21/10- LIDÉ A LŽI - v dějinách, ve vztazích, v médiích, v nás

10 | 2021

iNform

uvnitř

brana.cb.cz

LIDÉ foto Gatephoto | design Ondřej Košťák | ročník 53 | cena 46 Kč

a

LŽI

V DĚJINÁCH, VE VZTAZÍCH, V MÉDIÍCH, V NÁS

inzerce

Z OBSAHU 4

Slovo

Největší je láska

6

Rozhovor

Kateřina Hodecová:

Čas, kde jsem jen já a Bůh

10 Téma

Lidé a lži

Bronislav Matulík a kolektiv autorů

21

Inspirace

Laskavá kritika Komenského Porady o nápravě

věcí lidských: A přece má místo v našem světě

24

Rodina

Dům z mlhy

38

Diskuze

Hranice humoru v církvi

PŘÍŠTĚ

Staršovstvo

David Beňa a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 10/2021 Ročník Bratrské rodiny 53, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 10. 10. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

EDITORIAL

Milí čtenáři,

známé přísloví říká, že zkaženina věcí nejlepších je nehorší, corruptio optimi pessima. Latinskou verzi uvádím jen kvůli počeštěnému slovu korupce. Většinou se nám vybaví podplacení politici, podplacená justice nebo policie, která zneužila svou moc, ať už ve filmech, nebo doopravdy.

Je-li někdo zkorumpován, je pokažen, znetvořen, nalomen – a to může být naprosto každý z nás bez ohledu na to, jakou funkci či pozici zastáváme v politice nebo třeba v církvi. Pokaženost začala ďáblem, andělem světla, a u nás lidí to zatím nemá konce. A je-li zkorumpovaná pravda, stává se horší než i ta nejhorší zjevná lež.

Dostáváte do rukou říjnové vydání časopisu BRÁNA, které k vám přichází v čase voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Posunuli jsme ale jeho distribuci tak, abyste mohli číst naše články až ve chvíli, kdy bude jasné, komu jsme s našimi spoluobčany dali důvěru, kterým z našich politiků nejvíce věříme, a kterým ne.

Téma tohoto čísla se týká nás lidí a lži. Ale mnohem více nám jde o pravdu, přesněji o Pravdu s velkým „P“. V naší post-faktické a mediální době, kdy v podstatě úplně každý může světu prezentovat svou vlastní pravdu, je nesmírně těžké se orientovat. Přesto nesmíme na pravdu a její hledání rezignovat, jako se to stává například těm, kdo k volbám už vůbec nechodí, protože to stejně nemá cenu. Rezignace na občanskou odpovědnost je totiž také rezignací na hledání pravdy. Přestože ani s pravdou to není tak úplně jednoduché, což musíme vzít v potaz.

Jiné úsloví totiž říká: „Jedině lásce lze svěřit Pravdu.“ A to je pravda, protože v ústech a srdci člověka, který nemiluje druhé, pro kterého jsou principy, ba i principy Boží, a pravidla důležitější než vztah k člověku, se pravda stává ničivou zbraní. U Boha totiž Pravda není odosobněná, ale naopak je ztělesněná v Ježíši Kristu. Pro Boha je Pravda více než poučka nebo přesně formulované dogma či precizně a neprůstřelně definovaný zákon. Je to vztah lásky, která miluje až k sebezničení.

Milí čtenáři, říjnovým vydáním časopisu BRÁNA vás zveme na nesnadnou cestu vypořádat se ve vlastním nitru s problematikou lži, jejímž otcem je sám ďábel, jak řekl Ježíš. Při čtení pak pamatujte na to, že naším redakčním cílem nebylo a není hlásat neomylné a poslední pravdy, ale spolu s vámi přemýšlet a hledat Pravdu, která nás převyšuje.

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BRONISLAV MATULÍK

SLOVO

Jan 5,39–42

NEJVĚTŠÍ JE LÁSKA text PAVEL ČERNÝ ilustrace BRÁNA

P

án Ježíš promluvil k Židům v Jeruzalémě závažným způsobem. Jeho výtka na první pohled zarazí. „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ Zní to, jako kdyby jim Ježíš vytýkal, že studují Písmo. Starověké židovství bylo známé svým zaměřením na studium svatých textů. Židovští zákoníci biblické texty pečlivě opisovali. Díky tomu se nám i starozákonní texty dochovaly ve velmi přesném znění. Známý Rabi Šamaj vybízel ostatní, aby studium Písma učinili svým každodenním zvykem. To je důraz, který je blízký i křesťanům. Také my se povzbuzujeme ke čtení a zkoumání Písma, protože i v tom následujeme svého Mistra a prvotní církev. Ježíš považoval Písmo za slova od nebeského Otce, která nebudou zrušena.

Pán Bůh to tak ustanovil, že své poselství oblékl do lidských slov a zpřístupnil nám ho skrze texty inspirované Duchem svatým. Židovství a křesťanství jsou označována jako náboženství knihy – Bible.

Svatá Písma jsou zdůrazňována, protože nás autentickým a pravdivým způsobem vedou ke spáse a věčnému životu. Proč tedy Pán Ježíš najednou vytýká Židům, že zkoumají Písma? Jejich problém nebyl v zabývání se Písmem, ale ve výkladu Písma. Svou Bibli tenkrát nečetli správným způsobem. Mysleli si, že v Písmu najdou odpovědi na své otázky po věčném životě, ale úplně pominuli toho, kdo je středem Písma. Opisovali biblické texty, studovali Písmo, ale přehlíželi interpretační klíč

4

říjen 2021

„Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Nečekám slávu od lidí.

Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“

k němu. Co je platné mít trezor se vzácným obsahem, když k němu nemáme správný klíč? Nehledali v Písmu Mesiáše – řecky Krista. Četli Písmo špatně. Ježíš jim vytýká, že sami chtěli dosáhnout věčného života. Sami si vytvářeli náboženský systém, který by jim nahradil Mesiáše.

Z jiných zmínek v Písmu víme, že na základě tohoto bizarního systému chtěli dosáhnout spásy. Vytvořili si pevná pravidla a mysleli si, že stačí, pokud jsou dodržována. A dokonce na to byli pyšní. Proto Ježíš vypráví o farizeovi v chrámu, který ve své velkohubé modlitbě vypočítává své skutky, zatímco celník se bije do prsou, ani není schopen pozvednout zrak a šeptá své „Kyrie eleison“.

Stávalo se, že plnění množství nejrůznějších pravidel bylo farizeům důvodem k povyšování se nad druhé. Tuto tendenci vidíme také v příběhu o Ježíšových učednících, kteří podle názoru špatných vykladačů Písma znesvětili den odpočinutí tím, že zaháněli hlad zrníčky obilných klasů, které si utrhli na cestě. Těmto „písmákům“ dokonce vadilo, když Ježíš někoho v den odpočinutí uzdravil. Jindy je zarazilo, když nadřadil lásku a dal novou šanci ženě, kterou chtěli kamenovat za cizoložství.

Z našeho textu vyplývá, že se i lidé, kteří pilně studují Písmo a snaží se ho striktně zachovávat a dotahovat do praxe života, mohou vydat pomýlenou cestou.

Mohu Písmo zkreslit, zdeformovat, a tak se minout cíle. Když chybí výkladový klíč, je možné sklouznout na scestí. Krásně to vyjádřil Martin Luther, když napsal: „Bible je kolébkou, do které je položen Kristus.“ Proto si přál, aby v každém domově byla tato kolébka Krista dostupná v místním jazyce. Překládal usilovně Bibli do němčiny, aby co nejvíce lidí mohlo mít doma tuto kolébku Krista. K čemu je ale Písmo, když kolébkou Krista není?

V našem textu Pán Ježíš pokračuje výtkou: „Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ Vy si to chcete zařídit sami, beze mě. Chcete dosáhnout věčného života svým náboženským systémem a dodržováním řady různých pravidel. Ježíš jistě nekritizuje dodržování biblické etiky. U něj je evangelium pevně spojeno se změnou života. Zjevně ale kritizuje, když dodržováním etických

a organizačních pravidel chtějí lidé nahradit toho, který je nositelem záchrany a věčného života. Ježíš v našem textu říká, že mu nejde o slávu od lidí. Nechce se sám prosazovat. Je ale spojnicí mezi Bohem a člověkem. Vždyť je Božím Synem, který se stal člověkem. Je Prostředníkem spásy.

Nelze studovat Bibli a pominut Mesiáše.

Vždyť celý Starý zákon připravuje jeho příchod a umožňuje pochopení a cíl jeho díla.

V jednom Jiráskově románu je F. L. Věk hlavní postavou a nelze ho v tomto příběhu ignorovat. Podobně nelze studovat Písmo a pomíjet hlavní postavu Mesiáše – Krista. Ve 42. verši se pak objeví kritické slovo a vyjádření duchovní diagnózy: „Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“ Zde jsme u základního problému tohoto příběhu. Lidé, se kterými se Ježíš setkal v Jeruzalémě, v sobě neměli lásku k Bohu. Zákoníci a farizeové sice pilně četli Písmo, ale hledali v něm další a další pravidla, a ještě je rozpracovávali do tuhého náboženského systému.

Celý tento text je vážným napomenutím: Pozor na náboženství, které je bez dimenze lásky! Pozor na náboženství zásluh! Proto mohou třeba i dlouholeté křesťany předcházet do Božího království celníci a nevěstky, pokud přiznávají své viny a vděčně odpovídají na Boží lásku svou láskou.

I dnes je možné se přimknout k učení, k doktrínám, k ústavě, řádu, kodexům správného jednání a pominout to zcela zásadní – lásku k Bohu. Biblické učení samozřejmě potřebujeme. Ale pozor! Naše láska nemůže být primárně ke katechismu či k církevnímu řádu. Naše láska má být prvotně zaměřena k Bohu a k Mesiáši, který nás přišel vykoupit a zachránit.

Každému z nás hrozí, že se stane náboženským člověkem, zákoníkem, farizejem – a bude hledat věčný život tam, kde není. Na Boží lásku máme odpovídat svou láskou a nezapomínat na zvláštní zjevené tajemství, že v druhých lidech potkáváme Boží obraz. Naše láska k Bohu je propojena s láskou k lidem. Jan jinde upozorňuje, že ten, kdo říká, že miluje Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. (1J 4,20)

Naše láska k Bohu, zjevenému v Ježíši Kristu, se musí projevit tím, že budeme milovat své bližní a usilovat o život podle Božích přikázání. Nesmí to ale být opačně, abychom si chtěli zasloužit Boží lásku svým úsilím, svým zakotvením ve věrouce a v životě podle Božích příkazů. Ježíš v našem textu vytkl přítomným Židům, že sice zkoumají Písmo, ale pomíjejí Mesiáše.

Ježíš říká „Písma svědčí o mně.“ John Stott ve své knize o Kristově kříži napsal: „Kříž je spalující oheň, v jehož plamenech je naše láska rozdmýchávána. Potřebujeme se ke kříži přiblížit, aby na nás dopadly jiskry jeho lásky.“ Láska není žádným snadným gestem či pocitem. Láska k Bohu i k lidem může být náročná a také velmi bolet. Láska nás

zbavuje sebestřednosti a pýchy. Láska je svorníkem naší víry i naděje. Jsme milovanými Božími dětmi. I pro nás přišel na svět Kristus, nesl svůj kříž a vstal z mrtvých.

Věčný život není v Písmu, jak se domnívali Židé, nebo v katechismu, ústavě a řádu, jak to hrozí nám. Věčný život je v Pánu Ježíši Kristu a Bible je nástrojem Ducha svatého. K Boží lásce nás vede.

Bez lásky jsme podle 1K 13 jen dunící kov a zvučící zvon. Nepomůže nám ani víra, která by přenášela hory. Bez lásky nejsme následovníky Ježíše Krista. Vše dostává svůj smysl, když je láska – agapé – Duchem svatým rozlévána v našich srdcích. Láska je nade vším, láska je větší než všechno ostatní.

■

PAVEL ČERNÝ (1949) Jsem kazatelem CB a učitelem praktické teologie na ETS. Sloužím také jako předseda Sdružení evangelikálních teologů a spolupracuji s různými teologickými a ekumenickými organizacemi.

S manželkou Hanou máme tři děti a osm vnoučat.

Rád jsem tentokrát využil možnost volby biblického textu, protože téma lásky mě znovu zastavuje a provokuje. Jistě je správné a důležité zabývat se aktuálně věroučnými a etickými tématy. Nesmí se ale stát, aby bylo téma lásky v křesťanství potlačeno. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří byli v jednotlivých církvích něčím zraněni. Zpravidla nejde o věroučné otázky, ale o deficit lásky. Některé konflikty jsou řešeny mocenskou cestou, kdy pastoři a kněží jednají z pozice síly a nadřazenosti. Vytrácí se tak doprovázení na cestě a snaha o pochopení situace určitého člověka.

V dnešní době je vzor Kristovy lásky velkou výzvou pro každého kazatele, staršovstvo či ústředí církve.

Problematika pravdy a lásky znovu a znovu vystupuje do popředí. Je možné hájit pravdivá slova Písma pomocí prostředků bez lásky? Je zákon nadřazen lásce, nebo láska zákonu? Co můžeme udělat pro to, aby vedení sboru či církve nevypadalo jako spolek zákoníků a farizeů a byla v nich Ježíšova milosrdná a moudrá láska?

Z tohoto důvodu jsem se začal znovu zabývat tématem lásky. Ukazuje se, že naše problémy začínají tam, kde v nás není láska k Bohu. A láska k Bohu je úzce provázaná s láskou k lidem. Co nám má povědět, že z trojice víry, naděje a lásky je tou největší právě láska? Je možné vykládat Písmo bez Krista? A je láska spojena také s bolestí a sebezapřením? Není Kristův příklad někdy narušením našich schémat a předpisů? Může se církev více podobat sekulární organizaci než živému Kristovu tělu?

2021 říjen

5

ROZHOVOR

ČAS, KDE JSEM JEN JÁ A BŮH ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto DANIEL ČEJCHAN

Pracuje s hlasem, zvuk je dominující prvek jejího profesního prostředí. O to víc umí ocenit důležitost ticha a najít v jeho hloubce opravdové hodnoty. S šéfredaktorkou TWR a exercitátorkou Kateřinou Hodecovou jsme se vydali do prostoru důležitých setkání – do ticha exercicií.

T

voje misijní pole je rozhlas. Máš ráda ticho?

Velice. Bez ticha není práce s hlasem vůbec možná. Moje každodenní modlitba v redakci i pro mě samotnou je, abychom se vyvarovali prázdných nebo nabubřelých slov. Člověk má tendenci navyšovat význam a dopad svých slov. To nebezpečí je ve všech profesích, ale pro pracovníky se slovem je dvojnásobné. Takže ticho je nutné. Čím je pro tebe osobně ticho?

Objevila jsem ho pro sebe jako prostor, kde se děje spousta věcí. Postupem času, kdy se pobývání v tichu v nějaké formě věnuji, jsem zaznamenala velmi častou reakci: výzva k tichu lidi děsí. Mají strach z toho, co se tam bude dít. Zvuky a činnostmi vytěsňujeme vzpomínky nebo nepříjemné myšlenky. Ticho se často zaměňuje za prázdnotu – a to je úplně mylné vnímání.

A myslím, že už vůbec nerozumíme tomu, že ticho je platnou součástí komunikace. Tam, kde se jen mluví, často ten druhý nenaslouchá. Říkáš, že lidi ticho děsí. Neumí být sami se sebou, nebo se bojí, že by se tam mohli potkat s Bohem?

Asi obojí, protože setkat se s Bohem není vždy nutně

6

říjen 2021

příjemný zážitek. Bůh někdy odkrývá v našem životě oblasti, které bolí, nebo věci, které si nechceme přiznat a nechceme do nich jít. Míjíme je a zaměstnáváme se, takže se k nim nedostaneme. A ticho to zastavuje a odkrývá.

Tvou profesí je mluvené slovo.

Kdo mluví víc u vás doma?

Určitě manžel. (smích) Většinou má puštěnou televizi nebo rádio – věrně poslouchá Rádio 7, tak ho vždycky prosím, jestli to může vypnout. Nemám ráda rádio v autě. Protože ho poslouchám převážně pracovně – vnímám předěly, poslouchám, o čem se mluví, jak se ten člověk vyjadřuje, jakou má slovní zásobu, na co dává důrazy, jestli správně dýchá… všechno to tam slyším. Umím to odfiltrovat, ale na druhou stranu mě ta práce pořád hodně baví a chtěla bych se v ní posouvat, takže to ve mně je a sleduji to. Také jsem v pozitivním smyslu deformovaná křesťanstvím v tom, že mám ráda, když jsou rozhovory o něčem. A protože není vždycky jednoduché se k tomu „něčemu“ dostat, musím si věci promýšlet, takže spontánně asi mluvím méně. Na druhé straně – když už je o čem mluvit, tak jsem řečná taky. (smích) Už léta vedeš exercicie – duchovní cvičení, jejichž cílem je vnitřní ztišení. Vzniklo to jako protiváha tvé profesi, nebo byl motiv jinde?

Myslím, že motiv byl jinde. Bytostně jsem uvěřila tomu, že „moje ovce slyší můj hlas“, jak je psáno v evangeliu. Ale když jsem se tenkrát podívala kolem sebe, mnoho lidí mluvilo „o Bohu“. Když už někdo řekl, že mluvil „s Bohem“, tak jsem nad tím měla hodně otázek, jestli to skutečně byl Boží hlas, protože mi to nezapadalo do kontextu, který jsem vnímala jako biblický standard. A pak se mi jednou stalo, že jsem opravdu zaslechla Boží hlas – a byla to pro mě zásadní zkušenost. Bylo mi jasné, že to nemohu zopakovat v módu „já chci, tak něco slyším“. Byla to věc, která se udála úplně mimo mě, ale zároveň se stala proto, že jsem poslouchala a byla jsem připravená.

Můžeš tuto zkušenost popsat, nebo je to tak osobní, že to nejde?

Nebudu říkat, co mi tenkrát Pán Bůh řekl. Ale řešila jsem tou dobou už nějaký čas jednu velice osobní věc, hodně jsem se s tím vnitřně prala.

A pak jsem jela meziměstskou autobusovou linkou, seděla jsem vzadu na posledním sedadle a pořád mi hlavou jely otázky. Mluvila jsem na Boha. Pořád jsem říkala: „Bože, proč? Jak to, že…?

Jaká je z toho cesta? Potřebuju vědět...“ Motala jsem se dokola kolem té věci, která mě trápila.

Nechtěla jsem ty věci popírat a chovat se jako slušný křesťan, protože tím se problém nevyřeší.

A do toho, jak mi bylo smutno, jsem najednou zaslechla větu tak, že jsem sebou trhla a podívala se dozadu, protože jsem měla pocit, že mi někdo mluví přes rameno. Ale byla jsem úplně na konci autobusu, za mnou už nikdo nebyl. Ta věta tu situaci úplně rozlouskla. Najednou jsem věděla, co mám dělat, co nemám dělat, a kde na to mám vzít sílu.

To je moje opakovaná zkušenost, když se mnou Bůh promluví. Zdaleka to není vždycky formou skutečně zaslechnuté věty, Boží způsoby řeči jsou

velmi různé. Ale mám zkušenost, že když Boží hlas nějakou formou zazní, je to vždycky velmi krátká věta, která tu situaci doslova rozlouskne.

Je jasno. Samozřejmě pak nastupuje to, jestli chci, nebo nechci poslechnout, ale je jasno.

Ing. arch. KATEŘINA HODECOVÁ (1969) Vystudovala FA VUT v Brně, od roku 2006 je šéfredaktorkou TWR – Rádia 7.

Duchovní cvičení vede od roku 2009.

S manželem Petrem jsou členy BJB Brno.

Byla tahle zkušenost na začátku tvé cesty ve vedení exercicií?

Na začátku jsem se do toho vůbec nepouštěla s tím, že povedu exercicie, jen jsem si uvědomovala, že Bůh opravdu mluví, a chtěla jsem ho slýchat víc. A taky že to v běžném rutinním životě míjím. Říkala jsem si, že když Elijáš po všech těch bouřích a deštích slyšel Boží hlas v tichu, tak já se taky vydám do ticha.

Jedna moje kamarádka tenkrát pozvala na naše pravidelné holčičí setkání kněze – jezuitu, že nám umožní duchovní cvičení. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Odjela jsem s nimi na chalupu, kde nám zadával texty k rozjímání a přísně hlídal, abychom celý víkend nemluvily. S každou z nás vedl denně půlhodinový rozhovor. A tam jsem začala objevovat, co to je, když si člověk sedne do ústraní a nechá na

→

2021 říjen

7

ROZHOVOR

sebe působit Boží slovo. Ne že ho studuje, i když k tomu mě to tehdy táhlo. Tam jsem pocítila, že to je něco, co jako způsob zbožnosti bytostně potřebuji – ten čas v ústraní, kde jsem jen já a Bůh. A je to delší čas, ne jen nějaká vymezená půlhodina.

A od toho, kdy jsi byla účastník exercicií, k tomu, že jsi je začala vést, vedla jaká cesta?

