8-9/22 - Paralelní světy - Kde žiju své skutečné já?

Z OBSAHU

4 Slovo

Když tě Bůh osloví jménem

6 Rozhovor

Jan Tišer: Uvěřil nám tu metalák 12 Téma Paralelní světy Marek Hutr a kolektiv autorů 19 Seriál Historie 7. díl Smutná podívaná 20 Rodina Dopis Otci 28 Diskuze Kyberútoky

PŘÍŠTĚ

Jak chutná moc v církvi Bronislav Matulík a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080 08–09/2022

Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 14. 8. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

nedávno mi jeden známý napsal prosbu, „abych si ho vyřadil ze svých přátel“. Důvodem bylo, že z jakýchsi důvodů se mnou měl pro blém. Když jsem jeho mail přečetl, pak první asociace, která mě napadla, byla, že ho mám vyřadit ze svých přátel na Facebooku. Protože ale dotyčný na Facebooku není, došlo mi, že se dál nechce počítat mezi moje… a nyní přemýšlím, jak to napsat. Mezi moje reálné přátele? Přátele z masa a kostí? 3D přátele? Chápu, co mi chtěl sdělit, ale v kon textu tohoto čísla Brány si kladu otázky. Znamená to, že přátelé na soci álních sítích reální nejsou? Že nejsou z masa a kostí? S tím pak souvisí další otázka: A co je vlastně realita? To, na co si můžeme sáhnout, nebo to, co vidíme na obrazovce? Mnozí odpoví, že to, na co si můžeme sáh nout. Ale je-li tomu tak, je reálný duchovní svět?

Ať je tomu jakkoliv, asi se všichni shodneme, že žijeme ve dvou světech, kdy jeden je virtuální, na obrazovce, a druhý hmatatelný, ode hrávající se v prostoru okolo nás. Pokud se v současném světě oproti dobám minulým něco zásadně změnilo, pak to, že nemalá část lidstva tráví svůj čas ve světě virtuálním. Pracují zde, vytváří různé komunity přátel, uzavírají se do svých sociálních bublin, nakupují, hrají si, získávají informace, dívají se na bohoslužby atd. Nejvíce je touto realitou zasa žena mladá generace, ale nejen ona. Existují mnohé studie, co tento fenomén s lidstvem udělá, zároveň se jedná v dějinách o záležitost stále relativně novou, a proto realitu poznáme až za pár let. Pokud jste rodiče, pak zřejmě řešíte, nebo jste řešili, vztah vašich dětí k sociálním sítím a k počítačovým hrám. Možná jste vzpomínali na to, jak jste se s partou dětí proháněli někde v přírodě. Zároveň vás někdy štve pasivita, kterou počítačové hry a sociální sítě u dětí vyvolávají. Přiznejme si ale, že nejen u dětí. Když pozoruji aktivity některých dospělých na sociálních sítích, říkám si, kde berou tolik času… V každém případě je ale virtuální svět zde s námi – a platí o něm to, co o jiných fenoménech. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Proto stojíme před otázkou, jak si z něj udělat dobrého sluhu. Jak správně žít ve dvojím světě. Jak mít přátele nejen virtuální, ale i… více se dočtete v tomto čísle Brány.

DAVID NOVÁK

KDYŽ TĚ BŮH

OSLOVÍ JMÉNEM

text RADISLAV NOVOTNÝ ilustrace BRÁNA

Nešťastná doba soudců. Mohli bychom pochybovat, zda byl Izrael ještě vůbec Božím lidem. Dozvídáme se, že „v těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Začátek knihy Samuelovy líčí ohromnou duchovní krizi celého národa. V knize Soudců čteme, že „v těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ Všude byly pří tomné pohanské kulty, bůžci, kteří sli bovali prosperitu, nevázanost a splnění všeho, co vyhovovalo lidským sklonům. Na Boha – Vysvoboditele z útlaku otroctví Egypta – se zapomnělo. Stejně jako dnes. Lhostejnost a apatie vůči tomu, co Bůh v minulosti udělal, procházela napříč spo lečností od nejvyšších pater až po nejnižší. Je se čemu divit? Uběhla tři staletí. Však ani nás moc nezajímá, co bylo před sto padesáti lety. Koho zajímá, že naši otcové ve víře pracovali do vysílení na vinici Boží, aby založili svobodné společenství křes ťanů? Bohoslužebná shromáždění chrámu ustupovala nebo se mísila s okolními kulty. O Hospodinovu vůli – a Tóru se zajímal málokdo. Vzpomínáte na sliby o věrnosti u Jordánu? Jsou pryč! Uplynulo mnoho vody od chvíle, kdy přes něj suchou nohou vítězoslavně přešli předkové se schránou do Zaslíbené země. Má cenu to připomí nat? Vzpomínat? Zajímá se o to vůbec někdo?

A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“

Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“

Situace ve společnosti se jako tehdy u Izraelců opakuje i u nás dnes. Nezájem, lhostejnost, netečnost vůči Božím věcem, duchovní otupělost. Roste zájem o magii, šamanství, léčitelství, astrologii a esote riku. Lidé se naučili žít bez Boha! Různými praktikami se snaží ovlivnit svoji budouc nost. Někdo věří v kameny, jiný používá

amulety, někdo věří v moc peněz, neome zené přírodní síly, lidskou vůli nebo tech nologii. Jiný si nechce připustit zásadní otázky lidského života, raději hledá nějaké opium, povyražení, co mu dá na chvíli zapomenout na tu prázdnou bezúčelnost lidského bytí. Tehdy jako dnes nám chybí vůdci – hrdinové, kteří by přitáhli k Bohu mladou generaci.

Aféry v církvi bují jako za Samuela a stejně přibývá falešných proroků. Daří se jim jednoduše manipulovat lidmi díky jejich povrchní víře. Dělají si z nich poklad ničky, zdroj vlastního úspěchu.

Synové kněze Élího jsou duchovní mazáci. Zavádějí vlastní náboženské prak tiky, chtějí získat co nejvíce a to nejlepší pro sebe a využívají k tomu kněžský dorost, ke kterému patří i Samuel. „Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe.“ Když se někdo vzbouřil, odpovídali: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Bible k tomu říká: „Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary.“ Kněžský dorost byl svědkem nejen sva tokrádeží, ale i sexuálních deliktů kněží. Otec Élí jim to trpěl. Sice namítal: „Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším

o vás samé zlé věci. To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svá díte Hospodinův lid k přestoupením. Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?“ Bylo jim to ale jedno. Neposlechli a Élí nijak nezakročil. Možná si připadal starý a slabý. Možná mu stačilo, že synové úplně neod padli a někdo pokračuje v kněžské službě. Oči Élího začaly pohasínat, takže neviděl. Jako by fyzická slepota byla reakcí těla na jeho slepotu duchovní. Formální věřící je horší než nevěřící.

V takových dobách bývá slovo Hospodinovo vzácné a prorocká vidění nejsou častá. Kde není slyšet živé Boží slovo, lid duchovně hyne. Lidé ztrácejí zájem o Pravdu, žijí ve tmě a nakonec ve tmě zhynou. Církev dál může žít ve slono vinových věžích, plácat se po zádech, že se daří, a přitom být jako synové Élího. Élí ale věděl, jak to dopadne! Spadne klec a bude po všem. Bude konec! Cítí to v kostech. Bojí se toho. Kdy to ale bude? Zatím neví.

Mezitím Bůh připravuje řešení. Vidíme zkušenost jedné nenápadné ženy. Byla bezdětná, opovrhovaná. Hořce snášela posměch a zlobu svého okolí. Každý rok se v chrámu úpěnlivě modlila s pláčem, vylévala svou duši. Přála si dítě. Nešla za bůžky, ale k Hospodinu – a On ji vyslyšel. Chana se stala vysněnou matkou. Nikdy nezapomněla na svůj slib, že až se syn narodí, zasvětí ho Bohu. Po odstavení ho přivedla knězi Élímu, který sloužil v polo zděném chrámu v Šílu, pokrytém střechou ze stanové houně, zvaném mikšan. Když bylo Samuelovi kolem patnácti let, možná sedmnáct, čteme: Mládenec Samuel vyko nával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. Rutinní práce mládenců v chrámu by nevoněla nikomu z nás. Pach spále ných obětních zvířat, vyvrhování vnitř ností a úklid patřily k dennímu pořádku.

Samuel je oproti ostatním čistá duše, nezkažená. Ještě si drží nezpochybněné ideály o kněžích a o Božím lidu. Nezkazily ho úplatky ani blahobyt mu nezaslepil oči. Pevně věřím, že ho dál nesly modlitby a pří klad jeho maminky. Učí se rozpoznávat

pravdy Boží. Roste v poznání Boží vůle. Vnímá Boží přítomnost. Kněz Élí je kupo divu rád. Ale cítí, že brzo on a jeho synové propadnou soudu. Samuel má naději. Přesto Élího nenapadne činit pokání a svou službu završit alespoň čestně a poctivě, se srdcem očištěným a změněným. Dál hraje pokryteckou hru před lidmi i Bohem, dokud na něj nepřijde řada.

Samuelovi situace, ve které žije, není lhostejná. Chodí spát do chrámu. Ne jako ti, co si rádi při bohoslužbě pospí. Chce tam být sám. Ví, že Bůh mluvíval k lidem zcela otevřeně, osobně. Sám to nezná. Podobně někdo přichází do církve nebo si čte Bibli a život v církvi mu připadá nezá živný, nečeká, že by zde mohl zažít něco výjimečného. Slyší kázání, písně, svědectví, ale nic z toho se ho nedotýká. Ale dokud chodí, existuje plamínek naděje, že ho Pán Bůh osloví. Boží kahan ještě nezhasl – jako tehdy, když Samuel ležel v chrámu. Nacházela se zde Boží schrána. Zásadní je poznat Boha osobně, ne z doslechu, z dálky. Bůh je živý a chce být námi poznán. Vždyť o tom mluví celá Bible a nejvíc Ježíš Kristus.

Hospodin musel třikrát zavolat na Samuela, než se dal Bohem oslovit. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpo věděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ „Můj pří teli, znám tě jménem. Nejsi mi cizí, nejsi někdo vzdálený. Mám tě vyrytého ve svých dlaních. Nikdy se mi neztratíš, i když se mi ztrácíš.“ Bůh tě hledá a volá jménem, jednou, dvakrát, třikrát, možná vícekrát a tobě nepřijde, že je to Jeho hlas. Přesto čeká, že k Němu přijdeš a setkáš se s Ním. Od této chvíle nebude Samuelova modlitba monologem, do větru, jako když házíš na zeď hrách. Bude mu odpovídat, přítel pří teli, služebník svému milovanému Pánu. „Mluv, tvůj služebník slyší!“ Vyjadřuje pravý postoj srdce a stav pokory před Bohem. Zároveň touhu po ztišení, aby On mohl mluvit. Na rozdíl od: „Bože slyš, tvůj služebník mluví!“, říká: „Bože, mluv, tvůj služebník slyší!“ Nikdo se nemůže stát křes ťanem sám od sebe. Vždycky je rozhodu jící slyšet Boží volání. Zeptám se nakonec: Uslyšíš, až tě Bůh zavolá jménem?

RADISLAV NOVOTNÝ (1976)

Je druhým kazatelem v Praze 1 – Soukenické, otec pěti dětí, skautský vedoucí, přespolní běžec a včelař. K jeho zájmům patří křesťanská interpretace islámu a studium jazyků. Každá doba má svá trápení, těžkosti a výzvy, ale také svůj zvláštní druh požehnání. Časy a okolnosti se mění jako kulisy na jevišti, ale něco podstatného v lidstvu přetrvává. Příběhy minulosti jsou podobné těm současným. Jako by se navlékaly příběh za příběhem na nitku jednoho velikého Osudu. Škoda, někteří se pasivně vezou, zatímco ztrácí souvislost vlastního příběhu s tím velikým. Nechápou svou vlastní roli ani smysl existence. Nihilismus, kdy je člověku všechno jedno, utápí mnohé v prázdnotě, takže se všeho vzdají. Nechtěl bych, abychom byli jen pasivní částí. Naopak, každý může objevit své místo na Zemi. Možná budeme jen malým dílkem velkého obrazu, anebo naopak svým životem změníme tok dějin. Mnohým se to podařilo až po smrti. Na začátku bývá jen úkrok stranou, částečná změna směru proudu, ale po letech, staletích, tisíciletích vidíme řeku, vyhloubený veletok, který ovlivňuje celý svět. Tím malým krůčkem je pro mě rozhodnutí (kdysi dávno) jednoho kluka spát v Hospodinově chrámu. Chtěl zaslechnout Boží hlas a On ho oslovil jménem. Tento příběh mě jako kluka inspiroval. Je nadčasový, protože v každé době je třeba Samuelů, kteří chtějí slyšet Boží hlas a nechat se jím vést. Někdy k malým věcem, někdy k velikým, které nás hóódně přesahují.

UVĚŘIL NÁM TU METALÁK

Vyrůstal v rodině, kde Boha neznali. Ale Bůh ho znal – a když vzal do ruky kytaru, přitáhl ho k sobě takového, jaký byl – jako rockera. Od té doby Jan Tišer, ať už je v jakékoli hudební skupině, právě skrze tvrdý rock přitahuje své posluchače ke Kristu.

Tím začalo tvoje hraní metalu? Vůbec ne, to jsem byl jen aktivní posluchač. Aktivním rockerem jsem se stal postupně – lákalo mě něco si zahrát, tak jsem se na nástavbě po gymnáziu začal u nevlastního táty učit na kytaru. Standardně asi muzikanti začínají dřív, ale já to měl takto.

Jsi zpěvák a muzikant. Lidé tě z minulosti mohou znát jako křesťanského „rockera“. Jak ses dostal k hudbě jako takové?

Ten moment jsem nijak speciálně nesledo val. Možná mě k tomu už tenkrát něco táhlo. Ale rodiče mě k žádnému hudebnímu nástroji nevedli. Měli jsme doma gramofon – to byla mož nost si hudbu nejen pouštět, ale i vybírat, poslech tak nebyl závislý jen na tom, co se momentálně hrálo v rádiu, což bylo super. Nedávno jsem si desky, na které si pamatuji jako malý kluk, obno vil. Mezi nimi Jirku Schelingera – tam už to ten krát zavánělo slušným bigbítem.

V rodině nemáš muzikanty?

Děda byl velký muzikant – hrál na harmoniku, tátu učil na bubny a na housle. Táta vzpomínal, jak v rámci skupiny, kterou děda učil, dostával smyč cem po hlavě. Vždy on, ať už udělal chybu kdokoli. Asi ho to od další muzikantské kariéry odradilo on sám už v muzice nepokračoval.

Jak ses stal rockerem?

Na gymplu jsem si půjčil od spolužáka kazetu Depeche Mode, na jejíž druhé straně bylo album Iron Maden z roku 1988 – a to mě dostalo. Byla to pak moje nejoblíbenější kapela vůbec. Na to se pak začaly nabalovat další věci.

Rocková hudba v sobě má dávku tvrdosti. Musí ji v sobě mít i rocker? Máš ji v sobě ty? Řekl bych, že ať už je to cokoli, tak by to mělo být spíš opravdové než tvrdé. Zní to jako klišé, ale u člověka to prosákne, pozná se, když se to nějak tváří, ale ve své podstatě je to jinak. Tvrdost s tím asi nemá nic společného.

Vždycky jsi byl křesťanský rocker, nebo byla doba, kdy jsi byl jen rocker? Byla doba, kdy jsem byl jenom rocker.

Takže jak ses dostal k víře?

Právě skrz tu kytaru. Rodiče se rozváděli prazvlášt ním způsobem už od mé první třídy, vyrůstal jsem s tátou a s jeho maminkou a tátou a až v dospělosti, na konci gymnázia jsem znovu našel cestu ke své mámě. Rodinou z tátovy strany byla odsuzována, tak jsem k ní nemohl najít vztah. Když dítě dlouho poslouchá, že máma je taková a maková, tak ten názor postupně přijme. Ve svém druhém manžel ství má máma za muže kytaristu, a protože jsem v té době projevil zájem hrát na kytaru, začal jsem k nim na tajňačku chodit. Táta o tom asi věděl, ale v té době už mi mohlo být devatenáct, tak dělal, že to neví. Máma se už v době mého dětství léčila v protialkoholní léčebně. Když jsem se pak znovu dostal k ní do rodiny, tak mi imponovalo,

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA, ARCHIV JANA TIŠERA a FESTIVAL UNITED – GEDEON DRAPÁK

že si u nich můžu dát cigáro, že s nimi můžu jít do hospody… s tátou jako abs tinentem a zarytým nekuřákem jsem takového kamarádského vztahu nikdy dosáhnout nemohl. Nicméně jsem tušil, že to opět spěje k nekontrolované závis losti – když jsem mámu táhl z hospody domů, tak už jsem z toho ani já dobrý pocit neměl. U nich doma byly tahy na denním pořádku. V té době už jsem byd lel sám a k nim jsem pravidelně chodil na

návštěvu. Už na schodech, než jsem vyšel tři patra do jejich bytu, byla slyšet hlasitá muzika. Pilo se tam pivo, známí byli se zkušenostmi z kriminálu…

A jednou jsem tam šel – a bylo tam ticho. Jen z kazeťáku někdo mluvil. Dneska bych řekl, že to bylo kázání. Ale tehdy jsem nechápal, co se děje. Řekli mi, že uvěřili, že už mi moje metalová trička prát nebudou. (smích) Byl konec jejich kouření, pití, prostě naráz byli svobodní.

JAN TIŠER (1973)

Uvěřil jako teenager. Jeho hudební začátky jsou spojeny s plzeňskou rockovou skupinou Ram Adonai. V průběhu let byl členem i křesťanských skupin Filia a Safenat Paneach. Se ženou Petrou mají dvě děti.

To i pro tebe musel být docela šok… Byl. Musel jsem se naučit si ty praktické věci zvládat sám, což mělo jednoznačně pozitivní dopad. Už předtím, když mi od města pořídili byt a zrekonstruovali jsme ho, chtěli, abych se osamostatnil. Lákali mě do sboru, ale mně se nechtělo. Až časem jsem jim chtěl vyhovět, tak jsem tam párkrát zašel. Bylo to KS Plzeň, už tenkrát tam byl pastorem Karel Řežábek. A jednoho dne jsem na výzvu, jestli chce někdo dát život Ježíši, tu ruku zvedl. Vnímal jsem, že něco potřebuju. V té době jsem hrál ve dvou kapelách, řekl jsem klu kům, že jsem uvěřil a že končím. Když jsem pak později potkal v tramvaji kyta ristu a zamával jsem na něj, tak mi pouze ukázal vztyčený prostředníček.

Takže se ti hodně změnil život. Je to tak. Protože kromě drog jsem fungo val ve všem jako rocker. Včetně divných a pochybných vztahů. Nechci zde říkat klasické křesťanské pojmy o prázdném životě a podobně, ale to místo, které patří Bohu v srdci každého člověka, jsem měl potřebu naplnit.

Jsi kytarista, baskytarista, ale kromě hraní i zpíváš. Co tě baví víc?

Nebyl jsem pořádně ani jedno. Když jsem začal docházet do KS, tak se říkalo: „Uvěřil nám tady novej metalák.“ (smích) Karel se mě snažil dostat do služby, takže jsem tam chvilku cinkal na perkašny, na chrastítka a na tamburínu… což bylo rela tivně dost pokořující. (úsměv) Zpíval jsem také až později, kdy jsem naopak začal

naplno hrát. Před službou v Ram Adonai to bylo v rámci sboru, pak jsme hráli s klu kama a pak jsem začal zpívat s Kájou. Basa byla až poslední fáze. Můj nástroj v Ram Adonai byla kytara. V poslední době nástroje relativně hodně měním. Ale nej sem muzikant, není to tak, že na co bych sáhl, na to zahraju.

Křesťanský rock je už tímto hudebním zaměřením ne úplně typická prezentace křesťanů. Jak byla vaše hudba přijímána v prostředí tradičních věřících a jak mezi mladými nevěřícími?

V KS v Plzni nebylo tradiční křesťanství a na Ram Adonai bylo jednoznačně už od počátku vidět požehnání, bylo vidět, že má poslání. Ale už na reakci mých rodičů na moje metalová trička a jejich podsou vání mi brožurek o duchovní nebezpeč nosti rocku bylo vidět, že je naše hudba stejně dost mimo většinové představy. Argumentace křesťanů na rock byly lec kdy těžce nepodložené – a já jsem věděl, že to takto nemám. Světská rocková hudba byla věc, která do života rozhodně nepa třila. Ale Karel Řežábek měl vždycky pro tyto věci velké srdce a přijímal to s nadše ním, i když v rámci staršovstva to vždycky tak jednotné nebylo.

