Slovo

Lukáš 19,12–27 PODOBENSTVÍ O HŘIVNÁCH

text PETR GRULICH ilustrace BRÁNA

Podobenství o hřivnách se běžně vykládá tak, že hřivny jsou naše obdarování, které máme rozmnožovat. Nechci se proti obvyklému výkladu nějak vymezovat, Pán Bůh nás ale může oslovit i tehdy, pokud se na Ježíšova slova podíváme i v jiných než tradičních souvislostech.

Ježíš své vyprávění začíná slovy: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přivezl královskou hodnost.“ A pak také v podobenství připomíná, že „lidé jeho vlastní země toho muže nenáviděli.“ Dokonce si na něj šli stěžovat. Prý ho už nechtějí za krále.

Nejdřív trochu politiky. Ježíš zde s největší pravděpodobností naráží na Heroda Velikého a pak i na jeho syna, kteří museli cestovat do Říma, aby je císař uznal za krále nad Judeou. Izrael byl v Ježíšově době okupován Římany. Poměry jsou tu podobné, jako u nás v době druhé světové války. I český prezident musí pro svůj úřad získat souhlas vůdce. Nebo jinak řečeno, Berlín ho na Pražský hrad dosadí.

Izrael Ježíšovy doby na tom politicky nebyl o moc lépe než Češi v době protektorátu. Římská okupace Judského království byla každodenní realitou. Už v roce 40 před Kristem podnikl král Herodes (konkrétně Herodes Veliký zvaný Ukrutný) cestu k římskému císaři, aby si od něj vyžádal svolení stát se místním králem. Císař s jeho jmenováním souhlasil, a tak Herodes, kterého známe také jako toho, který dal pokyn k vyvraždění betlémských chlapců, byl ještě v tom samém

Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘“

roce římským senátem jmenován za krále nad Judeou.

Herodes Veliký seděl na trůnu desítky let, a když se jeho vláda blížila k závěru, rozdělil Judské království mezi své tři syny. Synové Heroda Velikého, konkrétně Filip, Archelaos a Herodes mladší, se však o dědictví svého otce, tedy o Judské království, začali hádat – na život a na smrt. Rozhodnout v tom bratrovražedném sporu mohl jen římský císař Augustus. Proto se Herodes mladší poslušně dostaví do Říma k císaři. Ten nakonec určí, kdo z těch tří rozhádaných synů bude v Izraeli vládnout.

Ježíšovo podobenství začíná slovy: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu. Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: Nechceme tohoto člověka za krále!“ Ježíš zde evidentně naráží na politické poměry své doby. Nenávist Židů vůči jejich okupantům byla veliká. Vyslali proto delegaci, aby královského kandidáta před císařem co možná nejvíc pomluvili.

Nastává politicky napjatá situace. Jak to celé nakonec dopadne? Až se Herodes mladší od císaře vrátí, bude ještě králem? Přikloní se císař k jeho názoru, nebo spíš vyslyší místní obyvatele, kteří by za krále chtěli úplně někoho jiného? Jaký bude výsledný císařův verdikt? Všimněte si, jak celé podobenství končí. Ježíš říká, že až se ten nově jmenovaný král vrátí, udělá politickou čistku. Doslova tam uvádí: „Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.“

Zkusme si to podobenství vyložit takto: Je rok 1939 a v Československu, tehdy už

v Protektorátu Čechy a Morava, je třeba nastolit nové pořádky. Kandidát na správce země je pozván k říšskému vůdci. A protože ten muž není v Čechách příliš oblíben, vyšlou Češi do Berlína delegaci, která má za cíl přimět samotného vůdce ke změně. Vysoká hra začíná. Všem je jasné, co všechno se může stát. Nejde jen o politiku. Vítěz bere vše. Ten, kdo prohraje, skončí třeba s kulkou v hlavě, v lepším případě v koncentračním táboře. A nejenom on, i jeho rodina, přátelé a příbuzní. Hrozná doba! Proto než ten člověk z Prahy odjede, svěří svůj osobní majetek do rukou několika známých. Patrně ani on sám si není jist, zda se vrátí. Takových přece už bylo, kteří se tam někde v cizině záhadně ztratili…

Vraťme se znovu k Bibli. Zkuste si představit, že jste jedním z oněch správců, o kterých mluvil Pán Ježíš. Co v těch nejistých časech uděláte? Přirozeně si budete klást otázku, co když se můj pán vůbec nevrátí? Co když se císař přikloní k názoru židovské delegace, vyslyší její stížnosti a politické poměry se úplně obrátí? Pokud bych teď veřejně spravoval majetek svého pána a císař by jej ve funkci nepotvrdil, změní se tu režim a k moci se dostanou naši nepřátelé. Já pak budu prvním, kdo to se svou rodinou odskáče.

