13 minute read
Diskuze
CÍRKEV JE SVATÁ, ALE LIDÉ JSOU HŘÍŠNÍ
text ANNA DUCHKOVÁ foto ČSFD
Advertisement
Kontroverzní, buřičský, oceňovaný kritiky a vyzdvihovaný diváky. Držitel ceny diváků na Festivalu polského filmu v Gdyni a čtyř polských filmových Orlů. Údajně třetí nejnavštěvovanější polský film od roku 1989. Na serveru ČSFD mu čeští diváci udělují hodnocení 82 %. Snímek Klér polského režiséra Wojciecha Smarzowského vyvolává mnohá očekávání, a to ani nemusíte předem číst recenze. Stejně jako jsem je před zhlédnutím víc než dvouhodinového filmu nečetla já. A naložila jsem si pořádně.
Děj začíná pitkou tří přátel v kněžském rouchu, tří mužů s pomyslnou duchovní svatozáří, kterou ovšem režisér hned prvními záběry nekompromisně strhne na zem, aby ji během následujících dvou hodin s každou další scénou ještě víc zadupal do prachu. Nezbude z ní vlastně nic. Smarzowski divákovi postupně v nekompromisním kolotoči naservíruje snad všechny představitelné církevní zlořády, které si jen jde představit – zbabělostí, lží, pokrytectvím a hamižností počínaje a touhou po moci, smilstvem a pedofilií konče. Předkládá příběh, který je vyčerpávajícím výčtem toho, čím vším by církev být neměla. Klér
Filmové drama, Polsko 2018, 132 min
Tři „hrdinové“ filmu jsou zároveň vykonavateli i oběťmi všech nepravostí. První z nich, vesnický farář, je notorický alkoholik, který své kněžství bere především jako užitečný zdroj peněz od farníků. Spí se svou hospodyní a přivede ji až na potratovou kliniku. Druhý kněz usiluje o kariéru ve Vatikánu a je ochoten jít kvůli tomu přes mrtvoly. Špicluje, korumpuje, donáší a vydírá. Třetí je z hlediska zjevného hříchu v největším společenském podezření. Je obviněn ze zneužití ministranta a vyobcován z farnosti. Církevní vrchnost chce ovšem jeho obvinění především zamést pod koberec, ne skutečně zjistit, kdo se na chlapci dopustil násilí.
Nic lidského jim není cizí, tvrdí podtitul filmu o svých anti-hrdinech a odvolává se i na časté klišé, kterým bývají provinění duchovních zlehčována: Církev je svatá, lidé jsou hříšní. Český divák bez větší obeznámenosti s polským státem podporovaným klerikalismem může těžko odkrýt, jak přínosné je podobné karikující demaskování „svaté církve“ pro věřící, ale i nevěřící Poláky. Režisér ukazuje prstem na církev jako na prohnilou instituci, která Boha k ničemu nepotřebuje. Bůh v ní nebydlí. Stala se kulisou, užitečným maňáskem, vodítkem pro jedny a bičem na druhé.
Bylo by ale neužitečné využít Smarzowského film jen jako střelivo proti církevnímu pokrytectví. Kde tedy bydlí Bůh – ten polský, katolický i ten protestantský? Ten můj? A k čemu církev, je-li tvořená hřešícími lidmi? A taková přeci skutečně je – nejen v Polsku, nejen u katolíků. Církev, kterou Klér ostřeluje svojí vyhrocenou kritikou, definují
kostely, kříže, kolárky, monstrance a tituly. Společenská forma, politická moc, lež. S církví, jak o ní mluvil Ježíš, nemá vlastně společného nic. Kristova církev je jeho tělem – Bůh se v něm zhmotnil na tomto světě a vstupuje do něj neustále v těch, kteří ho pustí dovnitř. Církev je tam, kde bydlí Bůh. Bez ohledu na hranice, denominace, sbory, funkce, kolárky – a hlavně bez ohledu na naši hříšnost. ■
Tři karty letošního UNITED
Desátý ročník multižánrového festivalu UNITED je za námi. Dlouhá léta se konal na konci prázdnin vždycky ve Vsetíně, ale covidová pandemie rozčeřila klidné vody nejen našich plánů. Pořadatelé UNITED se rozhodli už v minulém roce nepříznivou situaci využít k neobvyklému počinu. Přenesli účastníky festivalu do virtuální reality a festival vidělo díky online přenosu přes 5 500 převážně mladých lidí.
