Diskuze

JEŽÍŠ BY BYL V ULICÍCH

text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

Ulice Teplická v Děčíně je podle mapy 11,5 kilometru dlouhá a najít na ní budovu, ve které sídlí stanice Církve bratrské, GPS nezvládla ani napodruhé a byla nutná navigace seshora. Přes místní spojku – vikáře Marka Valdu.

Vmalém sborovém sále je útulno a přátelská atmosféra. Předvánoční výzdobu jemně narušuje jen motýl, poletující od světelného řetězu mezi vikářským pultíkem a obrazem rozkvetlé louky na stěně vzadu. Skupinka lidí, z větší části romské národnosti, se připravuje na to, aby za chvíli vyšla do ulic a mluvila s lidmi o Ježíši. Jako každý čtvrtek. Prostorem zní modlitby. Vědí, za co prosí. Mnozí z těch, kteří se tu teď modlí, přijali do svých životů Krista právě díky této skupince.

Třeba Natálka. Osmnáctiletý živel, rozesmátá, s vlasy do drdůlku, všude je jí plno. V obchodním domě poprvé slyšela evangelium – od vikáře a jeho ženy Petry. Zaujalo ji, jak mluvili o Božím slově, pozvali ji, ale odhodlala se až napodruhé. „Ten den jsem měla jít s holkama na diskotéku, nemohla jsem říct, že jdu do církve, smály by se mi. Chápete. Ten den pršelo, utíkala jsem do shromáždění a potkala jsem tam úplně úžasný lidi!“ Oči jí zářily a pusa se roztáhla do širokého úsměvu. Nešlo si ji představit na dně. A přece tehdy byla. Další člen týmu, Marek, tam ten den měl svědectví. A Natálka se přihlásila na výzvu, kdo chce přijmout Ježíše jako svého Pána. Zachránilo ji to. Do týmu se zapojila hned.

Marek uvěřil v říjnu 2018, kdy ho Bůh k sobě táhl prostřednictvím série zvláštních snů – a vytáhl ho z těžkých věcí. Připojil se ke skupince. Vikář ho začal brát ven a on se učil, okoukával, až začal o Bohu mluvit sám. Uvědomil si, že ho to do té služby táhne. Bylo v tom něco, co přináší život. Když k lidem mluvil o Ježíši, cítil Jeho lásku, kterou k těm lidem má. „Na vlastní kůži jsem prožil, že je Bůh miluje – a to mě zlomilo i naplnilo zároveň.“

Nebo Julek. Dostal v životě pár ran a už nechtěl lidem věřit. Vikář ho pozval do sboru. Tam uvěřil, že Ježíš za něj zemřel na kříži a že každý člověk v něm má šanci se znovuzrodit. Každý s něčím bojuje, ale Ježíš pomáhá vstát po každém pádu. To říkají lidem na ulici a to jim nesou i svým chováním – Ježíš nepřišel, aby někoho do něčeho nutil. Respektoval druhé, neponižoval je ani sebe, miloval je. Julek už má v týmu i bratra Jakuba i strýce Káju.

Motýl se usadil na lvovi, promítaném vpředu na zeď modlitebny. Lehkost a síla. „Bože, veď nás. Chceme se na Tebe spolehnout i v tom, jak budeme mluvit. Chceme Ti důvěřovat, vidět ten zázrak, že někoho vysvobodíš. Patříme Ti, Ježíši, tak jdeme i pod tou hrozbou, že přijde opozice. Jdeme, i když očekáváme protivenství. Jdeme v Boží výzbroji, s tím, co dává Duch svatý.“ Modlitby končí.

Jde se.

Před pátou odpoledne je venku už tma. Ulice jsou lemovány svítícími vánočními hvězdami na pouličních lampách. Mrholí.

Tým míjí ozdobený strom na náměstí u kostela a míří k nádraží. „Tak zase po skupinkách, sejdeme se tady a pak půjdeme do Pivovaru.“ V téhle roční i denní době bude Pivovar, děčínský obchodní dům, nejspíš plný lidí. Tým se rozchází, každá ze tří skupinek jde jinam. Připojuji se k té, která skončí v nádražní hale. Vikář, jeho dvanáctiletý syn Denis a Julek.

V nádražní hale vikář oslovuje muže v černé bundě. Denis a Julek stojí dva kroky od nich jako jeho modlitební podpora. Z prvních vět hovoru zjišťuji, že už se znají. Tým CB už v Děčíně zná kde kdo. Marek za těch dvacet let misijní služby oslovil v ulicích už kolem třiceti tisíc lidí. To je polovina obyvatel Děčína. Mluví o Bohu, pomáhají jim. Získali si jejich úctu.

Muž poslouchá Marka a přikyvuje. Po chvíli se zapojuje do hovoru a mluví o potřebě dobra mezi lidmi. Loučí se s celou skupinkou kamarádským kontaktem sevřených pěstí.

Marek oslovuje dalšího muže. Po chvíli si sedají na sedačky u stěny haly. Také se znají. Několikrát už byl v církvi, věří v Boha, ale srdce k Bohu ještě nepřiklonil. Spí venku u kolejí – ve stanu a v krabicích. Tečou mu slzy. Nastupuje do vězení. Prosí o modlitbu, aby to tam zvládl.

Další je holčina v bundě hořčicové barvy, opřená o topení. Poslouchá, ale odpovídá jen pár slovy.

Vycházíme z haly. Na schodech se skupinka zastavuje u dvou mužů. Nejsou odsud. Hovor se točí kolem rodiny a kolem hodnot. Za chvíli se mluví o drogách. „Taky jsem v tom jel,“ přiznává Marek. Hovor je čím dál otevřenější a čím dál blíž jádru evangelia. „Něco ti řeknu,“ povídá nakonec jeden z mužů, „vždycky, když ke mně přišli věřící, tak jsem je hned odkopl. Ty seš první, koho poslouchám.“

Pod nádražními schody už se sešel celý tým. Nový cíl je obchoďák. Připojují se další dva členové – Robert a Vlaďka. Na přechodu mě dobíhá Denis. „Moc rád vyprávím o tom, co táta při kázání zažil,“ povídá. Sám s ním chodí do ulic od čtyř let. Nedávno prožil křest v Duchu svatém a přijal dar jazyků. I jemu září oči, když mluví o Bohu.

Marek oslovuje skupinu mladíků a Petra s Natálkou se pouští do hovoru s klukem u zábradlí.

Poslední štace dnešního kázání v ulicích je Pivovar. Zastřešený svět obchodů a obchůdků. Vikář mluví se dvěma zaměstnanci na ochozu. Druhý Marek se třemi studenty u východu z Billy. Petra s romským klukem u výtahu. „Sestřičko Boží, to je pro tebe.“ Jakub na mě hledí očima průzračnýma jak studánky a podává mi donuty a džus. Svačina. Hledím na to se směsí údivu a dojetí. Kristova láska v praxi.

Vracíme se do sboru a ještě dlouho povídáme. Za pár hodin odjíždím (a nechce se mi) s pocitem, že se mi rozrostla rodina. A s přesvědčením, že kdyby Ježíš dneska chodil po světě, tak je mezi těmi lidmi venku na ulici. Mezi těmi rozbitými a nemocnými.

A on chodí. Protože je reálný a žije.

I v nich – v té malé skupince děčínských křesťanů.

