22/2 - SKRYTÁ DRAMATA - Domácí násilí v církvi

uvnitř

SKRYTÁ DRAMATA DOMÁCÍ NÁSILÍ V CÍRKVI

02 | 2022 brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč

iNform

inzerce

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Milí čtenáři,

Svědectví života 6

Rozhovor Miloslav Kloubek: Bolestí vojáků je nejistota

10

Téma Skrytá dramata Pavel Černý a kolektiv autorů

20

Reportáž Ježíš by byl v ulicích

25

Seriál Historie Batalion

28

Diskuze Zelená dohoda

PŘÍŠTĚ Tolerance David Beňa a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 02/2022 Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 6. 2. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

s trochou nadsázky lze říct, že číslo, které držíte v rukou, není pro slabé povahy. Nebyl v tom prvoplánový úmysl redakce „nasadit těžký kalibr“, prostě se to nějak sešlo. (úsměv) Na stránkách únorového čísla totiž otevíráme téma, které je nejen velmi citlivé, ale i dlouhodobě zahalené závojem mlhy, do které se lidem „zvenku“ příliš nechce. Ať už z přesvědčení, že to není jejich věc, nebo z neochoty pálit si prsty, protože přece nikdo nemá jistotu, co se tam – za zavřenými dveřmi domovů – opravdu děje. Řeč je o domácím násilí v křesťanských rodinách. O problému, který je třeba dostat do světla, protože ve skrytu má potenciál ničit nejen rodiny, ale i celá křesťanská společenství. Jako neřešená chronická bolest, na kterou si, i když nabírá na síle, tělo časem zvykne a která postupně mění člověka (i společenství) v invalidu. Co chceme předat čtenářům, kterých se toto téma týká, je, že existuje cesta ven. Pro ty, kteří násilím v rodině trpí, i pro ty, kdo ho sami vytváří a vidí to jako svůj problém.

Do tématu vás uvede Pavel Černý; odborník na vztahy Pavel Raus problematiku domácího násilí srozumitelně a jednoznačně popíše; soudní vikář Libor Botek se dotkne právních aspektů a popíše efekt „dvojího vězení“, kdy je oběť izolována násilníkem i vlastním křesťanským přesvědčením. Dětská psychoterapeutka Pavla Cimlerová upozorní na dopady domácího násilí na vývoj dětí; psycholog Jakub Hučín poukáže na případy, kdy je obětí muž. Nechybí ani svědectví „zevnitř“ rodiny. V neposlední řadě pak předseda Rady CB David Novák nastíní cesty, kterými se oběť domácího násilí může z tohoto problému dostat.

Skrytá dramata se v různých formách objevují i v jiných článcích časopisu. Slovo Reného Drápaly cílí na vnitřní sebekontrolu; v rozhovoru přiblíží vojenský kaplan Miloslav Kloubek život vojáků v armádě; v reportáži vás zveme do tmy děčínských ulic, kde skupinka křesťanů z CB pod vedením vikáře Marka Valdy už léta mluví o živém Kristu – především k lidem v závislostech, bez domova, v hříchu; ve válečném deníku nastupuje Josef Šťastný u svého batalionu a svědectví o domácím násilí v generační spirále otevírá Pavlína Břeňová v rubrice „Ze tmy k naději“.

A abychom nezůstali u dramat jen mezi lidmi, v Hovorech nad Biblí trestá Bůh morem Izrael za Davidovu vinu.

Těšit se ale můžete i na svědectví z misijní lodi Logos Hope, diskuzi kolem Zelené dohody a tradičně nechybí ani křížovka a oblíbený seriál o vědě, tentokrát zaměřený na psí čich. V iNformu vás pak mimo jiné zveme k prvnímu dílu seriálu – nahlédnutí do nové vzniklých sborů CB. Moc vám i sobě přejeme, abyste z příspěvků v tomto čísle nabrali užitek a požehnání.

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

1. Petrův 2,11

SVĚDECTVÍ ŽIVOTA text RENÉ DRÁPALA

ilustrace BRÁNA

T

ext v 1. listu apoštola Petra, ve druhé kapitole 11. verši, tvoří přechod.

Velká většina toho, co Petr napsal až do tohoto bodu, pojednává o identitě církve a zaměřuje pohled křesťanů takříkajíc dovnitř. Církev jako Boží rodina, duchovní dům, svaté kněžstvo, svatý národ… Sebe-porozumění, které má moc přetvářet mnohdy temnou, bolestivou a chaotickou minulost i přítomnost ve smysluplný a uspořádaný život křesťanského společenství směřujícího k završení procesu záchrany. Nicméně ani jednotlivý život ani život společenství sboru zde není sám pro sebe. Vztah křesťanského společenství k nekřesťanskému světu je integrální součástí cesty spásy a zároveň též tématem většiny toho, o čem od této chvíle autor píše.

Před jakými výzvami čtenáři listu stojí?

Apoštol jich v listu zmiňuje několik. Zde se však chci soustředit pouze na náš text.

Zdá se, že adresáti stojí před dvojí výzvou: vnitřní a vnější. Vnitřní výzva přichází v podobě „tělesných žádostí, které vedou boj proti duši“. Vnější výzvu představují pomluvy nekřesťanských sousedů.

První výzvou jsou tedy žádosti škodlivé pro duši. V obecném kontextu Nového zákona i Prvního listu Petrova tyto žádosti představují na jedné straně bezprostřední impulzy a jimi zformované zažité způsoby myšlení a jednání, které jsou zaměřeny k uspokojení nějaké potřeby či touhy.

Samy o sobě jsou tyto chtění a touhy dobré. Svět byl stvořen tak, aby člověka přitahoval. Stvořené skutečnosti zjevují

4

únor 2022

„Milovaní, prosím vás jako cizince a přistěhovalce: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; veďte dobrý život mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení.“

pravdu, dobro a krásu Stvořitele a jako takové v nás mají vzbuzovat uměřenou touhu. Problém tedy nespočívá ve stvořených dobrech, ale v našem vztahu k nim.

Vztah k nim je nutně pokřiven, stanou-li

se pro nás důležitějšími než jejich Tvůrce a Dárce a jejich naplnění začne určovat směr i povahu našeho života. Pak tato dobra chceme více než jej a vkládáme do nich naděje, které ze své podstaty nemohou naplnit. Žádostmi však nejsou míněny pouze okamžité impulzy a jimi určovaný život. Ano, neúměrné uspokojení mohou přinášet velmi jednoduché a prosté požitky, ale také prožitky poměrně sofistikované. Tuto možnost velmi výstižným způsobem ilustroval S. Kierkegaard ve Svůdcově deníku. Svádějící zde nesvádí ani tak kvůli požitku z dosažení cíle, tedy svedení, ale především z cesty k cíli, tedy samotného procesu svádění.

Petr trvá na tom, že díky novému narození mají Boží poznání i sílu k tomu, aby své vášně dostali pod kontrolu a udrželi je tam a naučili se s nimi pracovat ke slávě jejich nebeského Otce a pro dobro všech kolem. Jejich vztah ke všem životním skutečnostem má být prostředkován Božím vtěleným Slovem. V Kristu a skrze Krista mají přístup k pravdivému řádu své existence.

Druhou výzvou jsou pomluvy ze strany nekřesťanské společnosti. Myšlení, názory a praktiky křesťanů byly v mnoha ohledech pro okolní nekřesťanskou společnost cizí, podivné a nesrozumitelné. Za pomluvami nemusela stát vždy a nutně zlá vůle, ale i strach z neznámého, neznalost a nepochopení (1P 2,15). Nakonec i sami křesťané mohli necitlivým, nevyzrálým a pomýleným způsobem mluvení a jednání k celé situaci sami přispět.

Petr je tedy povzbuzuje k tomu, aby získali a udržovali vnitřní kontrolu sami nad sebou a aby žili svou víru důsledně a citlivě s vědomím toho, že forma jejich vlastního života, a to jak v případě jednotlivce, tak na úrovni sboru, představuje stěžejní misijní nástroj. Zkrátka nejsou ze sebe a pro sebe. Jsou z Boha pro svět, aby se ten měl možnost k Bohu vrátit.

Petr totiž předpokládá, že mezi autentickým výrazem evangelia v životě křesťana a okolní nekřesťanskou společností existuje určitý, byť omezený, hodnotový průnik. Tento průnik a jeho potenciál podrobněji dále rozvádí. Tímto průnikem, zdá se, by měla též být, alespoň ideálně, ctnost uměřenosti či rozumnosti, spočívající ve schopnosti rozumově zvládat své vášně.

Na tomto místě se nabízí otázka, zda mezi žádostmi a pomluvami existuje nějaký vztah, který by nám mohl pomoci k hlubšímu podchycení důsledků Petrových slov. Ze zkušenosti víme, že je-li člověk vystaven tlaku nespravedlivých obvinění a útoků, tak přirozeným impulzem je často buďto hněv nebo touha po klidu – a ústup. Ať již touha po uspokojení z odplaty či touha po pokoji a klidu, obojí za určité situace spadá do kategorie „vášní“ škodících novému křesťanskému já. Zdá se, že z toho, o čem Petr následně pojednává, tedy o nutnosti úcty k autoritě, schopnosti podřídit se i autoritám tvrdým a nespravedlivým a umění svobodného života v nesvobodě, má autor na mysl zvláště impulzy a touhy pojící se hněvem, frustrací a ukřivděností. Do přirozeného emocionálního rozrušení a chaosu má být zaváděn řád, který je určován majákem Kristova příkladu (1P 2,12.15; 3,16).

A Kristův příklad opět zdůrazňuje služebnou povahu nového života. Schopnost žít v reálné a praktické otevřenosti vůči Boží transcendenci, vymanit se ze soběstředných obranných pocitů a postojů, vnímavost k povolání být a žít pro dobro, dokonce absolutní dobro lidí kolem a ke slávě Boha, schopnost rozumět a orientovat se ve složitosti křesťanské existence uprostřed nekřesťanského světa

a nepodléhat svodům povrchních a paušalizujících postojů.

Nedávno jsem byl svědkem jistého výjevu, který se mě, musím přiznat, dost intenzivně dotkl. Před několika týdny jsem byl požádán, abych vedl pohřeb.

Před začátkem se před obřadní síní shromáždila rodina zesnulé, její děti i širší rodina. Všichni jsme měli respirátory, až na jednoho bratra. Na opakovanou žádost paní z pohřební služby, která nás uváděla do síně, aby si respirátor nasadil, nereagoval. Jeho výraz však mluvil sám za sebe.

Zřejmě patřil ke skalním zastáncům nenošení respirátorů. Takže ke smutku shromážděných ještě přibylo náhlé znejistění a stres z vyhrocené situace. Onen muž naprosto nepochopil, proč se chodí na pohřeb a co by měl měl svou přítomností vyjadřovat. Prokázal neschopnostpodřídit se a respektovat povahu situace a chápat svoji roli i potenciál v křehkém předivu vztahů, prostředků a cílů, kterou Pán Bůh smrtí této ženy v životě komunity navodil.

Nesmíme zapomínat na neochvějné přesvědčení z Písma, že jako Boží děti můžeme žít svobodně i v nesvobodě.

Osobní svoboda jako svoboda volby a sebeurčení, ono intenzivně vzývané božstvo sekulárního liberalismu, je v Písmu považována za věc podružného významu.

Pro schopnost křesťana žít k Boží slávě a pro dobro světa není osobní svoboda či nesvoboda rozhodující. Křesťan jí ve svém životě a povolání není podmíněn. Může produktivně žít i v nesvobodě. Ale jeho život nemůže být požehnáním, pokud je svojí osobní „svobodou“ zotročen natolik, že není schopen vnímat realitu, která se mu v Kristu pravdivě otevírá (1P 2,15– 16). Bezesporu procházíme nesnadným obdobím. Nemůžeme si však dovolit, aby naše postoje byly pouhou parafrází postojů nekřesťanského světa, pokud máme být nástrojem k jeho záchraně.

■

RENÉ DRÁPALA (1975) Manžel a otec čtyř dětí.

Dlouhou dobu působil jako kazatel Církve reformované ve Zlíně. Nyní působí jako vikář Církve bratrské ve Vsetíně Maják. „Mám dojem, jako bych posledních pět let žil uvnitř Druhého listu apoštola Pavla Timoteovi,“ říká John Stott v předmluvě ke svému výkladu zmiňovaného listu. Ačkoliv nepracuji na komentáři k Prvnímu listu Petrovu, tak zažívám něco obdobného. Od chvíle, kdy Stefan Paas na Evangelikálním fóru v roce 2015 ukázal na První list Petrův jako na klíčový text pro sebeporozumění církve a jejího poslání v dnešním světě, stále se k němu vracím. Systematicky jsme jej u nás ve sboru prošli v nedělních kázáních, nyní se v jiném společenství opět k těmto kázáním vracím. List chápu jako obsáhlý novosmluvní komentář k Jeremiáši 29,4–7. Skryté narážky i zřetelné paralely stimulují k promýšlení toho, jak máme jako sbor i jednotlivci v této nesnadné době pojímat Kristovo poslání.

2022 únor

5

ROZHOVOR

BOLESTÍ VOJÁKŮ JE NEJISTOTA ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

foto AUTORKA a ARCHIV MILOSLAVA KLOUBKA

Káže, slouží v armádě, je nonstop dostupný na telefonu, kdyby některý z jeho vojáků potřeboval slovo pomoci. Pamatuje dobu obnovení duchovní služby v české armádě, kde byl jedním ze dvou sloužících kaplanů. Miloslav Kloubek, aktuálně jeden z mála kaplanů z CB, neztrácí úsměv ani smysl pro humor.

J

ste kaplanem vojenské služby. Čím jste byl dřív – duchovním v Církvi bratrské, nebo podplukovníkem?

Duchovním v CB. I když mi sama církev kdysi dala podmínku, že musím mít nejprve vyřešenou službu v armádě a potom mě vezme za svého kazatele. Takže kdyby otázka zněla „duchovním, nebo vojákem?“, armáda by zvítězila.

Kdy a jak jste uvěřil?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině v kladenském sboru a od malička jsem viděl vzor nejen v rodičích, ale i ve všech tetičkách a strýčcích v církvi. Viděl jsem na nich plno velmi cenných svědectví, jaké je to žít s Bohem – bylo to živé pozvání, abych si ani já nenechal ujít tu vzácnou příležitost dát svůj život Pánu Bohu. Vědomě jsem to udělal na táboře pro děti na Rybništi ve svých deseti letech. A potom jsem prožil obnovení svého vztahu k Bohu při evangelizaci v Rakovníku ve svých čtrnácti letech. To pro mě znamenalo utvrzení, že můj život je v Boží ruce, Pán Ježíš umřel i za mé hříchy a já jsem chtěl svůj nový život žít podle něj.

6

únor 2022

Až tak, že jste se stal kazatelem.

Jak a proč nakonec vyhrála armáda?

Nevyhrála, stále jsem kazatelem církve, i když jsem propůjčený armádě. Letos už to bude 35 let (celkem 19 let v církvi a 16 let v armádě). Pán Bůh mi naznačoval, že je to moje cesta už při studiu na gymnáziu.

Postupně se scházelo několik volání: mnozí kazatelé v církvi mi skvěle posloužili a viděl jsem toto povolání jako velmi užitečné a praktické. Bylo tam i přímé oslovení bratrem kazatelem Ondráčkem, zda bych to neviděl jako svoje poslání. Ze sboru odcházel jako kazatel Jenda Valeš, který nám hodně posloužil, a my jsme se cítili jako ovce bez pastýře, než přišel jeho nástupce bratr Sita. Ale svoji roli také hrálo určité protivenství na gymnáziu, kde jsem si řekl, že když mi svět zavírá svoje dveře, Pán Bůh mi je už dávno otevřel. A musel jsem prožít i vnitřní ujištění, že je to úkol pro mě, když jsem se za to modlil a hledal Boží vůli.

Můžete srovnávat. V čem je služba kazatele těžší než služba vojenského kaplana, a v čem je naopak těžší služba v armádě?

V něčem je služba kazatele pohodlnější. Mívá kancelář v domě, kde bydlí, nemusí tolik cestovat za svými ovečkami, protože je má v okruhu kolem sebe, mnoho času si může zorganizovat podle potřeby, má možnost se ve své pracovní době připravovat, studovat, modlit se. V armádě si mnoho věcí může člověk naplánovat, ale dost často mění svoje plány podle okamžité potřeby jednotky, velitele, podle problémů, které se řeší, podle úkolů, které jednotka mnohdy i nečekaně dostává. Vojenský kaplan musí být víc ve střehu a flexibilně připraven na mnohé změny. Přípravy, studium, to většinou dělá ve svém volnu, protože dokud má svoje ovečky v práci, je s nimi a věnuje jim maximum času. Někdy se mi ale zdálo, že je služba v armádě snazší tím, že vojáci jsou vděční za každé dobré slovo, za každé drobné povzbuzení, kdežto

v církvi mi připadali lidé hodně vybíraví na slovo, které se káže, na službu, kterou kazatel dělá. A to jsem měl celkem poklidné sbory, ale od některých lidí jsem to zažil. Armáda má ovečky s mnohem většími problémy, řeší se jich daleko víc než v církvi, ale ohlas na službu duchovního se mi zdál vždycky příznivější.

Jako vojenský kaplan máte za sebou účast na několika zahraničních misích. Jaká z nich – KFOR, Kuvajt 2002 a 2003, Řecko – byla pro vás nejnáročnější?

pplk. Mgr. MILOSLAV KLOUBEK (1960) je kazatel Církve bratrské (v roce 1984 promoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě) a vojenský kaplan. Účastnil se vojenských misí v Kuvajtu a v Řecku, v letech 2004–2006 byl poradcem ministra obrany pro duchovní službu. S manželkou Evou má tři syny.

Každá zahraniční mise je náročná – vzdálením od domova, vykořeněním z domácího prostředí a tím, že je to vojenská mise – se zbraní, kterou je nutné mít připravenou. Často také v extrémních klimatických podmínkách. Nikdy se neví, jak taková mise bude probíhat a co se na ní semele. Tím je potřeba udržovat lidi stále v pohodě, být připraven jim se vším pomoci, pomáhat jim a být v co nejužším vztahu s rodinou, což nebývala samozřejmost – nebylo často spojení, nedalo se jednoduše připojit na internet, každý neměl možnost si zavolat, jak potřeboval, počítače nebyly u jednotky samozřejmostí. Ale čím složitější úkol v misi a čím náročnější prostředí, tím důležitější tam kaplan byl a tím rychleji se stal pevnou součástí jednotky.

Asi nejnáročnější pro mě ale byl Kuvajt. Byly to nejdelší mise, v náročném prostředí, od března stoupaly denní teploty od 42 °C až na 55 °C v létě. A klimatizované ubytování jsme měli až od června. Všechno je tím horkem daleko složitější. Byla to první mise toho druhu, nejistota, kam vojáky pošlou (cvičeni byli pro Afghánistán), i když museli být jako specialisti-chemici stranou od konfliktu. Ale nakonec se ukázalo, že i když to označením jako jedna z mála byla válečná mise, navzdory všem zmíněným nepříjemnostem byla nejklidnější. Když jsme ale odtamtud jezdili s pomocí do Iráku, vždycky jsme slyšeli v naší blízkosti střelbu, a stejné to

→

2022 únor

7

ROZHOVOR

bylo v Kosovu – střelba nablízku prakticky denně. Horké hlavy místních obyvatel, neutěšená situace v zemi zničené válkou, snaha vymámit z vojáků jakoukoliv cestou nějakou pomoc a výhodu.

Pro laiky je jedním z nejznámějších duchovních mezi vojáky otec Mulcahy z amerického seriálu M*A*S*H Vidíte v této postavě nějaké společné rysy s realitou vaší služby, nebo je to celé jinak?

Pro Čechy je ještě známější feldkurát Katz. (úsměv) I o něm mě vojáci jednou přesvědčovali, že je to kladný hrdina, protože má rád pivo. Když mě ale přirovnávali k otci Mulcahyovi, byl jsem raději. Nemám M*A*S*H sice nakoukaný, ale vyrozuměl jsem, že můj kolega je pevnou součástí jednotky, že je to kladný hrdina, přemýšlivý, že je s ním legrace a že usiluje o to, aby správně vyřešil všechny situace. To považuji za důležité ve své službě a snažím se, abych uměl skloubit vážný zájem o potřeby svých lidí s rozumným a vtipným nadhledem, s humorem. Snažím se nikdy nezkazit legraci a ke každému si najít cestu, i když mám tak rozmanité ovečky. A na nějaký díl M*A*S*H se budu muset podívat.

Jakou důvěru má služba vojenského kaplana mezi vojáky?

