Téma

STARŠOVSTVO

text KOLEKTIV AUTORŮ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK foto ARCHIV

I v protestantských církvích, kde je staršovstvo slovem notoricky známým, málokdo ví, co to skutečně znamená – být ve staršovstvu. Jaký má tato služba vliv na sbor? Jak to zasáhne do rodin jednotlivých starších a do jejich manželství? Jak to změní je samotné? Co obnáší služba „staršího“? Slovo mají ti, kdo tím žijí.

VEDENÍ SBORU PODLE NOVÉHO ZÁKONA text DAVID BEŇA

Ekuména skýtá pestrý obrázek – kolik denominací, tolik způsobů vedení. Episkopální církve – západní i východní, starobylé i novověké, katolické i protestantské – mají v čele biskupy; kompetence či funkční období biskupů se však církev od církve liší. Protestantské církve znají staršovstvo coby kolektivní vedoucí orgán; v různých denominacích ale starší bývají ustanovováni různě, mají různé úkoly…

Proč taková různorodost? Důvody jsou historické, politické, teologické. Už v Novém zákoně najdeme různé modely. Či přesněji – na otázku „Kdo sbor vede, jak je vybírán, k jakým úkolům?“ odpovídá Nový zákon útržkovitě, různě. První jeruzalémskou obec vedli apoštolové; svůj kruh, umenšený o Jidáše, doplnili losem z předem daného výběru dvou kandidátů. (Sk 1,15nn) Oněch Sedm, kteří měli pečovat o rozdělení pokrmů (a které řecký Nový zákon nenazývá diakony), vybralo celé shromáždění. (Sk 6,1nn) Jak? Volbou? Aklamací?

O starších první církve slyšíme poprvé v souvislosti se sbírkou na chudé v Judsku. (Sk 11,30) Byli snad někým na způsob židovských starších – soudními, správními autoritami? (Mt 16,21; L 7,3 aj.) Na „jeruzalémském koncilu“ stojí vedle apoštolů a za souhlasu obce spolurozhodují o rituálním rámci misie. (Sk 15) Pavel s Barnabášem a jejich žáci ustanovovali starší i v nežidovských sborech (Sk 14,23; Tt 1,5); můžeme jen hádat, jak postupovali.

Barevnější obrázek nabízí pastorální epištoly. Mluví o „staršovstvu“, jež Timotea vystrojilo ke službě (1Tm 4,13–16), o starších, z nichž někteří kázali (1Tm 5,17–22). Je také řeč o biskupovi a diakonech – a možná diakonkách (1Tm 3), přičemž ani vykladači křesťanské tradice se neshodnou, jaký vztah mají ke starším. Jde o tytéž lidi? Spíše než o vymezení pozic a úkolů se pastorální epištoly zajímají o jejich charakter.

Ostatní novozákonní epištoly se otázek vedení sotva dotýkají. Až na výjimky neznáme jména vedoucích. Pavel neřeší, kdo má křtít a lámat chléb. Jaká byla role těch, kdo „stáli vpředu“ (Ř 12,8; 1Te 5,12), a v čem spočívala práce „vedoucích“ (Žd 13,7.17), si jen domýšlíme. Epištoly zato přinášejí tři opět různé výčty darů Ducha a Krista, ovšem bez vyjasnění jejich vztahu k vedení sboru. (Ř 12,6–8; 1K 12,3nn; Ef 4,7nn)

Není divu, že dodnes vznikají různá církevní uspořádání. Je to lidská chyba, kterou napravíme horlivějším ekumenickým úsilím? Máme vyplňovat prázdná místa na mozaice novozákonních textů? Nebo nám tu Písmo ukládá skromnost? Vždyť je-li Bible normou, není normou i tato její útržkovitost? Pak ale neexistuje jediný správný model správy, žádný z modelů není nedotknutelný a s každým můžeme žít – jen když slouží evangeliu a lidem.

Kristovské zadání

Jen když slouží! Ano, takto lapidárně lze snad vyjádřit základní biblický tenor. Svět Starého zákona i římské antiky nabízel novozákonním autorům celou škálu politických a kultických titulů či úřadů, jimiž bývali mohli popsat své představy o vedení církve. Ale nepoužili je, respektive použili jen některé – opatrně, nově. Například „kněz“ je v církvi jen jeden, a to Ježíš, stejně i „Pán“ a „Spasitel“ (tituly, jež užívali římští císaři). Také „Učitel“ náleží coby výsostný titul Jedinému. Zato všelijaké čeládky je v církvi požehnaně: pracují tu „správci domu“ (1 K 4,1), „biskupové“ či doslova dohlížitelé (Sk 20,28), u Božích ovcí a dítek se tu činí „pastýři a učitelé“ (Ef 4,11), směr udržují vedoucí čili kormidelníci (1 K 12,28) atd. A ti všichni jsou ve „službě“.

Jistě nesmíme opomenout základ! Pro Kristovo dílo jsme Boží děti; v Kristu jsme králi a kněžími, heroldy dobré zprávy o jeho panování. (Ga 3,26 – 4,7; Ef 2,4nn; 1Pt 2,9n) Ovšem tato křesťanská důstojnost a moc je paradoxně důstojností a mocí služby. Ježíš jako první mluvil o své královské misi jako o otrocké službě, řecky diakonii, a stavěl ji do protikladu ke způsobům mocných, ale i vůči velikášství svých žáků. (Mk 10,35-45; L 22,24–30; J 13,1–17) Také apoštolové mluvili o sobě jako o služebnících (Ř 11,13; 1 K 4,1 aj.) a o své činnosti jako o službě. (Sk 6,4; Ř 11,13 aj.) Služebník ale nesleduje vlastní plány, není tu pro sebe, nýbrž poslušně plní Pánova přání a naplňuje potřeby druhých. (Fp 2,1–11) → DAVID BEŇA (1975)

je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku. S manželkou Evou má tři děti.

