8 minute read

I KDYBY NA CHLEBA NEBYLO

podle autentického vyprávění PETRY VESELÉ napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Advertisement

Páni! Petra zavěsila a chvíli musela nechat to sdělení v sobě doznít. Ještě nedávno říkali, že se mají připravit na dva roky čekání, a teď se jich ptají, jestli si mohou vzít děti už do několika málo měsíců…

To bude Láďa koukat!

Vmodlitebně to hučelo jako v úle. Petra byla opřená o paži manžela a rozhovor v malém hloučku rozhodně nevázl. Z jejích slov čišela radost. „Jó, bratře, co bude za pár měsíců, to ví jenom Pán Bůh, víš? Já teď nemůžu na jistotu slíbit nic, protože ze mě nejspíš bude mamina a tadyhle z Ládi tatík, takže než zjistíme, co obnáší rodičovské povinnosti, chvíli nám to zabere. To víš, dvacet už nám bylo.“ Smích přerušilo vítání přítomných z kazatelny. Bohoslužba začínala.

Petra se usadila vedle Ládi a opřela si hlavu o jeho rameno. Takhle nějak vypadá štěstí. Být se svým mužem před Bohem, děkovat mu za všechno dobro, co ho jen nadělil, radovat se z každého dne a těšit se na děti, které jim Bůh posílá. Ze strany se na manžela podívala. Taky zářil. Cítí to stejně... Bože, jak se to stalo, žes mě takto obdaroval? Seznámili se tak, že se dodnes Božímu smyslu pro humor smějí – příběh erotické seznamky, kam se omylem zapsali dva veskrze slušní lidé po čtyřicítce, které Bůh chtěl dát dohromady, se stal rodinným stříbrem, a jestli budou další a další generace rodiny Veselých, tak má tahle historka potenciál stát se legendou. Už pro ty překvapivé kulisy. Ale když se člověk spolehne na to, že to dobro je z Božích rukou – a čas to ukáže podle ovoce – tak je jedno, jestli je to seznamka, tramvaj nebo nehoda, u které se lidé potkají jako svědkové… To člověk blokuje Boží plány svými vlastními představami, když se snaží přimět Boha, aby mu zařídil život, jaký chce, způsobem, jaký si sám představuje. My prosíme o rohlík – a Bůh nám ve své dobrotě dá humra. A my si pak stěžujeme, že nás Bůh nemá rád, jen proto, že nevíme, jak se do humra leze. Ale kdybychom si dali čas a trpělivě se na to podívali, objevili bychom Boží velkorysost. Zjistili bychom, že nám dal tisíckrát lepší věc než rohlík.

Láďa si periferním viděním všiml Petřina pohledu a zaplavila ho něha. Otočil se k ní a políbil ji. Svoji ženu, svoji kamarádku, svého parťáka na Boží cestě, svého anděla. Bylo mu s ní dobře. Bože, jak se to stalo, žes mě takto obdaroval? Na moment mu probleskly vzpomínky na dobu, kdy ji ještě neznal. A na

Pastorace

to rebelské volání k Bohu, aby si ho už konečně vzal, že takhle žít nechce. Za sebou měl kus nepovedeného života a před sebou neviděl nic než dluhy. Čím víc se spou ohlíží zpátky, tím jim přijde jasnější, že tahle chvíle odevzdání klíčů od své budoucnosti do rukou Bohu byla pro jeho život bodem zlomu, chvílí, od které se všechno začalo měnit. A pak potkal Petru, která udělala v té době to samé odevzdání se Bohu a které byl jeho milionový dluh k smíchu. Myslel si, že se mu zdá. Odjakživa byli oba známí tím, že „sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, tak aby všem bylo jasno, že tentokrát to není vtip, dodali svatbě na důstojnosti hned tři duchovní: jejich kazatel, kamarád katolický kněz a Petřin bratr, pastor sboru v Kanadě.

Léta ubíhají... a pořád je to hezké. No a teď přijdou děti. Chtěli vlastní, ale Bůh není automat, do kterého vhodíš modlitbu a vypadne splněné přání. Po sérii vyšetření, seminářů a psychotestů je teď otevřená cesta k adopci.

Na konci bohoslužby se lidé pomalu začali rozcházet.

„Sestro,“ postarší bratr využil toho, že je Petra chvíli sama. Vypadal ustaraně. Otočila se na něj, usmála a se zájmem upřela oči v očekávání nějakého důležitého sdělení.

