O SÍLE Z BŘEMEN

Minulý měsíc jsme si možná oddechli, že nelehký rok 2022 máme za sebou. Možná jsme si i řekli, že v tomto novém roce chceme být lepším člověkem. Možná jsme si dokonce vzali ledasjaká předsevzetí. Nerealistická – budu více cvičit, méně jíst, více číst, méně podléhat svým pokušením. Realistická – každý týden trochu zestárnu, budu jíst více sýra, méně se zajímat o problémy druhých lidí. A jelikož pár týdnů nového roku máme za sebou, už jsme zřejmě narazili na první obtíže při jejich naplňování: Ještě jsme nenašli čas s nimi začít. Venku je moc zima a doma na cvičení není místo. Sýry jsou moc drahé. Lidé vůbec nevzali na vědomí mé předsevzetí mít více klidu – své problémy mi sdělují v nezmenšené míře, ba ještě větší! Co s tím? Jak mám naplnit své cíle? Jeden přítel mi kdysi prozradil svou metodu, jak lépe zorganizovat svůj čas, a sice že na začátku dne

PŘECE JSME SCHOPNI MIMOŘÁDNÝCH VÝKONŮ TAM, KDE JSME SI NIC NEPŘEDSEVZALI.

si sepíše seznam úkolů a na konci dne je seškrtá. Propadnul jsem v nekontrolovaný smích… Z jeho tváře jsem nakonec pochopil, že to nemyslí tak, že ve všem neuspěl, a tudíž to musí škrtnout, ale že to naplnil. Všechna čest mému příteli!

Popravdě si myslím, že v mnoha případech za naším neúspěchem stojí skutečnost, že ta předsevzetí v podstatě ani plnit nechceme. Proč jíst méně, když nám chutná? Protože nám to radí společenský časopis? Nebo snad naše dobrá kamarádka? Ba lépe sestra či bratr? Proč více cvičit, když beztak už je náš život dost náročný a cítíme neúprosnou potřebu oddechu a odpočinku? Máme snad doma tělocvikáře, který na nás hned po kuropění řve: „Tuž se, ty bramboro! Podívej se na sebe, ty kanónenfutre!“ Ne, a přece jsme schopni mimořádných

LIBOR DUCHEK učitel ETS, člen CB Smíchov výkonů tam, kde jsme si nic nepředsevzali. Žena pečící cukroví pozdě do noci. Muž nesoucí spící dítě do čtvrtého patra. Dívenka bdící celou noc nad březí fenkou. Chlapec běžící kilometry, aby zavolal pomoc pro kamaráda.

Mám rád jednoho japonského umělce, který staví sochy z říčních kamenů (ano, bere domečky různým broučkům a členovcům). Z něčeho tuctového, z něčeho, co bychom v záplavě jiných oblázků docela jistě přehlédli, vytvoří něco jedinečného.

Něco, co nám vyrazí dech, co nás vytrhne z proudu naše pragmatického myšlení, zarazí naše věčné plánování a rozumování. Copak tohle je možné? Jak?!

A stejný úžas, možná ne tak efektní a okázalý, zažívám po letech nad Božím dílem v církvi. Bůh skrze obyčejné lidi, skrze lidi hříšné a slabé, vytváří jedinečnou píseň, která slaví jeho velikost. Velikost, která přesahuje všechny naše představy, naše očekávání a předsevzetí, velikost, jež přesahuje svět.

Bůh nečiní náš život snazším, naopak klade na nás nemalá břemena. Ale zároveň s každým břemenem na nás vloženým nám daruje i sílu, abychom ho dokázali nést. Možná se budeme muset změnit, pravděpodobně budeme muset vyrůst, možná tělesně, ale především duchovně. Teprve smysluplným úkolem se můžeme stát lepšími lidmi. Chceme-li to dělat jen pro své sebezdokonalení, abychom se pochlubili, zablýskli, naše motivace při prvních obtížích velmi snadno shoří. Pokud to ovšem děláme pro své blízké, pro lidi, které milujeme, pro Boha, na jehož názoru nám záleží nejvíce, teprve tehdy budeme ochotni projít bolestivou proměnou, která stojí za každým duchovním růstem. Co tedy popřát nám věčným začátečníkům hodně lásky! „Tuž se, bramboro!“