Jak tedy může služebník vést? Není to protimluv? Vlastně je – vedoucí se srdcem služebníka. (srov. 1Pt 5,1–5) Neodkazuje nás tu Písmo opět na onen poněkud nejistý terén, kde spíše než paragrafy a grafy platí slovo a Duch a láska ke Kristu a k lidem, trpělivá práce? Jako by vše viselo na vlásku – na lásce a na Boží milosti. Snad proto apoštolové křesťany opakovaně prosí, aby své vedoucí respektovali a pro jejich dílo si jich vážili. (1 K 16,15n; 1 Te 5,12n; Žd 13,17; 1 Pt 5,5)

Praktické úkoly

Jaké je podle Nového zákona dílo vedoucích? Ušetříme si námahu vymezit přesně úkoly starších, biskupů, diakonů atd. Nový zákon ponechává v organizačních otázkách leccos nedořečeného, ba nevyřčeného. Vždyť na jednom místě (Sk 6,1–7) apoštolové oddělují službu slova od služby chudým, abychom vzápětí viděli Štěpána a Filipa, přední z oněch Sedmi, jak slouží slovem (Sk 6–8), a apoštoly, kterak pečují o chudé (2 K 8–9).

A přece, co asi dělali biskupové, starší, diakoni, pastýři, učitelé, proroci, kormidelníci a ti, kteří stáli vpředu? Má-li smysl vyvozovat z pojmů samotných, pak biskupové jaksi strážili, starší už svým věkem ztělesňovali duchovní dědictví, diakoni sloužili, pastýři pásli a pečovali o stádo i jednotlivce, učitelé učili, proroci vnášeli živé slovo, kormidelníci udržovali přikázaný směr a ti, kdo stáli vpředu, snad zastupovali sbor navenek, snad udávali tón společné písni…

Ze slov pastorálních epištol lze soudit, že do péče biskupa spadala církev jakožto dům či rodina – stránka výchovná, učitelská, snad i hospodářská. (1 Tm 3,1–7) Víme, že někteří ze starších „nesli břímě slova“. (5,17) Diakoni svou službou – kázali, přijímali hosty, pomáhali potřebným? – střežili „tajemství víry“ (3,8–13). Zvláštní stav, vzdělávací a modlitební, představovaly sborové vdovy. (5,3nn) Jinde jsou starší nazváni biskupy a pastýři, přičemž pracovním nástrojem je jim Boží slovo a osobní nasazení. (Sk 20,17.28) A Timoteus? Ten měl odrážet útoky bludařů, předčítat z Písma, kázat, napomínat věřící, být vzorem v jednání i utrpení; měl uvádět starší a bdít nad jejich odměnou, ale také nad seznamem vdov, o něž sbor pečoval. A přidáme-li aspoň některé z činnosti apoštola Pavla, pak k úkolům vedoucího mohlo patřit zakládání sborů, přenášení sbírek, korespondování, vyřizování pozdravů atd.

Bezmála se vnucuje nejapná otázka: Co vedoucí církve nedělali? Jejich různá označení dávají jistě tušit dělbu práce. A přece jim nic takzvaně „praktického“ nebylo neduchovní a vše duchovní naopak souviselo s všedním dnem. Od kázání přes pastoraci až po charitu, od misie přes výchovu až po otázky mzdy – to vše v Novém zákoně náleží k životu církve, a tedy i k její správě. To vše – „nebe i země“ – dodnes náleží ke Kristovu panství.

Ať tedy tak, či onak, jen když mu vše slouží! I naše lidské vedení. ■

ROZHOVOR

Spolupráce ve staršovstvu sboru Praha-Šeberov

kazatel a správce sboru ROBERT HART, místopředsedkyně staršovstva KATEŘINA KYSLÍKOVÁ

V našem sboru v Praze-Šeberově je staršovstvo šestičlenné, tvoří ho pět starších a kazatel. Vzhledem k tomu, že náš sbor díky Boží milosti roste, jsme už několikrát v minulosti zvažovali personální rozšíření tohoto týmu. Nakonec jsme ale vždy členskému shromáždění navrhli, aby volilo stejný počet. Naší filozofií sborové služby je spíše decentralizace sborové práce.

Už mnoho let se snažíme (s větším či menším úspěchem) vytvářet pracovní týmy, skupinky služebníků kolem jednotlivých oblastí života našeho společenství. Vytvořili jsme rovněž platformu pravidelného setkávání staršovstva s vedoucími jednotlivých oblastí, neformálně jí říkáme rozšířené vedení sboru. Schází se třikrát ročně a slouží jako významný poradní orgán staršovstva a také jako společenství vzájemného sdílení, informovanosti a modliteb.

Roli staršovstva samotného pak vnímáme v tom, že společně hledá a určuje duchovní směřování našeho sboru, priority jeho zaměření. Jednotliví starší se rovněž snaží pastýřsky starat o konkrétní okruh členů a přátel sboru a každý z nich je také zapojen v konkrétní oblasti sborové služby.

Spolupráce kazatele-správce sboru s místopředsedkyní staršovstva, kterou vám chceme v tomto článečku přiblížit, organicky vyrůstá z tohoto našeho pojetí. Svůj pohled popíšeme každý za sebe, a to v odpovědích na tři otázky.

Jak byste stručně vyjádřili charakter vzájemné spolupráce? Kateřina: Těžko hledám slova, jak popsat něco, co vnímám jako normální, přirozenou věc, kterou se vlastně moc nezabývám. S Robertem se známe dlouho, byla jsem před lety ve staršovstvu v době, kdy na Šeberov přicházel jako nový kazatel. Roky jsme oba jezdili na velrybí tábory (pozn. Velryba je název našeho dorostu) i na dorostové akce. Vymýšleli jsme dohromady táborové duchovní programy. Robert mě „namáčel“ do biblických úvodů k ranním modlitebním chvilkám na letních sborových dovolených. A dlouho byly naše rodiny jediné dvě místní, šeberovské.

STARŠÍ SBORU

text DAVID NOVÁK

Čas od času se dostávám do úzkých, když mám lidem, kteří nejsou z církve, vysvětlit, kdo že to vlastně jsme. Důvodem je terminologie. Možná si to někdy ani neuvědomujeme, ale v sekulárním světě mají slova jako sbor, dorost, mládež, besídka, předseda, tajemník nebo člen svůj specifický význam, který se týká spíše politiky, sportu, případně spolkového života. Proto někdy lidem mimo církev chvíli trvá, než si tyto výrazy osvojí v církevním kontextu. Jedním z dalších zvláštních slov je staršovstvo.

