Téma

SKRYTÁ DRAMATA

text PAVEL ČERNÝ a KOLEKTIV AUTORŮ foto KAROLINA GRABOWSKA (PEXELS) a ARCHIV

„Věděli to starší, kazatel, vedoucí mládeže, vedoucí na táborech, známí. Vnímali jsme chvilkový zájem, soucit, modlitby, ale dohlédnutí vážnosti situace ne. Po mnoha letech s námi mluvilo i staršovstvo. Připomnělo nám manželské sliby. Nejednou jsem slyšela, že žena se má muži s úctou podřizovat. Nakonec jsme stejně zůstali sami. Nikdo se nevrátil, aby se ujistil, že se situace zlepšila.“

svědectví ženy z CB

DOMÁCÍ NÁSILÍ JE HŘÍCH

Před časem mě šokoval statistický údaj ze Spojených států, který potvrzoval, že největším zdravotním problémem amerických žen je domácí násilí. Podle statistiky jsou tam čtyři miliony žen tlučeny svými manžely. To je číslo, které je prokázáno, a můžeme ještě uvažovat o případech, které nejsou zdokumentovány. Nepochybně je v církvi takové procento nižší, ale k domácímu násilí dochází leckde i mezi věřícími.

I statistiky z církví v Anglii uvádějí nebezpečná fakta. Podle některých zjištění žije ve vztahu ohroženém násilím až jedna čtvrtina lidí. Pokud jde o církve, tak někteří v církvích vědí o různých signálech, které domácí násilí prozrazují. Překvapivé a varovné je to, že až polovina dotazovaných, kteří o domácím násilí vědí, ho nepovažuje za problém.

Ve vnitrocírkevní diskusi je třeba jasně povědět, že násilnické chování mužů se může odvíjet od deformovaného pojetí role ženy v manželství. Ta ale prochází dějinným a kulturním vývojem. Dnes jsou ženy zapojeny do nejrůznějších povolání, angažují se v politice, vědě, pracují v církvi a zastávají mnoho dalších úkolů. V manželstvích je běžné partnerství, vzájemné doplňování a rozdělení úloh podle schopností a kompetencí. Princip hlavy se dnes zužuje na chvíle odpovědného rozhodování v nesnadných situacích, kdy je zapotřebí, aby rodina, jako základní instituce společnosti, měla nějaké vedení. To jsou chvíle, kdy je tato odpovědnost pociťována jako břemeno, a ne jako příležitost k prosazení sama sebe.

Zde se musíme hned zaměřit na základní biblické učení o rovnocennosti lidí. První lidé, muž i žena, v sobě nesli Boží obraz. Oba byli jedinečným Božím stvořením. Z tohoto základního řádu stvoření vyplývá důstojnost každé osoby a její ochrana před násilím a zneužíváním. Je třeba připustit, že patriarchální systém často nahrával domácímu násilí a zneužívání a odrážel naprosto falešnou interpretaci Božího slova.

To, co bývá dnes označováno sběrným termínem „domácí násilí“ je třeba jasně pojmenovat slovem hřích. V žádném případě jej nelze v církvi tolerovat. Je úkolem nejen kazatelů, starších sborů a pastoračních asistentů, ale všech křesťanů, aby této závažné otázce věnovali pozornost. Pokud domácí násilí není okamžitě zastaveno, je na místě spolupracovat s orgány v trestním řízení. Domácí násilí je urážkou Stvořitele a ponižováním člověka. Je nezbytné, aby se pracovníci církví v této oblasti orientovali, protože tento problém ničí krásu a požehnání manželského vztahu a rodiny. Zanechává závažné stopy na vývoji dětí a propisuje se do dalších generací – je známo, že k domácímu násilí přispívají charakterové dispozice a vzorce chování z původní rodiny.

Tyrani nesmějí zneužívat častou dlouhodobou toleranci svých násilnických způsobů vůči svým partnerům v rodině. Hluboký křesťanský smysl pro naplnění určitého vyššího poslání manželství, rodiny, církve a společnosti nesmí být pro násilníky licencí pro uplatnění dehumanizujícího jednání. Nezapomínejme, že Hospodin z duše nenávidí toho, kdo miluje násilí (Ž 11,5).

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949)

Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 byl předsedou Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

JÁDREM JSOU NEFUNKČNÍ VZTAHY

text PAVEL RAUS

Domácí násilí spadá pod hlavičku zneužití moci. Moc pochází od Boha a musí být užívána podle Jeho vůle v poddanosti Jemu. Jinak se stává nebezpečným nástrojem – v našem padlém světě může být každá moc zneužita, je-li užívána pro vlastní prospěch bez ohledu na Boží přikázání. Protože Bůh je zastáncem slabých, bude soudit jakékoli takové zneužití. Jakákoli svévolná nadvláda je v přímém protikladu k Ježíšovu příkladu. Cokoli méně, už ani nemluvě o fyzickém nebo psychickém násilí, je pošpiněním Ježíšova příkladu a zneužitím moci.

Je smutnou skutečností, že se domácí násilí nevyhýbá ani křesťanským rodinám. Je to něco, co každého Ježíšova následovníka musí plnit zármutkem. Co domácí násilí je a jak se může projevit v křesťanské rodině?

