL ČERNÝ (1949)

Jsem kazatelem CB a učitelem praktické teologie na ETS. Sloužím také jako předseda Sdružení evangelikálních teologů a spolupracuji s různými teologickými a ekumenickými organizacemi. S manželkou Hanou máme tři děti a osm vnoučat.

Rád jsem tentokrát využil možnost volby biblického textu, protože téma lásky mě znovu zastavuje a provokuje. Jistě je správné a důležité zabývat se aktuálně věroučnými a etickými tématy. Nesmí se ale stát, aby bylo téma lásky v křesťanství potlačeno. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří byli v jednotlivých církvích něčím zraněni. Zpravidla nejde o věroučné otázky, ale o deficit lásky. Některé konflikty jsou řešeny mocenskou cestou, kdy pastoři a kněží jednají z pozice síly a nadřazenosti. Vytrácí se tak doprovázení na cestě a snaha o pochopení situace určitého člověka. V dnešní době je vzor Kristovy lásky velkou výzvou pro každého kazatele, staršovstvo či ústředí církve. Problematika pravdy a lásky znovu a znovu vystupuje do popředí. Je možné hájit pravdivá slova Písma pomocí prostředků bez lásky? Je zákon nadřazen lásce, nebo láska zákonu? Co můžeme udělat pro to, aby vedení sboru či církve nevypadalo jako spolek zákoníků a farizeů a byla v nich Ježíšova milosrdná a moudrá láska? Z tohoto důvodu jsem se začal znovu zabývat tématem lásky. Ukazuje se, že naše problémy začínají tam, kde v nás není láska k Bohu. A láska k Bohu je úzce provázaná s láskou k lidem. Co nám má povědět, že z trojice víry, naděje a lásky je tou největší právě láska? Je možné vykládat Písmo bez Krista? A je láska spojena také s bolestí a sebezapřením? Není Kristův příklad někdy narušením našich schémat a předpisů? Může se církev více podobat sekulární organizaci než živému Kristovu tělu?