Rozhovor

ČAS, KDE JSEM JEN JÁ A BŮH

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto DANIEL ČEJCHAN

Pracuje s hlasem, zvuk je dominující prvek jejího profesního prostředí. O to víc umí ocenit důležitost ticha a najít v jeho hloubce opravdové hodnoty. S šéfredaktorkou TWR a exercitátorkou Kateřinou Hodecovou jsme se vydali do prostoru důležitých setkání – do ticha exercicií.

Tvoje misijní pole je rozhlas. Máš ráda ticho? Velice. Bez ticha není práce s hlasem vůbec možná. Moje každodenní modlitba v redakci i pro mě samotnou je, abychom se vyvarovali prázdných nebo nabubřelých slov. Člověk má tendenci navyšovat význam a dopad svých slov. To nebezpečí je ve všech profesích, ale pro pracovníky se slovem je dvojnásobné. Takže ticho je nutné.

Čím je pro tebe osobně ticho? Objevila jsem ho pro sebe jako prostor, kde se děje spousta věcí. Postupem času, kdy se pobývání v tichu v nějaké formě věnuji, jsem zaznamenala velmi častou reakci: výzva k tichu lidi děsí. Mají strach z toho, co se tam bude dít. Zvuky a činnostmi vytěsňujeme vzpomínky nebo nepříjemné myšlenky. Ticho se často zaměňuje za prázdnotu – a to je úplně mylné vnímání. A myslím, že už vůbec nerozumíme tomu, že ticho je platnou součástí komunikace. Tam, kde se jen mluví, často ten druhý nenaslouchá.

Říkáš, že lidi ticho děsí. Neumí být sami se sebou, nebo se bojí, že by se tam mohli potkat s Bohem? Asi obojí, protože setkat se s Bohem není vždy nutně příjemný zážitek. Bůh někdy odkrývá v našem životě oblasti, které bolí, nebo věci, které si nechceme přiznat a nechceme do nich jít. Míjíme je a zaměstnáváme se, takže se k nim nedostaneme. A ticho to zastavuje a odkrývá.

Tvou profesí je mluvené slovo. Kdo mluví víc u vás doma? Určitě manžel. (smích) Většinou má puštěnou televizi nebo rádio – věrně poslouchá Rádio 7, tak ho vždycky prosím, jestli to může vypnout. Nemám ráda rádio v autě. Protože ho poslouchám převážně pracovně – vnímám předěly, poslouchám, o čem se mluví, jak se ten člověk vyjadřuje, jakou má slovní zásobu, na co dává důrazy, jestli správně dýchá… všechno to tam slyším. Umím to odfiltrovat, ale na druhou stranu mě ta práce pořád hodně baví a chtěla bych se v ní posouvat, takže to ve mně je a sleduji to. Také jsem v pozitivním smyslu deformovaná křesťanstvím v tom, že mám ráda, když jsou rozhovory o něčem. A protože není vždycky jednoduché se k tomu „něčemu“ dostat, musím si věci promýšlet, takže spontánně asi mluvím méně. Na druhé straně – když už je o čem mluvit, tak jsem řečná taky. (smích)

Už léta vedeš exercicie – duchovní cvičení, jejichž cílem je vnitřní ztišení. Vzniklo to jako protiváha tvé profesi, nebo byl motiv jinde? Myslím, že motiv byl jinde. Bytostně jsem uvěřila tomu, že „moje ovce slyší můj hlas“, jak je psáno v evangeliu. Ale když jsem se tenkrát podívala kolem sebe, mnoho lidí mluvilo „o Bohu“. Když už někdo řekl, že mluvil „s Bohem“, tak jsem nad tím měla hodně otázek, jestli to skutečně byl Boží hlas, protože mi to nezapadalo do kontextu, který jsem vnímala jako biblický standard. A pak se mi jednou stalo, že jsem opravdu zaslechla Boží hlas – a byla to pro mě zásadní zkušenost. Bylo mi jasné, že to nemohu zopakovat v módu „já chci, tak něco slyším“. Byla to věc, která se udála úplně mimo mě, ale zároveň se stala proto, že jsem poslouchala a byla jsem připravená.