Pokud bychom se pod „drobnohledem“ podívali do rodiny, kde se vyskytuje násilí, zjistili bychom, že podobně jako u dalších patologií, je násilí jen částí deformací. V jádru takové rodiny jsou nefunkční, nezdravé vztahy. Neexistuje pravá autentická blízkost. Blízkost je pak nahrazena mocí. Pocit nadvlády a falešné uspokojení z ovládání druhé osoby jsou velmi chabou náhražkou skutečné lásky. Díky absentující intimitě pak už osoba v pozici moci neregistruje bolest, kterou způsobuje. Je to hra se strachem a zastrašováním, ne skutečná blízkost.

Kromě fyzického násilí – způsobování bolesti úderem, bitím, pálením nebo škrcením, existuje také psychické násilí – ovládání

Církev má mít odvahu pomoct oběti

DAVID NOVÁK, předsedy Rady CB, ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Má k otázce domácího násilí (v církevních rodinách nebo obecně) Církev bratrská nějaký oficiální postoj? Oficiální postoj nemá, zároveň by asi nikdo v CB neřekl, že domácí násilí v jakékoli podobě je správné.

Jak autority CB pomáhají obětem domácího násilí ve svých sborech? Na to nemáme přesný mustr. Vždycky se to odvíjí od konkrétního případu, takže v řešení jsme ponecháni tak trochu na pospas své kreativitě.

Co když oběť při hledání pomoci narazí na mlčení autorit?

ROZHOVOR

Žel to se stává často. Autority totiž musí mít odvahu do problému vstoupit, zjistit si informace, dělat nepopulární rozhodnutí, a hlavně dříve či později jít do konfliktu. I proto nakonec raději autority mlčí.

Je odvaha kazatele, pokud ji prokáže, ze strany vyšších církevních autorit nějak reflektovaná, nebo se i kazatel ocitá na straně těch, kdo „zbytečně víří vodu“? Záleží na tom, kdo je násilník. Pokud je násilník ze „skvělé sborové rodiny“, tak si i kazatel může zavařit na veliké problémy. Důležité je, aby kazatel do případů, kde je podezření na domácí násilí, nikdy nevstupoval sám. Měl by mít někoho, kdo mu s tím pomůže – a musí pracovat velmi opatrně.

Oběti agresorů, často navenek ukázkových křesťanů, se mnohdy setkávají s nedůvěrou, banalizací své situace a se snahou urovnat problém apelem na křesťanské smíření, odpuštění a trpělivost. V podstatě se děje to, co Jeremjáš (6,14) popisuje slovy: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není.“ Existuje nějaká pojistka, že církevní autority nebudou oběti vytvářet další trauma nátlakem na „instantní odpuštění“ v podobě např. „tlusté čáry“ bez nezbytného a mnohdy dlouhého procesu vnitřního uzdravení? Kam se může oběť obrátit, když na ni bude tento tlak vyvíjen – tzn. když selže ten, kdo měl pomoct? Ne, taková pojistka neexistuje. V našem církevním zřízení, a nejen našem, je autoritou pastor se staršovstvem. Když v jednání s obětí domácího násilí selžou, je na místě obrátit se na organizace mimo církev, které se domácím násilím zabývají – třeba Bílý kruh bezpečí nebo na specializované psychology. Otázkou je i to, jestli s řešením problému domácího násilí začínat u pastora. Někdy ano, ale někdy je moudré jít rovnou ke specialistům.

Ing. PAVEL RAUS, M.A. et M.A., Ph.D.

teolog a klinický psycholog

druhého odpíráním přízně, výhružkami, zneužitím slabých stránek. Prostor pro svobodné chování se tak zmenšuje, až může být nakonec oběť domácího násilí zbavena vlastní vůle. Jedná a žije pouze ve strachu.

Určitá část násilníků má přitom období, kdy činí pokání. Omluví se a mrzí je, co se stalo. Často to není neupřímné. Pak se ale znovu dopustí násilného jednání. Tím dokazují, že se nejednalo o skutečné pokání a že svoji změnu nemysleli vážně. Přestože mohou existovat období „klidu“, dokud násilník nevyhledá pro sebe pomoc a čestně neotevře celý problém před někým jiným, nevzal svůj problém vážně.

Společným rysem těchto rodin je maskování a tabuizace problému. Nátlak a výhružky jsou také užity, aby odradily členy rodiny od toho, aby vynášeli pravdu ven. Mluvit je zakázáno.

K násilí dochází i mezi věřícími. Naše společenství nejsou ale vždy dobře vybavena na řešení tohoto hříchu. Existují případy, kdy křesťané přehlédli nebo přímo popírali problém. Jak se to může stát? Jak dojde k tomu, že potřební nenaleznou porozumění a pomoc?

V křesťanském prostředí existují dva rizikové faktory. Prvním je představa ideálního společenství. Jsme jiní než svět a máme se rádi. Kdo je vykoupen, je novým stvořením. Je pak těžko představitelné až nepřijatelné, že bychom nebyli lepší a mohlo mezi námi existovat něco jako to, že muž doma uhodí ženu. Je to pro nás za mezí přijatelného. Čistotu a výjimečnost církve někdy chráníme tím, že pravdivě usilujeme být čistí a čestní. Jindy ale také tím, že raději nevidíme, přehlížíme, minimalizujeme a popíráme problémy.