Vojáci se v misi otevřou kaplanovi ještě rychleji než doma. Společné nebezpečí je rychle sblíží. Kaplan je důvěryhodná osoba, o které vědí, že bude umět zacházet s jejich důvěrnými problémy a informacemi, že jim bude rozumět a že najde vždycky způsob, jak je podpořit, povzbudit, jak je rozptýlit a jak jim pomoci zvládnout náročné období služby, kterou je zahraniční operace. Často se mluví o starostech o rodinu, o výchově dětí, o nemocech rodinných příslušníků, o pocitu bezbrannosti, když nemohou na dálku se vším pomoci, o nevěře partnerů, o vyluxovaných účtech, o zhroucených plánech.

Dále pak o nadřízených a podřízených, o nervech, které trvalé několikaměsíční soužití přináší, přicházejí, aby se jim 8

únor 2022

ukrátil čas, a kaplan je pro ně rozumným parťákem pro debatu.

Vyhledávají vás i nevěřící?

Jak můžete pomoci jim?

Po mé patnáctileté zkušenosti kaplana musím říci, že mě vyhledávají především nevěřící lidé. I když už mě také párkrát zpražili, že by si o sobě říci nedovolili, že jsou nevěřící. Ale člověk zakotvený v církvi, jistý si Pánem Bohem, kaplana tolik nepotřebuje. Má přímé spojení a najde si společenství s křesťany sám.

Kaplan je pro něj jako drobné zpestření v pestrém životě křesťana. Nevěřící člověk se mi mnohokrát zdál jako vykoře-

PADRE, POTŘEBOVALI BYCHOM, ABY TVŮJ ŠÉF ZASÁHL.

něný. Najde si nějaké kontakty a nějakou pomoc, ale ne vždy ho to naplňuje, a tak pro hlubší rozměr rozhovoru, vztahu nebo kontaktu hledá právě u kaplana.

Co je největší bolestí českých vojáků dnešní doby?

Vojáci jsou stejní lidé jako ti z ostatních profesí. Akorát nesou některá rizika více.

Pracuje se se zbraněmi, musí být schopný fungovat ve vypjatých situacích, jezdí do rizikových míst, musí počítat s nasazením kdekoliv podle potřeby. Ale v současné době se mi zdá, že jejich velkou bolestí je nejistota. Armáda by ráda vytvořila dokonalý systém kariérového růstu, a to je nutí k neustálému postupu a pro ně a pro jejich rodiny je to ohrožením.

Rádi by pracovali tam, kde jsou, ale brzy musí počítat s přemístěním, s novými poměry, s jiným dojížděním, s odloučením od rodiny.

Zažil jste někdy ve službě duchovního beznaděj?

Nezažil. Na svatební oznámení jsme si s manželkou před 39 lety dali biblický verš: „Naději máme v Bohu živém.“ Beznaděj bych asi prožil, kdybych od Pána Boha odešel. A to já nechci. Naděje, kterou působí živý Bůh, je vzácným bohatstvím našeho společného života i moje osobně. A protože jsem Pána Boha viděl jako velkou pomoc, posilu a povzbuzení i ve chvílích, kdy jsem se musel naposledy loučit s vojáky nebo s civilisty, nechal jsem si napsat tento verš i na místo, kde se chystám naposledy spočinout. Budu na stejné „zahrádce“ jako bratr kazatel Zdeněk Holubec st. – v Nejdku.

Lze opravdu všechno odevzdat Bohu tak, aby zůstal jen pokoj?

Pán Ježíš je pro mě nadějí až za hrob.

To mi dodává pokoj i v neklidné době.

A i když si dělám starosti nad mnoha lidmi a jejich těžkostmi, vždycky je v modlitbě svěřuji Pánu Bohu a vyhlížím pro ně z nejvyšších míst pomoc. To je zdrojem mého pokoje.

Máte kolegy, se kterými můžete sdílet těžkosti své služby a kteří by vám rozuměli?

Ano, s kaplany se pravidelně setkáváme a sdílíme svoje zkušenosti i radosti a starosti. V covidové době je to mnohem složitější, protože jsme byli nuceni několik setkání zrušit, je to nepříjemné, protože se mnoho věcí vykorespondovat prostě nedá. S vojenským kaplanem je to podobné jako s kazatelem v církvi. Má svoje specifické problémy, kterým bude těžko rozumět někdo jiný. A kdyby je říkal někomu jinému, ti druzí to budou brát, jako když si stěžuje nebo na tu službu nemá, a to není pravda. Kazatel i kaplan potřebují lidi, se kterými proberou úskalí svojí služby. Jsme v armádě z jedenácti církví, bývá obohacující slyšet zkušenosti z jiného církevního prostředí, ale stejně je nám nejbližší člověk stejné zbožnosti. Honza Asszonyi se nám v armádě kdysi na chvilku mihnul, ale

Co Vás za dobu služby vojenského kaplana nejvíce zasáhlo?

hned se vrátil zpět do církve. Já jsem byl ve službě vždycky za naši církev sám, ale po 23 letech služby v armádě nebo nablízku armády (byl jsem v aktivních zálohách nebo externím poradcem ministra obrany) jsem se dočkal kolegy cébáka! A protože za tři roky budu už nejen v civilu, ale i v důchodu, jsem šťastný, že budu štafetu předávat Honzovi Valešovi juniorovi, který nám právě prošel základním kurzem a nastoupil k jednotce v Jindřichově Hradci a já jsem vděčný, že do naší služby vstoupil po letech, co jsem si na něj myslel jako na skvělého adepta, vhodného právě pro takovou práci.

Duchovní služba je službou nonstop.

Fungujete pro vojáky i na dálku jako určitý druh „linky důvěry“?

Ano, telefon vypínám pouze při jiných jednáních nebo rozhovorech, ale jinak jsem permanentně k dispozici. To využívají nejen moje současné ovečky, ale i vojáci ze všech minulých útvarů, kde jsem sloužil. Společná služba lidi sblíží, a když mají se mnou zkušenost, ozývají se stále. To je na jednu stranu větší zatížení, ale také i větší radost a potěšení.

Nechci nikoho zklamat odmítnutím,

i když se mi to někdy časově vyloženě nehodí. Dokonce se i setkáváme s bývalými kolegy při každé možné příležitosti, píšeme si a těším se na další setkání.

Doma si teď i vytvářím pro taková setkání klubovnu, které říkám „vojenské muzeum“. Chci tam shromáždit všechny viditelné vzpomínky na moji pestrou službu v armádě.

Jaké nejviditelnější Boží jednání jste ve své službě zažil?

Pána Boha vidím ve své práci denně.

Kdykoliv oblékám uniformu označenou křížky, děkuji za ten zázrak, že se změnila doba natolik, že mohu dělat legálně kaplana. To jsem si jako záklaďák nikdy nedovedl představit. Tam jsem byl naopak nabádán, abych o Pánu Bohu a o své víře nemluvil. Tady se to ode mě čeká a je dojemné, když se během dne sejde často několikero žádostí: „Kaplane, potřebovali bychom, aby ses za toho člověka modlil.

Padre, potřebovali bychom, aby tvůj šéf zasáhnul.“ Mnozí to myslí jako legraci, ale u mnoha lidí vidím, že je to triviální víra. Cítí se osamoceni se svými problémy, proto potřebují přijít za někým, kdo je bere vážně a kdo má spojení s někým, kdo si s jejich problémem poradí.

Někdo mi na závěr společné služby řekl: „Ovlivnil jsi můj život natolik, že už nikdy nebudu stejný jako dřív.“ A setkáváme se doteď, jak to jen jde. A mohu se s ním i jeho paní modlit, obejmout je, požehnat jim. Jeden voják se mi v misi před poslední bohoslužbou omlouval, že nemůže kvůli službě přijít. Chlácholil jsem ho, že to přece nevadí. Ale on mi vysvětlil, že tam měl být, protože vždycky když jsem dával příležitost, aby se každý potichu modlil – a já že se budu za ně a jejich problémy modlit nahlas – on se modlil za tři problémy a Pán Bůh mu na vše odpověděl. „Co bych to byl za člověka, kdybych mu za to nepřišel poděkovat.“ Jeden voják se mi ozval po letech jako křesťan, někteří vojáci mi za čas přišli říct, že se nechali pokřtít, že měli svatbu v kostele, že vedou svoji rodinu křesťansky. Velmi silně zasáhnou momenty, kdy člověk vyprovází člověka na poslední cestě. Pochovával jsem velmi nepříjemného velitele, ale on na závěr života činil pokání, narovnal svůj vztah k Bohu i k lidem a pak prohlásil: „Teď se mi ulevilo, teď mohu klidně umřít.“ Ale kdo ho znal jako nemilého nadřízeného, ten to neuměl přijmout. Mám otevřené dveře do rodin vdov po vojácích, které jsem pochovával. Je to nepřeberné množství velmi silných zážitků.

Jsou tohle chvíle, kdy se člověk mění?

Co vás ve službě nepochybně změnilo?

A co vás dělá šťastným?

Služba armádě mě změnila asi v tom, že se snažím být velmi shovívavý k lidem, kteří hledají ve svém životě svůj vztah k Pánu Bohu, snažím se být hodně citlivý vůči jejich způsobu chápání duchovního světa, vždyť většinu času jsem s těmi, kdo vidí duchovní věci jinak než já. Ale jim imponuje, že jim rozumím, naslouchám, že je neodsuzuji, že jsem tolerantní k jejich názorům, i když moc dobře vědí, že si myslím něco jiného, a že jsem se s nimi identifikoval. Jsou si jistí, že mě zajímají jejich starosti, že jim chci být blízko. A to mě činí šťastným.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2022 únor

9

TÉMA

SKRYTÁ DRAMATA text PAVEL ČERNÝ a KOLEKTIV AUTORŮ

foto KAROLINA GRABOWSKA (PEXELS) a ARCHIV

„Věděli to starší, kazatel, vedoucí mládeže, vedoucí na táborech, známí. Vnímali jsme chvilkový zájem, soucit, modlitby, ale dohlédnutí vážnosti situace ne. Po mnoha letech s námi mluvilo i staršovstvo.

Připomnělo nám manželské sliby. Nejednou jsem slyšela, že žena se má muži s úctou podřizovat. Nakonec jsme stejně zůstali sami.

Nikdo se nevrátil, aby se ujistil, že se situace zlepšila.“ svědectví ženy z CB

10

únor 2022

DOMÁCÍ NÁSILÍ JE HŘÍCH

P

řed časem mě šokoval statistický údaj ze Spojených států, který potvrzoval, že největším zdravotním problémem amerických žen je domácí násilí. Podle statistiky jsou tam čtyři miliony žen tlučeny svými manžely. To je číslo, které je prokázáno, a můžeme ještě uvažovat o případech, které nejsou zdokumentovány. Nepochybně je v církvi takové procento nižší, ale k domácímu násilí dochází leckde i mezi věřícími.

I statistiky z církví v Anglii uvádějí nebezpečná fakta. Podle některých zjištění žije ve vztahu ohroženém násilím až jedna čtvrtina lidí. Pokud jde o církve, tak někteří v církvích vědí o různých signálech, které domácí násilí prozrazují. Překvapivé a varovné je to, že až polovina dotazovaných, kteří o domácím násilí vědí, ho nepovažuje za problém.

Ve vnitrocírkevní diskusi je třeba jasně povědět, že násilnické chování mužů se může odvíjet od deformovaného pojetí role ženy v manželství. Ta ale prochází dějinným a kulturním vývojem. Dnes jsou ženy zapojeny do nejrůznějších povolání, angažují se v politice, vědě, pracují v církvi a zastávají mnoho dalších úkolů. V manželstvích je běžné partnerství, vzájemné doplňování a rozdělení úloh podle schopností a kompetencí. Princip hlavy se dnes zužuje na chvíle odpovědného rozhodování v nesnadných situacích, kdy je zapotřebí, aby rodina, jako základní instituce společnosti, měla nějaké vedení. To jsou chvíle, kdy je tato odpovědnost pociťována jako břemeno, a ne jako příležitost k prosazení sama sebe.

Zde se musíme hned zaměřit na základní biblické učení o rovnocennosti lidí. První lidé, muž i žena, v sobě nesli Boží obraz. Oba byli jedinečným Božím stvořením. Z tohoto základního řádu stvoření vyplývá důstojnost každé osoby a její ochrana před násilím a zneužíváním. Je třeba připustit, že patriarchální systém často nahrával domácímu násilí a zneužívání a odrážel naprosto falešnou interpretaci Božího slova.

To, co bývá dnes označováno sběrným termínem „domácí násilí“ je třeba jasně pojmenovat

slovem hřích. V žádném případě jej nelze v církvi tolerovat. Je úkolem nejen kazatelů, starších sborů a pastoračních asistentů, ale všech křesťanů, aby této závažné otázce věnovali pozornost. Pokud domácí násilí není okamžitě zastaveno, je na místě spolupracovat s orgány v trestním řízení. Domácí násilí je urážkou Stvořitele a ponižováním člověka. Je nezbytné, aby se pracovníci církví v této oblasti orientovali, protože tento problém ničí krásu a požehnání manželského vztahu a rodiny.

Zanechává závažné stopy na vývoji dětí a propisuje se do dalších generací – je známo, že k domácímu násilí přispívají charakterové dispozice a vzorce chování z původní rodiny.

Tyrani nesmějí zneužívat častou dlouhodobou toleranci svých násilnických způsobů vůči svým partnerům v rodině. Hluboký křesťanský smysl pro naplnění určitého vyššího poslání manželství, rodiny, církve a společnosti nesmí být pro násilníky licencí pro uplatnění dehumanizujícího jednání.

Nezapomínejme, že Hospodin z duše nenávidí toho, kdo miluje násilí (Ž 11,5).

■ →

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 byl předsedou Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

2022 únor

11

TÉMA

JÁDREM JSOU NEFUNKČNÍ VZTAHY text PAVEL RAUS

Domácí násilí spadá pod hlavičku zneužití moci. Moc pochází

od Boha a musí být užívána podle Jeho vůle v poddanosti Jemu. Jinak se stává nebezpečným nástrojem – v našem padlém světě může být každá moc zneužita, je-li užívána pro vlastní prospěch bez ohledu na Boží přikázání. Protože Bůh je zastáncem slabých, bude soudit jakékoli takové zneužití.

Jakákoli svévolná nadvláda je v přímém protikladu k Ježíšovu příkladu. Cokoli méně, už ani nemluvě o fyzickém nebo psychickém násilí, je pošpiněním Ježíšova příkladu a zneužitím moci.

Je smutnou skutečností, že se domácí násilí nevyhýbá ani křesťanským rodinám. Je to něco, co každého Ježíšova následovníka musí plnit zármutkem.

Co domácí násilí je a jak se může projevit v křesťanské rodině?

Pokud bychom se pod „drobnohledem“ podívali do rodiny, kde se vyskytuje násilí, zjistili bychom, že podobně jako u dalších patologií, je násilí jen částí deformací. V jádru takové rodiny jsou nefunkční, nezdravé vztahy. Neexistuje pravá autentická blízkost. Blízkost je pak nahrazena mocí. Pocit nadvlády a falešné uspokojení z ovládání druhé osoby jsou velmi chabou náhražkou skutečné lásky. Díky absentující intimitě pak už osoba v pozici moci neregistruje bolest, kterou způsobuje. Je to hra se strachem a zastrašováním, ne skutečná blízkost.

Kromě fyzického násilí – způsobování bolesti úderem, bitím, pálením nebo škrcením, existuje také psychické násilí – ovládání

ROZHOVOR

Církev má mít odvahu pomoct oběti DAVID NOVÁK, předsedy Rady CB, ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Má k otázce domácího násilí (v církevních rodinách nebo obecně) Církev bratrská nějaký oficiální postoj?

Oficiální postoj nemá, zároveň by asi nikdo v CB neřekl, že domácí násilí v jakékoli podobě je správné.

Jak autority CB pomáhají obětem domácího násilí ve svých sborech?

Na to nemáme přesný mustr. Vždycky se to odvíjí od konkrétního případu, takže v řešení jsme ponecháni tak trochu na pospas své kreativitě.

Co když oběť při hledání pomoci narazí na mlčení autorit?

12

únor 2022

Žel to se stává často. Autority totiž musí mít odvahu do problému vstoupit, zjistit si informace, dělat nepopulární rozhodnutí, a hlavně dříve či později jít do konfliktu.

I proto nakonec raději autority mlčí.

Je odvaha kazatele, pokud ji prokáže, ze strany vyšších církevních autorit nějak reflektovaná, nebo se i kazatel ocitá na straně těch, kdo „zbytečně víří vodu“?

Záleží na tom, kdo je násilník. Pokud je násilník ze „skvělé sborové rodiny“, tak si i kazatel může zavařit na veliké problémy.

Důležité je, aby kazatel do případů, kde je podezření na domácí násilí, nikdy nevstupoval sám. Měl by mít někoho, kdo mu s tím pomůže – a musí pracovat velmi opatrně.

Oběti agresorů, často navenek ukázkových křesťanů, se mnohdy setkávají s nedůvěrou, banalizací své situace a se snahou urovnat problém apelem na křesťanské smíření, odpuštění a trpělivost. V podstatě se

děje to, co Jeremjáš (6,14) popisuje slovy: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není.“ Existuje nějaká pojistka, že církevní autority nebudou oběti vytvářet další trauma nátlakem na „instantní odpuštění“ v podobě např. „tlusté čáry“ bez nezbytného a mnohdy dlouhého procesu vnitřního uzdravení? Kam se může oběť obrátit, když na ni bude tento tlak vyvíjen – tzn. když selže ten, kdo měl pomoct?

Ne, taková pojistka neexistuje. V našem církevním zřízení, a nejen našem, je autoritou pastor se staršovstvem. Když v jednání s obětí domácího násilí selžou, je na místě obrátit se na organizace mimo církev, které se domácím násilím zabývají – třeba Bílý kruh bezpečí nebo na specializované psychology. Otázkou je i to, jestli s řešením problému domácího násilí začínat u pastora. Někdy ano, ale někdy je moudré jít rovnou ke specialistům.

Ing. PAVEL RAUS, M.A. et M.A., Ph.D. teolog a klinický psycholog

druhého odpíráním přízně, výhružkami, zneužitím slabých stránek. Prostor pro svobodné chování se tak zmenšuje, až může být nakonec oběť domácího násilí zbavena vlastní vůle. Jedná a žije pouze ve strachu.

Určitá část násilníků má přitom období, kdy činí pokání.

Omluví se a mrzí je, co se stalo. Často to není neupřímné. Pak se ale znovu dopustí násilného jednání. Tím dokazují, že se nejednalo o skutečné pokání a že svoji změnu nemysleli vážně.

Přestože mohou existovat období „klidu“, dokud násilník nevyhledá pro sebe pomoc a čestně neotevře celý problém před někým jiným, nevzal svůj problém vážně.

Společným rysem těchto rodin je maskování a tabuizace problému. Nátlak a výhružky jsou také užity, aby odradily členy rodiny od toho, aby vynášeli pravdu ven. Mluvit je zakázáno.

K násilí dochází i mezi věřícími. Naše společenství nejsou ale vždy dobře vybavena na řešení tohoto hříchu. Existují případy, kdy křesťané přehlédli nebo přímo popírali problém. Jak se to

může stát? Jak dojde k tomu, že potřební nenaleznou porozumění a pomoc?

V křesťanském prostředí existují dva rizikové faktory. Prvním je představa ideálního společenství. Jsme jiní než svět a máme se rádi. Kdo je vykoupen, je novým stvořením. Je pak těžko představitelné až nepřijatelné, že bychom nebyli lepší a mohlo mezi námi existovat něco jako to, že muž doma uhodí ženu. Je to pro nás za mezí přijatelného. Čistotu a výjimečnost církve někdy chráníme tím, že pravdivě usilujeme být čistí a čestní.

Jindy ale také tím, že raději nevidíme, přehlížíme, minimalizujeme a popíráme problémy.

Druhým faktorem je zdeformovaná představa muže jako hlavy a ženy, která je poddána. Bible o poddanosti mluví. Často se však, jako protiváhu liberálním tendencím, soustředíme na nebezpečí zleva a přehlédneme nebezpečí zprava. Ve své mysli nejsme připraveni na případ zneužití mužské role. To nám nakonec zabrání, abychom připustili smutnou skutečnost. Nepočítáme s tím, že mužská role může být zneužita. Pavel v Efezským přesně specifikuje, že být hlavou znamená milovat, obětovat se, chránit a umírat. Ne diktovat, ovládat a ubližovat. Žijeme v době, kdy musíme jít mnohem hlouběji do Písma právě díky hloubce porušení, se kterým jsme konfrontováni.