Je to podobné, jako kdybyste během druhé světové války spravovali německý majetek. Co se s vámi stane, až válka skončí? Třetí služebník z Ježíšova vyprávění věděl o nepřátelském postoji vůči svému pánu. Věděl, že císařovo rozhodnutí může dopadnout tak, ale nakonec i úplně jinak.

Milí přátelé, řekněme si na rovinu, jednání toho třetího služebníka, který svěřený majetek ukryl, bylo logicky tím nejjistějším, co mohl udělat. Prostě počkat, jak to v Římě u císaře dopadne, a zařídit se až podle toho, kdo se z té daleké země vrátí jako nový král. To je přece jasné. Nebudu riskovat vlastní život, vždyť mám rodinu, děti a další příbuzné. Nedivíme se, že tu svěřenou hřivnu na čas schoval.

A právě zde se dostáváme ke klíčové myšlence podobenství o hřivnách. O čem vlastně je? Celý ten příběh je slovem o odvaze a věrnosti vůči našemu Pánu Ježíši Kristu. A to i v nejistých dobách. Víme, že náš Pán po své smrti a vzkříšení „odcestoval“ k nebeskému Otci, aby si od něj vyzvedl královskou hodnost. Ovšem i Ježíše má mnoho lidí v nenávisti a jako v Mesiáše v něj nevěří. Židé na něj až dosud žalují. Zůstane Ježíšův služebník, správce svěřených hřiven, svému Pánu věrný? Bude ochoten se k Ježíši přiznat, když jeho návrat trvá tak dlouho? Má smysl pro Krista tolik riskovat, když ještě není úplně jisté, jak to všechno dopadne? Skutečně se Ježíš na tento svět vrátí jako jeho Král? Nebylo by moudřejší a jistější s tou osobní vírou nějaký čas prostě počkat? A není celý ten příběh o Božím Synu Ježíši Kristu jen taková psychologická fikce, kterou si lidé, možná i z dobře míněných důvodů, prostě vymysleli?

První a druhý služebník obstáli. Nebáli se a svěřené hřivny rozmnožili. Jejich víra zůstala pevná. Prokázali odvahu i v nejistých časech. Zůstali svému Pánu věrní, i když dlouho nebylo jasné, jak to s nimi dopadne. O třetím služebníku však příliš mluvit nemusíme. Se svěřenou hřivnou neudělal nic. A hájil se tím, že se bál. To se však nakonec ukázalo jako ta nejhloupější výmluva. A tak si pamatujme, dobří služebníci nejsou jen ti, kteří pro svého Pána získali nejvíc hřiven, nýbrž i ti, kteří jich nejméně poschovávali. Právě taková je zvěst podobenství o hřivnách. Amen.

Mgr. PETR GRULICH (1967)

Po absolvování teologické fakulty UK v Praze a studia v německém Ewersbachu sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, dále jako tajemník Rady CB. Současně pracuje jako kazatel a správce sboru v Černošicích. S manželkou Martou mají tři děti a už i dvě vnoučata.

S výběrem kázání to nebývá jednoduché. Někdy mám za to, že posluchače osloví, a ono tak nějak zapadne. Jindy bych od něj příliš nečekal, jenže právě takové se pro některé stane docela zásadním. Během přípravy kázání do Brány jsem myslel zejména na odvahu. Na odvahu čtenářů i na tu svou. Na odvahu nenechat si víru jen pro sebe. Na odvahu Krista následovat. Na odvahu se jeho Slovem také řídit. A také na odvahu na Krista trpělivě čekat. Patřím ke generaci, která vyrůstala za komunismu. Ten nás „naučil“ hrát dvojí hru. Jinak se chováte veřejně, a jinak soukromě. Jiné postoje prezentujete navenek, něco jiného si myslíte ve skutečnosti. Tak dlouho už žijeme ve svobodné zemi, ale s touto neblahou schizofrenií stále bojuji. Boží slovo nás učí, abychom se za Krista a svou víru před druhými lidmi nestyděli. Jde vlastně ještě dál a povzbuzuje nás k tomu, abychom kvůli němu byli připraveni i něco riskovat. Prostě abychom se nebáli. A tak myslím především na odvahu víry, na odvahu žít s Bohem a pro Boha, na odvahu se kvůli němu také něčeho vzdát. Slyšel jsem kdysi tuto myšlenku: „Odvaha neznamená absenci strachu, ale vítězství nad ním. Statečný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, kdo svůj strach překoná.“ Přeji proto všem čtenářům, aby se nebáli žít s Kristem, jemu důvěřovali a na něj očekávali. Snad nás k tomu povzbudí i toto úvodní kázání. Učíme se při tom na Kristova slova spoléhat, i když teď ještě nevidíme, jak to celé nakonec dopadne…