Letos vedení festivalu s novou ředitelkou Danielou Hurtovou vsadilo na jinou kartu, respektive hned na tři karty: Plzeň, Litomyšl a Vsetín. Ve třech dnech, na třech místech. S menší kapacitou, ale o to blíže lidem ze všech krajů Česka.
Plzeň je z našeho města nejblíže, naše volba tedy padla na ni, a tak jsme vyrazili. Volba areálu Škodaland byla příhodná. Sice se tam kvůli jeho rozlehlosti všech 500 účastníků poněkud ztrácelo, přesto, a možná právě proto, si každý našel, co chtěl – ohlušující scénu v blízkosti repráků pod pódiem, na jiném místě klid na procházku kolem nádrže České údolí. Pro malé děti houpačky, prolézačky a trampolína. Sportovně nadaní využili množství hřišť určených k různým aktivitám. Nadšení a široké úsměvy pořadatelů byly nakažlivé, stejně jako vystupování kapel a řečníků povzbuzující. Po úvodních seminářích zvučných jmen Kateřiny Lachmanové, youtubera Petra Kadlece nebo Anny Janouškové se objevily na pódiu kapely – stálice Timothy, Adonai nebo britský Martin Smith coby vrchol hudební části večera. Osobně bych vypíchl skupinu Isaac Records. Křesťanský RAP je opravdu těžké odvětví, ale jejich texty mají hloubku a nepostrádají autentičnost.
Novým žánrem byly UNIproslovy, které připomínají stand-up talk show. Byly svižné a výživné. Hlavní přednáška Davida Nováka přivedla velkou část posluchačů k novému rozhodnutí pro Krista. Střízlivé, žádné bombastické projevy, zato upřímné a uvěřitelné. Takové byly i modlitby zástupců církví, včetně biskupa Holuba, nebo projev plzeňského místostarosty.
United nabídl v Plzni rychlou jízdu i zadumané pozastavení. Kdo čekal hloubku, našel ji. S úžasem bylo možné pozorovat i zákulisí. Množství ochotných a laskavých pomocníků. Všechno to požehnání by bez „neviditelné“ služby modlitebníků, ochoty duchovních poradců, bez obětavosti dobrovolníků i nadšení účinkujících nebylo. Skutečně se tu dala zažít festivalová pohoda, setkání s přáteli a kvalitní zábava. Festival byl přívětivý nejen pro mládež, ale i pro celé rodiny.
Tak United 2022, ať se daří! ■
RADISLAV NOVOTNÝ
Radikální učedník
PAVEL ČERNÝ
TIP
V letošním roce v celém světě probíhají nejrůznější připomenutí 100. výročí narození a 10. výročí úmrtí Johna R. W. Stotta.
Stárnoucí Stott se ještě jednou zahleděl nejen na svůj život, ale na celé křesťanstvo, a napsal knihu The Radical Disciple (Radikální učedník). Byl přesvědčen, že konzervativní důraz
na podřízení se autoritě Písma musí být vyvážen radikalitou učednictví. Jeho kniha definuje několik oblastí, ve kterých je třeba radikalitu Kristových učedníků rozvíjet (nekonformita, podobnost Kristu, dospělost, péče o stvoření, skromnost, vyrovnanost, odkázanost na druhé, smrt).
Překladu a vydání této knihy se pohotově ujalo vydavatelství Biblion. Komentáře k jednotlivým kapitolám a připojené vzpomínky napsal Pavel Černý. V naší zemi kontakty s anglikánským teologem navázala Církev bratrská, v jejíchž sborech Stott kázal a několikrát přednášel na teologických konferencích.
Překlad knihy bude slavnostně uveden při shromáždění ve Sboru CB, Praha 1 – Soukenická 15, v úterý 19. října 2021 v 18:30. Promluví Alexandr Flek, Pavel Černý, David Novák a Pavel Hošek. Zazpívá soubor Gospel Limited.