Mě to tak nadchlo, že jsem se začala účastnit pravidelně. To trvalo několik let. A pak mě tento jezuita sám oslovil s tím, že se mu na duchovní cvičení hlásí stále více protestantů a že vnímá, že mezi protestanty narůstá počet lidí, kterým právě tento způsob zbožnosti chybí. A mně začalo docházet, že jsme my protestanté možná v něčem vylili vaničku i s dítětem.

Tak jsme se distancovali od všech katolických praxí víry, že jsme možná minuli něco podstatného.

Tento jezuita mě vyzval k tomu, abych o tom začala přemýšlet, modlit se za to.

Tak jsem to začala dělat. Nejdřív mi to přišlo úplně bláznivé, ale postupně jsem vnímala, že takový prostor potřebují i lidé kolem mě. Tak jsem si řekla, že nechám na Bohu, jestli si to použije, nebo ne. Ten jezuita se mnou začal víc mluvit o tom, co to jsou exercicie, jaké mají fáze, jaká je jejich vnitřní dynamika… a mně to dávalo veliký smysl. To, co jsem spíš tušila, než věděla, dostávalo konkrétní obrysy. Tak jsem na to kývla.

Co obnášela příprava na tuto službu?

Mimo jiné jsem v rámci přípravy jela na 30denní exercicie do jednoho kláštera.

A bylo to úžasné období. Mnoho lidí, kteří to měli za sebou, mě varovalo – že to jsou ohromné boje s Bohem, veliké zápasy, že je to velmi náročné… Pro mě to byla asi nejlepší doba v životě. Zažila jsem tam, co to znamená, když jsem dlouho, několik týdnů za sebou, jen já a Bůh. Přitom to nebylo odtržené od života. Mohla jsem v nerušeném klidu promýšlet mnoho věcí, ale také jen být s Bohem. Když to není půlhodina za týden, ale každodenní několikahodinová zkušenost, má to úplně jiné obrysy.

8

říjen 2021

Pro mě to byl čas neuvěřitelného vnitřního čerpání, ale ne ve formě informací.

Najednou jsem porozuměla tomu, že Boží přítomnost člověka opravdu proměňuje. A není to přítomnost vyrobená.

Někdy mám pocit, že si třeba při chvalách snažíme navodit atmosféru, a když je nám v tom hezky, říkáme tomu Boží přítomnost. Ale to, o čem mluvím, je čekání – a pak se stane, že se člověk setká s Bohem. Je to obousměrná nevyrobitelná záležitost. Neděje se vždycky, když si sednu k Bibli. Je to proces. Dá se do jisté míry naučit, ale pořád je tam ten prvek čekání, protože Bůh je Bůh, nefunguje podle našich schémat a vnějších činností.

BŮH JE BŮH, NEFUNGUJE PODLE NAŠICH SCHÉMAT A VNĚJŠÍCH ČINNOSTÍ.

Exercicie jako součást duchovní cesty zavedl Ignác z Loyoly v jezuitském řádu a ostatní řády církve je během staletí adoptovaly. Obvykle je ale vede kněz nebo biskup. Jak konzervativní křesťanské prostředí přijímá, že tyhle vedou ženy?

Nevím. (úsměv) Kdo s tím má problém, tak se na ně nehlásí, aspoň ke mně ne.

Pro mě je velmi cenné, když je na turnusu někdo, kdo to jde s velkou bázní zkusit.

Protože tuší, že vztah s Bohem je víc než informace o Něm nebo každodenní vykazování křesťanských ctností. Většinou tito lidé přiznávají i strach – neví, co mohou čekat. Ale v závěru všichni odjíždějí s pozitivní zkušeností. Ne pro všechny je to to jejich jádro zbožnosti, takže se k tomu vracejí jednou za dlouhou dobu, ale pro někoho se to stává vnitřní potřebou a nutností. A těmto lidem už je úplně jedno, jestli to vede žena, nebo muž.

Jaké je hlavní specifikum jezuitských exercicií?

Na ignaciánských duchovních cvičeních se mi líbí to, že mají svůj pevný řád, který osvobozuje k setkání s Bohem. Jsou striktně v tichu. Jeden paulán mi říkal: „Vybuduj si řád a řád tě ponese.“ A na duchovních cvičeních zažije úplně každý, že rytmika dne napomáhá zklidnění nejen vnějších činností, ale především mysli a srdce. Říkala jsi, že tě varovali před zápasy, zároveň se jedná o ztišení.

Jde to dohromady?

Myslím, že ano. Protože abychom se k vnitřnímu spočinutí dobrali, nemůžeme se tvářit, že některé věci v životě nejsou.

Může se jednat o události, které v tu chvíli zrovna člověka pálí. Měla jsem tam nevěřící dívku, která inklinovala ke křesťanství a jela tam ze zvědavosti. Ale po prvním rozjímání ke mně přišla rozčilená, že má pořád v hlavě svoji maminku, která v mnoha situacích nebyla moudrá a dceři velmi ublížila. Měly spolu extrémně špatný vztah. A tahle dívka tam prodělala oblouk verbalizované nenávisti, rozčarování ze života až po nezbytnost odpuštění.

V biblických příbězích došla k tomu, že to je jediná cesta, jak to může začít řešit.

Ty sama jsi ve zlomovém okamžiku svého života prošla něčím podobným. Co se děje s člověkem, když se rozhodne mít rád člověka, kterého do té doby nenáviděl? Jak moc bylo uvnitř tebe ticho?

V té chvíli vůbec. Emoce byly vypjaté. (úsměv) Myslím, že to ticho se dostaví až poté. Je to tak v mnoha životních bojích – když zápasíme, tak žádné ticho není.

Ticho přichází potom, co se pro něco rozhodneme, nebo jakmile uděláme krok správným směrem. A pak člověk ví, že s tím Bůh souhlasí a že se mu to líbí – a z toho plyne vnitřní utišení. A to je opravdu zázračné.

Našel by člověk v tichu užitek, i kdyby ten krok správným směrem neudělal?

Čas ticha má potenciál přimět nás k tomu, že to, co začneme vidět, dotáhneme do

v tom svém procesu rozumí, jak hluboké věci to jsou. Obrovsky mě to naplňuje, je to moje odměna za vedení cvičení. Že toho mohu být účastna a že to se mnou sdílí, mě naplňuje velikou vděčností a radostí.

To je vlastně odpověď na otázku, jestli tě dokáže překvapit Bůh…

Vždycky. Pokaždé je tam někdo, s kým Bůh udělá ten vnitřní zázrak. Kdy překročí něco, co pro něj bylo do té doby nemyslitelné nebo strašně bolavé. Opravdu je zázrak, když toho může být člověk účasten. Najednou si sama uvědomuji, jak veliký a laskavý Bůh je, jak s každým jde jeho vlastním tempem a zároveň mu ukazuje obrovské zdroje milosti, lásky, přijetí.

Přitom ale zůstává stejně náročný, protože mu říká: „Tohle je potřeba.“ Jsem u toho, když jsou lidé z lásky k Bohu rozhodnuti dělat veliké nebo nové věci, protože nasají to, jak jsou milovaní. Velmi prakticky, konkrétně a hodně osobně.

Je tohle to nejdůležitější, co si lidé z exercicií odnášejí?

konce. Že je to „završeno skutkem“, jak je psáno v Bibli. Protože skutky rozhodují o tom, jestli naše poznání bude mít nějaký efekt. Prostor ticha nám může jasně ukázat barvy budoucnosti té které cesty.

Bůh v Bibli vybízí ke ztišení mnohokrát.

Proč je pro člověka tak důležité naučit se pobývat v tichu? Co se zavedením tohoto zvyku pro člověka mění?

Co se změnilo u tebe?

Změnilo se mnohé, ale důležité jsou tři oblasti: První je změna vnímání oblastí, ze kterých máme strach, které vyvolávají nejistotu. Protože člověk ve ztišení zažije hluboké upokojení z toho, kým je Bůh a jaký je Bůh. A to mění vše. Věci samotné se tím nevyřeší, ale člověk stojí na jiném základě. Druhá věc je velmi praktická – mění se to, jak člověk vnímá Boží vůli. My z Boží vůle někdy děláme

fluidum ve stylu „kdoví, co si Bůh přeje, jestli mám jít na tuhle školu, vzít si tohoto člověka…“. Když ale člověk vstupuje do biblických příběhů, najednou nasaje Boží vnímání toho, co se Bohu líbí – a to je velikou a praktickou pomocí do všech našich rozhodování. Porozumíme tomu, co se skutečně líbí Bohu. A ta třetí oblast je vnímání času. Většinou máme s časem problém – hodně ho promarníme, hodně ho neproměníme na dobro, hodně se zaměstnáváme jako Marta a pak pláčeme, že nemáme to, co má Marie. Čas, jeho dynamika, to vědomí věcí, pro které je čas tady a teď – a to ostatní může počkat – to se tříbí právě v období ticha.

Dovedou tě účastníci duchovních cvičení překvapit?

Překvapuje mě to, co se mnou sdílí, co jim Pán Bůh ukazuje. Nevím, jestli oni sami

Často si sáhnou na to, že jsou milovaní, ale i přijatí. A že mají místo na světě, kde jsou důležití, nezastupitelní a že s nimi Bůh počítá. Tohle mohou být veliké fráze, ale na duchovních cvičeních nabývají obsahu.

Když to člověk opravdu zažije, je to něco hluboce formujícího. Něco, co se dotýká našeho nitra v těch největších hloubkách.

Chceš odpovědět na nějakou otázku, která tady nepadla?

Možná bych na závěr ráda připomněla větu, kterou má Ignác z Loyoly ve svých duchovních cvičeních: „Nenasycuje ani neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, ale pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“ Myslím, že to je tajemstvím duchovních cvičení – že člověk prožije to, co vlastně ví, ale najednou se to stává jeho vlastní zkušeností, protože je schopen to uchopit.

■ Více o exerciciích vedených Kateřinou Hodecovou najdete na www.duchovnicviceni.cz.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2021 říjen

9

TÉMA

LIDÉ a LŽI text BRONISLAV MATULÍK a KOLEKTIV AUTORŮ foto GETTYIMAGES a ARCHIV

Lež řadíme do kategorie nečestného jednání, které má člověku přinést nějakou výhodu, v případě manipulace přimět dotyčného, aby se choval tak, jak by se s pravdivými informacemi nikdy nechoval, vyvolat pocit viny a získat tak nad ním moc… A někdy za ní stojí čiré zlo – úmyslně ublížit.

Se lží se setkal každý z nás.

ŘEKNI ĎÁBLOVI NE!

L

idé se mě občas ptají, jestli věřím v ďábla.

Nejčastěji v pankráckém vězení, kam přicházejí s hroznými zkušenostmi se zlem.

Odehrávaly se tam navíc děsivé výslechy obviněných a popravy odsouzených – za nacismu gilotinou, za komunismu oběšením. Na otázku víry v ďábla ale odpovídám, že v něj nevěřím! Odpovídám tak zcela záměrně a promyšleně, protože ďábel (nebo chcete-li satan) není předmětem křesťanské víry a zájmu. Naše víra stojí na důvěře, na spolehnutí se na Krista, nikoli především na tom, jestli někdo či něco existuje. A ďábel si rozhodně naši důvěru ani zájem nezasluhuje. To na jeho adresu potvrzuje Ježíš: „Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ Nebohá Eva se v Ráji dostala do neštěstí už jenom proto, že s ďáblem zapředla hovor, vpustila ho do své mysli, dala prostor jeho argumentům, načež se zamotala do lží, z nichž ty nejhorší se tvářily jako pravda o Bohu.

Samozřejmě že ďábel existuje, jako existuje lež, jedno od druhého nelze oddělit a mají spolu děti.

Reportážní fotograf Jan Šibík odhaluje ďábla v nás lidech, kteří jsme schopni naprosto všeho, mlátit lidi obuškem, mrzačit děti, vraždit a ubližovat nejhorším způsobem nejen pro zvrácený charakter, ale často ve jménu „pravdy“, ideologie, víry, politického přesvědčení, rozkazu svrchu. Psychiatr Scott Peck dokumentuje totéž ve své studii psychologie lidského zla. Odkrývá bolestnou pravdu o nás lidech, která spočívá ve lži a klamu. Premisou jeho knihy s názvem Lidé lži se stal Ježíšův výrok: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není.“ Ježíš tak ale nemluvil o lidech mravně zkažených a deviantních, kterým působilo rozkoš mučit a zabíjet, ale o lidech zbožných, ba nejzbožnějších ze všech, důsledně a vědomě oddělených od hříšného světa. Mluvil o farizejích, kterým nešlo o nic menšího než zásadově plnit všechna Boží přikázání Mojžíšova zákona.

O ďáblovi a klamu věděl své i disident Svatopluk Karásek, který vydal v roce 1979 písničku, v jejímž úvodu prostince říká: „Řekni ďáblovi ne, ďábel je podvodník a nikoho nevede správně.“ Bylo to v čase totality, kdy svět byl ještě srozumitelně rozdělený na ty, kdo s komunisty zjevně kolaborovali, na ty,

kdo se jim postavili na odpor, a na ty, kdo se řadili k mlčící většině a mysleli si při tom své. Po sametové revoluci tu stejnou písničku opatřil jinými slovy, i když prolog zůstal stejný: „Na Letnou jsi se vydal, na Letnou, tam na tý velký pláni jsi řekl ďáblovi ne, to tvé ne, ach to bylo dojemné.“ Ale pak o dvě sloky dál pokračoval: „Vyseknou mu zas poklonu, vyseknou, když je krásný, chytrý a mocný, nevadí, že je tak zlý, vyseknou mu poklonu, vyseknou.“ A na konci apeloval na své posluchače: „Prosebnou slyš mou píseň, prosebnou. Na tu děsnou šelmu moci, na tu vždycky majzla dej, důslednou má v sobě zlobu, důslednou.“ To je naše doba, ve které žijeme, naše orientace v pravdě, a nejen v oblasti politiky, ke které se vyjadřujeme svými názory, volebním lístkem, vlastními komentáři nebo jen „lajky“ k názorům druhých, které čteme na internetu. Je třeba si dávat pozor, protože lež byla odjakživa strategií zlého nejen ve správě věcí veřejných v čase totality, ale je hojně užívaná i v prostředí demokracie. Byla úspěšně použita v Ráji a bylo by naivní myslet si, že by se měla vyhýbat nám křesťanům a prostředí církve.

Zeptal se kdosi jednoho faráře, zda věří v ďábla.

Odpověděl, že v něho věřit nemusí, že mu stačí podívat se, co všechno se mezi lidmi děje. Teologové si odnepaměti kladou otázku „unde malum“ (odkud zlo)? Odpovězme si dnes, že pochází ze lži. Není to sice odpověď celá, jako není celá pravda v tom, že kořenem všeho zlého je milování peněz. Těch kořenů má zlo více a jedním z nich je právě lež. Ta je ďábelského původu nejen tehdy, jeli člověk oklamán zvnějšku, třeba politiky, kazateli nebo obchodnickými šmejdy, ale především zevnitř, když člověk sám sebe obelhává, aby ve svých očích vypadal lépe, než je skutečnost.

Musíme se naučit říkat ďáblovi ne na prvním místě sami v sobě, určitě v církvi a samozřejmě i ve veřejném prostoru. Jakákoli forma zla nestojí za to, abychom jí věnovali velkou pozornost, ale tím, že se postavíme za pravdu Kristovu, nevpustíme zlo lži do svých životů. S ďáblem si to nemůžeme rozdat na férovku jako rovný s rovným, ale říci mu ne bude pro začátek stačit. A když se pak ještě lži vysmějeme, dotkneme se pekla v jeho samotných základech, protože ješitný ďábel nemá smysl pro humor. Podle toho jej snadno a bezpečně poznáme.

BRONISLAV MATULÍK (1961) Kazatel Církve bratrské, 1. místopředseda RCB, administrátor Sboru CB v Praze 1 a šéfredaktor časopisu BRÁNA. Je členem Vězeňské duchovenské péče, navštěvuje Vazební věznici Praha Pankrác.

Je ženatý, má dvě dospělé děti a jedno vnouče.

■ →

2021 říjen

11

TÉMA

LIDÉ MANIPULACE text ZDENĚK VOJTÍŠEK

Starší paní žije sama a na předváděcí akci si kupuje sadu nádobí za pětapadesát tisíc. – Mladík po vysoké škole nadšeně svědčí před plným sálem kulturního domu: „Amway změnil můj život!“ – Muž před důchodem odmítá na základě několika e-mailových zpráv očkování. – Mladá úřednice si v butiku kupuje kostýmek, který ještě minulý týden stál polovinu, ale který je nyní v akci, zítra už nebude, a na němž je vidět, jaký má zákaznice vybraný vkus. – Učitelka ve středním věku se klaní a zapaluje svíčku před fotografií svého jógického mistra. – Důchodce se v hospodě nečekaně rozohňuje při obraně premiéra, který nelže, nepodvádí a všechny nás zachránil před covidem. – Středoškolačka vytahuje svou měsíční apanáž, aby podpořila děti v Africe, o nichž se právě dozvěděla od studentky a z jejích barevných letáčků na zastávce autobusu.

Mají lidé v těchto obrazech ze života něco společného? Leckdo v tom má jasno: jsou zmanipulováni! Ti drsnější by možná řekli rovnou, že mají vymytý mozek. Tuto nevhodnou metaforu necháme stranou, ale o manipulaci bychom přemýšlet měli.

A možná zjistíme, že to s ní zas tak úplně jasné není.

Manipulace, nebo též psychická či mentální manipulace, je poměrně častý výraz, s nímž se setkáme v necírkevním i v církevním prostředí. Asociuje něco negativního, nějaké neoprávněné zacházení (manipulaci) s psychikou toho druhého.

Jako lidé společenští na sebe vzájemně máme vliv – ovlivňujeme jeden druhého, ať už záměrně, nebo nezáměrně. Každý kontakt znamená zároveň vliv. Společenským vlivem se odborně zabývá sociální psychologie. Ale výraz „psychická manipulace“ je za hranicemi této vědy, protože v sobě skrývá mravní hodnocení a to je závislé na osobním mravním vědomí a na kontextu, v němž se sociální vliv odehrává. Není tedy žádné objektivní měřítko, které by určilo, co už je, anebo co ještě není psychická manipulace. Musíme zůstat u osobního pojetí a vysvětlit tento pojem jako takový způsob uplatňování sociálního vlivu, který já osobně považuji za mravně pochybný či nepřijatelný.

V mravním hodnocení každého z nás je důležitý kontext sociálního vlivu; v něm je prvořadé, v jakých rolích je ovlivňující

12

říjen 2021

Doc. PhDr. ZDENĚK VOJTÍŠEK, Th.D. Na přelomu 80. a 90. let laický kazatel v CB, v roce 1994 byl ordinován. Přednáší religionistiku na teologických fakultách UK a částečně působí i jako poradce a psychoterapeut.

a ovlivňovaný. Zatímco se nám například nezdá nic špatného na motivování nebo varování dětí nějakým slibem, odměnou nebo hrozbou, podobné chování vůči dospělému bychom už mohli vidět jako problematické. (Jistě známe případy, kdy si rodiče neodvykli silně ovlivňovat své děti ani v jejich dospělosti a kdy tato rodičovská manipulace například s pocity viny tvrdě ubíjí sebevědomí jejich dospělých dětí.)

Podobně jako chápeme ovlivňování dětí, přijímáme, ba dokonce vítáme také vliv ze strany učitelů, skautských vedoucích, kazatelů nebo třeba „youtuberů“ a ostatních „influencerů“.

Respektujeme i uplatňování vlivu svých nadřízených v práci, politiků nebo obchodníků. Ve všech těchto vztazích chápeme, že v jedné roli člověk více ovlivňuje toho druhého, zatímco ve druhé roli je více ovlivňován. Ale i při rozdílnosti rolí samozřejmě záleží na míře a způsobu ovlivňování. Když není respektována osobnost a dospělost nebo když je vliv posílen lží a ten, kdo je ovlivňován, je zároveň i oklamáván, bouří se naše mravní vědomí.

Můžeme tedy zatím shrnout: sociálního vlivu je možné pozitivně využít pro jednotlivce i pro fungování společnosti, ale také zneužít k pokoření či podrobení druhého nebo i k ovládnutí davu. Ovlivňování nás může uspokojovat a motivovat, anebo také pobouřit a vyděsit. Právě v tom druhém případě se používá výraz „psychická manipulace“.

K mravnímu hodnocení konkrétních případů uplatňování sociálního vlivu je třeba ještě něco doplnit: 1) Jak už je naznačeno výše, mravní hodnocení je vždy subjektivní. Neexistuje tedy žádná obecně přijatelná definice psychické manipulace ani žádná čára, před níž je sociální vliv správný a za níž je to už manipulace. Takovou čáru máme každý někde jinde. To, co je pro někoho hanebná manipulace (obvykle když je její „obětí“), může druhý považovat za zdravé asertivní jednání (obvykle když se ho sám dopouští). Sociální vliv má zkrátka „nepravidelné časování“: já chci pro druhého jen to nejlepší, ty ovlivňuješ, on, ona, ono manipuluje.

2) Negativní mravní hodnocení obvykle předpokládá vědomého „pachatele“, ale to zdaleka nemusí být skutečností.