Můžeš tuto zkušenost popsat, nebo je to tak osobní, že to nejde? Nebudu říkat, co mi tenkrát Pán Bůh řekl. Ale řešila jsem tou dobou už nějaký čas jednu velice osobní věc, hodně jsem se s tím vnitřně prala. A pak jsem jela meziměstskou autobusovou linkou, seděla jsem vzadu na posledním sedadle a pořád mi hlavou jely otázky. Mluvila jsem na Boha. Pořád jsem říkala: „Bože, proč? Jak to, že…? Jaká je z toho cesta? Potřebuju vědět...“ Motala jsem se dokola kolem té věci, která mě trápila.

Nechtěla jsem ty věci popírat a chovat se jako slušný křesťan, protože tím se problém nevyřeší. A do toho, jak mi bylo smutno, jsem najednou zaslechla větu tak, že jsem sebou trhla a podívala se dozadu, protože jsem měla pocit, že mi někdo mluví přes rameno. Ale byla jsem úplně na konci autobusu, za mnou už nikdo nebyl. Ta věta tu situaci úplně rozlouskla. Najednou jsem věděla, co mám dělat, co nemám dělat, a kde na to mám vzít sílu.

To je moje opakovaná zkušenost, když se mnou Bůh promluví. Zdaleka to není vždycky formou skutečně zaslechnuté věty, Boží způsoby řeči jsou velmi různé. Ale mám zkušenost, že když Boží hlas nějakou formou zazní, je to vždycky velmi krátká věta, která tu situaci doslova rozlouskne. Je jasno. Samozřejmě pak nastupuje to, jestli chci, nebo nechci poslechnout, ale je jasno.

Byla tahle zkušenost na začátku tvé cesty ve vedení exercicií? Na začátku jsem se do toho vůbec nepouštěla s tím, že povedu exercicie, jen jsem si uvědomovala, že Bůh opravdu mluví, a chtěla jsem ho slýchat víc. A taky že to v běžném rutinním životě míjím. Říkala jsem si, že když Elijáš po všech těch bouřích a deštích slyšel Boží hlas v tichu, tak já se taky vydám do ticha.

Jedna moje kamarádka tenkrát pozvala na naše pravidelné holčičí setkání kněze – jezuitu, že nám umožní duchovní cvičení. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Odjela jsem s nimi na chalupu, kde nám zadával texty k rozjímání a přísně hlídal, abychom celý víkend nemluvily. S každou z nás vedl denně půlhodinový rozhovor. A tam jsem začala objevovat, co to je, když si člověk sedne do ústraní a nechá na Ing. arch. KATEŘINA HODECOVÁ (1969)

Vystudovala FA VUT v Brně, od roku 2006 je šéfredaktorkou TWR – Rádia 7. Duchovní cvičení vede od roku 2009. S manželem Petrem jsou členy BJB Brno.

sebe působit Boží slovo. Ne že ho studuje, i když k tomu mě to tehdy táhlo. Tam jsem pocítila, že to je něco, co jako způsob zbožnosti bytostně potřebuji – ten čas v ústraní, kde jsem jen já a Bůh. A je to delší čas, ne jen nějaká vymezená půlhodina.

A od toho, kdy jsi byla účastník exercicií, k tomu, že jsi je začala vést, vedla jaká cesta? Mě to tak nadchlo, že jsem se začala účastnit pravidelně. To trvalo několik let. A pak mě tento jezuita sám oslovil s tím, že se mu na duchovní cvičení hlásí stále více protestantů a že vnímá, že mezi protestanty narůstá počet lidí, kterým právě tento způsob zbožnosti chybí. A mně začalo docházet, že jsme my protestanté možná v něčem vylili vaničku i s dítětem. Tak jsme se distancovali od všech katolických praxí víry, že jsme možná minuli něco podstatného.

Tento jezuita mě vyzval k tomu, abych o tom začala přemýšlet, modlit se za to. Tak jsem to začala dělat. Nejdřív mi to přišlo úplně bláznivé, ale postupně jsem vnímala, že takový prostor potřebují i lidé kolem mě. Tak jsem si řekla, že nechám na Bohu, jestli si to použije, nebo ne. Ten jezuita se mnou začal víc mluvit o tom, co to jsou exercicie, jaké mají fáze, jaká je jejich vnitřní dynamika… a mně to dávalo veliký smysl. To, co jsem spíš tušila, než věděla, dostávalo konkrétní obrysy. Tak jsem na to kývla.

