Rozhovor

BOLESTÍ VOJÁKŮ JE NEJISTOTA

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA a ARCHIV MILOSLAVA KLOUBKA

Káže, slouží v armádě, je nonstop dostupný na telefonu, kdyby některý z jeho vojáků potřeboval slovo pomoci. Pamatuje dobu obnovení duchovní služby v české armádě, kde byl jedním ze dvou sloužících kaplanů. Miloslav Kloubek, aktuálně jeden z mála kaplanů z CB, neztrácí úsměv ani smysl pro humor.

Jste kaplanem vojenské služby. Čím jste byl dřív – duchovním v Církvi bratrské, nebo podplukovníkem? Duchovním v CB. I když mi sama církev kdysi dala podmínku, že musím mít nejprve vyřešenou službu v armádě a potom mě vezme za svého kazatele. Takže kdyby otázka zněla „duchovním, nebo vojákem?“, armáda by zvítězila.

Kdy a jak jste uvěřil? Vyrůstal jsem v křesťanské rodině v kladenském sboru a od malička jsem viděl vzor nejen v rodičích, ale i ve všech tetičkách a strýčcích v církvi. Viděl jsem na nich plno velmi cenných svědectví, jaké je to žít s Bohem – bylo to živé pozvání, abych si ani já nenechal ujít tu vzácnou příležitost dát svůj život Pánu Bohu. Vědomě jsem to udělal na táboře pro děti na Rybništi ve svých deseti letech. A potom jsem prožil obnovení svého vztahu k Bohu při evangelizaci v Rakovníku ve svých čtrnácti letech. To pro mě znamenalo utvrzení, že můj život je v Boží ruce, Pán Ježíš umřel i za mé hříchy a já jsem chtěl svůj nový život žít podle něj.

Až tak, že jste se stal kazatelem. Jak a proč nakonec vyhrála armáda? Nevyhrála, stále jsem kazatelem církve, i když jsem propůjčený armádě. Letos už to bude 35 let (celkem 19 let v církvi a 16 let v armádě). Pán Bůh mi naznačoval, že je to moje cesta už při studiu na gymnáziu. Postupně se scházelo několik volání: mnozí kazatelé v církvi mi skvěle posloužili a viděl jsem toto povolání jako velmi užitečné a praktické. Bylo tam i přímé oslovení bratrem kazatelem Ondráčkem, zda bych to neviděl jako svoje poslání. Ze sboru odcházel jako kazatel Jenda Valeš, který nám hodně posloužil, a my jsme se cítili jako ovce bez pastýře, než přišel jeho nástupce bratr Sita. Ale svoji roli také hrálo určité protivenství na gymnáziu, kde jsem si řekl, že když mi svět zavírá svoje dveře, Pán Bůh mi je už dávno otevřel. A musel jsem prožít i vnitřní ujištění, že je to úkol pro mě, když jsem se za to modlil a hledal Boží vůli.

Můžete srovnávat. V čem je služba kazatele těžší než služba vojenského kaplana, a v čem je naopak těžší služba v armádě? V něčem je služba kazatele pohodlnější. Mívá kancelář v domě, kde bydlí, nemusí tolik cestovat za svými ovečkami, protože je má v okruhu kolem sebe, mnoho času si může zorganizovat podle potřeby, má možnost se ve své pracovní době připravovat, studovat, modlit se. V armádě si mnoho věcí může člověk naplánovat, ale dost často mění svoje plány podle okamžité potřeby jednotky, velitele, podle problémů, které se řeší, podle úkolů, které jednotka mnohdy i nečekaně dostává. Vojenský kaplan musí být víc ve střehu a flexibilně připraven na mnohé změny. Přípravy, studium, to většinou dělá ve svém volnu, protože dokud má svoje ovečky v práci, je s nimi a věnuje jim maximum času. Někdy se mi ale zdálo, že je služba v armádě snazší tím, že vojáci jsou vděční za každé dobré slovo, za každé drobné povzbuzení, kdežto

pplk. Mgr. MILOSLAV KLOUBEK (1960)

je kazatel Církve bratrské (v roce 1984 promoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě) a vojenský kaplan. Účastnil se vojenských misí v Kuvajtu a v Řecku, v letech 2004–2006 byl poradcem ministra obrany pro duchovní službu. S manželkou Evou má tři syny. v církvi mi připadali lidé hodně vybíraví na slovo, které se káže, na službu, kterou kazatel dělá. A to jsem měl celkem poklidné sbory, ale od některých lidí jsem to zažil. Armáda má ovečky s mnohem většími problémy, řeší se jich daleko víc než v církvi, ale ohlas na službu duchovního se mi zdál vždycky příznivější.