„Jste už skoro osm let manželé, že?“ začal pomalu a v Petře rostla zvědavost. „… nemyslíte, že líbat se na bohoslužbě je vysoce nevhodné?“

Ha. Až doteď ji to nenapadlo. Bože, co ty? Taky tě pohoršuje, že se po letech pořád ještě máme tak rádi, že se naše manželství projeví tak, jak začalo –polibkem v Božím domě? Protože jestli ne Tebe, tak není co řešit... Nesnažíme se provokovat, jen jsme šťastní a náš vztah je pro nás v tu chvíli důležitější než to, co si myslí okolí. Je dobře, že to tak je, a bude skvělé, když to tak bude i za dvacet let. Budou na tom makat. Protože to není samozřejmost. Protože to je každodenní práce na vztahu. Za všech okolností. I kdyby na chleba nebylo. Jako tehdy...

„Tak dneska pro velký úspěch místní kuchyně opakujeme včerejší specialitu, miláčku. Těstoviny na oleji se solí a pepřem.“ Petra postavila před Láďu talíř. Ve spíži ani v lednici už fakt nic jiného nebylo. Poděkovali Bohu, měli jídlo. Doširoka se usmála dala manželovi pusu a popřála mu dobrou chuť. „Dyť je to dobrý,“ opáčil Láďa, když

Ať to ladí

Manželství je jako hudba. Lidem jsou rozdány stejné noty, a přece hudba, kterou vytvoří, nebude stejná. Čím to je? Tkví to v technické zručnosti a interpretačním umění, zralosti osobnosti a v mnoha dalších faktorech. V případě duetu, jako v případě manželství, bude umělecký dojem určen úrovní sehranosti obou hudebníků. V duetu nejde o vystoupení dvou sólistů, i když ve skladbě jsou místa pro sólový projev. Nejde o dominanci jednoho nad druhým, i když kompozice může dát prostor k vyniknutí jednoho. Není to ani soutěž „kdo s koho“ – i když skladba se tak může jevit. Jde o jeden celek. Vždy.

Ne všichni zvládnou novou etapu svého života. I zde platí pravidlo široké a úzké stezky. Je mnohem méně těch, kdo ji naleznou a setrvají na ní. Co patří k výbavě takových poutníků?

Po létech společného života bychom mohli znát svého partnera mnohem lépe než na začátku, ale nezapomínejme, že i on/a se pořád mění. Empatie proto patří do povinné výbavy manželů až do konce. Být otevřen k novým podnětům, omezením a objevům o světě toho druhého je toho nedílnou součástí. To přináší opět změny. V myšlení, postoji a stereotypech. Možná půjde o to zastavit slova, která zraňují, ale nic neřeší. Možná vyslovit slova povzbuzení. Nebo projevy objetí a pohlazení, na které nebyl čas ani síla.

To druhé je přiměřená akčnost. Boží mandát daný člověku v ráji mluví o „podmanění“ a „vládnutí“, což je obraz správcovství. Pod správcovstvím nelze rozumět udržování statu quo. Spíš jde o rozvojový plán, teleologický přístup k životu. To platí i pro vztah mezi mužem a ženou po létech společného života. Nejhorší je nuda a tupý stereotyp. Zatímco společný plán, překvapivá akce, se může stát kořením, které nově dochutí manželství vůní příznivé perspektivy. Myslím tím nejen lístky na koncert, ale třeba nabídku pro domácí skupinku. Akčnost má být inkluzivní. Manželství na stará kolena se nesmí stát sobeckým. Moje maminka ve svých 100 letech, upoutána k vozíčku, psala jiným povzbuzující dopisy – a modlila se.

Nezbytným je prohlubování vzájemné důvěry. Nejistota oslabuje, důvěra posiluje. Patří k lásce. Jejím předpokladem je blízkost duší a hluboké souznění. Není důvod, aby po létech manželství bylo menší než na začátku, kdy se ti dva vlastně neznali, spíš moc chtěli. Teď přibyly zkušenosti a léta experimentů. To jsou data, na kterých lze stavět a projevovat nové skutky lásky.

Po padesátce jdeme dolů z kopce. Ztrácíme rychlost, obratnost, i paměť dostává zabrat. Někdo chrápe, jiný v noci běhá na toaletu nebo čte knížky, další ztrácí sluch – síly odchází a nové problémy přichází. Ke slovu se hlásí nervnost a zloba. Neotevírejme jim dveře! Spíš pozvěme odpuštění. To nabízí potřebný nadhled, lehkost bytí, kterému je vlastní vysoká míra tolerance a humoru. Vyšší věk by mohl rozvíjet onu eleganci úsměvu a velkorysosti, která vyváží přibývající nedostatky různého druhu. Milujícím Boha to vše bude působit k dobrému. Musí přece existovat vítězná cesta!

