MOST MEZI ZLOČINCI A OBĚTMI

text

Byl první prosincový večer a ta duha tam být neměla. Protože duha je rozklad světla v kapkách deště, takže člověk obvykle musí stát zády ke slunci a hledět na déšť, aby ji viděl. Jenže tady ani nepršelo.

Jedu na zvláštní setkání – ve vězení ve Vinařicích kousek od Kladna se koná závěrečný díl setkávání obětí trestných činů a lidí, kteří byli za podobné trestné činy, ale v jiných případech, odsouzeni a uvězněni. Akce nese název Building Bridges. Most.

Účastníci projektu už jsou dávno uvnitř. Kolem skupiny vězňů, kteří se vrací z celodenní práce mimo věznici, procházíme první mříží a v místnosti s polopropustným tmavým sklem čekáme na doprovod do nitra věznice. Uprostřed spodní strany skla je obousměrná zásuvka na doklady jako jediné místo, které čas od času propojuje vzduch v místnostech na obou stranách skla. „Dobrý den, vložte do zásuvky občanský průkaz a vezměte si klíč. Za vámi jsou skříňky, tam si dejte mobil,“ ozývá se z malé reprobedýnky na parapetu pod sklem. Beru klíč a hledám adekvátní zámek. „Víc vpravo,“ ozve se mi za zády. Zvláštní, být navigována někým, kdo mě vidí, ale já jeho ne.

Doprovod je tu. Jsme označkováni visačkami, bez mobilů, bez techniky. Než se dostaneme chodbami na vězeňský dvůr, otevírá a za námi opět zavírá náš průvodce asi patero mříží. Dvůr je obrovský, kdyby všude kolem budov i mezi cestami nebyly vysoké ploty, dalo by se mluvit spíš o vnitřním náměstí. Odpykává si tu trest skoro tisíc vězňů a pracuje 350 zaměstnanců. Jedná se o věznici pro těžší tresty – s ostrahou a s dozorem.

Opět několik úzkých chodeb – a pak šok. Jako bychom prošli nějakou branou mezi světy. Velká světlem zalitá místnost ve stylu konferenčních hal s reklamními bannery po stěnách do světa, ve kterém jsme byli pár kroků předtím, vůbec nepatřila. Zády k nám sedí za stoly se sluchátky na uších a monitory před očima více než stovka vězňů. Vyřizují hovory. Kdokoli se dovolá na linku telefonního operátora, může mluvit s někým z nich. „Já už poznám, kdy po telefonu mluvím s vězněm, a kdy ne,“ odpovídá náš doprovod na dotaz. „Vězňové jednají s volajícími zdvořileji.“

Další chodby a další místnosti, tentokrát už odpovídající představám, jaké má o věznici „člověk zvenku“. Nad hlavami nám vedou odpadní trubky. Jsme ve sklepě. Na zdi místnosti, do které vstupujeme, je nápis: „Pokud pořád jdete po cestě, kterou už znáte, dojdete jen na místa, kde už jste byli.“ Tenhle projekt je o změně.

Celkem jich je dvanáct – šest pachatelů a šest obětí zločinů. Z obětí jsou přítomny jen dvě ženy, z pachatelů čtyři muži. Setkání je završením osmidílného cyklu společných rozhovorů a sdílení. Je to vlastně oslava. Vězni se do projektu přihlásili, protože chtěli pochopit dosah svých činů, aby je už nikdy neudělali, oběti chtěly otevřít své rány, vyčistit je, aby už nebolely, a pochopit, proč jim to někdo udělal. Jedni chtěli svoji vinu vidět a vyrovnat se s ní, ti druzí ji chtěli přestat cítit.

Sedí tu vedle sebe jako staří kamarádi. Znají svoje příběhy, traumata i svá křehká místa. Vězňové za sebou v mnoha případech mají dětství oběti, oběti jsou si vědomy tenké hranice, která je dělí od toho, aby samy sklouzly k páchání zla. Oslovují se křestními jmény, pomáhají si

Infoblok

Mezinárodní vězeňské společenství a Building Bridges

Restorativní projekt Mezinárodního vězeňského společenství Building Bridges se v českých věznicích organizuje od roku 2015, kdy získal akreditaci MV ČR. Kromě Vinařic se vloni uskutečnil i ve věznici Pardubice a Jiřice. MVS je křesťanské sociální hnutí bez rozdílu vyznání. Pomáhá všem, kterých se zločin dotkl: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech, zejména dětem vězňů a pracovníkům justice. Je součástí Prison Fellowship International, největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve více než 120 zemích.

hledat slova, povzbuzují se. Tereza, oběť domácího násilí, ve skupině o svém utrpení mluvila poprvé v životě. Ondřej, dvojnásobný táta, který v opilosti ublížil člověku, ve vězení je poprvé. Nechce se sem vrátit. Patrik, odsouzený na dvanáct let za plánování vraždy. Jirka bral drogy, dělal „vymáhačky“, ublížil hodně lidem. Odsouzen byl sedmnáctkrát, ve vězení prožil víc let než na svobodě. Petra, oběť znásilnění. Marek, pod vlivem drog se vloupal do bytu a ocitl se tváří v tvář majiteli. Ve vězení bude víc než šest let.

Na první společné schůzce byli vyplašení všichni stejně. Neuměli si to setkání představit. A „trefilo je to“. Uviděli v těch „na druhé straně“ lidskou bytost. Pochopili těžkosti, které v jednom momentě zvrhly rovnováhu a člověk přes tu křehkou hranici oddělující vlastní utrpení od zločinu na jiných přepadl. Dohlédli dopady na život lidí, kterým svým činem ublížili. „Poznal jsem tu skvělé lidi,“ řekl jeden z nich a ostatní přikývli. Rozhodli se odpustit a nastoupit cestu uzdravení, rozhodli se pro změnu. Prožili, že nemají právo snižovat následky toho, co se stalo. Ublížili, a sblížili se s těmi, kterým ublížil někdo jiný. Dospěli k tomu, že to dělat neměli. Mnozí z nich napsali dopisy svým obětem, i když je nemohou poslat. Jeden z nich tam zazněl.

Dárky na rozloučenou, skvělá bábovka upečená vězni, rozhovory na chodbě, objetí. Večer končí.

Bylo to silné svědectví o moci odpuštění, které otevírá cestu uzdravení a změny. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.

Je čas projít tou kaskádou zamčených mříží zpátky na svobodu. Tak odcházím branou věznice do tmavé noci. A vzpomínám na duhu. Na most, jehož oblouk člověk kdesi v nebi jen tušil, ale mezi jehož pilíři zářilo světlo.