Všem jsem se stal vším

MAREK VALDA, vikář ve stanici CB Děčín ptala se EVA ČEJCHANOVÁ, foto AUTORKA

Jak vznikla idea pouliční evangelizace v Děčíně a jak se to rozrostlo do nynějších rozměrů? Na misijním poli v Děčíně jsem už od začátku, když jsem uvěřil v Pána Ježíše a objevil své povolání do služby. Bylo to v roce 2001, ale evangelizační službu pod CB Děčín jsme začali s mou manželkou Petrou a synem Denisem zcela od nuly asi před 4 lety. Nejdřív jsme si pronajali menší prostory v klubu seniorů v centru města a každý den jsme začali chodit kázat evangelium do ulic, do obchodního domu, parků, před hlavní nádraží, autobusové zastávky… všude, kde byli lidé, modlili jsme se za ně a zvali je ke Kristu a do našich prostor na shromáždění. Ti, kteří nově uvěřili, se po několika měsících naší každodenní péče, kdy prošli základy víry, začali také postupně pod naším vedením zapojovat do misie. Díky osobnímu vztahu s Pánem, který si postupně vybudovali, nám už začali sami říkat, jak s nimi jedná Duch svatý a jak vnímají touhu předávat to, co sami přijali, ztraceným lidem. A misijní duch, který v nás byl, přecházel z nás do celého společenství.

Vždycky se předtím, než vyjdete do ulic, modlíte? Určitě. Někdy se i postíme. Je to důležité. Před devíti lety jsme s Petrou sloužili v Olomouci na dvouleté misii – tam byli lidé jiní než tady v Děčíně – přijde mi, že v nich bylo víc dobra. Chovali se k nám krásně, přátelsky. Tady na severu je to těžší. Je to drsný kraj. Je tu víc duchovní

ROZHOVOR

temnoty. Stačilo přejet z kraje do kraje a bylo cítit, jak to zhoustlo. Je tu víc drog, vražd, korupce, násilí… Ústí, Teplice, Děčín, Most, Chomutov – tak to tady žije. Ale „kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“. Nevím proč, ale už od začátku mé cesty s Pánem mě přitahují ta tvrdší místa. Tam, v té největší tmě, tam naše světlo nejvíc svítí a Bůh je oslavován.

Mluvíš o Olomouci. Sloužili jste stejně i tam? Ano, v Olomouci jsme navíc pravidelně chodili do vazební věznice – o Vánocích, Velikonocích, zvali nás pak i během celého roku. Napojil jsem se tam na jednoho kaplana a chodili jsme tam kázat. To bylo super! Svědčili jsme tam vrahům. Ale když jsme jim kázali o Boží lásce, tak plakali. Objímali nás. Vždycky jsme tam vzali krabici Biblí, modlili jsme se za ně a povzbuzovali je a museli jsme jim slíbit, že zase přijdeme. Služba ve věznici je suprová. Nad nikým nelámeme hůl. Sám jsem byl na dně, olizovaly mě pekelné plameny – a Ježíš mě zachránil. Byl tam. Dostal mě z toho.

Sám máš silný osobní příběh, prožil jsi obrovskou změnu. Co tvůj příběh dělá s lidmi, kterým svědčíš? Určitě se jich to dotýká. Mnozí z těch, se kterými mluvím, něco z toho prožívají taky – ať už jsou to drogy, alkohol, nebo páchání trestné činnosti. Vidí, že to jde – dostat se z toho. Apoštol Pavel říká: „Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé.“ Když jdu na ulici, snažím se dostat se na jejich úroveň. O těch věcech s nimi mluvit, třeba když jsou na drogách, tak jim říct, že jsem tam taky byl – popisuju jim ten stav a oni tomu rozumějí. Snažím se s nimi propojit a ukázat jim na Ježíše, na cestu do svobody.

Stávají se z lidí, kterým na ulici svědčíte častěji, přátelé? Určitě. Někdo potřebuje evangelium slyšet vícekrát. Později třeba už ne celé, někdy stačí pár slov povzbuzení, pozvat je na shromko, zeptat se, jak se mají – a vztah tím roste.

Řekl jsi, že jsi trnem v oku místní mafii… Je tu skupina lidí, takové podsvětí. Je to tak patnáct let, co jsem kázal jednomu mafiánovi, který u sebe nosil zbraně. Vymáhal pro místní mafii peníze. Kázal jsem mu a on uvěřil. A mafiáni pak po mně šli, že jsem jim ho vzal. Byl pro ně důležitý. Jednoho dne jsem kázal v centru města a jeden na mě vytáhl nůž. Za bílého dne, policisté si ho nevšímali. Dal mi ho pod žebra, cítil jsem špičku – byla to taková malá vystřelovací mačeta. A řekl mi, že mě tam teď zabije. Vím, že jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jestli to Bůh dovolí, tak mě zabije, ale jestli není můj čas, tak se mu to nepovede. Neutekl jsem. Stál jsem tam. Vyhrožoval mi a zakázal mi kázat evangelium. Odpověděl jsem mu jako apoštolové ve Skutcích: „Je lépe poslouchat Boha než lidi. Budu kázat dál.“ Ještě víc se naštval, ale věděl, že se mnou nehne. Nakonec odešel.

Mělo to nějakou dohru? Věděl jsem, že ve chvíli, kdy tohle dělal, byl pod mocí toho zlého a ďábel mě chtěl zastrašit a zastavit v šíření evangelia. Když jsem toho člověka potkal za měsíc, tak na mě volal: „Ahoj brácho!“ Jako by si to minulé setkání vůbec nepamatoval. Byl to někdo jiný. Byl to duchovní střet, kdy mě satan chtěl zastrašit, ale popravdě – věděl jsem, že můžu zemřít. Po této zkoušce moje důvěra v Boha velice narostla a vydal jsem mu celý svůj život. Podobných situací pak bylo ještě několik. Zažíváte, že slova psaná v Bibli platí i dnes na ulici. Dostali jste se jako tým do nějakého duchovního boje? Ano, určitě, já osobně jsem za 21 let, co jsem věřící, několikrát hleděl smrti do tváře a prošel mnoha těžkostmi kvůli evangeliu, za což jsem vděčný Pánu, protože současně jsem zažíval více potěšení od nebeského Otce, víc radosti, smělosti, moudrosti, vedení a moci Ducha svatého. Nepřítel se několikrát snažil hodit na mě skrze lež nějakou nemoc, snažil se mě zastavit skrze strach z lidí, duchovní útlak, strach ze smrti atd. To je duchovní boj, kdy jsem se tomu musel v autoritě Pána Ježíše postavit na odpor, bojovat a porazit to. Ale byly chvíle, kdy jsem i prohrával, Pán mě postupně učil duchovní stabilitě a brát svůj kříž každý den. A bratři a sestry z našeho nynějšího misijního týmu už též zažili, že náš boj není proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem. Tak třeba nedávno na podzim jsme se setkali v terénu s mladým mužem, který měl velké problémy ve své rodině a chtěl se zabít. Někteří od nás, jmenovitě Robert a Jakub, se za něj venku modlili, povzbuzovali ho a dodávali mu naději a on byl uvolněn z toho útlaku a v pokoji se vrátil domů. A o měsíc později ho potkal Marek rozrušeného, celého rudého, kolem krku měl smyčku, šel se oběsit a podle jeho výrazu byl rozhodnutý to udělat. Marek věděl, že má co dělat s duchem smrti, který mladíka už nějakou dobu utlačuje a nutí ho si vzít život, nemohl ho nechat jen tak jít, tak ho zastavil, poskytl mu duchovní poradenství a modlil se za něj, zlomil nad ním moc smrti a přikazoval zlému duchu, aby od něj odešel, a on se zklidnil a výraz jeho tváře se úplně změnil. A díky Bohu, ten kluk žije! Jsme s ním v kontaktu a několikrát se v poslední době objevil ve sboru a věříme, že přijde den, kdy vydá svůj život Pánu Ježíši.

NA MISIJNÍ LODI

text PAVEL ZOUL foto ARCHIV AUTORA

Natanael vyrostl v Kanadě v křesťanské rodině a přijal Ježíše, když byl velmi mladý. Církevní aktivity, biblické tábory a skupiny mládeže byly součástí jeho výchovy.

Na základní škole čelil kvůli své víře posměchu a byl svými spolužáky šikanován. Tato šikana trvala několik let a způsobila, že Natanael prožíval permanentní depresi. V pouhých osmi letech se dostavily první myšlenky na sebevraždu, které se čas od času v průběhu dalšího desetiletí vracely.