Co obnášela příprava na tuto službu? Mimo jiné jsem v rámci přípravy jela na 30denní exercicie do jednoho kláštera. A bylo to úžasné období. Mnoho lidí, kteří to měli za sebou, mě varovalo – že to jsou ohromné boje s Bohem, veliké zápasy, že je to velmi náročné… Pro mě to byla asi nejlepší doba v životě. Zažila jsem tam, co to znamená, když jsem dlouho, několik týdnů za sebou, jen já a Bůh. Přitom to nebylo odtržené od života. Mohla jsem v nerušeném klidu promýšlet mnoho věcí, ale také jen být s Bohem. Když to není půlhodina za týden, ale každodenní několikahodinová zkušenost, má to úplně jiné obrysy.

Pro mě to byl čas neuvěřitelného vnitřního čerpání, ale ne ve formě informací. Najednou jsem porozuměla tomu, že Boží přítomnost člověka opravdu proměňuje. A není to přítomnost vyrobená. Někdy mám pocit, že si třeba při chvalách snažíme navodit atmosféru, a když je nám v tom hezky, říkáme tomu Boží přítomnost. Ale to, o čem mluvím, je čekání – a pak se stane, že se člověk setká s Bohem. Je to obousměrná nevyrobitelná záležitost. Neděje se vždycky, když si sednu k Bibli. Je to proces. Dá se do jisté míry naučit, ale pořád je tam ten prvek čekání, protože Bůh je Bůh, nefunguje podle našich schémat a vnějších činností.

BŮH JE BŮH, NEFUNGUJE PODLE NAŠICH SCHÉMAT A VNĚJŠÍCH ČINNOSTÍ.

Exercicie jako součást duchovní cesty zavedl Ignác z Loyoly v jezuitském řádu a ostatní řády církve je během staletí adoptovaly. Obvykle je ale vede kněz nebo biskup. Jak konzervativní křesťanské prostředí přijímá, že tyhle vedou ženy? Nevím. (úsměv) Kdo s tím má problém, tak se na ně nehlásí, aspoň ke mně ne. Pro mě je velmi cenné, když je na turnusu někdo, kdo to jde s velkou bázní zkusit. Protože tuší, že vztah s Bohem je víc než informace o Něm nebo každodenní vykazování křesťanských ctností. Většinou tito lidé přiznávají i strach – neví, co mohou čekat. Ale v závěru všichni odjíždějí s pozitivní zkušeností. Ne pro všechny je to to jejich jádro zbožnosti, takže se k tomu vracejí jednou za dlouhou dobu, ale pro někoho se to stává vnitřní potřebou a nutností. A těmto lidem už je úplně jedno, jestli to vede žena, nebo muž.

Jaké je hlavní specifikum jezuitských exercicií? Na ignaciánských duchovních cvičeních se mi líbí to, že mají svůj pevný řád, který osvobozuje k setkání s Bohem. Jsou striktně v tichu. Jeden paulán mi říkal: „Vybuduj si řád a řád tě ponese.“ A na duchovních cvičeních zažije úplně každý, že rytmika dne napomáhá zklidnění nejen vnějších činností, ale především mysli a srdce.

Říkala jsi, že tě varovali před zápasy, zároveň se jedná o ztišení. Jde to dohromady? Myslím, že ano. Protože abychom se k vnitřnímu spočinutí dobrali, nemůžeme se tvářit, že některé věci v životě nejsou. Může se jednat o události, které v tu chvíli zrovna člověka pálí. Měla jsem tam nevěřící dívku, která inklinovala ke křesťanství a jela tam ze zvědavosti. Ale po prvním rozjímání ke mně přišla rozčilená, že má pořád v hlavě svoji maminku, která v mnoha situacích nebyla moudrá a dceři velmi ublížila. Měly spolu extrémně špatný vztah. A tahle dívka tam prodělala oblouk verbalizované nenávisti, rozčarování ze života až po nezbytnost odpuštění. V biblických příbězích došla k tomu, že to je jediná cesta, jak to může začít řešit.

Ty sama jsi ve zlomovém okamžiku svého života prošla něčím podobným. Co se děje s člověkem, když se rozhodne mít rád člověka, kterého do té doby nenáviděl? Jak moc bylo uvnitř tebe ticho? V té chvíli vůbec. Emoce byly vypjaté. (úsměv) Myslím, že to ticho se dostaví až poté. Je to tak v mnoha životních bojích – když zápasíme, tak žádné ticho není. Ticho přichází potom, co se pro něco rozhodneme, nebo jakmile uděláme krok správným směrem. A pak člověk ví, že s tím Bůh souhlasí a že se mu to líbí – a z toho plyne vnitřní utišení. A to je opravdu zázračné.