Jako vojenský kaplan máte za sebou účast na několika zahraničních misích. Jaká z nich – KFOR, Kuvajt 2002 a 2003, Řecko – byla pro vás nejnáročnější? Každá zahraniční mise je náročná – vzdálením od domova, vykořeněním z domácího prostředí a tím, že je to vojenská mise – se zbraní, kterou je nutné mít připravenou. Často také v extrémních klimatických podmínkách. Nikdy se neví, jak taková mise bude probíhat a co se na ní semele. Tím je potřeba udržovat lidi stále v pohodě, být připraven jim se vším pomoci, pomáhat jim a být v co nejužším vztahu s rodinou, což nebývala samozřejmost – nebylo často spojení, nedalo se jednoduše připojit na internet, každý neměl možnost si zavolat, jak potřeboval, počítače nebyly u jednotky samozřejmostí. Ale čím složitější úkol v misi a čím náročnější prostředí, tím důležitější tam kaplan byl a tím rychleji se stal pevnou součástí jednotky.

Asi nejnáročnější pro mě ale byl Kuvajt. Byly to nejdelší mise, v náročném prostředí, od března stoupaly denní teploty od 42 °C až na 55 °C v létě. A klimatizované ubytování jsme měli až od června. Všechno je tím horkem daleko složitější. Byla to první mise toho druhu, nejistota, kam vojáky pošlou (cvičeni byli pro Afghánistán), i když museli být jako specialisti-chemici stranou od konfliktu. Ale nakonec se ukázalo, že i když to označením jako jedna z mála byla válečná mise, navzdory všem zmíněným nepříjemnostem byla nejklidnější. Když jsme ale odtamtud jezdili s pomocí do Iráku, vždycky jsme slyšeli v naší blízkosti střelbu, a stejné to

bylo v Kosovu – střelba nablízku prakticky denně. Horké hlavy místních obyvatel, neutěšená situace v zemi zničené válkou, snaha vymámit z vojáků jakoukoliv cestou nějakou pomoc a výhodu.

Pro laiky je jedním z nejznámějších duchovních mezi vojáky otec Mulcahy z amerického seriálu M*A*S*H Vidíte v této postavě nějaké společné rysy s realitou vaší služby, nebo je to celé jinak? Pro Čechy je ještě známější feldkurát Katz. (úsměv) I o něm mě vojáci jednou přesvědčovali, že je to kladný hrdina, protože má rád pivo. Když mě ale přirovnávali k otci Mulcahyovi, byl jsem raději. Nemám M*A*S*H sice nakoukaný, ale vyrozuměl jsem, že můj kolega je pevnou součástí jednotky, že je to kladný hrdina, přemýšlivý, že je s ním legrace a že usiluje o to, aby správně vyřešil všechny situace. To považuji za důležité ve své službě a snažím se, abych uměl skloubit vážný zájem o potřeby svých lidí s rozumným a vtipným nadhledem, s humorem. Snažím se nikdy nezkazit legraci a ke každému si najít cestu, i když mám tak rozmanité ovečky. A na nějaký díl M*A*S*H se budu muset podívat.

Jakou důvěru má služba vojenského kaplana mezi vojáky? Vojáci se v misi otevřou kaplanovi ještě rychleji než doma. Společné nebezpečí je rychle sblíží. Kaplan je důvěryhodná osoba, o které vědí, že bude umět zacházet s jejich důvěrnými problémy a informacemi, že jim bude rozumět a že najde vždycky způsob, jak je podpořit, povzbudit, jak je rozptýlit a jak jim pomoci zvládnout náročné období služby, kterou je zahraniční operace. Často se mluví o starostech o rodinu, o výchově dětí, o nemocech rodinných příslušníků, o pocitu bezbrannosti, když nemohou na dálku se vším pomoci, o nevěře partnerů, o vyluxovaných účtech, o zhroucených plánech. Dále pak o nadřízených a podřízených, o nervech, které trvalé několikaměsíční soužití přináší, přicházejí, aby se jim ukrátil čas, a kaplan je pro ně rozumným parťákem pro debatu.