Srdečně zveme k prezentaci knihy, zamyšlení, hudbě a společenství!
Marnotratný syn
Jak moc musí být těžké pro rodiče sledovat pád svého dítěte? Díky paní Andree jsem měla možnost nahlédnout alespoň částečně do srdce matky, která to musela prožít. Setkaly jsme se v době, když jsem řešila mladého bezdomovce Kamila, který ohrožoval ostatní infekční nemocí. Nebyl příliš sdílný, vlastně se choval arogantně a nepřístupně. Neměl peníze, z nichž by hradil stravu a nákupy, které jsem mu do izolace obstarávala. Dal mi kontakt na svoji matku s tím, že ona peníze má. Zavolala jsem na uvedené číslo a vylíčila situaci starší paní. Chvíli bylo ticho a pak Sourozenci z bytu odešli. Kamil se od té doby vracel domů denně, matku bil, vyhrožoval jí. Ona se však syna odmítala vzdát. Věřila, že se může změnit, že to chce jen čas. Nakonec ji napadl tak, že skončila na několik dní v nemocnici. Po návratu našla byt zdemolovaný, vykradený a znečištěný. Pořád ji bolí, jak se k ní syn zachoval. Starší děti matce zařídily pronájem menšího bytu vedle nich tak, aby jí Kamil už nijak nemohl ublížit. Několikrát se pokusil do bytu vloupat. Marně. Matka se obrnila trpělivostí, volala policii. Kamil odjel na druhý konec republiky.
Příběhy ztracených existencí
mi řekla, že se synem nechce mít už nikdy nic společného. Rozpačitě jsem se omluvila za vyrušení s tím, že kdyby něco potřebovala, může kdykoli zavolat.
Za pár hodin mi přišla zpráva s adresou a prosbou o návštěvu. Vydala jsem se tam ještě ten den. Na první pohled to byla milá a přívětivá žena. Pozvala mě k sobě domů s tím, že jídlo pro syna zaplatí. Vytáhla peněženku z přihrádky stolu a rozplakala se. S omluvou se rozpovídala. Má tři děti, dva syny a jednu dceru. Všechny vychovala stejně a stejným dílem jim během dětství věnovala pozornost i lásku. Manžel zemřel brzy a ona se vyčerpaná péčí o něj a o děti snažila udržet rodinu pohromadě tak, aby nikomu nic nechybělo.
Starší dvě děti jí pomáhaly a snažily se jí nepřidělávat starosti, nejmladší Kamil se však velmi brzy dostal do vrstevnické party, kde experimentoval s alkoholem. Ten posléze vystřídaly drogy. Chodil domů už jen pro peníze a jídlo. Umyl se
a zmizel na několik dní. Několikrát Andrea zjistila, že z bytu zmizel nábytek, elektronika, hotovost. Rozhodla se, že zkusí syna dotlačit k tomu, aby šel na léčení. Odmítal, zvyšovala se jeho agrese vůči matce i sourozencům. Ti na matku apelovali, aby Kamilovi zabránila ve vstupu do bytu, což udělat nechtěla.
Starší děti vystudovaly a začaly pracovat. Kamil všechny soustavně okrádal, vodil si do bytu narkomany, několikrát našli injekční stříkačky po celém bytě.
„A teď mi voláte, že je zde a chce pomoci. Víte, já vůbec nevím, co mám dělat. Na jednu stranu jsem nepřestala být jeho matkou, na druhou stranu přestala existovat moje opičí láska. Ta mu nepomáhala, naopak. Musí mi dokázat, že se chce změnit. Tím, že chce peníze, mi dokazuje, že se vůbec nezměnil. Víte co? Zavolejte mi, až se mnou bude chtít mluvit. Až se zeptá, jak se mi daří. Nebo až se zeptá, jestli mě může vidět. Pak začne být opět mým synem. Pak se může vrátit.“
Odjela jsem a dovezla Kamilovi od jeho matky buchtu. Ušklíbl se se slovy, že chtěl cigarety a ne koláč. Po izolaci zmizel. Jeho matka mi později volala, aby se ujistila, jestli se přece jen o ni nezajímal. Nezajímal. Andrea ale pořád čeká u okna v garsonce v panelovém domě na návrat marnotratného syna.