Manipulátoři si často neuvědomují, že by dělali něco pochybného. Chovají se tak, jak se to naučili doma, v kostele nebo v obchodě a jak se jim to doposud osvědčilo a vyplatilo. Mohou to myslet dobře, být velmi zbožní a obětaví, „jen“ třeba věří tomu, že dobrý účel (například aby někdo uvěřil v Boha) automaticky „světí“ všechny prostředky, jak na něm uplatnit svůj vliv.

3) „Pachatelé“ dělají jenom to, co jim „oběti“ dovolí. Oni totiž tak úplně oběťmi nejsou – s vlivem musejí vnitřně „souhlasit“, musejí dokonce na tomto vlivu „spolupracovat“, pustit si ho „k tělu“.

Podobně jako u „pachatelů“ nemusí být ani u nich jejich „souhlas“ či „spolupráce“ vědomá. Manipulátoři obvykle osloví nevědomé potřeby „obětí“, třeba jejich potřebu mít jistotu, být oceněn, zažít dotek přátelství, být užitečný, být hodný, být frajer, dostat zaslouženou odměnu a mnoho jiných. „Pachatelé“ by neměli šanci, kdyby se jejich vliv nesetkal s některou z (nevědomých) potřeb „oběti“. Čím méně „oběť“ o sobě kriticky přemýšlí, čím méně si uvědomuje svoje potřeby a slabosti a čím více má o sobě iluzorních představ, tím snazší s ní má „pachatel“ práci. Úplnou malinou, která se rozplyne na manipulátorově jazyce, jsou lidé s pozitivními autostereotypy jako například: „Jsem silná osobnost, nikdo mě neovlivní, vždy si myslím to svoje, všechno si ověřím, nikomu nepodléhám, nikdo na mě nemá vliv, pokud si to nepřeji…“ apod. Takové stereotypy nejsou jen nepravdivé a neskonale hloupé, ale i nebezpečné. Není překvapivé, že třeba zastánci konspiračních teorií a konzumenti dezinformací o sobě přemýšlejí často zrovna takto.

Jak je občas naznačeno ve výše uvedených příkladech, napětí mezi tím, co je „normální a zdravý vliv“, a co je „odporná manipulace“, není ušetřeno ani církevní prostředí. Církevní prostředí je dokonce pro manipulaci velmi příznivé. Jednak ji málokdo očekává (protože „bratři a sestry a všichni věřící jsou přece hodní a správní“), jednak je plné tajemství a mimořádné moci. Oproti obchodu nebo politice jen není zdaleka tak drsné a hlavně – není beze zbytku průkazné. Jinými slovy: Když se mi rozbije předražený vysavač, který mi vnutil dealer, tak už vím, na čem jsem, a je to jasné. Ale když mě kazatel přesvědčí, abych do sbírky hodil poslední pětník, protože pak mi Bůh určitě podle svého slibu požehná, nebude nikdy jasné, zda Bůh tento slib přece jen nějak tajemně nesplnil, a zda tedy kazatel neměl nakonec přece jen pravdu.

Také v církevním prostředí je ovšem „manipulace“ relativním pojmem. Mnoho z nás se ale například shodne na tom, že tento negativně hodnoticí termín je oprávněný ve skutečně křiklavém

příkladu církve Šinčchondži, známé i z médií. Její náboráři, kteří byli nedávno sami přesvědčeni (jsou tedy zároveň „oběťmi“ i „pachateli“), získávají předstíraným přátelstvím a podvodným jednáním mladé, Bohu i lidem otevřené křesťany do své církve. Často oslovují jejich (nevědomou) potřebu větší jistoty v duchovním životě (nabízejí jim jednoznačný výklad nepříliš pochopitelné biblické knihy Zjevení), jejich potřebu hlubšího přátelství, potřebu získat schválení od Boha i od lidí, potřebu aktivně měnit svět apod.

Klam a lež přitom mají „biblicky“ zdůvodněné: Nelhal například Abraham v Egyptě o své manželce a nezískal přesto (nebo proto) požehnání od Hospodina?

Existuje ale velmi mnoho méně křiklavých, a třeba i sporných případů. Za psychickou manipulaci je možné považovat třeba účelové vzbuzování pocitů viny, vytváření tlaku na odpovědnost při získávání finančních prostředků nebo na misijní nasazení.

To jistě dobře známe i z vlastní církve.

Až porušením třetího přikázání („Nezneužiješ jména Hospodinova!“) se může stát účelové posilování vlastního vlivu Duchem svatým tím, že člověk odkazuje na zjevení, vidění nebo jiné nadpřirozené poznání. („Bůh mi řekl“, „Ježíš mi pro tebe ukázal“, „Duch svatý tě vede“ apod.)

Jako stejně manipulativní může být hodnoceno i používání Bible (zvláště jednotlivých veršů, vytržených z kontextu nebo hovořících ve skutečnosti o něčem úplně jiném) jako opory pro vlastní názory a postoje, předkládané ovšem tím pádem jako „biblické“. Zvláště protivné nám může připadat takové posílení vlastního vlivu proto, že funguje tím lépe, čím více věřící, upřímnější nebo poctivější je ten, kdo je ovlivňován (a také samozřejmě čím je úzkostnější, čím má nižší sebehodnocení nebo ubitější sebevědomí).

Ohromným prostorem pro využívání sociálního vlivu jsou evangelizace, uzdravovací shromáždění a další masové spektakulární akce. Nejde při nich jen o vliv jednotlivého kazatele, ale hlavně o vliv masy lidí. Vzdorovat jejímu očekávání nebo povzbuzování je velmi těžké, až nemožné, takže kazatelovy sugesce bývají účinné, a je tak pro něj docela snadné vzbudit jakýkoli pocit (Boží přítomnosti, síly Ducha svatého, uzdravující moci) nebo navodit fyzický projev (padání, smích apod.).

V mravním hodnocení takové aktivity se ovšem v církvi lišíme.

Někdo věří, že v takových aktivitách je přítomen Bůh (a toto tajemství samozřejmě není možné ani účelné vyvrátit), někomu je předkládání sugesce a působení davu, jako by to byly projevy Ducha svatého, odporné. Někdo pak hovoří o Boží moci, jiný o nepřijatelné psychické manipulaci.

2021 říjen

→

13

TÉMA

A tak je to i s mnoha dalšími aktivitami, zvláště s těmi evan- se neprotivili Boží vůli, poslechli Boží slovo, nezarmoutili Boha atd. gelizačními, kde je připravována situace tak, aby vliv na „nevě- Rozpoznání vlastních potřeb, pocitů a strachů se pak stává nástrořící“ byl co největší: English campy, aranžovaná setkání mládeže jem pro rozpoznání jednání, které by je chtělo využít a zneužít. nebo evangelizační shromáždění s promyšlenou a působivou Riziko, že se někdo stane manipulátorem, se v církvi výrazně dramaturgií. Není možné obsáhnout všechny aktivity a – jak je snižuje vytvořením atmosféry respektu k osobnosti toho druhého napsáno už výše – není ani možné „objektivně“ rozhodnout, kdy a k jeho rozhodnutím, tedy tím, že se k druhému chováme jako k dospělému odpovědnému člověku a nikoli jako k dítěti, které je se jedná o manipulaci a kdy nikoli.

Užitečnější může být prevence. Riziko, že se stanu „obětí“ třeba stále vést, kontrolovat a napravovat. Dále je potřeba kritičnost manipulace, se významně snižuje s tím, do jaké míry jsem ocho- a zdravá skepse vůči lidským, ba až příliš lidským projevům, arguten si přiznat svou ovlivnitelnost (není pochyb, že silně ovlivnitelní mentům a nárokům, byť by byly sebevíc zaštiťovány Bohem a Biblí. jsme všichni), a tedy – jak je také už napsáno výše – rozloučit se Neměli bychom zapomenout, že manipulátor vyroste v prostředí, s oblíbenými siláckými stereotypy. Když pochopíme (a svým způ- kde mu všelijaké způsoby uplatňování vlivu fungují a kde mu to sobem prožijeme) fakt své ovlivnitelnosti, učiní nás to schopnými „prochází“. Lidé manipulace se narodí tam, kde jim to dovolíme rozeznávat svoje potřeby. V církevním prostředí k běžným potře- nebo kde je k tomu dokonce zaslepeně nevědomky povzbuzujeme. bám ještě přistupuje úcta k Bohu a Bibli a strach z toho, abychom ■

HLEDÁNÍ PRAVDY VE FILOZOFII A KŘESŤANSTVÍ text DAVID NOVÁK

Bc. DAVID NOVÁK, M.Th. Kazatel CB v Praze 13, předseda Rady Církve bratrské a předseda Evangelikální aliance.

Učí misiologii a etiku sociální práce na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Danielou má syny Adama a Martina.

V době, kdy mým dětem bylo okolo pěti a osmi let, jsem na nich

vyzkoušel malý experiment. Když něco vyprávěly mamince, popřel jsem to tvrzením, že nemají pravdu. Pointa byla v tom, že pravdu měly a mamince sdělovaly něco, co skutečně zažily.

Hoši se na mě začali pochopitelně zlobit, že „neříkám pravdu“.

Já jsem jim oponoval tím, ať mi tedy řeknou, co pravda je. V pěti nebo osmi letech se to vysvětluje nesnadno, což kluky zlobilo ještě víc, proto jsem experiment raději ukončil… Jenže možná kdybych na čtenáře Brány vyštěkl stejnou otázku, dopadli by podobně jako kdysi moje děti. Všichni totiž tak nějak víme, co je pravda, jenže definovat ji je složitější.

Možná si řeknete, že podobné otázky řeší lidé, kteří si libují v abstraktním myšlení, jenže tomu tak není. Pravdu totiž hledá každý, byť by to tak nepojmenoval. Každý člověk, ať vzdělaný, či nevzdělaný, hloubavý, či spíše povrchní, chce znát pravdu o tom, jak správně vychovat svoje děti, jak budovat zdravé vztahy, na co nebo na koho se spolehnout, podle jakých zásad žít atd.

Důvodem pak není schopnost nebo touha abstraktně uvažovat, nebo dokonce touha občas si trochu zafilozofovat, ale více či méně intuitivní vědomí, že tam, kde je pravda, je svět bezpečnější. Poznat pravdu – třeba o výše zmiňovaných oblastech života – znamená jít správnou cestou a zbytečně si nepokazit

14

říjen 2021

život. Na tom nemění nic ani to, že se dnes mluví o takzvané post-pravdivé nebo post-faktické době.

Co je pravda?

Stále jsem ale neodpověděl na otázku, co je pravda a jak se v jejím hledání liší křesťanství a filozofie. Asi nejjednodušší filozofická definice pravdy zní: „Shoda výroku se skutečností.“ Prostě to, co říkáme (třeba že venku prší), by se mělo shodovat s realitou (že skutečně prší). Problém je, že ne vždy se můžeme o realitě přesvědčit tak snadno jako třeba v případě deště. Co třeba výrok „Bůh existuje“? Jak se přesvědčit o tom, že Bůh skutečně(!) existuje, a tedy že tento výrok je pravdivý? Déšť vidíme, Boha nikoli.

Jak odpověď hledá filozof a jak věřící člověk?

Filozofie při hledání pravdy vychází z rozumu, s jehož pomocí se snaží sjednotit naše zkušenosti. Z čeho při hledání pravdy vychází křesťanství? Odpověď na tuto otázku shrnul Immanuel

Kant, když v knize Spor fakult napsal: „Že Bůh je, odvozuje teolog z toho, že promluvil v Bibli. Biblický teolog nesmí být nakažen vykřičeným, svobodným duchem rozumu filozofie.“ Jinými slovy výchozím bodem při hledání pravdy je pro křesťana skutečnost, že Bůh mluví, tedy Boží zjevení, o kterém pak následně přemýšlí a které rozumově reflektuje. Zároveň ale nemůže skončit jen u této reflexe. K tomu se ale ještě v tomto článku dostanu.

Dva světy Mnozí hloubaví lidé si vždy byli vědomi toho, že v přístupu k pravdě se setkáváme se dvěma světy. Prvním je svět jevů, tedy to, co vidíme, co jsme schopni popsat, pojmenovat, zvážit a s čím mohou pracovat naše smysly. A pak je to svět, který leží za tímto viditelným světem.

Uvedu příklad: Když se na sebe dívám do zrcadla, pak jsem sice stále David, ale zároveň se měním – třeba tím, jak pomalu stárnu.

Co mě však stále dělá Davidem?

Je to moje podstata? Duše? Jakési „davidovství“? Jenže co je to podstata? Tu nelze tak snadno popsat a změřit jako moji postavu.

A přesto existuje! Jak a podle čeho tedy pravdivě popsat, že jsem, když ne pouze nebo především na základě toho, co je vidět? A jak pravdivě popsat svět okolo nás, pokud nestačí jen svět jevů, který se neustále mění?

Podívejme se ještě na jednu oblast. Co vlastně člověka vede k filozofii i k víře? Mimo jiné to, že jednou zemře. Tedy život je konečný, a navíc nikdo nevíme, kde se na úsečce zvané život nacházíme. Víme také, že nestihneme všechno. Z toho plyne otázka, co do této krátké úsečky chceme vložit. Moudrý je pak ten, kdo navzdory strachu z konečnosti dokáže život prožít svobodně, šťastně a smysluplně. Jenže to se snadno řekne, hůře pak uvádí do reality. Už citovaný Immanuel Kant tento problém shrnul do jednoduché otázky, že jednou z hlavních oblastí filozofie je hledání odpovědi na to, co mám dělat. Jenže na to hledá pravdivou odpověď i křesťanství, jen podobně jako u poznání vychází z jiných předpokladů než filozofie. Řecky se pravda řekne „alétheia“. Původně toto slovo znamenalo neskrytost a ve filozofii ukazovalo snahu po skutečném poznání v protikladu k pouhému zdání (řecky „doxa“). Jednalo se o snahu vyjádřit, že pravda se skrývá pod povrchem jevů, že nestačí jen to, co vidíme, a je proto třeba pravdu intelektuálně či rozumově odkrývat. Křesťanství k tomuto úkolu přistupuje jinak. Východiskem je věřící rozum. Znamená to, že křesťanská víra je oproti filozofii anti-intelektuální? Nikoli, ale jak jsem už psal, její východisko je jiné než u filozofie.

Hodnota pravdy Pomohu si zde etymologií. Podkladem slova pravda jsou v hebrejštině dvě si blízká slova „emet“ a „emúná“. Společný kořen těchto slov znamená být pevný, jistý, stálý, spolehlivý, věrný.

Všechny tyto vlastnosti pak Písmo spojuje především s Pánem Bohem. Pravda tedy není především v pravdivém tvrzení, v průzračné definici, ale v poznání Hospodina, které má dopad na zcela praktický život. To vidíme v obratu činit pravdu. Jak z tohoto obratu plyne, hodnota pravdy se projevuje především v její realizaci v životě, nikoli ve spekulaci. Nejde tedy jen o obecný souhlas s pravdivým tvrzením, ale o uvedení slyšeného do života. Pravda v Písmu je především kategorií etickou (jak mám žít), nikoli gnozeologickou (jak správně poznávat).

Ježíš sám sebe ve slovech „já jsem pravda“ s pravdou ztotožňuje. Místo toho, aby svoje posluchače odkázal na nějaký externí zdroj pravdy, tak jak to dělá filozofie, která odkazuje na knihy nebo moudré lidi, Ježíš ukazuje sám na sebe. Tím je řečeno, že poznat Ježíše znamená poznat pravdu, čímž se nám spojují objektivní informace o něm s existencionálním poznáním jeho osoby. Zároveň skrze Ježíše poznáváme Boha jako Otce.

Mám za to, že jak filozofie, tak i velká světová náboženství přistupují k poznání pravdy v zásadě skrze tři způsoby. První je, že pravdu lze odhalit skrze správné poznání. Pokud budete postupovat podle správných metod, povede vás moudrý učitel nebo budete číst správné spisy, máte šanci pravdu najít. Druhý způsob je pragmatický a vychází z přesvědčení, že pravda je to, co funguje a co přináší užitek co největšímu počtu lidí – nebo obecněji, co přináší užitek světu. Třetí přístup, existencionální, pak odkrývá pravdu skrze prožitek. Není nezbytně třeba jakýchsi velkých filozofických nebo náboženských koncepcí, ale pokud jsem to či ono autenticky prožil, je to pravda. Pro tebe možná nikoliv, pro mě ale ano. V čem je křesťanství jiné?

Zahrnuje všechny tyto tři složky, ale ani jedna z nich není pro poznání a konání pravdy klíčová. Pro poznání pravdy v křesťanství je klíčová osoba Ježíše Krista, vše ostatní je druhotné. V tomto bodě se filozofie i velká světová náboženství s křesťanstvím rozcházejí. To neznamená, že spolu nemají nic společného, ale že vychází z jiných východisek.

Stejně jako v jiných oblastech i při hledání pravdy vidíme, že bez živého Krista křesťanství vlastně není křesťanstvím.

■ →

2021 říjen

15

TÉMA

LHÁT SÁM SOBĚ text DALIMIL STANĚK

Lžu sám sobě, pokud si v myšlenkách i nahlas před druhými neří-

kám pravdu a zároveň nejde o pouhý omyl. Když si před staletími člověk myslel, že jeho kašel způsobuje zlý duch, nebyl za svůj omyl zodpovědný. Neměl k dispozici odborné knihy a mikroskop odhalující existenci virů. Pro nás zřejmá pravda se nacházela daleko za hranicemi jeho vědomí. Proto ho neobviňujeme ze lži a sebeklamu. Použitím fráze „lhát sám sobě“ naopak předpokládáme, že dotyčný za lež nese morální zodpovědnost. Má možnost znát pravdu, je mu na dosah, ale z nějakého důvodu se po ní nepídí a v myšlenkách si ji nepřipouští. Pokud například po letech manželství nejsem schopen uspokojivě odpovědět na otázku, jak mě vnímá můj partner, tak jsem v průběhu času

PhDr. DALIMIL STANĚK, Ph.D., DiS. Kazatel Sboru Církve bratrské ve Zlíně, psycholog a učitel.

nevyužil jedinečné příležitosti dozvědět se o sobě střípky pravdy z perspektivy druhého. Za svou neznalost jsem zodpovědný a lživá představa, na kterou jsem odkázán, mi komplikuje život.

Lžeme sami sobě? Rozhodně ano. Znám to sám u sebe, je to

zkušenost mnoha lidí, varuje nás před tím Bible a je to velké

ROZHOVOR

Mediální lži ZEPTALI JSME SE NOVINÁŘE MARTINA FENDRYCHA připravila Eva Čejchanová foto Archiv Martina Fendrycha

Co s vámi dělá, když v médiích vidíte, slyšíte nebo čtete zjevnou lež?

Soustředím se na média, která sama od sebe lži netisknou. A pokud je otisknou, tak je taky náležitě komentují. Jako příklad mohu uvést nedávné tvrzení premiéra Babiše, že státy Visegrádské čtyřky (V4) jsou „best in covid“. Ta slova zjevně nebyla pravdivá, dokonce byla velmi nepravdivá, Česko skončilo ze 155 měřených zemí páté odzadu.

A média to Babišovi připomněla – tedy ta, která sleduju. A jistě, pokud vidím v médiích lež, tak mě vždycky popouzí a rozčiluje.

Hraje u vás v prožívání pravdy a lži nějakou roli, že jste křesťan, nebo stačí, že jste prostě „jen“ člověk s kritickým myšlením?

16

říjen 2021

Vidím zásadní rozdíl mezi pravdou naší (tedy i mediální) a pravdou, jak ji vnímá Bible a jak by ji snad měli vnímat křesťané. Pravda jako křesťanský pojem je pro mě spojena se slovy „Já jsem ta pravda, cesta i život“ (Jan 14,6–11), která o sobě říká Ježíš učedníkům. Stejně vnímá a taky nabízí pravdu Jan Hus: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti…“ To, co se vnímá jako pravda ve veřejné debatě u nás dnes, je jednoznačně naše pravda, a když ji hledáme poctivě, je to snaha držet se reality, faktů, nepřekrucovat, používat ono kritické myšlení.

Co s faktem lži v politice a potažmo v médiích můžete jako mediální pracovník dělat a děláte? Existuje proti lži účinná obrana?

Fakt lži je nutno vyvracet. Vyvracet je na základě faktů. Příklad: Rusové a proruské servery tvrdí, že Krym patří Rusům, že ho právem okupovali. Fakta mluví jinak: Krym je součástí Ukrajiny a byl násilně, vojensky

zabrán. (Jako „účinná obrana“ zde může fungovat paralela, třeba odkaz na to, že i my jsme byli Rusy v roce 1968 okupováni a oni tvrdili, že nás jedou zachraňovat, dokonce tuto propagandu dodnes šíří.) Musím však dodat, že slovo „lež“ je tu velmi silné. Se lží se nesetkávám zase tak často, spíš se potkávám s překrucováním, s manipulací, možná i s tím, že někdo za pravdu považuje lež a trvá si na ní, i když je vyvrácena.

Která lež v médiích vás v poslední době nejvíce zasáhla?

Už jsem mluvil o Babišově lži „V4 je best in covid“, ta se mě dotkla velmi, protože

téma v psychologii. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál s tvrzením, že sami sobě lžeme nejčastěji. Vždyť v myšlenkách sami před sebou a k sobě mluvíme téměř bez přestání.

A některé z těchto opakujících se hlasů jsou lživé, zavádějící a ohlušující.