Když nastoupil na střední školu, situace se začala měnit. Jeho umělecký talent zaujal spolužáky. Dostával odvahu být tím, kým skutečně byl, a jeho nadání přitahovalo lidi kolem něj, kteří se postupem času stali jeho přáteli.

Natanael vzpomíná: „Tato pozornost mi ze začátku imponovala a naplňovala mě, ale stále mi ještě něco chybělo. Stále jsem musel přemýšlet o nesmyslnosti života. I když jsem se už dávno rozhodl následovat Ježíše a věděl jsem, že mě zachránil, chodit do školy, najít si práci, platit daně, a nakonec zemřít mi nepřipadalo jako smysluplný způsob, jak prožít svůj život. Přes všechny pokusy najít v tomto životě uspokojení a smysl toho, co dělám, jsem stále prožíval prázdnotu, sklíčenost a depresi. Vyhledal jsem pomoc psychologa, který místo toho, aby mi pomohl, tak mi potvrdil nesmyslnost existence a nechal mě s tím, že neexistuje žádný skutečný smysl a účel života.“

Po dokončení střední školy opět bojoval s myšlenkami na sebevraždu, ale neměl odvahu ukončit svůj život. Protože sám sebe považoval za křesťana, začal přemýšlet o tom, jak by mohl svůj život použít pro službu Bohu. „Můj problém byl, že moje víra byla založena na poznání Ježíše hlavou, ale ve svém srdci jsem s Ním moc zkušeností neměl. Přesto jsem se rozhodl zkusit to s Ježíšem, dovolit mu vládnout nad celým mým životem.“

Trvalo asi deset let, než dostal odvahu vložit celý svůj život do Božích rukou, ale nakonec to udělal. Tehdy pochopil, co je smyslem jeho života. „Důvod, proč žiji, není vytěžit z tohoto života co nejvíce pouze pro sebe, ale žít Boží plán, pomáhat zachraňovat životy jiných lidí. Tomuto poznání předcházela návštěva zakladatele misijní organizace OM George Verwera, který přijel do mého rodného města a v naší církvi mluvil o službě na misijní lodi OM. Věděl jsem, že to je to, k čemu mě Bůh volá. V roce 2019 jsem se na misijní loď OM Logos Hope přihlásil a po vstupní GO konferenci jsem se k této službě připojil.“

Během své služby na palubě lodi Logos Hope rostl Natanael v poznání Krista. Bůh mladého muže mimo jiné naučil, že hlavní autoritou v jeho životě je On sám a chce, aby Natanael miloval a respektoval autority na palubě, i když se s tím na začátku svého života na misijní lodi potýkal. Bůh ho změnil a nyní se k autoritám chová s respektem, který od něj chce.

Natanael spojuje svoji kreativitu a umělecké nadání s touhou oslavovat tím Boha. Říká: „Chci investovat svůj talent do Jeho království a pomoci šířit dobrou zprávu. Až jednoho dne opustím loď, plánuji založit firmu na výrobu organického, recyklovatelného, udržitelného a fair trade oblečení. Chci vytvořit obchodní značku „Golgotha Garments“ k oslavě Božího jména a pravidelně věnovat alespoň 10 procent zisku na charitu.“ PAVEL ZOUL

misionář a projektový manažer OM Česká republika

BATALION

text JOSEF ŠŤASTNÝ, Víckovice

Ve čtvrtek pak jsem se oblékl do vojenských šatů a odpoledne celý I. batalion šel do Čáslavi pro pušky. Překvapil nás ale takový déšť, že jsme rozmokli do kůže. Že ale bylo teplo, nebylo to nepříjemné.

Tam jsme se zdrželi až do večera a šli nazpět potmě do Třebešic. Já ale hned šel do Hory a klidně se vyspal, mysle, že již naposledy. V pátek pak jsme se úplně vystrojili a pak přišel rozkaz, že pojedem do Bosny. A já vzkázal mé drahé ženušce, aby mne v neděli navštívila, a proto jsem si odpoledne vypůjčil kolo a jel jsem do Hory říci, aby Stázička příjezd ke mně překazila.

Odpoledne jsme přísahali věrnost našemu mocnáři a pak slyšeli slavnostní řeč, abychom byli věrni a udatni. Večer pak jsme se ubírali za zvuků hudby do Čáslavi na nádraží, kamž jsme přišli asi v jednu hodinu po půl noci, byli jsme uvaginýrováni do připravených dobytčích vozů a čekali na odjezd. Ten hluk nelze vypravit, to může pochopit jen ten, kdo to zažil. Většinou mužstvo bylo opilé, zdrcené. Ó, jak blaze je tomu, kdo i v takovém hluku dovede se utišit v Pánu. I já tiše ku Pánu vzhlížel, a měl jsem pokoj.

Z Čáslavi jsme vyjeli asi v 6 hodin dne 1. srpna, za krásného jitra, kdy slunko mile svítilo, ale v srdci byla úzkost a bázeň z útrap na cestě daleké. Brzy nesnesitelné vedro činilo nám cestu obtížnou. Já prosil Pána za trpělivost, abych s ostatními nereptal, ale byl silný ku snášení všech obtíží. Poznával jsem čím dál více, jak veliká to milost být Páně. V myšlenkách svých stále jsem si připomínal ta milostná zaslíbení Boží, a tak se potěšoval.

Cesta nám trvala čtyři dny a čtyři noci. Jeli jsme až do Brčky, kde jsme od pěti hodin ráno až do dvou hodin odpoledne odpočívali a pak šli asi pět hodin do jedné vesnice jménem Grakškulak, kde jsme lágrovali. Ach na tu cestu nezapomenu nikdy. Unaveni po pěti bezesných nocích, nastoupili jsme ten marš v horku a prachu za 35 °C. Jak mnoho trpělivosti je potřebí, to ví snad jen ten, kdo takového něco zakusil. Brzy po stranách leželo množství unavených, nemohouce dále jíti. A jak by také mohli, když tolik mnoho alkoholu otrávilo jejich svěžest a sílu. Ó, jak mne blaží, že nejsem otrokem alkoholu a že mohu s jasnými myšlénkami kráčeti uprostřed těch tabákem a alkoholem se potácejících kamarádů. Ovšem, že mezi nimi jsou též slabí, ale na to není bráno žádného ohledu. Jen jeden případ uvedu, jak nakládáno bylo s unavenými. Jeden svobodník klesl únavou a zůstal v bezvědomí v příkopě ležeti. Co nyní, když s tak velikým transportem, čítajícím skorem 600 mužů, ani jediný lékař nebyl, a ti, kteří byli jako záchranná společnost vyzbrojeni, nevzali sebou nic k občerstvení. Co jiného zbývalo než se pokusit o vzkříšení, vodou a obklady. A tu jede v automobilu jeden major a ještě s hněvem volá: já mohu jet a ty nemůžeš jít? Ó ta lidskost. Slovo Boží praví, buďte milosrdní, jak těžká zodpovědnost pro takové nemilosrdné. Přišli jsme na místo asi v 10 hodin večer, vypili kávu, totiž černou vodu, a ustýlali si na jedné stráni k nočnímu odpočinku. Prvá noc pod širým nebem, ale příjemná. Každý jsme si vzali kus suché trávy, jež byla tam ve stohu, přikryli celtami a plášti a sladce usínali. Ó, veliká útrapa to je v takovém parnu mašírovat, když taková váha svírá záda i prsa a ztěžuje tím dýchání. Srdce mi bilo v rychlém tempu, tělo pálilo, nohy se chvěly. Po vroucí modlitbě, v níž jsem své drahé Pánu poroučel, jsem usnul a spal až do pěti hodin. To bylo ráno dne 6. srpna ve čtvrtek a my, posilněni klidným spánkem, vesele jsme si vykračovali k dědině, kamž jsme přišli asi o čtvrté a půl hodině odpoledne, a byli s jásotem vítáni od aktivního vojska našeho praporu, který tam byl ubytován na poli jednoho Žida. A tím časem nám již nastala vojenská opatrnost, nebo Srbové se již objevovali a nás znepokojovali. Byli jsme ubytováni pod celtami, jídlo bylo dobré a včas, tak jsme tam byli spokojeni. Strávili jsme tam dvě noci. První byla klidná, nám k posile, i celý nastalý den 7. srpna. Ó, jak nám to bylo k občerstvení a posile, dost se vyspati a najísti. To asi byla ale ta poslední klidná noc. Neb noci nastávající jsme byli vyrušeni střelami našich patrol a bylo po spánku.