■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu
Tajenku zašlete do 13. 10. 2021 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Radikální učedník od autora Johna Stotta. Výhru věnuje vydavatel.
Tajenka z čísla 08–09/2021: Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Knihu Číst Bibli jako Ježíš vyhrává Radka Malá. Připravil Dušan Karkuš.
KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ JE JAKO KOLIE
text JANA ŠRÁMKOVÁ
Včerejší pracovní schůzka začala obvyklým tématem. „Ježiš, ten je nádhernej! Můžu si ho pohladit?“ Netypické bylo jen to, že se psi pod kavárenským stolkem hemžili hned dva, kromě naší Trnky taky klientova Mája. „Byla to moje nejlepší životní investice, je to vážně skvělej pes!“ poplácal svoji překvapivě klidnou a mírnou borderku. „Dcery dlouho mámily štěně, tak jednou říkám: Dobře, ale mám dvě podmínky – do deseti tisíc a do sto kilometrů. Co vám budu povídat, jeli jsme pro ni do Frýdku-Místku a stála pětadvacet, ale fakt nelituju.“
Smála jsem se, jak jsou naše rodinné zkušenosti obdobné, ač jsme v obojím vyvázli přece o chlup líp. Když jsme podlehli tlaku dětí (uznávám, já byla na jejich straně neprozřetelně rychle), představovala jsem si útulkového pejska, ideálně odněkud ze slovenské osady označeného sympatickou rasou „podtatranská zmeska“. Ale děti to viděly jinak. Nejstarší chtěl čivavu, nejmladší lobovala za tažného sibiřského medvěda samojeda. Takže jsme ještě s úlevou přistoupili na návrh prostřední, totiž že pořídíme toho vzhledově nejmondénnějšího z chlupáčů, zato s mírnou a nekonfliktní povahou. A tak žijeme už půl roku s dlouhosrstou kolií v exkluzivní modré barvě. Modrá znamená šedivá, k manželovi ladí přesně.
Dětskému vášnivému toužení po psovi se lze jistě smát a zlehčovat ho. Ba ho zpětně obrátit jako zbraň proti rannímu spáči, který škemrá, že se mu nechce do holin a na louku. Ve skutečnosti mě ale nenapadá přiléhavější obdoba Ježíšových podobenství o království nebeském. Je jako muž, který prodá všechno, co má, aby mohl koupit pole, na kterém JANA ŠRÁMKOVÁ
spisovatelka
objevil poklad. Jako sběratel říčních perel, který bez rozmyslu rozprodá celou kolekci v okamžiku, kdy poprvé uviděl perlu jižních moří. Jako dítě, které se ochotně zřekne vánočních dárků, oblíbených kroužků, všech myslitelných lákadel a začne se učit, uklízet a brigádničit, jen aby dostalo vytouženého psa. Volání touhy, které my, vysoce racionální a pragmatičtí manažeři vlastních životů, říkáme rozmar.
V létě jsme se s rodinou přestěhovali do jiného města. Do jiného kraje. Do neznámé krajiny. V den stěhování jsme tady neznali osobně jiného člověka než toho, který nám pronajal byt. Po dvou měsících tu máme známých několik desítek, což s naší spíš introvertní povahou považuju za famózní úspěch. Jenže ne náš, téměř všechny kontakty totiž iniciovala Trnka. Je tak hezká! A hebká. A netypická. Můžu si ji pohladit?
Někoho zajímá rasa, věk, vyroste to ještě? Někdo potřebuje jen zabořit ruce do srsti a nechat se olíznout. Je snadné odpovídat, zasmát se, začít se ptát, vyprávět. „A víte, že na to, že jste Pražáci, jste nakonec docela milí, jestli to tak můžu říct?“ Příště už na sebe máváme přes celé náměstí. Podle psa nás totiž zase bezpečně poznají. Měli by křesťany poznat po lásce, učili nás, zatím funguje aspoň ta kolie.