se pustil do těstovin. Jsou na tom lidi mnohem hůř, dala mu za pravdu Petra. Oni pořád ještě mají co do pusy – a tuhle cestu si vybrali sami. Během insolvence, do které vstoupili hned po svatbě, měli povinnost splatit 30 % dluhu za pět let, ale rozhodli se splatit ho celý. Chtěli za sebou mít čisto. Petra před svatbou odmítla doporučení advokátky na předsvatební smlouvu, která by zajišťovala, aby dluh nepřešel i na ni. „Tak přejde, no, splatíme ho společně.“ Měla v tom

„Zlatíčko, dali mi služební auto! Prosím tě, jak se dostanu domů?“ si protistresové techniky tak rychle, aby aspoň jedna konstruktivní myšlena stihla přijít dřív než infarkt. Tak jo, Otče. Tady mě máš. Jsem tvoje dcera. Teď momentálně ve slušné panice. Ty víš, že se s energetickým potenciálem jaderné elektrárny, kterým jsi mě vybavil, neflákám, ale tohle budeš muset zařídit ty. Vidíš tu cifru? Prosím, postarej se o to.

„Tak to autem, miláčku,“ odpověděla laskavě. Ale netrápila ho dlouho, protože měl kromě nové adresy i čerstvý řidičský průkaz.

Když konečně přijel, popisoval, jak zabloudil na Václavák, a když policie zjistila, že se snaží trefit domů vůbec poprvé a že je nejen čerstvý řidič, ale i manžel, zželelo se jim ho, a aby se mohl otočit, zastavili tam kvůli němu dopravu.

Zhluboka se nadechla a vykročila. Jo, bylo jí líp. Ušla tři stovky metrů a potkala sestru ze sboru. Petře moc do řeči nebylo, ale sestra pozdravila tak, že bylo jasné, že u pozdravu nezůstane.

„Petro, hele…,“ začala lovit v kabelce, „nějaký člověk k nám do kanceláře přinesl obálku a řekl, ať to dáme někomu, o kom si myslíme, že to potřebuje. Napadlo nás, že to můžete potřebovat vy.“ jasno a za sebou splacených pět milionů po ne příliš zdařeném podnikání, takže věděla, do čeho jde. Co je proti tomu jeden milion na dva lidi...

Petra hleděla na obálku v té natažené ruce s rozšířenými zornicemi. Nevěděla, co říct. Dostala ze sebe sotva udivené „děkuju“ a sestra byla pryč. Pomalu otevřela obálku. Bylo v ní přesně deset tisíc.

„Tak co ty na to, sestro. Necháte si to líbání na doma, viď.“ Bratrovi v hlase zazněla kromě té starosti už i laskavá pobídka k pokání a nápravě mravů.

Jednoduché to nebylo, ale dalo se to zvládnout. Občas od někoho dostali marmeládu, občas je někdo pozval na oběd. Z večeře Páně jim kazatel schovával odřezané kůrky. Pro Petru to s čajem byla luxusní snídaně na dva dny. Vydali se Bohu a Bůh se o ně postaral. Vždycky.

Na displeji mobilu se objevilo jméno. Petra se usmála. Láďa volá z nové práce. Bůh mu dal lépe placenou. Spočítali, že takhle celý dluh splatí už za čtyři roky. Bože, děkujeme!

„Ano, muži?“ zeptala se zvesela.

Petra mířila chodbou ke schránkám a ven. Otvory ve dvířkách s jejich jménem prosvítala běloba. Obálka formátu DL s adresou odesílatele vlevo nahoře prozradila polovinu tajemství zavřeného uvnitř. Plyn. To bude vyúčtování za loňský rok, pomyslela si a trochu se jí sevřel žaludek. Bože, snad nám zálohy na tu spotřebu stačily… Chtěla si ho otevřít až v klidu, ale papír ji pálil v rukou. Roztrhla obálku a na rozloženém papíře rychle očima hledala nějaké tučně psané číslo. A našla ho. Nedoplatek deset tisíc. Udělalo se jí nevolno. Bože!! Vždyť víš, že nedáme dohromady ani pár stovek! Nevím, kde bychom vzali deset tisíc! Klid, zhluboka dýchej, nepanikař, opakovala

„Ehm,“ Petra se nadechla k upřímné odpovědi právě ve chvíli, kdy se k ní s pusou od ucha k uchu přiřítil Láďa a vlepil jí pusu na tvář.

„Jdeme domů, ženo! S Pánem Bohem, strýčku!“

Děkujeme, Otče, děkujeme a ještě jednou děkujeme. Že se máme rádi, respektujeme se, stojíme při sobě, máme jeden pro druhého slova lásky a povzbuzení. Že nemusíme zápasit, ale pomáháme si. Že jsi vždycky větší než naše představy. Třeba když jsme chtěli koníka a tys nás ubytoval na faře v areálu hřebčína. Že máme své místo ve sboru, máme sestry a bratry v Kristu, kterým nejsme lhostejní. Že se spolu s tebou můžeme smát. Děkujeme.

This article is from: