Téma

TOLERANCE

text DAVID BEŇA a KOLEKTIV AUTORŮ foto GATEPHOTO, PIXABAY a ARCHIV

Svět je plný lidských originálů – tak nás Bůh stvořil, tak to ve své geniální tvořivosti zamýšlel a tak je to dobře. Jak se ale navzájem ve své různosti snášet – a jeden druhého milovat? A co když už ta různost nepramení ze stvořitelské pestrosti, ale z hříchu? Existuje hranice toho, co už ani Bůh nechce snášet? Je úkolem křesťanů být za všech okolností tolerantní?

HLAS SOUDU A MILOSTI

Tolerance je dnes považována bezmála za povinnou ctnost: Každý má právo na vlastní cestu; a nikdo mu nesmí diktovat, co má pokládat za správné. O druhém člověku je záhodno mluvit korektně, empaticky, s ohledem na bolavá místa… Tolerance je dnes ale i nedostatkovým zbožím: Už se nad námi nevznáší hrozba pronásledování ze strany státu, prosazujícího jedinou pravdu, tu svou. Západní společnosti se zato rozštěpily do názorových táborů, které si stojí každý za svým – a proti všem.

Kudy se vydat? Máme se cvičit v toleranci? Anebo je za ní lhostejnost a ztráta pravdy? Co říká Bible?

Slovíčko tolerance

Slovo tolerance je latinského původu, tolerantia, a podle slovníku znamená snášení, snášenlivost, trpělivost. V konkordanci k latinské Bibli, Vulgatě, na něj narazíme jen jednou: apoštol doufá, že jeho slova dodají Korintským trpělivosti (tolerantia) v utrpení. Na dvou dalších místech najdeme odvozené pojmy: otročina by podle Ester byla pro židy ještě snesitelným (tolerabile) zlem, kdyby se k ní nedružila hrozba vyhlazení. A nevědomé Sodomě bude na soudu snesitelněji (tolerabilius) než vzpurným Galilejcům.

Bez ohledu na latinu si písmáci vzpomenou na Ježíšův povzdech: „Jak dlouho vás ještě budu snášet?“ (Řecký text má sloveso anechó: zdvíhat, vydržet, přijímat.) Vzpomenou si na Pavlovu prosbu: „Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu.“ Na výzvu k jednotě: „Vždy skromní, tiší a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce.“ Či na apel k ohleduplnosti: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“

Slovníkový význam je zřejmý: tolerance je schopností, povinností někoho či něco unést. Je nosností v těžké situaci; trpělivostí s obtížnými lidmi; soucitem s druhými, odpuštěním. Je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě. Věc tolerance

Tím ale není řečeno vše! Bible říká dvojí. Na jedné straně stojí citované výroky. Na druhé straně pak stojí vyprávění knihy Jozue o vyhlazování kenaanských osad; Izrael jim neměl prokazovat žádné ohledy ani propadat jejich mravům a bohům. Stojí tam Ezdráš, jenž o staletí později aplikoval mojžíšovská ustanovení a z židovské obce vyháněl cizince včetně nežidovských manželek, ba i děti narozené ve smíšených svazcích. A vzpomeňme na Izajášův výsměch zpohanštělým Izraelitům: na špalek, ze kterého odštípnete na ohýnek, a ze zbytku si vyřežete boha; musíte ho ale přitlouct, aby se neviklal. To nezní zrovna empaticky! Ani Ježíš ale neváhal sáhnout po karikatuře a své protivníky „politicky nekorektně“ postavit do ostrého světla.

A přece v Bibli znějí i ony prvé hlasy. Ježíš se ujímal nevěstek a celníků. Moábka Rút došla přijetí, ač byla příslušnicí vyloučeného národa. Aramejec Naamán se dočkal Elíšovy pomoci; a dostal svolení vnějškově se účastnit modlářského rituálu – jeho srdce patřilo Hospodinu. A Pavel se v Athénách při pohledu na sochy bohů trápil; posluchače však nevyzval k obrazoborectví, nýbrž citoval jim z helénských básní o bohu Diovi, aby srozumitelně ilustroval evangelium Kristovo.

Bible mluví dvojím hlasem: hlasem soudu a hlasem milosti. A dvojí ozvěnou se ozývá v dějinách. Na jedné straně inkvizice vyhlazovala kacíře; a vrchnost, katolická i protestantská, nařizovala jinověrcům přijmout jedinou pravou víru, tu vrchnostenskou. Na straně druhé volali mj. kardinál Mikuláš Kusánský roku 1453 ke smíru mezi vírami a filosof John Locke roku 1689 po náboženské svobodě. A Prokop, druhý bratrský biskup, už roku 1474 hájil z Písma svobodu dokonce pro bezvěrce! Vždyť „Buoh srdci a dobrovolenstvie chce“, proto „ne z přinucení, ale z svobodného soudu svého, kto chce, muož býti křesťanem“. DAVID BEŇA, lic. theol. (1975)