Druhým faktorem je zdeformovaná představa muže jako hlavy a ženy, která je poddána. Bible o poddanosti mluví. Často se však, jako protiváhu liberálním tendencím, soustředíme na nebezpečí zleva a přehlédneme nebezpečí zprava. Ve své mysli nejsme připraveni na případ zneužití mužské role. To nám nakonec zabrání, abychom připustili smutnou skutečnost. Nepočítáme s tím, že mužská role může být zneužita. Pavel v Efezským přesně specifikuje, že být hlavou znamená milovat, obětovat se, chránit a umírat. Ne diktovat, ovládat a ubližovat. Žijeme v době, kdy musíme jít mnohem hlouběji do Písma právě díky hloubce porušení, se kterým jsme konfrontováni.

ROZHOVOR

Bílý kruh bezpečí není křesťanská organizace. Křesťanský aspekt v domácím násilí uvnitř církevních rodin ale hraje důležitou roli. Nebude mít pak oběť sekundární problémy právě s církevními autoritami, když je obejde a poslechne radu nevěřících psychologů, která ve většině případů zní: „Musíte pryč...“? Jenže jít pryč, zvláště pokud ve sboru není síla agresora vykázat, by měly poradit i církevní autority. Ohledně násilí si kladu otázku, jestli pomoc vždycky musí jít přes křesťany. Někdy je prostě lepší cesta přes odborníky. Takže když je v církvi někdo zkušený, obrátil bych se na něj, ale pokud tam není vůle a zkušenosti násilí řešit, tak bych šel rovnou za odborníky. Ani bezdomovcům nepomůžeme – potřebují Armádu spásy, my jim můžeme dát chleba, ale pomoc s komplexem jejich problémů je na odbornících. Stejně to platí třeba u narkomanů. Můžeme poskytnout první pomoc, ale dlouhodobá pomoc je práce odborníků na domácí násilí. Dlouhodobá agrese v rodině je patologie, která se těžko léčí, a pokud agresor svoje chování nevnímá jako problém, který chce aktivně řešit, je to neřešitelné. Takže v mnoha případech následuje rozvod. Rozvod je hřích. Co je prioritou autorit CB v případě, že je nutné zvolit jednu ze dvou možností, když se vylučují: udržet rodinu a manželství, nebo zajistit obětem bezpečí? Říct jen, že něco je, nebo není hřích, je zjednodušené. Neplatí to ani o zabití. Etické otázky se vždycky musí řešit v kontextu konkrétní situace. Jsem moc rád, že CB nevydává žádná oficiální prohlášení týkající se rozvodu, ale i jiných oblastí, jako třeba potratu, sebevražd… Máme směrovku v Písmu, která říká, že rozvod je proti Božím řádům, ale když se mě někdo ptá na rozvod, tak mu odpovídám, že potřebuji znát tu situaci. Takže pokud je přede mnou oběť domácího násilí, která je systematicky terorizována, tak moje odpověď je rozvod. Tím neříkám, že s rozvodem souhlasím, ale je potřeba toho člověka chránit. Ochrana života stojí výš než zachování vztahu za každou cenu.

Lze jako odpověď na tuto situaci slyšet Ježíšova slova: „Milosrdenství chci, ne oběť“? Určitě. Tady vidíme, že Ježíš nerelativizuje etiku, ale nade vším stojí Boží milosrdenství. A podle toho to člověk musí posuzovat.

Agresor chce obvykle rodinu udržet, protože jemu stav vyhovuje. Domácí násilí je skryté za dveřmi domovů. Z pohledu zvenku to pak vypadá, že oběť je viník, protože to ona rozbíjí „fungující“ rodinu, když se na konci sil rozhodne odejít. Co je v prostoru CB potřeba udělat, aby se oběť této stigmatizace zbavila? Mít odvahu. Někdy jsme zbabělí, takže se postavíme na stranu tyrana. Nechce se →

Kdo jsou lidé v církvi, kteří se dopouští domácího násilí?

Je omylem si myslet, že to budou nevrlí, nepříjemní problémoví lidé. Naneštěstí to mohou být osoby, které jsou společenské, zábavné, oblíbené, přátelské. Dokonce to ve výjimečných případech jsou lidé v čele, známí a populární. Paradoxně tito lidé mohou působit dojmem velké duchovnosti.

Při bližším pohledu však vždy existuje nějaký další defekt – některé předuchovnělé názory jsou už nezdravé nebo příliš radikální, přátelskost obsahuje nezdravé prvky, například ve vztahu k opačnému pohlaví. Často se jedná o silné, výrazné osobnosti s určitými rysy narcismu. Velmi často tito lidé jsou nepoddaní také v jiných oblastech. Přestože to všechno mohou zakrývat kultivovaným a zduchovnělým způsobem.

U násilnických osob není zdeformované jenom jednání, deformované je také myšlení. Profil těchto osob téměř vždy obsahuje určitou další osobnostní poruchu nebo poruchu myšlení. Typickou a velmi častou deformací je přesvědčení, že „mám právo“ vyžadovat poddanost a poslušnost. Mám nárok na to, abych si se svojí ženou dělal, co chci! Přestože mohou existovat další komplikace ve struktuře osobnosti, jejich vlastní zranění, která vyžadují porozumění a pomoc, defekt „mám nárok“ není nikdy ospravedlnitelný. Někdy má podobu pocitu ukřivděnosti, pocitu, že je ohrožena jejich důstojnost. Představuji si pak, že jako muž mám právo si vydobýt zpět úctu a uznání, které mi náležejí. Takový člověk sice ví, že překročil určité meze, ale dokáže si to ospravedlnit. Jedná se o velmi vážný defekt v myšlení. Je to mysl, která není poddána Duchu svatému. Násilnické jednání je pak už jen důsledkem.