Vše jsme si připravovali k odchodu blíže srbským hranicím a ve dvě hodiny v noci jsme vymašírovali za svitu měsíce a pěkného chladu. Pěkně se nám to šlo a v šest hodin jsme přišli na jeden plac stranou Janiny a tam jsme čtyři hodiny odpočívali a při tom obědvali.

■ příště: U srbských hranic

DAVIDOVO SČÍTÁNÍ LIDU

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“ 2S 24,1

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949)

Kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická, bývalý předseda Rady CB, působil ve vedení Ekumenické rady církví. Teolog, učitel ETS, s manželkou Hanou žije v Praze. Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků. S čítání lidu je tu popsáno jako něco trestuhodného. Proč? David byl člověk, který měl zkušenosti s poražením Goliáše, vítězstvím nad Saulem, zažil mnohá válečná vítězství a často vítězil s menšinou bojovníků, protože ho vedl Bůh. Jen výjimečně svolával pomoc ostatních izraelských kmenů – on sám byl z Judy a ostatní kmeny přicházely na pomoc jen v situacích ohrožení říše. Jenže v tomto případě si najednou chtěl vybudovat svoji vlastní stálou armádu a začal kvůli tomu sčítat vojsko. Chtěl vědět, kolik mužů by mohl povolat do zbraně a vytvořit si touto regulérní armádou jakousi jistotu. To se Bohu nelíbilo. Pořád musíme mít na mysli, že slovo „Izrael“ znamená „Hospodin bojuje“. To Hospodin bojuje za svůj lid. Sčítání lidu byla tedy opovážlivost.

V 1Pa 21,1 je přesně tato situace popsána následovně: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele.“ To jsou dvě velmi rozdílné verze. Tak kdo podnítil Davida? Můžeme jít do Nového zákona. Pavel měl osten, který ho bil přímo do tváře. Ve 2K 12,7 píše, že to byl osten od Pána Boha. Ale vzápětí udává, že to byl posel satanův. Takže i zde vidíme, že není úplně jednoduché třídit věci podle toho, co je od Boha a co je od satana, protože Bůh někdy může dát satanovi možnost, aby nás tříbil a různým způsobem zkoušel. Bůh nebránil satanovi, aby vsugeroval Davidovi myšlenku, že se má spolehnout na sebe, a nechal ho, ať to tedy zkusí. Ať se zjistí, jestli David podlehne pokušení, že si se svojí armádou vystačí sám, a už nebude spoléhat na Hospodina.

Je to vysvětlení i pro dnešní křesťany a jejich vlastní životní trápení? V Novém zákoně v řečtině je slovo „peirasmos“, což znamená zároveň „pokušení“ i „zkouška“. Když se podíváme na nějakou těžkou věc v životě člověka, můžeme říct, že nás napadl satan, ale vzhledem k tomu, že jsme Boží děti, mohl mu to dovolit Bůh, abychom poznali svou slabost. Nebo aby nás dovedl někam, kam jsme sami jít nechtěli. Bůh je nade vším, i nad dějinami. I v našem osobním životě, pokud jsme se mu vydali, nás Bůh vede, a to i když některým věcem nerozumíme. Mnohdy i zlé věci mohou způsobit dobro – ohlédneme se a vidíme, že nás Bůh vedl třeba k pokání a naučil nás něco, co nám pro budoucnost bylo k dobru. Nemůžeme to říct člověku, který zrovna trpí, ale můžeme to vztáhnout do svého života – že mi bylo k dobrému, když jsem pobyl v trápení (Ž 119,71). David vždycky zůstane úžasným příkladem, protože to při svých mnohých chybách byl člověk, který dovedl činit pokání a který byl králem podle srdce Hospodinova. To je velmi důležité.

V Bibli je zmíněné sčítání popsáno jako ohavnost. Ale o Davidovi se dál píše, že byl vždycky spravedlivý a jednal v souladu s Boží vůlí – až na tu věc s Urijášem. Proč tam tento hřích není zmíněn, i když měl za následek tisíce mrtvých – tedy nesrovnatelně horší následky než vražda Urijáše? To ukazuje na to, že Davidovo pokání vzal Bůh vážně, a tak už nejsou všechny Davidovy hříchy vyjmenovávány. Nájemná vražda Urijáše byla zřejmě největší hřích, ale David samozřejmě selhal několikrát. A jedno velké selhání bylo právě toto sčítání lidu, kdy si z výše uvedených motivů nedovoleně dovolil spočítat jiná pokolení než Judu. Bůh ale odpouští dokonale.

Sčítání trvalo devět měsíců a je psáno, že ho nedokončil. Sečtené počty se v knize Paralipomenon a v knize Královské rozchází o statisíce. Je to právě tím, že sčítání nebylo dokončeno, nebo Bibli v takových věcech prostě nelze brát doslova? Věřím, že Bible je pravdivá, ale nevyučuje všechny věci stejně. Vyučuje o Pánu Bohu, o hříchu, o člověku. Zeměpisné, přírodopisné a dějepisné věci v Bibli jsou někdy přesné a jindy tvoří pouze kulisu dějům spásy. Rozdíl v uvedených počtech – a v tom se starozákoníci liší – může být způsoben jednak tím, že sčítání nebylo dokončeno (dva kmeny dokončit vůbec nemohl – kněžský kmen Lévi nechodil do války a Benjaminovcům patřilo území Jeruzaléma, kde byla svatyně, takže Benjamínce Jóab také nechtěl počítat), jednak rozdílným počítáním. Slovo „tisíc“ je v hebrejštině až na jediné písmeno totožné se slovem „válečník“, takže nemuselo jít o počty tisíců lidí, ale počty trénovaných vojáků – válečníků, ne obyčejných lidí. Chyba v opisu textu není vyloučena.

Nemohl si Bůh tento detail „ohlídat“? Vždyť pokud je chyba v jednom, může být chyba i v jiném a věrohodnost Bible tím klesá… Myslím, že to ukazuje právě na to, že Bůh „neznásilnil“ autory Bible. Psali pod vlivem Ducha svatého, ale Bůh jim ponechal jejich přirozenost, jejich styl jazyka, jejich kulturu. Pozná se, co Bible tvrdí a vyučuje, a co je doprovodným materiálem.

Mor padl na lid. Proč Bůh trestal Davidovou chybou celý Izrael? Tento příklad nám ukazuje závažnou věc – že za chyby vůdců platí lid. Mnozí Němci, a to i ti, kteří nebyli pro válku, trpěli za to, že jejich vůdce dělal tak strašné věci. Když je člověk ve významném postavení, může ovlivnit životy těch, kdo jsou mu svěřeni. A David byl králem Izraele. Prožívá hluboké pokání. Nejprve lituje, a když vidí, jak umírají lidé, dokonce přijde s prosbou, jestli by ten trest nemohl dopadnout na něj a jeho rodinu. To je úžasný příklad politika i pro dnešní dobu – pro vyvození politické zodpovědnosti. I dnes by mělo zaznívat: „Zaplatím to já a moje rodina, neměl by to za mě platit stát, tedy druzí lidé.“ To je velmi aktuální věc.