Kazatel, tajemník odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

Cesta k toleranci

Že se nakonec i ve velkých církvích – a už předtím u vrchnosti – prosadily ideje tolerance, a ne diktátu, je nutno připsat na vrub strašlivé dějinné zkušenosti: Třicetiletá válka mezi křesťanskými konfesemi nepřinesla kýžené teologicko-politické odpovědi, nýbrž jen rozvrat a smrt statisíců. Působil však i hlas Bible, předně vzor samotného Ježíše – ukřižovaného, a ne křižujícího Krále! Působil příklad apoštolů, kteří šířili evangelium slovem a pod mečem raději sami trpěli. A snad působila i Pavlova slova ze 14. kapitoly listu Římanům, nejobsáhlejší pasáže věnované v Bibli naší otázce. Pavel zmiňuje dvě skupiny křesťanů – „silné ve víře“, kteří jedí všecko a nerozlišují všední dny od svátečních, a „slabé [nemocné] ve víře“, kteří jedí jen zeleninu a ctí sváteční kalendář. Není úplně jasné, o kom je řeč: jsou „slabými ve víře“ křesťané ze židů, kteří jako berličku potřebovali tradice otců, či věřící z národů, kteří tíhli k židovským, nebo snad pohansko-gnostickým řádům? Je každopádně zřejmé, že rozdílnosti se netýkaly okrajových či „jen formálních“ otázek, jak by se nám mohlo zdát: životní styl se pro obě skupiny niterně pojil s vírou v Krista! Je také zřejmé, že šlo o rozdíly bolavé, zraňující: „silní“ bratři těmi „slabými“ opovrhovali; a „slabí“ ty „silné“ odsuzovali. Různě nastavená svědomí, různé neuralgické body, různá zranění – v jednom společenství. Jak Pavel tuto situaci řeší, nechce-li radit k rozvodu? Jedněm ani druhým jejich přesvědčení nebere. Naopak uznává, že tím i oním způsobem věřící slouží Bohu. A to nejen proto, že děkují Bohu – jedni za maso a druzí za zeleninu. Kristus sám si ty i ony vykoupil a povolal do služeb; právě do služeb i takto rozdílných! Jemu, Kristu, a ne bratrovi, se každý zodpovídá. A on, Kristus, a ne bratr, zajistí, aby ten i onen obstál před Božím soudem. Proto „ať každý má jistotu svého přesvědčení“, píše Pavel. Nechť však – dodává - „tvé přesvědčení zůstane mezi tebou a Bohem“. Bratrovi svou cestu nevnucuj a nepři se s ním o jeho názorech. Nesuď ho, neopovrhuj jím. Odlišného bratra spíše uchop a podrž, přijmi a nes, snášej. A v bratrově přítomnosti – Pavel se tu obrací jmenovitě na „silné“, snad proto, že ti spíše mají kam ustoupit – slev ze svého, pomlč o soukromých zásadách své víry, a pro dobro společné věci obětavě vyjdi bratrovi vstříc, jen abyste všichni rostli v Pánu.

Výhled tolerance

Tolerance bude vždy zapotřebí. Mezi lidmi existují rozdíly. Některé lze vysvětlením smířit, vyjednáváním zrušit. Jiné však nezrušitelně patří k individuálnímu lidství každého z nás. Chtějí-li druzí žít se mnou, musí mě snášet; a já zas musím snášet je. Že to bývá obtížné? O tom svědčí samo naše slovo – snášenlivost, tolerance. Křesťanská tolerance nezastírá rozdíly ani jizvy, ale přijímá je a snáší, třebas některými trpí. A třebas někdy musí i pojmenovat a napomenout hřích bližního; ovšem opatrně, sama kajícně, zraněna vlastním hříchem. Křesťanská tolerance neláme druhé; a neláme a neumlčuje ani sebe samu, natož slovo Kristovo. Pouze z něj je totiž jasné, že jednota je – a bude – až v Kristu. My smrtelníci jsme zatím na cestě: na různých cestách víry a lásky a naděje.

■ Článek v plném znění i s biblickými odkazy najdete na brana.cb.cz

MISIE VERSUS FALEŠNÁ TOLERANCE

text DAVID NOVÁK

Je jistě dobrým trendem, že mnozí křesťané se snaží o dialog s příslušníky jiných náboženství nebo těmi, kteří se považují za ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci a už vůbec bychom si neměli nechat vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Pochopitelně je třeba to dělat slušně, inteligentně, citlivě. Zároveň rezignovat na misii v rámci jakési falešně definované tolerance znamená vzdát se jádra křesťanství. DAVID NOVÁK

předseda Rady Církve bratrské

Novozákoník M. Hengel shrnuje průzkum Pavlova pojetí misie a misijního zaměření rané církve konstatováním, že historie a teologie raného křesťanství jsou předně „historií misie“ a „teologií misie“. Hengel říká: „Církev a teologie, která

zapomíná nebo zapírá misijní poslání věřících jako poslů spasení ve světě ohroženém katastrofou, zříká se i svých základů, a tím sama kapituluje.“ (Podle Černý P.: Vztah teologie a misiologie) Někteří teologové hovoří o tom, že „nejstarší misie byla matkou teologie“. Vycházejí z toho, že Pavel psal svoje texty v drsném střetu se světem, který ho obklopoval a do kterého přinášel evangelium. Proti této realitě stojí smutná skutečnost mnoha dnešních teologických škol, kde se misiologie buď vůbec nevyučuje, nebo patří k okrajovým předmětům. Jenže – dovedeme si představit Pavla teologa bez Pavla misionáře? Pavla vášnivě svědčícího o Kristu bez Pavla o Kristu píšícím? Jedno bez druhého prostě nedává smysl! Lausanský závazek, jeden z klíčových dokumentů evangelikálního hnutí, ke kterému se hlásí i Církev bratrská, vnímá misii jako jedno z klíčových poslání církve: „Musíme vyjít ze svých církevních a duchovních ghett a proniknout do nekřesťanské společnosti. V poslání církve je evangelizace prvořadým úkolem. Světová evangelizace vyžaduje, aby celá církev nesla celé evangelium do celého světa. Církev, která hlásá kříž, však musí sama nést znamení kříže. Jestliže církev zrazuje evangelium nebo se jí

Hranice rodičovské tolerance

RADISLAV NOVOTNÝ

Jsme pod tlakem. Myslím zejména jako křesťané, kteří chtějí vychovat děti ve víře. Jsme členy čím dál menší sociální skupiny uvnitř naší společnosti. Máme jiné názory, jiný hodnotový žebříček, žijeme jiné náboženství než naše okolí. Vliv světa sílí také díky novým technologiím. Často přemýšlím, jestli nám křesťanům role outsiderů přísluší, ale je to realita, které se nelze vyhnout. Jak mám ale na ni připravit svoje děti? Do jaké míry tolerovat vliv, který velice promyšleně, sofistikovaně, ba přímo vědecky vymývá mozky a vnucuje představy, které se zásadně míjí s křesťanskou vírou? Společnost se změnila a křesťanský přístup k životu dávno přestal být vůdčím názorem. Příčina? Lidé přestali věřit v theokracii, ve které společnost „přijímá“ ten správný (rozuměj Boží) zákon přicházející shůry a chce ho uplatňovat v důvěře, že s Božím zákonem přichází do našeho světa ideální svět Nebeského království. Společnost dávno žene jiný motiv. Nejrozšířenějším současným náboženstvím je konzumní ideologie. Ta vidí ráj v materiálních věcech a v subjektivním individuálním uspokojení. Lze tolerovat takovouto sobeckou ideologii?

Mám své děti úplně izolovat? Osobně jsem rád za výdobytky nových technologií a moderního způsobu oblékání, cestování a třeba i stravování. Technologie můžou být dobrým nástrojem pro vzdělání, komunikaci, organizaci. Mohou dokonce dobře posloužit k růstu Božího království. Nechci děti uzavřít před světem. Chci je připravit na život v nepřátelském světě. Stále si musíme připomínat, že žijeme ve společnosti, která vyměnila prostředky za cíle a z nástrojů vytvořila modly. Povídáme si o tom s dětmi, jak se shlukují skupiny kolem novodobých bůžků (mobil, auto, motorky, sport, cestování), které si fanaticky chrání, nedají na ně dopustit, žijí

KOMENTÁŘ

jenom pro ně. Jsou schopni obětovat svůj čas, peníze i přátelství. Snad jako každý rodič dnešní doby stojím před rozhodnutím: ne „jestli“, ale „kdy“ mobil? Jsem si vědom, že tlačítkový mobil znamená nižší sociální status a také odsouzení do role outsidera. Jsme vtaženi do konfliktu dítěte se současnou společností, která je jiná. Možná budou vystaveni posměchu, vyloučení nebo šikaně.

Jak se s tím vypořádat? Můžeme zvolit různé strategie, jak své děti ochránit. Známe z Bible: „Chraňte se zla v každé podobě!“ Uzavřenost a vysoké zdi ale dítě na život ve světě nepřipraví. Představa, že až dospějí, budou z ničeho nic zralí, je lichá. Lepší je, myslím, přiznat před dětmi, že i my dospělí jsme vystaveni pokušení a že i my se s nimi učíme zápasit. Přestože prohrávám, díky Bohu můžu činit pokání a začít znovu a očekávat Boží sílu a pomoc. Problémem nejsou moderní výdobytky, ale naše fascinace jimi a touha je zbožštit a oddat se jim, dát jim přední místo namísto Bohu. Modly nás vedou k závislosti na nich. Aby člověk dostal řidičák, musí mít minimálně v osmnácti splněné zkoušky. Myslíme si, že v tomto věku by mohl být každý dostatečně zralý a schopný naučit se zodpovědnému chování na silnici. Když za mnou přišla nejprve dcera, pak syn, že chtějí mít to, co druzí, napadlo mě – žádná tolerance se sice rovná maximální ochrana, ale také žádná odpovědnost dítěte. Dítě tomu rozumí jinak – žádná svoboda. Když jsem byl malý, myslel jsem jako dítě, měl jsem zodpovědnost dítěte. Úměrně k jejich věku snižuji ochranu, kladu na ně odpovědnost, tím roste k jejich radosti svoboda, ale i možnost pádu. Vysvětluji jim, že při tom je s nimi nebeský Otec, jejich přítel Pán Ježíš i my – jejich milující rodiče.