Výzkumy ukazují, že násilí se dopouštějí také lidé, kteří mají zvýšený práh detekce vlastních emocí. Tito lidé dlouho nereagují na negativní podněty, mlčí, až vnitřní napětí přesáhne únosnou míru a pak takový člověk exploduje a dokáže uhodit. Vnitřně se cítí být „zahnán do kouta“. Ve svých představách se jen snaží vymanit a bojuje o svou holou existenci. Přestože ani zde není násilí ospravedlnitelné, u tohoto typu je určitá naděje na uzdravení, pokud síla následného zklamání ze sebe je využita na osvojení dovedností zacházet s emocemi.

Existují také další typy těch, kdo se dopouští násilí. V jádru je vždy určitá deformace nebo zranění. Původci násilí byli často sami oběťmi násilí. K jejich zranění se však připojí škodlivé postoje, které vedou k ubližování druhým. Potřebují jak uzdravení, tak radikální konfrontaci, aby změna byla skutečná.

ROZHOVOR

nám jít do konfliktu a raději jdeme cestou menšího odporu. A když je někdo tvrdý, a navíc má plnou pusu biblických veršíků, tak mu prostě ustoupíme. Nechceme si pálit prsty. Církev má mít odvahu postavit se na stranu oběti a vytvořit jí prostor, kde nemusí cítit žádný pocit viny. Problém je v tom, že domácí agresoři velmi často vykazují rysy psychopatie. A setkat se s psychopatem je velmi nepříjemné. Radkin Honzák, který se touto problematikou zabývá, na otázku „Co máme dělat s psychopatem?“, říká s nadsázkou: „vykleštit“. A protože to nejde, tak radí: „Utečte“. S psychopatem totiž není domluva možná. Protože ale někdy utéci není kam nebo to není tak snadné, církev musí mít sílu a odvahu neutéct, postavit se a ochránit oběť. Ale stojí to strašné energie, mnoho sil a kazatel ani nikdo jiný zde nemůže jednat sám. Musí se za něj postavit tým. Jedince, který se za oběť postaví, to jinak smete.

Je z pohledu církevních autorit a následných kázeňských postihů rozvod oběti domácího násilí posuzován stejně jako rozvod agresora? Určitě ne, rozvod oběti je v tomto případě legitimním krokem. Problém u rozvodu je ale v tom, že nevíme, proč se to stalo. Ví to ale člověk, který s manželi rozvodem procházel, proto by sbor měl respektovat závěr člověka, který situaci zná. Konkrétně – byl jsem u některých rozvodů a vím, co se tam odehrávalo. Považoval bych přímo za opovážlivost, kdyby do toho začal mluvit někdo ze sboru bez informací, které mám já. Očekávám, že mi budou lidé ve sboru důvěřovat, když např. nikdo v kázni neskončí. Je dobré, aby si lidé ve sboru uvědomili, že jim do určitých věcí nic není.

Má vedení CB nějak pojmenován postup, jak dál pracovat s oběťmi domácího násilí poté, co násilí skončilo? (Práce s traumatizovanými dětmi, nějaká systematická církevní péče o rozvedené…) Systematicky nemáme rozpracováno nic. Máme ale často kontakty na lidi, kteří se tím více zabývají. Takže kdyby za mnou přišla oběť domácího násilí, tak bych věděl, za kým ji poslat, aby s ní dál systémově pracoval. V některých sborech máme pak profesionální terapeuty, za kterými jsem připraven poslat oběti domácího násilí, které mě požádají o pomoc.

Agresorem se mnohdy stává člověk, na němž byla v dětství páchána podobná agrese. Co by Církev bratrská dělala, kdyby za nějakou církevní autoritou přišel rovnou agresor s tím, že chce z tohoto „začarovaného kruhu“ ven? Bylo by to krásné, ale mám pocit, že představa, že si tyran chce nechat pomoct, je sci-fi, protože to jsou často lidé, kteří nevidí svoje chování jako problém. Ale čistě teoreticky, kdyby se to stalo, tak určitě velmi rád pomůžu. Vím, za kým ho poslat. Zásadním předpokladem ale je, že musí uznat, že tu pomoc potřebuje. Pokud se bude s někým chtít setkat jen proto, aby sobě a okolí dokázal, že je ten správný, tak mu není pomoci.

Jak má zdravé křesťanské společenství reagovat na domácí násilí?