→

ROZHOVOR Bílý kruh bezpečí není křesťanská organizace. Křesťanský aspekt v domácím násilí uvnitř církevních rodin ale hraje důležitou roli. Nebude mít pak oběť sekundární problémy právě s církevními autoritami, když je obejde a poslechne radu nevěřících psychologů, která ve většině případů zní: „Musíte pryč...“?

Jenže jít pryč, zvláště pokud ve sboru není síla agresora vykázat, by měly poradit i církevní autority. Ohledně násilí si kladu otázku, jestli pomoc vždycky musí jít přes křesťany. Někdy je prostě lepší cesta přes odborníky. Takže když je v církvi někdo zkušený, obrátil bych se na něj, ale pokud tam není vůle a zkušenosti násilí řešit, tak bych šel rovnou za odborníky. Ani bezdomovcům nepomůžeme – potřebují Armádu spásy, my jim můžeme dát chleba, ale pomoc s komplexem jejich problémů je na odbornících.

Stejně to platí třeba u narkomanů. Můžeme poskytnout první pomoc, ale dlouhodobá pomoc je práce odborníků na domácí násilí.

Dlouhodobá agrese v rodině je patologie, která se těžko léčí, a pokud agresor svoje chování nevnímá jako problém, který chce aktivně řešit, je to neřešitelné. Takže v mnoha případech následuje rozvod. Rozvod je hřích. Co je prioritou autorit CB v případě, že je nutné zvolit jednu ze dvou možností, když se vylučují: udržet rodinu a manželství, nebo zajistit obětem bezpečí? Říct jen, že něco je, nebo není hřích, je zjednodušené. Neplatí to ani o zabití. Etické otázky se vždycky musí řešit v kontextu konkrétní situace. Jsem moc rád, že CB nevydává žádná oficiální prohlášení týkající se rozvodu, ale i jiných oblastí, jako třeba potratu, sebevražd… Máme směrovku v Písmu, která říká, že rozvod je proti Božím řádům, ale když se mě někdo ptá na rozvod, tak mu odpovídám, že potřebuji znát tu situaci. Takže pokud je přede mnou oběť domácího násilí, která je systematicky terorizována, tak moje odpověď

je rozvod. Tím neříkám, že s rozvodem souhlasím, ale je potřeba toho člověka chránit. Ochrana života stojí výš než zachování vztahu za každou cenu.

Lze jako odpověď na tuto situaci slyšet Ježíšova slova: „Milosrdenství chci, ne oběť“?

Určitě. Tady vidíme, že Ježíš nerelativizuje etiku, ale nade vším stojí Boží milosrdenství. A podle toho to člověk musí posuzovat.

Agresor chce obvykle rodinu udržet, protože jemu stav vyhovuje. Domácí násilí je skryté za dveřmi domovů.

Z pohledu zvenku to pak vypadá, že oběť je viník, protože to ona rozbíjí „fungující“ rodinu, když se na konci sil rozhodne odejít. Co je v prostoru CB potřeba udělat, aby se oběť této stigmatizace zbavila?

Mít odvahu. Někdy jsme zbabělí, takže se postavíme na stranu tyrana. Nechce se 2022 únor

→

13

TÉMA

Kdo jsou lidé v církvi, kteří se dopouští domácího násilí?

Je omylem si myslet, že to budou nevrlí, nepříjemní problémoví lidé. Naneštěstí to mohou být osoby, které jsou společenské, zábavné, oblíbené, přátelské. Dokonce to ve výjimečných případech jsou lidé v čele, známí a populární. Paradoxně tito lidé mohou působit dojmem velké duchovnosti.

Při bližším pohledu však vždy existuje nějaký další defekt – některé předuchovnělé názory jsou už nezdravé nebo příliš radikální, přátelskost obsahuje nezdravé prvky, například ve vztahu k opačnému pohlaví. Často se jedná o silné, výrazné osobnosti s určitými rysy narcismu. Velmi často tito lidé jsou nepoddaní také v jiných oblastech. Přestože to všechno mohou zakrývat kultivovaným a zduchovnělým způsobem.

U násilnických osob není zdeformované jenom jednání, deformované je také myšlení. Profil těchto osob téměř vždy obsahuje určitou další osobnostní poruchu nebo poruchu myšlení.

Typickou a velmi častou deformací je přesvědčení, že „mám právo“ vyžadovat poddanost a poslušnost. Mám nárok na to, abych si se svojí ženou dělal, co chci! Přestože mohou existovat další komplikace ve struktuře osobnosti, jejich vlastní zranění, která vyžadují porozumění a pomoc, defekt „mám nárok“ není

nikdy ospravedlnitelný. Někdy má podobu pocitu ukřivděnosti, pocitu, že je ohrožena jejich důstojnost. Představuji si pak, že jako muž mám právo si vydobýt zpět úctu a uznání, které mi náležejí. Takový člověk sice ví, že překročil určité meze, ale dokáže si to ospravedlnit. Jedná se o velmi vážný defekt v myšlení. Je to mysl, která není poddána Duchu svatému. Násilnické jednání je pak už jen důsledkem.

Výzkumy ukazují, že násilí se dopouštějí také lidé, kteří mají zvýšený práh detekce vlastních emocí. Tito lidé dlouho nereagují na negativní podněty, mlčí, až vnitřní napětí přesáhne únosnou míru a pak takový člověk exploduje a dokáže uhodit.

Vnitřně se cítí být „zahnán do kouta“. Ve svých představách se jen snaží vymanit a bojuje o svou holou existenci. Přestože ani zde není násilí ospravedlnitelné, u tohoto typu je určitá naděje na uzdravení, pokud síla následného zklamání ze sebe je využita na osvojení dovedností zacházet s emocemi.

Existují také další typy těch, kdo se dopouští násilí. V jádru je vždy určitá deformace nebo zranění. Původci násilí byli často sami oběťmi násilí. K jejich zranění se však připojí škodlivé postoje, které vedou k ubližování druhým. Potřebují jak uzdravení, tak radikální konfrontaci, aby změna byla skutečná.

ROZHOVOR nám jít do konfliktu a raději jdeme cestou menšího odporu. A když je někdo tvrdý, a navíc má plnou pusu biblických veršíků, tak mu prostě ustoupíme. Nechceme si pálit prsty. Církev má mít odvahu postavit se na stranu oběti a vytvořit jí prostor, kde nemusí cítit žádný pocit viny. Problém je v tom, že domácí agresoři velmi často vykazují rysy psychopatie. A setkat se s psychopatem je velmi nepříjemné.

Radkin Honzák, který se touto problematikou zabývá, na otázku „Co máme dělat s psychopatem?“, říká s nadsázkou: „vykleštit“. A protože to nejde, tak radí: „Utečte“. S psychopatem totiž není domluva možná. Protože ale někdy utéci není kam nebo to není tak snadné, církev musí mít sílu a odvahu neutéct, postavit se a ochránit oběť. Ale stojí to strašné energie, mnoho sil a kazatel ani nikdo jiný zde nemůže jednat sám. Musí se za něj postavit tým. Jedince, který se za oběť postaví, to jinak smete.

Je z pohledu církevních autorit a následných kázeňských postihů

14

únor 2022

rozvod oběti domácího násilí posuzován stejně jako rozvod agresora?

Určitě ne, rozvod oběti je v tomto případě legitimním krokem. Problém u rozvodu je ale v tom, že nevíme, proč se to stalo. Ví to ale člověk, který s manželi rozvodem procházel, proto by sbor měl respektovat závěr člověka, který situaci zná. Konkrétně – byl jsem u některých rozvodů a vím, co se tam odehrávalo. Považoval bych přímo za opovážlivost, kdyby do toho začal mluvit někdo ze sboru bez informací, které mám já. Očekávám, že mi budou lidé ve sboru důvěřovat, když např. nikdo v kázni neskončí. Je dobré, aby si lidé ve sboru uvědomili, že jim do určitých věcí nic není.

Má vedení CB nějak pojmenován postup, jak dál pracovat s oběťmi domácího násilí poté, co násilí skončilo? (Práce s traumatizovanými dětmi, nějaká systematická církevní péče o rozvedené…)

Systematicky nemáme rozpracováno nic.

Máme ale často kontakty na lidi, kteří se

tím více zabývají. Takže kdyby za mnou přišla oběť domácího násilí, tak bych věděl, za kým ji poslat, aby s ní dál systémově pracoval. V některých sborech máme pak profesionální terapeuty, za kterými jsem připraven poslat oběti domácího násilí, které mě požádají o pomoc.

Agresorem se mnohdy stává člověk, na němž byla v dětství páchána podobná agrese. Co by Církev bratrská dělala, kdyby za nějakou církevní autoritou přišel rovnou agresor s tím, že chce z tohoto „začarovaného kruhu“ ven?

Bylo by to krásné, ale mám pocit, že představa, že si tyran chce nechat pomoct, je sci-fi, protože to jsou často lidé, kteří nevidí svoje chování jako problém. Ale čistě teoreticky, kdyby se to stalo, tak určitě velmi rád pomůžu. Vím, za kým ho poslat. Zásadním předpokladem ale je, že musí uznat, že tu pomoc potřebuje.

Pokud se bude s někým chtít setkat jen proto, aby sobě a okolí dokázal, že je ten správný, tak mu není pomoci.

■

Jak má zdravé křesťanské společenství reagovat na domácí násilí?

Zdravé společenství dokáže násilí rozpoznat, uznat a nabídnout pomoc. Nabídne pomoc a ochranu obětem násilí. Přitom také s citlivostí, ale jednoznačně jedná s násilníkem. Nenechá se oklamat vnějším kouzlem, ale stanoví jasné meze. Ve většině případů se to působci násilí nebude líbit a bude je překračovat.

Zde musí komunita křesťanů být jednotná a vyslat jasné signály.

Přesto je dobré nechat otevřené dveře pro nabídku pomoci agresorovi. To je však možné pouze poté, co přestal ubližovat.

Pokud nerespektuje člověka, nerespektuje ani Boha (1J 2,9).

Psát tento článek bylo pro mě velmi těžké. Jedná se o nesmírně bolestný projev lidské porušenosti. Žijeme ale v době, kdy církev musí být na domácí násilí připravena.

Věřím, že i v této oblasti Bůh dá rozlišení, ukáže pravdu a povede všechny, kdo se s tímto jevem setkají.

■

→

KOMENTÁŘ

Zranitelná místa mužské duše JAKUB HUČÍN, psychoterapeut

Domácí násilí je zpravidla ztotožňováno s násilím na ženách.

Statistiky ukazují, že je to do značné míry oprávněné. Více než 80–90 % klientů specializovaných center, která se problematikou násilí zabývají, jsou právě ženy. Nevíme ale, jestli toto číslo skutečně přesně odráží poměr mezi muži a ženami. Obecně platí, že psychologické služby častěji vyhledají ženy. Mužům pravděpodobně více brání stud a pocit, že jsou slaboši, pokud nedokáží svůj problém vyřešit sami. O to více to může platit v případě domácího násilí, kdy je muž obětí. Strach, že ho okolí označí za „podpantofláka“, pokud přizná, že ho jeho partnerka tyranizuje, vede k tomu, že se spíše uzavírá do sebe a problém neřeší.

Domácí násilí na mužích má obvykle jiný charakter, než když je obětí žena. Nevyskytuje se tak často ve formě fyzického násilí, kterému by se muž díky větší fyzické síle přeci jen snáze ubránil. Daleko častěji bývá muž obětí psychického teroru, který mívá velmi různé podoby. Nejčastěji je terčem ponižování, zesměšňování a nadměrné kritiky. Pocit určité společenské úspěšnosti je pro muže velmi důležitý, a pokud je označený za „neschopného“ nebo za „nulu“, citelně ho to zraňuje a oslabuje. Agresor, ať je to muž, či žena, dobře zná a míří na nejcitlivější místo své oběti, aby ho mohl co nejvíce zranit a oslabit.

Tak může uplatnit svoji moc a kontrolu nad druhým, což je podstatou násilného jednání. Proto také agresoři-ženy nejčastěji míří právě na toto citlivé místo v mužské duši.

Muži nejsou méně citliví nebo méně zranitelní než ženy.

Nedávají své emoce tolik najevo, proto je i méně vidět, co prožívají a jak se jich různé situace dotýkají. Jeden ze společenských stereotypů například tvrdí, že mužům záleží na dětech méně než ženám. Je ale mnoho mužů, pro které jsou jejich děti nesmírně důležité a případné ženy-agresorky vědí, že izolace

dětí od muže-otce ho velmi citelně zraní. Děti a kontakt s nimi je další citlivé místo mužské duše. A je zde dobré dodat, že násilí tohoto typu nemusí probíhat pouze v rámci rodiny, ale i mezi ex-partnery, což bohužel často nastává v porozvodové situaci. A pokud žena děti od otce odděluje a brání mu v kontaktu s nimi, případně ho ponižuje přímo před nimi, jedná se o jasnou formu násilí, bohužel často podporovanou obecným postojem společnosti.

Specifickým a bohužel v současné době i nezřídka používaným způsobem útoku na vztah mezi otcem a dítětem je nařčení otce ze sexuálního zneužívání dítěte. Na problematiku sexuálního zneužívání je společnost velmi citlivá, velmi obtížně se prokazuje nevina nařčeného, zvlášť pokud je dítě ještě malé. A kromě útoku na otcovské prožívání získává muž-oběť ještě společensky likvidační nálepku pedofila...

V souvislosti s pojmem domácího násilí se mluví o formách takzvaného aktivního násilí (nadávky, ponižování, fyzický útok), ale i pasivního násilí (ignorace, odmítnutí pomoci). Často se mluví o aktivním sexuálním násilí, méně často už o jeho pasivní formě. Odmítání intimity je velmi delikátní, protože nemusí být úplně jasný důvod. Samozřejmě je zcela legitimní, pokud některý z partnerů odmítne sdílet intimitu, protože se na to necítí, nemá chuť apod. Intimní setkání by mělo být už z podstaty dobrovolné.

Na druhou stranu se může intimita stát velmi účinným nástrojem manipulace s druhým partnerem a to už v pořádku není, protože druhého zasahuje v jeho citlivé intimní oblasti. A i v tomto případě jsou častěji v pozici oběti muži-partneři.

Není samozřejmě možné na několika řádcích vyčerpat problematiku domácího násilí, ale v každém případě platí, že je dobré se v nejistotě obrátit na někoho, ke komu má člověk důvěru, není dobré s bolestí a zraněním zůstávat sám.

2022 únor

15

TÉMA

DÍTĚ ŽIJE V ATMOSFÉŘE STRACHU text PAVLA CIMLEROVÁ

Pokusíme se nahlédnout za zavřené dveře rodin, kde se domácí násilí odehrává, a najít klíč, který by nám pomohl alespoň trochu porozumět tomu, co se v rodinách děje. Možná nás hned na začátku napadne, že v rodinách, které ze svého okolí známe, se něco takového přece nestává a nemůže stát. Domácí násilí ale může mít mnoho podob, od násilí fyzického až po násilí ekonomické. Zastavíme se u typu násilí, které je nejméně vidět, a proto je obtížně odhalitelné – u násilí psychického. Jde o zesměšňování, nevhodné vtipy na adresu dítěte, ironizování, slovní útoky a necitlivé komentáře, ponižování, zastrašování, trivializování schopností a talentů dítěte, ale i izolování od kamarádů, vyslýchání po příchodu domů, probírání se v soukromých věcech, vytváření pocitů viny. Každé takovéto chování se však musí dít dlouhodobě a opakovaně, nejedná se o jednorázové výroky či chování na adresu dítěte, byť i ty mohou být pro dítě zraňující a představovat varovný signál. Často se vše odehrává v typickém

rodinném kontextu. V takovéto rodině je nepřijatelné, aby se jednotliví členové rodiny včetně dětí nějak odlišovali v názorech, postojích i rozhodnutích, zpravidla jde o rodiny rigidní, strnulé, které se přehnaně chrání před vnějším světem, který považují za nebezpečný a rodinu ohrožující.

Jak vše dítě vnímá a co prožívá? Především žije v atmosféře strachu a bezmoci, nedokáže situaci vzdorovat a nezbývá než se rodinné atmosféře přizpůsobit, i když pro něj není domov zázemím, útočištěm ani bezpečným místem. Některé děti reagují emočním útlumem, který může vyústit v emoční prázdnotu, kdy dítě nic necítí, nic neprožívá. Takovýto stav je ale dlouhodobě neudržitelný a hrozí nebezpečí, že dítě dříve či později začne vyhledávat jiné silné prožitky. K rodičům zpravidla pociťuje směs strachu, vzteku i lásky zároveň.

Připustit, že se něco takového v našem okolí děje, není snadné.

Problematika domácího násilí je i přes současnou osvětu stále

SVĚDECTVÍ

Spořádaná rodina Svědectví sestry z CB

Vdávala jsem se velmi mladá. Tři roky před svatbou jsem přijala Krista. Byla jsem radostná, vděčná za život, otevřená, spontánní. Naše známost byla „na dálku“.

Společně jsme o víkendech muzicírovali, jezdili o prázdninách na brigády v církvi, starali jsme se o handicapované. Věřila jsem, že naše manželství bude požehnaným útočištěm.

Před svatbou přicházely nesmělé poznámky přátel: „Manželství ale není služba.“ „Neber si ho, je to nějaký divný.“ „Jste tak rozdílní – budete se báječně doplňovat!“ Několikrát jsem o našem vztahu zapochybovala. Ale už naši známost jsem brala stejně závazně jako manželství. Myslela jsem si, že se nemůžu rozejít. Nechtěla

16

únor 2022

jsem ho zklamat, moc se trápil, když se s ním rozešla dívka přede mnou. Další rozchod by už nezvládl.

Drobné signály, že něco není v pořádku, jsem rychle odháněla. Důvěřuji Kristu a budu se snažit.

Brzy po svatbě přišlo rozčarování.

Drobná nedorozumění a zklamání pak během let přerostla do obludných rozměrů.

Nedokázali jsme komunikovat. Snadno se rozladil. Nesnesl, když jsem směrem k němu udělala byť drobný žert. Potřeboval mít kontrolu nad situací. Když měl obavy, že bych odešla, znemožnil mi přístup k penězům. Byl nervózní, když se někomu dařilo, kritický ke mně, k dětem i k ostatním. Často nás napomínal a dělal to „pro naše dobro“. Téměř všechny prosby o pomoc, o změnu nebo péči bral jako výčitky. Reagoval podrážděně a hněvivě. A já pak taky. Nedokázali jsme hledat řešení, stahovali jsme se každý stále víc do sebe. Rostlo v nás zklamání, hořkost, nedůvěra a později i beznaděj. Náš

vztah vyhořel. Jeho frustrace přerostla v agresivitu za volantem i vůči dětem, moje zase v postoj oběti. Měla jsem potřebu děti chránit, vzdalovali jsme se čím dál víc. Žili jsme v neustálém napětí. Hledala jsem pomoc v církvi i v rodině. Nevěřili nebo nevěděli, jak pomoci. „Ale jdi ty, ženský dělaj z velblouda panelák.“ „Ty pořád snižuješ jeho autoritu.“ „Pije, kouří, bije tě?“ „Ale ne... vždyť on je strašně hodnej, tos mu musela hrozně ublížit.“ „Ty se máš, já ti ho tak závidím.“ „Víš, já ti věřím, ale pomoci ti nijak nemůžu.“ „Tak proč neodejdeš, když je to tak zlý?“ Lidé ve sboru nás měli rádi oba.

Navenek spořádaná rodina, on sloužící, pozorný, ochotný, pomáhající i na úkor sama sebe, možná se málokdy usměje.

Ona přívětivá, otevřená, komunikativní, často zamyšlená, trochu stranou ostatních. A jejich krásné děti. Bývají tedy často podmračené, mladší vystrašené, za každou cenu se snažící všem vyhovět.

PAVLA CIMLEROVÁ, PhDr. soudní znalkyně v oboru psychologie

tabuizovaným tématem, před kterým raději zavíráme oči. I do sborového společenství ale mohou přicházet lidé, kteří si domácím násilím procházejí, a měli bychom být připraveni jim citlivě pomoci a přitom neuškodit. Prvním důležitým krokem je pozorná všímavost. V případě dětí si můžeme povšimnout změn v jejich chování. Dítě se může projevovat nápadně tiše, smutně, plačtivě, úzkostně, zpravidla nechce nic sdělovat o své rodině a takovýmto hovorům se cíleně vyhýbá. Nebo naopak zlobí, upozorňuje na sebe, prosazuje se, může se chovat agresivně.

