Slovo

1. Petrův 2,11 SVĚDECTVÍ ŽIVOTA

text RENÉ DRÁPALA ilustrace BRÁNA

Text v 1. listu apoštola Petra, ve druhé kapitole 11. verši, tvoří přechod. Velká většina toho, co Petr napsal až do tohoto bodu, pojednává o identitě církve a zaměřuje pohled křesťanů takříkajíc dovnitř. Církev jako Boží rodina, duchovní dům, svaté kněžstvo, svatý národ… Sebe-porozumění, které má moc přetvářet mnohdy temnou, bolestivou a chaotickou minulost i přítomnost ve smysluplný a uspořádaný život křesťanského společenství směřujícího k završení procesu záchrany. Nicméně ani jednotlivý život ani život společenství sboru zde není sám pro sebe. Vztah křesťanského společenství k nekřesťanskému světu je integrální součástí cesty spásy a zároveň též tématem většiny toho, o čem od této chvíle autor píše.

Před jakými výzvami čtenáři listu stojí? Apoštol jich v listu zmiňuje několik. Zde se však chci soustředit pouze na náš text. Zdá se, že adresáti stojí před dvojí výzvou: vnitřní a vnější. Vnitřní výzva přichází v podobě „tělesných žádostí, které vedou boj proti duši“. Vnější výzvu představují pomluvy nekřesťanských sousedů.

První výzvou jsou tedy žádosti škodlivé pro duši. V obecném kontextu Nového zákona i Prvního listu Petrova tyto žádosti představují na jedné straně bezprostřední impulzy a jimi zformované zažité způsoby myšlení a jednání, které jsou zaměřeny k uspokojení nějaké potřeby či touhy. Samy o sobě jsou tyto chtění a touhy dobré. Svět byl stvořen tak, aby člověka přitahoval. Stvořené skutečnosti zjevují

„Milovaní, prosím vás jako cizince a přistěhovalce: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; veďte dobrý život mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.“

pravdu, dobro a krásu Stvořitele a jako takové v nás mají vzbuzovat uměřenou touhu. Problém tedy nespočívá ve stvořených dobrech, ale v našem vztahu k nim. Vztah k nim je nutně pokřiven, stanou-li se pro nás důležitějšími než jejich Tvůrce a Dárce a jejich naplnění začne určovat směr i povahu našeho života. Pak tato dobra chceme více než jej a vkládáme do nich naděje, které ze své podstaty nemohou naplnit. Žádostmi však nejsou míněny pouze okamžité impulzy a jimi určovaný život. Ano, neúměrné uspokojení mohou přinášet velmi jednoduché a prosté požitky, ale také prožitky poměrně sofistikované. Tuto možnost velmi výstižným způsobem ilustroval S. Kierkegaard ve Svůdcově deníku. Svádějící zde nesvádí ani tak kvůli požitku z dosažení cíle, tedy svedení, ale především z cesty k cíli, tedy samotného procesu svádění.

Petr trvá na tom, že díky novému narození mají Boží poznání i sílu k tomu, aby své vášně dostali pod kontrolu a udrželi je tam a naučili se s nimi pracovat ke slávě jejich nebeského Otce a pro dobro všech kolem. Jejich vztah ke všem životním skutečnostem má být prostředkován Božím vtěleným Slovem. V Kristu a skrze Krista mají přístup k pravdivému řádu své existence.

Druhou výzvou jsou pomluvy ze strany nekřesťanské společnosti. Myšlení, názory a praktiky křesťanů byly v mnoha ohledech pro okolní nekřesťanskou společnost cizí, podivné a nesrozumitelné. Za pomluvami nemusela stát vždy a nutně zlá vůle, ale i strach z neznámého, neznalost a nepochopení (1P 2,15). Nakonec i sami křesťané mohli necitlivým, nevyzrálým a pomýleným způsobem mluvení a jednání k celé situaci sami přispět.