Když mi bylo zhruba 10 až 15 let, výraz staršovstvo mi dával smysl, protože to naznačovalo někoho, kdo byl starší – tedy každý, kdo měl nad 40 let. Kdo měl nad 50, byl starý, nad 60 pak stařec a nad 70… pro takový věk už jsem ani neměl pojmenování. Protože tehdy ve staršovstvu byli většinou lidé od 40 výše, neměl jsem pochyb, proč církev volí takovýto název. Staršovstvo jsem vnímal jako skupinu starších nebo starých pánů, kteří vedou sbor. Důležité bylo, aby na to měli věk. Občas se mezi nimi vyskytl někdo mladší, ale když jste na základní škole, i třicátník je starý.

Teď je mi 55 a až tak starý se necítím. Navíc mi během života v církvi došlo, že starší neznamená starší věkem, ale že se jedná o překlad slova „presbiteroi“, které znamená jak stařec (např. Sk 2,17), tak starší v našem smyslu (např. Jk 5,14). Jedním z důvodů prolnutí těchto dvou významů může být předpoklad pisatelů Bible, že kdo je starší věkem, má mít jistou moudrost, která mu dá mandát být starším pro vedení sboru. O přesný překlad slova ale v tomto článku nejde. Důležitější je otázka, k čemu máme ve sborech starší a jaký je jejich úkol.

Pokud bychom měli na tuto otázku odpovědět jedním slovem, pak bychom zřejmě řekli, že staršovstvo má vést sbor. To je jistě pravda, ale dovolím si položit provokativní otázku: Co by se změnilo, kdyby váš sbor vedli lidé, kteří mají pevný charakter, dále zkušenosti s vedením, jsou obětaví, jen nesplňují „drobný detail“ – nevěří v Krista? Čím by se jejich styl vedení lišil od vedení těch, kteří v Krista věří?

Když jsem se stal správcem sboru a později předsedou Rady CB, uvědomil jsem si, že se musím někde dovzdělat ve věcech vedení. Problém je a byl, že křesťanských knih o vedení v našem jazyce moc není, proto jsem sáhnul i po sekulárních autorech a pár knih přečetl (např. S. Covey, S. Sinek, J. Maxwell). Moje největší překvapení bylo, že všichni tito autoři v podstatě opakovali to, co učil nebo svým příkladem ukázal Ježíš. Tedy že klíčový je ve vedení pevný charakter, že správný vedoucí vede

Všichni ostatní do našeho sboru dojížděli, jen my bydlíme už roky přímo v Šeberově. Děti chodily do stejné školy, setkávaly se v dorostu a mládeži, naše rodiny se přátelí.

Kdybych měla nějak pojmenovat, jak vnímám naši spolupráci, napadá mě, že plujeme na jedné lodi. Spolupracovali jsme, když Robert s rodinou přišel do sboru, spolupracovali jsme bez ohledu na to, jestli jsem zrovna byla nebo nebyla členkou staršovstva. Přijde mi normální spolupracovat s kazatelem na chodu sboru, do kterého patřím, kam chodím, nota bene v místě, kde bydlím.

ROZHOVOR

Robert: Naši spolupráci vnímám podobně jako Kateřina. Jako společnou službu založenou na mnohaletém přátelství a duchovní jednotě. Vážím si Kateřininy duchovní, teologické i pastorační kompetence a obdarování a jsem rád, že můžeme spolupracovat na rozvoji našeho sboru, sdílet pastorační zápasy jednotlivých lidí i si rozdělovat dílčí úkoly. Společně připravujeme například série kázání, různé programy (třeba na sborových dovolených) nebo podklady pro hledání a rozhodování staršovstva v různých dílčích věcech. Podobná spolupráce u nás ale probíhá i s jinými staršími zase v jiných oblastech. Jsem vděčný za všechny, které Pán Bůh v našem sboru k této službě povolal. S Kateřinou coby místopředsedkyní je tato spolupráce ovšem nejintenzivnější.

Kdo je tady šéf? Kateřina: Pokud bych měla najít obraz pro staršovstvo a spolupráci s kazatelem, jsem ráda, že máme kapitána, který se neschovává pod můstkem a který se nad ostatní nevyvyšuje. Nepotřebuje přikazovat, je součástí posádky, radí se s ostatními, přijímá jiné pohledy a zároveň dokáže pevně držet kurz. Všichni pak společně táhneme za jeden provaz. Doposud jsme nepotřebovali hledat řešení hlasováním, pokaždé jsme se dohodli a rozhodovali konsenzuálně a pevně doufám, že nám to i vydrží. Robert: Svou roli správce sboru ve vztahu ke starším vnímám opravdu jako roli toho, kdo „jen“ předsedá staršovstvu. Jsme spolupracovníci na Božím díle. Vést pro mě neznamená jakési zvláštní privilegium, ale odpovědnost za to, že budu prvním, kdo bude připomínat, že Pánem církve a Zdrojem života nejsou lidé, ale Kristus. Že potřebujeme hledat Jeho vedení a moudrost jeho Ducha. Kdo bude první pečovat o to, aby jednání staršovstva byla svobodným prostorem přátelství a tvůrčí jednoty, která hledá

skrze službu a oběť, že se máme těm, které vedeme, snažit především porozumět atd. Nestačilo by tedy, aby se staršovstvo řídilo těmito moudrými radami? Nestačilo, protože vedení sboru se liší od sekulárního světa v tom, že do příběhu vstupuje ještě jeden člen staršovstva, který je nevolený, neviditelný a přitom nejdůležitější. Asi nemusím psát, koho mám na mysli.

Na jednu stranu má staršovstvo, stejně jako jakýkoli jiný orgán vedení sboru, respektovat některé moudré zákonitosti ve vedení, zároveň se neustále musí otevírat vanutí Božího Ducha. A to bez Krista nejde. Proto starší musí být nejen věřící, ale s Kristem ve svém životě počítat a žít. Pokud tedy není staršovstvo ve své podstatě stejný řídicí orgán jako jakýkoli jiný řídicí orgán ve světě, má vést neustálý zápas, který se dá shrnout do jediné věty: Co chceš Pane, abychom jako sbor dělali?

Vím, že tato věta pro mnohé zní jako fráze, ale není tomu tak. Je totiž velmi snadné upadnout do stylu řízení, který vlastně až tak moc Pána Boha nepotřebuje a který se postupně scvrkává na zajištění nezbytných oblastí nutných ke sborovému provozu. To je jistě potřebné, ale od staršovstva se očekává víc. Někde jsem četl, že definice šílenství je, chtít změnu a zároveň dělat věci stejně. Jedna z otázek pro starší by proto měla být, zda sbor někde změnu nepotřebuje, a pokud ano, co by se mělo změnit.