Vyhledávají vás i nevěřící? Jak můžete pomoci jim? Po mé patnáctileté zkušenosti kaplana musím říci, že mě vyhledávají především nevěřící lidé. I když už mě také párkrát zpražili, že by si o sobě říci nedovolili, že jsou nevěřící. Ale člověk zakotvený v církvi, jistý si Pánem Bohem, kaplana tolik nepotřebuje. Má přímé spojení a najde si společenství s křesťany sám. Kaplan je pro něj jako drobné zpestření v pestrém životě křesťana. Nevěřící člověk se mi mnohokrát zdál jako vykoře-

PADRE, POTŘEBOVALI BYCHOM, ABY TVŮJ ŠÉF ZASÁHL.

něný. Najde si nějaké kontakty a nějakou pomoc, ale ne vždy ho to naplňuje, a tak pro hlubší rozměr rozhovoru, vztahu nebo kontaktu hledá právě u kaplana.

Co je největší bolestí českých vojáků dnešní doby? Vojáci jsou stejní lidé jako ti z ostatních profesí. Akorát nesou některá rizika více. Pracuje se se zbraněmi, musí být schopný fungovat ve vypjatých situacích, jezdí do rizikových míst, musí počítat s nasazením kdekoliv podle potřeby. Ale v současné době se mi zdá, že jejich velkou bolestí je nejistota. Armáda by ráda vytvořila dokonalý systém kariérového růstu, a to je nutí k neustálému postupu a pro ně a pro jejich rodiny je to ohrožením. Rádi by pracovali tam, kde jsou, ale brzy musí počítat s přemístěním, s novými poměry, s jiným dojížděním, s odloučením od rodiny.

Zažil jste někdy ve službě duchovního beznaděj? Nezažil. Na svatební oznámení jsme si s manželkou před 39 lety dali biblický verš: „Naději máme v Bohu živém.“ Beznaděj bych asi prožil, kdybych od Pána Boha odešel. A to já nechci. Naděje, kterou působí živý Bůh, je vzácným bohatstvím našeho společného života i moje osobně. A protože jsem Pána Boha viděl jako velkou pomoc, posilu a povzbuzení i ve chvílích, kdy jsem se musel naposledy loučit s vojáky nebo s civilisty, nechal jsem si napsat tento verš i na místo, kde se chystám naposledy spočinout. Budu na stejné „zahrádce“ jako bratr kazatel Zdeněk Holubec st. – v Nejdku.

Lze opravdu všechno odevzdat Bohu tak, aby zůstal jen pokoj? Pán Ježíš je pro mě nadějí až za hrob. To mi dodává pokoj i v neklidné době. A i když si dělám starosti nad mnoha lidmi a jejich těžkostmi, vždycky je v modlitbě svěřuji Pánu Bohu a vyhlížím pro ně z nejvyšších míst pomoc. To je zdrojem mého pokoje.

Máte kolegy, se kterými můžete sdílet těžkosti své služby a kteří by vám rozuměli? Ano, s kaplany se pravidelně setkáváme a sdílíme svoje zkušenosti i radosti a starosti. V covidové době je to mnohem složitější, protože jsme byli nuceni několik setkání zrušit, je to nepříjemné, protože se mnoho věcí vykorespondovat prostě nedá. S vojenským kaplanem je to podobné jako s kazatelem v církvi. Má svoje specifické problémy, kterým bude těžko rozumět někdo jiný. A kdyby je říkal někomu jinému, ti druzí to budou brát, jako když si stěžuje nebo na tu službu nemá, a to není pravda. Kazatel i kaplan potřebují lidi, se kterými proberou úskalí svojí služby. Jsme v armádě z jedenácti církví, bývá obohacující slyšet zkušenosti z jiného církevního prostředí, ale stejně je nám nejbližší člověk stejné zbožnosti. Honza Asszonyi se nám v armádě kdysi na chvilku mihnul, ale

hned se vrátil zpět do církve. Já jsem byl ve službě vždycky za naši církev sám, ale po 23 letech služby v armádě nebo nablízku armády (byl jsem v aktivních zálohách nebo externím poradcem ministra obrany) jsem se dočkal kolegy cébáka! A protože za tři roky budu už nejen v civilu, ale i v důchodu, jsem šťastný, že budu štafetu předávat Honzovi Valešovi juniorovi, který nám právě prošel základním kurzem a nastoupil k jednotce v Jindřichově Hradci a já jsem vděčný, že do naší služby vstoupil po letech, co jsem si na něj myslel jako na skvělého adepta, vhodného právě pro takovou práci.