nedostává živé víry v Boha, opravdové lásky k lidem či svědomité poctivosti ve všech věcech, včetně podpory materiální a finanční, stojí v cestě evangelizaci.“

V rámci falešné tolerance některé církve, žel, rezignovaly na evangelizaci. Jak vypadá toto pojetí víry? R. Niebuhr ho shrnul do slavného výroku: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání bez kříže.“ Výsledkem je, že zejména v Evropě, ale i severní Americe mnohé především liberální církve dramaticky ztrácí členy. Známý americký autor T. Keller tuto realitu komentuje slovy: „Kulturní elity mají potíže tuto skutečnost pochopit, neboť sekulární myslitelé jsou přesvědčeni, že liberální náboženství jsou podle nich jedinými životaschopnými věroukami.“ Jak vidno, nejsou.

Misie se pochopitelně musí odehrávat v kulturním kontextu, ve kterém se nacházíme. Znamená to promýšlet, jak staré a neměnné evangelium komunikovat novým a proměnlivým způsobem. Takovýto proces nelze oddělit od hlubokého pochopení kultury, v kterém se lidé nachází. Hovořím-li o misii, potom nemám na mysli zlehčování jiných názorů či věr, ale jasné přiznání se k Ježíšovu učení. Zároveň misie může znamenat i uctivou konfrontaci.

Zřejmě hlavním kamenem úrazu je při misii osoba Krista. Toto píše již Pavel, který zaznamenává, že zvěst o Kristu je kámen úrazu či bláznovství. Proto někdy křesťané o Kristu raději mlčí nebo evangelium zahalují do nesrozumitelných klišé o neuchopitelném Bohu, posledním horizontu bytí, jsoucnu, tajemnu

Někdy je potřeba být radikál

rozhovor s PETEM LUPTONEM připravila EVA ČEJCHANOVÁ

V rámci své služby jste před lety založil projekt NePornu. Můžete ho stručně představit? Ve společnosti často panují mýty o tom, že pornografie zlepšuje partnerský sex, pomáhá objevit sexuální preference, nebo že dokonce funguje jako prevence skutečného sexuálního násilí. Člověk by čekal, že v církvi bude situace lepší, ale bohužel tomu tak není. Často se setkávám i s jiným extrémem. Křesťané mnohdy slyší pouze o tom, jak je sledování porna špatné, ale už tolik neslyší o nějakém řešení či o nabídce pomoci. A tak potkávám celou řadu křesťanů z nejrůznějších denominací, kteří mi vypráví o tom, jak se stydí nebo dokonce bojí o svém zápasu v církvi mluvit. Samozřejmě existují výjimky, ale obecně vnímám, že se jako církev musíme naučit lépe komunikovat o citlivých tématech, jakým je například závislost na pornografii. Také se musíme naučit lidem nabízet reálnou pomoc. Možná tím někoho šokuji, ale fráze ve stylu „budu se za tebe modlit“ nebo „tak s tím prostě přestaň“ skoro nikdy nefungují. Takže rámci projektu NePornu Když už si člověk uvědomí, že má problém se závislostí na pornografii, měl by být radikální v tom, jak bude postupovat, aby se své závislosti zbavil. Často se ale setkávám s neochotou cokoliv pro tuto změnu obětovat. Stejně jako si alkoholik musí alespoň v začátku procesu zamezit přístup k alkoholu, tak si musí „pornoholik“ zamezit přístup k pornu. Prakticky to může znamenat výměnu chytrého telefonu za tlačítkový, omezení přístupu na počítač či internet, instalaci blokovacího či sledovacího programu nebo další nepříjemná omezení. Čím více bude dělat kompromisy, tím déle s tím bude bojovat a tím více bude upadat do pocitů zoufalství.

Součástí řešení by ovšem mělo být také to, že se svěří někomu, komu důvěřuje a kdo ho bude moci na cestě uzdravení podpořit. Závislosti (stejně jako hříchu obecně) se nejvíce daří v utajení. Závislý se často bojí odsouzení nebo nepřijetí, ale mnohdy také úplně zbytečně. A když se setká s přijetím a milostí, dostane novou motivaci ke změně.

ROZHOVOR

často cestuji po republice a přednáším nejen v církvi o problematice pornografie. Je to téma, o kterém se stále mluví poměrně málo, a to nejen v sekulární společnosti, ale i v církvi.