Co je největším poselstvím tohoto příběhu k současným křesťanům? Když uděláme chybu, máme volat k Hospodinu jako David. Nedělal všechny věci dobře, ale byl podle srdce Hospodinova. Dovedl činit pokání. To je to největší. Bože, přijmi mě, očisti mě, obejmi mě Kristovou láskou a dej mi zase možnost jít za Tebou. Možná některé důsledky hříchu dopadnou na náš život, ale možná to Bůh zastaví, protože už to mnohokrát udělal.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

ČESKÉ DĚTI MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT. NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY. STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE!

Program přišel v pravou chvíli a dokázal odhalit problémy jednotlivých žáků. Na základě tohoto můžeme s dětmi dále pracovat.

Výborný program! Vaše nápady určitě využiji i ve své pedagogické praxi. Děkuji.

Program byl velmi přínosný! Rozhodně jste člověk na pravém místě!

Děkujeme za program o šikaně. Je dobré o tom mluvit, protože děti šikanu kolikrát samy ani nerozpoznají.

PŘÍBĚH LEKTORA: Kontaktovala mě paní učitelka z místní ZŠ. Má ve třídě několik dětí, které experimentují s kouřením. Děti hodně zaujal pokus se simulovaným „vykouřením cigarety“. Docela je vyděsilo, když na pokusném kapesníku viděly, kolik dehtu se do plic dostane z jedné cigarety. Závislosti se rozvíjejí často pod vlivem okolí, a tak mě těší, když se dětem mohu v této oblasti věnovat, dokud je ještě čas.

I Vy se můžete stát lektorem programu Zdravá mládež. Grantové řízení vyhlašujeme obvykle v únoru na www.mezinarodni-potreby.cz/granty.

Investujte do naší mladé generace!

 Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  Podporujeme 30 křesťanských lektorů z řady církví.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity.

Přispějte prosím na náš účet č. 2700139555/ 2010, variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Sdělte nám své kontaktní údaje a my Vám budeme pravidelně zasílat zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, Navštivte www.zdrava-mladez.cz. nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

ZELENÁ DOHODA

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Green Deal jako dohoda o politických opatřeních, vedoucích k tomu, aby Evropa byla v roce 2050 klimaticky neutrální, byla zvláště letos po zveřejnění balíčku „Fit for 55“ nazvána jak cestou k záchraně, tak i zelenou sebevraždou. Čím je podle vás „Zelená dohoda“ pro Evropu, potažmo pro svět?

Buďme rádi, bratře Kohne, že už jsme z Egypta venku. Hořící keř a ohnivý sloup – to by už dneska Bohu neprošlo.

PAVEL HEJZLAR

soukromý zemědělec, CB Náchod

V našem rodě se zemědělstvím živí už několikátá generace. Vlastně žiju venku. Zelená dohoda se mě přímo dotýká například v souvislosti s opatřeními ohledně strojů, u kterých musí být filtry pevných částic a přísady pro snižování zplodin. Chápu to a přijímám, i když je to zátěž, která mi navyšuje objem práce. Ale přijde mi, že se problém klimatu začíná řešit od prostředku, přičemž se neudělal začátek. Toho, co zemědělské stroje vypustí do vzduchu, je ve srovnání s celkovou dopravou zanedbatelně málo, jen malinká kapička. Velká část zboží, které je převážené autodopravou a nákladní dopravou, by mohla jet vlakem. Tam má smysl o tom přemýšlet. Zplodin by byla pětina. Ale stojí to přemýšlení a kvalitnější organizaci práce. A to neumíme, i když máme silnou mobilní síť, internet a všechny možné technické vymoženosti. To mi selský rozum nebere. Kdybych já jako zemědělec nepřemýšlel dopředu, tak neudělám nic. Myslím, že prostě jen neumíme překonat vlastní pohodlí.

S tím souvisí i používání postřiků. Bez těch základních to nejde, ale vadí mi, že družstva cpou postřiky na pole hlava nehlava. Už jako kluk pamatuju, že se ve žních poseklo obilí a na zelené hnojení se tam zasela hořčice nebo řepka. Do půdy se tak dostal dusík a všechny potřebné prvky. Dneska velké společnosti posečou řepku, z výdrolu tam naroste zelené hnojení, ale místo aby vzaly pluh a zaoraly to, tak se to dvakrát spálí randapem. A pak mluvíme o zelené Evropě. Já jsem pro ekologii, ale musí to mít hlavu a patu. A musí to jít od začátku do konce, ne začít v půlce a začátek vynechat. To nemůže fungovat.

RNDr. JIŘÍ NEČAS

matematik, výpomocný kazatel v ČCE a environmentalista

Vážím si toho, že se k Zelené dohodě (vyhýbám se anglicismům) mohu vyjádřit, i když si uvědomuji, že se mi nedostává informací a ve svém věku (77 let)

už běžně uvažuji v kratších časových horizontech. Těší mě, že politici konečně přijali dokument, který je v souladu se současným poznáním zákonitostí na Zemi, a tím i odpovídá Božímu poslání pro člověka. My lidé nemáme Boží stvoření drancovat a ničit, nýbrž máme o ně pečovat a v dobrém je spoluutvářet. A tak mám ze Zelené dohody radost a těší mě, že vznikla v mé domovské Evropě. Neznamená to ovšem, že by ve mně nebudila i určité rozpaky. Má znamenat změnu, a obávám se, že není plně slučitelná s naší prorůstovou ekonomikou – ta nemá budoucnost. Současná energetická krize naznačuje, že by přechod mohl být krutý pro ty nejzranitelnější skupiny obyvatel. Dokáží s tím politici něco udělat? Za velice kontraproduktivní považuji odklon řady států od jaderné energetiky. Objevují se i rozpaky, zda státy, které k dohodě nepřistupují, ekonomicky Evropu nepřeválcují. Věřím však, že i ony si uvědomují nutnost výrazné změny – změna klimatu a další nevratné procesy jsou varováním všem.

Dnešní ekonomika není Zemi příznivá. Změna je nutná. Je obsahem biblického slova metanoia – pokání. Již dávno volali k pokání Jan Křtitel a Ježíš Kristus. Existuje cesta k oné žádoucí změně? Připomeňme si Ježíšova slova „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ A tak Zelené dohodě rozhodně přitakávám a přijímám ji jako novou výzvou „pro všechen lid“ (L 2,10) jít za Kristem, a tedy i jako výzvu k evangelizaci.

Ing. BENJAMÍN MAREČEK

ekonom, člen sboru CB v Praze 3

Domnívám se, že pro EU je Zelená dohoda příležitostí, pro ČR rizikem. Na to, o jak rozsáhlé a zásadní téma jde, o něm moc nevíme. Jednání o parametrech pokračují, ale zdá se, že zelený úděl pro dosažení klimatických cílů je daný. Politici uviděli volební potenciál a firmy příležitosti. Zaznívají však hlasy, jestli na ně nepřesouváme svoji osobní zodpovědnost až příliš. Nakolik jsou zájmy jednotlivců o záchranu planety skutečné, se pozná, až se objeví přesná cenovka. V Evropě jsme naštěstí tak bohatí, že se těmto otázkám můžeme věnovat.

Nastanou změny v geopolitice, energetice a bezpečnosti. Společně se změnami ve finančním systému se změní chování firem, chování lidí, způsob života, bydlení, cestování atp. Budou vítězové a poražení. Dojde k přerozdělení bohatství, a navíc bude někdo muset zelený účet zaplatit. Bude se nám žít lépe, nebo o něco přijdeme? Podaří se nám přetavit příležitosti do výhod a využít veřejné zdroje financí?

Zájem o životní prostředí nesmí být ideologií nebo náboženstvím. Křesťané vnímají rozdíl mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Správné chování není vhodné vynucovat zvenčí, mělo by souviset se správným uvažováním – se změnou myšlení a hodnot, které může způsobit Bůh v nás. Zvnějšku vyvolané změny budou dočasné; lidé i firmy budou hledat způsoby, jak pravidla obejít. Jako křesťané musíme více promýšlet náš vztah k přírodě a ekologii. Když naše postoje budou vycházet z lásky k Bohu a k jeho stvoření, dokážeme se vyrovnat i s otázkou, jestli se správné chování vyplatí, nebo jestli nás to něco bude stát.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Pětirublovka

GLOSA

DANIEL RAUS, novinář a publicista

Držím v ruce starou pětirublovku. Pochází z roku 1947, je zvláštně barevná, připomíná opulentní bankovky carského Ruska, které byly na výšku. Na internetu jsem našel podobnou, právě se prodala za 41 Kč. Ještě mají další v hodnotě jednoho rublu, vyvolávací cena 70 Kč.

Já ale nejsem sběratel historických peněz. Ke svému kousku jsem přišel náhodou ještě jako kluk. Kráčím po náměstí a koukám, něco barevného leží na zemi. Pětirublovka. Nepochybně vypadla z kapsy některému z ruských (alias sovětských) lampasáků, kterých bylo v mém rodném městečku požehnaně, mohu-li tento pozitivní výraz použít.

Příběh byl vždycky stejný. Důstojník vyrazí z kasáren na „pakupki“, za ním kráčí s odstupem dvou kroků obyčejný voják. Jejich cesta směřuje nejdřív do obchodu s taškami a kufry. Za chvíli z něj vychází důstojník, za ním s odstupem dvou kroků nese kufr (nebo dva) jeho vojenský poskok. Obcházejí náměstí, kufry se plní, voják se trmácí, až spokojený důstojník zamíří zpátky ke kasárenské bráně.

Jednou jsme dostali zprávu, že kdesi v těch kasárnách je křesťan. Baptista. Nikdy se k němu ale nikdo nedostal. Obyčejní vojáci neměli vycházky, snad kromě toho nošení kufrů. Kasárna jsme měli přes ulici, což skýtalo řadů smutných a trpce veselých příběhů. Hlavně ale neuvěřitelný kontrast s knihami, které jsem tehdy četl. Napsali je pánové Tolstoj a Dostojevský.

S potomkem Lva Nikolajeviče jsem po mnoha letech pracoval ve Svobodné Evropě. Skvělý člověk. Myslím, že docela těžce prožíval to, jak se nakrátko otevřené dveře ke svobodě začaly v Rusku zase zavírat. Je to líto i mně.

ZPĚVNÍK PRO ŽIDOVSKÉ SVÁTKY

text JAN ŠKRAŇKA foto ARCHIV

Judaistika má mnoho vrstev a je silně postavena na tradicích víry, říká Ráchel Polohová v jednom z rozhovorů. „Jednou z vrstev judaistiky je podle mne cíl vyprávět o minulosti, o obětech holokaustu, oživit to, pokračovat v téhle bohaté kultuře a nedovolit, aby byla v Evropě zapomenuta. Snažím se aplikovat to, co vyzkoumám nebo objevím,“ dodává a nejsou to prázdná slova. Vystudovala konzervatoř a zaměřila se na židovskou hudbu a kulturu. Se svým hudebním tělesem absolvovala úspěšné hudební turné v Izraeli. „Soubor Noach je významná kapitola mého života, doprovázela jsem ho od jeho počátku a starala se o jeho provoz a organizaci. Pět nadšených chlapů se rozhodlo, že bude zpívat hebrejské písně. V době svého vrcholu měl i pět koncertů měsíčně – převážně v Čechách a na Slovensku,“ přibližuje svoje působení v hudebním uskupení. Stala se šéfredaktorkou časopisu Maskil.

Dnes bychom Ráchel Polohovou našli na univerzitě v Jeruzalémě, kde přechodně žije a díky stipendiu Ministerstva zahraničí Státu Izrael studuje chasidské niguny. Ráchel pochází ze sboru CB ve Frýdku-Místku, kde jsou členy její rodiče.

Jako hudebnici a odbornici na kulturu a hebrejštinu se Ráchel podařilo dát dohromady zpěvník Šana Tova – soubor písní, které se váží ke všem izraelským svátkům. Pro křesťany by mohl být zajímavý zejména svátek Pesach (s nímž souvisí křesťanské Velikonoce) nebo svátek Purim (často citovaný příběh Ester) a Chanuka, která je v těsné blízkosti Vánoc, a podobné poselství „svátku světla“. Nad tím vším stojí šabat, tedy den odpočinku (sobota – pro křesťany neděle). Vznikl tak hybrid zpěvníku, kalendáře a bohatých komentářů.

Kniha je zároveň unikátním sborníkem a poutavým a zábavným průvodcem celým rokem židovských svátků, první svého druhu. Velmi příjemnou formou odhaluje i význam svátků a jejich původ.

Fanoušky hebrejštiny potěší původní text, fonetický přepis a překlad. Zpěvník obsahuje více než 40 známých i méně známých komentovaných písní, seřazených do jednotlivých kapitol podle svátků. Najdete zde i velmi kvalitní notový zápis. Knihu oceníte i v případě, pokud chcete o svátcích nebo během tematických akcí zakomponovat hudební část, případně získat ověřené a uchopitelné informace. Samozřejmostí je původní hebrejský (vokalizovaný) text s českým překladem v pěkné grafické formě. Hudebníci navíc Šana Tova

78 stran, formát 21 x 21 cm Nakladatelství: YOU STORY UP!, 2021 Stránky projektu: sanatova.cz

ocení výběr papíru, který dovolí praktické uchopení do stojanů (u většiny knih je to bez kopírování nemožné).

Ke knize se během její tvorby vyjádřili jazykoví odborníci, rabíni a kantoři. Váhu projektu bezpochyby zajistila také autorčina odbornost a její znalost tradic, vycházející z jejího dlouhodobého pobytu v židovském prostředí a spolupráce s židovskými komunitami. Odpovědí na vydání sborníku je velký zájem a požehnání i ze strany židovských obcí a rabínů. Projekt může přinést užitek i v jiných než náboženských kruzích – například základním a jazykovým školám nebo lidem se zájmem o historii a kulturu.

Když chybí mužské vzory

Philip Zimbardo: Odpojený muž

Grada Publishing, 2017

Tato kniha se mnou celkem otřásla. Známý psycholog, profesor a spisovatel P. Zimbardo v ní ukazuje na devastující vliv moderních technologií na chlapce a mladé muže. Klade si otázku, proč za všemi probíhajícími ekonomickými, společenskými a technologickými změnami zaostávají v západním světě především mladí muži. Autor dělí knihu do tří částí: Příznaky popisovaného zaostávání, příčiny a nakonec přináší i návrhy na řešení. Na základě mnoha výzkumů a následně tvrdých statistických dat ukazuje, že stále více chlapců má problém uplatnit se na trhu práce, v porovnání s dívkami dokončit školu, roste také počet chlapců, kteří se nejsou schopni osamostatnit a do pozdního věku zůstávají s rodiči. Autor dále upozorňuje na devastující vliv pornografie a počítačových her – náruživosti, které dle statistik násobně víc propadají chlapci než dívky. Když následně odhaluje příčiny toho, co popisuje, pak si všímá, že mnoho chlapců vyrůstá bez mužských vzorů, dále bez otců, s tím, že někdy je to kvůli rozvodu, někdy ale proto, že otec je citově vzdálen. Dále autor ukazuje na špatný vliv médií, na školství, které je mnohem více nastaveno na memorování bez dopadu na praktickou výuku. Dále se věnuje fenoménu vzestupu žen, který není dle autora dán jakousi dívčí válkou, ale společenskými změnami, které leckdy předefinovávají tradiční mužské a ženské role. Sympatické je, že autor nekončí jen u popisu, ale navrhuje i řešení, která jsou velmi praktická, a to jak pro školy, různé výchovné instituce, tak i pro rodiče.