Jak taková lež může vypadat? V Bibli najdeme několik veršů,

které přímo varují před sebeklamem. Jde o situaci, kdy člověka porovnání s druhými vede k namyšlenosti (Gal 6,3–4), nebo si zakládá na své moudrosti (1 K 3,18). Jiný si myslí, že může milovat Boha a zároveň nenávidět bližního (1 J 4,20) anebo svůj duchovní stav hodnotí podle znalostí a ne podle chování (Jk 1,22). Takový člověk není v kontaktu s realitou.

Jeho představa sebe sama je odlišná od toho, jak ho vidí Bůh a někdy i druzí lidé. Má se za lepšího, než jaký je, a tak klame sám sebe.

Příkladů lze uvést celou řadu. Člověk v prvních fázích závislosti na alkoholu problém popírá. Obhajuje si pití, snižuje závažnost situace, a když ho zatlačíme argumenty do

kouta, tak zaútočí. Žena tuší, že se její přítel chová nevhodně k její dceři. Náznaky obtěžování se rozhodne nevidět, nedomýšlet si, o co jde, a situaci neřeší. Zpětně však možná přizná, že to věděla celou dobu. Neohleduplný řidič si svou rychlou jízdu obhájí okolnostmi a dovednostmi: „Jsem schopný a spěchám.“ Když pak dotyčného někdo stejně rychle a nebezpečně předjede, místo toho, aby ocenil jeho schopnosti a pochopil spěch, tak mu sprostě vynadá. Používá dvojí metr. Vlastní chování obhájí okolnostmi a chování druhého odsoudí jako vadu charakteru.

To byly příklady lží, kdy sami sebe vidíme v lepším světle.

Ale taková lež může vypadat i jinak. Mnohým z nás opakovaně zaznívají z paměti výroky typu: „Jsi neschopná.“ „Na co si to hraješ.“ atp. Přestože rozumově víme, že je výrok lživý, tak nás může emocionálně zasáhnout.

Co nás ke lži vede? Naše já se přirozeně brání úzkosti, nejistotě, výčitkám a bolesti. Rozhodneme se něco nevidět, neslyšet a na něco se nesoustředit. Obětujeme tak část reality, abychom se

→

ROZHOVOR u nás v souvislosti s covidem zemřelo zhruba 30 400 lidí. A to jsou jen oficiální doložená čísla, ve skutečnosti jich zemřelo víc, ale nedostali se do zdravotních statistik. Ta lež se mě dotkla mimo jiné proto, že okolo mě umřelo několik lidí na covid.

Musela se velmi dotknout rodin, které ztratily tátu, mámu, prarodiče, nebo dokonce děti. Byla to cynická předvolební lež, jež musela zasáhnout velké množství lidí.

Jsou lži v médiích podle vás více záležitostí úmyslu jednotlivců, nebo se systematicky používají jako manipulační prostředek?

Obojí, ale jsou média (typicky Parlamentní listy), která otisknou všechno. Pokud profesionálně vedené médium otiskne lež, pokud k tomu přes všechny kontroly dojde, má se ihned omluvit a lživou informaci opravit. Pak je sice politováníhodné, že lež otisklo či vyslovilo, ale zároveň dává najevo, že mu vysoce záleží na objektivitě a je schopno a ochotno uznat chybu.

Děsivé je, když některá média tisknou lživé informace, vědí to, ale přece se neomluví a chybu nenapraví. Potom jde zjevně

o systematické používání lží, ať už pro získání více čtenářů, nebo třeba pro to, že chtějí mást veřejnost (dezinformační servery).

Jaký smysl má výroba a šíření hoaxu?

Různý. Zlomyslnost, pobavit se nebo, a to je horší, poškodit. Příklady takových

CÍLENÁ MEDIÁLNÍ POMLUVA JE VELMI ÚČINNÁ.

lživých informací jsme mohli vidět kupříkladu během druhé prezidentské kampaně, když se ve finále střetl Miloš Zeman s Jiřím Drahošem. Šířilo se velké množství hoaxů prostřednictvím řetězových mailů, cílem bylo Zemanova protikandidáta maximálně pošpinit. (Byla používána lživá tvrzení, že se opil na startu své kampaně, že je pedofil atd.). Smysl těchto hoaxů jsme

viděli po sečtení hlasů v druhém kole, kdy Zeman velmi těsně zvítězil. Nebýt této antikampaně, zřejmě by ho byl Jiří Drahoš porazil.

Právě v těsných volbách a referendech (viz brexit) hrají hoaxy klíčovou roli, protože jim stačí ovlivnit řekněme 3 až 5 procent voličů, a je rozhodnuto.

V poslední době jsme svědky hoaxové kampaně proti Pirátům, masově se šíří maily podávající o nich lživé informace.

Za velmi specifický a nebezpečný typ hoaxu považuji ale ještě jiné děje. Když se terezínské tryzny konané na paměť 155 tisíc Židů z celé Evropy, kteří byli do terezínské pevnosti nahnáni, účastní Tomio Okamura, o němž předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl, že je to „člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické“, pak je to hoax, jednoduše řečeno podvod. Vždyť Okamura mimo jiné zpochybňoval, že koncentrák v Letech u Písku, koncentrák pro Romy, byl koncentračním táborem. Když tam stojí, je to velehoax, je to výsměch pravdě, realitě, faktům.

2021 říjen

→

17

TÉMA

ochránili. A je dobře, že takovéto pojistky v našem těle fungují, protože v určitou chvíli může být skutečnost téměř nesnesitelná.

Dokonce i nepříjemné lži mě chrání před nejistotou pramenící z toho, že bych měl o sobě přemýšlet jinak.

Co je špatného na tom, že se bráníme nepříjemným emocím?

Proč bych se měl zbytečně ubíjet výčitkami, když si mohu jednoduše opakovat, že můj nezdar způsobili rodiče, že mám pití pod kontrolou a že mé znalosti Bible převáží mou nelásku k lidem?

Z krátkodobé perspektivy se možná nic nestane a moje přítomnost bude krapet příjemnější. Ale život bývá dost dlouhý na to, aby se projevily dlouhodobé důsledky. Se lží nakonec narazím.

I sebeklam mě nakonec stojí více energie, než kdybych chvíli čelil pravdě. Vytváří konflikty ve vztazích, protože se míjíme v pohledu na svět. A jestliže platí Ježíšův výrok o osvobozující pravdě, potom lež znamená otroctví.

Navíc je potřeba vzít v úvahu to, že způsob, jakým vyprávíme příběh své minulosti, určuje to, jak rozumíme přítomnosti a utváříme budoucnost. Dokud vyprávím příběh, ve kterém jsem v roli bezmocné oběti žijící v důsledcích chování

druhých, tak za svůj život v přítomnosti nepřijmu zodpovědnost a do budoucna mi tato role zůstane. Teprve když přepíšu minulost pravdivějším příběhem, ve kterém nejsem jen obětí, zjistím, že jsem v přítomnosti silnější a do budoucna svobodnější. Lhát sám sobě není z dlouhodobého hlediska zbožná ani zdravá strategie.

ROZHOVOR Jaký rozdíl co do vlivu na veřejnost je mezi mediálním šířením lži a mediálním šířením pravdy?

Myslím, že úkolem médií není šířit „pravdu“, nýbrž ověřené informace. To dá dost práce, pokud dodržujete zásadu, že informace musí být ověřena minimálně ze dvou zdrojů nebo mít nezpochybnitelný původ. (Třeba vládní zprávu či záznam z tiskové konference.) Šíření ověřených informací by měla být běžná, byť náročná praxe. Obvykle to nepřináší žádné velké senzace. Naopak šíření lží může abonenty médií více lákat, pomluva se snadno ujímá, může dokonce zvýšit zájem o médium atd.

Existuje fenomén cílené mediální pomluvy. Jaká byla či je podle vás v poslední době nejkřiklavější?

Cílená mediální pomluva samozřejmě existuje a je velmi účinná. Už jsem psal o tom, jak byl lžemi a pomluvami poškozen akademik Jiří Drahoš, ale uvedu dva další různé příklady.

První je Zemanova lež, že Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gen

18

říjen 2021

tleman“. Zdánlivě nesmyslná pomluva, Peroutka je dávno na pravdě Boží.

Jenomže cílem zjevně nebyl tento slavný novinář, ale intelektuálové. Cílem bylo poškodit intelektuální (pražské) oponenty, cílem bylo ukázat, že ti, které považujeme za elity nikoli kvůli jejich funkcím, ale díky jejich dílu, jsou vlastně prašiví a nehodnotní, dokonce zastánci Hitlera.

Byla to lež, ale Zemanovi se podařilo vnést do společnosti svár a další rozdělení. Navíc se mu v pozdějších soudních sporech podařilo ukázat národu, že je netrestatelný.

Druhý příklad bude dost komplikovaný.

Jde o syna Andreje Babiše z prvního manželství, o Andreje Babiše juniora. Nechme teď stranou, že byl – údajně ve stavu duševní choroby – zavlečen na Krym, který okupují Rusové. Všimněme si aktuálního dění. (pozn. red.: rozhovor proběhl počátkem září) Andrej Babiš junior bude vypovídat v kauze Čapí hnízdo a v kauze zavlečení na Krym Rusem Protopopovem.

Objevil se na začátku září na oficiálním startu kampaně ANO v Ústí nad Labem.

V ruce měl (údajně) papír potvrzující, že je duševně zdráv.

A teď přijde ta (mediální) pomluva.

David Kasal, lídr hnutí ANO v Pardubickém kraji, v Ústí o Babišovi juniorovi řekl: „Ten, kdo dodnes pochyboval, jestli je syn v pořádku, dnes nepochybuje.“ Ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček řekl: „Ten, kdo dodnes pochyboval, jestli je syn v pořádku, dnes nepochybuje. Vím přesně, o čem je řeč, měl jsem stejný případ v rodině.“ A prezident Zeman se vyjádřil přes mluvčího: „Prezident republiky Miloš Zeman odsoudil aktivity režiséra Víta Klusáka, který organizuje vystoupení psychicky nemocného syna českého premiéra,“ tweetoval Jiří Ovčáček. – Nikdo z těch tří neví, jak se věci mají, viděli Babišova syna, který rozhodně nepůsobil jako duševně chorý člověk, ale šíří to. Je to cílená pomluva, jež má prospět Babiši seniorovi. A je doslova šílená, protože se zaměřila na rodinu.

Těžko si představit něco horšího. Babiš syna nebrání, právě naopak.

■

inzerce

Co takhle zkusit říct trochu pravdy? Nabízím vám tři způ-

soby, jak o sobě přemýšlet pravdivěji. První výzvu zvládneme udělat každý sám, ke druhé přizveme své blízké a do třetí zapojíme trochu teologie.

1) Vytvořte si karikaturu sebe sama. Můžete ji pojmout výtvarně nebo literárně. Karikatura je umělecký žánr, který přežene už tak výrazné části znázorňované osoby. Můj veliký nos a buclaté tváře, stejně jako výrazné povahové rysy jsou karikaturou znásobeny. Karikatura sama o sobě není pravdivějším znázorněním skutečnosti. Ale v procesu jejího tvoření jdu proti přirozené tendenci lhát sám sobě. Vybavím si své typické vlastnosti, dobré i špatné, odolám nutkání jim uhladit hrany tím, že bych je popíral, obhajoval, minimalizoval nebo racionalizoval. Místo toho na obraze nebo v příběhu právě tyto kontury vytáhnu. Vytvořím tak umělecké dílo se špetkou humoru, který mi umožní přijmout sebe sama s nadhledem, smíchem a milostí.

2) Vyberte si bezpečného člověka a zavažte se, že před ním budete zkoušet říkat pravdu, nebo alespoň vědomě nelhat. Občas lidem na začátku osobního rozhovoru říkám, že jim nabízím prostor k mluvení pravdy. Pravdu o sobě totiž poznáváme postupně v bezpečném a autentickém vztahu s druhým. Učíme se tak přemýšlet a mluvit novým způsobem.

3) Stoupněte si vedle Ježíše a podívejte se spolu do zrcadla. Opakovaná zkušenost setkání s Ježíšem nás osvobozuje k tomu, abychom se učili vidět sami sebe v pravdě. Představte si, že stojíte před zrcadlem, které pravdivě odráží váš vnější i vnitřní vzhled, podobně jako slavný obraz Doriana Graye. Pohled do takového zrcadla je těžký, někdy jen letmo přejedete zrakem a ihned pohled s bušícím srdcem sklopíte. Pak se po vašem boku objeví Ježíš a pozve vás, ať se podíváte do zrcadla s ním.

Pomalu zvedáte oči k zrcadlu pravdy a vydržíte pohled déle. Před sebou nevidíte jen sebe, ale i jeho. Zjišťujete, že jste slavnější a máte větší potenciál a moc, než jste si troufali přiznat, protože odrážíte Ježíšovu slávu. Navíc vám dochází, že jste mnohem bídnější, hříšnější a nezralejší, než byste čekali, a zároveň se Ježíš se vším temným ve vás ztotožňuje a bere to na sebe. Po jeho boku můžete pozvednout zrak od lži a čelit pravdě o sobě a o něm.

Jsme zodpovědní za to, poznávat pravdu. Není to lehké, ale vytvoření karikatury, hledání pravdy v rozhovoru s druhým a společný pohled do zrcadla s Ježíšem nás posouvá blíže k pravdě, místo aby se prohlubovala past sebeklamu a lži. „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1 K 13,12) ■ →

Evangelizační kurz MYLIFE WORKSHOP

Dejte přátelům dar času přemýšlet o svém životě a o Bohu Během 6 setkání se podívají na svůj život tak, jak se na něj ještě nikdy nedívali. Každý tvoří sám za sebe a sdílí se s tím, s čím sám chce.

Základem všech setkání je pracovní list „MyLife mapa”, která zobrazuje jejich život a kterou si v průběhu kurzu doplňují. Na této cestě uvidí, jak se o ně Bůh už dávno zajímá a co jim nabízí v Ježíši Kristu.

STAŇTE SE VEDOUCÍM KURZU! +420 731 190 221 www.promisecz.org/mlw

Vydavatelství Juda Vám nabízí Brian Tome

PĚT ZNAKŮ MUŽE

N OV IN K A

Cesta k odvážnému mužství  A5, 216 stran, 259 Kč

Chlapec se nestane automaticky mužem, když je mu osmnáct. Muže a chlapce odlišuje způsob jejich života. Chlapec žije den ze dne, chce být nejlepším hráčem, hraje si, touží po přízni davu a je dravec. Muž má pro svůj život vizi, je týmový hráč, pracuje, má odvahu být v menšině a je ochránce.

Toto je pět znaků muže. Jde o základní kód, podle kterého se neochvějně řídil každý velikán dějin. Pastor Brian Tome vychází ze svých vlastních zkušeností a z pozorování života druhých lidí. Zve muže, aby se nad sebou zamysleli a aby se vydali směrem k dobrodružství, kterým je rozvinuté mužství, jež ctí Boha, má úctu k ženám, pozdvihuje druhé a záměrně usiluje o vznešené cíle, které přesahují vlastní uspokojení či pohodlí. Brian Tome je hlavním pastorem sboru Crossroads, podle Outreach Magazine z roku 2017 nejrychleji rostoucího sboru v Americe.

Také mnoho dalších titulů různých vydavatelů si můžete objednat v internetovém obchodu: knihyjuda.cz Vydavatelství Juda 

 Nebeského 20, 276 01 Mělník  e-mail: obchod@juda.cz tel.: 720 227 661  blog: tomaskorcak.cz

TÉMA

VĚŘÍTE POLITIKŮM? anketu připravila KAMILA BERANOVÁ

Kristýna, 27 let

Petr, 52 let

Věřím jim asi stejně jako každému jinému člověku. Jsou zde politici, kteří jsou čestní a svou práci dělají tak, aby se za nic nemuseli stydět – ti jsou ale méně slyšet a vidět. Pak jsou zde také politici, kteří nejsou čestní, jsou sobečtí, nemyslí na blaho příštích generací, ale na blaho své – politici, kteří jsou více vidět a více slyšet. Nic ale nemění to, že nás pouze zastupují a volíme je „z lidu“ – politikovi (ne)věřím, tak jako běžnému občanu.

Ověřování informací je nutné.

Obecně věřím důvěryhodným lidem v důvěryhodných stranách – takových, kde nemám problém s názvem ani s ideami strany. Už méně věřím lidem ve stranách, které jsou založeny na jedné osobě, byť je třeba pracovitá (satan je také pracovitý). Voleb se účastním, volič jsem spíše konzervativní a vyhlížím odvážné, spravedlivé a populismu nepodléhající lidi, ideálně ty, kteří vědí, že se za své činy budou zodpovídat Bohu. Kdybych si nebyl schopen vybrat, tak to znamená, že bych měl začít jednat sám a usilovat o důvěru a správná řešení osobně. Politici mohou získat moji důvěru, ale naději do nich neukládám.

Milan, 82 let

Politikům věřím jen částečně. Většinou se jim jedná jen o vlastní koryta. Výjimku tvoří jen Babiš, který převzal zem v tom nejhorším období, kdy musí čelit lživým útokům opozice i samotného ředitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa, a k tomu ještě bojovat s koronavirem. Zadluženost státu je nejtěžší zkouška, ale bez ní bychom zemřeli na covid a hlady, kdyby stát neplatil testy, očkování a dávky těm, co přišli o práci.

názorově souhlasím, a zároveň když vím, že jejich názory jsou podložené zkušenostmi z profese nebo ze života. Když se pak vyjadřují k tématu, ve kterém se tolik neorientuji, tak je pro mě snazší se s tím ztotožnit nebo o tom aspoň uvažovat z jejich pohledu. Ale častokrát mi nezbývá nic jiného, než usuzovat spíše intuitivně a takříkajíc „podle ksichtu“.

Věra, 46 let

Martin, 45 let

Obávám se, že politici, kteří mají mou důvěru, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Jsou to lidé z nevládních stran a převážně z řad senátorů. Některým z nich dokonce nejen věřím, ale obdivuji i jejich osobní statečnost.

Dnešní doba seriózní politice příliš nepřeje a v předvolební tržnici to platí obzvlášť. Slušný a poctivý politik to má neskutečně těžké – musí hrát silovou hru podle pravidel s hráči, kteří podle nich tak úplně nehrají. Myslím si, že i když to tak nevypadá, důvěryhodní a dobří politici se u nás najdou. Postupně se učí, jak se prosadit, a snad nám jednou dokážou srozumitelně prodat své zboží, které sice třeba není k okamžité spotřebě, ale zato jen tak neshnije a ponese v budoucnu dobré plody. Tedy, některým politikům celkem věřím.

Pavel, 32 let

Některým politikům věřím, že „to s námi myslí dobře“ a že se upřímně snaží něčeho smysluplného docílit.

A některým nevěřím, ať říkají cokoli.

A jak je rozlišuji? Všeobecně se dá říct, že mám sklon více věřit těm, se kterými

20

říjen 2021

Drahomíra, 59 let

Ráda bych věřila, důvěru dávám při volbách, ale zkušenosti ukazují, že na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Věřím jen několika málo ze zvolených. Zajímá mne pořad Otázky Václava Moravce – tento muž velmi dobře sleduje dění v naší republice a ví, v který čas a jakou otázku pozvanému politikovi položit. Zde se mi také ukazuje, kdo odpovídá pravdivě a jasně, a kdo se „točí v kruhu“ a záměrně odpovědět nechce.

Politik Pavel Fischer je člověk, kterého si vážím. Mluví věcně, srozumitelně, pravdivě, je to diplomat s pokorou a vděčností. Kéž by takovýchto mužů a politiků bylo v naší republice více.

Matěj, 16 let

Od začátku vlády hnutí ANO a ČSSD jejím politikům nevěřím. Nevěřím ani prezidentovi. Věřím ale několika politikům v opozici.

■

Rozdílné pohledy lidí na školu mi pomohly zformulovat princip, kterého se držím: „Z církve, skrze církev, pro církev.“

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Miloš Poborský, ředitel ETS

ETS zraje jako víno

30 let Evangelikálního teologického semináře

10 | 2021

ETS HISTORIE

iNform Rozhovor se zakladateli ETS Karlem Taschnerem a Pavlem Černým

JDE O ZNALOSTI, CHARAKTER A PRAXI

M

ěli jste vizi založit v naší zemi evangelikální vzdělávací centrum pro kazatele a služebníky v církvi. Studovali jste spolu na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze (dnes ETF UK) a na dalších zahraničních teologických školách.

Co vás inspirovalo k založení ETS? KT: Uvědomili jsme si význam odborného teologického vzdělávání pro službu kazatelů. Měli jsme možnost navázat osobní kontakty s učiteli na seminářích evangelikálních církví. Vážili jsme si znalostí, nasazení, duchovní zralosti a charakteru vyučujících osobností, jejich příkladné praktické zbožnosti, náročného i přátelského vztahu ke studentům.

PČ: Také návštěva evangelikálního teologa Johna Stotta byla silným podnětem. Velmi zdůrazňoval důležitost přípravy pracovníků církve a byl proti anti-intelektualismu na straně jedné a studené, neplodné ortodoxii na straně druhé.

V čem se nově vznikající seminář měl lišit od teologické fakulty? Na co měl být kladen důraz vedle odborné přípravy?