Když jsem začal hledat křesťanské rockery, našel jsem australskou kapelu Mortification – je velice úspěšná a věrně sloužící. Obálka desky se příliš nelišila od ostatních metalových desek – byl na ní motiv lebky a do ní zapíchnuté tři meče ve tvaru tří křížů. A Karla nenapadlo nic lepšího než to CD, které jsem mu půjčil, nechat na staršovstvu kolovat. (smích) Nebylo to přijato úplně nadšeně, ale třeba v mládeží po tom byl obrovský hlad. Znali jsme skvělé kapely typu Otcovy děti s Jardou Svobodou nebo Oboroh – ty pat řily k nejtvrdšímu žánru. Ram Adonai tuto sestavu tak trochu doplnil.

Nepřitáhlo to, že se církev otevřela tomuto druhu hudby, mladé lidi ze světa?

Jednoznačně přitáhlo. Služba Ram Adonai je tomu v různých případech svědkem.

Jak vznikla skupina Ram Adonai?

Můj největší kamarád Michal Homolka se přestěhoval do Plzně, že tu bude stu dovat. Měl se starat o nějakou babičku, u které měl bydlet. Ale než k tomu došlo, babička zemřela. Michal netušil, kde by v Plzni měl bydlet, a jedna starší sestra

uděláme kapelu, která bude fungovat a ponese Ježíšovo jméno. Oslovili jsme basáka Jirku Vinše, kterého jsem znal už ze starého života. Dan Vilášek hrál tehdy na bicí v klatovském triu Back Home. Pak jsme hledali někoho na zpěv. Chvilku s námi byl na postu zpěváka Honza Šimon. Pavla Peggyho Bečváře, skvělého muzikanta, jsme získali poz ději. Přes tyto porodní bolesti tři čtvrtiny kapely zakotvily v mé garsonce, kde jsme řadu let spali, fungovali, žili, sdíleli svoje špatné i světlé chvíle života – a bylo to velice výživné období.

Takže místo jednoho, kterého ti tam chtěla vnutit nějaká tetička ze sboru, jsi měl v bytě skoro celou skupinu. Ano, je to tak. Trvalo to asi dva roky. Začalo to v roce 1995 a o rok později jsme už měli repertoár. Salesiáni tu dělali fes tival s názvem Plzeňská hudební žízeň.

Tam jsme vystupovali poprvé a velmi se to líbilo. To byl start – a pak už to jelo. Jezdili jsme po celé republice, vydali jsme tři desky, měli jsme v rámci každé desky čtr náctidenní turné, působili jsme na festiva lech… byla to full služba se vším všudy.

MNOZÍ NEDÁVALI TO, ŽE DO METALU CPEME KŘESŤANSTVÍ.

ze sboru řekla: „No, kde bys bydlel, tady u Honzy budeš! Sedí doma sám, aspoň ho pohlídáš!“ (smích) Nejen Michal, ale i Karel malinko znejistěli, ale viděli jsme to jako Boží cestu. Tak šel ke mně byd let. Měl jsem tehdy doma ceněné vinyly Iron Maiden a Metallicy. Dneska bychom to asi neudělali, ale tehdy jsme to vzali a hodili do popelnice – ta doba prostě byla taková. Michal hrál na kytaru a měl nějaké nápady z muzikantské biblické školy, já už jsem také nějaké zkušenosti měl, tak jsme začali mluvit o tom, že

Co si z působení skupiny Ram Adonai neseš v životě s sebou jako svůj osobní poklad?

Můj osobní poklad je ta komunita, kterou jsme vytvořili, a skutečnost, že jsme spolu byli schopni fungovat. To pro mě bylo nej důležitější. Ty vztahy z velké části zůstaly doposud, vznikla z toho životní přátel ství. Doteď jsme z toho období schopni čerpat. To, že to byl úspěch, že jsme měli plné sály, lidé tančili a křičeli – to je ved lejší produkt, o kterém můžeme říct: ok, zažili jsme si to.

Skupina Ram Adonai byla aktivní poměrně dávno. Potkáváš ještě nějaké její fanoušky?

Legrační zážitek jsem měl v Náchodě, kdy jedna sestra, myslím, že se jmeno vala Maruška, šla za Karlem a povídá: „A co vy v Plzni? Vy jste tam měli ty Ram Adonai, je to tak?“ A Karel povídá: „No

jasně, tady Honza tam hrál.“ Ta sestra se na mě dlouze podívala a prohodila něco jako: „Opravdu?“ Prý jsme byli takoví mladí kluci, že na nás jako holky kou kaly. Uvědomil jsem si, jak ten čas letí. Ale na Spotify má dodnes Ram Adonai dvojnásobek posluchačů než naše sou časná kapela, takže ten odkaz tam pořád je. V době, kdy jsme hodně hráli, jsme měli festival v Říčanech u Prahy. Tak to tam zaujalo, že tam vznikl pankáč ský festival Anti Ram Adonai party. Měl několik ročníků. Možná jsme někoho naštvali. (úsměv)

Čím? Byla v tom žárlivost nebo jim vadil Bůh?

Myslím si, že mnozí nedávali to, že do metalu cpeme křesťanství.

Proč skupina skončila?

Každá věc si nese i tu pragmatickou pra covní část. Já jsem tu činnost ukončil v roce 2001, kdy jsem si myslel, že mám

dělat něco jiného. Sloužil jsem ve Filii. Ram Adonai pak víc fungovala v rámci repub liky, došlo tam k výměně několika muzi kantů a scházet se z různých míst v repub lice je pro fungování kapely velmi náročné.

Zmiňuješ skupinu Filia. Běžela souběžně s Ram Adonai?

Ano, Filia pod vedením Karla Řežábka fungovala už předtím. Byly to neděle plus zkoušky. I kvůli tomu, že jsem chtěl naplno hrát, jsem ale tehdy šel do Ram Adonai.

I teď sloužíš ve skupině Filia. Koncertujete, nebo hrajete jen v rámci bohoslužeb?

Nedávno jsme byli na akci Smíření na Bílé hoře, hrajeme na různých akcích v rámci Karlovy služby.

I skupině Filia vyšla CD. Kolik jich má? Altový hlas jsem zpíval tuším na pěti CD. Na posledním jsem přispěl hlubokým

tónem baskytary a od zpěvu jsem upus til, protože dohromady se to moc nedá. Baskytara je pro mě se zpěvem náročnější než normální kytara.

Na čem teď pracuješ? Co chystáte do budoucna?

V současnosti působím ve Filii a v kapele, která se jmenuje Safenat Paneach, ve které Michal Homolka hraje na kytaru, já na basu, Petr Wagner (dříve kapely Noi a Goro) píše básně, dělá v rádiu pořady, je známý hudební kritik, zpívá a hraje na kytaru. A Honza Hrivňák ze skupiny Povodí Ohře tam působí jako bubeník. Pracujeme na třetím albu. Teď je už nahrané ve fázi mixu, kdy se dává na nosiče.

Safenat Paneach je egyptské jméno Jákobova syna Josefa. Proč jste si ho vybrali?

Ano, je to tak. Nechci se dotknout Josefa, ale pro kapelu to není nejlepší jméno. Strašně špatně se pamatuje. Lidé ten název →

do pěti minut zapomenou. Jednou jsme měli koncert v klubu Lampa a někdo se tam zeptal, kdo to hraje. Ten člověk se oto čil k plakátu a řekl: „Sejfnot pínyč.“ (smích) Takže udělat komplikovaný název – to se nám povedlo. Jméno Safenat Paneach má dva smysly. První je „Zachránce světa“ faraon tak nazval Josefa, který mu zjevně vytrhl trn z paty v době krize, kdy pravděpodobně zachránil desetitisíce lidí před smrtí hladem. Ale co se mi líbí víc, to jméno souvisí se schopností Josefa vyklá dat sny a znamená „Ten, který odkrývá skryté věci“. První dvě desky se odví jely od textů katolických bratrů Ivana Magora Jirouse, Jana Zahradníčka a Jana Skácela. Nejsem velký čtenář básní. Tyhle básně možná dnes nejsou čtené a odkrýt je formou muziky mi přijde smysluplné. Poslední deska už má všechny texty Petra Wagnera, takže je to výhradně autorská tvorba – o to větší radost máme. Je v nich velký prostor pro přemýšlení.

Jak dlouho Safenat Paneach působí? Od roku 2014.

Co všechno pro tebe znamená hudba ve tvém vztahu s Bohem?

Těžká otázka. (smích) Jsem přesvědčen, že hudba, jakákoli, je Boží dar. V devade sátých letech mohlo být pro kohokoliv to rozlišování, jaká hudba se smí poslou chat, a jaká ne, svazující. Proč bych se ale kvůli něčemu, co nám Bůh dal k radosti, měl trápit? Myslím, že prospěch, nebo nebezpečí, které nám poslech hudby může přinést, si umíme zhodnotit každý sám. Pro mě je osvobozující vidět, jak jsme různorodí. Bůh vnímá každého člo věka jedinečně. Hudba dává možnost člověku projevit se a projevit tak i Boží tvořivost.

V čem je pro tebe největší přínos hudby do tvého života?

Že jsem tam s těmi lidmi. To je pro mě nejdůležitější. Je fajn užít si koncert, ale

SLUŽBA VĚZŇŮM

víc mě těší cesta tam a nazpátek. Jsme vůči sobě hodně otevření, neexistuje moc míst, která bychom si nechávali pro sebe. Z toho čerpám.

Hudebníci v církvi docela často řeší otázku, jestli je důležitější srdce – upřímnost před Bohem, nebo profesionalita – kvalita zahrané hudby. Jak to vidíš ty? Upřímnost „vocamcaď pocamcaď“. (smích) Jako muzikanti samozřejmě hodnotíme, co slyšíme. Ale důležité jsou pro mě oba aspekty. Pozná se, jestli je ta pozice tvrdého rockera hraná – tím, jak se oblékám, jak vypadám, co hraju, co poslouchám, nebo jestli si na nic nehraju. To není jen v hudbě, to je i v životě, v práci. A souvisí to s kvali tou. Jestli chci někoho oslovit, musí tam být obojí.

Kde je ta nebezpečná hranice, kdy služba hudbou přestává být službou?

Nevím, jestli jsem schopen na tohle odpovědět, jestli už sám nejsem „hnu tej“. Nechci v tom to nebezpečí hledat. Znamenalo by to hlídat se. Důležité pro mě je, abych když se večer podívám do zrcadla, mohl říct: „Hele, Honzo, nějak jsi to dal. Tohle příště můžeš udělat jinak nebo líp, ale dal jsi to. Nemusíš se za sebe ten dnešní den stydět.“ To mi jako denní cíl přijde dobré. V tom chci zůstat. Člověk na sobě pozná, že něco nehraje. To ale souvisí se vším – v hraní, při práci, v roz hovorech se ženou. Nechci v tom hledat hranice. Chci, aby v tom, co jsem schopen ovlivnit, byl Boží záměr.

Mluvíš o své ženě. Petra je zpěvačka ve skupině Filia. Co za přínosy a břemena s sebou nese společná služba manželů? Není to služba, která by nás velmi časově omezovala, takže to zvládáme dobře. Řešíme, čím se pojede, když někde hra jeme, užíváme si společenství a je to zase jiné než náš denní rodinný život.

Je i váš domov naplněn zpěvem a hudbou?

Ani ne, děti jsou v pubertě, takže si myslí, že se zpěvem doma ztrapňujeme a podobně. (smích) Také jsou žánrově trochu jinde.

Koncert skupiny Safenat Paneach ve věznici na Borech v roce 2019.

Vidíš se v nich, nebo jsi měl jinou pubertu?

Někdy si říkám, že jsem to tak měl taky. Vím, že to působí trochu nevýchovným dojmem, ale co nadělám. (smích)

Když se ohlédneš za prožitými léty…

Bylo pro tebe vždycky nejdůležitější to, co dnes – moct se na sebe večer podívat do zrcadla?

Nebylo. Asi jsem do toho dorostl zkušenostmi s kluky z kapely. Táhne nám na padesát, už to není legrace. (úsměv) Člověk si víc uvědomuje, jak důležité je být s lidmi, se kterými mám vztahy, rád.

Za co jsi při pohledu zpět nejvděčnější?

Jsem vděčný za to, že mi bylo umožněno všechno to, o čem jsme tady spolu už mluvili. Je to obrovská milost. Jsem vděčný, že pořád tu možnost zahrát si mám.

Je něco, za co Bohu děkuješ denně?

Za to, že jsme se do toho dne mohli probudit.

Kdy ses nejvíc mýlil? Zažil jsem hodně mýlek v raném období mého života s Bohem – že všechno musí být jasně dané a pojmeno vané. Ale tak to není. Je a bude hodně věcí, kterým nikdy nebudu rozumět – a je to tak v pořádku.

Na co se vždycky nejvíc těšíš? Až s kluky někam vyrazíme. Na společný čas.

Na co se těšíš teď? Teď si užívám počasí. Zrovna teď jsem ve fázi jakéhosi nic nedělání a těší mě to. (úsměv)

Možná se právě teď nějaký mladý křesťanský muzikant rozhoduje. Povzbuď ho (nebo odraď) do cesty, kterou ty sám jdeš… Nedávno se na mě obrátil jeden bratr – že zná nějakého křesťanského zpěváka, který hledá kapelu, tak jestli by nemohl zpívat u nás. To je naivní představa lidí, kteří nevědí, jak to funguje. Nejde říct: „Petře, už jdi pryč, tady někdo přišel.“ Můžu říct jen: „Super, ať hledá.“ Taky jsem hledal. Taky naivně. Dal jsem si do hudebnin inzerát, že křesťanský muzikant hledá… Ozvaly se mi i velmi podivné existence, jeden z nich jako svoji referenci řekl, že skvěle umí texty o mrtvých dětech. Nese to s sebou rizika, ale důležité je něco udělat, cokoli – a ono se něco stane. Nejde si jen něco vysnít, je to stejná práce jako cokoli jiného. Jen – a to se ne vždycky daří – to není dobré tlačit ze svých sil.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

ČESKÉ DĚTI MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT. NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE!

Bylo to super. Chtěl bych to zažít znovu!

Vaše programy jsou užitečné a osobně mně to dalo do života hodně. Teď vím, že svět není hnusný a že se má lidem pomáhat.

Teď už vím, že moje rodina tu není navždy. Musím se o ně pořádně starat.

Zjistila jsem, že věci nejsou tak důležité, jako rodina. Mám na život po této hodině úplně jiný pohled.

PŘÍBĚH LEKTORA:

V programech „Hrdinství 2.0“ dělám na závěr výzvu. Žáci vhodí do klobouku na papírku napsanou anonymní výzvu, kterou musí do 168 hodin splnit. Píšou třeba: „Říct rodičům pravdu o úkolech.“

„Napsat někomu, na kom mi záleží, ale navzájem jsme si ublížili.“ „Uklidím celý dům, abych mamce ušetřila těžkou práci.“

Já papírky doma potom pročítám. A s dětmi, které je napsaly, mám dohodu. Když výzvy čtu, modlím se a přemýšlím, co se třeba stane po tom, co to žáci splní.

I Vy se můžete stát lektorem programu Zdravá mládež. Grantové řízení vyhlašujeme obvykle v únoru na www.mezinarodni–potreby.cz/granty.

Investujte do naší mladé generace!

 Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.

Podporujeme 33 křesťanských lektorů z řady církví.

Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví. Na přednášky navazují následné aktivity.

Přispějte prosím na náš účet č. 2700139555/ 2010, variabilní symbol 350. Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů. Sdělte nám své kontaktní údaje a my Vám budeme pravidelně zasílat zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, Navštivte www.zdrava-mladez.cz. nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

Odnáším si, že život má smysl. A když se něco nepovede, nevzdám to!

PARALELNÍ

SVĚTY

Starší generace ve svém mládí slovo „virtualita“ neznala. Ta střední se ještě mohla rozhodnout, jestli virtualitu do svého života pustí, nebo ne. Mladí nemají na výběr, musí se ve světě, kde se světy prolínají, naučit žít. Jde to zdravě? Umíš si představit život bez wifiny? Jde to čestně? Jsi to ve všech světech pořád ty? Jde to s Bohem? Pouštíš ho do všech svých životů? Kde žiješ své skutečné já?

text MAREK HUTR a KOLEKTIV AUTORŮ foto VINICIUS AMANO (UNSPLASH) a ARCHIV

STAČÍ JEN JEDNO KLIKNUTÍ

Vezmu vás dnes zpátky v čase. – Je sobota 23. 6. 2007, 19:57. Už sedmou hodinu jsem na Skype s mým nejlepším kámošem M4t0rnem a pár dalšími. Za tři minuty se to stane – můj nej větší životní úspěch, to, co ještě nikdo z mých přá tel nezvládl, to, na čem jsem dřel bezmála něco přes 500 hodin. To, co mi i můj nejlepší kámoš M4t0rn závidí, protože se zdálo, že to, co za chvíli dokážu, nikdy nemůže nikdo zvládnout. Za tři minuty začíná ten velkolepý moment, kdy dokončím Level 99 Woodcutting, nejvyšší level v jedné dovednosti, který lze v online hře Runescape dosáhnout. Budou tam všichni – celý můj friend list, který musím samo zřejmě pravidelně promazávat, aby se mi tam vešli všichni aktuálně top lidé, pro žádný plebs zde není místo. Ano, v reálném životě sice přátele nemám, ale co na tom sejde. Tady mám svoje přátele. Sice jsem je nikdy v životě neviděl, ale trávím s nimi celé dny. Tady jsem někdo, tady jsem něco dokázal, tady mě berou, tady mám své postavení.

Střih.

Je středa 28. 4. 2020, 16:14. Tak ale kde všichni jsou? Mládež začíná v 16:00! Jasně, chápu, že to nikoho nebaví, ale vždyť stejně nikam jinam nesmíme jít! Tak proč se nepřipojí? Stačí jen klik nout na ten odkaz. Nemusí kvůli tomu cestovat přes půl Prahy. Nebaví mě to! Volat si přes Zoom s lidmi a říkat tomu společenství. No, tak tedy začneme. Na začátek mládeže si zahrajeme nějakou online hru, pak si poslechneme program, dáme modli tební chvilku a nakonec diskutujeme. Nemám to rád, vždyť online to není ono. Jak jsem takhle mohl strávit dětství a užívat si to? Co bych dal za to vidět se s někým na živo tváří v tvář! Ale díky Bohu ale spoň za tuhle příležitost!

Konec cestování časem a starých vzpomínek.

Pojďme se podívat na to, jak to vypadá dnes. Existují opravdu pouze dva světy – jeden virtu ální a druhý reálný? Neřekl bych. Řekl bych, že existuje svět reálný a pak nespočetné množství oněch „virtuálních“ světů, které vedle sebe para lelně koexistují a mezi kterými může naše reálné „já“ přepínat svou pozornost a stávat se jejich sou částí. Ten reálný je nám jasný – to je ten, ve kterém se ráno vzbudíme, prohodíme tam pár modliteb,

jídel, rozhovorů, nějakou tu práci nebo studium a jdeme zase spát. Život v reálném světě každý z nás důvěrně zná a nemá na výběr nic jiného, než ho žít. Pak jsou tu ovšem ony druhé světy: ty virtuální – ty, do kterých se rozhodujeme vstupo vat dobrovolně a kde mohou vznikat naše další virtuální životy, které se více či méně přibližují našemu životu reálnému.

Sám slovník cizích slov ke slovu „virtuální“ nabídne různé možnosti výkladu: zdánlivý, možný, v tento okamžik neexistující, neskutečný. Pro některé virtuální světy platí, že jsou opravdu neexistující nebo neskutečné – například pro ty, kde se z nás stanou hrdinové, kteří dobývají pohádkový svět a zachraňují lidstvo. Pak ovšem existují další virtuální světy (nebo jejich části), které jsou zdánlivé nebo možné – a to jsou ty, kde interagujeme s druhými lidmi, kde tvoříme, budujeme nebo alespoň udržujeme přátelství.

Je to fascinující. V jednom virtuálně existujícím virtuálním světě mohu být reálně neexistujícím rytířem, který právě zabije reálně neexistujícího draka a zachrání reálně neexistující vesnici, ve druhém virtuálním světě mohu sdílet se svými reálně existujícími přáteli střípky ze svého reál ného života a sledovat dění z jejich virtuálně-reál ných životů, v dalším virtuálním světě mohu sle dovat živé vysílání kurzu obchodování na burze a bavit se s ostatními sledujícími a přednášejí cím. A zde se tedy virtualita prolíná s virtualitou. A víte, co je na tom fascinující úplně nejvíc? Že z jednoho virtuálního světa, který je reálně nee xistující, mohu jedním kliknutím přeskočit do vir tuálního světa, který je reálně existující.