Máte představu, jakého procenta lidí se tento problém týká? V roce 2018 uspořádala Česká evangelikální aliance (ČEA) průzkum, kolik křesťanů sleduje porno. Ukázalo se, že porno sleduje 43 % mužů a 12 % žen v církvi. To je v porovnání se statistikami mimo církev o poznání méně, ale ještě nejásejme. 85 % všech respondentů byli velmi aktivní křesťané, kteří si několikrát do týdne dělali ztišení nad Biblí. Takže kdybychom to zprůměrovali na celou církev, ta procenta by byla mnohem vyšší, jelikož méně aktivní členové podle statistik sledují pornografii častěji. A to ani nemluvím o tom, že 25 % všech dotázaných řeklo, že pornografii nevnímá jako hřích. Proto si troufám říct, že v průměrném sboru sleduje porno minimálně 50 % mužů a 20 % žen. A čím mladší generace, tím budou ta procenta vyšší. Nehledě na to, že výzkum ČEA proběhl ještě před pandemií. Můžeme si jen domýšlet, jak se situace od posledního výzkumu vyvinula.

Kudy vede pro závislého cesta k vysvobození ze závislosti? PETE LUPTON

zakladatel projektu NEpornu, z. s.

atd. Zní to hezky, nikdo tomu moc nerozumí, pokud ale vyřadíme z křesťanství Krista, musíte tomu uzpůsobit i celou věrouku, a to především tak, aby vyhovovala člověku. Z křesťanství se v konečném důsledku stává jakási pokroucená psychoterapie či nepovedená filozofie. Nicméně křesťanství bez Krista, popř. s Kristem, ale pouze jako morálním učitelem, je pouhou sumou názorů, doktrín, které snad rozpalují myšlení, srdce však zůstávají prázdná. Z křesťanství se stává pouhé učení, nikoli život. V tomto místě si připomeňme slova K. Bartha: „Křesťanství není nauka, nýbrž život, a jeho učení je tu jen kvůli životu. Žádá od nás změnu života, formování života a jenom to je „pravá“ víra, kterou na ně máme odpovídat, abychom byli skutečně křesťany“. Výsledkem křesťanství bez Krista je snad „pravá křesťanská víra“, ale ne hluboká, existencionální proměna života. Ve jménu „pravé víry“ jsou pak lidé málokdy schopni milovat „ty druhé“, o to víc jsou ale schopni jimi blahosklonně pohrdat. Řečeno s tématem tohoto článku, ve jménu „pravé víry“ se těžko lidé stanou tolerantními.

Bereme-li vážně, že jedním z důležitých poslání církve je misie, zřejmě budeme občas vystavováni nařčení z netolerance. Pokud se bude jednat o skutečnou netoleranci, potom je potřeba měnit to, co děláme špatně. Pokud se ale bude jednat o to, že už pouhá nechuť dělat kompromisy a věrnost Kristu bude nazývána netolerancí, je potřeba se těmito názory nenechat zastrašit a zůstat „netolerantní“.

Mluvíte o praktické aplikaci nulové tolerance, kterou si člověk sám vůči svému problému nastaví. Předchází jí stejně radikální rozhodnutí opravdu chtít ze závislosti vyjít? V podstatě ano. Změna není možná, pokud člověk sám po té změně netouží. Jenže i zde se skrývá nebezpečí. Z praxe vidím, že mnozí klienti nám napíší ve chvíli, když si uvědomí, že je pornografie problém, nebo když jim už začne negativně zasahovat do života. Ale když vidí, že to není jednoduchá cesta, tak mnohdy dojdou k závěru, že to zas takový problém není. Tady se pak často ukáže, jestli se opravdu rozhodli s pornem přestat, nebo jestli jen jednali impulzivně na základě nějaké situace. Proto s klienty často řešíme hlavně jejich motivaci, proč se do abstinence pustili.

Je podpora na cestě uzdravení způsob, jak může člověku s tímto problémem pomoci církev? Církev by samozřejmě měla vyjít naproti těm, kteří potřebují pomoc. Nesmí člověka odsuzovat za jeho problém a musí respektovat proces uzdravení bez ohledu na to, jestli bude trvat pár měsíců nebo několik let. Samozřejmě tady není řeč o zlehčování nebo přehlížení problému. Ale v drtivém procentu případů člověk potřebuje pomoc a citlivý přístup.

Nejde přitom jen o pohodlí závislého,

ROZHOVOR

ale také o pohodlí církve. Jako křesťané bychom si měli navzájem ve svých zápasech pomáhat. V případě závislosti na pornografii to může být obzvláště náročné, protože je zapotřebí dlouhodobá pomoc. Vyžaduje to investovat do jednotlivce čas

a energii, a to ani nemluvím o láskyplné a milosrdné trpělivosti při opakovaných selháních.