Petr je tedy povzbuzuje k tomu, aby získali a udržovali vnitřní kontrolu sami nad sebou a aby žili svou víru důsledně a citlivě s vědomím toho, že forma jejich vlastního života, a to jak v případě jednotlivce, tak na úrovni sboru, představuje stěžejní misijní nástroj. Zkrátka nejsou ze sebe a pro sebe. Jsou z Boha pro svět, aby se ten měl možnost k Bohu vrátit. Petr totiž předpokládá, že mezi autentickým výrazem evangelia v životě křesťana a okolní nekřesťanskou společností existuje určitý, byť omezený, hodnotový průnik. Tento průnik a jeho potenciál podrobněji dále rozvádí. Tímto průnikem, zdá se, by měla též být, alespoň ideálně, ctnost uměřenosti či rozumnosti, spočívající ve schopnosti rozumově zvládat své vášně. Na tomto místě se nabízí otázka, zda mezi žádostmi a pomluvami existuje nějaký vztah, který by nám mohl pomoci k hlubšímu podchycení důsledků Petrových slov. Ze zkušenosti víme, že je-li člověk vystaven tlaku nespravedlivých obvinění a útoků, tak přirozeným impulzem je často buďto hněv nebo touha po klidu – a ústup. Ať již touha po uspokojení z odplaty či touha po pokoji a klidu, obojí za určité situace spadá do kategorie „vášní“ škodících novému křesťanskému já. Zdá se, že z toho, o čem Petr následně pojednává, tedy o nutnosti úcty k autoritě, schopnosti podřídit se i autoritám tvrdým a nespravedlivým a umění svobodného života v nesvobodě, má autor na mysl zvláště impulzy a touhy pojící se hněvem, frustrací a ukřivděností. Do přirozeného emocionálního rozrušení a chaosu má být zaváděn řád, který je určován majákem Kristova příkladu (1P 2,12.15; 3,16). A Kristův příklad opět zdůrazňuje služebnou povahu nového života. Schopnost žít v reálné a praktické otevřenosti vůči Boží transcendenci, vymanit se ze soběstředných obranných pocitů a postojů, vnímavost k povolání být a žít pro dobro, dokonce absolutní dobro lidí kolem a ke slávě Boha, schopnost rozumět a orientovat se ve složitosti křesťanské existence uprostřed nekřesťanského světa a nepodléhat svodům povrchních a paušalizujících postojů.

Nedávno jsem byl svědkem jistého výjevu, který se mě, musím přiznat, dost intenzivně dotkl. Před několika týdny jsem byl požádán, abych vedl pohřeb. Před začátkem se před obřadní síní shromáždila rodina zesnulé, její děti i širší rodina. Všichni jsme měli respirátory, až na jednoho bratra. Na opakovanou žádost paní z pohřební služby, která nás uváděla do síně, aby si respirátor nasadil, nereagoval. Jeho výraz však mluvil sám za sebe. Zřejmě patřil ke skalním zastáncům nenošení respirátorů. Takže ke smutku shromážděných ještě přibylo náhlé znejistění a stres z vyhrocené situace. Onen muž naprosto nepochopil, proč se chodí na pohřeb a co by měl měl svou přítomností vyjadřovat. Prokázal neschopnostpodřídit se a respektovat povahu situace a chápat svoji roli i potenciál v křehkém předivu vztahů, prostředků a cílů, kterou Pán Bůh smrtí této ženy v životě komunity navodil.

Nesmíme zapomínat na neochvějné přesvědčení z Písma, že jako Boží děti můžeme žít svobodně i v nesvobodě. Osobní svoboda jako svoboda volby a sebeurčení, ono intenzivně vzývané božstvo sekulárního liberalismu, je v Písmu považována za věc podružného významu. Pro schopnost křesťana žít k Boží slávě a pro dobro světa není osobní svoboda či nesvoboda rozhodující. Křesťan jí ve svém životě a povolání není podmíněn. Může produktivně žít i v nesvobodě. Ale jeho život nemůže být požehnáním, pokud je svojí osobní „svobodou“ zotročen natolik, že není schopen vnímat realitu, která se mu v Kristu pravdivě otevírá (1P 2,15–16). Bezesporu procházíme nesnadným obdobím. Nemůžeme si však dovolit, aby naše postoje byly pouhou parafrází postojů nekřesťanského světa, pokud máme být nástrojem k jeho záchraně.

RENÉ DRÁPALA (1975)

Manžel a otec čtyř dětí. Dlouhou dobu působil jako kazatel Církve reformované ve Zlíně. Nyní působí jako vikář Církve bratrské ve Vsetíně Maják.

„Mám dojem, jako bych posledních pět let žil uvnitř Druhého listu apoštola Pavla Timoteovi,“ říká John Stott v předmluvě ke svému výkladu zmiňovaného listu. Ačkoliv nepracuji na komentáři k Prvnímu listu Petrovu, tak zažívám něco obdobného. Od chvíle, kdy Stefan Paas na Evangelikálním fóru v roce 2015 ukázal na První list Petrův jako na klíčový text pro sebeporozumění církve a jejího poslání v dnešním světě, stále se k němu vracím. Systematicky jsme jej u nás ve sboru prošli v nedělních kázáních, nyní se v jiném společenství opět k těmto kázáním vracím. List chápu jako obsáhlý novosmluvní komentář k Jeremiáši 29,4–7. Skryté narážky i zřetelné paralely stimulují k promýšlení toho, jak máme jako sbor i jednotlivci v této nesnadné době pojímat Kristovo poslání.