Zpravidla platí, že dívky reagují více v emoční rovině, chlapci vykazují spíše problémy v chování.

Zkušenosti s domácím násilím se mohou promítnout i do života v dospělosti. Existuje riziko, že se dítě naučí používat stejnou strategii, jakou zažilo samo na sobě, i ve své budoucí partnerské a rodičovské roli. Proto je velmi důležitá včasná pomoc a intervence.

Nabízí se otázka, jak mohou být v takovéto situaci lidé ve sboru nápomocni, co mohou udělat? Nejdůležitější zásadou je nebýt lhostejný a pasivní k varovným signálům, situaci dítěte

Doma bylo těžko. „Ty si opravdu neumíš zvolit vhodný okamžik, kdy to říct.“ „Nesrkej.“ „Nemluv s plnou pusou.“ „Narovnej se.“ „Ty se ale umíš pochválit, když jsi ještě nic nedokázala.“ „To jsou tvoje subjektivně mylný dojmy.“ „Buď japná.“ „Příkazy, zákazy, výhrůžky – nic na tebe nefunguje.“ „To vážně chceš jít takhle oblečená?“ Ve společných modlitbách jsem se necítila být spojena s ním ani s Bohem. Cítila jsem se sama, jako v pasti. Toužila jsem se z toho vymanit, odejít. Neviděla jsem ale žádnou možnost. Dala jsem slib před Bohem, církev i rodina by mě odsoudily. Zůstala bych sama.

Přestože mi odchod doporučovalo několik specialistů, kteří pečovali o rozbité duše našich dětí, nedokázala jsem to. Měla jsem paralyzující strach opustit domov.

Už dávno jsme rezignovali na Boží moc a lásku v naší rodině.

Nedokázali jsme se rozejít, ale odcizili jsme se. Veliká zranění jsme způsobili sobě navzájem i dětem. Vím, že můj manžel není zlý člověk, vím, že i já jsem se snažila.

Ale bez Boží milosti a Ducha svatého jsme v lásce žít nedokázali. Modlíme se, aby si nás Pán Ježíš přivinul, odpustil, uzdravil. Ať už náš příběh dopadne jakkoli.

nepodceňovat a nezlehčovat. Rozhodně ale nepřísluší neodborníkům pátrat na vlastní pěst po příčinách, poskytovat laické rady a snažit se zajistit vlastními silami nápravu. Ta přísluší pouze odborníkům. Velmi důležitou roli ale může sehrát blízká osoba, ke které má dítě důvěru, která dokáže dítěti naslouchat a najít citlivý a bezpečný způsob, jak se dítěte zeptat, co se děje. Pro dítě může být velkou pomocí, pokud má možnost otevřeně o své situaci hovořit a ví, že mu někdo věří, nepochybuje o tom, co mu sděluje, nebere jeho slova na lehkou váhu a je na jeho straně. Velmi důležitá je znalost kontaktů na odborníky, kteří mohou dítěti poskytnout profesionální pomoc (linka bezpečí, linka důvěry dětského krizového centra, psycholog apod.) a dokážou poradit, jak v konkrétní situaci dítěte postupovat. Ve sboru mohou roli jakési „první pomoci“ plnit pastorační pracovníci a vytvořit pro dítě bezpečný prostor pro sdílení a duchovní pomoc a povzbuzení.

Podpora dítěte v náročné životní situaci může představovat službu, ke které je třeba přistupovat s rozvážností, moudrostí, pokorou a důvěrou v Boží pomoc.

■ → inzerce

Předobjednávky na reset.cbopava.cz

■

2022 únor

17

TÉMA

DVOJÍ VĚZENÍ LIBOR BOTEK

Hovoříme-li o domácím násilí, je potřeba si uvědomit, že se jedná

o násilí mezi osobami, které sdílejí společné obydlí. Zpravidla k němu dochází neveřejně, beze svědků. Nejčastějším typem je násilí mezi manžely, ale může se jednat i o násilí mezi rodiči a dětmi, dětí vůči rodičům či prarodičům, nebo dokonce o násilí mezi osobami bez příbuzenského či intimního vztahu, pokud sdílí společné obydlí, třeba v případě bydlení v podnájmu.

Dalšími znaky domácího násilí jsou dlouhodobost a trvalé a neměnné rozdělení rolí osoby ohrožené a násilné. Obvyklá je i jeho postupná eskalace, a to jak z hlediska četnosti incidentů, tak z hlediska závažnosti útoků. Domácí násilí se může projevovat v rovině psychické, fyzické, sexuální, sociální či ekonomické a může docházet i ke kombinaci těchto forem. Za domácí násilí však nepovažujeme střídavé násilí ze strany obou partnerů, tzv. italskou domácnost.

Domácí násilí se vyskytuje napříč celou společností – jak v rodinách sociálně slabých, tak v rodinách dobře situovaných, u lidí se základním vzděláním, stejně jako mezi vysokoškoláky.

Co je ovšem zvláště bolestné, nevyhýbá se ani rodinám věřících, kteří se na křtu rozhodli, že chtějí svůj život uspořádat podle návodu Ježíše Krista, tedy milovat své bližní, a to až do krajnosti. Ba co víc, někdy se vyskytuje jev, před kterým varuje papež František v apoštolské exhortaci Amoris Laetitia, kdy se věřící partner nadřazuje nad druhého z titulu své víry.

Pokud se zaměříme na domácí násilí mezi manžely, můžeme zpravidla odlišit tři základní druhy násilných osob. Prvním typem domácího násilníka je člověk, jehož osobnost je narušena prožitky z dětství s násilnými vzory chování v primární rodině, který agresivitu používá jako běžný prostředek k dosažení svých cílů. Postrádá náhled na své jednání, empatii či cit vůči bližním.

Druhým typem je násilník s dvojí tváří, který jako zdatný manipulátor působí na veřejnosti zcela bezproblémově a přátelsky, ale vůči svým blízkým systematicky, záměrně a skrytě užívá patologického násilného chování. To stěžuje ohroženým osobám cestu k pomoci, protože okolí většinou o jejich situaci vůbec neví. Třetím typem pak je ten, kdo se domácího násilí dopouští pod vlivem alkoholu, jehož nadměrné konzumaci propadl v důsledku nepříznivých životních okolností. V tomto případě je naděje na návrat k normálnímu vztahu, pokud agresor podstoupí léčbu a začne abstinovat.

V křesťanských rodinách se problém domácího násilí může stát ještě palčivějším než v prostředí nekřesťanském. Osoba ohrožená domácím násilí se dostává do tzv. „dvojího vězení“.

První vytváří domácí násilník sám tím, že oběť sociálně izoluje 18

únor 2022

od okolí a skrze strach, který svým jednáním vyvolává, s ní manipuluje. Druhé je ovlivněno křesťanskou formací. Věřící oběť se totiž cítí být povinna nést všechno dobré i zlé, protože to slíbila před Bohem. Je přesvědčena o tom, že musí neustále odpouštět, nastavovat „druhou tvář“ a vše trpělivě snášet. Proto se zdráhá a bojí vztah ukončit, jakkoli je rozchod mnohdy jediným řešením situace. Často bývá i pod tlakem okolí, které vyžaduje nerozlučitelnost manželství a vlivem obratné manipulace agresora stojí na jeho straně. Oběť tak nemá u koho hledat pomoc. Jsou i prostředí, kde jsou slova sv. Pavla z listu Efesanům: „Žena ať je podřízena svému muži, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlava církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i žena má být svému muži podřízena ve všem.“ (Ef 5,21–24), chápána doslovně a odtrženě od pokračování: „Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni…“. (Ef 5,25). Mužští agresoři v takovémto prostředí často ospravedlňují svou násilnou praxi pokřivenou teologií.

V jedné rozhlasové relaci opat benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, Petr Prokop Siostrzonek, vyprávěl příběh z francouzského královského dvora. Rozzlobená princezna křičela na svou vychovatelku: „Nezapomeň, že jsem dcerou tvého krále.“ A vychovatelka jí s klidem odpověděla: „A ty nezapomeň, že jsem dcerou tvého Boha“.

Každý člověk má důstojnost dítěte Božího. Má právo, aby druzí k němu přistupovali jako k sobě rovnému dědici Božích zaslíbení. Bůh nás stvořil, abychom žili ve svobodě a radosti. A po nikom nežádá, aby se těchto hodnot trvale vzdal. Naopak každý je má v životě stále více rozvíjet. A pokud mu v tom někdo brání, byť by to byl životní partner, má právo si tyto hodnoty chránit, a to i za cenu, že partnera opustí. Protože pokud někdo uzavírá manželskou smlouvu s tím, že není schopen nebo ochoten respektovat důstojnost Božího dítěte ve svém partnerovi, uzavírá ji neplatně. Manželský slib, že spolu ponesou všechno dobré i zlé, znamená, že budou s Boží pomocí spolu čelit zkouškám, které jim přináší život, ne, že jeden musí trvale nést zlo, které na něm svévolně páchá ten druhý.

Je proto zapotřebí rozlomit okovy obav a předsudků a uvědomit si své právo a povinnost hájit svou lidskou důstojnost darovanou Bohem. Rovněž je úkolem každého křesťana být vnímavý k potřebám svých bližních, a pokud se v jeho okolí vyskytne násilné soužití, měl by být schopen podat ohrožené osobě pomocnou ruku, doprovázet ji v těžkých chvílích, popř. ji nasměrovat na odbornou pomoc, kterou poskytují např. intervenční centra či poradny pro oběti trestných činů.

■

LIBOR BOTEK soudní vikář Interdiecézního soudu v Olomouci

Letní rekreace seniorů V létě se v Deštném v Orlických horách bude opět konat dovolená seniorů

Nová místa #Brno Kontakt

Odbor pro zakládání stanic a sborů Církve bratrské pro vás otevírá nový seriál, ve kterém můžete postupně nahlédnout do zákulisí zrodu a prvních krůčků nově založených sborů a stanic.

Začínáme ve stanici Brno Kontakt.

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

■ Přihlášky do konce dubna 2022

02 | 2022

NOVÁ MÍSTA #1

iNform BRNO KONTAKT

K

dy a jak jste v Kontaktu začínali?

První vážné úvahy a postupné formování týmu se odehrávalo od ledna 2020. Tomu předcházelo spontánní scházení se skupiny lidí s cílem dozvědět se víc o zakládání sboru a formách misie, evangelizace v dnešní době. Od ledna do srpna jsme si tříbili naše představy, očekávání, mluvili o vizi a našich obdaro-

Co je pro vás největší výzva?

Jak se dostávat do kontaktu s novými lidmi. Kde se potkávat, jak jim sloužit? Co je způsob, kdy nebudeme jen dělat servis, služby, ale dostaneme se i k evangeliu a lidé se dají pozvat na cestu učednictví a poznávání Ježíše Krista. Výzvou je vyčlenit si čas a být s hledajícími. Dát tomu každodenní prioritu.

váních a dali si svobodu účastnit se založení, či nikoli.

V září 2020 na jedné z nedělních bohoslužeb jsme byli oficiálně vysláni s požehnáním naším mateřským sborem.

V čem vidíte úskalí, a naopak příležitosti v zakládání nového sboru? Úskalí zakládání je v křehkosti týmu, kdy například nám po roce jedna rodina odešla z pochopitelných

Jaký máte sen o vaší službě?

Snem je tvořit svobodné, evangeliu věrné společenství, které je zaměřené na své okolí a lidi kolem něj.

To samo je už hodně velké zadání. Mezi naše hodnoty patří proměna a růst, praktická víra v každodenním životě, přijetí druhých a štědrost. Snem je vytvořit takovou sborovou kulturu, která přirozeně vede do misijního stylu života. Kde se děje učednictví jednotlivců nebo v rámci skupin anebo s hledajícími jako něco samozřejmého. Rádi bychom za dalších 7 let vyslali nový misijní tým z našich řad.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Velkým povzbuzením bylo začít nedělní setkávání po prvním roce od vyslání mateřským sborem. Do té doby jsme fungovali jen online. Pro všechny z nás to bylo velkým nakopnutím.

INFOBLOK Název: Kontakt Mateřský sbor: Brno, sbor CB Betanie Hlavní vedoucí: Petr Dvořáček: Dvacátým rokem kazatel Církve bratrské (Brno Betanie), vedoucí odboru zakládání sborů a stanic „7Z“.

Bývalý vězeňský kaplan. Poslední roky se zabývá především učednictvím a misijním stylem života.

Vize: Spojení, které proměňuje! Objevili jsme Boha, který změnil naše příběhy. Máme rádi Brno a lidi v něm a chceme, aby každý mohl zažívat naději a plnost života ve svém příběhu, který je jedinečný.

Kdy začínali: Říjen 2020.

Kontakt: www.jsmekontakt.cz

únor 2022 důvodů a jedna rodina misionářů musela na rok odjet do USA. Tím jsme ztratili 1/3 zakládacího týmu (původně 12 lidí). Dalším úskalím jsou děti, které se můžou ocitnout ve své věkové kategorii zcela samy, jako se stalo našim dcerám. To nás ale nutí přemýšlet a nacházet způsoby, jak je zapojit a motivovat nově.

Příležitostí je při zakládání mnoho. V malém počtu lidí je téměř všechno možné. Děláte věci, které byste nikdy nedělali, objevujete a rozvíjíte svá obdarování. Každý si najde své místo. Je spousta prostoru pro experimentování. Například moje manželka poprvé v životě uváděla bohoslužbu a bylo to skvělé. Samo pře-

ZMĚNY NA KRUPÁRNĚ Centrum A Rocha Keithe Morrise – KRUPÁRNA se průběžně proměňuje. Pod vedením Milana Hojného se v prvním patře dokončuje vestavba dvou toalet a učebny s knihovnou. Kolem dvou tisíc položek, knih, brožur i audiovizuálních nosičů včetně vzácné ornitologické pozůstalosti po Jiřím Prášilovi, našem ornitologickém učiteli. To vše čeká na důstojné umístění. Knihovna se studovnou v jednom směřuje velkým oknem k nádherné zeleni a několika tůním v přírodní zahradě. Součástí přírodovědné knihovny bude i teologický oddíl. Zejména s knihami českých i zahraničních křesťanských autorů jako jsou Erazim Kohák, Marek Orko Vácha, John Stott, Peter Harris, Dave Bookless, J. Moltmann. Pokud byste chtěli tento oddíl obohatit o další křesťansko-environmentální texty, bude nová kniha velmi vítána.

Před námi je ale ještě jiný, velký krok. Jde o vznik biodiverzitní třídy v prvním patře. Budoucí stav můžete vidět na obrázku. Kromě místa u stolů k výuce by zde měly být dvě přírodní divadelní scény – dioramata. Tedy vitríny s přírodninami spolu s biblickými verši.

Fascinují nás totiž slova Janova či Pavlova, slova o Ježíši z prologu Janova „Všechno povstalo skrze ně a bez něho (onoho Slova v Kristu) nepovstalo nic.“ Nebo údiv Pavlův v dopise do Kolosis 1,16 „V něm (v Kristu) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi… a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ Každá květina a na ní sedící motýl, ptačí hnízdo na větvi – to vše je přece od něho a pro něho. Z jeho moudrosti a k jeho slávě. A nám pohled na Boží stvoření a slovo Písma je výzvou, pozváním, vstupem do předsíně Boží svatyně. V tomto kontextu zní též Jóbovy výroky jeho přátelům, např. z 11. kap. „Zeptej se dobytka, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou.“ V této učebně mohou vznikat hledající otázky a alespoň

vzetí zodpovědnosti za založení nového sboru vysílá každého jednotlivého člena do jeho okolí k objevování hledajících lidí kolem nás.

Za co se za vás můžeme modlit?

Prosíme o modlitby za skupinku vysokoškolských studentů, kterým sloužíme, a za dalších asi 10 hledajících. Prosíme o modlitby za posílení jádrového týmu, který je momentálně v 10 lidech.

■ připravil PETR DVOŘÁČEK

částečné odpovědi po původu i smyslu lidského bytí i stvořeného světa. Environmentu, který je tak velice ohrožen. Realizace této učebny jistě zatraktivní význam našeho centra zvláště pro žáky a studenty všech stupňů a snad i široké veřejnosti.

Oč se v rekonstrukci jedná? Jde o nové podlahy, omítky, radiátory, elektroinstalaci, opravy stávajících oken, ale zejména ony

dvě speciální prosklené výstavní skříně. Obě s mechanickým systémem k zastínění přírodnin proti negativnímu vlivu slunečního záření. Tenhle velký „skok“ vpřed nás bude stát minimálně 1,5 mil.

Kč. Zatím máme asi 0,3 mil. Hledáme nyní ty, kteří by podepřeli nový projekt.

Celá Krupárna nese jméno zesnulého kmotra A Rochy Keithe Morrise. Tato ekologická třída by mohla být pojmenována po našem jiném příteli, který se v minulosti hodně zasloužil o vykoupení celé budovy. Se svými kolegy později přijížděl studovat bohatou avifaunu blízkého okolí ekocentra.

Uvítáme i váš zájem o realizaci tohoto odvážného skoku. Jsme připraveni na vaše dotazy.

PAVEL SVĚTLÍK, ředitel A Rocha, Křesťané v ochraně přírody v ČR

AKCE

iNform DÁRKEM TO TEPRVE ZAČÍNÁ

O

Vánocích lidé nemyslí jen na sebe a své blízké, ale i na lidi, kteří se nachází v těžké životní situaci. V té se nachází i rodiny a děti vězňů. Děkujeme každému dárci, který v rámci projektu Andělský strom zakoupil vánoční dárek dítěti, jehož máma nebo táta jsou ve vězení, děkujeme každému, kdo na zakoupení vánočního dárku přispěl. Díky Vám se letos o Vánocích rozzářila očka 1 100 dětí, ale nejen těm – z dárku má radost i pečující osoba (ať už to je partner/ka odsouzené/ho, babička, dědeček, pěstounská rodina

A znovu. Nezlomili jste nade mnou hůl. To mi dalo naději a sílu do života.“ „S přítelkyní jsme se rozhodli, že po mém návratu na svobodu se do Andělského stromu zapojíme jako dárci.“ Jsme vděční za to, že Církvi bratrské a jejím členům nejsou osudy dětí a rodin zasažených zločinem lhostejné! Celkem 12 sborů Církve bratrské mělo svého koordinátora, díky kterému mohli jednotlivci zaslat dárečky přímo do potřebných rodin. Další sbory na projekt přispěly finančně. Děkujeme za podporu!

atd.) a také samotný odsouzený, kterému po Vánocích pošleme fotku dárku, které děti jeho/jejím jménem dostaly.

Loňský covidový rok přinesl svá specifika, kvůli kterým nám přicházely přihlášky do projektu i v průběhu vánočních svátků. Díky štědrosti dárců jsme rodinám odeslali 200 vánočních dárků ještě v lednu!

Jedním vánočním dárkem ale naše pomoc nekončí.

S každou rodinou před Vánoci telefonujeme a ověřujeme si zájem o dárek, přání dítěte a v neposlední řadě také adresu, abychom maximálně předešli nedoručeným balíčkům. Pokud je tomu pečující osoba nakloněna, povídáme si s ní o životě, co je trápí, jak se jim daří. Zajímáme se, jak rodině můžeme pomoci. Pokud má pečující osoba v péči dítě ve věku mezi 7. a 14. rokem, nabízíme letní Andělský kemp. Pokud je rodina z Brna nebo z České Lípy, nabízíme dětem účast na každotýdenních setkáních v rámci Andělského klubu. Mnohé pečující osoby by ocenily setkávání ve svépomocných skupinách, mnohé by potřebovaly někoho, kdo by je doprovázel.

Takovému člověku říkáme mentor nebo „profesionální přítel“, prostě člověk, který je ochoten druhého vyslechnout a v případě potřeby pomoci. Mentory sháníme pro rodiny, ale i pro propuštěné klienty, kterým někdy stačí drobná počáteční výpomoc, aby mohli naskočit do běžného pracovního života bez zločinu, s jinými jsou naši mentoři naopak v kontaktu i několik let.

Odsouzení nám píší, co pro ně a jejich rodiny zaslané dárky znamenají: „Má dcerka křičela radostí a zároveň plakala štěstím a stále prý jen opakovala: ‚Táta, tatínek na mě nezapomněl.‘ A to jen díky vám, vašemu projektu Andělský strom a vašim dárcům.“ „Darovali jste mým dětem dárky již počtvrté a já jsem až teď schopný vám za to poděkovat. Byl jsem zatvrzelý a naštvaný na celý svět a nevěřil jsem, že by někdo cizí zrovna mým dětem, dětem odsouzeného, poslal vánoční dárek. A vy jste dárky poslali. A já vám ani nepoděkoval. A vy jste je poslali znovu. A znovu.

Naším cílem je nejen materiální a psychická pomoc lidem zasaženým zločinem, ale především i předání naděje v našem Pánu. Dárek, kemp, setkání v klubu, potravinová pomoc – to vše je samozřejmě potřebné a pomůže to, ale co potom? Proto se s dětmi, pečujícími osobami, propuštěnými i odsouzenými bavíme nejen o jejich životě, ale i o Bohu.

SENIOŘI

únor 2022 LETNÍ REKREACE V DEŠTNÉM Milé sestry a milí bratři, rádi bychom vás pozvali na dovolenou seniorů, která se uskuteční v Horském hotelu Alba v Deštném v Orlických Horách, ve dnech 28. května – 4. června 2022.

O duchovní program se jako v jiných letech postarají bratr kazatel Ondřej Kyml a bratr Lukáš Skala. S organizačními záležitostmi vám pomůže a v případě dalších potřeb vám bude k dispozici sestra Dagmar Průšková z kanceláře Diakonie CB.

Do svých řad sháníme další dobrovolníky a spolupracovníky: — Již teď připravujeme letní Andělské kempy a sháníme vedoucí na moravský kemp, který se uskuteční od 24. do 31. 7. 2022 — Sháníme mentorky a mentory, kteří by doprovázeli potřebné rodiny – potřeba je celorepubliková — Hledáme mentorky pro Dream Academy v Praze (setkávání náctiletých dívek) — Rádi bychom do svého týmu přivítali křesťanského psychologa (na DPP) — Pro naše fungování je nezbytná pravidelná finanční podpora, každá padesátikoruna, o které víme, že nám každý měsíc přijde na účet, nám umožní soustředit se na pomoc potřebným Přidáte se k nám?

I když mé tělo i srdce strádají, Bůh je má síla, můj podíl navěky! (Žalm 73,26) Všechny potřebné informace a kontakty najdete na našem webu www.mvs.cz.

■ BLAŽENA KOTRSOVÁ Mezinárodní vězeňské společenství

Ubytování bude zajištěno ve dvou až čtyřlůžkových pokojích se samostatnou koupelnou a toaletou. Zúčastněným bude zajištěno celodenní stravování (snídaně, oběd, večeře).

Ubytovací kapacita je 50 osob, v případě naplnění kapacity bude o účasti rozhodovat datum podání přihlášky!

Dovolená seniorů v roce 2021

Adresa: Deštné v Orlických Horách 180, PSČ 517 91 Cena za ubytování včetně stravování (plná penze) se bude pohybovat v rozmezí 5.000 až 6.000 Kč za jednu osobu na týden. S ohledem na vývoj situace bude výsledná cena ještě upřesněna.

Uzávěrka přihlášek je 30. 4. 2022 nebo po naplnění kapacity.

inzerce

Přihlášky podávejte na těchto kontaktech:

Příležitost pro mladou rodinu Sbor CB v Kyjově hledá domovníka pro svůj sborový dům s modlitebnou.

K dispozici je byt 2 + 1 (70 m2) v přízemí sborového domu.

Předpokládaný termín: 2. čtvrtletí roku 2022.

Kontakt na telefonu č. +420 605 202 714 (hospodář sboru).

telefon: 604 22 33 88; e-mail: dagmar.pruskova@diakonie.cb.cz; web: www.cb.cz/diakonie; Diakonie Církve bratrské, Koněvova 151/24, 130 00 Praha 3 Případné dotazy k pobytu zodpoví s. Dagmar Průšková.

Další podrobnosti budou ještě upřesněny.

Těšíme se na vás!

Více informací o místě konání dovolené najdete na webovém portálu albahotel.cz.

Za Diakonii CB DAGMAR PRŮŠKOVÁ

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE leden 2022 ▪ Předordinační rozhovory Rada vedla předordinační rozhovor s Lukášem Nyzio, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci. Bratr je vikářem ve Frýdku-Místku. K rozhovoru se připojil senior seniorátu Severní Morava Matúš Kušnír. Bratr vstupoval do vikariátu, aby zjistil, jestli má povolání ke kazatelské službě, což mu Pán v průběhu tří let potvrdil, a ve službě se osvědčil.

Rada doporučuje Lukáše Nyzio k ordinaci za kazatele CB. Rada vedla předordinační rozhovor s vikářem Pavlem Maňáskem, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci. Bratr je vikářem ve Sboru CB v Písku – Elim pro stanici v Českém Krumlově. Tři roky vikariátu absolvoval při civilním zaměstnání. Bratr je vděčný za vikariátní cvičení, setkávání, praxe i za otevřenost CB k různým projevům zbožnosti. S ohledem na civilní zaměstnání by po ordinaci vstoupil do služby v Písku – Elim jako kazatel bez pracovního úvazku. Rada doporučuje Pavla Maňáska k ordinaci za kazatele CB. ▪ Rozhovor s Davidem Beňou Proběhl pravidelný rozhovor s celocírkevním pracovníkem Odboru pro vzdělávání Davidem Beňou. David ocenil nové pojetí některých věcí v novém funkčním období Rady, které vnesly do odboru oživení.

Například byly učiněny konkrétní kroky k zavedení celoživotního vzdělávání, které bude zahájeno nultým ročníkem formou jednodenních regionálních setkání (Morava, Čechy), hlavním tématem bude homiletika. Rada vyjádřila Davidovi poděkování za odbornou teologickou činnost, → která je velmi potřebná.

ZPRÁVY

iNform VIZE RADY CB PRO ROKY 2021–2025 Toužíme být církví, která je otevřená Božímu působení, je konzervativní v učení a etice a otevřená ve formách. Církví, která neustále hledá, jak evangelium, které se nemění, sdělovat skrze měnící se jazyk současné kultury. Abychom toto mohli realizovat, vidíme jako důležité následující oblasti: Stěžejní místo Božího slova Věříme, že Písmo svaté je Božím slovem a nejvyšší autoritou naší víry a života.

Proto chceme usilovat o to, aby kázání a vyučování na všech úrovních vycházelo z pečlivé přípravy a vedení Duchem svatým. Zároveň chceme usilovat o to, aby většina členů našich sborů byla pravidelně pod vlivem Božího slova a to pak aplikovali v životech.

Příprava služebníků Věříme, že Pán Bůh každého člověka obdaroval svými dary, kterými může přispívat k růstu Božího království.

Proto chceme tyto dary kultivovat, usilovat o to, aby v našich sborech byli lidé na službu cílevědomě připravováni, aby zvláště při práci s lidmi nepracovali na základě metody pokus – omyl.

Cílevědomá evangelizace Věříme, že jedním z hlavních poslání církve je sdílet evangelium s dalšími lidmi.

Proto chceme pokračovat v podpoře zakládání nových sborů, promýšlet a následně realizovat cesty, jak sdílet evangelium za zdmi našich modliteben. Zároveň chceme hledat způsoby, jak misijně působit mimo naši sociální bublinu nebo mimo naši zemi.

Církev pro všechny generace Věříme, že církev má mít rysy rodiny, v které se její členové mají rádi, podporují se, a kde jsou zastoupeny všechny generace se svými specifickými radostmi a strastmi.

Proto chceme usilovat o to, abychom byli sbory vícegeneračními, kde spolu generace komunikují a kde se zároveň cíleně pracuje se specifičností jednotlivých generací. Štědrost Věříme, že jedním ze způsobů, jak se projevuje naše víra, je finanční štědrost.

Inspirativní bohoslužby Věříme, že bohoslužby mají svoje jedinečné místo v křesťanském životě.

únor 2022 Proto chceme nově a kreativně promýšlet, jak skrze bohoslužby oslavit Pána Boha a zároveň jak dělat bohoslužby, abychom na ně mohli zvát naše nevěřící a hledající přátele.

Diakonie Věříme, že součástí služby každého sboru má být pomoc lidem, kteří jsou z nejrůznějších důvodů a různými způsoby omezení, znevýhodnění a utlačovaní.

Proto chceme v našich sborech vytvářet prostředí, kde bude těmto lidem prakticky pomáháno, zároveň hledat způsoby, jak propojit naše sbory s centry odborné pomoci.

DAVID NOVÁK

DOOM – SETKÁNÍ DVOU ODBORŮ V Pardubicích se 10. 12. 2021 sešli zástupci Dorostového odboru a Odboru mládeže (tzv. DOOM) ve složení Dan Jokl, Petr Kučera, David Kubíček, Ondra Svatoš, David Rajca a Roman Toušek. Tématem bylo vedle prohloubení sounáležitosti a spolupráce obou odborů pojmenování klíčových oblastí podporujících zdravý přechod dorostenců do mládeže a mládežníků do sboru. Reflektovaly se také závěry z dotazníku ohledně tohoto tématu, který byl všem sborům zaslán před prázdninami.

Pojmenovanými klíčovými oblastmi jsou mimo jiné tyto: Sounáležitost vedoucích dorostu a mládeže Vedení dorostu a mládeže potřebuje záměrně pěstovat vzájemný vztah, pracovní i osobní, a učit se vnímat službu druhých jako součást jednoho provázaného organismu.

Sounáležitost dorostenců a mládežníků Činnost dorostu i mládeže by měla být formována tak, aby mezi dorostenci a mládežníky vznikaly přirozené vztahy a zážitky.

Sounáležitost celého sboru Dorost i mládež nutně potřebují vnímat osobní podporu a zájem od jednotlivců a skupin z řad členů sboru, nejen zájem o jejich službu, ale o ně samotné.

Klíčová role kazatele a staršovstva Vedení sboru je nejpřirozenějším svorníkem všech služeb. Vedoucí dorostu a mládeže mají být vtahováni do problematiky celého sboru jako klíčoví partneři a spolupracovníci staršovstva.

Role odborů DOOM Odbory dorostu a mládeže budou vytvářet příležitosti osobní a pracovní provázanosti mezi vedoucími, např. pořádáním společných vzdělávacích akcí, vzájemným využíváním zdrojů apod.

Setkávání těchto odborů pro prohloubení vzájemné spolupráce a pojmenování aktuálních potřeb, ve kterých si mohou vzájemně pomoci, se plánuje aspoň jednou ročně.

ROMAN TOUŠEK předseda Odboru dorostu a mládeže

▪ Seniorát Severní Čechy Kazatel Petr Šimmer byl 10. 12. 2021 zvolen seniorem seniorátu Severní Čechy. Volbu zajistil David Novák.

▪ Vize Rady CB Rada schválila finální verzi dokumentu Vize Rady pro roky 2021 až 2025 s doplňujícím Otevřeným souborem otázek, určeným pro kazatele a staršovstva sborů. Dokumenty budou rozeslány na sbory s průvodním dopisem Davida Nováka.

▪ Studijní volno Rada schválila studijní volno kazatele Tibora Máhrika ze Sboru CB v Ostravě – 2 měsíce (květen–červen 2022) a 1 měsíc (říjen 2022). Bratr se bude věnovat problematice manželství a duchovní formace dětí v kontextu současných trendů.

▪ Zahraniční cesta Rostislava Staňka Rada souhlasí se soukromou zahraniční cestou kazatele Sboru CB v České Třebové Rostislava Staňka do Ugandy ve dnech 1.–14. 2. 2022. Staršovstvo sboru dne 7. 12. 2021 cestu také odsouhlasilo.

▪ Lednová pastorálka 2023 Rada vzala na vědomí termín příští lednové pastorálky v hotelu Luna ve dnech 23.–25. 1. 2023. Rada také rozhodla, že s ohledem na jarní prázdniny se nebude přesouvat do budoucna pastorálka z ledna na únor.

▪ Sjednocení oficiálního loga CB Rada diskutovala problematiku loga Církve bratrské. Vidí jako potřebné, aby se církev definitivně rozhodla pro jedno oficiální logo. Do konference 2023 Rada připraví návrh k hlasování a schválení.

Sbory budou mít ale i nadále svobodu používat také svá loga.

AKTUÁLNĚ

iNform

únor 2022 ZTRÁTY A NÁLEZY Národní týden manželství vznikl v roce 1996 ve Velké Británii, v roce 2007 se poprvé konal v ČR a v současné době se připravuje ve více než dvaceti dalších zemích světa. Cílem akce je posílit vztahy v manželství a zvýraznit potřebu zabývat se otázkou vztahových dovedností jako předpokladů dobrého manželství a též motivovat laickou a odbornou veřejnost, média i veřejně známé osobnosti, aby alespoň jednou za rok podpořily důležitost manželství.

Motto letošního, již 16. ročníku Národního týdne pro manželství je Ztráty a nálezy. Možná jsme v našem vztahu něco ztratili a potřebujeme to znovu najít a obnovit.

Bude se konat v týdnu od 14. do 20. února 2022.

Každý rok se v rámci tohoto týdne koná více než 100 akcí po celé České republice. Jejich přehled můžete najít na stránkách tydenmanzelstvi.cz, kde mohou místní pořadatelé registrovat i své akce v rámci NTM, a dát tak o nich vědět ostatním.

Inspirace pro sbory: — uspořádejte bohoslužbu s obnovou manželských slibů — začněte ve valentýnském týdnu měsíční sérii kázání s tematikou vztahů a manželství — uspořádejte romantickou večeři pro manželské páry se svíčkami a šampaňským a pozvěte řečníka nebo pár, který krátce promluví o radostech či starostech týkajících se manželství — zorganizujte kurz pro manželské páry, který by odstartoval v rámci NTM – viz manzelskevecery.cz, manzelska.setkani.org a další — uspořádejte duchovní obnovu pro manželské páry — propagujte možnost předmanželské přípravy v místním tisku — požádejte mládežníky, aby pohlídali rodinám děti, a manželé si tak mohli zajít na rande nebo večeři — oceňte pár, který ve vašem společenství žije nejdéle v manželství.

TYDENMANZELSTVI.CZ

Evangelikální teologický seminář, VOŠ zve na

Den otevřených dveří na ETS, kombinované studium Termín: 19. 2. 2022 od 8:00 do 15:00 hodin.

Místo konání: ETS, Stoliňská 2417/41a, Praha 9 Bude se jednat o informační setkání zejména pro případné uchazeče o studium, ale i pro každého, kdo má zájem podívat se do prostor ETS.

Číslo 02/2022, vychází 10× ročně Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 6. 2. 2022 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

OKAMŽIKY

SILNICE SMRTI text EVA ČEJCHANOVÁ

K

oukám do tmy před sebou. Jemně mrholí. Mám za sebou skoro čtyři hodiny jízdy a před sebou ještě dvě. A mezi tím jen jedno kafe. Otočka Náchod–Brno a zpět není na nedělní večer a začátek prosince úplně nejlepší relax, ale aspoň nemrzne. Vedle mě sedí Ondra, beru si ho na pár dnů „na prázdniny“, než se vyřeší situace u nich doma. Sotva dorostl do práv spolujezdce a vypadá to, že si to místo užívá.

Zvoní mi telefon. Míla. Jedna z mého malého soukromého „klubu starých dam“ – babiček, kterým čas od času dělám náhradní dceru, která je vozí k doktorovi a do telefonu řve na šmejdy, vyhrožující exekucí za nevyžádaný zázračný rybí tuk.

Vím, že se za mě vytrvale modlí.

Telefon pořád zvoní. Hm. Nevolá často, možná někde upadla a potřebuje pomoc.

Měla bych to vzít. Ondra zapíná hlasitý poslech. Míla zní naléhavě a vyplašeně. „Jsi v pořádku??“ Já? Nechápu. Jasně, že jsem. „Viděla jsem tě v bahně.“ Zas ty tvoje předtuchy, říkám jí s úsměvem a se slibem, že se ozvu, končím hovor.

Po čtvrt hodině přichází úsek, kde to jede. Na mapě rovná silnice se v realitě houpe přes horizonty. Do Brna se vrací davy – v protisměru jede auto za autem.

Před námi je prázdno. To se máme.

Najednou se nedaleko proti nám objevují světla. Vždyť tam přece není pravotočivá zatáčka... Chvíli trvalo, než mi to došlo: přes plnou čáru se někdo rozhodl předjet tu kolonu! Vyhoupl se zpoza horizontu v mém pruhu a nemá se kam zařadit. Kolona za horizontem nekončila. Řítí se přímo proti nám. Co to dělá?? Silnice je úzká, je jasné, že tři auta vedle sebe se na ni nevejdou. Bože!! Nevzpomínám si, jestli jsem to Slovo tehdy opravdu

vyslovila, nebo mi jen tak hlasitě křičelo v myšlenkách...

Nevím, co se tehdy v duchovním světě dělo. Přemýšlela jsem o tom za těch čtrnáct let snad tisíckrát. Co ale vím, je, že Bůh slyšel i to jedno jediné slovo, nejkratší střelnou modlitbu, volání o pomoc.

V reálném našem světě se pak stala velmi zvláštní věc. Se mnou. Kdyby mi někdo předtím řekl, že zrovna tohle udělám, ani na vteřinu bych mu nevěřila. – Po té kratičké modlitbě mi mozek odpojil

OD ČELNÍ SRÁŽKY NÁS DĚLILO NĚKOLIK MÁLO VTEŘIN.

emoce a přepnul do módu „počítač“. Ten ve zlomku vteřiny vyhodnotil, že není kam uhnout. Na pravé straně byl příkop, osázený statnými stromy. Jela jsem devadesát, on jel mnohem rychleji. Trasa od horizontu, kdy jsme se uviděli a pochopili situaci, byla krátká na to, abychom to ubrzdili. Od čelní srážky nás dělilo několik málo vteřin. Jediná možnost byla dojet až ke kamennému mostku, na kterém vedla ze silnice cesta přes příkop. Musíme se minout tam. Máme k němu dál než protijezdec. Abychom tam dojeli dřív, bylo potřeba být rychlejší než on.

S cizím dítětem vedle sebe a s pohledem na auto řítící se proti nám jsem sešlápla pedál plynu.

Stihli jsme to. Minuli jsme se přesně ve chvíli, když jsem v plné rychlosti udělala „myšku“ vpravo na mostek. Nebyl vyasfaltovaný, v tom zlomku vteřiny, kdy jsme byli pravými koly na mostku, nabrala kola rozmáčenou hlínu, která nás ve chvíli, kdy už jsme byli zas na silnici, dostala do smyku. Auto se začalo točit. Dostali jsme se na druhou krajnici. Byla snížená a setrvačnost pořád ještě točila auto do hodin.

Nešlo s tím nic dělat. Začali jsme padat ze svahu. Střecha, kola, střecha, kola, střecha.

Zůstali jsme viset hlavou dolů sevřeni v bezpečnostních pásech. Chvíli bylo úplné ticho. Emoce se začaly vracet. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se vyděšeně a teď už se modlila naplno, aby byl. „Jo,“ ozval se Ondra ještě vyděšeněji.

Bože, děkuju! Než jsem mu odepnula pásy, sama jsem dopadla do střepů pod námi, aby on mohl dopadnout na mě.

Vymlácenými okny jsme se z totálně zničeného auta vyplazili ven – do bahna.

Manželé s novorozencem v autě byli jediní, kdo zastavil. Zavolali záchranku, hasiče a policii.

Byli tam za chvíli. Pomohla jsem Ondrovi na nohy. Až ve světle uvnitř záchranky jsem si všimla, že má na kalhotách krev. Najednou mě všechen ten chybějící strach dohnal. Moji paniku zastavila lékařka jedinou větou: „Uklidněte se, ta krev je vaše.“ Nic se nám nestalo. Jen já měla jeden škrábanec.

To, že řidiči říkají hlavnímu tahu z Brna na Svitavy „silnice smrti“, jsem se dozvěděla, až když jsem na internetu hledala svědky. Během sedmi let tam vyhaslo třicet životů. Ten rok jich bylo šest. Ale nebýt jednoho neskutečného Božího zásahu, mohlo jich být osm.

■

2022 únor

19

REPORTÁŽ

JEŽÍŠ BY BYL V ULICÍCH text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

Ulice Teplická v Děčíně je podle mapy 11,5 kilometru dlouhá a najít na ní budovu, ve které sídlí stanice Církve bratrské, GPS nezvládla ani napodruhé a byla nutná navigace seshora.

Přes místní spojku – vikáře Marka Valdu.

V

malém sborovém sále je útulno a přátelská atmosféra. Předvánoční výzdobu jemně narušuje jen motýl, poletující od světelného řetězu mezi vikářským pultíkem a obrazem rozkvetlé louky na stěně vzadu. Skupinka lidí, z větší části romské národnosti, se připravuje na to, aby za chvíli vyšla do ulic a mluvila s lidmi o Ježíši. Jako každý čtvrtek. Prostorem zní modlitby. Vědí, za co prosí. Mnozí z těch, kteří se tu teď modlí, přijali do svých životů Krista právě díky této skupince.