Při práci se závislými neustále narážím na to, že lidem mnohdy nedochází, že změna v této oblasti je proces. Je v něčem přirozené, že si lidé přejí rychlou změnu. Závislí chtějí být rychle osvobození od závislosti a ostatní nechtějí řešit jejich závislost příliš dlouho. V církvi je to často zabalené do přesvědčení, že Bůh přece osvobozuje ze závislosti ihned. Jenže z toho pak vzniká frustrace na všech stranách, což zase vede závislého zpět ke sledování pornografie, která slouží jako únik z nepříjemné reality.

Církev tedy musí najít rovnováhu mezi tím, jak o pornografii mluvit jako o problému bez toho, aniž by se lidé cítili odsuzováni. A zároveň potřebuje dát jasně najevo, že je ok o těchto věcech mluvit a že existují lidé, kteří jsou ochotni pomoci.

Více informaci včetně online kurzů pro závislé i pro vedoucí v církvi na webu NePornu.cz.

TOLERANČNÍ PATENT 1781

text ROBERT HART

Když se císař Josef II. po smrti své matky Marie Terezie v roce 1780 plně ujal vlády, bylo v mnohém ohledu zřejmé, že země habsburské monarchie doslova volají po změnách v mnoha společenských oblastech. Bylo třeba pokračovat v dřívějším reformním kurzu a prohloubit jeho dopady do života celé společnosti. Při všech reformních krocích byl pak nový panovník motivován sledováním zájmu státu a centralizace monarchie. Sám sebe ostatně i při všem svém absolutisticko-centralizačním úsilí Josef II. vnímal jako prvního státního úředníka.

Jednou z otázek, jejíž palčivost si habsburský panovník uvědomoval již delší dobu, byla otázka náboženského vyznání. Sto šedesát let trvající stav, který nastolila porážka stavů po bitvě na Bílé hoře a razantní rekatolizační postup vítězů, zřetelně přestal vyhovovat požadavkům osvícenské doby. Přestože se od dvacátých let XVII. století všichni poddaní museli sjednotit ve víře s panovníkem, tajné nekatolictví se zcela vymýtit nikdy nepodařilo. A již mnoho let před nástupem Josefa II. na trůn sílila emigrace tajných nekatolíků za hranice, především do protestantského Pruska, kde jim z hospodářských důvodů rádi poskytovali útočiště. Mnozí vysocí státní úředníci si uvědomovali, že tento odliv přináší zemi jen ztráty. Císař Josef vnímal situaci podobně. Za života královny, své matky, respektoval její katolickou vyhraněnost, jež způsobovala, že oficiální povolení nekatolických vyznání nebylo možné. Sám ale – z důvodů osvícenských i státnicko-pragmatických – jednoznačně preferoval toleranci, která podle něj byla státu prospěšnější: „Pro mne je tolerance čistě světskou záležitostí… Jsem připraven zaměstnat každého, ale každého, kdo pěstuje rolnictví nebo obchod, nebo usadit ve městě toho, kdo má příslušnou odbornost a přinese výhody či píli do mých zemí… Mou zásadou je úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni ku prospěchu státního celku...“

ROBERT HART

historik, kazatel v CB Praha-Šeberov

13. října 1781 proto vydal tzv. toleranční patent. Ten vyjádřil vědomí, že nutit ve věci víry svědomí je věc škodlivá, a povolil evangelíkům augsburského a helvetského vyznání (tedy luteránům a reformovaným) a rovněž „nesjednoceným Řekům“ (pravoslavným) „soukromé vykonávání“ náboženství. V žádném případě tedy nešlo o náboženskou svobodu ani o zrovnoprávnění zmíněných tří konfesí s církví římskokatolickou. „Veřejné“ vykonávání náboženství bylo nadále vyhrazeno pouze katolíkům. Nebylo tedy pochyb, že státní náboženství zůstává nezměněno.

Ale i tak byl posun významný. Pomalu, ale jistě končila doba pronásledování a nesnášenlivosti. Tam, kde bylo 100 rodin nebo 500 duší, mohl vzniknout sbor s vlastním duchovním a mohla být z vlastních prostředků postavena jednoduchá modlitebna. Mohly být vysluhovány svátosti a slouženy evangelické pohřby. Bylo možné zakládat evangelické školy a platit vlastní duchovní a učitele. Nikdo již neměl být občansky diskriminován. Nekatolíci směli kupovat majetky, získávat měšťanská, mistrovská i akademická práva a sloužit v civilních službách, směli být voleni a zastávat veřejné úřady.

Citelná omezení ovšem přesto zůstala. Toleranční modlitebny nesměly mít věže a zvony a jejich vchod nesměl být z frekventované ulice. Tolerovaní křesťané nadále měli povinnost platit poplatek (štolu) katolickému faráři, do jehož farnosti původně přináleželi. Výslovnou přednost mělo katolictví v případě smíšených manželství. Pokud byl otec katolík, musely být děti obojího pohlaví pokřtěny v římskokatolické církvi. Tam, kde byl otec nekatolík, děti následovaly své rodiče podle pohlaví (tedy dcery byly křtěny podle katolické víry matky).