Možná namítnete, že váš sbor změny nepotřebuje. Ano, některé sbory mi připadají, jako by nesprávně interpretovaly verš „Já jsem stejný včera, dnes až navěky“. Jenže pokud považujeme církev především za živý organizmus, nikoli jen nebo především za organizaci, pak jako každý organizmus určitými změnami procházet musí. Už třeba jen proto, že lidé, se kterými pracujeme, se mění. Do sboru přicházejí noví lidé, mění se výzvy doby okolo nás, mění se duchovní klima ve společnosti atd. A na to všechno moudré vedení sboru prostě musí reagovat. Bez naslouchání neviditelnému členu staršovstva, spojenému s odvahou ke změnám, buď uvízneme v pasti nic neměnit, nebo naopak měnit, ale nemoudře, překotně, bez reálného dopadu do života lidí.

Co tedy vnímám jako klíčové pro chod staršovstva? První bod jsem už naznačil. Jedná se o otevřenost vůči vedení Duchem svatým. To se snadno napíše, hůře aplikuje. Jak na to? Každé staršovstvo se pohybuje mezi dvěma póly. Jedním je řešení provozních věcí, které někdy bývají velmi neodkladné. Jedná se o oblasti, které řeší každá organizace, dále o rozhovory s lidmi, kteří vstupují do sboru, chtějí svatbu atd. Tyto záležitosti nepočkají.

Druhým pólem pak jsou oblasti koncepční. Do nich spadají otázky, proč děláme, co děláme, kam chceme sbor směřovat, zda máme nějakou vizi či směr a jak to zapadá do Božího plánu

a nachází konkrétní řešení ve společném rozhovoru a vzájemné důvěře a otevřenosti. Kdo se nebude alibisticky schovávat v davu, ale bude v dílčích věcech aktivně přinášet svůj pohled, návrhy řešení i cesty, kudy dál. A kdo zároveň rád a vděčně přijme návrhy druhých (ostatně většinu toho, co je u nás dobré, jsem nevymyslel já). Jsem rád, že naše spolupráce s Kateřinou coby místopředsedkyní funguje podobně.

Ženy ve staršovstvu? Robert: Upřímně řečeno, oba jsme se shodli, že tahle otázka pro nás vlastně vůbec není téma. Nežijeme jí. Neřešíme ji. Naše spolupráce se odvíjí od zcela jiných skutečností. V současnosti máme ve staršovstvu dvě ženy, ale nejsou v něm kvůli svému pohlaví, ale proto, že stejně jako muži-starší mají důvěru celého společenství, mají k tomu sborem rozpoznaná obdarování od Boha. Lidé ve sboru jim pastýřsky leží na srdci a nesou je v modlitbách. Mají k tomu povolání. Jsou lidmi na svém místě.

ROZHOVOR

Naše spolupráce s Kateřinou je tedy spoluprací zcela rovných služebníků. Rozdíl je snad jen v tom, co jsem už uvedl. Má odpovědnost správce sboru i v naší spolupráci znamená (pokud se nedomluvíme jinak), že jsem tím, kdo aktivně nastoluje témata k řešení, připravuje podklady rozhovoru a pečuje o jeho směřování k nějakému závěru. K tomu ale opět docházíme společně.

Pokud v něčem cítím, že je třeba přece jen zohledňovat naši genderovou odlišnost, pak nejspíš v tom, že zcela konzervativně mám za to, že by případným nepříjemným skutečnostem nebo konfliktům měli čelit předně muži. Abych použil Kateřininu námořní metaforiku, stále mám za to, že když se loď potápí, ženy a děti mají nastupovat do záchranných člunů jako první. To neznamená, že jsou muži v řešení těžkých věcí moudřejší nebo nějak emocionálně stabilnější. V naší spolupráci si rád vyslechnu Kateřinino mínění (i názor ostatních starších), ale učím se být tím, kdo pak první „nese kůži na trh“. Kateřina: Co se týče mé židle místopředsedkyně – občas si dělám legraci a mluvím o sobě jako o bratru místopředsedovi. Je to opravdu jen legrace. Vážím si důvěry ostatních a ze všeho nejvíc sebe samu vnímám jako někoho, kdo může a má být něčím jako pravou rukou. Kdo pomáhá držet směr, dělá, co je v jeho silách, zaskočí tam, kde je to potřeba, ale nepotřebuje přitom bojovat o židli kapitána. A je úplně jedno, jestli na sobě má sukni, nebo kalhoty.

Moje původní povolání je tlumočnice a překladatelka. Tlumočník nevede jednání a překladatel není autor textu. Zároveň by se bez tlumočníka strany nedohodly a bez překladatele by se autorův text ke spoustě lidem nedostal. Ve škole nás učili, že nejlepší tlumočník je ten, kterého si strany ani nevšimnou. A překlad je dobrý tehdy, když během čtení nepoznáte, že je to překlad. Myslím, že tak nějak by mohla vypadat práce staršovstva a spolupráce s kazatelem. A myslím, že se to, díky Bohu, v Šeberově daří. ■

s naším sborem, jak jsme vnímali Boží působení mezi námi v posledních týdnech, jak moc se staráme o ty, kteří ve sboru něco vedou, a co pro ně můžeme udělat, jaká je atmosféra ve sboru atd. Tyto oblasti na rozdíl od těch prvních snesou odklad.

Musíme neodkladně vyřešit odpadající omítku na sborové budově nebo kdo a kdy bude mít služby. Bez omítky budova zplesniví a bez obsazených služeb nebude mít kdo kázat. Bez rozhovoru, kam sbor směřuje, se do příštího staršovstva nic zásadního nestane. Stejně tak se nic zásadního nestane, když nebude staršovstvo mluvit o tom, kde ve sboru vnímalo poslední měsíc Boží působení. Jenže nejen ve staršovstvu, ale i v životě je velmi důležité nezaměřovat se jen na věci důležité a neodkladné, ale i na ty, které jsou neméně zásadní, přestože se odložit dají. Proto vnímám jako klíčové, aby staršovstvo neustále balancovalo a nenechalo se strhnout jen k otázkám provozním.