Proč to tu tak sáhodlouze a možná nesmyslně rozepisuji? Existence všech těchto nespočetných virtuálních světů s sebou totiž přináší spousty pozitivního, ale i negativního. Rozepisovat tu všechna pozitiva a negativa by asi zabralo na pár knih, a nikoliv na krátký článek, zaměřím se tedy v krátkosti pouze na dvě oblasti, které mohou být jak nadmíru pozitivní, tak nadmíru negativní. A sice na oblasti identity a na oblast vztahů. Začnu identitou. Staré přísloví říká: „Ukaž mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Anebo, jak to napsal Šalamoun ve čtrnácté kapitole Přísloví: →

Bc. MAREK HUTR (1991)

Vystudoval ČVUT FIT, momentálně studuje ETS. Je místopředsedou spolku NePornu, členem Rady ETS, členem OMCB. S manželkou Lucií mají dceru Emílii. Mezi jeho koníčky patří hudba aktivní (kytara, klávesy, bicí, basa, trubka) i poslechová (gospel, funk, fusion jazz, hip hop…). Baví ho práce s lidmi a v IT.

„Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nena lezneš. Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti.“ Ohromnou výhodou virtu álních světů je, že máme takřka na dlani nekonečné množství inspirativních příběhů, skvělých přednášek světových kazatelů a osobností, materiálů a zdrojů, že opravdu můžeme trávit hodiny a hodiny budováním svého já. Bohužel namísto chycení této pří ležitosti za pačesy se častokrát vydáváme cestou pošetilosti hlu páků. Ono ne že bychom se nechtěli učit moudrosti chytrých, ale je tu to jedno kliknutí, které nás dostane do úplně jiného virtuálního světa, kde je to pro nás pohodlnější. Málokdo z nás má tak silnou motivaci a vůli, aby si z nepřeberného množství možností virtuálních světů zvolil ten, kde bude čer pat moudrost. Já sám jsem první z těch, kdo kliká na to jedno tlačítko a utíká k rytíři s drakem nebo ke stovkám přá tel v jiném virtuálním světě. To je nevýhodou paralelních virtuálních světů. A tak místo abychom naši identitu budo vali a dávali jí růst, často jí spíš dáváme kopance z jiných vir tuálních světů. Ze světů, kde naši reální přátelé sdílí své vyšperkované střípky ze svých jindy zcela obyčejných životů. Anebo budujeme svou iden titu na něčem, co reálně nee xistuje. Máme dojem, že jsme něčeho dosáhli a propadneme iluzi virtuálního úspěchu, který v realitě mnohdy nemá žádnou cenu. Anebo ještě hůř: budujeme si paralelní novou zcela smyšlenou virtuální identitu, do které se můžeme vžít a úplně se odpojit od reality.

A druhá oblast je oblast přátelství. Virtuální světy nám mohou udělat ohromnou službu v budování vztahů a přátelství. Díky online možnostem můžeme být nablízku lidem z celé ulice, města, státu, světa… A je to fascinující a neuvěřitelná výhoda virtuálního světa. Sám mám ve svém facebookovém virtuálním světě něco přes tisíc přátel a je úžasné, že mohu mít tolik lidí, o kterých mohu tolik vědět a se kterými mohu tak snadno a rychle komunikovat. Jenže: představte si, že se rozejdete s holkou, je vám opravdu smutno a potřebujete jen tak s někým sedět a mlčet, nebo křičet. Komu z těch tisíců přátel napíšete? Všem? Možná máte jednoho přítele, který víte, že tam pro vás bude, ale bude to stačit online?

Teď, když potřebujete podržet, povzbudit, podpořit; a zvládne to váš přítel ve virtuálním světě na druhé straně udržet celou dobu, nebo jedním kliknutím přepne někam jinam a vy zůstanete na prázdné koleji? Sami přece víte, že to samé děláte, když si s ním píšete. V sedmnácté kapitole Přísloví je psáno: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“ Ve virtuálním světě velice snadno propadneme iluzi, že máme spousty přátel, čas soužení však protříbí reálné přátele.

Začal jsem tento článek dvěma vzpomínkami. Sám jsem si v životě zažil to, že má identita i mí přátelé byli ryze ve virtu álním světě. Dnes vím, jak nešťastný a sám jsem tehdy byl. Kdybyste za mnou ale přišli v té době, hádal bych se s vámi do krve, že žiji nej lepší život, jaký mohu žít. Otázkou tedy je, co se stalo mezi roky 2007 a 2020, že jsem se dostal z virtuálního světa do toho reálného. Velký podíl na tom jistě mělo to, že jsem se seznámil s křesťany a skrze ně i s Kristem a také jsem vnímal potřebu studia a práce. Díky tomu všemu si jednoduše reálný život začal nárokovat více a více mého času. Přicházely různé pra covní i studijní úkoly, začal jsem budovat vztahy v reál ném světě a díky tomu bylo méně času na mé já z virtu álního světa.

Existuje nějaká obecná rada, jak poznat, jestli mě vir tuální svět ničí, nebo naopak buduje? Asi bych si kladl otázku, jestli mám solidní reálné vztahy a komu bych zavolal, kdyby na mne přišlo něco těž kého. A druhá otázka by byla, co určuje moji identitu – má v tom velké slovo virtuální svět? Jestli ano, pak je čas o trochu couvnout. Možná z článku vyznělo, že jsem proti virtuálním světům. Naopak. Jsem přesvědčen o tom, že na nich není apriori nic špatného a že mohou být velkým přínosem. Koneckonců hojně je využívám. Ovšem i zde platí, že mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem. A tak by možná dnes Ježíš přišel za někým z nás a řekl by: „Jdi, opusť virtuální světy a žij ve světě reál ném.“ Ne snad proto, že by byly virtuální světy špatné, ale proto, že mohou odvést naši pozornost od toho, na čem záleží. A na začátku stačí jen jedno kliknutí.

VIRTUÁLNÍ SVĚT PRO KRISTA

text KAMILA BERANOVÁ, webmaker časopisu Brána

Jsme stále více nuceni být v naší společnosti online. Virtuální svět dávno není jen něčím abstraktním, co jsme znali ze sci-fi filmů, ale stává se nedílnou součástí našich každodenních životů. V posledních letech se technologie vyvíjí bleskovou rych lostí a jsou pro nás, běžné smrtelníky, stále dostupnější a uži vatelsky přívětivější. Naprosto přirozeně, aniž bychom nad tím nějak zvlášť přemýšleli, využíváme různé online nástroje doma, v práci, v autě, při komunikaci s přáteli a také v církvi. Dělat věci online je často rychlejší, efektivnější a ekologičtější, než je dělat tradičními způsoby. Spoustu úkonů jsme schopni si zajis tit na dálku, aniž bychom museli dojít na úřad, vyplňovat papír v bance či posílat dopis poštou. Služby a nákupy si zajistíme až domů ke dveřím během pár minut a kliknutí.

Stejně jako u všech lid ských nástrojů je třeba také ve virtuálním světě hledat dobré cesty a způsoby, jak využívat prostředky, které nabízí, co nejlépe a užitečně. A přináší nám i jedinečné příležitosti právě k budo vání Božího království zde na zemi. Přínos „onlinu“ pro cír kev se ukázal ve větší míře při covidové pandemii. Pokud jsme chtěli v izolaci zůstat součástí našich společenství, byli jsme odkázáni na užívání nových technologií více než kdy dříve. A tak jsme v rámci sborů hledali cesty, jak si přiblížit různé cír kevní aktivity virtuální formou. Streamované bohoslužby se staly klíčovým prostředkem pro šíření Božího slova. Byla to první větší online výzva vůbec – přenést bohoslužby na obrazovky nejen našich domovů. Najednou šlo i snadno během jednoho kliknutí na odkaz pozvat „do kostela“ někoho, kdo by třeba osobně při jít nemohl či nechtěl. Začaly se násobně více využívat platformy pro online schůzky, virálně šířit různé klipy, chvály (Hosanna od hudebníků z celého světa), a také se objevily napříč církvemi různé osobní videomedailonky, rozhovory a podcasty.

Dostali jsme nečekaný impuls. Mnohým se podařilo reagovat, chytit tempo – a ukázalo se to v různých směrech jako dobré. To samozřejmě neznamená, že to nemá i svá úskalí, ale to by bylo na samostatné zamyšlení. Online video-streamy z bohoslužeb a křesťanských akcí byly výrazným, zásadním, ale vůbec ne snad ným posunem. Kromě finančně náročného pořízení techniky to obnáší také větší potřebu technicky a esteticky zdatných lidí,

což na druhou stranu může být dobrou příležitostí pro zapojení mladší generace, pro kterou je online svět atraktivní a přirozeně se v něm orientují. Je také důležité si uvědomit, že při součas ném velkém množství obsahů na internetu hraje nemalou roli technická kvalita zpracování. A kromě subjektivního vztahu sle dujících k nějakému místu, sympatiím a kromě dalších aspektů má právě technická kvalita přenosu zásadní vliv na to, zda lidé právě tento přenos zhlédnou, zaujme je a třeba se k němu i vrátí. Ale má to smysl. Proč?

Často si možná ani neuvědomujeme sílu toho, že internetové připojení je lidem po celém světě čím dál dostupnější. A nedi vila bych se, kdyby do budoucna sloužilo virtuální prostředí k šíření evangelia více, než si to v současné chvíli umíme vůbec představit. Když se podíváme, co se děje ve světě, na rostoucí trend počtu obyvatel žijících ve velkých světových městech, kde lidé stále více času tráví virtuální realitou, protože je to pro ně nejdostup nější možná realizace, nabírá to nový rozměr. Proto je skvělé, že se i Boží slovo a křesťanský obsah šíří online. Může se nám zdát, že nás ve střední Evropě se to zatím třeba tolik nedotýká díky pro středí, v jakém žijeme. Ale jak jsem psala na začátku, i my jsme virtuálním světem obklopeni a dnešní doba je rychlá, dynamická, a tak i změny a nové příležitosti přichází velmi rychle.

Nejde jen o mediální formáty, kterých může k šíření evan gelia využívat církev jako taková. Jde paralelně i o individuální přístup každého z nás. Pokud máme nějakou virtuální identitu (např. osobní profil na sociální síti), máme možnost působit právě i jako jedinci – křesťané v online světě. To, jak žijeme virtuálně, by dle mého názoru mělo korelovat s tím, kým jsme reálně, tedy i s tím, že jsme odevzdali svůj život Kristu. Ať už tím, co píšeme, sdílíme, nebo naopak nesdílíme, či zda se různému nevhodnému obsahu vyhýbáme. Je jedno, v jaké dimenzi se zrovna nacházíme, zodpovědnost máme stále stejnou. Neznamená to, že bychom museli psát do každé online diskuze „Jsem křesťan!“, nebo měli zveřejňovat jen a pouze křesťanský obsah. Ale je to příležitost v tom, že i ve virtuálním světě můžeme svědčit o Ježíši různými kanály a estetickými prostředky lidem, a dokonce i na opačném konci světa. A to je něco naprosto unikátního!

ZÁVODY V SEBEPREZENTACI

text JAKUB HUČÍN, psychoterapeut

Téma sociálních sítí je nesmírně složité a komplexní. První věcí, kterou je třeba vzít vážně, je, že sociální sítě se staly již trvalou součástí našeho života. Snaha je přehlížet nebo bagatelizovat nám určitě nepomůže naučit se se s nimi dobře pracovat.

Sociální sítě jsou součástí takzvaného virtuálního prostoru, tedy prostoru, který není tak úplně reálný – pohybují se v něm sice reální lidé (i když v poslední době se setkáváme čím dál více s tím, že osoba, se kterou komunikujeme, nemusí ve skutečnosti vůbec existovat), na druhou stranu je to prostor, který si můžeme utvářet a dotvářet po svém. Můžeme se ukazovat tak, jak nám to vyhovuje, dokonce se můžeme vydávat za někoho úplně jiného, a tak klamat a manipulovat svým okolím.

Sociální sítě jsou svými neomezenými možnostmi přitažlivé zejména pro mladého člověka, pro něhož je ale zároveň typická určitá nejistota spojená s hledáním vlastní identity a místa ve společnosti. A pokud jsme si nejistí sami sebou a svým místem mezi druhými, máme tendenci obraz o sobě upravovat a ukazo vat to, o čem si myslíme, že to druhé zaujme. Na sociálních sítích tak mohou vznikat poněkud zvláštní závody v sebeprezentaci, kdy jednotliví účastnící soutěží mezi sebou, kdo bude mít více

Sonda do života

teenagera

Kolik času denně trávíš u počítače nebo na mobilu?

Záleží na tom, jestli jde o všední den, nebo víkend. Ale přes týden bych řekl něco okolo dvou hodin a o víkendu maximálně tři.

Jaká aktivita ve virtuálním světě ti zabírá nejvíc času? Instagram, TikTok.

Co ti to dává? Proč sociálním sítím ten čas věnuješ?

Např. o politice se dozvídám pouze z Instagramu, udržuje mě to většinou infor movaného, co se ve světě a obecně děje.

cool zážitků, videí, obrázků. Nikdo se nechce nechat zahanbit tím, že druzí toho mají a zažívají více. A zde je určitě na místě znovu říci, že prezentované obrázky a zážitky zpravidla skuteč nou realitu až tak úplně neodrážejí a často jsou různými způsoby „vylepšené“ (např. úpravou fotografií).

Tlak na sebeprezentaci je tedy jedno riziko spojené s užívá ním sociálních sítí. Další se týká způsobu komunikace. Sociální sítě bezesporu komunikaci v určitém slova smyslu velmi usnad ňují. Není problém téměř kdykoli navázat kontakt s kýmkoli, ať je kdekoli. To samé, co vnímáme jako určitou přednost, ale zároveň může být i rizikem. Taková komunikace totiž není nijak ohraničená

ROZHOVOR

Dost tím relaxuju, prostě si zapnu třeba TikTok a odpočívám u toho… Často když už hraju na PC, tak hraju s kamarády, a to mě baví. Rovnou se bavíme o životě atd.

Když říkáš o životě – tak o čem nejvíc? Například o tom, co budeme mít zítra, hodně o hře, co zrovna hrajeme, a také o holkách. Ale to musíme mít náladu.

Jaké hry hraješ a proč zrovna ty? League of Legends a Valorant. Jsou to hodně známé hry a hrajeme je proto, že spo lečně bojujeme proti nepříteli a stoupáme divizemi výš.

Je něco, co této činnosti obětuješ? Většinou je to můj čas na důležitější věci.

Co považuješ za důležitější věci? Rodina, přítelkyně, škola, cvičení.

Vyrovná se to, co ti to dává, tomu, co ti to bere? Spíš ne.

Proč v tom tedy pokračuješ?

Někdy se odreagovat prostě musím. Proto prostě i když vím, že je to špatně, tak si zapnu PC nebo mobil.

Jak bys definoval přátelství? Něco víc než kamarádství. Spolehlivost, důvěra.

Máš víc přátel v reálném, nebo ve virtuálním světě? V reálném.

Žiješ svůj život, jak ho žít chceš?

Jsi šťastný?

Myslím, že na sobě ještě musím hodně pracovat, abych mohl říct, že jsem 100%

MARTINA (18 let, CB) se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

a strukturovaná. Jsme zvyklí na to, že vzájemná komunikace má určitou dynamiku a určité hranice – začíná, probíhá a pak končí, případně v nás ještě doznívá. Komunikace na sociálních sítích ale tuto přirozenou dynamiku nemá. Zpráva z chatu může přijít kdykoli, takže nás nutí být stále ve střehu a kdykoli připravení reagovat. Tato pozice je ale velmi náročná a stojí nás hodně ener gie a prakticky nám to neumožňuje se od sociální sítě odpojit. Zároveň nám to brání věnovat svoji pozornost něčemu jinému. Zajímavé jsou reflexe mých dětí, které vidí své spolužáky, jak jsou trvale upoutáni k mobilu a kdykoli pípne, okamžitě reagují. Samy mluví o tom, že tito jejich spolužáci vlastně v životě pak nestíhají pořádně dělat nic jiného, protože mají svoji pozornost trvale zaměřenou na sledování zpráv ze sociálních sítí.

Neexistuje žádné jednoduché řešení ani žádná jednoduchá rada, jak se sociálními sítěmi zacházet a jak se vyhnout jejich rizikům. Je ale dobré reflektovat, že větší potřebu sebeprezen tace před druhými bude mít člověk, který si je málo jistý sám sebou. Když to otočíme – dobrou prevencí před tímto rizikem je podpora mladých lidí a budování jejich vnitřní sebedůvěry. Čím více si budou přirozeně jistí sami sebou, tím méně budou potřebovat soupeřit s druhými. A zároveň vědomí, že virtu ální prostor nám zprostředkuje virtuální prožitky, ale nemůže nás skutečně emočně nasytit, nás vede k podpoře přirozených aktivit a přirozené komunikace u mladého člověka. Opět platí – čím kvalitnější bude jeho emoční sycení ze skutečné reality, tím menší bude jeho potřeba utíkat do reality virtuální. ■ šťastný. Jsem spokojený tak na 80 % se svým životem a jak ho žiju.

Jakou práci na sobě tím myslíš? Co tě udělá šťastnějším?

Chci abych se mohl ohlédnout za nějakou překážkou nebo výzvou, kterou jsem měl zdolat a nějak jsem ji zdolal, a mohl si říct, že jsem to udělal jako chlap, ne jako kluk. Šťastnější mě udělá, když budu pro někoho vzorem.

Chceš, aby takto žily svůj život jednou i tvoje děti? Budeš je v tom podporovat?

Chtěl bych, aby byly tak nekonfliktní a kamarádské jako jsem já, ale chtěl bych taky, aby měly trochu větší motivaci do těch nepříjemných věcí, které jsou občas náročné udělat, ale dělat se musí – např. škola, učení, práce… Nechci, aby byly zkla mané samy sebou a chci, aby věděly, že jsou schopné všeho, pokud si za tím půjdou.

Jaké místo má ve tvém životě vztah s Bohem? Snažím se, aby byl na prvním, ale okolní vjemy to často kazí. Ale i tak si myslím, že to mám dobře nastavené. ■ →

Pár dní offline

ŠIMON PRAŽSKÝ, student MFF UK

Před několika lety jsem si uvědomil, že sociální sítě mi do života zasahují možná trochu víc, než bych chtěl. „Ty jo, nejsem já závislý?“ proletělo mi hlavou. „Né, já a závislý? Hloupost, já přece nemůžu být závislý! … No, vydržím bez toho týden?“

Ten týden jsem vydržel, nicméně jsem si musel přiznat, že jsem závislý asi opravdu byl. Zjistil jsem ale, že život bez sociálních sítí, zpráv, psaní si a scrollování a bez postů, které stejně nepotřebuju vidět, má své kouzlo – po hodně dlouhé době díky tomu moje hlava trochu zpomalila a dalo mi to zvláštní klid. Proto od té doby čas od času strávím pár dní offline.

Dalším důvodem k omezení se v této oblasti je pro mě fakt, že jsem to já, kdo je produktem sociálních médií – těm nejde o to, abych já mohl používat jejich služby, ale aby ony mohly prodat moje oči a mysl inzerentům. Jejich algoritmy jsou navržené tak, abych na nich strávil co nejvíc času, kliknul na další věc, další a další… je to jako nekonečné bludiště, ze kterého se lze dostat jedině tak, že řeknu: dost. A tak se sám sebe ptám: mám kontrolu nad tím, čemu věnuji čas? Komu nebo čemu sloužím? A jak si mohu vybrat, komu sloužím, pokud už sloužím někomu nebo něčemu jinému? Je potřeba umět si nastavit hranice.

V čem nacházím svoji hodnotu? V počtu lajků, které dostávám, v počtu virtuálních přátel a followerů, nebo v počtu lidí, se kte rými si píšu najednou? Nechávám se ovlivňovat svými vrstevníky, nebo jako světlo světa ovlivňuji já je? V mém srdci je hlad po při jetí a kontaktu s lidmi. Otázkou je, jak a čím si ho vyberu nakrmit. Hledám uspokojení svých potřeb u Něho, nebo se snažím zaplnit tu bezednou jámu lajky? A to je řeč jen o sociálních médiích. Je jednoduché si psát s pěti lidmi najednou, aby člověk zapomněl na svoji prázdnotu. Když hned neodepíše jeden, odepíše někdo jiný. Já ale raději volím skutečné lidi, které mohu vidět osobně a na kterých mohu pozorovat opravdové emoce, které přes wi-fi, ethernetovým kabelem a dokonce ani optickým neprojdou. A tato rozhodnutí ovlivňují můj pohled na svět. Umím se zastavit a jen tak být. A mám díky tomu přátele. A umím díky tomu být sám.

