Slovo

Lukáš 20,9–19 PODOBENSTVÍ O VINICI

text PETR DVOŘÁČEK ilustrace BRÁNA

Čteme-li celé podobenství o vinici, můžeme jako vlastníka půdy vidět samotného našeho Boha. Ve vinici vidíme Izrael. Anebo také náš vlastní život, náš životní prostor. Vinaři jsou náboženští vůdcové, možná my sami, kdo čteme časopis Brána. Sluhy majitele mohou být proroci a synem kdo jiný než Ježíš sám. Ti jiní, kterým bude svěřena vinice, jsou pohané, nevěřící. Ač tyto role musíme brát s odstupem, pomůže nám to porozumět celému podobenství v kontextu našeho života. Podle Matoušova evangelia, kde také čteme toto podobenství, víme, že majitel postavil zeď, vybral kamení, vybudoval nádrž k lisu a postavil strážní věž. Vinice měla všechno pro to, aby dávala plody. Byla dobře připravená. Pojďme se podívat na tři klíčové aspekty podobenství: vinice, majitel, vinaři.

Vinice:

Život každého z nás je vinicí a my jsme vinaři. Žijeme na různých vinicích. Každý jsme jiný. Tím, co nám bylo dáno, jací jsme. Nemusíme se zneklidňovat, že nám něco nejde, že něco už v životě nestihneme, že nejsme tak šikovní, úspěšní, výkonní jako druzí. V podobenství se neřeší, zda byla ona vinice lepší, či horší než jiné. Byla připravena majitelem a to stačí. Smiřme se s vinicí, která nám byla pronajata. Mějme rádi své zadání, svůj život a pracujme na tom. Někdo má tu vinici od začátku velmi poničenou, ale útěk nebo vzdor to nevyřeší. Všimněme si, že v tom celém podobenství nejde ani o vinaře ani o majitele, ale jde

„Pak začal vypravovat lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval…“

o výnos vinice pro majitele. Nezakoukejme se do sebe, nesrovnávejme se, nezačněme hrát hru „hlavně malá domů“. Vždy půjde o vinici jako celek, o ovoce našich životů pro Boží království! O to, co plodí naše životy. Ovoce pro Boha? Ovoce pro nás samotné? Nebo neplodí?

Majitel:

Vidíme velkou trpělivost s vinaři i velkou důvěru, že syna se nedotknou. Ptám se: není tak trochu naivní ten majitel? Vidíme na něm obrovskou trpělivost a víru v ty, kterým vinici svěřil! I s námi si chce Bůh dát tu práci. Vidí v nás obrovský potenciál. Stojíme mu za to, má nás rád. Bůh nám věří. Bůh s námi má trpělivost. Proč majitel vinice 3× riskuje své lidi a syna? Protože věří! I nám Bůh věří. Možná se vnímáme jako ti vinaři, kteří udělali chybu. Už dvakrát zmlátili služebníky majitele. I my víme, že chceme být lepšími lidmi, chceme žít jinak než doposud. A často nám to nejde. Nepokračujme, ale raději prosme Ježíše – Pána: Odpusť nám, že jsme předchozí dva posly zbili (obrazně řečeno), pomoz nám měnit se, neopakovat hřích, neubližovat, nést ovoce tobě, Pane! Bůh má velkou trpělivost a víru v nás! Můžeš začínat znovu!

Majitel vinice musel hodně důvěřovat, když plánoval dlouho nebýt přítomen. Bůh nám důvěřuje, protože nám hodně svěřil (země, děti, rozum, schopnosti…). Bůh nám věří, a proto nám svěřuje! Udělejme to stejně! Věřme mu a svěřme mu všechny naše trable a celý náš život!

V celém tom podobenství je jeden velký konflikt. Konflikt spravedlnosti. Třikrát zbijí posly a nic se neděje! Nakonec zabijí syna! A až po tom všem, co udělali, dostanou spravedlivý trest. I na naší vinici někdy dlouho trvá, než přijde spravedlnost, řešení, úleva – nedivme se tomu! Trpění zla a nespravedlnosti je projevem Boží šance člověku na záchranu. Jedna z charakteristik našeho Boha je, že je dlouho shovívavý! Máme milujícího Boha, který dává šanci!

Majitel dá vinici jiným, říká Ježíš. Reakcí je údiv všech: „To přece ne!“

Oni dobře věděli, že mluví o Izraeli, o nich. Proto se tak diví a pokládají to za nemožné. Kolik lidí v naší zemi věří chiméře o „něčem“, co bude po smrti a bude to fajn! My se přece budeme mít dobře teď i potom! Kolik křesťanů má za to, že nemůže přijít o spásu. Toto podobenství je však vykřičníkem. Když nebudeš tím, čím máš být, bude ti odňato to, co máš. Odeberu ti to a dám to jinému. Proto každý z nás využijme to, co dostáváme! Nevzdávejme to, hledejme, jaké je naše poslání, pochopme ho a jednejme tak. Vinaři už nepoznávali, kdo jsou (vinice jim byla propůjčena a očekávalo se, že odvedou část úrody majiteli) a kdo nejsou (nejsou sami majiteli)!

Bůh říká: Jsem trpělivý, věřím ti, z tvých selhání tě pozdvihnu, pojď ke mně a obnovím tě … ať nepřijdeš i o to, co máš!