Druhá důležitá oblast je úroveň důvěry ve staršovstvu. Pokud je důvěra z jakéhokoli důvodu narušena, je zle. Aby se mohla rozvíjet, je třeba spolu komunikovat, nepodsouvat si falešné motivy, nepsat si nepříjemné věci skrze e-maily, dokázat si navzájem ustoupit, naučit se jeden druhému naslouchat, nedělat z věcí, které se nepodaří, tragédii, vzájemně se povzbuzovat a zachovávat mlčenlivost tam, kde má být zachována. Když už se stane, že to někdy zajiskří, je třeba se sejít a to či ono dát do pořádku. Je třeba vědět, že staršovstvo je jak pracovní, tak duchovní tým, kdy slovem duchovní mám na mysli to, že nás spojuje Pán Bůh skrze svatého Ducha. Proto velmi doporučuji, aby spolu starší měli společenství i jindy než na staršovstvu, aby spolu dokázali řešit jak sborové, tak i zcela obyčejné radosti a starosti života.

Třetí oblastí, kterou bych rád zmínil, je vztah staršovstva a kazatele. Pro kazatele by měli být starší nejbližší spolupracovníci. Je skvělé, pokud tomu tak je a pokud mu jsou oporou. Zároveň ale má být kazatel oporou pro starší. Pokusím se na základě svého pozorování pojmenovat některá nebezpečí, která se mohou stát potencionální rozbuškou. Protože když se něco pojmenuje, můžeme s tím pak lépe pracovat.

Jaké jsou tedy důvody, kvůli kterým ztrácí kazatel důvěru starších? Vidím následující: Pocit, že si kazatel neváží práce starších; agresivní styl komunikace z kazatelovy strany; vytváření stínového staršovstva, což v reálu znamená, že kazatel některé klíčové věci ve sboru neřeší se staršími, ale s lidmi, kteří mu jsou blízcí; pocit, že kazatel nedělá, co má, nebo že si dělá, co chce; výstupy do sboru bez konzultace se staršími; příliš časté stěžování si na to, jak je kazatelova služba těžká; nechuť přijímat zpětnou vazbu.

Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že to, co jsem popsal, je něco typického pro službu kazatelů, zároveň jsem u některých bodů záměrně volil slovo „pocit“. Pocit neznamená realitu, ale pokud něco cítíme, je třeba o tom mluvit.

A jaké jsou důvody toho, když důvěru ztrácí kazatel? Pocit, že nemůže se staršími otevírat věci, které by otevřít chtěl a potřeboval; nechuť starších zapojit se do sborového života; vědomí, že některá rozhodnutí staršovstva jsou proti kazatelovu přesvědčení a někdy i svědomí; necitlivá zpětná vazba, která se spíše podobá tvrdé kritice; despekt ke službě kazatele. Jistě bychom možných rozbušek našli více, já sám jsem slyšel mnohá krásná svědectví z mnoha staršovstev, ale i svědectví, že kazatel po některých staršovstvech brečel, a naopak starší do rána nemohli z toho, jak se kazatel choval, usnout. Prostě spolupráce kazatel–staršovstvo je někdy složitá, ale pokud na tomto vztahu pracujeme, je vysoká šance, že z ní vzejde něco krásného. Poslední oblastí, na kterou bych rád upozornil, je styl komunikace směrem ke sboru. Jak starší, tak kazatelé někdy zapomínáme, že mnoho věcí, které spolu řešíme, jsou jasné nám, ale nikoli lidem ve sboru. Možná si ještě někteří pamatujete pocity, když jste poprvé přišli do staršovstva. Překvapilo vás, kolik se tam toho řeší. Za jednou či dvěma větami ze zápisu se často skrývá hodinový rozhovor a mnoho modliteb. Lidé ve sboru toto pochopitelně neví, a proto mohou být leckterými rozhodnutími staršovstva překvapeni, někdy i šokováni. Důvodem není vzdor, nedůvěra, ale jen a pouze nedostatek informací. Proto je moudré, když má staršovstvo promyšlený způsob, jak komunikovat se sborem o tom kterém rozhodnutí. Jak známo, kde chybí komunikace, tam jsou lidé nuceni si domýšlet – a to nevede k dobrým závěrům.

Tolik velmi stručně ke staršovstvu. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc. Místo toho bych chtěl na závěr poděkovat všem, kteří ve staršovstvu jsou a kteří zápasí za své sbory. ■

inzerce

Sbor CB v Kyjově hledá domovníka pro svou modlitebnu.

K dispozici je byt 2+1 (70 m2) v přízemí modlitebny. Předpokládaný termín 2. čtvrtletí roku 2022. Kontakt na telefonu č. +420 605 202 714.

ZA STARŠÍMI DO TERÉNU

odpovídali místopředseda staršovstva Církve bratrské v Litvínově HYNEK JINDRA a místopředseda staršovstva a druhý místopředseda Rady CB v Českém Těšíně TADEÁŠ FILIPEK

Představte vaše staršovstvo. Litvínov: Naše staršovstvo je v současné době bez kazatele. Odcházející kazatel bratr Libor Trousil už od začátku roku 2021 slouží v CB Most a do konce tohoto roku zůstává administrátorem našeho společenství. Nový kazatel bratr Tomáš Holubec k nám nastoupí v lednu 2022.

Stávající staršovstvo je čtyřčlenné s jedním poradním hlasem. Hospodářem sboru je bratr Filip Šimmer, který začal dálkově stuoblasti jsme chtěli najít vhodného staršího. S modlitbou a v Boží bázni jsme připravovali volby a zázrakem bylo hned v prvním kole zvoleno všech potřebných 11 bratří. Mezi ně se podařilo rozdělit všechny zodpovědnosti.

Na výjezdním zasedání staršovstva na začátku října tohoto roku jsme hodnotili první rok služby. S radostí jsme konstatovali, že každý starší se ve své funkci našel, může uplatňovat své obdarován a pracuje s velkým nasazením.

dovat ETS. Dále jsou členy staršovstva bratr Daniel Šimmer, který je vedoucí v oblasti chval a sborové misie, a bratr Jiří Bidrman, který také slouží v oblasti chval a je vedoucím na stanici CB-Bílina. Na staršovstvo byl také přizván bratr Luboš Eger jako poradní hlas. Já zastávám funkci místopředsedy staršovstva a současně jsem správcem stanice CB-Bílina, sloužím ve chválách a studuji dálkově ETS. Všichni se střídáme ve službě slovem na nedělních bohoslužbách.