To, co říkám, není populární. Vím to. Ale co je mým úkolem? Jít proti proudu jako ten, koho následuji, nebo se nechávat strhávat lidmi, kteří většinou ani nevědí, kam jdou? Jen říkám, co mi v mém životě pomáhá dostát tomu, podle čeho jsem se rozhodl žít, a co mi pomáhá zacházet se svým časem jako se vzácným darem aspoň o trochu lépe.

Co takhle dát si jeden den bez mobilu, zavřít ho do šuplíku, nechat ho doma a zjistit, jak moc můj život ovlivňuje? Nebo co týden bez jakéhokoli připojení k internetu? Nebylo by to osvobozující? Zkus to.

připravila KAMILA BERANOVÁ

„Podle mě ne, protože v realitě se nějak člověk chová – a to, že je na sociálních sítích, ho nijak neovlivňuje v tom, že se chová tak, jak se chová. Například když si s někým píšu, tak si s ním píšu tak, jako kdybych se s ním normálně bavil.“ Pepa, 16 let

„Ano. Hlavním rozdílem asi bude, že na sociálních sítích dokážu psát lidem věci ať už o sobě, nebo i celkově, které bych v rea litě nedokázal někomu říct.“ Adam, 17 let

„Drobný rozdíl u sebe vidím. Přes zprávy můžu napsat i to, co se bojím říct, a víc se odvážím, protože ten druhý nevidí moje emoce a já jeho. Ale snažím se psát tak, jak bych i ve skutečnosti mluvila.“ Adéla, 14 let

„Doufám, že v tom, jaká jsem v realitě a na sociálních sítích, žádný rozdíl není, nebo tedy – o to se snažím. Ale přece jenom z jakýchkoli fotek a videí nikdy nepoznáme člověka úplně. Když jsem byla mladší, hodně jsem se s lidmi na sociálních sítích srovnávala. Teď už díky Bohu mnohem víc znám a vidím svoji pravou hodnotu. Právě kvůli této mojí zkušenosti se snažím sdílet realitu, jak to jen dokážu – nejen to krásné a povedené. Nemůžu ale říct, že je vždycky jednoduché sdílet to „nedokonalé“. Ale nechci tvořit další instagramový profil, který přivede lidi k pocitu, že jsem doko nalá. Naopak bych chtěla, aby viděli nedo konalou realitu a to, že mě Bůh i přesto miluje stejně jako je.“ Miriam, 18 let „Myslím, že spousta lidí napíše mnohem víc, než jsou schopni říct v reálu, protože se nestydí. Já sama se snažím říkat vše napřímo do očí.“ Káťa, 14 let

„Ne, rozdíl v tom moc nevidím. Snažím se na sociálních sítích vypadat co nejvíc přirozeně, tak jako v reálném životě. Nic nepředstírám.“ Nela, 18 let

„Žádný rozdíl asi nevidím. Snažím se být stále stejný jak na sociálních sítích, tak i v reálu.“ Matyáš, 16 let

„Chovám se určitě jinak. Víc si na lidi dovolím. V reálu, kdybych měl některé věci říct napřímo do očí, bych byl dost často ,někde v koutě‘.“ Štěpán, 13 let

„Určitě ano. Sociální sítě jsou ve virtu álním prostoru, kde si můžeme dovolit mnohem víc a jsme jinačí. Můžeme lidem třeba nadávat, máme odvahu jim cokoliv říct, přestože do očí bychom se jim to říct báli. Rozdíl vidím ve svém chování a pří stupu k lidem.“ Standa 17 let

„Těžko posuzovat. Z mého pohledu, mys lím, rozdíl není, ale je možné, že by to jinak viděl nějaký můj kamarád, to nemohu posoudit. :) Baví mě nad něčím debatovat,

a to mnohdy i na sociálních sítích. Tam je to pro mě možná těžší v tom, že se tam setkávám dost často s odlišnými lidmi, než jsem já, zatímco debata na živo je obvykle s přáteli. Ale snažím se hlídat a vyhýbat se zbytečnému odsuzování pro jiný názor. :) Už se mi párkrát stalo, že mi někdo vyčítal, že se na facebooku vůbec do těch diskuzí zapojuji, když je to ztráta času. Ale taky se mi už stalo, že mi někdo s úplně odliš ným názorem odpověděl slušně s tím, že protože ho nečastuji urážkami, tak mi odpoví. :) Taková debata se mi líbí i s člově kem s naprosto jinými názory, a to obvykle zažívám spíše na těch sociálních sítích. :) Dále mám možná raději konverzaci jeden na jednoho, což mnohdy naživo v davu lidí není moc možné, takže tam mi to taky umožňují sociální sítě. Ale znovu si nemy slím, že bych se choval jinak. Naživo jsem méně otevřený, ale možná právě proto, že to neruší okolí.“ Ondřej, 24 let

„Snažím se být autentická v tom, co lidem píšu nebo sdílím online. Nic online „nehraju“ ani třeba nedělám strojené fotky. Na druhou stranu si uvědomuji, že na lidi kolem mé příspěvky mohou dělat jiný dojem, než jaká je skutečnost. Třeba na Instagramu to skoro může vypadat, že žiju ideální život, nemám starosti a tak, protože jsem hodně pozitivní člověk, takže přirozeně i mé příspěvky jsou vět šinou focené a psané v pozitivním duchu. A to může být klamavé. Ale nedělám to schválně, je to jen o tom, že když mám zrovna čas a chuť, tak sdílím víc – a spíše ty hezké věci. Naopak když nemám náladu, nebo jsem zaneprázdněná, tak přirozeně nic nepostuji. Takže potom to může vypadat, že se mám pořád jenom dobře…“ Anička, 23 let

Je rozdíl mezi tím, jaký jsi na sociálních sítích a jaký jsi v realitě? Jestli ano, tak v čem?

PŘEDSTAVUJEME

RADA CÍRKVE BRATRSKÉ

Představujeme vám poslední tři členy aktuální Rady CB. Prostřednictvím několika otázek vás necháme nahlédnout do cesty, která je dovedla až do vedení církve.

1) Jaká byla vaše motivace pro přijetí služby v Radě CB?

2) Jaká cesta k této službě vedla?

Projevilo se na ní nějak Boží vedení?

3) Pro kterou konkrétní oblast služby v církvi cítíte Boží povolání? Co vám nejvíc leží na srdci?

Ing. Jan Drahokoupil CB Černošice, člen Rady CB

1) Pán Bůh si volá lidi do služby růz ným způsobem. Při čtení Písma, na modlitbě, jasným osobním zavolá ním. Používá k tomu však i jiné slu žebníky. A to byl můj případ. Službu v Radě jsem neměl ve svém dlouhodobém hledáčku ani jsem po ní nijak neprah nul. Spíš jsem si pro ni připadal nedostatečný. Proto jsem také několik dřívějších výzev odmítl. Nyní však zavolání bylo natolik silné, že by mi přišlo, že bych se již Boží vůli protivil, kdybych do toho nešel. Takže s velkou pokorou, „bázní a třesením“ jsem se na tuto cestu dal.

2) Že budu nějakým způsobem v církvi sloužit, jsem přijal hned v mládí na začátku své cesty s Kristem. Jaká služba to bude, jsem nevěděl. Inspiroval mne můj tatí nek, když říkal, že v církvi dělá to, co je potřeba, na co však není dost pracovníků. Tento přístup mne dovedl do rozmanitých služeb. V různých sborech, na senio rátní či celocírkevní úrovni, i v jiných křesťanských orga nizacích. Náš Pán je mi velmi milostiv. Dává mi ve službě zažívat radost. A nezáleží na tom, zda dělám zrovna něco manuálně nebo třeba mám kázání. Jsem velmi rád, že stejnou radost mi Pán dává i při službě v Radě.

3) Na srdci mi leží dvě velká témata: Prvním je rozvoj a podpora služebníků v církvi. Smím již přes pět let pracovat s našimi vikáři a na úrovni sboru s novými vedoucími pracovníky. Ještě delší dobu se

rozvojem leaderů zabývám v rámci své profese. Druhou oblastí je spolupráce. Zejména mezi sbory v rámci seni orátů, zároveň i mezi Radou a sbory či mezi naší církví a dalšími, například misijními organizacemi.

V Radě pracuji prvním rokem, tak věřím, že se moje role ještě vyprofiluje tak, abych mohl být církvi k užitku.

Ing. Tomáš Hurta CB Vsetín-Maják, člen Rady CB

1) Hlavní motivací bylo pokračo vat v započaté práci a také to, že jsem osobně získal mnohé požehnání ze setkávání s bratřími v Radě, ale i s dalšími služebníky, kazateli a staršími. Proto pro mě bylo roz hodování, zda kandidovat i v dalším volebním období, lehčí, něž když jsem se rozhodoval poprvé. Měl jsem již nějakou předchozí zkušenost. Přesto jsem se za to modlil a předložil to Pánu Bohu tak, že já osobně bych do toho ještě šel, pokud to však On vidí jinak, tak ať mi dá stopku.

2) Za předchozí období jsem zjistil, jak to v Radě chodí, trochu jsem se zorientoval v církvi a jak jsem již uvedl, přijal jsem mnoho dobrého ze setkávání s bra třími v Radě, na pastorálkách i ve sborech. A jelikož souzním s vedením církve tak, jak to dělá David Novák, rozhodl jsem se ještě pokračovat. Když jsem byl před čtyřmi lety osloven, zda bych kandidoval do Rady CB, bylo to pro mě trochu překvapivé. Nikdy jsem neuvažo val o tom, že bych měl někdy vstoupit do vedení církve a ani jsem v tom smyslu nepodnikal žádné kroky. Když však ta nabídka přišla, musel jsem to poctivě zvažovat a modlit se, zda je to cesta pro mě. Po nedlouhém čase jsem dostal Boží pokoj do svého hledání, bez ohledu na to, zda budu, nebo nebudu zvolen. A tak jsem kandida turu přijal, a nakonec byl i zvolen.

3) Pokud vezmu ty praktické potřeby, jako stavař jsem zapojen do stavebního odboru. Celý svůj pro

fesní život se pohybuji v podnikatelském prostředí, takže mám přehled a zkušenosti z mnoha oblastí, které jsou potřeba i pro praktický život církve. V duchovní oblasti vidím své místo v modlitební podpoře a v povzbuzo vání druhých bratří a sester, kazatelů, sborů, starších na cestě za Kristem.

RNDr. Mgr. Jaroslav Pokorný CB Těšín, člen Rady CB

1) Mnoho let jsem jako křesťan pro žil v jiných denominacích a až v roce 2008 jsem se stal členem CB. O čtyři roky později jsem vstoupil do vikariátu a v roce 2014 byl ordinován za kazatele CB. Proces to byl docela rychlý, a tak když koncem roku 2016 zaznělo na našem staršovstvu, že bych mohl kandidovat do Rady CB, odpo věděl jsem, že o tom jsem vůbec nepřemýšlel, ale že to do budoucna nevylučuji. Zanedlouho se na regionálním staršovstvu (těšínský seniorát má tu výsadu, že přímo nominuje dva kandidáty) přihodilo něco obdobného a moje odpověď byla stejná.

2) Pár týdnů nato mi přišel mail z volební komise, že jsem dostal nějaké nominace z církve. Tehdy jsem začal vnímat, že by mohlo jít o Boží záměr, což mne vedlo k pře mýšlení a modlitbě. Měl jsem docela chuť (a snad i nějaké vlohy) zapojit se do nadsborové práce a došlo mi, že odklá dat to do budoucna v mém tehdejším věku 52 let asi není nejlepší nápad. Pokud se už zapojit, tak v době, kdy je ještě nějaká síla a odhodlání… Tak jsem nominaci přijal s tím, že jsem spíše počítal, že zvolen nebudu, ale ať se naplní Boží vůle. A nakonec jsem zvolen byl (těsně, ale přece).

3) Nyní jsem v Radě už druhé období a na srdci mi leží hlavně služebníci, jejich povzbuzení a růst. Jde zejména o vikáře, kazatele, celocírkevní pracovníky a kaplany. To se snažím uskutečňovat při rozhovorech na Radě, ale teď nově i v roli vedoucího Odboru pro vzdělávání. Druhou oblastí, která mi je blízká, je vizitační práce na sborech, zvláště rozhovory se členy, hledání toho podstatného, co v životě daného sboru je (či chybí), a snaha pomoci uvidět sborům nějaké výzvy k rozhodování či kroky k činění, skrze které je Bůh může vést dál.

EKUMENA

srpen

září 2022

LETNICE V DVOJMĚSTÍ

Je to skoro deset let, co nás Duch zavál do Staré Boleslavi, která s Brandýsem tvoří dvojměstí nad řekou Labe kousíček od Prahy. Stěhovali jsme se jako kazatelská rodina už po několi káté, tak v tom máme praxi. Nejdřív obejdeme ekumenu a pak se zapojíme do nějaké neziskovky nebo sportovního klubu, abychom mohli mít vztahy také s lidmi mimo církev. Děti ako rát začaly chodit do školy, tak se skaut jevil jako dobrá volba. Dostal jsem tip, zda bych se mohl setkat s absolventem Kurzu Alfa, sousedem, který potřeboval duchovní doprovod. Tak jsme se s Tomášem začali scházet. Napadlo nás uskutečnit Alfu

v našem městě. Oslovili jsme také ekumenu a kupodivu se připojili i ostatní křesťané. Pán Bůh to dopředu připravil. Před několika týdny pár katolíků absolvovalo seminář, jak dělat Alfu, ale sami si netroufli. My ano, tak se připojili. Tak naše ekumena začala. Před Vánoci přišly sestry Vincentky, zda bychom udělali bohoslužbu bezdomovcům. Bezva, zapojily se i naše děti. Nato jsme iniciovali pár seminářů pro matky samoživitelky z Charity a začali pomáhat s potravinovou bankou. Kazatel CB jim vidi telně nevadil, tak mě začali zvát – třeba na kázání do starobo leslavského mariánského kostela. Důraz na Ježíše Krista, jedi ného prostředníka mezi Bohem a lidmi, se jim moc líbil. (úsměv) Letos během Aliančního týdne jsme přišli s nápadem slavit společně Letnice. Povedlo se! Bylo to poprvé, co se církev v našem dvojměstí a okolí sešla ke společné bohoslužbě pod širým nebem. Na piknik jsme šli pozvat lidi „mezi ploty“. Přišlo asi sedmdesát dospělých, křesťané šesti církví, ale také lidé z okraje společnosti, uprchlíci, bezdomovci, takoví, kteří by běžně do kostela nepřišli. Znáte příběh o muži, který připravil velikou hostinu, ale pozvaní nechtěli přijít? Pán řekl služební kovi: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ Věřím, že Svatodušní shromáždění bylo novým impulzem pro církev ve městě vyjít „mezi ploty“ a sdílet se všemi evangelium.

RADEK NOVOTNÝ

form

OTCOVO SRDCE PRO DUCHOVNÍ AKCE

Jako křesťané o Boží lásce víme, faráři o ní káží, ale zažíváme skutečně tuto Boží lásku ve svém životě? Co to znamená prakticky, že je Bůh náš nebeský Otec, může to nějak změnit můj život? Co mi brání vztahovat se k Bohu jako milujícímu Otci? Právě na toto téma se zaměřují semináře „Otcovo srdce“, které do Česka při vezl Jeff Scaldwell a manželé Vicki a Robert de Hoxa rovi. Tyto semináře jsou už dlouho dopředu plně obsa zeny, i proto se organizátoři rozhodli uspořádat jeden seminář speciálně pro duchovní, příp. i jejich manželky či manžely.

Evangelický farář Petr Chlápek v Novém Městě pod Smrkem se podělil o to, co na semináři prožil:

„Moc jsem si od toho pětidenního programu nesli boval. Cestou jsem si představoval krásné katolické obřady, nekonečné modlitby, s tím, že třeba dojde i na flagelantské kousky a procvičím si zase po letech kolena. Dělám si legraci. Ale prostě jsem jako pro testant spíš počítal s tím, že to bude unylé, hezké, tichoučké, hlavně o pokoře a meditativní. Jenže pak jsem dorazil večer na místo a doslova mi spadla brada! Moje očekávání bylo všechno možné, jen ne tohle. Místo konání tenkrát pořadatelé vybrali v překrásné lokalitě Jizerských hor, ve františkánském klášteře v Hejnicích. Při vstupu do budovy jsem oněměl, neboť namísto typické církevní stavby po tzv. „křesťanské rekonstrukci“ jsem se nacházel v prvotřídním hotelo vém zařízení s vlastním vybaveným pokojem a v kláš terní jídelně nás čekaly doslova hody. Ale hlavně to byly hody duchovní. Program byl plný osobní zkušenosti. Žádné teoretizování a teologické průjmy. Prostě jsem na vlastní uši slyšel mluvit lidi, kteří svědčili o tom, co pro ně Pán Bůh udělal – a já jim to pro změnu uvě řil. Osobní povzbudivá zkušenost je darem pro člověka, který je hladový a vyhaslý. Takže, co se ticha a odří kání týče, moc jsem si ho neužil. Všechno bylo jinak, než jsem si představoval, a když to myslíme s Bohem vážně, vždycky je všechno tak nějak jinak, a dlužno dodat, že lépe.

S Bohem jsem se po delší době zmatků smířil. Tou dobou se mi rozpadla rodina a procházel jsem opravdu temným údolím. Potřeboval jsem vidět světlo na konci té cesty a ujištění, že co nevidím já, vidí někdo jiný. A to

jsem dostal. Prožil jsem tam tenkrát Boží navštívení a ujištění a dostal odvahu ke konkrétním rozhodnutím. Skrze osobní službu jsem prožil potvrzení od nebeského Otce, že jsem Jeho syn, On zná mou cestu a věří mi. To prostě v knížkách nevyčteme. To je dílo Ducha sva tého, a proto na to nikdy nezapomenu. Všem, kdo stojí o nějakou formu „restartu“, toto setkání s Otcovým srd cem vřele doporučuji. Můžete se stáhnout a užít si to v klidu, nebo naopak můžete vstoupit do dění.

Pro mě osobně to mělo i jiný rozměr. Na semináři byl i volný čas na procházky. Při jedné z nich jsem se právě procházel po pastvinách nad Hejnicemi cestou do lázní Libverda. Modlil jsem se, dotazoval. Srdce se mi zalilo štěstím a ujištěním, že mi Pán urovná mou stezku a že na něj mohu vložit všechnu svou starost. Tehdy jsem se rozhlédl po tom krásném kraji pod Jizerkami a řekl jen tak na půl úst: „Pane, tady je mi tak dobře, tady se mi s Tebou tak líbí. Kdybych tak mohl někdy sloužit na tako vém překrásném místě…“ No, a co myslíte? Za tři roky jsem nastoupil jako farář na sbor za kopcem a prožívám zde naplněný život, za který jsem tenkrát jen prosil. Svět není ideální a zasazuje nám rány, ale Otcovo Boží srdce se nám ukázalo a udělalo místo každému z nás. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, a už vůbec jsem nevěděl, že mou cestu už dávno nachystal. Proniknout do Božího otcovského srdce je dobrý nápad. Moc dobrý nápad! Toto setkání řadím k těm zcela zásadním ve svém životě. I my faráři si potřebujeme někdy nechat pomoct. Psychologie je dobrá pomůcka, ale nenahradí čas s Bohem, usilovnou modlitbu, bytí v jeho blízkosti.

Všem to vřele doporučuji. A kdo nemá rád moc vřelosti, může se klidně víc oddávat procházkám a program vychutnávat po svém. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Děkuji svému staršovstvu, které nejspíš ani nevědělo, co činí, když mě na seminář vyslalo, ale Boží otcovské srdce to vědělo. A na tom nejvíc záleží, protože On o nás stojí ze všech úplně nejvíc. Díky Bohu za podobné příležitosti.“

DANIELA KENNINGOVÁ, ČCE Olomouc ■

srpen

KONCERT

září 2022

VINESONG VE STRÁŽSKÉ VĚZNICI

V pátek dne 3. června v odpoledních hodi nách se ve věznici Stráž pod Ralskem konal koncert pro odsouzené. Ti byli zvlášť vybráni kaplanem věznice ve spolupráci s vychovateli. Během koncertu si účastníci mohli poslech nout písničky, které jim přijela zahrát zahraniční kapela Vinesong.

NA VÝŠINÁCH VYŠEHRADU

V sobotu 28. května 2022 se pražský Vyšehrad rozezněl zvuky křes ťanského open-air festivalu Na Výšinách. Po Letné, Vítkově a Petříně se na Vyšehradě jednalo již o šestý ročník této akce. Celý den byl paralelně na třech pódiích k vidění a hlavně k naslouchání zajímavý program. Hudbu zajišťovala řada známých muzikantů, ale i začí najících talentů. Na hlavní scéně tak nechyběly známé křesťanské kapely jako ESPÉ, Noemiracles nebo ONMY a Vyšehradem zněly chvály. Letos hudební scénu obohatil i zahraniční host britský raper Faith Child.

Plno bylo ale i na vedlejších scé nách, kde návštěvníky kromě kon certů zaujaly také zajímavé přednášky a semináře. Témata „bez cenzury“, jak dopředu upozorňovali pořadatelé, se nevyhýbala palčivým otázkám cír kev a homosexualita, partnerské vztahy, vnímání vlastní hodnoty, skan dály v církvi, zlo a těžkosti… zazněly tam otázky jako: Můžu i já slyšet Boží hlas? Blíží se konec světa? A jak vlastně křesťanství pohlíží na sex a part nerské vztahy? Za mikrofonem se vystřídali například Pavel Eder, Pavel Hošek nebo manželé Monika a Jakub Vejmělkovi.

Již tradicí festivalu je služba modlitbou a duchovním poraden stvím, rozšíření se oproti minulým ročníkům dočkala odpočinková zóna. Nechyběl ani prostor pro děti.

Festival organizoval tým křesťanů z různých sborů a denominací ve spolupráci s řadou organizací a církví pod záštitou organizace Mládež pro Krista. Znovu se zde podařilo vytvořit prostor pohody, ve kterém se lidé mohli přiblížit Ježíši Kristu a osobně jej poznat, prostor, kde mohli poznat církev bez předsudků takovou, jaká skutečně je, prostor, do kte rého mohli lidé pozvat i své hledající přátele. Vstup byl zdarma. ■ EVA ČEJCHANOVÁ

Vinesong vlastně ani není hudební sku pina, je to spíše církevní hnutí. Jde o tým misi onářů z různých zemí, kteří evangelizují pomocí hudby. Skupina jezdí po celém světě a je známá

svojí vřelostí a skvělými vokály, které k sobě dokonale ladí. Zpívají nejen v angličtině, ale i v jazyce země, kde zrovna vystupují. Koncert ve věznici byl uspořádán ve spolupráci s míst ním kaplanem Martinem Škodou a zúčastnila se ho více než stovka odsouzených. Koncert vzbu dil značný zájem a výborná atmosféra tohoto nevšedního kulturního zážitku pokračovala i během následných rozhovorů, které se roz proudily mezi odsouzenými a misionáři bezpro středně po skončení vystoupení. Koncert, který byl zakončen kaplanem věznice modlitbou za věznici, zaměstnance a odsouzené, vzbudil cel kově pozitivní ohlas a zvýšený zájem odsouze ných o další duchovní službu ve věznici.

Poděkování přirozeně patří všem, kteří se na organizování celé akce podíleli, vedení věz nice, vedení Oddělení výkonu trestu, a také všem dozorcům a vychovatelům, kteří nemalou měrou přispěli k hladkému průběhu tohoto nevšedního hudebního vystoupení.

MARTIN

Nform

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE

červen 2022

▪ Rozhovor se slovenskou Radou Proběhlo společné setkání Rady CB ČR a Rady CB SK. Cenné bylo, že se podařilo po době pandemie opět navázat vztahy a otevřené rozhovory, v čemž chtějí obě Rady aktivně pokračovat. Zástupci obou Rad se nejprve informovali o dění v obou zemských částech Církve bratrské, zvláště pak o konkrétní pomoci Ukrajině.

Ukázalo se však, že dvouleté korona virem vnucené přerušení vztahů narušilo nejen informovanost, ale také dřívější důvěru, což se podařilo v Hustopečích napravit, takže bylo možné otevřeně hovořit i o bolestných stránkách vztahů a o tom, co se zrovna odehrává v Čechách i na Slovensku. Podrobně a zvlášť se diskutovala situace po nezvolení nového předsedy a tím ani nové Rady na Slovensku. Obě Rady se za sebe vzá jemně modlily.

Rada CB ČR vzala také na vědomí zprávu o zrušení ordinace slovenskou konferencí bratru Ĺudovítu Fekete k 14. 5. 2022.

▪ Rozhovor o vikariátu Po rozhovoru s Tomášem Luběnou o vikariátu Rada rozhodla o přijetí bratra do vika riátu od 1. 9. 2022 ve Sboru CB v Hranicích, zatím bez úvazku. Vedoucím vikariátu je Ladislav Melkus, mentor bude jmenován dodatečně. Během léta bude dohodnut se sborem termín uvedení do vikariátu.

▪

Vizitace

Rada schválila vizitační zprávy ze Sborů CB v Praze 3 – Žižkov v Litomyšli a následně per rollam zprávu ze Sboru CB v Praze 1. Roman Toušek informoval Radu o posledních úpravách pracovního →

CÍRKEV BRATRSKÁ

NOVINKY Z VÝROČNÍ KONFERENCE CB

Výroční konference Církve bratrské se letos konala v termínu 20.–21. května 2022 v Hradci nad Moravicí pod organizační taktov kou opavského sboru CB. Po covidovém provizoriu let 2020 a 2021, kdy byla konference pouze jednodenní, se tedy forma opět vrátila do původního standardu.

Hlasování Konference se účastnilo 166 delegátů ze všech sborů CB z celé republiky, takže pro přijetí návrhů a změn bylo potřeba nej méně 84 hlasů. Rada CB předložila konferenci celkem pět návrhů. Výsledky hlasování konfe rence jsou následující:

1) Byla zvolena nová volební komise v sestavě: Petr Geldner, Miloš Hejzlar, Tomáš Holubec, Ondřej Pavlíček a Martin Tabačan. Konference ji pověřila přípravou a uspo řádáním předstihových voleb v roce 2024 a voleb zbýva jících členů Rady CB v roce 2025. Zvolení nové komise si vynutila rezignace většiny členů předchozí komise.

2) Konference zřídila místo pro celocírkevního pracov níka pro Odbor pro obnovu sborů. Během funkčního období bude toto místo obsazeno na poloviční úvazek. Nebyl přijat pozměňující návrh Sboru CB v Praze 5, aby tímto pracovníkem musel být nekazatel.

3) Za stejných podmínek, včetně odmítnutí stejného pozměňova cího návrhu, konference zřídila místo pro celocírkevního pracovníka Odboru pro zakládání stanic.

4) Konference uložila Radě zajistit plný úvazek pro pozici šéfredak tora časopisu Brána.

5) Konference schválila prodej části pozemků v areálu Chvaly. Současně bude ukončena platnost stávající nájemní smlouvy z roku 2009 (na 60 let), která bude nahrazena jiným ujednáním. Odblokovala se tím stávající situace, která komplikovala rozvoj areálů. CB bude moci disponovat nově uvolněnými pozemky, což umožní rozvoj Bethesdy, ETS a Pražského Tyrannus Hall.

Hlasovalo se i o návrhu na změnu Řádu CB a jeho pozměňova cím návrhu Sboru CB v Praze 5, konkrétně o podobě členského slibu. Výsledkem obou hlasování je, že členský slib zůstává beze změny. Slavnostní ordinace konferencí nově schválených kazatelů zakon čila první den konference.

srpen–září 2022

Sobota začala stejně jako pátek bohoslužbou a dopoledne pak patřila semi nářům (o rozdělení sborů, době postcovidové a Ukrajině).

Konference se nesla v otevřeném a velmi přátelském duchu. ■

EVA ČEJCHANOVÁ

NOVÝ VOJENSKÝ KAPLAN ZA CB

Když jsem se v roce 1998 ujal služby vojenského kaplana, považoval jsem za svůj úkol mj. hledat v církvi svého vhodného nástupce. Vytipoval jsem si několik vhodných kazatelů z CB, které jsem viděl jako ideální pro službu v armádě. Mezi nimi byl na čelním místě Honza Valeš. Tehdy mě ale s díky odmítl, protože právě přijal povolání jít dělat ředitele na ETS. Po letech jsem dál marně sháněl svého nástupce. Honza zrovna slíbil službu na Smíchově, a tak se mi vidina jeho služby v armádě opět rozplynula. Neztratil jsem ale své přesvědčení, že on patří k velmi vhodným adeptům pro službu vojákům. Když končil na Smíchově, jeden požeh naný bratr mi dal echo a mně se po 16 letech tato vize naplnila.

Honza se ujal služby s vervou sobě vlastní. Představil se velení jednotky a systematicky pokračoval u svých vojáků. Zapojil se do všeho, co se v jeho jed notce koná, vojáci se s ním rychle začali seznamovat a brzy se stal nedílnou sou částí jednotky. Jeho služba ihned začala nést ovoce v blízkých kon taktech se štábem i s vojáky na jednotlivých rotách. Ohlasy jeho služby byly zjevné.

Honza prošel všemi testy, aby prokázal, že je zdravý, fyzicky i duševně zdatný, že vyhovuje ekumeně jako společný kandidát, prošel kurzem základní přípravy ve Vyškově a od 1. ledna nastoupil ke 44. lehkému motorizovanému praporu brigády rychlého nasazení do Jindřichova Hradce. Máme v něm kaplana s červeným baretem, od elitních jednotek.

Na Honzovu „bohoslužbu vyslání“ se 25. května 2022 do vojenského kos tela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech sjelo velké množství kaplanů, kteří v armádě již slouží, vzácná byla velká účast lidí z církve, zejména ze smíchov ského sboru, kterému Honza naposledy jako kazatel sloužil. A potěšila i účast velitele Honzovy jednotky doprovázeného jeho asistentkou (a naší sestřičkou v Kristu), a dokonce zástupce velitele jeho nadřízeného stupně ze Žatce.

Nyní už Honza slouží naplno v Hradci sám. Ujal se své služby s fortelem jemu vlastním a nezbývá než mu přát, aby mu Pán Bůh ve službě bohatě žehnal a dával mu moudrost ve všech náročných situacích. A já si užívám, že mám v Honzovi cenného pokračovatele ve službě, kterou jsem po léta shledával jako mimořádnou a vzácnou. ■ Pplk. MILOSLAV KLOUBEK

manuálu Vizitace upgrade. Roman Toušek byl Radou pověřen, aby připravil seznam vizitátorů, kteří se společně setkají na lednové pastorálce.

▪ Volby kazatelů

Rada vzala na vědomí, že Petr Luhan byl dne 22. 5. 2022 zvolen za kaza tele – správce sboru ve Sboru CB v Čelákovicích. Dále byla Rada informo vána, že Aleš Navrátil byl dne 29. 5. 2022 zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB v Brně – Betánie od 1. 9. 2022 a Petr Dvořáček byl dne téhož dne zvo len za druhého kazatele ve Sboru CB v Brně – Betánie od 1. 9. 2022. Rada vzala na vědomí, že Lukáš Nyzio byl dne 5. 6. 2022 zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB ve Frýdku Místku od 1. 7. 2022. Rada vzala též na vědomí, že Pavel Homolka byl dne 5. 6. 2022 zvolen za kazatele – správce sboru ve Sboru CB v Horní Krupé od 1. 8. 2022.

▪ Administrace

Rada ukončuje administraci Sboru CB Praha 5 Pavlem Černým k 31. 8. 2022 vzhledem k instalaci nového správce sboru Pavla Bischofa. Stejně tak ukon čuje administraci Sboru CB Čelákovice Jiřím Serbusem k 30. 6. 2022 vzhledem k instalaci nového správce sboru Petra Luhana, ve Sboru CB Frýdek Místek Tadeášem Firlou k 30. 6. 2022 vzhledem k instalaci nového správce sboru Lukáše Nyzio, ve Sboru CB Ústí nad Labem Pavlem Plchotem k 31. 8. 2022 vzhledem k instalaci nového správce sboru Libora Neumana a konečně ukončuje adminis traci Sboru CB Děčín Liborem Trousilem k 31. 8. 2022 vzhledem k instalaci nového správce sboru Petra Šedého. Rada jmenovala kazatele Petra Geldnera administrátorem Sboru CB v Trutnově s platností od 1. 9. 2022.

iNform srpen–září 2022

AKTUÁLNĚ

DOVOLENÁ NA CRESU: PŘIDÁTE SE?

Neboj se, Bůh je s tebou. Nezapomínej na to! Taková slova požehnání jsem dostala poslední večer letošního pobytu na Cresu. Všichni, kdo přišli na večerní program, mohli vyslechnout pár slov o požehnání, zaslechnout některá zají mavá žehnání třeba z 15. století a u toho každý psal na kousek papíru jedno svoje dobré slovo pro druhého. Vše se následně posbíralo a každý si vylosoval lístek s přáním. Šlo to od srdce k srdci. Nikdo nebyl pasivní příjemce, každý směl být vysila telem dobré vůle. Co mi bude druhý přát? A dokážu vymyslet požehnání pro druhého?

Možná takové myšlenky se honily hlavou účastníkům červ nové dovolené na Cresu. Byla to asi třicetičlenná skupina především seniorů z řad naší církve, ale i z jiných denominací nebo i bez ní.

Ranní modlitební chvilky se zpěvem a zamyšlením byly jis tým programem, na který mohl přijít kdokoliv zcela dobrovolně. Stejně tak tomu bylo i při večerních programech, které byly

inzerce

F nadace je již více než 28 let zaměřena

směsicí duchovního i sdílecího rázu. Účelem bylo se poznat, povzbudit ve víře, uvědomit si něco o sobě i zapřemýšlet si, jak to v životě v různých oblastech mám.

Otevírají se již brány na Cres v roce 2023, a to od 13.–20. června. Pobyt s plnou penzí, pojištěním i dopravou autobusem stojí cca 15.000 Kč pro dospělou osobu. Oproti letošnímu roku se pojede jak z Prahy, tak z Brna. Hlásit se můžete u mne přes e-mail vavrova.katerina@centrum.cz, nejlépe v září/ říjnu, to je možné mít ještě nějakou slevu, pak už budou pokoje obsazeny.

Pro koho je pobyt určen? Primárně pro seniory našich sborů a přátele našich sborů. A zároveň pro kohokoliv, kdo by chtěl pobýt na krásném a pohodovém místě se skvě lým jídlem a s věřícími lidmi. Jsou vítány děti, střední generace, kdokoliv, koho by potě šilo být na dovolené s Božím lidem. (Zaštítění dovolené na Cresu jsem podědila po manželích Hofmanových, kteří stojí na modlitební stráži během celého pobytu a vždy nám fandí.)

Přidáte se? Jste srdečně zváni!

KATEŘINA VÁVROVÁ (39 LET, PO SVÝCH DĚTECH nejmladší senior pobytu), CB Kounicova Brno

Číslo 08–09/2022 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafická styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 14. 8. 2022

V a š e ž i v o t o p i s y s p o l u s k r á t k ý m d o p r o v o d n ý m t e x t e m p r o s í m z a s í l e j t e n a e m a i l o v o u a d r e s u : t o m a s u r b a n @ f n a d a c e c z

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

ZODPOV

ĚDNOSTI O NÁS

P

R A C O V N Í N A B Í D K A P Ř I J M E M E

SMUTNÁ PODÍVANÁ

Šli jsme pak spát na holou zemi, neb jsme počítali s pře kvapením od Srbů. Ale měli jsme pokoj až do rána. Noc pominula a jitro nastalo, já procitnu a mé vzpomínky jsou u mých drahých. Duše má se pozdvihuje ku Pánu ve vroucí modlitbě.

Beru nádobu na vodu a jdu ke studni, abychom si uvařili kávu. Přinesu vodu, umyji se a tu přijde rozkaz, aby první švarm se vypravil opět do včerejší švarmlinie vše prohledat. Tedy bylo po všem vaření a my opět o hladu jdeme zpět. Našli jsme nějaké zbraně a ristunk a šli zpět do našeho ležení. Již z jsme slyšeli volání, že máme rychle jít, aby nám ostatní neušli. Tak jsme se seřadili a šli zase dál do Srbska. Všudy vše vydrancováno, bez obyvatel, jen tu a tam nějaká stará žena neb muž. Ženy a děti jsou vevnitř země. Na cestě jeden zabitý od šrapnelu, ale tak zohaven, úzko o tom mluviti. Dále zase raněný do nohy leží oddán do milosti a nemilosti našeho vojska. Dále zase potkáváme svobodné ženy a muže, jež mají legi timace v rukou, kterou vysoko zdvihují nad hlavu. Jiní zase dávají bílé plátno na dřeva na důkaz, že se poddávají. Ach, zhouba veliká, Pane drahý, ukonči vše a dej nám pokoj.

Jdeme asi do 10 hodin a zůstáváme na jednom kopci odpočívati. Jsme svlečení, zutí a čekáme na uvařené jídlo. Já jsem hlad zahnal kouskem špeku a chleba, jenž jsem zdvihl v srb ském dekunku. Jak bude dál? Jak Pán bude chtět. A to bude to nejlepší. Chci i nadále na Něho očekávati a on bude mou sílou.

Je odpoledne 13 hod. a my jsme právě poobědvali. Chutnalo nám výborně. Maso a polévka, ale chleba máme málo. Jednu veku čtyři muži. Nyní ale zastřelili Srby, jež zajali, a našli u nich schovaný jed. Srbové jsou ukrutní ku zajatým našim. Včera chytli jednoho hejtmana a prý jej za živa upekli. Jednoho vojáka zas rozsekali na kusy. Bylo by to smutné, dostati se do zajetí, lépe být hned zabitý. Naše vojska se soustřeďují dohromady, a až při jde ten den rozhodné bitvy, bude to strašné. Ale Pán mne bude síliti. Já jen nyní Jemu věřím, on mne slovem svým potěšuje na každý den. Nyní jsem četl slovo Boží u Ezechiele, o té živé vodě, vyplývající z trůnu Beránkova. I já jsem takovým zeleným strom kem, jehož kořeny jsou zasazeny u toho potoka, neboť mne Pán sílí zřejmě. Já cítím tu jeho přítomnost.

Byli jsme na tom místě až do 5. hodiny a pak jsme šli asi jednu hodinu, pak na jedné zahradě jsme se rozložili k noč nímu ubytování. Budeme-li ale pokojně odpočívati, nevím, půjdeme asi na stráže. Je to smutná podívaná vůkol, po kra jinách hoří, tu zastřelený, tu oběšený, tu zase vedou dva zajatce, čtyři, tu tlupa žen s dětmi, tu celá karavana uprch líků, vše hrozné divadlo. Vzduch prosycený kouřem, prachem a slunce žárné vysílá své paprsky, takže pro pot ani nevidíme. Po 5. hodině se mračí, bouře se ozývá, blesky kři žují se, vše se připravuje na déšť. Byla by to milost, kdyby se trochu ten prach svlažil, aby cesta nám byla snadnější. Bouře byla veliká, prudký déšť. Ale že jsme byli pod celtou, tedy jsme nepro mokli. Noc jsme měli pokojnou. Ve 4 hodiny jsme vstávali a dostali kávu, chleba, cvíbach. Potom jdeme zase ku předu. Je neděle 16. srpna a my jdeme vpřed. Již z dáli slyšíme střelbu z děl. Dnes jsme jako stráž trénu. Vroucí modlitbou oddávám se Bohu a vím, že mne zachová. Těším se zase na slovo Boží. Až budu mít volnou chvilku, budu číst.

Je dnes neděle a já vzpomínám na neděli doma. Ach, kolik neděl ještě takto, ó Pane? Jdeme celý den od hodiny ráno a je již 7 hodin večer, a ještě nejsme na místě. Dopoledne jsme přec přišli na lidské příbytky, ustrašené tváře žen a dětí, nad jejichž hlavou často domek zapálí. Musil jsem zaplakat, když viděl jsem dítky, jak drží se své maminky za sukně a pláčí. Tatínky mají pryč. Již jsem dnes viděl, jak jedni manželé byli zajati a svá záni vedeni vojskem. Dva muži bratři, jeden se ženou. Oba byli zastřeleni a ubohá jejich žena na to patřila.

Odpoledne jdeme nepřetržitě bukovým lesem a není ho dosud konce. Slovo Boží bylo mi přec možno číst, při jednom odpočinku, četl jsem 2. kap. Přísloví. Zvlášť 8. verš mi byl ku požehnání. On cesty svatých svých ostříhá. To je jako balsám pro duši moji. Celý den je slyšeti střelbu z děl a kanónů. My jsme ani dnes do boje nepřišli. Co nám přinese den zítřejší?

Staň se vůle Tvá.

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, sedmý díl

DOPIS OTCI

Stojím na nádraží, pozoruju asi pětiletého kluka s nanukem v ruce a ptám se sám sebe, co člověku dělá dobré dětství?

Vzpomínám na to svoje. Bylo šťastné?

Vybavuje se mi pocit bezmoci. Na fotkách z raného dětství jsem spokojené dítě. A potom, kolem deseti, jako by se ve mně něco zlomilo, na málokteré fotce mám úsměv. I když věřím, že časem se všechny moje rány zahojí a nakonec z nich bude velký užitek pro mnoho lidí, jizvy si ponesu celý život. Stále sklí zím ovoce toho, co jsem si nevybral. Nedávno mi někdo řekl: „Působíš jako silný člověk, který v sobě má hodně smutku.“

Pane Bože, Otče, stále nerozumím tomu, proč se mi v životě stalo, co se stalo. Z dětství si pama tuju jen málo, zato ve mně zůstaly pocity, úzkosti, traumata. Ale Tys to všechno viděl a byl v tom se mnou. Od začátku. I když už nevím přesně, kdy to začalo. Asi ještě předtím, než se to prodralo na ty fotky.