Zdravé společenství dokáže násilí rozpoznat, uznat a nabídnout pomoc. Nabídne pomoc a ochranu obětem násilí. Přitom také s citlivostí, ale jednoznačně jedná s násilníkem. Nenechá se oklamat vnějším kouzlem, ale stanoví jasné meze. Ve většině případů se to působci násilí nebude líbit a bude je překračovat. Zde musí komunita křesťanů být jednotná a vyslat jasné signály. Přesto je dobré nechat otevřené dveře pro nabídku pomoci agresorovi. To je však možné pouze poté, co přestal ubližovat. Pokud nerespektuje člověka, nerespektuje ani Boha (1J 2,9). Psát tento článek bylo pro mě velmi těžké. Jedná se o nesmírně bolestný projev lidské porušenosti. Žijeme ale v době, kdy církev musí být na domácí násilí připravena. Věřím, že i v této oblasti Bůh dá rozlišení, ukáže pravdu a povede všechny, kdo se s tímto jevem setkají. ■

Zranitelná místa mužské duše

JAKUB HUČÍN, psychoterapeut

Domácí násilí je zpravidla ztotožňováno s násilím na ženách. Statistiky ukazují, že je to do značné míry oprávněné. Více než 80–90 % klientů specializovaných center, která se problematikou násilí zabývají, jsou právě ženy. Nevíme ale, jestli toto číslo skutečně přesně odráží poměr mezi muži a ženami. Obecně platí, že psychologické služby častěji vyhledají ženy. Mužům pravděpodobně více brání stud a pocit, že jsou slaboši, pokud nedokáží svůj problém vyřešit sami. O to více to může platit v případě domácího násilí, kdy je muž obětí. Strach, že ho okolí označí za „podpantofláka“, pokud přizná, že ho jeho partnerka tyranizuje, vede k tomu, že se spíše uzavírá do sebe a problém neřeší.

Domácí násilí na mužích má obvykle jiný charakter, než když je obětí žena. Nevyskytuje se tak často ve formě fyzického násilí, kterému by se muž díky větší fyzické síle přeci jen snáze ubránil. Daleko častěji bývá muž obětí psychického teroru, který mívá velmi různé podoby. Nejčastěji je terčem ponižování, zesměšňování a nadměrné kritiky. Pocit určité společenské úspěšnosti je pro muže velmi důležitý, a pokud je označený za „neschopného“ nebo za „nulu“, citelně ho to zraňuje a oslabuje. Agresor, ať je to muž, či žena, dobře zná a míří na nejcitlivější místo své oběti, aby ho mohl co nejvíce zranit a oslabit. Tak může uplatnit svoji moc a kontrolu nad druhým, což je podstatou násilného jednání. Proto také agresoři-ženy nejčastěji míří právě na toto citlivé místo v mužské duši.

Muži nejsou méně citliví nebo méně zranitelní než ženy. Nedávají své emoce tolik najevo, proto je i méně vidět, co prožívají a jak se jich různé situace dotýkají. Jeden ze společenských stereotypů například tvrdí, že mužům záleží na dětech méně než ženám. Je ale mnoho mužů, pro které jsou jejich děti nesmírně důležité a případné ženy-agresorky vědí, že izolace dětí od muže-otce ho velmi citelně zraní. Děti a kontakt s nimi je další citlivé místo mužské duše. A je zde dobré dodat, že násilí tohoto typu nemusí probíhat pouze v rámci rodiny, ale i mezi ex-partnery, což bohužel často nastává v porozvodové situaci. A pokud žena děti od otce odděluje a brání mu v kontaktu s nimi, případně ho ponižuje přímo před nimi, jedná se o jasnou formu násilí, bohužel často podporovanou obecným postojem společnosti.

Specifickým a bohužel v současné době i nezřídka používaným způsobem útoku na vztah mezi otcem a dítětem je nařčení otce ze sexuálního zneužívání dítěte. Na problematiku sexuálního zneužívání je společnost velmi citlivá, velmi obtížně se prokazuje nevina nařčeného, zvlášť pokud je dítě ještě malé. A kromě útoku na otcovské prožívání získává muž-oběť ještě společensky likvidační nálepku pedofila...

V souvislosti s pojmem domácího násilí se mluví o formách takzvaného aktivního násilí (nadávky, ponižování, fyzický útok), ale i pasivního násilí (ignorace, odmítnutí pomoci). Často se mluví o aktivním sexuálním násilí, méně často už o jeho pasivní formě. Odmítání intimity je velmi delikátní, protože nemusí být úplně jasný důvod. Samozřejmě je zcela legitimní, pokud některý z partnerů odmítne sdílet intimitu, protože se na to necítí, nemá chuť apod. Intimní setkání by mělo být už z podstaty dobrovolné. Na druhou stranu se může intimita stát velmi účinným nástrojem manipulace s druhým partnerem a to už v pořádku není, protože druhého zasahuje v jeho citlivé intimní oblasti. A i v tomto případě jsou častěji v pozici oběti muži-partneři.

Není samozřejmě možné na několika řádcích vyčerpat problematiku domácího násilí, ale v každém případě platí, že je dobré se v nejistotě obrátit na někoho, ke komu má člověk důvěru, není dobré s bolestí a zraněním zůstávat sám.