Našel by člověk v tichu užitek, i kdyby ten krok správným směrem neudělal? Čas ticha má potenciál přimět nás k tomu, že to, co začneme vidět, dotáhneme do

konce. Že je to „završeno skutkem“, jak je psáno v Bibli. Protože skutky rozhodují o tom, jestli naše poznání bude mít nějaký efekt. Prostor ticha nám může jasně ukázat barvy budoucnosti té které cesty.

Bůh v Bibli vybízí ke ztišení mnohokrát. Proč je pro člověka tak důležité naučit se pobývat v tichu? Co se zavedením tohoto zvyku pro člověka mění? Co se změnilo u tebe? Změnilo se mnohé, ale důležité jsou tři oblasti: První je změna vnímání oblastí, ze kterých máme strach, které vyvolávají nejistotu. Protože člověk ve ztišení zažije hluboké upokojení z toho, kým je Bůh a jaký je Bůh. A to mění vše. Věci samotné se tím nevyřeší, ale člověk stojí na jiném základě. Druhá věc je velmi praktická – mění se to, jak člověk vnímá Boží vůli. My z Boží vůle někdy děláme fluidum ve stylu „kdoví, co si Bůh přeje, jestli mám jít na tuhle školu, vzít si tohoto člověka…“. Když ale člověk vstupuje do biblických příběhů, najednou nasaje Boží vnímání toho, co se Bohu líbí – a to je velikou a praktickou pomocí do všech našich rozhodování. Porozumíme tomu, co se skutečně líbí Bohu. A ta třetí oblast je vnímání času. Většinou máme s časem problém – hodně ho promarníme, hodně ho neproměníme na dobro, hodně se zaměstnáváme jako Marta a pak pláčeme, že nemáme to, co má Marie. Čas, jeho dynamika, to vědomí věcí, pro které je čas tady a teď – a to ostatní může počkat – to se tříbí právě v období ticha.

Dovedou tě účastníci duchovních cvičení překvapit? Překvapuje mě to, co se mnou sdílí, co jim Pán Bůh ukazuje. Nevím, jestli oni sami v tom svém procesu rozumí, jak hluboké věci to jsou. Obrovsky mě to naplňuje, je to moje odměna za vedení cvičení. Že toho mohu být účastna a že to se mnou sdílí, mě naplňuje velikou vděčností a radostí.

To je vlastně odpověď na otázku, jestli tě dokáže překvapit Bůh… Vždycky. Pokaždé je tam někdo, s kým Bůh udělá ten vnitřní zázrak. Kdy překročí něco, co pro něj bylo do té doby nemyslitelné nebo strašně bolavé. Opravdu je zázrak, když toho může být člověk účasten. Najednou si sama uvědomuji, jak veliký a laskavý Bůh je, jak s každým jde jeho vlastním tempem a zároveň mu ukazuje obrovské zdroje milosti, lásky, přijetí. Přitom ale zůstává stejně náročný, protože mu říká: „Tohle je potřeba.“ Jsem u toho, když jsou lidé z lásky k Bohu rozhodnuti dělat veliké nebo nové věci, protože nasají to, jak jsou milovaní. Velmi prakticky, konkrétně a hodně osobně.

Je tohle to nejdůležitější, co si lidé z exercicií odnášejí? Často si sáhnou na to, že jsou milovaní, ale i přijatí. A že mají místo na světě, kde jsou důležití, nezastupitelní a že s nimi Bůh počítá. Tohle mohou být veliké fráze, ale na duchovních cvičeních nabývají obsahu. Když to člověk opravdu zažije, je to něco hluboce formujícího. Něco, co se dotýká našeho nitra v těch největších hloubkách.

Chceš odpovědět na nějakou otázku, která tady nepadla? Možná bych na závěr ráda připomněla větu, kterou má Ignác z Loyoly ve svých duchovních cvičeních: „Nenasycuje ani neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, ale pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“ Myslím, že to je tajemstvím duchovních cvičení – že člověk prožije to, co vlastně ví, ale najednou se to stává jeho vlastní zkušeností, protože je schopen to uchopit.

■ Více o exerciciích vedených Kateřinou Hodecovou najdete na www.duchovnicviceni.cz. Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.