Vzpomínám si, že jsem jednou, bylo mi asi šest, vyběhl z domu a utíkal pryč. Na tu touhu nebýt doma i na touhu, která šla proti tomu – aby mě táta chytil, ujistil mě, že mě má rád, a vzal mě zpátky. Jindy jsem se schoval ve skříni a několik

hodin nevylezl, ačkoli mě rodiče hledali a volali mě. Vylezl jsem, když byla v pokoji jen máma. Bylo mi jí líto, jak byla zoufalá. Vzpomínám na všechny ty Vánoce, kdy všechno muselo být dokonalé podle tátových představ, a na to, co se dělo, když nějaký detail perfektní nebyl. Například mlasknutí celý Štědrý večer v podstatě zruinovalo. Na to, jak jsem ty svátky kvůli tomu nesnášel, a zároveň vnímal to hezké, co do nich přinášela máma.

Čekal jsem na tátovu lásku a přijetí hodně dlouho. Občas se objevila naděje, která tohle čekání prodloužila – třeba když mi o jedněch Vánocích jen tak přinesl ještě jeden dárek, který mi už dát nemusel a původně nechtěl – než mě pak zase nadávkami, ponižováním, srovnáváním s ostatními dětmi, ze kterého jsem vyšel vždycky nejhůř, vrátil zpátky do reality. Vzpomínám na to, jak mě vzal do sboru zahrát si ping-pong, aby mě porazil 88 : 10. To mi bylo asi deset.

Myslím na to, jak jsem byl poprvé u jednoho kamaráda doma. Představil mě svému tátovi a já chtěl mít taky takového. Proč jsem nemohl mít tátu,

autentický text mladého muže z CB ilustrační foto PIXABAY

PSYCHOLOGIE

se kterým je taková pohoda? Proč jsem musel mít tátu, který mě celé dětství a dospívání jen shazoval? Vzpomínám na jednoho táborového vedoucího, který měl s sebou malého syna. Byl jsem u toho, když ho poslal pro mikinu a když mu vysvětloval, že večer létají komáři a malé děti mají tenkou kůži, která komárům chutná. Jednal s ním tak hezky, že mě to rozbrečelo.

Jindy ta bezmoc, když na mně táta klečel a plival mi do obličeje. Občas mě i mlátil, i když to nebylo často. Psychické násilí bylo ale mnohem horší. Občas si říkám, jak jsi tohle v mém životě mohl dopustit, Bože. Vždyť Ty nechceš, abych trpěl.

Nakonec jsem čekání na to, až mě táta bude mít rád, vzdal.

Když se všichni spolužáci na základce těšili domů ze školy, já se těšil do školy z domu. Všechna ta odpoledne, kdy jsem ležel na posteli, koukal do zdi… a čtyři hodiny uběhly jako pět minut (později jsem zjistil, že takhle u mě vypadají úzkosti). A potom ty roky, kdy jsem trávil odpoledne a večery ve škole a v městské knihovně a jezdil domů posledním autobusem. Jednou na jaře jsem celé dva měsíce neustále přemýšlel o sebevraždě.

Když principy nefungují

EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi,“ říká Ježíš v kázání na hoře. Je to od věků známý princip, který má zajistit, aby se nám s druhými dobře žilo a aby se druhým dobře žilo s námi. Člověk díky němu nabývá přesvědčení, že když nebude nikomu dělat nic zlého, nikdo nic zlého nebude dělat jemu. Když tento princip funguje, každý je schopen vžít se do situace druhého a korigovat svoje chování tak, aby se on sám takovým chováním necítil zraněn. Nikdo psychicky zdravý netouží po prožívání bolesti. Lidská psychika má v základním nastavení snahu se bolesti a zraněním vyhýbat. Nutno říct, že výše uvedený princip neplatí vždycky. Jsou vztahy, kdy jeden druhému trvale projevuje úctu, ale sklízí čím dál větší pohrdání. Na útoky reaguje s mírností, ale místo mírnosti z druhé strany se agrese stupňuje. Naplňuje potřeby druhého, který to přijímá jako samozřejmost a cizí potřeby ho nezajímají. Nic z laskavého chování vůči dru hému se z jeho strany nevrací. Prostě to nefunguje. Aby člověk porozuměl tomu, proč to nefunguje, je třeba pochopit následující věci:

1) Existují lidé s poruchami osobnosti, z nichž některé se velmi negativně proje vují právě v blízkých vztazích (např. narcistická, hraniční, histrionská, disociální) a tyto vztahy jsou toxické (ničí ty, kteří v takových vztazích žijí). Tito lidé reagují jinak než osob nosti zdravé, obecné principy chování tu neplatí. Jejich reakce jsou překvapivé, nepocho pitelné, jejich nepředvídatelnost vytváří permanentní nastavení vnitřního strachu z toho, co bude, a vzniká prostředí trvalé nejistoty.

2) To, co se děje, není vina toho, kdo je osočován, napadán a trestán, jakkoli vytrvale je mu to za vinu připisováno. Jasně se to ukáže ve chvíli, kdy se deklarovaný a trestaný „původce všech problémů“ z takového vztahu vymaní. Krize najednou nejdou s tím, kdo odchází, ale zůstávají v původním prostředí a objevují se v dalších blízkých vztazích toho, kdo trestal.

V tomhle jsem vyrůstal. Jeden den si pamatuju docela přesně. Vysával jsem schody zespodu nahoru (což samo o sobě bylo špatně) a neu hnul jsem tátovi, když procházel. Byl vzteky bez sebe a shodil mě ze schodů. Dopadl jsem na záda do mezipatra a on do mě začal tlouct. Nakonec mě chy til za vlasy a mlátil mi hlavou o zeď. Začal jsem se bránit… a zjistil jsem, že už ho přeperu. A on křičel, že zavolá policii. Od té doby už mě tak často nebil. Ve mně byl ale od té doby kromě agrese i strach, že bych mu mohl ublí žit. Nenáviděl jsem ho, ale ublížit jsem mu nechtěl.

Před maturitou jsem začal cho dit k psychologovi, který mi pomohl

3) Konstruktivní komunikace s takovým člověkem obvykle není možná, protože všechno „je vina druhých“. Obviňování je běžnou součástí jeho komunikace stejně jako manipulace, inverze situace, stylizace sebe samého do role oběti. Chybí opravdovost. Pro prezentaci směrem do okolí používá „masky“ (milující rodič, obětavý křesťan, přátel ský soused…).

4) I když mají poruchy osobnosti kořeny nejčastěji v toxických vztazích prožívaných v dětství, rozvíjí se v následném řetězci mnoha malých, ale svobodných rozhodnutí jedince, která budují jeho osobnost. Člověk s poruchou osobnosti ví, co dělá, za svoje chování je plně zodpovědný a v případech, kdy dojde až na trestný čin, končí ve vězení, nikoli v psychiatrické léčebně. Poruchy osobnosti samy nezmizí.

V toxickém vztahu rodič–dítě je pozice moci podpořena fyzickou převahou, exis tenční závislostí dítěte a možností jeho izolace. Toxická osobnost získává pocit převahy z ponižování nejbližších, protože ho již nelze získat z jejich obdivu. Pokud je v rodině víc dětí, jedno obvykle skončí v roli „obětního beránka“, na kterém lze ventilovat nahroma děnou vnitřní frustraci z absence přirozené autority, dorovnávat si hladinu nízkého sebe vědomí – a to vše nazývat výchovou. Dítě považuje chování takového rodiče až do chvíle, kdy má možnost porovnat ho s jiným, ale zdravým vztahem rodiče k dítěti, za normální.

srovnat si myšlenky, být trochu víc v pohodě a spoustu věcí si pojmenovat. Dvoje poslední prázdniny na gymplu jsem strávil v zahraničí na stážích – vždycky se něco našlo, hlavně, že jsem na delší dobu mohl vypadnout z domu. Vrací se mi ten táborový pocit, kdy jsem byl svobodný, bylo mi skvěle, a pak – většinou tak dva dny před koncem – bezmoc. Tohle bylo stejné. Na měsíc, dva, jsem zažíval svo bodu, a jak se léto chýlilo ke konci, upadal jsem do depresí. V maturitním ročníku už toho na mě bylo tolik, že jsem odjel skoro

na celý prosinec – vrátil jsem se čtyřiadva cátého nad ránem. A pak přišlo úplné dno.

Bože, Otče, už jsem neviděl žádnou naději, a přece jsi tam byl se mnou. Viděl jsi mě. Slyšel jsi mě. A věděl jsi, co mě čeká.

Nikdy jsem neměl svoji krosnu. Už delší dobu jsem ji chtěl, teď byly ve slevě, tak jsem si ji konečně koupil. Když jsem přišel domů po pár klidných dnech u kamaráda, kde jsem s údivem zjistil, že mimo domov se umím soustře dit na učení, táta vyprovokoval konflikt. Ze schodů jsem slyšel, jak mámě říká,

ať mě přestane podporovat a ať se mnou už nemluví. On sám mi už rok posílal na účet jednu korunu měsíčně, na škole mě držela máma. Otče, viděl jsi mou samotu. Když jsem dlouho do noci přemýšlel, kam uteču. Byl jsi tam i druhý den ráno, když jsem se dlouho modlil a volal k Tobě o pomoc, a kvůli mámě jsem se rozhodl v té beznaději zůstat. Protože deset minut nato mi zvonil telefon. Měl jsem kam jít. Postaral ses o mě, Tatínku. Když jsem si balil věci do krosny, věděl jsem, že se domů už nevrátím.

PASTORACE

Všelék odpuštění

TIBOR MÁHRIK, kazatel CB Ostrava, vede semináře rodinného poradenství

Pro 20. století je příznačný silný vliv psychologie. Má to svá nesporná pozitiva, ale i negativa. Hitem se stalo odpuštění jako všelék. Jak rozumět pojmům: harmonie, pokora, smíření, vnitřní zranění, vnitřní uzdravení…?

Na jedné straně výzkumy ukazují, že dítě ve svém individuálním vývoji mění chápání pojmu „odpuš tění“. Na druhé straně různé kultury a společenství lidí pracují s různými obsahy stejných pojmů. Na třetí straně přílišná analýza vede k paralýze – jinými slovy: tolik se můžeme zahledět na detail na mapě, že zkoumajíce ulici Milady Horákové již ztrácíme ze zře tele, jestli hledíme na mapu Ostravy, nebo Prahy. Genealogie Božího Syna na začátku Matoušova evangelia ukazuje, že byl potomkem tří zneužívaných žen a málem se sám stal obětí infanticidy, přičemž starozákonní příběhy velikánů víry ukazují, že žili v mnoha ohledech v disfunkčních rodinách. Násilí v rodinách a jiné patologické jevy nelze proto vnímat jako pro blém výsostně současné společnosti a neměli bychom je přece ňovat ani podceňovat. K přeceňování dochází tehdy, kdy namísto apelu k odpovědnosti za své činy oslabujeme tuto dimenzi for mace osobnosti přílišným „šťouráním se v minulosti“ a přehna nou snahou „napravit“ přítomné problémy člověka cestou regre sivní terapie nebo bláhovými teologickými konstrukty. Na druhé straně přehlížení traumat z minulosti taky není moudré, protože člověk by měl porozumět sám sobě a svému příběhu.

Apoštol Pavel nastínil zdravou proporcionalitu: „Zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli.“ Tím nastínil vše! Jinými slovy: vědomí minulosti ne její přehlížení; dominance perspektivy cíle – ne opravy minu lých křivd; a osobní odhodlání běžet – ne házení odpovědnosti na jiné. Ovšem klíčem je Kristův svrchovaný mandát a jeho vůle v mém životě. Hezky! Ale co to znamená?

Po jedné mládežnické konferenci přišla za mnou dívenka, která se mi svěřila, že ji táta léta zneužíval. Zjevně klesala pod tíhou nesmírné bolesti, hněvu, křivdy, touhy po odplatě a pocitu nespra vedlnosti. V minulosti ji vedli k tomu, aby svému tátovi odpustila. Problém byl, že už byl mrtev. Každé další vzepnutí k „odpuštění“ ji vedlo k dalšímu selhání a následně do hlubšího špatného pocitu ze sebe sama a z nelásky ke svému otci. Pak jí někdo vedl k tomu, aby odpustila i sama sobě, čímž se její zmatek víc prohloubil. Jak aplikovat „odpuštění“ v jejím příběhu? Lze to vůbec? Je „odpuštění“ jedinou cestou ke svobodě od negativních emocí a všelékem na současné psycho-problémy, které nabírají v post covidové době na intenzitě?

Mezi odborníky se zdomácňuje pojem „exosystém“, kterým se vyjadřuje celá síť vazeb (rodina, přátelé, církev, sociální entity atd.), které sehrávají důležitou roli v procesu vnitřního uzdravo vání člověka a jeho zdravého rozvoje. Na všech úrovních těchto vztahů je nutné přemýšlet ve světle Písma. Začít ovšem musíme u manželství a rodiny. A ještě předtím – u mého vztahu k mému Stvořiteli. Bez Krista to nepůjde.

Za poslední rok se toho hodně událo. Dal jsi mi nové jméno, identitu, učil jsi mě o své lásce, přijetí, o tom, jak mě máš rád, přesto – nebo možná spíš právě proto, jaký jsem. Prožil jsem nejhezčí Vánoce v životě – v teplákách, to bych si dřív dovolit nemohl ani náhodou. Poslal jsi mi do cesty spoustu lidí. Některé jsem jen potkal, třeba mi měli něco říct, něco, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet a pomohlo mi to jít směrem za Tebou. Jiné jsi mi do cesty poslal, aby se mnou šli. Někteří z nich šli pár měsíců, někteří jdou celou dobu. Děkuju Ti za ně.

Hodně jsi mě naučil a pořád mě učíš. Chci jít za Tebou naplno. Chci být autentický, což znamená se Ti úplně otevřít. Nechat se Tebou formovat. Nic si nenechávat a všechno Ti odevzdat. Přemýšlím o manželství a rodině. Je to něco, po čem toužím, a současně k tomu mám respekt – skoro obavy. Je to závazek, který mohu naplnit? Pozoruji rodiče s dětmi a snažím se pocho pit aspoň trochu, jak rodič vlévá do svého dítěte všechno dobré i špatné, jak ho formuje do člověka. Fakt to nechci zkazit, chci to dělat dobře.

Modlím se. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! Prosím Tě, vezmi mi to, co mě od Tebe vzdaluje. Veď mě svojí cestou, i kdyby moje srdce chtělo jít jinudy. Ukaž mi pravdu, i kdyby se mi nelíbila. Nauč mě bez podmínečně milovat. Použij si mě, jak chceš, bez ohledu na moje představy. Táhni mě blíž k sobě, i kdyby mě to mělo bolet. Ať nic není v mém srdci důležitější než Ty, i kdyby to znamenalo, že mám stejně jako Abraham obětovat to nejcennější, co mám. Pročišťuj moje srdce a moje motivy. Odevzdávám Ti všechny kouty svého srdce, abys tam měl prostor a mohl jednat.

A Ty tyhle modlitby slyšíš – a odpovídáš na ně. I když to pak občas fakt bolí, protože lámeš moji pýchu, protože po mně chceš odpustit tátovi, protože mi bereš z dosahu to, po čem v srdci tou žím, protože mě necháváš jít samotného pouští jen proto, abych zapomněl na sebe a zůstal jsi jen Ty. Ale zároveň se raduju, pro tože vím, že jsi to Ty a že to děláš proto, že Ti na mně opravdu

záleží. Tvaruješ mě jako hrnčíř nádobu, táhneš mě nahoru, tlačíš na mě a měníš mě, abys do mě mohl nalít své bohatství – pro druhé i pro mě. Bolí to, ale chci to ustát, protože jedině tak mohu naplnit účel, ke kterému jsem byl stvořen. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Vím, že mě miluješ a učíš to i mne. Učíš mě, abych měl rád i sebe.

Prý se teď víc podobám tomu malému klukovi ze starých fotek než tomu teenagerovi před pár lety. Že jsem zesvětlal.

Po půl roce jsem se s tátou sešel. Chtěl jsem mu říct, že jsem mu odpustil. Stálo mě to hodně, ale ten boj o odpuštění jsem už měl v srdci vybojovaný. Řekl, že zářím. Pomohl jsi mi to pustit, a tak jsem to zvládl. I tak jsem se ale bál toho, co k němu budu cítit, až ho uvidím. Když jsem tam šel, měl jsem v zádech mod litby přátel… a proti mně seděl člověk, kterého už jsem neuměl nenávidět. Bylo mi ho líto. Nedlouho potom, co jsme se rozlou čili, mi přišla zpráva. Jeden z těch, kdo se za mě modlili, psal: „Bůh tě podepřel a dal ti k tátovi soucit, že?“

Žiju jiný život. Tatínku, dáváš mi srdce pro nepřijaté, pro vyděděnce společnosti. Dáváš mi vzácná přátelství. Dáváš mi budoucnost, na kterou se těším.

A Vánoce budu slavit v pohodě, s Tebou… a klidně v teplákách. ■

inzerce

P Ř I J M E M E A D M I S T R Á T O R A D Á R C O V S K Ý C H F O N D Ů

ZODPOVĚDNOSTI

O

NÁS

F nadace je již 28 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR

T I V N Í P O D P O R Y

L o k a l i t a p r a c o v i š t ě : p ř i m ě ř e n á d o s t u p n o s t p r o t ý m o v o u s p o l u p r á c i v O s t r a v ě a O l o m o u c i

V a š e ž i v o t o p i s y s p o l u s k r á t k ý m d o p r o v o d n ý m t e x t e m p r o s í m z a s í l e j t e d o 4 9 2 0 2 2 n a e m a i l o v o u a d r e s u : t o m a s u r b a n @ f n a d a c e c z

V í c e i n f o r m a c í n a l e z n e t e n a w w w f n a d a c e c z / a k t u a l i t y /

K Ý C H A G R A N T O V Ý C H S Y S T É M U N A D A C E P O D P O R A M A R K E T I N G O V Ý C H A K T I V I T K O M U N I K A C E S P A R T N E R Y ( V Č E T N Ě A N G L I Č T I N Y ) S P O L U P R Á C E V T Ý M U A D M I N I S T R A

POSLOUŽIT KÁVOU

I MODLITBOU

Hnutí Modlitby 24-7 už několik let nefunguje jen v modlitebních místnostech různých sborů a církví. Součástí služby je i karavan – místo nejen pro modlitby, ale i pro rozhovory nebo zastavení na kávu. V květnu Modlitební karavan vůbec poprvé zastavil v Praze.

Je pátek odpoledne, i když půlka května, meteorologové hlásí, že je dnešní den prv ním tropickým (teplota se vyšplhá přes 30° C). V pražském metru je tedy rozhodně pří jemněji než venku. Když vystupuji na stanici Rajská zahrada, teplým vzduchem dostanu s nad sázkou „facku“.

Jen co vyjdu z metra, už slyším: „Nechcete ledové kafe?“ Právě na pražské stanici metra B uprostřed května na tři dny zastavil Modlitební karavan – pojízdná modlitební místnost a místo pro setkání s lidmi – služba, kterou organizuje tým Modliteb 24-7. I když jsem čekala, že tam karavan bude stát, nabídka kávy mi opravdu přijde vhod. Ledový nápoj do mě doslova zasyčí, schovávám se do stínu pod stříšku karavanu a dávám se do rozho voru s týmem, který se kolem karavanu pohybuje.

Dva dobrovolníci nabízí kávu nebo vodu kaž dému, kdo jde zrovna kolem. Jak karavan stojí u metra, většinou jsou to právě cestující, kteří vycházejí z městské hromadné dopravy. A často také pokračují na nedalekou autobusovou zastávku. „Dneska se lidé moc nezastavují,“ popi suje mi jedna z dobrovolnic v bílém tričku s logem Modliteb 24-7. Sama ale znovu a znovu neúnavně oslovuje každého, kdo jde kolem karavanu. Nic

nenutí, pro první kontakt nabízí právě jen nápoje. Před samotným autem stojí několik stolečků, kde jsou rozložené Bible i další materiály – jak si vší mám, kromě češtiny i v ukrajinštině.

„Smyslem modlitebního karavanu je vytvo řit místo, kde se můžeme setkávat s lidmi a kde jim můžeme nějakým způsobem posloužit,“ popisuje jedna z organizátorek Modlitebního karavanu Kristýna Vaculíková. „A to tím, že jim nabídneme kávu nebo vodu zdarma, že jim naslou cháme a že se nám můžou vypovídat nebo že jim můžeme nabídnout modlitbu, pokud mají zájem. Naší hlavní vizí je být s lidmi a ukázat jim, že je má Bůh rád. Pokud cítíme, že je daný člověk ote vřený, tak mu rádi citlivě svědčíme o našem životu s Pánem Bohem,“ popisuje mladá žena. Zatímco si povídáme, s dobrovolníkem Jirkou se dává do řeči starší pán s malým chlapcem. „To je můj vnuk a přijel za mnou na víkend,“ slyším muže, jak popisuje Jirkovi. Dědeček dostává kávu, vnuk vodu a s Jirkou si sedají k jednomu ze stolečků,

text PAVLA LIOLIASOVÁ foto MIKE KOVAŘÍK, KRISTÝNA VACULÍKOVÁ a PAVLA LIOLIASOVÁ

který je ve stínu. „Pojedeme o víkendu na ryby,“ slyším ještě. Rozhovor evidentně plyne, Jirka se do rozhovoru snaží vtaho vat i hocha. Vidím, že si povídají zhruba deset minut. „Já bych se za vás ještě rád pomodlil,“ slyším Jirku, když sklání hlavu a za oba návštěvníky se v rychlosti modlí. Všichni tři se loučí. Vnuk s dědou odchází vstříc víkendovému dobrodružství a Jirka se na chvíli vrací pod stříšku karavanu.

„Každé město je úplně jiné, v kaž dém městě reagují lidé jinak – někdy mají zájem si povídat, mají zájem o duchovní věci,“ popisuje další organizátorka Šárka Šimečková. „Hodně záleží, kde s kara vanem zrovna stojíme, jestli u parku, na náměstí nebo jako dnes u výstupu z metra. Někdy jsou lidé zvědaví a chodí za námi sami od sebe. Někteří si přichází rovnou cíleně pro modlitbu nebo si popovídat, jindy jsou lidé více rezervovaní a drží si větší odstup,“ dodává žena.

Modlitební karavan

Že je Praha přístupem lidí ke kara vanu spíš výjimkou, potvrzují obě ženy. Další člen týmu, Richard Jíra, který má na starosti slezský karavan, přidává vlastní zkušenosti: „Začátek letošní sezóny byl skutečně vzrušující, v Opavě na Horním náměstí se sešlo spoustu lidí velmi dych tivých slyšet, co chce Bůh mluvit do jejich životů.” A Richard přidává i jeden z pří běhů, které na cestách s karavanem zažil: „Jednou k nám přišel pán se dvěma dětmi. Rozvykládal se o svém životě, co všechno zažil těžkého a já jsem mu pak řekl, že Bůh má pro něho lepší období. Zeptal se, jestli to myslím vážně. Následně se rozpla kal, přerývaně vyznával, že by si moc přál být šťastný a mít konečně klid. Tak jsem mu řekl, že stačí pustit Ježíše do svého života a Jeho přítomnost přinese odpoči nutí a úlevu od všech starostí.“

A Kristýna popisuje svůj záži tek z návštěvy moravského města:

„V Kloboukách u Brna jsme se potkali s jed nou dívkou. Povídali jsme si, z rozhovoru nakonec vyplynulo, že by chtěla přijmout Ježíše do svého srdce. Pomodlili jsme se s ní modlitbu spasení a pak jsme jí zodpo vídali všechny její otázky o Ježíši, o mod litbě. Nakonec si od nás odnesla i Bibli. Když jsme ji potkali další den, měla pře čtených už 11 kapitol Lukášova evangelia.“

V Praze zastavil karavan vůbec poprvé, právě i díky Šárce. Karavan dřív jezdil do měst, kde už tým Modliteb 24-7 měl nějaké kontakty, s tamní církví nebo sbo rem už nějak spolupracoval. Dnes už se lidé často ozývají sami. „Někdy je to i tak, že se s někým někde potkám a vyprávím mu, co dělám. To byl i případ tady Prahy, na svatbě jsem se potkala s pastorem míst ního sboru (pozn. Modlitební karavan při své zastávce spolupracoval s CB Rajská zahrada), tak jsme si povídali a došli jsme na Modlitební karavan,“ vypráví Šárka Šimečková. Během našeho povídání se také střídají směny dobrovolníků, jedni odcházejí a střídají je další.

INFOBOX

Modlitební karavan funguje od roku 2017. Češi si vzali inspiraci ze zahraničí, kde takový karavan jezdil už dřív. V současné době má organizace dva karavany, během letošního roku tým navštíví osm nových měst – kromě Prahy třeba Karlovy Vary, Jihlavu, Hustopeče nebo Havířov. Víc informací najdete na webu modlitby24-7.cz.

Karavan v Praze zůstává ještě v sobotu, to se přesouvá o jednu zastávku metra dál, na Černý most. A pak míří zpátky do „garáže“ ve Vsetíně, aby vyrazil do dalších českých i moravských měst. Protože to má smysl. Jen loni u karavanu uvěřilo šestnáct lidí, letos podle organizátorů zatím osm.

PROGRAMÁTOR JE MALÝ, OMEZENÝ BŮH

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Kdy jsi vyrobil první program?

Můj nejstarší výtvor, na který si vzpomínám, je „hra“ udělaná ve Wordu. Fungovala na tom principu, že jsem do dokumentu rozmístil obrázky kamenů a pak doprostřed obrázek auta. Jak asi víte, když se ve Wordu označí obrá zek, tak se jím pak dá šipkami na kláves nici hýbat. Nu, a tak se řídilo to auto. „Hra“ spoléhala na to, že byl řidič ohle duplný a dodržoval pravidla provozu, protože posun obrázku šipkami samo zřejmě nebral v potaz nějaké kameny kolem, takže byste se překážkami prostě prosunuli, čímž by se zhroutila jakákoli iluze realističnosti (která tam tedy ani tak nebyla). To mi mohlo být tak šest let.

Jako diplomovou práci na VUT jsi vyráběl „engine pro Minecraft-like hru“. Jak jsi se k tomuto tématu dostal? Můžeš ji čtenářům přiblížit? Předmětem mé bakalářské práce bylo vytvoření vlastního programovacího jazyka. To se také stalo, udělal se nějaký proof of concept (demonstrace konceptu) a v diplomové práci jsem v tom pak chtěl pokračovat a své myšlenky dotáhnout zase o něco dále. Bylo to domluvené, ale v půlce předposledního semestru si ke mně můj vedoucí práce přisedl v jídelně a řekl mi, že se mé zadání vedoucímu ústavu nelíbí a že mi ho nenechá. Tak jsem se pustil do hledání nového zadání. V dětství jsem strávil spoustu času hra ním Minecraftu (byl jsem dokonce u jeho úplných začátků, kdy se například vyho zením krumpáče a jeho opětovným

sebráním krumpáč sám záhadně opravil) a dlouho jsem měl chuť pokusit se udělat něco podobného (dokonce jsem se o to už i párkrát pokusil, ale nikdy to nedošlo moc daleko). Vlastní programovací jazyk se fakultě nelíbil, ale Minecraft akcepto vali… Tak jsem dělal Minecraft.

Jak se stalo, že teď tě programování počítačových her živí?

Stalo se to právě díky té diplomové práci. Asi rok po tom, co jsem ji dokon čil a odpromoval, mě zkontaktoval můj budoucí zaměstnavatel, že ho diplomka zaujala a že chce, abych z toho udělal hru.

Jak dlouho na ní už pracuješ? Už to budou dva roky, zatím na ní pra cuju sám.

Co na tvorbě hry dá nejvíc práce?

Já nedělám hru od začátku do konce, zaměřuji se hlavně na vývoj enginu, takže nejsem schopen posoudit celý pro ces vývoje. Kromě toho hry jsou do jisté míry také uměleckým dílem, někdo za pět minut nakreslí na plátno trojúhelník, někdo stráví dva roky malováním reali stické scény na plátno dvacet na dvacet metrů. Podobně je to i s hrami.

Jaké technické zázemí potřebuješ?

Počítač, monitor, míček na pohazování si a gumovou kačenku, se kterou bych kon zultoval chyby ve svém kódu.

Ve hře si hraješ se světelnými efekty dne a noci, se stíny pohybujícího se slunce, počítáš s větrem v obilí, horizont

DANIEL ČEJCHAN

Že se stanu programátorem, věděli mí rodiče asi dříve než já, a to proto, že jsem v té době ještě ani nebyl schopen obsáhnout koncept zaměstnání. Já si to nepamatuji, ale mamka mi vyprávěla, že už když jsem byl batole, tak jsem jí sedával na klíně, když pracovala, a sloužil jsem jako hlasem aktivovaný asistent pro mačkání klávesových zkratek. S programováním jsem pak koketoval už od základní školy, nejdřív formou přetahování ikonek, později už psaní v programovacím jazyku. Takže – tak nějak jsem v tom měl jasno vždycky.

tvého světa se ztrácí v „atmosférickém efektu“… Je to práce „stvořitele“, nebo tvoříš „plagiát“? Kolik času ti zabere „stvořit svět“, aby fungoval? Některé hry se snaží co nejvíce podo bat realitě, některé se zase naopak těší z prapodivných světů, kde věci fungují a vypadají úplně jinak. Naprostá většina her se však ani nechce chovat realisticky, ale správně – totiž tak, jak hráč očekává. To je ale mnohdy jinak, než jak by se věci chovaly ve skutečnosti. Ve výsledku se tedy i ty „realistické“ hry nutně nesnaží kopírovat realitu, ale uspokojit zákazníka.

Kromě toho se musí dělat spousta kom promisů, realistické hry jsou samá zrca dla a kouř; kdyby se měl svět simulovat podle našich aktuálních nejpřesnějších fyzikálních modelů, tak počítače zvládnou v reálném čase simulovat snad ani ne pár atomů, natož nějaké krajinky.

Ve světě počítačů je každý programátor takový malý, omezený bůh. My opravdu můžeme říct „budiž to a to“ a tak se stane (místo „budiž“ v naší mluvě ale použí váme spíš středníky). Můžeme vytvořit několik virtuálních buněk, říct jim, jak se mají chovat, vpustit je do virtuálního světa a sledovat, co se děje (jako takový jedno duchý elegantní příklad může posloužit Conway’s Game of Life). V tomto ohledu mají programátoři možnost unikátního vhledu do práce Stvořitele.

Za svůj „majstrštyk“ bych asi považoval funkci kopírování akordů mezi slokami pomocí počítání slabik v programu Straw Lumen. To dělá tak, že v jednotlivých verších počítá slabiky od začátku řádku a akordy se tak při kopírování vkládají na správné místo; a pokud slabiky mezi slo kami nesedí, lze akordy jednoduše po sla bikách posouvat pomocí klávesové zkratky.

Laik by se divil, proč počítání slabik co do obtížnosti předčí stvoření světů… Jádro není v obtížnosti, ale právě v jednodu chosti. To je právě podstata elegance. I co se týče našeho světa, kde můžeme obdivovat rozmanitost a komplexitu stvoření – celé to lze popsat několika rovnicemi. A vědci pát rají po jedné teorii všeho, která by shrnula veškerou zákonitost zemskou do jediného, kondenzovaného budiž.

Svůj program Straw Lumen jsi volně poskytl chválicím skupinkám sborů. Sám se ve sboru zapojuješ jako muzikant. Čím tento program pomáhá službě hudebníků?

Straw Lumen se snaží být takovou lepší alternativou programu OpenSong, který jistě spousta křesťanských muzikantů zná. Umožňuje jednak jednoduché pro mítání písní, powerpointových prezentací,

biblických veršů, videí, obrázků apod. Má v sobě ale i editor písniček s akordy, ze kte rého jdou lehce vytvářet i tištěné zpěvníky.

Musí člověk mít pro programování nějaké specifické předpoklady, bez kterých by se do této profese vůbec neměl pouštět?

Pro programátora je důležité analytické a algoritmické myšlení, tedy schopnost for mulovat problém a pak ho umět převést na jednotlivé počítači srozumitelné kroky. Je potřeba umět googlit a dobře rozumět ang licky – prakticky celá oblast programování je v angličtině. Dobrý programátor by také měl být líný – čím kratší (funkční) kód, tím lépe.

Kdybys jako Bůh každý den měl říct svoje „budiž“ (pondělí – světlo, úterý – voda a obloha, středa – flora, čtvrtek hvězdy, pátek – fauna, sobota – člověk, neděle – volno), který den by byl tvým nejoblíbenějším? Neděle. (úsměv)

Máš technické myšlení s potřebou jasně definovaných pojmů – a jsi věřící. Jak bys definoval svůj vztah s Bohem?

Boha vnímám jako velkého Pana Inženýra, který tenhle náš velký cirkus vymyslel a řídí. Tu před jeho designérskou činností uznale smeknu, tu mu ublíženě vyčtu, že člověk přece nepotřebuje nervy v zubech. ■

PROGRAMÁTOR

Programátor je člověk, který vysvětluje počítačům, co mají dělat. K tomu používá řeč, které počítače rozumějí, tedy nějaký programovací jazyk (např. C++, Java, C#, …). Není to ale jen otázka překladu z lidské řeči do řeči počítačů, protože často lidé ani ve své lidské řeči neumí pořádně popsat, co od počítače vlastně chtějí. Na programátorovi pak tedy je, aby problém správně formuloval a potom zapsal pomocí programovacího jazyka.

Co je podle tvých měřítek tvůj „majstrštyk“?

KYBERÚTOKY

Do rusko-ukrajinské války se na straně Ukrajiny zapojily svými schopnostmi i různé skupiny hackerů, které masivně napadají ruské servery. Jaký je váš názor jako křesťana na vedení kyberútoků proti agresorovi?

Když už se ptáte – nevím, co na speciální operaci říká Bůh. Když s ním chci mluvit, vrací se mi jen: „Spojení se nezdařilo.“

DANIEL ČEJCHAN programátor

V aktuální válce je jasné, že strategie „ty do mě kamenem, já do tebe chlebem“ vůbec neplatí, jak dokazují mj. i ruské krádeže ukrajinského obilí (chápete chléb – obilí, cha cha). Pokud tu opět nechceme mít totalitu, je třeba se brá nit. Rusko je zemí, která nemá ve zvyku perzekuovat hackery, pokud se omezují na zahraniční cíle, ba ještě je v tom pod poruje. Spolu se Severní Koreou bylo Rusko dlouhá léta trnem v oku ostatním zemím skrze digitální útoky na jejich infrastrukturu, přičemž útočníky nebylo možné stíhat, nebo dokonce byli podpo rováni jednou z těchto totalitních vlád.

U počítačových útoků prakticky nehrozí ztráty na životech (až na výjimky, které by samozřejmě celý postoj k věci změnily), a tak je můj názor ten, že směle do toho. Čím víc se takto podaří sabotovat ruskou infrastrukturu, tím méně boje snad zbude na vojáky na frontách.

Kybernetické útoky spadají pod trestný čin s relativně dlouhým názvem: Neoprávněný přístup k počítačovému sys tému a nosiči informací. Pokud je tento skutek dokonce páchán v rámci organi zované skupiny nebo jím je způsobena (slovy zákona) vážná porucha v činnosti orgánu veřejné správy, územní samo správy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, stanoví za něj trestní zákoník trest odnětí svobody v rozmezí 1 rok až 5 let.

ANNA BÍBOVÁ studentka práv

Otázka kyberútoků proti válečnému agre sorovi podle mě vlastně neskrývá žádné dilema.

Kyberútoky mohou způsobit závažné škody nejen na majetku, ale mohou vést i ke smrti mnoha lidí. Každý rok média informují o útocích na české nemocnice, kde útoky sice ohrožují systém, ale neza znamenala jsem případ, kdy by zabíjely. Zatím.

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

V případě dobře cíleného a orga nizovaného útoku, který vyřadí z provozu důležitou infrastrukturu (záchranné systémy, telefonní sítě), může kolaps ve svém důsledku při spět ke smrti tisíců lidí. Podle mě se útok s takovými důsledky už neliší od vraždy.

A teď obraťme svou pozornost k Rusku. Kdo z běžných Rusů může za válku? Kdo si zaslouží zemřít? Sama tahle otázka je přece absurdní a v rozporu s Božím přikázáním

lásky k bližnímu, včetně nepřátel. Pokud bychom dovolili, aby byl zákon porušován v oblasti „pou hých“ kyberútoků, co bude násle dovat? Když je porušováno jedno ustanovení zákona s údajně ospra vedlnitelným záměrem, proč dodr žovat jiná?

Věřím, že pokud bojujeme se zlem, nesmíme se snížit na jeho úroveň. Pro mě je křesťanství o lásce a milosti, a pokud musíme bojovat, bojujme čestně.

Kde se také duchovně inspirovat

DAVID NOVÁK

DANIEL KVASNIČKA kazatel CB

Pěšák, tankista, letec, ženista a pár dalších druhů vojsk. Tak si to pama tujeme ze základní vojenské služby. Ale to vše už dávno ztratilo svou výlučnou roli. Válka je dnes hyb ridní, jak se říká. Má mnoho vrs tev, a tím vyžaduje více výcviku v odbornostech, které jsme dosud neznali. Přidejte si tedy psycholo gickou válku, kterou vedou propa gandisté, kalkulujte s ekonomickou válkou, kterou povedou obchodní specialisté. A samozřejmě neza pomeňte na kybernetickou válku a pro ni vycvičené počítačové spe cialisty. Jde tedy o zcela řádný druh vojenské činnosti. Kyberútok je zcela jistě trestný čin zvláště ve chvíli, kdy vede ke svévolnému omezení práv a svobod druhého. Jednoznačně trestné je vlastní obo hacení. Ale zcela jistě musíme odlo žit úzkoprsou ustrašenost z nele gální činnosti, pokud se dnes a denně stáváme terčem nelegál ních či válečných útoků agresorů. A ty dopadají stejně na křesťany

či nekřesťany. Nezapomeňte, že dnešním náčelníkem Generálního štábu armády České republiky je nedávný ředitel Národního ústavu pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) generál Řehka. To říká mnohé už samo o sobě.

Ale ještě je třeba říci důležitou věc: Vstupovat do takové kruté války se svým stolním počítačem anebo maminčiným notebookem – ještě často služebním – je šílená naivita. Vystavovat se nebezpečí bleskové zpětné odvety bez štítu je hloupost! A spolčovat se s naprosto neznámými a neprověřenými jedinci, kteří jsou vedeni nějakým nadšením nebo dokonce konspi račním úmyslem, to je prostodu chá švejkovská blbost. Chcete-li bojovat řádně, nastupte do armád ních záloh nebo se zajímejte o práci v řádných složkách české armády.

Nebo sledujte nabídku zaměst nání na zmíněném NÚKIBu.

A mějte pochopení, že nejlepším specialistou je napravený hacker.

A pak bojujte zbožně, bez vzteku a s vědomím, že vrchní velitel má ještě jednu autoritu nad sebou. A to tu úplně nejvyšší.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Možná někteří čtenáři znají moje články z mých blogů. Psaní na sociálních sítích, kde lidé mohou okamžitě a veřejně rea govat, dává vašemu psaní dynamiku, protože částečně víte, co si někteří čtenáři o vašich článcích, myslí, na stranu druhou ne všechny reakce jsou přejné. Uvedu jeden příklad: „Pan Novák čte a všem vřele doporučuje (a zvýraz ňuje to vykřičníkem): H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga. Tedy vřele doporučuje autory, kteří se zabývají mezináboženským dialogem. Tito vesměs věří, že cestou k Bohu může být i buddhismus, hin duismus, šamanismus, universalismus, pan teismus, panenteismus, skrze hledání boha v sobě. Uznávají možnost spásy bez Krista skrze jiná náboženství.“

Pokud jmenované spisovatele znáte, víte, že nikdo z nich zmiňované -ismy jako náhradu křesťanství nedoporučuje a že se jedná o nesmírně inspirativní křesťanské myslitele. Osobně od nich čerpám, inspirují mě, i když pochopitelně ne se vším souhlasím. Musel jsem si proto položit otázku, co dotyčného komentujícího tak znepokojilo.

Nevidím mu do hlavy, ale ani jeden z vyjme novaných autorů nepatří do tradice, ke které se hlásí – je totiž „biblicky věřící“. Moje blogy komentuje často – pálí na mě jeden verš za druhým. Tento druh věřících (nechtěně) provo kuji, stejně jako výše jmenovaní autoři. Proč? I když věříme v reformační „pouhým Písmem“, víme, že do našeho výkladu Písma vždy vstupují předporozumění daná tra dicí, kulturou, historií… Tím uznáváme, že poznáváme jen zčásti a že jediný pevný bod je Kristus. Když to prožijeme, s klidem se můžeme inspirovat i jinde. A k tomu nás všichni výše zmiňovaní křesťanští autoři vedou, proto (nejen) je čtěte!