PČ: Fakulta tehdy měla velký deficit zejména v praktické teologii, zvláště v teologii misie, pastoraci, vedení sboru. Viděli jsme, že bude zapotřebí se otevřít novým výzvám, jako je například zakládání nových sborů, pastorace, obnova diakonských zařízení, příprava pracovníků s dětmi, mládeží apod. Rok 1989 přinesl zrušení cenzury a otevření hranic. Bylo jasné, že bude přicházet mnoho nových názorů a podnětů, které bude nutné teologicky zpracovávat.

KT: Jedním z hlavních důrazů semináře bylo také duchovní formování charakteru studentů, spojení výuky s praxí a integrace teologie a psychologie v pastorační službě. Tři základní principy vzdělávání na ETS zahrnovaly znalosti (hlava), charakter (srdce) a praxi (ruce).

Pro nápad založit seminář jste získali Radu CB a později i Konferenci CB. Jak tedy technicky seminář vznikl?

KT: V červnu 1989 na zasedání RCB bylo rozhodnuto o zřízení bohosloveckého učiliště. Společně s Pavlem

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. V letech 1998 až 2010 působil jako tajemník Rady Církve bratrské. Vedl katedru Praktické teologie na ETS, kde vyučuje dodnes.

V letech 2000–2001 zastával přechodně místo ředitele ETS.

Černým jsme byli členy komise, která měla vypracovat jeho statut a projednat s představiteli ECM, BJB a JB, zda by byli ochotni stát se spoluzakladateli. Protože pokus o spolupráci s dalšími církvemi selhal, výroční konference CB v květnu 1990 rozhodla o založení Teologického semináře Církve bratrské. Pavel Černý vypracoval jeho věroučný základ a já jsem byl jako tajemník RCB pověřen jednáním o jeho zřízení na ministerstvu školství. To jej od 17. 9. 1990 zařadilo do sítě škol. Sídlo školy bylo v Praze 1, Soukenická 15, ředitelem byl jmenován Miloslav Jech. V září bylo přijato do dálkového studia 12 studentů a vyučování začalo 13. 10. 1990.

Jak to bylo dál? Škola má dnes jiný název a nabízí také denní studium…

KT: V září 1991 bylo zahájeno denní čtyřleté pomaturitní studium ukončené absolutoriem. Do prvního ročníku bylo přijato dvanáct studentů, z nichž sedm po dokončení studia nastoupilo do služby kazatelů CB. Protože od samého počátku studovali na semináři studenti z různých církevních denominací, vedení semináře zažádalo o změnu jeho názvu. Od 1. 12. 1993 je oficiální název školy Evangelikální teologický seminář (ETS).

říjen 2021

V počátcích to byl jistě velký zápas, vždyť nová škola neměla vůbec nic. Chyběli připravení učitelé, neměli jste kde učit, nebyla knihovna, chyběla akreditace, nezbývaly peníze, natož pak třeba ubytování pro mimopražské studenty.

Co vám pomohlo překonat všechny překážky?

KT: Byli jsme velmi vděčni za výpomoc učitelů z ciziny, kteří k nám přijížděli na krátkodobé i dlouhodobé pobyty. Ovšem to pro nás zase znamenalo postarat se o ubytování a jejich potřeby.

Chyběly vhodné učebnice, teologická a pastorační literatura v češtině. První učitelé se na přednášky připravovali po pracovní době. Časem si někteří museli doplnit akademické vzdělání.

PČ: Vzpomínám, že jsem někdy vstával ve 4 hodiny, abych dokončil přípravu na přednášku a mohl v 9 hodin zahájit vyučování. Dodnes jsem vděčný staršovstvu ze sboru v Soukenické, které nám v roce 1991 poskytlo prostory, abychom mohli zahájit výuku s denními studenty. Postupně se rozvíjela knihovna,

EXISTENCI SEMINÁŘE POVAŽUJI ZA ZÁZRAK A NĚCO, BEZ ČEHO SE V SOUČASNOSTI NEMŮŽEME OBEJÍT. Pavel Černý přicházeli další učitelé a později došlo ke stavbě budovy ETS na pozemku vráceném církvi.

Budova se stavěla v letech 1997–1999. Jako tajemník Rady CB a později jako ředitel ETS měl osobní odpovědnost za financování této stavby právě Karel Taschner. Náklady byly obrovské, a jak už tady zaznělo, financí byl nedostatek.

Jak jste sháněli peníze na tento projekt?

KT: Pravidelně jsem o nedělích jezdil navštěvovat sbory CB, abych je informoval o práci semináře a získané sbírky byly použity na podporu ETS. Zajišťování financí bylo velkým břemenem.

Stavba stála spolu s vybavením celkem přes 21 milionů korun, z toho vnitřní vybavení 615 tisíc korun.

KAREL TASCHNER, Th.D. V letech 1988 až 1998 působil jako tajemník Rady Církve bratrské. Na ETS byl vedoucím kateder Nového zákona a Filozofie. V letech 1998–2007 zastával místo ředitele ETS.

Jednou bylo nutné během několika dnů zaplatit stavební firmě 2 miliony, ale na našem účtu peníze chyběly. Úpěnlivé modlitby byly vyslyšeny pozdě večer. Ozval se telefon z USA z organizace Overseas Council International a bratr z vedení se mě zeptal, jak stavba pokračuje a kolik potřebujeme peněz.

Obratem nám zaslal 2 miliony, a tak vyřešil naše finanční problémy. Hlavním sponzorem stavby byla organizace v USA. Svaz svobodných evangelických církví v Německu nám poskytl bezúročnou půjčku.

Jaké byly další důležité milníky v historii ETS? KT: Od 1. 9. 1995 má škola kromě teologického také pastorační zaměření. MŠMT schválilo v roce 2004 úpravy učebních plánů tak, aby splnily standardy vzdělávání v sociální oblasti a aby absolventi pastoračního zaměření studia získali kvalifikaci sociálního pracovníka. Statutem z 1. 9. 2006 získala škola oficiální název ETS – Vyšší odborná škola teologická a sociální.

Pavle, na ETS stále učíš. V čem jsou dnešní studenti jiní?

PČ: Z pozice pedagoga můžu říct, že za třicet let služby ETS se velmi proměnili ti, kteří přicházejí studovat. Někteří příliš nerespektují autority ve svých sborech. Jsou v dobrém i ve zlém poznamenáni používáním internetových zdrojů a sociálních sítí.

Chtějí instantní výsledky a někdy nemají dost trpělivosti k systematické práci. Často ještě neprožili Boží povolání ke konkrétní službě a přišli do semináře teprve hledat směr svého života. To je samozřejmě v pořádku. Někteří studenti ve svých sborech neprošli vyučováním základní věrouky a také jejich zbožnost je trochu neurčitá. To je ale jen obecný dojem, jsou i výjimky. Problémem někdy bývá studentům vysvětlit, že nejde přeskakovat základy, abychom nebyli později zavaleni tím, co má přijít. Po třetím ročníku je to studentům většinou jasné.

■

ETS ROZHOVORY

iNform Rozhovor s manželi Berenikou a Ondřejem Petroušovými

SPOLEČNÁ TOUHA SLOUŽIT BOHU A LIDEM

S

jakým očekáváním jste do studia šli?

Berenika: Plánovala jsem být zde jen rok, čekala jsem, že to nebude moc náročné a že se budu učit na přijímací zkoušky na psychologii. ETS mě překvapila v mnoha směrech. Díky školní komunitě, začínajícímu vztahu s Ondřejem a kvalitním přednáškám i učitelům jsem na ETS zůstala.

Ondra: Chtěl jsem se posunout v teologii, upevnit si názory. S výhledem, že se chci stát kazatelem. Nečekal jsem, že na teologické škole budou holky. Jsem rád, že realita byla jiná.

Dali jste se na škole dohromady, jste manželé.

Co vás od počátku spojovalo?

Berenika: Od začátku nás spojovalo to, že chceme sloužit Bohu a lidem. V začínajícím přátelství jsme poznávali podobné životní hodnoty a postoje. Rozhodně nás spojovalo i společné studium. Pastorační dovednosti jsme si procvičovali na sobě, a tak se i dobře pozná-

vali. Spojovalo nás taky bydlení v budově ETS a hraní v třídní kapele.

Ondra: Za mě to byl společný teologický základ, prožívání podobných věcí během studia a zázemí, ze kterého pocházíme. Oba chceme sloužit lidem a to je pro nás důležitější než kariéra nebo pohodlí. Kromě toho je Berenika krásná.

Pomalu končíte, splnil seminář vaše očekávání?

Ondra: Do jisté míry ano. Naučil jsem se kriticky přemýšlet o teologii, zvažovat čemu a proč věřím. Získal jsem dovednosti, které budu jako kazatel potřebovat, například pro přípravu kázání. ETS mi dal dobrý základ, ale cítím potřebu dál se rozvíjet, zvláště v oblasti pastorace.

Berenika: Seminář rozhodně předčil moje očekávání. Poskytl mi spoustu informací a zkušeností, ze kterých budu ve své službě čerpat. Studium na ETS mi rozbořilo řadu představ o světě, teologii i o sobě.

→

Rozhovor s Alenou Rouskovou

OD STUDENTKY K PEDAGOŽCE

E

TS jste absolvovala v roce 2011.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Vzpomínám na ně moc ráda a s velkou vděčností.

Skloubit při kombinovaném studiu rodinné, pracovní i studijní povinnosti nebylo snadné. Zkraje jsem měla pocit, že to nezvládnu tak, jak bych si představovala.

Na prvním víkendovém soustředění jsem zjistila, že v tom nejsem sama. Navázala jsem nová přátelství, některá z nich přetrvávají dodnes a jsou mému srdci velmi vzácná. Oporou mi byli i starší spolužáci, se kterými jsem chodívala na společné přednášky.

Na ETS jsem zažívala partnerský přístup pedagogů vůči nám studentům. Moc ráda vzpomínám na rozho-

vory s manželi Valešovými.

Asi nejvíce jsem se těšila na přednášky PhDr. Pavly Cimlerové.

Jaké to je, vrátit se do školy v roli pedagoga?

Zpočátku to byl velmi zvláštní pocit, stále si zvykám.

Vybavuji si situaci, kdy jsem poprvé vstupovala do sborovny a měla si sednout na novou židli. V tu chvíli bych nejraději seděla v lavici se studenty. Po roce, kdy výuka probíhala převážně online, se už těším na společná osobní setkání se studenty i s kolegy.

→

říjen 2021 pokračovat ve studiu v oblasti psychologie nebo pedagogiky na Jihočeské univerzitě. K tomu bych si ráda našla práci.

Co je podle vás na ETS výjimečného?

Ondra: Přístup ke studentům. Je skvělé, že škola je ochotná mít jediného teologa v ročníku. Cením si lidského přístupu vyučujících, učení nemají jen jako práci, ale jde jim o všestranný rozvoj studentů.

Berenika: ETS je výjimečná svou atmosférou, kterou podle mě tvoří ryze křesťanské prostředí a přístup učitelů ke studentům.

Jsem vděčná, že nás učitelé vědomě připravují na službu, pomáhají nám, v čemkoli potřebujeme. Můžeme se na ně obrátit i s těžkostmi, které se školy vůbec netýkají.

Zároveň mi ale poskytlo možnost vybudovat nové, věřím že pevnější životní základy.

Jaké máte další plány, vizi?

Ondra: Po dokončení ETS bych si rád udělal bakaláře na Univerzitě MB v Banské Bystrici. Už teď spolu sloužíme v začínajícím sboru v Praze-Bohnicích. Ta nabídka přišla způsobem, který se nebojím nazvat Božím povoláním. Chci mu být věrný. Rád bych tu pokračoval a stal se kazatelem.

Berenika: V mých plánech je také služba v bohnickém CB. Plánuji podnikat zde různé misijní aktivity. Po dokončení ETS bych chtěla

Jak se ETS za těch 10 let změnil?

ETS se začal rozrůstat o nové kurzy a obory pro širokou veřejnost.

Podařilo se znovu navázat a rozšířit spolupráci s několika vysokými školami nejen v oboru sociální práce, ale také teologie a pastorace.

Co by si studenti sociální práce měli ze školy odnést?

Myslím, že sociální služby potřebují nový směr. Co před třiceti lety stačilo, už dnes nestačí. Cestu spatřuji v mezioborové spolupráci, ochotě vést dialog a v odvaze dělat změny. Nejpodstatnější se mi jeví důraz na etickou a hodnotovou orientaci studenta.

S jakými lidmi ráda spolupracujete?

S lidmi, kteří mají ochotu se vzdělávat a pracovat se sebereflexí.

Umí se partnersky chovat ke klientovi i ke kolegovi, s respektem a s laskavostí. Nebojí se přiznat chybu, umí se omluvit a zvládnou nést svůj díl odpovědnosti.

ETS slaví jubileum 30 let. Co byste si pro seminář přáli do dalších let?

Ondra: Přál bych semináři lepší prostory a víc studentů. Přál bych si, aby tam chodili lidé s jasným Božím povoláním pro službu, pak bude i pro vyučující radost je vyučovat. Přál bych si, aby škola měla dost financí na rozvoj. Aby bylo v církvi studium teologie v úctě.

Berenika: Přála bych ETS, aby byla více v povědomí v církvích, zejména u mladých lidí. Taky bych semináři přála, aby se stal vysokou školou a nabízel bakaláře. A do té doby, ať ho studenti neodmítají, protože ETS je „jenom VOŠka“.

■

Podobně by to mělo být i v církvi. Mám pocit, že se bojíme změn tak moc, že dáváme přednost pocitu vlastního bezpečí. Vnitřně vnímám, jak i církev potřebuje vzájemnost, toleranci a větší profesionalitu.

Mohou něco naučit studenti vás?

Určitě ano. Učím se společně s nimi, jak učit – nejsem profesí pedagog. Inspirací je pro mě jejich jiný pohled na společnost.

Co je podle vás na ETS výjimečného?

Výjimečnost ETS spatřuji v tom, že spojuje všechny církve a že poslání a hodnoty, ke kterým se ETS hlásí, jsou živé.

ETS slaví 30 let. Co byste semináři přála do dalších let?

Přála bych si, aby seminář měl ještě více studentů a aby se mu podařilo stát se vysokou školou.

■

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE září 2021

▪ Zahájení nového funkčního období Rady Předseda Rady CB David Novák zahájil nové funkční období Rady CB. Na úvod přivítal nové členy Rady. Následně proběhlo představení jednotlivých radních a rozhovor o vizi a směřování Rady v dalším období. Rozhovor a formulace vize bude pokračovat na příštích dvou jednáních Rady.

▪ Slib 2. místopředsedy RCB Tadeáše Filipka Tadeáš Filipek, který nemohl být přítomen na výroční Konferenci, složil slib Radního do rukou předsedy RCB. ▪ Volby nových kazatelů Rada vzala na vědomí, že Jevhen Fursov byl dne 20. 6. 2021 zvolen kazatelem – správcem sboru ve Sboru CB v Horní Suché.

Rada vzala na vědomí, že Vít Hlásek byl dne 20. 6. 2021 zvolen 3. kazatelem ve Sboru CB v Praze 4 – Jižní Město.

Rada vzala na vědomí, že Jiří Musil byl dne 20. 6. 2021 zvolen kazatelem – správcem sboru ve Sboru CB v Písku – Elim.

Rada vzala na vědomí, že Zdeněk Kašpárek byl dne 27. 6. 2021 zvolen kazatelem – správcem sboru ve Sboru CB v Třinci – Lyžbice.

▪ Nový senior Kazatel Tomáš Cvejn byl na seniorátním setkání seniorátu Východní Čechy – sever dne 21. 6. 2021 zvolen jako nový senior na období 1. 7. 2021 – 30. 6. 2025.

Petr Geldner ukončil funkci seniora → k 30. 6. 2021.

ZPRÁVY

iNform DÍKY ZA TO, ŽE JSTE POMOHLI! V polovině září překročil výtěžek sbírky na pomoc lidem postiženým tornádem částku 3.860.000 Kč. Z vybraných peněz jsme vyplatili 3.825.000 Kč a podpořili 39 domácností z Moravy a 9 ze Stebna.

Informace najdete na cb.cz/diakonie/aktuality/.

Pokud sledujete zůstatek na transparentním účtu, je třeba uvést, že na něm jsou vázány i finance určené na pomoc Jižnímu Súdánu nebo na Ukrajinu. Informace najdete také na cb.cz/diakonie/aktuality/.

Velké poděkování patří sborům i jednotlivcům jak v ČR, tak na Slovensku. Díky vaší štědrosti jsme mohli peníze vyplatit opravdu rychle. Řada sborů pomohla tím, že poslala finanční prostředky mimo sbírku, a celková částka vybraná na pomoc je tak určitě větší.

S radostí ROMAN KYSELA

CÍRKEV VE SVĚTĚ MÉDIÍ A MÉDIA V CÍRKEVNÍM SVĚTĚ Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference srdečně zvou k účasti na 24. studijním dni ERC na téma Církev ve světě médií a média v církevním světě, který se bude konat ve čtvrtek 21. října 2021 od 9:00 do 15:30 jako online videokonference přes aplikaci Zoom. Mezi pozvanými hosty jsou Alexandra Alvarová, která bude hovořit o dezinformacích a jak se jim bránit, a Tereza Zavadilová, která se bude věnovat tématu „Jak může církev získávat důvěru“. Účastníky čeká také sdílení dobré praxe ohledně komunikace v rámci farností a sborů a z mediální práce v době koronakrize. Více informací naleznete na webové stránce www.ekumenickarada.cz.

ALEŠ ČEJKA

SENIORÁTNÍ SOBOTA V MALENOVICÍCH Jednou z velmi oblíbených a osvědčených akcí severomoravského seniorátu CB je každoroční sobotní setkání na začátku školního roku v Malenovicích. Letos se sešlo přes 300 členů a přátel sborů CB z ostravského regionu – Opavy, Ostravy centra, Ostravy-Poruby, Ostravy Trojky, Havířova, Frýdku-Místku a Frýdlantu n. O. Po dopolední společné bohoslužbě s doprovodem hudební skupiny z CB Trojka, večeří Páně vedené Tiborem Máhrikem a následné talk show s hostem byla možnost využít celý areál ke sportování, účasti v diskuzní skupině i k osobním rozhovorům.

Tématem, které při dopolední talk show otevřel senior Matúš Kušnír spolu s hostem Danem Hurtou z Majáku a havířovským kazatelem Romanem Touškem, byly „Klíčové milníky v proměně CB od revo-

říjen 2021 luce po covid“. Cílem bylo pojmenovat zásadní zlomy, které dobře i špatně ovlivnily vývoj naší církve, abychom byli lépe schopni reagovat na další zlom, kterým je bezesporu covidová doba.

Z množství podnětů je dobré zmínit například zápas o jasné teologické učení a s tím spojený vznik ETS či otevření se novým trendům ze zahraničí i z ekumeny namísto urputné snahy o sebe-ochranu. Zmíněna byla i neustálá hrozba budování církevního ghetta, ať vlivem vnějších okolností, nebo vlivem sebestřednosti či vyhraněnosti vůči druhým. Zaměřenost na potřeby sboru na úkor misijního poslání bývá výsledkem přesunutí misie z přirozeného projevu následování Krista mezi jednu z aktivit církve.

Na adresu tradice zazněla myšlenka, že církev vždy rostla tam, kde se z generace na generaci předávala podstata evangelia a živá zkušenost víry, zatímco chřadla při předávání vnějších forem a dogmat odtržených od žité zkušenosti.

Zdravý růst sborů je také znát tam, kde staršovstvo spolu s kazatelem vede cíleně sbor k duchovní zralosti a není pouze správcem dosavadních pořádků.

Z atmosféry celého setkání a povzbuzujících ohlasů lze právem soudit, že tuto formu mezisborových setkání je možné bez rozpaků doporučit i ostatním.

ROMAN TOUŠEK

▪ Rozhovory s vikáři Rada vedla rozhovor o vikariátu s Karlem Vránou ze Sboru CB v Horní Krupé a rozhodla o jeho přijetí do vikariátu ve Sboru CB v Horní Krupé do 31. 8. 2022.

Od 1. 9. 2022 bude vikariát přesunut do Sboru CB v Českém Těšíně na Samostatnou stanici Karviná.

Rada vedla rozhovor o vikariátu s Vojtěchem Barotem ze Sboru CB v Opavě za účasti Matúše Kušníra, seniora seniorátu Severní Morava. Rada rozhodla o přijetí bratra Barota do vikariátu od 1. 9. 2021 ve Sboru CB v Opavě.

Rada vedla rozhovor o vikariátu s Reném Drápalou ze Sboru CB ve Vsetíně – Maják. Bratr byl činný ve společenství Reformovaných ve Zlíně, které se začátkem září stalo součástí Majáku.

Rada rozhodla o přijetí bratra Drápaly do vikariátu od 1. 9. 2021 ve Sboru CB ve Vsetíně – Maják.

▪ Nová šéfredaktorka časopisu BRÁNA Rada pověřila sestru Evu Čejchanovou funkcí šéfredaktorky časopisu Brána od 1. 1. 2022 po Bronislavu Matulíkovi.