Třeba Natálka. Osmnáctiletý živel, rozesmátá, s vlasy do drdůlku, všude je jí plno. V obchodním domě poprvé slyšela evangelium – od vikáře a jeho ženy Petry. Zaujalo ji, jak mluvili o Božím slově, pozvali ji, ale odhodlala se až napodruhé. „Ten den jsem měla jít s holkama na diskotéku, nemohla jsem říct, že jdu do církve, smály by se mi. Chápete. Ten den pršelo, utíkala jsem do shromáždění a potkala jsem tam úplně úžasný lidi!“ Oči jí zářily a pusa se roztáhla do širokého úsměvu. Nešlo si ji představit na dně. A přece tehdy byla. Další člen týmu, Marek, tam ten den měl svědectví. A Natálka se přihlásila na výzvu, kdo chce přijmout Ježíše jako svého Pána.

Zachránilo ji to. Do týmu se zapojila hned.

Marek uvěřil v říjnu 2018, kdy ho Bůh k sobě táhl prostřednictvím série zvláštních snů – a vytáhl ho z těžkých věcí. Připojil se ke skupince. Vikář ho začal brát ven a on se učil, okoukával, až začal o Bohu mluvit sám. Uvědomil si, že ho to do té služby táhne. Bylo v tom něco, co

20

únor 2022

přináší život. Když k lidem mluvil o Ježíši, cítil Jeho lásku, kterou k těm lidem má. „Na vlastní kůži jsem prožil, že je Bůh miluje – a to mě zlomilo i naplnilo zároveň.“ Nebo Julek. Dostal v životě pár ran a už nechtěl lidem věřit. Vikář ho pozval do sboru. Tam uvěřil, že Ježíš za něj zemřel na kříži a že každý člověk v něm má šanci se znovuzrodit. Každý s něčím bojuje, ale Ježíš pomáhá vstát po každém pádu. To říkají lidem na ulici a to jim nesou i svým chováním – Ježíš nepřišel, aby někoho do něčeho nutil. Respektoval druhé, neponižoval je ani sebe, miloval je. Julek už má v týmu i bratra Jakuba i strýce Káju.

Motýl se usadil na lvovi, promítaném vpředu na zeď modlitebny. Lehkost a síla. „Bože, veď nás. Chceme se na Tebe spolehnout i v tom, jak budeme mluvit.

Chceme Ti důvěřovat, vidět ten zázrak, že někoho vysvobodíš. Patříme Ti, Ježíši, tak jdeme i pod tou hrozbou, že přijde

opozice. Jdeme, i když očekáváme protivenství. Jdeme v Boží výzbroji, s tím, co dává Duch svatý.“ Modlitby končí.

Jde se.

Před pátou odpoledne je venku už tma.

Ulice jsou lemovány svítícími vánočními

hvězdami na pouličních lampách.

Mrholí.

Tým míjí ozdobený strom na náměstí u kostela a míří k nádraží. „Tak zase po skupinkách, sejdeme se tady a pak půjdeme do Pivovaru.“ V téhle roční i denní době bude Pivovar, děčínský obchodní dům, nejspíš plný lidí. Tým se rozchází, každá ze tří skupinek jde jinam. Připojuji se k té, která skončí v nádražní hale. Vikář, jeho dvanáctiletý syn Denis a Julek.

V nádražní hale vikář oslovuje muže v černé bundě. Denis a Julek stojí dva kroky od nich jako jeho modlitební podpora. Z prvních vět hovoru zjišťuji, že už se znají. Tým CB už v Děčíně zná kde kdo. Marek za těch dvacet let misijní služby oslovil v ulicích už kolem třiceti tisíc lidí. To je polovina obyvatel Děčína.

Mluví o Bohu, pomáhají jim. Získali si jejich úctu.

Muž poslouchá Marka a přikyvuje.

Po chvíli se zapojuje do hovoru a mluví o potřebě dobra mezi lidmi. Loučí se s celou skupinkou kamarádským kontaktem sevřených pěstí.

2022 únor

→

21

REPORTÁŽ

Marek oslovuje dalšího muže. Po chvíli si sedají na sedačky u stěny haly. Také se znají. Několikrát už byl v církvi, věří v Boha, ale srdce k Bohu ještě nepřiklonil.

Spí venku u kolejí – ve stanu a v krabicích.

Tečou mu slzy. Nastupuje do vězení. Prosí o modlitbu, aby to tam zvládl.

Další je holčina v bundě hořčicové barvy, opřená o topení. Poslouchá, ale odpovídá jen pár slovy.

Vycházíme z haly. Na schodech se skupinka zastavuje u dvou mužů.

Nejsou odsud. Hovor se točí kolem rodiny a kolem hodnot. Za chvíli se mluví o drogách. „Taky jsem v tom jel,“ přiznává Marek. Hovor je čím dál otevřenější a čím dál blíž jádru evangelia. „Něco ti řeknu,“ povídá nakonec jeden z mužů,

„vždycky, když ke mně přišli věřící, tak jsem je hned odkopl. Ty seš první, koho poslouchám.“ Pod nádražními schody už se sešel celý tým. Nový cíl je obchoďák. Připojují se další dva členové – Robert a Vlaďka.

Na přechodu mě dobíhá Denis. „Moc rád vyprávím o tom, co táta při kázání zažil,“ povídá. Sám s ním chodí do ulic od čtyř let. Nedávno prožil křest v Duchu svatém a přijal dar jazyků. I jemu září oči, když mluví o Bohu.

Marek oslovuje skupinu mladíků a Petra s Natálkou se pouští do hovoru s klukem u zábradlí.

Poslední štace dnešního kázání v ulicích je Pivovar. Zastřešený svět obchodů a obchůdků. Vikář mluví se dvěma

zaměstnanci na ochozu. Druhý Marek se třemi studenty u východu z Billy. Petra s romským klukem u výtahu. „Sestřičko Boží, to je pro tebe.“ Jakub na mě hledí očima průzračnýma jak studánky a podává mi donuty a džus. Svačina. Hledím na to se směsí údivu a dojetí. Kristova láska v praxi.

Vracíme se do sboru a ještě dlouho povídáme. Za pár hodin odjíždím (a nechce se mi) s pocitem, že se mi rozrostla rodina. A s přesvědčením, že kdyby Ježíš dneska chodil po světě, tak je mezi těmi lidmi venku na ulici. Mezi těmi rozbitými a nemocnými.

A on chodí. Protože je reálný a žije.

I v nich – v té malé skupince děčínských křesťanů.

■

ROZHOVOR

Všem jsem se stal vším

temnoty. Stačilo přejet z kraje do kraje a bylo cítit, jak to zhoustlo. Je tu víc drog, vražd, korupce, násilí… Ústí, Teplice, Děčín, Most, Chomutov – tak to tady žije. Ale „kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“.

Nevím proč, ale už od začátku mé cesty s Pánem mě přitahují ta tvrdší místa.

Tam, v té největší tmě, tam naše světlo nejvíc svítí a Bůh je oslavován.

MAREK VALDA, vikář ve stanici CB Děčín ptala se EVA ČEJCHANOVÁ, foto AUTORKA

Jak vznikla idea pouliční evangelizace v Děčíně a jak se to rozrostlo do nynějších rozměrů?

Na misijním poli v Děčíně jsem už od začátku, když jsem uvěřil v Pána Ježíše a objevil své povolání do služby. Bylo to v roce 2001, ale evangelizační službu pod CB Děčín jsme začali s mou manželkou Petrou a synem Denisem zcela od nuly asi před 4 lety. Nejdřív jsme si pronajali menší prostory v klubu seniorů v centru města a každý den jsme začali chodit kázat evangelium do ulic, do obchodního domu, parků, před hlavní nádraží, autobusové zastávky… všude, kde byli lidé, modlili jsme se za ně a zvali je ke Kristu a do našich prostor na shromáždění. Ti, kteří nově uvěřili, se po několika měsících naší každodenní péče, kdy prošli základy víry, začali také postupně pod naším vedením zapojovat do misie. Díky osobnímu vztahu

22

únor 2022

s Pánem, který si postupně vybudovali, nám už začali sami říkat, jak s nimi jedná Duch svatý a jak vnímají touhu předávat to, co sami přijali, ztraceným lidem. A misijní duch, který v nás byl, přecházel z nás do celého společenství.

Vždycky se předtím, než vyjdete do ulic, modlíte?

Určitě. Někdy se i postíme. Je to důležité.

Před devíti lety jsme s Petrou sloužili v Olomouci na dvouleté misii – tam byli lidé jiní než tady v Děčíně – přijde mi, že v nich bylo víc dobra. Chovali se k nám krásně, přátelsky. Tady na severu je to těžší. Je to drsný kraj. Je tu víc duchovní

Mluvíš o Olomouci. Sloužili jste stejně i tam?

Ano, v Olomouci jsme navíc pravidelně chodili do vazební věznice – o Vánocích, Velikonocích, zvali nás pak i během celého roku. Napojil jsem se tam na jednoho kaplana a chodili jsme tam kázat.

To bylo super! Svědčili jsme tam vrahům.

Ale když jsme jim kázali o Boží lásce, tak plakali. Objímali nás. Vždycky jsme tam vzali krabici Biblí, modlili jsme se za ně a povzbuzovali je a museli jsme jim slíbit, že zase přijdeme. Služba ve věznici je suprová. Nad nikým nelámeme hůl. Sám jsem byl na dně, olizovaly mě pekelné plameny – a Ježíš mě zachránil. Byl tam.

Dostal mě z toho.

Zažíváte, že slova psaná v Bibli platí i dnes na ulici. Dostali jste se jako tým do nějakého duchovního boje?

Sám máš silný osobní příběh, prožil jsi obrovskou změnu. Co tvůj příběh dělá s lidmi, kterým svědčíš?

Určitě se jich to dotýká. Mnozí z těch, se kterými mluvím, něco z toho prožívají taky – ať už jsou to drogy, alkohol, nebo páchání trestné činnosti. Vidí, že to jde – dostat se z toho. Apoštol Pavel říká: „Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé.“ Když jdu na ulici, snažím se dostat se na jejich úroveň. O těch věcech s nimi mluvit, třeba když jsou na drogách, tak jim říct, že jsem tam taky byl – popisuju jim ten stav a oni tomu rozumějí.

Snažím se s nimi propojit a ukázat jim na Ježíše, na cestu do svobody.

Stávají se z lidí, kterým na ulici svědčíte častěji, přátelé?

Určitě. Někdo potřebuje evangelium slyšet vícekrát. Později třeba už ne celé, někdy stačí pár slov povzbuzení, pozvat je na shromko, zeptat se, jak se mají – a vztah tím roste.

Řekl jsi, že jsi trnem v oku místní mafii…

Je tu skupina lidí, takové podsvětí. Je to tak patnáct let, co jsem kázal jednomu mafiánovi, který u sebe nosil zbraně.

Vymáhal pro místní mafii peníze. Kázal

jsem mu a on uvěřil. A mafiáni pak po mně šli, že jsem jim ho vzal. Byl pro ně důležitý.

Jednoho dne jsem kázal v centru města a jeden na mě vytáhl nůž. Za bílého dne, policisté si ho nevšímali. Dal mi ho pod žebra, cítil jsem špičku – byla to taková malá vystřelovací mačeta. A řekl mi, že mě tam teď zabije. Vím, že jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jestli to Bůh dovolí, tak mě zabije, ale jestli není můj čas, tak se mu to nepovede. Neutekl jsem. Stál jsem tam. Vyhrožoval mi a zakázal mi kázat evangelium. Odpověděl jsem mu jako apoštolové ve Skutcích: „Je lépe poslouchat Boha než lidi. Budu kázat dál.“ Ještě víc se naštval, ale věděl, že se mnou nehne.

Nakonec odešel.

Mělo to nějakou dohru?

Věděl jsem, že ve chvíli, kdy tohle dělal, byl pod mocí toho zlého a ďábel mě chtěl zastrašit a zastavit v šíření evangelia.

Když jsem toho člověka potkal za měsíc, tak na mě volal: „Ahoj brácho!“ Jako by si to minulé setkání vůbec nepamatoval. Byl to někdo jiný. Byl to duchovní střet, kdy mě satan chtěl zastrašit, ale popravdě – věděl jsem, že můžu zemřít. Po této zkoušce moje důvěra v Boha velice narostla a vydal jsem mu celý svůj život.

Podobných situací pak bylo ještě několik.

Ano, určitě, já osobně jsem za 21 let, co jsem věřící, několikrát hleděl smrti do tváře a prošel mnoha těžkostmi kvůli evangeliu, za což jsem vděčný Pánu, protože současně jsem zažíval více potěšení od nebeského Otce, víc radosti, smělosti, moudrosti, vedení a moci Ducha svatého. Nepřítel se několikrát snažil hodit na mě skrze lež nějakou nemoc, snažil se mě zastavit skrze strach z lidí, duchovní útlak, strach ze smrti atd. To je duchovní boj, kdy jsem se tomu musel v autoritě Pána Ježíše postavit na odpor, bojovat a porazit to. Ale byly chvíle, kdy jsem i prohrával, Pán mě postupně učil duchovní stabilitě a brát svůj kříž každý den. A bratři a sestry z našeho nynějšího misijního týmu už též zažili, že náš boj není proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem. Tak třeba nedávno na podzim jsme se setkali v terénu s mladým mužem, který měl velké problémy ve své rodině a chtěl se zabít. Někteří od nás, jmenovitě Robert a Jakub, se za něj venku modlili, povzbuzovali ho a dodávali mu naději a on byl uvolněn z toho útlaku a v pokoji se vrátil domů. A o měsíc později ho potkal Marek rozrušeného, celého rudého, kolem krku měl smyčku, šel se oběsit a podle jeho výrazu byl rozhodnutý to udělat.

Marek věděl, že má co dělat s duchem smrti, který mladíka už nějakou dobu utlačuje a nutí ho si vzít život, nemohl ho nechat jen tak jít, tak ho zastavil, poskytl mu duchovní poradenství a modlil se za něj, zlomil nad ním moc smrti a přikazoval zlému duchu, aby od něj odešel, a on se zklidnil a výraz jeho tváře se úplně změnil. A díky Bohu, ten kluk žije! Jsme s ním v kontaktu a několikrát se v poslední době objevil ve sboru a věříme, že přijde den, kdy vydá svůj život Pánu Ježíši.

■

2022 únor

23

MISIE

NA MISIJNÍ LODI text PAVEL ZOUL

N

foto ARCHIV AUTORA

atanael vyrostl v Kanadě v křesťanské rodině a přijal Ježíše, když byl velmi mladý.

Církevní aktivity, biblické tábory a skupiny mládeže byly součástí jeho výchovy.

Na základní škole čelil kvůli své víře posměchu a byl svými spolužáky šikanován. Tato šikana trvala několik let a způsobila, že Natanael prožíval permanentní depresi. V pouhých osmi letech se dostavily první myšlenky na sebevraždu, které se čas od času v průběhu dalšího desetiletí vracely.

Když nastoupil na střední školu, situace se začala měnit. Jeho umělecký talent zaujal spolužáky. Dostával odvahu být tím, kým skutečně byl, a jeho nadání přitahovalo lidi kolem něj, kteří se postupem času stali jeho přáteli.

Natanael vzpomíná: „Tato pozornost mi ze začátku imponovala a naplňovala mě, ale stále mi ještě něco chybělo. Stále jsem musel přemýšlet o nesmyslnosti života. I když jsem se už dávno rozhodl následovat Ježíše a věděl jsem, že mě zachránil, chodit do školy, najít si práci, platit daně, a nakonec zemřít mi nepřipadalo jako smysluplný způsob, jak prožít svůj život. Přes všechny pokusy najít v tomto životě uspokojení a smysl toho, co dělám, jsem stále prožíval prázdnotu, sklíčenost a depresi. Vyhledal jsem pomoc psychologa, který místo toho, aby mi pomohl, tak mi potvrdil nesmyslnost existence a nechal mě s tím, že neexistuje žádný skutečný smysl a účel života.“ Po dokončení střední školy opět bojoval s myšlenkami na sebevraždu, ale neměl odvahu ukončit svůj život. Protože sám sebe považoval za křesťana, začal přemýšlet o tom, jak by mohl svůj život použít pro službu Bohu. „Můj problém byl, že moje víra byla založena na poznání Ježíše hlavou, ale ve svém srdci jsem s Ním moc zkušeností neměl.

Přesto jsem se rozhodl zkusit to s Ježíšem, dovolit mu vládnout nad celým mým životem.“ Trvalo asi deset let, než dostal odvahu vložit celý svůj život do Božích rukou, ale nakonec to udělal. Tehdy pochopil, co je smyslem jeho života. „Důvod, proč žiji, není vytěžit z tohoto života co

24

únor 2022

nejvíce pouze pro sebe, ale žít Boží plán, pomáhat zachraňovat životy jiných lidí. Tomuto poznání předcházela návštěva zakladatele misijní organizace OM George Verwera, který přijel do mého rodného města a v naší církvi mluvil o službě na misijní lodi OM. Věděl jsem, že to je to, k čemu mě Bůh volá. V roce 2019 jsem se na misijní loď OM Logos Hope přihlásil a po vstupní GO konferenci jsem se k této službě připojil.“ Během své služby na palubě lodi Logos Hope rostl Natanael v poznání Krista. Bůh mladého muže mimo jiné naučil, že hlavní autoritou v jeho životě je On sám a chce, aby Natanael miloval a respektoval autority na palubě, i když se s tím na začátku svého života na misijní lodi potýkal. Bůh ho změnil a nyní se k autoritám chová s respektem, který od něj chce.

Natanael spojuje svoji kreativitu a umělecké nadání s touhou oslavovat tím Boha. Říká: „Chci investovat svůj talent do Jeho království a pomoci šířit dobrou zprávu. Až jednoho dne opustím loď, plánuji založit firmu na výrobu organického, recyklovatelného, udržitelného ​​ a fair trade oblečení. Chci vytvořit obchodní značku „Golgotha Garments“ k oslavě Božího jména a pravidelně věnovat alespoň 10 procent zisku na charitu.“ ■

PAVEL ZOUL misionář a projektový manažer OM Česká republika

HISTORIE

BATALION text JOSEF ŠŤASTNÝ, Víckovice

V

e čtvrtek pak jsem se oblékl do vojenských šatů a odpoledne celý I. batalion šel do Čáslavi pro pušky. Překvapil nás ale takový déšť, že jsme rozmokli do kůže. Že ale bylo teplo, nebylo to nepříjemné.

Tam jsme se zdrželi až do večera a šli nazpět potmě do Třebešic. Já ale hned šel do Hory a klidně se vyspal, mysle, že již naposledy. V pátek pak jsme se úplně vystrojili a pak přišel rozkaz, že pojedem do Bosny. A já vzkázal mé drahé ženušce, aby mne v neděli navštívila, a proto jsem si odpoledne vypůjčil kolo a jel jsem do Hory říci, aby Stázička příjezd ke mně překazila.

Odpoledne jsme přísahali věrnost našemu mocnáři a pak slyšeli slavnostní řeč, abychom byli věrni a udatni. Večer pak jsme se ubírali za zvuků hudby do Čáslavi na nádraží, kamž jsme přišli asi v jednu hodinu po půl noci, byli jsme uvaginýrováni do připravených dobytčích vozů a čekali na odjezd. Ten hluk nelze vypravit, to může pochopit jen ten, kdo to zažil. Většinou mužstvo bylo opilé, zdrcené. Ó, jak blaze je tomu, kdo i v takovém hluku dovede se utišit v Pánu. I já tiše ku Pánu vzhlížel, a měl jsem pokoj.

Z Čáslavi jsme vyjeli asi v 6 hodin dne 1. srpna, za krásného jitra, kdy slunko mile svítilo, ale v srdci byla úzkost a bázeň z útrap na cestě daleké. Brzy nesnesitelné vedro činilo nám cestu obtížnou. Já prosil Pána za trpělivost, abych s ostatními nereptal, ale byl silný ku snášení všech obtíží. Poznával jsem čím dál více, jak veliká to milost být Páně. V myšlenkách svých stále jsem si připomínal ta milostná zaslíbení Boží, a tak se potěšoval.

