SLOVO
1. Petrův 2,11
SVĚDECTVÍ ŽIVOTA text RENÉ DRÁPALA
ilustrace BRÁNA
T
ext v 1. listu apoštola Petra, ve druhé kapitole 11. verši, tvoří přechod. Velká většina toho, co Petr napsal až do tohoto bodu, pojednává o identitě církve a zaměřuje pohled křesťanů takříkajíc dovnitř. Církev jako Boží rodina, duchovní dům, svaté kněžstvo, svatý národ… Sebe-porozumění, které má moc přetvářet mnohdy temnou, bolestivou a chaotickou minulost i přítomnost ve smysluplný a uspořádaný život křesťanského společenství směřujícího k završení procesu záchrany. Nicméně ani jednotlivý život ani život společenství sboru zde není sám pro sebe. Vztah křesťanského společenství k nekřesťanskému světu je integrální součástí cesty spásy a zároveň též tématem většiny toho, o čem od této chvíle autor píše. Před jakými výzvami čtenáři listu stojí? Apoštol jich v listu zmiňuje několik. Zde se však chci soustředit pouze na náš text. Zdá se, že adresáti stojí před dvojí výzvou: vnitřní a vnější. Vnitřní výzva přichází v podobě „tělesných žádostí, které vedou boj proti duši“. Vnější výzvu představují pomluvy nekřesťanských sousedů. První výzvou jsou tedy žádosti škodlivé pro duši. V obecném kontextu Nového zákona i Prvního listu Petrova tyto žádosti představují na jedné straně bezprostřední impulzy a jimi zformované zažité způsoby myšlení a jednání, které jsou zaměřeny k uspokojení nějaké potřeby či touhy. Samy o sobě jsou tyto chtění a touhy dobré. Svět byl stvořen tak, aby člověka přitahoval. Stvořené skutečnosti zjevují
4
únor 2022
„Milovaní, prosím vás jako cizince a přistěhovalce: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; veďte dobrý život mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.“
pravdu, dobro a krásu Stvořitele a jako takové v nás mají vzbuzovat uměřenou touhu. Problém tedy nespočívá ve stvořených dobrech, ale v našem vztahu k nim. Vztah k nim je nutně pokřiven, stanou-li
se pro nás důležitějšími než jejich Tvůrce a Dárce a jejich naplnění začne určovat směr i povahu našeho života. Pak tato dobra chceme více než jej a vkládáme do nich naděje, které ze své podstaty nemohou naplnit. Žádostmi však nejsou míněny pouze okamžité impulzy a jimi určovaný život. Ano, neúměrné uspokojení mohou přinášet velmi jednoduché a prosté požitky, ale také prožitky poměrně sofistikované. Tuto možnost velmi výstižným způsobem ilustroval S. Kierkegaard ve Svůdcově deníku. Svádějící zde nesvádí ani tak kvůli požitku z dosažení cíle, tedy svedení, ale především z cesty k cíli, tedy samotného procesu svádění. Petr trvá na tom, že díky novému narození mají Boží poznání i sílu k tomu, aby své vášně dostali pod kontrolu a udrželi je tam a naučili se s nimi pracovat ke slávě jejich nebeského Otce a pro dobro všech kolem. Jejich vztah ke všem životním skutečnostem má být prostředkován Božím vtěleným Slovem. V Kristu a skrze Krista mají přístup k pravdivému řádu své existence. Druhou výzvou jsou pomluvy ze strany nekřesťanské společnosti. Myšlení, názory a praktiky křesťanů byly v mnoha ohledech pro okolní nekřesťanskou společnost cizí, podivné a nesrozumitelné. Za pomluvami nemusela stát vždy a nutně zlá vůle, ale i strach z neznámého, neznalost a nepochopení (1P 2,15). Nakonec i sami křesťané mohli necitlivým, nevyzrálým a pomýleným způsobem mluvení a jednání k celé situaci sami přispět.