▪ Celocírkevní online bohoslužby Rada stanovila termíny pro celocírkevní online bohoslužby: 24. 12. 2021 ve 22 hodin Půlnoční ve sboru v Plzni na Doudlevecké a 15. 4. 2022 v 10 hodin Velkopáteční ve sboru v Soukenické.

▪ Jmenování nového člena do správní Rady Diakonie CB Rada jmenuje Zdeňka Kašpárka do Správní rady Diakonie CB místo odcházejícího člena Miroslava Haszicze s platností od 1. 10. 2021. Miroslav Haszicz se k 30. 9. 2021 vzdává členství ve Správní radě Diakonie CB z důvodu stěhování na Slovensko.

ETS AKTUÁLNĚ

iNform

říjen 2021 QUO VADIS, ETS? V září jsem vstoupil do druhého funkčního období ředitele ETS. Při zvažování nabídky stát se ředitelem jsem se snažil udělat si o škole širší obraz. Mnohé rozhovory odhalily rozdílné pohledy na školu i na to, co je potřeba: zvýšit počty studentů a posílit rozpočet.

Pomohly mi zformulovat princip, kterého se držím: „Z církve, skrze církev, pro církev.“ Z církve, protože ETS vznikl na základě rozhodnutí Konference CB o zřízení učiliště pro budoucí kazatele. Skrze církev, protože většina vyučujících jsou současně pracovníky církve. Pro církev, protože existence ETS mi dává smysl pouze v úzké spolupráci s církví. Chceme nést svůj díl odpovědnosti za to, aby byly všechny sbory CB obsazené, ale je to běh na dlouhou trať. Za čtyři roky počet studentů vzrostl, u denních z 11 na 26. Na ETS dnes studuje asi 70 studentů, zvládnutelné maximum je asi 100.

S tím neoddělitelně souvisí financování školy.

Výše rozpočtu zůstávala po mnoho let stejná.

Podařilo se udržet provoz školy, k rozvoji semináře se ale nelze prošetřit. Stárnutím zázemí rostl vnitřní dluh. Budova semináře byla kolaudována v roce 1998 a bylo už nutné vyměnit sedm původních plynových kotlů. V učebnách a na ubytovně máme nové podlahy, ubytovna je vybavena novým nábytkem a kuchyněmi.

Denní studenti ETS žijí často poprvé mimo své rodiště. Je důležité, aby prostředí školy nevnímali jen jako ošuntělou ubytovnu, ale našli zde druhý domov.

Vyměnili jsme zastaralou výpočetní techniku, dokončujeme nové webové stránky a informační systém školy. Poslední dluh, který zůstává, je opadávající fasáda budovy.

Nabídli jsme nové studijní programy. Ve spolupráci s Visible Music College jsme uspořádali letní hudební camp a čtyři hudební víkendy, v loňském roce úspěšně proběhl roční kurz Hudba v církvi. Ve spo-

lupráci s Evangelikální aliancí pořádáme každoroční Evangelikální fóra. Připravili jsme nový kurz Základy práva pro vedoucí v církvi.

A do budoucna? Pracujeme na nové akreditaci, která chce nabídnout rozšíření studijních možností na ETS. V kombinovaném studiu snížíme počet kontaktních hodin ve prospěch online a samostudia. Chceme přiblížit studium zájemcům, kteří by jinak strávili neúměrně mnoho času na cestách. Více viz Dynamis z června 2021, dostupný na www.etspraha.cz.

Jsme si vědomi trendu online výuky, lockdown to naučil i nás. Existují biblické školy, které jsou jen online. Touto cestou se vydat nechceme, jde nám o osobnostní formaci. Některé předměty ale online nabídneme, připravujeme například kurz řečtiny pro kazatele. V příštím roce chceme otevřít roční kurz zahraniční misie.

Ve spolupráci s Odborem mládeže dokončujeme třetí sérii výukových videí určených primárně pro vedoucí mládeží LETStalk, najdete je na YouTube kanále ETSPraha. Uvažujeme o týdenní letní biblické škole pro mládež.

Aktuální novinky najdete na webu a Facebooku ETSPraha.

■ MILOŠ POBORSKÝ

Číslo 10/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 10. 10. 2021 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

INSPIRACE

Laskavá kritika Komenského Porady o nápravě věcí lidských

A PŘECE MÁ MÍSTO V NAŠEM SVĚTĚ text JAN HÁBL

V minulých sedmi vydáních Brány jsme si

představili sedm „věcí lidských“, které dle Komenského potřebují napravit. Nyní je čas na kritiku. Komenského všenápravné dílo bylo velkým snem o lidském světě, který by byl obyvatelný, harmonický, řečeno současným pojmem udržitelný, a to nejen pro časnost, ale i pro věčnost. V mnohém je jistě naivní až fantaskní, jak říká Jan Patočka v jedné ze svých komeniologických studií: „…a přece má místo v našem světě.“ Navíc mnohé z Komenského faktografie je beznadějně nevědecké či předvědecké – celá jeho fyzika nebo kosmologie je v mnohém mylná, vesmír geocentrický, biologie roztomile „mladá“ a neempirická.

Komenský miloval „vědu“ své doby, ale občas se prostě mýlil.

Jako těžko proveditelné se též jeví jeho „sociálně-inženýrské“ návrhy. V Panorthosii například Komenský žádá, aby byly ve státě odstraněny veškeré příležitosti setkat se se smyslnými příběhy, světskou literaturou. Rovněž mají být odstraněny krčmy, nálevny, kořalny a domy pitek. To nezní jako „porada“. A dále vyjmenovává: „Ať jsou odstraněni lichváři, spekulanti a jim podobní, pijavice a cizopasníci jiných. Tím méně mají být trpěni karbaníci, planetáři, kejklíři, komedianti, provazolezci a jiní dryáčníci a neužiteční marniči peněz.“ Že mají být odstraněny „monopoly a oligopoly“, je z hlediska ekonomického prozíravé a racionální, ale Komenský už neříká jak. Zcela vážně též doporučuje, aby se všichni lidé „vrátili k původní jednoduchosti ve všem, zejména ve stravě,

NE VŠE, CO JE STARÉ, JE NUTNĚ ZASTARALÉ.

v obleku, v titulech atd.“ I když se budeme snažit pochopit Komenského sociální solidaritu, lásku k jednoduchosti a řádu, které si osvojil zřejmě v Jednotě bratrské, přece jen některé jeho návrhy hraničí s totalitním uspořádáním společnosti: Komenský by rád viděl, aby stát kontroloval porodnost, manželský život nebo spořádanost v rodinách.

Skutečně mluví o „dozorcích nad manželstvím“, stejnokrojích pro různé věkové skupiny obyvatel, úředních „cenzorech mravů“, kteří by prováděli vizitace rodin, škol, církví, ale i jednotlivců. Tedy něco jako „sociálka“, ovšem, všichni, kdo jsme zažili péči dozorčích výborů totalitního režimu, se nemůžeme ubránit negativním emocím.

Otazníky též vyvolává bezprecedentní šíře a nevyváženost témat, které se Komenský jal ve své Poradě pojednat. Na jednu stranu se zabývá skutečně velikými, ba největšími otázkami lidstva – zkoumá smysl veškerého bytí a veškerého lidského počínání. Rozvažuje metafyzické principy podstat věcí, látek, vesmírných těles a lidí a vyvozuje z nich závěry pro zachování života, a to i věčného. A na druhou stranu zabředá do neuvěřitelných, skoro nepatřičných detailů, kdy vykládá povinnosti hospodáře na statku, životosprávné instrukce pro zdravý život nebo hygienická doporučení při raním vstávání.

A přece má Patočka pravdu, že se Komenského touha po lepším světě týká i toho našeho. Nemusíme se ztotožnit se všemi jeho myšlenkovými postupy a odpověďmi, ale můžeme se nechat konfrontovat otázkami, jež slouží sebe-reflexi a sebe-porozumění. Dobře to vystihla Jaroslava Pešková, vynikající znalkyně Komenského: Jan Amos dle jejího soudu není velký pouze svými odpověďmi na dobové otázky, je významný především „svým tázáním, které dokázalo vyjádřit klíčové problémy dne“. Kdo vlastně jsme? Co dělá člověka lidským? Jak se výchovně lidskost formuje?

Jak harmonizovat blaho jedince a blaho celku? Jak pečovat o celek? Jak pěstovat mír mezi národy? Čemu a jak věřit? Kam jako lidstvo směřujeme?

Komenského odpovědi budou znít modernímu či postmodernímu uchu archaicky, ale ne vše, co je staré, je nutně zastaralé. Vivat Comenius!

■ 2021 říjen

21

REPORTÁŽ

SVĚTLO VÍ, JAK PROJÍT TMOU text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

Na to, že den teprve začíná, je v penzionu Balnea ve Starém Městě pod Sněžníkem v Jeseníkách živo. Výcvik dobronautů – agentů, kteří mají za úkol ve světě šířit dobro – se zdá být v plném proudu. Andělský kemp se 4. srpna 2021 blíží do své poloviny.

D

o centrální místnosti budovy se začínají scházet děti i dospělí. Že to není obyčejný tábor, je pro člověka, který sem přijde poprvé, zřejmé během prvních pár minut. Děti jsou jiné. Při vší vnější halasnosti křičí z pozorované scény něco mnohem hlubšího. Objímají vedoucí i sebe navzájem, chytají se za ruce, ti menší chtějí do náruče, schoulit se v objetí. Na

Mezinárodní vězeňské společenství

INFOBLOK

MVS působí v Čechách od roku 2010 a jeho posláním je pomoc a podpora všech, koho se jakkoli dotkl zločin – odsouzených, propuštěných, obětí trestných činů, rodin a dětí. Mezi projekty MVS patří Andělský kemp, Andělský klubík a Andělský strom.

První letošní Andělský kemp se konal v Jeseníkách, druhý v Jiřetíně pod Jedlovou. V Brně pak funguje Andělský klub pro celoroční kontakt s dětmi odsouzených rodičů. Prvním projektem pro děti vězněných byl ale Andělský strom – loni bylo vánočními dárky obdarováno1 355 dětí vězněných rodičů.

Bližší informace o aktivitách MVS najdete na mvs.cz/pomahame/.

22

říjen 2021

každém dospělém jsou takto navěšeny dvě až tři.

Ta potřeba blízkosti a vlídného lidského kontaktu je nově příchozímu nepřehlédnutelná.

Tyhle děti nemají normální domovy. Jejich rodiče jsou ve vězení a doma po nich zůstalo prázdné místo. Spáchali zlo a nesou trest odloučení, jejich děti neudělaly nic a nesou ten trest s nimi. A stigma, citovou vyprahlost, chudobu, vyloučení. Tady jsou na tom ale všechny stejně.

Nemusí se za svou situaci stydět, rozumí si v bolesti i v naštvanosti, jsou tu svobodné, přijaté, obdarované. Jsou tu rády. A je to na nich vidět. „V tom, co prožíváš, nejsi sám,“ k refrénu písničky, která zahajuje ranní akademii agentů, se děti přidávají zpěvem i pohybem. „Zahoď svůj strach, že slunce se nevrátí, světlo ví přesně, jak projít tmou, mraky se nad hlavou rozplynou…“ Táborový kápo Kristýna Vozdecká bere mikrofon a seznamuje děti s programem dne. I během této chvíle se k ní tiskne jedno z děvčátek.

Dneska je tématem výcviku vytrvalost.

Animované video ji ukazuje na příběhu dítěte opakovaně se snažícího navzdory nezdarům sestrojit fungující letadélko. Končí happyendem s bonusem přátelství.

Děti plátno sledují se zájmem a tiše. Mohou se s tou snahou ztotožnit. Po scénce o důležitosti

OTÁZKA padáku téměř profesionálně zahrané vedoucími následuje viditelně velmi oblíbený Just dance. A to je nářez – dům na konci cesty se otřásá skákáním a decibely a zbytky ranní ospalosti jsou ty tam.

Po svačině se děti rozchází do workshopů, každý, kam ho to táhne.

Skupinky, rozsypané po areálu penzionu a jeho nejbližším okolí, se noří do svých aktivit. Baví je to, říkám si, když pozoruji ty soustředěné výrazy – aplikace barev na stočená trika, titěrná práce s pinzetou při rovnání drobounkých sušených květů do plastových pidivaniček, tavení smaltu na kovovém výseku nad plamenem kahanu…

V půl jedné se všichni schází v jídelně k obědu. Kápo stojí vpředu beze slova, ruku nad hlavou, s dlaní sevřenou v pěst. Tichý signál si probíjí cestu hlučným prostředím a hovor umlká. Prostorem zní modlitba.

Odpoledne patří sportu, a ne ledajakému. Na louce za penzionem organizuje závod biatlonu bývalý vrcholový triatlonista Tomáš Slavata. Běh a kolo. Jako člověk, který má sám za sebou těžké dětství, je pro děti Andělského kempu přirozeným vzorem. Odměnou závodníkům je pak jízda na čtyřkolce, která vede cyklopeloton.

Ve výsledku je ale úplně jedno, kdo byl v závodě nejrychlejší, kus vítěze si v sobě z Andělského kempu odnáší každý.

■

Být připraven dávat ŽANETA DVOŘÁČKOVÁ, etoped a vedoucí projektů pro děti

Co nezbytně potřebuje vedoucí Andělského kempu na tento druh služby a zátěže?

Kemp, ale i celá práce s dětmi vězňů jsou velmi emočně náročné. Důležitá je osobní a duchovní zralost. Klíčová je motivace, proč chce dobrovolník pracovat s dětmi vězňů. V první části kempu děti zkouší, co si mohou a nemohou dovolit, a je nutné umět držet nastavené hranice s laskavostí. Sloužíte dětem, které nejenže nikdy neslyšely o dobrém Bohu, který je miluje, ale ani nezažily mnoho lásky lidské. Každý kousek, který jim dáte, je pro ně malým zázrakem a světlem do jejich života. To, co nám připadá „normální“, je pro ně jako dotek z nebe. Takže bych řekla, že dobrovolník musí mít srdce pro tento typ dětí a být připraven dávat, co sám přijal od Boha s tím, že ovoce své práce možná nikdy neuvidí. Je potřeba určité Boží povolání anebo volání do služby těmto dětem. Lidsky nám dochází síly rychle, ale Boží síla a láska nedojdou nikdy.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2021 říjen

23

RODINA

DŮM Z MLHY podle autentického příběhu napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY

Hm, tak tohle nevyšlo. „The reason of your registration doesn't comply with our website policies.“ Uvedený důvod registrace není v souladu s našimi zásadami. Lenka koukala na tu odpověď v mailu a přemýšlela, co teď. Věděla, že zkoušku jazykové kompetence bez intenzivní konverzace s rodilými mluvčími nedá.

N

eměla představu, kde se na webu potkávají lidé, kteří chtějí jen tak mluvit. Tenhle web vypadal ze všech těch seznamek, které zběžně prolétla, ještě nejnormálněji. Aspoň profilové fotografie a úvodní hlášky registrovaných dávaly naději, že se přihlašuje do skupiny celkem normálních lidí, ne do panoptika psychicky vyšinutých. Akorát se teď dočetla, že snaha zdokonalit se v cizím jazyku není smyslem webu, takže se registrace zamítá. Neměla čas a už se jí nechtělo hledat další. Chvíli se zamyslela a do kolonky důvod registrace napsala: „Hledám přátele.“ Klaplo to.

Byl první, kdo jí napsal. Neměl tam fotku, ale Lence to bylo jedno. Byl slušný, psal kultivovanou angličtinou a to jí stačilo. Mark, odkudsi z vesničky na severozápadě Anglie. Když mu vysvětlila, proč tam je, napsal, že má štěstí, že narazila

24

říjen 2021

zrovna na něj, protože chaty jsou plné divných lidí, a pokud chce, tak jí konverzace může poskytovat sám. Mimo seznamku, nejlíp po skypu. Super, pomyslela si a do čtyřiadvaceti hodin od registrace byla ze seznamky pryč. „U vás ve vesnici je hezky,“ začala s tím, že mu udělá radost znalostí jeho domoviny. Vygooglila si ji a prošla špiónem z Google map. Jiný kraj, ale hezký. „V jaké vesnici?“ zaskočil ji otázkou.

Název vesnice, který měl napsaný v profilu, mu nic neříkal. Hned nato se dozvěděla, že se ve skutečnosti jmenuje Marian a je mu o deset let víc, než na webu uvádí.

Hm. Tohle nepůjde, pomyslela si Lenka.

Napsala, že lituje, ale že začínat lží není dobrý start, a odpojila se. Bude si muset sehnat ty konverzace jinak. Škoda.

Do hodiny jí přišla oboustranná kopie jeho občanky a vysvětlení, že na profilu

není moudré zveřejňovat skutečnou identitu, protože člověk nikdy neví, na koho narazí. Chápe její reakci, ale Lenka je asi na seznamce poprvé, že? Musela uznat, že to zní rozumně. Asi reagovala unáhleně.

Když se poprvé sešli na skypu, viděla pohublého kluka s dýchacími problémy, kterému zpod zábalu kolem krku vyčuhoval přívěsek Davidovy hvězdy. Všiml si, že si všimla. „Snad ti to nebude vadit,“ zeptal se opatrně. Starší brácha ve víře, usmála se v duchu a vzápětí se jí ten úsměv promítl na rty. Víra byla skvělé startovní konverzační téma. Judaismus jako kolébka křesťanství ji vždycky hodně zajímal.

Starý zákon, holocaust, Leon Uris, vznik Izraele, židovská kultura… Z konverzačních půlhodin byly postupně konverzační dvouhodinovky, pak čtyřhodinovky a pak už připojení zůstávalo otevřené natrvalo a jejich konverzace prosákla do každodenního života.

Seděla v konferenčním sále s ostatními účastníky a cítila hrdost. Marian vysvětloval vědcům a investorům, v čem spočívá jedinečnost jeho patentu a co to přinese handicapovaným lidem. Jeho máma přišla díky progresivní genetické oční chorobě v krátké době o zrak. Popisoval, jak jeho nevidomá sestra, která nemohla do banky se slepeckým psem, uvízla v meziprostoru skleněných dveří. Její zoufalství, tak jak tu epizodu popisoval, se otřelo o všechny v sále. Proto začal vyvíjet a realizovat navigační systémy pro nevidomé.

Protože tím trpí jeho blízcí a protože sám míří do slepoty…

Když se Lenky ptal, jestli si ho i přesto vezme, musela si dát čas, aby do všech důsledků domyslela, co to znamená. Být jeho očima a jeho světlem. Starat se o něj jako o dítě, i když ji co do výšky o hlavu a co do váhy v té době už o celou její vlastní hmotnost přesahoval. Nést s ním jeho beznaděj z temnoty, když už sama třeba nebude úplně fyzicky fit. Žít s invalidou v zemi, která nemá úroveň českého zdravotnictví, nebo ve vlastní zemi

s cizincem, kterému bude muset tlumočit každé slovo… Rozhodla se. Kdesi na obzoru se začala rýsovat svatba.

Žulová deska hrobu byla plná umělých květin a malých kamenných pomníčků se vzpomínkovými vzkazy. Na Lenčin vkus kýčovitě přeplněný, ale Marian dokupoval pořád další uměliny. Neměl problém koupit jich jeden den za dva tisíce. Na hřbitov jezdili každou neděli, když ji vyzvedl po bohoslužbě. Musel mít tátu hodně rád, říkala si Lenka, když se dívala na fotku muže na náhrobku. To on mu dal jméno po Marii, byl to dobrý katolík. Je zvláštní, že si vůbec nejsou podobní. Asi má podobu po mámě.

Upnul se k tátovi – je to jediný člen jeho původní rodiny, kterému Lenku „představil“, protože se všemi ostatními se na jeho pohřbu před lety rozešel. Hádky o majetek začaly už tam a celkově napjaté vztahy, vyhrocené i matčiným ultraortodoxním židovstvím, prostě praskly. Neudržoval vztahy ani s mámou, ani se žádným ze svých čtyř sourozenců. Nerozuměla tomu, proč se Marian nikdy nešel na mámu podívat, ani když věděl, jak těžká slepota je, a když o mámě v souvislosti se svým podnikáním tak hezky mluvil. To ona by nevydržela, ať by měla s mámou vztah jakýkoli. Ale možná má pravdu a je to tak lepší. Než mít tchýni, která ji bude nesnášet jen proto, že je „gój“, lepší nemít žádnou. Třeba se časem ty vztahy spraví. Bůh může uzdravit všecko.

„Chtěla bych se s tebou někdy podívat do synagogy,“ vyslovila Lenka už poněkolikáté přání, které v sobě dlouho nosila.

Poznat prostředí Marianovy víry a pochopit, proč si vybral matčin judaismus a ne otcovo křesťanství. Aspoň na chvíli se cítit jako Ježíš, když vyrůstal. To přání jí připadalo normální, sama zvala Mariana do svého sboru pokaždé, když byl v Čechách.

A on neodmítal, i když zdaleka nestíhala překládat všechno. „Co bys z toho měla?

Muži a ženy jsou tam odděleně, nikoho

tam neznáš, byla bys tam sama.“ „To nevadí,“ a fakt nevadilo. Chtěla to vidět.

Místo, kde se všichni muži jako jeden s kippou na hlavě při modlitbě kývou. Kde jí bude adresován pozdrav, kterým zdravil Ježíš: Shalom. Slíbil, že to domluví.