Cesta nám trvala čtyři dny a čtyři noci. Jeli jsme až do Brčky, kde jsme od pěti hodin ráno až do dvou hodin odpoledne odpočívali a pak šli asi pět hodin do jedné vesnice jménem Grakškulak, kde jsme lágrovali. Ach na tu cestu nezapomenu nikdy. Unaveni po pěti bezesných nocích, nastoupili jsme ten marš v horku a prachu za 35 °C. Jak mnoho trpělivosti je potřebí, to ví snad jen ten, kdo takového něco zakusil. Brzy po stranách leželo množství unavených, nemohouce dále jíti. A jak by také mohli, když tolik mnoho alkoholu otrávilo jejich svěžest a sílu. Ó, jak mne blaží, že nejsem otrokem alkoholu a že mohu s jasnými myšlénkami kráčeti uprostřed těch tabákem a alkoholem se potácejících kamarádů. Ovšem, že mezi nimi jsou též slabí, ale na to není

bráno žádného ohledu. Jen jeden případ uvedu, jak nakládáno bylo s unavenými. Jeden svobodník klesl únavou a zůstal v bezvědomí v příkopě ležeti. Co nyní, když s tak velikým transportem, čítajícím skorem 600 mužů, ani jediný lékař nebyl, a ti, kteří byli jako záchranná společnost vyzbrojeni, nevzali sebou nic k občerstvení. Co jiného zbývalo než se pokusit o vzkříšení, vodou a obklady. A tu jede v automobilu jeden major a ještě s hněvem volá: já mohu jet a ty nemůžeš jít? Ó ta lidskost. Slovo Boží praví, buďte milosrdní, jak těžká zodpovědnost pro takové nemilosrdné. Přišli jsme na místo asi v 10 hodin večer, vypili kávu, totiž černou vodu, a ustýlali si na jedné stráni k nočnímu odpočinku. Prvá noc pod širým nebem, ale příjemná. Každý jsme si vzali kus suché trávy, jež byla tam ve stohu, přikryli celtami a plášti a sladce usínali. Ó, veliká útrapa to je v takovém parnu mašírovat, když taková váha svírá záda i prsa a ztěžuje tím dýchání. Srdce mi bilo v rychlém tempu, tělo pálilo, nohy se chvěly. Po vroucí modlitbě, v níž jsem své drahé Pánu poroučel, jsem usnul a spal až do pěti hodin. To bylo ráno dne 6. srpna ve čtvrtek a my, posilněni klidným spánkem, vesele jsme si vykračovali k dědině, kamž jsme přišli asi o čtvrté a půl hodině odpoledne, a byli s jásotem vítáni od aktivního vojska našeho praporu, který tam byl ubytován na poli jednoho Žida. A tím časem nám již nastala vojenská opatrnost, nebo Srbové se již objevovali a nás znepokojovali.

Byli jsme ubytováni pod celtami, jídlo bylo dobré a včas, tak jsme tam byli spokojeni. Strávili jsme tam dvě noci. První byla klidná, nám k posile, i celý nastalý den 7. srpna. Ó, jak nám to bylo k občerstvení a posile, dost se vyspati a najísti. To asi byla ale ta poslední klidná noc. Neb noci nastávající jsme byli vyrušeni střelami našich patrol a bylo po spánku.

Vše jsme si připravovali k odchodu blíže srbským hranicím a ve dvě hodiny v noci jsme vymašírovali za svitu měsíce a pěkného chladu. Pěkně se nám to šlo a v šest hodin jsme přišli na jeden plac stranou Janiny a tam jsme čtyři hodiny odpočívali a při tom obědvali.

■ příště: U srbských hranic

2022 únor

25

PÍSMO

DAVIDOVO SČÍTÁNÍ LIDU ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“ 2S 24,1

S

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949) Kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická, bývalý předseda Rady CB, působil ve vedení Ekumenické rady církví. Teolog, učitel ETS, s manželkou Hanou žije v Praze.

Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

26

únor 2022

čítání lidu je tu popsáno jako něco trestuhodného. Proč?

David byl člověk, který měl zkušenosti s poražením Goliáše, vítězstvím nad Saulem, zažil mnohá válečná vítězství a často vítězil s menšinou bojovníků, protože ho vedl Bůh. Jen výjimečně svolával pomoc ostatních izraelských kmenů – on sám byl z Judy a ostatní kmeny přicházely na pomoc jen v situacích ohrožení říše. Jenže v tomto případě si najednou chtěl vybudovat svoji vlastní stálou armádu a začal kvůli tomu sčítat vojsko. Chtěl vědět, kolik mužů by mohl povolat do zbraně a vytvořit si touto regulérní armádou jakousi jistotu. To se Bohu nelíbilo. Pořád musíme mít na mysli, že slovo „Izrael“ znamená „Hospodin bojuje“. To Hospodin bojuje za svůj lid. Sčítání lidu byla tedy opovážlivost.

V 1Pa 21,1 je přesně tato situace popsána následovně: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele.“ To jsou dvě velmi rozdílné verze. Tak kdo podnítil Davida?

Můžeme jít do Nového zákona. Pavel měl osten, který ho bil přímo do tváře. Ve 2K 12,7 píše, že to byl osten od Pána Boha. Ale vzápětí udává, že to byl posel satanův. Takže i zde vidíme, že není úplně jednoduché třídit věci podle toho, co je od Boha a co je od satana, protože Bůh někdy může dát satanovi možnost, aby nás tříbil a různým způsobem zkoušel. Bůh nebránil satanovi, aby vsugeroval Davidovi myšlenku, že se má spolehnout na sebe, a nechal ho, ať to tedy zkusí. Ať se zjistí, jestli

David podlehne pokušení, že si se svojí armádou vystačí sám, a už nebude spoléhat na Hospodina.

Je to vysvětlení i pro dnešní křesťany a jejich vlastní životní trápení?

V Novém zákoně v řečtině je slovo „peirasmos“, což znamená zároveň „pokušení“ i „zkouška“. Když se podíváme na nějakou těžkou věc v životě člověka, můžeme říct, že nás napadl satan, ale vzhledem k tomu, že jsme Boží děti, mohl mu to dovolit Bůh, abychom poznali svou slabost. Nebo aby nás dovedl někam, kam jsme sami jít nechtěli. Bůh je nade vším, i nad dějinami. I v našem osobním životě, pokud jsme se mu vydali, nás Bůh vede, a to i když některým věcem nerozumíme. Mnohdy i zlé věci mohou způsobit dobro – ohlédneme se a vidíme, že nás Bůh vedl třeba k pokání a naučil nás něco, co nám pro budoucnost bylo k dobru.

Nemůžeme to říct člověku, který zrovna trpí, ale můžeme to vztáhnout do svého života – že mi bylo k dobrému, když jsem pobyl v trápení (Ž 119,71).

David vždycky zůstane úžasným příkladem, protože to při svých mnohých chybách byl člověk, který dovedl činit pokání a který byl králem podle srdce Hospodinova. To je velmi důležité.

V Bibli je zmíněné sčítání popsáno jako ohavnost.

Ale o Davidovi se dál píše, že byl vždycky spravedlivý a jednal v souladu s Boží vůlí – až na tu věc s Urijášem. Proč tam tento hřích není zmíněn, i když měl za následek tisíce mrtvých – tedy nesrovnatelně horší následky než vražda Urijáše?

To ukazuje na to, že Davidovo pokání vzal Bůh vážně, a tak už nejsou všechny Davidovy hříchy vyjmenovávány. Nájemná vražda Urijáše byla zřejmě největší hřích, ale David samozřejmě selhal několikrát. A jedno velké selhání bylo právě toto sčítání lidu, kdy si z výše uvedených motivů nedovoleně dovolil spočítat jiná pokolení než Judu. Bůh ale odpouští dokonale.

inzerce

Sčítání trvalo devět měsíců a je psáno, že ho nedokončil.

Sečtené počty se v knize Paralipomenon a v knize Královské rozchází o statisíce. Je to právě tím, že sčítání nebylo dokončeno, nebo Bibli v takových věcech prostě nelze brát doslova?

Věřím, že Bible je pravdivá, ale nevyučuje všechny věci stejně.

Vyučuje o Pánu Bohu, o hříchu, o člověku. Zeměpisné, přírodopisné a dějepisné věci v Bibli jsou někdy přesné a jindy tvoří pouze kulisu dějům spásy. Rozdíl v uvedených počtech – a v tom se starozákoníci liší – může být způsoben jednak tím, že sčítání nebylo dokončeno (dva kmeny dokončit vůbec nemohl – kněžský kmen Lévi nechodil do války a Benjaminovcům patřilo území Jeruzaléma, kde byla svatyně, takže Benjamínce Jóab také nechtěl počítat), jednak rozdílným počítáním. Slovo „tisíc“ je v hebrejštině až na jediné písmeno totožné se slovem „válečník“, takže nemuselo jít o počty tisíců lidí, ale počty trénovaných vojáků – válečníků, ne obyčejných lidí. Chyba v opisu textu není vyloučena.

Nemohl si Bůh tento detail „ohlídat“? Vždyť pokud je chyba v jednom, může být chyba i v jiném a věrohodnost Bible tím klesá…

Myslím, že to ukazuje právě na to, že Bůh „neznásilnil“ autory Bible. Psali pod vlivem Ducha svatého, ale Bůh jim ponechal jejich přirozenost, jejich styl jazyka, jejich kulturu. Pozná se, co Bible tvrdí a vyučuje, a co je doprovodným materiálem.

Mor padl na lid. Proč Bůh trestal Davidovou chybou celý Izrael?

Tento příklad nám ukazuje závažnou věc – že za chyby vůdců platí lid. Mnozí Němci, a to i ti, kteří nebyli pro válku, trpěli za to, že jejich vůdce dělal tak strašné věci. Když je člověk ve významném postavení, může ovlivnit životy těch, kdo jsou mu svěřeni. A David byl králem Izraele. Prožívá hluboké pokání.

Nejprve lituje, a když vidí, jak umírají lidé, dokonce přijde s prosbou, jestli by ten trest nemohl dopadnout na něj a jeho rodinu. To je úžasný příklad politika i pro dnešní dobu – pro vyvození politické zodpovědnosti. I dnes by mělo zaznívat: „Zaplatím to já a moje rodina, neměl by to za mě platit stát, tedy druzí lidé.“ To je velmi aktuální věc.

Co je největším poselstvím tohoto příběhu k současným křesťanům?

Když uděláme chybu, máme volat k Hospodinu jako David.

Nedělal všechny věci dobře, ale byl podle srdce Hospodinova.

Dovedl činit pokání. To je to největší. Bože, přijmi mě, očisti mě, obejmi mě Kristovou láskou a dej mi zase možnost jít za Tebou. Možná některé důsledky hříchu dopadnou na náš život, ale možná to Bůh zastaví, protože už to mnohokrát udělal.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

ČESKÉ DĚTI MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT. NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! Program přišel v pravou chvíli a dokázal odhalit problémy jednotlivých žáků. Na základě tohoto můžeme s dětmi dále pracovat.

Výborný program!

Vaše nápady určitě využiji i ve své pedagogické praxi.

Děkuji.

Program byl velmi přínosný! Rozhodně jste člověk na pravém místě!

Děkujeme za program o šikaně. Je dobré o tom mluvit, protože děti šikanu kolikrát samy ani nerozpoznají.

PŘÍBĚH LEKTORA: Kontaktovala mě paní učitelka z místní ZŠ. Má ve třídě několik dětí, které experimentují s kouřením. Děti hodně zaujal pokus se simulovaným „vykouřením cigarety“. Docela je vyděsilo, když na pokusném kapesníku viděly, kolik dehtu se do plic dostane z jedné cigarety. Závislosti se rozvíjejí často pod vlivem okolí, a tak mě těší, když se dětem mohu v této oblasti věnovat, dokud je ještě čas.

I Vy se můžete stát lektorem programu Zdravá mládež.

Grantové řízení vyhlašujeme obvykle v únoru na www.mezinarodni-potreby.cz/granty.

Investujte do naší mladé generace!  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  Podporujeme 30 křesťanských lektorů z řady církví.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity.

Přispějte prosím na náš účet č. 2700139555/ 2010, variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Sdělte nám své kontaktní údaje a my Vám budeme pravidelně zasílat zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, Navštivte www.zdrava-mladez.cz. nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

DISKUZE

ZELENÁ DOHODA připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Green Deal jako dohoda o politických opatřeních, vedoucích k tomu, aby Evropa byla v roce 2050 klimaticky neutrální, byla zvláště letos po zveřejnění balíčku „Fit for 55“ nazvána jak cestou k záchraně, tak i zelenou sebevraždou. Čím je podle vás „Zelená dohoda“ pro Evropu, potažmo pro svět?

PAVEL HEJZLAR soukromý zemědělec, CB Náchod

V našem rodě se zemědělstvím živí už

několikátá generace. Vlastně žiju venku.

Zelená dohoda se mě přímo dotýká například v souvislosti s opatřeními ohledně strojů, u kterých musí být filtry pevných částic a přísady pro snižování zplodin.

Chápu to a přijímám, i když je to zátěž, která mi navyšuje objem práce. Ale přijde mi, že se problém klimatu začíná řešit od prostředku, přičemž se neudělal začátek. Toho, co zemědělské stroje vypustí do vzduchu, je ve srovnání s celkovou dopravou zanedbatelně málo, jen malinká kapička. Velká část zboží, které 28

únor 2022

Buďme rádi, bratře Kohne, že už jsme z Egypta venku.

Hořící keř a ohnivý sloup – to by už dneska Bohu neprošlo.

je převážené autodopravou a nákladní dopravou, by mohla jet vlakem. Tam má smysl o tom přemýšlet. Zplodin by byla pětina. Ale stojí to přemýšlení a kvalitnější organizaci práce. A to neumíme, i když máme silnou mobilní síť, internet a všechny možné technické vymoženosti.

To mi selský rozum nebere. Kdybych já jako zemědělec nepřemýšlel dopředu, tak neudělám nic. Myslím, že prostě jen neumíme překonat vlastní pohodlí.

S tím souvisí i používání postřiků.

Bez těch základních to nejde, ale vadí mi, že družstva cpou postřiky na pole hlava nehlava. Už jako kluk pamatuju, že se ve žních poseklo obilí a na zelené hnojení se tam zasela hořčice nebo řepka.

Do půdy se tak dostal dusík a všechny potřebné prvky. Dneska velké společnosti posečou řepku, z výdrolu tam naroste

zelené hnojení, ale místo aby vzaly pluh a zaoraly to, tak se to dvakrát spálí randapem. A pak mluvíme o zelené Evropě. Já jsem pro ekologii, ale musí to mít hlavu a patu. A musí to jít od začátku do konce, ne začít v půlce a začátek vynechat. To nemůže fungovat.

RNDr. JIŘÍ NEČAS matematik, výpomocný kazatel v ČCE a environmentalista

Vážím si toho, že se k Zelené dohodě

(vyhýbám se anglicismům) mohu vyjádřit, i když si uvědomuji, že se mi nedostává informací a ve svém věku (77 let)

GLOSA už běžně uvažuji v kratších časových horizontech. Těší mě, že politici konečně přijali dokument, který je v souladu se současným poznáním zákonitostí na Zemi, a tím i odpovídá Božímu poslání pro člověka. My lidé nemáme Boží stvoření drancovat a ničit, nýbrž máme o ně pečovat a v dobrém je spoluutvářet. A tak mám ze Zelené dohody radost a těší mě, že vznikla v mé domovské Evropě.

Neznamená to ovšem, že by ve mně nebudila i určité rozpaky. Má znamenat změnu, a obávám se, že není plně slučitelná s naší prorůstovou ekonomikou – ta nemá budoucnost.

Současná energetická krize naznačuje, že by přechod mohl být krutý pro ty nejzranitelnější skupiny obyvatel. Dokáží s tím politici něco udělat?

Ing. BENJAMÍN MAREČEK ekonom, člen sboru CB v Praze 3

Domnívám se, že pro EU je Zelená

dohoda příležitostí, pro ČR rizikem.

Na to, o jak rozsáhlé a zásadní téma jde, o něm moc nevíme. Jednání o parametrech pokračují, ale zdá se, že zelený úděl pro dosažení klimatických cílů je daný. Politici uviděli volební potenciál a firmy příležitosti.

Zaznívají však hlasy, jestli na ně nepřesouváme svoji osobní zodpovědnost až příliš. Nakolik jsou zájmy jednotlivců o záchranu planety skutečné, se pozná, až se objeví přesná cenovka. V Evropě jsme naštěstí tak bohatí, že se těmto otázkám můžeme věnovat.

Nastanou změny v geopolitice, energetice a bezpečnosti. Společně se změnami ve finančním systému se změní chování firem, chování lidí, způsob života, bydlení, cestování atp.

Budou vítězové a poražení. Dojde

Za velice kontraproduktivní považuji odklon řady států od jaderné energetiky. Objevují se i rozpaky, zda státy, které k dohodě nepřistupují, ekonomicky Evropu nepřeválcují. Věřím však, že i ony si uvědomují nutnost výrazné změny – změna klimatu a další nevratné procesy jsou varováním všem.

Dnešní ekonomika není Zemi příznivá. Změna je nutná. Je obsahem biblického slova metanoia – pokání. Již dávno volali k pokání Jan Křtitel a Ježíš Kristus. Existuje cesta k oné žádoucí změně? Připomeňme si Ježíšova slova „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ A tak Zelené dohodě rozhodně přitakávám a přijímám ji jako novou výzvou „pro všechen lid“ (L 2,10) jít za Kristem, a tedy i jako výzvu k evangelizaci.

k přerozdělení bohatství, a navíc bude někdo muset zelený účet zaplatit. Bude se nám žít lépe, nebo o něco přijdeme? Podaří se nám přetavit příležitosti do výhod a využít veřejné zdroje financí?

Zájem o životní prostředí nesmí být ideologií nebo náboženstvím. Křesťané vnímají rozdíl mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Správné chování není vhodné vynucovat zvenčí, mělo by souviset se správným uvažováním – se změnou myšlení a hodnot, které může způsobit Bůh v nás. Zvnějšku vyvolané změny budou dočasné; lidé i firmy budou hledat způsoby, jak pravidla obejít. Jako křesťané musíme více promýšlet náš vztah k přírodě a ekologii. Když naše postoje budou vycházet z lásky k Bohu a k jeho stvoření, dokážeme se vyrovnat i s otázkou, jestli se správné chování vyplatí, nebo jestli nás to něco bude stát.

■

Pětirublovka DANIEL RAUS, novinář a publicista

Držím v ruce starou pětirublovku. Pochází z roku 1947, je zvláštně barevná, připomíná opulentní bankovky carského Ruska, které byly na výšku. Na internetu jsem našel podobnou, právě se prodala za 41 Kč. Ještě mají další v hodnotě jednoho rublu, vyvolávací cena 70 Kč.

Já ale nejsem sběratel historických peněz. Ke svému kousku jsem přišel náhodou ještě jako kluk. Kráčím po náměstí a koukám, něco barevného leží na zemi.

Pětirublovka. Nepochybně vypadla z kapsy některému z ruských (alias sovětských) lampasáků, kterých bylo v mém rodném městečku požehnaně, mohu-li tento pozitivní výraz použít.

Příběh byl vždycky stejný. Důstojník vyrazí z kasáren na „pakupki“, za ním kráčí s odstupem dvou kroků obyčejný voják.

Jejich cesta směřuje nejdřív do obchodu s taškami a kufry. Za chvíli z něj vychází důstojník, za ním s odstupem dvou kroků nese kufr (nebo dva) jeho vojenský poskok.

Obcházejí náměstí, kufry se plní, voják se trmácí, až spokojený důstojník zamíří zpátky ke kasárenské bráně.

Jednou jsme dostali zprávu, že kdesi v těch kasárnách je křesťan. Baptista. Nikdy se k němu ale nikdo nedostal. Obyčejní vojáci neměli vycházky, snad kromě toho nošení kufrů. Kasárna jsme měli přes ulici, což skýtalo řadů smutných a trpce veselých příběhů. Hlavně ale neuvěřitelný kontrast s knihami, které jsem tehdy četl. Napsali je pánové Tolstoj a Dostojevský.

S potomkem Lva Nikolajeviče jsem po mnoha letech pracoval ve Svobodné Evropě.

Skvělý člověk. Myslím, že docela těžce prožíval to, jak se nakrátko otevřené dveře ke svobodě začaly v Rusku zase zavírat. Je to líto i mně.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2022 únor

29

KULTURA

ZPĚVNÍK PRO ŽIDOVSKÉ SVÁTKY text JAN ŠKRAŇKA

foto ARCHIV

J

udaistika má mnoho vrstev a je silně postavena na tradicích víry, říká Ráchel Polohová v jednom z rozhovorů. „Jednou z vrstev judaistiky je podle mne cíl vyprávět o minulosti, o obětech holokaustu, oživit to, pokračovat v téhle bohaté kultuře a nedovolit, aby byla v Evropě zapomenuta. Snažím se aplikovat to, co vyzkoumám nebo objevím,“ dodává a nejsou to prázdná slova.