Český Těšín: Staršovstvo v našem sboru v Českém Těšíně bylo zvoleno v roce 2020, máme tedy za sebou první rok společné služby. Po delší době bylo naše staršovstvo z velké části obměněno. Máme pět nových bratří a celkem je nás 11 plus kazatel. Ještě v minulé sestavě jsme se hodně modlili a přemýšleli, jak provést restrukturalizaci staršovstva. Náš sbor početně narostl (v součtu členů a dětí je to největší sbor v CB) a bylo zřejmé, že dle původního modelu nejde dál pokračovat.

Navštívili jsme dva velké sbory u nás a jeden v Polsku, abychom zjistili, jak to dělají jinde. Z těchto pracovních návštěv vyplynula nutnost vytvořit nový, funkční mezistupeň vedení sboru. Potřebovali jsme personálně pokrýt následující oblasti: misie, děti a mládež, skupinky, pastorace a diakonie, uctívání, vzdělávání, neděle, komunikace a PR, hospodář, technické zabezpečení chodu sboru a místopředseda staršovstva. Do čela každé

Zasedání staršovstva v Českém Těšíně (vlevo) a v Litvínově

Čemu věnujete největší pozornost? Co jsou vaše priority a oč nejvíce usilujete a zápasíte? Litvínov: Jako společenství jsme prošli mnohaletým procesem obnovy a stejně jako všichni, dobou covidovou. Tato období nás vedla ke znovunastavení priorit, kterým se chceme věnovat. Soustředíme se na oblast vedení dětí, dorostu a mládeže, oblast misie a formu bohoslužby.

Ještě před pandemií jsme přijali nabídku Tomáše Grulicha a zavedli jsme mini-skupinky (tzv. triády), které nám byly pomocí především v době uzavření církví v covidovém období. V době pandemie (kromě doby tvrdého lockdownu) se staly v podstatě jedinou možností přímého sborového společenství, kde si členové sboru mohli společně číst Bibli, modlit se, sdílet se a pastoračně si sloužit. Zpětně vidím zavedení mini-skupinek jako prorocké rozhodnutí.

Další věc, o kterou usilujeme, je být otevřenou a srozumitelnou církví. Proto jsme už před pár lety zahájili stavební rekonstrukce a úpravy našich sborových budov (v Litvínově a v Bílině). Upravili jsme průběh i formu nedělní bohoslužby a založili

Mediální tým jako novou formu služebnosti, který se stará o medializaci našich akcí, o jejich nahrávání i přenosy, sociální sítě a sborové stránky. Do této služby jsou zapojeni hlavně dorostenci a mládežníci. Díky medializaci se také snažíme o určitou novou formu srozumitelnosti směrem ven.

Český Těšín: Mnoho času věnujeme prioritám, které vzešly z projektu Obnovy sboru. První oblast tvoří misijní aktivity – vnitřní a vnější misie; druhou oblastí je nový důraz na skupinky s přesahem na pastoraci. Vznikl misijní tým, jehož úkolem bylo zmapování a koordinace misijních aktivit. Nově jsme si definovali, které misijní aktivity budeme rozvíjet v rámci vnitřní misie (sem spadají všechny misijní aktivity mající dopad přímo na náš sbor) a misie vnější (misijní aktivity v jiných městech, v zahraničí, finanční podpora cizích misionářů a misijních projektů).

Mnoho času a modliteb věnujeme snaze nabídnout každému ze sboru možnost patřit do nějaké skupinky, kde je dobrá možnost duchovního růstu a kde probíhá základní úroveň pastorace. Další důležitou oblastí jsou nedělní shromáždění a prezentace sboru navenek. Dnešní svět nás pozoruje a je důležité naplňovat naše motto: „Srozumitelná církev pro všechny generace.“ Doba covidová nás posunula dopředu v oblasti PR, video streamu a prezentace na internetu a sociálních sítích. A protože máme cca 120 dětí, je další klíčovou oblastí právě práce s touto generací.

Jak často se scházíte? Jak dlouho trvá obvyklé setkání a kdo ho vede? Litvínov: Setkáváme se minimálně třikrát v měsíci a z toho jednou měsíčně s administrátorem bratrem Liborem Trousilem. Snažíme se, aby setkání staršovstva nebyla delší než tři hodiny (od 19:00 do 22:00). Ve vedení se střídáme. Ten, kdo vede, připravuje témata a moderuje průběh staršovstva.

Český Těšín: Staršovstvo se schází pravidelně dvakrát v měsíci. Jedno setkání je více organizační a pracovní, druhé je modlitební. Staršovstva vede kazatel.

Co pro vás osobně znamená být členem staršovstva? Obohacuje vás to, nebo zatěžuje? Co vám dělá největší radost? Litvínov: Toho, že jsem členem staršovstva, si vážím, setkávání mě obohacují a s bratry se vidím rád. Jsem vděčný za otevřené vztahy, které máme, i za to, že s bratry nevedeme vnitřní boje, jak se možná někde děje. Vážíme si jeden druhého, i když spolu samozřejmě ne vždy souzníme. Hledat jednotu je někdy těžké (asi jako běžně jinde) a k některým rozhodnutím se musíme skutečně „dopracovat“.

A co mi dělá největší radost? Protože jsme v současné době bez kazatele, musíme se dělit o mnohé povinnosti a zodpovědnosti, které běžně leží na kazateli. Radost mi dělá právě ochota i vstřícný přístup všech bratří ze staršovstva. Myslím, že nás to víc propojuje a prohlubuje naše vzájemné bratrské vztahy.

Český Těšín: Jako místopředseda staršovstva sloužím už několik volebních období. Tato služba mne velmi obohacuje. Je to Boží milost, když můžeme přiložit ruku ke společnému dílu a vidět, jak se daří. Největší radostí bylo pro mě dokončení multifunkčního sálu pro 150 lidí, který už několik let poskytuje velmi kvalitní zázemí pro děti a mládež i pro celý sbor. Tento projekt za 7,5 mil. Kč máme už splacený a radostí je plný kalendář obsazenosti sálu.