KOMENTÁŘ

DÍTĚ ŽIJE V ATMOSFÉŘE

STRACHU text PAVLA CIMLEROVÁ

Pokusíme se nahlédnout za zavřené dveře rodin, kde se domácí násilí odehrává, a najít klíč, který by nám pomohl alespoň trochu porozumět tomu, co se v rodinách děje. Možná nás hned na začátku napadne, že v rodinách, které ze svého okolí známe, se něco takového přece nestává a nemůže stát. Domácí násilí ale může mít mnoho podob, od násilí fyzického až po násilí ekonomické. Zastavíme se u typu násilí, které je nejméně vidět, a proto je obtížně odhalitelné – u násilí psychického. Jde o zesměšňování, nevhodné vtipy na adresu dítěte, ironizování, slovní útoky a necitlivé komentáře, ponižování, zastrašování, trivializování schopností a talentů dítěte, ale i izolování od kamarádů, vyslýchání po příchodu domů, probírání se v soukromých věcech, vytváření pocitů viny. Každé takovéto chování se však musí dít dlouhodobě a opakovaně, nejedná se o jednorázové výroky či chování na adresu dítěte, byť i ty mohou být pro dítě zraňující a představovat varovný signál. Často se vše odehrává v typickém rodinném kontextu. V takovéto rodině je nepřijatelné, aby se jednotliví členové rodiny včetně dětí nějak odlišovali v názorech, postojích i rozhodnutích, zpravidla jde o rodiny rigidní, strnulé, které se přehnaně chrání před vnějším světem, který považují za nebezpečný a rodinu ohrožující.

Jak vše dítě vnímá a co prožívá? Především žije v atmosféře strachu a bezmoci, nedokáže situaci vzdorovat a nezbývá než se rodinné atmosféře přizpůsobit, i když pro něj není domov zázemím, útočištěm ani bezpečným místem. Některé děti reagují emočním útlumem, který může vyústit v emoční prázdnotu, kdy dítě nic necítí, nic neprožívá. Takovýto stav je ale dlouhodobě neudržitelný a hrozí nebezpečí, že dítě dříve či později začne vyhledávat jiné silné prožitky. K rodičům zpravidla pociťuje směs strachu, vzteku i lásky zároveň.

Připustit, že se něco takového v našem okolí děje, není snadné. Problematika domácího násilí je i přes současnou osvětu stále

SVĚDECTVÍ

Spořádaná rodina

Svědectví sestry z CB

Vdávala jsem se velmi mladá. Tři roky před svatbou jsem přijala Krista. Byla jsem radostná, vděčná za život, otevřená, spontánní. Naše známost byla „na dálku“. Společně jsme o víkendech muzicírovali, jezdili o prázdninách na brigády v církvi, starali jsme se o handicapované. Věřila jsem, že naše manželství bude požehnaným útočištěm.

Před svatbou přicházely nesmělé poznámky přátel: „Manželství ale není služba.“ „Neber si ho, je to nějaký divný.“ „Jste tak rozdílní – budete se báječně doplňovat!“

Několikrát jsem o našem vztahu zapochybovala. Ale už naši známost jsem brala stejně závazně jako manželství. Myslela jsem si, že se nemůžu rozejít. Nechtěla jsem ho zklamat, moc se trápil, když se s ním rozešla dívka přede mnou. Další rozchod by už nezvládl.

Drobné signály, že něco není v pořádku, jsem rychle odháněla. Důvěřuji Kristu a budu se snažit.

Brzy po svatbě přišlo rozčarování. Drobná nedorozumění a zklamání pak během let přerostla do obludných rozměrů. Nedokázali jsme komunikovat. Snadno se rozladil. Nesnesl, když jsem směrem k němu udělala byť drobný žert. Potřeboval mít kontrolu nad situací. Když měl obavy, že bych odešla, znemožnil mi přístup k penězům. Byl nervózní, když se někomu dařilo, kritický ke mně, k dětem i k ostatním. Často nás napomínal a dělal to „pro naše dobro“. Téměř všechny prosby o pomoc, o změnu nebo péči bral jako výčitky. Reagoval podrážděně a hněvivě. A já pak taky. Nedokázali jsme hledat řešení, stahovali jsme se každý stále víc do sebe. Rostlo v nás zklamání, hořkost, nedůvěra a později i beznaděj. Náš vztah vyhořel. Jeho frustrace přerostla v agresivitu za volantem i vůči dětem, moje zase v postoj oběti. Měla jsem potřebu děti chránit, vzdalovali jsme se čím dál víc. Žili jsme v neustálém napětí. Hledala jsem pomoc v církvi i v rodině. Nevěřili nebo nevěděli, jak pomoci. „Ale jdi ty, ženský dělaj z velblouda panelák.“ „Ty pořád snižuješ jeho autoritu.“ „Pije, kouří, bije tě?“ „Ale ne... vždyť on je strašně hodnej, tos mu musela hrozně ublížit.“ „Ty se máš, já ti ho tak závidím.“ „Víš, já ti věřím, ale pomoci ti nijak nemůžu.“ „Tak proč neodejdeš, když je to tak zlý?“

Lidé ve sboru nás měli rádi oba. Navenek spořádaná rodina, on sloužící, pozorný, ochotný, pomáhající i na úkor sama sebe, možná se málokdy usměje. Ona přívětivá, otevřená, komunikativní, často zamyšlená, trochu stranou ostatních. A jejich krásné děti. Bývají tedy často podmračené, mladší vystrašené, za každou cenu se snažící všem vyhovět.