Nevyšlo to. Přišel s tím, že dokud tam bude tento rabín, tak už tam nepáchne.

Prý o Lence jako o gój mluvil s pohrdáním a Marianovi doporučil, ať si – až si s ní vyhraje, najde do manželství nějakou židovku. Mají jich v synagoze dost.

Tak to byl šok. Může vůbec takhle mluvit duchovní? „Pane Ježíši, tos to s nimi asi neměl lehké, co?“ Jasně, že za těchto okolností se Lenka do synagogy cpát nebude.

Společnost, kterou si Marian přivedl, seděla v obývacím pokoji a na Lence bylo nachystat jim v kuchyni občerstvení. „Jdu se podívat na auto,“ řekl, vzal si klíče a za chvíli cvakly dveře. Lenka neměla tohle chování ráda – jeho kamarády většinou neznala, dost se měnili, opravdového letitého přítele neměl. Neznala nikoho z jeho dětství. A tihle jí zrovna moc sympatičtí nebyli. Někdy takhle zmizel i s autem na celé hodiny, aniž by se zajímal, jestli už třeba návštěva, kterou si přivezl a takto nečekaně opustil, nepotřebuje domů.

Pro Lenku to byl protrpěný čas. Zaplula do kuchyně a oknem sledovala Marianovo auto na parkovišti za bytovkou. Byla tma, lampy osvětlovaly celý ten betonový dvůr.

Kvůli nehoráznému měsíčnímu paušálu za parkovací místo tam parkovali jen ti, kteří měli auto tak malé, že dokázali objet vysouvací kolík a neodřít se o betonový sloupek vjezdu. Těch pár aut působilo na celé tiché ploše ztraceně. Konečně se Marian objevil v Lenčině zorném poli. Pomalu se blížil k autu. Obešel ho, postupně kopnul do každé poklice, zkusil kliku u řidiče a zase odcházel. Paráda, tak tentokrát nezdrhnul, to je úleva. Za chvíli bude zpátky.

Když zarachotily klíče v zámku, Lenka vyšla z kuchyně s tácem plným šálků s čajem. „Ještěže jsem tam šel,“ povídá Marian halasně, sotva otevřel dveře.

2021 říjen

→

25

RODINA

směrem k němu. Jeho slova jí vzala dech. „Tak vidíš, že to není seznamka!“

Klečela v jedné z oprýskaných lavic staré klášterní kaple schoulená bolestí tam kdesi uvnitř hrudníku, tam, co se duše dere z bolavého srdce ven. Ztratila pojem o čase. Kolik hodin už tu takhle je? Sama před Bohem, rozhodnutá z té kaple nevylézt bez jasné Boží odpovědi. Do svatby zbýval týden, ale přišla další krize a vnitřní panika, že je něco hodně špatně, odsunula všechny myšlenky na přípravy stranou. „Bože, pomoz mi se správně rozhodnout, prosím. Odpusť mi, že jsem tě tak málo poslouchala. Nenech mě udělat něco, co bys nechtěl. Prosím, pomoz mi…“ „Načapal jsem tam zloděje. Zrovna se snažil odmontovat mi kola.“ V obýváku to zašumělo směsicí údivu, obdivu i spravedlivého rozhořčení. Lenka zírala na Mariana s otevřenou pusou, neschopná reakce.

inzerce

Pozvánka na představení nových knih Spolek Exulant vás zve na představení dvou nových knih. Jednou je zatím poslední kniha historičky Edity Štěříkové „Johann Böhner (1710–1785), moravský exulant, misionář mezi indiány a černými otroky“. Druhou je „Dědic české reformace. Památník k nedožitým padesátinám Daniela Nevečeřala – Nevala“ (ed. Jan Bistranin). Jedná se o sborník textů o D. Nevalovi, učiteli na ETF UK, který roku 2005 nečekaně skonal ve svých 35 letech.

Během programu promluví mj. historička Eva Melmuková. Zahraje nový kytarový soubor, Anežka Chvojková (členka CB Praha 13) a Petra a Jan Meislovi (části z Koncertu pro violoncello A. Dvořáka).

KDY: v pátek 26. 11. 2021 v 16 hod., KDE: ETF UK, Černá 9, Praha 1. Místo si prosím z covidových důvodů rezervujte na pavel.cap@email.cz.

26

říjen 2021

Seděli vedle sebe s nohama nataženýma, Lenka hlavu opřenou o Marianovo rameno, a koukali na film na notebooku, který měl Marian položený na kolenou.

V rohu obrazovky vyčouhlo oznámení o nově příchozím mailu. Marian na něj klikl a na obrazovce se místo scény z filmu roztáhla e-mailová schránka. Přepnul zpět během chvilky, ale Lenka stačila zaznamenat, že to byl mail z nějaké seznamky.

Děkovali za zájem a registraci a posílali vstupní hesla. „Ty ses přihlásil na seznamku? Proč?“ zeptala se přímo. Jeho reakce ji překvapila. Vyjel na ni: Proč by se přihlašoval na seznamku? Co jí zas přelítlo přes nos? Proč ho už zas z něčeho podezírá?

To nebyla seznamka a on tohle nemá zapotřebí. Tohle chodí jako spam každému! Sklapl počítač a bylo po filmu i po večerní pohodě. Lenka mlčky vstala a šla ke svému notebooku. Jí tedy z žádných seznamek hesla na přístup do profilů nechodí. Kde by vzali její mail, když žádné seznamky nenavštěvuje? Plánují svatbu, proč by to dělala?

Do vyhledavače naťukala název webu, ze kterého Marianovi hesla pro připojení přišla. Objevila se úvodní stránka, na které bylo obrovským písmem napsáno: SEZNAMKA. Beze slova otočila obrazovku

Vlastně to byl docela hezký den. V jedenáct, kdy měla stát v dlouhých šatech před oddávajícím a říkat ANO, stála v šortkách u rybníčku v zahradní restauraci a na udici táhla z vody pstruha. Co si kdo uloví, to mu v restauraci upečou. Byla by smůla být zrovna dneska o hladu, zvlášť s vědomím, že před týdnem odvolala svatební hostinu. Těch devět hodin v kapli bylo zlomových. Zrušila svatbu. Obřad, kytice, restauraci, hosty, úředního tlumočníka, cukroví… Šaty zůstaly ve skříni a překlady dokumentů propadly. Sama se divila, jak moc je v pohodě i jak to Marian chápavě vzal. Lenka prostě ještě potřebuje některé věci vyjasnit. Ani ty skoro čtyři roky chození asi ještě nebyly dost.

A krátce po termínu svatby se to rozjelo.

„Kdys mi to jako chtěl říct?!“ zeptala se pořád ještě neochotná uvěřit tomu, co se dozvěděla. Po svatbě by celý její plat chodil na splácení Marianových závazků, protože on byl po krachu firmy bez práce.

Proč by jí to říkal? Věřitel by na úřadě musel znovu podat žádost, ale to by musel vědět, že se Marian oženil. Nechápe, proč z toho Lenka dělá vědu.

PSYCHOLOGIE Rob, syn Marianovy sestry, sledoval Lenku, jak krájí cibuli: „Máma jednou nechala cibuli zkazit.

Taky se ti někdy zkazí cibule?“ Vzpomínka dítěte, které už léta bydlí u táty, Lenku zaplavila vlnou solidarity s jeho nevidomou mámou. „Já taky, a to tu cibuli vidím. Máma to má mnohem těžší, víš, když ji nevidí.“ Koukal na ni nechápavě. „Když je slepá, musí se spoléhat jen na to, co nahmatá, nebo co cítí…“ Čím víc vysvětlovala, tím nechápavěji na ni koukal. Znejistilo ji to. „No – je přece slepá, ne?“ Teď už na ni jen mlčky zíral. Za zády se mu objevil táta. „Je tvoje bývalá žena slepá, nebo ne?“ Otázka byla přímá a naléhavá a ani tak tichý člověk jako Peter se nemohl vyhnout odpovědi. „Slepá? Ne… nosí brýle – jako ty nebo já.

Ale neomezuje ji to ani v řízení.“ Lence se začaly podlamovat nohy. Celý ten do detailů popsaný dům Marianova života, jak jí ho během let vykresloval v barvách a v mramoru, se začínal rozplývat. Jako dům z mlhy, když světlo začíná být silnější. Otevřeš dveře a tam, kam jsi chtěl vkročit, je prázdnota. „A její máma?“ skoro se bála zeptat. „Annie?

Ta brýle nikdy nenosila. Děti k ní jezdí docela často.“ Není slepá. Babička, co normálně peče a vaří vnoučatům, když přijedou. Jako v mrákotách došla k Marianovi. „U vás doma se stal zázrak, viď? Všichni vidí! Proč jsi mi lhal, že jsou slepé?“ Marianovi přelétlo po tváři překvapení a záblesk nejistoty, který se ale okamžitě ztratil v nedotknutelném klidu. „Nelhal jsem ti. Neviděl jsem je tak dlouho, že to klidně mohla být pravda.“

Těch slz bylo moc. Když si Marianovu mámu našla na sociálních sítích a zjistila, že vymyšlený je i celý její judaismus. Žádné vzpomínky na Vánoce a chanuku, žádný koncentrák, vytetovaná čísla na pažích matčiných rodičů ani hrdinství babičky-partyzánky. „Možná jsem byl trochu nepřesnej,“ byla odpověď na zjištění, že ten dům je z mlhy úplně celý. Ani v tom hrobě plném květin neležel jeho vlastní táta.

I Davidova hvězda, to první, co na něm viděla, byla prázdná. Nebyl žid. Nemohl ji vzít do synagogy, protože tam nepatřil. Všechno byla lež.

„Nešlo to poznat, ale Ty jsi věděl, Bože. A tam, v kapli, jsi mě z toho vyvedl. Jako milovanou slepou ovečku. Už je to dávno. A přesto – pořád ještě Ti za to děkuju. DĚKUJU.“ ■

Lež jako droga EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

Existují různé motivy, které vedou lidi k použití lži. Existuje však také patologická závislost na lži podobná jakékoli jiné závislosti – lež se stává drogou. Mýtománie (bájná lhavost) je psychická porucha, která ovlivňuje osobnost člověka natolik, že se pro něj lež stává nezbytnou potřebou. Často je symptomem histrionské poruchy osobnosti.

Mýtomani si vytváří fantazie, které pak ve svém okolí prezentují jako fakta. Jedná se o složité a propracované systémy na sebe navazujících lží, které v celku tvoří falešnou realitu. Tu pak přiživují a před ostatními udržují a dál rozvíjí. Mohou se do této iluze ponořit natolik, že sami přestávají rozeznávat jasnou hranici, co ještě je pravda, a co už není. Při přímé konfrontaci s pravdou volí jednu ze dvou známých reakcí na stresovou situaci: buďto boj, kdy v obranné reakci útočí (často označí toho, kdo je konfrontuje s jejich lží, za lháře), nebo útěk – bagatelizují nebo přímo popřou, co je evidentní, a s „hlavou strčenou v písku“ počkají, až bouře přejde.

Tato patologie se může jevit jako neškodná, ale ve svých důsledcích může být katastrofou a destrukcí všeho reálně vybudovaného – vztahů, finanční stability, profesní i lidské existence, a to nejen mýtomana, ale i jeho blízkého okolí.

Do závislosti na lži se člověk začíná propadat ve chvíli, kdy je realita nemilosrdná a zdrcující nebo dlouhodobě ponižující a devastující sebevědomí a kdy člověk nevidí z této reality východisko. Často vzniká v dětství, kdy dítě nemá nikoho, kdo by mu v neúnosné situaci pomohl. V počátcích se tedy jedná o obranný mechanismus nebo o doplňování deficitu vnímání vlastní hodnoty. Postupně se v realitě, kterou si člověk vymýšlí, „zabydluje“ – také vlivem okolí, které mu zpočátku věří a přijímáním jeho slov jako pravdivých tuto falešnou realitu potvrzuje.

Aby se člověk z mýtománie dostal a mohl žít život v pravdě, musí vnímat svůj stav jako problém. Musí chtít své vybájené světy opustit a postavit se k tomuto problému jako k jakékoli jiné závislosti – řešit ji s odborníkem, nastavit mechanismy jejího odbourávání, zaangažovat do procesu své nejbližší (pokud ještě nějaké má). Čím déle si však mýtoman svoji závislost pěstuje, tím těžší to pro něj je – svět reality vnímá jako nebezpečný, zraňující a frustrující, zatímco svoje falešné reality, vytvořené na míru touze po výjimečném obdivu (případně výjimečném soucitu) jako bezpečné. Pro osvobození ze závislosti je nezbytná silná motivace a odhodlanost nejen mýtomana, ale i lidí, kteří mu chtějí pomoct. Naprostá nemožnost člověku důvěřovat s sebou totiž nese proces permanentní verifikace každého tvrzení, což je činnost vyčerpávající a nesmírně frustrující, protože s nejistým výsledkem pohltí obrovské množství času – mnohdy odpověď na otázku „Je to pravda, nebo ne?" najít nelze a nejistota zůstává. Pomáhající osoba navíc může v rámci verifikace nalézat věci ještě horší, než jsou vybájená hrdinství nebo tragédie – např. podvody, nevěry, křivá svědectví – v nichž sama může figurovat jako oběť.

2021 říjen

27

DISKUZE

HRANICE HUMORU V CÍRKVI připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS

Jaká je hranice humoru a legrace v církvi? Za jakých okolností je třeba jít za hranu, a co dovede vtip říci lépe než to nejlepší dogma?

Uneseme dělat si legraci sami ze sebe a ze svého pojetí víry?

Řekl, že chce dnes vesele umřít. Hus měl vždycky humor na hranici.

PAVEL HOŠEK teolog, religionista, pedagog a kazatel CB

Někde jsem četl, že humor je radostná

reakce lidského vědomí na setkání s nenadálou, překvapivou a osvobodivou nepatřičností. Blažené pocity úlevy a uvolnění, které humor doprovázejí, prý souvisejí s prožitkem osvobození od tísnivých mezí řádu a od povinných pravidel společenských vztahů. To se mi zdá výstižné.

Zdá se, že neúprosný řád přírody a společenských konvencí lze přežít jen tehdy, když je občas nadlehčen osvobodivou parodií. Ne nadarmo se studentům radí: když se bojíš členů zkušební komise, představ si je v pyžamu. Řekl bych, že humor je radostné přitakání světu i s jeho nedokonalostí, nemotorností

28

říjen 2021

a neohrabaností. A také přitakání sobě samému a druhým lidem, i s jejich slabostmi a pošetilostmi. Jak říká můj moudrý tatínek, musíme se učit „s laskavými vějířky vrásek kolem očí shlížet na lidské hemžení“. A není lepší učitel než laskavý humor. Není to nedostatek vážnosti a úcty. Je to radost, která tančí.

V lidském srdci je smysl pro humor v těsném sousedství milosrdenství, vděčnosti a pokory. Věřím spolu s církevními otci, že smysl pro humor je ovocem Ducha svatého. K duchovnímu zdraví patří ochota smát se vlastnímu cimrmanství, jak říká jeden moudrý farář. Ale existuje i zlý smích, děsivý chechtot krutého čaroděje nebo výsměch doprovázející šikanu. To ale podle mě není humor. Je to prázdná skořápka, která zbyde, když se z humoru vytratí radost, milosrdenství a pokora. Škodolibost, zlomyslnost,

jízlivost, podlé pošklebování, to všechno vypadá jako humor, ale humor to není.

Humor je jen tam, kde je láska. A takový humor nepotřebuje žádné hranice.

BRONISLAV MATULÍK kazatel a 1. místopředseda Rady CB

Vyprávěl jsme před lety Jaro Křivohlavému

vtip, který kdysi vyšel v časopise Život víry. Bylo to asi tak: V pekle se potkali katolík, baptista a charismatik. Katolík byl zděšen, protože přece byl pokřtěn hned po narození, měl svatbu v kostele, chodil ke zpovědi, přijímal eucharistii a nakonec byla za něj v kostele sloužena zádušní mše. Sem tedy přece nepatří! Baptista se

GLOSA zase nestačil divit, protože byl samozřejmě pokřtěn ponořením jako dospělý na základě svého vyznání víry, pravidelně chodil v neděli do shromáždění, evangelizoval a teď je v pekle?! Zatímco charismatik klidně řekl: „Já beru vírou, že tady nejsem.“ Když se křesťanský psycholog dosmál, řekl: „Smysl pro humor a schopnost dělat si legraci sám ze sebe, je známkou duševního zdraví.“ To je dobrá odpověď na naši otázku.

Církev je jistě otevřená pro všechny lidi – i pro ty, kteří berou sami sebe a víru smrtelně vážně. Ale pokud jim nepomůže Duch svatý nebo humor na hraně či za hranou, pak bude jejich křesťanství bez radosti a bez úsměvu. Vlado Fajfr často říkával, že křesťan nemá mít tvář protaženou jako housle. Mimo jiné

KAREL MÜLLER farář ČCE a youtuber

Myslím, že humor je jedno z tajemství

Božího působení v tomto světě. Křesťan nemá být zkroušený a trvale zaměřený na hříchy, na pochmurné zpytování svědomí a hledání chyb na sobě nebo na druhých. Součástí křesťanova života je to, že si je vědom Boží milosti – a to ho má naplňovat radostí a láskou k druhým. Humor je součástí života věřícího člověka, ale jeho hranice je velmi individuální – záleží na tom, v jakém společenství se člověk pohybuje a jak je kdo citlivý. Já osobně se také spoustě vtipů nezasměju. Zároveň vtipy tvořím – někteří lidé se tomu zasmějí, a jiné to uráží. Při tvorbě se snažím, aby neútočily na slabší nebo znevýhodněné, a nedělám si legraci z Boha, ale z našich křesťanských představ o Bohu. Otázka pak je, jak moc vážně je člověk bere.

Rád bych věřil tomu, že Bůh má smysl pro humor, ale také jsem v napětí, co mi u posledního soudu řekne. Jestli to

proto, že smích uvolňuje, kdežto zamračený člověk unavuje sebe i druhé, i když věří v Boha. Herec Jan Přeučil nás na kurzu rétoriky poučil, že když se smějeme, používáme ve tváři 17 svalů, když se ale mračíme, používáme jich „jen“ 42.

A tak si na konec dopřejme ještě jeden vtip ze hry Maškaráda od Terryho Pratchetta. Jedna z postav byla zavražděna a po smrti zjišťuje, že se převtěluje. Zoufale volá, že přece v reinkarnaci nikdy nevěřila, načež slyší od Smrtě: „Nevadí, že nevěříš v reinkarnaci, reinkarnace věří v tebe.“ Chcete-li, můžete si do vtipu klidně dosadit cokoliv, třeba evoluci nebo ordinaci žen – a otestovat své duševní zdraví. Třeba vám to pomůže odlehčit tíhu svých vážných břemen…

bude: „Tak to tedy ne, tos podělal,“ nebo „Použil jsi to dobře a ku prospěchu.“ To já opravdu nevím. A tak trochu sázím svoji víru na to, že Bůh má pro člověka pochopení.

Na hranu humoru je potřeba jít v momentě, kdy se lidé berou strašně vážně, kdy zmizí jejich pokora, kdy si myslí, že jsou něco víc než druzí, kdy jsou v pozici moci. S mocí přichází vnímání vlastní důležitosti – proto jsou potřeba šašci, kteří panovníkům dávají zpětnou vazbu. Králi, který nemá šaška, něco chybí. Je zahleděn sám do sebe.

Tu ironii potřebuje.

Legraci sami ze sebe uneseme a měli bychom ji unést. Protože důležitá součást věřícího člověka je umět se nad sebou zasmát. Jinak to vede k životnímu přístupu, kdy člověk hledá pravidla a pitvá, co je důstojné, a co nedůstojné, co Boha uráží, a co ne – ale to my nevíme. V důsledku jde nakonec o to, co uráží mě, můj cit a moji představu, a o Boha přitom vůbec nejde. Já doufám, že se v Božím království budeme s Bohem smát a vyprávět si vtipy. ■

Rozděl a panuj PETR PLAŇANSKÝ, pastor KS Nymburk

Temné rčení si vybavíme ve spojení s Juliem Caesarem, i když se o původním autorství dodnes vedou spory.

Myšlenka je ďábelsky geniální – znesvářené a vnitřně rozdělené skupině lze vládnout mnohem snadněji než skupině semknuté. Pokud tedy rozdrobíš síly toho, koho si chceš podmanit, pak budeš s lehkostí zasévat rozkoly a nesváry a budeš s druhými lépe manipulovat.

Vždycky jsem se domníval, že vnější nepřítel, je-li identifikován, většinou ohroženou skupinu semkne k rozhodnému odporu.

Mýlil jsem se.

Zdánlivý nepřítel přišel neviděn a identifikován byl v podobě nové nemoci. Skuteční nepřátelé – strach a hněv – zůstali našim zrakům skryti. Strach z ohrožení vlastního bezpečí a hněv vůči těm, kteří nahlíží skutečnost odlišně.

Překvapilo mě, jak mistrný plán rozdělení dokázal rychle a snadno rozbít vztahy v rodinách, přátelských skupinách, a nakonec i v církevních společenstvích. Tedy všude tam, kde bych ještě před dvěma roky sázel na určitou pevnost a neotřesitelnost. Mýlil jsem se.

