ROZHOVOR
ČAS, KDE JSEM JEN JÁ A BŮH ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto DANIEL ČEJCHAN
Pracuje s hlasem, zvuk je dominující prvek jejího profesního prostředí. O to víc umí ocenit důležitost ticha a najít v jeho hloubce opravdové hodnoty. S šéfredaktorkou TWR a exercitátorkou Kateřinou Hodecovou jsme se vydali do prostoru důležitých setkání – do ticha exercicií.
T
voje misijní pole je rozhlas. Máš ráda ticho?
Velice. Bez ticha není práce s hlasem vůbec možná. Moje každodenní modlitba v redakci i pro mě samotnou je, abychom se vyvarovali prázdných nebo nabubřelých slov. Člověk má tendenci navyšovat význam a dopad svých slov. To nebezpečí je ve všech profesích, ale pro pracovníky se slovem je dvojnásobné. Takže ticho je nutné. Čím je pro tebe osobně ticho?
Objevila jsem ho pro sebe jako prostor, kde se děje spousta věcí. Postupem času, kdy se pobývání v tichu v nějaké formě věnuji, jsem zaznamenala velmi častou reakci: výzva k tichu lidi děsí. Mají strach z toho, co se tam bude dít. Zvuky a činnostmi vytěsňujeme vzpomínky nebo nepříjemné myšlenky. Ticho se často zaměňuje za prázdnotu – a to je úplně mylné vnímání. A myslím, že už vůbec nerozumíme tomu, že ticho je platnou součástí komunikace. Tam, kde se jen mluví, často ten druhý nenaslouchá. Říkáš, že lidi ticho děsí. Neumí být sami se sebou, nebo se bojí, že by se tam mohli potkat s Bohem?
Asi obojí, protože setkat se s Bohem není vždy nutně
6
říjen 2021
příjemný zážitek. Bůh někdy odkrývá v našem životě oblasti, které bolí, nebo věci, které si nechceme přiznat a nechceme do nich jít. Míjíme je a zaměstnáváme se, takže se k nim nedostaneme. A ticho to zastavuje a odkrývá. Tvou profesí je mluvené slovo. Kdo mluví víc u vás doma?
Určitě manžel. (smích) Většinou má puštěnou televizi nebo rádio – věrně poslouchá Rádio 7, tak ho vždycky prosím, jestli to může vypnout. Nemám ráda rádio v autě. Protože ho poslouchám převážně pracovně – vnímám předěly, poslouchám, o čem se mluví, jak se ten člověk vyjadřuje, jakou má slovní zásobu, na co dává důrazy, jestli správně dýchá… všechno to tam slyším. Umím to odfiltrovat, ale na druhou stranu mě ta práce pořád hodně baví a chtěla bych se v ní posouvat, takže to ve mně je a sleduji to. Také jsem v pozitivním smyslu deformovaná křesťanstvím v tom, že mám ráda, když jsou rozhovory o něčem. A protože není vždycky jednoduché se k tomu „něčemu“ dostat, musím si věci promýšlet, takže spontánně asi mluvím méně. Na druhé straně – když už je o čem mluvit, tak jsem řečná taky. (smích) Už léta vedeš exercicie – duchovní cvičení, jejichž cílem je vnitřní ztišení. Vzniklo to jako protiváha tvé profesi, nebo byl motiv jinde?
Myslím, že motiv byl jinde. Bytostně jsem uvěřila tomu, že „moje ovce slyší můj hlas“, jak je psáno v evangeliu. Ale když jsem se tenkrát podívala kolem sebe, mnoho lidí mluvilo „o Bohu“. Když už někdo řekl, že mluvil „s Bohem“, tak jsem nad tím měla hodně otázek, jestli to skutečně byl Boží hlas, protože mi to nezapadalo do kontextu, který jsem vnímala jako biblický standard. A pak se mi jednou stalo, že jsem opravdu zaslechla Boží hlas – a byla to pro mě zásadní zkušenost. Bylo mi jasné, že to nemohu zopakovat v módu „já chci, tak něco slyším“. Byla to věc, která se udála úplně mimo mě, ale zároveň se stala proto, že jsem poslouchala a byla jsem připravená.