Knihu vřele doporučuji každému, kdo pracuje s mladými lidmi – nejen s chlapci, ale i děvčaty. DAVID NOVÁK ■

Teorie inteligentního plánu

Josef Potoček: I řekl Bůh…

Texty k tématu stvoření vs. evoluce. Křesťanský život, Český Těšín 2021

Knihou I řekl Bůh… navazuje Josef Potoček na svoji předchozí knihu Mýtus evoluce (Juda 2021). Jedná se o soubor textů na téma »stvoření versus evoluce«, které byly uveřejněny v různých časopisech za posledních třicet let, tj. od doby, kdy politická změna v naší zemi otevřela nové možnosti i v této oblasti. V chronologicky pojatém sborníku se stovkou příspěvků (několik jich je i od jiných autorů) podává informaci o vývoji a obsahu diskuze ve světě, s důrazem na dvě věci zásadního významu pro naše chápání života. Z hlediska poznání vědy se jedná o důraz na informační základ života, který nutně vede k úvahám o skrytém původci a který nakonec vyústil do teorie inteligentního plánu. Ten v podstatě říká, že vykládat život bez Boha je podobné jako psát historii katedrál s vyloučením architektů. Druhá věc na to navazuje a týká se přesahu do oblasti teologie a víry – na základě biblického pohledu na původ člověka a na problém utrpení a smrti je odmítnut koncept teistické evoluce jako nepatřičný a matoucí kompromis. Součástí sborníku je i přes třicet recenzí na knihy, které v uvedeném období vyšly u nás i v zahraničí, zejména v Německu a v anglosaské oblasti. I to má význam z hlediska lepší orientace o povaze diskuze, která je na toto téma vedena v současné době u nás i ve světě. JAROSLAV BAJER ■

TIP

Za zdmi kláštera

ANNA DUCHKOVÁ

Bezmála tříhodinový dokument Velké ticho (Die große Stille) z prostředí kláštera kartuziánského řádu La Grande Chartreuse není divácký zážitek pro každého. Kdo se ale nenechá odradit nestandardním formátem, může si odnést nevšední zkušenost na hranici meditace.

Mniši žijící v klášteře pod mohutným horským masívem tráví všechny své dny v tichu a v úplném odloučení od světa. Film režiséra Philipa Gröninga chce vnímavému divákovi zprostředkovat něco z ticha stráveného s Bohem, které zde prožívají řeholníci daleko od světa 21. století. „Hlubokou meditaci, kontemplaci a vnitřní harmonii v souladu s přírodou není třeba hledat jen v aktuálně populárních východních filozofiích a náboženstvích,“ shrnuje své dojmy z filmu jeden z uživatelů serveru ČSFD. Sílu dokumentu dává citlivá kamera i skutečnost, že jeho autor spolu s mnichy po řadu měsíců sdílel jejich způsob života. Nepředkládá ho díky tomu divákovi jen jako vnější pozorovatel, ale je schopen skrze kameru zprostředkovat i jiné plynutí času za zdmi kláštera a transcendentní rozměr bytí, který je pro členy tohoto asketického řádu naprosto zásadní.

Děti

„Rozhodla jsem se, že si vezmu život. Už nemám sílu. Nezvládám svoje děti, svoje finance, své myšlenky. Řeším jen to, kdy. Musí to být po dávkách, abych ještě nakoupila dětem věci do dětského domova. A taky zaplatila nájem, ať nezůstane dluh.“ S těmito slovy přišla do kanceláře matka čtyř dětí. Znala jsem ji dva roky, získala sociální byt v době, kdy bydlela v azylovém domě pro matky. Ten den si pamatuji naprosto přesně. Zaklepala, že se stěhuje a nemá vůbec nic. A neměla. Pár igelitových tašek leželo před kanceláří a v nich oblečení, boty a dvě deky. Ihned jsem začala hledat dobré lidi, kteří by darovali postel, že už jí nebudou dělat problémy. Žaneta po třech měsících povolila. Ale děti svůj slib plnily pouze první měsíc. Pak se vše rozjelo nanovo. V noci zamykala byt, aby neutíkaly, nemohla si najít práci, bála se problémů, které by mohly vzniknout v době, kdy nebyla doma. Starší syn, desetiletý, na ni jednou večer, když mu bránila utéct ven, vytáhl velký nůž. Žaneta už z toho neviděla cestu ven, unikal jí smysl jakékoli její snahy. V době největší krize přišla další rána – její čtrnáctiletá dcera zjistila, že je těhotná. Žaneta neviděla jiné východisko než podstoupení interrupce. Musela si na zákrok vzít půjčku od místního lichváře. Peníze, které spořila dětem na vánoční dárky, byly také nenávratně pryč. Ještě

Příběhy ztracených existencí

skříň, pár talířů a povlečení. Během tří dnů se to podařilo a paní Žaneta měla kam uložit děti. Ke konci týdne jsem Žanetu večer navštívila. V bytě panovalo prázdno a stísněná atmosféra. Žaneta odešla od muže, který ji bil a znásilňoval, bral jí veškeré peníze, urážel ji před dětmi a zakazoval jakýkoliv kontakt s jinými lidmi. Když ji zbil tak, že ji lékař na pohotovosti tři hodiny sešíval, uvědomila si, že pokud neodejde, mohou děti zůstat bez matky.

Žaneta bydlela v městském sociálním bytě rok, když přišly první velké problémy s dětmi. Starší dcery se chytly špatné party, začaly experimentovat s drogami, přišly první sexuální zkušenosti. V té době jim bylo 11 a 13 let. Dva mladší synové utíkali z domu, v partě ničili majetek druhých, začali okrádat lidi a několikrát zaútočili i na vlastní matku. Žaneta byla zoufalá. Neustálé stížnosti ze školy, výslechy,

Bůh je jedinou motivací nevzít si život. Ale bolest je k neunesení.

předvolání na policii a schůzky na sociálním odboru ji vyčerpávaly tak, že vypadala o dvacet let starší. Do toho všeho ji trápila neutěšená finanční situace. Neměla prostředky na jídlo, oblečení a hygienu. Podařilo se vyřídit dary z nadací, jenže to byla pomoc sporadická a nejistá. Děti ale potřebovaly jíst každý den.

Žaneta se rozhodla, že děti umístí do výchovného ústavu. Zůstal s ní jen nejmladší syn, kterému bylo v té době 6 let. Děti ji za to nenáviděly, i když si je často brala domů a jezdila za nimi, jak jen to bylo možné. Prosily ji, aby si je odvezla domů, téhož večera přijela Žanetina širší rodina a fyzicky ji napadla. Mezi nimi byl i její nejstarší syn. Žaneta bojovala s myšlenkou, že je tak špatná matka, že bude lepší, když nebude žít. Přišla zlomená, zničená a odhodlaná sáhnout si na život. Během rozhovoru mi řekla, že věří v Boha a On je jedinou motivací si život nevzít. Bolest, kterou prožívá, je ale k neunesení.

S Žanetou jsme se společně vydaly k Hospodinu s prosbou. Celou dobu plakala, ležela na zemi, hlasitě dýchala. Po hodině vstala a z očí jí hleděla právě ta silná žena, jakou jsem v ní vždy viděla. Odcházela se slovy: „Všichni okolo mě jsou zbabělí, ale já se nedám, dokážu, že má život smysl. I když to na první pohled někdy není vidět.“

■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 16. 2. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává sborník židovských písní Šana Tova od autorky Ráchel Polohové. Výhru věnuje nakladatelství YOU STORY UP!

Tajenka z čísla 01/2022: Tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Knihu S Ním vyhrává Michal Klemm, Náchod. Připravil Dušan Karkuš.