Z jedné strany vnímám manipulaci prostřednictvím apelu na solidaritu a zodpovědnost. Ze strany druhé jsem svědkem odmítání očividných skutečností.

Rozdělení má už i nálepky: vaxeři a antivaxeři, svědkové Covidovi a popírači faktů, rouškaři a antirouškaři. Je to hodně rychlý rozklad vztahů a důvěry.

Dá se s tím ještě něco dělat? Myslím, že ano. Řiďme se poučkou: SPOJUJ A PLÁNUJ – spojuj druhé v ohleduplnosti, bezpečnosti a respektu a hleď dál než za konec současných zmatků a manipulací.

A nezapomínej na to, že „lež má vždycky rudé rohy“. A tady se, přátelé, stoprocentně nemýlím!

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2021 říjen

29

KULTURA

CÍRKEV JE SVATÁ, ALE LIDÉ JSOU HŘÍŠNÍ text ANNA DUCHKOVÁ foto ČSFD

Klér Filmové drama, Polsko 2018, 132 min

K

ontroverzní, buřičský, oceňovaný kritiky a vyzdvihovaný diváky. Držitel ceny diváků na Festivalu polského filmu v Gdyni a čtyř polských filmových Orlů. Údajně třetí nejnavštěvovanější polský film od roku 1989. Na serveru ČSFD mu čeští diváci udělují hodnocení 82 %. Snímek Klér polského režiséra Wojciecha Smarzowského vyvolává mnohá očekávání, a to ani nemusíte předem číst recenze. Stejně jako jsem je před zhlédnutím víc než dvouhodinového filmu nečetla já.

A naložila jsem si pořádně.

Děj začíná pitkou tří přátel v kněžském rouchu, tří mužů s pomyslnou duchovní svatozáří, kterou ovšem režisér hned prvními záběry nekompromisně strhne na zem, aby ji během následujících dvou hodin s každou další scénou ještě víc zadupal do prachu. Nezbude z ní vlastně nic. Smarzowski divákovi postupně v nekompromisním kolotoči naservíruje snad všechny představitelné církevní zlořády, které si jen jde představit – zbabělostí, lží, pokrytectvím a hamižností počínaje a touhou po moci, smilstvem a pedofilií konče. Předkládá příběh, který je vyčerpávajícím výčtem toho, čím vším by církev být neměla.

30

říjen 2021

Tři „hrdinové“ filmu jsou zároveň vykonavateli i oběťmi všech nepravostí. První z nich, vesnický farář, je notorický alkoholik, který své kněžství bere především jako užitečný zdroj peněz od farníků. Spí se svou hospodyní a přivede ji až na potratovou kliniku. Druhý kněz usiluje o kariéru ve Vatikánu a je ochoten jít kvůli tomu přes mrtvoly. Špicluje, korumpuje, donáší a vydírá. Třetí je z hlediska zjevného hříchu v největším společenském podezření. Je obviněn ze zneužití ministranta a vyobcován z farnosti. Církevní vrchnost chce ovšem jeho obvinění především zamést pod koberec, ne skutečně zjistit, kdo se na chlapci dopustil násilí.

Nic lidského jim není cizí, tvrdí podtitul filmu o svých anti-hrdinech a odvolává se i na časté klišé, kterým bývají provinění duchovních zlehčována: Církev je svatá, lidé jsou hříšní. Český divák bez větší obeznámenosti s polským státem podporovaným klerikalismem může těžko odkrýt, jak přínosné je podobné karikující demaskování „svaté církve“ pro věřící, ale i nevěřící Poláky. Režisér ukazuje prstem na církev jako na prohnilou instituci, která Boha k ničemu nepotřebuje. Bůh v ní nebydlí. Stala se kulisou, užitečným maňáskem, vodítkem pro jedny a bičem na druhé.

Bylo by ale neužitečné využít Smarzowského film jen jako střelivo proti církevnímu pokrytectví.

Kde tedy bydlí Bůh – ten polský, katolický i ten protestantský? Ten můj? A k čemu církev, je-li tvořená hřešícími lidmi? A taková přeci skutečně je – nejen v Polsku, nejen u katolíků. Církev, kterou Klér ostřeluje svojí vyhrocenou kritikou, definují

→

TIP kostely, kříže, kolárky, monstrance a tituly. Společenská forma, politická moc, lež.

S církví, jak o ní mluvil Ježíš, nemá vlastně společného nic. Kristova církev je jeho tělem – Bůh se v něm zhmotnil na tomto světě a vstupuje do něj neustále v těch, kteří ho pustí dovnitř. Církev je tam, kde bydlí Bůh. Bez ohledu na hranice, denominace, sbory, funkce, kolárky – a hlavně bez ohledu na naši hříšnost.

■

Tři karty letošního UNITED Desátý ročník multižánrového festivalu UNITED je za námi. Dlouhá léta se konal

na konci prázdnin vždycky ve Vsetíně, ale covidová pandemie rozčeřila klidné vody nejen našich plánů. Pořadatelé UNITED se rozhodli už v minulém roce nepříznivou situaci využít k neobvyklému počinu. Přenesli účastníky festivalu do virtuální reality a festival vidělo díky online přenosu přes 5 500 převážně mladých lidí.

Letos vedení festivalu s novou ředitelkou Danielou Hurtovou vsadilo na jinou kartu, respektive hned na tři karty: Plzeň, Litomyšl a Vsetín. Ve třech dnech, na třech místech. S menší kapacitou, ale o to blíže lidem ze všech krajů Česka.

Plzeň je z našeho města nejblíže, naše volba tedy padla na ni, a tak jsme vyrazili.

Volba areálu Škodaland byla příhodná. Sice se tam kvůli jeho rozlehlosti všech 500 účastníků poněkud ztrácelo, přesto, a možná právě proto, si každý našel, co chtěl – ohlušující scénu v blízkosti repráků pod pódiem, na jiném místě klid na procházku kolem nádrže České údolí. Pro malé děti houpačky, prolézačky a trampolína. Sportovně nadaní využili množství hřišť určených k různým aktivitám.

Nadšení a široké úsměvy pořadatelů byly nakažlivé, stejně jako vystupování kapel a řečníků povzbuzující. Po úvodních seminářích zvučných jmen Kateřiny Lachmanové, youtubera Petra Kadlece nebo Anny Janouškové se objevily na pódiu kapely – stálice Timothy, Adonai nebo britský Martin Smith coby vrchol hudební části večera. Osobně bych vypíchl skupinu Isaac Records. Křesťanský RAP je opravdu těžké odvětví, ale jejich texty mají hloubku a nepostrádají autentičnost.

Novým žánrem byly UNIproslovy, které připomínají stand-up talk show. Byly svižné a výživné. Hlavní přednáška Davida Nováka přivedla velkou část posluchačů k novému rozhodnutí pro Krista. Střízlivé, žádné bombastické projevy, zato upřímné a uvěřitelné. Takové byly i modlitby zástupců církví, včetně biskupa Holuba, nebo projev plzeňského místostarosty.

United nabídl v Plzni rychlou jízdu i zadumané pozastavení. Kdo čekal hloubku, našel ji. S úžasem bylo možné pozorovat i zákulisí. Množství ochotných a laskavých pomocníků. Všechno to požehnání by bez „neviditelné“ služby modlitebníků, ochoty duchovních poradců, bez obětavosti dobrovolníků i nadšení účinkujících nebylo.

Skutečně se tu dala zažít festivalová pohoda, setkání s přáteli a kvalitní zábava.

Festival byl přívětivý nejen pro mládež, ale i pro celé rodiny.

Tak United 2022, ať se daří!

■

Radikální učedník PAVEL ČERNÝ

V letošním roce v celém světě probíhají nejrůznější připomenutí 100. výročí narození a 10. výročí úmrtí Johna R. W. Stotta.

Stárnoucí Stott se ještě jednou zahleděl nejen na svůj život, ale na celé křesťanstvo, a napsal knihu The Radical Disciple (Radikální učedník).

Byl přesvědčen, že konzervativní důraz

na podřízení se autoritě Písma musí být vyvážen radikalitou učednictví.

Jeho kniha definuje několik oblastí, ve kterých je třeba radikalitu Kristových učedníků rozvíjet (nekonformita, podobnost Kristu, dospělost, péče o stvoření, skromnost, vyrovnanost, odkázanost na druhé, smrt).

Překladu a vydání této knihy se pohotově ujalo vydavatelství Biblion.

Komentáře k jednotlivým kapitolám a připojené vzpomínky napsal Pavel Černý. V naší zemi kontakty s anglikánským teologem navázala Církev bratrská, v jejíchž sborech Stott kázal a několikrát přednášel na teologických konferencích.

Překlad knihy bude slavnostně uveden při shromáždění ve Sboru CB, Praha 1 – Soukenická 15, v úterý 19. října 2021 v 18:30. Promluví Alexandr Flek, Pavel Černý, David Novák a Pavel Hošek.

Zazpívá soubor Gospel Limited.

Srdečně zveme k prezentaci knihy, zamyšlení, hudbě a společenství!

RADISLAV NOVOTNÝ

2021 říjen

31

SVĚDECTVÍ

Marnotratný syn Jak moc musí být těžké pro rodiče sledovat pád svého dítěte? Díky paní Andree jsem měla možnost nahlédnout alespoň částečně do srdce matky, která to musela prožít. Setkaly jsme se v době, když jsem řešila mladého bezdomovce Kamila, který ohrožoval ostatní infekční nemocí. Nebyl příliš sdílný, vlastně se choval arogantně a nepřístupně. Neměl peníze, z nichž by hradil stravu a nákupy, které jsem mu do izolace obstarávala. Dal mi kontakt na svoji matku s tím, že ona peníze má.

Zavolala jsem na uvedené číslo a vylíčila situaci starší paní. Chvíli bylo ticho a pak

Sourozenci z bytu odešli. Kamil se od té doby vracel domů denně, matku bil, vyhrožoval jí. Ona se však syna odmítala vzdát. Věřila, že se může změnit, že to chce jen čas. Nakonec ji napadl tak, že skončila na několik dní v nemocnici. Po návratu našla byt zdemolovaný, vykradený a znečištěný. Pořád ji bolí, jak se k ní syn zachoval. Starší děti matce zařídily pronájem menšího bytu vedle nich tak, aby jí Kamil už nijak nemohl ublížit. Několikrát se pokusil do bytu vloupat. Marně. Matka se obrnila trpělivostí, volala policii. Kamil odjel na druhý konec republiky.

Příběhy ztracených existencí

mi řekla, že se synem nechce mít už nikdy nic společného. Rozpačitě jsem se omluvila za vyrušení s tím, že kdyby něco potřebovala, může kdykoli zavolat.

Za pár hodin mi přišla zpráva s adresou a prosbou o návštěvu. Vydala jsem se tam ještě ten den. Na první pohled to byla milá a přívětivá žena. Pozvala mě k sobě domů s tím, že jídlo pro syna zaplatí. Vytáhla peněženku z přihrádky stolu a rozplakala se. S omluvou se rozpovídala. Má tři děti, dva syny a jednu dceru. Všechny vychovala stejně a stejným dílem jim během dětství věnovala pozornost i lásku. Manžel zemřel brzy a ona se vyčerpaná péčí o něj a o děti snažila udržet rodinu pohromadě tak, aby nikomu nic nechybělo.

Starší dvě děti jí pomáhaly a snažily se jí nepřidělávat starosti, nejmladší Kamil se však velmi brzy dostal do vrstevnické party, kde experimentoval s alkoholem.

Ten posléze vystřídaly drogy. Chodil domů už jen pro peníze a jídlo. Umyl se

32

říjen 2021

Kamil všechny soustavně okrádal a vodil si do bytu narkomany.

a zmizel na několik dní. Několikrát Andrea zjistila, že z bytu zmizel nábytek, elektronika, hotovost. Rozhodla se, že zkusí syna dotlačit k tomu, aby šel na léčení.

Odmítal, zvyšovala se jeho agrese vůči matce i sourozencům. Ti na matku apelovali, aby Kamilovi zabránila ve vstupu do bytu, což udělat nechtěla.

Starší děti vystudovaly a začaly pracovat. Kamil všechny soustavně okrádal, vodil si do bytu narkomany, několikrát našli injekční stříkačky po celém bytě.

„A teď mi voláte, že je zde a chce pomoci. Víte, já vůbec nevím, co mám dělat. Na jednu stranu jsem nepřestala být jeho matkou, na druhou stranu přestala existovat moje opičí láska. Ta mu nepomáhala, naopak. Musí mi dokázat, že se chce změnit. Tím, že chce peníze, mi dokazuje, že se vůbec nezměnil. Víte co? Zavolejte mi, až se mnou bude chtít mluvit. Až se zeptá, jak se mi daří. Nebo až se zeptá, jestli mě může vidět. Pak začne být opět mým synem. Pak se může vrátit.“ Odjela jsem a dovezla Kamilovi od jeho matky buchtu. Ušklíbl se se slovy, že chtěl cigarety a ne koláč. Po izolaci zmizel. Jeho matka mi později volala, aby se ujistila, jestli se přece jen o ni nezajímal.

Nezajímal. Andrea ale pořád čeká u okna v garsonce v panelovém domě na návrat marnotratného syna.

■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 13. 10. 2021 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Radikální učedník od autora Johna Stotta. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 08–09/2021: Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.

Knihu Číst Bibli jako Ježíš vyhrává Radka Malá. Připravil Dušan Karkuš.

2021 říjen

33

POST SCRIPTUM

KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ JE JAKO KOLIE text JANA ŠRÁMKOVÁ

V

čerejší pracovní schůzka začala obvyklým tématem. „Ježiš, ten je nádhernej! Můžu si ho pohladit?“ Netypické bylo jen to, že se psi pod kavárenským stolkem hemžili hned dva, kromě naší Trnky taky klientova Mája. „Byla to moje nejlepší životní investice, je to vážně skvělej pes!“ poplácal svoji překvapivě klidnou a mírnou borderku. „Dcery dlouho mámily štěně, tak jednou říkám: Dobře, ale mám dvě podmínky – do deseti tisíc a do sto kilometrů. Co vám budu povídat, jeli jsme pro ni do Frýdku-Místku a stála pětadvacet, ale fakt nelituju.“

JE SNADNÉ ODPOVÍDAT, ZASMÁT SE, ZAČÍT SE PTÁT, VYPRÁVĚT. Smála jsem se, jak jsou naše rodinné zkušenosti obdobné, ač jsme v obojím vyvázli přece o chlup líp.

Když jsme podlehli tlaku dětí (uznávám, já byla na jejich straně neprozřetelně rychle), představovala jsem si útulkového pejska, ideálně odněkud ze slovenské osady označeného sympatickou rasou „podtatranská zmeska“. Ale děti to viděly jinak. Nejstarší chtěl čivavu, nejmladší lobovala za tažného sibiřského medvěda samojeda. Takže jsme ještě s úlevou přistoupili na návrh prostřední, totiž že pořídíme toho vzhledově nejmondénnějšího z chlupáčů, zato s mírnou a nekonfliktní povahou. A tak žijeme už půl roku s dlouhosrstou kolií v exkluzivní modré barvě.

Modrá znamená šedivá, k manželovi ladí přesně.

Dětskému vášnivému toužení po psovi se lze jistě smát a zlehčovat ho. Ba ho zpětně obrátit jako zbraň proti rannímu spáči, který škemrá, že se mu nechce do holin a na louku. Ve skutečnosti mě ale nenapadá přiléhavější obdoba Ježíšových podobenství o království nebeském. Je jako muž, který prodá všechno, co má, aby mohl koupit pole, na kterém

34

říjen 2021

JANA ŠRÁMKOVÁ spisovatelka

objevil poklad. Jako sběratel říčních perel, který bez rozmyslu rozprodá celou kolekci v okamžiku, kdy poprvé uviděl perlu jižních moří. Jako dítě, které se ochotně zřekne vánočních dárků, oblíbených kroužků, všech myslitelných lákadel a začne se učit, uklízet a brigádničit, jen aby dostalo vytouženého psa. Volání touhy, které my, vysoce racionální a pragmatičtí manažeři vlastních životů, říkáme rozmar.

V létě jsme se s rodinou přestěhovali do jiného města. Do jiného kraje. Do neznámé krajiny. V den stěhování jsme tady neznali osobně jiného člověka než toho, který nám pronajal byt. Po dvou měsících tu máme známých několik desítek, což s naší spíš introvertní povahou považuju za famózní úspěch.

Jenže ne náš, téměř všechny kontakty totiž iniciovala Trnka. Je tak hezká! A hebká. A netypická.

Můžu si ji pohladit?

Někoho zajímá rasa, věk, vyroste to ještě? Někdo potřebuje jen zabořit ruce do srsti a nechat se olíznout. Je snadné odpovídat, zasmát se, začít se ptát, vyprávět. „A víte, že na to, že jste Pražáci, jste nakonec docela milí, jestli to tak můžu říct?“ Příště už na sebe máváme přes celé náměstí. Podle psa nás totiž zase bezpečně poznají. Měli by křesťany poznat po lásce, učili nás, zatím funguje aspoň ta kolie.

Trnka mi připomíná všechny ty nedělní výzvy žít tak, aby si lidé kolem nás kladli otázky. Aby se jim náš život natolik líbil, že jim to nedá a budou se ptát, budou na nás vyzvídat, budou to chtít taky.

S uzarděním uznávám, provokování otázek se daří zas nejlépe tomu psovi. Ale jsme nadšení, že díky němu nahlédlo do našeho života už tolik lidí. Že si po psím jménu zapamatovali i ta naše. Tak snad v té záplavě chlupů jednou zaslechnou i jméno toho, který je, který je.

■

10 10

najdi najdi

rozdílů rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům.

připravila Eva Čejchanová

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům.

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům.

Každý den udělá člověk něco špatně, něco se mu nepovede. Bůh nám ze své milosti v Kristu odpouští vinu, ale následky našich hříchů, chyb, omylů a nedbalostí někdy v reálném světě zůstávají. Ve Starém zákoně bychom našli mnoho příkladů – za všechny jmenujme Davidův hřích. (2S 24,10nn) Ne každé lidské pochybení mívá následky tak závažné – v každodenním životě ale často zažíváme situace, kdy nějakou věc rozbijeme, pokazíme, a výsledek potom musíme sami napravovat. I takové věci ale paradoxně někdy mohou vést k dobrému.

Typickým příkladem takové chyby je připálené jídlo – nejenže si tím zkazíme požitek z pokrmu, ale čeká nás neoblíbená práce s mytím nádobí a odstraňováním seškvařených zbytků.

Nejstarší známý chléb byl připálený

DROBKY PRAVĚKÉHO JÍDLA Dnes k tomu máme řadu prostředků a vynálezů, ovšem z pravěkých a starověkých nálezů víme, že někdy bylo mytí nádob nad lidské síly.

Archeologům dalo mnohdy velkou práci, než je oškrabali, vyčistili a vyleštili do takové podoby, v jaké je obdivujeme v muzeích.

Nová generace archeologů vybavená mikroskopy, chemickými a jinými laboratořemi se však očišťování nádob brání. Z připálených zbytků se totiž ještě dá zjistit mnoho o tom, co dávní lidé jedli a z čeho a jak připravovali své pokrmy. Podle těchto moderních badatelů je velká škoda, že jejich předchůdci mnoho takových dokladů nevědomky a nechtěně zničili. Připálené zbytky obsahují informace zejména o rostlinné stravě (zatímco o masitých pokrmech archeologové vědí dost díky nálezům kostí snědených zvířat) a podstatně mění pohled na takOPRAVDU STARÝ CHLÉB zvanou „paleo dietu“. Nejstarší doklady o tom, že naši předkové vařili Takto možná vypadal chléb starých Egypťanů nejen maso, ale i různé kořínky a hlízy bohaté na škroby, jsou podle – archeologové jej upekli s využitím zbytků badatelů sto tisíc let staré. kvasinek, které na místě nálezu přežily přes Některé zbytky připáleného jídla vypadají pod mikroskopem jedno4 000 let. Oproti dnešnímu kváskovému chlebu má značně a nezaměnitelně. Například nejstarší známý chléb, nalezený prý sladší chuť. v Jordánsku a starý asi 14 500 let, se zachoval v podobě kousku, který pod mikroskopem jasně ukázal pěnovitou strukturu kynutého těsta.

Při zkoumání zbytků 5 000 let starého ohořelého ječmene nalezených v Rakousku si badatelé pod mikroskopem všimli, že buňky v zrnech mají nezvykle tenkou buněčnou stěnu – ječmen tedy zřejmě prošel procesem sladování a ožehl se při vaření piva. Jiné nálezy ale tak jednoznačně nevypadají a badatelé někdy přistupují ke srovnávacím experimentům. V laboratořích zkoušejí připravovat a záměrně připalovat pokrmy se surovinami a technologiemi co nejvíce podobnými těm pravěkým či starověkým.

Koho by snad zaujala představa, že dnešní kulinářské neúspěchy budou po stovkách a tisících let studovat badatelé, měl by pamatovat i na to, že dobré činy – jako jídlo, které potěšilo bližního či potřebného, nebo pomoc s umýváním nádobí – mají mnohem delší platnost než světská sláva, protože na ně pamatuje Bůh. text MARTIN SRB foto SEAMUS BLACKLEY a ARCHIV