Trnka mi připomíná všechny ty nedělní výzvy žít tak, aby si lidé kolem nás kladli otázky. Aby se jim náš život natolik líbil, že jim to nedá a budou se ptát, budou na nás vyzvídat, budou to chtít taky. S uzarděním uznávám, provokování otázek se daří zas nejlépe tomu psovi. Ale jsme nadšení, že díky němu nahlédlo do našeho života už tolik lidí. Že si po psím jménu zapamatovali i ta naše. Tak snad v té záplavě chlupů jednou zaslechnou i jméno toho, který je, který je. ■
najdi 10 rozdílůnajdi 10 rozdílůnajdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům. Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům.Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. V Damašku se připojil ke křesťanům.
Každý den udělá člověk něco špatně, něco se mu nepovede. Bůh nám ze své milosti v Kristu odpouští vinu, ale následky našich hříchů, chyb, omylů a nedbalostí někdy v reálném světě zůstávají. Ve Starém zákoně bychom našli mnoho příkladů – za všechny jmenujme Davidův hřích. (2S 24,10nn) Ne každé lidské pochybení mívá následky tak závažné – v každodenním životě ale často zažíváme situace, kdy nějakou věc rozbijeme, pokazíme, a výsledek potom musíme sami napravovat. I takové věci ale paradoxně někdy mohou vést k dobrému.
Typickým příkladem takové chyby je připálené jídlo – nejenže si tím zkazíme požitek z pokrmu, ale čeká nás neoblíbená práce s mytím nádobí a odstraňováním seškvařených zbytků.
Nejstarší známý chléb byl připálený DROBKY PRAVĚKÉHO JÍDLA
Dnes k tomu máme řadu prostředků a vynálezů, ovšem z pravěkých a starověkých nálezů víme, že někdy bylo mytí nádob nad lidské síly. Archeologům dalo mnohdy velkou práci, než je oškrabali, vyčistili a vyleštili do takové podoby, v jaké je obdivujeme v muzeích.
Nová generace archeologů vybavená mikroskopy, chemickými a jinými laboratořemi se však očišťování nádob brání. Z připálených zbytků se totiž ještě dá zjistit mnoho o tom, co dávní lidé jedli a z čeho a jak připravovali své pokrmy. Podle těchto moderních badatelů je velká škoda, že jejich předchůdci mnoho takových dokladů nevědomky a nechtěně zničili. Připálené zbytky obsahují informace zejména o rostlinné stravě (zatímco o masitých pokrmech archeologové vědí dost díky nálezům kostí snědených zvířat) a podstatně mění pohled na takzvanou „paleo dietu“. Nejstarší doklady o tom, že naši předkové vařili OPRAVDU STARÝ CHLÉB nejen maso, ale i různé kořínky a hlízy bohaté na škroby, jsou podle Takto možná vypadal chléb starých Egypťanů badatelů sto tisíc let staré. – archeologové jej upekli s využitím zbytků
Některé zbytky připáleného jídla vypadají pod mikroskopem jednokvasinek, které na místě nálezu přežily přes 4 000 let. Oproti dnešnímu kváskovému chlebu má značně a nezaměnitelně. Například nejstarší známý chléb, nalezený prý sladší chuť. v Jordánsku a starý asi 14 500 let, se zachoval v podobě kousku, který pod mikroskopem jasně ukázal pěnovitou strukturu kynutého těsta. Při zkoumání zbytků 5 000 let starého ohořelého ječmene nalezených v Rakousku si badatelé pod mikroskopem všimli, že buňky v zrnech mají nezvykle tenkou buněčnou stěnu – ječmen tedy zřejmě prošel procesem sladování a ožehl se při vaření piva. Jiné nálezy ale tak jednoznačně nevypadají a badatelé někdy přistupují ke srovnávacím experimentům. V laboratořích zkoušejí připravovat a záměrně připalovat pokrmy se surovinami a technologiemi co nejvíce podobnými těm pravěkým či starověkým.
Koho by snad zaujala představa, že dnešní kulinářské neúspěchy budou po stovkách a tisících let studovat badatelé, měl by pamatovat i na to, že dobré činy – jako jídlo, které potěšilo bližního či potřebného, nebo pomoc s umýváním nádobí – mají mnohem delší platnost než světská sláva, protože na ně pamatuje Bůh.
text MARTIN SRB foto SEAMUS BLACKLEY a ARCHIV