Co je pro vás nejtěžší? Prožili jste někdy bezradnost, smutek a třeba nejistotu ve svém rozhodování? V čem konkrétně? Litvínov: Určitě jsme takové chvíle zažili. Například stále prožíváme smutek z odchodů některých lidí, kteří naše společenství v minulosti opustili (nebo i nedávno během covidu). Také nás tíží stálý zápas některých sborovníků v oblasti nemocí, osobních těžkostí a trápení nebo nevěřících partnerů a blízkých.

ZKUŠENOST

Manželka staršího

IVA NĚMEČKOVÁ

Můj manžel je členem staršovstva už mnoho let. Znamená to, že není několik večerů za měsíc, případně jednu či dvě soboty za rok doma. To nebylo snadné hlavně v době, kdy jsme měli malé děti. Ale když se dívám zpět, tak to určitě přineslo do naší rodiny požehnání a naše děti mohly vidět, že normální je ve sboru sloužit. Na druhou stranu je to čas, který mohu využít pro sebe. Často ho využiji k odpočinku, někdy také ke své práci.

Jsem ráda, že mohu i já takto přispět k fungování našeho sboru. Doma o některých věcech mluvíme, v době staršovstva se za průběh jednání často modlím. Někdy se stalo, že přišel manžel domů rozzlobený, pak nebylo snadné v nočních hodinách s ním o tom mluvit, případně se modlit. Většinou se ale vrací domů s vděčností, jak Pán Bůh pracuje, a s elánem do další práce. Poslední dva roky pracuji jako účetní sboru, a tak jsem ráda, že se díky manželovi rychleji dozvím informace, které potřebuji ke správnému účtování sborových akcí.

Vnímám však, že být členem staršovstva neznamená jen čas strávený na jednáních. Jako člen staršovstva a hospodář sboru má manžel další úkoly, které zaberou spoustu času. V mnoha těchto službách mu pomáhám. Někdy se mi nechce a vymlouvám se na únavu. Pokud mu ale jdu pomoct, následně pak často vnímám radost ze společné práce a Boží požehnání.

Aby partner toho druhého podpořil a třeba i povzbudil k tomu, aby se stal členem staršovstva, musí mít svůj sbor rád. Je to služba, kterou nesou manželé spolu, a je důležité spolu o práci ve sboru mluvit a podporovat se v tom navzájem. U mě za ty roky určitě převažuje radost a vděčnost Bohu za možnost sloužit nad tím, že při jednáních staršovstva jsme každý někde jinde a já musím často podpořit manželovu službu tím, že udělám některé úkoly za něj.

Český Těšín: Asi největší výzvou v posledních letech bylo hledání řešení sbor versus Filadelfie z. s. (Filadelfie se zaměřuje na nízkoprahově orientované služby pro děti a mládež – pozn. redakce). Byl to problém dvojkolejného vedení ve sboru, který se po dlouhých jednáních plných emocí podařilo vyřešit. Více bych to nerozebíral. Trvalým zápasem je hledání Boží vůle při rozhodování v jednotlivých kauzách, kdy to, co chce Bůh, nemusí být v souladu s mým chápáním cesty řešení.

Co považujete za nejdůležitější ve spolupráci kazatele se staršími? Litvínov: Jsou to především přátelské bratrské vztahy, spojené se vzájemnou úctou, a to i tehdy, když vnímáme věci jinak a rádi bychom něco jiného. Vážím si ochoty spolu hledat před Bohem a neprosazovat vlastní vidění věcí za každou cenu. Někdy je však potřeba jasně rozhodnout i přesto, že spolu ne ve všem souhlasíme – a tehdy si cením, když si straší společně s kazatelem vzájemně kryjí záda. Nejhorší je arogance, nedůvěra a pomluvy, nicméně zpětnou vazbu potřebujeme všichni a o tu jistě stojíme. Český Těšín: Klíčovým ve vztahu kazatel a starší je důvěra. Je skvělé, když každý z nás chápe své obdarování a také vidí své limity. Nikdy jsem neměl problém s přístupem ke kazateli jako k autoritě, výše postavenému. Jako místopředseda staršovstva se velmi snažím být mu oporou, vytvářet dobré technické i vztahové zázemí, aby si ho Pán Bůh mohl co nejvíce používat ve službě církvi. Z druhé strany jsem vděčný za prostor, který mi dává pro využití mého obdarování v oblasti managementu. Vím, že ne vždy se to v církvi daří. Myslím si, že klíčové je zvolit si toho správného kazatele pro daný sbor. Tím je splněn první a základní předpoklad dobrého fungování kazatel a starší. ■

STARŠÍ SBORU VSETÍN MAJÁK

text BEDŘICH SMOLA, kazatel a správce Sboru Vsetín Maják

Církvi rozumíme jako týmovému sportu, je to jako fotbal nebo hokej. Různí lidé musejí spolupracovat, aby se něco dobrého mohlo povést. Dnes někteří lidé mají církev spíš za individuální sport, kde si jdete zaběhat se sluchátky a nikdo vás u toho moc nevyrušuje. Ale to není církev. A stejně je to i s vedením církve. Není to pro nás otázka jednoho člověka, ale skupiny starších. V případě Majáku to ani nejsou starší na jednom místě, ale na více místech. Musím říct, že mnoho z těchto lidí jsou mí nejbližší přátelé.

Jak vést sbor

První věcí, na které jsme se museli dohodnout, je, jestli a jak církev potřebuje vést. Vedení je takové ožehavé slovo, a právě proto se ho někdy bojíme a máme pocit, že do církve nepatří. Pak velmi často sklouzneme do opaku a domníváme se, že církev se povede sama nebo ji povedou všichni. Ale vedení, chápáno dobře, myslím vystihuje jeden z úkolů starších. Znamená to jít první po cestě, kterou jsme určili, a motivovat lidi, aby šli za námi. Takové vedení dává smysl. Starší jsou lidé, kteří pomáhají ostatním, vyučují, aktivně se podílejí ve sboru na práci s lidmi. Nejsou komise, která rozhoduje, poradní tým kazatele nebo jiná instituce. Pracují a modlí se. Starší jsou tým

Druhá věc, která je pro nás důležitá, je vnímat starší jako tým. Jsou všichni na stejné rovině. Neděláme rozdíl mezi kazateli a staršími, mezi placenými pracovníky a ostatními. Důležité je vidět obdarování každého z nich a dát mu co největší prostor, aby ho mohl využít. Rozdíl je samozřejmě v míře času, který jednotliví starší mohou službě věnovat. Ten ale není dán tím, jestli je někdo kazatel, nebo ne. Máme také jiné zaměstnance než kazatele a v našich týmech jsou také lidé, kteří se v druhé polovině života rozhodli opustit úspěšnou kariéru, aby mohli více sloužit v církvi. Tito lidé většinou úvazek nepotřebují. Uvolnili se ze

svého zaměstnání nebo podnikání, aby mohli dát svůj volný čas do služeb církve.