Navíc ani samotné vystoupení z římskokatolické církve a přihlášení k některému z tolerovaných vyznání nebylo snadné. Různá „prováděcí“ nařízení z dalších let takový postup silně ztěžovaly. Např. v roce 1783 bylo zavedeno šestitýdenní cvičení ve víře u katolického kněze, které musel absolvovat každý, kdo chtěl vystoupit. Pokud kněz chtěl, mohl cvičení na různě dlouhou dobu přerušit, a tak celou proceduru protáhnout na měsíce, i roky.

V prvních letech po svém vydání nepřinesl toleranční patent nějaké dramatické změny. Ke dvěma povoleným evangelickým konfesím se v Čechách a na Moravě přihlásilo asi 78 tisíc lidí (asi 1,84 % obyvatel). Jednoznačně ale znamenal jakási pootevřená dvířka k budoucí náboženské svobodě, k níž rakouský stát stále více směřoval od poloviny následujícího století. A v neposlední řadě učil občany toleranci. Učil žít a hledat pravdu v těsném kontaktu s těmi, kteří ji nacházeli a vnímali jinak, bez vzájemného podezření a nepřátelství. Učil žít jinak vyznávající křesťany vedle sebe, ve vzájemném dialogu a setkávání, učil je poznávat se navzájem v jejich odlišnosti a nacházet to společné.

Tolerance cizího utrpení je nakažlivá

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

GLOSA

Na konci ledna se v médiích objevila zpráva, že v Paříži zemřel 85letý švýcarský fotograf René Robert. Na jedné z procházek se mu zatočila hlava, upadl a sám z chodníku neměl sílu vstát. Po devíti hodinách mu zavolal záchranku nějaký bezdomovec, ale muž už byl natolik prochladlý, že nakonec zemřel. Světem obdivované velkoměsto. Lidé tam kolem něj chodili devět hodin, a nikdo mu nepomohl.

Jeden z popisů pojmu „tolerance“ je „ochota snášet něco, co mi není příjemné“. Vidět to, vědět o tom, a nereagovat, nezakročit, nic na to neříkat… nepomoct. Mohu se pohoršit nad nelidským davem v Paříži, mohu být přesvědčena, že já bych určitě pomohla. Jsem přece křesťanka. Ale co když se v sobě pletu? Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešla na cestu trápení…

Na hasičských kurzech první pomoci se v postupu, jak pomoct člověku, který zkolaboval na chodníku, objevuje pokyn: Vyberte si někoho z lidí, kteří stojí kolem a dívají se, jak se snažíte toho člověka oživit. Ukažte na něj prstem, podívejte se mu do očí a řekněte: „Vy! Jak se jmenujete? Zavolejte záchranku!“ Důvod je jednoduchý, ale dost děsivý. Věta „Zavolejte někdo záchranku!“ totiž nefunguje. Vědci zjistili, že čím více lidí je přítomno utrpení člověka, tím menší je pravděpodobnost, že tomu člověku někdo z nich pomůže.

V roce 1968 psychologové John Darley a Bibb Latané tento fenomén popsali a nazvali ho „efekt přihlížejícího“. Svůj druhý název (Genovese syndrom) dostal díky špatné práci novináře z The New York Times – původním podnětem ke zkoumání tohoto jevu psychology se totiž stal článek, ve kterém autor popsal smrt 28leté barmanky Kitty Genovese v roce 1964. Dle článku na ni vrah útočil uprostřed sídliště, její volání o pomoc slyšelo 38 lidí, a nikdo z nich nepomohl ani nezavolal policii. Realita nebyla tak přímočará. Jak se po 40 letech ukázalo – jak počet svědků, tak jejich chování popsané v článku neodpovídaly skutečnosti. Efekt přihlížejícího jako nakažlivý vzorec lidského chování ale uplynulá desetiletí potvrdila. Potvrdili ho i lidé, kteří prošli kolem Reného Roberta a nechali ho na studené zemi umírat.

Důvody takového jednání jsou v podstatě dva. První je tendence člověka řídit se chováním okolí, podpořená nedostatkem odvahy vybočit. Takže když se v davu nenajde akční jedinec, kterému je jedno, že si může veřejně pokazit image děláním něčeho, co dělá poprvé, je pravděpodobné, že neudělá nikdo nic. Druhý důvod je neochota vzít na sebe zodpovědnost, když je přece tolik možností, aby ji na sebe vzal někdo jiný. Není v tom souhlas s tím, že ten člověk trpí. Je to jen šedá zóna mezi jeho utrpením a naším skutkem pomoci, ve které jsme ochotnější na malou chvíli snést pohled na cizí trápení než na větší chvíli vyjít ze své vlastní komfortní zóny. Týká se to každého z nás.

Bůh sám tuhle zónu tolerance odmítl – nechtěl snášet naše utrpení. Opustil nebe a stal se člověkem, aby nás svým vlastním utrpením toho našeho definitivně zbavil.

Někdy je prostě nutné být netolerantní. Aby člověk zůstal člověkem.