Duchovní služba je službou nonstop. Fungujete pro vojáky i na dálku jako určitý druh „linky důvěry“? Ano, telefon vypínám pouze při jiných jednáních nebo rozhovorech, ale jinak jsem permanentně k dispozici. To využívají nejen moje současné ovečky, ale i vojáci ze všech minulých útvarů, kde jsem sloužil. Společná služba lidi sblíží, a když mají se mnou zkušenost, ozývají se stále. To je na jednu stranu větší zatížení, ale také i větší radost a potěšení. Nechci nikoho zklamat odmítnutím, i když se mi to někdy časově vyloženě nehodí. Dokonce se i setkáváme s bývalými kolegy při každé možné příležitosti, píšeme si a těším se na další setkání. Doma si teď i vytvářím pro taková setkání klubovnu, které říkám „vojenské muzeum“. Chci tam shromáždit všechny viditelné vzpomínky na moji pestrou službu v armádě.

Jaké nejviditelnější Boží jednání jste ve své službě zažil? Pána Boha vidím ve své práci denně. Kdykoliv oblékám uniformu označenou křížky, děkuji za ten zázrak, že se změnila doba natolik, že mohu dělat legálně kaplana. To jsem si jako záklaďák nikdy nedovedl představit. Tam jsem byl naopak nabádán, abych o Pánu Bohu a o své víře nemluvil. Tady se to ode mě čeká a je dojemné, když se během dne sejde často několikero žádostí: „Kaplane, potřebovali bychom, aby ses za toho člověka modlil. Padre, potřebovali bychom, aby tvůj šéf zasáhnul.“ Mnozí to myslí jako legraci, ale u mnoha lidí vidím, že je to triviální víra. Cítí se osamoceni se svými problémy, proto potřebují přijít za někým, kdo je bere vážně a kdo má spojení s někým, kdo si s jejich problémem poradí.

Co Vás za dobu služby vojenského kaplana nejvíce zasáhlo? Někdo mi na závěr společné služby řekl: „Ovlivnil jsi můj život natolik, že už nikdy nebudu stejný jako dřív.“ A setkáváme se doteď, jak to jen jde. A mohu se s ním i jeho paní modlit, obejmout je, požehnat jim. Jeden voják se mi v misi před poslední bohoslužbou omlouval, že nemůže kvůli službě přijít. Chlácholil jsem ho, že to přece nevadí. Ale on mi vysvětlil, že tam měl být, protože vždycky když jsem dával příležitost, aby se každý potichu modlil – a já že se budu za ně a jejich problémy modlit nahlas – on se modlil za tři problémy a Pán Bůh mu na vše odpověděl. „Co bych to byl za člověka, kdybych mu za to nepřišel poděkovat.“ Jeden voják se mi ozval po letech jako křesťan, někteří vojáci mi za čas přišli říct, že se nechali pokřtít, že měli svatbu v kostele, že vedou svoji rodinu křesťansky. Velmi silně zasáhnou momenty, kdy člověk vyprovází člověka na poslední cestě. Pochovával jsem velmi nepříjemného velitele, ale on na závěr života činil pokání, narovnal svůj vztah k Bohu i k lidem a pak prohlásil: „Teď se mi ulevilo, teď mohu klidně umřít.“ Ale kdo ho znal jako nemilého nadřízeného, ten to neuměl přijmout. Mám otevřené dveře do rodin vdov po vojácích, které jsem pochovával. Je to nepřeberné množství velmi silných zážitků.

Jsou tohle chvíle, kdy se člověk mění? Co vás ve službě nepochybně změnilo? A co vás dělá šťastným? Služba armádě mě změnila asi v tom, že se snažím být velmi shovívavý k lidem, kteří hledají ve svém životě svůj vztah k Pánu Bohu, snažím se být hodně citlivý vůči jejich způsobu chápání duchovního světa, vždyť většinu času jsem s těmi, kdo vidí duchovní věci jinak než já. Ale jim imponuje, že jim rozumím, naslouchám, že je neodsuzuji, že jsem tolerantní k jejich názorům, i když moc dobře vědí, že si myslím něco jiného, a že jsem se s nimi identifikoval. Jsou si jistí, že mě zajímají jejich starosti, že jim chci být blízko. A to mě činí šťastným. ■

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.