PAVLA CIMLEROVÁ, PhDr.

soudní znalkyně v oboru psychologie

tabuizovaným tématem, před kterým raději zavíráme oči. I do sborového společenství ale mohou přicházet lidé, kteří si domácím násilím procházejí, a měli bychom být připraveni jim citlivě pomoci a přitom neuškodit. Prvním důležitým krokem je pozorná všímavost. V případě dětí si můžeme povšimnout změn v jejich chování. Dítě se může projevovat nápadně tiše, smutně, plačtivě, úzkostně, zpravidla nechce nic sdělovat o své rodině a takovýmto hovorům se cíleně vyhýbá. Nebo naopak zlobí, upozorňuje na sebe, prosazuje se, může se chovat agresivně. Zpravidla platí, že dívky reagují více v emoční rovině, chlapci vykazují spíše problémy v chování.

Zkušenosti s domácím násilím se mohou promítnout i do života v dospělosti. Existuje riziko, že se dítě naučí používat stejnou strategii, jakou zažilo samo na sobě, i ve své budoucí partnerské a rodičovské roli. Proto je velmi důležitá včasná pomoc a intervence.

Nabízí se otázka, jak mohou být v takovéto situaci lidé ve sboru nápomocni, co mohou udělat? Nejdůležitější zásadou je nebýt lhostejný a pasivní k varovným signálům, situaci dítěte nepodceňovat a nezlehčovat. Rozhodně ale nepřísluší neodborníkům pátrat na vlastní pěst po příčinách, poskytovat laické rady a snažit se zajistit vlastními silami nápravu. Ta přísluší pouze odborníkům. Velmi důležitou roli ale může sehrát blízká osoba, ke které má dítě důvěru, která dokáže dítěti naslouchat a najít citlivý a bezpečný způsob, jak se dítěte zeptat, co se děje. Pro dítě může být velkou pomocí, pokud má možnost otevřeně o své situaci hovořit a ví, že mu někdo věří, nepochybuje o tom, co mu sděluje, nebere jeho slova na lehkou váhu a je na jeho straně. Velmi důležitá je znalost kontaktů na odborníky, kteří mohou dítěti poskytnout profesionální pomoc (linka bezpečí, linka důvěry dětského krizového centra, psycholog apod.) a dokážou poradit, jak v konkrétní situaci dítěte postupovat. Ve sboru mohou roli jakési „první pomoci“ plnit pastorační pracovníci a vytvořit pro dítě bezpečný prostor pro sdílení a duchovní pomoc a povzbuzení.

Podpora dítěte v náročné životní situaci může představovat službu, ke které je třeba přistupovat s rozvážností, moudrostí, pokorou a důvěrou v Boží pomoc.

inzerce

Doma bylo těžko. „Ty si opravdu neumíš zvolit vhodný okamžik, kdy to říct.“ „Nesrkej.“ „Nemluv s plnou pusou.“ „Narovnej se.“ „Ty se ale umíš pochválit, když jsi ještě nic nedokázala.“ „To jsou tvoje subjektivně mylný dojmy.“ „Buď japná.“ „Příkazy, zákazy, výhrůžky – nic na tebe nefunguje.“ „To vážně chceš jít takhle oblečená?“

Ve společných modlitbách jsem se necítila být spojena s ním ani s Bohem. Cítila jsem se sama, jako v pasti. Toužila jsem se z toho vymanit, odejít. Neviděla jsem ale žádnou možnost. Dala jsem slib před Bohem, církev i rodina by mě odsoudily. Zůstala bych sama. Přestože mi odchod doporučovalo několik specialistů, kteří pečovali o rozbité duše našich dětí, nedokázala jsem to. Měla jsem paralyzující strach opustit domov. Už dávno jsme rezignovali na Boží moc a lásku v naší rodině.

Nedokázali jsme se rozejít, ale odcizili jsme se. Veliká zranění jsme způsobili sobě navzájem i dětem. Vím, že můj manžel není zlý člověk, vím, že i já jsem se snažila. Ale bez Boží milosti a Ducha svatého jsme v lásce žít nedokázali. Modlíme se, aby si nás Pán Ježíš přivinul, odpustil, uzdravil. Ať už náš příběh dopadne jakkoli.

Předobjednávky na reset.cbopava.cz

DVOJÍ VĚZENÍ

LIBOR BOTEK

Hovoříme-li o domácím násilí, je potřeba si uvědomit, že se jedná o násilí mezi osobami, které sdílejí společné obydlí. Zpravidla k němu dochází neveřejně, beze svědků. Nejčastějším typem je násilí mezi manžely, ale může se jednat i o násilí mezi rodiči a dětmi, dětí vůči rodičům či prarodičům, nebo dokonce o násilí mezi osobami bez příbuzenského či intimního vztahu, pokud sdílí společné obydlí, třeba v případě bydlení v podnájmu. Dalšími znaky domácího násilí jsou dlouhodobost a trvalé a neměnné rozdělení rolí osoby ohrožené a násilné. Obvyklá je i jeho postupná eskalace, a to jak z hlediska četnosti incidentů, tak z hlediska závažnosti útoků. Domácí násilí se může projevovat v rovině psychické, fyzické, sexuální, sociální či ekonomické a může docházet i ke kombinaci těchto forem. Za domácí násilí však nepovažujeme střídavé násilí ze strany obou partnerů, tzv. italskou domácnost.