Co byste nikdy netolerovali a proč?

připravila KAMILA BERANOVÁ

ANKETA

Vlastimil, 80 Pán Bůh mi musel v životě mnoho věcí tolerovat a odpusxtit. Takže i já jsem neodpuštění ze svého života odstranil. Spíš mi vadí, když má věřící člověk tvrdé srdce. Stále se do nás promítá svět. Ale když dám Bohu prostor na změnu, tak věta: „Já už jsem takovej,“ do života nepatří.

Lukáš, 38 Nikdy bych netoleroval závist u dospělého člověka – ukazuje (u osoby, která závidí) nedospělost, malého ducha, malé sebevědomí, nepřijetí sebe sama a svého životního příběhu, působí jenom negativně a staví mezi lidmi zbytečné barikády. Závistivý člověk nechápe Boží svrchovanost a to, jak Bůh miluje právě jeho.

Lída, 72 Poslední dobou bych tolerovala hodně. Někdo nežije, jak by měl žít, a já ho mám stejně ráda – a dá se říct, že mu ten život toleruji. Ale neznamená to, že s ním souhlasím. Jenom už to není na mé zodpovědnosti, ale na jeho.

Petr, 51 Asi bych nedokázal tolerovat, kdyby se v naší církvi ve jménu všeobecné tolerance začal tolerovat život kazatelů v praktikujícím homosexuálním svazku. Mám za to, že některé hranice překračovat nemůžeme, byť si společnost okolo nás myslí pravý opak.

Lukáš 37 Ve vztahu mě samozřejmě napadá nevěra, lež, násilí... přinejhorším vražda, to bych určitě netoleroval. Na druhou stranu Pán Ježíš taky uměl říct „Jdi a nehřeš víc“. Asi bych doporučil nic z toho radši nedělat. Míla, 72 Co to je „tolerovat“? Co si nechám líbit? Moje první reakce na to, co bych netolerovala, by pak byla: Lež. V tom, co si nechám líbit, mám právo určit si hranice. Co už nejsem schopná tolerovat, vztah naruší. To neznamená, že toho člověka odsoudím, ale už tam není důvěra. Kde nefunguje nastavení hranic, tak jde vztah do háje.

Mirka 19 Je pro mě těžké tolerovat dvě věci – lži a nekomunikace. Myslím, že toleranci by se měl „učit“ každý. Každý tolerujeme něco jiného a hranice máme jinde. Co se týká nekomunikace v dnešním digitálním světě, je to až nemožné nevědět, že nás někdo kontaktoval. Ať už písemně, nebo telefonicky. Věřím, že komunikací se toho dá spoustu vyřešit a předejít větším konfliktům nebo ublížení a zároveň je to způsob, jak někoho podpořit a vyjádřit své pocity. Lži jsou často parafrázovány tak, že „je to tak pro člověka lepší“. Ale nakonec to nikdy není lepší než říci to tak, jak to je a jaká je pravda. Pravda po lži bolí ještě více, než kdyby byla řečena jako první. Martina 30 „Nikdy“ je pro mne asi silné slovo, protože dost věcí se v průběhu života mění. Ale jedním z témat, která rezonují dnešním světem, je posuzování, odsuzování a škatulkování podle jednoho nebo nejvýraznějšího projevu člověka. Často zapomínáme na spoustu skvělých vlastností a schopností, které se možná v danou chvíli neprojevily. A tak by se dalo říct, že „netoleruji“ odsuzování lidí bez pohledu na ně v širším kontextu.

Benjamin, 77 Jsem proti každému zlu, to by se nemělo tolerovat. Ale zlo má různé podoby a žel, v některých z nich se nalézám. Takže je na místě být pokorný. A pak záleží na tom, jak se s tím vypořádám – nejdřív sám u sebe a pak u těch, kterým to moje zlo uškodilo.

Alena 62 Bylo by pro mě těžké tolerovat neupřímnost, lež či nevěru v manželství. Přes to bych se uměla přenést jen velmi těžko.

Daniel 29 No, první, co mě napadlo, je, že bych netoleroval adoptování a výchovu dětí stejnopohlavními páry. Mám za to, že taková výchova dětem způsobí chaos v sexuální orientaci.

Pavel, 90 Co bych nemohl přijmout, je, kdyby někdo o někom nebo i o sobě říkal: „Tomu Pán Bůh nemůže odpustit.“ Když je vysloven soud. Ale Pán Bůh je ohromný ve svém odpouštění. Samozřejmě to má hranice, ale to je v rukou Božích.

Divokou přírodou Šumavy

U příležitosti dvaceti let od svého založení zve A Rocha na dvoudenní červnovou konferenci do CB v Husinci

■ 17.–19. 6. 2022

Nový sbor v Sezimově Ústí

BULLETIN BRATRSKÉ CÍRKVE

Co mají společného lidé se srdcem pro dialogy s nevěřícími, srozumitelná zpráva o Ježíši a pěvecký misijní projekt?