MEZI HORLIVOSTÍ A PŘETĚŽOVÁNÍM

text MILOŠ POBORSKÝ foto ARCHIV

Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Tuto jed noduchou radu napsal apoštol Pavel ve svém brilantním dopise křesťanům do Říma. Mluvil z vlastní zkušenosti, horli vost byla významným rysem jeho života. Zažil období farizejské horlivosti, která zabí jela, i horlivost nově obráceného křesťana, která obtěžovala tak, že bylo nutné jej ukli dit do ústraní (popsané ve Skutcích). A pak dlouhé a plodné období tří misijních cest a psaní dopisů poté, co mu Barnabáš pomohl vstoupit do zralé služby.

S požadavkem horlivosti nemíváme pro blém, dobře rozumíme tomu, že pro Boží království zapaluje ten, kdo sám hoří. Po–Pá, 8:00–16:30 a víc nic – nejspíš nebude to, co si pod pojmem horlivost běžně před stavujeme. Jenže co si tedy představujeme? Většina z nás, běžných vedoucích, se v tom různě plácáme. Topíme se v množství úkolů, někdy to vyústí až v zanedbávání Písma, modlitby a obecenství s Bohem. Horlivost si pleteme s přetížením, někdo chronickou pře tíženost dokonce považuje za rys Bohu vyda ného života. A neuvědomuje si, že místo pří kladu hodného následování může být svým způsobem života pro své okolí až odpudivý.

I já sám průběžně hledám, nalézám a někdy i ztrácím zdravou mez mezi hor livostí a přetěžováním. Hledám podněty, inspiraci a orientaci v oblasti sebeorganizace a uspořádání vlastního světa pro sebe i ty, kterým se věnuji. Proto jsem s vděčností při jal nabídku přečíst si knihu Reset.

Způsob a formu, kterou autor zvolil, považuji za inspirující. Na rozdíl od jiných autorů, kteří se k tématu staví převážně pouze prakticky, kniha Reset velmi vhodně

zasazuje praktické otázky do širšího duchov ního rámce. Připomíná nám řadu rolí, které v životě hrajeme, i to, že bychom neměli zanedbávat žádnou z nich.

Autor nabízí deset témat formou snadno uchopitelných kroků, které se zabývají růz nými aspekty našeho života. Podobně jako auto potřebuje pravidelné servisní prohlídky, aby dlouho, dobře a spolehlivě sloužilo svému majiteli. Autor inovativně zasazuje téma do „rytmu milosti“, vědomí, že naše služba stojí na milosti a síle, která není naše vlastní, ale dává nám ji Bůh.

Jsem přesvědčen, že kniha pomůže řadě služebníků v církvi, kteří směřují k vyhoření, nebo si touto zkušeností procházejí. Knihu je možné s užitkem využít při osobní reflexi, velmi dobře poslouží také v učednickém nebo koučovacím vztahu jako zdroj témat k hodnotícím a formativním rozhovorům.

V různých vedoucích pozicích se pohybuji již téměř třicet let, z toho dvacet let jsem stál ve dvou významných vedoucích pozicích sou časně. Mnoho let jsem v osobním kontaktu s řadou dalších vedoucích a pozoruji, jak se s výzvami služby a života potýkají a vyrov návají oni. Všiml jsem si, že ti, kteří se ujistili v tom, jaké je jejich povolání od Pána, a měli k tomu navíc také dostatek sebekázně, nejen že ve službě dlouhodobě obstáli, ale také došli dál. Dosáhli toho, co Písmo nazývá zralým lid stvím, měřeno mírou Kristovy plnosti. Nejde totiž jen o to, život si u-žít. Jde o ovoce, které má z našich životů vyrůst a obstát pro věč nost. Vezmete-li tuto knihu vážně, po čase zjistíte, že žijete horlivý a plodný život, aniž byste se přetěžovali.

David Murray: Reset 172 stran, v roce 2022 vydal Sbor CB v Opavě

Vedoucí besídek, pozor!

Kde bydlí Bůh

Co mají dělat muzikanti v době, kdy nesmí koncertovat, během bohoslu žeb můžou hrát jenom do kamer v prázdných sálech a na dlouhé týdny mají zakázáno i přejet hranice vlastního kraje? No jasně – skládat a natá čet nové písničky! A přesně to udělali muzikanti z KS Praha. Výsledkem je album a zpěvník písní (chval, chcete-li) pro děti Kde bydlí Bůh. Tvorba určená dětem představuje nejen v křesťanském prostředí velkou výzvu a nese s sebou velká rizika. Vyžaduje schopnost vyjad řovat se srozumitelně, dokázat zaujmout na první poslech a výsledek nesmí znít hloupě. Dokázali autoři dostát všem těmto požadavkům? Většinou s přehledem, občas na hraně, místy za hranou, ale dokázali to. Největší hodnotou celého tohoto projektu je skutečnost, že vychází jako zpěvník. Jednotlivé písně a texty totiž cílí na různé věkové skupiny dětí: od předškoláků až po ty, které si mohou zazpívat Boží děti jakéhokoli věku.

Album Kde bydlí Bůh však může sloužit i jako určitá výzva pro

autory nových křesťanských písní, zejména pro textaře. Protože zatímco většina nových českých chval si vystačí s opakováním týchž tisíckrát dříve použitých frází, zde byli autoři nuceni nacházet nová spojení, aby se vyjádřili srozumitelně pro děti, občas něco vtipně vysvětlit, jindy připome nout biblické základy. Pojďme si náročnost této výzvy přenést i do tvorby pro dospělé publikum!

Závěrečná Chvála je dnes už velmi známá a hojně zpívaná napříč sbory a církvemi (původně asi ani nebyla zamýšlená pro děti). Na albu však najdeme i řadu jiných výrazných písní a díky moderní popové produkci se snadno a příjemně poslouchá. Určitě se bude i snadno a příjemně zpívat. Milí učitelé besídek, teď už je to ve vašich rukou. Dobrá práce KS Praha, díky za ni! DANIEL MATULÍK ■

Pár tipů z podcastů a z YouTube

Nedílnou součástí mediální a kulturní scény posledních let se staly kanály na YouTube a podcasty, proto není divu, že lze najít i stále více obsahů ke sledování připravova ných křesťanskými tvůrci. A nejsou to jen poměrně známí Pastoral Brothers, dva evangeličtí faráři, kteří v krátkých vtipných videích představují biblické principy a příběhy. Široké posluchačské základně je otevřen podcast „Víra

ve vírech doby“ Davida Nováka. Zabývá se širokým spektrem témat s jednoznačným přesahem k praktickým problémům každodenního křesťanského života a aktuálním církevním i celospole čenským otázkám. Podobně obsáhlý a směřující k současným tématům je i YouTube kanál Petra Kadlece „Etika mezi světy“, který je určen náctiletým a usiluje o srozumitelnost a zábavnost.

Podcast „Láska a jiné srandy“, který tvoří manželský pár Jakub a Monika Vejmělkovi, je pro širší publikum. Autoři hovoří o manželství, partnerství, lásce, nejrůznějších problémech i rados tech, které s nimi souvisí.

Oproti tomu podcast „S láskou tvořená“ připravují autorky Adéla a Kami v dialogu se svými hosty. Podcast se věnuje ženě – z hlediska duchovního i ryze praktického.

Posluchače hledajícího religionistický pohled na náboženství může zaujmout podcast posta vený na diskusi s hosty „Hergot!“ na rádiu Wave. A od rozhlasových tvůrců z rádia Proglas je jeho v archivu dostupný dnes už ukončený podcast „Na dřeň“ pracující s příběhy hostů, kteří mají v životě s Bohem zkušenosti, o nichž se obvykle nemluví.

Své YouTube kanály s pravidelnými novinkami má dnes řada sborů, přičemž například ve sboru CB v Šumperku vzniká na podobném principu založený podcast „Kostel jinak“.

MLÁDEŽ CB KH a KATEŘINA KORÁBKOVÁ ■

Marta na Kampě

ANNA DUCHKOVÁ

Na Letní scéně

Musea Kampa mělo koncem května premi éru hudební předsta vení s prostým názvem Marta. Jeho středobo dem je životní osud Marty Kubišové, zpěvačky, které normalizační režim znemožnil vystupovat, ale také silné ženy, která neměla jednoduchý ani osobní život. Představení bez patosu vzdává hold jejímu talentu i osobní statečnosti, se kterou čelila mnoha životním zkouškám, od klinické smrti a ztráty dítěte přes mnohaletou perzekuci režimu až po zradu ze strany těch nejbližších. Díky skvělému pěvec kému provedení obou představitelek titulní role (Hana Holišová, Berenika Kohoutová), nejde jen o kašírovaný muzikálový zážitek, ale o důstojný hudební portrét, jaký si letošní jubilantka Marta Kubišová zaslouží. Představení bude na praž ské Kampě k vidění ještě v první polovině září.

Album chval pro děti, KS Praha

DEBUTOVÉ ALBUM SKUPINY SOUZNĚNÍ

ČLENŮ SKUPINY SOUZNĚNÍ se ptala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV KAPELY SOUZNĚNÍ

Vpolovině května se v Praze konal mimořádný koncert k vydání vašeho debutového alba Vím, že tam jsi. Čím jste na koncertě album představili?

Dan: Na Soukenické jsme jako kapela doma. I náš název na tento sbor odkazuje: jsme ta hudba, která ZNÍ na SOUkenické, proto SouZnění. Na koncertech (nebo večerech chval, jak kdo preferuje) hra jeme téměř výhradně své vlastní písničky. Takže když jsme měli hotové album, přišlo nám samozřejmé domluvit na Soukenické, že ho „uvedeme do společnosti“ na naší domácí scéně.

Splnil koncert vaše očekávání?

Adéla: Spíš než o splněných očekává ních by v našem případě stálo za to mlu vit o splněných přáních, protože bychom přáli všem muzikantům a autorům nových křesťanských písní, aby měli ve svých sbo rech tak velkou podporu, jakou máme my na Soukenické. Složit, natočit a vydat byť jedinou novou píseň znamená velkou investici času, energie a peněz. A aby to celé k něčemu bylo, je k tomu potřeba zájem sboru naučit se novou melodii a text. Jestli naše koncerty dokážou namo tivovat jednoho autora, aby složil jednu novou dobrou křesťanskou píseň, pak si budeme moct odškrtnout, že naše přání koncert splnil.

Co pro skupinu vydání debutového alba znamená?

Adéla: Tohle album je pro mě osobně první zkušenost s tvořením a nahráváním nové hudby vůbec, a co jsem se na tom velmi

rychle naučila, je, že taková tvůrčí činnost má jednu zrádnou vlastnost: nemusí být nikdy hotová. Pořád je co upravovat, měnit, dolaďovat Že se nám teď podařilo album vydat, je taková pomyslná čára za deseti písničkami, které vypouštíme do světa

Dan: Některé skladby vznikají rychle a s lehkostí, jiné ve stresu, kdy Adéla nahrává první sloku a ve vedlejší míst nosti dopisujeme refrén. Dostali jsme od Libora Duchka několik textů ke zhudeb nění. Někdy jsme měli písničku nazpíva nou svahilsky (tak se říká mezi muzikanty takové té pseudoangličtině), kde jsme měli jasně definované fráze zpěvu včetně akcentů a délky samohlásek a museli se do toho vejít s češtinou. Jindy jsme měli hoto vou hudbu a hrubý návrh textu a museli jsme vytvořit melodii, která vyhoví jak slo vům, tak rytmu a harmonii.

VÍM, ŽE TAM JSI

Debutové album vydala skupina Souznění ve složení Adéla Bischofová, Věra Matulíková, Petr Šťastný, Daniel Matulík a Tomáš Knotek.

a necháváme je, aby si už žily vlastním životem a aby si k nim kdokoli našel cestu.

Věra: Je to pro nás radost a zároveň taky velká úleva, že už se tím nemusíme zabývat.

Hrajete vlastní tvorbu. Jak u vás skladby vznikají a kdo je největší tvořivec skupiny?

Petr: Jednoticím prvkem je ale to, že ať už prvotní nápad přinese kdokoli, pra cujeme na tom jako na společném díle. Navzájem se ovlivňujeme, učíme se hle dat způsob hudebního vyjadřování, který bude vlastní nám všem. Kdyby to neznělo jako laciný vtip, dalo by se říct, že tvoříme v souznění.

Jaké máte plány do budoucna?

Věra: Když jsme spolu hráli před dvěma lety poprvé, nenapadlo by mě, že dnes budeme mít vydané album vlastních písní.

A už vůbec ne, že budeme dostávat víc nabídek na hraní, než kolik můžeme při jmout. Rozhodně z toho máme radost! Ale vznikli jsme proto, abychom dopro vázeli společný zpěv při bohoslužbách. Naším jediným plánem do budoucna je odvádět tuhle práci, jak nejlíp umíme, aby se lidem v kostele s námi dobře zpívalo. Cokoli navíc je bonus.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz

Vyluštěte

tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 12. 9. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává dětské album chval Kde bydlí Bůh?, které vydalo KS Praha Music.

Tajenka z čísla 06–07/2022: V soužení jsi volal a já jsem tě bránil. Knihu Kristova vůně vyhrává Miroslav Zachariáš, Třebíč. Připravil Dušan Karkuš.

O KRAMÁŘÍCH A STODOLÁCH

Zase jsem viděla svoji pozůstalost. Já vím, zní to divně, jenže to asi nedokážu popsat trefněji. Poprvé se mi to stalo, když jsme vyklízeli byt po babičce. Ta spousta věcí, které po ní zůstaly, dokonale odrážela její osobnost. Zásoba kuchařek a kuchyňského náčiní (u něhož jsme občas z neznalosti nedokázali rozpoznat jeho účel) křičely, že „ráda vařila“ je jen slabé ozna čení pro vztah, který babička a kuchyň spolu měly. Vypovídací hodnota potřeb pro ruční práce byla podobně nemalá a zajímavě svědčilo i značné

TAK PŘESNĚ TOHLE SE BUDE JEDNOU VYHAZOVAT PO MNĚ.

množství rozpracovaných projektů: jehlice v léta rozpletených svetrech, nastehované a nikdy nedo šité oděvy, rozháčkované dečky…

Jak jsme tak třídili tu hromadu věcí, najednou se mi postupně a pak stále konkrétněji začala jevit před očima moje vlastní pozůstalost. Věci, které mám ráda, zbytečné maličkosti schované proto, že se jednou budou hodit, nebo ze sentimentu, který ani sama před sebou nedokážu úplně obhájit, všechny ty knížky z bedny u antikvariátu koupené za pár korun z náhlého impulzu, že bych je přece mohla mít. A papír! Těch barev, struktur, gramáží… Bude to už deset let, ale síla toho momentu nějak nemizí.

Nedávno jsem svoji pozůstalost uviděla znovu. Kolegyně, která odchází na odpočinek, mě popro sila o pomoc s hromadami materiálů, které se jí za dlouhé roky nastřádaly v kanceláři. Pustila jsem se tedy do třídění. Staré prezenční listiny a písemky,

cvičení kopírovaná do zásoby, papíry tištěné v době, kdy jsem ještě tahala kačera, spečené k sobě bar vou v tvrdé, mírně praskající desky…

Pak jsem to najednou uviděla. Poznámky psané barevnými tužkami, podklady ke článkům pečlivě archivované v jednotlivých verzích, a to i s papíry popsanými osobními pokyny, které byly srozumi telné tehdy, ale už ne za rok, natož teď. A pak ta tří děním stále se zvětšující hromádka kancelářských sponek potažených barevnou bužírkou – víte, to aby nedělaly rezavé skvrny. Tak přesně tohle se bude jednou vyhazovat po mně.

Vzklíčil ve mně pocit marnosti z dobře zažitého omylu, že si nechávám „důležité“ věci. Nezakládám si místo toho náhodou spíš takovou tu chrobáčí kuličku, která jen postupně roste nabalováním balastu? Nenápadně, až naplní skříně, jejich nástavce a nástavce na nástavcích a pak spolyká stále víc a víc času při věčném přebírání a přemisťování… Opravdu musím mít všechny ty věci schované „pro jistotu“ a proto, že se „jednou můžou hodit“? K čemu mi jsou unikátní barvy čtvrtek a nejjemnější papír, jestli je nikdy nepoužiji? Skutečně chci a potřebuji kaž dou knížku, kterou mám doma, i když ji už nebudu číst znovu? Jaký je užitek z věcí, které prostě jenom mám? A nejsou někdy ze všeho nejvíc hmatatelným důkazem snahy podržet si nějaký nenaplněný sen nebo možná za ně něco schovat?

Ježíš v evangeliích moc nefandí bohatým a nako nec je jedno, jestli ty naše majetky mají nějakou cenu vyčíslitelnou zlatem, nebo ne. Bláhově ope čovávaná boháčova nacpaná stodola bude omyl vždycky, ať je plná sklizně nebo třeba jen úžasně zajímavých jemných barevných papírů.

text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

KATEŘINA KORÁBKOVÁ odborný asistent na FF Univerzity Pardubice

najdi 10 rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Lystry pokračoval do Derbe (už neexistuje, nejbližší lokalita – dnešní město Karapinar, Turecko).

I dobrý nápad se člověku mnohdy vrátí jako bume rang, když neuváží s pokorou jeho důsledky. A tak se může stát, že to, co z člověka vyšlo, přijde mu zpátky do úst a do těla (srv. Mk 7,15–23) s nepří jemnými následky pro člověka i přírodu. Vynálezy umělých hmot znamenaly v minulém sto letí senzaci: pevné a trvanlivé, ale přitom snadno tvarovatelné a lehké materiály úplně proměnily to, jak vypadá každodenní život mnoha lidí. Těžko bychom kolem sebe nenašli nějaký kus plastu. Potíž je ale v tom, že bychom je při podrobnějším zkoumání našli i tam, kde se na první pohled žádné nevyskytují a nejsou vidět. Výzkumníci našli drobná umělá vlákna dokonce i v čerstvě napadaném sněhu

Umělé hmoty se rozpadají, ale z přírody nemizí ČÍM MENŠÍ, TÍM NEBEZPEČNĚJŠÍ

na nejodlehlejším ze světadílů – Antarktidě. Nejspíše se uvolnila z oblečení, například z flí sové bundy. Vítr a vzdušné proudy je mohly přenést na obrovskou vzdálenost mezi konti nenty a až padající sníh je srazil k zemi. Zatím nikdo nedokáže spočítat, kolik takových vláken nebo mikroskopických úlomků umě lých hmot – mikroplastů a ještě menších nanoplastů – každý den vdechneme nebo spoly káme. Pro odborníky nebyl antarktický objev ani tak překvapivý, protože mikroplasty jsou na Zemi všudypřítomné. Kolují nám v krvi, dokonce i v krvi ještě nenarozených dětí. Jsou to odolné látky, takže se většinou nerozkládají v chemickém slova smyslu. Rozpadají se však a obrušují na stále menší částečky nejrozmanitějších a nepředvídatelných tvarů. Některé z nich jsou tak malé, že mohou narušit choulostivé pochody v živých buňkách – asi jako kdybychom nasypali jemný písek nebo střípky skla do nějakého křehkého a citlivého zaří zení. Možná vydrží pracovat i s takovou zátěží, možná se v něm něco nepředvídatelného zadře. Živé buňky navíc mikroplasty neumějí vyloučit ani rozložit, takže se v nich hromadí a nikdo neví, co způsobí. Nejvíce vědce znepokojuje, že plastových odpadků v přírodě neubývá. I kdybychom naráz přestali vyrábět a používat veškeré umělé hmoty, v životním prostředí jich už je obrovské množství a většina z nich se ještě nerozpadla. Výzkumníci na expedicích v mořích potkávají například kelímky od kávy se značkami výrobců, které se používaly před desítkami let. Výroba umělých hmot se však nesnižuje, nýbrž každoročně roste. Většina světových plastů pochází z posledních dvaceti let. Zejména se zvýšilo množství plastových obalů, které se mnohdy okamžitě stávají odpadem – tedy zcela proti původní myšlence trvanlivých materiálů. Plastový odpad nás může varovat, kdykoli chceme nějakou věc nebo i myšlenku „vypustit do světa“. Když to uděláme svévolně a bez rozmyslu, může se rozmělnit a bude nás „strašit“ déle, než bychom si přáli. I takové věci má ale Bůh ve své moci a má jistě v rukou i řešení, kterým může zhoubné působení zastavit a přetavit v dobro.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ARCHIV

PLASTY JSOU VŠUDE Mikroplasty lze po 167 letech od doby, kdy se na světě objevil první plast, najít všude (i v čerstvě napadaném sněhu na Antarktidě). Fotografie ukazují znečištění plasty na slavné pláži Florida beach a mikroplasty, které se uvolňují z houbičky na mytí nádobí.