Důležitá je příprava

Třetí věc z toho přirozeně vyplývá – na takovou službu se musí starší připravovat. Proto naše setkání vždycky zahrnují také přizvané účastníky, většinou mladé vedoucí. Snažíme se mít zastoupeny různé generace od studentů až po nejstarší. Pro přípravu vedoucích a starších jsme za deset let vybudovali program přípravy, který začíná u středoškoláků a pokračuje přes vysokoškoláky až k přípravě starších. Trvá dva roky a zaměřuje se na studium teologie, praktických dovedností a také filozofie služby na Majáku. Chceme, aby všichni starší byli absolventy tohoto programu. Velice nám to pomohlo, protože po dvou letech, strávených diskuzemi nad nejrůznějšími tématy, poznáte, jak ostatní přemýšlejí a také si vyjasníte, jak chcete přemýšlet společně. Pomáhá nám to sjednocovat naši práci a předcházet zbytečným sporům.

Množství takto připravených a ochotných starších také určuje kapacitu církve. Nejvíce je to vidět tam, kde církev teprve vzniká a kde nejsou mezi lidmi vícegenerační vazby. Lidé hledají v církvi vztahy a právě starší a vedoucí vytvářejí síť vztahů, do které se lidé mohou zapojit. Obecně se udává, že jeden takovýto starší je schopen zahrnout do svého vlivu deset lidí. Deset starších tedy znamená asi sto lidí. Jsou to hrubá čísla, ale z naší zkušenosti odpovídají realitě.

Dobré vztahy

Jsou ještě další principy práce, které jsme si stanovili a které navazují na tyto základní předpoklady. Osobně musím říct, že si neumím představit jiný způsob práce než v týmu, kde nehraje roli rozdílnost postavení a kde se mohou rozvinout přátelství a zájem jednoho o druhého. Starší mezi sebou mají dobré vztahy a jsou přátelé, kteří společně nesou jak jeden druhého, tak církev.

V tomto porozumění týmu vůbec nevnímám osamělost nebo neporozumění, které bývá pro kazatele tak typické. Takovýto tým může být nositelem dlouhodobé vize pro církev, pokud se daří předávat odpovědnost na mladší generace. Mladší vedoucí a lidé, kteří chtějí být zapojeni v církvi, mají možnost se podílet na všech i naprosto zásadních rozhodnutích, a tím získávají vlastnictví.

ZKUŠENOST

Pozitiva a úskalí odcházení ze staršovstva

JOSEF ROBEK, CB Zlín

Přijde-li čas odejít, je snazší, když víte, proč jste přišli a kam jdete. Jinými slovy poměr pozitiv a úskalí závisí na motivu, s jakým jste do toho šli. Kdo si chtěl potvrdit status dokonalého křesťana, bude asi odcházet jinak než ten, který do toho šel, protože chce sloužit. Neméně důležitá je skutečnost, zda do služby staršího jde muž sám, nebo společně se svojí ženou, tedy v souladu a s vědomím, že jde o společnou službu. Muž je viditelný kus ledovce. Bez obětavé služby své manželky ale nemůže sloužit podle Boží vůle. Nemůže, protože taková služba je ochuzena o část, kterou do ní přidává žena.

Všechny problémy (kromě zpovědního tajemství) probírají manželé společně v rozhovorech a modlitbách. Stejně ochotně slouží vším, co jsou a co mají. Tak jako se jednomyslně rozhodli sloužit, hledají společně i čas ukončení služby. A protože mají svůj sbor rádi a protože je to jejich domov, ví, že budou sloužit dál, jinak.

Pozitiva a úskalí jsou závislá na několika faktorech. V první řadě na jeho a manželčině oddanosti Kristu, na charakterech, na motivu sloužit, na délce služby, na jejich zkušenostech, obdarováních, na vztazích se sestrami a bratřími a na dalších faktorech. Úskalím pak může být obava ze ztráty vlivu na chod sboru, představa, že věci se budou vyvíjet jinak, než by si starší představoval.

Je-li starší typu „ouřada“, bude mít s odchodem nepochybně potíž. Bude mít tendenci udržet se do poslední chvíle. Až konečně úřad opustí, stává se často nepříjemným kritikem stávajících starších a kazatele. Vyvolává spory, stěžuje si na nedostatečnou pastorační péči, každá aktivita sboru je špatně organizovaná a vedená. To vše proto, že nevnímá Boží vyvolení a vedení do a ze služby.

Urážku a ponížení může někdo cítit i po nezvolení starším. Stává se, že přestane svůj sbor milovat, ale je otázkou, zda jej kdy miloval. Někdy to může vést k odchodu ze sboru či do vnitřního exilu v rámci sboru. V obou případech je takový člověk plný hořkosti a uražené pýchy. To proto, že své nezvolení starším nevnímá jako vyjádření Boží vůle, ale považuje je za dehonestující akt sboru. To nekoresponduje s jeho představou o sobě samém, která je jiná, lepší a často nese spasitelské rysy.

Pozitivem odchodu je kromě menší odpovědnosti například i to, že uvolněný prostor nejenže může nahradit někdo nový, ale může být zaplněn službou dalších starších.

Slouží-li starší ve svobodě a lásce, ví, že duchovní život odchodem z funkce nekončí, leč nabývá jiné podoby. Takový emeritní starší je pak vítaným spoluslužebníkem kazatele, staršovstva a v neposlední řadě celého sboru.

Neměli bychom proto klást důraz jen na pravověří, ale ještě více akcentovat „pravožití“. V Božím slově je dostatek informací o tom, jak by měl starší vypadat a co znamená sloužit jako starší. Být starším – to nejsou oficírské výložky. Nebýt starším neznamená být polokřesťanem či lúzrem. Neznamená to ani nemožnost sloužit a dělat v církvi, co je třeba. Ano, odejít je umění.

Kdo miluje, rozumí.