Domácí násilí se vyskytuje napříč celou společností – jak v rodinách sociálně slabých, tak v rodinách dobře situovaných, u lidí se základním vzděláním, stejně jako mezi vysokoškoláky. Co je ovšem zvláště bolestné, nevyhýbá se ani rodinám věřících, kteří se na křtu rozhodli, že chtějí svůj život uspořádat podle návodu Ježíše Krista, tedy milovat své bližní, a to až do krajnosti. Ba co víc, někdy se vyskytuje jev, před kterým varuje papež František v apoštolské exhortaci Amoris Laetitia, kdy se věřící partner nadřazuje nad druhého z titulu své víry.

Pokud se zaměříme na domácí násilí mezi manžely, můžeme zpravidla odlišit tři základní druhy násilných osob. Prvním typem domácího násilníka je člověk, jehož osobnost je narušena prožitky z dětství s násilnými vzory chování v primární rodině, který agresivitu používá jako běžný prostředek k dosažení svých cílů. Postrádá náhled na své jednání, empatii či cit vůči bližním. Druhým typem je násilník s dvojí tváří, který jako zdatný manipulátor působí na veřejnosti zcela bezproblémově a přátelsky, ale vůči svým blízkým systematicky, záměrně a skrytě užívá patologického násilného chování. To stěžuje ohroženým osobám cestu k pomoci, protože okolí většinou o jejich situaci vůbec neví. Třetím typem pak je ten, kdo se domácího násilí dopouští pod vlivem alkoholu, jehož nadměrné konzumaci propadl v důsledku nepříznivých životních okolností. V tomto případě je naděje na návrat k normálnímu vztahu, pokud agresor podstoupí léčbu a začne abstinovat.

V křesťanských rodinách se problém domácího násilí může stát ještě palčivějším než v prostředí nekřesťanském. Osoba ohrožená domácím násilí se dostává do tzv. „dvojího vězení“. První vytváří domácí násilník sám tím, že oběť sociálně izoluje od okolí a skrze strach, který svým jednáním vyvolává, s ní manipuluje. Druhé je ovlivněno křesťanskou formací. Věřící oběť se totiž cítí být povinna nést všechno dobré i zlé, protože to slíbila před Bohem. Je přesvědčena o tom, že musí neustále odpouštět, nastavovat „druhou tvář“ a vše trpělivě snášet. Proto se zdráhá a bojí vztah ukončit, jakkoli je rozchod mnohdy jediným řešením situace. Často bývá i pod tlakem okolí, které vyžaduje nerozlučitelnost manželství a vlivem obratné manipulace agresora stojí na jeho straně. Oběť tak nemá u koho hledat pomoc. Jsou i prostředí, kde jsou slova sv. Pavla z listu Efesanům: „Žena ať je podřízena svému muži, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlava církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i žena má být svému muži podřízena ve všem.“ (Ef 5,21–24), chápána doslovně a odtrženě od pokračování: „Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni…“. (Ef 5,25). Mužští agresoři v takovémto prostředí často ospravedlňují svou násilnou praxi pokřivenou teologií.

V jedné rozhlasové relaci opat benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, Petr Prokop Siostrzonek, vyprávěl příběh z francouzského královského dvora. Rozzlobená princezna křičela na svou vychovatelku: „Nezapomeň, že jsem dcerou tvého krále.“ A vychovatelka jí s klidem odpověděla: „A ty nezapomeň, že jsem dcerou tvého Boha“.

Každý člověk má důstojnost dítěte Božího. Má právo, aby druzí k němu přistupovali jako k sobě rovnému dědici Božích zaslíbení. Bůh nás stvořil, abychom žili ve svobodě a radosti. A po nikom nežádá, aby se těchto hodnot trvale vzdal. Naopak každý je má v životě stále více rozvíjet. A pokud mu v tom někdo brání, byť by to byl životní partner, má právo si tyto hodnoty chránit, a to i za cenu, že partnera opustí. Protože pokud někdo uzavírá manželskou smlouvu s tím, že není schopen nebo ochoten respektovat důstojnost Božího dítěte ve svém partnerovi, uzavírá ji neplatně. Manželský slib, že spolu ponesou všechno dobré i zlé, znamená, že budou s Boží pomocí spolu čelit zkouškám, které jim přináší život, ne, že jeden musí trvale nést zlo, které na něm svévolně páchá ten druhý.

Je proto zapotřebí rozlomit okovy obav a předsudků a uvědomit si své právo a povinnost hájit svou lidskou důstojnost darovanou Bohem. Rovněž je úkolem každého křesťana být vnímavý k potřebám svých bližních, a pokud se v jeho okolí vyskytne násilné soužití, měl by být schopen podat ohrožené osobě pomocnou ruku, doprovázet ji v těžkých chvílích, popř. ji nasměrovat na odbornou pomoc, kterou poskytují např. intervenční centra či poradny pro oběti trestných činů.

LIBOR BOTEK

soudní vikář Interdiecézního soudu v Olomouci

Letní rekreace seniorů

V létě se v Deštném v Orlických horách bude opět konat dovolená seniorů

■ Přihlášky do konce dubna 2022

Nová místa

#Brno Kontakt BULLETIN BRATRSKÉ CÍRKVE

Odbor pro zakládání stanic a sborů Církve bratrské pro vás otevírá nový seriál, ve kterém můžete postupně nahlédnout do zákulisí zrodu a prvních krůčků nově založených sborů a stanic. Začínáme ve stanici Brno Kontakt.