PODOBENSTVÍ O TŘÍDĚNÉM ODPADU

text DELICIE NERKOVÁ

Po celodenní túře po pražské dlažbě jsem dostala hlad. Nebyl ale čas ani nálada jít do nějaké hospůdky. Mou nerozhodnost a frustraci vyřešilo zazvonění mobilu: „Kde jsi a co děláš?“ zeptala se kamarádka. Následovalo pozvání do klubovny přátel čehosi. Bylo to nedaleko. Zakoupila jsem nějaké saláty, mňamky a nápoje v šikovných plastových obalech, a s pocitem úlevy jsem do té klubovny zamířila. Petra mě uvítala s otevřenou náručí a s omluvou, že mi nemá co nabídnout, protože přátelé vyjedli všechny sušenky i oplatky, a doplnění zásob se uskuteční zítra.

JSEM BLÁZEN KVŮLI SVÉ LÁSCE – K BOHU, ALE I K PLANETĚ, KTEROU NÁM DAROVAL.

„Nevadí,“ spokojeně jsem zahlásila a na stůl jsem vyndala zakoupené občerstvení. Petra byla nadšená. Po hodině odešla a já slíbila, že stůl uklidím, světla zhasnu a bezpečnostní dveře klubovny pečlivě zabouchnu.

Pustila jsem se do sklízení... Ale ouha! Kde tady mají koš na plasty? Nemají?! Vyhlédnu oknem na osamělou popelnici na smíšený odpad. Ale já jsem zvyklá, jako všichni u nás v kraji, plasty vyhazovat do žluťáků. A tak mě napadlo tohle podobenství:

Třídit odpad, nebo netřídit, to je, oč tu běží. Je to podobné jako desatero, jako Boží legislativa. Jo, kdyby někdo řekl – MUSÍŠ TŘÍDIT nebo budeš popraven, to by byla jiná! Třídili bychom jako o život. Jenže co když se v tom třídění spleteme? A co hůř, co když nenajdeme možnost, jak tomuto DELICIE NERKOVÁ

spisovatelka, členka ECM Strašnice

příkazu dostát? Tak to bychom si zasloužili popravu? Není to hrozné?

Naštěstí žádný takový příkaz neexistuje. Ale jakýsi zákon máme v srdci. Jenže mám i rozum, který někdy klade zapeklité otázky: Co blázníš? Proč se zabýváš trochou plastů, pro které není příslušný žluťák po ruce? Neboj se, normálně to naházej do té směsné popelnice, nikdo tě kvůli tomu přece nezabije!

Jenže v mém srdci je taková malá komůrka, kde je vzkaz: Miluji tě! Kdo to tam napsal? Aha, asi Bůh... Někde v Bibli jsem četla, že Boží zákon On sám vepsal do našeho srdce. Je to pečeť Boží nezměrné lásky, legislativa milosti, naděje a ochrany, která neselže. Taky Tě miluju, Bože. I to mám v té komůrce napsáno.

Kelímky, krabičky a obaly putují do batůžku. Možná je ponesu až před náš dům, kde je stoprocentně žlutý kontejner. Tam je odložím.

Já vím, jsem blázen. Ale tím, že bych svůj odpad odložila někam, kde se o něj musí postarat jiní lidé, nic nevyřeším. Odpad není dárek. Čeho tím dosáhnu?

Jsem blázen kvůli své lásce. Není to jen láska k Bohu, ale i k té modré planetě, kterou nám daroval. Vím, odplatou hříchu je smrt, a kdo nectí Boží zákony, tak si tu smrt nejspíš zaslouží, jak je psáno. Můžeš namítnout: tím, že odneseš, nebo neodneseš trochu plastu přes půl Prahy do kontejneru, planetu ani nezachráníš, ani neohrozíš. Já vím. Ale nechci se podílet na její smrti, ani na smrti těch, kteří sami sebe ničí. Ty plasty opravdu třídit nemusím. Nemusím, ale můžu. Nemusím, ale chci. Zrovna tak, jako nemusím, ale chtěla bych dodržovat desatero. Poprava nehrozí. Zatím.

najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Ze Salamis se se vydal do kyperského Páfu. najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Ze Salamis se vydal do kyperského Páfu. Ze Salamis se se vydal do kyperského Páfu.

Člověk, který hledá Boha, to nemá jednoduché, protože zápasí s falešnými stopami, falešnými přesvědčeními, falešnými svědky. Hledání se může podařit jen díky tomu, že Bůh sám hledá člověka. (L15,3–10; L19,10)

Jednoduché to není ani v tom případě, kdy člověk hledá zde na Zemi nějakou věc, stopu nebo jiného člověka. Často se při hledání neobejdeme bez pomůcek či pomocníků. Mezi ně při profesionálním pátrání patří také pes a jeho čich. Cvičení psi dovedou vyhledávat například lidi zasypané troskami při neštěstích, ukryté zbraně, střelivo nebo drogy. Naučí se také vycítit změny ve zdravotním stavu svého páníčka či paničky: například se cvičí psi pro diabetiky,

Pátrací psi se snaží více potěšit člověka než najít pravdu PSÍ ČICH MÁ I PSÍ HLAVU

kteří rozpoznají změny v tělesném pachu člověka, kterému nebezpečně poklesla hladina cukru v krvi, a mohou případně zajistit pomoc. Psi se ke všem těmto službám cvičí pomocí pachových konzerv – jsou to sklenice s nepatrnými vzorky pachu, nanesenými třeba na chomáč vaty. Cvičitel otevírá jednu sklenici po druhé a psovi dává odměnu pokaždé, když správně zareaguje na sklenici s patřičnou pachovou stopou.

Psi ale kromě pachu sledují i jiné signály: jsou velmi citliví i na změny v chování člověka. To může být výhodné v případě psích pomocníků pro nemocné lidi, protože zachytí i srdeční příhody nebo jiné zdravotní problémy, které nevytvářejí pachovou stopu. Poněkud to ale komplikuje situaci v případě psů detektivních. Nemusí být jasné, jestli pes skutečně větří stopu, anebo jestli se snaží empaticky vyjít vstříc svému psovodovi. Zvláště pokud má najít stopu věci, která na místě není, ale možná byla. Některé pokusy ukazují, že člověk psovi dává signály, kterými ho může ovlivnit, ať už vědomě, nebo nevědomě.

Jeden z experimentů se snažil zjistit, nakolik jsou psi a jejich psovodi náchylní k falešným stopám. Účastníci pokusu měli v určeném prostoru hledat stopy střelného prachu a konopí. Ve skutečnosti tam ale žádné nebyly, namísto nich autorka pokusu nastražila falešné stopy, které měly odvést pozornost psa (ukryté psí hračky nebo pamlsky) či člověka (červený papírek, kde psovodi předpokládali, že bude ukrytý důkaz). Psi by správně neměli v takovém pokusu vyčenichat nic, přesto ve většině případů signalizovali nález – přitom je nezmátly ani tak „psí“ falešné stopy, ale mnohem více ty „člověčí“.

Na těchto pokusech nás může zaujmout psí věrnost, kdy zvíře dává přednost službě svému pánovi či paní před vlastním požitkem. Na druhou stranu nás může také varovat, že při vlastním hledání v životě můžeme i nevědomky druhé ovlivňovat nebo se nechat ovlivňovat a že nám skutečný nález může uniknout kvůli příliš jasné představě toho, co nalézt chceme. Díky Bohu za to, že nás lidi hledá a že se nám dává najít ne pozemskými smysly, ale nadpřirozeným způsobem.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO CITLIVÝ ČICH PSA je využíván záchrannými složkami po celém světě k vyhledávání zavalených osob. Čich psa je i přes technický pokrok stále ještě mnohonásobně citlivější než nejcitlivější přístroje. Vyvíjí se jen způsob, jakým informaci od psa spolehlivě předat člověku. Pes dokáže např. rozeznat vzorky s rakovinou. Pachová stopa člověka se začíná řadit vedle DNA mezi jedinečné identifikační prvky člověka.