Vystudovala konzervatoř a zaměřila se na židovskou hudbu a kulturu. Se svým hudebním tělesem absolvovala úspěšné hudební turné v Izraeli. „Soubor Noach je významná kapitola mého života, doprovázela jsem ho od jeho počátku a starala se o jeho provoz a organizaci. Pět nadšených chlapů se rozhodlo, že bude zpívat hebrejské písně. V době svého vrcholu měl i pět koncertů měsíčně – převážně v Čechách a na Slovensku,“ přibližuje svoje působení v hudebním uskupení. Stala se šéfredaktorkou časopisu Maskil.

Dnes bychom Ráchel Polohovou našli na univerzitě v Jeruzalémě, kde přechodně žije a díky stipendiu Ministerstva zahraničí Státu Izrael studuje chasidské niguny. Ráchel pochází ze sboru CB ve Frýdku-Místku, kde jsou členy její rodiče.

Jako hudebnici a odbornici na kulturu a hebrejštinu se Ráchel podařilo dát dohromady zpěvník Šana Tova – soubor písní, které se váží ke všem izraelským svátkům. Pro křesťany by mohl být zajímavý zejména svátek Pesach (s nímž souvisí křesťanské Velikonoce) nebo svátek Purim (často citovaný příběh Ester) a Chanuka, která je v těsné blízkosti Vánoc, a podobné

30

únor 2022

poselství „svátku světla“. Nad tím vším stojí šabat, tedy den odpočinku (sobota – pro křesťany neděle). Vznikl tak hybrid zpěvníku, kalendáře a bohatých komentářů.

Kniha je zároveň unikátním sborníkem a poutavým a zábavným průvodcem celým rokem židovských svátků, první svého druhu. Velmi příjemnou formou odhaluje i význam svátků a jejich původ.

Fanoušky hebrejštiny potěší původní text, fonetický přepis a překlad. Zpěvník obsahuje více než 40 známých i méně známých komentovaných písní, seřazených do jednotlivých kapitol podle svátků.

Najdete zde i velmi kvalitní notový zápis.

Knihu oceníte i v případě, pokud chcete o svátcích nebo během tematických akcí zakomponovat hudební část, případně získat ověřené a uchopitelné informace.

Samozřejmostí je původní hebrejský (vokalizovaný) text s českým překladem v pěkné grafické formě. Hudebníci navíc

Šana Tova 78 stran, formát 21 x 21 cm Nakladatelství: YOU STORY UP!, 2021 Stránky projektu: sanatova.cz

ocení výběr papíru, který dovolí praktické uchopení do stojanů (u většiny knih je to bez kopírování nemožné).

Ke knize se během její tvorby vyjádřili jazykoví odborníci, rabíni a kantoři. Váhu projektu bezpochyby zajistila také autorčina odbornost a její znalost tradic, vycházející z jejího dlouhodobého pobytu v židovském prostředí a spolupráce s židovskými komunitami. Odpovědí na vydání sborníku je velký zájem a požehnání i ze strany židovských obcí a rabínů.

Projekt může přinést užitek i v jiných než náboženských kruzích – například základním a jazykovým školám nebo lidem se zájmem o historii a kulturu.

■

TIP

Když chybí mužské vzory Tato kniha se mnou celkem otřásla. Známý psycholog, profesor

a spisovatel P. Zimbardo v ní ukazuje na devastující vliv moderních technologií na chlapce a mladé muže. Klade si otázku, proč za všemi probíhajícími ekonomickými, společenskými a technologickými změnami zaostávají v západním světě především mladí muži. Autor dělí knihu do tří částí: Příznaky popisovaného zaostávání, příčiny a nakonec přináší i návrhy na řešení.

Na základě mnoha výzkumů a následně tvrdých statistických dat ukazuje, že stále více chlapců má problém uplatnit se na trhu práce, v porovnání s dívkami dokončit školu, roste také počet chlapců, kteří se nejsou schopni osamostatnit a do pozdPhilip Zimbardo: ního věku zůstávají s rodiči. Autor dále upozorňuje na devasOdpojený muž tující vliv pornografie a počítačových her – náruživosti, které Grada Publishing, 2017 dle statistik násobně víc propadají chlapci než dívky. Když následně odhaluje příčiny toho, co popisuje, pak si všímá, že mnoho chlapců vyrůstá bez mužských vzorů, dále bez otců, s tím, že někdy je to kvůli rozvodu, někdy ale proto, že otec je citově vzdálen. Dále autor ukazuje na špatný vliv médií, na školství, které je mnohem více nastaveno na memorování bez dopadu na praktickou výuku. Dále se věnuje fenoménu vzestupu žen, který není dle autora dán jakousi dívčí válkou, ale společenskými změnami, které leckdy předefinovávají tradiční mužské a ženské role. Sympatické je, že autor nekončí jen u popisu, ale navrhuje i řešení, která jsou velmi praktická, a to jak pro školy, různé výchovné instituce, tak i pro rodiče.

Knihu vřele doporučuji každému, kdo pracuje s mladými lidmi – nejen s chlapci, ale i děvčaty. DAVID NOVÁK ■

Teorie inteligentního plánu Knihou I řekl Bůh… navazuje Josef Potoček na svoji předchozí

knihu Mýtus evoluce (Juda 2021). Jedná se o soubor textů na téma »stvoření versus evoluce«, které byly uveřejněny v různých časopisech za posledních třicet let, tj. od doby, kdy politická změna v naší zemi otevřela nové možnosti i v této oblasti.

V chronologicky pojatém sborníku se stovkou příspěvků (několik jich je i od jiných autorů) podává informaci o vývoji a obsahu diskuze ve světě, s důrazem na dvě věci zásadního významu pro naše chápání života. Z hlediska poznání vědy se jedná o důraz na informační základ života, který nutně vede k úvahám o skrytém původci a který nakonec vyústil do teorie inteligentního plánu.

Josef Potoček: Ten v podstatě říká, že vykládat život bez Boha je podobné jako I řekl Bůh… psát historii katedrál s vyloučením architektů. Druhá věc na to Texty k tématu stvoření navazuje a týká se přesahu do oblasti teologie a víry – na základě vs. evoluce. biblického pohledu na původ člověka a na problém utrpení Křesťanský život, a smrti je odmítnut koncept teistické evoluce jako nepatřičný Český Těšín 2021 a matoucí kompromis. Součástí sborníku je i přes třicet recenzí na knihy, které v uvedeném období vyšly u nás i v zahraničí, zejména v Německu a v anglosaské oblasti. I to má význam z hlediska lepší orientace o povaze diskuze, která je na toto téma vedena v současné době u nás i ve světě.

JAROSLAV BAJER ■

Za zdmi kláštera ANNA DUCHKOVÁ

Bezmála tříhodinový dokument Velké ticho (Die große Stille) z prostředí kláštera kartuziánského řádu La Grande Chartreuse není divácký zážitek pro každého. Kdo se ale nenechá odradit nestandardním formátem, může si odnést nevšední zkušenost na hranici meditace.

Mniši žijící v klášteře pod mohutným horským masívem tráví všechny své dny v tichu a v úplném odloučení od světa. Film režiséra Philipa Gröninga chce vnímavému divákovi zprostředkovat něco z ticha stráveného s Bohem, které zde prožívají řeholníci daleko od světa 21. století. „Hlubokou meditaci, kontemplaci a vnitřní harmonii v souladu s přírodou není třeba hledat jen v aktuálně populárních východních filozofiích a náboženstvích,“ shrnuje své dojmy z filmu jeden z uživatelů serveru ČSFD. Sílu dokumentu dává citlivá kamera i skutečnost, že jeho autor spolu s mnichy po řadu měsíců sdílel jejich způsob života. Nepředkládá ho díky tomu divákovi jen jako vnější pozorovatel, ale je schopen skrze kameru zprostředkovat i jiné plynutí času za zdmi kláštera a transcendentní rozměr bytí, který je pro členy tohoto asketického řádu naprosto zásadní.

2022 únor

31

SVĚDECTVÍ

Děti

že už jí nebudou dělat problémy. Žaneta po třech měsících povolila. Ale děti svůj slib plnily pouze první měsíc. Pak se vše rozjelo nanovo. V noci zamykala byt, aby neutíkaly, nemohla si najít práci, bála se problémů, které by mohly vzniknout v době, kdy nebyla doma. Starší syn, desetiletý, na ni jednou večer, když mu bránila utéct ven, vytáhl velký nůž. Žaneta už z toho neviděla cestu ven, unikal jí smysl jakékoli její snahy. V době největší krize přišla další rána – její čtrnáctiletá dcera zjistila, že je těhotná. Žaneta neviděla jiné východisko než podstoupení interrupce. Musela si na zákrok vzít půjčku od místního lichváře.

Peníze, které spořila dětem na vánoční dárky, byly také nenávratně pryč. Ještě

„Rozhodla jsem se, že si vezmu život. Už

nemám sílu. Nezvládám svoje děti, svoje finance, své myšlenky. Řeším jen to, kdy.

Musí to být po dávkách, abych ještě nakoupila dětem věci do dětského domova.

A taky zaplatila nájem, ať nezůstane dluh.“ S těmito slovy přišla do kanceláře matka čtyř dětí. Znala jsem ji dva roky, získala sociální byt v době, kdy bydlela v azylovém domě pro matky. Ten den si pamatuji naprosto přesně. Zaklepala, že se stěhuje a nemá vůbec nic. A neměla. Pár igelitových tašek leželo před kanceláří a v nich oblečení, boty a dvě deky. Ihned jsem začala hledat dobré lidi, kteří by darovali postel,

Příběhy ztracených existencí

skříň, pár talířů a povlečení. Během tří dnů se to podařilo a paní Žaneta měla kam uložit děti. Ke konci týdne jsem Žanetu večer navštívila. V bytě panovalo prázdno a stísněná atmosféra. Žaneta odešla od muže, který ji bil a znásilňoval, bral jí veškeré peníze, urážel ji před dětmi a zakazoval jakýkoliv kontakt s jinými lidmi. Když ji zbil tak, že ji lékař na pohotovosti tři hodiny sešíval, uvědomila si, že pokud neodejde, mohou děti zůstat bez matky. Žaneta bydlela v městském sociálním bytě rok, když přišly první velké problémy s dětmi. Starší dcery se chytly špatné party, začaly experimentovat s drogami, přišly první sexuální zkušenosti. V té době jim bylo 11 a 13 let. Dva mladší synové utíkali z domu, v partě ničili majetek druhých, začali okrádat lidi a několikrát zaútočili i na vlastní matku. Žaneta byla zoufalá.

Neustálé stížnosti ze školy, výslechy, 32

únor 2022

Bůh je jedinou motivací nevzít si život. Ale bolest je k neunesení. předvolání na policii a schůzky na sociálním odboru ji vyčerpávaly tak, že vypadala o dvacet let starší. Do toho všeho ji trápila neutěšená finanční situace. Neměla prostředky na jídlo, oblečení a hygienu.

Podařilo se vyřídit dary z nadací, jenže to byla pomoc sporadická a nejistá. Děti ale potřebovaly jíst každý den. Žaneta se rozhodla, že děti umístí do výchovného ústavu. Zůstal s ní jen nejmladší syn, kterému bylo v té době 6 let.

Děti ji za to nenáviděly, i když si je často brala domů a jezdila za nimi, jak jen to bylo možné. Prosily ji, aby si je odvezla domů,

téhož večera přijela Žanetina širší rodina a fyzicky ji napadla. Mezi nimi byl i její nejstarší syn. Žaneta bojovala s myšlenkou, že je tak špatná matka, že bude lepší, když nebude žít. Přišla zlomená, zničená a odhodlaná sáhnout si na život. Během rozhovoru mi řekla, že věří v Boha a On je jedinou motivací si život nevzít. Bolest, kterou prožívá, je ale k neunesení.

S Žanetou jsme se společně vydaly k Hospodinu s prosbou. Celou dobu plakala, ležela na zemi, hlasitě dýchala. Po hodině vstala a z očí jí hleděla právě ta silná žena, jakou jsem v ní vždy viděla.

Odcházela se slovy: „Všichni okolo mě jsou zbabělí, ale já se nedám, dokážu, že má život smysl. I když to na první pohled někdy není vidět.“ ■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 2. 2022 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává sborník židovských písní Šana Tova od autorky Ráchel Polohové. Výhru věnuje nakladatelství YOU STORY UP!

Tajenka z čísla 01/2022: Tma ustupuje a pravé světlo již svítí.

Knihu S Ním vyhrává Michal Klemm, Náchod. Připravil Dušan Karkuš.

2022 únor

33

POST SCRIPTUM

PODOBENSTVÍ O TŘÍDĚNÉM ODPADU text DELICIE NERKOVÁ

P

o celodenní túře po pražské dlažbě jsem dostala hlad. Nebyl ale čas ani nálada jít do nějaké hospůdky. Mou nerozhodnost a frustraci vyřešilo zazvonění mobilu: „Kde jsi a co děláš?“ zeptala se kamarádka. Následovalo pozvání do klubovny přátel čehosi. Bylo to nedaleko. Zakoupila jsem nějaké saláty, mňamky a nápoje v šikovných plastových obalech, a s pocitem úlevy jsem do té klubovny zamířila. Petra mě uvítala s otevřenou náručí a s omluvou, že mi nemá co nabídnout, protože přátelé vyjedli všechny sušenky i oplatky, a doplnění zásob se uskuteční zítra.

JSEM BLÁZEN KVŮLI SVÉ LÁSCE – K BOHU, ALE I K PLANETĚ, KTEROU NÁM DAROVAL.

„Nevadí,“ spokojeně jsem zahlásila a na stůl jsem vyndala zakoupené občerstvení. Petra byla nadšená. Po hodině odešla a já slíbila, že stůl uklidím, světla zhasnu a bezpečnostní dveře klubovny pečlivě zabouchnu.

Pustila jsem se do sklízení... Ale ouha! Kde tady mají koš na plasty? Nemají?! Vyhlédnu oknem na osamělou popelnici na smíšený odpad. Ale já jsem zvyklá, jako všichni u nás v kraji, plasty vyhazovat do žluťáků. A tak mě napadlo tohle podobenství: Třídit odpad, nebo netřídit, to je, oč tu běží.

Je to podobné jako desatero, jako Boží legislativa.

Jo, kdyby někdo řekl – MUSÍŠ TŘÍDIT nebo budeš popraven, to by byla jiná! Třídili bychom jako o život. Jenže co když se v tom třídění spleteme?

A co hůř, co když nenajdeme možnost, jak tomuto 34

únor 2022

DELICIE NERKOVÁ spisovatelka, členka ECM Strašnice

příkazu dostát? Tak to bychom si zasloužili popravu?

Není to hrozné?

Naštěstí žádný takový příkaz neexistuje. Ale jakýsi zákon máme v srdci. Jenže mám i rozum, který někdy klade zapeklité otázky: Co blázníš? Proč se zabýváš trochou plastů, pro které není příslušný žluťák po ruce? Neboj se, normálně to naházej do té směsné popelnice, nikdo tě kvůli tomu přece nezabije!

Jenže v mém srdci je taková malá komůrka, kde je vzkaz: Miluji tě! Kdo to tam napsal? Aha, asi Bůh...

Někde v Bibli jsem četla, že Boží zákon On sám vepsal do našeho srdce. Je to pečeť Boží nezměrné lásky, legislativa milosti, naděje a ochrany, která neselže. Taky Tě miluju, Bože. I to mám v té komůrce napsáno.

Kelímky, krabičky a obaly putují do batůžku.

Možná je ponesu až před náš dům, kde je stoprocentně žlutý kontejner. Tam je odložím.

Já vím, jsem blázen. Ale tím, že bych svůj odpad odložila někam, kde se o něj musí postarat jiní lidé, nic nevyřeším. Odpad není dárek. Čeho tím dosáhnu?

Jsem blázen kvůli své lásce. Není to jen láska k Bohu, ale i k té modré planetě, kterou nám daroval. Vím, odplatou hříchu je smrt, a kdo nectí Boží zákony, tak si tu smrt nejspíš zaslouží, jak je psáno.

Můžeš namítnout: tím, že odneseš, nebo neodneseš trochu plastu přes půl Prahy do kontejneru, planetu ani nezachráníš, ani neohrozíš. Já vím. Ale nechci se podílet na její smrti, ani na smrti těch, kteří sami sebe ničí. Ty plasty opravdu třídit nemusím. Nemusím, ale můžu. Nemusím, ale chci. Zrovna tak, jako nemusím, ale chtěla bych dodržovat desatero. Poprava nehrozí. Zatím.

■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

připravila Eva Čejchanová

Vydejte postopách stopáchapoštola apoštolaPavla.

Pavla.

Vydejtese sess námi námi po Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Ze Ze Salamis sesesevydal vydaldodo kyperského Páfu.

Salamis kyperského Páfu.

Ze Salamis se se vydal do kyperského Páfu.

Člověk, který hledá Boha, to nemá jednoduché, protože zápasí s falešnými stopami, falešnými přesvědčeními, falešnými svědky. Hledání se může podařit jen díky tomu, že Bůh sám hledá člověka. (L15,3–10; L19,10) Jednoduché to není ani v tom případě, kdy člověk hledá zde na Zemi nějakou věc, stopu nebo jiného člověka. Často se při hledání neobejdeme bez pomůcek či pomocníků. Mezi ně při profesionálním pátrání patří také pes a jeho čich. Cvičení psi dovedou vyhledávat například lidi zasypané troskami při neštěstích, ukryté zbraně, střelivo nebo drogy. Naučí se také vycítit změny ve zdravotním stavu svého páníčka či paničky: například se cvičí psi pro diabetiky,

Pátrací psi se snaží více potěšit člověka než najít pravdu

PSÍ ČICH MÁ I PSÍ HLAVU kteří rozpoznají změny v tělesném pachu člověka, kterému nebezpečně poklesla hladina cukru v krvi, a mohou případně zajistit pomoc. Psi se ke všem těmto službám cvičí pomocí pachových konzerv – jsou to sklenice s nepatrnými vzorky pachu, nanesenými třeba na chomáč vaty. Cvičitel otevírá jednu sklenici po druhé a psovi dává odměnu pokaždé, když správně zareaguje na sklenici s patřičnou pachovou stopou.

Psi ale kromě pachu sledují i jiné signály: jsou velmi citliví i na změny v chování člověka. To může být výhodné v případě psích pomocníků pro nemocné lidi, protože zachytí i srdeční příhody nebo jiné zdravotní problémy, které nevytvářejí pachovou stopu. Poněkud to ale komplikuje situaci v případě psů detektivních. Nemusí být jasné, jestli pes skutečně větří stopu, anebo jestli se snaží empaticky vyjít vstříc svému psovodovi. Zvláště pokud má najít stopu věci, která na místě není, ale možná byla. Některé pokusy ukazují, že člověk psovi dává signály, kterými ho může ovlivnit, ať už vědomě, nebo nevědomě.

Jeden z experimentů se snažil zjistit, nakolik jsou psi a jejich psovodi náchylní k falešným stopám. Účastníci pokusu měli v určeném prostoru hledat stopy střelného prachu a konopí. Ve skutečnosti tam ale žádné nebyly, namísto nich autorka pokusu nastražila falešné stopy, které měly odvést pozornost psa (ukryté psí hračky nebo pamlsky) či člověka (červený papírek, kde psovodi předpokládali, že bude ukrytý důkaz). Psi by správně neměli v takovém pokusu vyčenichat nic, přesto ve většině případů signalizovali nález – přitom je nezmátly ani tak „psí“ falešné stopy, ale mnohem více ty „člověčí“.

Na těchto pokusech nás může zaujmout psí věrnost, kdy zvíře dává přednost službě svému pánovi či paní před vlastním požitkem. Na druhou stranu nás může také varovat, že při vlastním hledání v životě můžeme i nevědomky druhé ovlivňovat nebo se nechat ovlivňovat a že nám skutečný nález může uniknout kvůli příliš jasné představě toho, co nalézt chceme. Díky Bohu za to, že nás lidi hledá a že se nám dává najít ne pozemskými smysly, ale nadpřirozeným způsobem. text MARTIN SRB

foto GATEPHOTO

CITLIVÝ ČICH PSA je využíván záchrannými složkami po celém světě k vyhledávání zavalených osob. Čich psa je i přes technický pokrok stále ještě mnohonásobně citlivější než nejcitlivější přístroje.

Vyvíjí se jen způsob, jakým informaci od psa spolehlivě předat člověku.

Pes dokáže např. rozeznat vzorky s rakovinou. Pachová stopa člověka se začíná řadit vedle DNA mezi jedinečné identifikační prvky člověka.