Vinaři

V našem podobenství jsou vinaři doslova „zlí“. Můžeme na nich vidět nespokojenost, zlost, pýchu či nevděčnost. Existuje pěkné židovské přísloví, které říká: Zkuste dát slepému oči a okamžitě bude požadovat obočí. To je případ i našich vinařů. Neděje se něco podobného i v našem životě? Co je zdrojem naší nespokojenosti? Naší nenaplněnosti? Co s námi v životě cvičí?

Podobenství v závěru zamíří k věřícím, tehdy židům, tedy k představitelům Božího lidu. Ježíš říká: Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným. Neboli židé nejednají vůči Hospodinu tak, jak mají. Zabijí syna – Mesiáše a bude jim odňato a dáno jiným. Dnes bychom to mohli také vztáhnout na církev jako varovná slova. Jak se chováme na vinici, kterou nám Bůh svěřil? Vydáváme ovoce s vděčností za vinici? Nepřivlastňujeme si ji příliš? Nepřemýšlíme někdy příliš o svém požehnání, o své službě, o svém sboru, své spáse, o své rodině, o svých dětech, o svém bytě, o svých koníčcích a své potřebě mít čas pro sebe…? Podobenství ukazuje, že to, co člověk chce a chce zaslepeně, neprávem pro sebe, je to, co ho nakonec zničí. I my pod vlivem konzumu bojujeme s neochotou dávat výnos, ovoce Pánovi. Často chceme něco zažít pro Boha, udělat, být u něčeho smysluplného s dopadem do života, ale nechápeme, že to nejde z obýváku od televizních obrazovek. I my křesťané jsme schopni ve svém životě syna „zbít“, vyvléct ven z jeho vinice a tam se ho zbavit. Děláme to, i když bychom to nikdy dělat nechtěli, děláme to, když nevydáváme užitek. Stal se překážkou místo Pánem. Sledujeme své zisky více než Boží zisky. I vinaři si říkali: „bude to naše“.

Mysleli si vinaři, že majitel už se neukáže? Možná si mysleli, že zemřel, proto přišel syn? Podle Talmudu – pokud chybí majitel a není, kdo by se hlásil o majetek, patří tomu, kdo na něm pracuje alespoň tři a více let. Zdá se, že to vnímali jako šanci pro sebe! Dívají se sami na sebe už tolik, že sami sebe ztratili a stali se z nich vrazi. Dlouhý čas změnil jejich myšlení. Dlouhý čas, kdy si zvykneme na nějaký životní standard nebo rytmus, z nás dokáže udělat někoho jiného. Dlouhý čas nás dokáže postupně otupit a oddělit od Boha. Podobně jako se zdá, že mraky na nebi stojí nehybně, a přesto je po čase na obloze vše jinak!

Vinařům jde o momentální výdělek. Co bude pak, to je jedno. I dnešní doba se zaměřuje na přítomnost. Jde o momentální prožitek, silný dojem. Často si nepouštíme k tělu budoucnost. Důraz na teď zatemňuje mysl. Podíváme-li se např. na exekuce v ČR, uvidíme na 800 tisíc lidí v exekuci s tím, že počet exekucí i dlužná částka každým rokem roste. Sledujme dlouhodobý horizont! Kam míříme ve své práci? K čemu nás Bůh v životě povolává? Kam směřujeme svou rodinu, své děti, své manželství, svůj závěr života?

Závěr:

Bůh věří člověku, věří ti, proto ti svěřuje život se vším, co máš. A trpělivě posílá své posly do tvého života, aby ti připomněl, že tvůj život má dávat ovoce pro Boha.

Dokonce poslal i svého syna, kterého jsme my lidé ukřižovali v domnění, že my víme! Bůh tak moc miloval a věřil člověku, že vydal svého syna a každý, kdo poklekne a lituje svých vin v jeho jménu, dochází smíření s Bohem.

Měj rád svůj život a to, co jsi dostal, i když to někdy bolí. Pamatujme na to, že jednoho dne budeme skládat účty, jak jsme zacházeli s tím, co jsme dostali. Necení se velké výkony, ale poslušnost a oddanost našemu Pánu.

Mgr. PETR DVOŘÁČEK (1976)

Dvacátým rokem kazatel Církve bratrské (Brno Betanie), vedoucí odboru zakládání sborů a stanic „7Z“. Bývalý vězeňský kaplan. Poslední roky se zabývá především učednictvím a misijním stylem života. Má rád motorky, sport a největším potěšením je doprovázet lidi při jejich objevování Boha.

Text před námi otevírá přemýšlení o tom, jak Bůh jedná s člověkem a jak my lidé jednáme s Ním. Jak se nám zdá, že s námi jedná Bůh? Laskavě? Náročně? Nevypočitatelně? Tvrdě či trpělivě? Nijak, protože vnímáme, že s námi nejedná? Něco ode mne čeká? Nějak mě vede?... A jak jednáme my s ním? Počítáme s ním v každodenním životě? Je samozřejmost s ním mluvit během každého dne? Nebo s ním řešíme jen své potřeby? Jsme rezervovaní? Zapomínáme na něj? Nejsme ochotni ho brát vážně?